Blatnice se za nedělního svítání vzbudila do přívalů deště. Nakonec se ale vyplnila předpověď meteorologů a od devíti hodin už nepršelo. S přibývajícím časem začalo stále více svítit slunce až bylo nakonec i horko. Duchovní program Hlavní poutě ke cti sv. Antonína Paduánského na Antonínku odstartoval první mší svatou v osm hodin ráno v kapli, na které byl hlavním celebrantem spirituál Teologického konviktu v Olomouci P. Josef Novotný. Poté následovala mše sv. za farníky z Ostrožské Lhoty s tamním farářem P. Miroslavem Reifem. Ta už byla pod širým nebem v poutním areálu a už nepršelo. V 10.30 začala mše sv. s papežským nunciem Jude Thaddeusem Okolo. V tu chvíli už několika tisícům poutníků nad hlavou zářilo slunce. A stejně po celou mši svatou zářil i hlavní celebrant Thaddeus Okolo. Když se na závěr při požehnání předmětů, které si lidé zakoupili na pouti na památku, vydal s kropenkou mezi davy poutníků, nebylo snad nikoho, koho by nepokropil sprškou svěcené vody. Dostál tak svému jménu, že doslova všechny okolo oběhl. Ještě před tím než se vydal mezi lid řekl: „Však nikam nespěcháme, máme čas a je nám tady dobře.“ Svou radostnou náladou strhl i ostatní, kterým vykouzlil úsměvy na tváři. Součástí hlavní mše svaté bylo i letos na závěr udílení Bílé růže P. Antonína Šuránka. Tentokrát ocenění převzali dva dlouholetí strážci kaple pan Antonín Lopata z Ostrožské Lhoty a pan Antonín Kuřina z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Na úplný konec došlo ale také na loučení s blatnickým farářem P. Zdeňkem Stodůlkou, pro něhož byla tato Hlavní pouť poslední pod jeho vedením. Od srpna totiž po jednadvaceti letech služby v Blatnici pod Svatým Antonínkem, pod jejíž správu spadá i poutní místo na Svatém Antonínku, odchází. Jeho novým působištěm bude Olomouc. Za dlouholetou službu mu děkovala předsedkyně Matice svatoantonínské Hana Cenková. Připomněla, že zvelebil nejen poutní místo na Antonínku s generální opravou kaple, vybudoval na Antonínku nové parkoviště, venkovní liturgický areál, ale podařilo se za jeho působení opravit také farní kostel v Blatnici, zvony a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Blatničce, která je součástí blatnické farnosti, má nová vitrážová okna. V posledních letech se potom snažil o evangelizaci farnosti prostřednictvím kurzů Alfa. Na konci děkovné řeči byli dojatí mnozí z přítomných poutníků i kněz. Zpravodajský článek najdete ve středu v Katolickém týdeníku.
Dnešek jsem si chtěla užít, protože je posledním mým dnem v Dolomitech. Ještě večer jsem ale nevěděla, co budu dělat, protože na dnešek nebyla žádná skvělá předpověď počasí. Když jsem se ale ráno probudila, tak venku svítilo slunko. Nebylo co řešit. Rozhodnutí, že si ještě jednou zajedu užít Lago di Braies, bylo dílem okamžiku. Nasnídala jsem se, hupla do auta a vyrazila. Na místě jsem byla v 8.40 a přede mnou byly tři hodiny pouhého flákání se u jezera. Pár cvaků jsem sice udělala, ale dnes jsem nejela fotit, ale jen si „to“ užít! Když jsem přijela, bylo nad jezerem krásně modré nebe. Hned jsem udělala pár fotek a šla si na „svou“ lavičku, kterou jsem si užívala už posledně. Tehdy jsem ale oběhla celé jezero a cvakala jako divá. Dnes ne! Sedla jsem si, koukala na tu nádhernou přírodu, meditovala a prostě si to všechno na plné pecky užívala s vědomím, že si sem prostě už nezajedu. Proč? No prostě to vím. Je tady nádherná příroda, ale na světě je tolik nádherných míst, na kterých jsem ještě nebyla a to i v České republice. A to nemluvím o horách a jezerech v sousedním Rakousku.
SENIOŘI, KAM SE PODÍVÁŠ Jak jsem si tak užívala pohled na jezero a okolní přírodu, nešlo nevšímat si těch, kdo přicházeli a zase odcházeli. Převažovali starší senioři. Třeba takový autobus seniorů 75+ z Francie. Ti si na jednu lavičku kousek ode mne dovlekli obří plastovou chladničku. Bylo mně jasné, že tam mají nějaké dobroty. Ani ve snu by mne ale nenapadlo, že po deváté ráno začnou z chlaďáku vytahovat láhve vína – no i nějaké nealko tam bylo a něco malého na zub. To mně připomnělo včerejšek, kdy jsem sjížděla autem z hor, tak jsem na jednom parkovišti u silnice viděla autobus – z jedné strany k přírodě seděli u tzv. našich pivních setů senioři a cpali se něčím dobrým a z druhé strany jeden účastník zájezdu u skládacího stolu v lavoru zrovna umýval nádobí. Jsem si říkala, jak jsou ti důchodci nejen u nás vynalézaví a někteří si umí užívat život i v hodně pokročílém věku.
CVRKOT U JEZERA Další část návštěvníků tvořily rodiny s malými dětmi – hodně malými a také pejskaři. K vodě dnes přišli fakt nejrůznější čtyřnozí krasavci a bylo zajímavé sledovat, jak má i každý pes úplně jinou povahu. No mazec sledovat ten cvrkot. Ihned po svém příjezdu jsem udělala za chůze také tři cvaky novomanželského páru z Asie, který se tam fotil. Novomanželé se u jezera většinou fotí ve všední dny brzy ráno, a když má člověk čas, tak je také zajímavé sledovat kolegu fotografa, co s nimi vymýšlí, do čeho je tlačí, do čeho se ještě nechají zatlačit… NA SVĚTLE HODNĚ ZÁLEŽÍ A ještě jeden postřeh od jezera, co se týká fotek. Poprvé jsem ho fotila, když bylo úplně šedivo a dnes modré nebe nad hlavou. Ale pozor! Modré nebe bylo zhruba jen hodinu. Jak se totiž posouvalo slunce, tak modrá obloha logicky bledla – v tom sledovaném úhlu pohledu. Potom se na obloze navíc objevila temně šedivá mračna. Tak jsem si říkala, že pokud by tam někdo jel fotit i za pěkného počasí, musí být u jezera brzy ráno. Podle mne tak v 7 hodin, aby případně stačil všechny různé úhly pohledů na jezero oběhat. Stejně tak ty svatby tam prostě musí být brzy, protože dobré světlo je jinak rychle pryč, i když svítí slunce. S tím sluncem je dobré světlo ještě možná mnohem horší a rychleji pryč. Když nebylo modré nebe a slunce, tak měla voda v jezeře krásně tyrkysovou barvu. Za slunce a modré oblohy byla voda spíše průzračná…
VYPLATÍ SE PŘIVSTAT Když jsem odjížděla okolo půl dvanácté, tak jsem zjistila, že je dobré tam být tak brzy i kvůli parkování, protože parkoviště č. 4, které je neblíže jezeru, bylo už úplně plné. Pod ním je 3, což také není daleko, ale 2 a 1 jsou už dost daleko pro takové lenochy, jako jsem já. Vzhledem k tomu, že jsem tady poslední den, tak jsem si ho chtěla udělat hezký se vším všudy.
KULINÁŘSKÝ ZÁŽITEK – NEBE V PUSE! Rozhodla jsem se, že znovu zamířím do restaurace Rienz, kde jsem byla včera. Přestože je pondělí a tedy pracovní den, tak restaurace byla zase plná! A hádejte koho? Seniorů na kolech! A zase byli všeho věku a všech postav – tencí i tlustí. Po včerejším úspěchu vynikající polévky jsem si ji dnes objednala znovu. Prý to byl bramborový krém s krutonky chleba, slaniny a posypané čerstvými bylinkami. Nevěřili byste, jak z tak jednoduchých surovin může mistr kuchař připravit něco tak vynikajícího, kdy jsem si už včera říkala, že to šlo rovnou do ledvin, jak prohlašoval Kája Mařík. Dnes jsem si prozíravě nedala hlavní jídlo, protože včera toho bylo tolik, a tak syté, že jsem ani vše nesnědla. Dala jsem si další teplý předkrm – domácí těstoviny plněné špenátem a sýrem, posypané parmezánem a opraženými, drcenými lískovými oříšky. To byla dobrota! A jako sladká tečka následoval na závěr teplý štrůdl s kopečkem vanilkové zmrzliny, jahodami a borůvkami. Něco tak dobrého jsem už dlouho nejedla. To těsto jakoby bylo třené – vláčné, vlahé, žádná sušina či lístové těsto. Jablíčka nebyla nastrouhaná, ale byly to malé plátky. Jak říkám – dobrota a k tomu cappuccino – všechno šlo také rovnou do ledvin! No a můžu balit. Natankovat už jsem stihla – bezmála dvě eura za litr, ale auto říká, že mám dojezd přes 800 kilometrů, tak hlavně ať už jsem doma bez havárky – bez poruchy – bez pokuty. Za oknem právě prší, tak jsem ráda, co jsem dnes zvládla. A úplná poznámka na závěr.
PARKOVÁNÍ A VÝHODA KARTY MOBILITY Tady se musí téměř všude platit parkování. Blbé je, když člověk dostane onu kartičku mobility, se kterou může jezdit tady po severu autobusy i vlaky zdarma. Pokud je ale ubytovaný například dva kilometry od vlaku, tak už je to zase větší komplikace kombinovat a synchronizovat busy s odjezdy a příjezdy vlaků. To byl také důvod, proč jsem si všude jezdila autem a vlastně bezva kartičku mobility vůbec nevyužila. Mnohokrát jsem si za ten týden tady říkala, že to auto mně dávalo svobodu být tam, kde jsem chtěla být. V Toblachu je například u vlakového nádraží napsané, že z rozhodnutí obecního zastupitelstva se tam může parkovat maximálně 3 hodiny. Paní v íčku mně sice řekla, že když tam bude stát auto jeden den (ne noc), pokud bych si chtěla zajet vlakem do Bolzana, jak jsem měla jeden den v plánu, takže je to prý v pohodě. Já jsem to ale nechtěla riskovat. Pro představu trvá cesta vlakem do Bolzana dvě hodiny a dvě hodiny zpět, že… Takže tam člověk musí jet brzy ráno a vrátit se večer ne-li v noci, aby něco viděl. Nerada bych potom vystoupila na nádraží a auto bylo odtáhnuté nebo bych musela platit pokutu. Proč to ale říkám? Paní v íčku mně vůbec neřekla, že mohu zcela zdarma a neomezeně parkovat o pár desítek metrů dál u Domu v přírodním parku, kde se nachází například také Mahlerův sál a restaurace. Tak radím těm, kdo sem pojedou, že tady se může zdarma parkovat a vlak je za rohem.
Nevěřili byste tomu, ale je to tak! Dnes jsem znovu vyrazila do hor, abych ulovila snímky 3 Zinnen. Proč, když jsem se zařekla, že do výšky 2 330 metrů už rozhodně pěšky dusat nebudu? No protože jsem tak trošku asi magor a ty fotky jsem fakt chtěla. Navíc podle předpovědi meteorologů mělo na severu Itálie téměř celou neděli svítit slunce a déšť měl spadnout jen na pět procent. No tak jsem to zkusila! Je fakt, že jsem v hloubi duše doufala, že možná v neděli otevřou mýtné, já zaplatím třicet euro a vyvezu si zadek až do průsmyku ve výšce 2 330 metrů nad mořem a zbylé zhruba dva a půl kilometru dojdu už s téměř žádným převýšením pěšky. To jsem se ale škaredě přepočítal. Kruháč ve směru nahoru měl opět ceduli se zákazem vjezdu, takže nezbývalo než jít po svých, takže jsou ty fotky docela draze vykoupené… Brzy ráno jsem ale vůbec netušila, jestli se do hor mám vůbec vydat, protože dole v údolí byla mlha, že hory nebyly vůbec vidět. Nakonec jsem ale vyrazila a na parkovišti, odkud se vyráželo, jsem byla krátce po sedmé hodině. Moje auto bylo v tom okamžiku na parkovišti první. Jak jinak, že? Jsem prostě v těchto věcech blázen… Měla jsem ale štěstí, protože hned za kruháčem jsem si stopla dva mladé kluky z Polska, kteří mne posunuli blíže k horám a vysadili na druhém parkovišti u jezera. Dál museli pěšky i oni. Na prvních fotkách vidíte, že nejdříve to na azuro vůbec nevypadalo, ale jak jsem stoupala výš a výš, tak se slunce prodralo a přišla nádherná podívaná, kdy jsem zjistila, že předevčírem jsem ve špatném počasí neměla ani tušení, jak nádhernou krajinou kráčím, protožem jsem z ní nic neviděla… Dnes se mně ale šlo po silnici úžasně! Hnalo mne nahoru určitě i to úžasné počasí, které se pomaličku rozbalovalo, jak začalo ubývat mlhy a prodírat se slunce. Navíc jsem tu cestu už znala, takže se šlo líp. Když jsem dorazila nahoru, téměř nikdo tam nebyl. Dnes už jsem věděla, že i když bude dobrá viditelnost, tak od chaty Rifugio Auronzo 3 Zinnen nevyfotím, že musím jít dál zhruba dva a půl kilometru. Na nohách jsem měla tentokrát sice pohorky, ale moc mne ani dnes nepotěšilo, když se pěkná betelná cesta v jednom místě zase změnila v úzký chodníček pokrytý namrzlým sněhem. Zase jsem našlapovala hodně opatrně. Poté se ale cesta rozšířila, já minula kapličku Panny Marie a dorazila k dřevěné chatě, která byla také zavřená, jako zatím v těchto výškách vše. No a dál už se šlo jen sněhem a muselo se jít úzkou stezkou i do takového kopce a překonat po tom sněhu průsmyk. No a netušila jsem, co by mne čekalo za průsmykem, takže jsem se k focení toho hlavního z nejlepšího pohledu nedostala. U oné dřevěné chaty mně ale jedni mladí německy mluvící lidé řekli, že stojím u 3 Zinnen, ale