Slovácko se loučilo se „svým“ biskupem

O Dolních Bojanovicích se s nadsázkou říká, že je to moravský Vatikán. V pátečním odpoledni se sem včera sjelo bezmála na tři desítky kněží. Byli mezi nimi i pomocný brněnský biskup Pavel Konzbul, olomoucký pomocný biskup Josef Nuzík a premonstrátský opat v Nové Říši Marian Rudolf Kosík. A poté samozřejmě nespočetné množství domácích i přespolních. Všichni chtěli na poslední cestě na věčnost doprovodit zdejšího rodáka emeritního pomocného biskupa brněnského Petra Esterku.

Mezi smutečními hosty v černém zářily kroje. O víkendu se v Dolních Bojanovicích totiž slaví hody svatého Václava, protože je tomuto světci zasvěcený zdejší kostel, a tak na pohřební mši svatou přišla i většina letošní krojované chasy. V krojích bylo ale vidět i některé starší ženy. Všichni tak chtěli vzdát úctu výjimečnému muži, který navzdory všemu, co se světě dokázal, zůstal stále skromným mužem, jehož většina známých oslovovala až do konce života „Peťo“. Podrobnosti o jeho dramatickém a také dobrodružném životě se můžete dočíst díky Paměti národa zde.

Já jsem se s panem biskupem poprvé potkala na pohřbu P. Šimčíka v Blatničce v roce 2002. Poté jsme se setkávali při jeho návštěvách České republiky na Velehradě, Antonínku i v Hodoníně. Nemohla jsem proto včera chybět ani na jeho pohřbu. Tamní věřící v čele s panem farářem Petrem Karasem připravili panu biskupovi krásnou slavnost, jejíž součástí samozřejmě byla hudba a zpěv, což vedle krojů a dalších lidových tradic jejich slavný rodák tak miloval.

Pokud máte čas a chuť, podívejte se na fotky, které přiblíží atmosféru, která včera v Dolních Bojanovicích panovala. A tady jsou přepisy promluv, které při pohřbu zazněla. Nahrála jsem je na diktafon a přepsala.

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby se alespoň občas měli možnost setkat s tak výjimečnými a přitom skromnými lidmi, jako byl biskup Petr Esterka…

Lenka

Přepis kázání brněnského pomocného biskupa Pavla Konzbula:

„Pokud si přečteme napínavý životopis našeho drahého zesnulého Petra, tak nás asi nepřekvapí, že jeho biskupské heslo znělo Jděte do celého světa – pasáž z Markova evangelia, kdy Ježíš říká svým učedníkům Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. S tím pěkně koresponduje i jeho biskupská služba, kdy byl pověřen duchovní péčí pro české katolíky ve světě. Jít do světa v sobě zahrnuje rozměr uznání, dobrodružství a poslání. I náš vstup do nové posmrtné reality zahrnuje tyto právě tyto tři rozměry.

První je uznání. Biskup Petr nyní vstupuje do světa, který doposud osobně neznal, kterému lidová slovesnost říká „onen svět“. Toto oddělení světů v naší představě vyvolává beznaděj, kterou kdysi vystihl spisovatel Franz Kafka, když charakterizoval tento svět jako uzavřený systém, zámek s pokojíky, chodbami a bludišti, které nikde nekončí. Jeden posel tam vyslechl od svého umírajícího krále poselství, ale i když se velmi namáhal, nikde nenalezl bránu, aby se dostal ven a přinesl poselství na jeho adresu.

My ale každou neděli vyznáváme víru ve společenství svatých. Díky tomu víme, že oba tyto světy jsou v Ježíši Kristu spojeny. A to nejen skrze váhu skutků, ale i skrze modlitby. Křesťanství více používá jiného výrazu. Člověk který jako první spatřil ve vidění takzvaný onen svět, označil termínem Nebeský Jeruzalém. Udiveně se tázal, kdo jsou tihle ti v bílém rouchu a odkud sem přišli? Uslyšel odpověď: „To jsou ti, kdo přichází z velikého soužení, roucho si doběla vyprali v Beránkově krvi.“

Potom tu máme dobrodružství. Tento rozměr smrti zajímavě charakterizoval americký režisér, dramatik Woody Allen slovy: „Nejde o to, že bych se bál umřít. Já jen nechci být u toho, když se to stane.“ My křesťané víme, že v těchto okamžicích nebudeme sami. Bude s námi ten, kdo přemohl smrt. Biskup Petr už vlastně tuto zkušenost měl, když v červnu roku 1957 dramaticky překonával Železnou oponu, kdy si doslova prostříhal cestu do Rakouska, nového svobodného světa, první, co se svými přáteli uviděl, byla Boží muka. Potom jeho životní dobrodružství pokračovalo a já věřím, že pokračuje i na onom světě. Poznáváním nekonečné Boží lásky tváří v tvář. Stojíte v této farnosti na prahu hodové slavnosti. Na hody často přijíždí rodáci a příbuzní. A tak je velice symbolické, že i biskup Petr přijel na tyto hody. Ne ale aby je prožíval s vámi, ale aby se účastnil hodů, jak doufám největších, nebeské hodové hostině.

Nakonec tady máme rozměr poslání. Odpovědnost ze snů. Naši drazí zesnulí už evangelium hlásat nemusí, ale jejich úkol nekončí. V okamžiku, na věčnosti, kde není času, berme tento výraz doslovně, vstoupili do společenství svatých, tak se jim otevírají nové obzory. Mohou naplno a s lehkostí žít vzorec svatosti, který zajímavě definoval světec svatý Maxmilián Kolbe. Definoval ho jako malé ve rovná se velké V. Malé v je moje vůle, říká, velké V je Boží vůle. Drahý spolubratře v biskupské službě, žij naplno Boží vůli ve svatém pokoji Božího králoství.“

Synovec Jaroslav Hromek:

„Dovolte mi malou vzpomínku na našeho strýčka Peťu. Tak jsme mu v rodině říkali. Mohu říct, že pro mne byl druhým taťkou. Prožil jsem s ním totiž mnohou událostí nejen v naší zemi, ale také v USA. Dá se říct, že mně otevřel nový pohled nejen na církev, ale i na dění ve světě. Jeho názory předběhly dobu, což mne samozřejmě ovlivnilo. Co se mně vybaví při vzpomínce na něj? Skromnost! Často jsem ho vozil po republice a nikdy jsem nezažil, že by se nějak povyšoval nebo dával najevo, čeho dosáhl. Kromě okay a all right skoro nepoužíval anglická slova. Na cestu mu mamka připravila chleba s máslem a mlékem. Já bych se i někde na jídlo zastavil, ale Mc Donald u nás tehdy ještě nebyl, a tak začalo období půstu. S hlavním městem Prahou budu mít vždy spojenou naši návštěvu na Hradě u pana kardinála Tomáška. Po celou dobu návštěvy jsem musel mluvit a strýček si v těch okamžicích s panem kardinálem psali, protože v místnosti bylo mnoho odposlechů státní bezpečnosti. Vůně. Vždy voněl tak trochu americky. Kam vešel, tam to všechno provoněl. Dokonce kostelníci říkali, že věděli, které roucho měl oblečené. Já se jednou navoněl jeho parfémem, ale nikdo nereagoval. Rád zpíval. Každou cestu jsme začínali písní Andělé Boží. To jsem ještě tak trochu stačil. On ale potom zpíval dál slovácké písničky. Snažím se vzpomínku na něj odlehčit, protože vím, že by to tak chtěl, proto jsem na začátku nepoužil slova smuteční hosté. Budu ho nyní citovat: „Smrt je součástí života. Ve smrti se člověk rodí do nového, lepšího věčného života, do života s Bohem.“

Strýček Peťa pro mne vždy byl a navždy zůstane velkou osobností s obrovským srdcem. Pro celou naši rodinu znamenal víc než si dnes dokážeme uvědomit. Jeho úsměv a radost ze života zůstane navždy v mém srdci. Na závěr bych chtěl poslat do Ameriky poděkování Joen za všechnu starost o našeho strýčka. Byla s ním v posledních hodinách jeho života. Moc za vše této děkujem. Sbohem náš strýčku Peťo…“

Starostka Dolních Bojanovic Eva Rajchmanová:

Starostka nejdříve ve své promluvě vzpomněla celý život zemřelého biskupa. Dále řekla: „Neuvěřitelných 26 let se nesměl vrátit do své rodné vesnice, kterou tak miloval, a kterou se rád chlubil. Jeho návraty potom bývaly nenápadné, tiché a chlapecky radostné. Z jeho chování a jednání nebylo poznat doktora teologie, monsignora, profesora či kaplana amerického letectva. A tak nejen jeho nejbližší, třicet pět bratranců a sestřenic, vlastníky nepočítaje, přátelé, rovníci, spolužáci a snad kdekdo ve vesnici ho oslovovali jeho chlapeckým jménem Peťa. Kolik jen to bylo povídání vážného i humorného v propadání se do vzpomínek a hlavně kolik písní jsme přezpívali a jedna krásnější druhé. Ne všech písní jsme vzpomněli, ale na jednu jsme nezapomněli při loučení nikdy. S pánem Bohem idem od vás, neublížil jsem, neuškodil jsem žádného z vás…. Dnes děkujeme za jeho sílu a především Pánu za jeho dar života. Své biskupské heslo Jděte do celého světa naplnil beze zbytku. Otče biskupe, buďte s Bohem…“

Farář v Dolních Bojanovicích P. Petr Karas:

„ Do farnosti jsem nastoupil ve dnech, kdy byl vysvěcen na biskupa a potom zde slavil jako biskup mši svatou. Skrze občasné setkání a telefonát mne potom na dálku provázel v mé službě ve zdejší farnosti. To je mé osobní zavzpomínání, ale i poděkování. Nebudu připojovat další pohledy na jeho osobnost, protože jich tady už zaznělo dost. Snad jen zmíním ještě to, co zaznělo v předchozím citátu. Že se opravdu rád setkával s lidmi. Když tady byl, tak se  třeba někoho o hodech a různých příležitostech ptal: „A čí ty jsi, odkud jsi, od kterých jsi?“ prostě zjišťoval příbuzenské vazby a bylo vidět, že se rád s lidmi setkává. Věřím, že je to i takový symbol, touha po setkání, že v něm jistě byla touha po setkání nejen s lidmi, ale s Pánem, a že už stojí před jeho tváří. Připojuji se k děkování za jeho život a připojme se k prosbám, aby se mohl radovat z toho definitivního a nikdy nekončícího dobrodružství Boží blízkosti.“

Na emeritního biskupa Petra Esterku rád zavzpomíná i dvaasedmdesátiletý bývalý kapelník dechové hudby Bojané Štěpán Esterka.

„Pamatuji si ho od útlého dětství. Bydleli jsme naproti jeho domu. Navždy zůstane uložený v mé mysli i srdci jako velmi dobrý člověk, který miloval moravskou muziku. Ať už to byl folklor, dechovka či chrámová hudba. Jsem vděčný, že jsem se po revoluci coby kapelník dechové hudby Bojané mohl podílet i na jeho primicích. Obohatil celou naši rodinu. Moc nás podpořil, když byla manželka onkologicky nemocná. Nikdy nezapomenu na naše debaty ve vinných sklípcích. Zazpívali jsme si, zahráli a vedli duchovní i politické diskuze. Míval tato setkání moc rád.“

Moje první návštěva Žďáru nad Sázavou

Dnes jsem poprvé vyrazila za reportáží na Vysočinu do Žďáru nad Sázavou. Konal se tam totiž sedmnáctý ročník Diecézní pouti rodin. Na místě jsem byla s dvouhodinovým předstihem, tak jsem si stihla skočit na Zelenou horu, kde jsem v dnešním ránu byla prvním návštěvníkem. Počasí bylo tedy na prd. Z šedivého nebe fotograf zrovna moc nejásá. Přesto jsem fotila, protože kdo ví, kdy se do těchto končin zase dostanu. A kostel sv. Jana Nepomuckého, který navrhl slavný architekt Jan Blažej Santini, na Zelené hoře je zapsaný na seznamu UNESCO.

Dole v zámeckém areálu při mém návratu vrcholily přípravy na pouť. V chrámu Nanebevzetí Panny Marie v tom okamžiku seděla jen jedna paní. Na místě jsem zjistila, že je tam nádherná květinová výzdoba s názvem Bazilika v květech naděje. Postaralo se o ni dvanáct floristů z celé České republiky i ze Slovenska. Marie Horáková, majitelka Květinky ve Žďáru nad Sázavou vše zorganizovala a pozvala mistra floristu Michala Hauta, který celý seminář zaměřený na nové květinové trendy vedl. Výstavu je možné ve Žďáru nad Sázavou navštívit až do 5. září. Na příchozí také čekala výstava fotografií, jejichž autory jsou fotografové ze společnosti Člověk a víra. Moc pěkné fotky tam měly.

Bazilika se pomaličku plnila, lidé přicházeli, já udělala nějaké rozhovory a zaujala dobrou pozici na focení. Při mši hrála úžasná schola a panovala taková doopravdy rodinná atmosféra. Žďárský farář a děkan v jedné osobě P. Vladimír Vojtěch Záleský připomněl, že vloni se kvůli covidu pouť neuskutečnila. Že zatímco na první poutě přijížděly až tři tisíce lidí, nyní jich je v posledních letech mnohem méně. Jedním důvodem je deštivé počasí a především mnoho dalších akcí v jednotlivých farnostech, takže přijíždějí skutečně jen ti, kdo přijet chtějí.

Mši svaté předsedal brněnský biskup Vojtěch Cikrle a měl povzbuzující slova pro všechny generace rodin. Přítomným mimo jiné třeba prozradil, že často slouží mše svaté za děti, mladé, střední generaci a hodně myslí na dříve narozené i nemocné. To nejdůležitější, co zaznělo, se budete moct dočíst ve středečním vydání Katolického týdeníku. Po mši svaté byl připravený bohatý program, který byl především zaměřený na osobnost svaté Ludmily, jejíž 1 100. výročí násilné smrti si letos připomínáme.

Pokud chcete, tak mrkněte na fotky, které někdy řeknou mnohem více než tisíce slov.

Všechny zdravím a přeji krásný zbytek léta, i když já dnes na Vysočině prožila dost hodin spíše pohledem přes dešťové kapky. A ještě poznámka na závěr. Když jsem se vracela, tak mně navigace Waze navedl do jakési chatové oblasti, kudy se linula uzounká cestička, která připomínala spíše polňačku, byla sice trošku místy zarostlá trávou, ale pořádně rozbahnělá. Tak jsem si to tak šinula s vědomím, že pokud by proti mně jelo auto, tak se ani náhodou nevyhneme. V jednom okamžiku, kdy jsem projížděla právě okolo jakéhosi rybníčka, začalo auto prokluzovat a klouzat ze strany na stranu, takže jsem už s hrůzou viděla, že zahučím do toho rybníka. Tak úpěnlivě jsem se fakt dlouho nemodlila, aby k tomu nedošlo… Když jsem se z té hrůzy vymotala a konečně měla pod koly auta zase asfalt, tak si nedovedete představit, jak jsem děkovala za šťastné vyváznutí ze sítě Waze!

Všem Vám tedy přeji také šťastné návraty domů!!!

Lenka

Jezuitský kněz P. Jan Pavlík upozornil už před mnoha lety, že se citová nezralost nyní stává největším problémem

V dušičkovém čase je dobré zavzpomínat na ty, kdo nás předešli na věčnost. Třiadvacátého října jsme si připomněli sté narození výjimečného muže – jezuitského kněze P. Jana Pavlíka. Osobně jsem s ním nikdy velký rozhovor nedělala. Díky blatnickému faráři P. Zdeňkovi Stodůlkovi jsem se ale mohla v prosinci roku 2006 zúčastnit v Blatnici pod Svatým Antonínkem přednášky tohoto vzácného kněze, jehož vyhledávalo ke zpovědi mnoho kněží. Blatnický farář ho tehdy pozval, aby promluvil k budoucím biřmovancům.

Zveřejňuji zde slova, která tehdy zazněla, protože jsou poplatná i pro dnešní dobu.  P. Jan Pavlík tehdy řekl:

„Nejme tu od toho, abychom mnoho mluvili, ale abychom byli svědectvím dobra a vnitřní krásy. Náš život má být svědectvím, které bude směřovat k hledání dobra. Nemá smysl se hlídat, abychom něco nepokazili, ale spíše stále hledat, jak bychom mohli něco udělat lépe, a jak bychom mohli někomu udělat radost. To je svědectví, které vede k důvěře. Svátost biřmování bývá nazývána také svátostí křesťanské dospělosti. Patří sem fyzická, intelektuální a citová zralost. Pro lidský život je nejdůležitější citová dospělost. Mnohdy vidíte, že čtyřiceti i padesátiletí lidé dělají blbosti na entou. Nejsou citově vyzrálí. Nemají v sobě vypěstovanou zodpovědnost. S citovou zralostí je to dnes těžké. Doba technicko-kulturní revoluce a stálý rozmach dává vše velmi lacino. Tak snadno si můžeme někam zavolat mobilem, poslat esemesku nebo na cokoliv nasurfovat na internetu. Pokud chtěl někdo z mé generace v mládí získat poznatky, musel hodně číst a vše ukládat do paměti. Citová nezralost se nyní stává největším problémem. Potřebuje svobodný, vážný zásah každého jedince, aby navzdory lacinosti dozrával k zodpovědnosti celého lidstva, národa, rodin, manželství a vůbec. Nebrat zodpovědnost za nic je katastrofický scénář postmoderního světa,“ řekl tehdy šestaosmdesátiletý kněz.

Tento text jsem v prosinci roku 2006 napsala pro okresní týdeník hodonínského okresu Naše Slovácko, který dnes už neexistuje.

Jezuitský kněz P. Jan Evangelista Pavlík se narodila 23. 10. 1920 v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen  19. 6. 1943. Působil v různých farnostech po celé jižní Moravě a v roce 1947 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. V roce 1950 byl v rámci Akce K nezákonně internován a posléze poslán k PTP. Po návratu ze služby u PTP mu stát znemožňoval kněžskou činnost. Od ledna 1954 pracoval v Ostravě jako stavební dělník. S dalšími jezuity v Ostravě si vyměňoval a rozmnožoval náboženskou literaturu a v provizorních podmínkách se pokoušeli o život v řeholní komunitě. Zároveň tehdy P. Pavlík organizoval tajné studium jezuitských kleriků a duchovně vedl skupinu mladých věřících. Dne 12. srpna 1955 byl zatčen. Při vykonstruovaném procesu byl označen za „organizátora rozsáhlé ilegální organizace mimořádné nebezpečnosti“ a jednoho z hlavních představitelů „páté kolony Vatikánu“.  Dne 5. ledna 1956 byl odsouzen Krajským soudem v Ostravě v procesu Pavlík a spol. za velezradu na 10 let vězení. Prošel koncentráky při uranových dolech na Jáchymovsku, poté byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Propuštěn byl na amnestii 11. května 1960.  V roce 1971 se stal provinciálem jezuitů a tento úřad zastával až do roku 1991. Po sametové revoluci zahájil obnovu organizace české provincie. V letech 1991–1998 působil také jako spirituál kněžského semináře v Olomouci. Od roku 1998 působil na Velehradě. Zemřel 28. 11. 2008 a  byl 4. 12. 2008 pohřben na Velehradě.

Rozhovory s hudebním skladatelem Pololáníkem a mladou lékařkou Judit, která zamířila na misie do Afriky

V minulých dvou týdnech jsem měla díky novinářské profesi to štěstí, že jsem mohla mluvit se dvěma úžasnými lidmi. Nejdříve jsem se setkala na Strážné hůrce ve Velké nad Veličkou s mladou lékařkou Judit Blažkovou. Tuto letos osmadvacetiletou ženu jsem se zatajeným dechem vloni sledovala prostřednictvím facebooku, jak je na misiích v africké Ghaně. Už tehdy jsem si říkala, že bych s ní chtěla udělat rozhovor až se vrátí domů. Vzhledem k tomu, že ale pracuje a studuje v Ostravě, bylo to pro mne trochu z ruky. A tak jsem si říkala, že snad jednoho dne zamíří na Horňácko, kde několik let žila se svou rodinou na evangelické faře v Hrubé Vrbce, protože je její tatínek evangelickým farářem. Znali jsme se všichni z té doby, kdy působil na Horňácku. Když jsem potom nedávno zjistila, že bude mít o své cestě na misie povídání ve Velké nad Veličkou, tak jsem ji hned kontaktovala, jestli by byla ochotná mně poskytnout rozhovor. A byla! Najdete ho tady Co mne na setkání s touto mladou ženou nejvíce fascinovalo? Jak si na nic nehrála a zcela upřímně odhalovala i své slabé stránky – to, s čím musí bojovat jako každý člověk.

Mladá lékařka Judit Blažková na své misi v Ghaně. Foto: rodinný archiv Judit Blažkové

No a potom jsem dostala od tiskové mluvčí brněnského biskupství paní Martiny Jandlové tip, abych udělala rozhovor s hudebním skladatelem Zdeňkem Pololáníkem, který 25. října oslaví pětaosmdesáté narozeniny. Přiznám se bez mučení, že do tohoto rozhovoru se mně moc nechtělo. Já, coby hudební nevzdělanec, jsem o tomto pánovi vlastně do té doby nic nevěděla. Když jsem se při přípravě na rozhovor začala seznamovat s jeho dílem a životem, tak mně lezly oči z důlků a styděla jsem se za svou neznalost… Ještě před tím jsem mu ale samozřejmě telefonovala do Ostrovačic, kde žije prakticky celý život se svou ženou. A právě manželka vzala telefon a rovnou mně řekla, že z rozhovoru nic nebude, protože manžel už rozhovory vzhledem ke svému věku nedává. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem mluvila po telefonu s panem Pololáníkem a ten mně svolil, že mohu přijet. Ještě ten den večer mně ale telefonoval a ptal se mne, jak chci rozhovor vést, že by byl rád, abych se neptala na věci obecně známé, které už říkal tolikrát v mnoha jiných rozhovorech, které za svůj dlouhý život poskytl nejrůznějších médiím. A mailem mně zrovna nějaké rozhovory naposílal včetně odkazů na videa. No moje nervy! Na tento rozhovor jsem se připravovala několik hodin, aby byl jiný.

Panu Pololáníkovi jsem řekla, že bych jeho život a tvorbu v rozhovoru ráda představila tak, že tomu bude rozumět i stařenka na Slovácku, která každý den při mších zpívá z Kancionálu i jeho písně. A on souhlasil.

A tak jsem se jedno říjnové odpoledne vydala do jejich domečku v Ostrovačicích, kde mne přivítal pan Pololáník se svou ženou Jarmilou. A byli oba úžasní! Jak už jsem řekla, tak toto setkání patří mezi ta, na která se nezapomíná. Fascinovala mne víra pana Pololáníka, kterou nikdy v životě nezapřel. I v době totality hrával pravidelně na varhany v kostele a do zahraničí neemigroval kvůli ekonomické situaci, přestože by tam byl se svým dílem jistě milionářem. V rozhovoru přiznal, že byl tehdy nejvíce poškozený prostřednictvím honorářů ze zahraničí, že existovaly tabulky, podle kterých byli odměňováni umělci. Čím více byl kdo politicky angažovaný, tak měl vyšší honorář. A on se politicky neangažoval vůbec, takže jeho honoráře byly na té nejnižší příčce. A když jsem se ho ptala, jestli mu to nebylo líto, tak řekl, že vůbec, že mu nestálo za to, aby se takto zaprodal. Smekám! Před dílem tohoto hudebního génia i jeho charakterem…

Hudební skladatel Zdeněk Pololáník se svou manželkou Jarmilou v pracovně rodinného domu v Ostrovačicích. Foto: Lenka Fojtíková

Celý rozhovor si můžete přečíst v zítřejším vydání Katoloického týdeníku. Ukázku z něj najdete tady

Mladou lékařku Judit a hudebního skladatele Zdeňka Pololáníka dělí věkový rozdíl sedmapadesáti let. Některé věci mají přesto společné – jdou si za svým cílem, dělají, co mají rádi, co je baví, dělají to s láskou a přitom jsou naprosto skromní. Nepotřebují si hrát na „borce“, aby tak zvýšili svou hodnotu, protože oni BORCI jsou aniž by si na cokoliv potřebovali hrát. A také oba věří v Boha, který je nad tím vším, co dělají… Je radost setkat se s takovými lidmi a mít tu možnost s nimi rozmlouvat o jejich životě a pohledu na svět. Jsem za to Bohu nesmírně vděčná…

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby se setkávali také s lidmi, kteří si nepotřebují na nic hrát, kteří žijí své životy naplno…

Lenka

Biskup Konzbul požehnal zvony v Novém Veselí a připomněl aktuálnost svatého Václava pro dnešní dobu

Kvůli článku a fotce pro Katolický týdeník jsem se včera poprvé v životě vydala do Nového Veselí na Vysočině. Tamní pan farář a známý propagátor poutí P. Jan Peňáz mně poradil, že mám jet po dálnici až do Měřína a od tam potom zamířit na Nové Veselí, že je to sice o pár kilometrů dál, ale jinou trasou bych jela po objížďkách, protože se tam údajně opravují silnice.

