Západní Čechy mně připravuji den za dnem překvapení. Kromě toho, že jsou tady v Mariánských Lázních všichni zaměstnanci skvělí – recepční milí – milé, úžasné rehabilitační pracovnice na všech procedurách, milé servírky a skvělí kuchaři v hotelu Vltava luxusně vaří, tak je občas ještě nějaký bonus navíc. Třeba krásné počasí. Když jsem dnes po procedurách valila na kolonádu za léčivou vodou, narazila jsem na průvod krojovaných, protože od včerejška je tady mezinárodní folklorní festival. A kdo není mezi účinkujícími? Štěpnička z Veselí nad Moravou!!! Tak jsme si do náruče padli s jedním z vedoucích – Alešem Popelkou, se kterým se znám už asi „sto let“, ale kotel let jsme se neviděli. O to bylo naše shledání radostnější. Až dnes! V Mariánských Lázních – bezmála pět set kilometrů od Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde bydlím. Nešlo to než hrábnout do brašny a vylovit foťák a začít cvakat jako za starých časů, kdy bylo Veselí nad Moravou mým novinářským revírem, a tak jsem tam samozřejmě psala o Štěpničce i manželech Vlastě a Jaroslavovi Smutných, kteří folklor ve Veselí nad Moravou rozjeli . Kdo ví, jestli by nějaký folklor ve Veselí byl, kdyby nebylo manželů Smutných. A byla to dnes radost převeliká vidět ty „naše“ děti ve věku deset až čtrnáct let tančit na nádherné kolonádě v Mariánských Lázních před davy různě jazyčných lázeňských hostů. Cítila jsem při pohledu na ně hrdost, že jsem také ze Slovácka a právě z oblasti Veselska. Byli skvělí a velký dík patří všem jejich vedoucím, kterými jsou spolu s Alešem Popelkou dále Michaela Chumlenová a Vladimír Sak. Od Aleše jsem se dozvěděla, že Mariánské Lázně jsou letos už čtvrtým folklorním festivalem, kterého se tato skupina Štěpničky účastní. Štěpnička má v současné době ve třech skupinách zhruba 70 členů a členek od čtyř do patnácti let. Skupina, která vystupuje nyní v Mariánských Lázních, má 22 tanečníků a pět muzikantů. Při nácviku se schází už osm let. To je potěr! Velké poděkování patří všem, kdo se jim věnují! A když už jsem byla v tom focení, tak jsem samozřejmě nafotila i jiné účastníky.
Západní Čechy mají co nabídnout k poznávání historie i umu našich předků. To byl důvod, proč jsem se chtěla více dozvědět o historii i současnosti premonstrátského kláštera Teplá. Včerejší počasí nebylo ideální k focení, ale i temně šedivé mraky mají něco do sebe, i když toto světlo moc fotkám nelichotí. Vstup do areálu kláštera nevypadal moc lákavě a stejně tak ani nádvoří. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co mne čeká. Průvodkyně nás upozornila, že nesmíme interiéry prohlídky fotit ani natáčet. Zpočátku jsem se v duchu divila, proč se nesmí fotit, když tam vlastně nic není. ZLATÝ SARGOFÁG Začátek prohlídky vedl ještě příliš neopravenou chodbou do prostoru muzea, kde oproti zámkům, které jsem navštívila v poslední době, bylo jen pár exponátu. Za povšimnutí z mého pohledu byly především dva velké obrazy z různých let s jakoby leteckým pohledem na areál kláštera a blízké okolí. To bylo moc zajímavé. Krásný byl potom i kostel, kde se každou neděli do 10 hodin slouží mše svaté, takže je běžně přístupný. Tuto románsko-gotickou baziliku Zvěstování Páně premonstráti stavěli v letech 1193-1232. Vysvěcena potom byla za přítomnosti krále Václava I. Průvodkyně nás upozornila, že je v kostele původní kamenná dlažba, po které kráčel i král Václav I. Ve zlatém sargofágu jsou uložené ostatky zakladatele premonstrátského řádu, českého velmože blahoslaveného Hroznaty z Ovence. Když Hroznata ztratil manželku a syna, rozhodl se místo účasti na křížové výpravě zasvětit život Bohu. V roce 1193 proto založil premonstrátský klášter v Teplé a o několik let později ženský klášter v Chotěšově. Sám později v Římě přijal od papeže premonstrátské roucho a stal se řeholníkem a správcem majetku tepelského kláštera. Při obchůzce klášterních statků ho v roce 1217 zajali němečtí loupeživí rytíři z Vohančic a požadovali vysoké výkupné ve zlatě. Hroznata však zakázal opatovi výkupné zaplatit, aby neochudobnil klášter. Ve vězení na hradě Kinsberg, což je dnes Starý Hrozňatov zemřel hlady a útrapami. Po jeho smrti premonstráti vykoupili alespoň jeho tělo. Hroznata byl za svůj čin uctíván jako mučedník. V roce 1897 byl papežem Lvem XIII. blahoslaven