Chtěla jsem si vyčistit hlavu, proto jsem dnes hned ráno vyrazila do přírody. Za cíl putování jsem si vybrala rozhlednu na Velkém Lopeníku v Bílých Karpatech, protože jsem tam ještě nikdy nebyla. Ano, je to ostuda, ale nějak jsem se tam nedostala, i když žiji už sedmatřicet let necelých 40 minut od vesničky Lopeník, kde jsem na parkovišti u lesa nechala auto a dál šla po svých. V duchu jsem doufala, že by mohla být mlha a fotky by byly při pohledu z rozhlednu do údolí zajímavější. No jasně, že jsem zase vlekla brašnu s foťákem plus dva objektivy. Den předem jsem mrkla na mapu, kudy se nahoru dostat a měla jsem jasno. Šla jsem značenou cestou, i když se nabízela trasa o kilometr kratší, ale to jsme nechtěla riskovat, protože jsem měla obavy, že to bude na mne netrénovanou osobu moc prudké. A navíc pravé koleno prošlo před koncem roku operací. Foťák jsem z brašny vytáhla už při cestě k rozhledně a fotila nějaké detaily z lesa – však můžete mrknout níže. Po vyškrábání na rozhlednu jsem ale musela jen konstatovat, že dnes to prostě na fotografování krajiny fakt nebylo. Byl hnusný šedivý opar – asi to nejhorší, co může fotograf chtít. Pohled do údolí mně tedy nevyšel. Zdokumenoval jsem proto alespoň samotnou rozhlednu a její okolí. Zpět jsem se vracela trasou o kilometr kratší a blahořečila jsem si, že jsem se tudy nerozhodla jít nahoru. Neudržovaná lesní cesta byla plná popadaných větší, takže jsem byla fakt ráda, když jsem měla zase pevnou půdu pod nohama. Operované koleno ještě není pořád tak jisté, jak bývávalo kdysi dávno, když mně to docela dobře běhalo. Každopádně výletu nelituji. Navštívila jsem další zajímavou lokalitu, kde jsem ještě nebyla, i když ji mám skoro za humny. Lesem jsem šla prakticky sama. Jen jeden pár mladých lidí jsem potkala při návratu dolů. Fotozastávku jsem si potom ještě udělala v obci Březová (okres Uherské Hradiště, aby nedošlo k mýlce..). Když jsem projížděla okolo krásně upraveného areálu tamní školy, tak jsem vzpomínala, jak jsem sem jako první novinář přijela udělat rozhovor s ředitelem Ludvíkem Zimčíkem v pradávných dobách. A jen jsem žasla, co jsem se tehdy všechno dozvěděla, že se zde na dálku vzdělávají české děti, které s rodiči žijí v zahraničí z nejrůznějších důvodů. Některé i proto, že se na příklad v Americe věnovaly profesionálně sportu. Dnes už je zde nejen mateřská a základní škola, ale také Lyceum s možností získání maturity. Po mé návštěvě a zpravodajství v regionálním týdeníku se později objevily informace o netradičním vzdělávání ve škole kdesi na konci světa nedaleko hranic se Slovenskem uprostřed Bílých Karpat v České televizi a spoustě novin a časopisů. Je neuvěřitelné, co je možné dokázat i v zapadlé vesničce u hranic, když má někdo dobrý nápad a dokáže ho realizovat, což se tamnímu řediteli Zimčíkovi podařilo naplnit měrou vrchovatou.
Dlouholetý překladatel a misionář Václav Čáp při víkendové postní duchovní obnově v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově ve svých promluvách zaostřil na téma Apokalypsy z evangelia knihy Zjevení sv. Jana. Hned v úvodní přednášce v pátek večer posluchačům připomněl, že vše, co svatý Jan zapsal v knize Zjevení, je znamením naděje v dnešní době, kterou prožíváme. „Každá doba má své znamení časů. Duchu Svatý dej, aby skrze tvůj dotek zůstala naše srdce klidná v této neklidné a náročné době. Janovo Zjevení je knihou vyzývající k bdělosti. Co máme dělat? Jan říká: „Slyš!“ Ne, co mají dělat druzí, ale co mám dělat já,“ upozornil kazatel. Dále připomněl, že je třeba v knize rozlišovat význam symbolů a nebrat je doslovně. „Jan nám dává návod, jak se chovat a být bdělí a tedy i připraveni v každém čase. Ústřední místo má v knize Zjevení – Apokalypse Ježíš a my se k němu máme přitisknout. Když jsme s ním, jsme pod jeho ochranou v každém čase. Sílu nám při tom dá Boží slovo, coby dvojsečný meč. V sobotním dopoledni misionář rozebíral Janovy dopisy církevním obcím. Poukazuje v nich na jejich dobré i špatné jednání a zaznívá také výzva k pokání. „Dopisy vyzývají k zamyšlení nad vlastní situací a jsou inspirativní v každém období. Nejdůležitější pro nás je, jak nás vidí Bůh a ne druzí lidé. V dopise do Efesu sedmkrát zazní výzva k vytrvalosti v těžkostech a utrpení. Jsme pozváni k úsili o duchovní boj. K tomu je zapotřebí přesvědčení a horlivost lásky k Bohu, který dává zaslíbení k věčnému životu,“ řekl mimo jiné misionář.
V dnešním předsilvestrovském odpoledni, poslední sobotě letošního roku, patřil Antonínek neformálnímu setkání u jesliček. Svatou Rodinu v životní velikosti vloni nechal zhotovit Sekulární františkánský řád a věnoval ji blatnické farnosti jako připomínku na letošní 800. výročí prvního živého betlému, který tehdy v italské vesničce Greccio poprvé v historii zorganizoval svatý František z Assisi. A právě proto v dnešním odpoledni společenství RUAH a Matice svatoantonínská uspořádaly k připomínce kulatého jubilea neformální setkání u jesliček. Při setkání nebylo vše dokonalé, protože například nešlo ozvučení, ale to vůbec nevadí. Lidé se sešli, zazpívali si společně u jesliček, ochutnali vzájemně přinesené vánoční cukroví, kdo chtěl, mohl si opéct buřty a pro děti byla připravená také malá výtvarná dílnička. Aby nebylo nikomu zima, podával se horký čaj a svařák. Na Antonínek si kvůli tomuto setkání našli cestu nejen lidé z obou stran kopce, ale třeba také z Petrova na Hodonínsku, Vacenovic, Uherského Hradiště a z největší dálky přicestoval Václav Tvarůžka z Hlubočec na Opavsku. „Prostě mne to sem táhlo, tak jsem přijel, i když nám cesta s kamarádem zabrala dvě hodiny,“ prozradil muž. Velké poděkování patří za nápad Haně Brigitě Reichsfeld z Veselí nad Moravou, která přišla s nápadem této připomínky kulatého výročí živého betlému a také Alce Skřenkové z Ostrožské Lhoty, která opět ve skrytosti odvedla obrovský kus práce s přípravou jídla, nápojů a veškerého technického zázemí. Poděkování patří také Tondovi Bogárovi z Blatnice, který vyhrával u jesliček na housle, vzpomínanému Václavovi, který si přivezl na Antonínek gajdy. A nakonec velký dík samozřejmě všem, kdo přišli, aby si společně zazpívali a prostě jen tak obyčejně pobyli pod širým nebem s pohledem na Svatou Rodinu ze dřeva a vědomím, že svět se neskládá jen z negativních zpráv, které do nás valí média, ale můžeme společně zažívat spoustu krásného. Třeba jako bylo dnešní setkání na Antonínku, kdy lidé přišli jen tak, aby si popřáli nového roku jen vše dobré a zakoušeli osobní sdílení, které nikdy nemůžete prožít u mobilních obrazovek nejrůznějších moderních zařízení. Tož na zdraví!