Když jsem sjela z dálnice a poslouchala Waze, jak mám jet, tak jsem si říkala, že to není snad možné. V jednom okamžiku jsem měla podle šířky silničky dojem, že jedu na Slovácku po cyklostezce. Ne, nebyla to cyklostezka, ale holt jsem byla na Vysočině a ne na Slovácku 😀 Waze nezklamal a dovedl mne do cíle zase s hodinovým předstihem. Představovala jsem si, jak si hodím relax a budu nečinně relaxovat, ale to jsem se škaredě spletla.

Ulice totiž byly okolo kostela sv. Václava docela dost plné lidí a stále dovnitř přicházeli noví a noví lidé. Tak jsem se tam šla mrknout a on pan farář pro všechny příchozí připravil už od 14 hodin zajímavý program. Všichni hlavně valili k oltáři, aby si zblízka mohli prohlédnout dva nové zvony – Svatého Václava a Jana Pavla II. Dokonce si je mohli zájemci poťukat speciálním „kladívečkem“ (nebylo ze železa!!!) a slyšet, jak zní. Tedy hlavně ten menší – Jana Pavla II., protože byl zavěšený. Koukala jsem, že toho všichni využili. U vchodu si mohli návštěvníci za padesát korun zakoupit oplatky, které nechal pan farář upéct speciálně pro tuto příležitost. Kupující tím podpořili pořízení zvonů. No a ještě byla nedaleko vchodu také výstava věnována zvonům v kostele svatého Václava v Novém Veselí, která zachycovala jejich pořízování i zničení požárem a „ukradením“ na bojiště první i druhé světové války. P. Peňáz při své úvodní řeči řekl, že se to snad už nebude opakovat. Kromě toho ve smyčce na obrazovce běžel dokument pořízený z odlévání zvonů v Przemysli v Polsku a z převozu do kostela v Novém Veselí.

Zvony požehnal brněnský pomocný biskup Mons. Pavel Konzbul a tady je přepis jeho kázání:

Widukind ve své kronice Sasů napsané kolem roku 970 píše, že se o pražském knížeti Václavovi vypravují zázračné věci. A to je právě výhoda i nevýhoda hlavního patrona naší země. Legendy jeho život tak opředly, že pravda a fabulace jsou k nerozeznání. Neznáme jeho jediný autentický výrok a neznáme ani jeho podobu. Na druhou stranu je svatý Václav stále inspirující postavou.

Pražský, německy píšící spisovatel židovského původu Franz Kafka, píše: „Já, pražský nevěřící žid, stal jsem se věřícím. Svatý Václav, plod ducha doby a výraz naděje desátého století v Čechách, je také můj svatý Václav a projev mé víry jakožto žida, který je otevřen křesťanství Františka z Assisi a svatého Václava, jímž oběma děkuji za víru v budoucí posmrtný život.“

Při čtení životopisu svatého Václava můžeme podle mého soudu najít tři charakteristické rysy jeho osobnosti:

Zbožnost –  jedna z legend uvádí jako důvod jeho zavraždění, že čeští páni varovali Boleslava, aby nenechával vládu v rukou tohoto mnicha, který se stále modlí. Svatý Václav totiž neodpovídal obrazu dobového vládce. Panovníci té doby byli často negramotní, krutí a bezcitní idioti. Zatímco Václav byl vzdělaný, prozíravý a citlivý člověk a k tomu ho vedla právě modlitba. Modlitba je totiž hlavní nástroj, který Bůh používá k tomu, aby nás proměňoval. Modlitba je pro nás stejně důležitá, jako základní výzkum pro vědu. Je totiž zdrojem nových nápadů, změny a pokroku v našem osobním životě.

Důslednost – Václavovo křesťanství není jenom matrikové, ale je důsledné, proniká ho a utváří. To se pozná především podle jeho činů. Že naše víra nezemřela, poznáme i my jen podle našich skutků.

Milosrdenství – schopnost vcítit se do druhého, ale nejen to, také druhému pomoci, byla pro Václava typická. Podle svědectví arabských kupců byl v Praze v jeho době důležitý trh s otroky, který hrál v ekonomice státu podobnou roli, jako dnes mladoboleslavská škodovka. A svatý Václav i přesto řadu otroků vykoupil. Je známo, že měl silnou nechuť k hrdelnímu rozsudku, že udělil řadu amnestií a nechal zrušit mnohé šibenice.

Co si z života svatého Václava můžeme vzít do dnešní doby?  Je to právě tato trojice jeho vlastností.  Opravdová zbožnost nám umožní milovat bezbožné, důslednost udrží naši víru při životě a milosrdenství nám umožní udělat druhým radost.

Dnešní úžasný den ve viniční trati Svidrunk, kde byla požehnána nová křížová cesta

Za svůj život jsem při svých cestách ze Židlochovic na Slovácko a zpět snad už „milionkrát“ projížděla Hustopečemi. Ani jednou, skutečně ani jednou, jsem nezaregistrovala, že je v centrum města odbočka na „nějaké“ Popice. A přece je! Zjistila jsem to teprve před pár dny, když jsem na mapách.cz hledala, jak se dostanu do viniční trati Svidrunk, kde se dnes žehnala nová křížová cesta.

Do poslední chvíle jsem netušila, co mne v Popicích čeká. Ještě minulý týden jsem si myslela, že se tam vůbec nedostanu, protože se žehnání křížové cesty překrývalo s plánovanou poutí pekařů v Tasovicích na Znojemsku. A já stále nevěděla, kam mám jet, čemu dát přednost. Nakonec se vše vyřešilo samo, protože pouť pekařů byla kvůli koronavirové karanténě tamního pana faráře nakonec zrušena.

A tak jsem se dnes vydala do Popic pod Pálavou. Opět jsem na místo přijela se značným předstihem a opět jsem si mohla potvrdit, že jsem udělala moc dobře. U kaple P. Marie, kde byl sraz, jsem jako první zastihla vinaře Annu a Rudolfa Žídkovi, kteří křížovou cestu vybudovali mezi svými vinicemi na vlastní náklady. Zapomeňte na to, že by mně prozradili, kolik to stálo. To fakt neřekli, ale podělili se o to, že realizovat záměr, který zrodil v hlavě pana Rudolfa před patnácti lety, nebyla žádná legrace. Jen vyřízení stavebního povolení jim trvalo rok a půl. Kolega z Francie se nad tím pozastavoval, že oni ve Francii by pro něco podobného žádné stavební povolení na svém pozemku nepotřeboval. No… Holt nejsme ve Francii, ale v České republice, kde je všechno jinak.

