Z domova – 14. stránka – Lenka Fojtíkova

08/05/202016/06/2024

Mária Nehybová nebyla žádná mediální hvězda, ale věřím, že v nebi je zapsána zlatým písmem…

Včera jsem byla na pohřbu, na čemž by nebylo nic až tak neobvyklého. Prostě nám v každém věku někdo z blízkých a známých odchází. Tento pohřeb byl ale prostě jiný a bylo to tím, s kým jsme se loučili. Pozor! Z lidského pohledu nešlo o žádnou mediální hvězdu celosvětového, národního, krajského a dokonce ani okresního formátu. Věřím ale, že Mária Nehybová, tak se jmenovala zemřelá žena, z Božího pohledu hvězdou je a dnes září v nebi.

V posledních letech už jsem nějak pohřby moc emocionálně neprožívala. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že všichni jednou zemřeme a u mnohých lidí šlo o vysvobození například z utrpení nemoci a stáří. Včerejší pohřeb byl ale úplně jiný. Do kostela svatého Vavřince v Hodoníně jsem přišla mezi prvními, takže jsem byla svědkem poslední zkoušky sboru na chóru. Když jsem uslyšela doslova zpívat housle, začala jsem zakoušet Boží přítomnost. A ta tam byla hmatatelná po celou dobu obřadu. Už to, že při mši svaté zněly písně plné naděje a sbor nádherně zpíval, povznášelo duši až někam k nebesům. Těžko se to dá popsat tomu, kdo tam nebyl. Stejné prožitky mně ale poté potvrdila kamarádka Katka, se kterou jsem dlouhé roky pracovala nejdříve v regionálních novinách Slovácko a poté, co byly tyto noviny prodány německé společnosti, i v týdeníku Naše Slovácko.

Právě díky Katce jsem se s Marií zhruba před dvaceti lety seznámila. Věděla jsem od té doby, že je to hluboce věřící člověk, který ale nechodí jen tradičně do kostela, aby měl čárku, že si splnil povinnosti. Dlouhé roky pomáhala na misiích, založila a vedla v Hodoníně modlitební společenství a skrze brněnskou komunitu Emmanuel byla zapojena do charismatického hnutí. A právě členové této komunity včera na pohřbu byli, zpívali a modlili se. S Katkou jsme se později shodly, že právě oni vytvořili v kostele svým zpěvem, modlitbami a pouhou přítomností onu nádhernou atmosféru, kdy se nebe doslova dotýkalo země. Neměla jsem to v plánu a nechtěla jsem brečet, ale přesto mně slzy valily přes tu debilní roušku, kterou jsme museli mít všichni kvůli koronavirové pandemii na tváři, a sopel kapal přímo do ní…

Když měl hodonínský děkan P. Josef Zouhar začít promluvu a vzpomenout na zemřelou, bylo nejdříve dlouhé ticho, protože ani on nemohl dojetím mluvit. Neměla jsem to v plánu, ale vytáhla jsem mobil a zapnula diktafon, abych zaznamenala, jak na Marii vzpomínal. Tady je část přepisu bez úvodu, protože jsem s nahráváním začala o něco později:

„Připomíná nám to povolání horníků, kteří sestupují do hlubin a temnoty země, aby vydolovali vzácné kovy, které když vyjdou na povrch, září a oslňují svou krásou. Podobné to bylo i u naší sestry, která často prožívala různá zklamání, nepochopení, složité rodinné zázemí a snažila se v těchto věcech vždy vynést na povrch něco ze své víry, naděje a lásky. Možná jsme někdy nechápali, nebo nerozuměli její přímočarosti, nekompromisním postojům, možná až tvrdosti v některých situacích, ale podle vaší účasti a podle mnohého vašeho zájmu, když se roznesla zpráva o její smrti, mohu potvrdit pravdivost toho, jak jsem zmínil na začátku, že její život ovlivnil nás všechny různým způsobem. Chci naší sestře Marii poděkovat především za to, čím ovlivnila naši farnost a život mnohých věřících. Některá modlitební společenství, která vznikla pod jejím vedením a stále pokračují ve svém setkávání, pobožnosti prvních pátků a prvních sobot, pravidelné adorace a pravidelná četba Božího slova. A utrpení, osamocenost, těžká nemoc posledních let a zvláště v posledních měsících přinesou krásu a radost věčného života v Božím království. A děkuji také vám, kteří jste jí byli oporou v její osamocenosti, v jejich bolestech těžké nemoci, kteří jste u ní věrně stáli.“

Po mši svaté promluvil u rakve za komunitu Emmanuel z Brna profesor Augustin Svoboda. Před jeho řečí jsem už byla připravena s prstem na diktafonu, takže mám záznam celé promluvy:

„Vážené smuteční shromáždění, milí bratři a sestry, dovolte mi říct pár slov na rozloučenou s Marií Nehybovou za komunitu Emmanuel. Slyšeli jsme, jak Mária, my jsme jí říkali Marie, byla pevně zakotvena v hodonínské farnosti, kde od svých mladých let sloužila celým tělem, celým srdcem a celou duší, když na počátku sedmdesátých let navázala kontakty s brněnským modlitebním společenstvím a později se připojila k charismatické obnově. Na začátku devadesátých let vstoupila s řadou členů tohoto společenství do laické komunity Emmanuel. Nové obdarování Duchem svatým ji proměnilo v křesťanku plnou radosti v Boha. A tuto radost uměla nejen prožívat sama, ale rozdávala ji všem. Povzbuzovala věřící, burcovala víru u vlažných a zvala k Boží blízkosti nevěřící. Plně přijala a žila spiritualitu komunity – evangelizaci, adoraci a soucítění. Prožívala ji nejen v komunitě, ale i ve svém civilním povolání zdravotní sestry, ve farním společenství, ve službě přímluvnou modlitbou, semináři charismatické obnovy i v každodenních setkáních s lidmi v ambulanci, na ulici, obchodě, při návštěvách nemocných a jinde. Věrnost a láska k Božímu slovu ji doslova budily k přímočaré a účinné evangelizaci. Jsem si jistý, že i řadu z vás zde přítomných oslovila Marie otázkou: „Víš, že v Písmu svatém je od Pána Boha pro tebe vzkaz?“ Věrnost a láska k Ježíšově srdci ji přitahovaly k časté adoraci, ke které zvala i vás farníky. Materiální bída, sociální a duchovní strasti, které v dětství a mládí prožila, připravily její srdce k soucítění se všemi trpícími a strádajícími. A nebyla to jen materiální či finanční podpora misií. Soucítila zejména s lidmi strádajícími duchovně a přiváděla je až ke svátosti smíření. Byla opravdu poslem Kristovým, když prosila potřebné a bloudící: „Nechte se smířit s Bohem!“ Marie, s vděčností si připomínáme tvou příkladnou službu v komunitě. Na tvé službě jsme poznávali, co je to opravdová komunitní angažovanost. Pán tě obdaroval, ale ty ses stala darem pro bratry a sestry v komunitě a určitě i zde v této farnosti. A v žádné tvé službě nebyla křeč. Z každé služby vyzařovala tvoje, vlastně Boží, láska a dobrota. Nakonec o tom svědčí i tvůj stálý úsměv na tváři. A ten nezmizel ani v těžké nemoci ani, když nesloužila paměť. Ten úsměv si připomínají i sestry a klienti Domova pro seniory ve Velkém Újezdu, kde jsi dokončila svůj pozemský život. A připomínáme si ho i my všichni. Měla jsi ve velké úctě Pannu Marii. Věříme, že to byla ona, která ti vyprosila přechod do života věčného právě o první mariánské sobotě, v den, který jsi po léta Matku Boží zvlášť uctívala. Marie, sestro, ať ti dobrý Bůh odplatí vše, čím jsi ho oslavila ve svém životě. A prosíme, ať uslyšíš slova pozvání: „Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které vám připravil od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A ať uslyšíš i slova ujištění: „Pravím ti, cokoliv jsi učinila jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinila. Amen.“

Co víc dodat? Vše bylo řečeno… Když jsem se Mariiných přátel a známých včera ptala, odkdy byla vlastně nemocná, tak odhadovali, že operaci nádoru na mozku prodělala před jedenácti lety. Tehdy jí bylo 58 let. V mailu jsem v noci našla korespondenci, kdy jsem jí oslovila s pár dotazy kvůli novinovému článku do Katolického týdeníku v červenci roku 2013, jak to bylo v její farnosti s pomocí misiím. V Hodoníně všichni ví, že to všechno byla její iniciativa. Ale ona mně tehdy odepisovala za celou farnost…. I v tom je vidět její skromnost a pokora. Tehdy mně napsala:

Milá Lenko,
od roku 1978 do roku 1996 jsme posílali z farnosti balíky do různých zemí – např. Indie, Tanzanie, Bolivie, Indonésie… Jelikož velmi rostla cena poštovného, odstoupilo se od posílání balíků. Vyskytla se možnost (po návštěvě sestry Marie Goretti na brněnském biskupství) využít „adopce na dálku“. Farníci se tak „dali dohromady“, adoptovalo se 10 dětí. Od té doby se podporuje každý rok tento počet dětí. Všechny jsou z Indie. Jestli některé dítě školu ukončí, nebo ji opustí, z pražské charity si vyžádáme náhradu za školáky, kteří školu opustili. Někteří absolvovali i vysoké školy. A pokračuje se dál. Já se už nějak neangažuji, po operaci mám své problémy. Kontakt na Moniku Spurnou přikládám. Ona se v Misijním klubku hodně angažuje s dětmi. Je v tom šikovná, také děti.
Jinak Ti nic, bohužel, nemohu nabídnout.

Ať Ti Pán žehná! Marie N.

A právě teď, před dopsáním textu a vzpomínky na Marii i její pohřeb, mně došel mail od kamarádky, která poslala známým a přátelům báseň. Jejím autorem je člen komunity Emmanuel Radovan Voříšek a napsal ji pro Marii v den jejího úmrtí…

Vinicím s hrozny
stařenek
nazrálými na pád do prachu
dávala vitální sílu
Svá, jenom však navenek
brávala za ruku
vracela po letech víru
Tak už se čas dopotácel
zbytek toho pozemského
Poklad spásy nepoztrácel
daroval jí věčnost Jeho

Milá Marie,

nemohla jsem jinak. Ač jsem to původně neplánovala, musela jsem na svém webu zveřejnit Tvůj příběh. Příběh neobyčejné lidskosti hluboce věřícího člověka, který si na žádného „svatouška“ nehrál, protože svatost skutečně žil, i když se to tak na první pohled nemuselo někomu zdát. Vše jsem sepsala s velkou vděčností, že jsem Tě mohla na své životní cestě poznat, že jsme se mohly potkat a povzbudit. V mysli stále vidím Tvůj úsměv na tváři, o kterém mluvil i Tvůj spolubratr z komunity Emmanuel Augustin Svoboda… Velké díky za vše!

