Vzpomínka na P. Josefa Malára – malého muže s velký srdcem

O páteru Josefu Malárovi jsem se dozvěděla koncem devadesátých let minulého století. Tehdy jsem dělala reportáž v Nové Lhotě na Horňácku se soukromým zemědělcem Františkem Malárem.

Majitel stáda ovcí mi tehdy řekl: „O mně nepište! Napište o mém strýci, který žije v Německu. Opravil nám tady kostel a příští rok se budou žehnat nové zvony. Jeden z nich on daroval. Ozvu se vám, až přijede na dovolenou,“ slíbil. Své slovo dodržel a já se tak o pár měsíců později mohla seznámit s tímto mužem, malým vzrůstem ale za to s hodně velkým srdcem. Od té doby trvá naše přátelství.

 

 

 

 

 

„Čtrnáct dnů bojuji se střevní chřipkou. Kdybyste přišla včera, tak bychom si ani nepovykládali. Byl jsem totálně k.o.,“ vítal mě P. Malár s úsměvem na tváři v na přelomu ledna a února roku 2008 při mé návštěvě. Na Slovácko se vrátil definitivně až loni, a to ze zdravotních důvodů.

Jinak žil od roku 1965 v Německu, po roce 1989 ale jezdil pravidelně na Horňácko, do rodné Nové Lhoty, které vydatně pomáhal. Svůj nynější domov nalezl v Domě s pečovatelskou službou v Dolním Němčí. Pokud by si někdo myslel, že zde především odpočívá a zahálí, hodně by se pletl. Přestože nemoc ohnula jeho páteř téměř do pravého úhlu a bolest ho omezuje v pohybu, duševně je stále velmi svěží. Ve svém pokojíku každý den slaví mši svatou a pravidelně čte české i německé noviny, které mu přátelé posílají z Německa, pozorně sleduje domácí i světovou politiku.

Při mé zatím poslední návštěvě právě slavil třiaosmdesáté narozeniny. Naše setkání přitom několikrát přerušilo drnčení telefonu. Telefonáty měly jedno společné – všechny byly z Německa, bývalí farníci chtěli svému panu faráři popřát k narozeninám. Další gratulanti pak přicházeli po několik dnů osobně, spoustu blahopřání ukrývala také poštovní schránka. Vedle většiny odesílatelů z Německa přišla gratulace i od olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Ze všech uvedených faktů vyplývá, že P. Josef Malár je ve své bývalé farnosti v Německu i mezi svými spolubratry oblíbený. Přátelství trvá, i když je kvůli nemoci už izolován.

Pomoc přišla od „sponzorky“ z Prahy

P. Josef Malár přišel na svět 19. ledna 1925 v Nové Lhotě a svým způsobem je živou kronikou dvacátého století. Na vlastní kůži prožil důsledky fašismu i komunismu, až nakonec skončil v emigraci. Osm tříd základní školy absolvoval v rodných Lhotkách ležících jen pár kroků od slovenských hranic. Tehdy tam ovšem žilo dvakrát, možná i třikrát více obyvatel než nyní.

„Rozhodně jsem nepatřil mezi hodné a vzorné chlapce. Spíše jsem šmejdil s prakem, kde se dalo. Potom ale přišla puberta a s ní jakési první zamyšlení nad životem. Ve čtrnácti jsem se rozhodl, že bych chtěl být knězem,“ zavzpomínal na dávnou dobu. Podle jeho slov byla tehdy výuka náboženství a pravidelná návštěva kostela samozřejmostí. Elektřina byla do vsi zavedena až v roce 1947, nebylo rádio a prakticky chyběla jakákoliv informovanost. Největší společenskou událostí týdne proto byla nedělní mše svatá. Od církevního života se potom odvíjelo vše ostatní.

„Toužil jsem studovat církevní gymnázium na Velehradě. Rodiče ale byli rolníci, a tak nebylo peněz nazbyt. Do školy se dojíždět nedalo, protože ze Lhotek nebylo žádné dopravní spojení. Musel bych bydlet na bytě. Nájem by tehdy přišel na dvě stě padesát korun měsíčně. Za to se ale dala koupit i kráva! Proto tatínek rozhodl, že zůstanu doma hospodařit.“

Nakonec se ale na mladého chlapce usmálo štěstí. Z Prahy se ozvala bohatá žena, která chtěla na studiích podpořit chudé studenty z hor. P. Malár tak mohl nastoupit do benediktinského řádu a začít studovat jezuitské gymnázium v Praze. „Na tu dobu rád vzpomínám. Vstávali jsme v pět hodin ráno. Po mši svaté následovala výuka. Odpoledne jsme museli za každého počasí absolvovat hodinovou procházku po Praze. Neexistovalo, aby někdo zůstal doma. Díky tomu jsem velmi dobře poznal naše hlavní město.“

Místo studia tvrdá práce

Na gymnáziu mladého muže zastihla druhá světová válka. Nacisté klášter zrušili, ale internát fungoval dál. Zavřeno bylo také arcibiskupské gymnázium. Ve studiu ovšem mohl pokračovat na Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici, kde také v sedmačtyřicátém roce odmaturoval. Do padesátého roku ještě stačil absolvovat tři ročníky bohosloveckého studia v Olomouci. Po komunistickém puči v osmačtyřicátém roce ale odmítl studovat na státem kontrolované fakultě v Litoměřicích. Za své rozhodnutí musel nést důsledky. Záhy mu pošťák doručil povolávací rozkaz k neblaze proslulé jednotce PTP. Ze dne na den musel narukovat. Od otce tehdy uslyšel i tato slova: „Chlapče, jdeš do koncentráku. Na kněze jsem tě jít nenutil. Zachovej si ale věrnost.“ „Sloužil jsem přesně tři roky, tři měsíce, tři týdny a tři dny. Kdyby nezemřel Stalin, zůstali jsem tam ještě déle,“ míní kněz.

V PTP pracoval na stavbě. S odstupem mnoha desetiletí P. Malár tvrdí, že ho práce u PTP posílila ve víře. Po propuštění dostal nabídku, že pokud se nebude stýkat s žádným knězem, může pracovat v kanceláři. To ale odmítl. Uzavřel smlouvu se stavební firmou, která potřebovala dělníky na stavbu. „Tím jsem si zachoval vnitřní svobodu. V kanceláři nikdo nevěděl, kdo je špicl a udavač. Manuálně jsem pracoval patnáct let,“ připomněl kněz. Po skončení každodenní práce na stavbě se dál vzdělával. Začal navštěvovat jazykovou školu. Z obecné školy uměl dost dobře německy, z gymnázia latinu a na vojně se začal učit angličtinu.

Po návratu do civilu studoval portugalštinu a španělštinu. „Nedělalo mi to velké problémy, protože jsem měl dobrý základ v latině. Cizí jazyky pro mne byly koníčkem. Udržoval jsem si tím duševní svěžest, abych nezkostnatěl. Nejenže jsem si cvičil paměť, ale navíc jsem měl možnost být ve styku se vzdělanými lidmi,“ poukázal na některé klady svého jazykového vzdělávání kněz. Matku už nikdy neviděl

Časem se ukázalo, jak velmi se mu znalost jazyků v pozdějších letech hodila. Když se začala v pětašedesátém roce dočasně uvolňovat politická situace v zemi, rozhodl se Josef Malár emigrovat. Koupil si zájezd do Bulharska. Když na „dovolenou“ odjížděl, nikdo kromě jeho bratra nevěděl, že uteče. Před odjezdem se přišel domů rozloučit s maminkou. Už byla tehdy nemocná a ležela. Přestože nic nevěděla, posadila se na posteli a řekla: „Chlapče, tebe už nikdy v životě neuvidím…“ Její slova se ukázala jako pravdivá.

„Samotný útěk, kdy jsem v Bělehradě vystoupil a pak přes hory přešel do Rakouska, byl dosti těžký, ale ještě horší byly předcházející nekonečné hodiny strávené v nočním rychlíku z Prahy do Bělehradu. V životě jsem pak už nezažil horší chvíle. To čekání, jak všechno dopadne, bylo strašné. Kdybych se ale bál, nikdy bych tuto cestu nezvolil,“ tvrdí kněz.

V Rakousku dostal po měsíci azyl a v Německu pak dokončil bohoslovecké studium. Závěrečnou zkoušku složil v roce 1967. Na kněze P. Malára vysvětil augsburský biskup Josef Stimpfle. Prvních pět let působil coby kaplan a poté se stal farářem. Životní sen se chlapci ze Lhotek nakonec splnil. Celý život sloužil v Bavorsku, které má podle jeho mínění blízko k Moravě – vaří se tam podobná jídla a Bavoráci mají stejně jako Češi rádi pivo.

Domů se mohl vrátit až po revoluci v roce 1990. Při svém návratu některá místa na Horňácku nepoznával. Dříve malé chaloupky nahradily novostavby. I život se zde hodně změnil. Jeho rodná ves se stala rájem chatařů. Lidé se stěhují pryč, protože je zde velká nezaměstnanost a dojíždění za prací je komplikované.

Kostel svatého Matouše zažil 12. srpna roku 1990 velkou slávu. P. Josef Malár zde slavil svou primiční mši svatou. Když tehdy viděl, v jakém stavu je kostelík, kde byl pokřtěn, rozhodl se, že našetřené peníze věnuje na jeho opravu. Šlo o výraz vděku za to, že zde od útlého věku čerpal víru. Generální oprava kostela byla završena v červnu 2000 slavnostním svěcením zvonů. Ke stávajícím zvonům svatého Matouše (z roku 1722) a sv. Antonínovi (z roku 1962) přibyl zvon s názvem Panna Maria, který daroval právě P. Josef Malár. Druhý ze zvonů nese jméno Svatý Josef a darovali jej farníci z Nové Lhoty. Životní cesta horňáckého kněze jakoby se symbolicky uzavřela opět doma.

 Lenka Fojtíková

A tento text jsem zveřejnila 8. 8.  2010 na svém starém webu…

Přes veškeré povinnosti jsem včera už od brzkého rána myslela na otce Malára. Když jsem se oblékala do tmavého kostýmku, brala tašku s foťáky a kytici, tak jsem si říkala: „Musím udělat poslední službu zemřelému.“ V okamžiku, kdy jsem se minulou neděli dozvěděla, že zemřel, vůbec jsem nebrečela. Prostě nic. Spíš jsem si říkala, že je mu už dobře, protože netrpí a je u Pána, jemuž tak věrně celý život sloužil.

