Dnešní křížovou cestu na Antonínku doprovázelo krásné počasí

Letos je to přesně pětasemdesát let, co byla na Svatém Antonínku z iniciativy rodáka z Ostrožské Lhoty P. Antonína Šuránka instalována Křížová cesta. Autorem reliéfů jednotlivých zastavení byl tehdy akademický sochař Julia Pelikán. 
Dnes jí v modlitbě a zamyšlení nad texty P. Antonína Šuránka prošlo okolo stovky věřících nejen z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky a Ostrožské Lhoty, ale přijeli také poutníci z Brna, Strážnice, Veselí nad Moravou a dalších obcí Slovácka. Nejpočetnější skupina poutníků ale i letos dorazila z Velkého Ořechova, kde P. Šuránek působil. Přijel jich plný autobus a další účastníci přijeli automobily.
Mnohé návštěvníky překvapily prořezané a pokácené stromy, což bylo ale nutné před poutní sezonou udělat, aby nedošlo k poranění návštěvníků tohoto krásného místa.

Podrobnosti o budování křížové cesty:

Netypické nápisy jednotlivých zastavení navrhl P. Šuránek a o vyobrazení pašijových výjevů požádal akademického sochaře Julia Pelikána.
Jedno z jeho „kukátek“ je o Mistru Pelikánovi a zminíl v něm také kžížovou cestu.
… „Poprosil jsem Mistra Pelikána, aby vytvořil reliéfy pro jednotlivá „zastavení“. Byl velmi ochoten a dal se ihned do práce. Vyžádal si nápisy, které ponesou ta „zastavení“ a do čtrnácti dnů měl čtrnáct modelů. „Prožíval jsem přitom znova minulou válku, tu naši křížovou cestu, a tak jsem se do toho vložil, že mně dílo přímo rostlo pod rukama …“ Pak vtesával výjevy do kamenů, které dnes vyvolávají v poutnících a turistech hluboké úvahy o smyslu utrpení. Křížová cesta končí vítězným: „Smrtí se život nekončí, pouze mění.“…

Zdroj: Kukátka 2

Díky strážci kaple, kterým od roku 1943 byl pan Dominik Budař, máme řadu zajímavých poznámek týkajících se budování křížové cesty. 81 let staré řádky se pro nás mohou stát svědectvím našich předků a inspirací pro naši generaci.
Jak by prace probíhaly dnes?

Obdivuhodný je nejen počet lidí, který se do budování zapojil, ale i fakt s jakým nadšením a úctou k celému dílu přistupovali. Stávající prostor křížové cesty bylo potřeba nejdříve koupit od obce a hlavně srovnat terén a vyčistit od stromů, keřů a kamení.

 Začtěme se do řádků, která pro nás ukrývají staré pamětní knihy:

„Dne 7. ledna 1949 bylo započato u Sv. Antonínka s přípravnými pracemi ku postavení Křížové cesty na této posvátné hoře. Místním rozhlasem byli občané blatničtí upozornění, aby přiložili ruce k dílu, které bude věrným svědkem a teploměrem lásky. Dílo sv. Antonína na blatnické hoře a občanů blatnických. Ač bylo počasí krajně nevlídné, dostavilo se první den (tj. 7. 1) . 46 ochotnýchu mužů a jinochů. Druhý den jich přišlo 57. Dne 10. 1. tj. v pondělí 68. V úterý dokonce 87 mužů a jinochů, ve středu za hrozné sněhové vánice bušilo krumpáčem do zmrzlé země a tuto nakládali na vlečňák traktoru 56 párů pracujících rukou.

Když jsem pozoroval, kdo všechno zde bral účast na tomto Bohu milém díle, zaběhnul jsem v myšlence 10 r. zpět, kdy tito dnešní brigádníci byli mezi těmi, kteří nás vyháněli ze dveří, když jsme chodili dům od domu, aby většina svým podpisem rozhodla, by obec blatnická prodala pozemek na postavení exercičního domu u Sv. Antonína a zdůrazňovali svůj nesouhlas slovy: Dokud my jsme zde, tak se u Antonínka nic nezmění.

A dnes – roztál led na srdcích mnohých a poznali svůj omyl.

Díky vám všem, kteří jste pochopili. Bůh vám buď na přímluvu ochránce Blatnické hory a milého Slovácka štědrým oplatitelem.

Jako štědří dárcové, kteří přispěli hmotnými věcmi, aby v této nepohodě bylo něco teplého v poledne ku zahřátí podáno, budiž jméno jejich v kronice Sv. Antonínka zapsáno: Stanislav Vyskočil, mistr zámečnický – 5 l vína, cukr Jaroslav Cícha č. 360 – 5 l vína, cukr Jan Bachan č. 188 (bývalý strážník) – 6 l vína, cukr Jan Lukáš, pekař – 10 l vína, cukr Jan Valášek, rolník (za branou) – 6 l vína, cukr Jan Hlavinka, obchody – 1 l slivovice, cukr Jan Janás, mistr sedlářský – 5 l vína
D. B. – kuchař
A. C. – kuchařka

Všem, kteří se zúčastnili v brigádě Sv. Antonína srdečný dík a Pán Bůh zaplať. U Sv. Antonínka dne 15. ledna L. P. 1949.“

∗∗∗

„Dne 2. března 1949 na popeleční středu byly posvěceny (14 kamenů) základní kameny ku stavbě křížové cesty. Kameny byly vylámány u Sv. Antonínka a dovezeny na ověnčeném voze ku farnímu kostelu a po popelci veledůstojným panem farářem P. Františkem Křeháčkem posvěceny.“

„Dne 11. 3., v den svátku čtyřiceti sv. mučedníků

V pátek byl položen základní kámen ku 1. zastavení křížové cesty – Pán Ježíš na smrt odsouzen.

Kámen položil a zazdil do základu pan Jan Durna (Ostr. Lhota) za spolupracujících těchto dělníků:
Antonín Páč ze Lhoty, J. Křápek,  jeho bratr František Bachan, František Turčín, Jan Těthal, Ludvík Vaněk, Josef Budař z Blatnice.

Dále při stavbě pomáhali:
Antonín Bogar, J. Kotača, J. Smějsa, Těthal st. aj. Těthal ml., J. Karlík z Blatnice a F. Petratur č. 11 a Fr. Smějsa.

Materiál jako: cement, štěrk, písek a jiné hmotiny navozilo traktorem Zemědělské stroj. družstvo z Blatnice pod Sv. Antonínkem za obětavého řízení hospodáře tohoto družstva pana Josefa Hanáka obětavého a starostlivého člena Matice svatoantonínské v Blatnici č. 186 obětavým traktoristou panem Josefem Smějsíkem z Blatnice.“

∗∗∗

24. 3. 1949 jest čtvrtá neděle postní.
Jarní slunce přímo praží, na výsluní jest 32 °C.
Tytam jsou studené dni březnové zimy, kdy jsme pracovali zde při 18 °C pod nulou.
Posvátný kopec blatnický jest zaplaven návštěvníky jako o poutích. Mladí, staří, obojího pohlaví puzeni zvědavostí jak daleko pokročila práce na křížové cestě.

I kostel sv. Antonínek byl obléhán poutníky, hlavně těmi, kteří jak sami prohlašují „nevytáhnul jsem celou zimu paty z chalupy“.Byli jsme zde až do pozdního večera 20h.“

∗∗∗

„ Píšeme 2. dubna L. P. 1949.

Slunéčko mile ohřívá matičku zemi, skřivánek vysoko pěje svůj věčný hymnus Pánu svému Stvořiteli a rolník nedaleko stírá z čela pot a velí svým koním zpoceným, aby ustali a vydechli si v těžké dřině. Je jim toho třeba.

Starostlivý hospodář pan Josef Hanák ač sám má mnoho práce doma, najmul si pomocníka pana Josefa Hrušku k neodkladné práci u Sv. Antonínka.

Vláčíme a oséváme navezený prostor mezi řadou křížové cesty, kterou aby, dá-li milý Bůh deště, se místo toto zazelenalo a porostlo travou. My urovnáváme zbylé jámy a pan Hanák seje. …

Končíme dnešní práci a jdeme domů. Je zítra neděle Smrtná.

Jan Durna, J. Křápek, Ant. Páč, J. Budař, Jan Těthal, L. Vaněk

(Josef Turčín daroval svůj zasloužený výdělek zde u Sv. Antonínka o obnosu 400 Kč pro budování Matice svatoantonínské. Pán Bůh mu to zaplať.“

∗∗∗

„Dnes tj. 10. 5. byla skončena práce se stavbou křížové cesty. Poslední tj. 14. zastavení dokončil pan J. Kaňa č. 215 z Ostrožské Lhoty.

11. března bylo započato se zabetonováním 1. zastavení a 10. května bylo dokončeno poslední zastavení.

Základní kameny posvětil na popeleční středu veledůstojný pan farář P. Fr. Křeháček.

Na stavbě pracovali tito dělníci:
Jan Durna z Ostr. Lhoty, Jan Stehlík, Jan Kaňa, Jan Křápek, Antonín Páč, Josef Budař

Kamenické práce provedl pan J. Roháč, sochař z Uh. Ostrohu.

Ostatní práce provedli naši domácí lidé pod vedením pana Jana Durny.

Sv. Antonínek pomáhal našim ochotným a obětavým dělníkům.

