Dnes jsem měla mezi procedurami větší mezeru, tak jsem vyrazila na procházku městem už dopoledne a objevila zase nové pohledy na město mého současného přechodného pobytu. Konečně jsem našla na Goethově náměstí muzeum, které bude ale až do konce roku z důvodu opravy uzavřené. O kousek níž jsem objevila další fontánu i sochu Johanna Wolfganga Goetheho, který patří mezi nejslavnější návštěvníky Mariánských Lázní s opakovanými návraty. Zezadu kostela Nanebevzetí Panny Marie jsem až dnes také na louce objevila děkovný sloup s kříšťálovou sochou Panny Marie, která je patronkou města. Potom jsem své kroky stočila do Chopinovy ulice a lesíkem jsem jsem se vracela okolo Lesního pramene do města a potom do hotelu. Po cestě lesem mne nalákaly ukazatele, kam vyrazím po obědě. Plán se podařilo realizovat. Nejdříve jsem se zase přes Goethovo náměstí a okolo lázeňského domu Esplanade vydrápala k Merséryho vyhlídce, odkud je krásný výhled na část města. Jinak je většina vyhlídek ukrytá pod vzrostlými stromy. Když se budovaly, tak z nich asi byly pěkné vyhlídky na město, ale dnes je vše jinak. Dále jsem lesem pokračovala ke kapli Panny Marie Bolestné. V lese ji postavil v roce 1909 na místě, kam se chodil modlit za svou maminku ředitel divadla Julius Laska. Je to štíhlá stavba v novogotickém slohu. Podle pamětní desky kapličku Julius Laska postavil jako následek slibu, poděkování a úcty k Panně Marii a na památku své, nyní v Pánu odpočívající matky.“ Po cestě ke kapličce jsem prošla také kus Geologického parku v lese. Naučná stezka nabízí přehled o geologické stavbě a rostlinných společenstvích Slavkovského lesa. Stezka vede ve svahu bukového lesa. Ve svahu lesoparku jsou k vidění známé i vzácně se vyskytující horniny z vybraných lokalit Slavkovského lesa. No a potom jsem valila zase okolo Lesního pramene, kde pracovníci makali na střeše, protože je celá budova v rekonstrukci. Opravy provádí město, které stavbu koupilo. Mé putování skončilo před návratem do hotelu, kde jinde než u Zpívající fontány, kde jsem dnes sledovala tryskající vodu v rytmu hudby skladatele Petra Hapky. Celkem jsem dnes našlapala od letošního lednového zlomení rekord – deset kilometrů a potom ještě půl hoďky fest plavala v bazénu. Snad mne pohyb v kombinaci s procedurami zase vrátí alespoň trošku do původní kondice…
V rámci mého léčebného pobytu v hotelu Vltava, který spadá do evropské lázeňské sítě hotelů jsou i různé nabídky k využití volného času v Mariánských Lázních. Už jsem využila tři! Jednu mně předem doporučila kamarádka Katka, abych si nenechala ujít v Centrálních lázních cvičení s názvem Zdravá chodidla. Byla jsem tam a super to bylo! Díky Katy – do Prahy… Na nástěnce hotelu jsem si u recepce ještě vybrala prohlídku městem a přednášku emeritního primáře Nové lázně MUDr. Pavel Knára. Vše nabízené bylo zdarma. Nejdříve jsem se vydala na prohlídku městem. Sraz byl u Křížového pramene ve 14.00, tak jsem se rozhodla, že přijdu dříve a ve 13.00 si natočím zpívající fontánu.
FYZICKÉ NAPADENÍ U FONTÁNY Bylo krásné počasí s modrou oblohou, na které pluly bílé obláčky. Do rytmu tryskající vody v ten den hráli Vangelis. Jak jsem byla zabraná do natáčení, vstoupila jsem do zorného pole německých hostů lázní a jeden dobře udělaný, zhruba padesátník, mne fyzicky u fontány napadl. No fakt! To se mně stalo poprvé v životě! Už jsem se v Jordánsku napíchla na jedovatou rybu, v Salaši Travičná nad Tvarožnou Lhotou mne letos zase zákeřně zezadu pokousala kočka a u fontány V Mariánských Lázních mě včera napadl rozzuřený Němec. Proč? Protože jsem mu zavazela ve výhledu z jeho lavičky při sledování fontány. Cloumal se mnou, snažil se mně zakrýt mobil, abych nenatáčela a vše doprovázel sprostými nadávkami v němčině. Ani nechtějte vědět, co říkal. Mám to ale natočené – i to cloumání a při odchodu jsem si natočila skupinku Němců s jejich agresivním vůdcem. To jste měli vidět, jak zuřili, když jsem z fontány udělala švenk na jejich vztekem zkřivené obličeje se slovy, že je to pro policajty. Ti zuřili! A já jsem mazala rychle pryč ke Křížovému prameni na procházku městem. Přiznám se ale bez mučení, že dobře mně z této situace vůbec nebylo. Vnitřně jsem se klepala ještě několik hodin. Byl to hnusný zážitek, ale i takoví jsou lidé. Nejen německy mluvící. Zvažovala jsem, jestli zajít doopravdy na policii, ale nakonec jsem nikam nešla. Vlastně mně nic nevzal, nerozbil mně mobil ani nos, tak by to policisté zřejmě sepsali a byl by to jen přestupek. No snad už nikdy nic podobného nezažiji. Zpět ale k prohlídce města! Nakonec to vlastně vůbec prohlídka města nebyla. Jen jsme s bohatým slovním doprovodem šarmantní seniorky v sáčku prošli od Křížového pramene na kolonádu. Průvodkyně vlastně řekla to, co poté zaznělo také na přednášce bývalého primáře Knára, tak vzpomenu především jeho slova, protože v mnoha ohledech mluvili o tomtéž.
OXID UHLIČITÝ Přednáška byla v Zeleném salonku Nových lázní, kde jsem se cítila přece jen bezpečněji, že na mne odněkud znovu nevyskočí německý agresor, a tak jsem si to i lépe užila – prožila… Pan primář ze sebe valil informace rychlostí kulometu a fakta prokládal vtípky, takže jsme se i zasmáli, což jsem po tom incidentu u Zpívající fontány fakt potřebovala. Mimo jiné řekl: „Máme tu přes 40 pramenů minerálních vod. Všechny jsou studené okolo 8 až 10 °C. Každý z těch pramenů má jiné chemické složení, takže je potřeba s nimi zacházet opatrně. Například slavný Křížový pramen má vysoký obsah sodíku – přes 2500 mg/l – a působí projímavě. Není vhodný pro každého, třeba pro lidi s vysokým tlakem. Naopak třeba Rudolfův pramen má hodně vápníku a hořčíku, a velmi málo sodíku – to je ideální kombinace třeba při osteoporóze. Oxid uhličitý se využívá hned ve třech podobách: jako vodní uhličitá koupel, suchá plynová koupela plynové injekce. Připomínám, že oxid uhličitý je tady přírodní přímo ze země, takže plynové injekce můžete dostat i v Praze, ale nebudou na této přírodní bázi. Ve všech případech se CO₂ vstřebává kůží, rozšiřuje cévy a zlepšuje prokrvení mozku, srdce, ledvin a končetin. Má také relaxační efekt proti stresu a snižuje krevní tlak. Má i jeden populární vedlejší účinek, protože zlepšuje především u mužů sexuální funkce. Víte, jakou barvu má Viagra? Modrou! Proto jsme začali používat modré plastové vaky na suché plynové koupele. Lázně dále nabízí inhalace, které mají obrovský význam. K pročištění dýchacích cest je například výborný Lesní pramenem. Pomáhá uvolnit hleny a obnovit funkci řasinkového epitelu. Zatímco v 19. Století se v Mariánských Lázních léčila především obezita, kdy se lázeňským hostům doporučovalo vypít denně až čtyři litry Křížového pramene, takže většinu dne prožili na záchodcích a kvůli tomu ani nejedli, takže doopravdy hubli. Od 20. Století se začalo léčit urologické onemocnění a ve 21. Století především pohybový aparát, dýchací cesty, kdy lázně mnohým lidem pomohly po těžkém covidovém onemocnění. Dále se zde dnes léčí metabolická onemocnění, hypertenze, ischemická choroba srdeční, diabetes s komplikacemi, neurologická onemocnění a zotavovat se sem jezdí také onkologičtí pacienti v remisi. Možná ne každý ví, že ministerstvo zdravotnictví v roce 2025 prohlásilo Mariánské Lázně za klimatické lázně, takže tady máme i léčivé klima.“ Svou přednášku pan primář zakončil vzpomínkou na herce, spisovatele a režiséra Miroslava Horníčka, s nímž se přátelil a napsal o něm povídku.
KRÁL EDWARD VII. Průvodkyně i pan doktor shodně připomněli, že Mariánské Lázně devětkrát navštívil anglický král Edward VII. a měl je velmi rád. Poprvé do lázní zavítal v roce 1897 ještě jako princ z Walesu. Město si natolik oblíbil, že se sem vrátil v roce 1899 a následně pak každé léto v letech 1903 až 1909. Jezdil si sem léčit obezitu, a tak byl rád, když se mu zde podařilo nějaké kilo shodit. Díky svým návštěvám město zpopularizoval ve vyšších vrstvách, takže sem začali přijíždět přední evropští politikové, podnikatelé, spisovatelé i umělci. K nejvýznamnější události došlo 16. srpna 1904, kdy se v Mariánských Lázních setkal britský král Edward VII. s rakouským císařem Františkem Josefem I. Podnět k tomuto setkání dal vídeňský dvůr. Rakouským diplomatům se totiž příliš nelíbilo, že anglický král sice pravidelně jezdí do Mariánských Lázní, ale ignoruje oficiální státní návštěvu Vídně.
NÁVŠTĚVNOST LÁZNÍ K poklesu návštěvníků došlo v období první světové války a poté i za druhé světové války. V roce 1938 se staly členy Velkoněmecké říše. Mariánské Lázně osvobodili Američané. Když se k moci dostali v roce 1948 komunisté, byly lázně označené za buržoazní přežitek. Veliký kus práce k propagaci lázní ale udělal prezident Antonín Zápotocký, kdy se sem jezdili rekreovat i léčit členové ROH (Revoluční odborové hnutí). Všichni pracovníci z celé republiky zde měli při rekreaci i léčbě zadarmo. Po revoluci v roce 1989 lázně zaplnili senioři z Německa a poté Rusi.
NĚCO MÁLO K PRAMENŮM Přímo v Mariánských Lázních vyvěrá okolo 40 pramenů. Nejstarší písemně doložený pramen byl objevený v roce 1528 a nese název Ferdinandův pramen. Je velmi slaný a měl by se pít jen na doporučení lékaře. Mariin pramen byl zase prvním prakticky využívaný v lázeňství. U tohoto mocného vývěru oxidu uhličitého a rašelinného plynu probíhaly nejstarší formy léčebných koupelí okolních obyvatel ještě před oficiálním založením města. Stopy osídlení a keramiky sahají až na přelom 15. a 16. Století. odle tohoto pramene a obrázku Panny Marie u nedalekého vývěru získaly celé Mariánské Lázně své jméno. V samotném srdci lázeňské zóny na kolonádě je pak nejstarším architektonicky a lázeňsky zachyceným pramenem Křížový pramen, jehož rozbory z 18. století stály u zrodu moderní balneologie celého města. Je velmi projímavý, obsahuje 10 gramů soli v jednom litru. Je vhodný při léčbě slinivky, žlučníku a jater. Měl by se pít podle váhy a věku jen na doporučení lékaře. Rudolfův pramen má hodně vápníku i hořčíku. Pokud se při jeho pití absolvují venku procházky, je výborný na osteropózu. Některé z pramenů jsou jen přírodní minerálky. Patří sem například i Balvínův pramen.
