Ze zahraničí – 5. stránka

12/10/202115/10/2021

Dramatická cesta na Kypr v říjnu roku 2021

Když mně moje sestra Blanka někdy počátkem letošního roku řekla, že vezme s manželem naši letos jedenaosmdesátiletou mamku na Kypr, aby si ještě užila moře, tak mně to nedalo a po delším váhání jsem se k této tříčlenné výpravě přidala . V té době jsem samozřejmě vůbec netušila, jestli se na Kypr dostanu, protože jsme právě prožívali tvrdý lockdown. Svým způsobem jsem tomu ani moc nevěřila, že se tam bez očkování, po kterém zrovna netoužím, dostanu.

Jak už to v životě bývá, nakonec bylo všechno jinak. Co se týká covidu, tak se přes léto situace uvolnila. Desátý srpen se ale stal osudným pro naši mámu, která spadla, když chtěla přejít silnici a škaredě si zlomila stehenní kost. Z tvrdého asfaltu jela prakticky přímo na operační sál Úrazové nemocnice v Brně, což v jejím věku nebyla žádná legrace. V tom okamžiku bylo jasné, že babí nepojede. Rozhodili jsme sítě a našli náhradnici – sestřinu kamarádku Zdeňku.

V září nemocných covidem sice přibývalo, ale všichni říkali, že hranice budou otevřené až do voleb. A měli pravdu! Odlétali jsme z Vídně. Ještě před tím jsme museli všichni absolvovat PCR test. Všichni účastníci našeho pidi zájezdu museli naklusat na PCR testy bez ohledu na to, jestli někdo byl či nebyl očkovaný. A to před očkováním všem slibovali, jak budou moct mnohem svobodněji cestovat. V tomto případě to nebyla pravda – říkala jsem si před odletem. To jsem ovšem ještě neměla ani tušení, co mne čeká!

Ve Vídni nás odbavili bez problémů a my přistáli v Instanbulu, kde jsme přesedali směr severní Kypr. První kontroly proběhly v pohodě a já – věčný skeptik – jsem se nechala ukolébat, že už je vše v pohodě. A potom to přišlo! Při poslední kontrole před nástupem do letadla v mém případě narazila kosa na kámen. Když jsem tureckému úředníkovi ukázala letenku a negativní PCR test, tak na mne vyštěkl, kde mám doklad o očkování. Tak jsem v klidu řekla, že očkovaná nejsem. A to byl pro mne malér. Začal na mě řvát, jak gestapáci za Hitlera, že bez očkování nikam nepoletím. Marné bylo přesvědčování, že jsem z České republiky a ta je přece zelená a mně stačí jen negativní PCR test. Nechtěl nic slyšet a mlel si stále dokola své, že jsem ale přiletěla z oranžového Rakouska, a že dál nikam nepoletím. Na mou sestru a další dva členy mini výpravy štěkl, že jestli chtějí letět, tak ať jdou, ale Lenka tady zůstává!!! Řev to byl neskutečný a já si v tom okamžiku plně uvědomovala, že pokud se rozhodne mne nepustit, tak prostě neletím. Byl pátek večer a mně to v hlavě šrotovalo, jak vše udělám, když mám své auto v garáži sestřina domu v Židlochovicích, jestli má smysl se vracet přes Vídeň anebo raději letět do Prahy atd., atd., atd…

Přiznám se bez mučení, že kdyby tam v tom okamžiku stál nějaký doktor Mengele se stříkačkou očkování v ruce, tak si to pod tím nátlakem fakt píchnout nechám… Zatímco chlap odbavoval ostatní a my čtyři stáli jak spráskaní psi v koutě, jsem se fakt hodně usilovně modlila, protože jsem to viděla jako zcela bezvýchodnou situaci a pomoc mohla přijít jenom shora. A fakt přišla. Agresivní úředník někam zavolal a poté se na nás obrátil, jestli máme kreditku, že budeme platit. Tak jsme řekli, že máme a on nás zařval ať tedy jdeme, ale že budeme platit. A tak jsme šli do letadla a fakt je ten, že jsme na Kypru a nikde jinde neplatili kvůli tomu, že nemám očkování. V tu noc ale drama pokračovalo dál.

Když jsem byla na palubě letadla, zhluboka jsem si oddechla a děkovala celému nebi za pomoc. Nervy ale pokračovaly. Stále jsme stáli a neodlétali, a tak jsem si říkala, že si teď pro mne přijdou jak v nějakém blbém filmu a vytáhnou mě z toho letadla ven a nepoletím nikam. Tak leda zpět domů. Ona čekačka na odlet kvůli technickému problému trvala hodinu a půl. No… Byly to fakt nervy… Konec dobrý – všechno dobré – nakonec jsem fakt odletěla směrem k vysněné dovolené a pořádně si ji užila.

Bydleli jsme v resortu Merit Cyprus Gardens, což byly malé bílé domečky rozseté jakoby v botanické zahradě. Z té zahrady s pláží a mořem na dosah jsem byla fakt úplně vedle a nemohla se jí nabažit.

V severním Kypru nás ale všude vítaly prázdné pláže, města a vlastně téměř vše bez lidí. I zde se covid výrazně podepsal na turistickém ruchu. První dva dny jsme se váleli u moře a v pondělí odpoledne vyrazili už půjčeným autem na zříceniny hradu Kantara, kde nějaký čas ve 12. století pobýval Richard Lví Srdce. Kantara byla vystavěna na počátku křižáckého období na Kypru. V době Benátského útoku se stala útočištěm mnoha uprchlíkům. V klidnějších časech sloužila Lusignanským králům jako výchozí bod k výpravám do blízkých hor na lov leopardů. Hrad byl nakonec vzat Benátčany a definitivně opuštěn roku 1525 pro svou zastaralost. Zříceniny, které zde můžete vidět dnes pocházejí z 13. stol.

Druhý den jsme měli celodenní výjezd půjčeným autem do východní oblasti ostrova Karpas, kde žijí divocí oslíci, ale vlastně jsou hodně drzí a ochočení, protože od všech žebrají něco dobrého a jsou schopni v pohodě zastavit i projíždějící auto.

Drzí oslíci ve východním cípu severního Kypru

Cílem našeho putování byl také chrám svatého Ondřeje. Ten byl ale zavřený. Na přilehlém tržišti se nám snažilo vše možné i nemožné prodat pár stánkařů. Na každém kroku bylo vidět, jak i zde ničí podnikatele všeho druhu covid… Poté, co jsme se opláchli v léčivém prameni, jsme se úzkou a neudržovanou silničkou probíjeli přes nájezdy oslíků, kteří si vynucovali něco na zub, zpět. Dalším cílem našeho putování toho dne totiž byla Hasans Turtle Beach, kde hnízdí želvy. V říjnu už samozřejmě nehnízdily, tak jsme si mohli užít neuvěřitelně dlouhé pláže s jemňoučkým pískem jak v Karibiku a s několika odstíny modrého moře. Byla to prostě nádhera a neskutečná krása!

Pláž snů!

Ve středu jsme potom vyrazili do Kyrenie, kde jsme si prošli přístav, úzké uličky starého města, abychom potom zakotvili v obchůdcích se zaručeně značkovým zbožím 🙂 Všude bylo stále mrtvo a téměř žádní turisté. Středeční vélet jsme zakončili prohlídkou hradu nad Kyrenií.

Kyrenia Harbour

O tom, jaké to bylo ve Varoshi, což bývalo přímořské letovisko, které se ne náhodou přirovnávalo k Nice. Své vily tam měli v době největší slávy města světoví byznysmeni i hvězdy filmového plátna. Tamní obyvatelé odsud byli v roce 1974 vyhnáni Turky, kteří město obsadili a až do konce loňského roku sem nikdo nesměl vstoupit. Letos už bylo otevřené turistům, tak jsme ho nemohli vynechat… Smutný to byl pohled na zchátralé domy, odkud lidé rychle utekli… Více o tom napíši v druhém a zároveň posledním povídání o mé letošní cestě na severní Kypr. Pokračování zde.

Všem přeji otevřené oči i srdce všem zajímavostem, které jsou k vidění i u nás v každou roční dobu…

Lenka

Pohled na Rakousko shora, odkud jsme odlétali

11/09/202111/09/2021

Vzpomínání na 11. září a návštěvu New Yorku v roce 2018

Snad není člověka, který by si přesně nepamatoval, co právě dělal, když do Dvojčat v New Yorku před dvaceti lety narazila letadla. U nás doma byl na návštěvě náš dobrý přítel Milan, synům bylo devět a patnáct let. Seděli jsme v obýváku a jen tak si vykládali, když do toho telefonovala moje mamka, abych si okamžitě zapnula televizi, že je přímý přenos z New Yorku, protože letadlo narazilo do jedné z budov Dvojčat.

Tak jsme tu letevizi zapnuli a potom už jen zírali, co se děje před našima očima v přímém přenosu. Když do druhé budovy narazilo další letadlo, tak tomu pořád člověk jakoby nechtěl ani věřit… Ale byla to pravda… V tom okamžiku jsme si vůbec nedokázali představit dopad této šílené události na celosvětové dění. Ano… Od té doby se svět začal měnit a všechno bylo jinak.

Do New Yourku, po jehož návštěvě jsem nesmírně toužila od studentských let, jsem se dostala až v roce 2018. Ubytování i letenky zajišťovala sestra. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že budeme bydlet v jednom skleněném hotelu snad pouhých padesát metrů od místa tragédie. První, co jsem tedy z New Yorku nejvíce vnímala, byl Národní památník obětem 11. září – National September 11 Memorial & Museum – známý také jako 9/11 Memorial Museum. Přímo na našem hotelu byly ve formě plastiky výjevy zasahujících hasičů při této tragické události a jména těch, kdo zde zahynuli. Nebylo snad dne, abych tam za našeho pobytu neviděla někoho z lidí stát a rozjímat.

Kousek od hotelu – na rohu Broadwaye a Fulton Street jsem záhy objevila také kostel sv. Pavla. Tato stavba, krčící se ve stínu skleněných mrakodrapů, na člověka působila jako ostrov – kousek Evropy – v širém moři moderního světa. Až později jsem se dozvěděla, že je jediným dochovaným kostelem z koloniální doby a byl postavený v roce 1766. Od té doby je v nepřetržitém provozu. Byl postaven v blízkosti tehdejšího přístavu a přinášel útěchu všem, kdo byli daleko od svých domovů. Výjimečnou roli v historii sehrála také skutečnost, že se právě zde George Washington zúčastnil bohoslužby po svém zvolení do funkce prvního amerického prezidenta. Modlil se za nově zrozenou zemi, přestože sám nebyl praktikujícím křesťanem. Jedním z úzkostlivě střežených exponátů v kapli je replika původní lavice, na které George Washington tehdy seděl. No a tento kostelík – kaple sehrál veledůležitou roli také po teroristických útocích z 11. září 2001.

I když stál jen pár kroků od Světového obchodního centra, zůstal po teroristických útocích nepoškozený. Bezprostředně po tragédii se stal útočištěm vyčerpaných dobrovolníků, dělníků, záchranářů, hasičů a policistů, kteří pracovali nejprve na hledání přeživších a poté na odklízení trosek na Ground Zero. K dispozici zde byl lékařský personál, maséři, chiropraktici a pediatři. Částečně se stal také skladem potravin, léků, nápojů, bot, provizorních lůžek, přikrývek a všeho potřebného. Kostelík byl také jedním z prvních míst, kam pozůstalí a široká veřejnost nosili a posílali fotografie zesnulých, vzkazy s modlitbami, květiny a dětské obrázky. Další podrobnosti zde

Když jsem se u tohoto kostelíka, o kterém jsem do té doby prakticky nic nevěděla, ocitla ze své strany naprosto neplánovaným způsobem, hned jsem zjišťovala, kdy jsou mše svaté. V neděli jsem se tam vypravila. Jak už u mne bývá zvykem, přišla jsem se značným předstihem, protože jsem si říkala, že se třeba bude modlit před bohoslužbou růženec, jak bývá zvykem na Slovácku. Zapomeňte na to! Zatímco se venku na svůj start připravovalo více než třicet tisíc cyklistů, uvnitř kostelíku jsem byla v nedělním ránu úplně sama jen s ochrankou, která mne objela při vstupu detektorem, jestli náhodou nejsem terorista. Později přišli další lidé. Jestli nás bylo celkem patnáct, tak to bylo moc… Tož tak…

Po mši jsem si prohlédla i hřbitůvek, který je opět jakoby nepatřičně přilepený ke kostelíku. Z přilehlého místa památníku obětí mně šel po celou dobu mráz po zádech. Stejně mně ale mrazilo z úplného nezájmu o Boha v onom nedělním ránu, kdy se desetitisíce lidí příipravovaly na jakýsi závod amatérů, ale na Boha všichni úplně zapomněli. Chtěli si zasportovat a prostě si užívat jen tak sami života. Jo, jo… Svět se změnil. Nejen po 11. září, ale i od doby, co se v tomto kostele modlil George Washington za nově zrozenou zemi, i když on sám v té době nebyl praktikující křesťan. Bezprostředně po jedenáctém září se zde určitě modlilo mnoho dalších světu neznámých lidí. Možná byli někteří také nepraktikující, protože Boha ještě nezakusili. Těžko říct. Každopádně se tento kostelík stal za dobu své existence útočištěm pro mnohé, kteří se sem utíkali v dobách těžkých. Ať už šlo o emigranty z Evropy, kteří na tento kontinent připlouvali anebo ty, jichž se zásadně dotklo 11. září 2001. Jako bychom Boha hledali jen v okamžicích, kdy je nám ouvej…

Kéž se už nic takového, jako bylo 11. září 2001 v New Yorku, neopakuje.

Více fotek z mé návštěvy New Yorku najdete zde

10/08/202110/08/2021

Zemřel emeritní biskup Mons. Petr Esterka

Právě jsem se dozvěděla, že dnes t. j. 10. 8. v Kalifornii na věčnost odešel emeritní biskup Mons. Petr Esterka, rodák z Dolních Bojanovic. Tento text zveřejnila tisková mluvčí Biskupství brněnského Martina Jandlová:

Dnes odpoledne zemřel v Kalifornii Mons. ThDr. Mons Petr Esterka, emeritní pomocný biskup brněnský a titulární biskup čefalenský. Po posledním rozloučení ve společenství českých krajanů v USA, o které řadu let jako kněz a později jako biskup pečoval v rámci České katolické misie, bude jeho tělo převezeno do České republiky. Po zádušní mši v Brně na Petrově a v jeho rodišti Dolních Bojanovicích zde bude pochován na místním hřbitově.

Mons. ThDr. Petr Esterka se narodil 14. listopadu 1935 v Dolních Bojanovicích (okr. Hodonín). Pro nábožensko-politické přesvědčení byl už jako student perzekuován a po mnoha obtížích maturoval až v roce 1956 na jedenáctiletce v Hodoníně. Dne 15. června 1957 emigroval do Rakouska a tři měsíce pobýval v uprchlickém táboře v Glassenbachu u Salcburku.

V září 1957 byl přijat do Papežské koleje Nepomucenum v Římě a po studiu filozofie a teologie na Lateránské univerzitě byl 9. 3. 1963 v bazilice sv. Jana v Lateráně kardinálem Tragliou vysvěcen na kněze. Po získání licenciátu teologie v červnu 1963 byl poslán mezi krajany do arcidiecéze San Antonio v Texasu.

V roce 1966 se vrátil do Říma, kde se začal připravovat k doktorské práci na téma „The Unionistic Congresses at Velehrad“, kterou o rok později obhájil. Po návratu do USA v létě 1967 zahájil své akademické působení v koleji svaté Kateřiny v Saint Paul v Minnesotě, kde byl roku 1980 jmenován řádným profesorem. Po celou dobu vypomáhal v duchovní správě řady farností.

Současně v letech 1974 – 1995 působil v americkém letectvu jako vojenský kaplan v záloze. V roce 1978 se začal Petr Esterka intenzivněji věnovat práci mezi českými katolíky v USA a Kanadě. V roce 1986 byl biskupem Jaroslavem Škarvadou, který působil v Římě a pečoval o naše krajany v zahraničí, jmenován jeho biskupským vikářem pro USA a Kanadu. V roce 1994 se jeho působení rozšířilo i na Austrálii. Roku 1987 mu byl udělen titul monsignor a roku 1992 byl jmenován čestným prelátem.

Dne 5. července 1999 jmenoval papež Jan Pavel II. Petra Esterku pomocným biskupem brněnským a titulárním biskupem čefalenským a pověřil ho duchovní péčí o české katolíky v cizině. V roce 2013 získal cenu Gratias agit za pomoc při šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. V roce 2010 biskup Petr Esterka abdikoval a 9. prosince 2013 papež František jeho rezignaci přijal.

Já jsem se s tímto výjimečným mužem díky novinářské profesi několikrát setkala. Dovoluji si zde zveřejnit poslední článek, který jsem napsala do Katolického týdeníku vloni v listopadu k jeho 85. narozeninám…

Čest jeho památce! Odpočinutí lehké, dej mu Pane, a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá ve svatém pokoji…

Biskup Petr Esterka (vlevo) na snímku s kardinálem Dominikem Dukou (uprostřed) a s kardinálem Špidlíkem vpravo na pouti na Velehradě 4. 7. 2004.

Biskup Esterka s P. Líznou 27. 10. 2006 při mši sv. v kostele sv. Vavřince v Hodoníně.

05/07/202102/06/2024

Anabáze před vycestováním do Švýcarska

Letos v květnu to byly už tři roky, co jsem nebyla nikde v zahraničí. Vloni v říjnu jsem měla letět fotit podzim v New Yorku, ale covid mně to zatrhnul. Nebylo proto divu, když jsem se před třemi týdny při brouzdání po internetu a virtuálním cestování naprosto spontánně rozhodla si objednat výlet do Švýcarska s cestou tzv. alpským vlakem na trase Tirano – St. Moritz.

