Děkovná pouť mezi kapkami deště

Vytrvalý déšť dnes citelně ovlivnil účast při Děkovné pouti na Svatém Antonínku. Na kopec tentokrát připutovali jen ti největší vytrvalci a některé nepříznivé počasí neodradilo ani od toho, aby se nastrojili do krojů.

Důležité ale bylo, že lidé přišli poděkovat za všechny dary, které každý den dostávají. Ke konci hlavní poutní mše svaté už na účastníky svítilo sluníčko.

Jak už bývá zvykem, ranní mši svatou sloužil od devíti hodin farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Ten ve své promluvě připomněl úsloví našich předků: „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání,“ a dále pokračoval: „Musíme si dnes připomenout, že kromě těch, kdo se namáhali na polích, vinicích a sadech, je tu ještě někdo, komu je třeba neustále děkovat. A to je Stvořitel. Nebeský hospodář, který dává vínu růst, který dává slunce. Na to dnes člověk často zapomíná. Když přestane naslouchat hlasům ptáků, přestane si všímat krásy pestrobarevného motýla, když přestane vnímat tajemství klíčící rostliny, bude zítra ještě vidět člověka? Proto nepřestávejme žasnout a obdivovat všechny zázraky a Boží dary, které se nám nabízí v obdivuhodném stvoření přírody a plodech naší práce. A hlavně, nepřestávejme za vše děkovat,“ řekl v závěru kázání. P. Reif.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Pouť Matice svatoantonínské

Na Antonínku se v neděli uskutečnila pouť Matice svatoantonínské. Hlavním celebrantem byl salesiánský kněz a rodák z Veselí nad Moravou P. Zdeněk Jančařík. Ten ve svém kázání hned v úvodu připomněl, jak za svého dětství jezdíval s rodiči na Antonínek Trabantem.

„Když jsme sem přijeli,  kostel byl zavřený. Já jsem ani pořádně vlastně nevěděl, že je to kostel a co se v něm dělá, protože my jsme se na Antonínek jezdili opalovat.  Tam, kde dnes parkují auta, jsme roztáhli deku. Měli jsme s sebou vždy nějakou svačinu a tata něco brblal, že mama něco zapomněla. Tenkrát tady většinou nebyla ani noha. Já se vám přiznám, že jsem ani nevěděl, že je to poutní místo, protože jsem tehdy ještě nebyl pokřtěný.

Když jsem se v dospělosti nechal pokřtít a šel jsem do semináře, byl ve zkušební komisi páter Vymětal.  A ten mně řekl: „Zdeněčku, co ty tady děláš???“ On byl totiž ve Veselí nad Moravou dvacet roků farářem. Naši nechodili do kostela, tak se velice divil. Tak jsem mu na to odpověděl, že jsem se nechal pokřtít. A on na to: „Tož já ti dám nějakú lehkú otázku. Řekni mně nějaké poutní místo na Moravě.“ Byl jsem roztřesený a četl jsem v té době samé takové intelektuální knížky. Poutní místa nebyla můj obor, tak jsem řekl: „Svatá Hora.“  „No to je u Příbrami… Už jsi blízko! A tady na Moravě?“ Antoníček mne opravdu nenapadl, tak jsem přemýšlel…  Byl tam ještě profesor Čepka a ten řekl: „Ve.“ A Vymětal řekl: „le“. A já jsem dodal: „hrad.“ Tak mně řekli: „Výborně! My tě vezmem, ale musíš se ta poutní místa doučit!“

Dnes už vím, že svatý Antoníček je poutní místo svatého Antonína Paduánského. Už tuším, kdo je to Panna Maria. Už tuším, kdo je Bůh, ale pořád jenom tuším…  Byl jsem zde vloni. Procházel jsem křížovou cestu a u každého zastavení jsem se dotýkal Kristových ran a snažil jsem se prosit Boha, aby se mě dotknul, aby moje srdce zase začalo bít pro Pána Boha, protože ono to není jen tak. Není to nic samozřejmého, protože Veselí je plné supermarketů, protože v televizi dávají všechno jiné jenom ne nějaké zbožné věci. Jak se vás může Bůh dotknout?

Četli jsme čtení ze Zjevení sv. Jana. Svatý Jan ve svém stáří začal být vizionářem, měl vidění, měl živé sny. A ten sen se mu proměnil v celou knihu Apokalypsy, kde vidí církev pronásledovanou, kde vidí církev, která se musí bránit zlému draku, kde se objeví jakási žena s měsícem pod nohama a s dvanácti hvězdami kolem hlavy.  Kde se z církve stává zástup těch, kteří si vyprali doběla své šaty v Beránkově krvi. Jak je možné vyprat si něco v krvi doběla? Krev je přece červená… Ale ti, kteří prošli mučednictvím, tak si vyprali šaty doběla, protože Bůh je světlo a Bůh je Beránek, který sedí na trůnu. V něm je spojeno dobro, láska a milosrdenství a zároveň spravedlnost.

Na konci Bible slyšíme jediné slovo: „Maranatha! Přijď Pane, přijď… Kdo žízní po živé vodě, tak říká: Přijď Pane, přijď…“ A tak i tady teď  pod tím sluníčkem říkejme: „Přijď Pane, přijď…“ A říkejme to možná i celou cestu domů…  Odnesme si to jako slovo této naší pouti. Přijď Pane, přijď do mého srdce a zůstávej tam…“

Zápis přepsala a mluvené slovo upravila Lenka Fojtíková

V roce 2015 zveřejnil Katolický týdeník rozhovor s P. Zdeňkem Jančaříkem. Zájemci si ho mohou přečíst zde



Františkánské odpoledne s Kateřinou Lachmanovou na Svatém Antonínku

V sobotu 1. 6. 2019 se na Svatém Antonínku uskutečnilo františkánské setkání. Hlavním hostem byla Kateřina Lachmanová, která zde měla dvě přednášky na téma NOVÁ EVANGELIZACE ANEB KAM DUCH BOŽÍ VANE.

Na přednášky navázala mše svatá, kterou sloužil františkánský kněz P. Didak z Brna. Zde je přepis jeho kázání:

V dnešním evangeliu zaznívá jedna z nejvyšších a nejnáročnějších otázek z celé Bible: „Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se i mě. A předmětem je láska. Síť se noří a zachytí nás právě tam,kde jsme nejvíce lidští. Síť utkaná Bohem zachytí Petra, když klesá ke dnu smutku a zklamání. Ježíšovo lidství je dojemné. I jako vzkříšený snažně prosí o lásku – o lidskou lásku. Když se ujistí, že je milován, může odejít.

On se neptá: „Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství? Pochopil jsi to, co jsem učil?“ Ne, to není jeho otázka. On se ptá: „Probudil jsem v tobě lásku?“ A vám, kteří si jako Petr nejste jisti kvůli komu, že jste už mnohokrát zradili a přesto pořád milujete, vám svěřuje svá poslání a poselství lásky.

Apoštolové se vrátili do svého domova k jezeru, kde všechno začalo a tam znovu slyší to veliké slovo: „Následuj mě!“ Teď už jim nezáleží na strachu, na iluzích, které skončily krví a útěkem. Nezáleží jim už ani na zapření. Je tu totiž nový začátek, který rozkvétá díky milosti. Jejich víra kráčí od začátku k začátku skrze stále nové začátky. Žít znamená začínat stále s nekonečnou trpělivostí znovu a znovu. A  je to možné, protože ten, který byl zrazen,se vrací. Vrací se jako přítel. Opuštěný se vrací a dává se do rukou těch, kteří ho opustili. Zrazený se vrací a svěřuje se jim zcela.

„Půjdu lovit ryby,“ řekl Petr. Vrací se zpět, všechno skončilo. Tři roky s Ježíšem jsou již nenávratně pryč. Toto je Petrovo rozhodnutí a také jeho šesti společníků. Říkají: „I my půjdeme s tebou.“ Vstoupili na loď, ale tu noc nic neulovili. Byla to hrozná noc i v nitru těch sedmi rybářů. Noc bez užitku, protože pochopil, že vrátit se zpátky k rybaření nejde. Nelze zapomenout na Krista. Je to hrozná noc… Potom za svítání slyší hlas z břehu: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Jak se může ptát po tak hrozné noci, po noci, v níž selhali? Odpoví společně: „Ne!“ V tom „ne“ zní: „Bez tebe nemáme nic a nedaří se nám dobře. Je to prosba o pomoc.

Skutečným zázrakem nejsou plné sítě. Skutečným zázrakem je Petr, který se vrhá do vody, poháněn láskou, která má naspěch. Petr nemá strach z pokárání nebo z potrestání. Je nesen láskou a plave k tomu, kterého zapřel. Příď srdce zamířil k malému ohníčku na břehu.

Skutečným zázrakem je to, že křehkost učedníka, křehkost Petrova, moje vlastní křehkost, není v následování Pána překážkou, ale pomocí. Mistr se nedá znepokojit nedostatky nikoho, ale vysvobozuje a tvoří budoucnost. Říká jako poprvé: „Neboj se, Šimone, od nynějška budeš lovit lidi. Budeš je shromažďovat z té hlubiny, kde žijí, ukážeš jim, že jsou stvoření pro jiný život. Budeš je shromažďovat pro život.“

Zázrakem je to, že slabost, nevyléčitelná slabost, noci bez užitku a zrady, nejsou na překážku, nýbrž příležitost k tomu, abychom se stali novými lidmi. Abychom žili dobře s Pánem, abychom obnovili svou vášeň pro něj. Právě tu rozkvétá pravá svatost člověka, která nespočívá v nepřítomnosti hříchu, v poli zcela zbaveném plevele. Pravá svatost znamená obnovit svou vášeň pro Krista a evangelium.

„Šimone, synu Janův, miluješ mě teď?“ není tu minulost, není tu exhumovaný hřích. Není tu noc kolem ohně v Kaifášově dvoře. Skála…Třikrát přísahal: „Neznám ho!“ To skončilo smazáno tehdejšími slzami a nynější láskou. Včerejší zapření je překonáno ve jménu budoucnosti. A toto platí provždy a pro každého!

Pán neodpověděl jako nějaký zapomnětlivec, ale jakoStvořitel. Na břehu jezera Ježíš vyslovuje tři otázky. Každá je jiná, jsou to tři etapy, kterými se krok za krokem přibližuje k Petrovi. Abychom pochopili tento rozhovor, použiji klíčová slova v originálním znění. 

První otázka: „Šimone synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Ježíš používá slovo agapé. Slovo veliké bezpodmínečné lásky – největší možné. Petr odpovídá jen částečně, vyhýbá se srovnání s ostatními a obejde také Ježíšovo sloveso a použije skromnější výraz pro přátelství – filio. Neodváží se tvrdit, že miluje a už vůbec ne víc než ostatní. A řekne: „Pane, ty víš, že jsem tvým přítelem.“

Druhá otázka: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Už není třeba se srovnávat a poměřovat se s druhými. Petr se jako před tím vyhýbá a místo lásky mluví o přátelství. Je to, jakoby jenom Ježíš mohl používat to veliké slovo milovat. Petr právě, protože se zná, odpovídá: „Pane, jsem tvým přítelem, ty to víš…“

Třetí otázka: Ježíš ještě více omezí své nároky, přiblíží se k Petrovi a řekne: „Šimone, synu Janů, máš mě rád? Jsi mým přítelem?“ Alespoň náklonnost, jestliže láska je příliš, alespoň přátelství, jestliže ti láska nahání strach. Ježíš prokazuje svou lásku tím, že nároky lásky třikrát zmenší na úroveň Petra.

Ježíš – žebrák lásky, žebrák bez nároků, prosí o kousek přátelství. A my s Petrem můžeme říci: „Budu tě následovat, protože jsem poznal, že nehledáš dokonalé lid, ale lidi pravdivé a vášnivé pro tebe. Nedůvěřuji skále, která ve mně není, ale chci být tvým přítelem.“

A v poslední den se mě Pán znovu zeptá: „Máš mě rád?“ A i kdybych ho třeba tisíckrát zapřel, on se tisíckrát bude ptát: „Máš mě rád?“ A já budu smět tisíckrát opakovat: „Ano, mám tě rád…“ A  rozpláčeme se společně radostí…

Po slavení mše svaté následovala adorace, na kterou navázaly přímluvné modlitby. Vydařený program skončil večer po osmé hodině.  Na organizaci se spolu s františkány podílelo Společenství P.  Šuránka a společenství pro Novou Evangelizaci Ruah. Obě společenství se pravidelně setkávají na Svatém Antonínku.

Zvukový záznam celých přednášek Kateřiny Lachmanové je možné zaslat na vyžádání přes úschovnu. 



Štramberáci připomněli život a dílo P. Šuránka

V nedělním odpoledni v poutní kapli na Svatém Antonínku vystoupil s komponovaným programem, který byl věnovaný životu a dílu P. Antonína Šuránka, štramberský chrámový sbor pod vedením dirigenta Pavla Hykla. O doprovodné slovo se postarali členové štramberského divadelního souboru Pod věží Dana Macháčová a Josef Hrček. V programu mimo jiné zazněly zhudebněné verše P.  Šuránka v úpravě Pavla Knápka. 

Vystoupení si nenechal ujít ani emeritní biskup olomoucké arcidiecéze Mons. Josef Hrdlička. „Přijel jsem sem rovnou z pouti na Svatém Kopečku u Olomouce. Jsem velmi potěšený, že mohu tento čas prožít se všemi přítomnými vzpomínkou na pátera Šuránka.  On o sobě říkával: „Až budete číst mé básně, nemyslete si, že jsem nějaký básník zaměřený na poezii. Chci jen touto cestou chválit Boha a věřím, že kdo to po mně budete číst, že tam zaslechnete tep mého srdce.“  A to je doopravdy výstižné, protože všechny jeho verše jsou básnicky krásné, oduševnělé, hluboké a přežijí mnoho tzv. poezie, která byla napsána v jiné perspektivě,“ řekl před zahájením samotného programu emeritní biskup.

Dále ve zcela zaplněné kapli připomněl, že měl P.  Šuránek rád básně sociálně a levicově orientovaného Jiřího Wolkera. Ten jednu ze svých básní věnoval i Svatému Kopečku u Olomouce. P.  Šuránek, ale za svého života rozebíral Wolkerovu báseň s názvem Balada o očích topičových.

„Je o mladém urostlém muži, který má rodinu, ženu, dítě acelý život přikládá do ohnivé pece v elektrárně. Jeho žena mu po čase říká, že když si ho před lety brala, měl tak krásné a hluboké oči a teď vidí, že má jen štěrbiny. Básník dále naznačuje, že muž, který stále do pece hází lopatu za lopatou celý život, že tam vlastně nechává kousek po kousku své oči. Že všechno dává  do elektřiny, která jde lidem do domů. Toto na pátera Šuránka velmi zapůsobilo. Jednoho dne tam topič Antonín zvolá: „Nevidím! Jsem slepý!“ A oni ho odvádí k plačící ženě… P.  Šuránek kněžím řekl, že mají být také takovými topiči, kteří stojí u planoucího ohniska lásky Kristovy, kteří se vydávají ze všech sil pro Boží lid, aby tam svítilo světlo Jeho lásky. Že mají také přikládat a nehledět na sebe a  až do smrti se vydávat ze všech sil. Přece i každá matka a otec, že láska něco stojí,“ řekl mimo jiné v úvodní řeči biskup Hrdlička.

Prvotní nápad zpracovat téma věnované P.  Antonínovi Šuránkovi, který zemřel v pověsti svatosti a nyní probíhá proces jeho blahořečení, vznikl v hlavě Anny Hrčkové ze Štramberku. „Měli jsme zhudebněné verše, tak jsme je zhruba před třemi roky využili,“ prozradila iniciátorka nápadu. 

V roce 1946 získal P.  Šuránek doktorát teologie, na který se připravoval od roku 1935. Ze skromnosti dlouho váhal, zda má požádat o obhajobu dříve ukončené disertační práce – asketickopastorální studie „Kořeny kalvarské oběti“. Tato práce byla vydána knižně.

V roce 1948 přešel P. Šuránek z místa spirituála v kněžském semináři na místo odborného asistenta pastorální teologie na CM fakultě v Olomouci. Došlo k tomu na základě přání nového arcibiskupa Dr. Karla Matochy, který byl před tím na této fakultě profesorem. Když za dva roky byla zrušena i tato fakulta, odmítl přestoupit do nově státem zřízeného a kontrolovaného centrálního semináře v Praze, později přeloženého do Litoměřic. Tímto odmítnutím jasně vyjádřil svůj postoj k tehdejším zásahům státu do života církve. Byl proto z Olomouce vykázán a poslán do Velkého Ořechova u Uherského Brodu, kde působil necelý rok jako výpomocný kněz (kaplan). Zde byl tajně hlídán a jeho dopisy byly cenzurovány.

Počátkem července 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přesto, že jeho zdravotní stav byl vážný, Státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a neprodleně převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti, a poté do internačního kláštera v Želivě, aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění. P. Šuránek byl snad jediným vězněm z doby totality, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi, které byly spáchány na Církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“

Po vykázání z věznice v říjnu 1955 si mohl P. Šuránek najít práci, ale pouze manuální. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré jemu nabízené úlevy s odůvodněním:  „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest – vyznamenání, možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával.

V září roku 1968 byl znovu povolán do funkce (tentokrát jen prozatímního) spirituála v obnoveném olomouckém semináři. Mohl se vrátit i na Svatý Antonínek. V roce 1970, na začátku normalizace, byl přinucen ukončit své veřejné působení na Svatém Antonínku.


„Bylo to nádherné,“ pochválil vystoupení emeritní biskup Josef Hrdlička. P. Šuránek byl jeho spirituálem v letech 1968 –1972 a právě díky jemu si zamiloval i poutní místo na Svatém Antonínku. „Párkrát jsme tady spolu byli. Je pravda, že ty chvíle s ním byly krásné, ale na druhé straně také těžké, protože po osmašedesátém roce, kdy do naší země přijely ruské tanky, následovalo období těžké normalizace,“ zavzpomínal biskup. Na závěr uvedl, že by byl rád, kdyby tento pořad mohli vidět lidé ve více farnostech a tím si připomenout život a dílo P. Šuránka.

Text a foto: Lenka Fojtíková


Na Antonínku bude přednášet Kateřina Lachmanová

Kdo zná přednášky a knihy Kateřiny Lachmanové, jistě si nenechá ujít její premiéru na Svatém Antonínku.  Zváni jsou ale všichni i ti, kdo tuto ženu ještě nepoznali. Kateřina Lachmanová na Antonínku za mikrofonem poprvé vystoupí v sobotu 1. června. V odpoledním programu budou dvě přednášky, mše svatá, na kterou naváže adorace, kterou povede spolu s hudebníky. Pro účastníky bude zajištěna možnost přímluvné modlitby. Na Antonínek všechny srdečně zve Sekulární františkánský řád Uherské Hradiště, který akci pořádá ve spolupráci s blatnickou farností.

Kdo je Kateřina Lachmanová?

PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD. postgraduálně studovala v Římě postupně spirituální teologii, teologickou antropologii a psychologii. Pracovala jako šéfredaktorka Karmelitánského nakladatelství, spolupracuje s TV NOE a příležitostně se věnuje rekolekcím a přednáškové činnosti. Je autorkou řady úspěšných knih z oblasti spirituality: Dvojí tvář lenosti (KNA, 2000), O milosrdenství (2000), Síla přímluvné modlitby (2007), Kotva naděje (2009), Terezie z Lisieux a Silván z Athosu (2010), Karikatury Boha (2014).  (převzato z www.ikarmel.cz)


Podzim na Hostýnku

Dvoudenní únik na Hostýnek byl nádherný. Došlo i na focení.

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner slaví sedmdesátiny

Zítra, to je ve středu 29. 8., oslaví olomoucký arcibiskup Jan Graubner sedmdesáté narozeniny. Když před deseti lety slavil šedesátiny, měla jsem tu čest s ním udělat rozhovor. Při příležitosti jeho letošního jubilea si zde dovoluji tento rozhovor zveřejnit a připomenout, o čem jsme se tehdy bavili.

Olomoucký arcibiskup Jang Graubner na Svatém Antonínku.

Když jsem oslovila olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera s prosbou o rozhovor, měla jsem obavy, že budu muset na vhodný termín čekat dlouhé měsíce. Pan arcibiskup byl ale vstřícnější než někteří starostové obcí s pár stovkami obyvatel. Řekl: „Přijďte zítra. Ráno sice jedu do Prahy, ale po čtvrté hodině bych už měl být zpátky“. Slovo dodržel. Přichvátal z vlakového nádraží s mírným zpožděním a pár kapkami potu na čele. Bez jakéhokoliv odpočinku začal okamžitě odpovídat na mé otázky, a tak deset dní před jeho kulatým životním jubileem mohl v Arcibiskupském paláci v Olomouci vzniknout následující rozhovor.

 *Narodil jste se v Brně, což bylo na tu dobu docela neobvyklé, protože jste s rodiči žili ve Strážnici. Tehdy se přece za porodem tak daleko nejezdilo…

Maminka měla v těhotenství problémy. Dokonce když čekala první dítě, tak ji lékař řekl, aby to dala pryč a  že nikdy děti mít nebude. Maminka tuto nabídku ale odmítla a nakonec nás bylo pět sourozenců.

*Narodil jste se v pohnutém osmačtyřicátém roce. Jak jste tuto skutečnost prožíval v dětství a dospívání?

Za rodinu jsem velmi vděčný, protože tam byla nádherná atmosféra, i když to někdy bylo velmi náročné. Naši měli továrnu, která se později jmenovala Šohaj. Tu jim vzali i s obchodem hned v osmačtyřicátém.

*A co pak tatínek dělal?

Nějakou dobu ještě prodával v obchodě. Chtěli nás ale vystěhovat i z baráku, který zabrali, tak se stále bránil. Když už jim došla trpělivost s jeho různými odvoláními, tak strýce na krátkou dobu zavřeli a tatínka ve čtyřiceti odvedli na vojnu k PTP. V té době ženy s dětmi vystěhovali.

*Kam?

Skončili jsme u sedláka ve výminku. Byt byl sice pro pět dětí malý a vlhký, ale atmosféra u těch lidí byla skvělá. Žili jsme tam deset let. Potom se začaly stavět družstevní byty a my jsme byli jedni z prvních družstevníků, abychom se dostali do činžáku.

*Jak máte ve vzpomínkách uchovanou Strážnici svého dětství a mládí?

Je to samozřejmě domov, a proto na lidi, s nimiž jsem se tam stýkal, vzpomínám velmi rád. Přestože je málo času, stále se tam rád vracím.

*Ještě před nástupem na teologická studia jste rok musel pracovat jako dělník. Proč?

Na gymnázium jsem šel s tím, že chci být knězem. Starší sestra se ale nedostala nikam. Nesměla na školu ani do učení. Udělala si jen vyšívačský kurz a přihlásila se do Veselí na večerní gymnázium. Když na to přišli soudruzi, vyletěla po dvou měsících. Pak jsem se chtěl hlásit já, proto mně všichni říkali, že nemám rozum, protože nemám šanci. Vydal jsem se tedy na jednu z mých prvních poutí na Hostýn. Ještě dnes si přesně pamatuji místo, kde jsem klečel.

*Pamatujete si také, co jste tehdy Panně Marii svěřil?

Modlil jsem se: „Panno Maria, ty děláš zázraky. Všichni mi říkají, že pokud se dostanu na gymnázium, bude to zázrak. Myslím si, že bych měl být knězem. Bez gymplu to nejde. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.“ Nevím, jestli to byl zázrak, ale na gymnázium jsem se dostal. Každopádně to pro mne tehdy byl obrovský klukovský zážitek víry. Před maturitou mi jeden kněz radil, abych si nepodával přihlášku do semináře, protože bych nemusel být připuštěn k maturitě. Tak jsem poslal přihlášku na zubařinu do Brna. Tam mne nevzali, protože jsem měl hezkou větičku v posudku ze školy. Pamatuji si ji dodnes: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“

*To byl tedy důvod, proč jste se na rok stal dělníkem?

Snažil jsem se ještě po termínu to zkusit do semináře, kde mi řekli, že je pro Olomouc jedno místo volné, protože někdo prokádrovaný nepřišel k pohovoru.  Zajel jsem tedy k tehdejšímu kapitulnímu vikáři do Olomouce, který se mě různě vyptával. Byl u toho ještě jeden kněz z našich končin a ten se zeptal: „Kterých Graubnerů jsi? Toho fabrikanta?“ Když to zaslechl pan generální, tak řekl: „A ty nemáš dělnický původ?“ – „Když jsem se narodil, tak tatínek už byl dělníkem a nic neměl, protože jsem se narodil po znárodnění,“ odpověděl jsem mu. „To by tě ale nevzali, musíš si dělnický původ získat. Napřed běž někam do továrny a zkus to potom znovu,“ rozloučil se se mnou pan kapitulní vikář. Nastoupil jsem tedy jako dělník ve skladu v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. Za rok jsem to zkusil znovu, ale protože byl osmašedesátý rok, už se na dělnický původ neptali a vzali mě.

*Byla to pro další život dobrá zkušenost, že jste byl rok dělníkem?

Určitě toho nelituji. Bylo dobré být s lidmi v továrně, bydlet na internátě a vyzkoušet si i takový způsob života.

*Měl jste to štěstí, že jste se na studiích setkal ještě s otcem Antonínem Šuránkem.

Ano. Páter Šuránek byl naším spirituálem v prvním ročníku. Ve druhém ročníku jsem dělal prefekta prvákům, takže jsem chodíval i s nimi, a proto jsem ho častěji zažil v semináři i na Antonínku, kde jsme společně prožili nějaký ten čas.

*Pamětníci na něj vzpomínají, že to byl svatý kněz. Je to pravda?

Ano. Já o tom nepochybuji.

*V čem byl lepší než ti ostatní?

Byl to především velmi opravdový člověk. Zásadový, jasný, který neuhýbal, stál si za svým názorem, i když to bylo tvrdé a těžké, zůstával věrný tomu, co viděl, že je potřebné. Někteří něčemu třeba i nerozuměli. Sem tam se stalo, že říkali, že je tvrdý. Dodržoval poslušnost i v době, kdy měl odňatý státní souhlas. Když ale řeknu svatý, tak si nemyslím, že každý svatý je hodný napodobování úplně ve všem, co dělal. Svatý se nemá kopírovat. Na otci Šuránkovi jsou vidět některé ctnosti v hrdinském stupni, i když některé věci jsou osobité a patřící té době a jeho nátuře. Jinak v něm vidím člověka, který podle mého názoru jistě v nebi skončil.

*Každého kněze si Pán volá do služby jiným způsobem. Jak to bylo u vás?

Když jsem končil základní školu, už jsem věděl, že chci být knězem. Netvrdím, že jsem o tom nikdy nezapochyboval. Samozřejmě, že vše potom zrálo a objevily se různé otazníky, které bylo zapotřebí probojovat.

*Jak na vaše rozhodnutí reagovali rodiče?

Rodiče to přijali trošku se zvednutým prstem, že si to mám pořádně rozmyslet, protože tato služba se bere vážně.

*Žili jste doma víru?

Určitě. Maminka byla za svobodna katechetkou a tatínek se dost věnoval překládání náboženské literatury.

*Možná tomu napomohla i nelehká atmosféra po osmačtyřicátém roce.

Samozřejmě, i zkoušky byly užitečné, protože nás to vedlo k tomu, že jsme si museli všelicos odřeknout a žít ve skromnosti. Jinak to prostě nešlo. Museli jsme si také zvyknout, že se některé děti posmívaly a ukazovaly prstem na fabrikanty a ty, co chodí do kostela. Možná to bylo svým způsobem i dobré, protože to formovalo a člověk uměl mít trošku pevnější kůži.

*Po svěcení jste zřejmě ani ve snu netušil, že byste jednou mohl být arcibiskupem. S jakou ideou jste šel do duchovní služby? Co bylo vaším snem či cílem, když jste šel mezi věřící jako kaplan a později farář?

Jako student jsem měl možnost poznat hezké společenství mladých věřících lidí. Byl to pro mne velký dar, který jsem pak často míval před očima. Kam jsem přišel, pokoušel jsem se budovat společenství věřících, zvláště s mladými lidmi.

*Dařilo se vám to i v době normalizace?

Samozřejmě, že to nebylo snadné. Sem tam byly pohovory s církevními tajemníky a STB i soudruzi z radnice leccos vzkazovali. Chodila různá upozornění a varování. Jestli jsem to dělal dobře, ať posoudí milosrdný Bůh. Snažil jsem se a z některých věcí mám radost.

*Proč jste si za heslo vybral právě citát z Janova evangelia: Udělejte, co vám řekne?

Hledal jsem blízkost Panny Marie a jasnou cestu za Kristem. Tehdy mi svitlo, že toto je jediná Mariina rada, kterou v Písmu máme. Vidím v tom ještě trochu víc než poslušnost. Když děláme to, co říká Ježíš, tak dáváme Pánu příležitost, aby se budovalo jeho dílo a nejen naše. Aby to byly Boží skutky a projevila se v tom i Boží moc.

*Sedmnáct let jste působil v různých farnostech, osmnáct let jste už biskupem, později arcibiskupem. Jsou to téměř dva stejné časové úseky, takže můžete porovnávat práci kněze ve farnosti, činnost biskupa či arcibiskupa. Dá se to vůbec porovnávat? Pokud ano, co je náročnější?

Ze své zkušenosti říkám, že je úřad biskupa daleko náročnější. Dokud byl člověk ve farnosti, myslel si, že je toho moc, a že je to náročné. Dnes už se na to dívám trošku jinak. Když kluk maturuje, tak si také myslí, jak je to obrovská zkouška. Když pak udělá vysokou, zjistí, že maturoval v podstatě každý semestr. Život učí člověka dívat se pozpátku na věci s odstupem.Ve službě jsem ale rád a byl jsem rád i ve farnostech, kde jsem působil.

*Když se dnes ohlédnete zpět, které okamžiky pro vás byly ve funkci arcibiskupa nejtěžší?

Nejtěžší pro mě asi bylo snášet pomluvy, které se nezakládaly na pravdě a člověk neměl možnost se bránit. Nešlo o mě, ale o to, že lidé slabé víry by mohli být pohoršeni. V životě jsou ale situace, kdy se musí počítat s tím, že v tomto úřadě nejsou jen radostné okamžiky.

*Co vás v církvi v České republice těší a z čeho jste naopak smutný?

Vždy mám radost, když vidím živá společenství, která vytvářejí kousek pěkné církve. Věřící, kteří se snaží ze své víry žít, ať už jsou jakéhokoliv věku a na jakékoliv rovině vzdělání či zapojení v církvi. Myslím si, že se v této oblasti řada věcí podařila. Můžeme se podívat třeba na vše, co se děje v charitě. Před dvaceti lety tu žádná charita nebyla, dnes jen v diecézi má přes tisíc zaměstnanců a co se všechno kolem toho děje! Myslím, že v republice není jiná organizace, která by měla tolik aktivních dobrovolníků, jako máme my. To jsou všechno ušlechtilé a krásné věci. Podařila se tu spousta krásných věcí. Na druhé straně si myslím, že by to někde mohlo být lepší, protože to v některých farnostech nefunguje. Věřící by měli mít ještě větší zodpovědnost za život církve i společnosti. Myslím teď například, aby měli mladí lidé smysl pro zakládání rodin, přijímání a výchovu dětí, aby v rodinách zachovávali věrnost a dobrou atmosféru pro děti. Tím by mohla být další generace šťastná a dobře zformovaná. Vůči dalším generacím je nezodpovědné, když někde lidé myslí sobecky jen na sebe a dnešek. Je to nedostatek lásky, což  musíme v církvi překonávat.

*V duchovní službě jste pětatřicet let. Jak se podle vašeho mínění za tu dobu církev v naší zemi změnila?

Tehdy byla totalita, dnes je svoboda. Můžeme dělat spoustu věcí, které jsme dříve dělat nemohli. Je pravda, že je nás dnes méně, protože starší generace, která byla početná, odchází a další je početně slabší. U střední generace je trošku problém, že mnozí z lidí nebyli dostatečně duchovně a nábožensky zformováni, a tak jim chybí představy, smysl pro to, co by měli předat další generaci. To je jeden z vážných úkolů, kterým se musí církev věnovat.

*A co vidíte momentálně za největší problém v církvi v rámci celé Evropy?

Problémem církve v Evropě je vysoká životní úroveň. Zní to trošku ironicky, ale má to souvislosti. Lidé si zvykají být tady jen pro to, co mají a co si užijí a nekladou si hlubší otázky. Nakonec to vidíme  v dějinách v mnoha kulturách, kdy často právě přílišný blahobyt přinesl rozpad společnosti. Morální rozklad společnosti je problémem i dnes. Církev je součástí společnosti. Nežijeme mimo, proto to má jakýsi negativní dopad i na život církve. Zároveň je to ale také výzva a úkol pro církev, aby v tomto konkrétním světě dnešní doby vydávala svědectví a budovala životem z evangelia novou společnost a Boží království.

*V duchovní službě jste se za ty roky setkal se spoustou „obyčejných“ i slavných lidí. Kdo z nich vám nejvíce utkvěl v paměti? Je někdo, na koho nikdy nezapomenete?

Jsou to spíše lidé, které jsem poznal z osobnějších kontaktů nebo třeba ještě z působení ve farnosti. V této chvíli si například vybavuji dvě postižené ženy. Jedna na vozíku, druhá na posteli. Jsou to lidé, které není venku nijak vidět, ale jsou to silné osobnosti a krásné duše. Člověk z toho pak čerpá povzbuzení.

*Vaše služba je velmi náročná. Zatímco většina lidí může o víkendu odpočívat a načerpat sílu, vy máte právě o víkendech spoustu povinností. Kdy odpočíváte? Máte na to vůbec čas? Vrátný mě před vaším příchodem prozradil, že v úřadu býváte už před sedmou ráno a odcházíte po sedmé večer.

Člověk musí udělat něco pro své zdraví. Občas absolvuji nějakou procházku či projížďku na kole, abych se trošku odreagoval a hýbal se. Někdy se odreaguji knížkou.

*Představte si, že jste znovu studentem gymnázia. Šel byste opět do kněžské služby?

Určitě. Byl a jsem šťastný a spokojený teď, i když jsem byl knězem ve farnostech. Nemám důvod hledat štěstí jinde.

LENKA FOJTÍKOVÁ

Olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner se narodil 29. 8. 1948 v Brně. Po maturitě na strážnickém gymnáziu v roce 1967 pracoval rok jako skladník v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. V roce 1968 začal studovat teologickou fakultu a 23. 6. 1973 byl vysvěcen na kněze. Po svěcení působil ve Zlíně, Valašských Kloboukách, Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. Dne 17. 3. 1990  byl jmenován titulárním biskupem, 7. 4. 1990 přijal biskupské svěcení a 28. 9. 1992 byl jmenován arcibiskupem.

Článek k jubileu pana arcibiskupa a pozvánka na děkovnou mši svatou za sedmdesát let života naleznou čtenáři na webových stránkách Arcidiecéze olomoucké zde

Kromě výše uvedeného rozhovoru jsem při přiležistosti šedesátých narozenin  pana arcibiskupa napsala také tuto story:

Arcibiskup Graubner: Blahobyt vede k rozpadu společnosti

Obyvatelé hodonínského okresu se mohou při nejrůznějších církevních slavnostech a událostech sejít s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. Většinou za věřícími přijíždí do jejich farností. Včera například nechyběl při otevření nové Církevní školy ve Veselí nad Moravou. V sobotu ale  pozval všechny věřící a přátele do olomoucké katedrály, kde při mši svaté se všemi společně děkoval za šedesát let život. Kulatého životního jubilea se dožil v pátek 29. srpna.

Přestože žila rodina Graubnerů ve Strážnici, syn Jan se před šedesáti lety narodil v Brně. Jeho maminka měla zdravotní problémy, proto hledala pomoc odborníků na soukromé klinice v Brně. Jeden lékař jí přitom nejdříve tvrdil, že vůbec nebude moct mít děti. Nakonec jich měla pět.

Nelehké dětství

Dětství a dospívání prožil budoucí arcibiskup na Slovácku. Situace tehdy přitom nebyla vůbec jednoduchá. Vždyť na svět přišel v pohnutém osmačtyřicátém roce. Tatínkovi ještě před jeho narozením komunisté sebrali oděvní továrnu i obchod. Nakonec byl ve čtyřiceti letech povolán na vojnu k neblaze proslulému pomocnému technickému praporu (PTP) a manželku i s dětmi pak vystěhovali do výminku k jednomu sedlákovi. Zde žili deset let a poté se rodiče stali jedněmi z prvních družstevníků, aby mohli získat byt.

Arcibiskup dnes přesto na pohnuté roky útlého mládí nevzpomíná s žádnou hořkostí v hlase. „I tyto zkoušky byly užitečné, protože nás vedly k tomu, že jsme si museli všelicos odřeknout a žít ve skromnosti. Jinak to prostě nešlo. Museli jsme si zvyknout, že se nám některé děti posmívaly a ukazovaly prstem na fabrikanty a ty, co chodí do kostela. Člověk si ale zvykl, protože nás to formovalo a člověk uměl mít trošku pevnější kůži,“ poukazuje arcibiskup na pozitiva, která se snažil z nelehkého období života vytěžit.

Poté připomíná, že už po absolvování základní školy věděl, že se chce stát knězem. K tomu ale potřeboval maturitu. Všichni mu ale říkali, že je to marné, protože jeho sestra se nesměla ani vyučit, natož studovat.

Zásah Panny Marie

Mladičký Jan Graubner proto před přijímacím řízením vyrazil na jednu ze svých prvních poutí na svatý Hostýn. Ještě dnes si pamatuje, kde tehdy klečel a prosil Pannu Marii o pomoc. Modlil jsme se: „Panno Maria, ty děláš zázraky. Všichni mně říkají, že pokud se dostanu na gymnázium, tak to bude zázrak. Myslím si, že bych měl být knězem. Bez gymplu to nejde. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.“ Nevím, jestli to byl zázrak, ale na gymnázium jsem se dostal,“ vzpomíná na obrovský klukovský zážitek víry arcibiskup.

Syn fabrikanta

Na gymnáziu odmaturoval s vyznamenáním. Ještě před tím mu ale jeden kněz poradil, aby si nepodával přihlášku do semináře, protože by nemusel být připuštěn k maturitě. Poslal proto přihlášku na zubařinu do Brna. Tam ale nebyl přijat. Na vysokou školu s ním totiž putoval posudek, v němž bylo napsáno: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“ Po termínu se proto ještě snažil dostat na teologická studia. Zajel k tehdejšímu kapitulnímu vikáři do Olomouce, který se mladého maturanta vyptával na různé věci. U pohovoru byl ale i jeden kněz z našich končin a ten položil zásadní otázku: „Kterých Graubnerů jsi? Toho fabrikanta?“ Jakmile to zaslechl pan generální, tak řekl: „A ty nemáš dělnický původ?“ „Když jsem se narodil, tak už byl tatínek dělníkem a nic neměl, protože jsem se narodil po znárodnění,“ odpověděl jsem mu. „To by tě ale nevzali, musíš si  dělnický původ získat. Napřed běž někam do továrny a zkus to potom znovu,“ rozloučil se se mnou pan generální vikář. Nastoupil jsem tedy jako dělník ve skladu v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. Za rok jsem to zkusil znovu, ale protože byl osmašedesátý rok, už se na dělnický původ neptali a vzali mě,“ připomíná arcibiskup.

Duchovní služba

Na kněze pak byl vysvěcený 23. června 1973. Poté působil ve Zlíně, Valašských Kloboukách, Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. 17. 3. 1990  byl jmenován titulárním biskupem. 7. 4. 1990 přijal biskupské svěcení a 28. 9. 1992 byl jmenován arcibiskupem. „Kdy jsem za tu dobu prožíval nejtěžší okamžiky? Asi to bylo období, ky jsem musel  snášet všelijaké pomluvy, které se  nezakládaly na pravdě a člověk neměl možnost se nějakým způsobem bránit. Nikdy jsem přitom nic nezanedbal a nesnažil se něco špatného krýt. Dělal jsem, co jsem uměl. V životě jsou ale situace, kdy se musí počítat, že tomto v úřadě nejsou jen radostné okamžiky,“ míní arcibiskup.

Církev se změnila

Za pětatřicet let arcibiskupovy duchovní služby se církev hodně změnila. Dříve byla totalita, dnes je svoboda. „Můžeme dělat spoustu věcí, které jsme v minulosti dělat nemohli. Je pravda, že je nás dnes méně, protože starší generace, která byla početná, odchází a další je slabší. U střední generace je trošku problém, že mnozí z lidí nebyli dostatečně duchovně a nábožensky zformováni, a tak jim chybí smysl pro to, co by měli předat další generaci. To je jeden z vážných úkolů, kterým se musí církev věnovat,“ míní arcibiskup Graubner.

Vysoká životní úroveň

Poté připomíná, že má vždy radost, když vidí živá společenství, která vytvářejí kousek pěkné církve. Podle jeho mínění je ale celoevropským problémem vysoká životní úroveň. „Zní to trošku ironicky, ale má to souvislosti. Lidé si zvykají být tady jen pro to, co mají a co si užijí a nekladou si hlubší otázky. Nakonec to vidíme  v dějinách mnoha kultur, kdy právě přílišný blahobyt přinesl rozpad společnosti. Morální rozklad společnosti je problémem i dnes. Církev je součástí společnosti. Nežijeme mimo, proto to má také určitý negativní dopad i na život církve. Zároveň jde o ale o výzvu a úkol pro církev, aby v tomto konkrétním světě dnešní doby vydávala svědectví a budovala životem z evangelia novou společnost a Boží království,“ tvrdí arcibiskup.

Nedostatek lásky

Podle jeho mínění je důležité, aby měli mladí lidé smysl pro zakládání rodin, přijímání a výchovu dětí, aby se v rodinách zachovávala věrnost a dobrá atmosféra. Jedině tak může být další generace šťastná a dobře zformovaná. „Vůči dalším generacím je nezodpovědné, když lidé myslí sobecky jen na sebe a dnešek. Je to nedostatek lásky, což  musíme v církvi překonávat,“ uzavírá arcibiskup .

LENKA FOJTÍKOVÁ

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner na Svatém Antonínku.

 

 

 

 

Děkovná pouť na Svatém Antonínku obrazem

První mši svatou při Děkovné pouti na Svatém Antonínku už tradičně sloužil farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslava Reif.  Ve svém kázání řekl:

„Přicházíme dnes především proto, abychom poděkovali Pánu Bohu za výsledky naší práce, za letošní žně. Neboť když děkujeme za chléb vezdejší, víme, že chléb od Boha je třeba si vyprosit. Jedna modlitba, kterou tak často opakujeme, kolikrát ovšem bezmyšlenkovitě, nás učí také prosit. Jistě víte, že je to modlitba Otče náš, kterou nás učil sám Ježíš. Ovšem my bychom ji asi začali jinak než on. My bychom začali určitě slovy CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJ NÁM DNES. Místo vezdejší mohli bychom říci každodenní. Ono tomu tak dokonce v jiných jazycích je. Obyčejně teprve u této prosby se připojujeme k modlitbě. Pokud se hovoří o Boží cti, o jeho vůli a jeho království, jako by se nás to netýkalo. Teprve tady se možná chytneme. Začíná se konečně hovořit o nás. Ve Starém zákoně nebylo dovoleno Boží jméno ani vyslovit. Když lidé oslovovali Boha, bylo to vždy oslovení úctyhodné a plné bázně. Mocný, Silný … Ježíš oslovuje Boha OTČE – aramejsky ABBA. Toto „abba“ říká v Palestině každé malé dítě, když sedí otci na klíně. Snad bychom to mohli přeložit: „tati“. Jde o slovo, které vyjadřuje důvěrnou intimnost. Slovo, kterým se dítě mazlí se svým otcem. ABBA a IMMA jsou první slova, která se Palestinské dítě učí vyslovovat. A přicházíme k dalšímu slovíčku: NÁŠ. Není možné říci Bohu „Otče“, kdybychom neuznali druhého za bratra. Nikdo není před Bohem sám. Abychom mohli být syny, je třeba být mezi sebou bratry. Lidstvo se obrátilo ke křesťanství, když vidělo lidi, kteří se měli rádi navzájem. Obvykle si myslíme, že jestli chceme být sami sebou, pak musíme především ukázat, že jsme pány,

že jsme svobodní, samostatní, že nepotřebujeme nikoho. Nevidíme, že tato snaha vede ke zničení. Skutečné vítězství nad sebou je to, že se člověk dá k dispozici. Kdyby někdo řekl, že „miluje Boha, kterého nevidí a nemiluje svého bratra, kterého vidí, je lhář“ – říká apoštol. Nejsme blíž Bohu než ke každému svému bratrovi. Tvůj postoj k druhým očividně odhaluje upřímnost tvé lásky k Bohu. Nic není smutnějšího, nic chladnějšího, než náboženské obřady bez vzájemných vztahů. Modlíš se také jen své modlitby? Hledíš také jen do svého misálku? Pak neříkej „Otče náš“, protože se tím exkomunikuješ a tvůj otčenáš není víc než naučenou říkankou. Pro svaté přijímání má latina velmi krásné slovo: COMMUNIO = sjednocení. A další slova: KTERÝ JSI NA NEBESÍCH – Když vyslovíme tato slova, tak mnohým lidem Bůh najednou unikne někam hodně vysoko a daleko, do jakéhosi vzdáleného a nepochopitelného nebe. Ale Bůh není tam nad přírodou ve vesmíru, kdesi na obloze nebo dokonce za oblohou. Nebe je tam, kde je Bůh a Bůh je všude. Proto slova: „jenž jsi na nebesích“ znamenají: ty, který nás vidíš dokonale, ty který jsi mi bližší než já sám sobě, ty který o mně víš víc, než já sám o sobě. POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ – tato výzva otčenáše nás zavazuje hájit vždy Boží zájmy. Je to pro nás výzva, abychom vždy Boží jméno spojovali jen s tím nejkrásnějším. Bůh nám vydal své jméno do rukou. Může ho kdokoliv pošlapat, poplivat, zhanobit. Proto ti, kdo se modlí „posvěť se jméno tvé“, mají za úkol starat se, aby jméno Boží bylo ctěno, aby skrze jejich činy a intepretaci měli ostatní usnadněno pochopení a mohli i oni Boží jméno hájit celým svým životem. Každý, kdo vyslovuje lehkomyslně božská jména, bezmyšlenkovitě, každý, kdo používá lehkovážně náboženských slov, kdo není sympatickým zvěstovatelem radostné zvěsti, nepochopil výzvu: „posvěť se jméno tvé!“ PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ – pojem království nám dnes nějak nezní. Ale víme dobře, jak je to zde míněno. Jedná se o velké rozhodnutí. Kdo má vládnout v nás a ve světě. Chceme, aby rozhodoval a utvářel klíma člověk nebo Bůh? BUĎ VŮLE TVÁ – Samozřejmě, že naše přirozená a spontánní modlitba zní: buď vůle má! Chceme se stávat stále více nezávislými, sebevědomými a soběstačnými. Kdo říká: „buď vůle tvá“, ten doopravdy věří, že plán, který pro můj život a pro běh světa vybral Bůh je lepší než ty všechny ostatní plány, které vymyslíme my. CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ – Prosíme o chléb a to na každý den znova.

Bez toho, abychom se znepokojovali o zítřek. Evangelijní rada nestarat se o zítřek neříká, abychom si lehli a nic nedělali, ale chce, abychom nebyli ustaraní, neznepokojovali se. Ano, pracujte, říká nám slovo evangelia, „kdo nepracuje, ať nejí“, říkají slova apoštola Pavla, ale nebuďte ustaraní. Říkat: „Chléb náš každodenní dej nám dnes“, to znamená přijmout ducha chudých lidí, to znamená, že zítra budeme muset přijít zas a prosit. To znamená Bohu důvěřovat, svěřit se mu do rukou. To znamená souhlasit a těšit se z toho, že náš život úplně závisí od něho. Na poušti mohli nasbírat many pouze na jeden jediný den. Ostatní se pokazila. Bohatství se kazí samo a kazí i nás. Neznepokojujte se o zítřek, Bůh zajisté ví, co k životu potřebujete a s čím vystačíte. ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY – Opravdu si to přejeme? Nebo je to jen taková farizejská prosba jako když říkáme Otče náš a nechceme se s nikým dělit, nebo přijď království tvé a myslíme na to, jak rozšířit svůj vliv a své statky? Nebo buď vůle tvá a hledíme mu vnutit tu svoji? Zpovídáte se rádi? Kdy jste se zpovídali naposledy? Před rokem? Před dvěma? Před pěti? A vy říkáte, že chcete odpuštění? Už jste někdy pocítili radost z toho, že jste uznali svoji chybu? Že jste šli k té osobě, kterou jste urazili? Že jste ji viděli otevřít náruč jako otec marnotratného syna? JAKO MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM – Víte, jak by to dopadlo, kdyby nás Bůh jednou vzal za slovo a odpustil nám tak, jak jsme dokázali odpustit my druhým? Je to těžké odpouštět. Často ten způsob, jakým odpouštíme, je tak žalostný. V mnohých rodinách jsou navěky znechuceni po tom, když odpustili. Povýšenecký postoj těch, co odpustili je tak dráždivý, že ti, kterým bylo odpuštěno, jim ho nikdy neodpustí. K odpuštění je potřeba mnoho lásky. NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ, ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO – starý francouzský text zněl: nenech nás podlehnout pokušení. Bůh nikoho nepokouší, říká apoštol Jakub. Jak by mohl Bůh chtít uvést nás do něčeho zlého? Copak se najde nějaký otec, který by chtěl své dítě zavádět na tenký led? Ale svět je porušený. Takový je a nemůže být bez pokušení. Tato prosba znamená vlastně: stůj při nás v pokušení. Tolstoj píše v jedné své povídce o krejčím, typickém představiteli „dobrého křesťana“, který každý večer odříkává své modlitby, jejichž smysl nikdy nechápal a o které se nikdy nezajímal. Tento typ křesťanů dnes mizí. Lidé už neradi říkají modlitby, kterým nerozumějí. Touha mluvit s lidmi a s Bohem upřímně, nestrojeně, je jistě jedna z velikých pozitivních hodnot dneška. Je to i naše poslání naučit sebe i jiné upřímně se modlit.“

Hlavním celebrantem hlavní poutní mše svaté byl olomoucký biskup Mons. Antonín Basler. Ten také odpoledne vedl adoraci a na závěr všem věřícím udělil také svátostné požehnání.

Na duchovní program odpoledne navázalo kulturní vystoupení věnované 100. výročí vzniku Československa a oslavě 350. výročí poutního místa na Svatém Antonínku.

Foto: Lenka Fojtíková

Dnešní slavnost Nanebevzetí P. Marie na Hostýnku