Narodila jsem se devatenáct let po druhé světové válce. Tato válka pro mne přitom byla stejně vzdálená jako například první světová válka. Sametová revoluce, kterou jsem již samořejmě zažila, byla před pětatřiceti lety a já mám dojem, že to bylo včera. Říká se, že si pamatujeme naprosto přesně, co jsme dělali, a kde jsme byli při zásadních událostech našich dějin. Možná také proto si pamatuji, že jsem 17. listopadu 1989 uklízela hromadu uhlí, kterou nám ten den vysypal náklaďák před naší rodinným domkem na Slovácku. Byla jsem vdaná, měla jsem tříletého syna a ten den vypadal jako každý jiný. Nebyly mobily ani internet, takže jsme se o událostech v Praze dozvěděli až se zpožděním. Nebyla jsem žádný revolucionář, ale v oněch pro naši zemi osudných dnech jsem musela jeden den sbalit a vlakem vyrazit do Brna na náměstí Svobody, kde jsem do své mateřské dovolené od roku 1982 pracovala. Nemohla jsem alespoň jeden nebýt na demonstraci v mém rodném městě. Nebyla jsem pod tribunou. Stála jsem zhruba v dnešních místech cukrárny U Mamlasů… To nevadí, ale byla jsem tam! Po návratu domů jsem synovi vyšila na čepici československou vlajku, sledovali jsme veškeré události v televizi a já mu se slzami v očích říkala: „Dívej se! Právě teď se mění svět!!!“ Asi si z toho nepamatuje už vůbec nic jako z mnoha jiných událostí útlého dětství, ale svět se doopravdy proměnil… Není všechno dokonalé a podle našich přestav, ale dokonalí nejsme ani my a dokonce se ani my sami občas nechováme podle našich snů a představ. Máme ale svobodu, tak dělejme vše pro to, aby nám zůstala… Nějak mám dojem, že se nám ji krůček po krůčku – den za dnem zase nějak ukrajuje… Pro upomínku na ony osudné dny zde zveřejňuji noviny, které jsem si před třiceti lety uschovala. To snad ani nešlo neschovat si noviny popisující převratné události v naší zemi… Mám jich od 20. 11. až po nezapomenutelnou návštěvu Václava Havla Ameriky v únoru roku 1990… Kdo by tehdy řekl, že v roce 2024 si obyvatelé do čela této krásné země zvolí bývalého komunistu a vojáka, který sbíral své první zkušenosti a vědomosti v tehdejším Sovětském svazu – dnešním Rusku? Tomu by nikdo nevěřil, a kdyby to někdo řekl, tak věřím, že se s ním lidé pohádali jako psi, že to není pravda, že to se nikdy nestane. A přece se to stalo… Jako bychom se nedokázali poučit z historie.
Dnes jsem se probudila do sluncem zalitého ostrova. Předpověď hlásila krásný den jen s nějakou oblačností, tak jsem vyrazila jen tak nalehko a bez deštníku. V druhé třetině cesty na hřbitov, kde měla být v 11.30 sloužena v kapličce, ve které je uložené tělo otce Eliase Velly, mše svatá, mne ale zastihla přeháňka. Tak to jsem fakt nečekala. Schovala jsem se na autobusové zastávce a potom už bylo po celý den slunečné počasí. Ta mše svatá byla jen díky tomu, že je listopad, kdy je hřbitov otevřený celý měsíc každý den. V průběhu roku je otevřený jen pár dnů v týdnu v určité hodiny a mše svaté tam bývají úplně výjimečně. Kdyby dnes ostatně pršelo, tak by mše nebyla. Mohlo nás tam být okolo třiceti. Většina stála venku při zdi ve stínu, ale před vchodem byly i plastové židličky, které se potom uklidily po mši do kapličky. Já byla s kámoškou jsme seděly hned v první řadě. Mši sloužil františkánský kněz z Indie. Indové totiž nyní posílili komunitu minoritů v klášteře, kde žil P. Vella, protože maltských minoritů ubylo. Po otci Vellovi zemřelo několik dalších kněží z komuniot. Na hřbitově jsme se sešly s kamarádkou Věrkou, která otce Eliase občas doprovázela při jeho evangelizačních cestách do České republiky. Neviděly jsme se od vypuknutí covidu, což bude v únoru pět let, tak jsme si měly co vyprávět. Ještě před tím jsme společně zašly do kostela Mater Dolorosa, kde otec Elias sloužíval mše svaté a v přilehlém klášteře žil a přijímal věřící na modlitby. Potom jsme zamířily na dobré jídlo i pití a vyprávění nebralo konce. Bylo úžasné pochutnávat si na čerstvých rybách, popíjet míchané nápoje, koukat na moře a poslouchat hukot moře v zátoce sv. Pavla. Dnes tady bylo příjemných 24 stupňů. Doufám, že jsem na Maltě nebyla naposledy. Moc ráda bych se sem příští rok vrátila a pobyla minimálně týden. Už mám plány, co tu podniknout, tak uvidíme, jestli to klapne! Zítra ráno už ale opět vzhůru k domovu! S velkou vděčností, že jsem tady mohla být a všechno si užít.