S mimořádnou úctou Lenka

Marie Nehybová se svým typickým úsměvem na tváři. Foto: Archiv kamarádky

04/05/202004/05/2020

Potkala jsem muže, který sází stromy

Znáte knihu Muž, který sázel stromy? Objevila jsem ji před mnoha lety a úplně mne dostala. Příběh se odehrává ve Francii, kde se poutník vydá do nehostinných alpských krajin, kde se setká s tamním usedlíkem, který po ztrátě syna a ženy žije sám a sází stromy. Do krajiny se poutník vrátí o mnoho let později a najde zde zcela proměněnou krajinu s krásným lesem, do něhož se začala vracet vláha a s ní i život.

A teď si představte, že jsem se o víkendu setkala s podobným mužem tomu z Francie, který sází stromy. V krajině, která byla ještě hodně dlouho po revoluci pouze s rozlehlými lány od nevidím – do nevidím, se mu za patnáct let podařilo vysadit 63 000 stromů, 26 000 keřů a k tomu ještě 6 000 ovocných stromů! Kde ta krajina je? Mezi Moravským Pískem a Domanínem. A na kopci se tam také pase stádo krav tohoto sedláka. A kromě toho všeho navíc obnovuje rozorané polní cesty a opravuje včetně zatravnění ty rozbité. Jeho cílem je udržet co nejvíce vody v krajině.

Přestože na Slovácku žiji už více než třicet let, tak v těch místech jsem nikdy nebyla. Samozřejmě, že jsem mnohokrát projížděla Moravským Pískem občas i Domanínem, ale prostě jsem z té okresní silničky nikdy nesjela a nevydala se pěšky do polí. Fakt je ale ten, že proměnu bych mohla stejně sledovat až teprve před pár lety…

A tak jsem v sobotu jen zírala a rozum mně nedokázal pobrat, co zvládl jeden zapálený chlap se svou ženou a občas najatými brigádníky… Lány, na kterých podle jeho slov před lety nerostl ani jeden strom poskytující stín, jsou dnes „rozbité“ biokoridory, biopásy a řadami vysázených ovocných stromů. Zapomeňte na nějaké klasické sady! Tento zemělec, který se jmenuje Zdeněk Sečka, se mně svěřil, že se cítí spíše jako starý – tradiční sedlák, intenzivní produkci ovoce „nevalí“! Sadí výhradně stromy s vysokými kmeny a tradiční odrůdy, které rostly v humnech našich předků. Navíc je většinou vysazeno například pár jabloní, třešní, hrušek, švestek, takže sběr ovoce, které dozrává v různou roční dobu, musí být doopravdy záživný…

Tento chlapík, který na zemědělce ani nevypadá a na první mrk by člověk spíše řekl, že podniká úplně v jiném oboru, přitom neměl na růžích ustláno. Sedlačit začínal od nuly a kromě lidské závisti musel bojovat i se zákeřnou rakovinou.

Rozhovor s tímto vzácným člověkem si můžete přečíst zde V odkazu je také mnoho dalších fotek…

A ještě perlička na závěr. Před lety mně kamarád, tehdy už zkušený novinář, Jirka Nováček řekl: „Leni, jsou novináři, kteří píší a ti, co od nich opisují.“ Od té doby se snažím stále vyhledávat nová témata a hlavně zajímavé lidi, na něž chci prostřednictvím rozhovorů a jejich životních příběhů upozornit a motivovat k něčemu dobrému druhé.

O panu Sečkovi jsem se dozvěděla od jeho sestry Emilky, když mně před pár měsíci se zanícením vyprávěla o svém mladším bratrovi, který byl vždy zodpovědnější než ona. Zatímco ona chodila jako mladá holka po zábavách, její mladší bráška choval králíky, kozy a další domácí zvířata. A potom dodala, že se dnes věnuje produkci bio masa. To mne zaujalo, tak jsem ji poprosila o telefonní číslo na bráchu. Zase uběhlo pár týdnů než dostala svolení. Já pak měla nějakou jinou práci a přišla pandemie, takže jsem panu Sečkovi zatelefonovala až minulý týden. A on souhlasil. Zároveň mně ale řekl, že už jsem s ním jednou rozhovor dělala! Zhruba před dvaceti lety, kdy jsme spolu mluvili o tom, jak pod koly aut na silnici od Veselí nad Moravou do Moravského Písku umírá spousta zvěře. Hned se mně to vybavilo, ale podle jména jsem si prostě nedala dohromady, že jde o jednoho a téhož člověka… Setkali jsme se v sobotu po dlouhých dvaceti letech a každý za sebou měli odžito kus svého životního příběhu…

A tak jsem jen zvědavá, jestli se najde zase někdo, kdo bude opisovat… Naposledy se to v docela velkém stylu stalo, když jsem pro web Zprávy z Moravy objevila úžasnou ženu Martinu Ruskou. Po zveřejnění jejího příběhu se o ni začalo zajímat docela dost novinářů, což je dobře, protože si to zaslouží!

Všem přeji krásné májové dny a spoustu krásných setkání se zajímavými lidmi…

Lenka

13/04/202015/04/2020

Jak jsem dnes putovala přes Antonínek na Velehrad nejen za jezuity a Otmarem Olivou

Včera večer mně zatelefonoval na starý telefon, který už vlastně ani nepoužívám, takže to byl zázrak, že byl zapnutý, starý známý pan Vladimír Výleta z Kyjova. S tímto mužem jsem se seznámila před dlouhými lety, když šikovné ženy v Kyjově pletly obvazy pro malomocné na misie a já je fotila a psala o jejichu bohulibé činnosti.

