Dnes jsem hned ráno zamířila do baziliky Santa Maria Maggiore a prošla tak při svém putování Věčným městem první svatou branou Svatého roku v Římě. V bazilice jsem se zúčastnila mše svaté v boční kapli vlevo přímo u hlavního oltáře. Přestože karta poutníka Jubilejního roku, kterou je možné získat přes webové přihlášení, nabízí registraci do této baziliky, tak žádná registrace nebyla zapotřebí. Hlásala to cedule u vchodu do vymezeného prostoru k čekání. Vzhledem k tomu, že jsem tam byla před osmou ráno, tak jsem v daném okamžiku vstupovala pouze já a dva mladí Asiaté. Všichni ale musí projít bezpečnostním rámem. V bazilice jsem si to užila. Pořádně jsem si ji prohlédla a myslela na všechny doma, blízké, přátele a tak vůbec. Třeba i na lidi, kteří to ani netuší.
NĚCO Z HISTORIE S VAZBOU NA NAŠI ZEMI
Bazilika Santa Maria Maggiore je jeden z nejvýznamnějších kostelů v Římě. Stojí na severním okraji pahorku Esquili blízko hlavního nádraží Roma Termini. Byla postavena v letech 432-440, a i když byla v průběhu staletí dále zdobena a přestavována, zachovala se v původní podobě jako příklad starověké římské baziliky. Až dnes jsem se dozvěděla, že v tomto kostele roku 867 papež Hadrián II. za přítomnosti svatých Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář slovanské bohoslužebné knihy, a tak je schválil a povolil jejich užívání. Středověký název „Panny Marie Sněžné“ vznikl z legendy, podle níž byl kostel postaven na místě, které se v srpnu pokrylo sněhem.
PŘEDPOVĚĎ POČASÍ NEVYŠLA
V bazilice jsem pobyla celkem zhruba dvě hodiny. Když jse vyšla ven, doslova mne šokovalo ostré slunce a blankytně modré nebe. Proč? No protože dnes mělo být nejhorší počasí mého týdenního pobytu v Římě – s přívaly deště. Tak to se nekonalo. A já si na hotelu nechala sluneční brýle, že je dnes rozhodně nebudu potřebovat, ale zato jsem vláčela deštník. Zatáhlo se až zhruba o půl třetí a k večeru tedy sprchlo, abych nebyla nespravedlivá. Tak snad to ještě nepřijde třeba zítra… Teploměr mně v mobilu ukazoval dvacet stupňů a na sluníčku bylo jistě ještě víc. Chodím v letní bundě a pořád je mně horko. Někdo chodí v tričku, ale viděla jsem i hodně lidí v prošívaných bundách a nevypadali upoceně. asi přijeli z teplých krajin.
PO DVACETI LETECH VE VATIKÁNU
Z baziliky Panny Marie Sněžné jsem s navigací v mobilu vyrazila do Vatikánu, kde jsem byla v dubnu před dvaceti lety na pohřbu Jana Pavla II. Navigace ukazovala, že je to tam něco přes čtyři kilometry. Po cestě jsem poznávala místa, kudy jsem šla včera a začínám se v centru města orientovat už i bez navigace. Opět jsem se ocitla u kostela sv. Kateřiny Sienské, kde byla i dnes adorace, tak jsem tam na chvilku spočinula. Jinak s mobilem v ruce tady jde snad téměř každý. Někdo telefonuje, fotí, poslouchá něco do sluchátek a jiný ho využívá stejně jako já k pohybu po městě. S papírovou mapou jsem asi nikoho nepotkala. Ostatně včera mně v informačním centru u Kolosea místo ní nabídli, že si mohu mapu stáhnout zdarma přes QR kód do mobilu. Všechno se mění. Do Vatikánu jsem se dostala bez bloudění. Čím jsem byla blíž Andělskému hradu, tak tím více lidí šlo se mnou. Ve Vatikánu byla fakt davy. Omkrla jsem, kde se budu hlásil se svým QR kódem, který jsem získala po registraci ke vstupu do svaté brány baziliky sv. Petra. Je to takový prosklený „likusák“ kousek od Andělského hradu. Dál půjde skupina nahlášených lidí s dobrovolníkem až ke svaté bráně. Na pointu jsou dřevěné kříže pro poutníky naděje, které nesou a za pochodu se modlí, zpívají. Je to vlastně taková malá pouť od toho pointu. Myslela jsem si, že mohu jít po přihlášení sama, ale to možné není, jak jsem dnes zjistila. Ono bylo v instrukcích, že se sejdeme na tom místě, ale nechála jsem proč a teď už to vím. U baziliky jsem si vyslechla hovor pár lidí z naší krásné země, že je tam nepustili protože nešli ve skupince. Holt když jsou nastavená nějaká pravidla, tak se musí kvůli pořádku dodržovat, protože jinak by tam byl chaos.
PIZZA A PROSECO
Při zpáteční cestě jsem se zastavila v jedné restauraci u Panny Marie Sněžné, kde jsem si dala pizzu, Proseco a sklenici čestvě vymačkané šťávy z pomeranče. To vše za dvacet euro, což se mně zdá levnější než u nás doma. Obecně se mám dojem, že je u nás dráž než v Itálii. A to jsem jedla a pila v centru Říma, takže jinde bude zřejmě ještě levněji. Zítra mám v plánu projít svatou bránu v bazilice svatého Jana v Lateránu, tak potom zase zveřejním nějaké fotky a info pro ty, kdo budou mít zájem. Jo a dnes jsem nachodila 17 600 kroků, což je podle aplikace 9,6 kilometru.
