O polských Sopotech jsem slyšela poprvé jako malá holka, když zde Helenka Vondráčková získala v Opeře Lešna v roce 1977 s písničkou Malovaný džbánku jednu ze svých nejprestižnějších cen Grand Prix 77.
Možná jsem tehdy věděla, že je to někde na severu Polska. Ani tušení jsem neměla o tom, že je v Sopotech hlavním turistickým lákadlem nejdelší dřevěné molo v Evropě s délkou 511,5 metrů. V dnešním ráno jsem se po něm procházela a je úsměvné, že když jsem tam dorazila před osmou hodinou ranní, tak jsem tam byla až na pár jedinců sama! To se mohlo stát jen díky tomu, že ještě nejsou prázdniny, navíc jsem tam byla ráno ve všední den. A já miluju místa, kde nejsou davy. O půl deváté už se hrnula první skupina školních výletníků. To už jsem se ale pomaličku vracela a mířila na hlavní ulici s cílem nafotit Křivý domek, nasnídat se na zahrádce nějaké restaurace, které jsou tam jedna vedle druhé, a pomalu se vrátit na svou základnu v Gdaňsku.
Při cestě vlakem do Sopot jsem se raději zeptala jedné spolucestující, kdy mám vystoupit, protože například Gdaňsk nabízí hned několik možností, kde lze vystoupit. No poradila mně tak, že jsem nevystoupila v centru města, jak jsem měla v plánu, ale kdesi na kraji města. A tak jsem valila nejdříve okrajovou čtvrtí Sopot a aspoň si prošla i kus lokality bokem centra města. Vlastně jsem šla parkem, kde cestu lemovaly lázeňské domy s krásnou architekturou, která je v Sopotech zase úplně jiná než v Gdaňsku. Jaká? No prostě taková lázeňská. Však mrkněte na fotky. Chtěla jsem si samozřejmě vyfotit i Křivý domek, který jsem nejdříve úspěšně přešla, protože ho částečně kryjí dva vzrostlé stromy v předzahrádce.
Za mého ranního příchodu na molo byly prázdné i přilehlé pláže. Lidé se na nich začali ve větším množství objevovat až při mém odchodu. Moře na mne působilo nějak tmavě a převalovalo se líně, jakoby se mu nic nechtělo. Pláže byly obří. Celkově to ve mně nevzbudilo touhu zajet si sem válet se u moře s koupáním a opalováním. Voda prostě nebyla žádný tyrkys, jak to známe z Řecka, Karibiku, Turecka či Sardínie. Možná velkou roli sehrálo dnešní počasí, kdy bylo pod mrakem.
Nicméně s dohledem na molo a obří pláží před sebou stojí luxusní pětihvězdičkový hotel Grand. Díky přepychovému zařízení a úžasné poloze přímo na pláži přilákal v minulosti některé slavné hosty. Byli mezi nimi Marlene Dietrich, Greta Garbo, Fidel Castro, Charles de Gaulle, Adolf Hitler nebo Vladimír Putin. Hotel nezůstal utajený ani českým hvězdám. Navštívili ho třeba Karel Gott a vzkpomínaná Helena Vondráčková. Já jsem tedy hotel Grand nenavštívila, ale dala jsem si vynikající snídani v jedné restauraci na pěší zóně Monte Cassino, které místní říkají Monciak.
Až do dneška jsem netušila, že historie lázeňských služeb zde sahá až do 16. století. Největší boom lázeňských hostů ale Sopoty zažily až před první světovou válkou, kdy si sem našlo cestu 20 000 lázeňských hostů. Lázeňskými ingrediencemi Sopot jsou zdejší klima a přírodní solanka, což je chlorido-sodná, jodidová a bromidová voda. Léčí se zde nemoci oběhového systému, dýchacího systému, revmatologie, problémy páteře a periferních kloubů, osteoporóza a obezita. Kromě toho mohou návštěvníci využít talasoterapii při procházkách podél mořského pobřeží, helioterapii při lenošení na pláži a terénní terapii při pěších túrách v lesích Morénové vysočiny. Tož tak… Když jsem šla v parku ráno okolo kašny, kde z trubek vytékala léčivá voda, neměla jsem odvahu ji ochutnat, protože jsem nevěděla, jak by na to zareagovaly moje vnitřnosti.
Při cestě zpět jsem zase nějak instiktivně bez navigace našla kousek od pěší zóny vlakové nádraží, které bylo ukryté v nákupním středisku. Bylo to pro mne milým překvapením, že nemusím zase valit do okrajové části, kde jsem ráno vystoupila. V Gdaňsku jsem byla zhruba za dvacet minut a už prošlapanou cestou valila na ubytování. Po cestě jsem se zastavila ve včerejší cukrárně, ale tam mne dnes těžce zklamali. Objednala jsem si Mojito a přinesli mně vodu s citronem, cukrem, pár lístky máty, z nichž byla polovina hnědá, bez bílého rumu, do toho zapíchli papírové brčko a zmrzlinu z kornoutku museli na mé přání předělat do skla. Vrcholem ignoranství bylo, když do ní zapíchli lžičku-nelžičku také z lisovaného papíru či dřeva? No celé docela hnus. To vše podáváno v opravdu v nádherném interiéru, což byla velká škoda, že to tak pohnojili… Jdu balit. Zítra mne čeká cesta zpět do reality. A nakonec se vyplnila předpověď meteorologů. Po mém návratu na ubytování se venku rozpršelo. Dešťové kapky mně ale nezastihly venku, takže jsem moc vděčná, že jsem si mohla výlet užít včera se sluncem nad hlavou a dnes sice podmrakem, ale pořád bez deště.
