pouť – 2. stránka – Lenka Fojtíkova

13/06/202213/07/2022

Domácí pouť na Svatém Antonínku dnes připomínala chvílemi návštěvu rockové hvězdy

Zpočátku to dnes na kopci svatého Antonína nad Blatnicí vypadalo jako každá jiná tzv. Domácí pouť, na které bývá přece jen méně lidí než na Hlavní pouti, která následuje vždy v neděli po svátku sv. Antonína. Dnes bylo ale vše naprosto jinak!
Hodinu před začátkem mše začalo lít jako z konve, a tak se mnozí poutníci ukryli do kaple, kde se v suchu pomodlili růženec. Když vyšli ven, tak se nestačili divit. Venku už sice nepršelo, ale lidí byly mraky, i když bylo vše mokré, a když fouknul vítr, tak „pršelo“ ze stromů. Našla jsem si místo a nechápala, co se děje, že je na kopci navzdory počasí tolik lidí. Říkala jsem si: „Co se to kuna-pes děje? Asi to tady na Slovácku s tou vírou přece není tak špatné, jak se někdy říká, že to i tady upadá!“
A potom mne uvedli do obrazu zasvěcení lidé, kteří řekli, že je na kopci tolik lidí, protože mši bude sloužit otec Marián Pospěcha! „A kdo to jako je?“, ptala jsem se jich. „No on za covidu sloužil mše na Noe a také dělal pohřeb Pilarce a to ho asi proslavilo! A má svůj pořad na Noe,“ dozvídala jsem se od zasvěcených žen.
Potom ale už začaly zvonit zvony a vyšel liturgický průvod z kostela. A najednou slyším bouřlivý potlesk! Co se to děje??? Přichází papež? Ne! Onen pro mne doposud neznámý otec Pospěcha! A nástup má na mši jak nějaká rocková hvězda. Klaní se na všechny strany, mává a zdraví známé se vztyčenými palci k nebi. Za ostatními knězi má proto trochu zpoždění. Je vidět, že tady má pořádný fanklub. Úsměvy rozdává na všechny strany. Z čeho pramení ta jeho radost?
Na Antonínek připutoval i se svými farníky z Dolní Lutyně a Věřňovic, kde slouží už od roku 2009. „Velmi si vážíme pozvání, kterého se nám dostalo, protože je to nádherné poutní místo, na které chodí mnoho poutníků prosit za různé potřeby ztracených věcí. To ale zdaleka není otázka nějakých ztracených zubů, klíčů nebo mobilních telefonů. Je mnoho věcí, které člověk ztrácí. Může to být třeba zdravý rozum, víra, naděje či láska. Já mám za to, že když jsme se vypravili na toto poutní místo dnes prosit o přímluvu svatého Antonína o přímluvu, o pomoc, tak abychom našli to, co hledáme, co v současné době hledá celá církev. Určité nasměrování k budoucnosti. S poutníky jsme přemýšleli nad tím, jak nám v církvi chybí taková dynamika, radost, odvaha, šťavnatost i trochu taková pokorná sebedůvěra, protože máme být nač hrdí! Máme na čem stavět, Bůh nás neskutečně vybavil velikou mocí silou z výsosti. Já jsem přesvědčen, že jsme ještě zdaleka jako Boží lid nerozbalili arzenál, který do nás Bůh vložil. A tak si myslím, že bychom toto tady našli, to, co jsme ztratili a to, co hledáme, takže by život v církvi a společnosti vypadal úplně jinak a o tom jsme rozjímali. Když toto všechno najdeme a objevíme s Božím lidem i třeba na přímluvu Antonína Šuránka nebo svatého Antonína, tak si myslím, že by bylo fajn,“ řekl po mši svaté kněz.
„Dovolím si říct, že je náš otec lékař duší. Je obdarovaný Duchem svatým, má dar promlouvat. Člověk odchází ze mše a je naplněn. To je velký dar,“ říká farnice Miroslava Faberová, která zná P. Máriana Pospěchu už dlouhé roky. „Přijíždí k nám kvůli němu na mši i lidé zdaleka. Náš otec si na nic nehraje. Kdykoliv mu zavoláte, tak si na vás udělá čas. U nás slouží od roku 2009,“ doplňují kamarádku Květoslava Sedláková a Helena Ulmanová.
Slova těchto žen potvrdil obrovský zájem po mši svaté. P. Marián Pospěcha se přes dav lidí doslova prodíral bezmála hodinu. Pro každého měl dobré slovo, ochotně se se všemi fotografoval a podepisoval všechno možné včetně třeba Kancionálů. Někteří příznivci a přátelé mu přinášeli dárky. Ostatní kněží už byli dávno pomodlení a někteří už měli i po večeři než se tento populární kněz dostal do sakristie, aby se převlékl do civilu. Potom byl ochotný odpovědět i na několik otázek novinářům.
Na otázku, co působí, že je stále tak radostný, řekl: „Je to asi nějaká genetická výbava, vnitřní mohutnost, mám radost ze života, ze své služby, z Božího lidu, mám radost z církve. Pořád se mluví o krizi v církvi. Já bych ji rád našel, protože ji pořád nevidím. Myslím si, že bychom si více měli všímat těch zásadních věcí, které jsou v církvi Boží a nejen toho, co je veskrze poznamenáno člověkem a jeho křehkostí a slabostí. V Dolní Lutyni, kde sloužím, žije pět tisíc obyvatel. Nedělních mší se účastní 350 – 400 lidí. Máme tam radostné farní společenství a žene nás to dopředu. Máme radost z přirozenosti. To je děsně důležitá věc. Stále více chápu to, co se říká, že milost předpokládá přirozenost, a když ta není v pořádku, tak ani milost nemá, kam by se snesla. To se doplňuje, obohacuje a vzájemně potřebuje,“ řekl kněz. „Víte, my se bojíme být normální. Pořád se mrskáme a umrtvujeme. Kdyby se nám podařilo v církvi tolik věcí, jako se nám podařilo dokonale se umrtvit, tak by to bylo výborné. My jsme se umrtvovali, umrtvovali, ale už nám nikdo neporadil, jak se postavit na nohy a resuscitovat. Možná jsme to umrtvování špatně pochopili,“ dodal na závěr P. Marián Pospěcha.

Přepis celého kázání P. Mariána Pospěchy při Domácí pouti na Svatém Antonínku:

Milí přátelé, ministranti, poutníci, piškoti malí i velcí, přiznám se vám, že jsem dnes v určitých rozpacích, protože toto nádherné místo, kde jste mnozí z vás doma, má své silné genius loci. Každý, kdo zde přichází přirozeně cítí sílu místa. Díky evangeliu jsme dnes slyšeli o události u Genezaretského jezera. Pro mne osobně jeden z nejsilnějších okamžiků a chvil, které jsem kdy v životě zažil, stejně jako mnoho mých farníků, se odehrála právě na oněch místech, když jsme ještě před covidem měli tu milost navštívit Svatou zemi. Právě u Genezaretského jezera jsme prožívali mši svatou v úplně jiném rozpoložení než kdekoli jinde.

NUTKÁNÍ ZŮSTAT V TICHU
Musím se vám přiznat, že na nás všech se to místo podepsalo tak, že jsme cítili nutkavou potřebu mši svatou prožít v úplném tichu. U mne to nebývá příliš obvyklé, protože já mám rád bugr, vzruchy a randál velkoměsta. Nejsem příliš tichý člověk, ale pravda, když taková chvíle, takový okamžik nastane, tak ji nelze nevnímat, jen tak přejít, jakože nic. A musím se vám přiznat, že to i pro mne byla jedna z nejnádhernějších bohoslužeb, které jsem kdy zažil. Nezpívali jsme, neměl jsem ani kázání, v tichosti jsme prožili celou tu mši svatou s pohledem upřeným na to Genezaretské jezero, na ona místa, která jsou očitými svědky mnohých událostí spojených s přítomností Páně. Bylo to něco, tak výmluvného, silného a inspirujícího. Jaká koli slova navíc by byla spíše na škodu. Všiml jsem si, že mnozí ti poutníci měli během bohoslužby slzy v očích. Mám stejné nutkání takto krásně s vámi prožít to největší, nejkrásnější, nejhodnotnější, nejcennější, čeho jako lidé v té součinnosti s Boží milostí jsme vůbec schopni, ale nemohu si to dovolit, protože by si mnozí řekli: „No paráda, pozvali si ho a on mlčel jako ryba. Mnozí by mně to měli za zlé, ale co si tedy říct v tuto chvíli a v těchto okamžicích, když člověk vidí to, co vidí?

DNEŠNÍ KRIZE
Často se dnes hovoří o tom, a svým způsobem o tom nelze příliš pochybovat, že lidstvo, svět, planeta, jednotlivé společenské složky včetně církve prožívají určitou krizi.Cokoli si zapnete, otevřete, čtete, všude na vás koukne slovo krize. Často se v posledních měsících a týdnech hovořilo o tom, že z těch a těch různých důvodů prožívá svou krizi i církev. Já nevím, buď mi mnoho věcí nedochází, ale mně se to nezdá, protože církev může prožívat skutečnou krizi za předpokladu, že by z ní utekl samotný Kristus. Často by se člověk nedivil, ale pokud Kristus jako hlava církve stále je a přebývá uprostřed svého lidu, tak církev nemůže prožívat krizi. To by už byla vážně krize všech krizí! To víte, že věci nezlehčujeme, nezpochybňujeme náročnost všech období, etapy, historie dějin současnosti, kterou všichni společně procházíme.