Udělat objednávku přes Slevomat bylo spíše dílem okamžiku než nějakého reálného uvažování. V nabízeném termínu jsem měla dovolenou, tak jsem si říkala: „Co jako? To je znamení, že mám volno a můžu se vydat na cestu za necelé dva litry do Švýcarska a něco tam nafotit!“

Nějak jsem přehlédla, že se ještě musí doplatit jízda oním panoramatickým vláčkem, v jehož pohodlí si je možné na plné pecky vychutnat nádheru švýcarských hor, jezer, která mají každé jinou barvu od temně šedé přes světle modrou až pod nádherně tyrkysovou. Už jsem viděla, jak všechno fotím a mám skvělé úlovky do archivu. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že v Alpách pořád není azurové nebe se zářícím slunkem. A to jsem přitom moc dobře věděla, že z těchto nádherných velehor člověk může vidět při troše smůly také jen mraky, které se budou válet těsně nad hladinou oněch krásných jezer, a že mlha bílá a stejně neprodyšná jako mléko, může udělat viditelnost a světelné podmínky pro fotografa na nule…

Na to na nic jsem nemyslela, když jsem onu objednávku odklikávala. Jako bych v tom okamžiku měla zatmění mozku a temně bílá mlha zalila i mé jinak velmi praktické uvažování. A že bych myslela na to, že nejsem očkovaná proti covid, tak to už vůbec ne! Však se všechno cestování uvolňuje, že? A do Chorvatska se v tom okamžiku už nemuselo jet s vůbec žádným testem ani jakýmkoliv potvrzením o očkování či prodělané chorobě!

Stalo se. Já, jinak naprosto opatrný a reálně uvažující člověk, jsem udělala objednávku a ihned ji zaplatila. Po týdnu mne cestovní kancelář upozornila, že ještě nemám zaplacený onen bezva výlet vláčkem! No moje nervy! Na tento lístek jsem zapomněla jako na vlastní smrt! Tak honem doplatit!

Jak se krátily dny odjezdu, tak jsem si uvědomila, že jen tak bez ničeho, jak tomu bylo ve směru na Chorvatsko, to do Švýcarska nepůjde. S dotazem jsem se tedy obrátila na cestovní kancelář, kde jsem se dozvěděla, že musím mít PCR test, který bude potom platit dalších 72 hodin.

Začala jsem zuřivě googlit, kde si test nechat udělat. Zaregistrovala jsem se v Nemocnici Uherské Hradiště. Ještě jsem tam zavolala a ujišťovala se, kdy mám dojít, aby test splňoval požadované hodiny. Paní na telefonu mně řekla, že někdy je test hotový do 24 hodin, což ale nemohou zaručit, že bude, že klidně může být až za 48 hodin. Ale to už by bylo pozdě, protože v cestovce mně řekli, že už měli klienta – klientku, který – á odjela bez výsledku testu a v zahraničí jí – jemu došla zpráva, že je pozitivní a to je potom všechno špatně… Byla jsem tedy objednaná na PCR test o den dříve, co kdyby s tím, že nebudu splňovat požadované hodiny a nakonec se ještě pro sichr objednala i o den později, kdyby to třeba vyšlo – to už jako samoplátce. Říkám vám, že jsem jinak velmi opatrný člověk.

Pár dnů před testováním mně ale volala paní z cestovky, že stačí antigenní test, ale musím si ho nechat udělat až v den odjezdu! No moje nervy! V den odjezdu jsem se totiž musela ještě přesouvat vlakem ze Slovácka do Prahy, odkud byl odjezd.

Tak jsem honem zavolala do nemocnice, že ty dva testy ruším. Moje „honem“ volání trvalo jedno celé dopoledne mé vydřené dovolené, protože to tam nikdo na odběrovém místě nebral. Mohlo to být z mé strany dobrých třicet volání. Nakonec se mně ale podařilo dovolat a PCR testy zrušit a objednat se na antigenní test. Zároveň jsem se ochotné paní zeptala, jestli mně vytisknou i certifikát v angličtině, že nejsem pozitivní. A ona, že ano, ale budu si muset připlatit za vytisknutí jedné A4 stovku. No dala bych i víc!

Potom jsem si objednala zpáteční jízdenku Staré Město – Praha. Na internetu jsem zjistila, že jeden lístek do Prahy lze koupit od 369 do 900 Kč! Poté, co jezdím posledních asi deset let jen autem, jsem se vůbec nestačila divit!!! Za ten nejlevnější zpáteční lístek na vlak jsem dala 738 Kč a za cestu do ST. Moritz ve Švýcarsku 1 990 Kč. Nějak mně to trochu rozum nebere. Je fakt, že do Švajcu jsme jeli busem a já tady řeším cestu vlakem.

Potom jsem se musela ještě přes speciální formulář nahlásit Švýcarsku, kdy a jak k nim míním zavítat. Dále jsem musela našemu státu oznámit, že jsem tam byla, a kdy se vracím. Poté nastoupit do pětidenní karantény, na jejímž konci si nechám udělat další test. No anabáze, jak sviňa! Když jsem odjížděla jedním ranním vlakem, který jsem stihla, směr Praha, tak jsem měla v tašce u foťáku QR kódy antigenního testu na covid, další dva na jízdenky na vlak, jeden na pojištění, vstupu do Švýcarska a návratu domů. Mozek mně to vůbec nebral, když jsem si takto na vlastní kůži uvědomila, cože se to vlastně děje…

Na antigenní test v uherskohradišťské nemocnici jsem byla objednaná na 7.15 hod. Byla jsem tam více než s půlhodinovým předstihem, protože jsem měla hrůzu, že nebudu mít kde zaparkovat, a abych stihla odjet do Prahy plánovaným vlakem. Parkování se podařilo a já vyrazila na odběrové místo. Před sedmou před oním barákem na kraji areálu nemocnice směrem do města nás stepovalo asi třicet. Venku byly tři lavičky s nápisem, že máme udržovat dvoumetrové odstupy. Asi dvě minuty po sedmé vyšla zakuklená sestřička, aby jí dali kartičky ti, kdo jsou objednaní na sedm. Podala jsem hrdě i tu svoji na 7.15, když jsem tam byla dříve než většina těch na sedm, tak co jako, že? Jsem si říkala v duchu.

Seděla jsem pod otevřeným oknem, takže jsem mohla ale slyšet komentáře o tom, jak jsou tam mezi kartičkami na sedm i nějaké na později a sestřička se nestačila divit. Byla ale hodná a nenadávala! Jen se nahlas divila. Na řadu jsem se mezi těmi na sedm dostala poslední. Před tím jsem měla čas na přemýšlení. Vrátila jsem se o více než čtyřicet let zpátky, kdy jsem v Brně chodila na policajty na tehdejší Leninově (dnes už opět Kounicově) ulici vyřizovat výjezdní doložku za mou sestrou, která žila legálně v Rakousku díky tomu, že se tam vdala. Dlouhatánskou řadu s ještě větším čekáním jsem si tam ale musela jednou ročně pravidelně vystát a nikdy nebylo jisté, jestli soudruzi dají souhlas. Souhlas dali vždy, ale byl to prostě vopruz. A stejnej vopruz bylo i toto moje páteční testování s davem, který čekal venku před barákem. Jsem si říkala, že Bohu díky za to, že neprší nebo není zima, protože jinak bychom mokli a klepali kosu venku.

Bylo zajímavé sledovat, kdo na odběry přicházel. Všichni to byli samozřejmě lidé toužící vyjet za hranice naší krásné země. Rodiče s nakakanými dětmi, puberťáky, ale vedle nich i velmi movité, dříve narozené, manželské páry. Zažila jsem tam scénu, kdy měl jeden chlapeček propadlou kartičku zdravotní pojišťovny a mamince bylo před chlapcem řečeno, že ho kvůli tomu neotestují. Kluk už měl dost rozumu na to, aby si uvědomil: Nebude test, nebude plavání v moři a prázdniny s rodiči. Upřímně se rozplakal a já si v přímém přenosu uvědomila, jak je tato generace už druhým rokem šíleně stresovaná. Ta děcka nemají klid ani o prázdninách! Pořád nějaký stres kvůli debilnímu covidu… Nakonec se vše vyřešilo tak, že mu testy udělali, ale rodiče je museli zaplatit. Ach jo! Nemohli to tak říct rovnou a děcko i rodiče by byli bez zbytečného stresu?

Když jsem vcházela do odběrové místnosti, bylo už před barákem okolo padesáti lidí. Já mám takovou úchylku, když je čas, počítat, kolik je kde lidí. Občas, když sedím někdy vzadu i v kostele, tak také počítám, kolik je tam lidí. Tam hlavně ve všední dny zase počty brutálně klesají… To jsem ale odbočila.

Po telefonu jsem dva dny předem dostala upozornění, že musím před odběrem připomenout, že chci vytisknout certifikát v angličtině a s tím bezva QR kódem, že jsem negativní. Když jsem to sestře připomněla, tak ona, že to tedy ne, protože mají kolegyně moc práce, a že si to mám vyhledat a z webu vytisknout sama. Trvala jsem na tom, že mně to za poplatek slíbili, a jak bych to asi tak tiskla, když jsem z odběrovky jela přímo na vlakové nádraží a potom směr Praha, že? Tiskárnu a počítač jsem v autě fakt neměla, abych to provedla. S vytisknutým certifikátem jsem z nemocnice odcházela zhruba čtvrt hodiny před osmou. Ti, co byli objednaní stejně jako já na 7.15 právě odevzdávali kartičky…

No a perlička na závěr této anabáze. QR kódy po mně chtěl jen průvodčí ve vlaku. Jinak nás nikde – nikdo na žádných hranicích ani přímo ve Švýcarsku nekontroloval. Je ale fakt, že mohl by a náhoda je sviňa.

Dva dny před odjezdem jsem začala sledovat vývoj počasí, jestli z tohoto výletu budou fotky nebo bude pršet a tím bude vše v pr… Můj syn Filip, který je také fotograf, mně na to lakonicky řekl, že i déšť jde dobře fotit. Na to jsem mu odsekla, že to má sice pravdu, ale představa mlhy a mraků válejících se těsně nad oněmi krásnými jezery, není zrovna bezva světlo na focení.

Nakonec jsem ale měla štěstí. Počasí vyšlo, a tak jsem udělala pár fotek nádherné krajiny, nasála alpského vzduchu, ochutnala slané švýcarské dobroty Käsewäche a sladkou specialitu Bünder nusstorte i jejich proslulé sušené maso. Na vše nás upozornil skvělý průvodce cestovní kanceláře pan Lukáš. Až jsem toto vše absolvovala a měla i tašku dárků pro rodinu, začalo pršet. A tak byl čas zajít do otevřeného kostela, kde jsem pobyla asi hodinku a vydala se na parkoviště k autobusu. Při návratu jsme se ještě zastavili v městě Chur, kde jsem si na závěr dne stihla dát na jedné zahrádce výbornou jahodovou bowli.

Bernina Express se zastávkou na focení 🙂

A co se mne ve Švýcarsku dotklo? No samozřejmě nádherná příroda! A také lidé, kteří jí putovali hodně na kolách i po svých. Byly to všechny věkové generace. A jaký byl rozdíl mezi našimi cyklisty? Na rozdíl od těch našich, kteří se většinou valí v davech po cyklostezkách v okolí velkých měst, ale i mezi těmi menšími, ti ve Švýcarsku uhánějí vskutku nádhernou přírodou a nejsou jich tam na jednom místě takové davy, jak je možné vidět u nás. Dále mne zaujalo, jak se ve Švýcarsku buduje. Nebylo snad místa, kudy jsme projížděli, abych tam nezahlédla jeřáb a čilý stavební ruch. Švýcaři pilně opravují již postavené, ale také budují nové. To mne doopravdy hodně zaujalo. Prostě se tam všude maká…

Pěkný to byl zájezd! Všechno nakonec klaplo, i když jsem zpočátku nedomýšlela, co se může stát. Užívejte si léto a mějte odvahu jít i do projektů, které nemusí klapnout. Ono to chce někdy i trošku odvahy, aby člověk zažil něco krásného. Mně se to při tomto výletu do Švýcarska podařilo, tak to přeji i Vám!

Krásné léto všem návštěvníkům těchto stránek přeje Lenka!

První ranní zastávka ve Švýcarsku po odjezdu z Prahy

27/02/202127/02/2021

Vzpomínání na dobu, kdy jsme mohli svobodně cestovat

Máme za sebou rok s koronavirem a místo, aby ustupoval, nabírá na síle. S tím je před námi také stále více omezení. Od pondělí nesmíme cestovat mezi okresy naší krásné země, natož abychom vyrazili někam do světa.

Vidím to tak, že se svobodně nikam za hranice naší vlasti dva až tři roky nepodívám. Ano… Jsem pesimista a nemám ty koule někam jet, když nemám jistotu, že se budu moct vrátit zase domů. Na druhé straně děkuji Bohu za všechny cesty, které jsem mohla po roce 1989 absolvovat. Z každé jsem si odvážela nejen vzpomínky, ale také kousek přírody na ono místo. Většinu z cest dokumentuje pouhý pohled na parapet okna mého obýváku.

Ve vysoké skleněném poháru, který jsem mimochodem vyhrála, tuším, že to bylo v roce 1985, při desetikilometrovém běhu ve Vnorovech, jsou vsrstvy písku od různých moří Evropy i Afriky… Ten černý proužek ve vyšší části, je z Liparských ostrovů – konkrétně z Vulcana – které omývá Tyrhenské moře. Je to severně od Sicílie. Zcela nahoře jsou vulkanické „kamínky“, které jsem nasbírala na Stromboli, kde byla sopka v té době zrovna hodně aktivní. Můj muž chtěl jít co nejvíce nahoru ke kráteru. Já tedy byla docela „posraná“, takže jsme se úplně nahoru nedostali. Práskalo to tam ale pořádně a čmoudu i smradu bylo jako v pekle. Zpětně jsem se dozvěděla, že takové pošuky, jako jsme tehdy byli my, co se tam vydali, vyháněla policie. Psal se ale rok 1998, takže svoboda pohybu byla tehdy úplně někde jinde než dnes. Když jsme byli poprvé na Vulcanu, tak tam bylo jen kousek od pláže bahnité (léčivé) jezírko zcela volně přístupné. Když jsem se tam ale potřetí dostala v roce 2002, tak už bylo toto jezírko oplocené a vybírali tam vstupné. Samozřejmě, že oplocení úplně změnilo ráz a pohled na toto pobřeží – prostě fuj! To jsem ale odbočila! Zpět k pohledu na jednotlivé vrstvy písku…

Dále je tam pásek ze Sardínice, Tunisu, Taiwanu a dalších míst. Malá kulatá lahvička s dřevěným uzávěrem ukrývá vzorek písku z pohádkové pláže Navagio řeckého ostrova Zakynthos, která ve mně tehdy vyvolávala až euforický pocit radosti, když jsem si tam zaplavala. Štíhlá lahvička s různě zbarveným pískem je z Timna parku v Izraeli a kulatá lahvička s kovovým uzávěrem zcela vpravo obsahuje písek z poušti v Saudských emirátech. „Buclatá“ lahvička vedle té z Izraele ukrývá písek z pláže Varadero na Kubě. Tři žaludy v popředí vlevo jsou z hory Tábor v izraelské Galileji. Ve skleněné míse jsou kamínky posbírané při toulkách po nejrůznějších pobřežích zemí, které jsem navštívila. Uprostřed nahoře leží kulatá jakoby ostnatá kulička, cože je vykrystalizovaná sůl, kterou jsem si odnesla od Mrtvého moře v Izraeli.

Nostalgicky na všechny tyto suvenýry z cest koukám a vzpomínám, co jsem kde prožila. V srdci mám obrovskou vděčnost, že jsem tam mohla být, něco vidět a prožít. Mým snem byl už několik let ostrov Zanzibar. Tak tam jsem se zatím nestihla podívat. Když jsem ale viděla, jak se tam hrnou v posledních měsících davy lidí, tak mne to docela přešlo a samozřejmě také kvůli obavám z nejrůznějších komplikací, které v souvislosti s koronavirovou pandemií mohly při cestě nastat.

Vloni jsem si řekla, že je čas začít jezdit v naší zemi na místa, kam jsem se zatím nepodívala. Absolvovala jsem proto Hřensko a úžasné okolí, kdy jsem za pár dnů stihla projít a vidět vše, co jsem chtěla. Od pondělí se ale už nesmíme na tři týdny podívat ani za hranice okresu. Uvidíme, co bude dál.

Mějte se všichni krásně navzdory všem omezením a alespoň uvnitř své mysli a srdce si nenechte ničím a nikým vzít svobodu.

Ze srdce Lenka

02/10/202002/10/2020

Čistá radost!!! V pořadí čtvrtá kniha s mou fotkou na obálce!!!

Dnes mně u dveří zazvonila pošťačka a strkala do ruky balíček a prý jí to mám podepsat. A já na to: „Co to je? Nic nečekám! A ještě k tomu zadarmo…“ Podepsala jsem papír, mrkla na odesílatele a už mně to bylo jasné! Karmelitánské nakladatelství! Poslali mně tři výtisky knihy Vergilio Gamboso: Svatý Antonín z Padovy. Na obálce knihy je totiž moje fotografie sochy sv. Antonína, kterou jsem pořídila u kaple na Svatém Antonínku! Autor knihy Vergilio Gamboso (1929 – 2011) patřil mezi nejlepší odborníky na rané františkánství a život svatého Antonína z Padovy. V knize je čtenáři předložen moderní, čtivý a spolehlivý životopis zmíněného světce. Nechybí plno nevšedních pohledů na svatého Antonína z Padovy, jehož mnozí znají výhradně jako divotvůrce nebo pomocníka v různých životních problémech. Tento světec byl ale na prvním místě především strhujícím kazatelem, hlubokým mystikem, vzdělancem i zakladatelem teologický studií františkánského řádu. Takže, kdo má blízko k františkánství a speciálně sv. Antonínu z Padovy, neměla by tato knížečka v jeho knihovně chybět. Hlavně se to týká obyvatel Blatnice pod Svatým Antonínkem, kteří by o tomto muži měli vědět všechno – ať už jsou věřící nebo nevěřící, když mají jeho jméno v názvu obce a všichni tak rádi míří na Svatý Antonínek nad vesnicí, který je zasvěcený právě jemu…

Toto je v pořadí čtvrtá kniha, na jejíž obálce je moje fotka. První se jmenovala Josef Zimovčák na trase Giro d’Italia 2006. Její autorkou je bývalá šéfredaktorka a majitelka týdeníku Slovácko. Kniha byla vytisknuta v kyjovské tiskárně BOMA PRINT v listopadu roku 2006. Byla to pro mne tehdy velká čest, že na titulku byla vybrána moje fotka, protože na Giro d’Italia tehdy spolu se mnou zhruba měsíc fotil i vynikající fotograf Honza Šilpoch, takže jsem si ani ve snu netroufla myslet, že by mohla obálka knihy patřit mé fotce. A stalo se… No… Zázraky se dějí i dnes 🙂

Další kniha s mou fotkou na obálce vydalo Kartuziánské nakladatelství v Brně vloni v říjnu. Jmenuje se Otcem pro každého, životní příběh Eliase Velly a jejím autorem je Václav Čáp. Zhruba ve stejné době byla vloni potom vydána další kniha s mou fotkou na obálce s názvem Kolem Česka za 66 dní, jejímž autorem je Tomáš Lachman a vydalo ji nakladatelství Doron v Uhřicích.

Všimněte si, že každou z knih vydalo jiné nakladatelství a obsahově je každá z dost jiného „ranku“. Jedno ale mají všechny společné! Vždy jsem měla k autorům a obsahu knih nějaký úzký vztah a v minulosti jsem o něčem z toho psala. Vzhledem k tomu, že jsem jela v doprovodném týmu jezdce na vysokém kole Josefem Zimovčákem celé Giro d’Italia jako fotografka a PR, tak je jasné, že jsem toho o něm a celé cestě napsala skutečně moc! S Pepou jsem se ale znala už někdy z osmdesátých let minulého století, kdy jsme oba závodně běhali a Pepa nám potom jako kuchař vařil na svatbě.

Hodně jsem toho také napsala o P. Eliasovi Vellovi, s nímž jsem dělala rozhovory a zpravodajské články o jeho působení v Čechách, na Moravě i Slovensku od roku 2002, co jsme se seznámili v Koclířově. Od té doby ho fotím a jednou mně řekl, že jsem jeho dvorní fotografka, čehož si samozřejmě moc vážím, protože když je z Malty, tak by člověk předpokládal, že bude mít dvorního fotografa tam… Jednou, když se ještě fotilo na filmy, mne dokonce poprosil, abych mu nechala udělat konkrétní portréty, které si vybral, na papír, že je bude dávat novinářům, jak jezdí po světě… A on létal, dokud to bylo možné, po celém světě – kromě mnoha států Evropy také třeba do Brazílie, Kanady, Číny, Afriky…

Knihu Kolem Česka za 66 dní napsal Tomáš Lachman, kterého jsem vloni na jaře ještě neznala. Zato jsem ale dlouhé roky znala jeho sestru Katku a ta mne poprosila, jestli nevím, kde by její brácha, který půjde pěšky okolo republiky, mohl na Slovácku spát. Nechala jsem ho tedy jednu noc přespat u sebe a další nocleh dohodila u kámošky v Hodoníně. Jak do Blatnice připutoval, udělala jsem s ním nějaké fotky a večer při vínku také rozhovor. No a z těch fotek nakonec jednu z vinohradů pod Svatým Antonínkem dali na obálku knihy. Tak s tím jsem fakt vůbec nepočítala!

No a jaký mám vztah ke sv. Antonínovi? Vzhledem k tomu, že žiji v Blatnici pod Svatým Antonínkem a na poutní kopec se koukám přímo z okna své kuchyně i ložnice, tak hodně úzký. Zvlášť kvůli tomu, že jsem asi právě nejvíce písmenek napsala o tomto poutním místě, lidech, kteří tam slouží, přicházejí, které místo či svatý Antonín a P. Šuránek, jenž tam působil a jedná se o jeho blahořečení, nějakým způsobem ovlivnili.

A nejvíce fotek mám asi také právě ze Svatého Antonínku, takže možná není zase až takový div, že se na obálce knihy ocitla i fotka oné sochy sv. Antonína, která stojí přímo u kostela. Každopádně z toho mám radost a moc si toho vážím…

Tak Vám všem přeji také spoustu radosti i z maličkostí všedních dnů!

Lenka

02/06/202006/06/2020

Mé objevování Velké Moravy v Mikulčicích a Kopčanech na Slovensku

V pondělí jsem vyrazila do míst, kde jsem nikdy nebyla, i když jsem okolo jela snad už „milionkrát“… Co je to za místo? Slovanské hradiště v Mikulčicích. Kdysi v pravěku, když jsem závodně běhala dlouhé štreky, jsem v Mikulčicích byla! Jela jsem tam totiž někdy na jaře na závody. Doběhla jsem tehdy v kategorii žen na druhém místě. Na desetikilometrové trati, kterou jsem zdolala za 43:51, mně dal pořádně zabrat silný protivítr, se kterým museli všichni běžci bojovat po otočce na pátém kilometru..

Vím, že jsem tehdy byla docela vyšťavená… A teď si představte, že jsem po závodě sedla na kolo a jela těch více než čtyřicet kilometrů zpátky na kole!!!! Tak to jsem už potom byla úplně vyřízená! Když jsem tedy včera do Mikulčic jela, tak jsem na toto všechno vzpomínala, ale už jsem si ani za „prase“ nevzpomněla, jestli jsem to těch Mikulčic dorazila také v sedle kola. Spíš jen do Moravského Písku a s kolem jsem potom vystoupila v Lužicích, odkud jsem pokračovala do Mikulčic. V té době mně bylo šestadvacet a už jsem měla čtyřletého synka.

Včera jsem se nechala vést navigací a bylo to docela bezva, že jsem nemusela přemýšlet nad tím, kdy a kde odbočit. Když jsem přijížděla k samotnému památníku Velké Moravy nádhernou příjezdovou alejí, vzbuzovalo to ve mně dojem příjezdu k sídlu nějakého pracháče. A však také jo! Jela jsem do míst, kde měli mít v devátém století údajně sídlo králové, tak co jsem se jako divila, že?! Po průjezdu alejí se přede mnou na parkovišti otevřela úžasná krajina! To jsem zase měla dojem, že jsem se mávnutím kouzelného proutku ocitla v nějakém starém anglickém parku! No prostě nádhera! Rozlehlé kvetoucí louky a na nich solitéry vzrostlých stromů.

Jak už to u mne ale obyčejně bývá, tak jsem si na Slovanské hradiště v Mikulčicích nejela udělat jen tak nějaký výlet na zabití času. Zamířila jsem do těchto míst, abych vedla rozhovor s tamním vedoucím celého areálu Františkem Synkem. Vyjde na webu Zprávy z Moravy. Po zveřejnění sem hned hodím odkaz. No dozvěděla jsem se spoustu věcí, o kterých jsem do včerejška neměla ani tušení!!! To mě na novinařině nesmírně baví! Že se stále něco učím a poznávám nové věci.

Nejdříve jsme si povídali s panem doktorem Synkem v jeho kanceláři o dávné historii i současnosti těchto míst, kudy doslova kráčela historie Velké Moravy. Potom mne provedl celým areálem a mně bylo jasné, že bych tady klidně mohla prožít minimálně půl dne, abych si všechno pořádně prohlédla, zažila a ponořila se do představy o tom, jak to tady mohlo vypadat, co se tady dělo, v osmém a devátém století…

Zatím ještě nepokosené louky zářily barevností různých polních květů a pohybující se tráva ve větru připomínala mořské vlnění. Ptáci zpívali z plných plic, nad hlavou nám několikrát přelétl čáp, vzduch voněl létem, ale ještě to byl takový vlahý luft bez letního parna. A všude bylo liduprázdno. Za svého více než dvouhodinového pobytu jsem zahlédla pouze jednu osamělou běžkyni, dva cyklisty a seniora na procházce s pejskem.

Přitom vstup do přírodního areálu hradiště je pro všechny zdarma. O svátku Cyrila a Metoděje se zde koná velká pouť, na které jsem ale také nikdy nebyla. Doposud jsem vždy dala přednost Velehradu, kam to mám holt ze svého domova o dvacet kilometrů kratší cestu. Co to ale v dnešní době několika automobilů v každé rodině je, že? Tak možná letos, jestli v Mikulčicích tedy nějaká pouť bude.

Když jsem se na rozhovor připravovala, zjistila jsem, že bývá mikulčický areál nazýván jako Památník, Vykopávky a Valy. Na můj dotaz týkající se názvu vedoucí celého areálu František Synek řekl: „Je pravda, že je v tom trochu guláš. Název Památník je odvozen o toho, že jde o Národní kulturní památku. V místním názvosloví polních tratí byly tyto prostory lidmi nazývány Valy. Okolo šesti hektarů Akropole je doposud viditelná terenní vlna, což jsou ty valy coby pozůstatek opevnění, proto se zde říkalo Na Valech. V obci Mikulčice jsou dnes zase všude informační tabule s názvem Vykopávky. Místní tomuto prostoru prostě říkají Vykopávky, protože zde dlouhé roky prováděli výkopové práce. Původní název byl Velkomoravské hradiště Mikulčice. Později se to změnilo na Slovanské hradiště Mikulčice. Archeologickými nálezy totiž bylo potvrzeno, že zde nebylo osídlení pouze v době Velké Moravy, které spadá do osmého a devátého století, ale jsou zde četné nálezy z doby před velkomoravské hned po stěhování národů a příchodu Slovanů do středoevropského prostoru. Už tehdy tady byla definována nějaká slovanská osada, která se postupně v sedmém století rozšiřovala a v podstatě se později proměnila ve velkomoravské hradiště. Historie tohoto místa je širší a není spjata pouze s Velkou Moravou, proto došlo k přejmenování,“ uvedl František Synek.

