Dušičková pouť uzavřela letošní poutní sezonu

Kaple na Svatém Antonínku dnes patřila tzv. Dušičkové pouti, která byla obětována za zemřelé členy Matice svatoantonínské. V sobotním podvečeru ji sloužil spirituál Kněžského semináře v Praze františkánský kněz a rodák z Hluku P. Jan Maria Vianey.  V přímluvách ale zazněly i prosby za mír na Ukrajině, v Izraeli a i dalších místech světa, kde se válčí.
P. Vianey ve své promluvě mimo jiné řekl: „Před sebou máme nejenom podzim a smrt, ale také jaro a nový život, který je naprosto jedinečný v přesahu, protože Bůh není žádný troškař. Už apoštol Pavel v Písmu říká, že oko nevidělo, ucho neslyšelo a na mysl nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kteří ho milují.
Bůh počítá s každým z nás, že se k němu jednou v plnosti dostaneme. Má to ale jakási kritéria. Dnes jsme slyšeli obraz, který nám Ježíš předkládá, o konci časů. Jaké to bude, když přijde Syn člověka ve slávě, aby rozdělil lidstvo podle života na ty po pravici a levici. Mezi těmito dvěma kategoriemi není žádná jiná varianta. Těm po své pravici potom oznámí to nejsilnější, co můžeme kdy slyšet: „Pojďte požehnaní mého Otce a přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.“
NÁVOD, JAK SE DOSTAT DO NEBE
To je něco, co musíme slyšet i my. Musíme žít tak, abychom to jednou slyšeli. Nemáme jinou variantu než žít tak, že to jednou budeme slyšet. Ježíš potom rozvádí, na jakém základě máme žít. Tím nám dává jakousi osnovu života, velmi jednoduchý návod, jak se dostat do nebe. Byl jsem hladový, dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít a rozvíjí to dál. V podstatě rozvíjí skutky milosrdenství a lásky. Máme k tomu milion možností v drobných situacích se takto zachytit, abychom budovali takové zajištění, aby si nás Pán jednou přiřadil po pravici. Těm po levici pak řekne: „Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně!“  To je to nejstrašnější, co může kdo slyšet. Nechtějme to slyšet, protože odsud už není záchrana. Je to ortel, který je jednou provždy. Do věčného ohně, který je připravený pro ďábla a jeho anděly.
NEBE NEBO PEKLO ŽIJEME UŽ ZDE
Je mnoho křesťanů, kteří si říkají, proč bychom se nemohli užívat, nám je tady dobře, a kdo ví, jak to jednou bude. To je tragédie, jestli někdo takto smýšlí dokonce i jako věřící. To ale není věřící, protože věřící je ten, kdo žije zapálený pro Ježíše a pro Boží království. Nemáme varianty, že bychom si mohli manévrovat někdy tak a jindy tak, jak se nám to kdy hodí či nehodí, že bychom uvažovali, jestli Boží slovo je či není skutečné. Prostě je skutečné a je jednou provždy dané a my ho přijměme s plností víry, důvěry, naděje a lásky. Pozvání do nebe nezačíná až na věčnosti, ale kdo žije lásku, žije nebe už zde na zemi. Boží království je už tady, když se máme rádi, když si pomáháme, když odpouštíme z lásky, když si vycházíme vstříc, když si nasloucháme, když dokážeme být vnímaví na milion věcí, které se nás denně dotýkají, tak nebe žijeme už tady. Nikdo nežije radostněji a krásněji než ten, kdo žije už na zemi  tou pravicí. Nebe můžeme potom i šířit.
Zrovna tak ti, kdo žijí sobectví, egoismem, touhou po moci, hněvem, zlobou a nenávistí, tak už tady na zemi kolem sebe šíří peklo. Pekla je na zemi více než dost. To, co se děje ve světě v hrůzách konfliktů a válek, není jenom tam. To peklo začíná v každém jednotlivci a možná i v našem srdci, když se na někoho hněváme, někoho proklínáme, neodpouštíme, když se na někoho rozzlobíme, tak my vytváříme podklad k tomu, že někde potom může bouchnout něco tak hrůzného jako je teď válka na Ukrajině či ve Svaté zemi a všude, kde se dějí podobné věci.
Už zde máme jednoznačnou volbu pro Boží království, milosrdenství a lásku, kterou si chceme dnes a denně prokazovat. Celé dějiny církve jsou o nespočtu svatých, kteří v nejrůznějších dobách skutečně žili evangelium a stali se znamením doby.
Jestliže dnes vzpomínáme na naše zemřelé a věříme, že se s nimi jednou s nimi setkáme, tak dělejme vše pro to, abychom se s nimi skutečně jednou setkali. Pokud jsou v nebi, tak se těšme a dělejme všechno pro to, abychom se i my jednou k Bohu dostali, když Bůh dělá všechno pro to, aby si nás k sobě přitáhl. Poddejme se mu a nechme se jím nést, aby nebe, které nám přislíbil, se jednou stalo skutečností, a abychom jednou mohli slyšet i my: „Pojď, požehnaný mého Otce a přijmi jako úděl království, které je pro tebe, pro každého z nás připravené od založení světa. A když budeme toto žít, tak věřte, že i kolem nás bude kus nebe na zemi.“
Po mši svaté následovala v přírodním areálu modlitba křížové cesty podle P. Antonína Šuránka. Dušičkovou pouti se uzavře poutní sezóna.  Nedělní mše sv. budou v zimním období vždy jen první neděli v měsíci od 15.00 hod. Kaple je však přístupná KAŽDÝ DEN v čase od 11.00 do 15.00 hod.

