Z Eilatu, kde jsem měla základnu, se mně letos podařilo vyrazit opět po dvou letech k Mrtvému moři, do Jeruzaléma a po čtyřech letech také do Bethlehemu, z čehož jsem měla velikou radost. V Eilatu (první den pobytu popisuji zde) jsem si letos také poprvé vyrazila na útes delfínů, kde jsem si s delfíny i zaplavala. Ještě před tím jsem se ale musela navléct do neoprenu, vyfasovala jsem potápěčské brýle, šnorchl a dostala krátké školení, jak se šnorchluje. Když jsem se nořila do vod Rudého moře, měl jsem respekt, nechci říct přímo strach, protože mně hlavou letělo, že moje pojistka tedy skutečně nezahrnuje potápění a to jsem tedy zvědavá, co by se dělo, kdyby se mně voda dostala do té trubičky, co mi trčela nad hladinu moře z pusy, a já tu slanou vodu vdechla. Naštěstí nedošlo k žádnému takovému katastrofickému scénáři a já si poprvé na vlastní oči mohla prohlédnout, jak vypadá nádherný podmořský svět s hejnami ryb a různě barevnými rostlinami pod vodou. Kolem nás se vznášely fialové medúzy a také plavali vzpomínaní delfíni, kvůli kterým jsem do tohoto dobrodružství šla.
Jistě není bez zajímavosti, že je tento útes na světě jediným svého druhu, kdy delfíni nejsou vězněni, ale mohou si kdykoliv vyplavat na širé moře.
Další den jsem si koupila u ruské cestovní kanceláře zájezd k Mrtvému moři, řece Jordánu, kde křtil Jan Křtitel, Bethlehemu a Jeruzalému. Přestože bylo pár dnů před Svatým týdnem, měli jsme štěstí a dostali jsme se v Bazilice Božího narození až na místo, kde se měl pan Ježíš narodit a také v Bazilice Božího hrobu na Golgotu a do Božího hrobu. Návštěvu Jeruzalému jsme zakončili u Zdi nářků (o tom, co jsem zde zažila, píšu více zde ) a poté frčeli zpět do Eilatu, což bylo nějakých 300 km. Bylo to náročné udělat v jednom dni na otočku 600 km, ale rozhodně nelituji a jsem za to ráda, že jsem na těchto svatých místech zase mohla být a zvlášť teď před Velikonocemi…
Ke konci svého pobytu, kdy jsem byla prakticky sedm dnů obklopena jen samými rusky mluvícími lidmi, jsem už pomalu začínala i myslet rusky. Je až neuvěřitelné, kolik mně toho v hlavě za ty roky studií z ruštiny zůstalo. Je fakt, že jednou jsem přes dveře na chodbě hotelu zaslechla češtinu a jednou na pár minut také na pláži, kdy se zde zastavil pár mladých lidí. A to bylo vše. Potom už jen výjimečně němčinu. Jo a s delfíny jsem šla plavat kromě instruktora také s párem mladých Kanaďanů, kteří mne uklidňovali, že se nemusím ničeho bát 🙂
Ale Izrael miluji a pokaždé zde objevím a zažiji něco nového, tak třeba zase někdy nashledanou…
Nadhera i ja milujem tuto krajinu