Tento pán mně tedy zavolal, protože mně chtěl říct a zároveň pozvat na Velehrad, kde se dnes měla od rána instalovat pamětní deska věnovaná sedmdesátému výročí tzv. Akce K. Komunisté tehdy o půlnoci z 13. na 14. dubna vtrhli do všech mužských řeholních klášterů na území celého tehdejšího Československa. Jejich záměr byl jasný, chtěli je zlikvidovat.

V hlavě mně to šrotovalo a samozřejmě, že jsem hned věděla, že na Velehrad pojedu! Jen jsem si říkala, že asi nedojde na porytí zahrádky, které jsem si na dnešek plánovala a večer už má pršet… Rytí jsem hodila za hlavu a ráno po osmé zamířila na Velehrad. Při cestě jsem se zastavila na Antonínku, protože jsem si tam včera vyhlédla místečko na focení kaple – z úhlů, které ještě v archivu za těch více než dvacet let, co toto místo fotím, nemám. Kvůli světlu jsem věděla, že tam musím být ráno. Také jsem věděla, že má přijít déšť, a že mám zřejmě dnes poslední šanci to nafotit, protože po dešti už budou omlácené květy ze stromů. A potom budu muset zase rok čekat na další jaro a to správné světlo… A podařilo se! Mrkněte do fotogalerie.

Jak už u mne bývá, byla jsem na Velehradě zase moc brzy, takže jsem mohla chvilku prožít v bazilice. Jak měla začít mše, tak mne ale vyhnali… To už ale byl na prostranství baziliky sochař Otmar Oliva a jeho pomocníci, takže jsem se mohla pustit do práce – dělat rozhovory a fotit. Více o tom píši a fotogalerii z instalace naleznete zde , protože jsem tam jela dělat reportáž pro zpravodajský web Zprávy z Moravy.

Bylo mně jasné, že instalace zabere pár hodin. Odhadovala jsem to tak do jedné hodiny, ale nakonec to chlapi zvládli dřív, takže končili před dvanáctou. U instalace bylo pár starých známých novinářů ze Zlínského kraje, které jsem ráda potkala. Silné bylo ale především setkání se dvěma pamětníky – jezuitskými knězi, kteří byli přímými účastníky půlnočního přepadení kláštera před sedmdesáti lety – devětaosmdesátiletým P. Josefem Hladišem a devadesátiletým P. Vlastimilem Ovčáčíkem. Tehdy byli v řádu teprve novici.. Na oba poté čekala vojenská služba u PTP a později také kriminál. Ani jeden z nich nenadával na to, co se jim stalo…

Když se po instalaci desky našla chvilka času, sedla jsem si se sochařem Otmarem Olivou na lavičku a mimo jiné jsem se ho zeptala, co říká na nynější dobu koronavirovou. Jak už bývá u Otmara zvykem, mluvil naprosto otevřeně. Bez obalu řekl: „Koronavirovou pandemii beru jako dar. Kdo z toho nevytěží čas k vlastnímu usebrání, tak je to debil – no ne? Kdo se nezamyslí nad tím, proč.. Svět vždy něco postihovalo, ale teď už to musíme vidět. A pokud mně někdo řekne, že je to Boží trest, tak ho pošlu do pr…, protože to není pravda. Žádný Boží trest neexistuje.“ Otmara mám za jeho přímost ráda 🙂

Se zpracováním fotek a textu jsem skončila o půl paté a představte si, že jsem ještě stihla porýt tu zahrádku!!! No není to super? Měla jsem štěstí, že jsem mohla být několik hodin s úžasnými lidmi, dělala jsem, co miluju a nakonec dne jsem se ještě mohla hrabat v zahrádce bez rukavic a náhubku – pardón!! – roušky. Tak jo! Také vám přeji krásné dny s bezva lidmi a děláním toho, co Vás baví.

Lenka

12/04/202015/04/2020

Boží hod velikonoční a Hodinky svatého Antonína na Blatnické hoře

Pokud by neřádila pandemie, byly by dnes kostely na Slovácku plné k prasknutí. I v kapli na Antonínku, který je tak blízký srdci slováckému lidu, by tomu nebylo jinak. Venku bylo sice na kopci rozptýleno hodně lidí, ale uvnitř kostela se k osobní modlitbě postupně střídali jen jednotlivci.

Opět zde ve tři hodiny odpoledne nechyběl správce blatnické farnosti P. Stodůlka, protože Antonínek leží na katastru Blatnice pod Svatým Antonínkem. I tentokrát se v kapli modlil s prosbou o přímluvu sv. Antonína Paduánského o zastavení šíření viru nejen na Slovácku, ale na celém světě. Při jeho modlitbě ale strážce tentokrát kapli zamknul, aby nedošlo k většímu shromáždění lidí v uzavřeném prostoru. Poté kněz opět vyšel ven a žehnal Nejsvětější svátostí oltářní na všechny světové strany.

Na Antonínku je zvykem, že se vždy deset týdnů před Domácí a Hlavní poutí (letos to bude 13. a 14. 6. 2020) lidé každou neděli v kapli scházejí při modlitbě tzv. Hodinek ke cti svatého Antonína na Blatnické hoře. Kdyby nebyla pandemie, začala by modlitba těchto Hodinek ve tři hodiny odpoledne a poté by navázala mše svatá. Kaple bývá vždy zaplněná do posledního místa a mnozí lidé sedávají či stojí i venku. Dnes bylo všechno jinak. V prázdném kostele se Hodinky modlili tři ženy a strážci kaple.

Venku bylo nádherné počasí, všechno kvetlo, takže lidé se vyšli ze svých domovů alespoň potěšit nádherou přírody.

11/04/202011/04/2020

Obchůzka klepáčů v době koronavirové

Snad jedinou z velikonočních tradic, kterou se letos v Blatnici pod Svatým Antonínkem podařilo udržet, je obchůzka klepáčů dědinou. Večer při Zeleném čtvrtku utichnou zvony, kdy se říká, že odletěly do Říma, a to je právě čas, kdy každoročně začíná obchůzka tzv. klepáčů.

Parta ministrantů a jedna jejich kamarádka si klepání nenechali ujít ani letos, kdy se kvůli pandemii Covid-19 pro veřejnost bohoslužby v kostelích nekonají. Klepání zní dědinou vždy ráno v sedm hodin, v poledne a večer. Jsou to časy, kdy se v průběhu roku rozeznívají zvony a připomínají věřícím modlitbu Anděl Páně.

O vigiilii Bílé soboty se potom zvony znovu rozeznějí a klepáči budou muset na svou službu čekat zase do příštích Velikonoc.

10/04/202015/04/2020

Velký pátek na Antonínku

Dnes je Velký pátek, kdy si křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista. Je to den velkého postu, ztišení se a modliteb. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že tentokrát se v kostele žádných velikonočních obřadů nebudu moct zúčastnit, byla moje volba naprosto jasná. Půjdu na Antonínek!

S kamarádkou jsme se domluvily, že se na kopci sejdeme ve čtrnáct hodin a pomodlíme se tam společně pod širým nebem křížovou cestu, kterou zde nechal instalovat P. Antonín Šuránek, který zemřel v pověsti svatosti. Jak jsem si naplánovala, tak jsem i udělala! Nakonec jsem se rozhodla, že vzhledem ke krásnému počasí půjdu pěšky. Vždyť je to ostatně kousek! Na kapli se dívám z okna a dvou dalších pokojů našeho domu.

Aniž bych to předem plánovala, vzala jsem si s sebou foťák, kdyby mně něco padlo do oka. A padlo! Začala jsem fotit hned, co jsem opustila zastavěnou část Blatnice pod Svatým Antonínkem. Na fotky můžete kouknout ve fotogalerii.

Na kopci jsem byla se značným předstihem. Na místě jsem zjistila, že stejný nápad – pomodlit se tam o Velkém pátku pod širým nebem křížovou cestu, dostalo docela dost lidí! Převažovaly mezi nimi rodiny s malými a dospívajícími dětmi. „Tady jsou dnes opravdoví věřící,“ říkala jsem si s pohledem na tyto lidi. Opět všichni dodržovali doporučené rozestupy. Vysledovala jsem, že u každého zastavení křížové cesty byla vždy jedna rodina s pár lidmi, a tak se pomaličku všichni v rozjímání posunovali.

Ještě než přijela kámoška, narazila jsem na kopci na rodinu Pavelkovu. Hned mne napadlo, že bychom se k nim mohly s Hankou přidat, protože Pavelkovi krásně zpívají a určitě budou mezi modlitbami i zpívat. Pro ně je totiž zpívání něco jako dýchání. A podařilo se! Skutečně jsme se k nim připojily. Hance, která je členkou sekulárního františkánského řadu, udělali radost, protože si vybrali křížovou cestu svatého Františka. Takže toto „náhodné“ setkání nemělo chybu.

Od Pavelků jsme se dozvěděli, že se má na kopci objevit Česká televize, protože chtějí natáčet požehnání P. Stodůlky. Doopravdy dojeli. Všichni, kdo dnes byli na kopci, ale i všichni dole v údolí a v celé zemi, dnes dostali od správce blatnické farnosti P. Stodůlky požehnání křížem. Kněz také krátce před kaplí za zpěvu kříž uctil slovy: „Hle, kříž, na kterém zemřel Spasitel světa!“

Byl to nádherný den, který si dnes věřící mohli prožít sice bez velkého shromáždění v kostele, ale třeba o to hlouběji. Takto jsem tedy prožila dnešní den, který ale ještě nekončí, já. A jak jste ho prožili Vy?

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji požehnané Velikonoce, a abyste ve svých životech všichni zakusili živého Krista. Podstatu toho, proč se slaví Velikonoce. Tyto svátky nejsou svátky jara, slepiček a králíků. Už více než dva tisíce let si v tomto období připomínáme, že za nás zemřel syn Boží, abychom s ním jednou měli život věčný. Nezemřel pouze za ty hodné a zbožné křesťany, jak by se někdo mohl mylně domnívat. Zemřel za všechny a chce, aby všichni jednou byli spaseni a mohli se s ním radovat ze všeho krásného na věčnosti.

Krásné Velikonoce!!! Ze srdce Lenka

Blatnice v probouzející se přírodě.

08/04/202014/04/2020

Předvelikonoční procházka koronavirovým Brnem

Nedalo mně to a musela jsem vyrazit do ulic Brna nafotit, jak vypadá centrum ochromené pandemií Covid-19. Ve středu před velikonočními svátky jsem v čase od tří do čtyř hodin odpoledne prošla Brnem a udělala pár fotek.