Jak stárnu, tak mám o Vánocích radost z úplně jiných věcí, než když jsem byla malá holčička. Už se netěším na to, až se rozzáří stromeček a přijde na rozbalování dárků. Mé priority se prostě mění, a tak jsem si letos plnou parou uvědomila to, co už jsem několik let zpět jen tak tušila, ale nikdy jsem to nepojmenovala. Co? No prostě, že největší dar pro mne je setkání u dobrého jídla a pití s blízkými, na které ve fofru života nezbývá tolik času. Proč? No prostě to tak je! Žijeme ve zrychlené době, kdy mají všechny aktivní generace klidně dvě i tři práce. Pokud k tomu u mladých rodin přičteme děti, kterým je zapotřebí se věnovat, tak se není čemu divit. Největší radost jsem tedy letos měla z rodinného setkání s rodinami mých synů a mamkou, které „táhne“ na čtyřiaosmdesát. Také jsem se uvědomila, jak velkou radost člověk může prožít při pohledu na nejmladší členy rodiny při vánoční nadílce a jejich následné radosti. Dárků byla i letos hromada, ale neuvěřili byste, co nakonec děti nejvíce zaujalo. Po dobrém obědě, kávě a vánočním cukroví se starší syn zcela nečekaně zeptal: „Mami, je tady v baráku ještě někde ten starý psací stroj?“ „Ve sklepě! Proč?,“ zareagovala jsem. „No chtěl jsem to ukázat děckám, jak se dříve psalo na klasickém stroji,“ vysvětloval syn. Poté skočil do sklepa a usedl se svými dětmi ke Consulu, který pocházel odhadem z šedesátých let minulého století. Nebyl můj, ale byl po manželových rodičích. První překvapení u dětí vzbudila skutečnost, že pokud člověk chce něco napsat, potřebuje papír, který je nutné do stroje nejdříve založit. Desetiletý vnuk Míša záhy přišel na to, že kolečkem lze volit černou nebo červenou barvu písma. Rychle pochopil, že pokud nedá do jednotlivého písmena psacího stroje pořádnou ránu, tak se na papír neotiskne. Nechápal ale, proč se na konci řádku musí mechanicky páčkou posunout o další řádek. A padlo i pár dotazů, kterým se musím smát ještě teď: „Babí, kde se na tom mění fonty písma? A jak se na tom tisknou fotky?“ Atd., atd… Doba se od mých studijních let, kdy jsem na podobném psacím stroji v tehdejší Střední ekonomické škole v Brně dělala v roce 1983 státní zkoušku z psaní na stroji, hoooodně změnila. Vnuk měl pravdu. Pokud chtěl člověk psát rychle, tak do toho stroje bylo zapotřebí doopravdy neskutečně bušit a ve stejném rytmu také řádkovat. Tuším, že jsem tehdy měla ke 300 úhozům za minutu. Některé se ale strhly za každou dosaženou chybu. A právě toho se týkal také další dotaz: „Babí, kde je delete, jak se to tady maže, když něco spletu? A shif je kde?“ Dotaz stíhal dotaz a i já jsem musela uznat, že v psaní a úpravě textů na počítači šel pokrok hodně dopředu a jsem za to ráda. Díky tomu se stočila řeč na umělou inteligenci, že už nebude brzy zapotřebí novinářů, protože vše budou psát AI. Nevím, ale stále si myslím, že pokud texty nebude psát živý člověk na základě toho, co, kde, a kdy zažil, tak to budou suchá fakta a nedostane se tam lidský rozměr – taková ta pocitovka třeba z koncertu, výstavy, divadla, demonstrace… A pokud bude vše psát umělá inteligence, budou texty také lehce zmanipulovatelné podle toho, co bude chtít aktuálně zadavatel… Nechci ale předbíhat. Skutečnost se ukáže velmi rychle, jak to bude fungovat, a kam to povede…
Chcete se vánočně naladit? Potom byste si neměli nechat ujít výstavu betlémů v Muzeu Vysočiny Třebíč. V prostorách bývalé konírny třebíčského zámku si na své přijdou děti i dospělí. Muzeum pro své návštěvníky připravilo úžasnou výstavu při příležitosti 800. výročí prvního živého betlému na světě v italské Grecciu, který tam tehdy zorganizoval svatý František z Assisi. Na výstavě, kterou je možné navštívit do 28. 1. 2024, jsou k vidění italské betlémy, které muzeu zapůjčilo 1. NiederösterreichischeKrippenmuseem z Vösendorfu v Rakousku. Kromě toho jsou ale vystaveny také úžasné betlémy z dílny osmasedmdesátileté Ilony Klawitter, která se narodila v Mělníku, ale většinu života prožila v Německu, kam emigrovala se svou rodinou v roce 1969. S touto akční dámou jsem se mohla setkat osobně a bylo to jedno z těch setkání, na která se prostě nezapomíná. V Katolickém týdeníku bude v prvním čísle nového roku zveřejněný velký rozhovor o jejím životě i tvorbě, který jsem s ní vedla. V něm se dozvíte, jak se paní k výrobě betlémů dostala, a že se této zálibě nikdy nevěnovala tak, že by šlo o její obživu. Také prozradila, proč se před osmi lety vrátila do České republiky a nyní žije v Praze, kde stále tvoří. Stejně inspirativní a povzbuzující bylo ale také setkání s Janem Bondrou. Právě s ním paní Klawitter po návratu domů spolupracuje. Pan Bondra je renesanční člověk, který zrestauroval barokní betlém, který je v Třebíči také k vidění a je to nejstarší vystavený kousek expozice. Kromě toho je v třebíčském muzeu také socha sv. Františka, jejímž autorem je také pan Bondra stejně jako jezulátka z vosku. Pan Bondra totiž své betlémské postavičky tvoří z vosku. Jistě také není bez zajímavosti, že tento muž, který kromě toho hraje také na flašinet, prožil deset let svého života na Sicílii, kde doprovázel turisty. Už teď se těším na to až se s tímto mužem budu moc setkat a povykládat si s ním o jeho životě stejně jako s paní Klawitter. Třebíčské betlemářství je zastoupené velkým stavěcím betlémem Jindřicha Mládka (1889–1950). Betlém je dlouhý zhruba pět metrů a má necelou tisícovku ručně malovaných figurek. Pracovníci muzea připravili v expozici zábavná zastavení pro děti i dospělé, kdy se dozví více o tvůrcích betlémů i sv. Františkovi s Assisi. Muzeum Vysočiny Třebíč se letos podílí také na výstavě betlémů Pod křídly andělů v Památníku písemnictví na Moravě v Rajhradu (1. 11. 2023 – 29. 2. 2024, má zastoupení v pobočce Muzea Vysočiny Jihlava v Telči v expozici Anděl pastýřům zvěstoval… (26. 11. 2023 – 14. 1. 2024) a při Tišnovském betlémském putování od náměstí k náměstí se zastavením v Základní škole Tišnov (3. 12. 2023 – 6. 1. 2024). Betlémy paní Ilony Klawitter jsou nyní k vidění také v Betlémské kapli v Praze (do 3. 1. 2024), pražském Klementinu (do 7. 1. 2024), kde byl v roce 1562 postaven první betlém v českých zemích, a kde se konala i Jubilejní jesličková výstava v roce 1923 a v Kvasinách na zámku v Orlických horách (do 31. 1. 2024). Pro Betlémskou kapli vytvořila k letošnímu výročí speciální velký betlém. Mezi více než dvaceti figurami proto nechybí ani svatý František a dva mniši.
Dnes je státní svátek a nevím, jestli si všichni mladí uvědomují, co se vlastně stalo 17. 11. roku 1989. Možná je to pro ně tak dávná a vzdálená historie, jak pro mne první a druhá světová válka. Kdo nezažil dobu minulou, nemůže pochopit, jak jsme byli všichni plní naděje z nově získané svobody. Nikoho by tehdy ani ve snu nenapadlo, že o 34 let později bude na Hradě sedět coby nově zvolený prezident tehdejší rozvědčík a politruk vyškolený v Moskvě. To, kdyby tehdy někdo řekl, tak ho zavřou do blázince a nikdo se s ním nebude bavit. A přesto tomu tak je. Kde byl náš pan prezident v okamžicích, kdy se v roce 1989 tzv. lámal chleba a nebylo ještě vůbec jisté, jak se situace naší v zemi vyvine? Za co dostal od komunistů v roce 1988 vyznamenání za Službu vlasti coby sedmadvacetiletý mladý muž? O jakou službu šlo? Neumíme se poučit z minulosti, a tak nás čeká ještě mnoho těžkého. Pojďme si tedy zavzpomínat, jak revoluci v roce 1989 prožívali lidé z Veselí nad Moravou a přilehlého okolí. Tento text jsem napsala a byl zveřejněný v dnes již neexistujícím týdeníku Naše Slovácko v listopadu roku 2009.
INICIÁTOŘI BYLI MANŽELÉ REICHSFELDOVI Zatímco Hodonín, Uherské Hradiště a dokonce i Brno vyčkávalo, jak se situace v zemi po sedmnáctém listopadu v roce 1989 vyvine, ve Veselí nad Moravou se už demonstrovalo. Jako první s iniciativou přišli manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Vesměs oslovili lidi, kteří už v létě podepsali Několik vět. Na první schůzce se pak v jejich rodinném domku sešlo třináct lidí. Tito aktivisté sepsali dopis Ústřednímu výboru komunistické strany Československa, v němž vyjádřili nesouhlas s tvrdým zásahem proti studentům.
SILNÉ OKAMŽIKY Už 22. listopadu se pak uskutečnila před kinem Morava první manifestace proti komunistickému režimu, na níž přišlo podle odhadu dvě stě až tři sta lidí. „Neměli jsme ještě techniku, proto jsme mluvili bez mikrofonu a jen za svitu svíček. Byly to silné okamžiky,“ vzpomíná po letech Jarmila Pospíšilová, která byla s manželem Jaroslavem obyčejně moderátorkou setkání. Poté se konaly manifestace před kinem každý večer. V té době neexistoval internet ani mobilní telefony, a tak se zprávy nešířily tak rychle jako dnes. Aktivisté proto obyvatele informovali o dění v Praze a hlavně je vyzývali, aby se nebáli a svobodně se postavili na odpor proti komunistům.
PŘIPRAVENÍ MILICIONÁŘI SE ZBRANĚMI Při druhé demonstraci už ale za sklem tehdejšího kina Mír stáli připravení milicionáři, čekající na povel, aby zasáhli. „Přiznám se, že jsem měla strach. Bylo mně pětatřicet, manželovi o rok víc a měli jsme tři děti. Ten den, kdy tam číhali soudruzi milicionáři, jsem po návratu domů, napsala prohlášení, že naše děti odkazuji své rodině. V tom okamžiku totiž ještě vůbec nebylo jisté, jestli proti nám komunisté nepoužijí zbraně,“ připomíná dramatické okamžiky Jarmila Pospíšilová.
NĚKDO SE BÁL A JINÝ NE Byli ale i takoví, kdo se nebáli vůbec. Patřil mezi ně Dušan Leitgeb, jemuž ve Veselí nikdo neřekne jinak než Lobo. „Pamatuji si to jako dnes. Byl jsem údržbářem Městského národního výboru. Nahnali nás na povinnou veřejnou schůzi, kde komunisté hromadně odsuzovali události, k nimž došlo v Praze. Nevydržel jsem ty řeči, postavil jsem se a řekl: „Dojděte večer ke kinu! Tam si to všechno vyříkáme! Uslyšíte hlas lidu! Skončili jste! Kamarádi mě tahali za rukáv, abych byl zticha. Policajti mě chtěli zavřít a úředníci zase propustit ze zaměstnání,“ vzpomíná na situaci ve městě v den první demonstrace Lobo.
