Když mně letos kvůli úrazu a různým chorobám klekly všechny naplánované zahraniční cesty, tak jsem moc dobře věděla, že když pojedu do lázní, tak to musí být Mariánské Lázně, kde jsem ještě nikdy za svůj dlouhý život nebyla. A nespletla jsem se! Je tady nádherně! Ze samotné cesty autem jsem tedy měla velký respekt, protože mapy.cz mně hlásily, že je to 471 kilometrů a za volantem budu čistého času bezmála pět hodin. A přesně tak to vyšlo! Když připočtu jednu přestávku na čůrání po sjezdu na D5 za Prahou. Záhy poté jsem zjistila, že mám víc než půl nádrže pryč – holt malé auto – malá nádrž, tak jsem si pár kiláků ještě zajela do Plzně na ONO. Celkem čas naběhl s těmito zastávkami o nějakých čtyřicet minut. Když jsem viděla, že jedu bez časových ztrát, zamířila jsem nejdříve do zámku v Kynžvartu, abych tam absolvovala prohlídku a pokochala se nádherným parkem. Od Prahy pršelo a ten den nepřestalo až do hluboké noci, ale v zámku mně to nevadilo. V parku už to bylo trochu horší, ale mokré boty i ponožky jsem přežila. Jsem přece holka do nepohody 🙂 Všechno jsem to stihla už neděli, protože check-in byl až od 14 hod., takže vše klaplo na pohodu. Po ubytování jsem stihla v dešti ještě skočit na kolonádu. Níže proto můžete vidět mé pohledy na Mariánské Lázně mezi včerejšími kapkami deště i dnes se zalitým sluncem. Jsem z toho města nadšená! Krásné domy, parky, vysázené záhony, za které by se nemusel stydět ani Schönbrunn ve Vídni, léčivé prameny, oplatky, bílé lavičky, nejen obří fontána, ale i další menší a poflakování se jen tak po městě, což vše samozřejmě k lázeňskému městu patří. V posledních několika desetiletích jsem byla převážně vždy na skok v Luhačovicích a musím říct, že Luhačovice jsou proti Marjánkám jen taková vesnička, i když samozřejmě pěkná a mému srdci milá, ale je to tak… Tak mrkněte na fotky a já se zase ozvu až nasaju další poznatky. Dnešek byl pro mne kromě flákání se městem také začátkem léčby, tak snad mně to všechno pomůže a budu zase jako ryba 😀
Pokud by mně někdo před padesáti lety řekl, že jednou napíšu tři knihy, tak bych se mu vysmála. Tomuto tvrzení bych ale nevěřila ani před čtyřiceti, třiceti či dvaceti lety. A přece se to stalo. Dnes už mohu říct, že se v mých očích něco neuvěřitelného stalo skutečností. Po prvotině ELIAS VELLA a jeho stopy nejen v České republice v roce 2023 (Kartuziánské nakladatelství), jsem spolu s Vladimírem Teťhalem a Miroslavem Hudečkem letos spoluautorkou publikace Na Blatnické hoře (Matice svatoantonínská). A včera, což bylo 10. září, biskup Vojtěch Cikrle požehnal knihu NAVZDORY VŠEMU Rozhovory a příběhy silných osobností. Stalo se tak v Knihovně Biskupství brněnského, která si letos připomíná 25 let existence. Mám radost, že se slavnostních okamžiků zúčastnili nejen mí přátelé a rodina, ale pozvání přijaly i některé z osobností, s nimiž jsem za svou bezmála třicetiletou novinářskou kariéru vedla rozhovory. Jedním z nich byl i pan biskup Cikrle, takže jsem měla doopravdy velikánskou radost, že knihu přišel požehnat. Před samotným požehnáním řekl:
„Milá paní Lenko, milí přátelé, dámy a pánové, než knihu požehnám, rád bych k ní nebo spíše k její autorce řekl pár slov. Jak už všichni víte, kniha „Navzdory všemu“ je kniha pětapadesáti rozhovorů. Co je to vlastně rozhovor? Všude přítomná AI říká, že je to řízená komunikační situace, ve které probíhá výměna informací, myšlenek a názorů mezi dvěma nebo více účastníky. Hlavními podobami rozhovoru pak je: – běžná konverzace, což je neformální lidský rozhovor, dialog a sdílení v každodenním životě – a žurnalistické interview, což je cílený publicistický útvar, kde novinář klade otázky zajímavé osobnosti s cílem informovat veřejnost. Dnes pracují v nejrůznějších médiích stovky novinářů, kteří denně zveřejňují desítky rozhovorů. Není však mnoho těch, kteří dokážou klást otázky, které nejsou banální. A k těm patří Lenka Fojtíková. Klást dobré otázky je dovednost. Klást dobré otázky je zkušenost. Klást otázky chytré a inspirující, které přibližují smýšlení i postoje respondentů a zároveň otvírají čtenářům prostor k přemýšlení o důležitých věcech jejich života, to je umění. Ale je to především dar. Lenko, díky za vás.“
A já děkuji panu biskupovi za krásná slova i všem, kdo si v dnešní uspěchané době, kdy nikdo nemá čas na nic a především ne na druhé, navzdory všemu udělali čas, přišli a uměli se v letu života spolu se mnou zastavit nad vznikem mé nové knihy. Kniha neostří na autorku, ale na úžasné lidi, s nimiž se mohla díky své novinářské práci setkat a v průběhu minulých desetiletí rozmlouvat. Jsou mezi nimi nejen skvělí lidé z Moravy, ale také z Polska, Slovenska, Rakouska, Irska, Anglie a Floridy. Když jsem dávala knihu rozhovorů a příběhů 55 osobností dohromady, několikrát mne zalila obrovská vděčnost Bohu, že mi umožnil stát se novinářkou, s těmito lidmi rozmlouvat, naslouchat jejich někdy až neskutečným životním příběhům a společně žasnout nad tím, jak je Bůh vedl a vede dál. Jak k tomu došlo, že tato kniha vznikla? V průběhu téměř tiřceti let jsem prostě dělala jen svou novinářskou práci a někdy se dostala mezi hromadou zpravodajských článků k možnosti zpracovat s někým zajímavým rozhovor. Osobnosti mně nikdy nevybírali mí šéfredaktorové. S nabídkou jsem přicházela sama. A že z toho jednou bude kniha? Tak to nebyl ani náhodou můj nápad! Ani ve snu by mne to nenapadlo a hlavně bych neměla odvahu se do takové věci pustit. V mozku by mně hned vyskočilo mnoho důvodů, proč do toho nejít. Startovacím motorem pro mne byla pracovnice biskupství Martina Jandlová, která byla bezmála třicet let tiskovou mluvčí Biskupství brněnského. Díky tomu má naprosto dokonale zmapované dění v diecézi a je doslova chodící encyklopedií toho, co se kde, kdy stalo a má dokonalý přehled nejen o událostech, ale také o osobnostech, o nichž by bylo možné při různých jejich životních událostech napsat. Byla to právě Martina, která mně dávala tipy a kontakty na lidi, k nimž bych se jinak nedostala, nebo by mě kvůli mé neznalosti ani nenapadlo o nich napsat. A právě Martina na mně počátkem ledna letošního roku už poněkolikáté apelovala, abych vydala knihu rozhovorů, protože se jí moc líbily. V knize přitom nejsou zdaleka jen rozhovory a příběhy, které byly napsané pro Katolický týdeník. Spousta jich byla zveřejněna v týdeníku Slovácko, Naše Slovácko, Naše adresa PPF, DOBRÝ DEN S KURÝREM, na webu www.zpravyzmoravy.cz a mém osobním webu www.lenkafojtikova.cz. Ke vzniku knihy nakonec napomohla skutečnost, že jsem si pár minut před lednovým setkáním na biskupství přímo před katedrálou zlomila na zledovatělých tzv. kočičích hlavách kotník. Najednou přede mnou byly tři měsíce, kdy jsem mohla s přestávkami, jak mi to zdravotní stav dovolil, sedět u počítače a dávat knihu dohromady. Souběžně jsem pracovala také na své části novodobé historie na Svatém Antonínku, kde jsem zachytila zhruba posledních 25 let dění na tomto úžasném místě, z čehož vznikla kniha Na Blatnické hoře. Nemalou práci dal pro tuto knihu výběr fotografií z mého soukromého archivu. Ale to už je zase jiný příběh, i když trošku propojený. Obě knihy vlastně mohly vzniknout díky zlomenému kotníku a dalším chorobám, s nimiž jsem musela letos bojovat. Je to dokladem toho, že i z něčeho zlého a těžkého může NAVZDORY VŠEMU vzniknout něco krásného. A tak Bohu díky za vše! Mnoho fotek od hlavního fotografa setkání Vladimíra Bimky najdete zde.
Poslední srpnová neděle patřila na Svatém Antonínku tradiční Děkovné pouti, kdy poutníci děkují nejen za plody zahrad, polí, vinic a sadů, ale za všechno dobré, co od Boha dostávají. Ranní mši svatou sloužil za své farníky a všechny přítomné poutníky farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Hlavní poutní mši svatou od 10.30 celebroval pražský arcibiskup Stanislav Přibyl. Na Antonínek přitom připutoval pěšky od blatnického farního kostela sv. Ondřeje spolu s mnoha krojovanými z různých obcí nejen Slovácka, ale také z Čech a ze Slovenska. Po obědě následovala s biskupem beseda se svátostným požehnáním. Duchovní program uzavřela mše svatá, kterou sloužil blatnický farář P. František Král.
Pro Televizi NOE pražský arcibiskup Stanislav Přibyl prozradil, že je na Svatém Antonínku poprvé v životě. Dále do připravované reportáže řekl: „Potěšilo mne, kolik je tady mladých lidí, a že je to skutečně slavnost dožínek s poděkováním za úrodu. Přišli jsme ale také poděkovat za to, co nám Pán Bůh daroval i skrze náš um. On je ten, který dává růst. Letos jsme zažívali veliké horko a všude vidíme, že je stále velmi sucho, a kdo ví, jestli se to podaří nějak napravit. Musíme si uvědomit, že péče o stvoření Boží nemůže být jiná, než že se budeme trochu v něčem uskromňovat, abychom předali svět dalším generacím jako Boží zahradu. Jsem rád, že si tady uvědomujeme, že příroda není k tomu, abychom ji drancovali. Ona sama ráda vydá Boží dary, pokud se k ní chováme dobře v souladu s úmyslem Stvořitele, pokud tady také odevzdáme kus své práce. Svatý Antonín je světec ze středověku a byl to velice moudrý člověk, který, jak víme, byl velký vzdělanec. Svatý František chtěl, aby byli jeho bratři prostí a žili mezi obyčejnými lidmi. On toto splnil, ale přitom byl velice nadaný, chytrý a vzdělaný člověk. Pro mne osobně je svatý Antonín postavou, která mne inspiruje, abych se neustále vzdělával a využíval dary, které potom dokážu předávat způsobem, aby to pochopilo i malé dítě a obyčejný člověk, který třeba nemá takové vzdělání, i když je šikovný zase jinak. Svatý Antonín je tradičně patron ztraceným věcí a opravdu funguje. Pokud je nám ouvej, obracejme se na svatého Antonína a on nám pomůže. Přál bych si, aby si lidé z dnešní pouti odnesli hluboký pocit vděčnosti vůči Pánu Bohu a dokázali se podívat kolem sebe, kolika věcmi a lidmi nás Pán obdařil. A že tím největším darem je on sám, protože se nám dal ve svém Synu Ježíšovi, a protože je Ježíš náš bratr, můžeme Bohu říkat: „Otče.“ A to je asi ten největší dar, co si můžeme odnést nejen odsud od svatého Antonínka, ale v podstatě kdykoliv. Dnes je ale sváteční den a příležitost si to připomenout, tak ať nám to vydrží na horší časy a všední dny, které přijdou.“
V červnu roku 2011 jsem byla u toho, když zahájilo provoz Archeologické muzeum v Ostrožské Lhotě. Dnes jsem se sem vrátila po patnácti letech s desetiletou vnučkou a dvanáctiletým vnukem. Chtěla jsem jim zprostředkovat a přiblížit historii oblasti, ve které žiji. Nabídku oba s radostí přijali. Chtěli vidět na vlastní oči a vyzkoušet si, jak se v dávných dobách odlévaly různé předměty z bronzu, ražbu mincí, rozdrtit zrna na mouku a spoustu dalších věcí. Po návratu domů jsme se shodli, že rozhodně nelitujeme. Byl to super zážitek. Aniž bychom tušili, že k nám v přízemí budovy promlouvá vedoucí muzea archeolog Tomáš Zeman, dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací o jednotlivých exponátech. Vnukům dokonce vytáhl z jedné vitríny stoličku mamuta, kterou si mohli vzít do rukou. Oba byli nadšení. Když jsme poté kráčeli o patro výš, říkala jsem si v duchu, že tam to asi sami profrčíme rychle. Ale i tam jsme měli štěstí. Věnoval se nám vedoucí Muzejního spolku Martin Dufka. Jeho vyprávění a zapálení pro jednotlivé exponáty bylo neuvěřitelné. Doslova mu při povídání svítily oči. Oba muži připomněli, že mezi vystavenými mnoha tisícovkami exponátů jsou i takové, které jsou jediné nejen v České republice, ale i v Evropě. Vzhledem k tomu, že žiji v sousední Blatnici, zajímalo mne, co je zde odsud. A co jsem zjistila? Že například obrovský kus placatého a pořádně tlustého kamene v prvním patře, na kterém jsou ichnofosilie, je starý okolo padesáti milionů let. Vytěžený byl přitom v jednom úseku na Antonínku a je dokladem, že zde bylo v dávných dobách moře. Jedná se údajně o jediný kus v republice. V okolí blatnické čističky směrem k Blatelu byla zase nalezena spousta spon z oděvů. Z druhého století před naším letopočtem pochází zase keltská hlava, která byla ozdobou rukojeti rituálního nože, který souvisel s nějakými náboženskými obřady. Zajímavostí je také hrací kámen z nějaké deskové hry z druhého až třetího století našeho letopočtu. V Ostrožské Lhotě je také vystavena největší sbírka vinařských nožů v Evropě. „Máme tady vinařské nože z druhé poloviny osmého století. Jeden jediný na světě se nalezl v Moravském Jánu. My jich tady máme sedm. Některé jsou z Mikulova, ale většina je z Blatničky. Z Blatnice máme jen jeden kus, ale jsou zde vinařáky ze Suchova. To je dokladem, že tamní obyvatelé chodili za prací a střihali vinohrady vinařům z jiných obcí, kde se vinohradům dařilo,“ upozornil na zajímavost Martin Dufka. Nedalo mně to a obou odborníků, kteří nás provázeli, jsem se zeptala, jestli by mohli nějak shrnout a ve zkratce pro laiky, jako jsem já, představit, co je v Archeologického muzeu Ostrožské Lhoty k vidění. „To je na dlouhé vyprávění a spíše na celou knihu,“ řekl s úsměvem na tváři Martin Dufka. „Máme tady exponáty od třetihorního moře, přes lovce mamutů, nejstarší zemědělce, po příslušníky kmenů doby bronzové, Kelty, Germány, Slovany, včetně Velké Moravy, středověk až novověk včetně křížků a svátostin, které souvisí s poutním místem Svatý Antonínek. Jsou zde k vidění nástroje, zbraně, šperky, keramické nádoby, mince, součásti oděvů, opasků, ozdobné jehlice do vlasů, náramky, stoličky mamuta, sobí parohy a mnoho další,“ nastínil vedoucí muzea Tomáš Zeman. Muzeum je otevřené každý pátek od 9 do 17 hodin a v neděli od 13 do 18 hodin. Individuální návštěva skupin je možná i v jiných časech po telefonické domluvě předem. „Tuto akci s ukázkami života předků a řemesel, která ovlídali, pořádáme vždy jednou ročně, aby si veřejnost mohla vyzkoušet a uvědomit, jak těžké bylo třeba jen namlet mouku, nebo vyrobit nějaký nástroj či keramiku,“ připomněl Tomáš Zeman.
A toto jsem o otevření muzea napsala před patnácti lety:
Velkou radost zažívali v pátečním dopoledni všichni amatérští archeologové v Ostrožské Lhotě. V opraveném víceúčelovém domě zahrádkářů totiž otevřeli své muzeum. Našlo své místo v přístavbě bývalé pálenice. „Dnes se splnil sen několika generací. Škoda, že se toho nedožil pan Jaromír Páč, který byl takovým naším vzorem. V depozitu máme jen od něj několik beden nálezů. Co je pro nás nejvzácnější? Víte, všechno je vzácné. Každý nález, který odsud pochází, je cenný. Nelze ukázat na něco, co je nejcennější. Na cokoliv se podíváte má své kouzlo a cenu,“ uvedl Martin Dufka, který je předsedou Spolku přátel historie Ostrožská Lhota. „Jsou tady vlastně tři výstavní sály. V přízemí je stálá expozice, která má návštěvníka provézt dějinami obce. Prohlídka začíná u modelu obce z roku 1827. Jednotlivé vitríny jsou pak chronologicky řazené cestou zpět do minulosti. Časová linka končí jeskyní, kde jsou fosilní nálezy. Mohou pocházet z doby třicet až padesát tisíc let před Kristem,“ informoval archeolog Slováckého muzea Tomáš Chrástek. V podkroví je nyní expozice s názvem v Lesku bronzu. Vystavené předměty zapůjčilo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Podle archeologa Chrástka je unikátní především dýka typu malé-leváre. „V Karpatské kotlině se nalezli jen čtyři. V tomto muzeu nejsou k vidění rozhodně žádné cetky. Cena vystavených exponátů se pohybuje řádově ve sta tisících korun,“ upozornil archeolog. V prvním patře je také přednáškový sál. Spolek přátel historie Ostrožská Lhota má čtrnáct členů. Někteří z nich se přitom archeologickými nálezy zabývají desítky let. „Já už různé nálezy sbírám čtyřicet let. Proč jsem začal? Štvalo mě, jak se všichni okolo vytahovali, kolik mají ve svých obcích nálezů, a že ve Lhotě nic není. Začal jsem hledat a zjistil, že se toho dá najít spousta. Když jsem chodil po polích, tak se mně někdy lidé smáli, co jsem ztratil. Nejraději hledám na jaře, když je pole rovné a omyté deštěm,“ prozradil jednasedmdesátiletý Miroslav Páč. Objekt, kde je dnes kromě vzpomínaného muzea také klubovna skautů a zahrádkářů, obci bezplatně převedli právě zahrádkáři. Důvod byl jednoduchý. Chtěli dokončit opravu, kterou započali a investovali do ní šest set tisíc. „Neměli už ale další peníze, proto jsme se domluvili na bezplatném převodu na obec,“ uvedl na vysvětlenou starosta Ostrožské Lhoty Antonín Jelének. Obci se pak skutečně podařilo získat dotaci z MAS Horňácko a Ostrožsko ve výši 1,4 milionu korun. Vzhledem k tomu, že si celkové náklady vyžádají ještě jeden milion, byly opravy rozdělené do dvou etap.
Vzpomínám na prázdniny svého mládí, jak jsem dva měsíce vždy proležela v knihách. Co jsem se naučila ve škole číst, staly se pro mne knihy vzácností. Záhy jsem se stala členkou tehdejší Okresní knihovny v Židlochovicích a četla, kdy jsem mohla.
PŘES POHÁDKY DÁL Přes pohádky jsem se rychle přesunula k jiným autorům. Fascinovalo mne nechat se unášet příběhy Julese Vernea, ale i Jaroslava Foglara, které tehdy v knihovně sice nebyly, ale podědila jsem je po mém taťkovi, který byl skautem a později v osmašedesátém i mí sourozenci. Hltala jsem Viktora Huga, Arthura Haileyho, Antoine de Saint-Exupéryho, Ericha Maria Remarquea, Richarda Bacha, Anthony de Mella, Roberta Fulghuma, skvělé detektivky severských autorů, ale i brožované, které tak skvělé nebyly. Později jsem načetla hromadu literatury různých církevních autorů včetně životopisů světců a samozřejmě Bibli, kterou čtu průběžně stále už desítky let.
SEN O NOVINAŘINĚ Po střední škole mne v osmdesátých letech minulého století naprosto uhranulo dílo Oty Pavla. Díky jemu jsem se chtěla stát novinářkou a také psát o sportu a jeho hvězdách zcela neotřelým způsobem, jako to uměl právě Ota Pavel. První články o sportu jsem napsala do okresních novin pro Brno-venkov, které vycházely v předrevoluční době pod názvem Směr. Dopisovala jsem také občas do firemních novin Průmyslových staveb a jeden článek mně zveřejnila Mladá fronta v rámci soutěže pro studenty na téma Trapas před lavicemi. A to bylo všechno. Více možností za socialismu nebylo, pokud se tedy člověk nedostal na pozici redaktora přímo do některé z mála redakcí, což tedy rozhodně nebylo vůbec snadné. A to byl důvod, proč jsem se přihlásila na žurnalistiku. V době mého mládí se mohla „žurna“ studovat jen v Praze nebo Bratislavě. V Praze brali ročně čtyřicet lidí. Třikrát jsem se tam hlásila a třikrát jsem nebyla přijata. K novinařině jsem se ale nakonec přesto dostala. Touha po psaní ve mně ale rostla už od útlého dětství v době, kdy jsem se nořila do prvních knižních příběhů. Pamatuji si, že už tehdy se v mé hlavě objevila myšlenka, že bych jednou také psala knihy. Druhý hlas v mé hlavě ale hned oponoval a říkal, co bych jako chtěla psát, když už stejně bylo všechno napsáno. A když jsem se rozhlédla po tehdejší okresní knihovně a viděla ty regály plné knih, dala jsem zapravdu onomu druhému hlasu a myšlence, že už bylo vlastně všechno napsáno, tak co vymýšlet nového, že?
VLASTNÍ KNIHY Dnes mám navzdory tomuto boji v hlavě dvě samostatné vlastní knihy (Elias Vella a jeho stopy nejen v České republice, Navzdory všemu a jednu zbrusu horkou novinku Na Blatnické hoře, kde jsme autoři tři. Všechny tyto tři knihy mají z mého pohledu společného novinářského ducha. Jsou poskládané z rozhovorů, příběhů a dokumentování skutečných událostí, takže je to vlastně literatura faktu. Žádné smyšlené příběhy, vybájené fantazie, ale pouze čistá realita, životy konkrétních lidí a popis událostí. Moje cesta za vlastními knihami vedla přes přečtení hromady knih a bezmála třicetiletou novinářskou praxi, kdy píšu denně a stále mě to baví a naplňuje. Když ne do novin a časopisů podle přesného zadání, tak na tento můj web. A mám radost, že lidi baví mé texty číst. Před pár týdny mne zastavil na Svatém Antonínku při duchovní obnově P. Vojtěcha Kodeta jeden muž ze Slovenska s dotazem, jestli jsem ta Lenka Fojtíková. Když jsem řekla, že ano, tak mne překvapila jeho odpověď. „Víte, já čtu váš web a moc mne to baví! Je to takové čtení ke kávičce. Uvařím si kávu a potom si čtu,“ řekl onen neznámý muž. A další paní ze slovenských Piešťan si přišla koupit knihu Navzdory všemu. Byl to pro mne docela šok, že dnes, kdy už mnozí mladí nerozumí slovensky a ti ze Slovenska zase česky, někoho baví číst můj český web a dokonce i knihy, což je samozřejmě super. Mezi Čechy a Moraváky jsem měla už dříve reakce, kdy mně třeba napsal někdo naprosto cizí, že náhodou večer narazil na můj web, začetl se a potom se od toho nemohl až do půlnoci odtrhnout. To musí přece potěšit každého, kdo píše. Já k těm svým textům mám na webu navíc i spousty fotek, protože když jsem nastoupila na pozici redaktorky do regionálních novin na Slovácku, bylo podmínkou, že si udělám řidičák a budu také fotit. Tak jsem poslechla, protože jsem chtěla tolik psát. Díky tomu mám i na třech větších knihách své fotky na obálce – viz. snímek níže. Spousta mých fotek je ale i v různých knihách uvnitř. Velký snímek přes dvě stránky s pohledem na krajinu Čertoryjí nad Malou Vrbkou na Horňácku najdete například v obří publikaci Louky Bílých Karpat. Jednu fotku mám i v nedávno vydané knize rozhovorů s olomouckým arcibiskupem Josefem Nuzíkem. Další snímky jsou i s mými texty v knize STOJANOV dílo z lásky podniknuté…, kterou v roce 2024 vydala Matice velehradská. Na fotky z mého archivu narazí čtenáři v publikaci Filipa Gorazda Martinka Cundrla ZJEVIT OBRAZ (vydal Malovaný kraj v roce 2021), v knize DĚCKA, VALÍME do nebe, která je o mém kamarádovi, tragicky zemřelém minoritském knězi P. Robertu Maria Mayerovi (vydala Flétna v roce 2016), v knize rozhovorů Václava Čápa OTCEM PRO KAŽDÉHO životní příběh Eliase Velly (vydalo Kartuziánské nakladatelství 2019) a mnoho fotek je i v knize Jarmily Ligasové JOSEF ZIMOVČÁK na trase GIRO D’ITALIA 2006 (vydal HIGBIC, Klub přátel cyklistiky Bzenec v roce 2006).
PŘEDSTAVENÍ NOVINEK A tak přede mnou dnes leží tři knihy: ELIAS VELLA a jeho stopy nejen v České republice (Kartuziánské nakladatelství 2023), NAVZDORY VŠEMU rozhovory a příběhy silných osobností (Kartuziánské nakladatelství 2026) a Na Blatnické hoře (LD studio Uherský Ostroh 2026) autorský tým Vladimír Teťhal, Lenka Fojtíková, Miroslav Hudeček.
Publikace Na Blatnické hoře bude veřejnosti oficiálně představena při Děkovné pouti na Antonínku v neděli 30. srpna. Hlavní poutní mši svatou bude od 10.30 sloužit pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl, který knihu požehná. Kniha Navzdory všemu bude veřejnosti představena v Knihovně Biskupství brněnského 10. září od 16.00 hod. a možná se zúčastní i některé vzácné osobnosti, s nimiž jsem vedla v posledních třech desetiletích rozhovory a jsou součástí knihy. Musím přiznat, že z toho mám radost a přeji si, aby všechny čtenáře bavilo mé knihy číst. Přinesly jim pohlazení na duši i povzbuzení do života s nadějí, že má smysl jít si za svými sny, a že když je těžko, bude zase líp, protože i za těmi nejtemnějšími mraky se přece skrývá slunce, které zase jednou v našich životech zazáří. Lenka Fojtíková
Letošní rok pro mne nezačal dobře. Poté, co jsem před katedrálou v Brně na Petrově 8. ledna uklouzla a aniž bych spadla, se mně podařilo zlomit si kotník, začal pro mne hodně náročný rok. ZDRAVOTNÍ PERIPETIE Když mně v kyjovské nemocnici sádrovali nohu, netušila jsem, že jen u tohoto zranění letos neskončím. Jakmile jsem se zhruba po třech měsících vylízala z kotníku a rehabilitovala, abych se zase rozhýbala, protože v lednu jsem po bytě ušla třeba jen 200 kroků, udeřil pásový opar. A nebyl ledajaký! Táhnul se od hlavy, kde zasáhl levou vlasovou část, přes krk až na prso a zezadu na lopatku. Byla to taková chuťovka, že jsem si musela po Květné neděli v pondělí nad ránem zavolat rychlou. Takovou bolest jsem ještě nezažila. Překonala oba porody. Pomohli mně lékaři a sestřičky v kyjovské nemocnici, za což jim patří velký dík. No a potom následovaly další zdravotní problémy, o kterých nechci ani psát. Sled těchto událostí znamenal, že jsem musela v dubnu zrušit plánovanou cestu do Říma a také Maltu, kam jse se chystala koncem září. HLEDÁNÍ STÍNU Momentálně jsem ve stavu, kdy se snažím v rámci vycházek na nemocenské nabrat trošku kondičku a normalizovat tělo k běžnému životu. Mým hlavním cílem bylo, a stále je, chodit. Do toho mně tedy neplánovaně udeřila vedra, která ničí asi každého. Je mně jasné, že se nemohu plahočit někde po slunko, a tak jsem přemýšlela, jak to vymyslet v Blatnici pod Svatým Antonínkem, kde člověk moc stínu nenajde. Moje cesty autem logicky vedly na milovaný Antonínek, kde jsem se pomalu snažila rozchodit. Začala jsem v aleji, která je krásná a dává stín. To mně ale momentálně už nestačilo, a když jsem nechtěla chodit několikrát nahoru a dolů alejí, musela jsem zapátrat dál. A podařilo se! Včera jsem po dlouhatánských letech vyrazila směr Ostrožská Lhota mimo silnici a byla to super volba! Kdo má rád klid, anebo chce vyvenčit svého čtyřnohého miláčka, může vyrazit od kaple na Antonínku směrem k bunkru, odkud cesta pokračuje nejdříve kousek po polňačce s nádherným výhledem do krajiny na štěrkopísková jezera v Ostrožské Nové Vsi a v dáli s pohledem na Chřiby s hradem Buchlov a Barborkou. Záhy se cesta stočí do lesíka, ve kterém je krásně udržovaná cesta a hlavně stromy a keře. Chvílemi jsem měla dojem, že jsem někde v zámeckém parku. Jakoby se totiž o zeleň podél cesty někdo staral a pravidelně ji stříhal. V některých místech tvoří keře a stromy doslova krásný tunel. Po této cestě člověk dojde pod zahrady a políčka Ostrožské Lhoty na rozcestí, odkud se může vydat k ostrožskolhotské studánce a od ní pokračovat podél lesíka s následním navázáním na cestu, která poutníka zase dovede k bunkru a od něho ke kapli na Antonínku. Právě tento okruh jsem dnes absolvovala. Samozřejmě, že by se dal ještě různě prodloužit, ale mně to aktuálně stačí. Je to moc pěkná vycházka s uklidňujícím pohledem do zeleně a občas také do krajiny Zlínského kraje. Po cestě mně dělali doprovod motýli, mezi nimiž převažovali bělásci. A také jsem viděla včera i dnes téměř z očí do očí krásnou srnku. Samozřejmě poté hned prchla a elegantně odskákala pryč. Cesta je vhodná i pro školáky, protože na trase je několik zastavení pátrací hry Poznej svatého Františka. Nedaleko studánky je také Poetické zastavení, které vybízí k zastavení a zamyšlení. VIDĚT KRÁSU OKOLO SEBE Při putování krajinou blízko mého domova jsem si uvědomila, že mně letos sice zdravotní potíže zastavily v cestování do zahraničí ale dostala jsem čas poznávat nejbližší okolí a chodit místy, kudy jsem šla v životě snad jen jednou, dvakrát před dlouhatánskými lety. A že člověk může i v obtížích, které život přináší, vytěžit ze vzniklé situace něco dobrého a krásného. A to je super! Vždy záleží na úhlu našeho pohledu na věc. A tak jsem vděčná, že zase mohu bez bolesti a dalších omezení opět kráčet krajinou a kochat se pohledem do údolí i přírodu. Je to nádhera a mám zač děkovat!
Vědecky je už dávno dokázané, že pobyt v přírodě léčí. Úžasnou sílu má prý procházka lesem. Osobně miluju parky. Vyrůstala jsem v Židlochovicích, kde jsem měla zámecký park jen pár kroků od baráku, kde jsme bydleli. Byl to spíš park anglického typu a trávili jsme tam spoustu času. Až do revoluce v roce 1989 bylo přístupné schodiště zámku, kde jsme s holkama sedávaly, vykládaly si. Po revoluci se tento prostor zahradil a k zámku se od té doby obyčejný člověk nedostane, jak tomu bylo za mého dětství… S BABIČKOU V PARKU S babičkou jsem do parku chodila na jaře na bylinky. Rostl tam plicník i přeslička. Rostliny jsme sbíraly pro jednu paní bylinkářku. V létě jsme zase na louku chodily na kopretiny, které jsme nosily na hrob. Podzim potom patřil sběru kaštanů a žaludů. I ty se daly dobře svého času zpeněžit, a že jsme jich tam nasbíraly metráky. Od té doby proto zřejmě pramení má láska k parkům. NÁVRATY DO BUCHLOVIC Na Slovácku jsem si nejvíce oblíbila park v Buchlovicích. I zde pamatuji časy, kdy jsem si tam občas zajela jen tak nasát atmosféry na kole v dobách, kdy se do parku ještě neplatilo vstupné a nebyl problém si tam vzít s sebou i kolo. I to už dávno neplatí. Dospělí do 64 let zde dnes za návštěvu zaplatí 120 Kč bez průvodce. Mnohokrát jsem zde fotila svatby a mířila také ze reportážemi, když zde například režisér Troška s filmovým štábem natáčel v roce 2010 pohádku Čertova nevěsta. Pěkné fotky ale vznikly i při Koseckých písních v zámeckém parku. Dalším cílem mých výjezdů byly Milotice na Kyjovsku, kde jsem také nafotila spoustu svateb. BĚHÁNÍ V SCHÖNBRUNNU No a hodně jsem toho naběhala v zámeckém parku Schönbrunn ve Vídni, u kterého v roce 1982 bydlela moje starší sestra a po maturitě mě pozvala, abych u ní byla měsíc a hlídala její dceru – mou neteř. Díky tomu jsem každý večer běhala v Schönbrunnu a několikrát si tam vždy vyklusala i na kopec Gloriette. To byly časy! Do tohoto parku jsem se vrátila po dlouhých desetiletích vloni a vrátila se tak alespoň v mysli do mladých let, když jsem se tam jeden den několik hodin jen tak poflakovala a užívala si atmosféru zase úplně jiného parku než byl ten z mého dětství v Židlochovicích. LEDNICE A KROMĚŘÍŽ Samozřejmě, že jsem byla několikrát také v zámeckém parku v Lednici a vloni poprvé ve Valticích. Opakovaně jsem se vracela do Podzámecké a Květné zahrady v Kroměříži, když jsem tam vypomáhala v týdeníku NAŠE adresa projektu PPF média. KONEČNĚ VE VIZOVICÍCH Tři roky jsem jezdila do Vizovic, když zde syn studoval na fotografa a nikdy nenavštívila tamní zámek a park. Pořád jsem v té době spěchala a neměla na zastavení čas. Až nedávno! Na místě jsem zjistila, že i zde se za budovou zámku ukrývá nádherný park, kde je dokonce i jezírko. Najednou jsem si tam uvědomila, kolik má naše malá země nádherných zámků a zámečků s přilehlými více – či méně udržovanými parky! Ve vizovickém parku jsem na sebe nechala působit léčivou sílu vzrostlých stromů a kochala se z lavičky pohledem na jezírko pod námi. V doprovodu kámošky jsme nemohly vynechat při cestě zpět návštěvu čokoládovny v zámku, kde jsme mlsaly a doplnily tekutiny. Tak si říkám, že jsem někde četla, že i čokoláda je léčiva, ale nesmí se jí každý den sníst mnoho. LES A CHLADNÁ STUDNA Po cestě zpět došlo i na léčivou procházku opravdovým smrkovým lesem, když jsme s kámoškou zamířily z Vizovic na vrch Doubrava a odsud k Chladné studni. ZÁZRAČNÁ UZDRAVENÍ Váže se k ní pověst, která říká, že je její voda léčivá. Vše začalo kolem roku 1900, kdy se jistému Janu Rychlíkovi, tehdejšímu školníkovi měšťanské školy ve Vizovicích, zdál sen o uzdravení jeho slepého syna. Dopomoci mu k tomu měla právě voda z Chladné studny. Jan Rychlík skutečně vodu vzal a svému synovi omýval jeho slepé oči. A tomu se zrak skutečně vrátil. Všichni to považovali za zázrak, který způsobila voda z Chladné studny. Proto Jan Rychlík do skály vytesal výklenek, do kterého umístil sošku panny Marie Lurdské. Když v roce 1903 onemocněla španělskou chřipkou jeho dcera, slíbil Panně Marii, že pokud se uzdraví, postaví u Chladné studny kapličku. Dcera se uzdravila a školník se svým synem splnil slib a kapličku postavil. Chladná studna se tak brzy stala poutním místem. V posledních letech byla kaplička u studny rozšířena, její okolí upraveno a přibyl také menší přístřešek. Podél trasy k Chladné studni se můžete kochat nejen krásnou přírodou, ale třeba se potěšit i nádherným výhledem do údolí Vizovic z Rozhledny na Doubravách, která stojí přímo nad Chladnou studnou. Tam jsme se ale nešplhaly. Třeba někdy jinde. Zpráva o zázračných uzdraveních se rychle šířila a Chladná studna se brzy stala poutním místem. V posledních letech byla kaplička u studny rozšířena, její okolí je upraveno a přibyl přístřešek pro případ deště. ANI KAPKA Tak toto povídání je sice moc pěkné, ale skutečnost je momentálně taková, že z Chladné studny neteče ani kapka vody. I zde se projevilo extrémní sucho. Těšila jsem se, jak si naberu léčivou vodu, omyju se jí, vypiju a budu zase zdravá jako rybka a prd. Tak možná procházka tím lesíkem ke studánce byla také léčivá a brzy se to projeví na mém zdravotním stavu.
Věřící stařenky říkávaly, že se pro novokněžské požehnání vyplatí prošlapat troje střevíce. Tato lidová moudrost vyjadřovala hlubokou úctu k daru kněžství a obrovskou duchovní hodnotu, kterou lidé prvnímu požehnání nově vysvěceného kněze přisuzovali.
Na Svatém Antonínku dostali věřící v neděli tento dar měrou vrchovatou. Novokněz P. Antonín Uhlíř, rodák z nedalekého Hluku, jim totiž v nedělním odpoledni udělil kromě novokněžského požehnání také svátost pomazání nemocných a navíc celebroval poutní mši svatou za nemocné. Na Pouť nemocných, kterou založil v červenci roku 2027 tehdejší blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka, připutovali lidé z různých koutů Jihomoravského i Zlínského kraje.
Miluji jaro a léto. Tyto měsíce ale rychle frnknou, jsou v nenávratu aniž člověk málem mrkne okem a musí na ně zase rok čekat. Snažím se proto při zdravotních procházkách využít každou chvilku, kdy mně to zdraví dovolí, abych si tyto měsíce aspoň po minutách užila přímo pod širým nebem. Dnes tady proto zveřejňuji aktuální pohledy z poutního místa od Svatého Antonínka, který nabízí z výšky pouhých 350 metrů nad mořem krásné pohledy do Zlínského i Jihomoravského kraje. Návštěvník tohoto poutního místa tak může vidět vrchol Velké Javořiny v Bílých Karpatech a na druhé straně Chřiby s hradem Buchlovem i poutní kapli sv. Barbory a někdy je vidět i Hostýnek v Hostýnských vrších… Tento barevný pohled se bude přitom nabízet už asi jen pár dnů. Zemědělci totiž brzy sklidí obilné lány, na pole najedou traktory, plochu poorají a už se nám bude čas zase chýlit k podzimu… Zatím ale máme léto, tak si ho užívejme, jak jen je to možné… Aneb, jak by řekl Fráňa Šrámek: „Léto budiž pochváleno!“
Duše Slovácka už je za námi a zůstává před námi velký úkol v naplnění toho, s čím se P. Vojtěch Kodet s účastníky rozloučil v sobotu 4. 7. při závěrečné mši svaté: „Vypůjčím si pár slov z listu apoštola Pavla Efesanům: „Povzbuzuji vás, žijte způsobem toho povolání, které jste dostali a buďte při tom všestranně pokorní, mírní a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje.“ A Pavel ještě píše v závěru tohoto úryvku, že jsme povoláni k tomu, abychom žili v jednotě ve víře a v poznání Božího syna. K mužné zralosti onomu věku, který se na nás uskuteční, když se na nás uskuteční Kristova plnost v každém z nás. Evangelia zdůrazňují, že to k tomu vede. Na nabídku Ježíšova darování to, že člověk daruje sám sebe, to apoštol Petr vyjádřil slovy: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.“ Ten rozhovor se odehrává po Ježíšově rozhovoru s bohatým mládencem, který nebyl schopen opouštět především sám sebe a svoji představu o životě s Bohem. Petr na to reaguje tímto způsobem a dostává jasnou odpověď, že každý, kdo opustil, dostane stokrát víc i přes všechny obtíže a nesnáze, které život přináší. Stokrát víc. Já si dokonce myslím, že ta stovka je symbolická. Že dostaneme tolikrát víc, že si to vůbec nedovedeme přestavit, protože Boží láska, štědrost, milosrdenství a dobrota je nekonečná. A je moc důležité, abychom to nepropásli a jestli je to jen trošku možné, abychom se i při této mši svaté úplně vydali tomu, který se vydává za nás,“ zakončil svou promluvu P. Kodet.
A moje osobní zkušenost z letošního prožívání Duše Slovácka na Svatém Antonínku? Kvůli nemoci jsem se mohla každý den účastnit jen jedné přednášky a mše svaté. Oproti jiným letům, kdy jsem seděla blízko liturgického prostoru, vše divoce fotila a nahrávala si pro sebe i zvuk, jsem se letos stáhla úplně dozadu a seděla v těsné blízkosti kaple s velkou vděčností, že tam vůbec mohu být v takto omezeném režimu. U mé židličky se o přestávkách zastavovali lidé. Byli mezi nimi staří známí,ale i ti, s nimiž jsem se poprvé potkala na Duši Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem a stali se z nás přátelé, s nimiž se setkáváme jen při těchto exerciciích jednou ročně. Jistě není bez zajímavosti, že mezi nimi převažují lidé ze Slovenska. Jeden se u mne zastavil jeden muž, který se ptal, jestli jsem to skutečně já, že si rád čte na mém webu, že ho moje texty baví číst při kafíčku. Na Antonínek přijel někde od Žiliny a svými slovy mne moc potěšil. Mimo jiné se ptal na knihu, kterou jsem napsala o P. Eliasovi Vellovi z Malty. Takových lidí bylo ostatně více, tak zde zveřejňuji odkaz na Kartuziánské nakladatelství, kde je možné si tuto knihu objednat doslova za hubičku.
Co tím chci ale hlavně říct? Že Duše Slovácka je samozřejmě na prvním místě o vyučování, modlitbách, svátostech pro ty, kdo se chtějí více přiblížit Bohu a zakotvit v něm ještě více své životy. Je ale také o setkáváních a poznávání nových lidí, které dala dohromady touha po Bohu. A to je na tom to krásné. Někdy jsem si i letos ale připadala, jako bych cestovala časem. Třeba v okamžiku, kdy se ke mně vrhla jedna paní se slovy: „Ahoj Leni, jak se máš?“ A já musela lovit v paměti, kdo to vlastně je, odkud se známe. Po pár sekundách mně docvaklo, kdo stojí přede mnou. V jednom období – možná tomu už je i dvacet let zpět, jsme se díky novinařině hodně setkávaly a já dokumentovala jako novinářka její rozsáhlou činnost. Tehdy byla tmavovláska aktivní jak jaderná elektrárna a nyní přede mnou stála úplně bělovlasá dáma, které ale energie neubyla. A tak to prostě je… Všichni stárneme, měníme se, takže nás někdo už nemusí poznat. Svou roli jistě hraje i skutečnost, že nám slábne paměť. I s tím se ale musíme s pokorou smířit a přijímat také svůj věk, který nám přináší určitá omezení.
A povzbuzující zpráva na konec! P. Vojtěch Kodet O.Carm. přijal další pozvání blatnického faráře P. Františka Krále na příští rok, takže pokud dá Pán, povede Duši Slovácka 1. – 4. července roku 2027.