SETKÁNÍ SE VZKŘÍŠENÝM KRISTEM
Ale jedna věc je naprosto zásadní! A to si myslím, i když to bude možná trochu troufalé, že by z toho měl i svatý Antonín radost, protože on je skutečně skvělý duchovní vůdce, ten, který umí horlit, provokovat, inspirovat, probouzet, nakopnout, prostě uvádět v síle Ducha všechno do pohybu. Myslím si, že je na místě si uvědomit a zvláště v tomto období, kterým procházíme, které prožíváme, kdy jsme ještě plní těch zážitků a prožitků uplynulé doby velikonoční, která stále svým způsobem kulminuje těmi jednotlivými slavnostmi – ať jsou to Letnice, ať je to včerejší tajemství Nejsvětější Trojice, ať je to slavnost Božího Těla, která se nám blíží nebo Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a tak dále a tak dále, že si člověk zkrátka dost dobře uvědomuje, že je potřebí, když hledáme to, co jsme ztratili, že si říkáme: Čím je to, že zakoušíme ve společenství rodiny církve, že je taková trošku malátná, unavená, taková nějaká vyčpělá, kolabující, těžkopádná, bez takové nějaké vnitřní dynamiky, radosti, svěžesti, normálnosti, síly, naděje a říkáme si: „Čím je to?“ Přemýšlíme, hledáme příčiny a důvody, důsledky, možnosti a různé metodiky a snaží se různá centra a spolky něco vymýšlet, na něco přijít. Zdá se mi, že základní problém tak zvané krize v církvi je to, že jsme možná doposud neprožili to, co prožili apoštolové. A sice reálné, konkrétní, osobní setkání se Vzkříšeným Kristem.

MNOHO RŮZNÝCH TEORIÍ

My mnozí, kteří jsme studovali teologii to víme, a bylo nám to často připomínáno, že hlavní důkaz Kristova Vzkříšení a Zmrtvýchvstání není jeho prázdný hrob. O tom by se dalo mnohé vyprávět a povídat na základě různých konspiračních teorií či jiných kontextů. Konec konců bychom mohli uvažovat i nad tím vším, co čteme v evangeliích a Skutcích apoštolů, co se tam všechno událo, ta různá podezření, a navádění vládnoucí garnitury: Víte co, říkejte, že jste spali, a že vlastně ani nevíte a vladař se možná naštve, a tak my ho uchlácholíme. Vojákům a jiným dáme peníze a hodně peněz a nějak to zašolícháme, a řekneme, že ho ukradli, odnesli a někam zahrabali… Mnoho, mnoho různých teorií. Já si ještě vzpomínám ze základní školy, co nám soudružky učitelky vyprávěly ohledně tajemství Kristova Zmrtvýchvstání. To je až hanba na to vzpomínat – natož to říkat nahlas! Ale takový základní důkaz Kristova vzkříšení, je okamžik a chvíle, kdy se diametrálně změnilo chování apoštolů!

APOŠTOLOVÉ PROŠLI FRUSTRACÍ
Prostě ti chlapi, kteří byli očitými svědky mnoha zázračných a do té doby nemyslitelných událostí, prošli určitou bytostnou frustrací. Tím okamžikem, který oni zažili, viděli, kterého byli přítomni! Ta frustrace musela být veliká. Musela být příšerná! Museli být na určitém rozhraní, kdy se začali rozcházet cesty jejich prožitků, zkušeností, očekávání, tužeb, představ, životního nasměrování. Najednou všechno v jednom okamžiku jakoby vzalo za své. Po všem byla veta. Myslím, že i oni museli přemýšlet, kalkulovat a říkat si: „Panečku, čím je to? Kde nastala chyba? Nenaletěli jsme? Nebyla to všechno mýlka? Nebyla to chiméra?“ Až do toho vzácného tajemného okamžiku, kdy mnozí si nejsou schopni vysvětlit, čím se to stalo, čím to bylo, že ti zklamaní, frustrovaní, ustrašení, bojácní, zavření, zamčení, schovaní apoštolové najednou rozkopnou dveře a v nepopsatelné síle a dynamice vyrazí do celého světa, nesou do celého světa Evangelium, nesou radostnou zvěst o spáse člověka. To je něco tak neskutečně tajemného, něco tak úžasného, že prostě nad tím nelze nežasnout.

KŘTILI PO TISÍCÍCH
A tohle to není možné přejít, jakože se nic neděje. Těch chlapů bylo jedenáct, nemůžu už říct, že dvanáct, protože samozřejmě Jidáš chyběl. Oni ale rychle doplňovali apoštolský sbor, jak dobře víme a přibývali rapidní měrou těch učedníků, posluchačů, následovníků a tak dále. Možná bychom se ani nedopočítali, když čteme ve Skutcích apoštolských, jak křtili po stovkách, po tisících! To byl důsledek i toho proroctví, které Ježíš sám četl v synagóze v Nazaretě. Bylo to jeho programové prohlášení, jak je dnes moderní říkat. Víme v čí moci, v čí síle jde, s jakými zájmy, co sleduje vlastně s tím svým působením, pozváním, životem. Dnes jsme to slyšeli: „Duch Páně, ten mě pomazal, ten je nade mnou!“ To přece platí i o nás. V jeho jménu jdeme! My nehlásáme sebe! Mně se zdá, že někdy i ten Boží lid je dnes takový, a my patříme do něj i my kněží, že jsme takoví zbití, jak oškubané slepice, prostě unavení, tváříme se kysele na svět, na život kolem nás. Jako bychom ve své nemohoucnosti zapomněli, že věříme v Boha všemohoucího!

METODIKY ANI CENTRA NEPOMŮŽOU
Toto je určitý důsledek a mně se zdá, že nám žádné metodiky samy sebou nepomůžou! Žádná centra ani, biskupství! Můžou nám posílat, co chtějí, lejstra, papíry, tuny, vlaky… Ale nepomůže ani svěcená voda za předpokladu, že Boží lid, stejně tak i klérus a biskupové když se nesetkají osobně, konkrétně se silou vzkříšeného Krista, tak budeme namydlení, jak kozy na ledě!

FRUSTRACE U CHLAPŮ
Ta matematika je prostě velmi jednoduchá! Tady je příčina všeho! I apoštolové moc dobře poznali konec svých sil, limity, bezradnost, nechci říct, že zoufalství, to bychom byli hodně daleko. Ta bezvýchodnost frustrace u chlapů většinou končí hrozným způsobem! Buď se uchlastají nebo to ještě rozjedou v úplně jiném směru a tak dále…

PÁN NA SEBE NENECHAL ČEKAT
Kdo ví, co hrozilo i těm apoštolům. Právě proto možná Kristus Pán na sebe nenechal dlouho čekat, zjevil se a ukázal se jim co nejdřív. A teď ta nádherná setkání, jak je v těch evangeliích, tak to byl naprosto zlomový okamžik. Vezměte si, bylo jich jedenáct a díky té síle a moci, kterou do sebe absorbovali, přijali, kterou byli vyzbrojeni, byli skutečně schopni jít do celého světa a nehleděli doprava, doleva. Nepočítali, nedělali žádné sčítání lidu a počítání nějakých krámů, almar, chalup a lesů a polí… neměli čas se zdržovat a ztrácet čas! Teologové říkají: „Toto je důkaz Kristova vzkříšení!“ Apoštolové se s ním museli setkat tváří v tvář už s Kristem oslaveným, že jim najednou nezáleželo ani na sobě samých, vykopli ty dveře večeřadla a šli do celého světa.

NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI
To je něco tak neskutečného a člověk si říká: „Jejda, co bych za to dal, kdybych mohl být sám svědkem těchto očitých událostí a okolností!“ Bez přehánění, bez nadsázky, bez nějakého krasořečení. Domnívám se a stojím si za tím, že tudy někde vede cesta, že to je náš úkol v době, kterou žijeme. Ona je těžká! Je agresivní, složitá, není jednoduchá. Ale která doba byla jednoduchá?! Každá má to své! A jsem přesvědčen o tom, že jestli nám Bůh dal život a spolu svým životním příběhem nám dal obrovskou důvěru, že my jsme ti nejvhodnější pro tento čas, pro tato léta, pro toto století, tak spolu s tím životem nám dal velkou důvěru, že to nezkazíme. A i u nás by mělo platit, že nemáme čas ztrácet čas! My nejsme žádní chudáci! Pořád přemýšlíme nad tím: „Jé, to je hrůza! My jsme tak nepochopení, tak nepřijatí, jak je možné, že ta společnost nám nerozumí, že nás nechápe…“

VY JSTE SOLÍ ZEMĚ
Nad tím by se dalo také hodně přemýšlet! To jsme slyšeli minulý týden: „Vy jste sůl země! Jestli sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se nehodí, než aby se vysypala ven a lidé po ní šlapali.“ A ti lidé to dělají! O ni po ní šlapou! Oni po nás šlapou! Je otázka, jestli jsme solí, která má chuť! Jak se získává sůl? Já vím o dvou způsobech. Jednak dolováním. Třeba důl Vjelička v Polsku, kde se doluje sůl anebo také odpařováním, místa a destinace kde jsou taková ta solná jezera.