ZÁZEMÍ V CHKO BÍLÉ KARPATY Aktivisté se nejdříve setkávali v domku manželů Reichsfeldových a poté v sídle CHKO Bílé Karpaty. „Zazvonila u nás Hana Reichsfeldová s prosbou, že shání vhodné prostory, a jestli by se náhodou nemohli scházet v kanceláři CHKO. Potřebovali telefon a cyklostyl. Souhlasila jsem, i když jsem si zpětně říkala, že by z toho mohl být pěkný průšvih. Nijak jsem to ale neřešila. Můj tehdejší šéf seděl v Luhačovicích a je pravda, že jsem ho o ničem neinformovala,“ prozrazuje další skutečnosti dramatických událostí Iva Jongepierová. Revolucionáři tak získali potřebné zázemí ke své činnosti. V budově byla nepřetržitá služba čtyřiadvacet hodin denně. Lidé přepisovali texty, psali plakáty a cyklostylovali letáky s informacemi, které přicházely z Prahy. Situace se měnila hodinu od hodiny, a proto bylo zapotřebí zprávy předávat dál. „Do budovy CHKO přicházeli dobrovolníci, kteří třeba celou noc přepisovali texty a malovali plakáty. Další navařili a upekli buchty, které nám přínášeli. Našlo se hodně dobrých lidí ochotných přiložit ruku k dílu podle svých možností, což bylo velmi pěkné. Asi po deseti dnech jsem přiznala šéfovi, co se v naší kanceláři dělo. Vzhledem k tomu,že už karta byla dostatečně obrácená, přijal vše v pohodě. Dokonce pak zaplatil i telefonáty, co se v oněch pohnutých dne provolalo. Tehdejší Krajské středisko památkové péče ochrany přírody tak vlastně podpořilo revoluci,“ říká se smíchem Jongepierová.
ÚŽASNÁ DOBA „Byla to úžasná doba. Ve štábu revolucionářů panovaly nádherné vztahy. Měli jsme obrovskou energii. Byli jsme úplně nabuzení a odhodlaní. Přestože jsme málo spávali, jeli jsme na plný výkon. Celá situace a zpočátku i nebezpečí s tím spojené nás stmelovalo. Všichni jsme si věřili, každý dělal, co mohl. Bylo to velmi krásné,“ vzpomíná Pospíšilová. Největší vzepětí bylo před celonárodní stávkou v zemi. Veselané tehdy jezdili po celém okrese. Na kulturáky i školy lepili plakáty a s lidmi mluvili především po hospodách, kde se nejvíce scházeli. Před generální stávkou byl celý region vybuzený. „Rozhodili jsme kruhy co nejdál. Měli jsme krabici, kam jsme ukládali petice z provozů, fabrik a družstev, kde psali lidé, že jdou do toho s námi. To bylo povzbuzující,“ připomíná Pospíšilová. Na jednu demonstraci přišel také herec Josef Somr z Vracova. „Bylo to v největším mrazu, kdy snad bylo mínus dvanáct stupňů a on přijel jen polehku v polobotkách. Byla jsem dramaturgem večera a věděla jsem, že kdybych ho pustila na začátku, vypráskali bychom si nejlepší příspěvek. Potřebovala jsem, aby to nejlepší přišlo na závěr a vše správně gradovalo. Požádala jsem proto pana Somra, aby k davu nejdříve promluvili zástupci různých institucí a on až na konec. Pamatuji, že v tom mrazu trpělivě čekal. Mohlo to být i dvě hodiny a potom měl krásnou povzbudivou řeč. Jeho ochota, trpělivost a pokora se mě hodně dotkly připomíná Pospíšilová.
DNEŠNÍ ROZČAROVÁNÍ Z polistopadového vývoje situace jsou dnes někteří tehdejší aktivisté rozčarovaní. „Rozhodně jsem si budoucnost naší země představoval bez komunistů. Všechny zlé činy, které udělali, měly být řádně potrestané. Oni jsou totiž dobrým slovem nepoučitelní. Mám Havlovi za zlé, že s komunity nezatočil. Na ně totiž žádný samet neplatí. Jsou to prolhanci a chameleóni, kteří jsou dnes vlezení v každé straně. Jsem z toho všeho velmi smutný. Komunisté se nám smějí. Vždyť třeba jen ve Veselí byl prvním privatizátorem šéf komunistů Josef Chmelař. V osmdesátém devátém pracoval na radnici, chtěl mě zavírat a teď sedí ve vedení města zase. Kde to žijeme?,“ podivuje se Lobo. „Já jsem velmi šťastná a spokojená, že je tu svoboda. Považuji ovšem za chybu, že se nezakázala komunistická strana. Dodnes mne pobuřuje, když se například v televizi při zprávách ptají na nějaký názor komunisty,“ míní Jarmila Pospíšilová.
Předlistopadová situace v zemi a revoluce pohledem Holanďana Jana Jongepiera
Učitel strážnického gymnázia a spoluautor ministrem životního prostředí nedávno oceněné knihy Louky Bílých Karpat Jan Jongepier se do Československa přistěhoval z Holandska v dubnu roku 1989. Pro mnohé udělal těžko pochopitelný krok, protože byla doba, kdy se lidé snažili spíš jakýmkoliv způsobem dostat na Západ. „Do Veselí jsem se oženil a přestěhoval, protože moje žena Ivana si nedovedla představit život v Holandsku, kde je každý pěkný kousek země soukromým pozemkem, kam není možné vstoupit. Navíc zde začínala po vysoké škole kariéru a já jsem měl informace, že je v Holandsku tisíc nezaměstnaných botaniků. Ivana měla obavy, aby tam neskončila jako žena v domácnosti,“ zdůvodňuje své rozhodnutí Jongepier. Po několika měsíční adaptaci začal v srpnu pracovat v blatnickém Jednotném zemědělském družstvu Budoucnost. Zatímco v Holandsku učil matematiku, programování, mechaniku a biomechaniku, v družstvu nejdříve musel projít povinným kolečkem v provozu. Natíral prasečí chlívky, pracoval u linky se sektem i v mlékárně v Blatničce. „Vůbec toho nelituji! Zachytil jsem tak poslední závany socialismu v zemi. Inženýr Jandák mně tam tehdy vysvětloval základy socialistické ekonomiky,“ upozorňuje Jongepier. Po absolvování povinné praxe měl být v družstvu počítačovým expertem, který by výhledově školil další lidi z celé Moravy. K tomu už ale nikdy nedošlo. Přišla revoluce, která přinesla spoustu změn. „Jsem rád, že jsem tu alespoň půl roku žil a pamatuji, jak to tady vypadalo před listopadem. Snad nejvíc mně utkvělo v paměti, když jsem v roce 1989 cestoval před revolucí vlakem a tam bylo ticho. Lidé nemluvili, a když tak jen o úplně neutrálních věcech. O politice se samozřejmě vůbec nemluvilo. Cítil jsem atmosféru plnou strachu. Bylo vidět, že se lidé bojí, kdo sedí o kousek dál, jestli neposlouchá a něco si nezapisuje… Fronty na banány a jiné nedostatkové zboží vzpomínat nechci. Když jsem ale slyšel v nějakém pořadu, jak komunisté tvrdili, že žádné fronty nebyly, že je to pohádka, tak to mě naštvalo. Jsem od dvaceti let vegetarián a sehnat tehdy v zimě pohanku nebo čerstvou zeleninu, bylo nemožné. A to už vůbec nemluvím, když jsem přišel v Praze na záchod, kde byly místo toaletního papíru nastříhané časopisy, které byly naprosto nepoužitelné,“ vzpomíná Jongepier. Po přestěhování do Československa mu každý týden přicházeli z Holandska noviny a vývoj politického dění sledoval také poslechem rádia Svobodná Evropa. Po pádu berlínské zdi tušil, že se něco schyluje i v naší zemi. „Kolegové se pak manžela zpětně ptali, jak je možné, že tady žil pouhého půl roku a hned padl režim a účastnil se revoluce. Když totiž Honza odcházel z Holandska, byl tam hodně aktivní v Amnesty International. V jedněch novinách pak napsali, že doufají, že brzy založí Amnesty International i v naší zemi,“ prozrazuje manželka Iva. „V době revoluce jsme samozřejmě chodili také na manifestace. Vždyť jsme je měli pod oknem domu. Iva mně ale tehdy upozornila na jednu další zásadní věc. Televize dělala přímé přenosy z Václavského náměstí, kde byly rozhovory s lidmi na ulici. Do té doby nic takového nebylo možné, protože se vše předtáčelo, aby náhodou někdo neřekl, co nesměl. Pro mne to byla z Holandska ale úplně běžná věc,“ upozorňuje Jongepier. Zároveň připouští, že ho před pár dny šokoval průzkum veřejného mínění, v němž jen čtyřicet šest procent Čechů považuje současný stav společnosti jako lepší než před listopadem 1989. „To snad ani není možné!!! Jen čtyřicet šest procent??? Ani polovina? A co si ti lidé pamatují z doby před devětaosmdesátým rokem? Jak mohou mít tak zkreslené představy? Neříkám, že je to teď tady úplně perfektní a nic lepšího neexistuje,“ upozorňuje muž. Za největší zlo považuje obrovskou všude rozšířenou a propletenou korupci. Pokud má někdo dobrou pozici, dostane na ministerstvo nebo kraj či okres, podnik svou celou rodinu. „Tady téměř neexistují objektivní výběrová řízení, takže se schopní a dobří lidé nedostanou tam, kam patří, kde by mohli být užiteční. Je mně jasné, že se to nedá vyměnit během týdne, ale od revoluce už uběhlo dvacet let. Nejhorší na tom je, že když je to tak rozšířené a propletené, je do toho každý nějak zainteresovaný a nikdo s tím nic nebude dělat,“ poukazuje na pro něj zásadní nedostatek dnes osmapadesátiletý Holanďan žijící dvacet let ve Veselí nad Moravou.
Rozhovor s hlavním iniciátorem demonstrací ve Veselí nad Moravou Lubomírem Reichsfeldem jsem vedla v říjnu roku 2019. Můžete si ho přečíst zde
Krátce po půlnoci v neděli 12. 11. 2023 odešel na věčnost ve věku 85 let bývalý poslanec, senátor, ministr zahraničních věcí a předseda TOP 09 kníže Karel Schwarzenberg.