Myslela jsem si, že i pohřeb prožiji ve stejném klidu. Už jsem byla na pár pohřbech kněží a nebyly vůbec smutné. Spíš jsem tam cítila takovou radost, že se vrátili zpět domů, kde není žádný pláč, bolest a utrpení. Jenže jsem se opět přesvědčila, že člověk míní a nakonec může být všechno jinak. Na místě jsem byla s více než hodinovým předstihem a začala vše dokumentovat. Stále jsem byla v klidu a docela i v pohodě.

Potom začal obřad a ani nevím, kdy se to zlomilo, najednou bylo všechno jinak. Zřejmě od okamžiku, kdy vzal P. Jan Jankovic, nástupce ve farnosti P. Malára, do rukou kytaru a začal zemřelému hrát a německy zpívat. Najednou jakoby se v tom malém kostelíku, kde byl otec Josef před pětaosmdesáti lety pokřtěn, začalo dotýkat nebe země. Slzy se mně začaly valit z očí a prostě nešly zastavit. Najednou mně docvaklo, jak moc jsme si my dva byli blízcí.

Sklonila jsem hlavu a divila se, co se to se mnou děje. Mokré kápance dál padaly na zem. Potom začal P. Pavel Kučera kázání tím, že se nemáme stydět za slzy, že i Ježíš plakal, když mu umřel jeho přítel Lazar. A tak mě to uklidnilo. Ano, i když věříme, že je otci Malárovi už dobře, že je na věčnosti v Boží náruči, nic to nemění na tom, že se našich srdcí může dotýkat jeho odchod.

Tím ale proud slz neskončil. Při závěrečném děkování německých farníků jsem se dozvěděla, že otec Josef neopravil kostel jen ve své rodné obci, ale také další dva v Německu. Dále se tam díky jeho iniciativě opravila také kaple. V Bachhagelu, kde působil, se postavilo farní středisko, opravila se fara i její dvůr. Opravy přitom prý řídil s úžasnou rozvahou, taktem a citem pro umělecké hodnoty. Všichni také pěkně vzpomínali na jeho přátelskou, společenskou a pohostinnou povahu.

Možná i za to se stal před pěti lety čestným občanem města. Za ty roky, co jsem za ním jezdila do Dolního Němčí, kde prožil v pečováku poslední roky života, se přitom o ničem z toho nezmínil. Při našich setkáních jsme se bavili o všem možném. Často přišla na přetřes jeho obava z islamismu, že v Evropě časem zůstane jen hrstka křesťanů. Ti pak budou pronásledovaní mnohem víc než za komunistů. Zároveň ale upozorňoval, že Bůh svou církev padnout nikdy nenechá.

Při tom našem povídání se ale nikdy nestočila řeč tak, že by se začal chválit, co kde udělal, vykonal a jaký metál za to dostal. No a to byla další věc, která mne na tom pohřbu dostala. Na pohřeb došlo odhadem okolo tří stovek lidí, přičemž třiadvacet přijelo z Německa. U oltáře pak bylo čtrnáct kněží. Jednalo se vesměs o přátele a duchovní z blízkého okolí. Z biskupů na Lhotky nepřijel nikdo. Jeden měl biřmování a druhý byl právě v zahraničí. Asi to tak mělo všechno být. Jak otec Josef skromně žil, tak skromně odešel.

Když jsem se pak vracela domů, koukala jsem z auta po kopcích a okolních lesích. Vzpomínala jsem, jak mně při jednom setkání vyprávěl, že za jeho mládí autobusy na Lhotky nejezdily, a tak musel na vlak do Javorníku přes les pěšky. Po cestě si prý opakoval slovíčka z němčiny a latiny. Vše, co viděl, pojmenovával v duchu v obou jazycích. Stromy, zvířata, nebe, zemi, louky, slunce… Prostě všechno…

Těch vzpomínek je samozřejmě mnohem víc. Vím, že pokud mně bude paměť sloužit, tak na něj nikdy nezapomenu. Už dnes se na něho obracím s prosbou o přímluvu. Vím, že se za mne a naši rodinu přimlouvá. Modlil se za nás už tady na zemi a jsem přesvědčená, že teď ještě víc.

V mém srdci zůstává velký dík, že jsem ho mohla poznat, že to bylo zařízené tak, že jsme si byli velmi blízcí. Proč jsem za ním vlastně začala před lety jezdit? Bylo mně ho líto, že je tak sám, že po svém aktivním životě zůstal vězněm jednoho pokoje ve vlastně pro něj cizí vesnici.

A on si zase zřejmě moc dobře dokázal představit, vcítit se, jak je někdy mně. V něčem jsme to měli oba hodně podobné a možná proto jsme si tak rozuměli. Ke konci jsme kromě modlitby třeba ani nemluvili. Prostě jen v tichosti vnímali přítomnost druhého. Jezdila jsem ho potěšit, ale přitom jsem mnohdy dostala povzbuzení sama. Ty mše svaté, které sloužil za naši rodinu, mu nikdy nebudu nijak moct vynahradit…

Nějak mně to mozek nebere, že už tady navždy není, že za ním nikdy nepojedu, že už nikdy nezvedne svou na kost vyhublou ruku a neřekne: „AHOJ! Ad Honore Jesus! Ke slavě Boží!“

Lenka

Tady je odpověď dalšího rodáka z Nové Lhoty P. Miroslava Kazíka, kterého jsem se zeptala, co pro něj P. Josef Malár znamenal:

P. Josef Malár byl velkým obhájcem tradice

Celý den jsem přemýšlel nad Vaší otázkou, co pro mě znamenal P. Josef Malár.. Řekl jsem Vám, že byl pro mě první z Nové Lhoty, kdo se stal knězem a ve své době také zřejmě dosáhl nejvyššího vzdělání.  Ale to není to hlavní. Pro mě, a myslím si, že i pro ostatní kněze, byl především velkým obhájcem tradice. Když se v katolickém prostředí dnes řekne příznivec tradice, myslí se na Bratrstvo Pia X.  (lefebristé).

P. Josef se s většinou jejich postojů ztotožňoval. Po nástupu Benedikta XVI. se v Církvi tyto postoje staly více méně legitimní. Kromě několika témat. Před tím to však bylo horší než být zednářem. Alespoň u nás. Vyžadovalo to odvahu. Než jsem se seznámil s P. Josefem  (to je asi 15 let), měl jsem představu o kněžích v Německu, jako o těch, kteří už smysl pro skutečnou tradici dávno ztratili a nejsou jí vůbec schopni. P. Josef mě z tohoto omylu vyvedl. V tomto byl vyhraněný. To je asi to nejdůležitější, co pro mě znamenal.

 

Rozhovory s P. Eliasem Vellou

Rozhovory s P. Eliasem Vellou

Jak už jsem kdysi psala, je to už třináct let, co jsem se seznámila s P. Eliasem Vellou. Za tu dobu jsem s ním dělala různé rozhovory a v novinách se objevily i zpravodajské články z jeho seminářů a exercicií. Dnes zde zveřejňuji jeden můj rozhovor a jeden, který poskytl slovenskému rádiu Lumen a já ho přeložila. Občas o ně totiž lidé mají stále zájem a já je musím složitě vyhledávat ve svém archivu… S otcem Eliasem jsem se teď zase setkala v Želivi. Snad vyjde čas a napíšu zde pár postřehů z jeho opět velmi zajímavých přednášek… Jinak překladatel Václav Čáp v současné době pracuje na knize rozhovorů s P. Eliasem Vellou, takže se máme nač těšit!!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

Na snímku je P. Elias Vella na Velehradě někdy v roce 2003. Snímek byl pořízený ještě na klasický film. Foto: Lenka Fojtíková

Tady jsou zatím ty „staré“ rozhovory s P. Eliasem Vellou:

Rozhovor s P. Eliasem Vellou při jeho návštěvě Dubňan na Hodonínsku v roce 2006:

Tam, kde není láska, dej lásku a najdeš ji

Exorcista P. Elias Vella: Je snazší dělat zlo než konat dobro

V polovině března se v Dubňanech zastavil známý exorcista z Malty P. Elias Vella. Přijal pohostinství tamního správce farnosti P. Josefa Chyby, který ho po třítýdenním pobytu v České republice vezl na letiště do Vídně. Při té příležitosti v dubňanském kostele koncelebroval dvě nedělní mše svaté a našel si čas odpovědět i na pár otázek týdeníku NAŠE.

Pokud někdo slyší slovo exorcista, vybaví se mu středověk. Někteří si myslí, že tato služba není potřebná. Jiní zase pod vlivem filmů o vymítání ďábla tuší senzaci. Co byste po zkušenostech z dlouholeté praxe těmto lidem řekl?

Úkolem exorcisty není výhradně osvobozovat posedlé zlým duchem. Pomáhám mnoha lidem, kteří se přímo nebo nepřímo nějak zapletli se satanismem, okultismem, spiritismem, New age. Prvořadým úkolem exorcisty je odhalovat negativní stránku těchto praktik a nauk a pomáhat těm, kteří jsou již nějakým způsobem zainteresovaní. Posedlost ďáblem se samozřejmě objevuje i dnes, ale ne v takové míře, jak bychom si možná představovali.

Mladí lidé se občas jen tak z legrace baví vyvoláváním duchů. Nezasvěcení netuší, že tyto hrátky s sebou nesou následky. Jak mohou účastníky poškodit?

Mohou je ohrozit jak psychologicky, tak duchovně. Roky dospívání jsou vždy určitou dobou dobrodružství. Mládež často provozuje vyvolávání duchů, protože to bere jako zábavu nebo hru. Může si však vážně poškodit psychiku. Dostaví se úzkosti, fóbie. Bohužel mnoho těchto mladých lidí nakonec skončí u psychiatra. Po duchovní stránce si navíc otvírají dveře pro vstup zosobněného zla.

V České republice je teď velmi moderní chodit například ke kartářkám. Těmto „podnikatelkám“ obchody jen vzkvétají. Jejich služeb využívají dokonce i věřící lidé. Příznivci kartářek tvrdí, že jim dotyčná žena řekla i to, o čem věděli jen oni sami. Jak je to možné?

