Primiční mše svatá Tomáše Marady v Hodoníně

V neděli 24. 6. o svátku svatého Jana Křtitele jsem měla to štěstí, že jsem se mohla zúčastnit primiční mše svaté v Hodoníně. Mše svatá byla sloužena v kostele sv. Vavřince a poté byli všichni pozvání na farní dvůr na zahradní slavnost, kde byla připravena hostina jak na velkou svatbu.

Tady je přepis kázání salesiánského kněze P. Miloslava Kabrdy:

Svatý Jan Křtitel žil na poušti. Vracel se na poušť jako na místo, kde může o své vnitřní prameny pečovat, aby nevyschly. Bez pouště by Jan Křtitel nemohl být Janem ukazatelem. Tím, který svými slovy ukazuje na Krista, který svým životem ukazuje na Krista.

Chraň nás Pane před tzv. živými farnostmi, kde se každý stará o všechno a o všechny, ale nikdo nepečuje o svou duši. Všechny velkolepé projekty, které svým důmyslem vybudujeme, se nakonec rozpadnou. Jediný projekt, který se nikdy nerozpadne, je lidská duše, stvořená pro věčnost a přitom tak křehká, stále ohrožená nejen hříchem, ale i pozlátkem vnějších věcí, které nadchnou, ale nenasytí. Nevoďme své duše nejdříve do světa, voďme je do samoty na poušť s Pánem. Každý křesťan schopný hlubšího zamyšlení, uzná, že je skutečně nemožné pozbýt víry aniž člověk pozbude do určité míry rozumu, což je mohutnost, díky které poznáváme Boha. Člověk, který staví rozum proti víře, je stejně hloupý jako rytíř, který nenasytil svého koně. Jak ovšem dobře víte, tak právě taková je současná úroveň nejen nevěřících, ale i většiny věřících. Nechci vám násilím vnucovat svůj způsob vidění, jak se dnes obvykle říká, ale chci pouze vydávat svědectví o pravdě. To chci ze všech sil, jako to chtěli popravovaní mučedníci. Jak zmrzačená je naše víra. Nebo jak slaboučká je naše víra. Zapomněli jsme stát na víře a poslušnosti evangeliu. K tomu potřebujeme apoštoly. Ne přednašeče, ale svědky! Ne demonstrátory! Dokazovat, že Bůh existuje, na to už není čas. Nastala chvíle položit za Ježíše Krista život.

Sentimentální námitky nemají žádný smysl. Máme být poslušni Boha a církve. To je podstatné. Z tohoto podstatně prostého hlediska není kněz ničím jiným než nadpřirozeným nástrojem, který plodí nekonečno. A vidět něco jiného může jen osel. Protože všechno, co se odehrává, odehrává se v absolutnu, Už celá desetiletí poslouchám bohoslužby sloužené kněžími, které neznám. Zpovídám se kněžími, které neznám. Zpovídám se u jiných, o nichž nevím, jsou-li svědci, nebo vrazi. Jsem snad jejich soudcem? A jaký bych to byl hlupák, kdybych po tom chtěl pídit? Stačí vědomí, že církev je božská a nemůže být jiná, a že svátoti udělované špatným knězem, jsou stejně účinné, jako když je uděluje světec. Protestantský svět, který nás obklopuje, je beze všech pochyb šeredný a ubohý. Postrádající absolutno, jak to jenom lze. Co je jeho charakteristickým rysem? Vyloučení nadpřirozeného křesťanství bez nadpřirozeného světa, to je ta nejnesmyslnější myšlenka, která kdy mohla vstoupit do lidské hlavy. Z toho plyne pohrdání svátostmi, znehodnocování funkce kněze, věcí, bez nichž se nadpřirozené nemůže projevit.

Katolický kněz má takové pověření, že i když je nehodný, vznešenost jeho řádu se přesto projevuje. Kněz, třeba je i zločinec, člověk, možná hluboce zatracený, a přesto má moc proměňovat.