ELIAS VELLA a jeho stopy nejen v České republice

Dnes je tomu přesně rok, co odešel na věčnost skvělý kněz z Malty P. Elias Vella. Pro mne nezemřel, ale nadále žije v mém srdci. Téměř ihned po jeho úmrtí jsem začala pracovat na knize vzpomínek na tohoto mimořádného člověka. V současné době je v tiskárně a na prodejních pultech by se měla objevit počátkem listopadu.

Velké díky za skvělou spolupráci při přípravě této knihy majiteli Kartuziánského nakladatelství Jiřímu Braunerovi. Více se o knize můžete dozvědět zde.

Dušičkovou poutí skončila na Antonínku letošní poutní sezóna

Dušičková pouť v sobotním podvečeru uzavřela na Antonínku letošní poutní sezónu. Hlavním celebrantem byl vracovský farář P. Josef Zelinka, který mši svatou sloužil za všechny zemřelé členy Matice svatoantonínské. U oltáře s ním sloužili také blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka a přerovský kaplan a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Na závěr následovala modlitba křížové cesty pod širým nebem.

Přepis kázání P. Josefa Zelinky při Dušičkové pouti

„Setkáváme se zde, abychom vzpomněli na ty, kteří nás už předešli na věčnost. Samozřejmě, že nejde jen o to vzpomínat na ně, ale můžeme se zamyslet nad tím, jaký význam má, když sloužíme jakoukoliv mši svatou za zesnulé. Kdybychom měli jen vzpomínat, tak to zvládneme i u kafíčka v teple, ale že jsme na mši svaté, je něco úplně jiného. Mše svatá má význam, pokud bereme vážně, co jsme slyšeli v evangeliu, když Pan Ježíš slibuje zločinci po své pravici, že ještě dnes s ním bude v ráji.

POMOC ZEMŘELÝM

Když věříme, že Ježíš je ten, kdo nás zve do ráje, tak význam mše svaté za zemřelé spočívá právě v tom, že chceme duším zesnulých pomáhat k dosažení života věčného s Bohem. Proč ale je tato pomoc vlastně potřeba? Možná nás při tom napadne otázka, jak je to možné, že nějakého zločince chce Pán Ježíš vzít do nebe ještě v ten den, kdy odchází z tohoto světa. Ten zločinec zřejmě ale pochopil podstatu toho, co nám spasitel přináší. On si nejdříve vytrpěl trest, který ho vedl zřejmě k pokání. S upřímnou lítostí se obrací k Ježíšovi, protože mu asi nějak najednou došlo, získal zvláštní milost, že Ježíš se právě za něj na tom kříži obětuje. Věděl, že on nemá žádný nárok na spásu. Ale probudila se v něm naděje ve velké Ježíšovo milosrdenství. Nějak pocítil, že to je cesta, kterou nám Bůh nabízí do věčného Božího království skrze Ježíšovo milosrdenství a jeho oběť za nás. Tato velká touha a upřímné pokání a taková probuzená velká víra umožňuje Pánu Ježíši, aby se naplno projevila jeho očisťující moc, která vychází z jeho oběti. A z toho zločince se v tu chvíli mohl stát očištěný, a dá se říct, svatý člověk, protože mohl vejít rovnou do Božího království. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ říká mu Ježíš.  A to víme, že může být u těch, kdo dosáhli svatosti. Pro ty, kteří to nedosáhli, musí procházet očistcem.

BOŽÍ MĚŘÍTKA

Na druhou stranu mnozí, kteří nikdy žádný zločin nespáchali, kolikrát musí do očistce. A člověk si říká: „Kde je ta Boží spravedlnost?“ Boží měřítka bývají úplně jiná, než jsou lidská. I dobré skutky mohou být někdy vykonané z pýchy a potom se to bez očistce neobejde. Jde hlavně o to, jakou měrou dovolíme Pánu Ježíši, aby nás už zde na zemi očistil a posvětil. Zločinec na kříži po této stránce objevil zřejmě Boží milosrdenství v takové míře, že mohl být pozvednut rovnou do nebe. Naopak ten, kdo bude více spoléhat na své zásluhy, na své skutky, zakládá si na sobě, mnohem obtížněji objevuje, jak rovněž potřebuje očištění, proměnu srdce a milosrdenství. Potom nezbývá než si to vynahradit v očistci.

SMYSL MODLITEB ZA ZEMŘELÉ

Smysl modliteb a mší za zesnulé spočívá zejména v duchovní pomoci duším v jejich očišťování. Společenství s těmi, kteří nás předešli na věčnost, nekončí tím, že odešli z tohoto světa. Tady stále funguje to propojení vzájemné pomoci. Skrze to, co Pán Ježíš svěřil církvi do rukou, máme možnost být užiteční duším těch, kteří to potřebují. A to i při této mši svaté.Právě tehdy, když se podaří v nás samotných probudit více touhy po Bohu, více důvěry, naděje, tak podobně, jak to vidíme u toho zločince na kříži, pak můžeme více pronikat Boží milost díky našim modlitbám, účasti na mši svaté k duším, které to potřebují, za které se modlíme. Čím více sami čerpáme z Bohem nabízených milostí, z jeho milosrdenství, tak tím více a účinněji se máme s dušemi v očistci také o co podělit.“

Letošní poutní sezóna byla ukončena, ale mše svaté budou v zimním období v kapli sloužené vždy první neděli v měsíci. Kaple bude také díky strážcům otevřená k soukromé modlitbě každý den.