Tady se ocitáme v okultním světě, kde je výklad karet nejrozšířenější formou. Když chceme znát svoji budoucnost, znamená to, že v podstatě prodáváme vlastní svobodu, a to má negativní dopad na duchovní i psychologickou oblast. Místo toho, abychom sami vytvářeli osobní dějiny, očekáváme, že se tyto věci v našem životě prostě stanou. Jako bych už neměl žádnou možnost měnit osud. Naše myšlení přestane být aktivní. A jak je možné, že věštkyně znají nějakou skutečnost? Často je to problém hadačství. Věštění přichází buď z minulosti nebo budoucnosti. Kartářky se chytnou detailů, které jim sdělíme a ony je pak rozvíjí, psychologicky vycházejí vstříc a těží z toho v budoucnu. Kartářka předdisponuje klienta k určité situaci. Například někomu řekne, že za rok ztratí práci. Sdělení v dotyčné osobě způsobí, že dostane strach nebo začne svou práci dělat tak, že ji za rok skutečně ztratí. Pak je ještě další možnost, že ve vykladači je nějaká moc. Ta nemůže být od Boha, protože věštění bible zakazuje. Přichází tedy z protipólu. Jestliže někdo věští budoucnost, tak je to z moci, kterou dostal od Božího nepřítele, a to jistě velmi silně ohrozí vaši budoucnost.

Mnoho lidí v poslední době hledá pomoc v psychologických poradnách, kde se zabývají tzv. rodinnými konstelacemi. Jaký máte názor na tuto terapii?

Podle mého názoru jsou rodinné konstelace dalším typem terapie založené na New Age. Zpočátku se může zdát, že má tato terapie jisté pozitivní výsledky. Z
dlouhodobého hlediska jsou negativní a poškozují člověka duchovně i psychicky. Neodvážil bych se je proto doporučit.

Představte si, že se setkáte s člověkem, který se teprve nedávno stal věřícím křesťanem a nyní váhá, ve které církvi se má nechat pokřtít. Jaké byste uvedl hlavní argumenty, že by to měla být právě katolická církev, když se mnohým může zdát, že není tak radostná a otevřená mladým lidem jako jiné křesťanské církve?

Bohužel je možné, že katolická církev není tak radostná, jak by mohla být. Ale to záleží na lidech, kteří se k ní hlásí, nějakým způsobem žijí a předávají svou víru. Člověk musí hledat pravdu, a to by mělo převažovat nad skutečností, že v církvi nežijí všichni lidé podle toho, co Kristus hlásal. V první řadě by si tedy člověk měl položit otázku: Kým je pro mne Kristus? Protože učení katolické církve je postaveno na tom, že následujeme našeho Spasitele, který stále žije. V ostatních náboženstvích následují pouze poselství zakladatele, který je již mrtvý. Navíc nemůžeme věřit v Krista podle našich představ, musíme ho přijmout celého, jak ho nacházíme v bibli, v evangeliu. Kristus založil jednu církev, na apoštolech. Nelze ho přijímat jen v některých jeho částech. A Kristus přijatý v celistvosti je právě v katolické církvi. Je pravdou, že v některých církvích na rozdíl od katolické je radost zřetelnější. Není ale možné přijmout nějakou církev jen proto, že v ní najdete něco pěkného, aniž byste šli dál. Nejde nehledat a nenalézat celou pravdu.

Lidé, kteří uvěřili v Ježíše Krista ví, že satan už byl poražen. Proč potom žijeme ve světě, kde je tolik zla a kde tolik lidí dává přednost právě zlu před dobrem?

Satan byl poražen krví Kristovou a on to ví, proto se snaží oslabit království Boží. A dělá to tak, že se snaží lží některé duše z tohoto království vyrvat. Proč tolik lidí dává přednost satanovi před Kristem? Protože je jednodušší dělat zlo než konat dobro. Je jednodušší rozbít sklo než ho potom spravit. Satan tolik přitahuje, protože nabízí jednodušší a snazší věci než Kristus, který vybízí k obtížnější cestě. Není to tak jednoduchá věc.

Mohou si lidé, kteří jsou posedlí, za tuto skutečnost sami nebo se může obětí satana stát kdokoliv?

Jsou osoby, které nesou veškerou zodpovědnost. Jestliže si zahrávaly se satanismem a spiritismem, otevřely se zlému duchu. Mohou ho vyprovokovat a v tom případě jsou za svou posedlost zodpovědné. Pak jsou další, a je jich mnohem víc, kteří se stali vlastně oběťmi. Můžeme říct, že byli napadeni. V těchto případech není dotyčný zodpovědný, protože k posedlosti nedošlo následkem nějakého negativního jednání. Často jsou posedlé osoby relativně dobré.

Dá se spolehlivě rozpoznat, kdy je člověk posedlý a kdy trpí nějakou psychickou nebo duševní poruchou?

Jestliže někdo viděl film The Exorcista of Emily Rose (v ČR V moci ďábla, pozn. red.), tak tam je velmi zřetelný konflikt mezi lékařskou vědou a spiritualitou. Nejsme-li dostatečně bdělí, hrozí nebezpečí, že lékařství a spiritualitu postavíme do protikladu. Symptomy, které nacházíme u psychických nemocí, například u hysterie, epilepsie, schizofrenie, jsou totiž velmi podobné jako u posedlosti. Musíme rozpoznat, kde končí psychická rovina a kde začíná rovina spirituální, duchovní. Mnohdy jsou tyto věci tak provázáné a prolínají se, že by bylo nemoudré, kdyby exorcista ruku v ruce nespolupracoval s psychiatrem. Samozřejmě, že velmi dobrý psychiatr je schopen rozeznat, kde končí jeho kompetence a schopnost diagnostikovat, a je potřeba obrátit se na exorcistu.

Napsal jste knihu o satanovi. Je velmi obsáhlá. Proč jste právě jemu věnoval tolik pozornosti?

Rozhodně ne proto, že by mne satan přitahoval (smích). Má služba ale s sebou nese v první řadě boj s ním. Prvořadým úkolem je proto odkrývání jeho taktiky. Když jednou ukážeme způsob, jak ďábel působí, tak se jeho moc oslabí. Proto jsem knihu napsal.

Potkávám mnoho lidí, kteří procházejí různými zkouškami a utrpením. Nejde ani tak o utrpení fyzické, jako spíše citové a duševní. Lidé v České republice trpí nedostatkem lásky. Děti trpí, protože na ně rodiče nemají čas nebo se rozvádí. Rozvody a nevěrou si navzájem ubližují i dospělí. Senioři pak těžce nesou nedostatek pozornosti ze strany vlastních dětí. Jsou to skrytá utrpení, přesto nejsou o nic méně bolestivější než vážná fyzická onemocnění. Vidíte nějakou cestu, jak těmto utrpením čelit, nebo se člověk musí s tvrdou realitou smířit?

Hlavní problém je v tom, co jste už řekla. Je to nedostatek lásky. Z nedostatku lásky v lidech vzniká vzdor. Ježíš přišel, aby nám předal křesťanské poselství lásky k bližním. Bohužel jak věřící, tak nevěřící se dopouštíme toho, že jsme hodně dlužni tomuto přikázání milovat druhé. Problém vidím v tom, že lásku nedáváme. Všichni ji očekáváme, ale kdo ji dá? Nemůžeme se považovat pouze za oběti, kterým se jí nedostává. Musíme se také stát zodpovědnými a ptát se: Jak to, že já ji nedávám? Například někdo se cítí sám a očekává, že bude mít kolem sebe lidi, kteří ho budou mít rádi. Máme právo očekávat, že budeme milováni. Pokud jsem ale místo pouhého očekávání ochoten lásku dávat, automaticky ji začnu i přijímat. Svatý Jan od Kříže řekl jednu krásnou myšlenku: Tam, kde není láska, dej lásku a nalezneš ji tam. Myslím, že toto je ta nejlepší odpověď.

Lenka Fojtíková

Rozhovor s P. Eliasem Vellou o vnitřních zraněních, který poskytl v roce 2005 slovenskému radiu Lumen

Jednou z vašich služeb, je služba vnitřního uzdravování. Můžeme najít na této zemi člověka, který by
nebyl vnitřně zraněný a nepotřeboval by službu vnitřního uzdravení?

Rád bych vám velmi krátce vyprávěl příběh, který pochází z Číny. Jedna žena oplakávala svého syna. Šla za
svatým mužem a prosila ho, aby jí dal nějakou rostlinu, která by probrala syna k životu. A On jí odpověděl, že potřebuje malé hořčičné semínko. „Ty ale musíš jít do jednotlivých rodin a donést mi toto hořčičné semínko z rodiny, která by neprožívala žádné těžkosti a smutek,“ řekl jí. A když procházela od jedné rodiny k druhé, zjistila, že každá rodina procházela nějakým smutkem, smutnou událostí. Tato čínská legenda končí tím, že žena začala pomáhat lidem, kteří prožívali smutek a zapomněla tak na svůj vlastní smutek a bolest. To je realita věci. Nikdo z nás nemůže říct, že neprožívá smutek nebo ho nebude prožívat v budoucnosti. Smutek obyčejně přináší strach, úzkost, někdy zoufalství, hněv a všechno toto přináší rány a zranění do našich životů. Vnitřní uzdravení znamená to, že vložíme ruku na tyto rány a zranění Ježíšovu ruku a tím dojde k jejich uzdravení. Neznám člověka a neumím si ho ani představit, který by v nějakém svém období života nepotřeboval vnitřní uzdravení.

Člověk potřebuje uzdravení ve všech aspektech. Ať je to fyzické, psychické, psychologické či duchovní. My mluvíme právě o duchovním uzdravení. Musíme však nejdříve definovat kořen nemoci a v tomto případě jsou to zranění. Jaké jsou nejčastější příčiny zranění, kde pramení jejich původ?

Častokrát se díváme jen na vnější stránku člověka. Pokud vidíte nahněvaného, násilného, velmi vystresovaného, depresivního či odmítnutého člověka, vidíte jen jeho vnější část. Častokrát si neuvědomíme, že to nač se díváme, má svůj kořen. Ať je to duchovní kořen nebo psychický. Každý z těchto problémů má svůj kořen. Tento kořen můžeme dokonce najít již v období našeho početí. Dříve než jsme se narodili. Dám vám příklad. Může se stát, že komplex méněcennosti dané osoby, pochází z jeho rodinného prostředí, kde toto malé dítě bylo vždy dáváno bokem a kritizováno za každou maličkost. Může se stát, že hněv, který prožíváte v tomto období pochází z hněvu, který jste měli vůči svému otci, protože byl na vás příliš přísný. Měli bychom se snažit zkoumat, proč se chovám takovým způsobem a ne jiným. Jaký je skutečný kořen mého chování. Pokud ho najdeme, pak může člověk procházet terapií a jednou a navždy tento kořen zlomit. Tímto způsobem začíná naše vnitřní uzdravení.

Mluvíme jen o jednom kořeni? Je zatím většinou jen jeden kořen, od kterého se odvíjí další nebo se to postupně nabaluje? A kořenů, od který se odvíjí zranění a později chování člověka, je mnohem více?

S růstem a dospíváním druhy zranění a další rány přibývají. V našich životech se tak rány a zranění akumulují. Je to jako když se díváme na rostlinu. Pokud ji vytrhneme, má vždy jeden hlavní kořen, na který je navázáno více malých kořínků, které spolu vytvářejí obrovskou sadu kořenů. Mnohokrát je naše chování přímo nebo nepřímo spojeno s hlavním kořenem. Ve skutečnosti ale v našem životě neexistuje jen jeden kořen, ale více kořenů které všechny musí být prolomené.

Mnoho ran a zranění pochází z nedostatku lásky. V přednáškách říkáte, že je při léčbě zranění třeba začít již v prenatálním období. Dokonce již při početí. Proč je důležité uzdravování od početí?

Když se na toto díváme z duchovního hlediska, Bůh je láska. Stvořil nás podle svého vlastního obrazu. Je v nás proto ukrytý potenciál milovat a být milovaný. Člověk proto dospěje ke své celistvosti a zralosti na tolik, jak je schopný milovat a přijímat lásku. Všechna naše zranění a rány mají svůj kořen v nedostatku lásky. Nedostatek lásky může začít již v období našeho početí. Ne každý akt početí je aktem lásky. Mnohokrát to nemá s láskou nic společného. Daná osoba mohla být počatá v atmosféře, kde byl nedostatek lásky, kde láska
chyběla. Tato skutečnost se může ještě zintenzivnit, když se rodiče dozví, že
čekají miminko a odmítnou ho. Přestože si myslíme, že miminko v lůně matky
nic nevnímá, ono vše absorbuje. To nejsou pouze duchovní závěry, ale i
psychologické. Pokud dítě v prenatálním věku prožije období, kdy se matka
snaží jít na potrat, zranění v něm zůstane. Mnohokrát máme představu, že dítě v lůně matky ničemu nerozumí. Ve skutečnosti děťátko nic nechápe svou logickou myslí, protože se ještě nevyvinula, ale vše v sobě uchovává v podvědomí. Přestože si tento fakt již později neuvědomí, neznamená to, že to nebude ovlivňovat jeho život v současnosti. Někdy se divíme, proč se některý mladý muž cítí tak odmítnutý nebo kde se v tomto děvčátku bere tolik hněvu proti matce či otci. Někdo si myslí, že tento hněv nebo pocit sebeodmítání pochází ze současnosti. Ve skutečnosti to nejsou současné situace, které způsobily tento hněv nebo pocit odmítnutí. Častokrát člověk musí jít do období těhotenství a početí a najdeme kořen právě tam.

Jak se člověk dozví, že jsou tyto skutečnosti z minulosti již vyléčené? Nemusí přece vědět, že ho rodiče počali bez lásky nebo že bylo jeho uvedení do života jakýmkoliv způsobem nechtěné.

Vždy dávám příklad sady drátů. Zkuste se začít dotýkat jednoho drátu po druhém,. Pokud z nich nebude vycházet žádný elektrický šok, znamená to, že jsou jakoby mrtvé. V případě, že se ale dotknu jednoho z nich a on mi dá elektrický šok, znamená to, že je stále živý. Může se stát, že se budu modlit za okamžik vašeho početí. Jakmile můžete chválit Boha za okamžik početí, znamená to, že vaše chvíle početí nemá nic negativního. Pokud se v této chvíli nachází něco negativního, okamžitě můžete cítit reakci a to znamená, že moment vašeho početí musí být uzdraven.

Ne každý bude mít ale k modlitbě po ruce vás. Může člověk sám přijít na to, co je důvodem jeho negativního chování, jeho zranění? Nebo na to potřebuje pomoc kněze nebo psychologa?

Myslím si, že častokrát potřebujeme pomoc, protože sami bychom to nezvládli. Jde jen o to být trochu informovaný. Pokud má člověk dostatek informací, může se pak snažit pokračovat sám. Ale jakmile se nějaká konkrétní záležitost stane pro člověka velmi vážnou, pak potřebuje pomoc. Dám příklad. Představte si, že máte velký hněv vůči své matce. Zjistíte, že kořenem tohoto hněvu je, že jste byli coby malé děti fyzicky zneužíváni. Vaše matka vás neustále bila a to způsobilo ten obrovský hněv vůči ní. Bylo by velmi těžké, kdybyste se snažili vyléčit tento hněv sami. Nebo jste mohli být sexuálně zneužíváni a toto zneužívání přináší do vašeho života nezdravý sexuální život. Buď úplně odmítáte sex nebo naopak jdete do dalšího extrému, kdy se snažíte najít sex ve všem. Je velmi těžké odpustit tomu násilníkovi, násilí, které bylo na vás spácháno. Pokud jsou tyto kořeny velmi hluboké, potřebujete skutečně pomoc kněze, terapeuta či psychologa, aby vám pomohl tuto záležitost uzdravit. Po jejich pomoci pokračujete samozřejmě sami. To je jako když jdete k doktorovi, který stanoví diagnózu nemoci. Dá vám pak léčbu, ale před každým setkáním s lékařem se musíte chovat podle toho, co vám řekl. Musíte brát například předepsané léky. Jde o spolupráci mezi pacientem a terapeutem.

Můžeme mluvit o fyzickém, psychickém a nyní mluvíme o duchovním uzdravení. Je kořen pro psychické, fyzické a duchovní zranění společný nebo tím hlavním kořenem je to duchovní zranění, z něhož se pak odvíjí fyzické a psychické zranění?

Obyčejně jsou všechny tři dimenze člověka – duch, duše a tělo, spolu navzájem propojené. Pokud se cítíte rozrušení, dotýká se rozrušení obyčejně všech tří dimenzí. Někdy to začíná od fyzické a pak to přejde do psychické a duchovní. Někdy to začne od psychické, přejde k fyzické a duchovní oblasti a někdy to začne od duchovní a ovlivní to fyzickou a psychickou dimenzi Dám vám příklad. Máte rakovinu. Je to fyzická záležitost. Rakovina do vás ale přináší úzkost, strach a hněv, takže vidíte, že fyzické přešlo do psychického a psychické přejde do duchovního. Začnete si totiž myslet, že vás Bůh opustil, že vaše modlitby nebyly vyslyšené, že vás Bůh už více nemiluje. To je doklad toho, že něco začalo ve fyzické oblasti a přešlo k dalším dvěma. Vezměme si psychickou záležitost. Je ve vás například velký hněv, jehož kořen může být také v minulosti. Tento obrovský hněv může velmi lehko přejít do fyzického. Můžete například začít trpět vysokým krevním tlakem. Můžete mít vřed na žaludku. Psychické přechází k fyzickému a přechází k duchovnímu. Potom z tohoto hněvu vychází rebelství vůči Bohu. A totéž je pokud věci vychází z duchovní oblasti, kdy se například rouháte. Takže se jedná o něco, co začíná v duchovní oblasti. Dostaví se ale psychické následky ve formě úzkosti a stresu, které jsou ve vás a toto vše znovu přejde do fyzické oblasti. Vidíte, že vše začíná v jedné dimenzi a pak to velmi lehko přechází i do dalších dvou dimenzí
člověka.

Proč je potřebné vracet se do minulosti a uzdravovat zranění. Není někdy lepší na to zapomenout než se v tom rýpat?

Existuje minulost, která je minulostí a minulost, která je stále současností. Je minulost, která se stává historií. Pokud je historií, pak je dobré o ní víc nehovořit. Nechat ji za mnou, protože se mne už více netýká. Pokud je ale tato minulost stále přítomnou ve smysle, že stále ovlivňuje můj současný charakter, chování, vztahy, tak v tomto případě nemohu tuto minulost ignorovat. Například: Pokud kvůli mému hněvu, který mám vůči svému otci, nyní hážu všechen svůj hněv na manželku a děti, nemohu v žádném případě ignorovat svou minulost. Nebo pokud se cítím stále odmítaný a nerozvíjím své dobré vlastnosti a kvality, které jsou ve mně a to přináší problémy do mé práce nebo způsobuje, že kladu sebe stále bokem. Pokud to pochází z toho, že jsem nikdy nebyl doceněný jako malé dítě doma nebo ve škole, nemohu tuto minulost v žádném případě ignorovat. A to stejné se týká i mého duchovního života. Pokud se stále cítím nemilovaný Bohem, a je to způsobené tím, že jsem nebyl milovaný, neprožíval jsem lásku jako malé dítě, a nyní žiji velmi mizerný život. Neustále cítím, že mne Bůh nemiluje, proto nemohu minulost ignorovat. Pokud minulost už více neovlivňuje můj současný život, mohu ji ignorovat. Ale pokud minulost stále ovlivňuje současnost, musím být dostatečně rozumný na to, abych s tím něco dělal.

V této souvislosti mne napadl váš příklad s dráty, který jste uvedl, že když jeden drát nefunguje, znamená to, že zranění je vyléčené. Není zapotřebí se tam vracet, ale pokud tam ještě nějaký drát jiskří a člověk má upřímnou snahu zreflektovat svůj život, co si to vyžaduje od člověka, jaký je hlavní důvod, když se rozhodne vrátit do minulosti, v jaké psychické a fyzické pohodě by se měl nacházet?

Normálně se stává, že se začínáte dotýkat vašeho současného života a začnete se cítit nepohodlně. Mnohokrát musíme jít k doktorovi. Můžete se mne ale zeptat, kdy se mám rozhodnout, že mám jít k doktorovi. Dostanu se vždy do bodu, když už nemohu jinak konat. Například vás někdy trošku pobolívá jeden z vašich zubů a vy to ignorujete. Pak se ale dostanete do momentu, kdy už to nemůžete víc ignorovat. Domnívám se, že v tom okamžiku už vás nikdo nebude muset tlačit, abyste šli lékaři. A toto se může stát i v našem psychickém životě. Přijde období, kdy si uvědomíte, že váš hněv není přirozeným hněvem. Jste nazlobený na malé triviální věci. A není už rovnováha mezi tím, co se děje ve vašem životě a vaší reakcí. A já si myslím, že v této chvíli je velmi rozumné, když si řeknete, že musíte vyhledat pomoc. Stejně je to i v našem duchovním životě. Myslím si, že samotné znaky vám ukáží v čem potřebujete pomoc.