Dobré dílo se ale nakonec podařilo! A je to něco naprosto nádherného!!! Vzhledem k tomu, že jsem byla na místě se značným předstihem, stihla jsem před zahájením žehnání, kterého se ujal děkan Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla v Brně Mons. Jiří Mikulášek, celou křížovou cestu proběhnout a vše si nafotit bez lidí.  A potom samozřejmě i s lidmi. Však mrkněte do galerie.  Ty fotky mluví za všechna písmenka, která tady naklovu…

U prvního zastavení Mons. Jiří Mikulášek řekl:  „Kdo projde křížovou cestu, ví, co to znamená být nespravedlivě odsouzen, dívat se na to, jak trpí moje matka nebo někdo z blízkých. Mít odvahu pomoct potřebnému a nebát se přihlásit k pravdě, jak mně to říká mé svědomí. Tak bychom mohli pokračovat zastavení za zastavením,“ upozornil v úvodu kněz. Podle jeho mínění jde o nabídku, aby tato křížová cesta připomínala, že jsme také na cestě života, jejímž cílem je setkání s Kristem.

Dnes jsem při té křížové cestě viděla v mnoha očích účastníků slzy. A draly se do očí i mně. To místo, kudy kráčely dějiny Moravy, má obrovskou sílu. Z každého zastavení je výhled na nedalekou Pálavu i Mušovská jezera a všude kolem zeleň vinic. To musí brát za srdce snad každého. Pevně věřím, že se toto místo stane vyhledávaným nejen věřícími, ale i turisty a cyklisty. Jen se tam tak zastavit a koukat na tu nádheru kolem stojí za to…

Pokud by nebyl covid, tak se v tyto dny pomaličku balím do New Yorku, kde jsem chtěla fotit podzim… Dnes jsem si několikrát říkala, že toto je něco úplně jiného než New York, ale asi mnohem krásnější. Je to prostě naše! Taková srdcovka, kde musí snad každému Moravákovi srdce radostí zaplesat…

Takže vinařství rodiny Žídkovy patří obrovské poděkování za mimořádný dar, který jeho členové dali tomuto kraji a budoucím generacím. Pan Žídek totiž všechny upozorňoval, že je přístup na křížovou cestu volně přístupný všem. Hned jsem si vzpomněla na jednu rodinu v úplně jiné obci, jak postavili kapličku na ochranu své vinice, ale pro jistotu ji vybudovali za plotem své vinice… To ve viniční trati Svidrunk žádné ploty nejsou! A je to dobře, protože nehyzdí nádheru tamní přírody…

A vzhledem k tomu, že jsme na jižní Moravě, tak nechyběli krojovaní, mužský pěvecký sbor ani víno. Po požehnání ještě Žídkovi pro všechny připravili úžasné agapé se spoustou dobrot a burčákem, který si každý mohl sám načepovat. A to vše samozřejmě zdarma… A poté ještě všechny zvali do svého vinařství ve vsi na raut. Tam já už jsem nešla, protože jsem musela mazat domů, abych všechno stihla napsat a vybrat fotky. Zpravodajský článek vyjde v Katolickém týdeníku.

Takže, jestli jste naštvaní, že jste letos nemohli letět do Karibiku nebo jako já do New Yorku, nebuďte! Zajeďte si do Popic na Břeclavsku, které leží jen pár kilometrů od Hustopečí a užijte si úžasnou atmosféru viniční trati Svidrunk s novou křížovou cestou.

Výtvarné řešení křížové cesty vytvořila výtvarnice Jaroslava Sojneková a textem jej doplnil básník Jindřich Zogata. Sochařské zpracování návrhu do mramoru provedli sochař Václav Kyselka a výtvarník Jan Sojnek. K realizaci rodina Žídkova vybrala bílý supíkovický mramor. Ten úžasně ladí s pálavskou krajinou stal se tak pomyslným šperkem v krajině.

Tamní křížová cesta nekončí čtrnáctým zastavením, jak tomu bývá zvykem, ale zve návštěvníky k bráně Života.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Vranov letos slaví 780 let poutního místa, zářijové pouti zahájil kardinál Dominik Duka

Vranov u Brna si letos připomíná 780 let tamního poutního místa. Zářijovou sérii víkendových poutí dnes odstartoval kardinál Dominik Duka. Ještě před touto mší ale byla jedna už od osmi hodin ráno, kterou sloužili bratři pauláni. Ti se totiž o toto poutní místo starají. Od půl desáté potom po více než dvacetileté odmlce byla sloužena mše svatá pod širým nebem na prostranství u kostela. Jejím hlavním celebrantem byl sekretář brněnského biskupa P. Jaroslav Čupr. Všechny dnešní mše svaté kněží sloužili za školáky, studenty, pedagogy, katechety, lékaře a zdravotníky.

Tím dnes byla zahájena série víkendových poutí v měsíci září, kdy do Vranova každou neděli zamíří některý z českých a moravských biskupů. Už v úterý 8. září to bude ale o slavnosti Narození Panny Marie olomoucký biskup Mons. Jan Graubner. Mši svatou zde bude sloužit od 18 hod.

O historii poutního místa se více dočtete zde

Zpravodajský článek naleznete v novém vydání Katolického týdeníku.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Kněz při Děkovné pouti věřící vyzval, aby v životě nikdy nevzdali boj být dobrými lidmi

Paleta barev krojů z nejrůznějších koutů Slovácka i z Čech v dnešním dopoledni zaplavila Antonínek. Jak už bývá zvykem, lidé přišli na tzv. Děkovnou pouť děkovat.

Ranní mši svatou od devíti hodin sloužil za své živé i zemřelé farníky správce farnosti Ostrožská Lhota P. Miroslav Reif. Hlavním celebrantem následující mše svaté byl o půl jedenácté rektor Kněžského semináře v Praze P. Jan Kotas. Hned v úvodu mše svaté prozradil, že jeho kořeny sahají do nedaleké Blatničky, která je součástí Farnosti Blatnice pod Svatým Antoníkem, takže toto poutní místo poznával už od útlého dětství.

Antonínek přivítal všechny příchozí mímořádnou výzdobou, na které se podílely desítky lidí. Ostatně fotografie hovoří za vše.