Pán Bůh jim to zaplatí a vynahradí na přímluvu sv. Antonínka.“

Dalším z plánů bylo vybodovat v zadní části křížové cesty malou kapli a hřbitov.
K realizaci nikdy nedošlo a zbyl nám jen zápis v kronice z roku 1951.
Skrze nástup totality ustaly práce na Antonínku, ale víra lidí a láska k poutnímu místu naštěstí přetrvávala dál.

„Vše k větší cti a slávě Boží!

Dnes, dne, 26. června 1951 v den svatých mučedníků sv. Jana a Pavla (rodných bratrů) bylo přikročeno ku položení záklaního kamene, pro postavení kapličky na lesním hřbitůvku u křížové cesty zde na kopci u Sv. Antonínka.
Dohodou, představenstva Matice svatoantonínské a z iniciativy našeho milovaného otce veledůstojného P. Antonína Šuránka bylo usneseno, aby mezi 7. a 8. zastavením  křížové cesty byl pořízen malý hřbitůvek jako jest na Sv. Hostýně a na něm byla vybudována kaplička s oltářem a v té kapličce byly zasazeny mramorové desky, které by budoucím generacím připomínaly, že se na Cirilometodějské Moravěnce (na Hané) r. 1850 v Beňově (na Přerovsku) narodil J. E. Mons. Th. Dr. Antonín Ciryl Stojan, arcibiskup a metropolita Moravský, miláček a tatíček všeho katolického lidu, budovatel Velehradu, (Stojanova) a Sv. Hostýna a dobrodince Sv. Antonínka na blatnické hoře, který zde u Sv. Antonínka kázal a udílel sv. biřmování.
Počátek byl tedy učiněn dnešního dne.

Bůh a Matka Boží, na přímluvu sv. Antonínka žehnej a pomáhej uskutečnit toto Bohu milé dílo, v této neklidné době.

Návštěva Opavy a vernisáž fotografické soutěže Můj svět

Včera jsem se poprvé v životě vydala do Opavy. Počasí bylo, že by člověk psa z domu nevyhnal. Vytrvale pršelo a bylo šedivě hnusně, takže rozhodně nebyl čas na nějaký výlet do neznámého města. Přesto jsem se na cestu vydala, protože úterý 12. 3. patřilo předávání cen 16. ročníku celostátní fotografické soutěže s názvem Můj svět, kterou pořádá Charita Opava a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity Opava.

No a já jsem tam měla přebírat ocenění za 2. místo v kategorii Můj charitní svět. V životě jsem získala hromadu diplomů na závodech na nejrůznějších běžeckých závodech. V oboru fotky zatím ani jeden, i když se vlastně fotografování věnuji 27 let, což je mnohem delší čas než co jsem závodně běhala.
Je ale fakt, že jsem vlastně fotky ani do žádných soutěží vlastně neposílala. Jen asi třikrát a tehdy neuspěly. Ono v oceňování fotografií je to mnohem složitější než při běžeckých závodech. V běhu je v cíli hned naprosto jasné, kdo doběhl v jakém pořadí. U fotek jde při rozhodování, která byla ta nejlepší, o mnohem citlivější proces… Obyčejně se musí sejít porota odborníků a ta rozhodne, co je nejlepší fotka. Hodně potom záleží, jak je který porotce vnitřně naladěný, co se mu líbí. Tady to prostě nejde přesně změřit jako v běhu na stopkách.
No a tentokrát jsem uspěla s jednou ze tří zaslaných fotek, tak jsem se vydala na tu náročnou cestu v dešti. Vzhledem k tomu, že jsem jela do Opavy poprvé v životě, tak jsem si vzala tašku s foťáky, že si projdu město a něco tam nafotím.  Přes web jsem zjistila, že je to krásné město a žije zde 55 000 obyvatel! Sama jsem odhadovala, že by jich mohlo být tak okolo 25 000, což jsem se hodně spletla.

PROCHÁZKA A FOCENÍ OPAVY
Rozhodla jsem se být na místě s několikahodinovým předstihem déšť – nedéšť. Kdesi v hloubi duše ve mně doutnala naděje, že „tam“ třeba pršet nebude, jak na Slovácku. Po cestě „tam“ i na samotném místě ale pršelo asi ještě víc než na Slovácku. Město jsem ale přesto v klidu prošla a nafotila. Rozhodně nezklamalo! Bylo nádherné i v dešti na fotkách (viz. fotogalerie pod textem) mně záběry nekazí davy lidí, protože kdo mohl, byl zalezlý někde v suchu a teple. Já jsem měla díky brouzdání v dešti pěkně špinavé boty a teplo mně rozhodně nebylo. Zahřála mne až česnečka a dobrý oběd v jedné restauraci v centru města. Fotky dokazují, že je město krásné a mělo kouzlo i zmáčené deštěm.

VERNISÁŽ
Předávání cen bylo ve Slezském zemském muzeu, což jsou krásné prostory s moc zajímavou stálou expozicí.

Slezské zemské muzeum, kde se vernisáž uskutečnila a výstavu fotografií je zde možné navštívit.

Ceny předávali pedagogové z Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě profesor Jindřich Štreit, Jiří Siostronek a ředitel Charity Opava Jan Hanuš.

Pedagogové Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě Prof. Mgr. Jindřich Štrei, dr. h. c. (vlevo) a Jiří Siostrzonek, Ph.D.

S panem Štreitem se znám dlouhé roky. Potkávali jsme se na jeho výstavách, ale třeba také při poutích na Velehradě. Vedla jsem s ním rozhovory pro noviny, fotila ho. Nejvíce mně udělal radost, když jsem ho vyfotila při velehradské národní pouti, kde přebíral ocenění a já mu potom poslala fotku. Obratem mně odepsal, děkoval a fotku moc pochválil. To pro mne tehdy byla velká odměna, když člověka, který fotku nikdy nestudoval, pochválí takový borec. Naše setkání v Opavě proto bylo moc srdečné.

HISTORIE A VÝVOJ FOTOGRAFICKÉ SOUTĚŽE
„Před lety přišel s nápadem uspořádat tuto soutěž pracovník Charity Opava Štefan Guber.  Byl to výborný keramik, který pracoval v našich keramických dílnách. Je to ale také absolvent Institutu tvůrčí fotografie u Jindřicha Štreita a Jiřího Siostrzonka. První ročník mohl mít čtyřicet, padesát fotek, ale ty byly pouze od autorů z Opavy. Fotky se ale odborné komisi líbily. Její členové nás motivovali, že bychom mohli oslovit i ostatní pracovníky, klienty a dobrovolníky charit v celé republice. Dali jsme na jejich slova a soutěž postupně rostla. Za šestnáct let bylo nejvíce 300 zaslaných fotografií. Letos porota vybírala z 214 snímků. Komisaři říkají, že rok od roku roste úroveň zaslaných snímků a rok od roku je pro ně proto těžší vybrat ty, které budou oceněné. Já se výběru neúčastním, protože znám autory, ale je velmi zajímavé sledovat hodnotící komisi, která má před sebou snímky označené pouze čísly. Jsou to lité boje o každý snímek. Rozhodně to neprobíhá v nějakém poklidu, že by si sedli u kafíčka a řekli raz – dva – tři tyto fotky bereme. Opravdu tam probíhá vášnivá debata, která fotka a proč má zvítězit. Až vyberou ty nejlepší, jsou k číslům přiřazena jména autorů,“ popsal historii i vývoj výstavy Ivo Mludek z Charity Opava, který má organizaci soutěže na starosti.

KOMENTOVANÉ VYHLÁŠENÍ VÍTĚZŮ
Při vernisáži fotografií Můj svět bylo úžasné, že se před předávání ocenění jednotlivým autorům promítaly na plátno vítězné snímky. Pan Štreit s kolegou Siostrzonkem komentovali, proč konkrétní fotografie ocenili a vyzdvihli, co je na nich dobré. Vernisáž byla tedy i pro účastníky hodně poučná.

Můj oceněný snímek s názvem: SPOLEČNĚ NA CESTĚ zachycuje příznivce, podporovatele, klienty i pracovníky Charity Uherské Hradiště při postní křížové cestě na kopec Rochus nad městem.

Jiří Siostrzonek k fotografii řekl: „Poutě – putování krajinou ve vlastní duši, putování ve společenství lidí, kteří cítí stejně, je naprosto nenahraditelná věc. Já si myslím, že poutě získávají čím dál tím vice na oblibě. A to nejen těch individuálních poutníků, kteří putují třeba do Compostely a podobně, až se trošku bojím, aby se z toho třeba nestala atrakce a nějaká druhotní záležitost, ale já jsem přesvědčený o tom, že kdo jde jakoukoliv krajinou, putuje, vždy dojde jakéhosi naplnění. Chodit v krajině je prostě podle mne jedna z nejdůležitějších věcí.“

Diplom za druhé místo mně předal Jindřich Štreit, čehož si moc vážím. Autorem fotografie je Petr Kubesa – velké díky!

Jindřich Štreit byl osobnější a připomněl: „My se s Lenkou známe mnoho let, protože je fotografka, která pracuje pro různé noviny, časopisy i společnosti. Setkáváme se pravidelně na poutích. Tato fotka je zajímavá v tom, že pokud jdeme krajinou sami, je to velmi příjemné, protože můžeme meditovat. Pro mne je ale vždycky skupina, která jde krajinou, ještě jakousi nadstavbou, protože si můžeme vyprávět a cítíme tam společenství. Nejen prožíváme krajinu, ale i to vzájemné, co je mezi námi. U Lenky bych ještě rád řekl, že má syna, který je profesionální fotograf a v současné době fotí pro MAFRu.

Zlaté ocenění v kategorii Můj charitní svět patří Michaele Vostalové z Třebíče, která je v třebíčské charitě vedoucí projektu Fotíme bez bariér a zároveň také ve Stacionáři Úsměv sama zaznamenává prostředí sociálních služeb. Je to také bývalá studentka pedagogů Jiřího i Jindřicha.

Jiří Siostrzonek k fotografii řekl: „Já se přiznám, že k této fotografii neřeknu nic, protože je v ní podle mne všechno. Z mého pohledu je proto beze slov.“

Jindřich Štreit prozradil své vyznání k fotografování: „Všímejte si každého detailu, který nás obklopuje nebo s kterým se setkáváme. Tím, že máme v ruce fotoaparát, se vlastně přinutíme hledat a studovat krajinu a máme z výletu, procházky, místa, kudy procházíme daleko větší zážitek. Prožijeme ho tím, že si ho vlastně nastudujeme. Fotografování je proto hned po lásce to nejkrásnější, co mě v životě potkalo.“

Na závěr zaznělo, že cenu a čestné uznání si zaslouží všichni, kdo obeslali tuto soutěž. „Fotografování je radost a vy se s tou radostí podílíte s námi ostatními. Poděkování patří i těm, kdo motivují klienty nebo zaměstnance k tomu, aby fotografovali. My jsme se kolem třetího, čtvrtého ročníku báli, jestli se to nevyčerpá. Není tomu tak! Naopak se zvedá nejen počet účastníků, ale i úroveň fotografií.“

Výstava bude putovat po celé republice. Už se přihlásily Olomouc, Přerov, Ostrava, Třebíč…
Další podrobnosti z vernisáže se spoustou fotek najdete na stránkách Charity Opavy zde.

Putování na Velký Lopeník

Chtěla jsem si vyčistit hlavu, proto jsem dnes hned ráno vyrazila do přírody. Za cíl putování jsem si vybrala rozhlednu na Velkém Lopeníku v Bílých Karpatech, protože jsem tam ještě nikdy nebyla. Ano, je to ostuda, ale nějak jsem se tam nedostala, i když žiji už sedmatřicet let necelých 40 minut od vesničky Lopeník, kde jsem na parkovišti u lesa nechala auto a dál šla po svých.
V duchu jsem doufala, že by mohla být mlha a fotky by byly při pohledu z rozhlednu do údolí zajímavější. No jasně, že jsem zase vlekla brašnu s foťákem plus dva objektivy. Den předem jsem mrkla na mapu, kudy se nahoru dostat a měla jsem jasno. Šla jsem značenou cestou, i když se nabízela trasa o kilometr kratší, ale to jsme nechtěla riskovat, protože jsem měla obavy, že to bude na mne netrénovanou osobu moc prudké. A navíc pravé koleno prošlo před koncem roku operací.
Foťák jsem z brašny vytáhla už při cestě k rozhledně a fotila nějaké detaily z lesa – však můžete mrknout níže. Po vyškrábání na rozhlednu jsem ale musela jen konstatovat, že dnes to prostě na fotografování krajiny fakt nebylo. Byl hnusný šedivý opar – asi to nejhorší, co může fotograf chtít. Pohled do údolí mně tedy nevyšel. Zdokumenoval jsem proto alespoň samotnou rozhlednu a její okolí. Zpět jsem se vracela trasou o kilometr kratší a blahořečila jsem si, že jsem se tudy nerozhodla jít nahoru. Neudržovaná lesní cesta byla plná popadaných větší, takže jsem byla fakt ráda, když jsem měla zase pevnou půdu pod nohama. Operované koleno ještě není pořád tak jisté, jak bývávalo kdysi dávno, když mně to docela dobře běhalo.
Každopádně výletu nelituji. Navštívila jsem další zajímavou lokalitu, kde jsem ještě nebyla, i když ji mám skoro za humny. Lesem jsem šla prakticky sama. Jen jeden pár mladých lidí jsem potkala při návratu dolů.
Fotozastávku jsem si potom ještě udělala v obci Březová (okres Uherské Hradiště, aby nedošlo k mýlce..). Když jsem projížděla okolo krásně upraveného areálu tamní školy, tak jsem vzpomínala, jak jsem sem jako první novinář přijela udělat rozhovor s ředitelem Ludvíkem Zimčíkem v pradávných dobách. A jen jsem žasla, co jsem se tehdy všechno dozvěděla, že se zde na dálku vzdělávají české děti, které s rodiči žijí v zahraničí z nejrůznějších důvodů. Některé i proto, že se na příklad v Americe věnovaly profesionálně sportu. Dnes už je zde nejen mateřská a základní škola, ale také Lyceum s možností získání maturity. Po mé návštěvě a zpravodajství v regionálním týdeníku se později objevily informace o netradičním vzdělávání ve škole kdesi na konci světa nedaleko hranic se Slovenskem uprostřed Bílých Karpat v České televizi a spoustě novin a časopisů.
Je neuvěřitelné, co je možné dokázat i v zapadlé vesničce u hranic, když má někdo dobrý nápad a dokáže ho realizovat, což se tamnímu řediteli Zimčíkovi podařilo naplnit měrou vrchovatou.

Postní duchovní obnova s Václavem Čápem v koclířovské Fatimě

Dlouholetý překladatel a misionář Václav Čáp při víkendové postní duchovní obnově v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově ve svých promluvách zaostřil na téma Apokalypsy z evangelia knihy Zjevení sv. Jana.
Hned v úvodní přednášce v pátek večer posluchačům připomněl, že vše, co svatý Jan zapsal v knize Zjevení, je znamením naděje v dnešní době, kterou prožíváme. „Každá doba má své znamení časů. Duchu Svatý dej, aby skrze tvůj dotek zůstala naše srdce klidná v této neklidné a náročné době. Janovo Zjevení je knihou vyzývající k bdělosti. Co máme dělat? Jan říká: „Slyš!“ Ne, co mají dělat druzí, ale co mám dělat já,“ upozornil kazatel. Dále připomněl, že je třeba v knize rozlišovat význam symbolů a nebrat je doslovně. „Jan nám dává návod, jak se chovat a být bdělí a tedy i připraveni v každém čase. Ústřední místo má v knize Zjevení – Apokalypse Ježíš a my se k němu máme přitisknout. Když jsme s ním, jsme pod jeho ochranou v každém čase. Sílu nám při tom dá Boží slovo, coby dvojsečný meč.
V sobotním dopoledni misionář rozebíral Janovy dopisy církevním obcím. Poukazuje v nich na jejich dobré i špatné jednání a zaznívá také výzva k pokání. „Dopisy vyzývají k zamyšlení nad vlastní situací a jsou inspirativní v každém období. Nejdůležitější pro nás je, jak nás vidí Bůh a ne druzí lidé. V dopise do Efesu sedmkrát zazní výzva k vytrvalosti v těžkostech a utrpení. Jsme pozváni k úsili o duchovní boj. K tomu je zapotřebí přesvědčení a horlivost lásky k Bohu, který dává zaslíbení k věčnému životu,“ řekl mimo jiné misionář.

Předsilvestrovské setkání na Antonínku

V dnešním předsilvestrovském odpoledni, poslední sobotě letošního roku, patřil Antonínek neformálnímu setkání u jesliček. Svatou Rodinu v životní velikosti vloni nechal zhotovit Sekulární františkánský řád a věnoval ji blatnické farnosti jako připomínku na letošní 800. výročí prvního živého betlému, který tehdy v italské vesničce Greccio poprvé v historii zorganizoval svatý František z Assisi.
A právě proto v dnešním odpoledni společenství RUAH a Matice svatoantonínská uspořádaly k připomínce kulatého jubilea neformální setkání u jesliček. Při setkání nebylo vše dokonalé, protože například nešlo ozvučení, ale to vůbec nevadí. Lidé se sešli, zazpívali si společně u jesliček, ochutnali vzájemně přinesené vánoční cukroví, kdo chtěl, mohl si opéct buřty a pro děti byla připravená také malá výtvarná dílnička. Aby nebylo nikomu zima, podával se horký čaj a svařák.
Na Antonínek si kvůli tomuto setkání našli cestu nejen lidé z obou stran kopce, ale třeba také z Petrova na Hodonínsku, Vacenovic, Uherského Hradiště a z největší dálky přicestoval Václav Tvarůžka z Hlubočec na Opavsku. „Prostě mne to sem táhlo, tak jsem přijel, i když nám cesta s kamarádem zabrala dvě hodiny,“ prozradil muž.
Velké poděkování patří za nápad Haně Brigitě Reichsfeld z Veselí nad Moravou, která přišla s nápadem této připomínky kulatého výročí živého betlému a také Alce Skřenkové z Ostrožské Lhoty, která opět ve skrytosti odvedla obrovský kus práce s přípravou jídla, nápojů a veškerého technického zázemí.  Poděkování patří také Tondovi Bogárovi z Blatnice, který vyhrával u jesliček na housle, vzpomínanému Václavovi, který si přivezl na Antonínek gajdy.
A nakonec velký dík samozřejmě všem, kdo přišli, aby si společně zazpívali a prostě jen tak obyčejně pobyli pod širým nebem s pohledem na Svatou Rodinu ze dřeva a vědomím, že svět se neskládá jen z negativních zpráv, které do nás valí média, ale můžeme společně zažívat spoustu krásného. Třeba jako bylo dnešní setkání na Antonínku, kdy lidé přišli jen tak, aby si popřáli nového roku jen vše dobré a zakoušeli osobní sdílení, které nikdy nemůžete prožít u mobilních obrazovek nejrůznějších moderních zařízení. Tož na zdraví!

Nejlepší vánoční dárky

Jak stárnu, tak mám o Vánocích radost z úplně jiných věcí, než když jsem byla malá holčička. Už se netěším na to, až se rozzáří stromeček a přijde na rozbalování dárků. Mé priority se prostě mění, a tak jsem si letos plnou parou uvědomila to, co už jsem několik let zpět jen tak tušila, ale nikdy jsem to nepojmenovala.
Co? No prostě, že největší dar pro mne je setkání u dobrého jídla a pití s blízkými, na které ve fofru života nezbývá tolik času. Proč? No prostě to tak je! Žijeme ve zrychlené době, kdy mají všechny aktivní generace klidně dvě i tři práce. Pokud k tomu u mladých rodin přičteme děti, kterým je zapotřebí se věnovat, tak se není čemu divit.
Největší radost jsem tedy letos měla z rodinného setkání s rodinami mých synů a mamkou, které „táhne“ na čtyřiaosmdesát. Také jsem se uvědomila, jak velkou radost člověk může prožít při pohledu na nejmladší členy rodiny při vánoční nadílce a jejich následné radosti.
Dárků byla i letos hromada, ale neuvěřili byste, co nakonec děti nejvíce zaujalo. Po dobrém obědě, kávě a  vánočním cukroví se starší syn zcela nečekaně zeptal: „Mami, je tady v baráku ještě někde ten starý psací stroj?“ „Ve sklepě! Proč?,“ zareagovala jsem. „No chtěl jsem to ukázat děckám, jak se dříve psalo na klasickém stroji,“ vysvětloval syn.
Poté skočil do sklepa a usedl se svými dětmi ke Consulu, který pocházel odhadem z šedesátých let minulého století. Nebyl můj, ale byl po manželových rodičích. První překvapení u dětí vzbudila skutečnost, že pokud člověk chce něco napsat, potřebuje papír, který je nutné do stroje nejdříve založit.
Desetiletý vnuk Míša záhy přišel na to, že kolečkem lze volit černou nebo červenou barvu písma. Rychle pochopil, že pokud nedá do jednotlivého písmena psacího stroje pořádnou ránu, tak se na papír neotiskne. Nechápal ale, proč se na konci řádku musí mechanicky páčkou posunout o další řádek.
A padlo i pár dotazů, kterým se musím smát ještě teď: „Babí, kde se na tom mění fonty písma? A jak se na tom tisknou fotky?“ Atd., atd… Doba se od mých studijních let, kdy jsem na podobném psacím stroji v tehdejší Střední ekonomické škole v Brně dělala v roce 1983 státní zkoušku z psaní na stroji, hoooodně změnila. Vnuk měl pravdu. Pokud chtěl člověk psát rychle, tak do toho stroje bylo zapotřebí doopravdy neskutečně bušit a ve stejném rytmu také řádkovat. Tuším, že jsem tehdy měla ke 300 úhozům za minutu. Některé se ale strhly za každou dosaženou chybu.
A právě toho se týkal také další dotaz: „Babí, kde je delete, jak se to tady maže, když něco spletu? A shif je kde?“ Dotaz stíhal dotaz a i já jsem musela uznat, že v psaní a úpravě textů na počítači šel pokrok hodně dopředu a jsem za to ráda. Díky tomu se stočila řeč na umělou inteligenci, že už nebude brzy zapotřebí novinářů, protože vše budou psát AI.
Nevím, ale stále si myslím, že pokud texty nebude psát živý člověk na základě toho, co, kde, a kdy zažil, tak to budou suchá fakta a nedostane se tam lidský rozměr – taková ta pocitovka třeba z koncertu, výstavy, divadla, demonstrace… A pokud bude vše psát umělá inteligence, budou texty také lehce zmanipulovatelné podle toho, co bude chtít aktuálně zadavatel…  Nechci ale předbíhat. Skutečnost se ukáže velmi rychle, jak to bude fungovat, a kam to povede…

Úžasná výstava betlémů a setkání s neméně úžasnými lidmi

Chcete se vánočně naladit? Potom byste si neměli nechat ujít výstavu betlémů v Muzeu Vysočiny Třebíč. V prostorách bývalé konírny třebíčského zámku si na své přijdou děti i dospělí.
Muzeum pro své návštěvníky připravilo úžasnou výstavu při příležitosti 800. výročí prvního živého betlému na světě v italské Grecciu, který tam tehdy zorganizoval svatý František z Assisi. Na výstavě, kterou je možné navštívit do 28. 1. 2024, jsou k vidění italské betlémy, které muzeu zapůjčilo 1. NiederösterreichischeKrippenmuseem z Vösendorfu v Rakousku. Kromě toho jsou ale vystaveny také úžasné betlémy z dílny osmasedmdesátileté Ilony Klawitter, která se narodila v Mělníku, ale většinu života prožila v Německu, kam emigrovala se svou rodinou v roce 1969.
S touto akční dámou jsem se mohla setkat osobně a bylo to jedno z těch setkání, na která se prostě nezapomíná. V Katolickém týdeníku bude v prvním čísle nového roku zveřejněný velký rozhovor o jejím životě i tvorbě, který jsem s ní vedla. V něm se dozvíte, jak se paní k výrobě betlémů dostala, a že se této zálibě nikdy nevěnovala tak, že by šlo o její obživu. Také prozradila, proč se před osmi lety vrátila do České republiky a nyní žije v Praze, kde stále tvoří.
Stejně inspirativní a povzbuzující bylo ale také setkání s Janem Bondrou. Právě s ním paní Klawitter po návratu domů spolupracuje. Pan Bondra je renesanční člověk, který zrestauroval barokní betlém, který je v Třebíči také k vidění a je to nejstarší vystavený kousek expozice. Kromě toho je v třebíčském muzeu také socha sv. Františka, jejímž autorem je také pan Bondra stejně jako jezulátka z vosku. Pan Bondra totiž své betlémské postavičky tvoří z vosku. Jistě také není bez zajímavosti, že tento muž, který kromě toho hraje také na flašinet, prožil deset let svého života na Sicílii, kde doprovázel turisty. Už teď se těším na to až se s tímto mužem budu moc setkat a povykládat si s ním o jeho životě stejně jako s paní Klawitter.
Třebíčské betlemářství je zastoupené velkým stavěcím betlémem Jindřicha Mládka (1889–1950). Betlém je dlouhý zhruba pět metrů a má necelou tisícovku ručně malovaných figurek. Pracovníci muzea připravili v expozici zábavná zastavení pro děti i dospělé, kdy se dozví více o tvůrcích betlémů i sv. Františkovi s Assisi.
Muzeum Vysočiny Třebíč se letos podílí také na výstavě betlémů Pod křídly andělů v Památníku písemnictví na Moravě v Rajhradu (1. 11. 2023 – 29. 2. 2024, má zastoupení v pobočce Muzea Vysočiny Jihlava v Telči v expozici Anděl pastýřům zvěstoval… (26. 11. 2023 – 14. 1. 2024) a při Tišnovském betlémském putování od náměstí k náměstí se zastavením v Základní škole Tišnov (3. 12. 2023 – 6. 1. 2024).
Betlémy paní Ilony Klawitter jsou nyní k vidění také v Betlémské kapli v Praze (do 3. 1. 2024), pražském Klementinu (do 7. 1. 2024), kde byl v roce 1562 postaven první betlém v českých zemích, a kde se konala i Jubilejní jesličková výstava v roce 1923 a v Kvasinách na zámku v Orlických horách (do 31. 1. 2024). Pro Betlémskou kapli vytvořila k letošnímu výročí speciální velký betlém. Mezi více než dvaceti figurami proto nechybí ani svatý František a dva mniši.

Ve Veselí nad Moravou byly před dvaceti lety v okrese Hodonín první manifestace

Dnes je státní svátek a nevím, jestli si všichni mladí uvědomují, co se vlastně stalo 17. 11. roku 1989. Možná je to pro ně tak dávná a vzdálená historie, jak pro mne první a druhá světová válka. Kdo nezažil dobu minulou, nemůže pochopit, jak jsme byli všichni plní naděje z nově získané svobody. Nikoho by tehdy ani ve snu nenapadlo, že o 34 let později bude na Hradě sedět coby nově zvolený prezident tehdejší rozvědčík a politruk vyškolený v Moskvě. To, kdyby tehdy někdo řekl, tak ho zavřou do blázince a nikdo se s ním nebude bavit. A přesto tomu tak je. Kde byl náš pan prezident v okamžicích, kdy se v roce 1989 tzv. lámal chleba a nebylo ještě vůbec jisté, jak se situace naší v zemi vyvine? Za co dostal od komunistů v roce 1988 vyznamenání za Službu vlasti coby sedmadvacetiletý mladý muž? O jakou službu šlo? Neumíme se poučit z minulosti, a tak nás čeká ještě mnoho těžkého. Pojďme si tedy zavzpomínat, jak revoluci v roce 1989 prožívali lidé z Veselí nad Moravou a přilehlého okolí.
Tento text jsem napsala a byl zveřejněný v dnes již neexistujícím týdeníku Naše Slovácko v listopadu roku 2009.

