Dnes jsem zamířila do Brna na primice novokněze P. Tomáše Zámečníka. A nebyly to primice ledajaké, protože se za pětadevadesát let existence brněnského výstaviště uskutečnily na tomto místě poprvé! Podrobné zpravodajství bude zvěřejněné ve středu v Katolickém týdeníku. K tomu asi ale jen dvě fotky, proto spoustu fotek dávám tady, protože to prostředí bylo přece jenom úplně jiné než bývá zvykem.
Dostat se ale do brány 10, která byla na tuto slavnost vchodem, mně dalo pořádně zabrat, i když si troufám říct, že se v Brně z pohledu řidiče hodně vyznám. V této části výstaviště totiž probíhají stavební práce , takže se mně v té změti napoprvé podařilo odbočku k bráně číslo 10 přejet, takže jsem potom absolvovala jedno kolečko přes Bohunice – moje nervy! Napodruhé se to ale už podařilo.
Dostat se ale po slavnosti ven byl tedy také oříšek. Prchala jsem, jak jsem mohla a on nějaký dobrák tu příjezdovou bránu číslo deset zamknul na řetěz! Tak jsem zase kroužila po staveništi chvíli jako orel než mně došlo, že tudy cesta nevede. Nakonec jsem se z areálu výstaviště dostala úplně jinou branou a šťastně se vrátila domů.
Ale zpět k primiční mši sv. Kazatelem byl P. Jan Pacner a promluvu měl výbornou!
Přepis promluvy P. Jana Pacnera:
S naším novoknězem se znám už pěknou řádku let. Myslím, že od roku 2008. Společně jsme zdolávali některé alpské vrcholky. Možná by se proto Tomáši, dalo říct, že teď jsi vylezl na první vrchol. V horách je to ale většinou tak, že jsou tam hřebeny, na kterých je to na jednu stranu krásné, ale na druhou stranu náročné, kdy si člověk nemůže říct: „Pohodička a hotovo.“ Člověk se musí vždy pozorně dívat na každý krok, nebo skoro na každý krok. A protože slavíš svou primiční mši o slavnosti svatého Jana Křtitele, tak bych se rád trochu podíval na tohoto člověka, jak jsem ho vnímal ve svém životě.
Jako malému klukovi mně svatý Jan Křtitel velmi imponoval. Představoval jsem si, jak to tam asi u toho Jordánu vypadalo a musím si přiznat, že mně v tom nesmírně oslovovala jedna pohádková bytost. Loupežník Rumcajs, protože ten měl ve svých vousech divoké včely a svatý Jan Křitel, jak je psáno, se živil medem divokých včel, takže pro mne byl tak trošku spojen s loupežníkem Rumcajsem. Potom jsem vnímal, že se o něm v kostele mluví velmi krásně. Líbil se mně člověk, který dělá, co dělat má, ukazuje na Pána Ježíše a připravuje mu cestu. Ovšem, když jsem potom dospíval, objevovaly se různé otázky, tak mně Jan Křtitel docela přestal být sympatický. Najednou se mi zdál tak trošku jako robot, co udělá vždy všechno, co je potřeba, vždy funguje, nemá žádné osobní ambice, nemusí s ničím bojovat, vždy řekne, co se očekává, vždy je ten vzorňák před Hospodinem.
Až moc vzorňák. Potom jsem díky jednomu kázání objevil jedenáctou kapitolu Matoušova evangelia, kde Jan Křtitel ve vězení prožívá svou krizi. Náhle posílá posly k Ježíšovi a ptá se: „Jsi ten, kterého očekáváme, nebo máme čekat někoho jiného?“ Možná, kdybychom to řekli slovy dnešního prvního čtení, tak Jan Křtitel prožíval něco podobného, co Hospodinův služebník: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu.“
Takhle to někdy na cestách víry je. Myslím si, že to zná každý z nás. Známe to dobře i my kněží, dobře to někdy poznáš i ty Tomáši. Nejsme borci, nemáme víru v hrsti. Jdeme cestou víry. To, co je podstatné, že Jan i s touto otázkou jde ke Kristu, k Ježíši.
K němu totiž máme vždy znovu přijít nejen tehdy, když jsme dobří, když fungujeme, nejen tehdy, když jsme dobří manželé, rodiče, vzorní kněží a tehdy, když cítíme svou sílu, protože ta úžasná věc je, že ten, který přichází od Boha, který přichází jako ten, který ví, co je v člověku, a který má soucit s člověkem, který dokáže v člověku působit přes všechnu lidskou slabost.