Díky novinařině jsem se s tímto výjimečným mužem mohla poprvé setkat v roce 2000, když Javorník na Horňácku slavil 650 let od první písemné zmínky. Doprovázel ho tehdy Břetislav Rychlík. Podruhé jsme se potom setkali posledního března roku 2014, když zamířil na přednášku za studenty do Brna a ve stejném roce také ve Strážnici druhého října. Nebudu psát, jaký to byl člověk. Ať za něj mluví jeho myšlenky, které při setkáních se studenty i obyvateli Strážnice zazněly v roce 2014. Od té doby uběhlo devět let a z jeho tehdejších slov je naprosto zřejmé, že viděl do budoucnosti. Ve Strážnici byl ochotný odpovídat na mé otázky, i když rozhovor nebyl domluvený předem. „Zodpovím všechny otázky, i když blbě, ale přece neexistují blbé otázky, ale existují pouze blbé odpovědi.“I tato slova, jeho reakce a vstřícnost svědčí o tom, že nebyl žádný arogantní blb, s nimiž jsem se při své práci také nejednou setkala. Patřil mezi ty výjimečné osobnosti, které nemají potřebu si na nic hrát, protože on prostě osobnost byl, a proto neměl zapotřebí si to dokazovat jakýmkoliv způsobem.
Tuto reportáž jsem napsala z Brna 31. 3. 2014:
Karel Schwarzenberg: Hrozí nám poroba jako našim předkům Při setkání se studenty vysoké školy Newton College se poslanec Parlamentu ČR a předseda TOP 09 Karel Schwarzenbeg zaměřil především na bezpečnost evropských států. Znovu a znovu apeloval na nutnost změny politiky, kdy se konečně začne více investovat do obranyschopnosti. V diskuzi potom přišla řeč i na problematiku imigrace.
Ještě předtím hosta představil rektor školy Jan Mojžíš. Mimo jiné studentům připomněl, že Karel Schwarzenberg studoval ve Vídni, Štýrském Hradci a Mnichově právo a lesnictví. „Byl jsem prachmizerným študentem,“ skočil mu do řeči se smíchem host. Poté ale zvážněl a přešel k tématu, které mu očividně leželo na srdci.
Evropa se probudila ze snu „Skončilo období relativní jistoty vlády a práva evropských dějin. Až na válku v Jugoslávii žila Evropa od druhé světové války v bezpečí a povědomí, že se jí nic nemůže stát. Teď jsme se ale z toho snu probudili. Rusové vstoupili do Krymu bez jakéhokoliv jednání s Ukrajinou a skončilo tak období, kdy jsme mohli spoléhat na smlouvy,“ upozornil hned v úvodu Karel Schwarzenberg. Podle jeho mínění je třeba si uvědomit, že v Evropě končí století relativní bezpečnosti. Od první světové války až do posledních desetiletí byla Evropa spolu se Středním východem nejdůležitějším prostorem amerických zájmů. To ale přestává platit. Pro USA jsou dnes důležitější Čína, Indie a Indonésie.
Státy hrály nezodpovědnou politiku „Zájem o bezpečnost Evropy klesá a prezident Obama to docela jasně řekl v Haagu, že se máme starat sami o sebe. Evropa totiž posledních šedesát let hraje naprosto nezodpovědnou politiku, kdy si její státy byly vědomy, že jsou chráněny USA a z toho důvodu zanedbávaly svou vlastní obranu. Peníze investovaly na krásné věci jako je sociální stát, lepší zdravotnictví a příjemný život,“ připomněl politik.
Čas blahobytu skončil V okamžiku, kdy se největší velmoc světa otáčí někam jinam, nastává situace, kdy si Evropané musí uvědomit, že je starost o bezpečnost na nich a musí zvýšit výdaje do své obrany. Jediná, kdo se posledních dvacet, pětadvacet let starala o svou armádu je dle Schwarzenberga Velká Británie. Blahé časy, kdy měli Evropané sociální zabezpečení, a zdravotnictví na vysoké úrovni, končí. O svou obranu se bude muset každá země starat sama a za vlastní peníze. Evropané žili v blahobytu a bohužel mysleli pouze na svou generaci a nikoliv na budoucí. Bylo zanedbávané školství i výzkum.
Zanedbávané školství „Když se podíváte na mezinárodní srovnání, zjistíte se zděšením, že na celé evropské pevnině je jediná univerzita, která patří k špičkovým ústavům na světě a to je ETH Švýcarské vysoké technické učení v Zurüchu. Žádná německá, žádná francouzská univerzita nedosahuje úrovně, která patří ke špičkovým institucím v USA, Číně, Indii či Japonsku,“ upozornil na další zásadní skutečnost poslanec. Dle jeho mínění dnes kupujeme více patentů než vyvážíme. Karel Schwarzenberg se obává, že za čtyři generace budou z celé Evropy velké Benátky, kam budou jezdit turisté ze všech koutů světa na památky, dobrou kuchyni a za příjemnou společností, ale svět už nebude brát Evropu vážně. Posluchači se dále dozvěděli, že je Evropská unie podivný útvar, kde se sice řeší, jestli zavařeninu smíme nazývat marmeládou či ne, když neobsahuje citrusové plody, ale její členové nejsou schopni vytvořit společnou bezpečnostní politiku Evropy ani společnou zahraniční politiku. Zásadní chybou také je, že EU nemá společnou energii. Pokud se Rusko nezastaví včas, tak jako Otesánek sežere všechny kolem sebe. Žijeme dlouhá desetiletí v míru a tudíž jsme si zvykli na myšlenku, že to tak bude stále.
Znovu nám hrozí poroba „Musím ale upozornit na jednu prachsprostou věc. Zbraně se od druhé světové války hodně změnily. Jsou přesné a můžeme s nimi mířit na druhý konec světa. Lidé se ale nezměnili. Jsme stále stejní, masožraví, zlobivé opice, co jsme byli i před tisíci lety. Jenom dnes máme mnohem účinnější zbraně. Pokud se nebudeme starat a investovat do bezpečnosti, mohou naše budoucí generace žít zase v porobě jako kdysi naši předkové,“ apeloval znovu na nutnost obranyschopnosti jednotlivých států Schwarzenberg. Je proto třeba využít demokratická práva, rozmyslet si, koho volit a aktivně se tak zapojit do dění. Pokud to neudělá každý jednotlivec, tak potom nesmí nadávat a reptat, protože jsme si vzniklou situaci zavinili sami. Jednoho ze studentů potom v diskuzi zajímalo, jaké kroky by mohly zastavit další kroky Putina. Podle Schwarzenberga to mohou být pouze mocné a především jednotné hospodářské sankce EU a USA. Musíme ale počítat s tím, že budeme mít dražší plyn a ropu. Další mladý muž se zeptal, jestli může Rusko zastavit NATO. „Samozřejmě, že ano. Jde o nejsilnější alianci, která na světě kdy existovala. Má opravdu prvotřídní evropskou i americkou výzbroj. Zůstává otázkou vůle, jestli je NATO připraveno předvést svou sílu, aby Rusové pochopili, že je situace vážná. „Budou nás chránit, budeme-li se také snažit sami. Nemůžeme žít v pokoji, pokud neplníme polovinu našich závazků v rámci NATO. Buď budeme plnohodnými členy a něco pro to dělat, protože proč by nás jinak chránili? Nedej Pán Bůh, aby byla válka. Já to opravdu nechci. Jsem ale přesvědčen, že válka bude, jestli ten proces nezastavíme hned na začátku. Pokud to bude postupovat, jak ve třicátých letech minulého století od anschlussu Rakouska, přes okupaci našeho pohraničí, tak to skončí válkou. Pokud to včas zastavíme, tak máme naději, že přece jen zůstaneme v míru,“ zazněla odpověď.
Karel Schwarzenberg: „Byl jsem také imigrantem„ Na otázku imigrace se přítomní dozvěděli, že pokud se přistěhovalci z jiných zemí přirozeně integrují mezi původní obyvatele evropských států, tak k žádným problémům nedojde. Ty nastávají, pokud v některých velkoměstech vznikají z přistěhovalců celá gheta. Došlo k tomu ve Francii i Velké Británii. „A vy sám byste chtěl žít vedle imigrantů,“ ozvala se reakce jednoho ze studentů. „Ale vždyť já jsem tak žil a dokonce jsem byl i imigrant! Můj syn, když pracoval v Bruselu, žil šťastně uprostřed marokánské čtvrti, kde byla výborná kuchyně i přátelští sousedi. Nesmíte mít prostě předsudky. Musíte si třeba holt jen zvyknout, že používají při vaření více česneku,“ odlehčil vážnost situace na závěr Karel Schwarzenberg. ————————————————————————————————————–
Reportáž ze setkání s občany ve Strážnici 2. října 2014
Kolečko Brno, Strážnice, Hodonín a znovu Brno absolvoval ve čtvrtečním odpoledni předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Ve Strážnici na něj první nedočkaví příznivci čekali bezmála s hodinovým předstihem. V restauraci Praha se potom účastníci setkání zajímali o obchvat města, nevyužité amfiteátry v zámeckém parku i co Karel Schwarzenberg říká na obnovení povinné vojenské služby či zvýšení minimální mzdy.
Karel Schwarzenberg dorazil do Strážnice sice s mírným zpožděním, ale ihned po příchodu do pivnice, kde se setkání uskutečnilo, vyzýval účastníky, aby mu pokládali otázky. „Nebojte se! Není hloupých otázek! Jsou jen hloupé odpovědi,“ povzbuzoval je host. Přítomní se nejdříve ostýchali, ale nakonec si dodali odvahy a padal dotaz za dotazem.
Je třeba přesně formulovat, co chcete „Ví Praha, kde je Strážnice?,“ začal opatrně jeden z mužů a pokračoval. „Máme tady zámecký park, ve kterém jsou unikátní přírodní amfiteátry. Prakticky jsou ale využity jen jednou ročně při akci, která spadá pod UNESCO. Pokud by tam chtěl někdo něco uspořádat, je to obrovský problém s finančně neúnosnými náklady. Národní ústav lidové kultury je placený ministerstvem kultury a nemá zájem dát prostory k dispozici,“ povzdechl si muž. „Jediné, co vám mohu poradit, je, abyste se obrátili přímo na ministra kultury. Dejte se dohromady nějaká skupina, zajeďte za ním a snažte se celou situaci řešit. Já vám pomoct nemůžu, protože jsem v opozici,“ upozornil Karel Schwarzenberg. Stejně reagoval na dotaz Marie Vičarové, která si postěžovala, že se snažila, aby byla vybudována cyklostezka ze Strážnice do Bzence Přívozu, kde pracuje. Jedinou odpověď, kterou ovšem dostala, byla, že to nejde. „Musíte pro to ovšem něco dělat! Sám člověk nic nezmůže! Je třeba, aby se dalo dohromady více lidí, napsali jste třeba petici a bojovali za svou věc. Hlavně je třeba přesně formulovat, co chcete a jít s tím potom za politiky,“ radil ženě Karel Schwarzenberg.
Za Kalouskovu aroganci může jeho okolí K dalšímu dotazu týkajícího se vývoje TOP 09 řekl: „Je jasné, že tady stále nebudu. První místopředseda Miroslav Kalousek je velmi schopný člověk, a když teď jezdím po krajích, tak vidím, že jsou v naší straně i velmi schopní lidé o generaci mladší než Kalousek. Po pár letech existence TOP 09 jich ještě není habaděj, ale jako starý lesník můžu říct, že přírodní obnova funguje,“ řekl s úsměvem na tváři Schwarzenberg. Dále přítomné upozornil, že se mu s Miroslavem výborně spolupracuje. Mají vzájemnou dělbu práce, která skvěle funguje. „Nám ale připadá trochu arogantní,“ zareagoval jeden z přítomných mužů. „Máte pravdu. Pokud jste ale vysoce inteligentní, a to on je, a strávíte tolik času v parlamentu, kde je průměr inteligence IQ tykve, tak potom jste namyšlenej. Tomu věřte. Je to jeho chyba, ale okolí ho k tomu svádí. Zažil jsem ho při konferencích, kde byli inteligentní lidé a tam byl mnohem skromnější a normálnější. Když mu jdou ovšem lidé na nervy blbými poznámkami, tak je poněkud namyšlený. To je pravda,“ připustil předseda TOP 09.
A tento rozhovor jsme spolu vedli ve Strážnici 2. 10. 2014.
V osmačtyřicátém roce byla vaše rodina vyhnána z tehdejšího Československa. Věřili jste tehdy, že se ještě někdy vrátíte? No my jsme odešli sami, protože byl nejvyšší čas. Jinak by otec skončil v šatlavě. Nejdříve jsme věřili, že se vrátíme, ale připouštím, že potom jsme se dlouhý čas obávali, že už to nezažijeme.
Kde jste se dozvěděl o tom, co se děje v Praze v listopadu roku 1989? To jsem byl právě v Maďarsku poblíž Debrecénu a tam už bylo možné vidět slovenskou televizi. Najednou za mnou někdo přišel, abych se přišel podívat na slovenskou televizi, že se v Praze něco děje. Ráno jsem se vydal zpátky do Vídně. Potom se to už zhroutilo a dokonce mne pozdravili i na hranicích. U nás to někdy jde velmi rychle.
Kdy jste se sem potom dostal? Asi za týden. Už jsem byl předtím ale v Praze několikrát.
Jaký to byl pocit? Báječnej, protože jsem už věděl, že tady zůstanu a také to tak bylo.
V co jste při revoluci doufal? Že budeme mít svobodu, což bylo to nejdůležitější a doufal jsem, co se ostatně také podařilo, že odtáhnou sovětské oddíly, které byly všude. To bylo vlastně to nejdůležitější.
Jste spokojený s porevolučním vývojem v naší zemi? Ne!
Co vám nejvíce vadí? Že se ostošest všude krade! To mi vadí…
Neměla být po revoluci zakázaná Komunistická strana Československa? To je věc názoru. Myslím, že to nebylo reálné. Buďme upřímní sami k sobě. Kolik lidí tou stranou prošlo? Jich bylo prostě velmi mnoho. Myslím, že to nebylo nikdy realistické, aby byla zakázaná, protože v té straně bylo příliš mnoho lidí.
Jak se díváte na to, že opoziční ČSSD i pan prezident Zeman vystupují proti sankcím vůči Rusku? Je mi to velice líto, protože to, co se děje na Ukrajině, je jako zrcadlo s tím, co se dělo s námi. Pokud se dokonce člověk zabývá dějinami, a já jsem velmi často studoval dějiny, protože mne zajímaly, tak argumentace z Moskvy, když obsadila Krym, byla téměř stejná, jako když Německo provedlo anšlus Rakouska. Teď je to jako před Mnichovem. Pohraničí se cítí jako Rusové, že je Ukrajinci utlačují, jako jsme my tehdy měli utlačovat naše nebohé Němce. Je to stejný blábol jako tehdy. Putin je ale velkorysejší a oddíly, které tam nyní dělají ten bordel, jsou Putinem lépe vyzbrojeny než-li Hitler vyzbrojil tehdy. Je to ale stejné i se stejnou argumentací a my je necháme ve štychu. Navrhuji, aby se naše vláda omluvila v Paříži a Londýně za výkřik, který jsme Angličanům a Francouzům dělali, že nás v roce 1938 opustili, neboť nyní děláme to stejné. Přišli jsme na to, že přesně kopírujeme jejich chování, tak všechny výtky bereme zpátky. Přiznáváme, že oni byli moudřejší, my teď děláme to stejné. My se chováme stejně zbaběle, myslíme pouze na sebe a ne na souseda. To je na tom hrozné.
Myslíte si, že lze rozpínavost Ruska zastavit diplomatickou cestou? Pouze diplomatickou cestou ne. Musí být diplomatická jednání. To příměří jsou kecy, protože se denně střílí a denně jsou padlí. Bojuje se o letiště v Doněcku, ale je příměří. Takové příměří je prostě podvod.
Mohou potom něco vyřešit sankce? Ano, protože přece jen trochu působí, protože jinak by tam už byli s celými tankovými oddíly. O tom jsem přesvědčen.
Je větší hrozba Rusko nebo Islámský stát? Pro Evropu rozhodně Rusko. Pro lidi na středním východě, kdybych bydlel v Dubaji, Jordánsku, tak bych měl větší strach samozřejmě před islámským kalifátem, ale v Evropě to máme přes sousední vesnici. To je něco odlišného. Každý požár je nebezpečný, ale když se rozhoří ve vedlejší vesnici, sousedním okrese, tak je to něco jiného než v sousedním domě. Mezi námi a Ukrajinou je ještě Slovensko, kdyby bylo ještě Československo, tak přímo sousedíme. Tady je to něco jiného. Tady hoří v sousedství.
Hrozí třetí světová válka? Myslím, že ne. Putin je velmi chladnokrevný člověk, který umí počítat. To není žádný hysterický blázen, jako byl Hitler. On by chtěl dobít Ukrajinu, ale počíná si velmi dobře. Kdyby začala velká válka, tak by to byl konec Ruska v dnešní formě, takže vynalezl podprahovou válku, kdy se snaží dobývat kousek po kousku. Je pravda, že západní mocnosti na tuto podprahovou válku neznají. Oni nejsou zvyklí na to, že někdo začne bojovat v sousední zemi s malými velice dobře vyzbrojenými oddíly, že bude obsazovat kousek po kousku. Ony byly připraveny na velkou válku. Teď je to ale něco úplně jiného.
Mnohé jste za roky svého života prožil, jak si myslíte, že tato situace dopadne? To ještě nevím. Buď po nějakém čase sankce zapůsobí, že musí Putin couvnout, protože Rusko není hospodářsky silné, spíše křehké. Putin strčil všechny peníze do zbrojení místo, aby vybudoval infrastrukturu a alternativní průmysl. V Rusku není hospodářská situace slavná. Po nějakém čase budou sankce fungovat a bude se muset stáhnout. Druhá možnost je, že zvítězí, sebere celou Ukrajinu a potom bude pokračovat dál k nám. To jsou dva možné scénáře… Závisí to jako vždy na nás. Nemám strach před Rusy ani před Putinem. Z čeho mám strach, je naše vlastní předposranost. Z té mám největší strach. Nikoliv z Rusů či jakéhokoliv útočníka, ale že skloníme hlavu, poděláme se a podle toho budeme jednat. Z toho mám doopravdy největší strach.
Sankce ale způsobí problém také našim firmám… Musíme si připustit, že to, co se děje, je válka. Když vyšlu ozbrojené oddíly do sousední země, ty obsadí velké části území sousední země, když se tam střílí, tak je to podle všech klasických definicí, válka. To si musíme přiznat a válka chce vždy oběti. A protože válka není pouze proti Ukrajině, nýbrž proti celé Evropské unii včetně nás, protože kdy začal? Když Ukrajina chtěla podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Když připustíme, že se smí válka dělat vůči někomu, kdo s námi chce podepsat dohodu, tak tím prakticky kapitulujeme. Dokud se válka odehrává tak, že snad ztratíme půl procenta HDP, tak zaplať Pán Bůh! Udělám pouť na Hostýn a poděkuji Pánu Bohu, protože naši dědové a otcové bojovali, museli jít střílet. Byla spousta padlých. Když my teď ztratíme jen prachy, měli bychom Pánu Bohu poděkovat.