zezadu. Nejsem si jistá, jestli je to pravda, tak budu ráda když mně někdo dá vědět, jak to vlastně je. Přiznám se bez mučení, že jsem prostě neměla odvahu pokračovat dál, protože únavou už jsem si nebyla svýma roky opotřebovanýma nohama prostě jistá. Když jsem se potom vracela, tak jsem toho měla dost a byla jsem nakonec ráda, že jsem nepokračovala. Děkovala jsem Bohu, že mně v tom okamžiku rozhodování, jestli pokračovat v cestě, ráčil zachovat rozum a já to otočila. Vždyť na nějaké fotce svět nestojí. Ostatně jich je už stejně plný internet a já si tam svou nerozvážností nechtěla způsobit nějaký problém. Jak už jsem zmínila, stejně jsem toho měla i dnes plné kecky, ale vůbec se to nedá srovnat s tím, jak jsem si nahorui kráčela v nevhodných polobotkách a riflích. Dnes jsem si oblékla elastické třičtvrťáky a hned se lépe šlapalo. Při cestě zpět jsem měla štěstí u Lago Antorno, kde u cesty stálo otevřené auto s českou poznávací značkou. Tak jsem hned strčila hlavu dovnitř s prosbou, jestli jedou dolů. Jeli! Tak druhý dotaz byl, jestli by mne vzali k prvnímu parkovišti, kde mám auto. A tito mladí lidé byli velmi ochotní. Slečna ze Slovenska skočila do zadní části auta, i když tam neměli sedačky, a mne nechala sedět vpředu. No zlatí lidé! Ušetřili stařence dobré dva kilometry, zač jsem ji ještě teď nesmírně vděčná! Při cestě zpět jsem se ještě zastavila u Lago di Misurina. Jen tak na mrk. Udělalo to na mne dojem poklidného lázeňského městečka. A potom jsem frčela na zasloužený oběd do doporučené restaurace Rietz v Toblachu. Vaří tam fakt výborně! Mňam! No a dnešek jsem zakončila na mši svaté v Toblachu, kde jsem s italsky mluvícímí obyvateli oslavila Nejsvětější Trojici.
Včera jsem slibovala, že dnes nikam nevyrazím, ale nakonec mně to nedalo. Sice jsem poprvé vstávala bez zvonění budíku, ale po snídani jsem sedla za volant a navštívila na různých místech několik kostelů a hřbitovů, které jsou hned okolo kostela. Takže prvním mým dnešním cílem bylo Winnebad/Prato Drava, nad kterým se vypíná krásný štíhlý kostelíček svatého Mikuláše. První fotku kostela jsem udělala od silnice, ještě než jsem vjela to této malé vesničky. Okolo kostelíka je nádherný hřbitůvek. Zaregistrovala jsem, že je tam pohřbených hodně mladých lidí. Například na jednom hrobě jsou barevné fotky mladého muže, který byl zřejmě horolezcem. Má tam anglicky napsáno: „Procházet horským průsmykem je jako překročit hranici a vstoupit do nového světa.“ Potom tam odpočívá další muž. Tomui bylo, když zemřel 61 let. Na fotce je zvěčněný v tyrolském kroji, jak stojí vždy jednou nohou na dvou koních a řídí je. I na fotce je naprosto zřejmé, že ty koně fakt pádí tryskem. Prostě lze z těch hrobů vyčíst příběh konkrétních lidí, co dělali, jací byli, jak moc svým blízkým nyní chybí. Na všech hřbitovech, které jsem tady zatím navštívila je vidět, jak se pozůstalí o hroby starají. Na rozdíl od nás jsem na tomto hřbitůvku viděla především pomníčky a kříže z kovu. Někdy jsou to doslova umělecká díla od kovářských msitrů. Ve větších městech jsou ale také vidět velké hrobky a náhrobky z mramoru jako u nás.
SAN CANDIDO – INNICHEN Z Prato Drava jsem zamířila do San Candido – italsky Innichen. Měla jsem obavy, jak je to tam s parkováním, což jsem se od nikoho nedozvěděla. Takže: Přímo v centru na náměstí tohoto malého městečka zaplatíte 3 eura za každou hodinu. Já jsem si ale našla místečko tři minuty pěšky od náměstí, kde byly dvě hodiny zdarma, když si dal člověk za okno takové ty hodiny, kde se nastaví čas, kdy jste přijeli. Potom tam bylo ještě pár míst pro ty, kdo navštíví přilehlý park a hrad. V tomto případě byly tři hodiny zdarma. Při odjezdu z městečka jsem mrkla, kolik vyjde parkování na záchytném parkovišti, které podle cedule, co tam mají, osm minut pěšky od náměstí. Tak tam jsou první tři hodiny zdarma a potom každá hodina za 1,5 eura, což také není žádná hrůza… Centrum San Candido bylo docela liduprázdné. Zašla jsem do tamního „íčka“ na náměstí s dotazem, kam mám jet vyfotit 3 Zinnen, které se mně včera vyfotit nepodařilo. Řekla jsem milé slečně, že nechci jít pěšky. Tak mně to zakreslila do mapy, a když jsem se na to potom v klidu podívala, tak jsem myslela, že mne klepne, protože mne poslala přesně tam, kde jsem byla včera. Takže jsem asi zamířila na to nejlepší místo na focení, ale holt mně nevyšlo počasí… No pěšky už tam v žádném případě nepůjdu… V městečku mají jinak dva kostely. Ten, který je zasvěcený sv. Michaeli archanděly, jsem se nedostala, protože se právě opravuje. Téměř hned vedle byl ale kolegiátní kostel, který byl otevřený. Vůbec jsem nevěděla, co ten název znamená. Podle strýčka Googla jde o kostel s větším významem, ale zase ne tak velkým jako je například katedrála. Je to ale nádherný kostel. Však mrkněte na fotky.
AUFKIRCHEN S. MARIA Dalším místem mého putování po chrámech byla malá vesnička Aufkirchen S. Maria, kde je svatyně Panny Marie Bolestné. Byl otevřený a má krásný interiér. Okolo opět malý hřbitůvek, ale v rožku také moderní záchod, který byl otevřený, i když nikde nebylo ani živáčka.
V NEDĚLI NENÍ MŠE VŠUDE Při návštěvách kostelů jsem si zjistila, kde bude zítra mše svatá. Rozhodně není, jak jsme zatím zvyklí doma, že by byla v neděli ve všech vesnicích a městech a už vůbec zde nebývá v neděli na jednom místě více mší, jak je tomu u nás v mnoha vesnicích. V neděli večer půjdu do kostela sv. Jana Křtitele v Toblachu. Na více místech je jen bohoslužba slova nebo májová pobožnost k Panně Marii. Tak zase jsem o něco chytřejší, jak je tomu na severu Itálie. A jinak je super, že se tady člověk úplně všude domluví německy, protože z italštiny znám jen pár slovíček.
Původně jsem si dnes chtěla zajet vlakem do Bolzana, protože člověk ubytovaný v Dolomitech dostane takovou bezva „Mobility kartičku“, se kterou tady může jezdit busem i vlakem zdarma. Nakonec jsem se v noci rozhodla, že vyrazím k chatě, která se nachází ve Forcella Longeres průsmyku v nadmořské výšce 2 330 metrů. V noci jsem se dočetla, že se tam dá až nahoru vyjet autem. Toho jsem chtěla logicky ke svým problémům s koleny využít. Nohy je přece třeba šetřit. Jak už to u mne bývá, tak nakonec bylo zase všechno jinak.
ČÁRA PŘES ROZPOČET Na dnešní výlet jsem samozřejmě zase vyrazila brzy s myšlenkou, že si tam když tak počkám v autě, kdyby nebyly příznivé podmínky na focení. A tak jsem si pěkně frčela autem vzhůru, ale zastavila mne na kruháči u kempu Alla Baita značka se zákazem vjezdu nahoru s upozorněním, že jsou tam plná parkoviště. No bylo mně naprosto jasné, že žádná parkoviště nahoře plná nejsou. Nicméně jsem u toho kruháče musela odstavit na parkovišti auto a 6,5 kilometrů nahoru k oné chatě zvládnout pěšky. Nechtělo se mně, ale šla jsem, když už jsem byla necelých sedm kilometrů od fotek, co jsem chtěla udělat, že? Kdybych ale věděla, co mne čeká, tak to auto otočím a jedu pryč!
ŠPATNÁ OBUV Nejdříve jsem dupala asi dva kilometry po silnici, a až když jsem sešla na lesní cestu, jsem zjistila, že jsem si u auta zapomněla přezout své boty do města za pohorky. Vracet se mně nechtělo, tak jsem šla dál. Jak ale bude moje naprosto nevhodná obuv zásadní, jsem zjistila asi po kilometru, když jsem přecházela malý potůček, k jehož přechodu tam někdo nastrčil různá dřeva. Já zvolila takový malý kmínek, který se ale po mém našlápnutí otočil a já žuchla botou rovnou do ledové vody. Sice byla jen po kotník, ale v šesti stupních to nebyla žádná hitparáda. Jak jsem ale funěla po lesní cestě, která se najedou brutus začala zvedat, funěla jsem jako prasátko (koneckonců jím i jsem, protože má kondice je dávno pryč, ale přibylo spoustu kil na těle, která rozhodně nejsou svaly), tak jsem se pořádně zahřála a potila se brzy jako dveře od chlívku, i když čvachtající voda v botě to krapet vyrovnávala.
NERVY NA SNĚHOVÉ STEZCE To všechno by ještě bylo dobré, kdyby se záhy lesní cestička neproměnila ve sněhovou stezku na šíři maximálně dvou chodidel. A to nastal čas, kdy jsem se začala modlit fakt fest. Bylo mi naprosto jasné, že stačí jedno špatné našlápnutí, uklouznutí a potom bych se už jen řítila z příkrého kopce do hlubin lesa po levici. Zastavila jsem a zapnula v mobilu data, aby mne když tak našli, kdyby k tomu, čeho jsem se obávala, došlo. A nedovedete si představit tu hrůzu ve mně, když jsem po té sněhové stezce přecházela mostek a pod ním se valila voda z hor do údolí. Moje polobotky s naprosto hladkou podrážkou byly k jakémukoliv uklouznutí jako stvořené. Když k tomu připočtu svou neohrabanost s přemírou kilogramů živé váhy, batoh s foto technikou na zádech a koleno půl roku po artroskopii, tak je vlastně zázrak, že teď klovu tyto řádky a neskončila jsem jako valící se koule dole v údolí hory, okolo které jsem šla. Fakt děkuji Bohu, Panně Marii a všem svatým, že jsem dnešní dobrodružství po sněhové stezce v horách přežila. Jakmile jsem měla za sebou tento extra nebezpečný úsek a byla možnost, okamžitě jsem přešla na silnici. Bylo to delší, ale pro mne neskutečně jistější a pohodovější putování.
ŠPATNÉ POČASÍ Když jsem se tedy po více než dvou hodinách vyškrábala do nadmořské výšky 2 330 metrů, zjistila jsem, že tam není pomalu na krok vidět. Už tam přede mnou dorazilo několik dalších nadšenců jako já. Vesměs šlo ale o mladá děcka, na jejichž tvářích bylo jasné, že je tam kromě Evropy zastoupena také Asie i Afrika. Chata i WC bylo zamčené a parkoviště absolutně prázdné. Chvíli jsem čekala, jestli se chuchvalce mlhy neroztrhají a zázračně na mne nevykouknou Tre Zinnen, které jsem se s odhodláním sobě vlastním chtěla fotit, ale v tomto směru se tedy zázrak nekonal. Zázrak ale bezesporu byl, že jsem se tam dostala v těch svých „bezva“ botách do města. No magor… Až po několika dnech jsem zjistila, že z této vyhlídky Tre Zinnen vlastně vůbec nejdou, že se za nimi musí jít ještě další kilometry. V tom okamžiku jsem o této skutečnosti ale neměla ani tušení.
PÁD PŘICESTĚ ZPĚT Po nějakém otálení a cvaknutí pár fotek, jsem se vydala na cestu zpět. Tentokrát už jen po silnici. Záhy začalo navíc pršet. Chvílemi po cestě sice vykouklo i sluníčko a odhalily se některé hory, okolo nichž jsem kráčela, ale bez pláštěnky to už nešlo. Takže pláštěnka na batoh s foťákem, který jsem dnes vlastně téměř ani nevytáhla a vše fotila jen mobilem a přes batoh ještě další pláštěnka. Ta částečně kryla i mne. Tím vším ale peripetie dnešního dne neskončily. Jak jsem si to štráfovala po silnici, tak tam byla jedna serpetína za druhou. A já si jednu z nich chtěla střihnout lesem po cestičce, která k tomu přímo vybízela. Jednalo se o pár desítek kroků méně. Jak jsem ale na tu cestičku vstoupila, ujela mně noha a žuchla jsem sebou na zadek jako pytel. Prostě stará babka. Takže teď už jsem neměla mokro jen v botách, jak jsem se prošla potokem, ale měla celý zadek od bahna, částečně i bílou bundu a kalhoty byly blátem obalené na více místech, jak jsem se potom hrabala ze země zase na nohy. Poslední zhruba dva kilometry jsem došla už za vytrvalého deště a nedovedete si představit mou radost, když jsem odemykala na parkovišti auto. Převlékla jsem džíny za suché elasťáky, vyzula vycházkovou obuv včetně zcela mokrých ponožek, shodila mokré bundy a oblékla si prošívanou, která byla také v autě a konečně obula suché pohory, které na mne za sedadlem v autě čekaly. To bylo blaho!
ZASTÁVKA U LAGO DI DOBBIACO Vyrazila jsem autem zpět. Jak jsem sjížděla z hor, lepšilo se počasí. Když jsem dorazila k Lago di Dobbiaco, tak už svítilo slunce. Zastavila jsem proto neplánovaně na parkovišti, zaplatila nejnižší cenu parkovného, což bylo na půl hodiny jedno euro, protože moje tělo volalo, že už chce být doma. U jezera jsem cvakla pár fotek a musela konstatovat, že se včerejším Lago di Braies se to nedá vůbec srovnat. I když je samozřejmě také pěkné, ale prostě včerejšek nastavil laťku hodně vysoko… Doma jsem po nezbytných úkonech zajela do postele, namazala si bolavé končetiny a uvidíme, co bude dál po necelých 14 kilometrech dnešního putování v horách. Aktuálně z okna vidím, že jsou hory utopené v šedivých mracích.
A ještě poznámka na závěr. Na jedné fotce můžete vidět mýtné. Kdyby vše fungovalo, jak jsem myslela, že bude, tak bych za výjezd nahoru zaplatila 30 euro, takže jsem vlastně ušetřila. Překvapilo mne, že musí platit 20 euro i cyklisté. Těch jsem dnes ostatně několik také potkala. Napadlo mne, jestli tudy dnes náhodou nepojede Giro d’Italia, protože u mýtného visely vlajky různých států. A také mne napadlo, že už jsem u té chaty možná jednou byla, když jsem coby novinářka doprovázela v roce 2006 na Giro d’Italia Pepu Zimovčáka, který tuto trasu dokázal zvládnout v sedle historického vysokého kola. Už je to osmnáct let, což je neuvěřitelné, jak to letí… (Více zde). Tož tak. Zatím žiju a všechny, kdo čtou mé zážitky, zdravím!
Hurá! Podařilo se! Mise je splněna! Hlavním cílem mé návštěvy Dolomit bylo nafotit Lago di Braies, což se mně dnes podařilo a mám z těch fotek fakt velkou radost! Jasně, zase to nebylo jen tak…
Netušila jsem, jak je jezero položené, jaké tam budou světelné podmínky. Každopádně meteorologové dnes předpovídali, že od deseti hodin dopoledne bude pršet. Zadala jsem proto buzení před šestou. Jakmile začal mobil drnčet a já vykoukla z okna, tak jsem chvilku sama se sebou zase bojovala, jestli nezalézt do postele, protože světlo bylo docela hrůza a děs. Nakonec jsem si ale vzpomněla na svého švagra Bernda, který procestoval kus světa, že když už je člověk na dovolené, nemůže ležet v posteli, ale musí co nejvíce využít všechen čas, aby toho co nejvíce viděl, protože ležet v pelechu může doma. Tak jsem dala na jeho staré dobré rady a vyrazila k jezeru, které jsem obdivovala v seriálu Na krok od nebe. A už mohu říct, že jsem udělala moc dobře, protože jsem přijela na úplně prázdné parkoviště a okolo jezera se pohybovali doopravdy jen jednotlivci. Zaregistrovala jsem ale nevěstu s ženichem, kteří se sem tak brzy přijeli vyfotit. Mám jich na pár fotkách ale jen tak krapet z dálky. Mne lákalo jezero, a tak jsem vyrazila po jeho břehu. Bez zbytečného spěchu s hromadou zastávek na focení a v jednom místě, kde byla WC, tak se zastávkou i tam, jsem jezero obešla za dvě hodiny. Potom jsem posnídala na jedné lavičce u východu, užila si další hodiny a zamířila zpět na parkoviště. O půl desáté přijel první zájezd školáků a potom už se turisté začali brutálně valit, ale to já jsem už odjížděla zpět. Nyní je krajina z velké části pokrytá mlhou a drobně s přestávkami prší. Tentokrát se předpověď vyplnila měrou vrchovatou a já jsem moc ráda, že jsem vyrazila fotit hned ráno. Tak pokud máte chuť, pokochejte se a absolvujte prostřednictvím mých fotek alespoň virtuální procházku okolo jezera. A ještě něco musím připomenout. Rodina mně letos ke kulatým narozeninám věnovala můj první iPhone. Prý, abych už nemusela s sebou tahat těžký foťák s objektivy. No já ho zatím dál tahám, ale dnes jsem využila skvěle i mobil. Posloužil mně k širokoúhlým záběrům, protože to největší šíro leží doma u PC, protože jsem myslala, že mi budou stačit objektivy, co jsem vlekla s sebou. A to šíro by se tedy dnes fakt hodilo. Skvěle ale posloužil nový mobil i k videím a živým fotkám. Takže jsem s velkou vděčností myslela na staršího syna Johnyho, který ten dárek vymyslel, ale i na všechny, kdo na něj přispěli. Sice jsem nebyla nejdříve nadšená, že se budu muset učit ovládat novou techniku, ale mobil je fakt svělej! Jinak za tři hodiny parkování jsem zaplatila 10 euro. Vyfotila jsem pro všechny návštěvníky mého webu i ceník komplet, protože je moc zajímavý. Tak mrkněte. Končím, protože ještě valím ven na procházku – kapky – nekapky (deště) se projdu, i když už bez focení. Toho bylo ostatně dnes až moc. Užívejte si každý den naplno, protože nikdy nevíme, co bude zítra. Já dnes celý den Bohu děkovala, že tady mohu být, nohy slouží, vidím a fototechniku i se svačinou zatím unesu na zádech. Moc dobře vím, že to vůbec nemusí být samozřejmost…
Někdy na přelomu loňského a letošního roku, kdy jsem dlouhodobě marodila s kolenem a kvůli bolestem nemohla vloni od loňské návštěvy polské Leby, kam jsem v létě zamířila fotit tamní duny (více zde), jsem sledovala seriál Na krok od nebe. Jo! Zase seriál a tentokrát z prostředí Dolomit na pomezí Rakouska a Itálie. Když jsem viděla tu krásnou přírodu, tak se ve mně probudila touha tuto oblast navštívit.
NA VLASTNÍ PĚST Po bolestech kolena a následné operaci a rehabilitaci se to semínko touhy více zakořenilo, a tak nebylo divu, že jsem zase jednou tak v noci brouzdala po internetu a hledala, s kým – s jakou cestovkou – bych se „tam“ mohla vydat. Po usilovném pátrání jsem se rozhodla, že pojedu sama, protože stejně mně žádná cestovka nemůže nabídnout, že bych si na jejich zájezdu dělala, co bych chtěla. Což samozřejmě chápu! Jedou si svůj program a chtějí toho obyčejně za tři dny plus dva dny na cestu stihnout, co se dá. No a já nemusím stihnout všechno, ale chci si to jen tak obyčejně užít. Jít krajinou, nikam nespěchat, mnohokrát se zastavit, vyměnit objektivy na foťáku, v klidu se koukat, kde je fakt dobré světlo a potom si třeba sednout jen tak na lavičku a kochat se. No tak jsem tady a mám první fotky! A těšte se! Jestli mně to počasí dovolí, a já věřím, že dovolí, tak budou fotky z více různých míst, kam se chci dostat! Ale nebylo to jen tak se sem dostat! Nejdříve jsem si našla ubytování a potom ho zase pár dnů před odjezdem zrušila, protože meteorologové hlásili „hrůza“ počasí. A potom jsem si bookla jiné ubytování, abych i to zrušila a našla si něco sama a budu tady tak trochu migrovat.
UCPANÁ VÍDEŇ Vyrážela jsem ze Slovácka v pět ráno a sestra mne varovala, že až budu projíždět Vídní, tak bude zrovinka pěkně ucpaná. Doufala jsem, že nebude mít pravdu, ale měla pravdu, jak už to starší ségry občas mívají. Vídeň mně dala padesátiminutové zdržení. Až na jednu zastávku kvůli tankování a WC jsem zvládla 600 kilometrů na jeden zátah. Velké díky všem, kdo se za mou cestu modlili, protože mne ty modlitby fakt nesly.
ZVÍTĚZILY HORY A ještě poznámka na závěr. Přiznám se bez mučení, že ještě den před odjezdem jsem kvůli té špatné předpovědi počasí začala zuřivě hledat nějaký super last mimute. Také mně rozum říkal: „Dolomity na volné noze jsou dost drahé. A ta cesta! Plus pojištění auta, sebe, a co kdyby se jako stal defekt, nehoda? S cestovkou to budeš mít za polovinu a nebudeš se muset o nic starat!“ Takový byl našeptávač v mé hlavě… Nabídky cestovek ale byly převážně jen do Turecka a hlavně do Egypta k moři. Kdepak Dolomity nebo Francie! Když jsem tak zírala na ty fotky s mořem a „ohromnými rezorty“, tak jsem si najednou v duchu říkala: „Blbče, co na to čumíš! Vždyť ty nechceš k moři! U různých moří jsi byla „milionkrát“, a že byla některá skutečně nádherná, ale je to prostě moře – hromada slané vody v různých odstínech modré až tyrkysové a krásné západy slunce. To jsi ale už viděla mockrát! Ale v Dolomitech jsi nebyla nikdy! No vlastně jsi jimi projížděla, když jste nočním vlakem z Vídně přejížděli s rodinou do Říma či Pisy a poté pokračovali na Sardínii, Sicílii, Liparské ostrovy, do italské Kalábrie i přes celou Itálii vlakem a poté trajektem na Korfu.“ Pamatuji, jak jsem se na hranicích Rakouska a Itálie vždy probrala, když ještě chtěli celníci vidět doklady. Ukázala jsem je a spalo se dál, takže z Dolomit jsem na vlastní oči vlastně ani nikdy nic neviděla, protože vždy byla hluboká noc a tma. Až do dnešního dne! A je to nádhera! Chtělo se mně normálně radostí zpívat a to je už co říct, protože já jsem úplný nepěvec. A i koleno a paty jakoby přestaly bolet, když jsem se vyhrabala po osmi hodinách z auta, začala fotit a mašírovala jsem si to malebným městečkem sevřeným majestátným masivem hor.
DOLOMITY MAJÍ CO NABÍDNOUT A ta předpověď? Po cestě jsem potkala pár dešťových přeháněk, ale nebyla to žádná hrůza. A asi sto kilometrů za Vídní začalo mezi šedivými mraky vykukovat i modré nebe! A právě teď svítí slunce na vrcholky hor, které se ale ukrývají v mlze. Je to nádhera! Jakoby byly zachumlané v peřinách a chystaly se ke spánku.. A jak já se těším na ta jezera Lago di Dobbiaco a Lago di Braies, co mám v plánu, tak snad to počasí alespoň několik hodin každý den vydrží!
Před šestadvaceti lety přijala laická misionářka MARY SHAW z Floridy první pozvání k evangelizační návštěvě Slovenska a České republiky. Od té doby se vrací pravidelně. Zastavil ji až covid, letos v březnu se ale do Evropy vrátila a na několika místech u nás i na Slovensku přednášela na pozvání želivského opata P. Tadeáše Spišáka o uzdravení vztahů v rodinách.
Lidé vás v České republice znají jako laickou misionářku. Málokdo ale ví, že jste původní profesí zdravotní sestra. Kde jste ve zdravotnictví působila? To je dlouhý příběh. Už od šestnácti let jsem byla v nemocnici jako dobrovolnice. Později jsem sloužila jako zdravotní sestra v univerzitní nemocnici, kde jsem při práci vystudovala magisterský obor. Po nějaké době jsem změnila zaměstnání a pracovala jsem v nemocnici pro veterány. Byl to program s vládní podporou, zabezpečující péči o vojáky, kteří se vraceli z války. Později jsem se na klinice stala zástupkyní ředitele pro speciální vládní program zabezpečující v některých místech Spojených států pomoc seniorům. Cílem bylo, aby mohli lidé ve vysokém věku žít co nejdéle ve svém přirozeném prostředí doma a nebyli umísťováni do různých domovů a dalších sociálních zařízení. Během této práce jsem vystudovala doktorát. Zaměřila jsem se v něm na práci zdravotní sestry pro přestárlé.
Jak dlouho jste pracovala coby zdravotní sestra? Celkem asi třicet let.
Proč jste skončila? Po úrazu páteře jsem tuto profesi nemohla dále vykonávat. Došlo k tomu v postním období a vedlo mě to k modlitbě s prosbou o poznání tajemství kříže. Mám za sebou dvě operace a od té doby prožívám neustálou bolest zad.
A co se stalo, že jste začala působit jako misionářka? Jsem introvertka, bojím se mluvit před lidmi a létat letadlem, proto jsem nikdy nepřemýšlela o tom, že bych se mohla stát misionářkou a vydat se do dalekých zemí. Jednou jsem se ale účastnila charismatické konference a v průběhu celého víkendu jsem opakovaně slyšela: „Evangelizace, evangelizace…“ To slovo vniklo do mého srdce. Dotyčný přednášející později vedl kurz evangelizační školy, kterého jsem se zúčastnila. Tam jsem měla o svátku svatého Benedikta silný prorocký sen, v němž jsem byla povolána k modlitbě za uzdravení. Trvalo mně ale ještě zhruba rok, kdy jsem rozlišovala, jestli je to skutečně povolání od Boha.
Kdo vás přivedl do České republiky a na Slovensko? Můj přítel Tom Edwards, který žije ve stejné diecézi jako já, sem jezdil už tehdy na misie. Jednou s ním jela kamarádka a po návratu mně celá nadšená o této misijní cestě vyprávěla. Když jsem se později dozvěděla, že se sem Tom zase chystá, zeptala jsem se, jestli bych mohla být součástí jeho týmu. Souhlasil, a tak jsem se dostala poprvé v roce 1998 na Slovensko.
Pamatujete si ještě, kde jste evangelizovali a jak jste tuto svou první zahraniční misi prožívala? První akce byla v Prešově v městské hale, kde se konalo charismatické setkání, kterému říkají Oheň. Byly tam tehdy tisíce lidí. Právě tam jsem naplno ve svém srdci i mysli slyšela: „K tomu ses narodila.“ A tak to všechno začalo. Od té doby jsem začala na pozvání jednou ročně jezdit na misie.
Jak došlo k tomu, že jste začala sloužit sama a ne v týmu? Po nějakém čase mne Tom požádal, jestli bych mu pomohla s vyučováním během jeho misijních cest. Seznámila jsem se s tlumočníky a vznikla nová přátelství. Později, když jsme se blíže poznali, dostávala jsem pozvání na různá místa a začala jsem jezdit a sloužit sama. Zpočátku jsem vyučovala především o přímluvné modlitbě za uzdravení. Takto začala moje individuální misie s programem, který jsem vedla sama. Před pandemií jsem létala do České republiky a na Slovensko dvakrát ročně. Vidím v tom Boží působení. Po pandemii jsem se nyní vrátila po pěti letech.
Vím, že jste ale působila i v Německu. Do kolika zemí Evropy jste podnikla misijní cesty? Ano, v Německu jsem sloužila v evangelizační škole ICPE (Mezinárodní katolický program evangelizace, pozn. red.), kde jsem se seznámila s otcem Eliasem Vellou z Malty. Jeho služba a vyučování mne hodně ovlivnily. Dále jsem působila v Litvě nebo Slovinsku. Hlavně ale sloužím na Slovensku, na Moravě a v Čechách.
Evangelizujete takto i v Americe? Doma jsem zvána především na modlitební službu pro řeholnice nebo na různé farní misie. Jsem také koordinátorkou diecézní charismatické konference za uzdravení Duchem Svatým.
O jakou diecézi se jedná? Žiji na Floridě ve městě Gainesville, takže je to tam. Jedná se o diecézi svatého Augustina v severní Floridě –HolyFaithCatholicChurchGainesville.
Vaši službu zastavil na pět let covid. Jak jste tento čas prožila? Bylo to těžké. Pro lidi, kteří měli zájem, jsem přes Zoom měla roční přednáškový program. Při františkánské univerzitě (Franciscan University ofSteubenville, Ohio, USA)jsem v minulosti vystudovala duchovní doprovázení. V této službě jsem i v době pandemie pokračovala přes ZOOM, protože osobní setkání nebyla možná. Během posledních dvou let jsem potom rozvinula způsob vyučování pro školu modlitby, kterou vedou služebníci Panny Marie.
Oč konkrétně jde? Pam, manželka Toma Edwardse, založila laické Společenství služebníků Panny Marie, které se modlí za misie a věnuje se též přímluvné modlitbě. Pravidelně mne zvou na vyučování. Je to týdenní škola, která má pomoci lidem, kteří jsou nějakým způsobem zapojeni v různých službách církve. Neučíme je detailně, jak se mají modlit za druhé, ale pouze jim dáme základní principy, jakým způsobem se to může dělat. Je důležité, když za nimi přijdou lidé s prosbou o přímluvnou modlitbu, aby věděli, jak se mají modlit. S tím jde ruku v ruce rozlišování potřeb lidí, kteří přicházejí. Během tohoto výcvikového týdne přijme každý z účastníků sám hlubokou modlitbu za uzdravení. V rámci školy nejde tedy pouze o vyučování, ale i osobní zkušenost vnitřního uzdravení. Dlouhé roky sloužím v mé farnosti Gainesville jako dobrovolník přímluvnou modlitbou a duchovním doprovázením. Přestože mám za tímto účelem na faře kancelář, kde se mohu s lidmi scházet, nejsem zaměstnanec farnosti.
Na jaká témata se ve svém vyučování zaměřujete? Většinou na vnitřní uzdravení, aby lidé mohli více zakoušet Kristovu lásku. Jde vlastně o to odstranit překážky, které nám brání zakoušet lásku k Bohu i mezi sebou navzájem. Proto se mnoho témat týká odstraňování těchto překážek. Například překážka neodpuštění, zahořklost, vzorce těžkých hříchů, za které se nedělá pokání a jakékoliv zapojení do okultismu. Také mluvím o lžích o sobě, druhých i Bohu, kterým jsme uvěřili. Každá ta oblast je velmi rozsáhlá, takže jsou potom jednotlivá podtémata, která se týkají konkrétních oblastí.
Třeba téma Uzdravení rodinných vztahů, o čemž jste nyní mluvila při své poslední návštěvě naší země? Je to tak.
Když se tak setkáváte s mnoha lidmi v Americe i Evropě, vnímáte nějaký hlavní problém doby? Myslím si, že hodně katolíku nechápe a nerozumí nebezpečí démonického vlivu ve svém životě. Hodně se zabývám zraněními z dětství, která si každý z nás nese svým životem. Mnoho lidí, ale přichází a mluví o New Age praktikách a různých dalších zkušenostech, skrze něž se dostanou do problémů. Další velká oblast je oblast sexuality, nečistoty, nevěrnosti, cizoložství, smilstva, pornografie, celá oblast homosexuality a transgenderu a tak dále.
Zmínila jste homosexualitu a transgender, jakou s tím máte zkušenost ve své praxi? Nemám mnoho zkušeností s homosexualitou a s transgenderem, ale setkávám se s rodiči i prarodiči, kteří to zakouší ve vztahu ke svým dětem a jsou z toho velmi zdrceni.
Jsou v současných problémech nějaké rozdíly mezi Amerikou a Evropou? Aktuálně ten dojem nemám. Když jsem ale začínala v České republice a na Slovensku působit koncem devadesátých let minulého století, často jsem se modlila za negativní důsledky komunismu. Potom jsem vnímala, že si tehdy mladí lidé často stěžovali, že je rodiče bili, fyzicky trestali a velkým problémem zde byl oproti Spojeným státům i alkoholismus. Teď už se všechno srovnalo. Závislost na alkoholu a dalších omamných látkách je dnes všude.
Mají dnes mladí lidé komplikovanější život, než tomu bylo za vašeho mládí? Určitě.
V čem? Jsou vystaveni mnoha různým negativním věcem, které nás v dětství, dospívání a mládí neovlivňovaly. Jde například o pornografii, okultismus a nebezpečné hry, což se děje prostřednictvím sociálních sítí. Jsou to také prostředky k vyhrožování a šikaně. V on-line prostředí se pohybuje mnoho sexuálních predátorů, kteří zvou mladé lidi k setkání, kde jsou potom zneužiti.
