S Ivou
Zajíčkovou – Stafovou jsem se seznámila v květnu roku 2006, když jsme obě byly
součástí doprovodného týmu velocipedisty Josefa Zimovčáka, který chtěl v onom
roce vždy s jednodenním předstihem v sedle vysokého kola absolvovat trať
slavného cyklistického závodu Giro d’Italia.
Já
jsem tam tehdy byla jako novinářka zajišťující PR celé akce. Mým úkolem bylo
fotit a psát, co na cestě prožíváme. Vše jsem aktuálně zveřejňovala na webu a
články i fotky dodávala do nejrůznějších okresních i celostátních novin. Pár
fotek tehdy koupila i ČTK.
Iva
byla do týmu přizvána jako dvojnásobná vicemistryně světa v rychlostní cyklistice
a také mnohonásobná mistryně republiky i světa na historických velocipédech. V doprovodném
týmu bylo tehdy více úžasných lidí. Iva byla ale jednou z těch, kdo se
stali mému srdci doopravdy blízcí, takže od té doby trvá naše přátelství.
Sledovala
jsem její další život jako novinářka i starostka. Iva se totiž v letech 2010
až 2014 stala starostkou městečka Ždánice a já na tu její zkušenost navázala v letech
2014 až 2018, takže jsme se mohly vzájemně podělit i o své zkušenosti z komunální
politiky.
S napětím
proto nyní sleduji její putování po Nepálu a hlavně skutečnost, že kvůli
pandemii koronaviru uvízla se svými dvěma přáteli z Prahy v Káthmándú,
odkud se nyní nemohou vrátit domů. Zatím vůbec netuší, kdy se to podaří,
protože situace se zde mění z hodiny na hodinu.
První informace jsem o jejich problémech s návratem do vlasti psala v rozhovoru pro web Zprávy z Moravy zde.
S Ivou jsem prostřednictví WhatsApp v kontaktu každý den, takže znám pokračování vývoje situace. Po telefonu mně v neděli 22. března sdělila, že dostali s přáteli nabídku odletět s katarskými aerolinkami. Za tři letenky by zaplatili zhruba půl milionu korun.
„Tuto nabídku jsme odmítli a udělali jsme dobře! Ti, co si přes přemrštěnou cenu letenky zakoupili, stejně neodletěli! Včera se dozvěděli, že je zákaz jakýchkoliv letů. Těžko říct, jestli se někdy shledají s penězi, které za letenku zaplatili. My už jsme si před nimi koupili letenky s ománskými aerolinkami a přestože jsme je po zákazu letů ihned zrušili, zatím nám peníze zpět také nepřišli,“ popisuje situaci z Nepálu Iva Zajíčková.
Zatímco
v neděli a pondělí mohla trojice těchto českých trosečníků absolvovat
procházky městem, od dnešního dne mají turisté zákaz vycházení z hotelu.
Ven může jen jeden z nich zajít pouze nakoupit potraviny. „V neděli byly
ještě všechny obchody, kavárny a restaurace otevřené, ale včera už bylo
otevřené jen něco,“ uvedla Iva Zajíčková. Podle ní by všechny turisty, kteří
uvízli v Nepálu, mohlo dostat zpět do Evropy jedno letadlo. Jsou mezi nimi
kromě dalších Čechů také Němci a Poláci. Zatím ale není nic rozhodnuté a jisté.
O dalším vývoji situace budu informovat, pokud se mně tedy podaří s Ivou spojit…
Dnes ráno mně kamarádka ze Slovenska poslala video, ve kterém hovoří P. Elias Vella z Malty o prožívání současné pandemie koronaviru. Vzhledem k tomu, že hovoří italsky, zveřejňuji zde pro ty, kteří stejně jako já italštinu neovládají, přepis překladu. O překlad se dle sdělení kamarádky postarali kapucínští bratři ze Slovenska. Video je ke zhlédnutí zde:
Dnes, 24. 3. 2020, se ke mně dostalo další video P. Eliase Velly, ve kterém v angličtině promlouvá speciálně k českému a slovenskému národu. Video můžete v anglickém jazyce zhlédnoutzde:
A tady je překlad anglické verze, o který se postarala Hana Brigita Reichsfeld, exministryně Sekulárního františkánského řádu České republiky – velké díky za překlad videa!!!
Pozdravení vám všem! Jsem otec Elias, mluvím k vám z malého ostrova Malta. Žel jsem musel zrušit mnoho cest do České republiky a na Slovensko. Z tohoto důvodu vám posílám toto poselství také jako znamení solidarity s vámi se všemi. Vím, že většina – Česká republika, Slovensko, Malta a celý svět je v tento čas ohrožen virem Covid – 19, coronavirem. Často si myslíme, že je to Boží trest. Nemyslím si, že to tak je. Protože nakonec, když Bůh shlédl na svět, uviděl potřebu poslat na něj svého Syna, aby nás všechny vykoupil. Takže jak bychom si mohli myslet, že Bůh jako náš Otec, trestá své syny a dcery? Myslím si, že Otec je takový, jako byl otec marnotratného syna – takový, který pláče, když vidí svého syna odcházet z domu, neboť věděl, že syn jde do záhuby. Ale nechá ho jít, protože se nechce dotknout naší svobody. Když pak vidí syna vracet se domů, utíká ho znovu obejmout.
Myslím si, že sklízíme ovoce toho, co jsme zasadili, ovoce svého chování. Svět je zachvácen hrozivou chamtivostí, nedůvěrou, nepřátelstvím, vzájemným přehlížením. Myslíme si, že nepotřebujeme Boha v našich životech a to je důvod, proč se nyní dějí takové věci. Lidstvo nyní poznává svou křehkost, svou zranitelnost. Moment, kdy jsme si mysleli, že Boha nepotřebujeme, je nyní momentem jeho uchopení.
A tak je tento čas také časem milosti. Ne ve smyslu, že vidíme lidi umírat, trpět, ale milosti momentu, kdy se můžeme znovu obrátit, navrátit se k Bohu, pochopit a prohlásit ho za Pána našich životů. Jsem si jistý, že mnozí tak jako všichni, trpíte, protože naše i vaše kostely jsou zavřené. Církev ale není zavřená, protože konec konců církev – to jsem já a to jste vy. Co je zavřené, je kostel – místo, kam se chodíme modlit, ale ne skutečná církev. Opravdová církev je naše srdce, když jsem před Bohem. Tak jako to řekl Ježíš samaritánské ženě, že přijde doba, kdy budeme Boha uctívat v duchu a v pravdě. A nyní je ta doba, kdy skutečně uctíváme Boha v duchu a v pravdě.
Obracíme se nyní v tomto čase na tebe, Pane a prosíme tě o ochranu nás všech. Víme, že jsi náš Otec, víš o nás všechno. Není zde nic, co bys o nás nevěděl, znáš každý detail, kde se co na kterém místě událo v jakémkoliv koutu světa, protože ani vlas nám nespadne z hlavy, aniž bys o tom nevěděl. Pane, polož svou ruku na každého z nás, polož ruce na naše rány, trápení, zármutek. Polož své ruce na všechny rodiny, které jakkoliv trpí, které ztratily své drahé. Polož své ruce na nás všechny a ochraň nás, uzdrav nás a osvoboď nás od chvil zármutku a utrpení. Věříme v tebe, Pane. Věříme, že slyšíš naše modlitby a prosby a již nyní ti děkujeme za vyslyšení.
Ať vám všem Bůh žehná! Amen!
P. Elias Vella z Malty
Bratři a sestry, jsem otec Elias z Malty. Jsme od sebe trochu vzdálení, ale na druhé straně jsme si blízko. Sbližuje nás situace, které jsme všichni svědky kvůli koronaviru, který nás doslova srazil na kolena. Je to vir, který nám způsobil emocionální zemětřesení, tolik nejistoty.
Předtím jsme si mysleli, že jsme silní, nyní jsme si však uvědomili, že jsme tak křehcí kvůli obavám o zdraví, život, práci, naše blízké a všechno ostatní. Máme až chuť vykřiknout stejně jako vykřikl Ježíš na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi nás opustil?“
Je to výkřik izraelského lidu, když řekl: „Pověsili jsme naše nástroje na stromy, protože nemůžeme zpívat píseň v cizí zemi, když jsme ve vyhnanství. Ano, je to výkřik Ježíše na kříži. Ale krátce poté se Ježíš obrátil k Otci a zvolal: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ A toto musíme udělat i my.
My, speciálně pokud jsme ve skupinách, charizmatických skupinách anebo v jiných skupinách, v těchto dnech, v této době musíme být ikonami naděje, ikonami radosti. Ano – i radosti v utrpení. Zdá se to po tom všem zvláštní. V těchto dnech jsme možná mnohokrát odříkávali Žalm 91, v kterém se obracíme na Pána:
„Svýma očima jen můžeš hledět a spatříš odplatu bezbožníkům. Neboť Hospodin je tvé útočiště, za ochránce zvolil sis Nejvyššího. Nepřihodí se ti nic zlého a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku. Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno.“
Toto je naše víra Pane, a proto musíme být silní v naději, víře a lásce. V této době utrpení se obracíme k tobě Pane. Obracíme se k tobě, ty víš všechno. Ty znáš všechny detaily našeho života. Ani vlas nám nespadne bez toho, abys o tom nevěděl. Znáš všechny naše nemocné v nemocnicích. Znáš naše zemřelé a tedy i všechny rodiny, které postihla tato tragédie. Znáš naše úzkosti, obavy a strachy. Polož na nás svou ruku. Pane, vstup do nemocnic, kam může vstoupit jen málo lidí, protože se bojí infekce. Ale ty, jak jsi vyléčil z malomocenství ty, kteří se na tebe obrátili v tvých časech, a též v následujících dobách. Tak tě prosím, Pane, abys uzdravil ty, kteří jsou nemocní, abys uzdravil Pane ty, kteří jsou nakažení, takovým či jiným způsobem. A abys uzdravil naše srdce ze všech strachů, z veškeré paniky, která je v těchto chvílích v nás. Pane, důvěřujeme ti. Víme, že s tebou zvítězíme. A svěřujeme se také do rukou Panny Marie a svatého Josefa, kteří za nás orodují. Amen.
Papež dnešní ranní mši svatou, kterou sloužil v domě sv. Marty ve Vatikánu, obětoval za autority. Před zahájením mše svaté mimo jiné řekl: „Pro autority v této situaci není lehké se rozhodovat a jsou často kritizováni.“
Měl naprostou pravdu. I v České republice se objevuje na sociálních sítích spousta kritizování toho, co kdo udělal špatně. Uvědomme si ale, že je velmi lehké kritizovat rozhodování vedoucích činitelů z pohodlného křesla obýváku. Kritizovat ty, kteří dnes téměř nemají čas se vyspat, aby zabezpečili náš národ a ochránili ho, jak je v jejich silách.