MARIINO JEZÍRKO Úplnou raritou českého lázeňství je potom Mariino plynové jezírko. Nejde o vodní nádrž pod širým nebem, ale speciální vnitřní bazén, ve kterém se návštěvníci nekoupou ve vodě, ale vsedě až po pás v přírodním plynu CO₂. Tento unikátní bazén se nachází v secesním komplexu Centrálních lázní. Procedura, jejíž kořeny sahají až do roku 1905, v sobě kombinuje suchou uhličitou koupel a oxygenoterapii (vdechování kyslíku nosní sondou). Oxid uhličitý je těžší než vzduch, drží se u dna bazénu a tělem prostupuje skrze oblečení a pokožku. Tato neobvyklá koupel má mimořádné zdravotní přínosy. Zlepšuje oběhový systém, kdy plyn prokazatelně rozšiřuje krevní cévy, výrazně prokrvuje dolní polovinu těla, pomáhá vyrovnávat krevní tlak a snižuje srdeční frekvenci. Dále má Anti-aging efekt, protože výrazně stimuluje tkáňový metabolismus, podporuje regeneraci buněk a zpomaluje přirozené procesy stárnutí. Pomáhá při bolestech zad, kloubů, páteře a uvolňuje ztuhlé svalstvo. CO₂ přirozeně stimuluje produkci pohlavních hormonů testosteronu a estradiolu, což pomáhá při poruchách sexuálních funkcí a zmírňuje projevy klimakteria.
KRÁLOVSKÉ LÁZNĚ Po přednášce nás pan primář vzal na prohlídku Královské lázeňské kabiny, která byla vystavěna r. 1896 pro krále Edwarda VII. Nachází se v budově Nových lázní. Její součástí je vstupní salónek. V samotné místnosti s původní vanou i obložení a dlažbou z Míšenského porcelánu je také dřevěné křeslo, na kterém sedával král. Křeslo je současně i váhou. Na ní krále vážili, jestli se mu podařilo zhubnout.
Při zpáteční cestě z Františkových Lázní jsem se zastavila v Chebu, protože jsem slyšela, že tam mají nádherné starobylé domy na náměstí, které je městskou památkovou rezervací. Skutečnost vysoce předčila mé očekávání. Zatímco v některých městech naší země mají krásná historická náměstí, v Chebu mají s nádhernými historickými domy i boční uličky. A ten jejich úžasný chrám svatého Mikuláše a svaté Anežky! Tam jsem ostatně zamířila hned poté, co jsem zaparkovala v jedné vzdálenější ulici, kde se neplatilo parkovné. Nakonec jsem ale zjistila, že v neděli se neplatí parkovné ani na hlavním náměstí v centru města. Tak jsem se aspoň prošla! Do kostela sv. Mikuláše jsem dorazila těsně před přijímáním. Na mši jsem byla o necelé dvě hodinky předem ve Františkových Lázních. Odsud jsem ale musela odejít před požehnáním, abych stihla odjet z parkoviště v čase, který jsem si předem zaplatila. No a požehnání jsem nakonec dostala v Chebu, tak to všechno zapadalo do sebe jako puzzle. Z kostela jsem si odnášela nádherný zážitek ze zpěvu varhanice? Nevím, šlo to slyšet shora a bylo to něco naprosto nádherného a povznášejícího. Fakt mimořádný zážitek. A těch aktivit, co tam teď mají v rámci svátku svatého Václava i následujícího svátku svatého Františka. Pro toho je dokonce vyhraněné představení v divadle. Hned bych šla, ale je to večer před mým návratem domů, takže nemohu, ale určitě to bude super. Bude to Mozartovo Requiem s průvodním slovem Františkova životopisce Tomáše z Celana.
NÁVŠTĚVA VĚŽE Jak jsem po mši obcházela kostel a všechno si prohlížela, zjistila jsem, že je otevřená věž. Čekala jsem, že bude v budce sedět paní-pán – výběrčí vstupného, ale všechno bylo jinak! U vchodu byl turniket s upozorněním, aby návštěvníci mysleli na to, že se věž v 17.00 hod zamyká a do té doby ji opustili. Po vhození padesátikoruny se rozsvítilo zelené světýlko a já mohla začít stoupat po schodech až nahoru. Čekala jsem, že tam bude ochoz s pletivem, nebo nějaký sklem, ale zase jsem se spletla. Když jsem vystoupala úplně nahoru, co to šlo, byla tam okna po celém obvodu s upozorněním, aby je návštěvníci vždy pořádně zavřeli na petlice, co tam byly. Jak jednoduché a fungovalo to fakt super. V oknech bylo pletivo s velkými oky, takže šlo prostrčit objektiv a fotit. Díky tomu jsem nafotila město i z ptačí perspektivy.
POZNÁVÁNÍ HISTORIE Následující procházka městem byla pohlazením po duši. Fakt nádherné centrum i přilehlé uličky. Měla jsem štěstí, že jsem se nachomýtla ke skupině, kterou provázela česky mluvící paní s překladem, a tak jsem se dozvěděla o Chebu spoustu zajímavého. Cheb vznikl jako klíčový pohraniční bod a jedno z nejbohatších středověkých měst, což se přímo odrazilo v jeho unikátním stavebním fondu. První písemná zmínka pochází z roku 1061, ale zásadní zlom nastal v roce 1167, kdy Chebsko získal císař Fridrich I. Barbarossa z rodu Štaufů. V roce 1322 král Jan Lucemburský definitivně připojil Chebsko k České koruně jako samosprávné území. Cheb bohatl z obchodu a stal se mocným měšťanským centrem.
FENOMÉN ŠPALÍČEK Nejslavnější symbol Chebu tzv. Špalíček je, komplex jedenácti domů na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Začal vznikat už ve 13. století. Původně šlo o dřevěné kramářské boudy a masné krámy, které si zde stavěli obchodníci. Jak prostor na náměstí ubýval, boudy se postupně přestavovaly na kamenné a hrázděné domy a rostly do výšky. Komplex je rozdělen úzkou uličkou Kramářská. Dominantou náměstí je ale také barokní radnice, která byla postavena v letech 1720-1729.