Vidíte z toho cestu ven? Katolická církev by měla lépe vychovávat mládež a děti od útlého věku, aby o těchto nástrahách věděli včas. Bohužel mnoho vedoucích v církvi nevnímá toto nebezpečí zvláště v okultní oblasti. Dospívající mládež je také málo vyučována o darech a charismatech Ducha Svatého. Vychovávají se, aby byli hodní a dobří vůči sobě navzájem, ale nevyučují se tato důležitá témata.V dnešní době potřebujeme nutně Ducha Svatého, abychom tím dobře prošli. Děti a mladí nejsou dostatečně vyzbrojeni pro tuto náročnou dobu. Skrze vliv sociálních sítí mohou být od víry odtaženi. Lenka Fojtíková, překlad Václav Čáp
MARY SHAW(*1952) pochází zezápadního Massachusetts, kde vystudovala obor zdravotní sestry na jezuitské střední škole a později získala magisterský titul na Floridské univerzitě. Od roku 1998 jezdí pravidelně na misijní cesty na Slovensko a do České republiky. Ve svých přednáškách se zaměřuje především na téma vnitřního uzdravení, v církvi slouží i přímluvnou modlitbou a duchovním doprovázením. Je koordinátorkou Diecézní charismatické konference za uzdravení Duchem svatým v Gainesville ve státě Florida.
Zatímco v Blatnici pod Svatým Antonínkem davy lidí putovaly od ranních hodin po búdách, ve Veselí nad Moravou právě probíhal rockový festival, na Svatý Antonínek zamířily stovky motorkářků. Všichni si sem přijeli pro požehnání. To jim udělil františkánský kněz P. Eliáš Paseka, který přijel na Slovácko z Moravské Třebové také na motorce. S žehnáním strojů mu ale po mši svaté, kterou všichni společně sloužili, pomohli také jeho spolubratr z františkánské rodiny P. Felix a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Ten na Antonínek na motorce přijel zase z Přerova, kde slouží coby kaplan. „Pokud mně to povinnosti dovolí, účastním se motorkářské pouti. Dnes jsem přijel na nové indické Jawě,“ prozradil mladý kněz. Motorkářskou pouť si nenechal ujít ani bývalý starosta Veselí nad Moravou Miloš Kozumplík se ženou. „V minulosti jsme chtěli něco podobného připravit také ve Veselí, ale nakonec z toho sešlo. Dnes jsme tady poprvé a je to úžasné. Manželce se motorky moc líbí, proto jsme se přijeli podívat a obdivovat nádheru mnohých strojů,“ zdůvodnil svou přítomnost Miloš Kozumplík, který se s manželkou zúčastnil i mše svaté. „Na motorce sice už nejezdím, ale motorky mám moc rád. Doma mám ještě starého Pionýra a za manželkou jsem jezdíval jako mladý kluk na motorce. Tady si pokochám vždy oko krásnými moderními stroji, ale ty staré mně zase připomenou moje mladí,“ svěřil se jednaosmdesátiletý Bohuslav Krchňáček. Bohoslužbu skvěle doprovodila Chapela, která hrává na Katolické charismatické konferenci. „Pocházím z Litovle a vím, že sem putovala moje maminka s kamarádkami. Pamatuji si, že říkala, jak je to tady krásné místo. My jsme tady s Chapelou poprvé a doopravdy je tu krásně. Po mši svaté jedeme hrát na svatodušní vigilii do Frýdlantu nad Ostravicí,“ prozradil vedoucí Chapely Mirek Přikryl. „Na motorce sice už nejezdím, ale motorky mám moc rád. Doma mám ještě starého Pionýra a za manželkou jsem jezdíval jako mladý kluk na motorce. Tady si pokochám vždy oko krásnými moderními stroji, ale ty staré mně zase připomenou moje mladí,“ svěřil se pan Krchňáček. hPočítadlo nám ukázalo, že na Antonínek přijelo přesně 505 motorek. Byly nejen z Moravy, ale třeba také až z Ústí nad Labem i ze Slovenska,“ uvedla zakladatelka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku Hana Brigita Reichsfeld. „Je to sice méně než vloni, ale na Antonínku bylo přítomno okolo tisícovky lidí. Mnozí se prostě přišli podívat na motorky, protože je mají rádi. Moc mne potěšilo, že se mše svaté zúčastnily stovky lidí,“ dodala motorkářka Hana Brigita Reichsfeld. Františkánský kněz P. Eliáš všem přítomným opakovaně připomněl, aby se na silnici chovali vždy ohleduplně a přinášeli druhým radost, lásku a dobro. „Když jsem sem dnes jel, říkal jsem si, že tady potkám krásné lidi a mašiny. Nezmýlil jsem se. Všichni můžeme vnést krásu do toho, co se děje v tomto světě. Sami víte, že dnešní svět není lehký. Dějí se těžké věci, nechci je připomínat, ale nějakým způsobem v tom žijeme. Chtěl bych proto prosit Ducha Svatého za každého z vás, který má tu moc, vše proměnit ve větší dobro. Abychom uměli dobře prožívat vztahy se svými blízkými a byli v tom ryzí, pravdivíj. Záleží jen na každém z nás, jestli to bude dobré nebo špatné. Všem bych nám přál, abychom vždy volili větší dobro,“ řekl ve své promluvě mimo jiné P. Eliáš. Po požehnání strojů motorkáři společně vyjeli na projížďku přes Ostrožskou Lhotu, Hluk, Dolní Němčí, Nivnici, Březovou a Bystřici pod Lopeníkem byl jejich cílem motorest Rasová. Motorkářská pouť se na Svatém Antonínku letos uskutečnila už popáté. Společně ji pořádalo společenství RUAH, františkáni a motorkářský klub Saint Anthony MC. Zakladatelka pouti by ráda organizaci předala mladším věřícím motorkářům. Pokud by měl někdo zájem se do organizace zapojit, může se ozvat na: brigita.reichsfeld@gmail.com. (text bude aktualizová)
Dnešní duchovní program pokračoval na Svatém Antonínku po Motorkářské pouti večer Svatodušní vigilií. Vedl ji farář a děkan z Veselí nad Moravou P. Andrzej Bystrzycki s kapelou Sinaj z Valašských Klobouk. Pro účastníky z širokého okolí byla připravena bohoslužba slova, chvály s kapelou, modlitba za vylití Ducha Svatého, liturgie světla s prosbou o požehnání i svědectví. Pěknou atmosféru dotvářelo úžasná příroda a dlouhými generacemi předků promodlený prostor na Svatém Antonínku. „Přicházíme sem dnes, abychom nově zažili vylití Ducha Svatého. Potřebujeme do svého nitra proudy živé vody. Potřebujeme se postavit před Boha a sami sebe se zeptat, jak vlastně vypadá náš duchovní život Jak spolupracuji s Duchem Svatým, na kolik na něj myslím? Jak po něm toužím? Co to znamená, že ve mne Duch Svatý působí, a jak to poznám? Duch Svatým přichází jako ten, který v nás oživuje zkušenost Boží přítomnosti. Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého. My nezakusíme Boží lásku a dotek bez Ducha Svatého. Bůh nám to skutečně chce dát. Musíme ale tomu uvěřit, že Bůh chce ke každému z nás promlouvat každý den novým způsobem, protože nás vede dál a dál. Dotýká se našeho nitra, aby v nás oživoval víru, aby i z nás tekly proudy vody živé pro druhé,“ řekl mimo jiné ve své promluvě P. Andrzej Bystrzycki.