Náměstí Svobody a Čára (pardón! Česká!!!) nejsou úplně liduprázdné, ale berte to tak, že jsem těmito místy procházela v době, kdy je v běžném pracovním dni absolutní špička – po třetí hodině odpoledne. Fotky jsou tedy docela vypovídající. Po cestě jsem potkala i pár cedulí a upozornění pro tuto dobu, tak jsem cvakla i tyto informace pro občany.

Do kontrastu jsem dala pár záběrů na město z nadhledu, kdy není vidět, co se tam dole v ulicích děje. Na těchto fotkách to vypadá, jakoby žádný virus neřádil. Tak věřme, že to bude brzy pravda…

07/04/202007/04/2020

Jak jsem putovala za mandloněmi v Hustopečích

Už několik let jsem si plánovala, že se musím v době květu zajet podívat a fotit do mandloňových sadů nad Hustopečemi. Dnes se mně podařilo můj plán zrealizovat, i když jsem přišla, jak se říká, s křížkem po funuse. Mandloně už byly většinou odkvetlé, ale nějaké kvítky se mně na stromech ještě vyfotit podařilo. Rozhodně ale už stromy nebyly v plném květu, jak jsem si je vysnila fotit. No co už! Ale v mandloňovém sadu jsem už byla!

A docela neplánovaně. Měla jsem den volna a hlavní úkol dne, z pohledu mé letos osmdesátileté matky, byl, že je třeba před Velikonocemi upravit hrob. Vzhledem k tomu, že má kvůli pandemii zákaz vycházení z bytu, vyrazila jsem nejdříve na hrob. Potom bylo mým plánem zajet nakoupit česká jablka za velmi dobrou cenu do sousední Nosislavi.

„Když už budeš v Nosislavi, tak si zajeď do Velkých Němčic na rajčata! Prodávají je tam přímo u skleníku a jsou nejlepší, co jsme v poslední době jedli,“ radila mně starší sestra. No a vzhledem k tomu, že se starší ségry vyplatí poslouchat, tak jsem zajela na rajčata. A když už jsem byla pár kilometrů od Hustopečí, tak jsem si řekla, že bych mohla zrealizovat svůj výlet do mandloňových sadů.

Naivně jsem si myslela, že podjedu dálnici na Bratislavu a nějak se tam dostanu. To jsem se ale hodně spletla. Naštěstí to šlo otočit. U první firmy na kraji Hustopečí jsem se na vrátnici dozvěděla, že když jedu od Brna, tak mám jet ve směru do města a u koupaliště zabočit vlevo a potom zase vlevo. Poslechla jsem a dostala se tam, kam jsem chtěla! Pokud by někdo jel od Břeclavi, musí odbočit vpravo před koupalištěm a potom doleva.

Vzhledem k tomu, že bylo úterní dopoledne, nebyl tam téměř žádný pohyb turistů. Auto jsem odstavila kousek od Předního rybníku a dál se vydala pěšky. Lebedila jsem si, že tady nejsem v den Slavností mandloní, kdy Hustopeče zavalí desetitisíce návštěvníků. To bych fakt absolvovat nechtěla.

Dnes bylo nádherně, tak jsem po cestě fotila, co mně padlo do oka a přemýšlela nad tím, jak je v naší zemi krásně. Kdyby nebyla pandemie koronaviru, tak bych se pomalu chystala na můj plánovaný výlet do Švýcarska k Ženevskému jezeru, abych si tam zavzpomínala na Freddieho Mercury, který tam na konci svého života dost často pobýval. Švýcarsko ale padlo, takže se dostávám k tomu, že až nebudu moct jezdit do zahraničí, tak si pořádně prošmejdím naši zemi. Něco jsem z ní samozřejmě už viděla, ale zbývá spousta míst, kde jsem nebyla. Mezi ně až dodnes patřily mandloňové sady, i když Hustopečemi projíždím při cestách do Židlochovic hodně často.

Když jsem si šlapala krajinou, která je tak typická pro jižní Moravu, přemýšlela jsem o tom, kdeže se vlastně v Hustopečích mandloně vzaly. Po návratu domů jsem mrkla na internet a zjistila, že zde mandloně nemají vůbec dlouhou historii. Prvních devět hektarů se vysadilo v roce 1949. V šedesátých letech minulého století bylo už vysazeno pět tisíc stromů na 185 hektarech. Cílem bylo, abychom se stali soběstačnými v produkci mandlí.

„Postupně však mandloně začaly ustupovat více perspektivním meruňkám. Tak se sady zmenšovaly, až na konci osmdesátých let zůstaly poslední dva malé sady. Po změně společenských a ekonomických podmínek po listopadu 1989 přestal být zájem i o úrodu z těchto sadů, až zůstaly zcela nevyužívané a neudržované. Mnoho let bez ošetřování a prořezu stromů vedlo k zahuštění větví v korunách, jejich prosychání a častému rozlamování. V sadech se začal rozšiřovat nálet nežádoucích dřevin, včetně invazního akátu.“ Tolik citace z webu města Hustopeče. Díky dotacím se podařilo sady obnovit a na kopci byla postavena rozhledna, na kterou se člověk dostane po naučné stezce. Díky tomu sem v posledních letech míří stále více turistů.