Podrobnosti o bohatém životě Karla Schwarzenberga najdetezde
Po úmrtí Karla Schwanzenberga odvysílala Česká televize několik dokumentů o jeho životě. Moc zajímavý byl časosběrný dokument Moniky Le Fay s názvem Chůze lesem podle stejnojmenné knihy německého spisovatele, publicisty a entomologa Ernsta Jüngera. Poslední záběr filmu autoři natočili v roce 2020 a hned druhý den Karel Schwanzenberg oznámil, že odchází z politiky. Ve snímku mimo jiné z úst knížete zaznělo: * Falešná skromnost je nejblbější vlastnost. * Rád bych byl ještě nějak užitečnej, ale ctižádost mne už opustila. * Co je v životě nejdůležitější? Neposrat se! * Příliš mnoho kecáme, nejlepší je spolu mlčet…
Na závěr filmu před titulky použila autorka Monika Le Fay citát Ernsta Jüngera, s nímž se Karel Schwarzenberg znal: „My sami si utváříme svět, a co prožíváme, není dílem náhody. Svět je takový, jak jsme my ustrojeni. Každý z nás tedy dokáže svět změnit.“
V úterním odpoledni (7. 11.) zamířili věřící a jednadvacet kněží v čele s olomouckým biskupem Josefem Nuzíkem do kostela sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě. Při příležitosi 41. výročí úmrtí P. Antonína Šuránka zavzpomínali na jeho život i na to, jak ho ovlivnil arcibiskup Antonín Cyril Stojan. U obou jmenovaných nyní běží proces jejich blahořečení a jsou nazývání Služebníci Boží. Mši svaté předsedal olomoucký biskup Josef Nuzík. Ve své promluvě mimo jiné řekl: „Letos jste si vy domácí z Ostrožské Lhoty připomínali 115 let od posvěcení tohoto kostela v roce 1908. Ke stému výročí jste celý chrám opravili. Za to, že byl postavený, vděčíme ctihodnému Božímu služebníku Antonínu Cyrilovi Stojanovi. Kostel můžeme obdivovat i v tomto roce, kdy vaše obec získal titul Vesnice roku České republiky. Blahopřeji vám! Kéž by se k vnější kráse kostela i obce přidával také veliký Duch. „ Dále biskup v promluvě připomněl Vojtěcha Kadlčíka, který popsal události 20. let minulého století, kdy mnoho kněží a věřících odpadlo od katolické církve. Bohoslovec Antonín Šuránek začal mít po absolvování prvního ročníku strach, aby se i z něho nestal později kněz odpadlík, proto se rozhodl, že vystoupí z bohosloví a začne se věnovat světskému povolání. Při pohřbu arcibiskupa Stojana 3. října 1923 byl ale hluboce dojaty a vnitřně otřesen. Rozhodl se proto, že se vrátí do semináře. V druhém ročníku se ale přesto přihlásil na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a chtěl z bohosloví znovu odejít. Tehdy vstoupil do kostela svatého Antonína Paduánského v pražských Holešovicích. U oltáře byl kněz a jeden ministrant. Kostel byl jinak prázdný. A Šuránkovi se ozvalo v nitru: „Ten kostel je prázdný. Měl by být plný a ty unikáš ze semináře.“ Až poté si uvědomil, že tento hlas uslyšel v kostele, který se zastavil ve výstavbě. Jeho stavba byla poté dokončena díky poslanci Antonínu Cyrilu Stojanovi. A že ten hlas ve svém nitru uslyšel právě při ročním výročí úmrtí Antonína Cyrila Stojana. „Co bratři a sestry, mohou říct tyto zážitky nám? Hodně. I my žijeme v době, kdy jsme ovlivňováni tím, co se děje kolem nás. Někdo válkou, někdo falešnými zprávami, událostmi, které se dějí v našich životech. A my potřebujeme v těchto situacích světlo, které by nám pomohlo se správně zorientovat. Právě i tito dva muži, Boží služebníci, jsou připraveni nám pomáhat zorientovat se a správně se rozhodnout. Při této bohoslužbě o to můžeme prosit, aby i nám v této situaci vyprosili milost, abychom v této době, která je taková, jaká je, pořád vnímali, že to není doba, ve které by Bůh opustil svět anebo naši zem či náš život. Je tu, zve nás na svou hostinu. Říká nám: „I tobě jsem dal dary, abys vytvořil něco důležitého tam, kde žiješ.“ Kéž tento Pánův hlas zaslechneme i dnes,“ zakončil svou promluvu biskup Nuzík. Na mši svatou navázala adorace a po ní promluvila církevní historička Jitka Jonová, která přítomným připomněla celý život P. Antonína Šuránka od jeho narození, studia, službu spirituála, přes pronásledování komunistickým režimem, působení v Blatničce a na Svatém Antonínku až do jeho smrti. Vzpomínku na slavného rodáka z Ostrožské Lhoty přítomní zakončili modlitbami u jeho hrobu.
V nedělním odpoledni jsem se poprvé dostala do Dačic, kde měla přednášku pro širokou veřejnost zakladatelka Komunity Blahoslavenství Jo Croissant z Francie.
Jo Croissant při přednášce v Katolickém domě v Dačicích.
Jezdí sem do kláštera Bosých karmelitek, kde pro ně vede duchovní obnovy s různou tématikou. Díky tomu se mohli s touto výjimečnou ženou osobně setkat lidé z Dačic i širšího okolí. Přednáška se v Katolickém domě nesla pod názvem Buď požehnáním! Pokud by si někdo představoval, že přednášející bude mluvit jen o požehnání, tak by se moc pletl. Jo Croissant mluvila i o prokletí. Pěkně všem přítomným vysvětlila, co je prokletí a co je požehnání. Několikrát doslova apelovala, že Bůh pro nás chce požehnání a záleží na nás, čemu uvěříme, co si vybereme. Ve zhruba dvouhodinovém povídání čtyřiasedmdesátileté milé, drobné ženy mimo jiné zaznělo: „Požehnání znamená říct něco dobrého – dobrořečit. Naopak prokletí v latině znamená, že o někom mluvíme zle – zlořečit. Nestačilo, že Bůh stvořil svět, ale svět potřebuje Boží požehnání a právě skrze požehnání může svět nadále existovat. Bůh dává deset přikázání, aby člověku dal cestu života. Vidíme v Bibli, když Bůh řekl: „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji, a budete-li chodit za jinými bohy, k nimž se nemáte znát. Až tě uvede Hospodin, tvůj Bůh, do země, kterou přicházíš obsadit, budeš dávat požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu. Ty hory jsou za Jordánem, za cestou na západ, v zemi Kenaanců sídlících v pustině naproti Gilgálu při božišti Móre. Přejdete totiž Jordán a půjdete obsadit zemi, kterou vám dává Hospodin, váš Bůh. Obsadíte ji a usadíte se v ní. Proto bedlivě dodržujte všechna nařízení a práva, která vám dnes předkládám.“ (Deutoronium 11, 26-32).
ZVOLÍME POŽEHNÁNÍ? Jsme před volbou: budeme se dívat na svůj život jako na osud, budeme jen pasivně snášet vše, co se děje, snad jsme odsouzení k tomu, abychom stále žili pod nějakým útlakem nebo neúspěchem? Anebo máme moc něco změnit? Máme nějakou možnost proměnit sebe i svět okolo nás? Budeme pouze pasivně snášet všechna ta prokletí? Anebo si zvolíme požehnání a dovolíme síle života, aby působila v nás i okolo nás? Máme na výběr. Bůh nám dává tuto svobodu, abychom ji uplatnili tím, že se rozhodneme pro požehnání. Když necháme, aby působil v nás i okolo nás, je důležité pochopit, že Bůh pro nás na počátku připravil požehnání. Když necháváme jako křesťané pokřtít své děti, svoláváme na ně Boží požehnání a necháváme tyto všechny Boží přísliby splynout na hlavu dítěte. Ježíšova oběť na nás přitáhla Boží požehnání. Dědictvím Božích dětí je Boží přízeň, kterou má pro každého z nás. Bůh chce, abychom byli šťastní, to je Boží vůle v Kristovi pro nás. Často tuto skutečnost velmi těžce přijímáme a je těžké pro nás uvěřit, že nás Bůh skutečně zná a miluje tak, jako nás nikdo na světě nebude moct nikdy milovat. On touží, abychom uměli přijmout všechny ty přísliby a všechno blaho, které nám připravil.
JAK VZNIKÁ ZLOŘEČENÍ Jaká slova a výroky plní náš život? Setrvávají v nás zlořečení? Často si to ani neuvědomujeme. Někdy je to v souvislosti s nějakou nehodou, zkouškou, často, když jsme konfrontováni s nějakým neúspěchem, se v nás začnou vyplavovat slova a výroky, které nás samy znehodnocují, se nám nic nepodaří, že se tyto špatné věci stávají jen nám atd. Tehdy klesáme na mysli. Při jednom duchovním cvičení začala jedna dívka mluvit k Bohu nahlas a říkala o sobě, co si myslela a byla to samá negativní slova. Najednou slyšela, jak sama o sobě říká, že je jen odpadkový koš. Zarazila se a řekla si, že to není pravda, že je odpadkový koš. Uvědomila si, že v sobě dlouho držela takovou lež. Tehdy se dokázala ve víře a s Boží pomocí zříct tohoto prokletí i ostatních mnohých, která měla v srdci. Trpěla anorexií a bulímií, bojovala s myšlenkami na sebevraždu.