Celý rozhovor, který jsem napsala pro Zprávy z Moravy, si můžete přečíst zde: https://zpravyzmoravy.cz/navstevnici-obdivuji-pamatky-velke-moravy-v-mikulcicich-jiz-sedesat-let/

Když už jsem v areálu byla, nemohla jsem si nechat ujít možnost vyšlapat 135 schodů na plošinu nedávno postavené rozhledny, ze které je pěkně celý areál k přehlédnutí. Hlavně je z výšky hezky vidět nově vytvořenou travní řeku a také bývalý val okolo hradiště v podobě terénní vlny, kudy dnes vede naučná stezka. No a samozřejmě jsou v terénu vidět repliky základů kostelů a knížecího paláce, které zde archeologové objevili. Jo! Mikulčice stojí za to navštívit a vidět! Doporučuji jen, abyste si na to vyhradili alespoň půl dne! Já bych se přiklonila i k delšímu času s možností pikniku v trávě.

Z mikulčického hradiště se pěšky dostanete k nové lávce přes řeku Moravu, kterou společně vybudovaly Trnavský a Jihomoravský kraj. Pod pojmem lávka jsem si představovala fakt nějakou prostou lávku. Ale toto není žádná lávka! To je nádherný moderní most, který v onom místě symbolicky spojuje moravské Mikulčice a slovenské Kopčany, které podle archeologických nálezů v devátém století byly součástí velmožského sídla na území dnešních Mikulčic.

Měla jsem ale smůlu, protože kvůli koronaviru byla lávka (most) zatarasená betonovými bloky. Hele, při troše snahy by šly přelézt. Já jsem ale jako spořádaný občan usedla do auta a přes Hodonín a Holíč dojela do Kopčan ze slovenské strany. Na hranicích jsem musela vyplnit nějaký papír, který mně celníci orazili s tím, že na Slovensku mohu bez jakýchkoliv komplikací zůstat osmačtyřicet hodin.

Lehčí komplikace mne čekaly i v Kopčanech. Auto jsem musela totiž nechat odstavené několik kilometrů od vzpomínaného mostu. Dál se mohlo jet na kole (to jsem s sebou ale neměla) nebo jít pěšky. A tak jsem vyrazila po svých. Jelikož bylo krásné počasí, tak mně to vůbec nevadilo. Fotila jsem si cestou a také se setkala s pracovnicí kopčanského muzea a také jedním pamětníkem. Ti mně řekli spoustu zajímavostí o této části strany řeky Moravy.

Byl to super den s nádherným počasím, úžasnou přírodou a zajímavými lidmi, od kterých jsem se dozvěděla spoustu nového…

Tak Vám všem přeji, abyste také uměli chodit krajinou s otevřenýma očima, nastraženýma ušima, dýchali všechny vůně z plných plic a měli otevřené srdce pro všechny vjemy, které Vám aktuální den nabízí. Zítra totiž může být všechno úplně jinak, protože některý ze smyslů či orgánů totiž nemusí už fungovat jak právě dnes..

Lenka

02/04/202020/06/2023

Dnes je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II.

Dnes je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II. Když jsem se tenkrát tuto zprávu dozvěděla, neváhala jsem ani chvilku a věděla, že chci být na jeho pohřbu. Zeptala jsem se vedení tehdejšího deníku, pro který jsem pracovala, jestli můžu jet. To souhlasilo s tím, že si budu veškeré náklady na cestu a pobyt platit sama a ze strany zaměstnavatele dostanu pouze „volno“. Jaké volno, když jsem tam makala asi na tisíc procent, že?

Souhlasila jsem ale se vším! Hlavně, že jsem mohla jet do Říma! Manžel tehdy pracoval u Českých drah, takže mně vyřídil „volnou“ jízdenku, se kterou jsem se snad za dvacet korun dostala vlakem přes Vídeň do Věčného města. První rozhovory jsem tehdy dělala už ve vlaku s Poláky, kterých byly plné vagony. Ubytování jsem si zajistila z domova u rodačky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Sice jsme se tehdy znaly, ale je pravda, že nijak důkladně. Přesto byla ochotná poskytnout mně na několik dnů střechu nad hlavou.

V Římě jsem už několik let před pohřbem Jana Pavla II. byla asi dvakrát s rodinou, protože jsme měli ony levné jízdenky na vlak. Trošku jsem se tedy uměla ve Vatikánu orientovat. Moc se mně to hodilo! Z vlaku jsem šla pěšky, což tehdy nebyl žádný problém, protože se davy lidí valily jedním směrem – všichni mířili do Vatikánu. Každý se chtěl dostat do baziliky svatého Petra, kde bylo po několik dnů vystavené tělo zemřelého papeže.

Z domova jsem se snažila akreditovat, ale nebylo to snadné jako dnes. Akreditaci se mně nakonec nepodařilo vyřídit, ale měla jsem u sebe novinářský průkaz a dopis v angličtině, ve kterém můj zaměstnavatel psal, že jsem novinářka a jedu dělat reportáž z pohřbu. Na krku jsem měla foťák a na zádech z dnešního pohledu prehistorický noťas, který ale už měl Photoshop.

V ulicích města jsem vše dokumentovala až jsem se dostala k náměstí svatého Petra. Dnes to považuji za zázrak, ale do fronty čekajících jsem se s foťákem na krku navzdory zátarasám zařadila až na úrovni podloubí, když člověk stojí čelem k bazilice, z pravé strany. Neptejte se mně, jak se mně to podařilo. Sama nevím. Každopádně za hodinu a půl jsem už byla v bazilice a za chůze fotila zemřelého papeže na katafalku. Vybavení jsem měla z dnešního pohledu mizerné – Canon 300D a k tomu žádné dlouhé sklo elkové řady. Přesto se mně bez blesku podařilo udělat pár ostrých fotek, což považuji za další zázrak.

S tím, co jsem nacvakala v ulicích, při čekání v řadě a v bazilice, jsem mazala do bočních uliček Vatikánu, kde jsem našla internetovou kavárnu plnou novinářů a jeden počítač tam byl volný. Naklovala jsem článek, popisky, vybrala fotky, upravila je, nahrála snad ještě na disketu!!! a poté vše poslala do redakce přes počítač kavárny.

To bylo den před pohřbem a já se rozhodla, že nevyužiji velkorysé nabídky kamarádky Blanky, ale zůstanu celou noc na náměstí, budu vše dokumentovat a poté nafotím pohřeb. Důvod byl jediný. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla akreditovaná, chtěla jsem se na náměstí dostat co nejblíže k rakvi. Nakonec jsem stála pár metrů před obeliskem a opět se mně podařilo udělat pár použitelných fotek a zažít neopakovatelnou atmosféru.

Ten pohřeb totiž nebyl vůbec smutný. Byla to síla. Člověk tam uprostřed toho davu vnímal přítomnost Jana Pavla II. Zvlášť, když vítr začal listovat v Bibli položené na rakvi. Silná byla také noc na náměstí, kde tam snad nikdo nespal. Mezi návštěvníky převládali Poláci, kteří svému papeži zpívali a tančili.

Jeden můj článek se poté objevil na první straně deníku, pro který jsem psala, další uvnitř a ze samotného pohřbu byla zveřejněna fotoreportáž přes celou stranu i s článkem na titulní stránce celostátního vydání deníku. Přesto mně po návratu domů tehdejší šéfredaktor okresních novin řekl, že jsem odvedla mizernou práci, a že měl chuť rozkousat obrazovku televize, když se díval na přímý přenos. Dodnes nevím, co se mu nelíbilo. A už se to ani nikdy nedozvím, protože zemřel…

Tady je jeden ze zveřejněných článků:

Mladí lidé při pohřbu volali: „ Vivat papa!

Jan Pavel II. velmi miloval mladé lidi. Jak moc ho měli rádi i oni, ukázali včera při jeho pohřbu. S papežem se přišli rozloučit snad všichni významní státníci světa. Kdo ale vytvořil úžasnou atmosféru, byli právě mladí lidé. To oni vyvolávali opakovaně skandované výkřiky: „Vivat papa! Vivat papa!“ Stali se také spouštěcím motorem stále se opakujícího aplausu, který mohli slyšet televizní diváci v přímém přenosu. Mezi zúčastněnými miliony přítomných měla totiž jednoznačnou převahu právě mládež.

„Změnil naše myšlení. Naučil nás, že musíme druhé milovat a umět si s nimi třeba povídat,“ připomněla Alzbeta Michno z Polska. „ Byl to náš skutečný otec! Milovaný papež! Polák! Byl prostě jedním z nás,“ doplnila další Polka Karolina Pivovar.

Při pohřbu chtěli být mladí křesťané Svatému otci co nejblíže, a tak nelitovali námahy a u zátaras bránících ke vstupu na náměstí, prožili noc pod širákem, aby měli jistotu, že se druhý den dostanou co nejblíže. Dlouhé hodiny čekání si ve velmi chladné noci krátili zpěvem a tancem. K tomu, aby se bavili, přitom nepotřebovali alkohol ani jiné drogy.

Při mši svaté dali spolu s ostatními jasně najevo, že tam nejsou ze zvědavosti, ale protože se chtějí rozloučit s otcem kterého skutečně milovali. Jan Pavel II. vkládal do mladých křesťanů po celý život naději. Včera ho nezklamali.

Prožíváme náročné, ale krásné dny, říká obyvatelka Říma

Poslední dny byly pro obyvatele Říma velmi hektické. Zvláštní atmosféra bezprostředně zasáhla i Blanku Vyskočilovou, která pochází z Blatnice pod Svatým Antonínkem. V hlavním městě Itálie žije sedmým rokem. „Uplynulé dny byly náročné. Na jedné straně velmi smutné a na druhé nádherné. Byla jsem na náměstí svatého Petra ve chvílích, kdy Svatý otec umíral. Atmosféra se nedá popsat. Panovala tam neskutečná nálada, kdy se sjednotili jak věřící, tak i nevěřící,“ zavzpomínala mladá žena. Poté upozornila, že za celou dobu svého několikaletého pobytu v Itálii něco podobného nezažila.

S jejím názorem souhlasila Slovenka Anna Tomanová. V Římě žije třináct let a ze své vlasti se sem přestěhovala, aby mohla být blízko Svatého otce. „Sobotní setkání lidí pod okny umírajícího papeže pro mne bylo velmi emotivní. Řekla bych, že šlo o nejsilnější okamžik mého života,“ svěřila se žena.

Blanka Vyskočilová pochází z tradiční katolické rodiny Slovácka. „Rodiče mi dali základy víry. Je ale pravda, že živou víru jsem našla až tady. Myslím si, že si každý člověk musí v dospělosti projít vnitřní konverzí, aby se posunul dál. Potom už chodí do kostela ne proto, že musí, ale protože si s Bohem vytvořil vztah,“ řekla.

A toto byl komentář k fotoreportáži:

Tisíce lidí nocovaly v noci na pátek v okolí náměstí svatého Petra ve Vatikánu, aby získaly co nejlepší místa na pohřeb papeže Jana Pavla II. Do Říma se na pohřeb sjeli v nebývalém počtu nejen politici, králové a církevní hodnostáři, ale i poutníci, kterých je v Římě na dva miliony.

Na třídě della Conziliazine (Smíření) nocovali na zemi především mladí z Polska zabalení v dekách a spacích pytlích. Někteří byli přikryti i vlajkami. Mnozí se usadili v dalších ulicích u baziliky svatého Petra, aby zaujali co nejlepší pozici.

Někteří v okolí náměstí svatého Petra v noci pospávali, někteří hráli na kytaru a zpívali. „Připomíná to hudební festival ve Woodstocku. Je to úžasné, jak se tato třída během několika hodin změnila,“ řekla Ersilia Bazzanová ze Sicílie.

Římská radnice rozhodla, že v pátek budou uzavřeny úřady, školy a muzea a vyzvala řidiče, aby pokud možno nevyjížděli do ulic. Stejně tak zřídila na kraji města stanové městečko a současně požádala obyvatele, aby přijímali poutníky ve svých domovech.

Po pohřbu konečně přišel čas na odpočinek, kdy jsme v bytě kamarádky ležely dlouhé hodiny v posteli a povídaly a povídaly… A když jsme si odpočinuly, šly jsme znovu do města, protože bydlela jen kousek od Vatikánu. A od té doby jsme fakt dobré kámošky a zatím nebyl rok, kdy bychom nějaký den neprožily spolu. Letos je to ale v ohrožení, i když už má Blanka koupenou letenku domů. Letos totiž celý svět a Itálie v první linii prožívá velmi náročné dny kvůli ničivé pandemie koronaviru, kdy ještě nevíme, co bude v létě…

Dnes mně každopádně kamarádka Blanka poslala plakát, na němž je v italštině výzva, abychom se dnes ve 21 hodin spojili všichni v modlitbě růžence a prosili dnes už svatého Jana Pavla II. o přímluvu za zastavení šíření pandemie. Přidáte se? Já určitě…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Aby se lidé naposledy poklonili zemřelému Janu Pavlu II. čekali na vstup do baziliky svatého Petra až čtyřiadvacet hodin.

27/03/202027/03/2020

Papež František udělil mimořádné požehnání Urbi et Orbi

V Římě jsem byla naposledy coby novinářka v dubnu roku 2005 na pohřbu papeže Jana Pavla II. Prožila jsem tam několik intenzivních dnů před pohřbem. Na svatopetrském náměstí jsem byla ale i celou noc před samotným pohřbem. Náměstí bylo plné mladých lidí, kteří zpívali a tančili. Převažovali mezi nimi samozřejmě Poláci, i když tam byli věřící ze všech možných zemí.

Všichni se přišli rozloučit s milovaným papežem, kterému svou přítomností přišli poděkovat za všechno, co udělal pro svět. Ten pohřeb nebyl vůbec smutný. Byla to vlastně oslava a poděkování za život výjimečného muže. Prvního papeže z východního bloku, který byl u toho, když v Evropě padla vláda komunismu.

Na to všechno jsem dnes myslela, když jsem se prostřednictvím televizního přenosu TV Noe účastnila mimořádného požehnání Urbi et Orbi, které ve Vatikánu v dnešním podvečeru udělil současný papež František. Na rozdíl od pohřbu Jana Pavla II., kdy bylo náměstí svatého Petra ve Vatikánu zaplněno do posledního místečka, současný papež František sloužil svému lidu před naprosto prázdným náměstím. Jaký kontrast…

Přes svůj pokročilý věk a zřejmé zdravotní problémy a omezení, která se s jeho věkem pojí, papež neváhal a v této mimořádné době, kdy svět drtí pandemie koronaviru, udělal pro svěřený lid nejvíce, co mohl. Udělil mimořádné požehnání Urbi et Orbi, se kterým se pojí plnomocné odpustky.

Nejdříve zaznělo evangelium, na něž papež navázal promluvou k současné situaci, kterou prožíváme. Dále následovala adorace a vzpomínané požehnání.

Web www.radiovaticana.cz zveřejnil celý překlad papežovy meditace:

»Téhož dne večer« (Mk 4,35). Tak začíná evangelium, které jsme slyšeli. Již několik týdnů se zdá, že nastal večer. Husté temnoty zahalily naše náměstí, ulice a města; ovládly naše životy a vyplnily všechno ohlušujícím tichem a bezútěšnou prázdnotou, ochromujícími cokoli se namane. Je to cítit ve vzduchu, je to patrné na gestech a vyjadřují to pohledy. Dolehly na nás obavy a rozpaky. Jako učedníci z evangelia ocitli jsme se náhle v neočekávané a zběsilé bouři. Uvědomili jsme si, že jsme na stejné lodi, všichni zranitelní a dezorientovaní, ale zároveň důležití a nezbytní, všichni jsme povoláni veslovat společně, všichni se potřebujeme navzájem těšit. Na této lodi… jsme všichni. Jako oni učedníci, kteří jedním hlasem a s úzkostí říkají: »Hyneme« (v.38), tak i my jsme postřehli, že nemůžeme jít každý dál na vlastní účet, nýbrž pouze společně.

Je snadné vžít se do této příhody. Obtížné je pochopit Ježíše. Zatímco učedníci jsou přirozeně vylekaní a zoufalí, On byl na zádi, v té části lodi, která se potápí nejprve. A co dělá? Navzdory pozdvižení klidně spí, s důvěrou v Otce – v evangeliu vidíme Ježíše spát pouze tady. Když je probuzen, utiší vichr a vody a obrátí se k učedníkům vyčítavým tónem: »Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?« (v.40).

Snažme se porozumět. V čem spočívá nedostatek víry učedníků, který je protikladem Ježíšovy důvěry? Nepřestali v Něho věřit, vždyť se na Něho obracejí. Podívejme se však, jakým způsobem: »Mistře, je ti to jedno, že hyneme?« (v.38). Je ti to jedno. Mysleli, že Ježíšovi na nich nezáleží, nestará se o ně. Je to jedna z nejhorších věcí, slyšíme-li mezi sebou, v našich rodinách slova: „Nezáleží ti na mně?“. Tato věta zraňuje a rozbouří srdce. Otřásla také Ježíšem, protože nikomu jinému na nás nezáleží více než Jemu. A vskutku, jakmile je požádán, zachraňuje svoje malomyslné učedníky.

Bouře demaskuje naši zranitelnost a odhaluje falešné a povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli své programy a plány, zvyky a priority. Ukazuje nám, že jsme nechali usnout a opustili to, co živí, podporuje a posiluje náš život a naši komunitu. Bouře odkrývá všechny snahy o vytěsnění a opominutí toho, co oživuje duši našich národů, odhaluje každý pokus o umrtvení pomocí zdánlivě „spasitelných“ návyků, neschopných dovolávat se našich kořenů a evokovat paměť našich starců, čímž se zbavujeme imunity nezbytné pro vyrovnání se s protivenstvím.