SUCHOPÁR SVĚTA
Proces toho suchoparu, kdy se ta voda odpařuje, zřejmě není zrovna příjemný. Jenže ten suchopar je zapotřebí k tomu, aby vykrystalizovala sůl. Možná i ten suchopar světa a těchto časů, období, které prožíváme, není příliš útěšný, ale třeba potřebný k tomu, aby vykrystalizovala síla a tajemství síly a podstaty církve, Božího lidu. My bratři a sestry vůbec nepřemýšlejme nad tím, komu se líbíme, nelíbíme, komu se zavděčíme nebo nezavděčíme, komu vyhovujeme nebo nevyhovujeme!

NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI
To je všechno úplně jedno! MY NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI, PROTOŽE BŮH DO NÁS, NAŠEHO NITRA ZASEL TAJEMSTVÍ OBROVSKÉ SÍLY! DYNAMIKY, ALE TAK ZÁVRATNÉ, TAK NESKUTEČNÉ…! A jestli umím dobře počítat, já na matematiku niky nebyl, tak nás je tady dnes daleko víc než jedenáct! No a co by se s tím světem mělo dít, kdybychom skutečně byli těmi, kteří se setkali se silou Vzkříšeného Krista? Radost pomyslet! Myslím, že to není nic ujetého! Těžko říct! Každý na to můžeme mít jiný pohled, jiný názor! Máte někdo lepší nápad? Ruku nahoru! Bereme všechno! Ale zdá se, že skutečně tady i v kontextu dnešních posvátných čtení je pro nás určující: „NEBOJTE SE! MY NEJDEME V SÍLE SVÉ! MY NEJDEME VE SVÉM JMÉNU! DUCH SVATÝ NÁS POMAZAL! ON JE S NÁMI, JE NAD NÁMI! A to, co neseme svým přispěním a dílem do světa, života, je zkrátka potřebné, závratné, důležité, hodnotné, výchozí a je nepřípustné z tohoto poslání zběhnout.

Takovýto nádherný byl z Antonínku pohled na krajinu ve tři hodiny odpoledne, kdy krásně svítilo sluníčko.

Při začátku mše svaté už bylo po prvním vydatném dešti

28/08/202131/08/2021

Moje první návštěva Žďáru nad Sázavou

Dnes jsem poprvé vyrazila za reportáží na Vysočinu do Žďáru nad Sázavou. Konal se tam totiž sedmnáctý ročník Diecézní pouti rodin. Na místě jsem byla s dvouhodinovým předstihem, tak jsem si stihla skočit na Zelenou horu, kde jsem v dnešním ránu byla prvním návštěvníkem. Počasí bylo tedy na prd. Z šedivého nebe fotograf zrovna moc nejásá. Přesto jsem fotila, protože kdo ví, kdy se do těchto končin zase dostanu. A kostel sv. Jana Nepomuckého, který navrhl slavný architekt Jan Blažej Santini, na Zelené hoře je zapsaný na seznamu UNESCO.

Dole v zámeckém areálu při mém návratu vrcholily přípravy na pouť. V chrámu Nanebevzetí Panny Marie v tom okamžiku seděla jen jedna paní. Na místě jsem zjistila, že je tam nádherná květinová výzdoba s názvem Bazilika v květech naděje. Postaralo se o ni dvanáct floristů z celé České republiky i ze Slovenska. Marie Horáková, majitelka Květinky ve Žďáru nad Sázavou vše zorganizovala a pozvala mistra floristu Michala Hauta, který celý seminář zaměřený na nové květinové trendy vedl. Výstavu je možné ve Žďáru nad Sázavou navštívit až do 5. září. Na příchozí také čekala výstava fotografií, jejichž autory jsou fotografové ze společnosti Člověk a víra. Moc pěkné fotky tam měly.

Bazilika se pomaličku plnila, lidé přicházeli, já udělala nějaké rozhovory a zaujala dobrou pozici na focení. Při mši hrála úžasná schola a panovala taková doopravdy rodinná atmosféra. Žďárský farář a děkan v jedné osobě P. Vladimír Vojtěch Záleský připomněl, že vloni se kvůli covidu pouť neuskutečnila. Že zatímco na první poutě přijížděly až tři tisíce lidí, nyní jich je v posledních letech mnohem méně. Jedním důvodem je deštivé počasí a především mnoho dalších akcí v jednotlivých farnostech, takže přijíždějí skutečně jen ti, kdo přijet chtějí.

Mši svaté předsedal brněnský biskup Vojtěch Cikrle a měl povzbuzující slova pro všechny generace rodin. Přítomným mimo jiné třeba prozradil, že často slouží mše svaté za děti, mladé, střední generaci a hodně myslí na dříve narozené i nemocné. To nejdůležitější, co zaznělo, se budete moct dočíst ve středečním vydání Katolického týdeníku. Po mši svaté byl připravený bohatý program, který byl především zaměřený na osobnost svaté Ludmily, jejíž 1 100. výročí násilné smrti si letos připomínáme.

Pokud chcete, tak mrkněte na fotky, které někdy řeknou mnohem více než tisíce slov.

Všechny zdravím a přeji krásný zbytek léta, i když já dnes na Vysočině prožila dost hodin spíše pohledem přes dešťové kapky. A ještě poznámka na závěr. Když jsem se vracela, tak mně navigace Waze navedl do jakési chatové oblasti, kudy se linula uzounká cestička, která připomínala spíše polňačku, byla sice trošku místy zarostlá trávou, ale pořádně rozbahnělá. Tak jsem si to tak šinula s vědomím, že pokud by proti mně jelo auto, tak se ani náhodou nevyhneme. V jednom okamžiku, kdy jsem projížděla právě okolo jakéhosi rybníčka, začalo auto prokluzovat a klouzat ze strany na stranu, takže jsem už s hrůzou viděla, že zahučím do toho rybníka. Tak úpěnlivě jsem se fakt dlouho nemodlila, aby k tomu nedošlo… Když jsem se z té hrůzy vymotala a konečně měla pod koly auta zase asfalt, tak si nedovedete představit, jak jsem děkovala za šťastné vyváznutí ze sítě Waze!

Všem Vám tedy přeji také šťastné návraty domů!!!

Lenka

Zelená hora s kostelem sv. Jana Nepomuckého

30/08/202001/09/2020

Kněz při Děkovné pouti věřící vyzval, aby v životě nikdy nevzdali boj být dobrými lidmi

Paleta barev krojů z nejrůznějších koutů Slovácka i z Čech v dnešním dopoledni zaplavila Antonínek. Jak už bývá zvykem, lidé přišli na tzv. Děkovnou pouť děkovat.

Ranní mši svatou od devíti hodin sloužil za své živé i zemřelé farníky správce farnosti Ostrožská Lhota P. Miroslav Reif. Hlavním celebrantem následující mše svaté byl o půl jedenácté rektor Kněžského semináře v Praze P. Jan Kotas. Hned v úvodu mše svaté prozradil, že jeho kořeny sahají do nedaleké Blatničky, která je součástí Farnosti Blatnice pod Svatým Antoníkem, takže toto poutní místo poznával už od útlého dětství.

Antonínek přivítal všechny příchozí mímořádnou výzdobou, na které se podílely desítky lidí. Ostatně fotografie hovoří za vše.

Přepis kázání P. Jana Kotase:

„Když jsme sem teď stoupali nahoru, tak jsem si všimnul, kolik přicházelo rodin s dětmi, tak chci také pozdravit všechny děti. Já jsem totiž poprvé na toto místo přišel jako maličký kluk. Myslím, že mně tehdy byly tak tři roky. Proto jsem tady dnes moc rád. Tehdy mne sem přivedla maminka s tatínkem a moje prababička, která žila v Blatničce. Tady nahoře jsme se setkali s páterem Šuránkem. Mí rodiče potom vzpomínali, jak kráčeli alejí dolů ke studánce a moje prababička a páter Antonín už coby velmi starý kněz šli v takovém moudrém rozhovoru. Byl na ty dva dozrálé lidi prý velmi pěkný pohled. A mezi nimi jsem se motal já asi coby tříletý chlapec. Tak to je takové mé první pouto s touto horou, s tímto vzácným místem pod ochranou svatého Antonína.

Dnes jsem tady s vděčností také proto, že letos je to pětadvacet let, co jsem přijal kněžské svěcení a co jsem měl v Blatničce první mši svatou. Myslím, že každý sem přicházíme a můžeme si vybavit v srdci něco, za co jsme vděční, co patří k bohatství našeho vlastního života, naši vlastní životní cesty. Od těch nejmenších dětí až po ty úplně nejstarší, jejichž hlavu už zdobí stříbrné vlasy a věřím, že i moudrost srdce.

