Jezuitský kněz P. Jan Pavlík upozornil už před mnoha lety, že se citová nezralost nyní stává největším problémem

V dušičkovém čase je dobré zavzpomínat na ty, kdo nás předešli na věčnost. Třiadvacátého října jsme si připomněli sté narození výjimečného muže – jezuitského kněze P. Jana Pavlíka. Osobně jsem s ním nikdy velký rozhovor nedělala. Díky blatnickému faráři P. Zdeňkovi Stodůlkovi jsem se ale mohla v prosinci roku 2006 zúčastnit v Blatnici pod Svatým Antonínkem přednášky tohoto vzácného kněze, jehož vyhledávalo ke zpovědi mnoho kněží. Blatnický farář ho tehdy pozval, aby promluvil k budoucím biřmovancům.

Zveřejňuji zde slova, která tehdy zazněla, protože jsou poplatná i pro dnešní dobu.  P. Jan Pavlík tehdy řekl:

„Nejme tu od toho, abychom mnoho mluvili, ale abychom byli svědectvím dobra a vnitřní krásy. Náš život má být svědectvím, které bude směřovat k hledání dobra. Nemá smysl se hlídat, abychom něco nepokazili, ale spíše stále hledat, jak bychom mohli něco udělat lépe, a jak bychom mohli někomu udělat radost. To je svědectví, které vede k důvěře. Svátost biřmování bývá nazývána také svátostí křesťanské dospělosti. Patří sem fyzická, intelektuální a citová zralost. Pro lidský život je nejdůležitější citová dospělost. Mnohdy vidíte, že čtyřiceti i padesátiletí lidé dělají blbosti na entou. Nejsou citově vyzrálí. Nemají v sobě vypěstovanou zodpovědnost. S citovou zralostí je to dnes těžké. Doba technicko-kulturní revoluce a stálý rozmach dává vše velmi lacino. Tak snadno si můžeme někam zavolat mobilem, poslat esemesku nebo na cokoliv nasurfovat na internetu. Pokud chtěl někdo z mé generace v mládí získat poznatky, musel hodně číst a vše ukládat do paměti. Citová nezralost se nyní stává největším problémem. Potřebuje svobodný, vážný zásah každého jedince, aby navzdory lacinosti dozrával k zodpovědnosti celého lidstva, národa, rodin, manželství a vůbec. Nebrat zodpovědnost za nic je katastrofický scénář postmoderního světa,“ řekl tehdy šestaosmdesátiletý kněz.

Tento text jsem v prosinci roku 2006 napsala pro okresní týdeník hodonínského okresu Naše Slovácko, který dnes už neexistuje.

Jezuitský kněz P. Jan Evangelista Pavlík se narodila 23. 10. 1920 v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen  19. 6. 1943. Působil v různých farnostech po celé jižní Moravě a v roce 1947 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. V roce 1950 byl v rámci Akce K nezákonně internován a posléze poslán k PTP. Po návratu ze služby u PTP mu stát znemožňoval kněžskou činnost. Od ledna 1954 pracoval v Ostravě jako stavební dělník. S dalšími jezuity v Ostravě si vyměňoval a rozmnožoval náboženskou literaturu a v provizorních podmínkách se pokoušeli o život v řeholní komunitě. Zároveň tehdy P. Pavlík organizoval tajné studium jezuitských kleriků a duchovně vedl skupinu mladých věřících. Dne 12. srpna 1955 byl zatčen. Při vykonstruovaném procesu byl označen za „organizátora rozsáhlé ilegální organizace mimořádné nebezpečnosti“ a jednoho z hlavních představitelů „páté kolony Vatikánu“.  Dne 5. ledna 1956 byl odsouzen Krajským soudem v Ostravě v procesu Pavlík a spol. za velezradu na 10 let vězení. Prošel koncentráky při uranových dolech na Jáchymovsku, poté byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Propuštěn byl na amnestii 11. května 1960.  V roce 1971 se stal provinciálem jezuitů a tento úřad zastával až do roku 1991. Po sametové revoluci zahájil obnovu organizace české provincie. V letech 1991–1998 působil také jako spirituál kněžského semináře v Olomouci. Od roku 1998 působil na Velehradě. Zemřel 28. 11. 2008 a  byl 4. 12. 2008 pohřben na Velehradě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *