Lenka Fojtíková – 2. stránka

21/09/202525/09/2025

Hody v kostelíku sv. Matouše v Nové Lhotě na Hodonínsku

Po dlouhých letech jsem se dnes vydala, dalo by se říct, že služebně, do Nové Lhoty na Horňácku, jak se zde říká „na Lhotky“. Kamarádka, tamní kostelnice, Ludmila Fojtíková mne před časem poprosila, jestli bych nepřijela fotit na Lhotky hody svatého Matouše, kdy bude zároveň znovuotevřený jejich kostelíček, který od dubna opravovali. Měla jsem volno, a tak jsem souhlasila.

Když jsem tak jela krajinou Horňácka, nešlo nezavzpomínat. Tato nejvýchodnější oblast hodonínského okresu, kde je to jen skok k bratrům Slováků na Slovensko, byla totiž mým rajónem v dávných dobách, kdy jsem začínala s novinařinou na plný úvazek nejdříve ve Slováckých novinách se sídlem v Uherském Hradišti a poté ve Slovácku, které mělo redakci v Hodoníně. Dnes už jsou oba tyto týdeníky součástí Deníku.
Jedna z mých prvních reportáží byla koncem devadesátých let minulého století v Nové Lhotě primiční mše svatá P. Miroslava Kazíka, jehož rodina odsud pocházela. Nevím proč, ale jela jsem tenkrát na tuto slávu jako správný poutník na kole. Ne, tehdy jsem ještě neměla zrcadlovku a samozřejmě se fotilo na filmy. Přesný rok si už nepamatuji… Možná to bylo v roce 1998. Nechápu, proč jsem jela na kole, když jsme měli služební auta, ale možná jsem si chtěla zasportovat, protože jsem byla v tomto směru dost velký blázen a ještě plná síly. Pamatuji si, jak jsem se po docela drsném stoupání převlékala před dědinou v keři z propoceného trika do slušného a suchého oblečení. No masakr. Je to sice jen nějakých 17 kilometrů, ale zatímco Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde žiji, odkud jsem startovala, je v nadmořské výšce 214 metrů, Nová Lhota ve výšce 484 metrů. A kdo zná cestu do této vesnice, odkud už žádná silnice dál nevede a pěšky lze jít třeba na Velkou Javořinu a jiných míst na Slovensku, jela jsem přes Suchov, kde byl pořádný krpál. Potom ale člověk valí s větrem ve vlasech z kopce do Suchovských Mlýnů, aby potom s posledními kilometry zdolával serpentiny do Nové Lhoty. Zpět si to potom samozřejmě zase sviští částečně s větrem ve vlasech.
Zpět ale k dnešku. Na Lhotky jsem potom v průběhu let jela za různými reportážemi mnohokrát. Nikdy jsem ale nedokumentovala tamní hody svatého Matouše, na které mne pozvala Liduška.
Kostelík zasvěcený tomuto evangelistovi Matoušovi po revoluci počátkem devadesátých let opravil tamní rodák P. Josef Malár, který za komunistů utekl za dramatických okolností přes Jugoslávii do Rakouska. V zahraničí vystudoval teologii, byl vysvěcený na kněze a celý svůj kněžský život sloužil v Bavorsku. Po revoluci se vrátil do své rodné obce a sloužil zde primiční mši svatou a poté v roce 1995 opravil kostelík, ve kterém byl pokřtěný a také inicioval pořízení nových zvonů, čímž byly opravy v roce 2000 završeny. Více o P. Malárovi píšu zde.
„Mechaniku těchto zvonů jsme opravili vloni a letos jsme se po velikonočním pondělí v dubnu pustili do opravy kostela, protože zdivo ničila vlhkost. Uvnitř se musela po obvodu celého kostela obouchat omítka do výšky zhruba dvou metrů. Do hloubky to potom bylo někde až deset centimetrů. Dávali jsme asanační omítku. Potom následovala výmalba interiéru, instalovali jsme nové ozvučení, opravily se lavice a položily nové koberce. Mše se v té době slavily ve vedlejším Selském muzeu – bývalé stodole vedle kostela přes cestu,“ popsala postup prací akční kostelnice Ludmila Fojtíková, na kterou aniž by to nějak plánovala, nakonec připadla organizace oprav.
Oprava se podařila realizovat díky štědrosti podnikatelů, jednotlivců i vedení obce, které odsouhlasilo příspěvek ve výši 200 000 Kč. Stejnou částku vloni obec díky dotaci z Jihomoravského kraje věnovala i na opravu mechaniky zvonů. Všem dárcům dnes správce farnosti Boršice u Blatnice, P. Norbert Waclaw Nawrath, do které spadá i Nová Lhota, děkoval na závěr mše svaté. Nezapomněl poděkovat ani těm, kdo opravu podporovali modlitbami. „Velké díky patří všem, kdo se jakkoliv zapojili do prací. Bez jedno jediného ze všech by to nešlo,“ doplnila slova kněze kostelnice.
Na dnešní slavnost zamířili v horňáckém kroji nejen někteří místní, ale do kroje se nastrojili také hosté ze Staré Turé na Slovensku, s nimiž se Nové Lhotě podařilo díky spolupráci společně dosáhnout na dotace z Evropské unie, za něž na obou stranách hranice vybudovali muzeum.
Hlavní celebrant, veselský děkan a farář P. Andrzej Jan Bystrzycki mimo jiné ve své promluvě řekl: „Sešli jsme se zde, abychom poděkovali za znovuobnovení chrámu. Je dobré si vzít od evangelisty Matouše několik jeho vlastností. Je to jeho upřímnost, síla modlitby, která pramení z důvěry, že modlitbou mohu mnoho dosáhnout. Matouš byl mužem modlitby a důvěřoval Bohu. Věříme také v sílu modlitby? Tento chrám nám to má připomenout. Třetí věc, kterou bychom se měli od Matouše inspirovat jsou konkrétní projevy lásky. Matouš rozdal svůj majetek. Co můžeme dát my? Ať je žitá víra vždy v našem srdci, abychom dokázali naplňovat odkaz svatého Matouše. Nezapomeňme se modlit, nezapomeňme být těmi, kteří před Bohem stojí v upřímnosti, aby nic z naší minulosti, z naší slabosti, v nás neničilo Boží milosti. Tyto Boží milosti potom dál rozdávejme. Ať se vám to daří s Boží pomocí,“ popřál účastníkům bohoslužby P. Bystrzycki.

Před hřbitovem, kde stojí kostel sv. Matouše vlály prapory Vatikánu, České republiky i Nové Lhoty.

18/09/202518/09/2025

Vzpomínky na zemřelého lékaře, fotografa a dobrého člověka Jiřího Rohela z Velehradu

Jako blesk z nebe mne před pár dny zasáhla zpráva o úmrtí velehradského lékaře Jiřího Rohela. S tímto výjimečným člověkem jsem se seznámila díky našemu společnému příteli sochaři Otmarovi Olivovi v roce 2008, kdy mne poprvé pozval na Velehrad na tzv. „Lití“, při němž se odlévají Otmarova úžasná díla ve Velehradských slévárnách.
No a právě tam jsem se potkala poprvé s Jirkou, který byl vedle své lékařské praxe také vášnivým fotografem a především dobrým člověkem. Při realizaci děl svému velkému příteli Otmarovi mnoho let pomáhal. Díky tomu mám ve svém archivu za tu dobu spoustu snímků, kdy jsou tito dva muži bok po boku. Podařilo se mně je zachytit s pohárkem vína, štamprlí slivovice i pivem, ale především při práci na Otmarově díle – ať už při vzpomínaných litích či instalacích, žehnání i s radostí v očích po zdařile dokončené práci.
Nesmírně si vážím toho, že jsem se mohla díky přátelství s Otmarem seznámit s jeho tak blízkým přítelem. Pojďme si prostřednictvím fotografií zavzpomínat na některé okamžiky, které společně tito dva muži prožili. Jirkova pohřbu se v pátek 19. září nebudu moct kvůli pracovním povinnostem zúčastnit, ale spojím se alespoň v duchu v modlitbě s díky Bohu za jeho život, který naplnil měrou vrchovatou… Čest jeho památce! R.I.P.

Lití ve Velehradských slévárnách 25. dubna 2008.

Lití začíná setkáním v Otmarově dílně ještě za tmy u brzké snídani.

06/09/202506/09/2025

Malá Zlatá sobota v Žarošicích v září roku 2025

První zářijová sobota patřila v Žarošicích na Hodonínsku tzv. Malé Zlaté sobotě. Mši svaté předsedal opat premonstrátského kláštera v Nové Říši Rmus. D. Marian Rudolf Kosík OPraem.
Na tuto pouť připutovali především poutníci z Rajhradu a Staré Říše a okolních obcí těchto farností. Na programu bylo žehnání pramene ve Staré Vodě, modlitba růžence i křížové cesty, poklona Panně Marii, slavení mše svaté, na kterou navázalo procesí se sochou Panny Marie a závěrečná krátká adorace se svátostným požehnáním. Podrobné zpravodajství bude zveřejněné v příštím vydání Katolického týdeníku.

Promluva opata Mariana Rudolfa Kosíka:
Milí poutníci,
opět se scházíme u Staré Matky Boží v Žarošicích na Malé zlaté sobotě. A to v jubilejním roce pro celou církev jak jej vyhlásil zvěčnělý papež František a připomíná nám, že jsme Poutníky naděje, kterou máme mít v srdci, ale také ji šířit.
Žarošice mají ještě další čtyři výročí, na nichž můžeme spatřovat působení Boží a ochranu Panny Marie. Když královna Eliška Rejčka r. 1322 zakoupila Žarošice a darovala je cisterciačkám na Starém Brně, brzy po tom se objevila v poutní svatyni vzácná socha P. Marie. V tomto čase má stáří 700 roků. Sedm staletí na ní hledí oči zbožného lidu v radostech i bolestech, kterých naši předkové zažívali daleko víc při nájezdech Turků, Tatarů, Maďarů…
Je tomu 380 roků, kdy byli Švédové u Brna poraženi a vybíjeli si svou zlost na celém okolí. Tak se dostali až do rezidence, kde ukradli milostnou sochu Panny Marie. Zázrak se stal, že ji nezničili, ale jako kus dřeva ji pohodili v lese, kde ji našel mladík Josef Němec z Archlebova. A tak se dál dívala z oltáře na poutníky, kteří před ní klečívali a modlili se.
Ale nebyli to jen cizáci. I vlastní císař a král Josef II. se podepsal neblaze na poutním místě, když právě roku 1785, tedy před 240 roky, se rozhodl zavřít poutní kostel a zakázat poutě mezi vinicemi. Jak cisterciáci toto místo milovali a starali se o něj. Později přišel diecézní kněz, kterému na poutích nezáleželo, a dbal spíše na to, aby se zalíbil vrchnosti. Neměl ale na to, aby zničil toto posvátné místo. Bůh a Matka Boží si jej nejen uchránili, ale ještě zde tuto úctu rozšířili.
A k tomu nás vede třetí výročí. Letos uplynulo třicet roků od vzácné události pro naše poutní místo. A je dobré si toto dnes připomenout. Bylo to 21. května 1995, když papež, dnes svatý Jan Pavel II., navštívil Olomouc, aby prohlásil za svaté kněze Jana Sarkandra, faráře v Holešově a rodačku z Křižanova manželku a matku Zdislavu. Potom zavítal na Svatý Kopeček nad Olomoucí a setkal se s mladými. Na závěr setkání posvětil nové koruny zhotovené z milodarů poutníků a farníků pro naši milostnou sochu Staré Matky Boží Žarošské a následně ji korunoval. Tak vidíme na tomto poutním místě veliké působení Boží, ochranu Panny Marie a její lásku k jejím přicházejícím dětem – k poutníkům. Tato výročí nás poutníky naděje povzbuzují….
Přicházíme sem ve svatém roce jako poutníci naděje. Uchovejme si ji v srdci jako Panna Maria pod křížem a u hrobu, že její Syn zvítězí, že vstane z mrtvých a pokoří smrt a zlo. Nesme tuto naději i světu, který se zmítá v těžké době pro lidskou pýchu, nadutost a touhu po moci a ovládnutí druhých.

Milostná socha Staré Matky Boží Žarošické
Autorem milostné sochy z roku 1325 je neznámý umělec, nejspíše z dílen kláštera na Velehradě, nebo cisterciaček na Starém Brně. Socha je vyřezána z jednoho kusu dřeva a je vysoká 142 cm. Panna Maria pravicí žehná a v levé ruce chová Ježíška, který je oděn do dlouhé tuniky. Vysoké čelo Bohorodičky symbolizuje Stolici moudrosti, oči má pozdvižené jako královna. Je oblečena do kroje francozouzských královen, který nosily ve 14. století. Je zobrazena jako matka (pokrytá hlava bílým šátkem) a panna (dle středověké tradice rozpuštěné vlasy). Postoj vyjadřuje Královnu nebes a je symbolizován žezlem v pravé ruce a barokní korunkou z roku 1687, která zdobí i hlavu Jezulátka. 21. 5. 1995 byly Janem Pavlem II. na Svatém Kopečku u Olomouce posvěceny nové gotické korunky. Posléze Svatý otec Milostnou sochu korunoval. Vedle sochy je umístěna pozlacená válcová skříňka, ve které se skrývají dokumenty s podpisy farností, obcí, rodin a jednotlivců, kteří se Panně Marii zasvětili. Nejstarší pochází z roku 1848. (zdroj: www.farnostzarosice.cz)

18/08/202521/08/2025

Po třiačtyřiceti letech ve Vídni na místech mého mládí

Dnes si mohu zpívat: „V nohách mám tisíc mil, těch tisíc mil…“ No není to tisíc mil, ale bezmála dvacet tisíc kroků jsem ve Vídni nachodila, přestože jsem se po městě přemisťovala U-bahnem.

VZPOMÍNÁNÍ NA ZAŠLÉ ČASY
Tento výlet přitom nebyl nějak závratně dopředu vůbec plánovaný. Zajet si vlakem do bývalé Rakousko-uherské metropole jsem se rozhodla zcela spontánně teprve před pár dny. Cílem bylo vyrazit do Vídně, kde jsem přesně před 43 lety prožila po maturitě půlku prázdnin. V době hluboké totality to pro mne tehdy byl skutečně výlet za hranice snů. A jak to bylo možné, když jsem nebyla žádná holka z prominentní rodiny a naši vlastně nikdy nikam za mého mládí necestovali? Docela jednoduše, i když to zase tak jednoduché nebylo. Moje starší sestra se totiž v roce 1978 vdala za „Rakušáka“ a poté se legálně vystěhovala do Rakouska. Ten proces ale nebyl vůbec jednoduchý. O to by vám mohla vyprávět dlouhé příběhy, kolik hodin prožila se svou malou dcerkou v náručí na tehdejší Leninově ulici (a dnes už zase Kounicově) při výsleších policajtů. Jak občas dcerku v náručí trošku zmáčkla, aby řvala a policajti moc netlačili na pilu. Byla nesmírně odhodlaná a houževnatá, ostatně jako mnohem později při ultramaratonech, které běhala i v Alpách, takže se vše podařilo. Dnes jsem se tedy chtěla vrátit ve vzpomínkách do roku 1982, kdy jsem mohla prožít celý měsíc ve Vídni, protože jsem tam jela hlídat mou čtyřletou neteř. Bydleli kousek od Schönbrunnu, takže jsem každý den absolvovala běžecký trénink v tomto nádherném parku a vyběhla třeba i pětkrát na Gloriettu. A také mne tehdy ségra poprvé vzala do vyhlášeného zmrzlinového salonu Tichy. No a toto byla dvě hlavní místa, kam jsem chtěla zamířit.

MILOVANÝ SCHÖNBRUNN
Věřte tomu, nebo nevěřte, já od té doby například v Schönbrunnu ani na Gloriettě nebyla. Konkrétně do tohoto zámeckého parku to tedy byl můj návrat po neuvěřitelných 43 letech. Do Vídně jsem samozřejmě jezdila, ale spíše na závody a před sedmnácti lety jsme se ségrou a jejím manžel byli společně také na adventních trzích, kdy byl jeden z trhů i před zámkem Schönbrunn, ale to bylo úplně něco jiného než to první léto ve Vídni. Když jsem zjistila, že do Vídně lze dojet i z Hodonína bez jediného přestupu, nebylo co řešit. Cesta tam a zpět mne vyšla na 879, přičemž cesta tam byla za 502 Kč a cesta zpět jen za 377 Kč. K nákladům za dopravu musím přičíst ještě 8 euro za celodenní lístek na MHD po městě, což bylo super, protože pěšky bych zdaleka nezvládla to, co ve spojení s přesuny metrem. První cíl byl zámecký park Schönbrunn. Přiznám se, že miluji zámecké parky – například ten v Buchlovicích, Podzámeckou i Květnou zahradu v Kroměříži, ale také s kromnější park v Miloticích je pěkný. Co se ale týká rozlohy, nelze je srovnávat s tím vídeňským… Byla jsem tam tři hodiny a absolvovala to nejhlavnější, co jsem chtěla. Věřte, že jsem pěkně šlapala do „pedálů“! Valila jsem, co mně moje nadváha a netrénovanost dovolila a vzpomínala, jak jsem na Gloriettu každý den dokázala vyběhnout před více než 40 lety a mozek mně to moc nebral. Tehdy jsem se ale soustředila hlavně na výkon a dnes jsem si vše hlavně užívala. Tehdy jsem neměla foťák a ani žádné zkušenosti s focením. Dnes jsem za chůze i cvakala, a že bylo co pořád cvakat!

NEVĚŘTE VŠEMU, CO JE NA WEBU
Předem jsem si zjistila, jestli se dostanu na Gloriettě na vyhlídkovou terasu. Internet tvrdil, že je tam vstupné 5,5 euro. Na místě jsem zjistila, že je to 15 euro, ale mohu na ten lístek jít také do labyrintu (ze stromů) a do Oranžerie. Labyrint jsem nevyužila, protože jsem měla hrůzu, že se z toho nebudu moct vymotat, naběhám další tisíce kroků a nestihnu, co jsem stihnout chtěla. Oranžerii jsem si ale nenechala ujít, když už jsem měla ten lístek a nelituji! Vznikly krásné fotky s neotřelým pohledem na zámek z boku. A navíc jsem tam také nikdy nebyla, a kdo ví, jestli se tam znovu někdy dostanu.

KULINÁŘSKÉ ZKLAMÁNÍ
Z Schönbrunnu jsem zamířila na Naschmarkt, který jsem si podle sestry neměla nechat ujít, i když jsem tam s ní už asi dvakrát byla. Zatímco mně sestra poradila, abych vystoupila na Karlsplatz, tak AI mně radila, abych vystoupila už o zastávku dříve a budu přímo na kraji tohoto trhu, kde je vedle spousty ovoce, zeleniny a různých sušených plodů i koření z celého světa také několik restaurací v různém duchu. Já si chtěla dát pravý vídeňský řízek a jejich salát, tak jsem zapadla do restaurace, která nenabízela muslimská, čínská ani italská jídla. Na řízek jsem čekala přes půl hodiny a nebyl vůbec dobrý. Vzpomínala jsem na řízky od našeho blatnického řezníka pana Valáška, který je má fakt luxusní. Toto jídlo, za které jsem zaplatila s pitím okolo šesti stovek, nestálo za nic…

ANI TICHY NEPOTĚŠIL
Těšila jsem se, že si spravím chuť ve zmrzlinovém salonu Tichy, kam mne ségra vzala poprvé před 43 lety a pro mne to bylo nebe v puse a dokonalý kulinářský zážitek. Tři knedlíky z vanilkové zmrzliny v sobě ukrývaly meruňku, byly obalené v takové ořechové dobrotě a podávaly se na stříbrné gondole. Stejně jako před pár lety, kdy jsem do salonu po desetiletích pozvala ségru se švagrem na revanš za dobu mládí, kdy vše platili oni. Dnes mně slečna pinklice přinesla místo objednané speciality jen jeden knedlík ve skleněné misce. Když jsem to reklamalovala, přinesla další knedlí zase ve skleněné misce a k tomu kávu melange, na které bylo vidět, že tam prskly holky šlehačku ve spreji, protože než mně přistála káva na stole, byla pěna fuč. Toto bylo další velké kulinářské zklamání. A ani ta zmrzlina samotná nebyla tak dobrá, jak za mého mládí. Možná na tom mělo vliv i to, že nebyla podávaná na stříbře jako tehdy… Těžko říct. Možná jsem si jen s přibývajícími roky prostě své vzpomínky idealizovala…

VE VĚŽI STEPHANSDOMU
Viděla jsem, že časově nestíhám plánovanou návštěvu výstavy Salvadora Dalího ve Wiener Stadhalle, tak jsem se metrem svezla na Stephansplatz a stihla ještě „vyběhnout“ 343 schodů s výškovým převýšením 62 metrů, které vedly na vrcholek jižní věže Stephansdomu. Tam jsem dodnes také nikdy nebyla! No přiznám se bez mučení, že jsem při cestě nahoru funěla jako prase z bukvic a jediným utěšením pro mne bylo, že jsem tak nefuněla sama, ale bylo nás více tukem obrostlých a netrénovaných. V hlavě mně letěla myšlenka, že je štěstí, že jsem se včera večer nezapomněla vysoce pojistit. Kdyby mne při šplhání do věže klepla pepka, tak z toho mí synové s rodinami nebudou mít zbytečné finanční výdaje. Vzhledem k tomu, že nyní klovu tyto řádky, je jasné, že mne nic nekleplo a už jsem doma. Potom jsem samozřejmě zašla i do katedrály, abych tam vzpomněla na blízké doma. A i toto pro mne bylo zklamání. Všude popisky, kolik kam stojí vstup a pomalu nebylo místo, kde by se člověk mohl v klidu pomodlit. Zlatej Antonínek! Mezi těmi davy v katedrále jsem si najednou uvědomila, že chci už domů do klidu, a tak jsem se vydala směrem k nádraží, odkud jsem se zase vrátila domů.