Kritizuje se především, že je nedostatek zdravotnického materiálu. Ukažte mně některou z evropských zemí, kde je ho v současné době dostatek. Namísto, abychom byli rádi, že k nám začíná proudit to, co potřebujeme, tak jen kritizujeme. Proto vyzývám především věřící, aby se namísto zbytečné kritiky raději za ty, kdo mají nyní zodpovědnost za náš stát, více modlili, aby se modlili i za Itálii a další státy, kde se virus nekontrolovaně šíří a zdravotníci tuto pandemii nezvládají. A ti, kdo věřící nejsou, mohou vyprošovat všem výše uvedeným dobro, zdravý rozum a odvahu dělat rozhodování v situaci, kterou historie novodobého světa nezažila. Posílejte jim prostě dobrou a pozitivní energii. Už tomu říkejte, jak chcete, ale nenadávejte a nešiřte tím zlo, protože to k ničemu nevede. Je přece stará pravda, že zlo plodí zase jen zlo.
Připojuji video z Itálie, abyste měli přestavu, co nás může v dalších týdnech a měsících čekat. A všimněte si výzvy, aby lidé nevycházeli ze svých domovů, protože venku číhá virus, který zabíjí… V naší zemi to v posledních dnech vypadalo úplně jinak. Cyklostezky a oblíbená místa v přírodě byla díky krásnému jarnímu počasí plná lidí na kolech a při běhu bez povinných roušek… Kdy pochopíme, že tady končí všechna legrace a jde každému jednomu z nás o život?
Silné video z první linie bojů v Itálii se zatím neporazitelnou nemocí naleznete zde
A tady je překlad komentáře k promítaných fotografiím z terénu…:
Nemáme už dost času. Nemůžeme už více ztrácet čas.
Nemáme už volná místa, kde uložit lidi.
Jsme nuceni používat ochranné pomůcky, které si sháníme sami, protože chybí.
Jsme v neustálém nebezpečí a riskujeme každý den, že se nakazíme.
Žijeme v neustálém strachu, že přineseme virus do našich domovů.
Už nemáme čas ani plakat.
Nemáme na to čas při dlouhých únavných službách.
Vidíme smrt bez vzdání holdu důstojnosti člověka.
Jsme vzdáleni od svých blízkých.
Jsme zkoušeni a je nás málo ať už v nemocnici nebo venku.
Vstupujeme do domů lidí jako vojáci, kteří jsou v první linii bez ochrany na území, které nedokáže vyhovět požadavkům na léčbu.
Jsme sami.
Nejsme vyškoleni vůči této nákaze.
Platíme příliš velkou cenu.
A zakoušíme hroucení se celého systému a všeho, pro co má smysl žít.
Potřebujeme nemocnice, personál… Rychle, ne zítra…
Od
včerejšího dne mám ze statusů na Facebooku dojem, že celá Česká republika šije
roušky. Je neuvěřitelné, kolik lidí má doma stále šicí stroj a umí s ním v dnešní
moderní době, kdy šlo ještě před pár dny cokoliv zakoupit, zacházet.
Poté,
co se ve zpravodajství v souvislosti s pandemií koronaviru neustále
znovu a znovu začal omílat problém s nedostatkem roušek, hromada lidí
zasedla za šicí stroje a šije roušky. A úžasné je, že zdaleka nejen pro sebe a
své blízké! Většina lidí je nabízí dalším známým i neznámým. Kromě jednotlivců
okamžitě zareagovali i různé šicí dílny, které také začaly pro potřebné chrlit tuto
ochranu. Ano, říká se, že jsou zapotřebí respirátory a ne roušky, protože nás
roušky neochrání. Ale jedním dechem všichni dodávají, že je lepší něco než nic…
Že, když neochráníme sebe, tak před nákazou chráníme druhé, pokud už jsme tedy
infikovaní. A to, že je někdo nakažený, se pozná až, když je fakt zle.
Já
šicí stroj nemám a toto umění jsem nikdy neovládala, tak jsem si vyrobila
vlastní roušku z nákrčníku, do kterého jsem všila vycpávku z podprsenky.
Ty totiž z každé podprsenky ihned po zakoupení dávám pryč, protože nic
zvětšovat nepotřebuji. Až do této doby jsem ani ve snu netušila, proč ty
vycpávky vlastně schovávám. Teď už vím! J
Všechno se jednou může hodit.
Ale
zpět k našemu národu. Opět se v posledních dnech ukazuje, že se naši
lidé umí v době krize a nouze semknout a pomáhat druhým, jak se dá. Z iniciativy
měst a obcí je tady nabídka pro přestárlé s dovozem nákupů do domu,
vznikají malé skupiny, které hlídají děti záchranářům, zdravotníkům, hasičům,
policistům a třeba také matkám samoživitelkám. Další se potřebným nabízí k venčení pejsků.
Je
pravda, že na jedné straně jsme takový národ Švejků, který si ze všeho dělá
legraci a snaží se vše odrbat, obejít, aby jen nemusel poslouchat nějaká
nařízení a příkazy výše postavených. Když ale přijde na lámání chleba, tak se
umíme semknout a vzájemně si pomáhat.
V ulicích
je vidět den ode dne více lidí s rouškou na obličeji, takže věřím, že
všichni pochopili, že je situace vážná a záleží na každém jedinci, jestli se
podaří zastavit šíření viru. I já jsem byla zpočátku skeptik, ale když jsem po
pár dnech viděla, co se děje v zahraničí, tak mně docvaklo, že tady konči
všechna legrace.
O tom, jak pandemii prožívá má dlouholetá kamarádka z Blatnice, která v Itálii žije dvaadvacet let, jsem psala tady
Všem
nám přeji pevné nervy, a aby tato hrůza brzy skončila a dovedla nás k tomu,
že vůbec není automatické, že si můžeme každý den nakoupit cokoliv z kteréhokoliv
konce světa, že nám teče z kohoutku voda, jak se nám zamane, že stačí
zmáčknout vypínač a v noci je světlo i teplo. Važme si všeho, protože dnes
vidíme, že ze dne na den může být všechno zcela jinak…
Lenka
Já a mnou vlastnoručně vyrobená rouška z bavlněného nákrčníku a vycpávky podprsenky 🙂
Kamarádka Blanka, která žije už dvaadvacet let v Itálii a v této pohnuté době si také sama ušila roušku. Rozhovor o současném životě v Itálii jsem s ní vedla pro web Zprávy z Moravy.
To si tak dnes jedu z Brna domů, a když vidím to nebe a krajinu nedaleko Žarošic, nešlo nezastavit auto, nevytáhnout foťák a nezačít fotit… V tom okamžiku se mně podařilo zapomenout na to, co se děje v celém světě. Jen jsem si se zatajeným dechem s okem přilepeným na hledáčku říkala, že svět je krásnej, i když v něm aktuálně řádí koronavirus…
Všude, kam se podíváš, co slyšíš, čteš a vidíš, vše se v posledních
dnech točí jen okolo koronaviru. Doopravdy by mne zajímalo, co vypuštěním této
nemoci mezi lidi mocní tohoto světa sledují. Proč je kolem toho tolik humbuku
od okamžiku prvních onemocnění a poté hlásání do všech koutů světa, kdeže byl
onen virus diagnostikován, kolik lidí na něj zemřelo. Cílené vyvolávání strachu
a paniky v globálním světě.
Obyvatelé naší země, kteří ani nemocní nejsou, musí ode
dneška po návratu z Itálie do karantény. Ale! V případě, že by je
přivezl do České republiky jejich přítel s trvalým bydlištěm v Itálii
a dále zde pobýval, tak ten se bude moct nadále svobodně pohybovat v naší zemi,
jak bude chtít a možná i vesele šířit virus. A možná také ne… Možná nebude jeho
nositelem stejně jako ti, kdo musí jít povinně do karantény a izolace! Není to
celé postavené na hlavu???
Kurnik šopa, proč toto všechno je??? Co se skutečně v našem
globalizovaném světě poslední týdny děje??? Jen okrajově se dozvídáme o
tisících uprchlíků, kterým Turecko otevřelo široké brány směrem do zemí
Evropské unie. Ti do karantény nemusí??? A najednou se nevítají s otevřenou
náručí, jak tomu bylo pár let zpátky, ale dokonce se na ně střílí a zvažují se
nové ostnaté dráty na hranicích?
Ty ostnaté dráty, které lemovaly celou Českou republiku až do roku 1989… Jsme tam, kde jsme byli? Co se schyluje? Těch otázek je příliš mnoho. Často vzpomínám na slova slavného fotografa Jana Šibíka, který před pár lety mluvil na své přednášce, tuším, že to bylo v Uherském Hradišti, o tom, jak se nám zmenšuje svět. Ano. Globalizovaný svět se hodně zmenšil. Stala se z něj jakási obří vesnice, kde díky moderním technologiím hned víme, co se stalo na druhé straně světa. Kde někdo například onemocněl koronavirem, že? Na jedné straně jsme mohli ještě před pár měsíci cestovat, kam se nám zachtělo, ale na druhé straně už některé cesty kvůli válkám a atentátům doporučovány nebyly. Právě o tomto tehdy mluvil Honza Šibík. Že přibývá zemí, do kterých není bezpečné kvůli válkám a atentátům cestovat. S koronavirem se nám to teď tedy rozšířilo ještě víc, že?
Za chvilku nebudeme moct cestovat ani z vlastního bytu. Pan premiér Babiš učinil prohlášení se zákazem a sankcemi při nedodržení povinné karantény po návratu z Itálie. Od moderátorky zpráv jsme měli upozorněni, že je náš pohyb sledován prostřednictvím našich telefonů, kdy mobilní operátoři hlásí, kdo se pohybuje v zakázané zóně – v Itálii a poté mimo svůj byt, pokud má být v karanténě… Probuďme se! Co se to děje??? Vám se to všechno zdá normální? Mně tedy rozhodně ne!!! Pokud se budu chtít svobodně pohybovat, s sebou v žádném případě nepovleču svůj mobil, noťás ani další zařízení s tarifem a nebudu nikde také platit kartou, k čemuž jsme byli postupně pomaloučku polehoučku dotlačeni… No a samozřejmě také zapomenu na všechny zákaznické karty…
Setkala jsem se s různými názory, proč se koronavirus ve světě objevil. Jedním z nich je, že mělo jít kvůli nové nemoci k záměrnému oslabení ekonomiky Číny a nějak se to vymklo z rukou. Další hlas tvrdil, že je to cílená likvidace přestárlých a nemocných lidí, kteří stojí společnost nejvíce peněz. Těžko říct. Nepříkláním se k žádnému názoru, jen říkám, co jsem zaslechla mezi obyčejným lidem. Spíše by mne zajímalo, co se budou historikové o koronaviru říkat za třicet, čtyřicet či padesát let. To by mne doopravdy zajímalo…
Do pr… Chci žít v chajdě v lese, mít tam své políčko, slepice, králíky, kozu a utéct z tohoto šíleného systému… Všem přeji, aby z toho, co se dnes děje, nezešíleli a zachovali si zdravý rozum, dokud nebude pozdě…
V roce 2008 jsem byla redaktorkou týdeníku NAŠE Slovácko a díky tomu jsem se dostala na finále České Miss 2008. Slovácko tam totiž mělo žhavé želízko v ohni v podobě krásné Elišky Bučkové ze Strážnice. A Eliška tehdy své fanoušky nezklamala. Nejen krásou, ale i celkovým projevem přesvědčila, že se na Moravě rodí hezké „baby“, jak by řekli Brňáci. Díky této soutěži jsem se také dostala v Praze na půl metru ke svému dětskému idolu francouzskému herci Alainovi Delonovi, ředitelce soutěže Michaele Maláčové, Dagmar Havlové – Veškrnové, velmi milé modelce Petře Němcové, která přežila tsunami a dalším celebritám.
V roce, kdy Eliška trumfovala v soutěži krásy, jsme se potom ještě potkaly na několika akcích na Slovácku. Dalších dvanáct let jsem její život pozorovala jen zpovzdálí a dozvídala se novinky z jejího soukromí především prostřednictvím bulvárních článků. Samozřejmě, že jsem veškeré tyto informace brala s nadhledem.
Zhruba před měsícem se ke mně dostala pozvánka na besedu s P. Ladislavem Heryánem, kterou měla vést ve své rodné Strážnici právě Eliška Bučková. Neváhala jsem a po dlouhatánských letech jsem zavolala její mamince Blaženě, jestli by Elišku nepoprosila, aby mně dala rozhovor. Eliška souhlasila, takže jsme se poslední únorový pátek roku 2020 sešly ve strážnickém Rodinném centru, které vede její maminka Blažena.
Mám takový blbý zvyk, že na všechny schůzky chodím se značným předstihem s tím, že potom prostě čekám. Jinak tomu nebylo ani onen pátek ve Strážnici. Opět jsem tam byla s více než půlhodinovým předstihem před plánovaným rozhovorem. Proto jsem byla docela v šoku, že Eliška na mne už na místě čekala!!! Její rodiče totiž připravovali sál na přednášku a ona tam prostě byla s nimi. Na mé upozornění, že jsme se už dvanáct let neviděly, s milým úsměvem na tváři řekla: „Ale zůstaly jsme stejné, že?“ Už to mně signalizovalo skutečnost, že Eliška zůstala v srdci „obyčejnou“ holkou ze Strážnice, i když se pohybuje převážně mezi celebritami a úspěch či sláva ji nestoupla do hlavy. O tom mne ostatně přesvědčila i v následujícím rozhovoru, který jsem s ní vedla pro www.zpravyzmoravy.cz Rozhovor si můžete přečíst zde
Bylo to milé setkání. Stejně jako následující beseda s P. Heryánem, který nedávno oslavil své šedesáté narozeniny. Prostě krásný den, za nějž děkuji Blaženě Bučkové, která besedu připravila a vše zorganizovala, jak je ostatně zvyklá z tolika akcí, jež by ani všechny nebylo možné vyjmenovat…
A toto jsem o Elišce a celé její rodině napsala na svém starém webu ihned po jejím vítězství v soutěži v roce 2008. Dnes už můžeme na základě rozhovoru pro Zprávy z Moravy říct, že Eliška v charitativní práci i svých dalších aktivitách naplňuje to, co si po volbě České Miss v roce 2008 předsevzala, o čem snila…
Manžele Blaženu a Víta Bučkovi ze Strážnice znám už roky. Jsou to příjemní lidé s rozsáhlou škálou aktivit, ze kterých nikdy nedělali vědu, i když se jich účastnily stovky a někdy dokonce tisíce lidí. Vesměs se jednalo o zábavu určenou dětem. Možná to pramenilo ze skutečnosti, že sami mají pět dětí, a tak nebyli líní a pohodlní připravit a zorganizovat něco dobrého nejen pro ně, ale i pro druhé.
Na druhé straně rozhodně nepatří mezi tahouny,
při nichž by se jejich potomci jenom pohodlně vezli. Od útlého věku děti
zapojovali do organizace vyhlášených Pohádkových lesů či oslav závěru
církevního roku. Vloni všichni členové rodiny nechyběli při první ročníku
Misijní poutě, která se uskutečnila ve strážnickém skanzenu. Tak jsem mohla
poznat také jejich osmnáctiletou dceru Elišku. Ještě před pár týdny o ní téměř
nikdo nevěděl a dnes ji zná celá republika coby nejkrásnější dívku země. Koncem
listopadu zazvonil mobil a maminka Blažena mně šťastná oznámila, že Eliška
postoupila do finále České Miss. Byla jsem první novinářkou, která se tuto
informaci dozvěděla.
Měla jsem proto radost, že jsem mohla být v Praze na ruzyňském lešti při vyvrcholení celé soutěže. Se zářivým úsměvem na tváři Eliška postupně přebírala šerpu za Miss Internet, Miss Frekvence 1, Tip poroty a nakonec i korunku a titul České Miss. Vše jsem poctivě fotografovala, ale přesto se mně při jednotlivých záběrech draly do očí slzy. Měla jsem chuť všem těm profíkům kolem sebe z nejrůznějších prestižních novin říct, že ta nejkrásnější holka je naše, že je to děvče od mých kámošů, kteří jsou pro mě skoro rodina. Že toto není obyčejná Miss, ale „holka“ se srdcem na pravém místě. Dobře vychovaná, nenamyšlená, která přes svůj docela nízký věk ví, co chce.
O tom mne ostatně přesvědčila, když se ji o pár hodin později snažili fotografové z bulvárních novin vmanipulovat do určité pózy. Nedala se a udělala si pořádek. Jen jsem zaslechla, jak řekli: „No počkej za rok! Ještě u nás budeš škrábat prstíčkem!“ Tak tentokrát se myslím hodně spletli…. Tato miss u nich škrábat nebude… Moc bych Elišce přála, aby ustála útoky komerčních médií, jimž jde o senzaci za každou cenu
Výjimečná přitom není jenom sama nová Česká Miss, ale také všichni její sourozenci, které má tak ráda. Vždyť první slova po vyhlášení byla: „Kde jsou naši?“ Myslela tím své tři sourozence, kteří ji na pražském letišti fandili. Její otázka mluvila za všechno. V okamžicích obrovské radosti myslela na svou rodinu.
O lecčem vypovídají také slova teprve třináctileté sestry
Aničky před finálovým večerem. „Elišku jsme všichni podporovali především
modlitbou. Nemodlili jsme se přitom za její vítězství, ale hlavně aby všechno
ustála, kdyby vyhrála,“ řekla mladší sestra. „Moc jí přeji, aby vše dobře
zvládla psychicky a nezhroutila se třeba z toho, kdyby byla druhá,“
doplnil slova mladší sestry před finálovým večerem šestnáctiletý bratr Vít.
Spolu s devatenáctiletou sestrou Štěpánkou byli všichni v hledišti
soutěže.
Jakmile Eliška postoupila do super finále, začali posílat
textové zprávy. „Bratr jich mohl poslat aspoň sedmdesát,“ odhadovala Štěpánka.
Přestože sourozenci poslali desítky SMS, rozhodně by nestačily
k vítězství. Vždyť se do hlasování údajně zapojilo více než dvě stě tisíc
diváků.
„Bylo to neuvěřitelné. Jakoby Elišce fandila celá republika.
Všem bychom chtěli poděkovat. Zažili jsme v těchto dnech neuvěřitelnou
podporu od lidí ze všech koutů země. A co bych řekla těm, kdo pochybují o tom,
jestli je vhodné, aby se věřící dívka zúčastnila podobné soutěže? Víte, ono je
velmi lehké udržet si víru ve skleníkovém prostředí kostela či fary. Něco
jiného je si ji udržet v prostředí modelingu. A my věřící máme být přece
tím správným kvasem, který bude působit ve všech oblastech života,“ míní
maminka.
Poté rodiče prozradili, že se jim dcera druhý den po zisku
titulu rozplakala do telefonu. Najednou byla sama a chtěla být tolik
s rodinou, která je pro ni na prvním místě. „Utěšovali jsme ji, že je to
daň za slávu, a že určitě bude mít hodně příležitostí, kdy bude moct pomáhat
druhým a to za to stojí,“ řekl tatínek Vít.
Jeho mínění naprosto koresponduje s názorem členky
poroty České Miss Petry Němcové. Podle ní by si správná miss měla umět zjednat
respekt. Navíc by měla být nejen milá a ctižádostivá, ale také pokorná. „Neměla
by vše dělat jen pro sebe, ale i pro druhé, protože miss má hodně možností, jak
pomoct druhým, kteří to potřebují. Správná miss by prostě měla mít srdce na
pravém místě,“ řekla krásná modelka, která s rozlámanou pánví přežila vlnu
tsunami v koruně palmy, na níž se těžce zraněná držela několik hodin. Dnes
prostřednictvím nadace Happy
Heart Fund pomáhá především dětem.
Eliška ještě před finálovým večerem naznačovala, že by ráda
pokračovala v aktivitách, k nimž ji už v útlém věku přivedli rodiče. Ve
své pomoci by se proto chtěla zaměřit hlavně na děti, pro něž spolu
s rodiči pořádala různé akce. Až čas ukáže, jestli se jí podaří uskutečnit
i tyto sny. Věřím, že s podporou skvělé rodiny určitě ano. Držme jí
v tom všichni pěsti. A pokud je někdo ze čtenářů těchto řádků věřící, tak
Elišku prosím podpořte také modlitbami.
Od 23. do 28. února se v poutním domě Stojanov na Velehradě uskutečnil seminář vedený P. Eliasem Vellou z Malty, který byl zaměřený na novou evangelizaci. P. \Elias si během semináře v jednom volném odpoledni udělal čas na rozhovor, který jsem s ním vedla pro zpravodajský web Zprávy z Moravy. Tentokrát jsem se ho ptala například na tetování, proč církev nesouhlasí s umělým oplodněním, a jestli může věřící odmítnout onkologickou léčbu. Celý rozhovor najdete zde
Na semináři kněz hned v úvodu více než sto účastníků upozornil, že žijeme v době, kdy se člověk opět klaní zlatému teleti, které je tentokrát v podobě peněz. Pokud dnes někdo někomu pomáhá, očekává za vše finanční odměnu. Hodnota člověka se soudí podle toho, kolik vydělává peněz a co vytváří. Pokud je někdo starý a nic už nevytváří, společnost ho nepotřebuje.
Světu vládnou politika, ekonomika a věda
Kazatel dále mimo jiné řekl: „Dnes vládnou světu tři síly – politika, ekonomika a věda. Toto jsou nové prvky prostředí, v němž žijeme a máme v něj vnášet novou evangelizaci nejdříve skrze svůj život. V dnešním světě je mezi lidmi velká nerovnost způsobená ekonomikou a politikou.
Ekonomika dnes podporuje konzumismus, který s sebou přináší velmi mnoho problémů. Kdo nemá peníze, cítí se méněcenný. Bída přináší násilí. Žijeme v rozvinuté kultuře. Na jedné straně už nemáme otroky, ale na druhé straně není svoboda náboženské kultury. Dnes jsme svědky obrovského pronásledování křesťanů v různých částech světa – Indie, Čína, Nigérie, Pakistán. Pronásledování křesťanů táhne společnost ke dnu.