Dnes se Malta opět probudila do deštivého rána. Voda z nebe ale nic nezměnila na mém plánu. Ten byl jasný! Zajít zátokou svatého Pavla až k věži, která se nachází v těsné blízkosti minoritského kláštera, kde P. Elias žil. A tak jsem se hned po snídani za deště pod deštníkem vydala do míst, která byla tak blízká otci Eliasovi. Ostatně se i v této zátoce narodil a prožil zde své dětství a dospívání až do odchodu do kláštera. Netušila jsem, že busta je přímo ve vyhlídkovém prostoru u věže s pohledem na ostrůvek, kde měl podle Bible ztroskotat svatý Pavel. A právě tento ostrůvek má busta P. Velly za zády a jeho tvář jakoby se koukala směrem ke klášteru a za ním ke kostelu Mater Doloresy, kde sloužil mše svaté, a kde byla také za něj sloužena zádušní mše. Do kostela jsem se nedostala, ale byla otevřená věž, tak jsem zaplatila dvě eura za vstup a mohla jsem shora udělat i nějaké fotky a pohledy na okolí i Eliasův klášter. Fakt je ale ten, že dnes jsem nejvíce ostřila na vzpomínanou bustu a poté také udělala hodně fotek na hřbitůvku, kde bylo uložené jeho Eliasovo tělo. Bylo zajímavé, že přicházející cizinci z Polska i Německa nevěděli, kdo P. Elias Vella vlastně byl. Ještě bych se ale ráda vrátila k ránu, kdy jsem kráčela po pobřeží v dešti. Zjistila jsem totiž, že zřejmě ani na Maltě není nějaká systematická kanalizace, jak jsme na ni zvyklí doma. Voda stála všude a na chodnících i silnicích byly obří kaluže. V některých místech ale měli důmyslně vyspádované chodníky i silnice, že se voda valila přímo do moře – i po schodech. Však to zachycuje jedno mé video na FB. Po zdokumentování okolí věže a delším posezení u busty jsem myslela na všechny, kdo mne prosili o modlitby a přímluvu otce Eliase. Všechno jsem mu ale řekla později i na hřbitově a vkládala jsem i ty, co by měli zájem o jeho přímluvu a nestačili mně to říct, tak se nebojte, byli jste tam všichni. Při cestě na hřbitov jsem i s navigací v mobilu opět zabloudila. Radilo mně po cestě několik lidí, ale všichni nějak blbě. Až jsem narazila na paní, která venčila pejska a ta mně řekla, že jdu úplně špatně a vysvětlila cestu tak, že všechno klaplo a já dorazila, kam jsem chtěla. Úsměvné bylo, že jsem jí řekla, proč na ten hřbitov jdu a ona mně na to řekla, že se za ni otec Elias modlil! Tak to bylo moc pěkné setkání. Rozloučila jsem se s ním úměsměvem na tváři a odpovědí, že se za mne také modlil. Na hřbitově jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Je to totiž takový malý hřbitůvek úplně přeplněný pomníky i pomníčky, které pokrývají zem těsně vedle sebe a jsou jich také plné zdi. K tomuto hřbitůvku jsou přilepené další dva z pravé i levé strany, ale tam už jsou obrovské masivní hrobky upozorňující na to, že majitelé mají fakt hodně peněz. Ostatně toto je vidět i na některých hřbitovech na Slovácku. Okolo hřbitova vede velmi frekventovaná silnice, po které snad bez přestání frčí ze Saint Paul’s Bay jedno auto za druhým. Tělo otce Eliase je uložené v malé kapličce v zadní části hřbitůvku. Když jsem tam tak seděla, myslela jsem na to, jak skromně žil a stejně skromný má i hrob. A rozhodně neodpočívá v nějakém klidu, protože je hned na dosah té frekventované silnice. A stejně to měl v životě, který prožil velmi skromně a pokorně, ale přitom to byl zvlášť v druhé půlce života, kdy začal jezdit a evangelizovat po celém světě, pořádný fofr a fičák – stejně jako ta silnice u hřbitova… Při zpáteční cestě do hotelu jsem znovu zabloudila. Nevím, jak se mně to prostě s navigací v ruce podařilo, ale střihla jsem si to přes Quawru… Moje nervy! Ale hodně jsem toho zato viděla a nafotila! Při mém bloudění se mne pořád všichni ptali, jestli nechci jet busem. Nechtěla jsem! Chtěla jsem tu zemi i lidi poznávat přímo a ne pohledem z busu nebo taxíku! To umí každej! Mobil mně ukazuje, že jsem dnes nachodila necelých 21 000 kroků. Já chci na dovolené chodit a ne se vozit jako doma furt autem… Díky tomu jsem zcela neplánovaně kráčela i okolo Malta National Aquarium. Viděla jsem toho hodně, tak mrkněte na fotky. Zítřek si musím užít na plné pecky. Mimo jiné mám naplánované setkání i s kámoškou ze Slovenska, která tady žije díky otci Eliasovi už dlouhé roky a potom valím zase zpátky domů.
Poprvé jsem se na Maltu vydala na přelomu září a října s P. Josefem Červenkou, který jako jeden z duchovních tehdy doprovázel pouť napříč Itálií, přes Sicílii, Liparské ostrovy až na maličký ostrov Malta a Gozo, který k němu patří. Cestovali jsme s uherskohradišťskou cestovkou, která se tehdy specializovala na poutní zájezdy a viděli jsme toho fakt neskutečně moc! Já jsem zájezd tehdy koupila za 14 000 Kč na poslední chvíli, což bych dnes už fakt nepořídila. 22 LET STARÉ VZPOMÍNKY NA PRVNÍ CESTU NA MALTU Začínali jsme v Loretu, kde je v kostele postavený domeček Svaté Rodiny údajně z cihel dovezených ze Svaté země a také je tam jeskyně, ve které se měl zjevit anděl Michael. Pokračovali jsme přes San Giovani Rotondo pár dnů po svatořečení P. Pia. Následovalo Bari, Neapol, Pompeje, Liparské ostrovy a na Sicílii jsme tehdy byli v Taormině, Katánii i Syrakusách, kde jsou katakomby prvních křesťanů. No a potom Malta. Já se dnes už mohu po dvaadvaceti letech přiznat, že jsem se na ten zájezd vydala vlastně hlavně kvůli Maltě, protože v únoru roku 2002 jsem se seznámila s otcem Eliasem. Chtěla jsem ho na Maltě překvapit a navštívit. Bydleli jsme tenkrát v Saint Paul’s Bay – zátoce, kde měl podle Bible ztroskotat sv. Pavel. No a právě v této zátocese narodil otec Elias a v dětství až do odchodu do kláštera tam žil s rodiči. V dospělosti zde potom bydlel a sloužil v minoritském klášteře až do své smrti 10. 10. 2022. Já tenkrát hned po příjezdu na hotel zamířila do nejbližšího františkánského kostela, abych tam zjistila, že žije někde úplně jinde. Ochotný kněz mne ale naložil do maličkého auta a zavezl do Eliasova kláštera. No a tam jsem se dozvěděla, že není doma, protože slouží v Německu. Tak to byl můj první kontakt s Maltou před 22 lety. Tehdy nám průvodci říkali, že je to země téměř bez kriminality. Svědčily o tom i klíče zastrčené v zámku domů z ulice a ne zevnitř domů, jak jsme zvyklí. Mám to vyfocené, protože jsem to tehdy moc nechápala. Za oněch 22 let se ale vše změnilo. Ostrůvek ochromily přívaly uprchlíků ze všech koutů světa a přinesli s sebou i kriminalitu. Dnes prý ženám doporučují, že by neměly v noci chodit po ulicích samy.
CESTA NA MALTU PŘED PATNÁCTI LETY Podruhé jsem se na Maltu vydala s kámoškou Hanou v roce 2009, takže tomu bylo letos v únoru už patnáct let. Byly jsem tam tehdy pozvány na charismatickou konferenci a při jednom modlitebním večeru jsme zažily veliké vylití Ducha Svatého. Po návratu jsme založily Společenství P. Šuránka, které se na Antonínku schází až do dneška každé úterý a v zimě ve farním kostele v Blatnici. Kromě prvních úterků v měsíci, kdy bývají na Antonínku kruciáty za kněze, které shodou okolností v roce 2009 zakládal P. Josef Červenka, který už odešel na věčnost. Ostatně stejně jako mnoho účastníků oné skvělé pouti v roce 2002.
PO PATNÁCTI LETECH NA MILOVANÉM OSTROVĚ Já se dnes tedy vydala na Maltu po patnáctileté přestávce. Taková malá perlička k této mé zcela neplánované cesty. 10. října, což je den výročí úmrtí otce Eliase, na mne vyskočil zájezd na Maltu na poslední chvíli. Prodávala ho sice naše cestovka, ale zájezd pořádala německá cestovka. Pro mne bylo důležité, že hotel byl v Saint Paul’s Bay! Cena byla skvělá, a tak jsem zájezd objednala. Cílem bylo, hlavně po ty dva dny čistého času, co tady budu, zajít na hřbitov, kde bylo uloženo tělo otce Eliase a také k bustě, která byla letos v květnu odhalená nedaleko kláštera, kde žil. Prostě se budu jen tak flákat a vzpomínat. Ve středu se sejdu s kámoškou Vierkou, která u něho byla v nemocnici, když umíral i v den, kdy zemřel. Neviděly jsme se od exercicií, které otec Elias vedl v roce 2020 na Velehradě. Potom udeřil covid a už jsme se osobně nikdy neviděli… A tak i toto setkání s Vierkou bude po čtyřech dlouhých letech, kdy se toho tolik událo…
DNEŠNÍ KRAPET DRAMATICKÉ PUTOVÁNÍ Ráno jsem dnes vyjížděla z Brna na letiště Schwechat, protože byl odlet z Vídně. Už v autobuse to nezačalo dobře. Během jízdy mně bez jakéhokoliv varování padlo na hlavu kus železa, které odpadlo z uzavíratelných boxů nad hlavou. Krev netekla, boule nebyla, ale bolelo to a příjemné to nebylo vůbec… Kufry začaly na letišti odbavovat dvě hodiny před odletem, a když mi pracovník vrátil pas, tak jsem až při odchodu zjistila, že mně vlastně nedal letenku, ale jen tři čárové kódy nalepil na pas – od zavazadla. Tak jsem se vrátila, že to mně asi stačit nebude, tak se divil, že jsem se neodbavila on-line a lístek vytiskl. Při pasové kontrole potom měli pracovníci potřebu si mne vzít bokem, foťák musel ven z tašky a pracovník přejel jakýmsi štětcem věci v tašce a potom mne okolo pasu. Netuším, co tím zjišťoval. Brašna znovu prošla scannerem, a že OK. A já se mohla navléct zpět do bundy a jít vyhlížet až otevřou náš gate. Potom už šlo vše v pohodě.
ŘIDIČ Z INDIE Na letišti na mne čekal indický mladík s cedulí a mým jménem, a že jestli jedu do hotelu Hilton. Škoda, že jsem ho nevyfotila. No prostě sranda. Tři lidičky, co s námi jeli takovým vícemístným autem, vyhodil hned v hlavním městě Valetta. Cesta do mého hotelu, ale zabrala více než hodinu, protože byl hodně hustej provoz. Když ostatní pasažéři vypadli, tak jsem z řidiče vytáhla, že na Maltu přijel před třemi lety z Indie. A když jsem se ptala, kde je to lepší, shodli jsme se, že doma je doma. Říkal, že mu na Maltě chybí lesy. Tak to ho úplně chápu…
POPRVÉ V HILTONU! No a tak poprvé v životě bydlím v hotelu Hilton, což fakt není můj styl. Pokud se někdy ještě vydám na Maltu, tak rozhodně pojedu po své ose a využiji bratislavské letiště, odkud sem létají pravidelné linky. A nechám si tam auto a nebudu muset jet do Brna, abych se potom zase vracela na Vídeň. To fakt ne!!! A najdu si nějaký menší penzionek, protože Hilton na mne není, i když jsem si tam dnes pochutnala na naprosto úžasné večeři a i vína byla skvělá.
Tož tak moje vzpomínání a zážitky z prvního dne cesty na Maltu po 15 letech. Pokud se něco zadaří zítra zažít a nafotit, tak to sem hodím a budu aktualizovat. Myslím tady na všechny, komu jsem to slíbila a mávám do dálky směrem k domovu s přáním, abychom uměli žít každý den naplno, jak kdyby byl poslední….
Také máte místo, kam se vracíte a cítíte se tam jako doma? Mým takovým místem je Koclířov u Svitav. Konkrétně kostel sv. Alfonse z Liguori a přilehlé prostory bývalého kláštera s vynikající cukrárnou. Poprvé jsem sem zamířila v únoru 2002 na exercicie P. Eliase Velly z Malty. Od první návštěvy jsem tuto obec dokumentovala skrze objektiv foťáku a ukládala obrázky nejdříve na DVD a později na externí disky. Mám tak zdokumentované nejen ve svém mozku, jak to tady vypadalo před 22 lety, a jak to vypadá dnes, ale i prostřednictvím reálných snímků z různé doby. USMÍŘENÍ APROMĚNY OBCE Při každé návštěvě této obce, která pamatuje poválečný odsun německých obyvatel, vidím neskutečné proměny. Nejdříve to byla oprava vzpomínaného kostela, kláštera a celého přilehlého areálu. Přiznám se bez mučení, že jsem první roky vůbec nevěřila, že se jednou dočká opravy i farní kostel sv. Jakuba Staršího a sv. Filomény. A vidíte, už opravený je a dnes jsem zastihla při posledních nátěrech malíře u opravené křížové cesty, která jakoby celý kostel objímá a navazuje na ni hřbitov. Právě tato křížová cesta mohla být opravená díky potomkům německých obyvatel, kteří byli po válce vyhnáni ze svých domovů. Vnímám v tom velký symbol jejich odpuštění a vzájemného usmíření. DŮM LUCIE Stejně, jak za 22 let prošly zásadními opravami církevní stavby, se postupně zvelebila ale většina budov v obci. Ať už těch obecních, tak i v soukromém vlastnictví. Však mrkněte do galerie. Jsou to proměny vskutku neskutečné a člověk z toho má radost. A další velká stavba má už stavební povolení. Co to bude? Dům s pečovatelskou službou LUCIE. Vyroste vedle parkoviště bývalé restaurace a penzionu, kde bývaly v minulosti ty lepší ubytovací kapacity Českomoravské fatimy, která v obci sídlí. Veškerou proměnu celého Koclířova přičítám právě přímluvě a ochraně Panny Marie. BOŽÍ POŽEHNÁNÍ V pátek 18. října jsem do Koclířova přijela na seminář misionáře Václava Čápa. Něco z jeho vyučování tady zveřejním, ale prvně jsem se musela podělit o to, jakou proměnu tady v té obci už roky sleduji. Podařilo se mně tady zveřejnit některé fotky z archivu a dávám je do kontrastu s nejnovějšími snímky. Významně se na této proměně podílí nejen farnost a Fatimský apoštolát, ale také obec. Ale víte, jak to je, co už dávno věděly naše babičky a prabičky! Co? No, že bez Božího požehnání, marné naše namáhaní. A to platí pro jednotlivce i celou společnost. V Koclířově je vidět na každém kroku, že je tato obec pod zvláštní ochranou a přímluvou Panny Marie, která vyprošuje dobrému dílu v Koclířově Boží požehnání. A to je přece super – ne?
Seminář a zápisky z přednášek misionáře Václava Čápa na téma Zjevení sv. Jana Apokalypsa III O víkendu 18. – 19. října se do Koclířova u Svitav sjelo okolo čtyřiceti účastníků ze všech koutů naší země na seminář Václava Čápa, který zde přednášel a rozebíral Zjevení sv. Jana od 12. kapitoly až do konce. Jednalo se totiž už o třetí víkendový seminář se zaměřením na tuto část Písma. Hned v úvodní přednášce v pátek řekl: „Janovy vize mají svůj charakter, je to spíše symbolické vyjádření, které nám nechce dát, nějaké konkrétní instrukce, co a jak máme dělat. Chce nám ale připomenout základní principy, jak žít víru a zůstat věrný. O to se máme v těchto dramatických časech snažit a všechno ostatní máme nechat na Ježíši, který je hlavní postavou Apokalypsy, který je Alfa a Omega, který je Pán Pánů a Král a Králů. Je zde i vize Božího lidu a prorocké poslání světu každého z nás v těchto těžkých situacích, abychom svědčili těm, kteří neznají Boha, aby se mohli Bohu otevřít a přijali jeho naléhavé volání po spáse, pokání a očištění. Jde o temné a náročné téma, protože na konci 12. kapitoly se mluví o konečné konfrontaci času, závěrečné fázi uzavírání dějin člověka. Může nás to trochu vyděsit, protože temnota, která se dá nahmatat, na nás může negativně působit. Neustále ale budeme vidět před každou dramatickou kapitolou ujištění o Boží přítomnosti a věrnosti. Jednotlivé kapitoly v knize Zjevení nejsou dlouhé, ale významově bohaté. Pro nás možná trochu nepochopitelné, protože odkazují na stovky a stovky textů ze Starého zákona, které když pochopíme, tak se nám otevře Apokalypsa svatého Jana a vidíme, že Jan těmto tradičním výkladům ve Starém zákoně dává nový, hlubší význam. Pozemské události ovlivňují dobří i padlí andělé. To musíme mít na paměti, když mluvíme o duchovním boji. Zároveň se povzbuzujme, že v tomto duchovním boji používáme duchovní zbraně. Svatý Jan odkazuje na archanděla Michaela, který vede tento boj na nebi a bojuje za Boží lid na konci dějin spásy. Mějme při četbě těchto náročných textů, které zjevují hloubku a působení zla, že už zároveň probíhá vítězství Božího působení. Hospodin tvoří věci nové. Je to náročné téma, kterému často nerozumíme. Na Boží dopuštění a aroganci zla, není jednoduchá odpověď, ale vidíme i v Apokalypse, jakým způsobem Bůh reaguje na problém zla, jak ho řeší. Bůh používá i zlo k dovršení dokonalosti. Konečným cílem je nebeský Jerusalém. Bůh dopouští zlo, protože respektuje naši svobodu a přitom z toho největšího mravního marastu vytěží největší dobro, i když se zlo nestává dobrem. Věřím, že i z morálního marastu LGBT, do kterého jsme záměrně nořeni, může Bůh udělat něco dobrého.
Už několik let jsem se chystala zajet si s foťákem do Velkých Bílovic a vyfotit tamní kapličku nad vinohrady, na kterou už roky ostří snad nejvíce fotografů a stala se vyhledávaným cílem nejrůznějších výletníků. Přemýšlela jsem, v kterém ročním období, a jestli ráno či večer bude nejlepší světlo k focení. Nakonec jsem tam vyrazila dnes dopoledne bez jakýchkoliv spekulací s nadějí, že se snad nějaké fotky vydaří. Jak k tomu došlo? Opět zcela nečekaně a spontánně. Měla jsem scuka s dlouholetou kámoškou, se kterou jsem v roce 2006 byla součástí doprovodu na Giro d’Italia, které jel vždy s jednodenním předstihem velocipedista Josef Zimovčák z Veselí nad Moravou v sedle vysokého kola. Díky této akci, ke které jsem byla přizvána jako fotografka a členka PR mini týmu, jsem se seznámila s Aničkou. No a právě s ní jsem si den předem naplánovala schůzku v Mikulově. Nakonec mně ale zavolala, že mám z jistých důvodů raději přijet do Bílovic, kde bydlí. A tak mne napadlo vyrazit s předstihem a mrknout konečně přes hledáček foťáku na tu slavnou kapličku. No a tak jsem mrkla, i když světlo nebylo zrovna žádná hitparáda. Na místě jsem zjistila, že se kaplička vypíná s pohledem na úžasnou krajinu posetou převážně vinohrady, kam oko dohlédlo. A směrem na jih také s kulisou Pálavy v dáli. Nádherně tam je a všem doporučuji, aby si do Velkých Bílovic udělali výlet. Osobně bych to zkusila buď brzy ráno po východu slunce, anebo potom v podvečer při západu slunce. Každopádně je tam nádherně a ve vinohradech dnes bylo pěkně živo, protože ještě zdaleka neskončilo vinobraní. Tak mrkněte na fotky a nechejte se inspirovat. No a při návratu domů jsem se ještě po letech zastavila ve strážnickém zámeckém parku udělat pár cvaků tamní nádherné platanové aleje.
Obecní web Velkých Bílovic o kapli na Hradišťku uvádí: Na vyvýšenině uprostřed vinic nedaleko Velkých Bílovic stojí kaplička. Na první pohled zjistíme, že vršek Hradišťku byl vytvořen uměle prací lidí, kteří tu v dávných dobách žili. S myšlenkou postavit kapličku na Hradišťku přišli lidé z Velkých Bílovic už v roce 1945. V tomto roce došlo ale 8. září pouze na požehnání základního kamene pro stavbu kaple sv. Cyrila a sv. Metoděje. Stavba se ale nakonec uskutečnila až od léta 2001 do jara 2002 z peněz z veřejné sbírky. Kapličku zdobí řezby od Jana Chovana ze Slovenska a malby na stropě představující čtyři roční období v práci vinaře, jsou dílem Bohumila Bortlíka ze Starého Podvorova. Vstupní bránu ukoval František Macinka z Velkých Bílovic. Měděnou lucernu na vršku kaple včetně všech klempířských prvků zdarma vyrobil klempířský mistr Pavel Kachyňa z Velkých Bílovic. Veškeré práce řídil Antonín Zapletal z Velkých Bílovica má největší zásluhy na stavbě kapličky. Kaple, která je zasvěcena sv. Cyrilovi, sv. Metodějovi, sv. Václavovi a sv. Urbanovni, byla vysvěcena 19. května 2002.
Potřetí se v sobotu 21. 9. vydali poutníci k Boží muce pod Javořinou. Putovali na připomínku mužů a mládenců, kteří z podnětu P. Atnonína Šuránka za druhé světové války slíbili, že postaví na vrcholu Javořinu kapli zasvěcenou Panně Marii.Chtěli tím vyjádřit úctu a dík ženám, ale také prohloubit bratrství Moravanů a Slováků. 27. 7. 1947 byla na Javořině na tento úmysl sloužena mše svatá. Cestou zpět ale tragicky zahynula matka tří dětí Marie Málková z Nivnice. Podle vzpomínek pamětníků odjížděla za deště z Javořiny na korbě náklaďáku. V lese na auto spadl strom a zabil ji. Následující roky, kdy byla u moci Komunistická strana Československa, byla zničena veškerá snaha o postavení kaple Panně Marii. Na památku zemřelé ženy byla z iniciativy P. Šuránka v roce 1971 postavena nedaleko místa neštěstí Boží muka. Před třemi lety na ni umístil svou plastiku akademických sochař Otmar Oliva z Velehradu. Právě toto místo bylo cílem dnešního putování deseti poutníků z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky, Velké nad Veličkou a Opavy. Blatnický farář P. František Král zahájil pěší putování u Kamenné boudy modlitbou. Poté účastníci prozradili, jaké úmysly do pěší pouti vkládají. V modlitbách nesli všechny postižené povodněmi, nemocné, přestárlé a osamělé lidi, své rodiny, ale třeba také mír na Ukrajině i dalších místech, kde se válčí a také úctu k nenarozenému životu. Poutníci se po cestě modlili rozjímavý radostný růženec. Na závěr jeden z poutníků u památného místa zasadil vřes. Část účastníků poté v putování pokračovala až na vrchol Javořiny, kam se dnes „slétli“ členové a členky Sokola, aby zde předvedli jednu ze svých skladeb letošního Všesokolského sletu. Poutníky po celou dobu doprovázelo slunce zářící na modré obloze a potkávali také mnoho cyklistů i pěších turistů.
Tak už jsem zase doma. Osm dnů dovolené frnklo rychlostí blesku a člověk se ocitl opět v realitě všedních dnů. Ze sluncem zalité oblasti Alanye v Turecku s teplotou vzduchu lokolo třiceti stupňů jsem rovnýma nohama skočila do uplakané střední Evropy zahalené v šedi a dešti. Dešti, který tentokrát nepřináší jen vláhu zemi, půdě a rostlinám, jak by měl, ale přináší také zkázu. Mám pro všechny ale dobrou zprávu!
Takto vypadal pohled z letadla, než jsme začali sestupovat do šedivých mraků a deště…
Když jsme včera letěli ještě hodně vysokoy bylo z okénka letadla vidět krásný pás modrého nebe, který přecházel v bílé oblaky pod námi. Při následujícím klesání a ocitnutí se v šedivých mračnech a dešti jsem si znovu uvědomila jednu zásadní věc. Nad temnými mraky, které nám občas plují nad hlavou, se skutečně stále ukrývá zářící slunce s nádherně modrou oblohou a třeba i bílými obláčky. A slunce jednou zase vysvitne ať se děje, co se děje. A to je dobrá zpráva, že jednou to zlé a těžké, jako jsou třeba nyní katastrofické povodně, skončí a čeká na nás něco krásného. Ve mně ještě doznívají zážitky z cesty do Turecka, o které bych se s návštěvníky webu ráda podělila.
VZHŮRU NA HRAD! Když se můj pobyt v Turecku chýlil ke konci, věděla jsem, že si chci rozhodně vyjet lanovkou na zříceniny hradu, který se tyčí na skále nad Kleopatřinou pláží. Na tuto pláž i hrad ostatně cestovní kanceláře z nejrůznějších zemí každý den přiváží další a další turisty z blízkých i vzdálenějších turistických resortů a hotelů. Hrad jsem si proto nemohla nechat ujít ani já! První dny jsem sledovala, kdy je tak asi nejlepší na hrad vyrazit, abych měla na focení dobré světlo. Vyšlo mně, že nejlepší to bude v době mé návštěvě někdy okolo páté hodiny odpolední, abych si shora vyfotila západ slunce. A tak se i stalo. Jedno odpoledne jsem vyrazila k lanovce a do kabinky nahoru jsem se dostala s dvěma páry z Polska. Když se mně zeptali, odkud jsem, a uslyšeli, že z České republiky, tak ožili a hned, že můžeme mluvit po polsky. Tak jsem se od nich dozvěděla, že jsou z Gdaňska a do Turecka přijeli autem! Já jsem se jim na oplátku pochlubila, že jsem si autem vloni zajela fotit na sever Polska písečné duny v Lebě. Krátce jsme si srdečně pokecali a po výstupu z kabiny lanovky se vydali každý svým tempem sbírat zážitky. Překvapilo mne, že je areál hradu mnohem větší, než se člověku zdá z Kleopatřiny pláže. Lanovka, která vyšla na 15 euro, člověka přiveze vlastně kus pod hrad. Potom už každý musí mazat po svých. Při cestě nahoru je ale spousta vyhlídek s možností focení na druhou stranu Alanye do míst, kde je přístav, Velký bazar a dál. Kromě trosek starobylých zdí to ale v areálu hradu i žije. Je tam restaurace s nádherným výhledem na Kleopatřinu pláž, spousta stánků s výrobky různých umělců, improvizovaná výstava, malý hřbitov, možnost nechat se vyfotit i mešita. Když člověk dojde až zcela nahoru, je tam další placený vstup do muzea. Tam jsem jít ale nechtěla, protože už pomalu padalo slunce a u hradeb se s pohledem ke Kleopatřině pláži, kde slunce do moře zapadalo, začaly tísnit davy lidí, tak jsem se mezi ně vetřela, abych také nějaký záběr západu shora ulovila. Zároveň mně ale v hlavě začala blikat baterka, že se začíná stmívat a já se musím co nejdříve dostat do přístavu!!! Nejdříve jsem zjistila, kolik by stál taxík, a když jsem se dozvěděla, že 9 euro, řekla jsem si, že to nebude tak daleko a sběhnu si to sama zadara a ještě navíc uvidím tuto část města, na které je hrad vystavěný – z druhé strany. Záhy jsem ale zjistila, že to rozhodně není zase až takový kósek, jak jsem si myslela. Valila jsem z kopce, míjela luxusní restaurace se zahrádkami a fantastickým výhledem na přístav a část Alanye z této strany. Fakt nádhera! Však můžete mrknout na fotky v galerii. No a stále, jak jsem tak mašírovala dolů, jsem míjela hradby onoho hradu a viděla ho z druhé strany, odkud bylo možné jít i nahoru druhým vstupem.