ŠŤASTNÝ NÁVRAT DOMŮ
Ano, z tohoto neplánovaného, ale až na to jídlo, moc pěkného výletu jsem se vrátila. Sice měl náš EC vlak, který mířil do Katovic, v Hodoníně 25 minut zpoždění, ale už jsem ve zdraví, i když s bolavýma nohama, doma. Moc si toho vážím a děkuji Bohu, že mně dopřál tento výlet, já to všechno uchodila a mohla se kochat pohledem na krásné věci i bývalé hlavní město naší monarchie z nadhledu. V plánu mám ještě stihnout výstavu, kterou jsem dnes nestihla. Na závěr se přiznám, že jsem z té dnešní cesty měla trochu respekt, protože vídeňským U-bahnem jsem sama nejela přesně oněch 43 let, tak abych tam nezabloudila. A na novém vlakovém nádraží jsem byla dnes vlastně úplně poprvé. A fakt jsem nezabloudila. Moc zdravím všechny návštěvníky mých webových stránek a přeji, abyste neměli strach cestovat, rozšiřovat si tak své obzory a užívat si krásných míst, kterých je spousta nejen u nás, ale po celém světě.

Víte o tom, že do Vídně jezdí přímé vlaky i z Hodonína?

10/08/202510/08/2025

Martin Ryška maluje velká plátna, ale také píše poezii i prózu

Při Jízdě králů v Hluku bývá vždy součástí doprovodného programu i několik výstav. Ve výtvarné části letos svou tvorbu představil také čtyřiatřicetiletý Martin Ryška. Možná jen málokdo ví, že je také autorem sbírky básní a prózy. Inspiraci čerpá na Kopanicích.

Vyrůstal jste v Hluku na Slovácku. Ovlivnilo vás toto prostředí v tvorbě?
Morava žije celá folklorem, vyrůstal jsem v tomto prostředí, takže to samozřejmě člověka nějak ovlivní a formuje. Nelze se tomu vyhnout. Prostě to tam je. Nejsem si ale zcela jistý, jestli to vnímám tak, jak se mně zdá, že to prožívá většina populace. Folklor mne inspiruje v malbě spíše jako v duchovní tradici. Nikdy jsem folklor a tradici Jízdy králů neprožíval tak, že bych se oblékl do kroje a šel do průvodu, ale spíše po vizuální a výtvarné stránce.

Kroje se ale na vašich obrazech přesto objevují…
To je pravda. Jsem figurální malíř, takže postavy v pohybu jsou základem mé tvorby. A patří sem i ztvárnění krojů na figurách.

Obrazy vznikají ve vaší mysli nebo se necháte inspirovat například při nějakém folklorním vystoupení?
Zajímají mě postavy v pohybu, takže občas se inspiruji i při folklorních vystoupeních, ale spíše okrajově. Ovlivňují mne konkrétní zážitky, moje vize a představy. Prostor a kulisy, do kterých je zasadím, jsou potom například krajiny nebo jiné pozadí. Při přípravě obrazu používám jako předlohu paměť nebo fotografii.

Proč jste se v deváté třídě rozhodl pro studium na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a zvolil si grafický design a ne malbu?
Od dětství mne bavilo kreslit. Vždy to byl můj největší koníček. Podařilo se mně udělat talentovky, a tak jsem se tam dostal. To, že se obor jmenuje grafický design, bylo jen proto, že jsme od druhého ročníku pracovali i na počítačích. Základem studia byla kresba, klasická grafika, ruční práce s barvou, tužkou, suchými kresebnými technikami, klasické techniky litografie a další práce. Nejvíce z toho mě zajímala klasická kresba, ke které jsem později přidal i klasickou malbu.

Vím, že talentové zkoušky jsou náročné. Chodil jste do základní umělecké školy? Kdo vás konkrétně na přijímačky připravoval?
Chodil jsem od malička do výtvarného kroužku a na keramiku v Domě dětí a mládeže v Hluku. Na Základní uměleckou školu v Uherském Hradišti jsem začal dojíždět až od osmé třídy. Dostal jsem radu, abych tam absolvoval přípravu k přijímačkám, kde bylo mimo jiné zapotřebí umět v časovém limitu vymodelovat hlavu z hlíny. Moc dobře mne na zkoušky připravil pan učitel Martin Šimčík, který je shodou okolností také z Hluku.

Přestože jste vystudovaný výtvarník, věnujete se vedle malby i masérství a na Kopanicích pronajímáte chalupu. Jak to jde vše dohromady?
Nějakou dobu jsem žil na Kopanicích sám a vnímal jsem, že to není dobré, což mě vedlo k tomu, abych se přestěhoval do Uherského Hradiště a dům začal pronajímat. Masérský kurz jsem si udělal, abych měl kontakt s lidmi. Tato služba má navíc hluboký smysl, protože člověk pomáhá lidem. Práce mne baví a je to socializační činnost. Když navíc tvořím, potřebuji potom pracovat i rukama, aby si odpočinula hlava. Dnes tedy mám masážní salon v Uherském Hradišti, vedle toho maluji a spolu s mými rodiči se věnuji pronajímání domu.

Je zájem o pronájem domu v této lokalitě?
V letní sezoně máme plně obsazeno. Přijíždí k nám lidé z celé České republiky, ale měli jsme i hosty ze zahraničí. Byli u nás Slováci a Němci.

Jak se o vás dozvěděli?
Přes Booking, e-chalupy na facebooku nebo přes známé. Máme kladné reakce, protože se lidem líbí krajina i klid, který tato oblast nabízí. Dům stojí osamoceně v klidné části obce.

Kde čerpáte inspiraci při malbě?
Základním motivem je pro mne figura a tělo, což mne zajímalo od útlého dětství, kdy jsem čmáral na papír panáčky. Základním motivem je tedy figura a potom cokoliv ostatního. Baví mě kreslit například i zvířata a samozřejmě krajina. Za inspirací proto stále jezdím do Vápenic, které se nachází na Kopanicích v oblasti Žítkové, Starého Hrozenkova a Vyškovce. Je to kousek od Slovenska, které mám také moc rád a je tam krásná nedotčená příroda se zvláštní atmosférou hlavně za bouřek nebo v zimě. Tamní pobyt mě ovlivnil nejen ve výtvarné tvorbě, ale napsal jsem tam i sbírku básní a knihu.

Měli na vaši tvorbu vliv nějací malíři?

Snažím se malovat sám za sebe, ale vzhledem k tomu, že se zaměřuji na figurální tvorbu, tak mě zajímali realističtí malíři. Od nich se člověk naučí, jak funguje malba v rámci anatomie, světlo nebo kompozice. Jsou to takové základy, takže člověk se od nich může hodně naučit. Jinak kreslím svým stylem, i když je mně jasné, že už bylo namalované všechno možné na světě, takže všechny styly jsou si nakonec podobné, nebo může člověk vidět v lecčem někoho jiného, ale já si kreslím svoje. Rozhodně nechci nikoho kopírovat.

Jakou upřednostňujete techniku?
Používám hlavně olejové barvy a při kresbě světlostálé tužky nebo pastelky umělecké kvality. Musí být z kvalitního pigmentu. Takto namalované obrazy by měly vydržet pár stovek let. Ne každý výtvarník dnes hledí na to, nač maluje, jakou to má životnost.

Takže používají třeba plátna z Číny?
Ano, je to vidět i na některých výstavách, že jsou to plátna namixovaná z bavlny a umělých materiálů. To potom podle vlhkosti vzduchu může hodně pracovat. Sám proto používám vysoce gramážní len, který by měl vydržet jako obrazy z renesance.

Při Jízdě králů bylo možné vidět část vaší tvorby. Kde jste v minulosti vystavoval a připravujete v blízké době nějakou výstavu?
Vystavoval jsem v Klubu kultury v Uherském Hradišti, v klášterní galerii Ambit v Praze a v galerii Elektra v Luhačovicích. V Hluku v rámci slavností jsem měl před delší dobou prvotiny. Byly to převážně kresby. Letos tam byla i olejomalba s folklorní tematikou a nějaké krajinky.

Co pro vás malování obrazů znamená?
Moje obrazy jsou vlastně produktem mne samotného. Částečně tam přenáším své nápady, vize i humor. Já tím prostě žiju.

Už jste zmínil, že jste autorem sbírky básní. To je zase něco úplně jiného, jak jste se dostal k psaní?
Je to něco jiného, ale zároveň není, protože v obou případech jde o kreativní činnost. Obrazy jsou představy, a když člověk píše báseň nebo prózu, tak je to vlastně obraz vyjádřený slovy. Pro mne tedy jde o rozšíření výtvarné činnosti do literární tvorby.

Publikoval jste někde své texty?
Zatím nic nevyšlo knižně ani jsem nic nepublikoval. Jsem hodně uzavřený a doposud jsem se moc neprezentoval. Vnímám, že je zapotřebí se více otevřít. Sbírku básní s názvem Smrtník i knihu Mrskač jsem napsal při svém pobytu na Kopanicích.

Proč název Smrtník a Mrskač?
Název je podle brouka smrtníka, o němž je legenda, že kde se objevil, přicházela smrt. Básně jsou tematicky laděné ke smrti, ale nejde o depresi. Smrt k životu zásadně patří, proto se objevuje smrtka i na mých obrazech. Někdy je to ale těžko lidmi chápané a přijímané. Mrskač je zase příběh o muži, který má smyšlené povolání. Putuje krajinou a má od vrchnosti povolení řešit mezi lidmi bezpráví. Kde se vyskytne problém a nejde se s nějakým člověkem domluvit, tak ho prostě zmrská, není-li jiná možnost, vyvodí právní důsledky a jde dál. Podstatou této knihy je nastolení spravedlnosti, tam, kde ji není možné běžně dosáhnout.

Chystáte se letos ještě někde vystavovat?
Plánuji Luhačovice a potom bych rád třeba se spolužáky připravil společnou výstavu. Uvidím, jestli se to podaří, protože většina z nich žije a tvoří v Praze a Brně.

Neláká vás také odejít do Prahy?
Určitě ano, i když je Hradiště a okolí krásné, je mně jasné, že výtvarný život tepe v Praze. Velká města dávají umělcům mnohem více příležitostí. Jsem tím dost rozpolcený, protože jsem se v poslední době několikrát stěhoval a nebyl čas tolik tvořit a malovat. Tyto přesuny mě hodně vyčerpaly a na tvoření potřebuji klid. Nyní maluji velkoformátová plátna, ale jsem omezený prostorem bytu, abych hotové věci dostal z bytu ven, nemohou být větší než dvakrát dva metry. Rád bych dělal i větší formáty, ale momentálně na to nemám potřebné prostory. Velkoformátová plátna upřednostňuji, aby se mně na ně vešlo více postav. Menších formátů jsem udělal hodně. V galerii působí velkoformát úplně jinak než malé obrazy Kdyby někdo měl zájem, nemám problém namalovat formát i se sto postavami. Fantastické velkoformáty dělal Alfons Mucha, který je před námi hodně daleko.

Máte nějaký umělecký sen, který vás žene dopředu?
Sen každého výtvarníka jsou velké výstavy a uznání a já to mám stejně. To prostě k tomuto oboru patří. Ve skrytu duše po tom touží všichni malíři, ať to přiznají nebo ne. Je to doklad toho, že jsou jejich obrazy něčím výjimečné. Umění potom přechází do dalších generací.
LENKA FOJTÍKOVÁ

Martin Ryška je rodákem z Hluku (*10. 5. 1991), kde prožil dětství a dospívání. Po základní škole vystudoval propagační výtvarnictví a propagační grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Po studiu se začal věnovat malbě. Vedle toho je masér a pronajímá dům na Kopanicích. Jeho práce je možné vidět na Instgramu ryska.martin, Facebooku nebo přímo u něj doma v Uherském Hradišti.

Při rozhovoru jsem se s Martinem Ryškou sešla v jeho bytu, který je nyní zároveň i ateliérem.

Na jednom z obrazů je i současný provinciál františkánů P. Jakub Sadílek, který v minulosti působil v Uherském Hradišti.

09/08/202510/08/2025

Oslava padesátých narozenin blatnického kaplana P. Jindřicha Peřiny obrazem

Blatnický kaplan P. Jindřich Peřina dnes ve farním kostele svatého Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem děkoval za dar života, protože právě dnes je tomu přesně padesát let, co přišel na svět. A byla to sláva převeliká. Pamětníci tvrdí, že tak narvaný kostel nebyl dobrých třicet let.
Na oslavu totiž přijali pozvání nejen domácí farníci, ale věřící ze všech farností, kde P. Jindřich za svých osmnáct let kněžství působil. Účastníci slavnosti se v chrámu začali scházet s bezmála hodinovým předstihem. Pokud někdo došel na poslední chvíli, měl smůlu a musel zůstat stát. Mši sloužilo jednadvacet kněží včetně olomouckého pomocného biskupa Antonína Baslera. Na mši svatou navázalo pohoštění ve farní zahradě, kam zamířily stovky lidí. Nechyběla spousta dobrot ani dechová hudba z Hané, která vyhrávala až do večera.
PŘIVÍTÁNÍ HOSTŮ
Před zahájením mše svaté P. Jindřich řekl: „Lidé, kteří prodělali klinickou smrt často říkají, že se jim před očima odehrál život jako film. Důležité okamžiky, klíčová rozhodnutí. Stejně si dnes připadám i já. Je padesát let život dlouhý, nebo krátký? Mladí bez lítosti řeknou: „Stařec! Senior! Důchodce!“ Starší konstatují: „Život v rozkvětu, síla v nejvyšší možné míře.“ Někteří řeknou: „Je to jen otázkou čísla.“ Něco na tom bude. Všechny vás co nejsrdečněji vítám v našem farním kostele svatého Ondřeje. Na první místě vítám otce biskupa Antonína a spolubratry v jáhenské a kněžské službě. Za osmnáct let kněžství jsem prošel mnoho farností. Vítám farníky z Přerova, Přerova-Předmostí, ze Zábřehu, Zvole, Klášterce, Maletína, Vizovic, Bratřejova, Jasené, Bílovice, Březolupy, Uherského Brodu, Bojkovic, početnou skupinu ze Vsetína a Liptáku a také vás domáci farníky z Blatnice a Blatničky. Tato místa jsou nesmazatelně zapsána do mého života. Každé místo jiné, ale možná právě tím krásné. Nemohu opomenout na léta dospívání a studijní léta. Vítám zde spolužáky i spolupracovníky. Vrcholem dnešního setkání je mše svatá. Není nic krásnějšího a většího, pojďme ji prožít s otevřenám srdcem. Ještě jednou vás všechny vítám.“
Z PROMLUVY BISKUPA
Na jeho slova v promluvě navázal hlavní celebrant mše svaté Mons. Antonín Basler, který upozornil především na důležitost děkování Bohu za vše, co nám dává, jak je Ježíšovo srdce citlivé na vděčnost. Dále připomněl slova sv. Terezie z Lisieux, že když Pánu za něco poděkujeme, je dojatý a spěchá nám dát deset dalších milostí. „Při různých kulatých životních jubileí je na místě děkovat dárci všech darů. Za dar života, dar víry, křest a všechny další svátosti. Na jedné i druhé rovině však kromě Boha, od něhož všechno dobré pochází, vidíme i řadu svých bližních, dobrodinců, skrze které nám Bůh některé dary posílá. Ať jsou to členové nejbližší rodiny, nebo naši přátelé či představení. Je na místě projevit vděčnost i za ně, a pokud už jsou na věčnosti, tak skrze modlitbu. V této chvíli máme ale na mysli vděčnost především vůči Pánu Bohu. Všechno dobré, co máme, máme od něho. Počínaje darem života, zdraví, rodiny a v neposlední řadě to, že smíme tady u nás ještě žít v míru. Nikdy nebudeme dost vděční za dar víry, přátelství s Bohem, za dar povolání, nesmírný dar Boží lásky, za to, že se Syn Boží pro nás stal člověkem, že z lásky k nám vzal nesmírné utrpení a zemřel za nás na kříži. Za to, že svým vzkříšením otevřel bránu k věčnému životu pro všechny, kdo jej milují. Mše svatá se nazývá eucharistie, což řecky znamená díkůvzdání. Mše svatá je tedy tím nejkrásnějším způsobem, jak děkovat Bohu. Právě toto nám může zprostředkovat pouze kněz. Stejně tak pouze kněz může druhému říci: „Jsou ti odpuštěni všechny tvé hříchy. Proto jsme tak vděčni za samotného otce Jindřicha, za osmáct let jeho kněžské služby a přejeme mu pro jeho vlastní dobro a pro dobro těch, kterým slouží, ještě mnoho dalších let. Kéž by Pán dal, aby mnoho mladých mužů toto pochopilo a pro věčnou spásu dalších bylo ochotno zříci se i takové velké hodnoty jako je manželství, pokud ve svém srdci uslyší toto Boží pozvání a volání,“ řekl v promluvě mimo jiné biskup.
STŘÍPKY ZE ŽIVOTA OSLAVENCE
Po mši svaté si vzal slovo oslavenec a řekl: „Rodiče nejdříve nesouhlasili s mým rozhodnutím pro kněžství. Čas ale vše uzdraví, a tak jsem jim mohl v roce 2011 požehnat k padesáti letům manželství a o pět let později i k pětapadesáti letům manželství. Bylo to úžasné, syn, kněz, žehnal lásce svých rodičů. Něco nepopsatelného. Dnes má maminka devadesát let a tatínek zemřel v roce 2017. Dnes na ně myslím a modlím se za ně. Chci však poděkovat také všem, kteří mě na cestě ke kněžství doprovázeli. Představeným kněžského semináře, rektor, vicerektort, také samozřejmě chci vzpomenout na ty, na které se většinou zapomíná. Jeden kněz mi to vytkl, že málo děkujeme vyučujícím na teologické fakultě. Bez teologického vzdělání bychom nemohli být vysvěceni, i když pro nás někdy byla teologická fakulta takovou malou křížovou cestou s mnoha pády, přece jenom jsme se mohli dozvědět mnoho o Bohu i sami o sobě. Během kněžského působení jsem se poznal s řadou kněžských osobností a vzorů. Jmenovitě bych rád vzpomněl otce Cyrila Vrbíka, Antonína Kryla, Jana Krista, Václava Divíška a Josefa Pelce. Díky za ně! Chci také poděkovat všem, kdo dnešní slavnost připravovali – šéfkuchaři Gustovi a řezníku Radkovi. Díky všem, kdo zajišťovali prostor oslavy, stany, podium… Díky všem, kdo pomáhali se vším potřebným. Všechno je zde dnes pro vás. Na závěr ještě tři důležité věci. Na začátku listopadu se připravuje pouť do Svaté země, jak jste byli všichni informováni při pozváni na tuto oslavu. Nebojte se přihlásit. Pokud by nastala nebezpečná situace, pouť přeložíme na příští rok. Cestování agentura by nepořádala pouť, při které by bylo nutné podstoupit nějaké riziko. Ti, kteří jsou z Vizovic, si vzpomenou, že už jsem dvakrát dostal dar na tuto pouť. (smích celého kostela) Vždy to skončilo na důležitých farních výdajích. Tentokrát už to bude opravdu pouť do Svaté země. Vzpomínám si, když mně říkali, že neví, jestli vybrali dost, ale máte to aspoň na cestu tam. Já jsem tehdy řekl, že si příště budu přát cestu kolem světa, odkud není cesta zpět. Někteří se ptají, proč dělám tuto oslavu v sobotu devátého srpna, kde je v Blatnici večer akce Blatnické búdy pod hvězdami. Někteří vinaři to nesou těžce, ale narodil jsem se v sobotu devátého srpna 1975. Bůh tomu tak chtěl, abychom slavili narozeniny na den přesně opět v sobotu devátého srpna 2025. Toto je den, který připravil Pán, jásejme a radujme se z něho. A poslední – kdo je na těch fotkách na pozvánce? (smích celého kostela) Sestra? Ne, jsem to já… Maminka si přála jako poslední dítě holčičku. Celkem nás bylo sedm dětí. Tři kluci, Karel, Petr, Mirek, potom sestra Anna, Josef, Pavel a já. Možná je takové logické vysvětlení, že nejstarší bratr Karel se jmenuje po tatínkovi a nejmladší měla být po mamince Jindřiška. (smích a potlesk kostela). Nějak se to ale zvrtlo, tak je nejmladší Jindřich a až do základní školy jsem byl trochu jako Jindřiška. Můžeme tedy dnes slavit a děkovat. Díky za to, že jste přijali pozváni a přijeli. Na prvním místě ale děkuji otci biskupovi Antonínovi.“

Text a foto: Lenka Fojtíková

Začátek děkovné mše sv. za padesát let blatnického kaplana P. Jindřicha Peřiny.

26/07/202521/08/2025

Vojenský den 2025 ve strážnickém skanzenu

Byly doby, kdy jsem ve strážnickém skanzenu nechyběla na žádné zajímavé akci, co tam Národní ústav lidové kultury pořádal. Ty roky jsou ale už dávno pryč a já dnes s vnuky do tohoto krásného areálu zamířila po několikaleté odmlce a nestačila jsem se divit.
Proč? No všechno bylo už od vstupu do areálu skanzenu úplně jinak než jsem si z dřívější doby pamatovala. Lístky se sice stále prodávají v budově, ale už nelze říct, že jde o vstupní budovu do skanzenu, protože se do samotného areálu vstupuje přes turnikety, které jsou umístěné mimo budovu venku s přístupem k Baťovu kanálu. U těch ale sedí v budce další pracovnice, které pomáhají méně schopným návštěvníků při skenování QR kódu na vstupenkách, nebo pouští zvlášť větší skupiny. Modernizací se tedy pracovní síly rozhodně neušetřily. To jen na okraj.
S vnuky jsme se do skanzenu vydali na Vojenský den, který se tentokrát nesl při příležitosti 90. výročí závěrečných manévrů tehdejší československé prvorepublikové armády. Ty se konaly v srpnu 1935 na moravsko-slovenském pomezí. Aktéři chtěli sérií ukázek bojového výcviku připomenout odhodlání tehdejších občanů Československa bránit svou vlast, které vyvrcholilo mobilizací v září 1938.
Tím, že nejsem dlouhé roky zpravodajkou z této oblasti, mně uniklo, že jde u o dvanáctý ročník akce. Já si naivně myslela, byla jsem o tom přesvědčená, že je to novinka. No není… Když člověk někde nebyl, neznamená to, že je to poprvé, že? Tak to bylo to hlavní překvapení, co na mne ve strážnickém skanzenu dnes čekalo.
Potom to byl ale i vytrvalý déšť, se kterým jsem fakt při plánování programu pro vnuky nepočítala. Znovu jsem si tak uvědomila, že větru, dešti člověk zatím neporučí, i když si to někteří soudruzi z východu před desítkami let mysleli. Vojenský den Československé obce legionářské se ale uskutečnil navzdory nepříznivému počasí, a tak jsme mohli sledovat ukázku výcviku obsluhy minometů a ukázku rojnice pěšího družstva. Hlavní bojová ukázka s Manévry z roku 1935 byla až v 15 hodin a o hodinu později program uzavřel vývcvik boje zblízka. To už jsme ale ve skanzenu nebyli, protože tři hodiny v dešti nám bohatě stačily. Něco jsme ale přesto viděli a navíc jsme si prošli také některá historická stavení a dozvěděli se spoustu zajímavých informací. Mohli jsme obdivovat i v roce 2023 nově dokončení Podhajské mlýny s valchou, kde nechyběla průvodkyně, co bylo super. A tak se mrkněte, jak jsem dnešek viděla přes objektiv a kapky deště. Všechno, a ještě mnohem více odpoledne doma, jsme si užili navzdory špatnému počasí. Všechno je to o nastavení mysli, jestli se umíme radovat z toho, co máme, i když zrovna na nebi nezáří ohnivé slunce. A i ten déšť můžeme brát pozitivně, protože jsme si nespálili nos a půda dostala tolik potřebnou vláhu, která dlouhodobě chybí.

Vstup do strážnického skanzenu je přes turnikety.

01/07/202501/07/2025

Závěrečný den Duše Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem

Čtvrtý den Duše Slovácka s karmelitánským knězem P. Vojtěche Kodetem byl zároveň závěrečným dnem exercicií. Tady jsou některé myšlenky, které dnes při přednáškách zazněly.
Exercitátor se hned v úvodu první přednášky posluchačů zeptal: „Odkud přicházíš, a kam jdeš?“ Poté upozornil, že máme žít s vědomím, že plníme Boží vůli, kdy máme Bohu odevzdat své srdce.

JEŽÍŠ VÍ O NAŠICH ÚZKOSTECH
„Lidské srdce je dar a už nyní můžeme ve svém těle nést nesmrtelnou duši. Ježíš ví o našich úzkostech. Žijeme v době velké nejistoty a strachu, co bude dál. Dnes je velmi důležité nedívat se kolem sebe, nesledovat stále zprávy a internet, co se kde ve světě děje, protože z toho dostaneme strach. O to více se musíme dívat na Ježíše.
MÍSTO V NEBI
Náš domov je u Boha v nebi. Bůh nám dal zemi k užívání, ale věčně budeme žít až v nebi. Místo v nebi máme už nyní, protože jsme s Kristem spojeni. Na Boží trůn v nebi jsme pozváni všichni a ne jen někdo privilegovaný. Všichni jsme byli zrozeni v Božím srdci, abychom splnili poslání, které nám Bůh dal. Náš život je v rukou Božích. Cílem našeho života je Bůh Otec. Musíme znát cíl našeho života a mít touhu jít za ním. Musíme znát cestu, slyšet Boží slovo, ale někdy ho slyšet nechceme.
KRISTUS JE CESTA
Ježíš Kristus je cesta. Pokud věříme v Krista, jsme na cestě. Jít po cestě znamená mít v sobě Krista a jednat jako on. Něco úplně jiného je žít podle sebe ve své nezávislosti. Tam, kde mně velí moje já, není Kristus. Jsme na cestě k Bohu Otci a ta cesta je Ježíš Kristus. Pokud pro nás nebude všechno, budeme bloudit. Tou jedinou cestou je Ježíš Kristus, který s námi spojil život.
DUCH SVATÝ PŘINÁŠÍ POKOJ
Musíme prosit Ducha Svatého, kterého přijímáme skrze Pána Ježíše. Pomazání a vedení Duchem Svatým potřebujeme znovu a znovu. Duch Boží se s duchem světa nesnáší. Každý den musíme prosit Ducha Svatého, přijímat ho a nechat se jím vést. Každý, kdo tíhne k Duchu Svatému, žije v pokoji. Musíme se otevřít Duchu Svatému a zakoušet tak Boha. Bez Ducha Svatého neexistuje žádný křesťanský život. Je to Duch Svatý, který se v nás modlí a posiluje nás v těžkých chvílích. Musíme chválit Boha, i když je nám těžko. Duch Svatý nám dává do srdce pokoj oproti beznaději světa. Přání, abychom svůj život definitivně spojili s Kristem, je naše naděje ve zmateném světě kolem nás.“
KNĚŽSKÁ KRUCIÁTA
I poslední den Duše Slovácka bylo možné přijmout svátost smíření a využít nabídku přímluvné modlitby, o kterou byl mimořádný zájem.. Program uzavřela odpoledne mše svatá – tzv. Kruciáta za kněze, která se na Antonínku slaví každé první úterý v měsící už od roku 2009. S nápadem modlit se takto za kněze přišel tehdy dnes již zemřelý P. Josef Červenka po tragickém úmrtí jednoho spolubratra. Dnes se za oltářem sešlo celkem třináct kněží z různých koutů jihovýchodní a severní Moravy a jeden také ze Slovenska. Na závěr blatnický farář P. František Král prozradil, že dá-li Pán otci Kodetovi zdraví, tak se s ním exercicie v příštím roce uskuteční od 1. do 4. července 2026.