Osobně mne překvapilo, že Hustopeče byly už v šestnáctém století největší vinařskou obcí na Moravě i v celém Českém království!!! Žádné mandloně, ale víno se tady pěstovalo!!! To na Moravu patří, že? A ne mandloně… Ale zpět k vinařství. V polovině 19. století byla výměra vinic více než 1 200 hektarů!!! Po napadení vinic révokazem ale klesla na pouhých sto hektarů. Vrcholu ale vinohradnictví dosáhlo ve třicátých letech dvacátého století, kdy se vinice rozkládaly na rekordních 1 350 hektarech. K přelomu došlo po vyhnání Němců, kteří vinice obhospodařovali. Nově příchozí obyvatelé pěstování vinné révy neovládali a ani o ně neměli zájem. Vinice proto postupně pustly a následně byly vyklučeny. V šedesátých letech minulého století už byly pouze na 89 hektarech. Dnes je v katastru Hustopečí 273 hektarů vinic. Věděli jste to? Já tedy až do dneška ne. A už vůbec ne to, že se o rozvoj vinohradnictví ve městě zasloužili Němci, a když je po válce vyhnali, tak s jejich odchodem téměř zanikly i vinohrady.

A do toho nám najednou zapadá vysazování mandloní. Je to trošku postavené na hlavu, že? Jakoby noví obyvatelé vyhnaným Němcům chtěli dokázat, že se zde dá pěstovat i něco jiného než jen vinohrady. Z mandloní asi zdaleka nebyl (a není ani dnes) takový zisk jako z vína, ale pro dnešní turistický ruch je to zase jiné lákadlo, když vinařských obcí je na Moravě bezpočet… Tož tak… Zajímavé věci jsem se dnes dověděla…

Když jsem šlapala k rozhledně, tak mně v souvislosti s mandlemi v hlavě naskočily i makronky, které se z mandlí pečou, a kterých jsem viděla pěkně vyskládané hromady v cukrárnách v Paříži. Samozřejmě, že dnes dostaneme makronky v leckteré cukrárně i u nás, ale nikde jsem z nich neviděla takové úhledné pyramidy jako právě v Paříži.

Také jsem myslela na to, jaká je to svoboda kráčet si přírodou bez „hadrových“ či papírových náhubků, kterými se všichni „zdobíme“ kvůli řádícímu koronaviru. Myslela jsem na to, že navzdory pandemii si nesmíme nechat proklouznout letošní jaro, které je v plném proudu.

Po cestě jsem se také radovala z toho, že nepotkávám žádné turisty. Na ty jsem narazila až pod rozhlednou, ke které se oni zřejmě dostali z druhé strany než já. Tu jsem ale nestačila prozkoumat. Kromě dobrého výhledu do okolí jsem ocenila i kadibudku kousek od rozhledny.

Rozhledna byla zapáskovaná a opatřená nápisem, že je až do odvolání uzavřena. Kdo ví, proč ji město Hustopeče zavřelo? Že by turisté nesměli kvůli viru ani na rozhlednu? Těžko říct. To na zákazu napsáno nebylo.

Každopádně všem tento výlet doporučuji. Dá se sem v pohodě dojet i s kočárkem. Takže užívejme si všichni jara a věřme, že sluníčko většinu virů spálí a budeme zase žít ve svobodě. Při zpáteční cestě k autu jsem potkala jednu paní s pejskem. Na rozdíl od něho jsme měly obě náhubky… Svět se mění… Žijeme v jednadvacátém století, které by naši předci nepochopili. Honíme se, abychom vydělávali co nejvíce peněz a potom si za ně jeli s vyplazeným jazykem koupit vodu v petkách místo, abychom si pro ni zašli lesem ke studánce. To už je ale jiný příběh a jiné povídání než bylo to o mém putování za mandloněmi.

Užívejte jaro, opatrujte se a zůstávejte zdraví!!!

Lenka

05/04/202005/04/2020

Květná neděle na Antonínku

Kdo o Květné neděli zavítal na Antonínek, čekalo ho v kapli překvapení. Hned u vchodu byl stoleček, na kterém ležely požehnané snítky kočiček, které připomínají slavný vjezd Ježíše Krista. Tehdy ho lidé oslavovali, provolávali mu: „Hosana!“ a na cestu, kudy projížděl na oslátku, pokládali palmové ratolesti. O pár dnů později ho ti stejní lidé poslali na kříž a křičeli: „Ukřižuj!“

Tuto biblickou událost připomíná také výzdoba kaple na Svatém Antonínku. Členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková zde před oltář nainstalovala výjev slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Připojila také komentář, oč vlastně jde i část kázání papeže Františka z Květné neděle v roce 2013.

Po třetí hodině se u svatostánku opět modlil P. Zdeněk Stodůlka s prosbou o zastavení pandemie koronaviru nejen v naší zemi, ale na celém světě. Poté i dnes venku udělil požehnání na všechny světové strany.

Květnou nedělí křesťané vstoupili do tzv. Svatého týdne, který vyvrcholí slavením velikonočního třídenní (triduum). Toto třídenní začíná večerní mší (po západu slunce) na Zelený čtvrtek a končí modlitbou večerních chval o Velikonoční neděli. Slavnost Velikonoc je tak tvořena Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a Nedělí zmrtvýchvstání. (Podle židovského počítání začínal nový den po západu slunce, proto jsou tyto dny skutečně tři.)

Letos si budou muset všichni věřící prožít oslavu Velikonoc doma bez návštěvy kostelů. Velikonoční obřady a mše svaté bude možné sledovat a prožít pouze přes televizi, počítače, mobily, tablety a prostřednictvím rádia.

Na Antonínku je ale možné se například soukromě, za předpokladu dodržování všech nařízení a doporučení vlády, pomodlit venku Křížovou cestu P. Šuránka. I toho dnes někteří lidé díky nádhernému počasí využili.