Možná to je první věc, kterou bych rád v rozjímání nad texty Božího slova začal. V průběhu života se měníme. Běží čas. Nejdříve jsme plní síly a potom nám síly začnou pomaličku ubývat. Nakonec ale nezáleží na tom, jestli nás nosí v náručí, nebo jestli chodíme s velikou silou a sebevědomím po svých, nebo jestli se už musíme opírat o nějakou hůlku, nebo nás někdo musí doprovázet a přivézt na vozíčku. Možná, že vlastně na prvním místě nejde vůbec o tom, kolik nám je let a kolik máme síly. Myslím, že si můžeme všimnout, že běží čas a mezi námi jsou lidé, se kterými je dobře, k nimž rádi přicházíme, jsou pro nás povzbuzením a oporou. Aniž o tom přemýšlíme, tak je nám u nich dobře.

Páter Antonín Šuránek, který tady žil a je tak spjat s touto horou a krajem, byl mužem, knězem, u kterého bylo lidem dobře, a proto za ním přicházeli. Hledali jeho radu a smíření s Pánem Bohem a s lidmi z jeho rukou. Vzpomínám si na svou prababičku, že to také byla žena, u níž bylo dobře.

Myslím, že Pán Bůh nás zavolal na tento svět a obklopuje nás spoustou dobrých darů, z nichž některé tady máme okolo oltáře. Chce, abychom z těch dobrých darů pochopili, jak je on sám dobrý. Jakou velikou moudrost, sílu a krásu v sobě nosí. Abychom v tom přátelství s ním se mu stávali podobnými, protože jak běží čas, tak se můžeme s během času proměňovat. Mohou se z nás buď stávat lidé, jako byl páter Antonín, moje prababička nebo kdokoliv na koho si vzpomenete, u koho je dobře. Lidé vděční, lidé i uprostřed těžkostí s jiskrou radosti.

Také se ale můžeme měnit k horšímu. Můžeme se proměňovat v lidi, kteří si stále stěžují. Kteří do srdcí druhých lidí zasévají nespokojenost a svár. Můžeme se začít podobat takovým nevrlým starcům nebo zlým starým ženám. To, co znají staré pohádky, jako zlé jízlivé starce nebo ježibaby, to nejsou pouze postavy z pohádek! To je reálná podoba, do které, bohužel, člověk může také dorůst. Když se Ježíš modlil a my jsme slyšeli to krásné zvolání: „Velebím tě otče, Pane nebe a země…“ tak v té modlitbě je o kousek dál ještě jedno krásné slovo, kde Ježíš říká: „Nikdo nezná otce, jenom syn.“ Tím Ježíš myslel sebe, ale také ten, komu to chce syn ukázat. Proto přicházíme za Ježíšem, proto se od něj učíme, posloucháme jeho slovo, proto jsme přijali v jeho jménu křest, abychom se mu podobali, protože když se mu budeme podobat, pochopíme, jak veliký a dobrý je Bůh. Potom se budeme radovat z jeho tajemství a s tím se během času budeme proměňovat k jeho podobě. Potom se staneme lidmi, u nichž je dobře.

Víte, je to jako strom. Mnohé z vás chrání jeho větve před prudkým sluncem, a kdyby lilo, tak možná i před deštěm. To je také obraz lidské podoby. Strom může vyrůst, být rovný s velikou korunou a lidem je pod ním dobře. Nebo se může proměnit v pokroucené křovisko, které není schopné člověku poskytnout útočiště, protože se pod ním nedá spočinout. Dává jen bodláčí a hloží.

Když jsme přišli na sklonku léta s radostí a vděčností za tuto krásnou zemi, jak to opěvuje Mojžíš, když opěvuje zemi Izrael, když se my sami radujeme z této země, kterou nám Hospodin dal, radujeme se z polí a vinic, ze stromů, luk, z toho, že máme kde bydlet, že máme co jíst a okolo sebe lidi, kteří nás mají rádi, bychom neměli nikdy zapomenout na to, že nás Pán Bůh nosí v srdci. Že on je tím, kdo zná tajemství života a je šťastný. Že nás má tolik rád a chce se s námi o to štěstí podělit. On na nás den za dnem a minutu za minutou myslí s nesmírně starostlivou láskou.

Vzpomínám si, že jsem před lety četl vzpomínky jednoho mořeplavce. Byl to člověk, který na moři prožil spoustu let svého života a velmi často plul sám. Měl plachetnici a pouštěl se do takových dobrodružných podniků, kdy obeplul celou zeměkouli na své plachetnici sám. Doma měl ženu, děti a rodinu. Měl takový zvyk, že si ke kormidlu dával fotografii svých blízkých. Na velkých oceánech zažíval bouře, kdy desítky hodin nespatřil slunce, nebe, protože nebe bylo zatažené mraky a vlny byly větší než jeho loď. Nemohl usnout, protože musel loď vést. Musel dávat pozor, aby ji vítr a vlny nepřeklopily. Docházely mu síly a bývaly chvíle, kdy už byl tak unavený, že by nejraději jen usnul a poddal se oceánu a nechal se potopit. Možná je to něco podobného, co zažívají horolezci, když už je opravdu veliká zima, jsou vyčerpáni, začínají mrznout a přijde chvíle, kdy by chtěli jen usnout. Ti chlapi a ženy v horách i mořeplavci vědí, že v takové chvíli usnout nesmí. Tomuhle mořeplavci vždy pomáhalo, když umdléval a už by to nejraději vzdal, že měl u kormidla fotografii své milované ženy a dětí. Říkal si, že to nemůže vzdát, musí doplout do přístavu, aby se jim vrátil.

Pán Bůh nás má takhle vyryté do svých dlaní a den za dnem se na nás takto dívá a nikdy na nás nezapomene. A také my, když putujeme tímto světem, máme mít v srdcích obraz svých blízkých a obraz Boží, abychom to nikdy nevzdali, abychom nikdy neusnuli a nepoddali se tomu, jak se různě převalují dějiny světa. Abychom zráli, byli věrní a blízko těm, kteří nás mají rádi, abychom se k nim vždy dokázali z velkých dálek vracet.

Až nám přibydou šedivé vlasy, budou nás bolet záda a nohy, budeme chodit s hůlkou nebo jezdit na vozíčku, abychom stále byli lidmi, ke kterým druzí rádi přicházejí. Protože dozráli, protože se podobají Bohu, protože být u nich znamená vnímat, že skrze ně přichází do našich životů požehnání.

Běží čas, přibývají nám šedivé vlasy, všichni zestárneme. Nemusíme se ale stát starými jízlivými starci nebo zlými starými ženami. Můžeme být starými, krásnými a požehnanými lidmi. Můžeme druhým dělat s radostí a láskou kříž na čelo a dávat jim požehnání do jejich životní pouti. Zvláště maličkým, kteří jsou okolo nás. Možná až budeme úplně staří a půjdeme tady tou alejí dolů ke studánce, tak si nás někdo všimne, uvidí krásu zralého lidského života, jako to bylo tenkrát v době mého dětství vidět na páterovi Šuránkovi a na mé prababičce a řekne si, že stojí zato v životě to nevzdat, že stojí zato stát se někým, kdo druhým přináší požehnání. A tak vám všem ze srdce přeji, a za to se budu za chvilku modlit u oltáře, abyste nesli v srdci obraz Pána Boha. Obraz, který na vás myslí. Abyste nikdy v životě nevzdali zápas o to být dobrým člověkem, aby až jednou úplně zestárnete, bylo úplně jedno, jestli vám nohy slouží, ale aby všichni okolo věděli, že tam u dědy, babičky, mámy či starého kněze je dobře. Při pohledu do jejich očí člověk chápe, že je život zázrak. Že za něj máme velikou zodpovědnost.

Všechna ta krása, kterou máme dnes okolo sebe, ukazuje někam do budoucna. Jakoby z ní nezůstalo nic, ale přece. Ochutnali jsme to dobré, co nám Bůh dává, a čím nám ukazuje, na jak velké dary se můžeme těšit. Křesťané jsou lidé vděční, zrají do krásy a požehnání a křesťané jsou lidé, kteří vědí, že přítomný svět vlastně mluví o budoucnosti. A tak putujme dobře životem, jako jsme dnes připutovali na tuto horu. Staňme se dobrými lidmi, nesme požehnání, buďme vděčni a podobejme se Bohu.

Božím jménem vám chci jako kněz poděkovat, že jste přijali svůj život, který vám Pán Bůh dává, jako dobrý dar. Že za ten život bojujete, snažíte se ho opatrovat a rozvíjet. Pomáhat jeden druhému a opatrovat i svůj vlastní život. Víte, Pán Bůh k nám přichází jako někdo, kdo je velmi dobrý. Kdo nám ukazuje své poklady a těší se, když se z nich těšíme my. Božím jménem děkuji, že přijímáte dar života a kéž stárneme dobře jako otec Antonín, který zde chodíval.“

Text a foto: Lenka Fojtíková

Takto to vypadalao na Antonínku u dobách malíře Joži Uprky, který na poutě vyrážel vše zvěčnit s paletou v ruce.

21/06/202021/06/2020

Členové Rytířstva Neposkvrněné a čtenáři časopisu Immaculata putovali na Antonínek společně s farníky z Nivnice a Korytné

O víkendu pokračovalo deštivé počasí, takže nebyl žádný div, že se nedělní pouť Rytířstva Neposkvrněné, čtenářů časopisu Immaculata a Farnosti Nivnice a Korytná uskutečnila na Antonínku pod střechou kaple.

Mši svatou sloužil nivnický farář P. Zdeněk Gerhard Klimeš . Na závěr své promluvy přítomným řekl: „Přeji vám i sobě, abychom byli lidmi naděje, nenechali se ničím odradit, znechutit a ať to, co zde načerpáme, neseme také dál lidem, s nimiž se budeme setkávat.“

Při mši svaté kněz pamatoval na nemocné, ty, kdo se chtěli pouti zúčastnit, ale nějaké okolnosti jim to nedovolily, děti, které přistoupí k prvnímu svatému přijímání, biřmovance i na lidi, kteří druhým jakýmkoliv způsobem ubližují. Všem vyprošoval požehnání.

Editorka časopisu Immaculata Jitka Navrátilová a redaktor časopisu Bohdan Heczko OFMConv knězi po mši svaté poděkovali, že mohli společně s jeho farníky prožít pouť a být si blíž.

Podrobnosti o Domácí a Hlavní pouti naleznete zde

Text a foto: Lenka Fojtíková

21/06/202021/06/2020

Domácí a Hlavní pouť na Antonínku

Minulý týden jsme v sobotu 13. 6. na Antonínek nejdříve připutovali na tzv. Domácí pouť. Ještě před začátkem se ke kopci hnaly mraky, které nevěstily nic dobrého. A stalo se, co předpovídali meteorologové. V průběhu mše svaté se spustil takový liják, že správce blatnické farnosti P. Stodůlka rozhodl, že se mše svatá doslouží pod střechou kostela, což nikdo z přítomných pamětníků nepamatoval, že by se někdy v novodobé historii poutí stalo. Podrobně jsem o tom psala zpravodajství pro Zprávy z Moravy. Celý článek i fotky jsou zde

Při Hlavní pouti jsem se potom v neděli zúčastnila první mše svaté, při níž byl hlavním celebrantem spirituál Teologického konviktu P. Petr Vrbacký. Tato mše se už tradičně sloužila uvnitř kaple. V devět následovala další bohoslužba pod širým nebem a sloužil ji za své farníky farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif.

Hlavní poutní mši potom celebroval pomocný olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík. Přestože mračna nad Antonínkem také naháněla obavy, tak nakonec počasí vydrželo.

Text a foto: Lenka Fojtíková

25/08/201925/08/2019

Děkovná pouť mezi kapkami deště

Vytrvalý déšť dnes citelně ovlivnil účast při Děkovné pouti na Svatém Antonínku. Na kopec tentokrát připutovali jen ti největší vytrvalci a některé nepříznivé počasí neodradilo ani od toho, aby se nastrojili do krojů.

Důležité ale bylo, že lidé přišli poděkovat za všechny dary, které každý den dostávají. Ke konci hlavní poutní mše svaté už na účastníky svítilo sluníčko.

Jak už bývá zvykem, ranní mši svatou sloužil od devíti hodin farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Ten ve své promluvě připomněl úsloví našich předků: „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání,“ a dále pokračoval: „Musíme si dnes připomenout, že kromě těch, kdo se namáhali na polích, vinicích a sadech, je tu ještě někdo, komu je třeba neustále děkovat. A to je Stvořitel. Nebeský hospodář, který dává vínu růst, který dává slunce. Na to dnes člověk často zapomíná. Když přestane naslouchat hlasům ptáků, přestane si všímat krásy pestrobarevného motýla, když přestane vnímat tajemství klíčící rostliny, bude zítra ještě vidět člověka? Proto nepřestávejme žasnout a obdivovat všechny zázraky a Boží dary, které se nám nabízí v obdivuhodném stvoření přírody a plodech naší práce. A hlavně, nepřestávejme za vše děkovat,“ řekl v závěru kázání. P. Reif.

Text a foto: Lenka Fojtíková

24/08/201924/08/2019

Věřící putovali nocí na Velehrad s úmyslem vyprosit nepřijetí ratifikace Istanbulské úmluvy. Mši svatou nad ránem sloužil P. Marian Kuffa ze Slovenska

O nočních modlitebních procesích na Velehrad, při nichž věřící vyprošují nepřijetí ratifikace Instanbulské úmluvy a všech dokumentů či směrnic prosazujících gender ideologii a za ochranu tradiční rodiny, manželství i nenarozeného života jsem toho slyšela hodně. Nikdy jsem se ale žádného nezúčastnila. Ruku na srdce – jít několik hodin nocí a potom se nad ránem účastnit mše svaté, chce prostě docela dost sebezapření a oběti. A vždy se našla nějaká výmluva, proč nejít, když jsem tak unavená.

Včera jsem poprvé šla, i když jsem byla unavená možná mnohem více než kdy jindy… Vstávala jsem před pátou a s prací končila večer s tím, že jsem navíc měla za volantem v docela dost silném pátečním provozu přes sto kilometrů. Když jsem po jedenadvacáté hodině znovu sedala za volant, abych zařadila jedničku a zamířila do Starého Města, tak jsem byla utahaná jako pes… Přesto jsem jela, protože jsem věděla, že tam prostě být musím. A táhla jsem i foťák. Nemohla jsem si totiž nechat ujít, abych nebyla na mši svaté, kterou sloužil P. Marián Kuffa, o kterém jsem toho už tolik slyšela, četla, jehož přednášky poslouchám roky přes internet. Je to podle mého mínění borec nad borce, který se stará dlouhé roky o bezdomovce, bývalé vězně a další lidi na okraji společnosti. Ve vesničce Žakovce v podhůří Vysokých Tater vybudoval prakticky z ničeho neuvěřitelné dílo. Více se o něm můžete dozvědět zde.

Na prvním místě jsem tedy jela podpořit úmysl pouti, zažít atmosféru nočního putování a samozřejmě fotit. Fotky naleznete i s popiskami v této fotogalerii. Myslím, že jsou dost vypovídající.

A co mne překvapilo? Už po příjezdu do Starého Města u Uherského Hradiště skutečnost, že okolí kostela Svatého Ducha, kde bylo zahájení programu, bylo před dvaadvacátou hodinou tolik aut, že nebylo kde zaparkovat. Nakonec jsem ale auto odstavila v jedné boční uličce.

V doprovodném programu například promluvil lékař Jozef Mikloško ze Slovenska. Opakovaně upozornil, jak je nezbytná pro zdravý vývoj každého dítěte klasická a fungující rodina s maminkou a tatínkem. Celý večer moderovala vedoucí sekretariátu Českomoravské Fatimy a členka rady světového Apoštolátu Fatimy Hana Frančáková, která v nočním procesí také vedla modlitby a zpěv.

Kostel byl přes noční hodinu plný a někteří lidé postávali i venku. Po závěrečné modlitbě, kterou vedl uherskohradišťský děkan Josef Říha, udělil přítomným požehnání na cestu správce staroměstské farnosti P. Miroslav Suchomel. Procesí za zpěvu a modliteb vyšlo ve 23.30, aby do velehradské baziliky připutovalo před druhou hodinou ranní.

Když jsem zvedla po usazení všech poutníků na svá místa foťák nad hlavu, abych udělala fotku, zjistila jsem, že je bazilika zcela zaplněná včetně bočních lodí. Mohlo tam být okolo tisícovky lidí. Byla páteční noc, kdy byla možnost sedět v hospodách, bavit se na zahrádkách při dobrém jídle a pití, grilování anebo třeba na koncertu Jaromíra Nohavici ve Velké nad Veličkou. Přesto tisícovka lidí dala přednost pěšímu putování hlubokou nocí, které zakončila mše svatá. Pro někoho možná něco naprosto nepochopitelného, co se ale přesto stalo skutečností… Mezi účastníky bohoslužby jsem zahlédla přátele z Hodonínska i Břeclavska. Nechyběl ale ani akademický sochař Otmar Oliva, který se svou rodinou žíje přímo na Velehradě.

P. Kuffa v kázání kromě svých zkušeností z vlastního života především apeloval na to, že každý muž či žena mají jasně každou buňkou geneticky danné, že jsou ženou či mužem a měli by to přijmout, aby byli šťastni. „Gender je ideologie zaměřená proti Bohu i proti přírodě. Já vím, že časem gender padne stejně, jako padl komunismus. Ten ale nejdříve napáchal mnoho zla. I fašismus napáchal mnoho zla. Pokud bychom zavčasu bojovali proti komunismu, nenapáchal by tolik zla. Pokud bychom zavčasu bojovali proti fašismu, nenapáchl by tolik zla… A pokud zavčasu nezačneme bojovat proti genderu, napáchá také mnoho zla, i když potom padne,“ apeloval ve své promluvě P. Kuffa.

„Je to šestá pouť. Poprvé jsme šli vloni v červnu z Bystřice pod Hostýnem na Hostýnek. Impuls k jejich pořádání přišel v průběhu celonoční adorace před vystavenou Nejsvětější Svátostí,“ prozradil iniciátor a zakladatel poutí, který si přeje, aby jeho jméno zůstalo v anonymitě.