Bouří spadly masky oněch stereotypů, jimiž jsme zastírali svoje „ego“ ve stálé snaze o vlastní image, a znovu byla odhalena ona (požehnaná) sounáležitost, od níž se nelze odtrhnout: sounáležitost bratří.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Pane, tvoje Slovo nás dnes večer zasáhlo a dotýká se všech. V tomto našem světě, který miluješ více než my, jsme se hnali vpřed plnou rychlostí a měli dojem, že jsme mocní a schopní všeho. Chtiví zisku, jsme se nechali pohltit věcmi a strhnout spěchem. Nezastavili jsme se na tvoje volání, neprocitli jsme tváří v tvář planetárním válkám a nespravedlnostem, neslyšeli jsme křik chudých i naší těžce nemocné planety. Vyzývavě jsme pokračovali a mysleli si, že budeme v nemocném světě navždy zdrávi. Nyní, když jsme na rozbouřeném moři, tě prosíme: „Probuď se, Pane!“.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Pane, obracíš se k nám výzvou, výzvou k víře. Výzvou, v níž nejde ani tak o to věřit, že Ty existuješ, nýbrž jít za Tebou a důvěřovat Ti. V této postní době zní tvoje naléhavá výzva: „Změňte smyšlení“, »obraťe se ke mně celým svým srdcem« (Jl 2,12). Voláš nás, abychom se chopili tohoto času zkoušky jako času volby. Není to čas tvého soudu, ale našeho soudu: čas vybrat si mezi tím, na čem záleží, a tím, co pomíjí, oddělit to, co je nezbytné, od toho, co nezbytné není. Je to čas k opětovnému usměrnění běhu života vstříc Tobě, Pane, a vstříc druhým. A cestou můžeme hledět na mnohé naše příkladné druhy, kteří vprostřed strachu reagovali odevzdáním svého života. Tak působí moc Ducha, jež se vylévá a přetváří v odvážnou a velkodušnou odevzdanost. Život Ducha je s to vykoupit, docenit a ukázat, jak jsou naše životy spřádány a neseny obyčejnými lidmi, kteří jsou obvykle opomíjeni a nevyskytují se na titulních stranách novin a časopisů, ani na velkých přehlídkách nejnovějších show, ale nepochybně dnes píší rozhodující události našich dějin: lékaři, ošetřovatelé a ošetřovatelky, zaměstnanci supermarketů, uklízečky, pečovatelky, dopravci, pořádkové síly, dobrovolníci, kněží, řeholnice a mnoho a mnoho dalších, kteří pochopili, že nikdo se nezachrání sám. Tváří v tvář utrpení, v němž se poměřuje opravdový rozvoj našich národů, objevujeme a zakoušíme Ježíšovu velekněžskou modlitbu: »ať všichni jsou jedno« (Jan 17,21). Kolik jen lidí denně prokazuje trpělivost a dodává naději, snaží se nerozsévat paniku, nýbrž sdílenou odpovědnost. Kolik otců, matek, prarodičů a učitelů ukazuje našim dětem nepatrnými všedními gesty, jak čelit a překonat krizi novým uzpůsobením zvyklostí, pozvednutím zraku a podnětem k modlitbě. Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech. Modlitba a tichá služba jsou naše vítězné zbraně.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Počátkem víry je uznání, že potřebujeme spásu. Nejsme soběstační, sami se utopíme: potřebujeme Pána jako kdysi mořeplavci hvězdy. Pozvěme Ježíše na loďky svých životů. Odevzdejme mu svoje obavy, aby je přemohl. Jako učedníci zakusíme, že s Ním na palubě neztroskotáme. Vždyť v tom je Boží moc, že obrací v dobro všechno, co se stane, i to nepěkné. On vnáší klid do našich bouří, protože s Bohem život nikdy neumírá.

Pán nás uprostřed bouře interpeluje a vybízí, abychom vzbudili a aktivovali solidaritu a naději, jež jsou s to upevnit, podpořit a dát smysl těmto hodinám, kdy se zdá, že všechno ztroskotává. Pán se probouzí, aby probudil a oživil naši velikonoční víru. Máme kotvu: v Jeho kříži jsme byli spaseni. Máme kormidlo: v Jeho kříži jsme byli vykoupeni. Máme naději: v Jeho kříži jsme znovuzrozeni a obejmuti, aby nás nic a nikdo neoddělil od Jeho výkupné lásky. Uprostřed izolace, v níž trpíme nedostatkem přízně a setkání, zakoušíme nedostatek mnohého, slyšme ještě jednou zvěst, která je naší spásou: vstal z mrtvých a žije vedle nás. Pán nás volá ze svého kříže, abychom opět nalezli život, který nás čeká, hleděli na ty, kteří se nás dovolávají, posílili, rozpoznali a podnítili milost, která v nás přebývá. Nezhášejme skomírající plamínek (Iz 42,3), který nikdy neochoří, a dejme vzplanout naději.

Obejmout Jeho kříž znamená najít odvahu obejmout všechny rozpory nynější doby, vzdát se na chvíli svého bažení po všemohoucnosti a majetku a dát prostor kreativitě, kterou může vzbudit jedině Duch svatý. Znamená to najít odvahu otevřít prostory, kde všichni pocítí, že jsou povoláni, a dopustit nové podoby pohostinnosti, bratrství a solidarity. V Jeho kříži jsme byli spaseni, abychom přijali naději, které umožníme posilovat a podporovat všechna možná opatření a cesty, jež nám mohou pomoci se opatrovat a chránit. Obejmout Pána, abychom objali naději: to je síla víry, která osvobozuje od strachu a dává naději.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?« Drazí bratři sestry, z tohoto místa, které vypráví o skálopevné Petrově víře, chtěl bych dnes večer svěřit vás všechny Pánu na přímluvu Madony, Spásy jeho lidu, mořské hvězdy uprostřed bouře. Z této kolonády, která objímá Řím a svět, ať na vás sestoupí Boží požehnání jako útěchyplné objetí. Pán ať žehná světu, daruje zdraví tělu a útěchu srdci. Žádáš nás, abychom neměli strach. Naše víra je však slabá a jsme bázliví. Ty však, Pane, nenechej nás napospas bouři. Zopakuj znovu: »Vy se nebojte« (Mt 28,5). A my, spolu s Petrem, »hoďme na Něj všechnu svou starost, vždyť Tobě na nás záleží« (srov. 1 Petr 5,7).

Přeložil Milan Glaser

Foto: Lenka Fojtíková ( přímého přenosu TV NOE)

26/03/202026/03/2020

Papež zítra udělí světu mimořádné požehnání Urbi et Orbi

Papež František zítra světu udělí mimořádné požehnání Urbi et Orbi, při němž je možné získat plnomocné odpustky. Do Vatikánu kvůli tomu nechal převézt kříž z kostela svatého Marcela, který se nachází na Via de Corso.

S tímto křížem se pojí zázračné události, které začaly 23. května 1519. Tehdy noční požár obrátil kostel zasvěcený papeži Marcelovi v popel. Mezi doutnajícími pozůstatky chrámu byl ale nalezený neporušený kříž z hlavního oltáře, u něhož hořela malá olejová lampička. Od té doby se začala scházet před tímto křížem každý pátek skupina věřících k modlitbě. Osmého října 1519 rozhodl papež Lev X. o výstavbě nového kostela.

O tři roky později, kdy město zasáhl tzv. „Velký mor”, vynesli Římané kříž do ulic navzdory zákazům majícím zabránit dalšímu šíření epidemie. Kříž byl věřícími ulicemi města nesen ke Svatopetrské bazilice. Jeho putování trvalo dlouhých šestnáct dnů – od 4. do 20. srpna 1522. S postupujícím procesím totiž začínal mor ustupovat a každá farnost si chtěla podržet zázračný kříž co nejdéle. V okamžiku, kdy se procesí vrátilo s křížem zpět do kostela, morová epidemie zcela zmizela.

Od roku 1 600 se procesí z kostela sv. Marcela do Svatopetrské baziliky stalo součástí oslav Svatých roků. Na zadní straně kříže tyto roky připomínají jména papežů a letopočty jubilejních let.

V pátek 27. března bude tento zázračný kříž umístěn blízko vchodu do baziliky svatého Petra. Papež František bude totiž na prázdném náměstí sv. Petra ve streamingovém přenosu předsedat eucharistické adoraci, po níž udělí Nejsvětější svátostí požehnání Urbi et Orbi. Věřící naší země budou moct vše sledovat živě prostřednictvím internetu, TV Noe a požehnání bude živě přenášet i Česká televize na kanále ČT 2.

Toto eucharistické požehnání určené městu Řím a celému světu bude spojeno s možností získat plnomocné odpustky v návaznosti na dekret Apoštolské penitenciárie, který byl vydaný v souvislosti s naléhavou situací nákazy Covid-19.

Papež vyzývá všechny věřící, aby se s ním v pátek 27. března od 18 hodin spojili v modlitbách. Chce, aby se toto oznámení co nejvíce rozšířilo a o zítřejší modlitbě s následným požehnáním se tak dozvědělo co nejvíce lidí

Foto: italský facebook

(zdroj: www.cirkev.cz a www.vaticannews.va)