Text a foto: Lenka Fojtíková

29/03/202029/03/2020

Každodenní požehnání ze Svatého Antonínku nejen lidu Slovácka

V Itálii městy zasaženými koronavirem procházejí kněží s Nejsvětější svátostí oltářní a žehnají lidem. Slovenští biskupové zase žehnali svému národu z vrtulníků. Správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka už několik dnů pravidelně přichází na Svatý Antonínek, což je poutní místo na kopci nad obcí, modlí se zde a poté vyjde s Eucharistií v monstraci z kaple ven a žehná slováckému kraji i celé zemi na všechny světové strany. Je to jeho vlastní iniciativa, o které jsem se dozvěděla při sobotní návštěvě Antonínku zcela náhodou. Byly jsme na kopci s kamarádkou, když jsme najednou uviděly, jak kněz vychází z kaple svatého Antonína Paduánského s Nejsvětější svátostí a dává požehnání na všechny strany. A co je požehnání? Je to vyprošování dobra pro všechny – v tomto případě s prosbou o zastavení šíření pandemie Covid-19.

Dnes měla být na Antonínku venku také společná modlitba Křížové cesty. Ta se zde v postní době koná vždy jednou ročně. Kvůli zákazu shromažďování lidí, aby se zabránilo šíření pandemie, byla zrušena. Přesto se zde sešlo pár jednolivců, kteří se Křížovou cestu P. Antonína Šuránka pomodlili. Všichni chránili sebe i druhé rouškami a dodržovali předepsané rozestupy, aby nedošlo k šíření nemoci. Slovácký lid tak upíná svou naději skrze víru v Boží zásah a zastavení dalšího šíření smrtícího viru.

Přepsala jsem zde modlitbu, kterou se na Antonínku modlí P. Zdeněk Stodůlka. V duchu se s ním mohou spojit lidé ze svých domácností z jakéhokoliv místa světa každý den okolo patnácté hodiny:

Kající modlitba

Hospodine, dobrý Bože, obracíme se k tobě ve své tísni. Přiznáváme nejen svou omezenost, ale i bezmocnost. Vracíme se k tobě a vyznáváme, že ty jsi všemohoucí. Ty jediný jsi Pán. Jen tobě patří všechna moc a sláva. Pokorně a se zahanbením v tváři přiznáváme, že jsme byli příliš zahledění do svých práv a nároků, hledali příjemnost a pohodlí, zábavu či adrenalin, nedbali jsme na druhé, ani na tebe a tvůj řád. K přírodě jsme byli bezohlední a chtěli stále víc. Cestováním za krásami jsme znečistili vzduch i moře. Svou bezohledností jsme nakupili hory odpadků. Svou chamtivostí jsme zamořili pole pesticidy, vody antibiotiky, hormony a antikoncepcí, chovali se jako páni světa a vládci stvoření, upravovali si zákony i pravidla myšlení. Přestals pro nás být jistotou, když je vše relativní, a absolutní je už jen naše nabubřelé já. Z toho pak pramení mnohé naše konflikty.

Ve své zaslepenosti jsme neuměli číst znamení. Hlasatelé radostně oznamovali, že zase bude sluníčko. Většině nevadilo, že schnou stromy a množí se myši, že v zemích bez deště je hlad a lid utíká za chlebem. Jiní prchají před válkou, která se vede proto, aby měl někdo větší zisk, vliv a moc, aby byl odbyt zbraní a jinde měli slušní lidé práci. Peníze a zisk se nám staly nejvyšším bohem, jemuž jsme obětovali spravedlnost a právo i bídu chudáků v rozvojových zemích. Štěstí jednotlivců jsme stavěli výš než zodpovědnost, chvilkové pocity nad věrnost manželským slibům, práva dospělých nad práva dětí na lásku obou rodičů, na jistotu domova a zdravé morální životní prostředí, protože jsme se nedokázali zříct špatného příkladu. Sobectví nám zabránilo žít pro další generaci, milionům počatých dětí jsme nedovolili se narodit, a tak vymíráme a nemá na nás kdo pracovat. Uprchlíky nepřijímáme, protože se jich bojíme. Jako bezohlední kolonizátoři přijímáme z jiných zemí jen šikovné ruce a chytré hlavy, zatímco jejich země bez nich upadají a nedokáží se samy pozvednout.

Přijmi, Pane, naši kajícnost a pokorné vyznání. Očisti nás, když s lítostí uznáváme svou vinu. Dopřej nám znovu povstat a vrátit se k tobě, který jsi Cesta, Pravda, Jistota a Moudrost. Spoléháme na tvou lásku a tvé milosrdenství. Zastav lavinu nemoci. Obrať nás a my se k tobě vrátíme. Vezmi nám srdce kamenná a dej srdce z masa. Vrať nám radost ze své ochrany a bezbožné budeme učit tvým cestám, svědčit o tvé lásce a hlásat tvou dobrotu. Dej nám svého Ducha, aby v nás miloval on, když ze sebe nezištně milovat nedokážeme. Dej nám odvahu umírat sobě a žít pro tebe, nechat se vést moudrostí tvého slova, aby v nás vítězil tvůj život a rostlo tvé království, království spravedlnosti, lásky a pokoje. Ty jediný jsi naší nadějí a my pevně věříme, že nás, Bože, nezklameš. Amen.

(modlitba olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera)

Text a foto: Lenka Fojtíková