Přepis kázání P. Jana Kotase:

„Když jsme sem teď stoupali nahoru, tak jsem si všimnul, kolik přicházelo rodin s dětmi, tak chci také pozdravit všechny děti. Já jsem totiž poprvé na toto místo přišel jako maličký kluk. Myslím, že mně tehdy byly tak tři roky. Proto jsem tady dnes moc rád. Tehdy mne sem přivedla maminka s tatínkem a moje prababička, která žila v Blatničce. Tady nahoře jsme se setkali s páterem Šuránkem. Mí rodiče potom vzpomínali, jak kráčeli alejí dolů ke studánce a moje prababička a páter Antonín už coby velmi starý kněz šli v takovém moudrém rozhovoru. Byl na ty dva dozrálé lidi prý velmi pěkný pohled. A mezi nimi jsem se motal já asi coby tříletý chlapec. Tak to je takové mé první pouto s touto horou, s tímto vzácným místem pod ochranou svatého Antonína.

Dnes jsem tady s vděčností také proto, že letos je to pětadvacet let, co jsem přijal kněžské svěcení a co jsem měl v Blatničce první mši svatou. Myslím, že každý sem přicházíme a můžeme si vybavit v srdci něco, za co jsme vděční, co patří k bohatství našeho vlastního života, naši vlastní životní cesty. Od těch nejmenších dětí až po ty úplně nejstarší, jejichž hlavu už zdobí stříbrné vlasy a věřím, že i moudrost srdce.

Možná to je první věc, kterou bych rád v rozjímání nad texty Božího slova začal. V průběhu života se měníme. Běží čas. Nejdříve jsme plní síly a potom nám síly začnou pomaličku ubývat. Nakonec ale nezáleží na tom, jestli nás nosí v náručí, nebo jestli chodíme s velikou silou a sebevědomím po svých, nebo jestli se už musíme opírat o nějakou hůlku, nebo nás někdo musí doprovázet a přivézt na vozíčku. Možná, že vlastně na prvním místě nejde vůbec o tom, kolik nám je let a kolik máme síly. Myslím, že si můžeme všimnout, že běží čas a mezi námi jsou lidé, se kterými je dobře, k nimž rádi přicházíme, jsou pro nás povzbuzením a oporou. Aniž o tom přemýšlíme, tak je nám u nich dobře.

Páter Antonín Šuránek, který tady žil a je tak spjat s touto horou a krajem, byl mužem, knězem, u kterého bylo lidem dobře, a proto za ním přicházeli. Hledali jeho radu a smíření s Pánem Bohem a s lidmi z jeho rukou. Vzpomínám si na svou prababičku, že to také byla žena, u níž bylo dobře.

Myslím, že Pán Bůh nás zavolal na tento svět a obklopuje nás spoustou dobrých darů, z nichž některé tady máme okolo oltáře. Chce, abychom z těch dobrých darů pochopili, jak je on sám dobrý. Jakou velikou moudrost, sílu a krásu v sobě nosí. Abychom v tom přátelství s ním se mu stávali podobnými, protože jak běží čas, tak se můžeme s během času proměňovat. Mohou se z nás buď stávat lidé, jako byl páter Antonín, moje prababička nebo kdokoliv na koho si vzpomenete, u koho je dobře. Lidé vděční, lidé i uprostřed těžkostí s jiskrou radosti.

Také se ale můžeme měnit k horšímu. Můžeme se proměňovat v lidi, kteří si stále stěžují. Kteří do srdcí druhých lidí zasévají nespokojenost a svár. Můžeme se začít  podobat takovým nevrlým starcům nebo zlým starým ženám. To, co znají staré pohádky, jako zlé jízlivé starce nebo ježibaby, to nejsou pouze postavy z pohádek! To je reálná podoba, do které, bohužel, člověk může také dorůst. Když se Ježíš modlil a my jsme slyšeli to krásné zvolání: „Velebím tě otče, Pane nebe a země…“ tak v té modlitbě je o kousek dál ještě jedno krásné slovo, kde Ježíš říká: „Nikdo nezná otce, jenom syn.“ Tím Ježíš myslel sebe, ale také ten, komu to chce syn ukázat. Proto přicházíme za Ježíšem, proto se od něj učíme, posloucháme jeho slovo, proto jsme přijali v jeho jménu křest, abychom se mu podobali, protože když se mu budeme podobat, pochopíme, jak veliký a dobrý je Bůh. Potom se budeme radovat z jeho tajemství a s tím se během času budeme proměňovat k jeho podobě. Potom se staneme lidmi, u nichž je dobře.

Víte, je to jako strom. Mnohé z vás chrání jeho větve před prudkým sluncem, a kdyby lilo, tak možná i před deštěm. To je také obraz lidské podoby. Strom může vyrůst, být rovný s velikou korunou a lidem je pod ním dobře. Nebo se může proměnit v pokroucené křovisko, které není schopné člověku poskytnout útočiště, protože se pod ním nedá spočinout. Dává jen bodláčí a hloží.

Když jsme přišli na sklonku léta s radostí a vděčností za tuto krásnou zemi, jak to opěvuje Mojžíš, když opěvuje zemi Izrael, když se my sami radujeme z této země, kterou nám Hospodin dal, radujeme se z polí a vinic, ze stromů, luk, z toho, že máme kde bydlet, že máme co jíst a okolo sebe lidi, kteří nás mají rádi, bychom neměli nikdy zapomenout na to, že nás Pán Bůh nosí v srdci. Že on je tím, kdo zná tajemství života a je šťastný. Že nás má tolik rád a chce se s námi o to štěstí podělit. On na nás den za dnem a minutu za minutou myslí s nesmírně starostlivou láskou.

Vzpomínám si, že jsem před lety četl vzpomínky jednoho mořeplavce. Byl to člověk, který na moři prožil spoustu let svého života a velmi často plul sám. Měl plachetnici a pouštěl se do takových dobrodružných podniků, kdy obeplul celou zeměkouli na své plachetnici sám. Doma měl ženu, děti a rodinu. Měl takový zvyk, že si ke kormidlu dával fotografii svých blízkých. Na velkých oceánech zažíval bouře, kdy desítky hodin nespatřil slunce, nebe, protože nebe bylo zatažené mraky a vlny byly větší než jeho loď. Nemohl usnout, protože musel loď vést. Musel dávat pozor, aby ji vítr a vlny nepřeklopily. Docházely mu síly a bývaly chvíle, kdy už byl tak unavený, že by nejraději jen usnul a poddal se oceánu a nechal se potopit. Možná je to něco podobného, co zažívají horolezci, když už je opravdu veliká zima, jsou vyčerpáni, začínají mrznout a přijde chvíle, kdy by chtěli jen usnout. Ti chlapi a ženy v horách i mořeplavci vědí, že v takové chvíli usnout nesmí. Tomuhle mořeplavci vždy pomáhalo, když umdléval a už by to nejraději vzdal, že měl u kormidla fotografii své milované ženy a dětí. Říkal si, že to nemůže vzdát, musí doplout do přístavu, aby se jim vrátil.