BLOUDĚNÍ NOČNÍM MĚSTEM Docela uťapkaná a již potmě jsem dorazila k Velkému bazaru, který jsem vzhledem k únavě prošla docela bez zájmu a vyrazila jednou z jeho uliček směrem ke svému hotelu. Říkala jsem si, jaká jsem borka, jak se už orientuji a jdu po frekventované ulici, kterou jsem si prošla už o den dříve. Sice vypadala za nočního osvětlení krapet jinak, ale to tak v noci holt bývá. Šla jsem a šla a stále neviděla odbočku k hotelu, až mně to nedalo a zeptala jsem se mladé kočky, která si na chodníku hulila vodní dýmku, kudy se dostanu k aquaparku, který je naproti našeho hotelu, takže je i výborným orientačním bodem na rozdíl od hotelů, kterých je ve městě jako zrnek máku. No a ona dívka mávla rukou na úplně opačnou stranu, než jsem já už nočním městem štráfovala… Poděkovala jsem a šla si dál svým směrem a říkala si, že už asi byla krapet zhulená a poslala mě jinam. Najednou jsem ale s hrůzou zjistila, že si valím doopravdy špatně!!! V místech, kde jsem vyhlížela průhled k moři, na mne najednou vyskočil nápis Alanya, na který jsem z okna hotelu koukala na úplně opačnou stranu, než bylo moře!!! Prvního taxikáře jsem se zeptala, za kolik mne zaveze do hotelu. Když řekl, že za pět euro, vůbec nesmlouvala, vydechla úlevou a hopla to taxálu, který se mnou vyrazil směrem k mému přechodnému domovu. A skutečně jsme se vraceli celou cestu bulvárem, co jsem odšlapala pěšky a poté už valili po „mé“ frekventované cestě, kterou jsem znala z denní procházky. No ale kluk taxíkářskej najednou odbočil blbě, než byl můj hotel, tak jsem ho na to upozornila, že je hotel u aquaparku, on to otočil a já byla „doma“! To byla úleva! Sprcha a ještě jsem stihla v hotelu i večeři. Super to bylo! Jistě pochopíte, že na nějaké sepisování zážitků nebylo tu noc ani pomyšlení. Plácla jsem sebou do postele s vidinou posledního dne, který jsem chtěla prožít válením u moře. Nakonec bylo ale zase všechno jinak!
NEPLÁNOVANĚ V AQUAPARKU Ráno vyrazila natěšená k moři, jak si budu plavat a plavat, ale přivítaly mě obří vlny. Jakoby se i v dalekém Turecku projevilo nepříznivé počasí, které začalo řádit ve střední Evropě. Neváhala jsem ani minutu a volba byla jasná! Poslední den v Alanyi prožiji v aquaparku, na který jsem celou dobu pobytu koukala z okna hotelu a nechápala, že tam někdo chodí, když má pár krok od hotelu nádhernou pláž a průzračné moře! Ten den jsem pochopila, že není vůbec špatné, že tam je! Za vstupné jsem dala 750 tureckých lir, což je zhruba 500 Kč. A šla jsem si užívat areál. Zapomeňte na to, že jsem využila možnosti mnoha obřích skluzavek, na kterých šlo klouzat i na velkých nafukovacích duších. Při své smůle bych si poslední den pobytu v Turecku jistě něco udělala. Třeba rozbila hlavu nebo něco dalšího odřela, rozsekla. To jsem nemohla riskovat, a proto jsem si našla místečko u bazénu s fantastickou vodou, u kterého jsem po celých pět hodin pobytu byla téměř sama. Pokud tedy pominu dvě asi stokilová děvčata, která neváhala a hned po příchodu rozložené na lehátcích pod slunečníkem odhodila vrchní díly plavek ze svých povislých obřích ňader. Za chvilku je navštívil plavčík a řekl jim, že pokud budou takto bokem všeho dění, že OK. No ale nakonec, když je během dne přišlo párkrát okukovat několik tureckých adolescentů, bylo zřejmé, že jim to nebylo příjemné, ale odradit se od svého nudismu holky nedaly. Při jejich figurách to byla fakt odvaha. Každopádně zůstaly zašité, kde jim bylo doporučeno, a když šly do bufíku nebo zdokumentovat pěnovou party v jednom z bazénů, která tam za bujaré hudby vypukne vždy ve 14 hod., tak na sebe hodily i vršek plavek. Zájemci poté mohli využít za poplatek projížďku v nafukovacích kanoích po umělé „řece“, která kroužila okolo celého areálu parku. Hrdě to nazvali rafting, ale do raftingu to mělo fakt hodně daleko, když se museli účastníci pádlem odrážet od břehů „řeky“, protože jim to prostě nejelo… Já se potom v podvečeru zašla ještě rozloučit s mořem. Vlny byly ještě větší než ráno, takže jsem si říkala, že park byla super volba.
SHRNUTÍ CESTY DO TURECKA V Alanyi, kde jsem pobývala, bylo krásné moře i pláž. Jen si člověk musí dát pozor na tu část, kde moře na dně hned u kraje ukrývá skálu, která má i velmi ostré hrany. Neporanila jsem se o ně jen já, ale i další lidé, s nimiž jsem mluvila v den odjezdu. Super je, že tato oblast leží vlastně ve městě a člověk není uzavřený v nějakém uměle vytvořeném resortu zaměřeném na čistě turistický konzum. Při cestě na letiště, která busem z Alanye do Antalye zabrala s přestávkou zhruba tři hodiny, bylo takových resortů při moři hromada. Byly postavené v rustikálním stylu i v podobě nejrůznějších zámků či super moderním stylu. Jedno měly společné – byly na okraji měst, nebo úplně v pustině, kdy ubytované na pláž vozily autobusy, mikrobusy. Tak to bych fakt nechtěla. Každý máme ale jiné požadavky a názor na věc, takže chápu, že pro někoho může být super se od rána do večera něčím cpát, nalívat a nechat se bavit při animačních programech. Toto já ale fakt nechci. Bavit se umím i sama bez organizované zábavy. Příště bych proto raději využila jen ubytování maximálně se snídaní a na hlavní jídlo bych si pokaždé zašla ochutnat někam něco jiného. Musím také říct, že vůbec není pravda, jak tvrdil jeden účastník zájezdu s tím, že „tam“ byl před covidem už osmkrát, že za taxík zaplatíte Do 29 kilometrů jedno euro. To je fakt blbost. Těch pět eur po městě bylo podle mne úplné minimum. I za „hloupý“ vláček, kterým turisté mohli zažít okružní jízdu z přístavu na Kleopatřinu pláž a zpět, což byl kousek a naráz vezl spoustu lidí, zaplatil každý 3 eura. Nevěřte tedy někomu, kdo si hraje na brouka Pytlíka, který všechno ví, všechno zná, protože už tam tolikrát byl, jelikož mnohdy nemusí mít vůbec pravdu. A ještě k ostatním turistům v Turecku. Doopravdy jsou turistické lokality zaplavené lidmi z Ruska. V prvním svém blogu z Turecka jsem se jich snažila zastat, ale někteří jsou fatk hovada. Všichni hluční, jak svińa, v jídelně nemají žádný problém do vás žduchnout a odstrčit, aby se k nabídce rautu prodrali dříve. Arogantní a namistrovaný národ to je. Musím přiznat, že je to fakt. Hluční ale byli i Češi, když jich byla větší skupina. Prostě Slované. Něco máme všichni společné. Noblesu jsem tam ale až na výjimky neviděla.