Vzpomínal jste, že se člověk dostane do situace, která pro něj není pohodlná. Je například nahněvaný. Pokud ovšem v hněvu zůstává déle, dokáže si pak uvědomit, že tento stav pro něj není přirozený?

Někdy si člověk toto neuvědomí, protože nemá dostatečné
instrukce, aby si to uvědomil Toto se ale stává ve všech z uvedených
dimenzí. Často pacient přijde k lékaři a on mu řekne: „Je mi líto. Přišel
jste velmi pozdě. Já už s tím nemohu nic udělat.“ To se může stát nejen ve
fyzické sféře, ale i psychické či duchovní oblasti. Myslím si, že z tohoto
důvodu děláme semináře, aby lidé mohli přijít ve správné chvíli a žádat pomoc.

Hlavním důvodem zranění je nedostatek lásky. Dá se říct, že je tento jev v dnešní době aktuální pro
celý svět? Setkáváte se se zraněnými lidmi z různých zemí i kultur. Jaké jsou v současnosti nejčastější důvody zranění a bolestí?

Mohu vás ujistit, že neexistuje žádná rasa či kultura, kde by nebyl tento problém. Muži a ženy touží po lásce. To bylo včera, je to dnes a jsem si jistý, že to tak bude i zítra. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, takže ta nejdůležitější zranění pocházejí právě z toho, že jsem pociťovali nedostatek lásky. V dnešní době mluvíme hodně o lásce. Stačí poslouchat jen písně, které jsou téměř všechny o lásce. Vidíte mladé lidi, jak randí a stále mluví o lásce. Toto ale není ta skutečná láska. Protože nejde o skutečnou lásku, bolí pak mnohem víc. Člověk si myslí, že druhého miluje a najednou zjistí, že ve svých rukou nemá nic. Pokud bych si mohl dovolit posoudit a říct, která jsou nejhlubší zranění, myslím si, že je mohu nalézt v nedostatku lásky od otce a matky. Může se zdát, že jde o velmi vážné prohlášení, které jsem teď udělal. Jsem si totiž jistý, že většina rodičů chce a touží milovat své děti. Mnohokrát ale nevědí, jak svou lásku vyjádřit. Mnohokrát si myslí, že když jsou velmi přísní, tak své děti milují. Neříkám, že by rodiče neměli udržovat se svými dětmi určitou disciplínu. Mohu ji ale používat s láskou.Mohu ale milovat naneštěstí i tak, že svou lásku nevyjádřím. Mnoho mladých chlapců řekne, že si nepamatují, kdy je otec naposledy objal. Anebo například, když se snaží přijít ke své matce a políbit ji, ona je odstrčí. To nejsou pochybnosti v tom, jestli otec nebo matka milují své
děti. Častokrát si rodiče myslí, že je milují, protože jim dají dobré vzdělání.
Pošlou je na vynikající školy. Dají jim peníze. Nedovolí, aby jim jakákoliv
maličkost chyběla. Možná je ale pro děti mnohem důležitější, poklepání po
ramenou nebo objetí, které nedostávají. A toto vše zraňuje a bude mít v budoucnosti následky.

Říkáte, že hlavním problémem je nedostatek lásky. Právě dnešní doba, alespoň v Evropě to tak vnímáme, je o svobodě člověka, kdy člověk může všechno. Nemusí mít pomalu ani partnera, aby mohl přivést na svět dítě. Navenek se zdá, že všechno dobro a lásku může člověk získat v jakékoliv podobě a formě. Zastírá se to navenek právě touto láskou a volbou člověka. Vypadá to tak, že jsou lidé klamaní touto povrchností.

Myslím si, že tady je hlavní problém. Ukrýváme vše pod slovo láska a ve skutečnosti to láska není. Definujeme svobodu tak: Dělej si, co chceš a ne tak: Vyber si tu správnou cestu. Myslíte si, že milujete a jste milovaní. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to není láska, jste zranění. Tato zranění v lásce jsou mnohem hlubší než byly v minulosti. Vytvoří se iluze, že jsem milovaný a pak se zjistí, že vůbec milovaný nejsem. Můžeme vidět, kolik máme v dnešní době svobodných maminek. Myslely si, že jsou milované a nebyly. Otec jich opustil a zůstaly samy s dítětem. Dovedete si představit, jak obrovské zranění z lásky tato svobodná maminka sebou nese po celý svůj život? Mohli bychom takových případů ukázat velmi mnoho.

Jeden ze způsobu vnitřního uzdravení je služba osvobození. Co znamená tento způsob uzdravení?

Jsem velmi rád, že spojujete spolu vnitřní uzdravení a osvobození. Protože osvobozování je součástí vnitřního uzdravování. Co se obyčejně děje, když chce zlý duch zaútočit? Zlý duch se snaží najít ránu v člověku a zaútočit právě na ni. Je to jako boxer v aréně, který se snaží svého protivníka udeřit do rány, ze které krvácí, protože takovým způsobem ho velmi rychle oslabí a způsobí, že upadne na zem. Ďábel pokouší každého. On se snaží vstupovat skrze slabé oblasti naší osobnosti. Nezaútočí tam, kde jste silný, ale tam, kde jste slabí. Vstoupí do oblasti hněvu, strachu, úzkostí a tam se vás snaží přesvědčit třeba o tom, že vás Bůh nemůže spasit, že se na vás hněvá… Toto jsou ty počátky pokušení. Potom případ od případu začíná používat rozdílné útoky. Důležitá věc pro něj je, aby našel vstupní bod, kudy vstoupí. Pokud už je uvnitř, pokračuje v útoku. Modlitba osvobození je modlitbou, kterou kněz dělá ve jménu Ježíše a osvobozuje člověka od ducha, který útočí na danou oblast, proto se to jmenuje osvobození. To znamená osvobodit tuto danou oblast od negativního působení zlého ducha. Jak poznám, že dané pokušení je od ďábla, když rozeznáváme dále pokušení ze světa a ze sebe samého. Máte pravdu pokušení nepochází vždy od ďábla, anebo nepochází alespoň přímo od ďábla. Nepřímo se snaží vždy zasáhnout. Jinými slovy. On najde připravenou půdu a využije toho. Někdy pokušení přichází ze světa nebo lépe řečeno z mého připoutání k věcem světa. A někdy, jak říká Pavel, vychází pokušení z těla, z mých vlastních ambicí či pýchy. Ďábel častokrát není tím přímým pokušitelem, ale když najde připravenou půdu, využije toho a snaží se udělat tuto situaci mnohem vážnější.

Jaké je pro dnešní svět největší pokušení pro dnešního člověka?

Myslím si, že největším pokušením ďábla je moc. Vždy velmi toužil po moci. Když se Lucifer stal Satanem. Z anděla světla se stal Satanem a lhářem, protože velmi toužil po moci. Jaké je největší pokušení ďábla pro lidstvo? Stejné, jako měli naši rodiče: Neposlouchat Boha, protože vy ho ve svém životě nepotřebujete. Dokážete přece všechno sami. Myslíte si, že vy sami můžete rozhodovat, co je dobré a co je zlé. To je pokušení ďábla v dnešní době. Nepotřebujete Boží slovo na to, co je dobré a co je zlé, máte moc to udělat. Člověk v dnešní době přebírá moc, která je Boží autoritou. Když například parlamenty schvalují zákony pro potraty, klonování, homosexuální manželství. Co člověk dělá, když takto jedná? Mnozí říkají: „Já nepotřebuji vědět, co tomu říká Bůh. Nejsem už více vázaný náboženstvím, Písmem, nepotřebuji více žádnou autoritu, protože mám moc, abych to mohl udělat.“ A ve skutečnosti je to to, co člověk dělá v dnešní době. Právě přes tuto moc ďábel pokouší člověka. Proč jsou lidé v dnešní době ateisté? Protože říkají, že Boha ke svému životu už nepotřebují. Já jsem sám sobě Bohem… Není to stejné pokušení, jakým ďábel pokoušel člověka v rajské zahradě? Tímto způsobem pokouší ďábel člověka – skrze moc a neposlušnost.

Zdá se, jakoby ďábel na tomto poli v poslední době sklízel svůj úspěch. Co může následovat dále?

Ďábel má zajisté v této oblasti úspěch, protože je mnohem jednodušší neposlechnout než poslechnout. Pokud ale člověk neposlouchá,
ničí sebe samého. Co následuje? Následuje zničení člověka. Podívejme se, co se všude děje. Na začátku je boj proti církvi. Lidé začnou křičet: „Ježíš ano, ale
církev ne.“ Pak přicházíme ke druhému stadiu. Začneme bojovat proti Ježíšovi:
„Bůh ano, ale Ježíš ne.“ Potom třetí boj: „Už Boha víc nepotřebuji…“ A člověk
si neuvědomí, že když vyhlásí smrt Boha, vyhlásí vlastně smrt člověka, protože
je to jedině Bůh, kdo nemůže zradit člověka. Co naneštěstí následuje? Člověk
ničí sebe samého. A můžeme vidět výsledky. Člověk má dnes všechno, ale nemá v sobě radost. Je v něm nedostatek pokoje. Je zmatený ve svém životě.
V historii neznáme stejné období, v němž by bylo tolik sebevražd jako
v dnešní době. Nebylo takové období, kdy skupina mladých lidí společně vykonala sebevraždu. Myslím si, že tu ďábel přichází ke svému cíli, co chce udělat. Svatý Jan ho nazývá vrahem a on vede člověka k sebevraždě. A to je výsledek toho, když člověk dá sebe samého ďáblovi namísto toho, aby ho dal Bohu. Jak se chránit před pokoušením ďábla? Například Panna
Maria ve svých různých zjeveních vyzvala, aby lidé nosili medailky či
škapulíře. Toto jsou dobré věci, ale ne základní. Naneštěstí my můžeme tyto věci používat magickým způsobem. Pokud nosím medailku či křížek a nesnažím se přitom vyhýbat hříchu, ďábel se pak těchto věcí vůbec nebojí. Pokud se snažím vyhýbat hříchu, často přistupuji ke svatému přijímání i svátosti smíření, snažím se modlit, mají pak tyto věci velmi pozitivní vliv. Pokud se nebudu snažit žít dobrý život, pak všechny tyto věci nebudou mít žádný vliv. To je stejné, jako bych si oblékl šaty na tělo, které je špinavé.

Zraněním se ve svém životě nemůžeme vyhnout, protože jsme neustále v kontaktu s druhými lidmi. Pokud by se lidé rozhodli léčit zranění a hledat kořen zranění a neměli u sebe člověka, který by jim mohl pomoct, jaký byste dal recept? Jakým způsobem začít s uzdravováním našich zranění? Je to modlitba, svaté přijímaní a Eucharistie, které uzdravují?