Pán Bůh nás má takhle vyryté do svých dlaní a den za dnem se na nás takto dívá a nikdy na nás nezapomene. A také my, když putujeme tímto světem, máme mít v srdcích obraz svých blízkých a obraz Boží, abychom to nikdy nevzdali, abychom nikdy neusnuli a nepoddali se tomu, jak se různě převalují dějiny světa.  Abychom zráli, byli věrní a blízko těm, kteří nás mají rádi, abychom se k nim vždy dokázali z velkých dálek vracet.

Až nám přibydou šedivé vlasy, budou nás bolet záda a nohy, budeme chodit s hůlkou nebo jezdit na vozíčku, abychom stále byli lidmi, ke kterým druzí rádi přicházejí. Protože dozráli, protože se podobají Bohu, protože být u nich znamená vnímat, že skrze ně přichází do našich životů požehnání.

Běží čas, přibývají nám šedivé vlasy, všichni zestárneme. Nemusíme se ale stát starými jízlivými starci nebo zlými starými ženami. Můžeme být starými, krásnými a požehnanými lidmi. Můžeme druhým dělat s radostí a láskou kříž na čelo a dávat jim požehnání do jejich životní pouti. Zvláště maličkým, kteří jsou okolo nás. Možná až budeme úplně staří a půjdeme tady tou alejí dolů ke studánce, tak si nás někdo všimne, uvidí krásu zralého lidského života, jako to bylo tenkrát v době mého dětství vidět na páterovi Šuránkovi a na mé prababičce a řekne si, že stojí zato v životě to nevzdat, že stojí zato stát se někým, kdo druhým přináší požehnání. A tak vám všem ze srdce přeji, a za to se budu za chvilku modlit u oltáře, abyste nesli v srdci obraz Pána Boha. Obraz, který na vás myslí. Abyste nikdy v životě nevzdali zápas o to být dobrým člověkem, aby až jednou úplně zestárnete, bylo úplně jedno, jestli vám nohy slouží, ale aby všichni okolo věděli, že tam u dědy, babičky, mámy či starého kněze je dobře. Při pohledu do jejich očí člověk chápe, že je život zázrak. Že za něj máme velikou zodpovědnost.

Všechna ta krása, kterou máme dnes okolo sebe, ukazuje někam do budoucna. Jakoby z ní nezůstalo nic, ale přece. Ochutnali jsme to dobré, co nám Bůh dává, a čím nám ukazuje, na jak velké dary se můžeme těšit. Křesťané jsou lidé vděční, zrají do krásy a požehnání a křesťané jsou lidé, kteří vědí, že přítomný svět vlastně mluví o budoucnosti. A tak putujme dobře životem, jako jsme dnes připutovali na tuto horu. Staňme se dobrými lidmi, nesme požehnání, buďme vděčni a podobejme se Bohu.

Božím jménem vám chci jako kněz poděkovat, že jste přijali svůj život, který vám Pán Bůh dává, jako dobrý dar. Že za ten život bojujete, snažíte se ho opatrovat a rozvíjet. Pomáhat jeden druhému a opatrovat i svůj vlastní život. Víte, Pán Bůh k nám přichází jako někdo, kdo je velmi dobrý. Kdo nám ukazuje své poklady a těší se, když se z nich těšíme my. Božím jménem děkuji, že přijímáte dar života a kéž stárneme dobře jako otec Antonín, který zde chodíval.“

Text a foto: Lenka Fojtíková

Členové Rytířstva Neposkvrněné a čtenáři časopisu Immaculata putovali na Antonínek společně s farníky z Nivnice a Korytné

O víkendu pokračovalo deštivé počasí, takže nebyl žádný div, že se nedělní pouť Rytířstva Neposkvrněné, čtenářů časopisu Immaculata a Farnosti Nivnice a Korytná uskutečnila na Antonínku pod střechou kaple.

Mši svatou sloužil nivnický farář P. Zdeněk Gerhard Klimeš . Na závěr své promluvy přítomným řekl: „Přeji vám i sobě, abychom byli lidmi naděje, nenechali se ničím odradit, znechutit a ať to, co zde načerpáme, neseme také dál lidem, s nimiž se budeme setkávat.“

Při mši svaté kněz pamatoval na nemocné, ty, kdo se chtěli pouti zúčastnit, ale nějaké okolnosti jim to nedovolily, děti, které přistoupí k prvnímu svatému přijímání, biřmovance i na lidi, kteří druhým jakýmkoliv způsobem ubližují. Všem vyprošoval požehnání.

Editorka časopisu Immaculata Jitka Navrátilová a redaktor časopisu Bohdan Heczko OFMConv knězi po mši svaté poděkovali, že mohli společně s jeho farníky prožít pouť a být si blíž.

Podrobnosti o Domácí a Hlavní pouti naleznete zde

Text a foto: Lenka Fojtíková

Domácí a Hlavní pouť na Antonínku

Minulý týden jsme v sobotu 13. 6. na Antonínek nejdříve připutovali na tzv. Domácí pouť. Ještě před začátkem se ke kopci hnaly mraky, které nevěstily nic dobrého. A stalo se, co předpovídali meteorologové. V průběhu mše svaté se spustil takový liják, že správce blatnické farnosti P. Stodůlka rozhodl, že se mše svatá doslouží pod střechou kostela, což nikdo z přítomných pamětníků nepamatoval, že by se někdy v novodobé historii poutí stalo. Podrobně jsem o tom psala zpravodajství pro Zprávy z Moravy. Celý článek i fotky jsou zde

Při Hlavní pouti jsem se potom v neděli zúčastnila první mše svaté, při níž byl hlavním celebrantem spirituál Teologického konviktu P. Petr Vrbacký. Tato mše se už tradičně sloužila uvnitř kaple. V devět následovala další bohoslužba pod širým nebem a sloužil ji za své farníky farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif.

Hlavní poutní mši potom celebroval pomocný olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík. Přestože mračna nad Antonínkem také naháněla obavy, tak nakonec počasí vydrželo.

Text a foto: Lenka Fojtíková