KOSTEL SV. MIKULÁŠE A SV. ALŽBĚTY Kostel svatého Mikuláše a svaté Alžběžy na Kostelním náměstí je nejstarším existujícím kostelem a hlavní duchovní dominantou Chebu. Byl postavený v románském stylu coby trojlodní bazilika v letech 1220-1230. Bylo to v době prudkého rozvoje. Z této nejstarší fáze se dodnes fantasticky zachovala spodní čtyři spodlaží obou věží. Po ničivém požáru města v roce 1270 byl jako první goticky přestavěn presbytář (chór). V druhé polovině 15. století pak chebští měšťané přistoupili k velkolepé přestavbě hlavní lodi. Původní loď zbourali a nahradili ji obří, 50 metrů dlouhou a 30 metrů širokou pozdně gotickou halou s nádhernou síťovou klenbou, kterou dokončil mistr Jörg z Chebu. Boční lodě přitom oproti původním románským dvojnásobně rozšířili.
SMUTNÁ KAPITOLA Nejsmutnější kapitola moderní historie kostela se odehrála v dubnu 1945. Během spojeneckého bombardování Chebu dostaly věže přímý zásah zápalnými bombami, vyhořely a jejich vysoké novogotické jehlany se zřítily. Kostel zůstal bez svých typických helmic dlouhých 63 let. Teprve v roce 2008 se díky obří veřejné sbírce podařilo na věže osadit 26metrů vysoké repliky historických helmic. Ty byly po instalaci požehnány velmi netradičně – pokropením vodou z hasičské plošiny. S výškou 67 metrů tak kostel opět získal svou původní majestátní siluetu.
SOUŽITÍ NĚMCŮ A ČECHŮ Soužití Němců a Čechů bylo po staletí fascinujícím, ale také nesmírně komplikovaným příběhem. Cheb – německy Eger, měl totiž v rámci českých zemí zcela výjimečné postavení – po většinu své historie byl téměř čistě německým městem, které k českému státu sice patřilo, ale zachovávalo si obrovskou autonomii. Ačkoliv v oblasti původně žilo slovanské obyvatelstvo, od 12. století probíhala masivní německá kolonizace. Když král Jan Lucemburský v roce 1322 Chebsko definitivně připojil k Českému království, udělal to formou zástavy. Ve městě se mluvilo německy, mělo vlastní sněm, vlastní zákony a dokonce razilo své mince. Čeští králové do chodu města téměř nezasahovali. Národnostní vliv se propsal i do staveb. Zatímco vnitrozemská česká města stavěla domy s gotickými štíty otočenými do náměstí, v Chebu se stavělo po vzoru sousedního Bavorska a Franků – vznikaly zde typické hrázděné stavby s obřími krovy, které v tehdejším českém vnitrozemí neměly obdoby. Některé se dochovaly až dodnes. ZLOM PŘED 108 LETY Zásadní zlom nastal v roce 1918 se vznikem Československa. Místní Němci, kteří tvořili absolutní většinu, se odmítli stát součástí nového slovanského státu a pokusili se vyhlásit vlastní provincii Deutschböhmen. Pokus ale potlačila československá armáda. Do té doby žilo v Chebu Čechů naprosté minimum. Během 20. let sem však stát začal posílat české úředníky, železničáře, pošťáky, vojáky a četníky s rodinami. Například v roce 1927 žilo v Chebu necelých 25 000 Němců a zhruba 3 500 Čechů. Soužití bylo spíše chladné a komunity žily vedle sebe. Češi měli vlastní školy, spolky i Sokolovnu, Němci si drželi své tradice. S nástupem Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu (1933) a růstem vlivu Henleinovy Sudetoněmecké strany se situace radikálně vyostřila. V roce 1938, po Mnichovské dohodě, byl Cheb připojen k nacistické Třetí říši a většina Čechů musela město narychlo opustit.
POVÁLEČNÉ ROKY Konec druhé světové války znamenal pro identitu Chebu definitivní a drtivý řez. Na základě Postupimské dohody došlo v letech 1945–1946 k odsunu-vysídlení německých obyvatel. Během několika měsíců z Chebu zmizelo přes 30 000 původních obyvatel. Zůstaly po nich prázdné zařízené domy, obchody a staleté rodové majetky. Do prázdného Chebu začali proudit noví obyvatelé z českého vnitrozemí, slovenští reemigranti, ale také Romové či repatrianti. Tito lidé neměli k historickému městu žádný vztah. Trvalo desítky let, než se v Chebu vytvořila nová, stabilní komunita a lidé si k němu vybudovali skutečný domov.
DNEŠEK Dnešní Cheb má přibližně 33 000 obyvatel. Původní německá menšina je už minimální, ale vztahy s Německem jsou paradoxně nejintenzivnější v historii. Tisíce Chebanů denně dojíždějí do Německa za prací, Němci naopak jezdí do Chebu nakupovat a za kulturou. Město úzce spolupracuje s bavorskými sousedy. Specifikem porevolučního Chebu je velmi silná a integrovaná vietnamská komunita (původně spojená s pohraničním obchodem a velkou tržnicí Svatý Kříž). Dnes v Chebu žije již druhá a třetí generace Vietnamců, kteří zde studují, úspěšně podnikají a jsou pevnou součástí města.
Tož tak… Pokud neznáme dějiny, nemůžeme pochopit současnost. Toto vnímám jako hodně dramatický osud a proměny Chebu…
Dnes jsem zajela na krátkou prohlídku Františkových Lázní. Pěkné to tam mají! Spousta parků a historických lázeňských budov. No a samozřejmě slavnou sochu malého Františka. Zajímalo mne, proč právě malého Františka a toto říká AI: Se sochou, která je hlavním symbolem Františkových Lázní se pojí novodobá legenda o plodnosti. Nahý chlapec sedící na kouli s rybou v rukou má symbolizovat léčivou sílu zdejších pramenů, které se historicky zaměřovaly především na léčbu gynekologických potíží a ženské sterility. Sochu přitom vytvořil v roce 1924 místní sochař Adolf Mayerlpouze jako dekorativní plastiku pro lázeňský park. Skutečný fenomén z ní udělal až po druhé světové válce místní lázeňský fotograf Otto Škarda. Všiml si, že se pacientky rády fotí u sochy. Z marketingových důvodů vymyslel legendu, takže takové prachsprosté PR to je 😀 Legenda praví, že každá lázeňská pacientka, která se dotkne palce levé nohy, případně levé nohy či ryby této sochy, do roka otěhotní. Díky tisícům doteků žen jsou tato místa na bronzové soše dokonale vyleštěná do zlata. Tož tak… Legenda… Já jsem u té sochy spíš myslela na svatého Františka. Na jeho přímluvu se totiž fakt dějí zázraky…
Před pár týdny jsem se dozvěděla, že bude na Malanské hoře nad Malou Vrbkou nová křížová cesta s obrázky mého dlouholetého kamaráda, dalo by se říct renesančního člověka, Františka Pavlici z Hroznové Lhoty. Hned jsem mu zatelefonovala s dotazem, jestli bych mu mohla položit několik otázek. Byl ochotný se setkat, a tak se mohou případní zájemci těšit na velký článek o této křížové cestě, který bude příští týden zveřejněný v Katolickém týdeníku. Dnes tuto křížovou cestu požehnal farář z Velké nad Veličkou P. Josef Vysloužil. Nemohla jsem se této slávy zúčastnit, přestože bych tam moc ráda byla. Po velkých zdravotních peripetiích se léčím v Mariánských Lázních. Viděla jsem, ale na Facebooku, že přišlo mnoho lidí a byla to sláva převeliká. Pan starosta Malé Vrbky Igor Vavřík, z jehož iniciativy se nová cesta vybudovala a také se na Malanské hoře vztyčil nový kříž, protože ten původní se rozpadl, nechtěl, abych tuto informaci zveřejnila před samotným žehnáním, a tak jsem slib doržela. Křížovou cestu jsem si poctivě v rámci zdravotních vycházek prošla před odjezdem do lázní sama a je to krása převeliká… V době mého putování nebyl nový kříž ještě nainstalovaný… Zajděte si tam, stojí to zato! Když jde člověk sám, tak je to určitě mnohem silnější než, když ho někdo rozptyluje třeba i zbytečnými řečmi…
Renesanční umělec František Pavlica ve svém ateliéru v Hroznové Lhotě se všemi obrázky zastavení křížové cesty, která je nyní už k vidění na Malanské hoře nad Malou Vrbkou.
Západní Čechy mně připravuji den za dnem překvapení. Kromě toho, že jsou tady v Mariánských Lázních všichni zaměstnanci skvělí – recepční milí – milé, úžasné rehabilitační pracovnice na všech procedurách, milé servírky a skvělí kuchaři v hotelu Vltava luxusně vaří, tak je občas ještě nějaký bonus navíc. Třeba krásné počasí. Když jsem dnes po procedurách valila na kolonádu za léčivou vodou, narazila jsem na průvod krojovaných, protože od včerejška je tady mezinárodní folklorní festival. A kdo není mezi účinkujícími? Štěpnička z Veselí nad Moravou!!! Tak jsme si do náruče padli s jedním z vedoucích – Alešem Popelkou, se kterým se znám už asi „sto let“, ale kotel let jsme se neviděli. O to bylo naše shledání radostnější. Až dnes! V Mariánských Lázních – bezmála pět set kilometrů od Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde bydlím. Nešlo to než hrábnout do brašny a vylovit foťák a začít cvakat jako za starých časů, kdy bylo Veselí nad Moravou mým novinářským revírem, a tak jsem tam samozřejmě psala o Štěpničce i manželech Vlastě a Jaroslavovi Smutných, kteří folklor ve Veselí nad Moravou rozjeli . Kdo ví, jestli by nějaký folklor ve Veselí byl, kdyby nebylo manželů Smutných. A byla to dnes radost převeliká vidět ty „naše“ děti ve věku deset až čtrnáct let tančit na nádherné kolonádě v Mariánských Lázních před davy různě jazyčných lázeňských hostů. Cítila jsem při pohledu na ně hrdost, že jsem také ze Slovácka a právě z oblasti Veselska. Byli skvělí a velký dík patří všem jejich vedoucím, kterými jsou spolu s Alešem Popelkou dále Michaela Chumlenová a Vladimír Sak. Od Aleše jsem se dozvěděla, že Mariánské Lázně jsou letos už čtvrtým folklorním festivalem, kterého se tato skupina Štěpničky účastní. Štěpnička má v současné době ve třech skupinách zhruba 70 členů a členek od čtyř do patnácti let. Skupina, která vystupuje nyní v Mariánských Lázních, má 22 tanečníků a pět muzikantů. Při nácviku se schází už osm let. To je potěr! Velké poděkování patří všem, kdo se jim věnují! A když už jsem byla v tom focení, tak jsem samozřejmě nafotila i jiné účastníky.
Západní Čechy mají co nabídnout k poznávání historie i umu našich předků. To byl důvod, proč jsem se chtěla více dozvědět o historii i současnosti premonstrátského kláštera Teplá. Včerejší počasí nebylo ideální k focení, ale i temně šedivé mraky mají něco do sebe, i když toto světlo moc fotkám nelichotí. Vstup do areálu kláštera nevypadal moc lákavě a stejně tak ani nádvoří. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co mne čeká. Průvodkyně nás upozornila, že nesmíme interiéry prohlídky fotit ani natáčet. Zpočátku jsem se v duchu divila, proč se nesmí fotit, když tam vlastně nic není. ZLATÝ SARGOFÁG Začátek prohlídky vedl ještě příliš neopravenou chodbou do prostoru muzea, kde oproti zámkům, které jsem navštívila v poslední době, bylo jen pár exponátu. Za povšimnutí z mého pohledu byly především dva velké obrazy z různých let s jakoby leteckým pohledem na areál kláštera a blízké okolí. To bylo moc zajímavé. Krásný byl potom i kostel, kde se každou neděli do 10 hodin slouží mše svaté, takže je běžně přístupný. Tuto románsko-gotickou baziliku Zvěstování Páně premonstráti stavěli v letech 1193-1232. Vysvěcena potom byla za přítomnosti krále Václava I. Průvodkyně nás upozornila, že je v kostele původní kamenná dlažba, po které kráčel i král Václav I. Ve zlatém sargofágu jsou uložené ostatky zakladatele premonstrátského řádu, českého velmože blahoslaveného Hroznaty z Ovence. Když Hroznata ztratil manželku a syna, rozhodl se místo účasti na křížové výpravě zasvětit život Bohu. V roce 1193 proto založil premonstrátský klášter v Teplé a o několik let později ženský klášter v Chotěšově. Sám později v Římě přijal od papeže premonstrátské roucho a stal se řeholníkem a správcem majetku tepelského kláštera. Při obchůzce klášterních statků ho v roce 1217 zajali němečtí loupeživí rytíři z Vohančic a požadovali vysoké výkupné ve zlatě. Hroznata však zakázal opatovi výkupné zaplatit, aby neochudobnil klášter. Ve vězení na hradě Kinsberg, což je dnes Starý Hrozňatov zemřel hlady a útrapami. Po jeho smrti premonstráti vykoupili alespoň jeho tělo. Hroznata byl za svůj čin uctíván jako mučedník. V roce 1897 byl papežem Lvem XIII. blahoslaven a v roce 1993 se stal hlavním patronem plzeňské diecéze. UNIKÁTNÍ KNIHOVNA Nejvíce mne mrzelo, že nemohu fotit, když jsme vstoupili do barokního sálu knihovny, která je s více než 100 000 svazky po strahovském klášteře druhou největší historickou klášterní knihovnou v České republice. Ukrývá 660 rukopisů, z nichž je nejstarší a nejcennější tzv. Poenitentiale – kniha zpovědních otázek z počátku devátého století. Hlavní knihovní sál vznikl v letech 1904-1907 v secesně-barokním stylu s nádhernými stropními freskami od malíře Karla Krattnera. Průvodkyně nás opět upozornila, že dřevěná mozaiková podlaha je originální. Přestože komunistický režim klášter v roce 1950 násilně uzavřel a areál na 28 let zabrala československá armáda. Ta prostory využívala jako kasárna, což vedlo k silnému chátrání celého objektu. Knihovnu se ale podařilo zachovat v původním stavu díky Národní knihovně v Praze, která ji zakonzervovala a zapečetila. Knihy jsou nyní v regálech seřazeny, jak byly na počátku dvacátého století. PROCHÁZKA PARKEM Po prohlídce interiéru kláštera jsem se ve škaredém počasí vydala na obchůzku parku, a tak jsem mohla celý areál kláštera vidět ze všech stran. Mnohé se již podařilo po revoluci opravit, ale hodně práce je ještě před řeholníky. Zatímco v největším rozvětu kláštera zde žilo 110 řeholníků, kteří tehdy zaměstnávali 1 500 lidí z okolí, dnes jich je jen devět. Až do roku 1945 byl u kláštera pivovar, mlýn a rybářství. Z těchto staveb nezbylo nic, protože je vojáci rozstříleli. Do původního stavu se už zřejmě nikdy neobnoví ani zahrady, protože na to nejsou peníze. Současným opatem je je od roku 2011 Filip Zdeněk Lobkowicz, O.Praem. Přímo v historickém objektu bývalé prelatury a konventu funguje moderní Klášterní hotel Teplá, který nabízí klidné ubytování pro turisty, poutníky i účastníky konferencí. ZALOŽENÍ MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ Při prohlídce mne moc zaujalo, že Mariánské Lázně založil premonstrátský opat Karel Kašpar Reitenberger. Zasadil se už na začátku 19. století o využití zdejších pramenů a v roce 1812 o založení Mariánských Lázní, které vyrostly doslova na zelené louce. O tom ale zase něco víc až příště….
Pokud by mně dnes ráno někdo řekl, abych hádala, co mne dnes čeká, tak bych to neuhodla ani náhodou. Dopoledne jsou v lázních jasné – snídaně – obyčejně 4 procedury – oběd. Někdy je procedura i před snídaní. Na odpoledne jsem si už včera naplánovala výlet do asi dvacet kilometrů vzdáleného Bečova nad Teplou. Tamní zámek totiž nabízí k prohlédnutí relikviář svatého Maura. Tuším, že vloni jsem o tom viděla dokument a od té doby jsem chtěla prostě relikviář vidět. Proč? No protože je relikviář mimořádná románská zlatnická památka z 13. století a druhá nejcennější movitá kulturní památka v České republice! Byl vyrobený kolem let 1225 –1230 v belgickém Florennes a uvnitř jsou ostatky svatého Maura, Jana Křtitele, Timoteje a Apolináře. Dnešní plán zněl tedy jasně! Po obědě jsem proto hopla s foťákem v brašně do auta a upalovala směr Bečov. Při zpáteční cestě jsem chtěla ještě navštívit premonstrátský klášter v Teplé, což byla odbočka pouhých osm kilometrů z trasy, takže to mělo logiku. Nakonec bylo ale všechno jinak! Do mapy.cz jsem zadala parkoviště u zámku. Když jsem k němu ale přijela, byla parkovací místa zapáskovaná, všude byli policajti a muži v oblecích. Hned mně to docvaklo! Přijede vzácná návštěva – prezident? Téměř na sto procent jsem věděla, že prezident, i když jsem v okamžiku, kdy jsem objížděla zapáskovaná parkovací místa, ještě nevěděla vůbec nic. Přibrzdila jsem u nejbližších policistů s dotazem, že tady asi teď parkovat nemohu, tak kde mám auto odstavit. Ochotně poradili – prý na parkovišti pod kopcem. Tak se i stalo a já potom uháněla zpět k zámku, protože můj novinářský čich zavětřil jako ohař na lovu! A bylo to přesně, jak jsem očekávala! Lidé u zámku čekali na příjezd kolony s prezidentem Petrem Pavlem. Přijel i s manželkou. Ale ne hned, jak jsem dofuněla zpět. Všichni čekající byli zatím v klidu, tak mně bylo jasné, že v klidu mohu být i já. Sedla jsem si proto na krásnou zámeckou lavičku, zevlovala a najednou koukám, že naproti mně sedí chlapík v kloboučku a u nohou mu leží krásnej pejsek a za jejich zády pohled na zámek.