INICIÁTOŘI BYLI MANŽELÉ REICHSFELDOVI
Zatímco Hodonín, Uherské Hradiště a dokonce i Brno vyčkávalo, jak se situace v zemi po sedmnáctém listopadu v roce 1989 vyvine, ve Veselí nad Moravou se už demonstrovalo. Jako první s iniciativou přišli manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Vesměs oslovili lidi, kteří už v létě podepsali Několik vět. Na první schůzce se pak v jejich rodinném domku sešlo třináct lidí. Tito aktivisté sepsali dopis Ústřednímu výboru komunistické strany Československa, v němž vyjádřili nesouhlas s tvrdým zásahem proti studentům.

SILNÉ OKAMŽIKY
Už 22. listopadu se pak uskutečnila před kinem Morava první manifestace proti komunistickému režimu, na níž přišlo podle odhadu dvě stě až tři sta lidí. „Neměli jsme ještě techniku, proto jsme mluvili bez mikrofonu a jen za svitu svíček. Byly to silné okamžiky,“ vzpomíná po letech Jarmila Pospíšilová, která byla s manželem Jaroslavem obyčejně moderátorkou setkání. Poté se konaly manifestace před kinem každý večer. V té době neexistoval internet ani mobilní telefony, a tak se zprávy nešířily tak rychle jako dnes. Aktivisté proto obyvatele informovali o dění v Praze a hlavně je vyzývali, aby se nebáli a svobodně se postavili na odpor proti komunistům.

PŘIPRAVENÍ MILICIONÁŘI SE ZBRANĚMI
Při druhé demonstraci už ale za sklem tehdejšího kina Mír stáli připravení milicionáři, čekající na povel, aby zasáhli. „Přiznám se, že jsem měla strach. Bylo mně pětatřicet, manželovi o rok víc a měli jsme tři děti. Ten den, kdy tam číhali soudruzi milicionáři, jsem po návratu domů, napsala prohlášení, že naše děti odkazuji své rodině. V tom okamžiku totiž ještě vůbec nebylo jisté, jestli proti nám komunisté nepoužijí zbraně,“ připomíná dramatické okamžiky Jarmila Pospíšilová.

NĚKDO SE BÁL A JINÝ NE
Byli ale i takoví, kdo se nebáli vůbec. Patřil mezi ně Dušan Leitgeb, jemuž ve Veselí nikdo neřekne jinak než Lobo. „Pamatuji si to jako dnes. Byl jsem údržbářem Městského národního výboru. Nahnali nás na povinnou veřejnou schůzi, kde komunisté hromadně odsuzovali události, k nimž došlo v Praze. Nevydržel jsem ty řeči, postavil jsem se a řekl: „Dojděte večer ke kinu! Tam si to všechno vyříkáme! Uslyšíte hlas lidu! Skončili jste! Kamarádi mě tahali za rukáv, abych byl zticha. Policajti mě chtěli zavřít a úředníci zase propustit ze zaměstnání,“ vzpomíná na situaci ve městě v den první demonstrace Lobo.

ZÁZEMÍ V CHKO BÍLÉ KARPATY
Aktivisté se nejdříve setkávali v domku manželů Reichsfeldových a poté v sídle CHKO Bílé Karpaty. „Zazvonila u nás Hana Reichsfeldová s prosbou, že shání vhodné prostory, a jestli by se náhodou nemohli scházet v kanceláři CHKO. Potřebovali telefon a cyklostyl. Souhlasila jsem, i když jsem si zpětně říkala, že by z toho mohl být pěkný průšvih. Nijak jsem to ale neřešila. Můj tehdejší šéf seděl v Luhačovicích a je pravda, že jsem ho o ničem neinformovala,“ prozrazuje další skutečnosti dramatických událostí Iva Jongepierová. Revolucionáři tak získali potřebné zázemí ke své činnosti. V budově byla nepřetržitá služba čtyřiadvacet hodin denně. Lidé přepisovali texty, psali plakáty a cyklostylovali letáky s informacemi, které přicházely z Prahy. Situace se měnila hodinu od hodiny, a proto bylo zapotřebí zprávy předávat dál. „Do budovy CHKO přicházeli dobrovolníci, kteří třeba celou noc přepisovali texty a malovali plakáty. Další navařili a upekli buchty, které nám přínášeli. Našlo se hodně dobrých lidí ochotných přiložit ruku k dílu podle svých možností, což bylo velmi pěkné. Asi po deseti dnech jsem přiznala šéfovi, co se v naší kanceláři dělo. Vzhledem k tomu,že už karta byla dostatečně obrácená, přijal vše v pohodě. Dokonce pak zaplatil i telefonáty, co se v oněch pohnutých dne provolalo. Tehdejší Krajské středisko památkové péče ochrany přírody tak vlastně podpořilo revoluci,“ říká se smíchem Jongepierová.

ÚŽASNÁ DOBA
„Byla to úžasná doba. Ve štábu revolucionářů panovaly nádherné vztahy. Měli jsme obrovskou energii. Byli jsme úplně nabuzení a odhodlaní. Přestože jsme málo spávali, jeli jsme na plný výkon. Celá situace a zpočátku i nebezpečí s tím spojené nás stmelovalo. Všichni jsme si věřili, každý dělal, co mohl. Bylo to velmi krásné,“ vzpomíná Pospíšilová. Největší vzepětí bylo před celonárodní stávkou v zemi. Veselané tehdy jezdili po celém okrese. Na kulturáky i školy lepili plakáty a s lidmi mluvili především po hospodách, kde se nejvíce scházeli. Před generální stávkou byl celý region vybuzený. „Rozhodili jsme kruhy co nejdál. Měli jsme krabici, kam jsme ukládali petice z provozů, fabrik a družstev, kde psali lidé, že jdou do toho s námi. To bylo povzbuzující,“ připomíná Pospíšilová. Na jednu demonstraci přišel také herec Josef Somr z Vracova. „Bylo to v největším mrazu, kdy snad bylo mínus dvanáct stupňů a on přijel jen polehku v polobotkách. Byla jsem dramaturgem večera a věděla jsem, že kdybych ho pustila na začátku, vypráskali bychom si nejlepší příspěvek. Potřebovala jsem, aby to nejlepší přišlo na závěr a vše správně gradovalo. Požádala jsem proto pana Somra, aby k davu nejdříve promluvili zástupci různých institucí a on až na konec. Pamatuji, že v tom mrazu trpělivě čekal. Mohlo to být i dvě hodiny a potom měl krásnou povzbudivou řeč. Jeho ochota, trpělivost a pokora se mě hodně dotkly připomíná Pospíšilová.

DNEŠNÍ ROZČAROVÁNÍ
Z polistopadového vývoje situace jsou dnes někteří tehdejší aktivisté rozčarovaní. „Rozhodně jsem si  budoucnost naší země představoval bez komunistů. Všechny zlé činy, které udělali, měly být řádně potrestané. Oni jsou totiž dobrým slovem nepoučitelní. Mám Havlovi za zlé, že s komunity nezatočil. Na ně totiž žádný samet neplatí. Jsou to prolhanci a chameleóni, kteří jsou dnes vlezení v každé straně. Jsem z toho všeho velmi smutný. Komunisté se nám smějí. Vždyť třeba jen ve Veselí byl prvním privatizátorem šéf komunistů Josef Chmelař. V osmdesátém devátém pracoval na radnici, chtěl mě zavírat a teď sedí ve vedení města zase. Kde to žijeme?,“ podivuje se Lobo. „Já jsem velmi šťastná a spokojená, že je tu svoboda. Považuji ovšem za chybu, že se nezakázala komunistická strana. Dodnes mne pobuřuje, když se například v televizi při zprávách ptají na nějaký názor komunisty,“ míní Jarmila Pospíšilová.

Předlistopadová situace v zemi a revoluce pohledem Holanďana Jana Jongepiera

Učitel strážnického gymnázia a spoluautor ministrem životního prostředí nedávno oceněné knihy Louky Bílých Karpat Jan Jongepier se do Československa přistěhoval z Holandska v dubnu roku 1989. Pro mnohé udělal těžko pochopitelný krok, protože byla doba, kdy se lidé snažili spíš jakýmkoliv způsobem dostat na Západ.
„Do Veselí jsem se oženil a přestěhoval, protože moje žena Ivana si nedovedla představit život v Holandsku, kde je každý pěkný kousek země soukromým pozemkem, kam není možné vstoupit. Navíc zde začínala po vysoké škole kariéru a já jsem měl informace, že je  v Holandsku tisíc nezaměstnaných botaniků. Ivana měla obavy, aby tam neskončila jako žena v domácnosti,“ zdůvodňuje své rozhodnutí Jongepier. Po několika měsíční adaptaci začal v srpnu pracovat v blatnickém Jednotném zemědělském družstvu Budoucnost. Zatímco v Holandsku učil matematiku, programování, mechaniku a biomechaniku, v družstvu nejdříve musel projít povinným kolečkem v provozu. Natíral prasečí chlívky, pracoval u linky se sektem i v mlékárně v Blatničce. „Vůbec toho nelituji! Zachytil jsem tak poslední závany socialismu v zemi. Inženýr Jandák mně tam tehdy vysvětloval základy socialistické ekonomiky,“ upozorňuje Jongepier. Po absolvování povinné praxe měl být v družstvu počítačovým expertem, který by výhledově školil další lidi z celé Moravy. K tomu už ale nikdy nedošlo. Přišla revoluce, která přinesla spoustu změn.
„Jsem rád, že jsem tu alespoň půl roku žil a pamatuji, jak to tady vypadalo před listopadem. Snad nejvíc mně utkvělo v paměti, když jsem v roce 1989 cestoval před revolucí vlakem a tam bylo ticho. Lidé nemluvili, a když tak jen o úplně neutrálních věcech. O politice se samozřejmě vůbec nemluvilo. Cítil jsem atmosféru plnou strachu. Bylo vidět, že se lidé bojí, kdo sedí o kousek dál, jestli neposlouchá a něco si nezapisuje… Fronty na banány a jiné nedostatkové zboží vzpomínat nechci. Když jsem ale slyšel v nějakém pořadu, jak komunisté tvrdili, že žádné fronty nebyly, že je to pohádka, tak to mě naštvalo. Jsem od dvaceti let vegetarián a sehnat tehdy v zimě pohanku nebo čerstvou zeleninu, bylo nemožné. A to už vůbec nemluvím, když jsem přišel v Praze na záchod, kde byly místo toaletního papíru nastříhané časopisy, které byly naprosto nepoužitelné,“ vzpomíná Jongepier.
Po přestěhování do Československa mu každý týden přicházeli z Holandska noviny a vývoj politického dění sledoval také poslechem rádia Svobodná Evropa. Po pádu berlínské zdi tušil, že se něco schyluje i v naší zemi. „Kolegové se pak manžela zpětně ptali, jak je možné, že tady žil pouhého půl roku a hned padl režim a účastnil se revoluce.  Když totiž Honza odcházel z Holandska, byl tam hodně aktivní v Amnesty International. V jedněch novinách pak napsali, že doufají, že brzy založí Amnesty International i v naší zemi,“ prozrazuje manželka Iva.
„V době revoluce jsme samozřejmě chodili také na manifestace. Vždyť jsme je měli pod oknem domu. Iva mně ale tehdy upozornila na jednu další zásadní věc. Televize dělala přímé přenosy z Václavského náměstí, kde byly rozhovory s lidmi na ulici. Do té doby nic takového nebylo možné, protože se vše předtáčelo, aby náhodou někdo neřekl, co nesměl. Pro mne to byla z Holandska ale úplně běžná věc,“ upozorňuje Jongepier.
Zároveň připouští, že ho před pár dny šokoval průzkum veřejného mínění, v němž jen čtyřicet šest procent Čechů považuje současný stav společnosti jako lepší než před listopadem 1989. „To snad ani není možné!!! Jen čtyřicet šest procent??? Ani polovina? A co si ti lidé pamatují z doby před devětaosmdesátým rokem? Jak mohou mít tak zkreslené představy? Neříkám, že je to teď tady úplně perfektní a nic lepšího neexistuje,“ upozorňuje muž. 
Za největší zlo považuje obrovskou všude rozšířenou a propletenou korupci. Pokud má někdo dobrou pozici, dostane na ministerstvo nebo kraj či okres, podnik svou celou rodinu. „Tady téměř neexistují objektivní výběrová řízení, takže se schopní a dobří lidé nedostanou tam, kam patří, kde by mohli být užiteční. Je mně jasné, že se to nedá vyměnit během týdne, ale od revoluce už uběhlo dvacet let. Nejhorší na tom je, že když je to tak rozšířené a propletené, je do toho každý nějak zainteresovaný a nikdo s tím nic nebude dělat,“ poukazuje na pro něj zásadní nedostatek dnes osmapadesátiletý Holanďan žijící dvacet let ve Veselí nad Moravou. 

Rozhovor s hlavním iniciátorem demonstrací ve Veselí nad Moravou Lubomírem Reichsfeldem jsem vedla v říjnu roku 2019. Můžete si ho přečíst zde


Vzpomínání na setkání s Karlem Schwarzenbergem

Krátce po půlnoci v neděli 12. 11. 2023 odešel na věčnost ve věku 85 let bývalý poslanec, senátor, ministr zahraničních věcí a předseda TOP 09 kníže Karel Schwarzenberg.

Díky novinařině jsem se s tímto výjimečným mužem mohla poprvé setkat v roce 2000, když Javorník na Horňácku slavil 650 let od první písemné zmínky. Doprovázel ho tehdy Břetislav Rychlík. Podruhé jsme se potom setkali posledního března roku 2014, když zamířil na přednášku za studenty do Brna a ve stejném roce také ve Strážnici druhého října. Nebudu psát, jaký to byl člověk. Ať za něj mluví jeho myšlenky, které při setkáních se studenty i obyvateli Strážnice zazněly v roce 2014. Od té doby uběhlo devět let a z jeho tehdejších slov je naprosto zřejmé, že viděl do budoucnosti.  Ve Strážnici byl ochotný odpovídat na mé otázky, i když rozhovor nebyl domluvený předem. Zodpovím všechny otázky, i když blbě, ale přece neexistují blbé otázky, ale existují pouze blbé odpovědi.“  I tato slova, jeho reakce a vstřícnost svědčí o tom, že nebyl žádný arogantní blb, s nimiž jsem se při své práci také nejednou setkala. Patřil mezi ty výjimečné osobnosti, které nemají potřebu si na nic hrát, protože on prostě osobnost byl, a proto neměl zapotřebí si to dokazovat jakýmkoliv způsobem.

Tuto reportáž jsem napsala z Brna 31. 3. 2014:

Karel Schwarzenberg: Hrozí nám poroba jako našim předkům
Při setkání se studenty vysoké školy Newton College se poslanec Parlamentu ČR a předseda TOP 09 Karel Schwarzenbeg zaměřil především na bezpečnost evropských států. Znovu a znovu apeloval na nutnost změny politiky, kdy se konečně začne více investovat do obranyschopnosti. V diskuzi potom přišla řeč i na problematiku imigrace.

Ještě předtím hosta představil rektor školy Jan Mojžíš. Mimo jiné studentům připomněl, že Karel Schwarzenberg studoval ve Vídni, Štýrském Hradci a Mnichově právo a lesnictví. „Byl jsem prachmizerným študentem,“ skočil mu do řeči se smíchem host. Poté ale zvážněl a přešel k tématu, které mu očividně leželo na srdci.

Evropa se probudila ze snu
„Skončilo období relativní jistoty vlády a práva evropských dějin. Až na válku v Jugoslávii žila Evropa od druhé světové války v bezpečí a povědomí, že se jí nic nemůže stát. Teď jsme se ale z toho snu probudili. Rusové vstoupili do Krymu bez jakéhokoliv jednání s Ukrajinou a skončilo tak období, kdy jsme mohli spoléhat na smlouvy,“ upozornil hned v úvodu Karel Schwarzenberg. Podle jeho mínění je třeba si uvědomit, že v Evropě končí století relativní bezpečnosti. Od první světové války až do posledních desetiletí byla Evropa spolu se Středním východem nejdůležitějším prostorem amerických zájmů. To ale přestává platit. Pro USA jsou dnes důležitější Čína, Indie a Indonésie.

Státy hrály nezodpovědnou politiku
„Zájem o bezpečnost Evropy klesá a prezident Obama to docela jasně řekl v Haagu, že se máme starat sami o sebe. Evropa totiž posledních šedesát let hraje naprosto nezodpovědnou politiku, kdy si její státy byly vědomy, že jsou chráněny USA a z toho důvodu zanedbávaly svou vlastní obranu. Peníze investovaly na krásné věci jako je sociální stát, lepší zdravotnictví a příjemný život,“ připomněl politik.

Čas blahobytu skončil
V okamžiku, kdy se největší velmoc světa otáčí někam jinam, nastává situace, kdy si Evropané musí uvědomit, že je starost o bezpečnost na nich a musí zvýšit výdaje do své obrany. Jediná, kdo se posledních dvacet, pětadvacet let starala o svou armádu je dle Schwarzenberga Velká Británie. Blahé časy, kdy měli Evropané sociální zabezpečení, a zdravotnictví na vysoké úrovni, končí. O svou obranu se bude muset každá země starat sama a za vlastní peníze. Evropané žili v blahobytu a bohužel mysleli pouze na svou generaci a nikoliv na budoucí. Bylo zanedbávané školství i výzkum.

Zanedbávané školství
„Když se podíváte na mezinárodní srovnání, zjistíte se zděšením, že na celé evropské pevnině je jediná univerzita, která patří k špičkovým ústavům na světě a to je ETH Švýcarské vysoké technické učení v Zurüchu. Žádná německá, žádná francouzská univerzita nedosahuje úrovně, která patří ke špičkovým institucím v USA, Číně, Indii či Japonsku,“ upozornil na další zásadní skutečnost poslanec. Dle jeho mínění dnes kupujeme více patentů než vyvážíme. Karel Schwarzenberg se obává, že za čtyři generace budou z celé Evropy velké Benátky, kam budou jezdit turisté ze všech koutů světa na památky, dobrou kuchyni a za příjemnou společností, ale svět už nebude brát Evropu vážně. Posluchači se dále dozvěděli, že je Evropská unie podivný útvar, kde se sice řeší, jestli zavařeninu smíme nazývat marmeládou či ne, když neobsahuje citrusové plody, ale její členové nejsou schopni vytvořit společnou bezpečnostní politiku Evropy ani společnou zahraniční politiku. Zásadní chybou také je, že EU nemá společnou energii. Pokud se Rusko nezastaví včas, tak jako Otesánek sežere všechny kolem sebe. Žijeme dlouhá desetiletí v míru a tudíž jsme si zvykli na myšlenku, že to tak bude stále. 

Znovu nám hrozí poroba
„Musím ale upozornit na jednu prachsprostou věc. Zbraně se od druhé světové války hodně změnily. Jsou přesné a můžeme s nimi mířit na druhý konec světa. Lidé se ale nezměnili. Jsme stále stejní, masožraví, zlobivé opice, co jsme byli i před tisíci lety. Jenom dnes máme mnohem účinnější zbraně. Pokud se nebudeme starat a investovat do bezpečnosti, mohou naše budoucí generace žít zase v porobě jako kdysi naši předkové,“ apeloval znovu na nutnost obranyschopnosti jednotlivých států Schwarzenberg. Je proto třeba využít demokratická práva, rozmyslet si, koho volit a aktivně se tak zapojit do dění. Pokud to neudělá každý jednotlivec, tak potom nesmí nadávat a reptat, protože jsme si vzniklou situaci zavinili sami.
Jednoho ze studentů potom v diskuzi zajímalo, jaké kroky by mohly zastavit další kroky Putina. Podle Schwarzenberga to mohou být pouze mocné a především jednotné hospodářské sankce EU a USA. Musíme ale počítat s tím, že budeme mít dražší plyn a ropu. Další mladý muž se zeptal, jestli může Rusko zastavit NATO. „Samozřejmě, že ano. Jde o nejsilnější alianci, která na světě kdy existovala. Má opravdu prvotřídní evropskou i americkou výzbroj. Zůstává otázkou vůle, jestli je NATO připraveno předvést svou sílu, aby Rusové pochopili, že je situace vážná. „Budou nás chránit, budeme-li se také snažit sami. Nemůžeme žít v pokoji, pokud neplníme polovinu našich závazků v rámci NATO. Buď budeme plnohodnými členy a něco pro to dělat, protože proč by nás jinak chránili? Nedej Pán Bůh, aby byla válka. Já to opravdu nechci. Jsem ale přesvědčen, že válka bude, jestli ten proces nezastavíme hned na začátku. Pokud to bude postupovat, jak ve třicátých letech minulého století od anschlussu Rakouska, přes okupaci našeho pohraničí, tak to skončí válkou. Pokud to včas zastavíme, tak máme naději, že přece jen zůstaneme v míru,“ zazněla odpověď.

Karel Schwarzenberg: „Byl jsem také imigrantem
Na otázku imigrace se přítomní dozvěděli, že pokud se přistěhovalci z jiných zemí přirozeně integrují mezi původní obyvatele evropských států, tak k žádným problémům nedojde. Ty nastávají, pokud v některých velkoměstech vznikají z přistěhovalců celá gheta. Došlo k tomu ve Francii i Velké Británii. „A vy sám byste chtěl žít vedle imigrantů,“ ozvala se reakce jednoho ze studentů. „Ale vždyť já jsem tak žil a dokonce jsem byl i imigrant! Můj syn, když pracoval v Bruselu, žil šťastně uprostřed marokánské čtvrti, kde byla výborná kuchyně i přátelští sousedi. Nesmíte mít prostě předsudky. Musíte si třeba holt jen zvyknout, že používají při vaření více česneku,“ odlehčil vážnost situace na závěr Karel Schwarzenberg.
————————————————————————————————————–

Reportáž ze setkání s občany ve Strážnici 2. října 2014

Kolečko Brno, Strážnice, Hodonín a znovu Brno absolvoval ve čtvrtečním odpoledni předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Ve Strážnici na něj první nedočkaví příznivci čekali bezmála s hodinovým předstihem. V restauraci Praha se potom účastníci setkání zajímali o obchvat města, nevyužité amfiteátry v zámeckém parku i co Karel Schwarzenberg říká na obnovení povinné vojenské služby či zvýšení minimální mzdy.

Karel Schwarzenberg dorazil do Strážnice sice s mírným zpožděním, ale ihned po příchodu do pivnice, kde se setkání uskutečnilo, vyzýval účastníky, aby mu pokládali otázky. „Nebojte se! Není hloupých otázek! Jsou jen hloupé odpovědi,“ povzbuzoval je host. Přítomní se nejdříve ostýchali, ale nakonec si dodali odvahy a padal dotaz za dotazem.

Je třeba přesně formulovat, co chcete
„Ví Praha, kde je Strážnice?,“ začal opatrně jeden z mužů a pokračoval. „Máme tady zámecký park, ve kterém jsou unikátní přírodní amfiteátry. Prakticky jsou ale využity jen jednou ročně při akci, která spadá pod UNESCO. Pokud by tam chtěl někdo něco uspořádat, je to obrovský problém s finančně neúnosnými náklady. Národní ústav lidové kultury je placený ministerstvem kultury a nemá zájem dát prostory k dispozici,“ povzdechl si muž. „Jediné, co vám mohu poradit, je, abyste se obrátili přímo na ministra kultury. Dejte se dohromady nějaká skupina, zajeďte za ním a snažte se celou situaci řešit. Já vám pomoct nemůžu, protože jsem v opozici,“ upozornil Karel Schwarzenberg. Stejně reagoval na dotaz Marie Vičarové, která si postěžovala, že se snažila, aby byla vybudována cyklostezka ze Strážnice do Bzence Přívozu, kde pracuje. Jedinou odpověď, kterou ovšem dostala, byla, že to nejde. „Musíte pro to ovšem něco dělat! Sám člověk nic nezmůže! Je třeba, aby se dalo dohromady více lidí, napsali jste třeba petici a bojovali za svou věc. Hlavně je třeba přesně formulovat, co chcete a jít s tím potom za politiky,“ radil ženě Karel Schwarzenberg.

Za Kalouskovu aroganci může jeho okolí
K dalšímu dotazu týkajícího se vývoje TOP 09 řekl: „Je jasné, že tady stále nebudu. První místopředseda Miroslav Kalousek je velmi schopný člověk, a když teď jezdím po krajích, tak vidím, že jsou v naší straně i velmi schopní lidé o generaci mladší než Kalousek. Po pár letech existence TOP 09 jich ještě není habaděj, ale jako starý lesník můžu říct, že přírodní obnova funguje,“ řekl s úsměvem na tváři Schwarzenberg. Dále přítomné upozornil, že se mu s Miroslavem výborně spolupracuje. Mají vzájemnou dělbu práce, která skvěle funguje. „Nám ale připadá trochu arogantní,“ zareagoval jeden z přítomných mužů. „Máte pravdu. Pokud jste ale vysoce inteligentní, a to on je, a strávíte tolik času v parlamentu, kde je průměr inteligence IQ tykve, tak potom jste namyšlenej. Tomu věřte. Je to jeho chyba, ale okolí ho k tomu svádí. Zažil jsem ho při konferencích, kde byli inteligentní lidé a tam byl mnohem skromnější a normálnější. Když mu jdou ovšem lidé na nervy blbými poznámkami, tak je poněkud namyšlený. To je pravda,“ připustil předseda TOP 09.


A tento rozhovor jsme spolu vedli ve Strážnici 2. 10. 2014.

V osmačtyřicátém roce byla vaše rodina vyhnána z tehdejšího Československa. Věřili jste tehdy, že se ještě někdy vrátíte?
No my jsme odešli sami, protože byl nejvyšší čas. Jinak by otec skončil v šatlavě. Nejdříve jsme věřili, že se vrátíme, ale připouštím, že potom jsme se dlouhý čas obávali, že už to nezažijeme.

Kde jste se dozvěděl o tom, co se děje v Praze v listopadu roku 1989?
To jsem byl právě v Maďarsku poblíž Debrecénu a tam už bylo možné vidět slovenskou televizi. Najednou za mnou někdo přišel, abych se přišel podívat na slovenskou televizi, že se v Praze něco děje. Ráno jsem se vydal zpátky do Vídně. Potom se to už zhroutilo a dokonce mne pozdravili i na hranicích.  U nás to někdy jde velmi rychle.

Kdy jste se sem potom dostal?
Asi za týden. Už jsem byl předtím ale v Praze několikrát.

Jaký to byl pocit?
Báječnej, protože jsem už věděl, že tady zůstanu a také to tak bylo.

V co jste při revoluci doufal?
Že budeme mít svobodu, což bylo to nejdůležitější a doufal jsem, co se ostatně také podařilo, že odtáhnou sovětské oddíly, které byly všude. To bylo vlastně to nejdůležitější.

Jste spokojený s porevolučním vývojem v naší zemi?
Ne!

Co vám nejvíce vadí?
Že se ostošest všude krade! To mi vadí…

Neměla být po revoluci zakázaná Komunistická strana Československa?
To je věc názoru. Myslím, že to nebylo reálné. Buďme upřímní sami k sobě. Kolik lidí tou stranou prošlo? Jich bylo prostě velmi mnoho. Myslím, že to nebylo nikdy realistické, aby byla zakázaná, protože v té straně bylo příliš mnoho lidí.

Jak se díváte na to, že opoziční ČSSD i pan prezident Zeman vystupují proti sankcím vůči Rusku?
Je mi to velice líto, protože to, co se děje na Ukrajině, je jako zrcadlo s tím, co se dělo s námi.  Pokud se dokonce člověk zabývá dějinami, a já jsem velmi často studoval dějiny, protože mne zajímaly, tak argumentace z Moskvy, když obsadila Krym, byla téměř stejná, jako když Německo provedlo anšlus Rakouska. Teď je to jako před Mnichovem. Pohraničí se cítí jako Rusové, že je Ukrajinci utlačují, jako jsme my tehdy měli utlačovat naše nebohé Němce. Je to stejný blábol jako tehdy. Putin je ale velkorysejší a oddíly, které tam nyní dělají ten bordel, jsou Putinem lépe vyzbrojeny než-li Hitler vyzbrojil tehdy. Je to ale stejné i se stejnou argumentací a my je necháme ve štychu.  Navrhuji, aby se naše vláda omluvila v Paříži  a Londýně za výkřik, který jsme Angličanům a Francouzům dělali, že nás v roce 1938 opustili,  neboť nyní děláme to stejné. Přišli jsme na to, že přesně kopírujeme jejich chování, tak všechny výtky bereme zpátky. Přiznáváme, že oni byli moudřejší, my teď děláme to stejné. My se chováme stejně zbaběle, myslíme pouze na sebe a ne na souseda. To je na tom hrozné.

Myslíte si, že lze rozpínavost Ruska zastavit diplomatickou cestou?
Pouze diplomatickou cestou ne. Musí být diplomatická jednání. To příměří jsou kecy, protože se denně střílí a denně jsou padlí. Bojuje se o letiště v Doněcku, ale je příměří. Takové příměří je prostě podvod.

Mohou potom něco vyřešit sankce?
Ano, protože přece jen trochu působí, protože jinak by tam už byli s celými tankovými oddíly. O tom jsem přesvědčen.

Je větší hrozba Rusko nebo Islámský stát?
Pro Evropu rozhodně Rusko. Pro lidi na středním východě, kdybych bydlel v Dubaji, Jordánsku, tak bych měl větší strach samozřejmě před islámským kalifátem, ale v Evropě to máme přes sousední vesnici. To je něco odlišného. Každý požár je nebezpečný, ale když se rozhoří ve vedlejší vesnici, sousedním okrese, tak je to něco jiného než v sousedním domě. Mezi námi a Ukrajinou je ještě Slovensko, kdyby bylo ještě Československo, tak přímo sousedíme. Tady je to něco jiného. Tady hoří v sousedství.

Hrozí třetí světová válka?
Myslím, že ne. Putin je velmi chladnokrevný člověk, který umí počítat. To není žádný hysterický blázen, jako byl Hitler. On by chtěl dobít Ukrajinu, ale počíná si velmi dobře. Kdyby začala velká válka, tak by to byl konec Ruska v dnešní formě, takže vynalezl podprahovou válku, kdy se snaží dobývat kousek po kousku. Je pravda, že západní mocnosti na tuto podprahovou válku neznají. Oni nejsou zvyklí na to, že někdo začne bojovat v sousední zemi s malými velice dobře vyzbrojenými oddíly, že bude obsazovat kousek po kousku. Ony byly připraveny na velkou válku.  Teď je to ale něco úplně jiného.

Mnohé jste za roky svého života prožil, jak si myslíte, že tato situace dopadne?
To ještě nevím. Buď po nějakém čase sankce zapůsobí, že musí Putin couvnout, protože Rusko není hospodářsky silné, spíše křehké. Putin strčil všechny peníze do zbrojení místo, aby vybudoval infrastrukturu a alternativní průmysl. V Rusku není hospodářská situace slavná. Po nějakém čase budou sankce fungovat a bude se muset stáhnout. Druhá možnost je, že zvítězí, sebere celou Ukrajinu a potom bude pokračovat dál k nám. To jsou dva možné scénáře… Závisí to jako vždy na nás. Nemám strach před Rusy ani před Putinem. Z čeho mám strach, je naše vlastní předposranost. Z té mám největší strach. Nikoliv z Rusů či jakéhokoliv útočníka, ale že skloníme hlavu, poděláme se a podle toho budeme jednat. Z toho mám doopravdy největší strach.

Sankce ale způsobí problém také našim firmám…
Musíme si připustit, že to, co se děje, je válka. Když vyšlu ozbrojené oddíly do sousední země, ty obsadí velké části území sousední země, když se tam střílí, tak je to podle všech klasických definicí, válka. To si musíme přiznat a válka chce vždy oběti. A protože válka není pouze proti Ukrajině, nýbrž proti celé Evropské unii včetně nás, protože kdy začal? Když Ukrajina chtěla podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Když připustíme, že se smí válka dělat vůči někomu, kdo s námi chce podepsat dohodu, tak tím prakticky kapitulujeme. Dokud se válka odehrává tak, že snad ztratíme půl procenta HDP, tak zaplať Pán Bůh! Udělám pouť na Hostýn a poděkuji Pánu Bohu, protože naši dědové a otcové bojovali, museli jít střílet. Byla spousta padlých. Když my teď ztratíme jen prachy, měli bychom Pánu Bohu poděkovat.

Podrobnosti o bohatém životě Karla Schwarzenberga najdete zde

Po úmrtí Karla Schwanzenberga odvysílala Česká televize několik dokumentů o jeho životě. Moc zajímavý byl časosběrný dokument Moniky Le Fay s názvem Chůze lesem podle stejnojmenné knihy německého spisovatele, publicisty a entomologa Ernsta Jüngera. Poslední záběr filmu autoři natočili v roce 2020 a hned druhý den Karel Schwanzenberg oznámil, že odchází z politiky.
Ve snímku mimo jiné z úst knížete zaznělo:
* Falešná skromnost je nejblbější vlastnost.
* Rád bych byl ještě nějak užitečnej, ale ctižádost mne už opustila.
* Co je v životě nejdůležitější? Neposrat se!
* Příliš mnoho kecáme, nejlepší je spolu mlčet…

Na závěr filmu před titulky použila autorka Monika Le Fay citát Ernsta Jüngera, s nímž se Karel Schwarzenberg znal:
„My sami si utváříme svět, a co prožíváme, není dílem náhody. Svět je takový, jak jsme my ustrojeni. Každý z nás tedy dokáže svět změnit.“

V Ostrožské Lhotě vzpomínali na P. Antonína Šuránka i arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana

V úterním odpoledni (7. 11.) zamířili věřící a jednadvacet kněží v čele s olomouckým biskupem Josefem Nuzíkem do kostela sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě. Při příležitosi 41. výročí úmrtí P. Antonína Šuránka zavzpomínali na jeho život i na to, jak ho ovlivnil arcibiskup Antonín Cyril Stojan. U obou jmenovaných nyní běží proces jejich blahořečení a jsou nazývání Služebníci Boží.
Mši svaté předsedal olomoucký biskup Josef Nuzík. Ve své promluvě mimo jiné řekl:
„Letos jste si vy domácí z Ostrožské Lhoty připomínali 115 let od posvěcení tohoto kostela v roce 1908. Ke stému výročí jste celý chrám opravili.  Za to, že byl postavený, vděčíme ctihodnému Božímu služebníku Antonínu Cyrilovi Stojanovi. Kostel můžeme obdivovat i v tomto roce, kdy vaše obec získal titul Vesnice roku České republiky. Blahopřeji vám! Kéž by se k vnější kráse kostela i obce přidával také veliký Duch. „
Dále biskup v promluvě připomněl Vojtěcha Kadlčíka, který popsal události 20. let minulého století, kdy mnoho kněží a věřících odpadlo od katolické církve. Bohoslovec Antonín Šuránek začal mít po absolvování prvního ročníku strach, aby se i z něho nestal později kněz odpadlík, proto se rozhodl, že vystoupí z bohosloví a začne se věnovat světskému povolání.  Při pohřbu arcibiskupa Stojana 3. října 1923 byl ale hluboce dojaty a vnitřně otřesen. Rozhodl se proto, že se vrátí do semináře. V druhém ročníku se ale přesto přihlásil na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a chtěl z bohosloví znovu odejít.
Tehdy vstoupil do kostela svatého Antonína Paduánského v pražských Holešovicích. U oltáře byl kněz a jeden ministrant. Kostel byl jinak prázdný. A Šuránkovi se ozvalo v nitru: „Ten kostel je prázdný. Měl by být plný a ty unikáš ze semináře.“  Až poté si uvědomil, že tento hlas uslyšel v kostele, který se zastavil ve výstavbě. Jeho stavba byla poté dokončena díky poslanci Antonínu Cyrilu Stojanovi. A že ten hlas ve svém nitru uslyšel právě při ročním výročí úmrtí Antonína Cyrila Stojana.
„Co bratři a sestry, mohou říct tyto zážitky nám? Hodně. I my žijeme v době, kdy jsme ovlivňováni tím, co se děje kolem nás. Někdo válkou, někdo falešnými zprávami, událostmi, které se dějí v našich životech. A my potřebujeme v těchto situacích světlo, které by nám pomohlo se správně zorientovat. Právě i tito dva muži, Boží služebníci, jsou připraveni nám pomáhat zorientovat se a správně se rozhodnout. Při této bohoslužbě o to můžeme prosit, aby i nám v této situaci vyprosili milost, abychom v této době, která je taková, jaká je, pořád vnímali, že to není doba, ve které by Bůh opustil svět anebo naši zem či náš život. Je tu, zve nás na svou hostinu. Říká nám: I tobě jsem dal dary, abys vytvořil něco důležitého tam, kde žiješ.“ Kéž tento Pánův hlas zaslechneme i dnes,“ zakončil svou promluvu biskup Nuzík.

Na mši svatou navázala adorace a po ní promluvila církevní historička Jitka Jonová, která přítomným připomněla celý život P. Antonína Šuránka od jeho narození, studia, službu spirituála, přes pronásledování komunistickým režimem, působení v Blatničce a na Svatém Antonínku až do jeho smrti.
Vzpomínku na slavného rodáka z Ostrožské Lhoty přítomní zakončili modlitbami u jeho hrobu.