Žijeme v éře počítačů
Žijeme v éře počítačů, internetu a médií, což vede k organizovanosti ve všech směrech. Na jedné straně je to výhoda, ale zároveň také nevýhoda. Osobní pastorační přístup nahrazujeme mechanikou. Když jsem byl farářem, přicházelo za mnou mnoho lidí. Někteří z nich třeba nechodili do kostela, ale přišli, aby něco vyřídili – křest, svatbu. Tím mohlo dojít k osobní komunikaci. Dnes už to tak není. Komunikace byla nahrazena počítačem, který nabídne formulář ke křtu, svatbě a ty jsou odeslány elektronicky. Z hlediska administrativy máme farnosti velmi pěkně zorganizované. Pastýř ale nepozná své ovce a ovce nepoznají svého faráře, protože mezi nimi stojí počítač. Je to kultura, bez které se dnes neobejdeme. Nemůžeme už evangelizovat stejně jako před čtyřiceti lety ani jako před deseti lety.
Nevíme, co je hřích
Věřící se dnes může někdy cítit méněcenný, proto i věřící řeknou, že jsou nevěřící. Žijeme v kolektivním hříchu. Víme, co se děje s rodinou. Už vlastně pomalu ani nevíme, co je rodina. Muž a žena? Dva muži? Dvě ženy? Všichni mají právo na dítě, což vychází z modelu genderu. Kdysi měla žena roli matky a otec otce. Dnes se občas děje, že otec zastává roli matky a matka roli otce, což přináší zmatek. A ten se netýká jen dospělých, ale i dětí. Co bylo dříve považováno za nenormální, dnes považujeme za normu, takže vlastně už nevíme, co je hřích.
Žijeme v individualistické společnosti. Často jsou individualisté i manželé. Každý má svůj účet, peníze, auto, kariéru… Co je spojuje? Jenom postel nestačí, protože je úplně jiné myšlení. Stojíme před výzvou inkulturovat víru. Evangelium nemohu změnit. Je to dobrá zpráva. Musím hledat správný čas a jazyk, jak předat víru. Neměnit ji ale, protože to by byl relativismus, kdy bychom pravdu přizpůsobovali naší chuti nebo místu, kde se nalézáme.
V nové evangelizaci se musím dívat, kdy, a jakým způsobem evagelium předávat. Je třeba evangelizovat kulturu, politiku, ekonomii i sex. Jinak se bude předávat dobrá zpráva evangelia v České republice a jinak v Jižní Americe. Před námi je velká pastorační výzva dávat lidem Ježíše. Je zbytečné někoho dovléct na mši svatou, když v něm není živý Ježíš. Pokud je v člověku živý Ježíš, má potřebu se s ním při mši svaté sejít sám, proto tam jde bez nucení.
Každá farnost by měla mít pastorační skupinu složenou z kněží a laiků. Farnost už dnes nemůže být vedena pouze knězem. Svět vás pozná jako mé učedníky podle jednoty mezi vámi. Pokud nejsme sjednoceni, ale každý pracuje na svém políčku, neukazuje to na katolickou integritu. V nové evangelizaci se občas setkávám s proroky beznaděje. Evangelium ale není poselstvím pesimismu. Je to dobrá zpráva. Pokud není dobrá, není to evangelium. Nejsme slepí vůči katastrofám, do kterých svět upadá, ale máme být ti, kdo budují církev a neboří ji.
V pastoraci nelze dělat kariéru
Další pastí může být duchovní světskost, kdy je mentalita světa aplikovaná v duchovním světě. Děláme si z pastorační práce kariéru. Pastorační práce je duchovní záležitost, ale někdo ji dělá kvůli své slávě. Časté pokušení je, když například mezi sebou různí evangelizátoři soutěží, kdo má v kostelech a na svých akcích více lidí.
Když jde dobrý pastýř spát, neklade si otázku, jak byl úspěšný, ale jestli dělal, co chtěl Bůh. Co znamená být dobrý pastýř? Pastýř je úspěšný, když je osel. To myslím vážně! Pán Ježíš o Květné neděli vjížděl na oslu do Jeruzaléma. Pastýř má být v pastoraci osoba, která je oslem, který nese Ježíše. Není důležitý náš úspěch, ale to, že děláme, co po nás Bůh žádá.
Z církve nemůžeme dělat muzeum
Z církve bychom neměli dělat muzeum, kdy jsme posedlí květinovou výzdobou a projekty, na nichž pracujeme. Je důležité, abychom se nesoustředili na výtváření projektů, ale přiváděli lidi k Ježíši. Evangelizace znamená, že máme Ježíše v sobě a přinášíme ho druhým lidem. Mohu předat pouze zkušenost toho, co žiji. Laik se dostane do míst, kam se kněz nedostane. Kněz má za úkol formovat laiky, aby se stali pastýři pro druhé.
Církev je krb a Duch svatý oheň v něm. Krb bez ohně je jen dekorace a nedává teplo. Duch svatý dává lidem charismata, která máme používat uvnitř církve. Musíme být živými kameny ve stavbě nového světa.