Bůh miluje každého z nás nádhernou láskou. Pokud nemám někoho, s kým bych se mohl sdílet se svými zraněními, je tu někdo, kdo je blízko vás a může vám naslouchat. Ve vší jednoduchosti běžte před Svátost oltářní a poproste Ježíše, aby položil svou ruku na vaše zranění a uzdravil vás. Nejdůležitější věcí je, abyste se zeptal Ježíše: „Můj Pane, co mám udělat?“ Dívejte se silně na sebe a ptejte se Boha, co po vás žádá. A častokrát po vás žádá, abyste odpustili lidem, kteří vás zranili. Tím, že odpustíte lidem, kteří vás zranili, prožijete skutečné vnitřní uzdravení. A pokud to budeme dělat skrze Svátost oltářní, myslím si, že to může být tím nejlepším receptem, který můžeme dostat. Eucharistie je spolu se svátostí smíření sama o sobě uzdravující. Snažte se vstoupit do této svátostné terapie a uvidíte, jaký je Bůh efektivní a účinný ve své lásce.

Mnozí nedokážeme radostně prožívat svou víru. Co byste odkázal, poradil, jak prožívat plnohodnotný, radostný, křesťanský život?

Žít náš život v pokoji, neznamená žít ho bez problémů a těžkostí. Všichni žijeme v slzavém údolí a naneštěstí musí každý nést svůj kříž. Žít v pokoji znamená, že neneseme svůj kříž sami, ale s Ježíšem. To je radost. Radost nést kříž s Ježíšem. Papež Jan Pavel II. byl nádherným příkladem pro každého, jak čelit utrpení a jako ho snášet.

Podle rozhovoru poskytnutého slovenskému radiu Lumen zpracovala Lenka Fojtíková

Vzpomínka na kněze P. Adamce, který byl přes šílené utrpení plný radosti

Před chvilkou mi na mobilu zapípala zpráva, ve které jsem se dozvěděla, že zemřel P. František Adamec. Přinutilo mne to zamyslet se nad skutečností, že mně nějak ti staří kamarádi kněží umírají jeden za druhým. Z těch, s nimiž jsem měla tu čest se sejít osobně a poté napsat o jejich zajímavých a mnohdy velmi dramatických životech, už mně zemřeli salesián P. Šimčík z Blatničky, který prožil velkou část svého života v emigraci ve Švýcarsku, P. Zuska, který zase sloužil většinu života ve Španělsku, další salesián a skvělý člověk P. Václav Filipec, s nímž jsem se seznámila na pohřbu P. Šimčíka a poté jsme si několik let psali a telefonovali…, P. Pavel Zíbal ze Vnorov – autor knihy Šéfe, znáte Želiv?, další salesián P. Josef Planita, který sepsal Církevní dějiny Velké nad Veličkou, P. Josef Malár, jehož místem působení bylo Bavorsko v Německu, který mně byl velmi blízký, kapucínský kněz P. Sasín, s nímž jsem byla na Maltě a poté psala o jeho putování do Žarošic a nyní P. František Adamec.

Tohoto muže mám v paměti uchovaného jako člověka stále plného humoru, přestože prožil za komunistů šílené hrůzy… A tak si pojďme připomenout jeho život, který nebyl vůbec snadný…. Následující řádky jsem o otci Adamcovi napsala v roce 2006 pro tehdejší týdeník Naše Slovácko. Obyvatelé Vacenovic tehdy svému faráři při příležitosti šedesátého výročí jeho vysvěcení na kněze,přichystali velkolepou oslavu, kdy se navzájem dotýkala srdce všech zúčastněných….

 P. František Adamec: Pokud bych podlehl pesimismu, nepřežil bych
Radostného ducha komunisté nezlomili ani mučením


Vtipy ze sebe sype jeden za druhým jako na běžícím pásu. V životě přitom rozhodně neměl na růžích ustláno. Série dramatických okamžiků, které v průběhu čtyřiaosmdesáti let prožil, by vydala hned na několik životů. P. František Adamec z Vacenovic si ale žádným z prožitých utrpení nenechal vzít pozitivní pohled na svět. Spolu se stovkami věřících oslavil v červenci ve vacenovickém kostele šedesát let svého kněžství.

Znáte neuvěřitelné množství vtipů a legračních hádanek. Kdo vás všechny naučil?
Ani nevím. Některé jsem někde slyšel a něco jsem si také vymyslel (smích).

Říká se, že příklady táhnou. Byl někdo z vaší rodiny knězem nebo řeholníkem?
V rodině byl knězem páter Stanislav Trnavský, který byl nějakým vzdáleným maminčiným příbuzným.

Jak reagovali vaši rodiče, když se dozvěděli, že se chcete dát na dráhu duchovního?
Maminka mi řekla: „Rozmysli si to! Pokud bys měl být špatným knězem, tak raději nikam nechoď!“

Muselo být pro ni velmi těžké, když jste potom dlouhá léta prožil zamřížemi…
Dopisy, které mi tam psávala, mám schovány dodnes. Místa, kde mi psala, že se za mne modlí, bachaři začernili nebo vystřihli.

Narodil jste se stejně jako první komunistický prezident Klement Gottwald v Dědicích u Vyškova. Byl někdy věřící?
Pamatuji si, že jsem coby bohoslovec vypisoval pro soud jeho rodokmen. V papírech měl uvedeno, že v jedenadvacátém roce vystoupil z církve. Když jsem měl soud, tak pro mě bylo přitěžující okolností, že pocházím z Dědic a svým povoláním jsem zradil dělnickou třídu. Zeptal jsem se jich, jak jsem mohl zradit dělnickou třídu, když tatínek byl dělník a dělnická třída mne tedy vychovala.

Jste stále plný humoru nebo by se spíše dalo říct, že jste radostný člověk. Z vás ta radost přímo tryská. Přitom jste neměl zrovna na růžích ustláno….
Pokud bych podléhal pesimismu a nebyl optimistou, tak bych všechno asi nemohl zvládnout a přežít.

Proč vás zavřeli?
Věnoval jsem se mládeži. Představení mě proto poslali na Arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, kde jsem učil ruštinu, češtinu a latinu. Hráli jsme také divadlo a věnovali se spoustě dalších aktivit. Byl jsem tam prefektem, což bylo něco jako vychovatel. Podle komunistů jsem měl na mládež špatný vliv. Doslova mi řekli, že po dobu budování socialismu mě venku nemohou potřebovat. Dostal jsem za to čtyři roky a deset měsíců. Jednou měsíčně jsem dostal příkazem půst o chlebě a vodě a tvrdé lože. Navíc mi zkonfiskovali majetek

Nakonec jste ale seděl mnohem déle…
Odvolal jsem se totiž k Nejvyššímu soudu. Tam mi na celý život zakázali vstup do Kroměříže. Nesměl jsem si dodělat doktorát. To už jsem měl přitom za sebou dvě státnice a zbývala jediná… Tak jsem jim na to řekl: „Slavný soude, doktorát nepotřebuji. Vždyť ho neměl ani Kristus a co všechno dokázal udělat!“ Pak jsem se usmál a oni mi to prodloužili na deset let.

Ve vězení jste pak pobyl jak dlouho?
Pustili mě na podmínku v roce 1956, takže jsem si odseděl necelých sedm roků.

Možná je to pro vás stále citlivé téma. Myslím si ale, že bychom měli připomenout, jaké se děly za komunismu hrůzy.
Přišli si pro mne do školy 19. února 1949. Kolegové vzpomínali, že tam všechno rozházeli, protože hledali nějaké letáky. Já jsem ale žádné neměl. Odvezli mě do Olomouce, kde mě hned začali mučit. Strčili mi ruce do takového válce a pouštěli do mě elektřinu. Nejdříve mi začaly brnět ruce a pak jsem omdlel. Odvezli mě do nemocnice, kde jsem byl přivázán za nohu k posteli a hlídal mě bachař,abych neutekl. Já jsem byl přitom tři dny v bezvědomí. Pak mě zase odvezli dověznice, kde mi říkali: „Ty kurvo vatikánská! Podívej! Tady byl oběšený Lecián, a ty tak skončíš taky!“ V noci mě budili. Našel se ale i hodný bachař, který mi říkal, co hlásilo rádio Svobodná Evropa.

To ale nebylo všechno…
Když jsem byl v Jáchymově, přišli na to, že jsem ve vězení tajně sloužil mše. Jeden den mě chytli na třech místech, jak říkám svým spoluvězňům, že si prostě i v kriminále musí zachovat víru. Dali mě do korekce, abych je nemohl ovlivňovat.

V kriminále jste ale zažil i další dramatické chvíle…
Z Jáchymova se utíkalo a mě obvinili, že jsem se podílel na organizaci útěků.Chtěl jsem sice také utéct, ale nikdy k tomu nedošlo. Všechny podezřelé nahnali do jedné místnosti, kde nás strašně zmlátili. Krev mi tekla přes oči, takže jsem ani neviděl, kteří spoluvězni tam jsou se mnou. Celkem nás bylo osm. Pamatuji si, že jsem ležel na zemi a na zádech mi stál vlčák. Bili nás pendreky a nutili ze země lízat vlastní krev. Pak nás odvezli na Bory do uzavřené věznice, kde jsem dostal za úkol draní peří. Musel jsem drát osmnáct kilo za měsíc. Pro tři lidi jsme na celu dostali půllitrový džbánek vody na celý den. Všude lítalo peří, které padalo i do vody. Byla to snad nejhorší práce. Nedalo se tam dýchat. Peří už smrdělo, neměli jsme čisté prádlo a ani se čeho napít. Za pobytu ve Zdicích mi dal zase jeden z dozorců k hlavě revolver a řekl: „Ty sviňo! Byls zvyklý chlastat jen víno a žrát kuřata, tak tě musíme odsvětit!“ Nutil mě mačkat holýma rukama lidské výkaly a neuvěřitelně se u toho chechtal. Ten smích byl přímo ďábelský. Do smrti na to nezapomenu.

Spousta vašich kolegů byla také zavřena, ale nebyli tak brutálně mučeni jako vy. Čím si to vysvětlujete?
Možná bachaře štvalo a provokovalo, že se dokážu za každé situace radovat a neztrácím pozitivní pohled na život.