a v roce 1993 se stal hlavním patronem plzeňské diecéze. UNIKÁTNÍ KNIHOVNA Nejvíce mne mrzelo, že nemohu fotit, když jsme vstoupili do barokního sálu knihovny, která je s více než 100 000 svazky po strahovském klášteře druhou největší historickou klášterní knihovnou v České republice. Ukrývá 660 rukopisů, z nichž je nejstarší a nejcennější tzv. Poenitentiale – kniha zpovědních otázek z počátku devátého století. Hlavní knihovní sál vznikl v letech 1904-1907 v secesně-barokním stylu s nádhernými stropními freskami od malíře Karla Krattnera. Průvodkyně nás opět upozornila, že dřevěná mozaiková podlaha je originální. Přestože komunistický režim klášter v roce 1950 násilně uzavřel a areál na 28 let zabrala československá armáda. Ta prostory využívala jako kasárna, což vedlo k silnému chátrání celého objektu. Knihovnu se ale podařilo zachovat v původním stavu díky Národní knihovně v Praze, která ji zakonzervovala a zapečetila. Knihy jsou nyní v regálech seřazeny, jak byly na počátku dvacátého století. PROCHÁZKA PARKEM Po prohlídce interiéru kláštera jsem se ve škaredém počasí vydala na obchůzku parku, a tak jsem mohla celý areál kláštera vidět ze všech stran. Mnohé se již podařilo po revoluci opravit, ale hodně práce je ještě před řeholníky. Zatímco v největším rozvětu kláštera zde žilo 110 řeholníků, kteří tehdy zaměstnávali 1 500 lidí z okolí, dnes jich je jen devět. Až do roku 1945 byl u kláštera pivovar, mlýn a rybářství. Z těchto staveb nezbylo nic, protože je vojáci rozstříleli. Do původního stavu se už zřejmě nikdy neobnoví ani zahrady, protože na to nejsou peníze. Současným opatem je je od roku 2011 Filip Zdeněk Lobkowicz, O.Praem. Přímo v historickém objektu bývalé prelatury a konventu funguje moderní Klášterní hotel Teplá, který nabízí klidné ubytování pro turisty, poutníky i účastníky konferencí. ZALOŽENÍ MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ Při prohlídce mne moc zaujalo, že Mariánské Lázně založil premonstrátský opat Karel Kašpar Reitenberger. Zasadil se už na začátku 19. století o využití zdejších pramenů a v roce 1812 o založení Mariánských Lázní, které vyrostly doslova na zelené louce. O tom ale zase něco víc až příště….
Pokud by mně dnes ráno někdo řekl, abych hádala, co mne dnes čeká, tak bych to neuhodla ani náhodou. Dopoledne jsou v lázních jasné – snídaně – obyčejně 4 procedury – oběd. Někdy je procedura i před snídaní. Na odpoledne jsem si už včera naplánovala výlet do asi dvacet kilometrů vzdáleného Bečova nad Teplou. Tamní zámek totiž nabízí k prohlédnutí relikviář svatého Maura. Tuším, že vloni jsem o tom viděla dokument a od té doby jsem chtěla prostě relikviář vidět. Proč? No protože je relikviář mimořádná románská zlatnická památka z 13. století a druhá nejcennější movitá kulturní památka v České republice! Byl vyrobený kolem let 1225 –1230 v belgickém Florennes a uvnitř jsou ostatky svatého Maura, Jana Křtitele, Timoteje a Apolináře. Dnešní plán zněl tedy jasně! Po obědě jsem proto hopla s foťákem v brašně do auta a upalovala směr Bečov. Při zpáteční cestě jsem chtěla ještě navštívit premonstrátský klášter v Teplé, což byla odbočka pouhých osm kilometrů z trasy, takže to mělo logiku. Nakonec bylo ale všechno jinak! Do mapy.cz jsem zadala parkoviště u zámku. Když jsem k němu ale přijela, byla parkovací místa zapáskovaná, všude byli policajti a muži v oblecích. Hned mně to docvaklo! Přijede vzácná návštěva – prezident? Téměř na sto procent jsem věděla, že prezident, i když jsem v okamžiku, kdy jsem objížděla zapáskovaná parkovací místa, ještě nevěděla vůbec nic. Přibrzdila jsem u nejbližších policistů s dotazem, že tady asi teď parkovat nemohu, tak kde mám auto odstavit. Ochotně poradili – prý na parkovišti pod kopcem. Tak se i stalo a já potom uháněla zpět k zámku, protože můj novinářský čich zavětřil jako ohař na lovu! A bylo to přesně, jak jsem očekávala! Lidé u zámku čekali na příjezd kolony s prezidentem Petrem Pavlem. Přijel i s manželkou. Ale ne hned, jak jsem dofuněla zpět. Všichni čekající byli zatím v klidu, tak mně bylo jasné, že v klidu mohu být i já. Sedla jsem si proto na krásnou zámeckou lavičku, zevlovala a najednou koukám, že naproti mně sedí chlapík v kloboučku a u nohou mu leží krásnej pejsek a za jejich zády pohled na zámek.