ORIGINÁLY A FAKE Kdo do Turecka míří za nákupy značkového oblečení, kabelek a kožených výrobků, tak si musí uvědomit, že v nabízeném zboží jsou doopravdy propastné rozdíly. Zboží z bazarů je úplně jiné kvality než to ve skutečně značkových prodejnách hlavních bulvárů města, které jsem také navštívila. No ale tam je také úplně jiná cena, což je samozřejmě jasné.
SEN O KAPPADOKII Ráda bych se do tohoto města ještě jednou vrátila s tím, že zde pobyla deset, jedenáct dnů a na dva dny si zajela do Kappadokie nafotit tuto naprosto unikátní oblast Turecka. Líbila by se mi i návštěva Zeleného Kaňonu. To mne láká moc, tak uvidíme, jestli se mně to někdy podaří zrealizovat…
Turecko při mém rozhodování, kam vyrazím na dovolenou, vyhrálo letos nejen proto, že jsem si chtěla užít povalování na nádherné pláži a plavání v křišťálově čistém moři. Jak už jsem napsala v minulém článku, bylo pro mne hodně důležité, že nebudu zavřená týden v neosobním resortu, ale budu si moct zajít do města obdivovat starobylé památky. A že jich v Turecku je! Ona je to balšaja zemja, jak by řekli Rusové, kterých tady ostatně je mezi turisty hodně požehnaně. Právě dnes jsem se zcela neplánovaně ocitla dopoledne na pláži uprostřed komunity ruských turistů. Prakticky mně kolem hlavy zurčila jen ruština, kterou jsem se učila osm let, takže jsem stále docela rozuměla, i když od mé maturity z ruštiny proteklo hodně vody v řece Švarcavě, na které jsem se narodila. Že byste na pláži mezi Rusáky neleželi kvůli současné válce? Napadlo mne, že by tím někdo mohl argumentovat. Já jsem myslela spíše na jejich pradědy, kteří nás osvoboili z německé nadvlády. Jasně, potom přišel osmašedesátý rok, s kterým jsem také nesouhlasila, ale na druhé straně nám nikdo z anglosaských ani jiných zemí nepomohl. A že jsou Rusi roztahovační, dominantní, hrdí na svou zem? Jsou… To je všechno pravda… On by také hned tak nějaký národ nepřežil ten atak v podobě hladu a zimy v zákopech ruské zimy. Oni si toho už docela dost zažili… Nejenže vyhnali Němce s Hitlerem a jeho snahou zotročit si Slovany, ale porazili i Napoleonovo vojsko, takže tento národ už toho má fakt dost za sebou. Zpět ale do Turecka. Dnes jsem vyrazila po snídani koupit část věcí, které jsem si vyhlédla už včera. Plán jsem měla ale už z domova. Je to tak. Do Turecka se jezdí i za nákupy. A jsou na to dobře připravení. Někde lze smlouvat, někde jsou fixní ceny. Zjistila jsem, že mám na smlouvání talent, kde to nešlo, respektovala jsem nastavené ceny. Hned poté jsem zamířila opět k moři do míst ke skále, kde je písek bez šutrů i na dně, takže člověku nehrozí, že se mu stane to, co mně včera asi jen o dvě stě metrů dále. Rusáci, mezi nimiž jsem se dopoledne ocitla, o tom asi moc dobře věděli, protože jsem viděla už včera, že bylo v těchto místech mnohem více lidí než tam, kde jsem si poranila nohu. Užívala jsem si koupačky, plavala a špekulovala, kdy vyrazím po památkách, protože to jsem měla v plánu také už doma. Pořád jsem přemýšlela, jak to bude se světlem, kdy a kam bude nejlepší vyrazit s foťákem. Nakonec ale bylo odpoledne zase všechno jinak než jsem původně plánovala. Chtěla jsem jit ještě něco nakoupit s tím, že potom věci hodím do hotelu a povalím zase k moři. Tam, kde jsem nakupovala dopoledne, ale narazila kosa na kámen. Obchodník si asi uvědomil, že cena, za kterou jsem u něj nakoupila, pro něj nebyla zase až tak výhodná, jak chtěl, tak byl docela bez nálady a o nějakém smlouvání nemohlo být řeči. Vyrazila jsem tedy zcela bez plánu k Červené věži, která se nachází za výběžkem v moři od Kleopatřiny pláže. Více o Ćervené věži, která byla postavená v roce 1226, zde. Abych se tam dostala, musela jsem jít městem a poté prošla nejen uličkami plných obchodů a Velkým bazarem, ale také přístavem. Jakoby se mně tam otevřel zase jiný pohled na Alanyi. Však mrkněte na fotky, které jsou více vypovídající než spousta mých písmenek. Docela jsem si tím pochoďákem městem pořádně mákla, i když až tak nepražilo, jak dopoledne. Blbé bylo, že jsem si nevzala foťák, protože jsem s tím vlastně vůbec nepočítala. A tak všechny fotky, co jsem dnes udělala, jsou z mobilu. Jsem si říkala, že příště na dovolenou už velký foťák nepotáhnu… Dnes jsem to zvládla i bez něho a možná to pro mne bylo znamení. Každopádně jsem byla i bez foťáku pořádně nadřená. Musím mrknout, kolik mám v nohách kroků. Moje babička, která už nežije, by řekla, že jsem měla nohy ubroušené až u prd….le. Omlouvám se citlivějším povahám, ale babička to tak výstižně nazývala. Když jsem se dostala z Červené věže zpět do přístavu, tak mně každopádně na ruce začaly drnčet chytré hodinky, že mám abnormálně vysoký tep. No v klidu ho mívám i 42 tepů za minutu a teď hercna bóchala přes sto. Taky žádná hrůza, ale chytrým hodinkám se to prostě zdálo moc… Měla jsem žízeň, tak jsem si koupila litr Fanty a nalila do sebe ty cukry a hned se mně lépe vykračovalo zpět do hotelu, i když ze mne zase potom valily kýble potu… Tož tak… Odpoledne jsem se už k moři nedostala, ale zato mám pěkně fotky a ještě jsem něco nakoupila. Jasně, že samé originály! Ať žije shopping a Turecko!
