V nedělním odpoledni v poutní kapli na Svatém Antonínku vystoupil s komponovaným programem, který byl věnovaný životu a dílu P. Antonína Šuránka, štramberský chrámový sbor pod vedením dirigenta Pavla Hykla. O doprovodné slovo se postarali členové štramberského divadelního souboru Pod věží Dana Macháčová a Josef Hrček. V programu mimo jiné zazněly zhudebněné verše P. Šuránka v úpravě Pavla Knápka.
Vystoupení si nenechal ujít ani emeritní biskup olomoucké arcidiecéze Mons. Josef Hrdlička. „Přijel jsem sem rovnou z pouti na Svatém Kopečku u Olomouce. Jsem velmi potěšený, že mohu tento čas prožít se všemi přítomnými vzpomínkou na pátera Šuránka. On o sobě říkával: „Až budete číst mé básně, nemyslete si, že jsem nějaký básník zaměřený na poezii. Chci jen touto cestou chválit Boha a věřím, že kdo to po mně budete číst, že tam zaslechnete tep mého srdce.“ A to je doopravdy výstižné, protože všechny jeho verše jsou básnicky krásné, oduševnělé, hluboké a přežijí mnoho tzv. poezie, která byla napsána v jiné perspektivě,“ řekl před zahájením samotného programu emeritní biskup.
Dále ve zcela zaplněné kapli připomněl, že měl P. Šuránek rád básně sociálně a levicově orientovaného Jiřího Wolkera. Ten jednu ze svých básní věnoval i Svatému Kopečku u Olomouce. P. Šuránek, ale za svého života rozebíral Wolkerovu báseň s názvem Balada o očích topičových.
„Je o mladém urostlém muži, který má rodinu, ženu, dítě acelý život přikládá do ohnivé pece v elektrárně. Jeho žena mu po čase říká, že když si ho před lety brala, měl tak krásné a hluboké oči a teď vidí, že má jen štěrbiny. Básník dále naznačuje, že muž, který stále do pece hází lopatu za lopatou celý život, že tam vlastně nechává kousek po kousku své oči. Že všechno dává do elektřiny, která jde lidem do domů. Toto na pátera Šuránka velmi zapůsobilo. Jednoho dne tam topič Antonín zvolá: „Nevidím! Jsem slepý!“ A oni ho odvádí k plačící ženě… P. Šuránek kněžím řekl, že mají být také takovými topiči, kteří stojí u planoucího ohniska lásky Kristovy, kteří se vydávají ze všech sil pro Boží lid, aby tam svítilo světlo Jeho lásky. Že mají také přikládat a nehledět na sebe a až do smrti se vydávat ze všech sil. Přece i každá matka a otec, že láska něco stojí,“ řekl mimo jiné v úvodní řeči biskup Hrdlička.
Prvotní nápad zpracovat téma věnované P. Antonínovi Šuránkovi, který zemřel v pověsti svatosti a nyní probíhá proces jeho blahořečení, vznikl v hlavě Anny Hrčkové ze Štramberku. „Měli jsme zhudebněné verše, tak jsme je zhruba před třemi roky využili,“ prozradila iniciátorka nápadu.
V roce 1946 získal P. Šuránek doktorát teologie, na který se připravoval od roku 1935. Ze skromnosti dlouho váhal, zda má požádat o obhajobu dříve ukončené disertační práce – asketickopastorální studie „Kořeny kalvarské oběti“. Tato práce byla vydána knižně.
V roce 1948 přešel P. Šuránek z místa spirituála v kněžském semináři na místo odborného asistenta pastorální teologie na CM fakultě v Olomouci. Došlo k tomu na základě přání nového arcibiskupa Dr. Karla Matochy, který byl před tím na této fakultě profesorem. Když za dva roky byla zrušena i tato fakulta, odmítl přestoupit do nově státem zřízeného a kontrolovaného centrálního semináře v Praze, později přeloženého do Litoměřic. Tímto odmítnutím jasně vyjádřil svůj postoj k tehdejším zásahům státu do života církve. Byl proto z Olomouce vykázán a poslán do Velkého Ořechova u Uherského Brodu, kde působil necelý rok jako výpomocný kněz (kaplan). Zde byl tajně hlídán a jeho dopisy byly cenzurovány.
Počátkem července 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přesto, že jeho zdravotní stav byl vážný, Státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a neprodleně převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti, a poté do internačního kláštera v Želivě, aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění. P. Šuránek byl snad jediným vězněm z doby totality, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi, které byly spáchány na Církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“
Po vykázání z věznice v říjnu 1955 si mohl P. Šuránek najít práci, ale pouze manuální. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré jemu nabízené úlevy s odůvodněním: „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest – vyznamenání, možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával.
V září roku 1968 byl znovu povolán do funkce (tentokrát jen prozatímního) spirituála v obnoveném olomouckém semináři. Mohl se vrátit i na Svatý Antonínek. V roce 1970, na začátku normalizace, byl přinucen ukončit své veřejné působení na Svatém Antonínku.
„Bylo to nádherné,“ pochválil vystoupení emeritní biskup Josef Hrdlička. P. Šuránek byl jeho spirituálem v letech 1968 –1972 a právě díky jemu si zamiloval i poutní místo na Svatém Antonínku. „Párkrát jsme tady spolu byli. Je pravda, že ty chvíle s ním byly krásné, ale na druhé straně také těžké, protože po osmašedesátém roce, kdy do naší země přijely ruské tanky, následovalo období těžké normalizace,“ zavzpomínal biskup. Na závěr uvedl, že by byl rád, kdyby tento pořad mohli vidět lidé ve více farnostech a tím si připomenout život a dílo P. Šuránka.
Text a foto: Lenka Fojtíková