30/06/202530/06/2025

Po pondělní adoraci se na Antonínku mocně vylil Duch Svatý

Kdo byl v dnešním podvečeru na Svatém Antonínku a zúčastnil se adorace, kterou vedl karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet, může potvrdit stejně jako já, že se na závěr adorace na tomto poutním promodleném kopci vylil mocným způsobem Duch Svatý.

Jak? No jednoduše! Všechno propuklo po modlitbách otce Vojtěcha před Nejsvětější svátostí oltářní a požehnání. Při závěrečné písni blatnické scholy, ve které hrají a zpívají při exerciciích Duše Slovácka i muzikanti z jiných farností, zavládla na celém kopci obrovská radost. No a radost je jedním z projevů Ducha Svatého. Lidé nejen s chutí zpívali, ale poskakovali do rytmu, tančili, tleskali a jednoduše zářili štěstím! Dobře to řekla rodačka z Blatnice Jana Ilčíková, která už žije několik desetiletí v Dubňanech, když finále pondělního večera okomentovala slovy: „Takto to jednou bude vypadat v nebi.“ „Dnes jsme na Antonínku zažili to, co Ježíšovi učedníci na hoře Tábor,“ dodala další účastnice adorace. Video se záznamem písně i toho, co se na Antonínku dělo, mohou zájemci zhlédnout na facebookové stránce Antonínek.

PROGRAM I PRO DĚTI
Program ale běžel od rána po celý den. Otec Vojtěch pokračoval v přednáškách, několik kněží zpovídalo a i dnes mohli zájemci využít možnost přímluvné modlitby. Bezmála dvacet dobrovolníků připravilo na pondělí pěkný program pro děti. Všichni se sešli nejdříve ráno o půl desáté v kapli, kde se společně krátce pomodlili, zazpívali písničku a řekli si, co je čeká. K dispozici bylo několik zajímavých tvořivých i sportovních stanovišť. Nejmenším ale stačila hromada písku vedle skladu lavic ve stínu lesíku. Odpoledne se malí účastníci mohli v několika skupinách zúčastnit také prohlídky vojenského bunkru, který se nachází na katastru Ostrožské Lhoty kousek od poutního místa v přilehlém lesíku.

BOŽÍ IDENTITA
P. Vojtěch ve svých promluvách na účastníky apeloval, aby žili identitu Božích dětí a nic ve svém životě nedělali bez Ducha Svatého. „Je důležité hledat, co se líbí Bohu. Žijeme jen z Božích darů. Modlitba je vztah, kdo do vztahu s Bohem nevstoupil, není to žádná modlitba. Ježíš nás učí, že každá modlitba, která ve shodě s Boží vůli, je vyslyšena. V každé modlitbě máme dvě možnosti: Buď jen o něco žadonit, anebo se odevzdat do Boží vůle. Do Boží vůle musíme vstupovat skrze modlitbu. Vždy i Ježíš na závěr svých modliteb vždy řekl: „Ať se naplní, Bože, tvoje vůle a ne moje.“ Musíme se naučit modlit srdcem. To se děje vždy o samotě na skrytém místě, kde se učíme spojovat s Kristem a Bohu Otci dovolit, aby nás prořezával, abychom potom vydali dobré ovoce. Nechat se otesávat mečem Božího slova a znovu se odevzdávat do jeho rukou. Bohu se z rukou nic nevymkne. Každou životní situaci máme prožívat s pohledem na Krista. Nemáme se strachovat, co nás čeká, co bude, ale místo toho se modlit: Buď vůle tvá, posvěť se jméno tvé… Napříč nenávisti a protivenstvím ve světě bude Bůh oslaven. Musíme se modlit, abychom měli v srdci pokoj místo nepokoje, naději místo beznaděje.“

BOŽÍ CHRÁM V NAŠICH SRDCÍCH
Ve své promluvě při mši svaté, kdy jsme si 30. 6. připomínali posvěcení olomoucké katedrály sv. Václava P. Kodet připomněl, že Boží chrám je tam, kde přebývá Pán a on přebývá v nás, v našich srdcích. „Krista musíme mít v sobě a dovolit, aby přebýval i v hříšnících. Musíme přijmout, že každý bratr, nebo sestra jsou také Božím chrámem. Nejdříve ale musíme vidět Krista v sobě a on nás potom naučí dívat se na druhé jeho pohledem,“ připomněl účastníkům bohoslužby kazatel.

ADORACE S VYLITÍM DUCHA SVATÉHO
Pondělí potom zakončila večer vzpomínaná adorace s mocným působením Ducha Svatého. BYLA TO PROSTĚ TĚŽKO POPSATELNÁ RADOST, KTEROU JE TŘEBA ZAŽÍT. P. Šuránek, který na Antonínku před dlouhými desetiletími působil, se v tyto dny jistě raduje v nebi, protože se z jeho milovaného Antonínku skutečně stávají duchovní lázně Slovácka, jak si to vždy přál. Sílu do všedních dnů sem přitom přijeli načerpat lidé od Aše až po Košice, takže byli vlastně z celého území bývalého Československa. Jedna účastnice, rodačka z Blatnice, ale na exercicie přijela až z Itálie, kde žije nedaleko Říma a další rodina zase z Vídně sousedního Rakouska. Všichni oslovení se shodují, že je Antonínek úžasné místo s neopakovatelnou atmosférou, proto se sem už roky vracejí.
Před P. Kodetem zde v minulosti exercicie vedl například kapucínský kněz Lev, kapucín Felix ze Slovenska, několikrát P. Elias Vella z Malty a charismatický kněz P. Adam Rucki. Poslední dva jmenovaní už jsou na věčnosti a přimlouvají se za současné účastníky exercicií z nebe.

Dětem začíná každý den vprogram v 9.30 v kapli. Dobrovolníci děti rozpohybovali písní Andělé nade mnou bdí.

29/06/202529/06/2025

Druhý den Duše Slovácka na Svatém Antonínku s P. Vojtěchem Kodetem 29. 6. 2025

Exercicie s P. Vojtěchem Kodetem dnes na Svatém Antonínku pokračovaly přednáškami, slavením mše svaté, adorací, možností svátosti smíření, kdy zpovídalo mnoho kněží. Pouť ke cti sv. Petra a Pavla byla proto letos výjimečně až odpoledne v 15 hodin, protože jinak bývá v dopoledních hodinách. Kvůli exerciciím došlo k posunu, což vůbec nevadilo.
I dnes na Antonínek zamířily stovky lidí a spíše jich byly tisíce. I letos pokračuje fenomén, kdy eucharistický Kristus děti po večerní adoraci, když kněz přenáší hostii v monstraci do kaple, láká jako magnet. Jdou po boku otce Vojtěcha až ke svatostánku. Děti si také po mši svaté samy chodí za otcem Vojtěchem pro požehnání až ke dveřím sakristie. Přes den potom dobrovolníci pro malé účastníky připravují program, aby rodiče mohli v klidu sledovat přednášky.
Na Antonínku to prostě žije a toto místo je skutečně duchovními lázněmi Slovácka, jak si to před dávnými časy přál P. Antonín Šuránek, který na tomto poutním místě s duchovními obnovami pro různé stavy začal. Dnes se jistě tento muž, který zemřel v pověsti svatosti a nyní probíhá proces jeho blahořečení, v nebi raduje, jak je na „jeho“ Antonínku o prázdninách živo…

Začátek poutní mše svaté ke cti svatých Petra a Pavla.