Vnorovjané se vyfotit nejdříve nechtěli, ale mne cvakli, takže díky za fotku!
Líbilo se mně to moc, tak jsem se ze své lavičky zeptala, jestli si je mohu vyfotit, že by to byl dobrý záběr. A pán prý, že ne, že není fotogenickej. Nenechal se nejdříve ukecat ani poté, co jsem mu řekla, že jeho pes je ale moc hezkej. To už ale přispěchala jeho paní, dali jsme se do řeči a já se dozvěděla, že jsou ze Vnorov a paní původem ze Strážnice. No prostě dvě neuvěřitelné náhody – zcela neplánovaně v Bečově zjistím, že přijede pan prezident a dám se do řeči s lidmi, kteří žijí pár kiláků ode mne. No prostě mazec! A všechno mělo rychlý spád! Prezidentský pár přijel, zdravil se s lidmi, potom zase zdravili je pracovníci zámku v čele s jeho dlouholetým kastelánem Tomášem Wizovským a celou jeho rodinou. Pan prezident se ženou dostali mimo kytek také konve a zalévali společně lísku tureckou, kterou při příležitosti jejich návštěvy před zámkem vysadili zřejmě zaměstnanci zámku. A potom už se valilo k relikviáři svatého Maura. A já jsem všechno fotila, dokumentovala a fotka s textíkem vyjde příští středu v Katolickém týdeníku. Ještě teď, kdy klovu tyto řádky, nechápu, jak všechno může být jinak než si člověk naplánuje. Jo! A mí noví přátelé ze Vnorov nakonec souhlasili, že je s jejich pejskem mohu vyfotit 🙂
Takhle mne mí noví přátelé zachytili v akci…
Rozhovor s kastelánem hradu a zámku Bečov Tomášem Wizovským:
Přijel pan prezident na vaše pozvání, jak dlouho jste na jeho návštěvu čekali? Pan prezident přijel na naše opakovaná pozvání související zejména s každoročním udělením jeho osobní záštity nad akcí s celostátním dopadem DEN BEZPEČNOSTI NA HRADĚ BEČOV. Tato akce vychází z jednoduchého principu uvědomit si, že hrady byly vnímány jako symbol bezpeční a ochrany. Postupně akce přerostla v unikátní dvojdenní dubnovou prezentaci všech záchranných a ozbrojených složek státu v prostřední kulturní památky. Součástí je prezentace nejen moderní techniky či historické techniky, dynamické ukázky práce IZS zde. V loňském prosinci jsme měli možnost být součástí adventního bezpečnostního kolokvia konaného na pražském hradě, kde při prezentaci dne bezpečnosti pan prezident osobně přislíbil že do roka a do dne do Bečova dojede a slib dodržel.
Proč jste mu v areálu hradu a zámku vysadili právě lísku tureckou? V tomto místě historicky stával strom, který byl letech socialismu odstraněn společně s dalšími trakty hospodářských budov. Nyní korunuje sice ahistorickému, ale přesto velmi pěknému prvnímu nádvoří a bude, až povyroste, dávat návštěvníkům blahodárný stín. Na tureckou lísku zvolila naše památková garantka se specializací jako momentálně nejvhodnější a nejodolnější typ dřeviny.
Co pan prezident říkal na relikviář svatého Maura? Společné setkání u relikviáře svatého Maura bylo pro všechny přítomné nejsilnějším momentem celé návštěvy. Prohlédli si tuto naši nejcennější zlatnickou románskou památku, která svým významem u nás „konkuruje“ pouze korunovačním klenotům. Prezidentský pár fascinoval nejen samotný vizuální a řemeslný rozměr relikviáře, ale také jeho neuvěřitelný novodobý příběh – od dramatického nálezu pod podlahou hradní kaple v roce 1985 až po nesmírně náročné, bezmála dvacetileté restaurování. Diskutovali jsme o hlubokém duchovním odkazu a připomněli původní záměr jeho tvůrců tj. soudobými výtvarnými a uměleckými prostředky propojit zemi s nebem a člověka s Bohem. Pan prezident ocenil, že takový „poklad“ dokáže i v dnešní sekulární době lidi spojovat a probouzet v nich úctu k práci našich předků a k duchovním kořenům Evropy. Podstatné je, že se nachází jako jediný svého druhy držený ve světských rukách na území Evropské unie, v péči Národního památkového ústavu, je odborně zrestaurovaný a uchovávaný v řízeném klimatickém prostoru s potřebným bezpečnostním opatřením a pravidelnými kontrolami restaurátora a předvším je přístupný laické i odborné veřejnosti. Mimo jiné jsem mu prozradil, že na relikviáři se nečekaně díky nedávnému bádání objevil mezi zdobnými polodrahokamy a drahokamy tzv. Ropušší kámen, jemuž se ve středověku přisuzovala magická moc séra proti otravě. Ve skutečnosti se jedná o zkamenělý zub pravěké ryby. Vyzval jsem tedy soukromě pana prezidenta, aby se nenechal otrávit čím dále agresivnější politikou a pokud možno ať kandiduje i do druhého období.
Proč si myslíte, že měl vidět a navštívit právě váš zámek navštívit? Jak sám řekl, oslnil ho soubor všech dominantních historických architektur a epoch od gotiky, rezenaci, baroko i historismus na jednom místě, včetně toho, že Bečov akcentuje svoji roli Strážce pokladů – románský relikviář sv. Maura, historická sbírka vín a koňaků, diamantová korunka, autenticky dochovaný středověký hrad a mnoho dalšího
Poté jste zamířili věž, kam je možné z tohoto místa dohlédnout a o čem jste si tam povídali? Na vyhlídkové věži, shodou okolností nejstarší části hradu, jsem na chvilku předal slovo panu starostovi, aby z ptačí perspektivy provedl vzácnou návštěvu z nadhledu historickým městečkem . Následovala fotografie pana prezidenta s vlajkovým stožárem, což byla příležitost zavzpomínat, jak jsme právě zde dvě hodiny po napadení Ukrajiny vyvěsili improvizovanou vlajku solidarity k napadené zemi. Ve skladu jsme totiž měli několik barevných pláten pro šití zdobných historických praporců, mezi nimiž byly i rodové barvy Questenbergů – zakladatelů barokní zámku, mající stejný žlutomodrý styl, jako má vlajka Ukrajiny. Díky tomu jsme se stali neformálními lídry a místním centrem pomoci, což vyústilo i v poskytnutí více než ročnímu pobytu maminek s malými dětmi u nás na zámku. Během jejich pobytu vzniklo silné pouto, snažili jsme se dětem ukázat naši zemi z co nejlepšího uhlu a vytvořit iluzi, že jsou jen na delším výletě vyplněném prohlídkami hradů a zámků, návštěvami akvaparků, lanového centra či dinoparků a celou další řadou aktivit.
Návštěva poté pokračovala neformálním setkáním? Z hradního areálu zamířil prezidentský pár do bečovské botanické zahrady, což byla symbolická tečkaza celým programem. Toto unikátní místo, označované za druhé Průhonice, prošlo po desetiletích totálního chátrání neuvěřitelnou proměnou. Původně botanická zahrada a alpinium patřilo posledním vévodům sídlící na bečovském zámku a vznikla z inciativy rodiny Beaufort Spontin a Sylva Tarucum. Nejprve se věnovali formálním zahradám u dolního barokního zámku, později se pokusili přetvořit kopec pod hradem na tehdy velice módní krajinářský park, který je však plně neuspokojil a proto koupili obecní drahu, což byválo místo pro pastvu obecního dobytka a vybudovali zde ve své době prosperující věhlasnou botanickou zahradu a alpinium.
Jak byste zhodnotil návštěvu prezidentského páru v Bečově? Pan prezident s chotí k nám zavítali v rámci své dvoudenní cesty po severozápadě Čech. Naší snahou bylo představit jim Bečov nejen jako statickou historickou kulisu, ale jako živé centrum s bohatou minulostí, náročnou současností a jasnou vizí do budoucna. Velmi nás potěšil hluboký zájem obou vzácných hostů o památkovou péči, záchranu řemeslných postupů a propojování komunitního života s historickým dědictvím. Pan prezident navíc neváhal věnovat svůj čas i našim nejmladším návštěvníkům a místním občanům, kteří na prezidentský pár čekali před branami areálu. Od samého počátku byla návštěva Pavlových koncipována jako neformální a nebál bych se říci i rodinná. Tomu odpovídalo přijetí pana starosty u radnice, přivítání na hradě a představení tří generací mých žen, manželky, obou dcer a babičky, které všechny na hradě pracují jako externí průvodkyně. Následovalo podepisování do kronik města i hradu, společné zalití stromu a velmi příjemná komentovaná prohlídka vybraných částí památkově chráněno areálu.
Dnes jsem po dopoledních procedurách vyrazila lanovkou nad Mariánské Lázně do parku Boheminium, kde je k vidění 75 dokonalých zmenšenin památek z celé naší krásné země. Park se nachází na vrchu Krakonoš, kam je možné dojet lanovkou, městskou hromadnou dopravou i autem. Já zvolila lanovku, protože jsem se chtěla vracet dolů pěšky přes druhou stranu kopce s návštěvou rozhledny Hamelika, což se mně podařilo ještě než začalo pršet. Díky tomu jsem udělala i pár pohledů na město shora. Zpět ale do parku, který je čtvrtý největší park miniatur v Evropě. Osobně mě potěšilo, že je tam model zámku Lednice a především kuželovský větrný mlýn i s hospodářským stavením a také vinařské búdy, které vznikly podle replik ze strážnického skanzenu, kde jsou i blatnické búdy. Najednou jsem si bezmála pět set kilometrů od svého bydliště připadala jako doma! Park určitě stojí za návštěvu. Údajně je to nejnavštěvovanější atrakce Karlovarského kraje. Jeho součástí je i mini zoo s možností zvířátka za 20 Kč nakrmit tím, co jim chutná a neublíží. Pro děti je v areálu dětské hřiště a nechybí občerstvení. Měla jsem radost, že autoři nápadu zacílili na naše památky a nekopírovali slavné a známé stavby z celého světa. Máme se čím pochlubit, tak proč to světu neukázat. Při procházení parkem jsem si uvědomila, že některé ze staveb jsem navštívila, ale mnoho ještě ne, tak mám co dohánět…
Jedním z mých cílů pobytu v Mariánských Lázních bylo poznat i okolí tohoto krásného města. Hned v neděli jsem při příjezdu proto zamířila do zámku v Kynžvartu a dnes jsem prošla Naučnou stezku Kladská a je to fakt nádhera! Vřele doporučuji k návštěvě. Brzy napíšu více textu, tak se zatím můžete mrknout na fotky a pohledy na vodní plochu a krajinu, která se dnes dotýkala mého srdce. Fakt jsem děkovala Bohu, že vidím a můžu na tu nádheru koukat, že po zlomeném kotníku zase mohu chodit. Moc si toho vážím, protože už moc dobře vím, jak je to šílené, když člověk chodit nemůže, není soběstačný a nemůže dojít tam, kam bych chtěl, aby třeba udělal fotky, za kterými se musí prostě dojít. Problém s chozením jsem měla kvůli kolenu, které zatím bezmála tři roky po operaci drží, tak za to také děkuju Bohu. Když má člověk problémy, tak si potom uvědomí, jak je to na prd, když něco s tělem nefunguje, jak by fungovat mělo, aby člověk mohl žít naplno.
Text bude aktualizovaný o tom, jak jsem se dnes putovala za níže zveřejněnými fotkami a také něco málo o místě samotném….