Primiční mše svatá jezuitského kněze P. Jiřího Hebrona

Ani vytrvalý déšť dnes neodradil stovky lidí od účasti na primiční mši svaté novokněze P. Jiřího Hebrona, kterou sloužil před kostelem sv. Václava v Dolních Bojanovicích.
Většina účastníků bohoslužby stála v dešti s deštníky v ruce či v pláštěnkách. Plný byl ale také kostel, kde byla velká obrazovka. Obrazový přenos i záznam celé slavnosti zajišťovala místní firma Tonstudio Rajchman. A přestože pršelo, přišli lidé v krojích, přičemž krojovaní měli své zastoupení ve všech generacích. Celou mši hudbou a zpěvem doprovázela úžasná dolnobojanovická schola.
Vše jsem zaznamenala fotoreportáží, a tak se můžete zatím podívat na to, jak to v dnešním dopoledni v Dolních Bojanovicích vypadalo. Text budu ještě aktualizovat. Hlavní zpravodajství bude ale zveřejněno v dalším čísle Katolického týdeníku, který vyjde až 13. července, protože minulý týden bylo vydáno letní cyrilometodějské dvojčíslo.

O klikaté cestě ke kněžství jezuity P. Jiřího Hebrona, ale už Katolický týdeník zveřejnil velký rozhovor. Přečíst si ho můžete tady

Přepis kázání hlavního kazatele primiční mše sv. jezuitského kněze P. Vojtěcha Suchého:

Evangelium podle Matouše: Žeň je hojná, ale dělníků málo, proste proto Pána žně, aby poznal dělníky na svou žeň! Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec ani mošnu ani opánky. s nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: „Pokoj tomuto domu.“ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu, když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: „Přiblížilo se k vám Boží království.“

Drazí bratři a sestry, zdravím vás jako svatý lid Boží, který se shromáždil k velké slavnosti. Jeden z vás byl povýšen do kněžského stavu a dnes mezi vámi přináší slavnou oběť Pánu Bohu na poděkování a také za nás za všechny.

TAJEMSTVÍ POVOLÁNÍ MÁ HLUBŠÍ SMYSL
Jiří vychází z vašeho středu. Já jsem zde v Bojanovicích na primici podruhé. Poprvé to bylo více než před padesáti lety na primici Jendy Topenčíka. Tehdy jsme asi tři bohoslovci přijeli už v pátek. V kostele byl tehdy výstav Nejsvětější svátosti, kostel byl plný, lidé klečeli i venku a nejvíc mne šokovalo, když přijel autobus a lidé z práce šli ke kostelu, poklekali tady na chodníku a někteří dokonce chvíli adorovali a potom šli teprve domů.  Neříkám, že se to tak musí dělat, že vnější projevy úcty jsou to nejdůležitější, ale cítím, že to tajemství dnešního povolání má mnohem hlubší a širší podhoubí než možná tuší i sám primiciant. Slavíme slavnost svatých Cyrila a Metoděje. Chcete dělat konkurenci Velehradu, tak nezpíváte před evangeliem: „Přinesli nám oni Písmo svaté, bychom ze studnice této zlaté moudrost nebe povždy vážili.“ Pokusme se trošku moudrosti Boží vytěžit z dnešního Božího slova.

UZDRAVENÍ PUKLÝCH SRDCÍ
Můžeme říct, že všechna tři dnešní čtení jsou o povolání a o poslání. V prvním čtení jsme slyšeli skvostný text z jednašedesáté kapitoly proroka Izaiáše. Je to text, který znáte, protože ho Pán Ježíš citoval při svém kázání v nazaretské synagoze. Je to poetická řeč, ve které pět set let před Kristem hovoří prorok sám o svém povolání a o smyslu svého poslání. „Duch Hospodinův je nade mnou, protože mne Hospodin pomazal.“ Pomazání bylo rezervováno kněžím. Je to tedy kněz – prorok, který začíná novou etapu v životě tehdejšího Izraele. To se totiž Izrael vrátil z exilu, z babylonského otroctví – zajetí a po rekonstrukci chrámu tady tento prorok – velekněz nového Izraele se představuje jako ten, který je oficiálně Bohem pověřen, aby znovu ohlásil Hospodinovo milostivé léto. To se už tehdy dlouho nekonalo. Byl to každý padesátý rok, kdy se odpouštěly všechny dluhy, kdy ti, kteří upadli do otroctví, byli propouštěni na svobodu, kdy se vracel zpátky majetek původním rodům. Také to ale vyžadovalo osvobození a uzdravení puklých srdcí. To je moc pěkný obraz. To puklé srdce označuje člověka smutného, zraněného životem, který má těžké problémy! Ubožáci nejsou jen ti, kteří jsou ekonomicky chudí. Jsou to spíše ti, kteří nemají motivaci, kteří ji v životě ztratili. To je snad to nejhorší, co může člověka potkat… Ztratit motivaci.  A prorok je poslán k tomu, aby znovu pozvedal, aby povzbuzoval ubožáky, aby zvěstoval dobrou zprávu ubohým. A ta dobrá zpráva je, že Hospodin zasáhne, a že dá milost.

