Fotila jsem několikrát poušť v Izraeli, ale také v Saudských emirátech a vloni v Jordánsku. Ani jednou se mně ale nestalo to, co dnes na pohyblivých dunách v Sloviňském národní parku v polské Lebě – po polsky je to Słowiński Park Narodowy.
Mezi čtvrtou a pátou mne ráno vzbudil déšť, a tak jsem si říkala, že dnes z focení dun, kvůli kterým jsem sem přijela, nic nebude. Když jsem ale mrkla z okna o hodinu později, viděla jsem, že to půjde. Hodila si batoh s foťákem do auta, ke kterému jsem se se svým bolavým kolenem dobelhala a dojela co nejblíže to šlo – ke vstupu do národního parku. Jak to u mne bývá, byla jsem tam první, což jsem chtěla, protože jsem na fotkách nechtěla mít davy lidí, což se mně sice podařilo, ale… Elektrobus, kterým jsem se plánovala svézt k dunám, jezdil až od devíti a já tam byla o půl osmé, tak jsem se vydala pomaličku, co mně koleno dovolilo, k dunám borovicovým lesem pěšky. V lesíku mně dělaly doprovod stovky komárů, takže když jsem plácla na nohu, jednou ranou jsem jich zabila asi i deset. Smutně jsem vzpomínala na Off, který ležel na pokoji… Tím ale moje dnešní anabáze rozhodně neskončila!
Když jsem dorazila k dunám a udělala foťákem asi tak tři fotky, zatáhlo se nebe temnými mraky a začala písečná bouře s šíleným lijákem, se kterým na polskou „poušť” padaly i obří ledové kroupy. Foťák jsem hned sbalila do fotobatohu a na ten natáhla pláštěnku. I tak se písek ale stihl dostat všude a zatím to vypadá tak, že je foťák na odpis. Uvidíme! Ani jsem nevěděla jak k tomu došlo, byla jsem po dešti úplně obalená pískem. Vrzal mně i mezi zuby.
Takže fotky, na které koukáte (i videa) jsou vlastně všechny z mobilu. bilance je taková, že jsem sice nafotila to, proč jsem sem jela – po bouřce a v průběhu občasných přeháňkách za fakt dobrého světla, ale za jakou cenu… Tou je rozbitej foťák a moje bolavý koleno, který bolí fakt moc, že mně z toho bolí i hlava, takže jsem předem odpískala plánovanoiu návštěvu Gdaňska a Sopot. Dám si ještě dva tři dny oddech a pojedu domů… Jo, i takovej je život…
Aktualizace po roce…
Domů jsem se nakonec vracela 23. 7. 2023, protože jsem nemohla kvůli bolavému koleni prakticky chodit a tedy ani nic podnikat. Jedinýi pohyb zajišťovalo auto, proto jsem v brzkém nedělním ránu vyrazila domů. A potom k ortopedovi do Uherského Hradiště. Ten mně tehdy řekl, že mi nemůže nic nabídnout. Že na artroskopii se dostanu na pořadí až někdy v lednu. Tak jsem řekla, aby mně vypsal neschopenku, protože nemohu chodit a žádanku na magnetickou rezonanci. To pro mne udělal a já hned poté začala jednat.
Přešla jsem k jinému ortopedovi a podařilo se mně být na MGR za 14 dnů. Tam zjistili, že mám artrézu třetího stupně a poškozený meniskus. Dále jsem si musela zařídit vyšetření u revmatologa a na infekčním, jestli nemám revma nebo boreliózu. Tím se vyloučilo systémové onemocnění a já jsem si domluvila operaci kolena v Brně. Nejbližší termín byl počátek prosince.
Poté následovala více než měsíc rehabilitace a letos už jsem zvládla chodit po Dolomitech, za cožý jsem nesmírně vděčná, protože jsem teprve v nemoci pochopila, jak je člověk omezený, když nemůže chodit… Bohu díky za to! I za lékaře, kteří mně neřekli s úsměvem na tváři, že mně nemohou nic nabídnout…