On ten Jan Křtitel nebyl naštěstí suverénní borec, ale byl to také slabý člověk, který ale byl ochoten hledat svou sílu v Bohu, byl ochotný jít k němu i ve chvíli své krize. A to ti Tomáši moc přeji, aby ses nikdy nevzdal téhle té cesty ke Kristu, aby sis byl vědom, že on je tvou silou, radostí tehdy, když to vnímáš, cítíš, když zakoušíš jeho pomoc, ale také tehdy, když přijdou chvíle otázek, prázdnoty, pochybností.
Potom je tady druhá skutečnost. Jan Křtitel už je ve vězení, posílám tam tedy své učedníky, aby se zeptali Ježíše, jestli je zde nějaké společenství. Určitě je tak jedinečný a důležitý osobní vztah ke Kristu, ale naštěstí Kristus nepřišel jenom jako nějaký učitel, který povolává k tomu, abychom budovali svou osobní zbožnost, ale přišel také vytvářet společenství církve. A zase toto společenství má v sobě spoustu krásy, darů, ale také spoustu slabostí, ale jinde není živá víra než v tomto společenství. Možná může být nějaká osobní duchovnost, ale živá víra je vždy spojená se společenstvím, a tak ti také přeji, abys vždy hledal a nacházel společenství víry.
Naštěstí už nežijeme v době, kdy by se na kněze dívalo jako na toho vzorňáka, který vždy všechno zvládne, který jen tak z výšky poučuje Boží lid. Všichni jdeme cestou víry.
Mohu říct, že kolikrát jsem zažil obrovské povzbuzení pro svou službu, povzbuzení ve víře právě skrze své farníky, skrze lidi, s nimiž se setkávám v kostele anebo nakonec, když jsem působil v armádě, tak i skrze vojáky. Společenství víry. Stáváš se knězem, kdy se hodně mluví o nedostatku kněží, nakonec jsi na Moravě jediným novoknězem. Dá se uvažovat o krizi, dá se na to dívat pesimisticky, jak je to špatně, jak to bude vypadat, jak to skončí.
Jsem ale přesvědčený, že každá situace je především výzvou. Možná výzvou k tomu, abychom skutečně žili jako církev.
Pocházím z Třebíče, kde jsem počátkem devadesátých let zažil úžasného kněze tehdy už starého otce Aloise Pekárka, který mluvil mnohdy velice názorně a zřetelně. A jednou mluvil o církvi a říkal: „Víte, oni si lidé někdy církev přestavují jako vlak. Vpředu je lokomotiva, to je kněz, lidé nastoupí do vlaku, pěkně se usadí na sedadlech a potom řeknou: „Velebníčku, táhni!“
Chtěl bych ze srdce poděkovat vám všem, kteří nemáte tenhle ten přístup, kteří víte, že církev je skutečně společenstvím nás všech, a že všichni v církvi máme svoje dary, že každý má co nabídnout i nám kněžím.
Věřím, že i tahle ta doba je dobou změny. Kolem nás se to motá, jak v politické, tak církevní oblasti, ve společenské oblasti. Věřím ale, že je to také doba výzvy a nové milosti, kdy můžeme jako církev žít společně, a tak vás moc prosím, pamatujte na nás kněze, abychom byli nejen těmi, kdo slaví eucharistii, kteří mají hluboký osobní vztah s Bohem, ale kteří také dokážou rozpoznávat a povzbuzovat dary, které máte vy. Kteří dokážou skutečně budovat společenství, kde jsme všichni křesťané žijící z obrovské Kristovy lásky, z daru všeobecného kněžství, kde se pak také může rozvíjet to služebné kněžství, které skutečně není pro nějaké vyvyšování, ale pro službu Božímu lidu.
Tomáši, moc ti přeji, abys kromě toho krásného svědectví tvého vztahu ke Kristu také byl vždy otevřený právě pro ty, s nimiž se budeš setkávat. Potom věřím, že budeš zakoušet, že v tomto společenství přes všechnu lidskou nedostatečnost, je spousta krásného, že jsou tu úžasné Boží dary, že budeš moci žasnout nad tím, kolik v tom tatínkovi, mamince, dítěti, muži, ženě, je úžasného Božího obdarování.
Tomáši, tak ti moc přeji, abys z té hory, na které jsi, se díval vždy jednak směrem nahoru ke Kristu, ale vždy také kolem sebe na ty, kteří jdou s tebou, protože my všichni jdeme cestou víry tak, jak ji šel Jan Křtitel.