Podle jeho mínění jsou nejúčinnější modlitby v noci, protože jsou násobeny obětí deficitu spánku, únavy a ztišení se ve tmě. „Světlo modlitby proráží temnotu a věřím, že takto lze vyprosit více milostí,“ uvedl organizátor. (Rozhovor o nočních procesích zveřejnily Konzervativní noviny zde)

Poutě se nyní konají pod záštitou olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera a kardinála Dominika Duky. Poslední tři už byly uspořádány ve spolupráci s Farností Staré Město, kde bývá zahájení programu a s velehradskou farností, kde je zase vždy ukončeno putování mší svatou. „Páter Miroslav Suchomel ze Starého Města i otec Josef Čunek z Velehradu nám vyšli maximálně vstříc a podporují nás,“ řekl pořadatel.

Text a foto: Lenka Fojtíková

04/06/201904/06/2019

Pouť Matice svatoantonínské

Na Antonínku se v neděli uskutečnila pouť Matice svatoantonínské. Hlavním celebrantem byl salesiánský kněz a rodák z Veselí nad Moravou P. Zdeněk Jančařík. Ten ve svém kázání hned v úvodu připomněl, jak za svého dětství jezdíval s rodiči na Antonínek Trabantem.

„Když jsme sem přijeli, kostel byl zavřený. Já jsem ani pořádně vlastně nevěděl, že je to kostel a co se v něm dělá, protože my jsme se na Antonínek jezdili opalovat. Tam, kde dnes parkují auta, jsme roztáhli deku. Měli jsme s sebou vždy nějakou svačinu a tata něco brblal, že mama něco zapomněla. Tenkrát tady většinou nebyla ani noha. Já se vám přiznám, že jsem ani nevěděl, že je to poutní místo, protože jsem tehdy ještě nebyl pokřtěný.

Když jsem se v dospělosti nechal pokřtít a šel jsem do semináře, byl ve zkušební komisi páter Vymětal. A ten mně řekl: „Zdeněčku, co ty tady děláš???“ On byl totiž ve Veselí nad Moravou dvacet roků farářem. Naši nechodili do kostela, tak se velice divil. Tak jsem mu na to odpověděl, že jsem se nechal pokřtít. A on na to: „Tož já ti dám nějakú lehkú otázku. Řekni mně nějaké poutní místo na Moravě.“ Byl jsem roztřesený a četl jsem v té době samé takové intelektuální knížky. Poutní místa nebyla můj obor, tak jsem řekl: „Svatá Hora.“ „No to je u Příbrami… Už jsi blízko! A tady na Moravě?“ Antoníček mne opravdu nenapadl, tak jsem přemýšlel… Byl tam ještě profesor Čepka a ten řekl: „Ve.“ A Vymětal řekl: „le“. A já jsem dodal: „hrad.“ Tak mně řekli: „Výborně! My tě vezmem, ale musíš se ta poutní místa doučit!“

Dnes už vím, že svatý Antoníček je poutní místo svatého Antonína Paduánského. Už tuším, kdo je to Panna Maria. Už tuším, kdo je Bůh, ale pořád jenom tuším… Byl jsem zde vloni. Procházel jsem křížovou cestu a u každého zastavení jsem se dotýkal Kristových ran a snažil jsem se prosit Boha, aby se mě dotknul, aby moje srdce zase začalo bít pro Pána Boha, protože ono to není jen tak. Není to nic samozřejmého, protože Veselí je plné supermarketů, protože v televizi dávají všechno jiné jenom ne nějaké zbožné věci. Jak se vás může Bůh dotknout?

Četli jsme čtení ze Zjevení sv. Jana. Svatý Jan ve svém stáří začal být vizionářem, měl vidění, měl živé sny. A ten sen se mu proměnil v celou knihu Apokalypsy, kde vidí církev pronásledovanou, kde vidí církev, která se musí bránit zlému draku, kde se objeví jakási žena s měsícem pod nohama a s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Kde se z církve stává zástup těch, kteří si vyprali doběla své šaty v Beránkově krvi. Jak je možné vyprat si něco v krvi doběla? Krev je přece červená… Ale ti, kteří prošli mučednictvím, tak si vyprali šaty doběla, protože Bůh je světlo a Bůh je Beránek, který sedí na trůnu. V něm je spojeno dobro, láska a milosrdenství a zároveň spravedlnost.

Na konci Bible slyšíme jediné slovo: „Maranatha! Přijď Pane, přijď… Kdo žízní po živé vodě, tak říká: Přijď Pane, přijď…“ A tak i tady teď pod tím sluníčkem říkejme: „Přijď Pane, přijď…“ A říkejme to možná i celou cestu domů… Odnesme si to jako slovo této naší pouti. Přijď Pane, přijď do mého srdce a zůstávej tam…“

Zápis přepsala a mluvené slovo upravila Lenka Fojtíková

V roce 2015 zveřejnil Katolický týdeník rozhovor s P. Zdeňkem Jančaříkem. Zájemci si ho mohou přečíst zde

26/08/201826/08/2018

Děkovná pouť na Svatém Antonínku obrazem

První mši svatou sloužil při Děkovné pouti už tradičně P. Miroslav Reif, se kterým byl i P. Bachan z Hluku.

P. Bachan a vlevo jáhen Vojtěch Radoch z Ostrožské Lhoty.

P. Miroslav Reif sloužil první mši svatou za farníky z Ostrožské Lhoty.

Evangelium četl jáhen Vojtěch Radoch z Ostrožžské Lhoty.

Okolo oltáře byla opět nádherná výzdoba z plodů země.

Nápis z drobných krup připomínal 350 let poutního místa Svatého Antonínka

Tyto tetičky přijely na Antonínek z Josefova.

Krojovaní se museli ukrývat před deštěm.

P. Zdeněk Stodůlka (vpravo) a olomoucký pomocný biskup Mons. Antonín Basler.

Hlavním celebrantem byl olomoucký pomocný biskup Mons. Antonín Basler.

Obětní dary přinášeli zástupci různých obcí.

Tady nesou obětní dary zástupci Slovenska.

Obětní dary nesli i zástupci blatnické hodové chasy.

Od 14 hodin v kapli následovala adorace se svátostným požehnáním. Na snímku blatnický farář P. Stodůlka.

Adoraci vedl a věřícím svátostné požehnání udělil Mons. Antonín Basler.

První mši svatou při Děkovné pouti na Svatém Antonínku už tradičně sloužil farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslava Reif. Ve svém kázání řekl:

„Přicházíme dnes především proto, abychom poděkovali Pánu Bohu za výsledky naší práce, za letošní žně. Neboť když děkujeme za chléb vezdejší, víme, že chléb od Boha je třeba si vyprosit. Jedna modlitba, kterou tak často opakujeme, kolikrát ovšem bezmyšlenkovitě, nás učí také prosit. Jistě víte, že je to modlitba Otče náš, kterou nás učil sám Ježíš. Ovšem my bychom ji asi začali jinak než on. My bychom začali určitě slovy CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJ NÁM DNES. Místo vezdejší mohli bychom říci každodenní. Ono tomu tak dokonce v jiných jazycích je. Obyčejně teprve u této prosby se připojujeme k modlitbě. Pokud se hovoří o Boží cti, o jeho vůli a jeho království, jako by se nás to netýkalo. Teprve tady se možná chytneme. Začíná se konečně hovořit o nás. Ve Starém zákoně nebylo dovoleno Boží jméno ani vyslovit. Když lidé oslovovali Boha, bylo to vždy oslovení úctyhodné a plné bázně. Mocný, Silný … Ježíš oslovuje Boha OTČE – aramejsky ABBA. Toto „abba“ říká v Palestině každé malé dítě, když sedí otci na klíně. Snad bychom to mohli přeložit: „tati“. Jde o slovo, které vyjadřuje důvěrnou intimnost. Slovo, kterým se dítě mazlí se svým otcem. ABBA a IMMA jsou první slova, která se Palestinské dítě učí vyslovovat. A přicházíme k dalšímu slovíčku: NÁŠ. Není možné říci Bohu „Otče“, kdybychom neuznali druhého za bratra. Nikdo není před Bohem sám. Abychom mohli být syny, je třeba být mezi sebou bratry. Lidstvo se obrátilo ke křesťanství, když vidělo lidi, kteří se měli rádi navzájem. Obvykle si myslíme, že jestli chceme být sami sebou, pak musíme především ukázat, že jsme pány,