JAKÁ SLOVA A JAKÉ VÝROKY NOSÍME V SOBĚ Co si o sobě skutečně myslíme? Není až tak lehké milovat sám sebe. V Bibli je napsáno, že budeš milovat bližního jako sebe samého. Velmi často máme problém milovat bližní, protože nemáme rádi sebe samotné. Někdy sebou pohrdáme, a tak si myslíme, že i druzí námi pohrdají, ale tím prvním člověkem, který sebou pohrdá, jsme my sami a bude třeba všechnu moc Božího slova, aby požehnání pohltilo toto zlo a prokletí. První krok je uvědomit si, že mám ve svém životě těžkosti ve vztazích s druhými a hlavně s těmi nejbližšími. Často vychází právě z toho, že těžko přijímáme sami sebe. Podívejme se, jak se takové prokletí do života člověka zapisuje už v mateřském lůně. Dnes se vším technickým pokrokem, kdy můžeme sledovat vývoj člověk, vidíme, že čas, který dítě tráví v mateřském lůně, je velmi důležitý. Prorok Izaiáš v Bibli píše: Byl jsem ještě v matčině lůně a ty jsi už vyslovil mé jméno. Už i dítě v mateřském lůně chápe a cítí, jestli je s radostí očekávané nebo ne, jestli ohlášení jeho narození vzbudilo radost nebo naopak myšlenky na potrat. A tak bude toto dítě jinak reagovat anebo se bude snažit, aby se na něho zapomnělo, zůstává maličkým, aby hlavně nikoho nijak nevyrušovalo a nikomu nezavazelo. Pokud má někdo například ustavičně problém, že nechce nikoho vyrušovat a o nic nikoho žádat, by si měl položit otázku, proč tomu tak je? Je možné udělat vnitřní cestu a poprosit Pána, aby přišel a navštívil tu chvíli života, kdy mělo toto dítě pocit, že je na obtíž, není očekávané ani vítané. Důležité ale je, aby Pán Bůh zaplnil svou přítomností toto místo. Aby Bůh mohl říct: „Existuješ!“ Aby bylo toto dítě přijaté.
NAŠE POSTOJE ODHALUJÍ, KDO JSME Každý z našich postojů nám může něco odkrýt o nás. Vede nás k tomu, abychom se rozhodli pro požehnání a přijali Boží slovo. Boží slovo je skutečnou potravou. Bible je mocná. Když budeme ve víře přijímat Boží slovo, jak ji vezmeme vážně, jak se skutečně budeme opírat o Boží slovo. Když si uvědomíme nějaký výrok prokletí, můžeme ho napsat na papír a poprosit Pána, aby nám k tomu dal Boží slovo, které je plné života. Například, když máme stále dojem, že se nám nic nepodaří, můžeme k tomu vzít Boží slovo: „Mohu vše v tom, který mi dává sílu.“ Pokud pochybujeme o tom, že jsme milovaní, můžeme si dát oproti tomu Boží slovo: „Ty jsi můj milovaný syn, ty jsi moje milovaná dcera.“ Jak se ve svém nitru, v hloubce podceňujeme a pohrdáme sebou, můžeme si k tomu najít v Písmu slovo: „Jsi vzácný v mých očích a já tě miluji.“ A o toto Boží slovo se opírat, věřit mu. Jak máme pocit, že v životě nás postihlo vždy jen neštěstí, můžeme přijmout Boží slovo: „Už se nemusíš bát neštěstí.“ A v modlitbě potom můžeme být překvapení, jaká slova Božího života můžeme takto přijmout. Část života dítěte před porodem a narozením je velmi důležitý moment a s tím často souvisí i identita člověka, když rodiče čekali syna, narodila se ale dcera a s tím rodičům přišlo zklamání. Tito lidé potom zpochybňují svou identitu. Potom je před námi dlouhá cesta, abychom přijali identitu jako muž anebo žena, aby se v nás plně rozvinula ženskost nebo mužnost. Je mnoho forem prokletí, které se mohou vyskytnout ve vztahu k rodičům. Vznik předsudků, které nás omezují, utiskují, brání nám, abychom v plnosti přijali život. Všechny tyto chvíle, kdy si uvědomíme, oč jde, jsou pozváním, abychom na sobě začali pracovat. Tyto druhy zlořečení se samozřejmě odráží v nejbližších vztazích v rodinách.
PŘENOS PROKLETÍ Z GENERACE NA GENERACI Naše rodiny jsou poznamenané ranami.V podstatě jsou to místa, kde se z generace na generaci přenáší prokletí. V Bibli je uvedené, že se prokletí přenáší na čtyři generace, ale požehnání na tisícero pokolení. A je naší povinností, abychom zastavili v našem životě prokletí, abychom ho nepředávali dál našim dětem. Vše, co prožíváme jako uzdravení od Pána, je dědictví, které zanecháme pro ty, kdo přijdou po nás. Protože pokud budu pohrdat sám sebou, nebudu mít správný postoj vůči vlastním dětem. Nebudu se na ně umět dívat pozitivně a příznivě. Často dítě, které je bité, bude bít později vlastní děti. Něco z prokletí se bude předávat dále, ale věříme, že dobro je silnější než zlo, že požehnání je silnější než prokletí. Doopravdy se můžeme pustit do tohoto boje a zmocnit se ve víře síly Božího slova, abychom zastavili ďábelské předávání prokletí z generace na generaci. Pokud se v některé generaci nenajde člověk, který zastaví tento proud zla, bude to nadále působit v dalších pokoleních. Jsou duše, které se zasvěcují Bohu, které nebudou mít fyzicky děti, ale které se obětují Bohu za celý národ, aby přijímaly na sebe Boží požehnání a potom ho odevzdávaly na celý lid.
POŽEHNÁNÍ PRO DALŠÍ GENERACE Marta Robinová řekla, že duše, která se modlí a obětuje se, tisíckrát více utěšuje Boží srdce jako tisíc hříšníků, kteří se od něho vzdalují. Vše, co přijímáme od Pána z Boží přítomnosti v našem životě, jak přijímáme všechna ta místa, kde se nechávám Bohem do hloubky proměnit, neprožíváme pouze pro sebe samotné, ale tato moc dobra a požehnání je také pro mnohé další. Pro naše rodiny, církev i celé lidstvo. Svatý Serafus říkal: „Najdi pokoj, zůstaň v něm a tisíce okolo tebe najdou spásu a obrátí se.“
OSOBNÍ ZODPOVĚDNOST ZA POKOJ VE SVĚTĚ Máme také osobní zodpovědnost za pokoj ve světě. Buď se bude náš svět stále více nořit do hrůzy, anebo my křesťané, kteří jsme měli to privilegium, že jsme potkali Pána, žijeme s ním, se dáme k dispozici Bohu k této proměně. Odevzdáme se Bohu, aby upokojil naši vlastní bytost, a aby se potom přes naše srdce pokoj šířil dále. Dnes je to zvlášť naléhavé. Nejen to, že se máme modlit za pokoj, ale abychom prožívali pokoj i v sobě. Stále jsme v očekávání, aby se ti druzí někde daleko dohodli, aby byl mír a pokoj, ale my sami můžeme být přitom nadále rozdělení a rozhádaní. Mohou zůstávat různé roztržky v rodinách a vidíme okolo sebe stále více lidí, co trpí. Přijmeme to jen tak? Anebo skutečně uvěříme, že Bůh skutečně může něco udělat skrze nás? Přinášet pokoj a souhlasit s tím, že Bohu odevzdáme opratě našeho života a uvěříme, že on v nás může vše vykonat, může změnit naše srdce i náš pohled, abychom přestali žít jako oběti života a druhých. Je třeba, abychom vzali život do svých rukou takový, jaký byl, přijali, jaký je a potom i takový, jaký bude. A říct si: „Toto je můj život, přijímám ho a dovolím Bohu, aby se mě dotkl a znovu můj život naplnil. Ve víře budu prosit, aby mne v hloubce uzdravil a uklidnil. Tak budu evangelizovat zaslíbenou zem, kterou je mé srdce. To znamená přinášet blahozvěst, která mi přinese pokoj. Potom budu skutečně nástrojem pokoje i ve vlastní rodině.
VŠE ZAČÍNÁ MYŠLENKOU Když jdeme ke zpovědi, říkáme: „Zhřešil jsem myšlenkami, slovy, skutky a zanedbáváním dobrého.“ Celá práce za požehnání začíná v mysli. Často neumíme ovládat své myšlenky a necháváme je jen tak protékat přes nás, neusměrňujeme je. Svatá Bernadeta řekla, že nejsme zodpovědní za první myšlenku, která přijde, ale za tu druhou, která následuje, už zodpovědní jsme. Můžeme mít spontánní nápad, co nám přijde na mysl – nějaké posuzování a odsouzení druhých je tak jednoduché. Ale můžeme si od této myšlenky udělat odstup. A říct si: „Mne se to netýká! Pán mi tohoto člověk nesvěřil.“ Pokud tyto myšlenky necháme, aby nás obsadily, tak se z nich často stanou slova. Potom už není těžké říct těm nejbližším, co nám už delší dobu chodí po mysli. Vlastně tak budeme dále odevzdávat tuto myšlenku, budeme říkat zlo, tedy proklínat, a budeme šířit zlé řeči. Sami potom budeme těmi, kdo vytváří prokletí. Pokud budeme aspoň trochu dávat pozor, tak nám anděl strážce pošeptá: „Buď ticho!“ Někdy je to pro nás tak silné, že víme, že bychom měli mlčet, ale i tak to řekneme.
POSLOUCHAT HLAS SVĚDOMÍ Musíme dávat pozor na hlas svědomí a anděla strážného, abychom naše myšlenky nenechali vtělit se do slov. Ve chvíli, kdy řekneme nějaké prokletí nebo soud, je nutné se hned rozhodnout říct něco dobrého. Místo toho, abychom zůstali zatrpknutí a žárliví, budeme mít radost z úspěchu druhých. Hlavně radost z toho, že jsme nepodlehli pokušení, že jsme druhým žehnali a zároveň to povzbudí i naši sebeúctu, že jsme schopni šířit dobrořečení. Potom budeme mít znovu chuť to zopakovat. Dávejme proto pozor na své myšlenky a pěstujme v sobě dobré myšlenky, protože vše začíná v mysli.
POCHOPIT MOC SLOV Je třeba, abychom pochopili, jaká je moc našich slov, jak vám o někom budou zle mluvit, je to jakoby mezi vás a danou osobu dali závoj, který vytvoří určitý odstup. Potom budeme mít těžkosti se k dotyčnému přiblížit, protože jsme v mysli přijali něco zlého vůči němu. Nějak se nás to dotkne, zasáhne a budeme v tomto vztahu křehčí.
NUTNOST POŽEHNÁNÍ Je velmi důležité žehnat našim rodokmenům. Musíme také nechat sloužit mše svaté za naše předky, aby se ti, kdo jsou v očistci, mohli dostat do Boží slávy. Přijímání požehnání pro nás samotné je i proto, abychom ho potom odevzdávali dál na čtyři světové strany. Toto nám může pomoct, abychom se sami stali požehnáním pro druhé. Někdy nemáme možnost požehnat člověka, protože s ním nejsme, ale můžeme to dělat ve skrytosti a má to také svou sílu, je to mocné. Při modlitbě požehnání na čtyři světové strany žehnáme nejen své rodině, ale nejdříve myslíme na ty, kdo nám ublížili, kdo nás zranili. Zároveň si ale také uvědomujeme, že sami nekonáme dobro, ale zlo, které nechceme. Též musíme prosit o odpuštění.
MINUTKA V BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI Kdybych měla jedinou věc, kterou bych vám měla odevzdat, byla by to minutka, kdy se postavím do Boží přítomnosti. Zastavím se z tohoto běhu času, kdy ustavičně spěcháme a něco stále děláme. Je dobré alespoň čas od času během dne, kdy se postavíme do Boží přítomnosti a prožijeme tu konkrétní chvíli zcela jinak. Ti, kteří prožili klinickou smrt, říkají, že vidí děj svého života v průběhu několika minut. Pokud se takto postavíme do vnitřního ticha minutu, uvědomíme si bohatství tohoto času. Když jsme se takto postavili do ticha, tehdy můžeme poznat celé nebe. Můžete prožít chvíli pod otcovským pohledem Božím, minutu s Ježíšem Kristem, můžete si vybrat k tomu část z evangelia – například Zachea – jdi dolů, protože dnes večer mám být u tebe. To znamená – sejdi dolů, a to je pozvání i pro nás, abychom sestoupili do svého nitra. Protože Ježíš chce přebývat v našem nitru, proto je zapotřebí jít do svého nitra. Můžeme také prožít minutu s Duchem Svatým, protože on má tu moc, abych v nás vykonal mnohem více než si dovedeme představit anebo o to žádat. Pro naši útěchu můžeme spočinout minutu s Pannou Marií. Víte, minuta v Boží přítomnosti během dne je jako mana na poušti. Když jsme nemocní, musíme brát pravidelně nějaké léky. Takto si můžeme ráno, v poledne a večer udělat minutu pro Boha a ubezpečuji vás, že vaše víra poroste, jak budete uzdravovaní. Vnitřně se zklidníte, pokud budete takto odpočívat v Bohu. Taková minuta v tichu způsobí, že z vás vzejde nějaké Boží slovo. Do této minuty si můžete vzít na srdce část Božího sova z liturgie dne. Můžete vymyslet sami leccos a Bůh vás bude překvapovat.“
O přestávce Jo Croissant ochotně odpověděla na tři otázky:
Mohla byste jednou větou říct, co dělat, aby byl člověk pro druhé požehnáním? Přijmout do srdce Boží pokoj. Pokud jsme plní Božího pokoje, tak ho odevzdáváme dál.
Nestačí být dobrým člověkem a dělat dobro? Jakmile člověk přijme do srdce pokoj, tak jde nutně druhým vstříc. Pokud jsme něco dostali od Boha, máme chuť se o to podělit a dávat dál. Je důležité přijmout Boží pokoj do srdce, abychom dále rozdávali Ježíše a ne sebe samých.
Druzí ale Ježíše třeba nechtějí přijmout… Musíme potom konat ve skrytosti. Mám devatenáctiletého vnuka a momentálně mu vyhovuje, že nevěří. Musím si dávat pozor, abych nic neříkala, ale byla plná lásky. Vím, že mu nemohu nic říkat o Bohu a ani to, že se za něho modlím. V srdci to dělám, ale navenek jeho rozhodnutí respektuji a jsem ticho. Ve skrytosti je zapotřebí mít víru, že Bůh to jednoho dne vykoná. Je pravda, že mnozí lidé nejsou připraveni něco od Boha přijmout. Je zapotřebí to respektovat a konat ve skrytosti srdce.
Po přestávce Jo Croissant na žádost jedné posluchačky předvedla, jak se modlit gesty a tělem.
Kaple na Svatém Antonínku dnes patřila tzv. Dušičkové pouti, která byla obětována za zemřelé členy Matice svatoantonínské. V sobotním podvečeru ji sloužil spirituál Kněžského semináře v Praze františkánský kněz a rodák z Hluku P. Jan Maria Vianey. V přímluvách ale zazněly i prosby za mír na Ukrajině, v Izraeli a i dalších místech světa, kde se válčí. P. Vianey ve své promluvě mimo jiné řekl: „Před sebou máme nejenom podzim a smrt, ale také jaro a nový život, který je naprosto jedinečný v přesahu, protože Bůh není žádný troškař. Už apoštol Pavel v Písmu říká, že oko nevidělo, ucho neslyšelo a na mysl nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kteří ho milují. Bůh počítá s každým z nás, že se k němu jednou v plnosti dostaneme. Má to ale jakási kritéria. Dnes jsme slyšeli obraz, který nám Ježíš předkládá, o konci časů. Jaké to bude, když přijde Syn člověka ve slávě, aby rozdělil lidstvo podle života na ty po pravici a levici. Mezi těmito dvěma kategoriemi není žádná jiná varianta. Těm po své pravici potom oznámí to nejsilnější, co můžeme kdy slyšet: „Pojďte požehnaní mého Otce a přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.“ NÁVOD, JAK SE DOSTAT DO NEBE To je něco, co musíme slyšet i my. Musíme žít tak, abychom to jednou slyšeli. Nemáme jinou variantu než žít tak, že to jednou budeme slyšet. Ježíš potom rozvádí, na jakém základě máme žít. Tím nám dává jakousi osnovu života, velmi jednoduchý návod, jak se dostat do nebe. Byl jsem hladový, dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít a rozvíjí to dál. V podstatě rozvíjí skutky milosrdenství a lásky. Máme k tomu milion možností v drobných situacích se takto zachytit, abychom budovali takové zajištění, aby si nás Pán jednou přiřadil po pravici. Těm po levici pak řekne: „Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně!“ To je to nejstrašnější, co může kdo slyšet. Nechtějme to slyšet, protože odsud už není záchrana. Je to ortel, který je jednou provždy. Do věčného ohně, který je připravený pro ďábla a jeho anděly. NEBE NEBO PEKLO ŽIJEME UŽ ZDE Je mnoho křesťanů, kteří si říkají, proč bychom se nemohli užívat, nám je tady dobře, a kdo ví, jak to jednou bude. To je tragédie, jestli někdo takto smýšlí dokonce i jako věřící. To ale není věřící, protože věřící je ten, kdo žije zapálený pro Ježíše a pro Boží království. Nemáme varianty, že bychom si mohli manévrovat někdy tak a jindy tak, jak se nám to kdy hodí či nehodí, že bychom uvažovali, jestli Boží slovo je či není skutečné. Prostě je skutečné a je jednou provždy dané a my ho přijměme s plností víry, důvěry, naděje a lásky. Pozvání do nebe nezačíná až na věčnosti, ale kdo žije lásku, žije nebe už zde na zemi. Boží království je už tady, když se máme rádi, když si pomáháme, když odpouštíme z lásky, když si vycházíme vstříc, když si nasloucháme, když dokážeme být vnímaví na milion věcí, které se nás denně dotýkají, tak nebe žijeme už tady. Nikdo nežije radostněji a krásněji než ten, kdo žije už na zemi tou pravicí. Nebe můžeme potom i šířit. Zrovna tak ti, kdo žijí sobectví, egoismem, touhou po moci, hněvem, zlobou a nenávistí, tak už tady na zemi kolem sebe šíří peklo. Pekla je na zemi více než dost. To, co se děje ve světě v hrůzách konfliktů a válek, není jenom tam. To peklo začíná v každém jednotlivci a možná i v našem srdci, když se na někoho hněváme, někoho proklínáme, neodpouštíme, když se na někoho rozzlobíme, tak my vytváříme podklad k tomu, že někde potom může bouchnout něco tak hrůzného jako je teď válka na Ukrajině či ve Svaté zemi a všude, kde se dějí podobné věci. Už zde máme jednoznačnou volbu pro Boží království, milosrdenství a lásku, kterou si chceme dnes a denně prokazovat. Celé dějiny církve jsou o nespočtu svatých, kteří v nejrůznějších dobách skutečně žili evangelium a stali se znamením doby. Jestliže dnes vzpomínáme na naše zemřelé a věříme, že se s nimi jednou s nimi setkáme, tak dělejme vše pro to, abychom se s nimi skutečně jednou setkali. Pokud jsou v nebi, tak se těšme a dělejme všechno pro to, abychom se i my jednou k Bohu dostali, když Bůh dělá všechno pro to, aby si nás k sobě přitáhl. Poddejme se mu a nechme se jím nést, aby nebe, které nám přislíbil, se jednou stalo skutečností, a abychom jednou mohli slyšet i my: „Pojď, požehnaný mého Otce a přijmi jako úděl království, které je pro tebe, pro každého z nás připravené od založení světa. A když budeme toto žít, tak věřte, že i kolem nás bude kus nebe na zemi.“ Po mši svaté následovala v přírodním areálu modlitba křížové cesty podle P. Antonína Šuránka. Dušičkovou pouti se uzavře poutní sezóna. Nedělní mše sv. budou v zimním období vždy jen první neděli v měsíci od 15.00 hod. Kaple je však přístupná KAŽDÝ DEN v čase od 11.00 do 15.00 hod.