V Turecku jsem byla poprvé v době, kdy jsem ještě fotila na film, takže to mohl být přelom let 2000 až 2002. Byli jsme tehdy s manželem v Kemeru a zrovna toto místo mne nějak nenadchlo. Byla tam oblázková pláž a docela mne znechutilo, jak se tam domorodkyně koupaly v dlouhých elasťácích s černým pláštěm přes ně a černým šátkem na hlavách. Chlapi si přitom dopřávali koupel v plavkách. Připadali mně tenkrát, jak jejich otrokyně. Dále mne znechutila jedna stará babka, která přes den šoulela venku jakési jejich placky a pekla je na obřím kameni. Jednou jsem ji potom zastihla, jak měla asi po šichtě, na kameni měla vyhozenou nohu a drápala si na tom „plackovém“ šutru špínu z prstů na nohou. To bylo fakt hnusný… Ještě, že jsem si od ní nikdy žádnou její placku nekoupila… Zato jsem si tam ve městě tehdy poprvé dala na stánku jejich kuřecí kebab. Stál pár kaček a od té doby jsem nikde tak dobrý už nejedla. Tehdy jsme si také udělali výlet do Pamukkale a Hireapolisu. V tamním termálním Kleopatřině bazénu jsem se nevykoupala, protože mne tehdy odradily domorodkyně, které se tam koupaly každá ve spoustě vrstev oblečení i s šátkem na hlavě, takže si tam vlastně svým způsobem hromadně vypraly svoje propocené hadry, což byl důvod, co mne ani náhodou nelákalo ponořit se do stejného bazénu byť s termální vodou… Tehdejší výlet byl spojený také s předváděčkou výroby koberců a koženého oblečení – takové PR tehdejších delegátů to bylo, což mne nesmírnš otrávilo. Když jsem v srpnu hledala, kam v září vyrazit za prodloužením léta, zpočátku jsem proto o Turecku ani náhodou neuvažovala. Prokousala jsem se nabídkou do Egypta, kam jsem se už dříve zařekla, že do těch „bezva“ resortů nevkročím. V jednom okamžiku jsem sice byla na vážkách, ale nakonec jsem Egypt tímto zavrhla… Ve hře byly Kapverdy, Kanárské ostrovy i Madeira. No a nakonec vyhrálo Turecko! Alanya, kde je historie i koupání na Kleopatřině pláži, která se může pochlubit modrou vlajkou. Na mne je tu sice moc lidí, ale přesto si to užívám. Moře teplé jako kafe a Turci nejsou otravní jako například byli před lety Tunisané, kam už asi také nikdy nepojedu. Ale nebyla bych to asi já, aby trošku i něco nedrhlo. Rozhodně jsem neskákala dva metry vysoko radostí, když v Brně na letišti rozhlasem hlásili, že odlet bude o dvě hodiny opožděný. Nakonec to byla sice jen jedna hodina, ale i tak… Z Antalye jsme busem vyráželi do Alanyie až půl hodiny po půlnoci a na místě jsme byli ve tři hodiny ráno. Blahořečila jsem si, že jsem neuposlechla „hříšnou“ myšlenku, že bych s sebou vzala svou mamku, které táhne na 85 a už ji tělo neslouží, jak pár let zpět. Už při výstupu z busu, který nás vezl od letadla k letištní hale, by musela zdolat obří schod, což nevím, jestli by dala. Určitě by nezvládla ale vléct z letiště a poté až k dalšímu busu svůj kufr. A já bych také nezvládla vléct dva kufry a batoh s noťásem a foťákem na zádech… Holt už mně také není dvacet… Celkově byla ta cesta záhul, protože bylo zpoždění a odlet byl i tak večer… A mamka chodí spát v devět… Při cestě jsem se přesvědčila, že toto by pro ni fakt už nebylo a dobře, že jsem poslechla intuici… Do postele jsem se dostala o půl čtvrté. Recepční byl na odbavení nových cestujících na recepci sám. Jo a řidič busu nás vyložil u odbočky z hlavní ulice. Mávnul rukou do tmy, že tam někde je náš hotel, takže jsme museli dusat tureckou nocí a sami si najít místo svého přechodného bydliště… Dnes jsem se dozvěděla od delegáta, že nás měl vysadit u vchodu do hotelu, což kluk ušatá fakt neudělal… Po snídani nás čekala schůzka s delegátem a bylo to chvílemi fakt úsměvné. Mladý muž nám hlavně chtěl nabídnout různé výlety, které jsou logicky od cestovky nekřesťansky předražené. Tož ale nějak se uživit také musí. Co mne ale fakt pobavilo, že měl boreček informace pro nás jen v angličtině. Některé účastníky zájezdu, kteří anglicky moc nevládnou, to hodně znervóznilo. Chlapec jim začal vykládat, jak si to mohou přeložit a jedna paní se ohradila, že má mobil výhradně na volání… Jinak se „porady“ účastnil jeden zkušený cestovatel, co už tady byl snad osmkrát a po nabídkách delegáta na výlety, kdy ten nejlevnější okruh na půl dne městem vyšel snad na 36 euro, mu do toho turecký veterán trošku hodil vidle, když řekl, že zapomněl všem říct, že taxíky vás tady svezou do vzdálenosti 25 kilometrů za jedno euro! No jsem se musela v duchu chechtat jako blázen. (Během pobytu jsem ale zjistila, že je realita s cenami taxíků úplně jiná než tvrdil onen senior, takže se našemu průvodci zpětně musím omluvit). Moc do smíchu mně ale nebylo o hodinu později, kdy jsem se slastně nořila do vln Středozemního moře na vyhlášené Kleopatřině pláži. Stalo se to v okamžiku, kdy jsem si při manévru ve vodě škaredě odřela palec na noze a jeho okolí zespodu šlapky. Jak k tomu došlo? No lehce. Přestože je pláž písečná, v moři je jakoby skála a v jednom místě měla prostě zcela nečekaně ostré hrany… A já, coby neohrabaná velryba, jsem tak přišla k nepříjemnému odření… Ani jsem se na tu ránu nechtěla podívat, ale viděla jsem, že z toho crčí krev, protože byl od krve písek… Moje nervy! Poté jsem viděla jednu dívku, že má boty do vody… No a toto nám náš delegát neřekl, nač si máme dát pozor… Že ale máme jet na nákupy zlata, kůže a hader s ním, tak to říct nezapomněl… (Na obhajobu delegáta po návratu domů dopisuji, že pokud jsem se něj během pobytu obrátila s prosbou o informace, týkající se odjezdu na letiště, tak ochotně a rychle odpověděl). Ach jo… Tož tak… Zase zranění. Mám s sebou desinfekci, tak jsem to postříkala a snad se to nezanítí… Tak jsem tady dnes začala svou dovolenou… Snad už mne nic špatného nepotká a budou jen samé super zážitky…