Prožil jste psychický i fyzický teror. Co bylo nejtěžší?
Nejhorší byla asi půlroční samovazba, kdy jsem nevěděl, co se mnou zamýšlejí. Pokud za mnou vlétla moucha, byl jsem rád, že vidím živého tvora. Našel jsem tam kuličku nového koření, kterou jsem si schoval a trefoval se s ní do díry po suku, a tak jsem se trošku odreagovával. Samozřejmě, že jsem se i modlil. Na zdi někdo z mých předchůdců nehtem vyryl kříž a nápis Bože, posiluj mě! Pak udělali šťáru a všechno zalíčili vápnem. Nemohl jsem sloužit mši svatou. Byl tam taky hlad…

Kolik jste vážil?
Když jsem přišel z kriminálu, měl jsem osmačtyřicet kilo a rodiče mne nepoznali, protože když jsem z domu odešel, vážil jsem přes sedmdesát.

Byl jste pak vůbec schopný pracovat?
Doktor mi napsal, abych pracoval v suchu a teple. Tomu se komunisté jen vysmáli. Do duchovní správy mě samozřejmě nepustili. Chtěli, abych šel do dolů. Tomu jsem se ale s podlomeným zdravím bránil. Našel jsem si místo řidiče tramvaje v Brně, což mi zakázali, protože bych byl údajně ve styku s příliš mnoha lidmi. Ani cukrovar se jim nezamlouval. Měli obavy, že bych byl zase s lidmi a mohl krást cukr. Nakonec jsem na dva roky skončil v cihelně.

Je zajímavé, že jste se pak záhy dostal na místo kaplana. Podobné štěstí přitom neměli vaši spolubratři, kteří sice nebyli mučeni a zavřeni tak dlouho jako vy, ale na druhé straně se k duchovní činnosti za komunistů už téměř nedostali.
Ve Švábenicích u Vyškova šel kněz do důchodu a chyběl tam farář. Někteří dělníci z cihelny šli za církevním tajemníkem a řekli mu, že v cihelně pracuje kněz, který by tam mohl jít. Dali mne tedy na zkoušku za kaplana do Ivanovic na Hané. Měl jsem na starosti i Chvalkovice.

Moc dlouho jste tam ale nevydržel. Zase jste nedal pokoj…
Ve Chvalkovicích mi zakázali slavit v neděli Boží tělo, tak jsem vše zorganizoval již ve čtvrtek. Šel dlouhý průvod, i krojovaní. Ze sousedního okresu jsem sehnal kapelu. Nic netušící muzikanti se jen divili, že to máme ve čtvrtek. Byla to veliká sláva (smích).

Za rok a půl jste byl tedy převelen. Kam?
Měl jsem jít do Prostějova nebo Velkého Ořechova, ale nikde mne nechtěli, protože se báli, že budu mít špatný vliv na mládež. Nakonec jsem skončil jako kaplan v Uherském Hradišti, kde jsem pobyl šest let.

Ani tam jste se nechoval podle představ některých…
Starali jsme se i o Staré Město. Načerno jsem tam nechal ulít osmimetrákový zvon svatého Gorazda. On totiž pochovával svatého Metoděje, tak bylo zapotřebí, abychom uctili jeho památku. Udělali jsme sbírku. Lidé nosili trubky a nic se neprozradilo. Nechal jsem ho tajně odlít v Praze, protože to bylo tehdy zakázáno. Měl jsem plány, kde postavíme kostel svatého Gorazda. A pak šmytec. Zase jsem musel pryč z okresu. Biskup Vrana přemýšlel, kam mne poslat. Nakonec padla volba na Vacenovice, protože je to pohraničí olomoucké arcidiecéze. Doufal, že mě tam nějaký čas strpí. Měl jsem tu být totiž jen dočasně a až se vše uklidní, zase se vrátit zpět. Nakonec je z toho třicet let.

Přijali vás farníci dobře?
Lidé na mě byli moc hodní. Přijali mě jako svého. Byl jsem tu v pořadí čtvrtým knězem.

Poučil jste se a začal konečně sekat dobrotu?
Zase mě chtěli přeložit. Církevnímu tajemníkovi se nelíbilo, že jsem v kostele vyvěsil plakátek, na kterém bylo napsáno: Kdo odvádí mládež od Boha, nahání ji do náruče pekla nebo kriminálu.

Zaznamenal jste v posledních letech úbytek věřících v kostele?
Je to cítit. Lidé se hodně zaměřili na konzum a práci. Navíc se teď rodí méně dětí. Letos jsme měli třináct prvních přijímání a před třiceti lety jich bylo devětadvacet.

Smutná statistika hodonínského okresu připomíná, že si zde letos za prvního půl roku vzalo více než dvacet lidí život. Vy jste prožil drsné věci. Napadlo vás někdy, že byste rezignoval a utrpení sám ukončil?
Ne, ale v kriminále jsem kolem sebe sebevraždy viděl. Sám jsem si v duchu připomínal, že prvotní křesťané procházeli také těžkými zkouškami. Seděli tam s námi generálové z druhé světové války, právníci i lékaři. Prostě inteligence. Vzájemně jsme se posilovali nadějí, že to musí brzy prasknout a dostaneme se ven. Jednou se mi na zahradě při vynášení fekálií profesor z Karlovy univerzity vyzpovídal a pak mne prosil, abych mu druhý den podal svaté přijímání. Řekl mi, že sice v kriminále ztratil postavení i majetek, ale našel tam Boha a víru.

I ten nejchudší člověk na podpoře se má dnes mnohem lépe, než jste se měli vy. Čím si vysvětlujete, že si stále více lidí sahá na život? Vy jste tento únik z utrpení nezvolili…
Myslím, že vše je zdevastováno. Lidé žijí konzum a nevnímají pravé hodnoty života.

Potýkáte se dnes po všech těch útrapách ve vězení s nějakými zdravotními problémy?
Nyní jsem zdravý, ale před několika lety jsem ležel ve velmi vážném stavu v kyjovské nemocnici. Doktoři mysleli, že umřu. Nemohl jsem komunikovat, ležel v horečkách a v duchu jsem prosil svého učitele a kněze Antonína Šuránka, aby se za mne v nebi přimlouval. Prosil jsem, abych – pokud je to vůle Boží – ještě zůstal v duchovní správě, protože kněží ubývá. Ráno jsem byl v pořádku a bez horeček. Lékaři to označili jako náhlé, nečekané a nevysvětlitelné uzdravení. K blahořečení otce Šuránka je zapotřebí minimálně dvou lékařsky podložených zázračných uzdravení. Někdo v Olomouci můj případ nahlásil. Zavolali mě tam a za přítomnosti zástupce z Vatikánu vše čtyři hodiny sepisovali.

Slavíte šedesát nelehkých let kněžství. Šel byste do této služby znovu?
Ano, ale už bych byl asi opatrnější a tolik neprovokoval. Pokud totiž odvařilikněze, neměl už možnost působit mezi lidmi.
Lenka Fojtíková – pro týdeník NAŠE Slovácko v červenci roku 2006

P. František Adamec se narodil 28. 2. 1922 v Dědicích. Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži studoval teologické učiliště v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 5.  7.  1946, poté se stal kaplanem v Drahotuších u Přerova a do února 1949 byl studijním prefektem v Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. V letech 1949-1956 byl komunistickým režimem vězněn. Prošel věznicemi v Jáchymově, Plzni-Borech, Valdicích a Ruzyni. Po amnestii a získání státního souhlasu působil v Ivanovicích, Chvalkovicích na Hané, Starém Městě u Uherského Hradiště a od roku 1975 slouží ve Vacenovicích. Před šesti lety byl jmenován kanovníkem kroměřížské kapituly. Kromě duchovní služby dnes stále vyučuje náboženství. Je čestným občanem Vacenovic a Jeruzaléma. 

 O pár let později týdeník Naše Slovácko krachoval a já jsem se jako novinář v roce 2009 ocitla ze Slovácka až v Kroměříži. Pomáhala jsem tam tehdy v týdeníku Naše adresa, který dnes už také neexistuje… Objevila jsem tam v té době v nemocnici svého starého, dobrého známého otce Adamce. Nádherně mne přivítal a v kroměřížském týdeníku potom vyšel tento text:

Komunisté mu zakázali doživotní vstup do Kroměříže
Před šedesáti lety se za P. Františkem Adamcem na sedm let zavřely dveře komunistického kriminálu. Tehdy dostal také doživotní zákaz vstupu do Kroměříže.

Letos se sem díky neuvěřitelné životní smyčce vrátil dožít závěr svého dobrodružného příběhu. Je kaplanem v nemocnici Milosrdných sester, kde slouží mše svaté, zpovídá, uděluje svátosti pomazání nemocných a hlavně kolem sebe všude šíří radost a pozitivní náladu.  V životě to přitom neměl vůbec jednoduché. Narodil se před sedmaosmdesáti roky, stejně jako první komunistický prezident Klement Gottwald, v Dědicích u Vyškova.  Při soudu to pak pro něj byla přitěžující okolnost. Svým kněžským povoláním měl zradit dělnickou třídu. „Zeptal jsem se, jak jsem mohl zradit dělnickou třídu, když byl tatínek dělník a dělnická třída mne tedy vychovala,“ prozrazuje s úsměvem na tváři kněz.
 

Vychovával mládež

Do Kroměříže přišel ve třiatřicátém roce studovat arcibiskupské gymnázium, odkud po maturitě přešel na teologii do Olomouce. Na kněze byl vysvěcený 5. července 1946. Poté se stal na rok kaplanem v Drahotušíchu Přerova.  „Věnoval jsem se mládeži, proto mě představení o rok později poslali na Arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, kde jsem učil ruštinu, češtinu a latinu. Vedl jsem katechetické kurzy, hráli jsme také divadlo a  věnovali se spoustě dalších aktivit. Byl jsem tam prefektem, což bylo něco jako vychovatel. Podle komunistů jsem měl na mládež špatný vliv. Doslova mi řekli, že po dobu budování socialismu mě venku nemohou potřebovat. Dostal jsem za to čtyři roky a deset měsíců,“ vzpomíná kněz.

Dostal deset let

Tajní si  pro něj přišli 19. února 1949 přímo do školy. Kolegové vzpomínali, že tam všechno rozházeli, protože hledali letáky. P. Adamec ale žádné neměl. Odvezli ho do Olomouce, kde prošel prvním výslechem spojeným s mučením elektrickým proudem. Omdlel a byl tři dny v bezvědomí. Přesto ho v nemocnici na lůžku přivázali za nohu k posteli a hlídal ho také bachař. Nevzdal se ale bez boje. Odvolal se k Nejvyššímu soudu. Práva se ovšem nedočkal. Naopak. Dostal na celý  život zákaz vstupu do Kroměříže. Navíc si nesměl dokončit ani doktorát, přestože měl už  dvě státnice a zbývala  jediná. U soudu tehdy řekl: „Slavný soude, doktorát nepotřebuji. Vždyť ho neměl ani Kristus a co všechno dokázal udělat!“ Za pohrdání soudem mu pak soudruzi trest prodloužili  na deset let.

Postupně prošel věznicemi Kartouzy, Jáchymovem, Bory, Valdicemi, Ruzyní, Horní Břízou a Zdicemi. Seděli s ním generálové z druhé světové války, právníci i lékaři. Vzájemně se všichni posilovali nadějí, že vše brzy praskne a dostanou se ven. „Jednou jsem na zahradě při vynášení fekálií zpovídal profesora z Karlovy Univerzity. Pak mne prosil, abych mu druhý den podal svaté přijímání. Řekl mi, že sice v kriminále ztratil postaveníi majetek, ale našel tam Boha a živou víru,“ vrací se k jednomu ze silných zážitků kněz.
 

Půlroční samovazba

V Jáchymově bachaři zjistili, že tajně sloužil mše svaté. Jeden den ho přistihli, jak na třech místech  povzbuzuje spoluvězně, aby si i v kriminále zachovali víru. Vyfasoval za to korekci, aby je dál neovlivňoval.„Nejhorší byla asi půlroční samovazba, kdy jsem nevěděl, co se mnou zamýšlejí. Pokud za mnou vlétla moucha, byl jsem rád, že vidím živého tvora. Našel jsem tam kuličku nového koření, kterou jsem si schoval a trefoval se s ní do díry po suku, a tak jsem se trošku odreagovával. Samozřejmě, že jsem se i modlil. Na zdi někdo z mých předchůdců nehtem vyryl kříž a nápis Bože, posiluj mě! Pak udělali šťáru a všechno zalíčili vápnem. Nemohl jsem sloužit mše svaté a byl tam taky hlad,“ připomíná těžké okamžiky P. Adamec.
 

Lízal vlastní krev

A těžkých chvil bylo za mřížemi mnohem víc. Z Jáchymova vězni utíkali a Františka Adamce obvinili, že se podílel na organizaci útěků. Všechny podezřelé nahnali do jedné místnosti, kde je šíleným způsobem zmlátili. „Krev mně tekla přes oči, takže jsem ani neviděl, kteří spoluvězni tam jsou se mnou. Celkem nás bylo osm. Pamatuji si, že jsem ležel na zemi a na zádech mi stál vlčák. Bili nás pendreky a nutili ze země lízat vlastní krev. Pak nás odvezli na Bory do uzavřené věznice, kde jsem dostal za úkol drát peří. Měli jsme normu  osmnáct kilogramů za měsíc. Na cele jsme byli tři a  dostali jsme dohromady džbánek s půllitrem vody na celý den. Všude lítalo peří, které padalo i do vody. Nedalo se tam vůbec dýchat. Peří už smrdělo, neměli jsme čisté prádlo a ani se čeho napít. Za pobytu ve Zdicích mně dal zase jeden z dozorců k hlavě revolver a řekl: „Ty sviňo! Byls zvyklý chlastat jen víno a žrát kuřata, tak tě musíme odsvětit!“ Nutil mě mačkat holýma rukama lidské výkaly a neuvěřitelně se u toho chechtal. Ten smích byl přímo ďábelský. Do smrti na to nezapomenu,“ tvrdí kněz.
 

Rodiče ho nepoznali

Z kriminálu se dostal po sedmi letech díky amnestii. Když se vrátil domů, vážil osmačtyřicet kilo a rodiče ho nepoznali.  Za mříže totiž odcházel o třicet kilogramů těžší. Doktor mu napsal doporučení, aby pracoval v suchu a teple. Tomu se ale komunisté jen vysmáli. Chtěli, aby šel do dolů, čemuž se ale kněz s podlomeným zdravím bránil. Našel si místo řidiče tramvaje v Brně, což mu nedovolili, protože by byl údajně ve styku s příliš mnoha lidmi a mohl je ovlivňovat. Ani cukrovar se soudruhům nezamlouval. Měli obavy, aby nekradl cukr. Nakonec  dva roky pracoval v cihelně. Poté dostal státní souhlas a působil v Ivanovicích a Chvalkovicích na Hané. Později byl přeložený do  Starého Města u Uherského Hradiště. Od roku 1975 sloužil až do letošního léta ve Vacenovicích na Hodonínsku. Odsud ho olomoucký arcibiskup Jan Graubner přeložil do kroměřížské nemocnice Milosrdných sester, kde v novém prostředí letos poprvé prožije Vánoce.

 Vánoce bez kapra a dárků

„Jaké byly Vánoce mého dětství? Byly jsme čtyři děti a já jsem byl nejstarší. Rozhodně jsme tenkrát nejedli žádného kapra. Byl půst a k večeři jsme měli jen vánočku. Možná byla i nějaká polévka, ale už je to spousta let, takže si to nepamatuji. Nepamatuji si také, že bychom dostávaly nějaké dárky.  V adventu jsme ale chodili na roráty. Půlnoční čtyřiadvacátého nebyla nebo nás na ni naši nevzali. O  Božím hodu vánoční jsme ale chodívali na jitřní mši už  v pět hodin ráno. Další mše pak byla  v osm hodin,“ vrací se hluboko do vzpomínek kněz.

V base nesměli ani zpívat koledy

O Vánocích prožitých v kriminále přitom nesměl se spoluvězni zpívat ani koledy. Co byl zavřený, tak  se mu ani jednou nepodařilo o vánočních svátcích sloužit mši svatou. Při vzpomínání na dávné časy P. Adamec ještě netušil, jak Vánoce prožije na novém působišti, kde žije teprve pár měsíců. Od počátku adventu v nemocniční kapli slouží každé ráno od 6.45 hodin mši svatou. Na roráty přitom chodí nejen lékaři, zdravotní a řeholní sestry, ale také děti z okolí.  Po mši svaté je pro nejmenší připravena snídaně. „Jsem tu k dispozici ve dne i v noci. Je výborné, že se všichni pacienti mohou účastnit mše svaté prostřednictvím rozhlasu i na svých lůžcích. Nejdříve jsem to nevěděl. Teď už při bohoslužbě zdravím i ty, kdo jsou s námi v duchu spojeni na pokojích. Posílám jim samozřejmě také požehnání.  Panuje tady taková pěkná atmosféra a nálada. Není to jen můj dojem. Říkají mně to i samotní pacienti. Moc se jim líbí lidský přístup zaměstnanců. Nedávno po nemocnici chodil  Mikuláš, který malými dárky všechny bez rozdílu obdaroval,“ připomíná kněz.

Na svého kněze nezapomínají

Na svého pana faráře ale nezapomínají ani farníci z Vacenovic, kde prožil čtyřiatřicet let. Při odchodu mu na rozloučenou mimo jiné věnovali také mobil, aby si mohli telefonovat. O druhé adventní neděli do Kroměříže zavítali členové mužského pěveckého i  skupina mariánek. „Všichni byli v krojích a zazpívali nám tu v kapli. Udělali mně velikou radost. Sestřičky byly úplně unešené,“ říká při loučení dojatý muž, jehož neuvěřitelná životní smyčka na sklonku života vrátila do města, kam po zákazu komunistů neměl už neměl nikdy vkročit.

Lenka Fojtíková pro kroměřížský týdeník Naše adresa (prosinec 2009)

Za čtrnáct dnů bude zase první adventní neděle. Vacenovjáci ale už nebudou moct svého pana faráře navštívit. Jsem ale přesvědčená, že dnes mají dalšího přímluvce v nebi, který se tam určitě za své známé a přátele přimlouvá a mezitím chrlí spoustu fórků a vtipů, takže je tam pořádně veselo…

P. František Adamec slaví ve Vacenovicích mši svatou…

Elias Vella: Příběh o bezdomovci

Příběh o bezdomovci…

Jeden z příběhů, které vyprávěl P. Elias Vella na svých přednáškách v Želivu v říjnu roku 2011… 

Arisova matka byla Němka a otec muslim. Otec byl alkoholik a matka mu nedávala také nejlepší příklad. Nebylo tedy divu, že jejich syn brzy utekl z domu a začal žít na ulici. Pil alkohol, prodával drogy a kradl, aby měl co jíst. Jednoho dne se ocitl v Římě. Na náměstí, kde bylo mnoho podobných lidí, jako byl on, přišli hrát mladí herci pantomimu.

Arisa velmi zaujala mladá dívka, která byla plná radosti. Nedalo mu to a šel se jí zeptat: „Proč jsi tak plná radosti?“ „Chceš být také? Odevzdej svůj život Ježíši,“ řekla. Arisa nechtěl věřit svým uším. Myslel si, že si z něho dělá srandu. Šel se jí tedy po chvíli zeptat znovu a dostal stejnou odpověď: „Odevzdej svůj život Ježíši.“

Šel pryč, ale stále slyšel její slova. Zůstala mu v mysli. Řekl si: „Dnes nebudu nic krást. Jestli Ježíši existuješ, dej mně do půlnoci najíst ty sám.“ Po nějaké době bylo poledne a začal se ozývat kručící žaludek. Potom byly tři hodiny, pět a Arisa byl stále hladový a bez jídla. V jedenáct v noci se rozhodl, že si najde místo k noclehu. Lehl si do krabice vedle nějakého jiného bezdomovce.

Když chvíli ležel, soused se ho najednou zeptal: „Kdo jsi? Kde jsi se tady vzal? Neznám tě… Nikdy jsem tě tady neviděl…“ „Jsem tu, protože jsem nenašel jiné místo ke spaní,“ odpověděl Arisa. „Co jsi dnes ukradl?“, zeptal se ho nový soused. „Nic,“ odtušil Arisa. „Proč?“ „Protože hledám Ježíše,“ řekl Arisa. V tom okamžiku jeho soused sáhl do batohu, vytáhl chleba, sýr, vodu, podal mu jídlo a řekl: „Jez! Musíš mít hlad…“ Za pět minut měla být půlnoc…  Arisa pak žil ještě nějaký čas na ulici, ale přestal krást.

„Dnes je evangelickým kazatelem a občas mi napíše, abych se za něj modlil, a tak se za sebe vzájemně modlíme. Když Bůh někoho volá, volá každého originálním způsobem…“ skončil vyprávění skutečného příběhu otec Elias….

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste zaslechli ten hlas, když Vás bude jednou Ježíš volat…. Lenka