POKLADEM JE OBSAH
Ve druhém čtení jsme slyšeli svatého Pavla. Tady je třeba vědět, že Pavel, když říká: „My,“ tak tím myslí „já“. Měli bychom ten text číst: „Když jsem pověřen službou, nenechám se ovládnout malomyslností, nepoužívám nečestných úskoků, nefalšuji Boží slovo, nehlásám sebe, jsem vaším služebníkem kvůli Ježíši neboť Bůh zazářil i v mém srdci. A ten poklad mám v nádobě hliněné.“  Toto píše Pavel křesťanům do Korintu, protože oni tam tehdy začali zaměňovat obsah za obal. Když totiž člověk zapomene, že největším zjevením Boží slávy je Kristům kříž, začne hledat jiné věci a bohužel jako alternativu Kristovy slávy začali v korintské církvi pěstovat triumfalismus. My slavíme slavnou mši svatou, ale jakou proměnou prošla liturgická struktura od Zeleného čtvrtku, aby se celek bohoslužby stal slavnostnější. Od prostého chleba a sklenky vína k různým rouchům, rituálům, drahocenným kalichům, monstrancím. Chcete srovnávat drahokamy ozdobenou zlatou monstranci s kouskem chleba? Taková monstrance je bezpochyby mnohem cennější než ten kus chleba. Trošku provokuji, vím, že monstrance není důležitá, ale kolik z vás by dokázalo před kusem chleba a sklenici vína v prázdné místnosti se poklonit Božímu majestátu? To riziko je bohužel stále přítomné a spočívá v tom, že oceníme obal a zapomeneme na obsah. A Pavel říká, že v tom obalu se Boží sláva neprojevuje. Představuje svou lidskou slabost, když se přirovnává k hliněnému hrnci. Tedy ke křehké nádobě, kterou lze snadno rozbít, a přesto obsahuje velký poklad, kdy musí být zřejmé, že velikost je Boží a ne naše. Obsah a obal jsou v protikladu, jsou v kontrastu. Pokladem je obsah, obal je křehký a málo hodnotný. Kolikrát ale raději investujeme do drahých nádob a zapomínáme na poklad. A Pavel pokračuje a říká, že tou nejpřirozenější monstrancí je lidská osoba. Ne umělecky zdobený zlatý obal, ale nositelem pokladu víry je lidská osoba. Pavel se cítí být takovým hliněným hrncem, ale plný pokladu, který nepochází od něj.

BÝT HLASATELEM BOŽÍCH PRAVD
Bratři a sestry, tohle všechno můžeme vztahovat na Jiřího. Já jsem ale na začátku řekl, že vás zdravím jako svatý lid Boží. Když jste byli pokřtěni, mazal vás kněz na temeni hlavy svatým křižmem. Týmž olejem, kterým biskup maže ruce svěcence při kněžském svěcení. Co to znamená? Jaké to má důsledky pro křesťanský život? V křestním obřadu je to jasně řečeno: „Jako Bůh pomazal svého syna na kněze, proroka a krále, tak označuje posvátným olejem i vás.“ Ve křtu srůstáme duchovně, ale skutečně se svým Spasitelem. Jsme jeden Kristus, který dále působí mezi národy, který jde dějinami a bude pracovat pro Boží království až do konce světa. Každý z nás má být hlasatelem Božích pravd. Každý z nás má povinnost vydávat Pánu Ježíši svědectví a to na místě, na které ho Pán poslal, na které ho Bůh postavil. Každý z nás má povinnost být svatý a pečovat o své okolí. Každý z vás má účast na Kristově kněžství na jeho prorockém daru, na jeho královském úřadě. Všichni jste kněží – muži i ženy. Říkáme tomu obecné kněžství. Oživte především v sobě toto vědomí, co jste, co máte! A také, co máte přinést celému lidstvu a také své závazky… Když Pán Ježíš v evangeliu posílá další dvaasedmdesát učedníků, opakuje jim stejné pokyny, které už před tím dal dvanácti apoštolům. Poté, co skončilo kolegium dvanácti, smrtí posledního z apoštolů, pokračuje poslání učedníků v církvi.

NEDOSTATEK SVĚDKŮ
I my jsme povoláni být součástí této aktivní skupiny lidí. Pán nás posílá všude před sebou. Naším úkolem je připravovat cestu Pánu. Příliš často se však křesťané spokojí s přijímáním náboženské útěchy. Mnozí pouze berou, ale jen málo se jich zavazuje k dávání, ke svědectví, ke službě, k hlásání… Ježíš v evangeliu poznamenává, že je dělníků málo, ale pozor! To nemluví jenom o kněžích. Těch je málo a při současném tempu jich bude ještě méně. Ale málo je i křesťanů, kteří se zavazují ke službě svědectví a hlásání. Jen málo je těch, kteří jsou ochotni jít v neděli na mši svatou a být potom také svědky evangelia, kteří by se zavázali připravovat cestu Pánu. A přitom úroda, zlaté zrno, v Bojanovicích možná víno, ale to je obraz celého lidstva, které chce Pán Ježíš sklidit a přivézt do velké stodoly svého království. Ta úroda je velká, ale lidi, kteří jsou k dispozici, aby sklízeli, je málo. Tedy problém není ani tak počet kněží, problémem je nedostatek svědků. Modlete se tedy k Pánu žně, aby vás uschopnil být ženci. Neproste Pána, aby za vás posílal jiné, ale aby vám dal schopnost něco pro evangelium udělat. Nemyslete si, že to zařídí jiní. Každý z nás musí cítit osobní zodpovědnost.

BAREVNÁ VÍRA, NADĚJE A LÁSKA
A toto je, co chce papež František v církvi vyburcovat třeba i prostřednictvím synodální cesty. Já vyprošuji Jiřímu i vám všem naději. Svatý Augustin přirovnává beznaděj k ocelově šedé hladině jezera pod zataženým nebem. A naději k téže hladině jezera. Podstata zůstává stejná, ale ta hladina hýří barvami, když vyjde slunce. Kéž tato barevná televize víry, naděje a lásky nikdy neuhasne ani ve vašich srdcích ani v našich zbožných vlastech slovanských.

Po mši svaté novokněz poděkoval rodičů, celé blízké rodině, farníkům a celé obci za podporu, modlitby i přípravu celé slavnosti.

Na závěr novoknězi ale poděkoval také farář v Dolních Bojanovicích P. Petr Karas: „Kněžství je Boží dar, ale člověk musí být připravený a ochotný vydat se na cestu. My jsme rádi, že jsi zaslechl Boží pozvání a povolání, že jsi se na tu cestu vydal. Papež Jan Pavel II. řekl, že největší úkol kněze je, aby nepřestal věřit ve své vlastní tajemství. A tak ti přeji, abys tomu rozuměl stále lépe, abys z toho žil, a abys pod tlakem všednosti a každodennosti nepřestal věřit v tajemství kněžství, které jsi přijal.

Poděkováná za celou obec zaznělo také od starostky Evy Rajchmanové: „Náš milý novoknězi, otče Jiří, kněžské povolání je velkým tajemstvím mezi člověkem a Bohem. Život ve svátosti kněžství vyžaduje plné využívání milostí, které jsi obdržel při svěcení pro službu těm, ke kterým jsi poslán. Znamená to být pro všechny vším. Být osobou, s níž přichází Kristus, být služebníkem Krista a jeho lidu. V minulém století vzešlo z naší obce dvanáct kněží. Ve dvacátém prvním století jsi druhým v pořadí, který se vydává touto cestou služby. Otcem biskupem jsi poslaný na místo, kde jsi přijal kněžské svěcení  – na památný Velehrad. Přeji ti, abys uchvácený Kristem vyzařoval radost, abys byl posilou pro všechny, s nimiž se ve své službě setkáš, abys obstál ve zkouškách nepochopení, lidské nevděčnosti. Vždyť zajet na hlubinu znamená učit se více spoléhat na Boha. Přeji ti, aby si k tobě lidé našli cestu nejen ve svých bolestech, ale také ve svých radostech. Jménem tvé rodné dědiny, kterou miluješ, ti přeji hojnost Božího požehnání, darů Ducha Svatého a ochranu Panny Marie. Dnešní den je pro naši farnost významný, radostný. Moc mne těší, že právě můj bývalý kolega z obce dostal tuto milost. Věřím, že se do Dolních Bojanovic budeš rád vracet a my se budeme těšit na setkání s tebou, která jsou vždy obohacující.

Na Antonínku se sjelo 550 motorek aneb Motorkářská pouť na Svatém Antonínku 21. května 2022

Na Svatém Antonínku se dnes sjelo 550 nejrůznějších motorek, tříkolek, čtyřkolek a mezi ně se dokonce vmáčkly i elektrické koloběžky. Všichni si na Antonínek přijeli pro požehnání. O to se postarali rovnou čtyři kněží (P. Eliáš Paseka OFM, P. Maria Vianey OFM, P. Felix Mária Žiška OFM a P. Vojtěch Radoch, rodák z Ostrožské Lhoty). Ještě před tím ale sloužili mši svatou před neobvyklými účastníky. Místo tetiček ve fěrtůšcích a krojovaných do lavic u venkovního oltáře zasedli drsní muži a ženy převážně v černých kožených motorkářských oblecích. Hlavním celebrantem byl ostatně františkánský kněz P. Eliáš Paseka – motorkář, který na Slovácko přijel z Moravské Třebové také na motorce.

Ve své promluvě při mši svaté mimo jiné řekl: „Užívám si toho, že jsem tady s partou fajn lidí, které spojuje společný koníček. Touto mší chceme děkovat a chválit. Nosím ve svém srdci kamarády, kteří už doputovali. Na ně chceme pamatovat stejně jako na živé, kteří se zde setkáváme. Jsem moc rád, že jsem dnes tady s vámi. Někteří říkají, že se sem vrátili, protože tady byli vloni a bylo to moc fajn. A navíc děláme dobrou věc, když vybíráme na kluky, co potřebují peníze na rehabilitaci. Moc bych nám přál, abychom z této mše svaté odcházeli jiní. Věřím, že po každé mši svaté na nás Bůh pracuje. Je důležité, abychom všude přinášeli pokoj a lásku. Zvláště tam, kde to není. Pokud se nám toto podaří, tak bude šťastný nejen ten druhý, ale my všichni. Svět potom bude jiný. Musíme začít u sebe. Budeme žehnat vám, vašim rodinám, těm, které nosíte v srdcích a samozřejmě také motorkám,“ uzavřel svou řeč františkánský kněz. .

Motorkářská pouť se letos na Antonínku uskutečnila potřetí. „V roce 2019 jsem vyměnila motorku a chtěla si ji nechat požehnat. Nabídla jsem tuto možnost i kamarádům. Nakonec tehdy této možnosti využil pouze Karel Jurček z Tvarožné Lhoty. Motorky nám na dvoře františkánského kláštera v Uherském Hradišti požehnal otec Felix Mária. No a tím vlastně vše začalo,“ vzpomíná iniciátorka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku členka třetího františkánského řádu Hana Brigita Reichsfeld z Veselí nad Moravou. „Oslovila jsem potom kamarádku Lenku Sasínovou a Saint Anthony MC, jestli by pomohli s organizací. Řekli ano a v roce 2020 se uskutečnila první pouť,“ připomíná něco z krátké historie Motorkářské poutě na Antonínku Hana Brigita Reichsfeld.  Letos se organizace společně ujali Saint Anthony MC, nezávislí motorkáři, františkání, společenství RUAH a řada dobrovolníků. 

Odjezd motorek po mši sv. a žehnání na výjižďku se zakončením na Babí hoře

Účastníci mezi sebou v sobotním odpoledni uspořádali sbírku pro kvadruplegika Ivana a od narození vážně postiženého Mirečka. Podařilo se vybrat rovných 30 000 Kč, které byly rozděleny rovným dílem oběma klukům. Darované peníze chlapci využijí k rehabilitaci, kterou nehradí zdravotní pojišťovny.

Lenka Fojtíková

Šok z odchodu P. Josefa Červenky

Ihned poté, co jsem se dozvěděla, že 13. 4. zemřel P. Josef Červenka, věděla jsem, že musím napsat vzpomínku na jeho nesmírně bohatý život. Podařilo se a byla zveřejněna ve Slováckém deníku a já ji zde s odkazem na originál kopíruji. Později napíši více osobního vzpomínání na tohoto výjimečného kněze a zveřejním fotky z dvaceti let našeho přátelství…

Jako blesk z nebe zasáhla věřící nejen na Slovácku zpráva, že 13. dubna zemřel P. Josef Červenka, rodák z Újezdce u Luhačovic.
„Jak je to možné? Vždyť ještě první úterý v dubnu sloužil mši svatou při tzv. Kruciátě za kněze na Svatém Antonínku!,“ ptali se mnozí. Jak rychle žil, tak rychle odešel, aniž by se stihl rozloučit s tisícovkami lidí, s nimiž se na pouti po této zemi setkal a sblížil. Narodil se 4. srpna 1968 v Uherském Hradišti.

Na kněze byl vysvěcen 22. 6. 1996 v Olomouci. Zatímco někteří kněží slouží na jednom místě dvacet i více let, P. Červenka byl často překládán do různých farností. Coby kněz sloužil ve Slavičíně, Bílovicích u Uherského Hradiště, Březolupech, Vyškově, Krásensku, Rychtářově, Studnici, Šternberku, Domašově u Šternberka, Horní Loděnici, Mladějovicích, Morkovicích, Pačlavicích, Počenicích, Prasklicích, Lidečku, Soběchlebích u Hranic, Blazicích, Paršovicích a Hlinsku.

Nereptal a tam, kam byl povolán, přicházel s otevřeným srdcem na dlani a obrovskou dávkou energie, kterou rozdával všem, s nimiž se setkal. Všude zanechal nezapomenutelnou stopu v budování společenství. Nepatřil mezi kněze stavitele a údržbáře budov. Když nedávno opravoval faru a chtěla o tom napsat jedna novinářka, řekl: „O tom nepiš! To není důležité!“

Měl rád lidi, a proto jimi byl stále obklopen. Velkolepé byly farní plesy, na jejichž organizaci se podílel. Obnovoval již zaniklé poutě, ale zakládal i nové. Jistě není bez zajímavosti, že přestože po nějakém čase z místa odešel, jeho dílo žilo dál, i když už tam fyzicky nebyl.

V době, kdy působil coby kaplan v Bílovicích u Uherského Hradiště, založil jednou po návratu z Medžugorje novou pouť na Svárov, kam přivezl právě z Medžugorje sochu. Poté tam začal s věřícími každého pětadvacátého v měsíci putovat. A putuje se tam dodnes, i když P. Červenka už dávno sloužil na jiném místě rozlehlé olomoucké arcidiecéze.

Ve Šternberku zase obnovil Hromniční pouť matek. A v čase, kdy ho kněžská služba zavála do Morkovic na Vyškovsku, byl u obnovení putování na Křéby, které bylo zrušeno koncem 18. století za vlády císaře Josefa II. S mladými přitom vytrvale jezdil už od svých bohosloveckých let to Medžugorje, a aby to nebylo líto těm dříve narozeným, tak tam duchovně doprovázel i je.Miloval poutní místo na Svatém Antonínku, kde spolu s dalšími spolubratry založili před třinácti lety tzv. Kruciátu za kněze. Přestože v posledních letech sloužil až v Soběchlebích, pokud mu to povinnosti dovolovaly, přijížděl se na Antonínek s ostatními knězi Slovácka modlit za všechny kněze každé první úterý v měsíci. K založení Kruciáty je inspirovalo tragické úmrtí jednoho jejich spolubratra. Jeho vzorem byl P. Antonín Šuránek, kterého ve svých promluvách na Antonínku často vzpomínal. Téměř nikdy proto nechyběl ani v listopadu při připomínce úmrtí tohoto kněze v jeho rodišti v Ostrožské Lhotě. Otec Josef si nikdy na nic nehrál.

Patřil mezi lidi, o kterých se říká: „Co na srdci – to na jazyku. A to se samozřejmě některým lidem nelíbilo a občas za to sklidil i kritiku. Jak ale tvrdí stará moudrost: „Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.“ P. Josef Červenka svůj kněžský život nežil, aby se někomu zalíbil, ale aby vedl lidi k Bohu. Jak? Bez sladkých řečí, ale v pravdě.V době lockdownu se neschoval za tlustými zdmi fary, ale sloužil lidem a uděloval svátosti, i když to nebylo povolené a mohl proto skrze udání čekat postih. Neodpočíval ani o své dovolené. Místo, aby vyrazil k moři nebo někam za exotikou, pořádal od roku 2009 tzv. Dovolené rodin.

Vloni se jí ve Velkých Losinách zúčastnilo bezmála sto lidí. Na programu byly nejen výlety a koupání, ale každý den slavení mše svaté, pro zájemce svátosti smíření i duchovní přednášky zvlášť pro ženy a muže. Manželé Tamara a Marián Margholdovi tehdy řekli: „Zúčastnili jsme se snad už podesáté. Jeden z hlavních důvodů, proč se vracíme, je otec Josef. Za tu dobu jsme poznali, jaké jsou jeho hluboké kvality,“ shodli se manželé.

„Otec Josef byl ryzí, hluboký, ale přitom s ním byla také pořádná sranda. Navíc uměl nádherně zpívat, a když se něco slavilo, neměl problém navařit obří hrnec vynikající polévky, kterou nakrmil farníky i hosty,“ vzpomínají jeho přátelé.

Říká se, že je každý nahraditelný. Zůstává otázkou, jaká ta náhrada je. Až čas ukáže, jestli se najde další takový nadšenec, který bude na dovolenou jezdit s bezmála stovkou účastníků rodin ze všech koutů Moravy, jimž se bude po celou dobu plně věnovat. Mnozí z těch, kdo ho poznali blíže, tvrdí, že po něm zůstane velká díra.

Rozloučení se zemřelým P. Josefem Červenkou se uskuteční 23. 4. v 9.30 hod. ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Soběchlebích u Hranic a poté ve 14.30 hod. ve farním kostele sv. Jana Křtitele v Újezdci u Luhačovic.

Po mši svaté a posledním rozloučení bude jeho tělo uloženo do kněžského hrobu na místním hřbitově. Pozůstalí prosí o vzpomínku v modlitbě. A to bylo také posledním přáním zemřelého. Pouhé čtyři dny před svou smrtí prosil návštěvu v nemocnici, aby všem vyřídila, že prosí o modlitbu.

Autor: Lenka Fojtíková pro Slovácký deník

A tady se můžete podívat na záznam z pohřbu P. Červenky...

Zasvěcení Ruska a Ukrajiny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie

Také ve Šlapanicích byly v pátek 25. března zasvěceny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie Ukrajina a Rusko. Do tamního kostela přijel na tuto slavnost P. Pavel Dokládal, který právě zde před čtyřiceti lety nastoupil na místo duchovního správce a poté ve Šlapanicích od roku 1989 vedl Fatimský apoštolát. Více o životě P. Dokládala, který letos 3. března oslavil 70. narozeniny, najdete zde. A o tom, proč vlastně papež, biskupové a ostatní kněží Rusko a Ukrajinu zasvěcovali Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, se dozvíte zde. Zpravodajský článek o zasvěcení v brněnské diecézi potom najdete ve středeční vydání Katolického týdeníku.

Kněžské svěcení Milana Werla a jáhna Josefa Janouška obrazem

Milan Werl vypadá jako maximálně pětadvacetiletý student. Nedávno ale oslavil už sedmatřicáté narozeniny, má doktorát z matematiky a je magistrem teologie. V sobotu přijal z rukou brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho kněžské svěcení. Spolu s ním přijal jáhenské svěcení Josef Janoušek. Velkou reportáž ze slavnostních okamžiků obou mladých mužů naleznete ve středečním vydání Katolického týdeníku – www.katyd.cz. Do novin se zdaleka nevešly všechny fotky, které budou možná někoho zajímat, proto je zveřejňuji zde.

Jezuitský kněz P. Jan Pavlík upozornil už před mnoha lety, že se citová nezralost nyní stává největším problémem

V dušičkovém čase je dobré zavzpomínat na ty, kdo nás předešli na věčnost. Třiadvacátého října jsme si připomněli sté narození výjimečného muže – jezuitského kněze P. Jana Pavlíka. Osobně jsem s ním nikdy velký rozhovor nedělala. Díky blatnickému faráři P. Zdeňkovi Stodůlkovi jsem se ale mohla v prosinci roku 2006 zúčastnit v Blatnici pod Svatým Antonínkem přednášky tohoto vzácného kněze, jehož vyhledávalo ke zpovědi mnoho kněží. Blatnický farář ho tehdy pozval, aby promluvil k budoucím biřmovancům.

Zveřejňuji zde slova, která tehdy zazněla, protože jsou poplatná i pro dnešní dobu.  P. Jan Pavlík tehdy řekl:

„Nejme tu od toho, abychom mnoho mluvili, ale abychom byli svědectvím dobra a vnitřní krásy. Náš život má být svědectvím, které bude směřovat k hledání dobra. Nemá smysl se hlídat, abychom něco nepokazili, ale spíše stále hledat, jak bychom mohli něco udělat lépe, a jak bychom mohli někomu udělat radost. To je svědectví, které vede k důvěře. Svátost biřmování bývá nazývána také svátostí křesťanské dospělosti. Patří sem fyzická, intelektuální a citová zralost. Pro lidský život je nejdůležitější citová dospělost. Mnohdy vidíte, že čtyřiceti i padesátiletí lidé dělají blbosti na entou. Nejsou citově vyzrálí. Nemají v sobě vypěstovanou zodpovědnost. S citovou zralostí je to dnes těžké. Doba technicko-kulturní revoluce a stálý rozmach dává vše velmi lacino. Tak snadno si můžeme někam zavolat mobilem, poslat esemesku nebo na cokoliv nasurfovat na internetu. Pokud chtěl někdo z mé generace v mládí získat poznatky, musel hodně číst a vše ukládat do paměti. Citová nezralost se nyní stává největším problémem. Potřebuje svobodný, vážný zásah každého jedince, aby navzdory lacinosti dozrával k zodpovědnosti celého lidstva, národa, rodin, manželství a vůbec. Nebrat zodpovědnost za nic je katastrofický scénář postmoderního světa,“ řekl tehdy šestaosmdesátiletý kněz.

Tento text jsem v prosinci roku 2006 napsala pro okresní týdeník hodonínského okresu Naše Slovácko, který dnes už neexistuje.

Jezuitský kněz P. Jan Evangelista Pavlík se narodila 23. 10. 1920 v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen  19. 6. 1943. Působil v různých farnostech po celé jižní Moravě a v roce 1947 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. V roce 1950 byl v rámci Akce K nezákonně internován a posléze poslán k PTP. Po návratu ze služby u PTP mu stát znemožňoval kněžskou činnost. Od ledna 1954 pracoval v Ostravě jako stavební dělník. S dalšími jezuity v Ostravě si vyměňoval a rozmnožoval náboženskou literaturu a v provizorních podmínkách se pokoušeli o život v řeholní komunitě. Zároveň tehdy P. Pavlík organizoval tajné studium jezuitských kleriků a duchovně vedl skupinu mladých věřících. Dne 12. srpna 1955 byl zatčen. Při vykonstruovaném procesu byl označen za „organizátora rozsáhlé ilegální organizace mimořádné nebezpečnosti“ a jednoho z hlavních představitelů „páté kolony Vatikánu“.  Dne 5. ledna 1956 byl odsouzen Krajským soudem v Ostravě v procesu Pavlík a spol. za velezradu na 10 let vězení. Prošel koncentráky při uranových dolech na Jáchymovsku, poté byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Propuštěn byl na amnestii 11. května 1960.  V roce 1971 se stal provinciálem jezuitů a tento úřad zastával až do roku 1991. Po sametové revoluci zahájil obnovu organizace české provincie. V letech 1991–1998 působil také jako spirituál kněžského semináře v Olomouci. Od roku 1998 působil na Velehradě. Zemřel 28. 11. 2008 a  byl 4. 12. 2008 pohřben na Velehradě.

Kopčany v Katolickém týdeníku, neuvěřitelný kněz a Motorkářská pouť

Poslední týdny jsem zažila opět spoustu úžasných setkání. Kvůli článku do Katolického týdeníku, který vyšel právě dnes, jsem se vydala na Slovensko, kde jsem zamířila do Kopčan. Mezi dnes obydlenou částí vesnice a řekou Moravou stojí kamenný kostelík sv. Margity (česky Markéty) Antiochijské, který pamatuje dobu, kdy tudy mohli na Velehrad putovat Cyril s Metodějem.

Nikdo samozřejmě neví, jestli tudy putovali, ale odborníci předpokládají, že ano. Za řekou Moravou totiž leží Mikulčice, kde se nachází Slovanské hradiště. Za doby Velké Moravy zde stálo dvanáct kostelíků a ten třináctý právě v Kopčanech. Ve dvojčísle Katolického týdeníku, který dnes vyšel, se můžete na celé straně dozvědět spoustu zajímavých informací, které mně prozradila tamní průvodkyně Lucia Pecinová ze Záhorského muzea ve Skalici na Slovensku. Nechybí ani legenda o svaté Markétě. Na straně je také příběh čtyřiasedmdesátiletého Petra Kubána, který před dlouhými lety ztratil práci, začal proto pracovat pod obecním úřadem a díky tomu se dostal do blízkosti kostela svaté Markéty Antiochijské. Fakt to stojí za přečtení. Jistě není bez zajímavosti, že kostelík v této podobě můžete vidět už jen zhruba měsíc. Poté dostane fasádu, která má chránit kamenivo. Podle odborníků totiž fasády měl i před dávnými stoletími. No… Mně se každopádně víc líbí bez té fasády… Kdo chce kostelík zažít takto surový, tak si udělejte co nejdříve do Kopčan výlet!!! Stojí to za to!!!

V letním dvoučísle Katolického týdeníku je ale spousta dalších zajímavých materiálů!!! Třeba celá strana o Františkovi Pavlicovi z Hroznové Lhoty! Jeho litografie pohledu na Velehrad se dokonce dostala na titulní stranu týdeníku!!! Neváhejte tedy a šup – šup do trafiky 🙂 To byla vzpomínka na mou cestu za reportáží počátkem června.

Od té doby ale v řece Moravě už proteklo hodně vody a já se mezitím setkala s úžasným knězem P. Pawlem Cebulou ze Židlochovic, který kromě svých mnoha povinností přijal pod střechu fary svého nejstaršího ministranta a lektora v jedné osobě letos osmdesátiletého Jaromíra Juna, kterého v únoru skolilo dlouhodobé onemocnění. Více se o něm dozvíte zde

No a o víkendu jsem se zúčastnila první Motorkářské pouti na Svatém Antonínku. V sobotním odpoledni se zde sjelo na tři stovky motorek nejen z celé Moravy a Čech, ale i ze Slovenska. Kdo tam byl a vše zažil, tak každý jedním dechem tvrdil, že to byla úžasná akce! A byla! Fotky i text naleznete zde

Dnes se nám zlomil týden a já se už těším na víkend! Zamířím na Velehrad, pokud vše klapne, tak i do Mikulčic a v pondělí 6. července nechci chybět zase na Svatém Antonínku, kde bude od 14 hod. po devatenácti letech sloužena primiční mše! Bude ji sloužit rodák z Ostrožské Lhoty novokněz P. Vojtěch Radoch. Původně ji chtěl mít doma v kostele sv. Jakuba Staršího, ale nakonec musel v době koronavirové pandemie své plány změnit. Jedno je jisté! Jeho předchůdce a také rodák z Ostrožské Lhoty P. Antonín Šuránek, který zemřel v pověsti svatosti, byl vězněm komunistického režimu a dnes běží ve Vatikánu proces jeho blahořečení, má z věčnosti určitě radost, že tato primiční mše svatá bude právě na Antonínku. A já mám také radost a těším se na tuto mimořádnou a výjimečnou slavnost!

Všem Vám přeji, abyste si v srdci také nesli radost a měli stále důvod těšit se na něco krásného, povzbuzujícího a povznášejícího… A právě o tom jsou ta moje setkání s výjimečnými a úžasnými lidmi, kteří svou výjimečnost nedávají nijak okázalými projevy najevo… A v tom je ta jejich výjimečnost…

Ze srdce všechny zdravím, přeji Vám krásné léto s úžasnými zážitky, setkáními a šťastnými návraty domů… Lenka