Evangelizace má být i péčí o chudé. Sociální práce, katecheze a evangelizace jdou ruku v ruce. Každý evangelizátor prožívá znechucení, cítí se osamělý, prodělává úzkosti, prožívá strach a smutek. Tím vším prošel i Ježíš. Nemůžeme očekávat, že si tím neprojdeme také. Ježíš je ale s námi a prosí Otce, aby nám dal Ducha svatého a měli jsme sílu vším projít.“
Celý zvukový záznam přednášek si můžete objednat u překladatele Václava Čápa na adrese: vacapcz@volny.cz
Starší rozhovory s P. Eliasem Vellou si můžete přečíst zde
Zpravodajský článek o přednáškách v Brumově najdete zde
Zápisky ze semináře P. Velly, na němž ve Vranově u Brna mluvil o tom, jak se modlit za uzdravení druhých najdete zde
O semináři v Hodoníně, kde P. Vella mluvil o blahoslavenství, se dočtete zde
Už před lety jsem chtěla zažít na vlastní oči a kůži obchůzku Bobkovníků v Bystřici pod Lopeníkem. Objížděla jsem tehdy více fašanků na nejrůznějších místech Slovácka. Když jsem se vracela z Komně, tak jsem zamířila i do Bystřice pod Lopeníkem, ale na Bobkovníky jsem tehdy nenarazila. Asi tomu v onom roce ještě nemělo být.
Včera večer jsem zvažovala, kam vyrazit fotit a dokumentovat fašank pro www.zpravyzmoravy.cz . Věděla jsem, že nechci jet tam, kam míří davy lidí, kde se z toho už krapet stala i komerce a vytratila se nějaká spontánnost, protože jde často o pódiové vystoupení, která už jsou prostě někde jinde než fašanková obchůzka našich předků. Ve hře byla Hrubá Vrbka, kde už jsem jeden rok fotila a mělo to hodně atmosféru a Lipov, kde jsem se ve stejném roce jen mihla při cestě zpět. I tam se mně moc líbilo!
Nakonec jsem se rozhodla, že budu letos mapovat Nivnici, kde tradici podle tamního velkého folkoristy a pedagoga Vlastimila Ondry drží sedmadvacet let folklorní soubor Nivnička. Znovu mne ale lákala i Bystřice pod Lopeníkem s Bobkovníky. Nejdříve jsem proto ráno zamířila tam a při cestě zpět jsem chtěla pobýt při obchůzce v Nivnici. Ve skutečnosti ale bylo všechno jinak, jak už tomu občas bývá…
V Bystřici jsem měla tentokrát štěstí a na družinu Bobkovníku narazila hned! Tady nebyla žádná invaze automobilů a folklorních turistů! V pohodě jsem zaparkovala a začala fotit. Bylo to naprosto úžasné! Lidé na Bobkovníky čekali mezi dveřmi domů s nejrůznějšími dobrotami i něčím tekutým pro zahřátí. Kluci to ale rozhodně nepřeháněli. Obdivovala jsem jejich výkon! Neustále tančili a zpívali. Bylo to až neuvěřitelné! Úžasné! Netančili a nezpívali přitom pro žádné davy diváků, ale převážně jen pro „svoje“ lidi z dědiny…
Úžasné občerstvení na ně čekalo v tamním muzeu, kde měli ale spoustu tradičních dobrot připravených pro všechny fašankové návštěvníky. Fakt jsem si tu atmosféru užila a pelášila domů, abych ještě něco nafotila ve vzpomínané Nivnici. Nakonec na to ale nedošlo. Dvakrát jsem objela dědinu a na průvod nenarazila. Zato jsem objevila stánky s občerstvením a nějakou kapelu s kytarami. Zamířila jsem proto domů. Zcela neplánovaně jsem ve Slavkově u Uherského Brodu narazila na masky hned u hlavní silnice ve směru do Strání, kam od rána mířilo jedno auto za druhým také na oslavy fašanku, ale toho ve velkém stylu folklorního festivalu.
Jedna z masek byla v podobě koronoviru 🙂 Lidská tvořivost nezná mezí. Bylo to tam prostě naprosto jiné než v nedaleké Bystřici pod Lopeníkem. Více můžete vidět a dozvědět se zde
Oslavy fašanku s Bobkovníky v Bystřici pod Lopeníkem. Foto: Lenka Fojtíková
Po zhlédnutí filmu Bohemian Rhapsody v listopadu roku 2018 a poté, co jsme se dozvěděla, že Peter Freestone, který byl dvanáct let nejbližším spolupracovníkem Freddieho Mercuryho, žije v České republice, jsem s tímto mužem toužila udělat rozhovor. Dnes se mně tento sen podařilo splnit.
Měla jsem možnost s ním rozmlouvat v Kulturním domě Rubín v Brně před jeho společným vystoupením s Milanem Šatníkem, který se jako jediný Čech objevil na pár sekund ve filmu Bohemian Rhapsody. Rozhovor jsem vedla pro zpravodajský web www.zpravyzmoravy.cz a celý si ho můžete přečíst zde.
O čem je? O Freddie Mercurym, jeho nemoci, jak ji přijímal, ale také o jeho celkovém přístupu k životu. Peter Freestone i Milan Šatník kromě toho hovořili o svých třech společných projektech. Byl to pro mne každopádně obrovský zážitek…
Nikdy jsem netoužila udělat si fotku se slavnými osobnostmi, ale dnes jsem si selfie s Peterem Freestonem neodpustila. Je to úžasně skromný a pozitivní člověk, se kterým je radost se setkat. Jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat osobně a více než půl hodiny si vyprávět o tom, co mne zajímalo.
Všem přeji dobrou noc a krásnou neděli! Mně se dnes bude usínat moc pěkně 🙂
Text a foto: Lenka Fojtíková
Peter Freestone neměl problém udělat si se mnou selfie, za což mu i touto cestou moc děkuji!