že jsme svobodní, samostatní, že nepotřebujeme nikoho. Nevidíme, že tato snaha vede ke zničení. Skutečné vítězství nad sebou je to, že se člověk dá k dispozici. Kdyby někdo řekl, že „miluje Boha, kterého nevidí a nemiluje svého bratra, kterého vidí, je lhář“ – říká apoštol. Nejsme blíž Bohu než ke každému svému bratrovi. Tvůj postoj k druhým očividně odhaluje upřímnost tvé lásky k Bohu. Nic není smutnějšího, nic chladnějšího, než náboženské obřady bez vzájemných vztahů. Modlíš se také jen své modlitby? Hledíš také jen do svého misálku? Pak neříkej „Otče náš“, protože se tím exkomunikuješ a tvůj otčenáš není víc než naučenou říkankou. Pro svaté přijímání má latina velmi krásné slovo: COMMUNIO = sjednocení. A další slova: KTERÝ JSI NA NEBESÍCH – Když vyslovíme tato slova, tak mnohým lidem Bůh najednou unikne někam hodně vysoko a daleko, do jakéhosi vzdáleného a nepochopitelného nebe. Ale Bůh není tam nad přírodou ve vesmíru, kdesi na obloze nebo dokonce za oblohou. Nebe je tam, kde je Bůh a Bůh je všude. Proto slova: „jenž jsi na nebesích“ znamenají: ty, který nás vidíš dokonale, ty který jsi mi bližší než já sám sobě, ty který o mně víš víc, než já sám o sobě. POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ – tato výzva otčenáše nás zavazuje hájit vždy Boží zájmy. Je to pro nás výzva, abychom vždy Boží jméno spojovali jen s tím nejkrásnějším. Bůh nám vydal své jméno do rukou. Může ho kdokoliv pošlapat, poplivat, zhanobit. Proto ti, kdo se modlí „posvěť se jméno tvé“, mají za úkol starat se, aby jméno Boží bylo ctěno, aby skrze jejich činy a intepretaci měli ostatní usnadněno pochopení a mohli i oni Boží jméno hájit celým svým životem. Každý, kdo vyslovuje lehkomyslně božská jména, bezmyšlenkovitě, každý, kdo používá lehkovážně náboženských slov, kdo není sympatickým zvěstovatelem radostné zvěsti, nepochopil výzvu: „posvěť se jméno tvé!“ PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ – pojem království nám dnes nějak nezní. Ale víme dobře, jak je to zde míněno. Jedná se o velké rozhodnutí. Kdo má vládnout v nás a ve světě. Chceme, aby rozhodoval a utvářel klíma člověk nebo Bůh? BUĎ VŮLE TVÁ – Samozřejmě, že naše přirozená a spontánní modlitba zní: buď vůle má! Chceme se stávat stále více nezávislými, sebevědomými a soběstačnými. Kdo říká: „buď vůle tvá“, ten doopravdy věří, že plán, který pro můj život a pro běh světa vybral Bůh je lepší než ty všechny ostatní plány, které vymyslíme my. CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ – Prosíme o chléb a to na každý den znova.

Bez toho, abychom se znepokojovali o zítřek. Evangelijní rada nestarat se o zítřek neříká, abychom si lehli a nic nedělali, ale chce, abychom nebyli ustaraní, neznepokojovali se. Ano, pracujte, říká nám slovo evangelia, „kdo nepracuje, ať nejí“, říkají slova apoštola Pavla, ale nebuďte ustaraní. Říkat: „Chléb náš každodenní dej nám dnes“, to znamená přijmout ducha chudých lidí, to znamená, že zítra budeme muset přijít zas a prosit. To znamená Bohu důvěřovat, svěřit se mu do rukou. To znamená souhlasit a těšit se z toho, že náš život úplně závisí od něho. Na poušti mohli nasbírat many pouze na jeden jediný den. Ostatní se pokazila. Bohatství se kazí samo a kazí i nás. Neznepokojujte se o zítřek, Bůh zajisté ví, co k životu potřebujete a s čím vystačíte. ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY – Opravdu si to přejeme? Nebo je to jen taková farizejská prosba jako když říkáme Otče náš a nechceme se s nikým dělit, nebo přijď království tvé a myslíme na to, jak rozšířit svůj vliv a své statky? Nebo buď vůle tvá a hledíme mu vnutit tu svoji? Zpovídáte se rádi? Kdy jste se zpovídali naposledy? Před rokem? Před dvěma? Před pěti? A vy říkáte, že chcete odpuštění? Už jste někdy pocítili radost z toho, že jste uznali svoji chybu? Že jste šli k té osobě, kterou jste urazili? Že jste ji viděli otevřít náruč jako otec marnotratného syna? JAKO MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM – Víte, jak by to dopadlo, kdyby nás Bůh jednou vzal za slovo a odpustil nám tak, jak jsme dokázali odpustit my druhým? Je to těžké odpouštět. Často ten způsob, jakým odpouštíme, je tak žalostný. V mnohých rodinách jsou navěky znechuceni po tom, když odpustili. Povýšenecký postoj těch, co odpustili je tak dráždivý, že ti, kterým bylo odpuštěno, jim ho nikdy neodpustí. K odpuštění je potřeba mnoho lásky. NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ, ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO – starý francouzský text zněl: nenech nás podlehnout pokušení. Bůh nikoho nepokouší, říká apoštol Jakub. Jak by mohl Bůh chtít uvést nás do něčeho zlého? Copak se najde nějaký otec, který by chtěl své dítě zavádět na tenký led? Ale svět je porušený. Takový je a nemůže být bez pokušení. Tato prosba znamená vlastně: stůj při nás v pokušení. Tolstoj píše v jedné své povídce o krejčím, typickém představiteli „dobrého křesťana“, který každý večer odříkává své modlitby, jejichž smysl nikdy nechápal a o které se nikdy nezajímal. Tento typ křesťanů dnes mizí. Lidé už neradi říkají modlitby, kterým nerozumějí. Touha mluvit s lidmi a s Bohem upřímně, nestrojeně, je jistě jedna z velikých pozitivních hodnot dneška. Je to i naše poslání naučit sebe i jiné upřímně se modlit.“

Hlavním celebrantem hlavní poutní mše svaté byl olomoucký biskup Mons. Antonín Basler. Ten také odpoledne vedl adoraci a na závěr všem věřícím udělil také svátostné požehnání.

Na duchovní program odpoledne navázalo kulturní vystoupení věnované 100. výročí vzniku Československa a oslavě 350. výročí poutního místa na Svatém Antonínku.

Foto: Lenka Fojtíková

26/05/2018

Biskup vyzval vdovy a vdovce k čerpání síly skrze modlitbu

Hustá ranní mlha přivítala poslední květnovou neděli několik stovek účastníků historicky první Pouti vdov a vdovců na Svatém Antonínku. V průběhu mše svaté ale došlo na víru těch, kdo tvrdili, že se vyčasí a bude pěkně. Nakonec bylo až moc horko, ale podle všech oslovených se pouť vydařila.

Mši svatou sloužil olomoucký pomocný biskup Mons. Josef Nuzík. Ve svém kázání připomněl, že Bohu leží na srdci osud každého člověka, každé rodiny, manželství, ale také každého bratra nebo sestry, kteří zůstali v životě sami, protože se nikdy neoženili, neprovdali, protože po letech manželství odešel jejich partner z tohoto světa.

„Modlitba, jak dobře víme, dává sílu. A apoštol Pavel říká: „Hledejte sílu v Pánu v jeho všemohoucnosti skrze modlitbu.“ On neříká, že modlitba způsobí to, že se všechny věci vrátí, jak si to kolikrát přejeme, ale modlitba přinese sílu. A o tu vlastně, bratři a sestry, v životě jde. O sílu. O to, aby byl člověk silný,“ upozornil ve své promluvě biskup Nuzík.

Po mši svaté došlo i na svědectví jedné vdovy a čas sdílení při přestávce na občerstvení. Členka rady Matice svatoantonínské Alena Skřenková přítomné seznámila s historií poutního místa na Svatém Antonínku, které si právě letos připomíná 350 let existence. Kdo měl zájem, mohl v kapli zhlédnout zhruba desetiminutový dokument o životě a díle kněze P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a v současné době běží proces jeho blahořečení.

Pouť na Svatém Antonínku zakončila společná modlitba křížové cesty ve sluncem prozářené přírodě. „Do příprav se zapojilo mnoho žen, jimž patří velký dík za náročný úkol, který na sebe vzaly. Samozřejmě velké poděkování patří také blatnickému faráři P. Stodůlkovi, že nám vyšel vstříc a umožnil, aby se tato pouť poprvé na Svatém Antonínku uskutečnila. Všichni jsme také šťastni, že se podařilo najít volný termín v zaplněném diáři pana biskupa Nuzíka a mohl tak přijmout naše pozvání a sloužit zde mši svatou,“ upozornila s velkou vděčností předsedkyně Společenství vdov a vdovců Alenka Panáková ze Zlína.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Přepis zvukového záznamu kázání olomouckého pomocného biskupa Mons. Josefa Nuzíka při pouti vdov a vdovců na Svatém Antonínku:

„Asi před sedmi lety jsem dostal knížku. Byl jsem překvapený. Nebyla to duchovní kniha, jako častokrát dávají věřící duchovním. Byla to kuchařka pro osamělé. Přiznám se, že jsem podle ní nikdy nevařil, protože si na to moc netroufám. Doma totiž vždy vařívala maminka nebo mých šest sester, takže jsem se opravdu vařit neučil. Na té knize mne ale překvapilo to, že kdosi myslí na osamělé. Když jsem se připravoval na tuto pouť, tak mne napadlo, kolik je těch, kdo dnes myslí na osamělé?

Před deseti lety vzniklo toto Společenství vdov a vdovců ve Zlíně, ke kterému jste se postupně i z jiných částí země připojovali. To znamená, že na mnoha lidských myslích leží osud těch, kteří zůstali v životě sami. Předně vám chci ale dnes a na tomto místě zvěstovat, že Bohu leží na srdci osud každého člověka, každé rodiny, manželství, ale také každého bratra nebo sestry, kteří zůstali v životě sami, protože se třeba nikdy neoženili, neprovdali, ale také proto, že po letech manželství jejich partner odešel z tohoto světa. Můžeme se zamyslet, co by bylo v Boží kuchařce pro život toho, kdo je v životě osamělý? Myslím, že to slovo je univerzální a platí i pro toho, kdo má partnera, má rodinu. Tato mše svatá je nesena prosbami k Panně Marii, Pomocnici křesťanů. Její svátek se slavil 24. května. Bylo to proto, že je to spojeno s jednou historickou událostí, jak tomu častokrát u mariánských svátků bývá.

Na počátku devatenáctého století bylo těžké období pro Evropu i pro církev. Papež Pius VI. Byl revolučními francouzskými vojsky zajat a odveden z Říma do vězení, kde po krátké době na konci ledna roku 1 800 zemřel. Neměl vůbec křesťanský pohřeb. Nad jeho rakví se nikdo nemodlil. A ti, kdo byli tehdy na chvíli u moci, jak to v dějinách bývá, pronášeli slova, že smrtí tohoto papeže končí éra církve a éra papežů. A nestalo se tak. Bůh si své dílo hlídá. Kolegium kardinálů svolalo konkláve do Benátek, kde zvolili nového papeže Pia VII. Ten žil zpočátku na svobodě, ale roku 1809 ho Napoleon uvěznil. Ve vězení byl bezmála celých pět let, ale nezahálel. Ve vězení celou záležitost, sebe i církev svěřoval přímluvě Panny Marie a ona nezklamala. V březnu roku 1814 byl papež z vězení propuštěn a 24. května 1814 byl přivítán v Římě jako nástupce sv. Petra. S vděčností, za to, že se vrátil, právě ten den korunoval obraz P. Marie a také zavedl svátek Panny Marie, Pomocnice křesťanů.

To první, co by bylo v Boží kuchařce pro život osamělého člověka, ale také pro život každého, by byla modlitba. Jak jsme dnes slyšeli v druhém čtení svatého apoštola Pavla v listu Efesanům: „Hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti, oblečte se do plné výzbroje Boží. Při každé příležitosti proste a modlete se, buďte bdělí.“ To jsou slova, která neztratila na síle a významu v žádné době. Ani v té naší. A také v žádné situaci. Modlitba, jak dobře víme, dává sílu. A apoštol Pavel právě říká: „Hledejte sílu v Pánu v jeho všemohoucnosti skrze modlitbu.“ On neříká, že modlitba způsobí to, že se všechny věci vrátí, jak si to kolikrát přejeme, ale modlitba přinese sílu. A o tu vlastně, bratři a sestry, v životě jde. O sílu. O to, aby byl člověk silný, aby byli silní naši muži, aby byly silné ženy, matky, aby byly děti silné proti tomu všemu, co nese život.

My někdy naříkáme, a tak se vzájemně utvrzujeme, jak je těžká doba. Ale byla lehčí na počátku devatenáctého století? Doba papeže Pia VII.? Bez rozmýšlení řeknu, že nebyla. Naopak! Mnoho lidí říká, že se v dnešní době po vnější stránce žije nejlépe, ale tlačí nás vnitřní kříže. Kříže, o kterých možná neví ani ti nejbližší. A právě proto jsme na pouti, abychom jako papež Pius VII. i tu na této hoře nad Blatnicí a Ostrožskou Lhotou ukázali Bohu to, na čem nám dochází síly a prosili Pannu Marii jako Pius VII.: „Maria pomoz!“ Mám-li jít dál, potřebuji tvoji sílu.

Kdybychom hledali, co by bylo v Boží kuchařce pro osamělého člověka, i pro toho, kdo žije v rodině, tak by bylo to, o čem mluvilo první čtení z Knihy královské. Jak často se naše situace podobá tomu, co prožíval prorok Eliáš. Prorok Eliáš je obraz osamělého člověka, jakým se cítí vdova, vdovec, ale osamělým se může cítit i muž či žena v rodině. Není ten jeho profil tak blízký nám? Eliáš šel na poušť tak, jako někdy i my, když už je toho dost, nechceme nikoho vidět. Chceme být sami. Přál si smrt tak, jako to napadne i člověka: „Já už nechci být, k čemu takový život?“ a zvolal: „Už je toho dost Hospodine!“ Také taková slova nebo myšlenky jsou blízké člověku. Nemusíme se za ně stydět, ale nemáme zůstat jenom u nich. Na toto zvolání, na tento postoj prorok Eliáš uslyšel od anděla, kterého poslal Hospodin: „Vstaň a jez!“ A dokonce dvakrát uviděl upečený chléb a džbán vody a slyšel ta slova: „Vstaň a jez!“ Bez tohoto pokrmu a nápoje by byla cesta pro tebe dlouhá a toto slovo je i pro nás. I nám Bůh říká: „Vstaň a neseď u televize! Běž se modlit! Vstaň!“ To je výzva Hospodinova anděla i pro nás. Všichni jsme někdy životem unaveni a nejraději bychom zůstali sedět a spát jako Eliáš. A Bůh říká: „Ne! To není postoj pro tebe! Vstaň a jez!“

A co máme jíst? To je symbol Eucharistie. Tolikrát už zaznělo i z úst našeho arcibiskupa Jana, že v kostelích se schází málo lidí ve všední dny na mši svatou. Člověk sedí na jiném místě. Když chodím z práce z biskupství, tak na naší ulici je hodně barů a u jednoho, pokud neprší, vždycky sedí několik lidí a mezi nimi jedna seniorka u pohárku bílého vína. Možná není věřící, ale je to obraz člověka, který sedí na tom svém místě. A nám Bůh říká: „Vstaň a jez a já tě posílím skrze eucharistii, abys to unesl, abys to unesla. Abys tu svoji cestu zvládla.“ Toto najdeme, bratři a sestry, v Boží kuchařce jako recept pro náš život. Zkusíme podle něho v našem životě uspořádat, postavit něco jinak? Nebo budeme sedět a čekat u něčeho, co nám tu sílu nedá?

A to poslední, co si můžeme z Božího slova vzít, je Ježíšův postoj. Jak nám ho vykreslilo evangelium: Velebím tě Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým, tak se ti Otče zalíbilo. Co je to za Ježíšův postoj? Ježíš měl v té chvíli modlitby před sebou apoštoly a trochu prostých lidí a on děkoval Bohu za tuto chvíli. Chválil ho, protože viděl život a své poslání ve větších souvislostech. A to si, bratři a sestry, můžeme při této mši svaté vyprošovat i my, abychom se na svůj život i skrze to, že jsme na Blatnické hoře, podívali trošku z odstupu. Abychom přestali přemýšlet.

Dnes je svatého Filipa Neri a v tom čtení, které jsme my kněží četli v homilii svatého Augustina, byla krátká myšlenka přestat se trápit přemýšlením. Svatý Augustin to říká v nějakém kázání. A to je velká pravda. Přestat se trápit přemýšlením! Kolikrát nás to vede hlavně, když jsme sami a myslíme, že něco vymyslíme… Ne…

V Miláně je vojenský hřbitov jako památka na vojáky, kteří zahynuli ve druhé světové válce. Byli to letci, mladí muži a na jednom hrobu pětadvacetiletého italského vojáka jsou napsána slova, která tam nechali vytesat jeho rodiče: Přijde doba, kdy pochopíme. To je víc než přemýšlení. A to věděl Ježíš, a proto říká: „Velebím tě otče za to, že jsi to právě tak dal. Toto Ježíšovo slovo říká i nám. I ta naše cesta, které nerozumíme. A když si člověk myslí, že rozumí svému životu, že to řídí, tak je to tolikrát jenom zdání. My životu málo rozumíme, ale Bůh mu rozumí. Bůh řídí naše cesty. A tak i my máme jít s tím, že dojde doba, kdy pochopíme, proč to v našem životě naší rodině bylo tak a ne jinak, proč se stalo tamto a nestalo se to, co jsme si přáli. Přijde doba, kdy pochopíme. A co máme dělat do té doby?

Už několik týdnů se vracím k citátu, který jsem četl v jedné knížce. Jsou to slova svatého Jana od Kříže. Říká: „Všechno, co se ti v životě přihodí, ať je to k užitku tvému, nebo je to protivenství, přijímej jako to, co pochází od Boha. Když je to dobré, tak proto, abys nezpyšněl, že jsi výborný, že to máš v rukou, a když je to těžké, abys nemalomyslněl. A tak ti Pane děkujeme za to, že jsme tu, že se můžeme hodinu modlit a přemýšlet nad životem z trochu větší perspektivy než bychom nad ním přemýšleli doma u kávy, na zahradě, v rozhovoru s jinými. A prosíme tě na přímluvu Panny Marie pomocnice a svatého Antonína, pomoz i nám, abychom přijímali to, co se přihodí v našem životě, jako to, o čem ty víš. Co jsi poslal, co má smysl. Ať se tak stane.“