Turecko při mém rozhodování, kam vyrazím na dovolenou, vyhrálo letos nejen proto, že jsem si chtěla užít povalování na nádherné pláži a plavání v křišťálově čistém moři. Jak už jsem napsala v minulém článku, bylo pro mne hodně důležité, že nebudu zavřená týden v neosobním resortu, ale budu si moct zajít do města obdivovat starobylé památky. A že jich v Turecku je! Ona je to balšaja zemja, jak by řekli Rusové, kterých tady ostatně je mezi turisty hodně požehnaně.
Právě dnes jsem se zcela neplánovaně ocitla dopoledne na pláži uprostřed komunity ruských turistů. Prakticky mně kolem hlavy zurčila jen ruština, kterou jsem se učila osm let, takže jsem stále docela rozuměla, i když od mé maturity z ruštiny proteklo hodně vody v řece Švarcavě, na které jsem se narodila.
Že byste na pláži mezi Rusáky neleželi kvůli současné válce? Napadlo mne, že by tím někdo mohl argumentovat. Já jsem myslela spíše na jejich pradědy, kteří nás osvoboili z německé nadvlády. Jasně, potom přišel osmašedesátý rok, s kterým jsem také nesouhlasila, ale na druhé straně nám nikdo z anglosaských ani jiných zemí nepomohl. A že jsou Rusi roztahovační, dominantní, hrdí na svou zem? Jsou… To je všechno pravda… On by také hned tak nějaký národ nepřežil ten atak v podobě hladu a zimy v zákopech ruské zimy. Oni si toho už docela dost zažili… Nejenže vyhnali Němce s Hitlerem a jeho snahou zotročit si Slovany, ale porazili i Napoleonovo vojsko, takže tento národ už toho má fakt dost za sebou.
Zpět ale do Turecka. Dnes jsem vyrazila po snídani koupit část věcí, které jsem si vyhlédla už včera. Plán jsem měla ale už z domova. Je to tak. Do Turecka se jezdí i za nákupy. A jsou na to dobře připravení. Někde lze smlouvat, někde jsou fixní ceny. Zjistila jsem, že mám na smlouvání talent, kde to nešlo, respektovala jsem nastavené ceny.
Hned poté jsem zamířila opět k moři do míst ke skále, kde je písek bez šutrů i na dně, takže člověku nehrozí, že se mu stane to, co mně včera asi jen o dvě stě metrů dále. Rusáci, mezi nimiž jsem se dopoledne ocitla, o tom asi moc dobře věděli, protože jsem viděla už včera, že bylo v těchto místech mnohem více lidí než tam, kde jsem si poranila nohu. Užívala jsem si koupačky, plavala a špekulovala, kdy vyrazím po památkách, protože to jsem měla v plánu také už doma. Pořád jsem přemýšlela, jak to bude se světlem, kdy a kam bude nejlepší vyrazit s foťákem.
Nakonec ale bylo odpoledne zase všechno jinak než jsem původně plánovala. Chtěla jsem jit ještě něco nakoupit s tím, že potom věci hodím do hotelu a povalím zase k moři. Tam, kde jsem nakupovala dopoledne, ale narazila kosa na kámen. Obchodník si asi uvědomil, že cena, za kterou jsem u něj nakoupila, pro něj nebyla zase až tak výhodná, jak chtěl, tak byl docela bez nálady a o nějakém smlouvání nemohlo být řeči. Vyrazila jsem tedy zcela bez plánu k Červené věži, která se nachází za výběžkem v moři od Kleopatřiny pláže. Více o Ćervené věži, která byla postavená v roce 1226, zde. Abych se tam dostala, musela jsem jít městem a poté prošla nejen uličkami plných obchodů a Velkým bazarem, ale také přístavem. Jakoby se mně tam otevřel zase jiný pohled na Alanyi. Však mrkněte na fotky, které jsou více vypovídající než spousta mých písmenek.
Docela jsem si tím pochoďákem městem pořádně mákla, i když až tak nepražilo, jak dopoledne. Blbé bylo, že jsem si nevzala foťák, protože jsem s tím vlastně vůbec nepočítala. A tak všechny fotky, co jsem dnes udělala, jsou z mobilu. Jsem si říkala, že příště na dovolenou už velký foťák nepotáhnu… Dnes jsem to zvládla i bez něho a možná to pro mne bylo znamení. Každopádně jsem byla i bez foťáku pořádně nadřená. Musím mrknout, kolik mám v nohách kroků. Moje babička, která už nežije, by řekla, že jsem měla nohy ubroušené až u prd….le. Omlouvám se citlivějším povahám, ale babička to tak výstižně nazývala.
Když jsem se dostala z Červené věže zpět do přístavu, tak mně každopádně na ruce začaly drnčet chytré hodinky, že mám abnormálně vysoký tep. No v klidu ho mívám i 42 tepů za minutu a teď hercna bóchala přes sto. Taky žádná hrůza, ale chytrým hodinkám se to prostě zdálo moc… Měla jsem žízeň, tak jsem si koupila litr Fanty a nalila do sebe ty cukry a hned se mně lépe vykračovalo zpět do hotelu, i když ze mne zase potom valily kýble potu… Tož tak… Odpoledne jsem se už k moři nedostala, ale zato mám pěkně fotky a ještě jsem něco nakoupila. Jasně, že samé originály! Ať žije shopping a Turecko!