Vnorovjané se vyfotit nejdříve nechtěli, ale mne cvakli, takže díky za fotku!
Líbilo se mně to moc, tak jsem se ze své lavičky zeptala, jestli si je mohu vyfotit, že by to byl dobrý záběr. A pán prý, že ne, že není fotogenickej. Nenechal se nejdříve ukecat ani poté, co jsem mu řekla, že jeho pes je ale moc hezkej. To už ale přispěchala jeho paní, dali jsme se do řeči a já se dozvěděla, že jsou ze Vnorov a paní původem ze Strážnice. No prostě dvě neuvěřitelné náhody – zcela neplánovaně v Bečově zjistím, že přijede pan prezident a dám se do řeči s lidmi, kteří žijí pár kiláků ode mne. No prostě mazec! A všechno mělo rychlý spád! Prezidentský pár přijel, zdravil se s lidmi, potom zase zdravili je pracovníci zámku v čele s jeho dlouholetým kastelánem Tomášem Wizovským a celou jeho rodinou. Pan prezident se ženou dostali mimo kytek také konve a zalévali společně lísku tureckou, kterou při příležitosti jejich návštěvy před zámkem vysadili zřejmě zaměstnanci zámku. A potom už se valilo k relikviáři svatého Maura. A já jsem všechno fotila, dokumentovala a fotka s textíkem vyjde příští středu v Katolickém týdeníku. Ještě teď, kdy klovu tyto řádky, nechápu, jak všechno může být jinak než si člověk naplánuje. Jo! A mí noví přátelé ze Vnorov nakonec souhlasili, že je s jejich pejskem mohu vyfotit 🙂
Dnes jsem po dopoledních procedurách vyrazila lanovkou nad Mariánské Lázně do parku Boheminium, kde je k vidění 75 dokonalých zmenšenin památek z celé naší krásné země. Park se nachází na vrchu Krakonoš, kam je možné dojet lanovkou, městskou hromadnou dopravou i autem. Já zvolila lanovku, protože jsem se chtěla vracet dolů pěšky přes druhou stranu kopce s návštěvou rozhledny Hamelika, což se mně podařilo ještě než začalo pršet. Díky tomu jsem udělala i pár pohledů na město shora. Zpět ale do parku, který je čtvrtý největší park miniatur v Evropě. Osobně mě potěšilo, že je tam model zámku Lednice a především kuželovský větrný mlýn i s hospodářským stavením a také vinařské búdy, které vznikly podle replik ze strážnického skanzenu, kde jsou i blatnické búdy. Najednou jsem si bezmála pět set kilometrů od svého bydliště připadala jako doma! Park určitě stojí za návštěvu. Údajně je to nejnavštěvovanější atrakce Karlovarského kraje. Jeho součástí je i mini zoo s možností zvířátka za 20 Kč nakrmit tím, co jim chutná a neublíží. Pro děti je v areálu dětské hřiště a nechybí občerstvení. Měla jsem radost, že autoři nápadu zacílili na naše památky a nekopírovali slavné a známé stavby z celého světa. Máme se čím pochlubit, tak proč to světu neukázat. Při procházení parkem jsem si uvědomila, že některé ze staveb jsem navštívila, ale mnoho ještě ne, tak mám co dohánět…
Jedním z mých cílů pobytu v Mariánských Lázních bylo poznat i okolí tohoto krásného města. Hned v neděli jsem při příjezdu proto zamířila do zámku v Kynžvartu a dnes jsem prošla Naučnou stezku Kladská a je to fakt nádhera! Vřele doporučuji k návštěvě. Brzy napíšu více textu, tak se zatím můžete mrknout na fotky a pohledy na vodní plochu a krajinu, která se dnes dotýkala mého srdce. Fakt jsem děkovala Bohu, že vidím a můžu na tu nádheru koukat, že po zlomeném kotníku zase mohu chodit. Moc si toho vážím, protože už moc dobře vím, jak je to šílené, když člověk chodit nemůže, není soběstačný a nemůže dojít tam, kam bych chtěl, aby třeba udělal fotky, za kterými se musí prostě dojít. Problém s chozením jsem měla kvůli kolenu, které zatím bezmála tři roky po operaci drží, tak za to také děkuju Bohu. Když má člověk problémy, tak si potom uvědomí, jak je to na prd, když něco s tělem nefunguje, jak by fungovat mělo, aby člověk mohl žít naplno.
Text bude aktualizovaný o tom, jak jsem se dnes putovala za níže zveřejněnými fotkami a také něco málo o místě samotném….
Plánovaná návštěva zámku Kynžvart nezklamala a zase jsem o něco chytřejší a neustále žasnu, co předkové na našem území dokázali. Bývalé empírové letní sídlo rakouského kancléře Klemense Metternicha ukrývá unikátní historické sbírky. Moc se mi líbil velký reprezentativní sál, který byl prostřený, jakoby už byli hosté za dveřmi. Zaujalo mne tam krásné sousoší Amora a Psyché z bílého carrarského mramoru. Je to velmi podařená kopie dvou originálů italského sochaře Antonia Canova. První originál je k vidění v Louvru v Paříži a druhý, který je trošku odlišný, v Ermitráži v Petrohradě. Kynžvartská mramorová verze je považována za jednu z nejzdařilejších a nejcennějších ukázek Canovovy práce ve střední Evropě. Jako holku z Blatnice pod Svatým Antonínkem mě potěšilo, že je v zámku kaple svatého Antonína Paduánského. No a park? Je v anglickém stylu a je to prostě nádhera, i když focený přes kapky deště, tak zase s jinou atmosférou než, když je vše sluncem zalité.
Když mně letos kvůli úrazu a různým chorobám klekly všechny naplánované zahraniční cesty, tak jsem moc dobře věděla, že když pojedu do lázní, tak to musí být Mariánské Lázně, kde jsem ještě nikdy za svůj dlouhý život nebyla. A nespletla jsem se! Je tady nádherně! Ze samotné cesty autem jsem tedy měla velký respekt, protože mapy.cz mně hlásily, že je to 471 kilometrů a za volantem budu čistého času bezmála pět hodin. A přesně tak to vyšlo! Když připočtu jednu přestávku na čůrání po sjezdu na D5 za Prahou. Záhy poté jsem zjistila, že mám víc než půl nádrže pryč – holt malé auto – malá nádrž, tak jsem si pár kiláků ještě zajela do Plzně na ONO. Celkem čas naběhl s těmito zastávkami o nějakých čtyřicet minut. Když jsem viděla, že jedu bez časových ztrát, zamířila jsem nejdříve do zámku v Kynžvartu, abych tam absolvovala prohlídku a pokochala se nádherným parkem. Více informací a pár fotek zde. Od Prahy pršelo a ten den nepřestalo až do hluboké noci, ale v zámku mně to nevadilo. V parku už to bylo trochu horší, ale mokré boty i ponožky jsem přežila. Jsem přece holka do nepohody 🙂 Všechno jsem to stihla už neděli, protože check-in byl až od 14 hod., takže vše klaplo na pohodu. Po ubytování jsem stihla v dešti ještě skočit na kolonádu. Níže proto můžete vidět mé pohledy na Mariánské Lázně mezi včerejšími kapkami deště i dnes se zalitým sluncem. Jsem z toho města nadšená! Krásné domy, parky, vysázené záhony, za které by se nemusel stydět ani Schönbrunn ve Vídni, léčivé prameny, oplatky, bílé lavičky, nejen obří fontána, ale i další menší a poflakování se jen tak po městě, což vše samozřejmě k lázeňskému městu patří. V posledních několika desetiletích jsem byla převážně vždy na skok v Luhačovicích a musím říct, že Luhačovice jsou proti Marjánkám jen taková vesnička, i když samozřejmě pěkná a mému srdci milá, ale je to tak… Tak mrkněte na fotky a já se zase ozvu až nasaju další poznatky. Dnešek byl pro mne kromě flákání se městem také začátkem léčby, tak snad mně to všechno pomůže a budu zase jako ryba 😀
Pokud by mně někdo před padesáti lety řekl, že jednou napíšu tři knihy, tak bych se mu vysmála. Tomuto tvrzení bych ale nevěřila ani před čtyřiceti, třiceti či dvaceti lety. A přece se to stalo. Dnes už mohu říct, že se v mých očích něco neuvěřitelného stalo skutečností. Po prvotině ELIAS VELLA a jeho stopy nejen v České republice v roce 2023 (Kartuziánské nakladatelství), jsem spolu s Vladimírem Teťhalem a Miroslavem Hudečkem letos spoluautorkou publikace Na Blatnické hoře (Matice svatoantonínská). A včera, což bylo 10. září, biskup Vojtěch Cikrle požehnal knihu NAVZDORY VŠEMU Rozhovory a příběhy silných osobností. Stalo se tak v Knihovně Biskupství brněnského, která si letos připomíná 25 let existence. Mám radost, že se slavnostních okamžiků zúčastnili nejen mí přátelé a rodina, ale pozvání přijaly i některé z osobností, s nimiž jsem za svou bezmála třicetiletou novinářskou kariéru vedla rozhovory. Jedním z nich byl i pan biskup Cikrle, takže jsem měla doopravdy velikánskou radost, že knihu přišel požehnat. Před samotným požehnáním řekl:
„Milá paní Lenko, milí přátelé, dámy a pánové, než knihu požehnám, rád bych k ní nebo spíše k její autorce řekl pár slov. Jak už všichni víte, kniha „Navzdory všemu“ je kniha pětapadesáti rozhovorů. Co je to vlastně rozhovor? Všude přítomná AI říká, že je to řízená komunikační situace, ve které probíhá výměna informací, myšlenek a názorů mezi dvěma nebo více účastníky. Hlavními podobami rozhovoru pak je: – běžná konverzace, což je neformální lidský rozhovor, dialog a sdílení v každodenním životě – a žurnalistické interview, což je cílený publicistický útvar, kde novinář klade otázky zajímavé osobnosti s cílem informovat veřejnost. Dnes pracují v nejrůznějších médiích stovky novinářů, kteří denně zveřejňují desítky rozhovorů. Není však mnoho těch, kteří dokážou klást otázky, které nejsou banální. A k těm patří Lenka Fojtíková. Klást dobré otázky je dovednost. Klást dobré otázky je zkušenost. Klást otázky chytré a inspirující, které přibližují smýšlení i postoje respondentů a zároveň otvírají čtenářům prostor k přemýšlení o důležitých věcech jejich života, to je umění. Ale je to především dar. Lenko, díky za vás.“
A já děkuji panu biskupovi za krásná slova i všem, kdo si v dnešní uspěchané době, kdy nikdo nemá čas na nic a především ne na druhé, navzdory všemu udělali čas, přišli a uměli se v letu života spolu se mnou zastavit nad vznikem mé nové knihy. Kniha neostří na autorku, ale na úžasné lidi, s nimiž se mohla díky své novinářské práci setkat a v průběhu minulých desetiletí rozmlouvat. Jsou mezi nimi nejen skvělí lidé z Moravy, ale také z Polska, Slovenska, Rakouska, Irska, Anglie a Floridy. Když jsem dávala knihu rozhovorů a příběhů 55 osobností dohromady, několikrát mne zalila obrovská vděčnost Bohu, že mi umožnil stát se novinářkou, s těmito lidmi rozmlouvat, naslouchat jejich někdy až neskutečným životním příběhům a společně žasnout nad tím, jak je Bůh vedl a vede dál. Jak k tomu došlo, že tato kniha vznikla? V průběhu téměř tiřceti let jsem prostě dělala jen svou novinářskou práci a někdy se dostala mezi hromadou zpravodajských článků k možnosti zpracovat s někým zajímavým rozhovor. Osobnosti mně nikdy nevybírali mí šéfredaktorové. S nabídkou jsem přicházela sama. A že z toho jednou bude kniha? Tak to nebyl ani náhodou můj nápad! Ani ve snu by mne to nenapadlo a hlavně bych neměla odvahu se do takové věci pustit. V mozku by mně hned vyskočilo mnoho důvodů, proč do toho nejít. Startovacím motorem pro mne byla pracovnice biskupství Martina Jandlová, která byla bezmála třicet let tiskovou mluvčí Biskupství brněnského. Díky tomu má naprosto dokonale zmapované dění v diecézi a je doslova chodící encyklopedií toho, co se kde, kdy stalo a má dokonalý přehled nejen o událostech, ale také o osobnostech, o nichž by bylo možné při různých jejich životních událostech napsat. Byla to právě Martina, která mně dávala tipy a kontakty na lidi, k nimž bych se jinak nedostala, nebo by mě kvůli mé neznalosti ani nenapadlo o nich napsat. A právě Martina na mně počátkem ledna letošního roku už poněkolikáté apelovala, abych vydala knihu rozhovorů, protože se jí moc líbily. V knize přitom nejsou zdaleka jen rozhovory a příběhy, které byly napsané pro Katolický týdeník. Spousta jich byla zveřejněna v týdeníku Slovácko, Naše Slovácko, Naše adresa PPF, DOBRÝ DEN S KURÝREM, na webu www.zpravyzmoravy.cz a mém osobním webu www.lenkafojtikova.cz. Ke vzniku knihy nakonec napomohla skutečnost, že jsem si pár minut před lednovým setkáním na biskupství přímo před katedrálou zlomila na zledovatělých tzv. kočičích hlavách kotník. Najednou přede mnou byly tři měsíce, kdy jsem mohla s přestávkami, jak mi to zdravotní stav dovolil, sedět u počítače a dávat knihu dohromady. Souběžně jsem pracovala také na své části novodobé historie na Svatém Antonínku, kde jsem zachytila zhruba posledních 25 let dění na tomto úžasném místě, z čehož vznikla kniha Na Blatnické hoře. Nemalou práci dal pro tuto knihu výběr fotografií z mého soukromého archivu. Ale to už je zase jiný příběh, i když trošku propojený. Obě knihy vlastně mohly vzniknout díky zlomenému kotníku a dalším chorobám, s nimiž jsem musela letos bojovat. Je to dokladem toho, že i z něčeho zlého a těžkého může NAVZDORY VŠEMU vzniknout něco krásného. A tak Bohu díky za vše! Mnoho fotek od hlavního fotografa setkání Vladimíra Bimky najdete zde.
Poslední srpnová neděle patřila na Svatém Antonínku tradiční Děkovné pouti, kdy poutníci děkují nejen za plody zahrad, polí, vinic a sadů, ale za všechno dobré, co od Boha dostávají. Ranní mši svatou sloužil za své farníky a všechny přítomné poutníky farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Hlavní poutní mši svatou od 10.30 celebroval pražský arcibiskup Stanislav Přibyl. Na Antonínek přitom připutoval pěšky od blatnického farního kostela sv. Ondřeje spolu s mnoha krojovanými z různých obcí nejen Slovácka, ale také z Čech a ze Slovenska. Po obědě následovala s biskupem beseda se svátostným požehnáním. Duchovní program uzavřela mše svatá, kterou sloužil blatnický farář P. František Král.
Pro Televizi NOE pražský arcibiskup Stanislav Přibyl prozradil, že je na Svatém Antonínku poprvé v životě. Dále do připravované reportáže řekl: „Potěšilo mne, kolik je tady mladých lidí, a že je to skutečně slavnost dožínek s poděkováním za úrodu. Přišli jsme ale také poděkovat za to, co nám Pán Bůh daroval i skrze náš um. On je ten, který dává růst. Letos jsme zažívali veliké horko a všude vidíme, že je stále velmi sucho, a kdo ví, jestli se to podaří nějak napravit. Musíme si uvědomit, že péče o stvoření Boží nemůže být jiná, než že se budeme trochu v něčem uskromňovat, abychom předali svět dalším generacím jako Boží zahradu. Jsem rád, že si tady uvědomujeme, že příroda není k tomu, abychom ji drancovali. Ona sama ráda vydá Boží dary, pokud se k ní chováme dobře v souladu s úmyslem Stvořitele, pokud tady také odevzdáme kus své práce. Svatý Antonín je světec ze středověku a byl to velice moudrý člověk, který, jak víme, byl velký vzdělanec. Svatý František chtěl, aby byli jeho bratři prostí a žili mezi obyčejnými lidmi. On toto splnil, ale přitom byl velice nadaný, chytrý a vzdělaný člověk. Pro mne osobně je svatý Antonín postavou, která mne inspiruje, abych se neustále vzdělával a využíval dary, které potom dokážu předávat způsobem, aby to pochopilo i malé dítě a obyčejný člověk, který třeba nemá takové vzdělání, i když je šikovný zase jinak. Svatý Antonín je tradičně patron ztraceným věcí a opravdu funguje. Pokud je nám ouvej, obracejme se na svatého Antonína a on nám pomůže. Přál bych si, aby si lidé z dnešní pouti odnesli hluboký pocit vděčnosti vůči Pánu Bohu a dokázali se podívat kolem sebe, kolika věcmi a lidmi nás Pán obdařil. A že tím největším darem je on sám, protože se nám dal ve svém Synu Ježíšovi, a protože je Ježíš náš bratr, můžeme Bohu říkat: „Otče.“ A to je asi ten největší dar, co si můžeme odnést nejen odsud od svatého Antonínka, ale v podstatě kdykoliv. Dnes je ale sváteční den a příležitost si to připomenout, tak ať nám to vydrží na horší časy a všední dny, které přijdou.“
V červnu roku 2011 jsem byla u toho, když zahájilo provoz Archeologické muzeum v Ostrožské Lhotě. Dnes jsem se sem vrátila po patnácti letech s desetiletou vnučkou a dvanáctiletým vnukem. Chtěla jsem jim zprostředkovat a přiblížit historii oblasti, ve které žiji. Nabídku oba s radostí přijali. Chtěli vidět na vlastní oči a vyzkoušet si, jak se v dávných dobách odlévaly různé předměty z bronzu, ražbu mincí, rozdrtit zrna na mouku a spoustu dalších věcí. Po návratu domů jsme se shodli, že rozhodně nelitujeme. Byl to super zážitek. Aniž bychom tušili, že k nám v přízemí budovy promlouvá vedoucí muzea archeolog Tomáš Zeman, dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací o jednotlivých exponátech. Vnukům dokonce vytáhl z jedné vitríny stoličku mamuta, kterou si mohli vzít do rukou. Oba byli nadšení. Když jsme poté kráčeli o patro výš, říkala jsem si v duchu, že tam to asi sami profrčíme rychle. Ale i tam jsme měli štěstí. Věnoval se nám vedoucí Muzejního spolku Martin Dufka. Jeho vyprávění a zapálení pro jednotlivé exponáty bylo neuvěřitelné. Doslova mu při povídání svítily oči. Oba muži připomněli, že mezi vystavenými mnoha tisícovkami exponátů jsou i takové, které jsou jediné nejen v České republice, ale i v Evropě. Vzhledem k tomu, že žiji v sousední Blatnici, zajímalo mne, co je zde odsud. A co jsem zjistila? Že například obrovský kus placatého a pořádně tlustého kamene v prvním patře, na kterém jsou ichnofosilie, je starý okolo padesáti milionů let. Vytěžený byl přitom v jednom úseku na Antonínku a je dokladem, že zde bylo v dávných dobách moře. Jedná se údajně o jediný kus v republice. V okolí blatnické čističky směrem k Blatelu byla zase nalezena spousta spon z oděvů. Z druhého století před naším letopočtem pochází zase keltská hlava, která byla ozdobou rukojeti rituálního nože, který souvisel s nějakými náboženskými obřady. Zajímavostí je také hrací kámen z nějaké deskové hry z druhého až třetího století našeho letopočtu. V Ostrožské Lhotě je také vystavena největší sbírka vinařských nožů v Evropě. „Máme tady vinařské nože z druhé poloviny osmého století. Jeden jediný na světě se nalezl v Moravském Jánu. My jich tady máme sedm. Některé jsou z Mikulova, ale většina je z Blatničky. Z Blatnice máme jen jeden kus, ale jsou zde vinařáky ze Suchova. To je dokladem, že tamní obyvatelé chodili za prací a střihali vinohrady vinařům z jiných obcí, kde se vinohradům dařilo,“ upozornil na zajímavost Martin Dufka. Nedalo mně to a obou odborníků, kteří nás provázeli, jsem se zeptala, jestli by mohli nějak shrnout a ve zkratce pro laiky, jako jsem já, představit, co je v Archeologického muzeu Ostrožské Lhoty k vidění. „To je na dlouhé vyprávění a spíše na celou knihu,“ řekl s úsměvem na tváři Martin Dufka. „Máme tady exponáty od třetihorního moře, přes lovce mamutů, nejstarší zemědělce, po příslušníky kmenů doby bronzové, Kelty, Germány, Slovany, včetně Velké Moravy, středověk až novověk včetně křížků a svátostin, které souvisí s poutním místem Svatý Antonínek. Jsou zde k vidění nástroje, zbraně, šperky, keramické nádoby, mince, součásti oděvů, opasků, ozdobné jehlice do vlasů, náramky, stoličky mamuta, sobí parohy a mnoho další,“ nastínil vedoucí muzea Tomáš Zeman. Muzeum je otevřené každý pátek od 9 do 17 hodin a v neděli od 13 do 18 hodin. Individuální návštěva skupin je možná i v jiných časech po telefonické domluvě předem. „Tuto akci s ukázkami života předků a řemesel, která ovlídali, pořádáme vždy jednou ročně, aby si veřejnost mohla vyzkoušet a uvědomit, jak těžké bylo třeba jen namlet mouku, nebo vyrobit nějaký nástroj či keramiku,“ připomněl Tomáš Zeman.
A toto jsem o otevření muzea napsala před patnácti lety:
Velkou radost zažívali v pátečním dopoledni všichni amatérští archeologové v Ostrožské Lhotě. V opraveném víceúčelovém domě zahrádkářů totiž otevřeli své muzeum. Našlo své místo v přístavbě bývalé pálenice. „Dnes se splnil sen několika generací. Škoda, že se toho nedožil pan Jaromír Páč, který byl takovým naším vzorem. V depozitu máme jen od něj několik beden nálezů. Co je pro nás nejvzácnější? Víte, všechno je vzácné. Každý nález, který odsud pochází, je cenný. Nelze ukázat na něco, co je nejcennější. Na cokoliv se podíváte má své kouzlo a cenu,“ uvedl Martin Dufka, který je předsedou Spolku přátel historie Ostrožská Lhota. „Jsou tady vlastně tři výstavní sály. V přízemí je stálá expozice, která má návštěvníka provézt dějinami obce. Prohlídka začíná u modelu obce z roku 1827. Jednotlivé vitríny jsou pak chronologicky řazené cestou zpět do minulosti. Časová linka končí jeskyní, kde jsou fosilní nálezy. Mohou pocházet z doby třicet až padesát tisíc let před Kristem,“ informoval archeolog Slováckého muzea Tomáš Chrástek. V podkroví je nyní expozice s názvem v Lesku bronzu. Vystavené předměty zapůjčilo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Podle archeologa Chrástka je unikátní především dýka typu malé-leváre. „V Karpatské kotlině se nalezli jen čtyři. V tomto muzeu nejsou k vidění rozhodně žádné cetky. Cena vystavených exponátů se pohybuje řádově ve sta tisících korun,“ upozornil archeolog. V prvním patře je také přednáškový sál. Spolek přátel historie Ostrožská Lhota má čtrnáct členů. Někteří z nich se přitom archeologickými nálezy zabývají desítky let. „Já už různé nálezy sbírám čtyřicet let. Proč jsem začal? Štvalo mě, jak se všichni okolo vytahovali, kolik mají ve svých obcích nálezů, a že ve Lhotě nic není. Začal jsem hledat a zjistil, že se toho dá najít spousta. Když jsem chodil po polích, tak se mně někdy lidé smáli, co jsem ztratil. Nejraději hledám na jaře, když je pole rovné a omyté deštěm,“ prozradil jednasedmdesátiletý Miroslav Páč. Objekt, kde je dnes kromě vzpomínaného muzea také klubovna skautů a zahrádkářů, obci bezplatně převedli právě zahrádkáři. Důvod byl jednoduchý. Chtěli dokončit opravu, kterou započali a investovali do ní šest set tisíc. „Neměli už ale další peníze, proto jsme se domluvili na bezplatném převodu na obec,“ uvedl na vysvětlenou starosta Ostrožské Lhoty Antonín Jelének. Obci se pak skutečně podařilo získat dotaci z MAS Horňácko a Ostrožsko ve výši 1,4 milionu korun. Vzhledem k tomu, že si celkové náklady vyžádají ještě jeden milion, byly opravy rozdělené do dvou etap.