Jak necítit tu nekonečnou krásu? „A co ještě?“, povzdechl starý podřimující farář, unavený dětským zpovídáním. Vzpomínám si, že mne ta pořád stejná otázka ničila. Později mne napadlo, že bych mohl odpovědět: „Co ještě říkáte? Nic prostšího. Žádám vaše srdce. Chtěl bych, abyste splnil, co praví Pán, abyste za mne položil život. Až do té doby budete jen a jen sluha, špatný pastýř, kterého jeho stádo nezná, a který nezná jeho. Až přijde zloděj, najde vás spícího tak hluboce, že by vás probudilo leda tak troubení sedmi polnic posledního soudu. Takhle dnes reptají poslední opuštěné a nešťastné duše, výsostné pozůstatky podobnosti vzácně přežívající nenáviděné exempláře, jež odpadlictvím, svými banalitami, nedokázalo odstřelit.

Žádá se po vás, vážení nástupci apoštolů, abyste neznechucovali chudého, který hledá Ježíše, abyste necítili odpor k těm, kdo by rádi bojovali po vašem boku za vás. Kdybyste jen byli dost pokorní, abyste tohle přikázali. Vy však ani neposloucháte, nechcete nic vědět. Nad raněnými, kteří krvácejí, nebo umírají, padáte v těžkou dřímotu, a když vás nějaký příliš zoufalý výkřik přiměje otevřít oči, zmůžete se jen na ono: „A co ještě, mé dítě?“ A hned zase usínáte udiveni, že nad tím nemáte vládu. Jste modloslužebníci! Dáváte přednost viditelnému před neviditelným.

Proč vyhledáváš odpočinek, když jsi byl stvořen k práci? Kde přebývá Pan Ježíš, pokud ne v utrpení? Kde tedy přebývá, pokud ne v utrpení? Proto každá duše uvržená do utrpení, žije po Jeho boku. Bydlí s Ježíšem Kristem v oné nesmírné bolesti, o níž prorok zpívá. Je to příbytek předurčení těch, které Otec pozval, a které chce mít ve shodě se svým božským Synem, s ukřižovaným. Kde tedy On přebývá, pokud ne v utrpení? V nesmírném, v nejvyšším utrpení. To je příbytek všech duší, které miluje, jejichž život připodobňuje k životu Vykupitele. Člověk byl postaven tváří v tvář této netušené skutečnosti. Existuje Bůh, který je Otcem nebeské blaženosti. Existuje Bůh, který je Syn, jenž svobodně sestoupil do propasti utrpení a mezi nimi existuje tak dokonalé a podstatné objetí, že je třeba nazývat je darem, duchem, láskou, Duchem svatým. V propasti utrpení, které jako člověk podstoupil, zůstává Syn  natolik sjednocen s Otcem, že s e toto utrpení stává jejich společným.

Jen samotnou jejich láskou, protože jsme viděli ukřižovaného Božího syna, a uvěřili jsem v Něho, viděli jsme neuvěřitelné a tomu jsme uvěřili. Nejen, že se ta láska vyjadřuje také odevzdáním a obětí, ale ona je vyžaduje!

Láska vyžaduje odevzdání a oběti. Mírou lásky je oběť. Rozkoš je plodem lásky. Jen povrchní osoba neví, že láska spaluje, stravuje, a že před tímto stravováním a spalováním, odevzdaností a obětí, které láska vyžaduje, se ochrání pouze ten, kdo miluje méně. Svatý Josefe, učiteli vnitřního života, nauč mne modlit se mlčením, trpět a milovat.

Jan Křtitel je tvrdý sám k sobě, a protože otevřeně říká: „My změkčilí kazatelé, jak žijeme? Pohodlně a bez velkých těžkostí lze proplout k Pán. Jan byl ve svém způsobu života jako druhý Eliáš. Koho napodobeninou jsme my?“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *