Potřetí se v sobotu 21. 9. vydali poutníci k Boží muce pod Javořinou. Putovali na připomínku mužů a mládenců, kteří z podnětu P. Atnonína Šuránka za druhé světové války slíbili, že postaví na vrcholu Javořinu kapli zasvěcenou Panně Marii.Chtěli tím vyjádřit úctu a dík ženám, ale také prohloubit bratrství Moravanů a Slováků. 27. 7. 1947 byla na Javořině na tento úmysl sloužena mše svatá. Cestou zpět ale tragicky zahynula matka tří dětí Marie Málková z Nivnice. Podle vzpomínek pamětníků odjížděla za deště z Javořiny na korbě náklaďáku. V lese na auto spadl strom a zabil ji. Následující roky, kdy byla u moci Komunistická strana Československa, byla zničena veškerá snaha o postavení kaple Panně Marii. Na památku zemřelé ženy byla z iniciativy P. Šuránka v roce 1971 postavena nedaleko místa neštěstí Boží muka. Před třemi lety na ni umístil svou plastiku akademických sochař Otmar Oliva z Velehradu. Právě toto místo bylo cílem dnešního putování deseti poutníků z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky, Velké nad Veličkou a Opavy. Blatnický farář P. František Král zahájil pěší putování u Kamenné boudy modlitbou. Poté účastníci prozradili, jaké úmysly do pěší pouti vkládají. V modlitbách nesli všechny postižené povodněmi, nemocné, přestárlé a osamělé lidi, své rodiny, ale třeba také mír na Ukrajině i dalších místech, kde se válčí a také úctu k nenarozenému životu. Poutníci se po cestě modlili rozjímavý radostný růženec. Na závěr jeden z poutníků u památného místa zasadil vřes. Část účastníků poté v putování pokračovala až na vrchol Javořiny, kam se dnes „slétli“ členové a členky Sokola, aby zde předvedli jednu ze svých skladeb letošního Všesokolského sletu. Poutníky po celou dobu doprovázelo slunce zářící na modré obloze a potkávali také mnoho cyklistů i pěších turistů.
Tak už jsem zase doma. Osm dnů dovolené frnklo rychlostí blesku a člověk se ocitl opět v realitě všedních dnů. Ze sluncem zalité oblasti Alanye v Turecku s teplotou vzduchu lokolo třiceti stupňů jsem rovnýma nohama skočila do uplakané střední Evropy zahalené v šedi a dešti. Dešti, který tentokrát nepřináší jen vláhu zemi, půdě a rostlinám, jak by měl, ale přináší také zkázu. Mám pro všechny ale dobrou zprávu!
Takto vypadal pohled z letadla, než jsme začali sestupovat do šedivých mraků a deště…
Když jsme včera letěli ještě hodně vysokoy bylo z okénka letadla vidět krásný pás modrého nebe, který přecházel v bílé oblaky pod námi. Při následujícím klesání a ocitnutí se v šedivých mračnech a dešti jsem si znovu uvědomila jednu zásadní věc. Nad temnými mraky, které nám občas plují nad hlavou, se skutečně stále ukrývá zářící slunce s nádherně modrou oblohou a třeba i bílými obláčky. A slunce jednou zase vysvitne ať se děje, co se děje. A to je dobrá zpráva, že jednou to zlé a těžké, jako jsou třeba nyní katastrofické povodně, skončí a čeká na nás něco krásného. Ve mně ještě doznívají zážitky z cesty do Turecka, o které bych se s návštěvníky webu ráda podělila.
VZHŮRU NA HRAD! Když se můj pobyt v Turecku chýlil ke konci, věděla jsem, že si chci rozhodně vyjet lanovkou na zříceniny hradu, který se tyčí na skále nad Kleopatřinou pláží. Na tuto pláž i hrad ostatně cestovní kanceláře z nejrůznějších zemí každý den přiváží další a další turisty z blízkých i vzdálenějších turistických resortů a hotelů. Hrad jsem si proto nemohla nechat ujít ani já! První dny jsem sledovala, kdy je tak asi nejlepší na hrad vyrazit, abych měla na focení dobré světlo. Vyšlo mně, že nejlepší to bude v době mé návštěvě někdy okolo páté hodiny odpolední, abych si shora vyfotila západ slunce. A tak se i stalo. Jedno odpoledne jsem vyrazila k lanovce a do kabinky nahoru jsem se dostala s dvěma páry z Polska. Když se mně zeptali, odkud jsem, a uslyšeli, že z České republiky, tak ožili a hned, že můžeme mluvit po polsky. Tak jsem se od nich dozvěděla, že jsou z Gdaňska a do Turecka přijeli autem! Já jsem se jim na oplátku pochlubila, že jsem si autem vloni zajela fotit na sever Polska písečné duny v Lebě. Krátce jsme si srdečně pokecali a po výstupu z kabiny lanovky se vydali každý svým tempem sbírat zážitky. Překvapilo mne, že je areál hradu mnohem větší, než se člověku zdá z Kleopatřiny pláže. Lanovka, která vyšla na 15 euro, člověka přiveze vlastně kus pod hrad. Potom už každý musí mazat po svých. Při cestě nahoru je ale spousta vyhlídek s možností focení na druhou stranu Alanye do míst, kde je přístav, Velký bazar a dál. Kromě trosek starobylých zdí to ale v areálu hradu i žije. Je tam restaurace s nádherným výhledem na Kleopatřinu pláž, spousta stánků s výrobky různých umělců, improvizovaná výstava, malý hřbitov, možnost nechat se vyfotit i mešita. Když člověk dojde až zcela nahoru, je tam další placený vstup do muzea. Tam jsem jít ale nechtěla, protože už pomalu padalo slunce a u hradeb se s pohledem ke Kleopatřině pláži, kde slunce do moře zapadalo, začaly tísnit davy lidí, tak jsem se mezi ně vetřela, abych také nějaký záběr západu shora ulovila. Zároveň mně ale v hlavě začala blikat baterka, že se začíná stmívat a já se musím co nejdříve dostat do přístavu!!! Nejdříve jsem zjistila, kolik by stál taxík, a když jsem se dozvěděla, že 9 euro, řekla jsem si, že to nebude tak daleko a sběhnu si to sama zadara a ještě navíc uvidím tuto část města, na které je hrad vystavěný – z druhé strany. Záhy jsem ale zjistila, že to rozhodně není zase až takový kósek, jak jsem si myslela. Valila jsem z kopce, míjela luxusní restaurace se zahrádkami a fantastickým výhledem na přístav a část Alanye z této strany. Fakt nádhera! Však můžete mrknout na fotky v galerii. No a stále, jak jsem tak mašírovala dolů, jsem míjela hradby onoho hradu a viděla ho z druhé strany, odkud bylo možné jít i nahoru druhým vstupem.
BLOUDĚNÍ NOČNÍM MĚSTEM Docela uťapkaná a již potmě jsem dorazila k Velkému bazaru, který jsem vzhledem k únavě prošla docela bez zájmu a vyrazila jednou z jeho uliček směrem ke svému hotelu. Říkala jsem si, jaká jsem borka, jak se už orientuji a jdu po frekventované ulici, kterou jsem si prošla už o den dříve. Sice vypadala za nočního osvětlení krapet jinak, ale to tak v noci holt bývá. Šla jsem a šla a stále neviděla odbočku k hotelu, až mně to nedalo a zeptala jsem se mladé kočky, která si na chodníku hulila vodní dýmku, kudy se dostanu k aquaparku, který je naproti našeho hotelu, takže je i výborným orientačním bodem na rozdíl od hotelů, kterých je ve městě jako zrnek máku. No a ona dívka mávla rukou na úplně opačnou stranu, než jsem já už nočním městem štráfovala… Poděkovala jsem a šla si dál svým směrem a říkala si, že už asi byla krapet zhulená a poslala mě jinam. Najednou jsem ale s hrůzou zjistila, že si valím doopravdy špatně!!! V místech, kde jsem vyhlížela průhled k moři, na mne najednou vyskočil nápis Alanya, na který jsem z okna hotelu koukala na úplně opačnou stranu, než bylo moře!!! Prvního taxikáře jsem se zeptala, za kolik mne zaveze do hotelu. Když řekl, že za pět euro, vůbec nesmlouvala, vydechla úlevou a hopla to taxálu, který se mnou vyrazil směrem k mému přechodnému domovu. A skutečně jsme se vraceli celou cestu bulvárem, co jsem odšlapala pěšky a poté už valili po „mé“ frekventované cestě, kterou jsem znala z denní procházky. No ale kluk taxíkářskej najednou odbočil blbě, než byl můj hotel, tak jsem ho na to upozornila, že je hotel u aquaparku, on to otočil a já byla „doma“! To byla úleva! Sprcha a ještě jsem stihla v hotelu i večeři. Super to bylo! Jistě pochopíte, že na nějaké sepisování zážitků nebylo tu noc ani pomyšlení. Plácla jsem sebou do postele s vidinou posledního dne, který jsem chtěla prožít válením u moře. Nakonec bylo ale zase všechno jinak!
NEPLÁNOVANĚ V AQUAPARKU Ráno vyrazila natěšená k moři, jak si budu plavat a plavat, ale přivítaly mě obří vlny. Jakoby se i v dalekém Turecku projevilo nepříznivé počasí, které začalo řádit ve střední Evropě. Neváhala jsem ani minutu a volba byla jasná! Poslední den v Alanyi prožiji v aquaparku, na který jsem celou dobu pobytu koukala z okna hotelu a nechápala, že tam někdo chodí, když má pár krok od hotelu nádhernou pláž a průzračné moře! Ten den jsem pochopila, že není vůbec špatné, že tam je! Za vstupné jsem dala 750 tureckých lir, což je zhruba 500 Kč. A šla jsem si užívat areál. Zapomeňte na to, že jsem využila možnosti mnoha obřích skluzavek, na kterých šlo klouzat i na velkých nafukovacích duších. Při své smůle bych si poslední den pobytu v Turecku jistě něco udělala. Třeba rozbila hlavu nebo něco dalšího odřela, rozsekla. To jsem nemohla riskovat, a proto jsem si našla místečko u bazénu s fantastickou vodou, u kterého jsem po celých pět hodin pobytu byla téměř sama. Pokud tedy pominu dvě asi stokilová děvčata, která neváhala a hned po příchodu rozložené na lehátcích pod slunečníkem odhodila vrchní díly plavek ze svých povislých obřích ňader. Za chvilku je navštívil plavčík a řekl jim, že pokud budou takto bokem všeho dění, že OK. No ale nakonec, když je během dne přišlo párkrát okukovat několik tureckých adolescentů, bylo zřejmé, že jim to nebylo příjemné, ale odradit se od svého nudismu holky nedaly. Při jejich figurách to byla fakt odvaha. Každopádně zůstaly zašité, kde jim bylo doporučeno, a když šly do bufíku nebo zdokumentovat pěnovou party v jednom z bazénů, která tam za bujaré hudby vypukne vždy ve 14 hod., tak na sebe hodily i vršek plavek. Zájemci poté mohli využít za poplatek projížďku v nafukovacích kanoích po umělé „řece“, která kroužila okolo celého areálu parku. Hrdě to nazvali rafting, ale do raftingu to mělo fakt hodně daleko, když se museli účastníci pádlem odrážet od břehů „řeky“, protože jim to prostě nejelo… Já se potom v podvečeru zašla ještě rozloučit s mořem. Vlny byly ještě větší než ráno, takže jsem si říkala, že park byla super volba.
SHRNUTÍ CESTY DO TURECKA V Alanyi, kde jsem pobývala, bylo krásné moře i pláž. Jen si člověk musí dát pozor na tu část, kde moře na dně hned u kraje ukrývá skálu, která má i velmi ostré hrany. Neporanila jsem se o ně jen já, ale i další lidé, s nimiž jsem mluvila v den odjezdu. Super je, že tato oblast leží vlastně ve městě a člověk není uzavřený v nějakém uměle vytvořeném resortu zaměřeném na čistě turistický konzum. Při cestě na letiště, která busem z Alanye do Antalye zabrala s přestávkou zhruba tři hodiny, bylo takových resortů při moři hromada. Byly postavené v rustikálním stylu i v podobě nejrůznějších zámků či super moderním stylu. Jedno měly společné – byly na okraji měst, nebo úplně v pustině, kdy ubytované na pláž vozily autobusy, mikrobusy. Tak to bych fakt nechtěla. Každý máme ale jiné požadavky a názor na věc, takže chápu, že pro někoho může být super se od rána do večera něčím cpát, nalívat a nechat se bavit při animačních programech. Toto já ale fakt nechci. Bavit se umím i sama bez organizované zábavy. Příště bych proto raději využila jen ubytování maximálně se snídaní a na hlavní jídlo bych si pokaždé zašla ochutnat někam něco jiného. Musím také říct, že vůbec není pravda, jak tvrdil jeden účastník zájezdu s tím, že „tam“ byl před covidem už osmkrát, že za taxík zaplatíte Do 29 kilometrů jedno euro. To je fakt blbost. Těch pět eur po městě bylo podle mne úplné minimum. I za „hloupý“ vláček, kterým turisté mohli zažít okružní jízdu z přístavu na Kleopatřinu pláž a zpět, což byl kousek a naráz vezl spoustu lidí, zaplatil každý 3 eura. Nevěřte tedy někomu, kdo si hraje na brouka Pytlíka, který všechno ví, všechno zná, protože už tam tolikrát byl, jelikož mnohdy nemusí mít vůbec pravdu. A ještě k ostatním turistům v Turecku. Doopravdy jsou turistické lokality zaplavené lidmi z Ruska. V prvním svém blogu z Turecka jsem se jich snažila zastat, ale někteří jsou fatk hovada. Všichni hluční, jak svińa, v jídelně nemají žádný problém do vás žduchnout a odstrčit, aby se k nabídce rautu prodrali dříve. Arogantní a namistrovaný národ to je. Musím přiznat, že je to fakt. Hluční ale byli i Češi, když jich byla větší skupina. Prostě Slované. Něco máme všichni společné. Noblesu jsem tam ale až na výjimky neviděla.
ORIGINÁLY A FAKE Kdo do Turecka míří za nákupy značkového oblečení, kabelek a kožených výrobků, tak si musí uvědomit, že v nabízeném zboží jsou doopravdy propastné rozdíly. Zboží z bazarů je úplně jiné kvality než to ve skutečně značkových prodejnách hlavních bulvárů města, které jsem také navštívila. No ale tam je také úplně jiná cena, což je samozřejmě jasné.
SEN O KAPPADOKII Ráda bych se do tohoto města ještě jednou vrátila s tím, že zde pobyla deset, jedenáct dnů a na dva dny si zajela do Kappadokie nafotit tuto naprosto unikátní oblast Turecka. Líbila by se mi i návštěva Zeleného Kaňonu. To mne láká moc, tak uvidíme, jestli se mně to někdy podaří zrealizovat…
Turecko při mém rozhodování, kam vyrazím na dovolenou, vyhrálo letos nejen proto, že jsem si chtěla užít povalování na nádherné pláži a plavání v křišťálově čistém moři. Jak už jsem napsala v minulém článku, bylo pro mne hodně důležité, že nebudu zavřená týden v neosobním resortu, ale budu si moct zajít do města obdivovat starobylé památky. A že jich v Turecku je! Ona je to balšaja zemja, jak by řekli Rusové, kterých tady ostatně je mezi turisty hodně požehnaně. Právě dnes jsem se zcela neplánovaně ocitla dopoledne na pláži uprostřed komunity ruských turistů. Prakticky mně kolem hlavy zurčila jen ruština, kterou jsem se učila osm let, takže jsem stále docela rozuměla, i když od mé maturity z ruštiny proteklo hodně vody v řece Švarcavě, na které jsem se narodila. Že byste na pláži mezi Rusáky neleželi kvůli současné válce? Napadlo mne, že by tím někdo mohl argumentovat. Já jsem myslela spíše na jejich pradědy, kteří nás osvoboili z německé nadvlády. Jasně, potom přišel osmašedesátý rok, s kterým jsem také nesouhlasila, ale na druhé straně nám nikdo z anglosaských ani jiných zemí nepomohl. A že jsou Rusi roztahovační, dominantní, hrdí na svou zem? Jsou… To je všechno pravda… On by také hned tak nějaký národ nepřežil ten atak v podobě hladu a zimy v zákopech ruské zimy. Oni si toho už docela dost zažili… Nejenže vyhnali Němce s Hitlerem a jeho snahou zotročit si Slovany, ale porazili i Napoleonovo vojsko, takže tento národ už toho má fakt dost za sebou. TURECKÉ NÁKUPY Zpět ale do Turecka. Dnes jsem vyrazila po snídani koupit část věcí, které jsem si vyhlédla už včera. Plán jsem měla ale už z domova. Je to tak. Do Turecka se jezdí i za nákupy. A jsou na to dobře připravení. Někde lze smlouvat, někde jsou fixní ceny. Zjistila jsem, že mám na smlouvání talent, kde to nešlo, respektovala jsem nastavené ceny. PÍSEČNÉ DNO Hned poté jsem zamířila opět k moři do míst ke skále, kde je písek bez šutrů i na dně, takže člověku nehrozí, že se mu stane to, co mně včera asi jen o dvě stě metrů dále. Rusáci, mezi nimiž jsem se dopoledne ocitla, o tom asi moc dobře věděli, protože jsem viděla už včera, že bylo v těchto místech mnohem více lidí než tam, kde jsem si poranila nohu. Užívala jsem si koupačky, plavala a špekulovala, kdy vyrazím po památkách, protože to jsem měla v plánu také už doma. Pořád jsem přemýšlela, jak to bude se světlem, kdy a kam bude nejlepší vyrazit s foťákem. NÁKUPY, PŘÍSTAV A ALANYE Nakonec ale bylo odpoledne zase všechno jinak než jsem původně plánovala. Chtěla jsem jit ještě něco nakoupit s tím, že potom věci hodím do hotelu a povalím zase k moři. Tam, kde jsem nakupovala dopoledne, ale narazila kosa na kámen. Obchodník si asi uvědomil, že cena, za kterou jsem u něj nakoupila, pro něj nebyla zase až tak výhodná, jak chtěl, tak byl docela bez nálady a o nějakém smlouvání nemohlo být řeči. Vyrazila jsem tedy zcela bez plánu k Červené věži, která se nachází za výběžkem v moři od Kleopatřiny pláže. Více o Ćervené věži, která byla postavená v roce 1226, zde. Abych se tam dostala, musela jsem jít městem a poté prošla nejen uličkami plných obchodů a Velkým bazarem, ale také přístavem. Jakoby se mně tam otevřel zase jiný pohled na Alanyi. Však mrkněte na fotky, které jsou více vypovídající než spousta mých písmenek. Docela jsem si tím pochoďákem městem pořádně mákla, i když až tak nepražilo, jak dopoledne. Blbé bylo, že jsem si nevzala foťák, protože jsem s tím vlastně vůbec nepočítala. A tak všechny fotky, co jsem dnes udělala, jsou z mobilu. Jsem si říkala, že příště na dovolenou už velký foťák nepotáhnu… Dnes jsem to zvládla i bez něho a možná to pro mne bylo znamení. Každopádně jsem byla i bez foťáku pořádně nadřená. Musím mrknout, kolik mám v nohách kroků. Moje babička, která už nežije, by řekla, že jsem měla nohy ubroušené až u prd….le. Omlouvám se citlivějším povahám, ale babička to tak výstižně nazývala. Když jsem se dostala z Červené věže zpět do přístavu, tak mně každopádně na ruce začaly drnčet chytré hodinky, že mám abnormálně vysoký tep. No v klidu ho mívám i 42 tepů za minutu a teď hercna bóchala přes sto. Taky žádná hrůza, ale chytrým hodinkám se to prostě zdálo moc… Měla jsem žízeň, tak jsem si koupila litr Fanty a nalila do sebe ty cukry a hned se mně lépe vykračovalo zpět do hotelu, i když ze mne zase potom valily kýble potu… Tož tak… Odpoledne jsem se už k moři nedostala, ale zato mám pěkně fotky a ještě jsem něco nakoupila. Jasně, že samé originály! Ať žije shopping a Turecko!
V Turecku jsem byla poprvé v době, kdy jsem ještě fotila na film, takže to mohl být přelom let 2000 až 2002. Byli jsme tehdy s manželem v Kemeru a zrovna toto místo mne nějak nenadchlo. Byla tam oblázková pláž a docela mne znechutilo, jak se tam domorodkyně koupaly v dlouhých elasťácích s černým pláštěm přes ně a černým šátkem na hlavách. Chlapi si přitom dopřávali koupel v plavkách. Připadaly mně tenkrát, jak jejich otrokyně. Dále mne znechutila jedna stará babka, která přes den šoulela venku jakési jejich placky a pekla je na obřím kameni. Jednou jsem ji potom zastihla, jak měla asi po šichtě, na kameni vyhozenou nohu a drápala si na tom „plackovém“ šutru špínu z prstů na nohou. To bylo fakt hnusný… Ještě, že jsem si od ní nikdy žádnou její placku nekoupila… Zato jsem si tam ve městě tehdy poprvé dala na stánku jejich kuřecí kebab. Stál pár kaček a od té doby jsem nikde tak dobrý už nejedla. Tehdy jsme si také udělali výlet do Pamukkale a Hireapolisu. V tamním termálním Kleopatřině bazénu jsem se nevykoupala, protože mne odradily domorodkyně, které se tam koupaly každá ve spoustě vrstev oblečení i s šátkem na hlavě, takže si tam vlastně svým způsobem hromadně vypraly svoje propocené hadry, což byl důvod, co mne ani náhodou nelákalo ponořit se do stejného bazénu, byť byl s termální vodou… Tehdejší výlet byl spojený také s předváděčkou výroby koberců a koženého oblečení – takové PR tehdejších delegátů to bylo, což mne nesmírně otrávilo. NÁVRAT DO TURECKA Když jsem letos v srpnu hledala, kam v září vyrazit za prodloužením léta, zpočátku jsem proto o Turecku ani náhodou neuvažovala. Prokousala jsem se nabídkou do Egypta, kam jsem se už dříve zařekla, že do těch „bezva“ resortů nevkročím. V jednom okamžiku jsem sice byla na vážkách, ale nakonec jsem Egypt zavrhla… Ve hře byly Kapverdy, Kanárské ostrovy i Madeira. No a nakonec vyhrálo Turecko! Alanya, kde se snoubí historie i koupání na Kleopatřině pláži, která se může pochlubit modrou vlajkou. Na mne je tu sice moc lidí, ale přesto si to užívám. Moře teplé jako kafe a Turci nejsou otravní jako například byli před lety Tunisané, kam už asi také nikdy nepojedu. TRAMPOTY NA CESTĚ Ale nebyla bych to asi já, aby trošku i něco nedrhlo. Rozhodně jsem neskákala dva metry vysoko radostí, když v Brně na letišti rozhlasem hlásili, že odlet bude o dvě hodiny opožděný. Nakonec to byla sice jen jedna hodina, ale i tak… Z Antalye jsme busem vyráželi do Alanyie až půl hodiny po půlnoci a na místě jsme byli ve tři hodiny ráno. Blahořečila jsem si, že jsem neuposlechla „hříšnou“ myšlenku, že bych s sebou vzala svou mamku, které táhne na 85 a už ji tělo neslouží, jak pár let zpět. Už při výstupu z busu, který nás vezl od letadla k letištní hale, by musela zdolat obří schod, což nevím, jestli by dala. Určitě by nezvládla ale vléct z letiště a poté až k dalšímu busu na parkoviště svůj kufr. A já bych také nezvládla vléct dva kufry a batoh s noťásem a foťákem na zádech… Holt už mně také není dvacet… Celkově byla ta cesta záhul, protože bylo zpoždění a odlétali jsme večer… A mamka chodí spát v devět… Při cestě jsem se přesvědčila, že toto by pro ni fakt už nebylo a dobře, že jsem poslechla intuici… Do postele jsem se dostala o půl čtvrté. Recepční byl na odbavení nových cestujících na recepci sám. Jo a řidič busu nás vyložil u odbočky z hlavní ulice. Mávnul rukou do tmy, že tam někde je náš hotel, takže jsme museli dusat tureckou nocí a sami si najít místo svého přechodného bydliště… Dnes jsem se dozvěděla od delegáta, že nás měl vysadit u vchodu do hotelu, což kluk ušatá fakt neudělal… INFORMAČNÍ SCHŮZKA Po snídani nás čekala schůzka s delegátem a bylo to chvílemi fakt úsměvné. Mladý muž nám hlavně chtěl nabídnout různé výlety, které jsou logicky od cestovky nekřesťansky předražené. Tož ale nějak se uživit také musí. Co mne ale fakt pobavilo, že měl boreček informace pro nás jen v angličtině. Některé účastníky zájezdu, kteří anglicky moc nevládnou, to hodně znervóznilo. Chlapec jim začal vykládat, jak si to mohou přeložit a jedna paní se ohradila, že má mobil výhradně na volání… „Porady“ se účastnil jeden zkušený cestovatel, co už tady byl snad osmkrát a po nabídkách delegáta na výlety, kdy ten nejlevnější okruh na půl dne městem vyšel snad na 36 euro, mu do toho turecký veterán trošku hodil vidle, když řekl, že zapomněl všem říct, že taxíky vás tady svezou do vzdálenosti 25 kilometrů za jedno euro! No jsem se musela v duchu chechtat jako blázen. (Během pobytu jsem ale zjistila, že je realita s cenami taxíků úplně jiná než tvrdil onen senior, takže se našemu průvodci zpětně musím omluvit). Moc do smíchu mně ale nebylo o hodinu později, kdy jsem se slastně nořila do vln Středozemního moře na vyhlášené Kleopatřině pláži. NÁSTRAHY NA MOŘSKÉM DNĚ Stalo se to v okamžiku, kdy jsem si při manévru ve vodě škaredě odřela palec na noze a jeho okolí zespodu šlapky. Jak k tomu došlo? No lehce. Přestože je pláž písečná, v moři je jakoby skála a v jednom místě měla prostě zcela nečekaně ostré hrany… A já, coby neohrabaná velryba, jsem tak přišla k nepříjemnému odření… Ani jsem se na tu ránu nechtěla podívat, ale viděla jsem, že z toho crčí krev, protože byl od krve písek… Moje nervy! Poté jsem viděla jednu dívku, že má boty do vody… No a toto nám náš delegát neřekl, nač si máme dát pozor… Že ale máme jet na nákupy zlata, kůže a hader s ním, tak to říct nezapomněl…(Na obhajobu delegáta po návratu domů dopisuji, že pokud jsem se na něj během pobytu obrátila s prosbou o informace, týkající se odjezdu na letiště, tak ochotně a rychle odpověděl). Ach jo… Tož tak… Zase zranění. Mám s sebou desinfekci, tak jsem to postříkala a snad se to nezanítí… Tak jsem tady dnes začala svou dovolenou… Snad už mne nic špatného nepotká a budou jen samé super zážitky…
O dnešní Děkovné pouti s arcibiskupem Josefem Nuzíkem by se dalo říct, že to bylo setkání od srdce k mnoha srdcím. Všem žehnal, podával lidem ruce, ptal se, jak se jmenují, odkud na Antonínek připutovali a pro každého měl dobré slovo. Jedné holčičce pochválil krásné šaty, dalšímu chlapci jméno, které mu vybrali rodiče, zajímal se, jak dlouho je jedna paní na vozíčku a povzbudil ty, kdo mají nemocné dítě. Zvlášť neúnavně potom žehnal všem dětem. A to vše doopravdy s hluboce lidským přístupem bez jakékoliv sebeprezentace sebe sama. A lidem po byť krátkém setkání s arcibiskupem Nuzíkem zůstal po jeho odchodu úsměv na tváři. Jakoby svým přístupem druhým předával radost. Mezi poutníky jsem potom zaslechla slova uznání: „To je náš člověk!“
Částečný přepis promluvy olomouckého arcibiskupa Mons. Josefa Nuzíká při Děkovné pouti na Svatém Antonínku:
OVLIVŇUJE NÁS SVĚT „Aniž si to uvědomujeme, žijeme ve světě, který nás velmi ovlivňuje. Je to vidět na účesech, šatech, způsobu stravování. Pokud by to ale u toho skončilo, bylo by to hodně málo. Jako pokřtění věřící máme mít v srdci otevřenost pro to, aby nás ovlivňoval Bůh, Panna Maria a svatí, protože oni nás mohou ovlivnit více než tento svět.
NEZTRATIT ROZMĚR VDĚČNOSTI A čím nás může ovlivnit tato děkovná, Dožínková pouť zde na Blatnické hoře u svatého Antonína. Chce nás odměnit tím, abychom ve svém životě neztratili rozměr vděčnosti a díkůvzdání. Většinou, když se vydáváme na cestu autem, poprosíme o ochranu. A umíme také poděkovat za šťastný návrat bez nehody, bez potíží s autem? Nebo i někdy s potíží v husté dopravě. Prosíme o pomoc Boha, když mají studenti před zkouškou, babičky se modlí za své vnuky a vnučky. Umíme potom poděkovat?
PODSTATNÉ MŮŽE POUZE BŮH Tato Dožínková pouť nás vede k tomu, abychom jako jistý druh samozřejmosti vzdávat Bohu díky. Přestože žijeme v době, ve které tolik věcí dokáže moderní technika, medicína, nejrůznější přístroje, přesto zůstává to podstatné, co může jenom Bůh. Jenom Bůh může dát život, aby muž a žena zplodili dítě, aby strom vydal krásné ovoce, jenom Bůh může způsobit, že vinice nezmrzne, že plody na poli neuschnou, že klasy nechytí sněť, že neopadají švestky, že zelí, dýně a jiná zelenina nedostanou plíseň. Ano, chceme toto nosit v sobě – Bůh dal vzrůst, Bohu náleží chvála!
ENCYKLIKA LAUDATO SI Jak víte, svatý otec František napsal encykliku Laudato si – Buď pochválen Bůh. Celá encyklika nese postoj vděčnosti Bohu a hned na počátku říká, že když nebudeme otevřeni pro obdiv a úžas ve svém životě, tak se z nás stanou jenom vládci a spotřebitelé. Ano, často slyšíme, že spotřeba něčeho narůstá, vzrůstá, ale my nechceme být jenom spotřebitelé, jenom ti, kteří mohou rozhodovat. Chceme být těmi, kteří chtějí vidět, obdivovat a žasnout. Za to můžeme prosit.
ČÍM SE NECHÁME OVLIVNIT? A v čem nás může ještě ovlivnit tato pouť? I dnes bychom mohli v určitém slova smyslu rozdělit společnost a lidi kolem nás na ty, kteří jsou stále nespokojení. Čím se necháme ovlivnit? Není ale i v našem životě, v tomto čase tolik věcí, na které by se nás Ježíš zeptal: „A na to nadáváš? Z toho jsi nespokojený?“ Nestačí nám vzpomenout na nedalekou válku, na to, když slyšíme, kolik lidí ve světě umírá hladem a žízní, kolik dětí žije bez rodičů…Kéž bychom byli ovlivněni, že nechceme tak snadno sklouznout do stejných postojů, které vládnou světu kolem nás.
VYBERME SI Když byli mnozí nespokojeni mezi Izraelity, Jozue řekl: „Vyberte si, kam chcete jít, kdo budou vaši bohové. Já ale a moje rodina zůstaneme věrni Hospodinu!“ Jak je potřebný tento hlas i dnes. Budou-li i dnes takoví otcové, dědové, kteří řeknou: „Já a moje rodina chci, abychom zůstali u Boha.“ Možná tvůj syn, dcera, už zapomněli na spojení s Bohem, že byli pokřtěni, že měli v kostele svatbu a pokřtěné děti, nevyčítejte jim to. Jen jim někdy řekněte: „Já zůstávám dál věrný Bohu, protože on se nedá nahradit.“
NEMŮŽEME SE KLANĚT SVĚTSKÝM MOCNOSTEM Papež ve vzpomenuté encyklice říká, že se nemůžeme hlásit ke spiritualitě, která by opomíjela Boha stvořitele. To bychom se klaněli světským mocnostem, nebo postavili sami sebe na místo Hospodina. Kéž by bylo v našich rodinách hodně těch, kteří řeknou: „Já a moje rodina zůstaneme věrni Bohu. Já a moje rodina nepřestaneme věrně chodit do kostela, i když mnozí to zředili. Já a moje rodina půjdeme tímto směrem a nepřijmeme světské způsoby a návyky. Kéž by bylo hodně těch, kteří nás ovlivní jako Petr, který řekl: „Pane, ke komu půjdeme?“ Jeli ke komu jít v tomto světě? Je někdo kromě Boha, kdo nás podrží, kdo nám dá záchranný štít a ochranu nejenom tehdy, když se nám daří, ale i když prožíváme něco těžkého, bolestného. Kéž by i tato pouť přispěla k proměně našeho pohledu na náš život a svět, ve kterém žijeme.
SVĚT JE RADOSTNÝM TAJEMSTVÍM Papež František ve své encyklice, ze které jsem vybral pár myšlenek, říká: „Svět je něčím víc než jenom problémem, který je potřeba vyřešit. Je radostným tajemstvím, které můžeme obdivovat. A tak kéž Boží milost, kterou Bůh vložil i do této chvíle, se dotkne i nás. Aby nás Bůh přitáhl, musíme mu to dovolit. A teď je ta chvíle ticha, kdy máme dovolit Bohu, aby nás ovlivňoval víc než tento svět, kterému mnohokrát chybí Duch a směr, aby nás přitahoval, abychom nezůstávali v těch svých pozemských jistotách. Ať se tak stane!“
Mši svatou před závěrečným požehnáním arcibiskup zakončil spontánní chválou a díkůvzdáním Bohu za všechny dary, které nám dává. Zvláště potom děkoval za zemědělce. „Dej nám Pane, milost, abychom dokázali říct, jako dobrý sedlák: Bohu díky, Pán Bůh zaplať za to, co dáváš.“ Také my ti Bože, děkujeme, že jsme znovu na Blatnické hoře na pouti. Každá pouť nám připomíná, že tady na zemi nejsme doma, přestože máme svůj dům, byt, zemí jenom procházíme. Je to jenom most. A právě to vydat se na pouť nám připomíná, že jednou opustíme svůj domov a půjdeme ne ke smrti, hrobu, ale k tobě Bože, a tak nám pomáhej, abychom na to nezapomínali ať jsme ve věku mladém, nebo středním, kdy nás svět různými směry ovlivňuje. Dej Bože, ať nás ovlivňuje tvé slovo, tvá nauka, tvoje blízkost. Ať dokážeme i my růst do pozice Jozua , který řekl: „Já a moje rodina zůstaneme věrni Bohu. Kéž by bylo hodně takových otců a matek, kteří se takto modlí a projevují. Kéž je hodně kněží, ale také otců, bratrů a sester, kteří dokážou říct s Petrem: „Pane, ke komu půjdeme? Chceme zůstat s tebou. A tak Pane díky za tvé slovo a milost. Kéž si ji neseme do svých domovů, práce, starostí, radostí všedního i svátečního života.“
Poté ještě požehnal lavičku, kterou věnoval Mikroregion Ostrožsko-Veselsko P. Zdeňkovi Stodůlkovi za jeho dlouholetou duchovní službu v tomto mikroregionu a za zvelebení poutního místa na Svatém Antonínku. Před samotným žehnáním arcibiskup řekl: „Jsem rád otče Zdeňku, že jsi přijal mou nabídku pomoct mně s prací na arcibiskupství, ale teď mám trošku strach, abys z Olomouce neutíkal na Blatnickou horu, že tady máš svou lavičku. Lavičku jsem ještě nikdy nežehnal, ale všechno bývá jednou poprvé. Bože, stvořil jsi nás jako muže a ženy a dal jsi nám nohy, abychom chodili, ale také víme, že jsme rádi s přibývajícím věkem, a na krásných místech, když se můžeme i posadit. Stojíme u nové lavičky, kterou z Mikroregionu Ostrožsko-Veselsko věnovali otci Zdeňkovi, prosíme tě, abys požehnal tuto lavičku a žehnal každému, kdo sem zavítá a usedne na ni, nebo ji bude vidět, aby pro něho byla znamením: Posaď se u Pánových nohou, zastav se, podívej se na svůj život z většího nadhledu tak, jako Marie, která sedávala u tvých nohou, kéž také každý, kdo sem zavítá, zakusí tvou posilu a povzbuzený se vrací domů. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána!“
Děkovnou pouť zakončila odpoledne adorace, kterou vedl arcibiskup Nuzík za účasti blatnického faráře P. Františka Krále a jeho kaplana P. Jindřicha Peřiny.
Okolo pěti set lidí zamířilo v sobotu 24. srpna 2024 do Campu Babí Hora, který se nachází v katastrálním území města Hluk na Uherskohradišťsku, aby se v rámci Dne pro rodinu zúčastnily Konference Rodina a její poslání. Hlavním hostem a přednášejícím byl katolický kněz P. Marián Kuffa ze Slovenska. Ve svých promluvách zaostřil na důležitost muže i ženy v manželském svazku a jejich společné poslání při výchově dětí. Na programu byly ranní chvály, modlitba růžence, čtyři přednášky P. Mariána Kuffy, modlitba Korunky k Božímu milosrdenství, mše svatá, adorace s hudebním doprovodem a závěrečná modlitba se zasvěcením rodin českého i slovenského národa. Závěrečnou adoraci se zasvěcením rodin v České republice i na Slovensku Bohu vedl a požehnání všem přítomným udělil nový uherskohradišťský děkan a farář P. Petr Bulvas. Zvlášť silný byl okamžik, když při adoraci před nejsvětější svátost oltářní poklekly tři manželské páry s dětmi na rukou a přimlouvaly se zástupně za všechny rodiny…
Po zveřejnění sedm let staré vzpomínky, kdy jsem vedla rozhovor v červenci roku 2017 rozhovor (celý rozhovor jezde ) s tehdejším čerstvým novoknězem P. Klimentem Tomášem Mikulkou, jsem se nechala na Facebooku vyhecovat především kamarádem kapucínským knězem P. Cyrilem Komosným, abych s tímto zajímavým mladým mužem udělala rozhovor po sedmi letech. Slovo dalo slovo a já dnes ráno vyrazila na Březovou (okres Uherské Hradiště), kde dominikánský kněz P. Mikulka právě končil čtrnáctidenní duchovní obnovu, kterou tam vedl pro mladé lidi z celé republiky. To jsem přitom ještě včera ráno vůbec netušila, že tento rozhovor budu dělat. Vlastně jsme se domluvili až večer a já v noci musela sednout k počítači a dát dohromady otázky.
VZPOMÍNÁNÍ NA BŘEZOVOU Když jsem dnes frčela přes Strání do Březové, vzpomínala jsem na to, kdy jsem do této vesničky kousek od slovenských hranic vlastně jela poprvé. Bylo to někdy okolo roku 2010. Jela jsem sem tehdy dělat reportáž do základní školy, která poskytuje na dálku individuální vzdělání dětem z celé naší země. Někteří přitom žijí třeba v Polsku, ale také Americe a jiných koutech světa. Mluvila jsem tehdy s ředitelem školy Ludvíkem Zimčíkem, který přišel s tímto geniálním nápadem vzdělávání na dálku. Dnes na škole funguje už i lyceum s možností složení maturity bez pravidelné školní docházky. Jednou jsem v Březové fotila také fašank a jednou tam jela do rodiny, která využívala hospicové péče Domácího hospice Antonínek. Z tohoto setkání vzniklo pro mne krásné přátelství s vnučkou, která babičce ve spolupráci s domácím hospicem pomáhala v posledních týdnech a dnech při odchodu na věčnost. V Březové jsem si také letos udělala zastávku při mém putování na Velký Lopeník. Fotky a text z toho výletu je zde.
ROZHOVOR PO SEDMI LETECH V dnešním ránu byla ale hlavním cílem mého putování fara, která v Březové stojí hned vedle kostela sv. Cyrila a Metoděje. Když jsem přijela na parkoviště u kostela, právě končila mše sv., kterou sloužil P. Kliment Mikulka. Neztráceli jsme čas, sedli ve farní kuchyni a začali si povídat, co všechno se za těch sedm let v životě dominikánského kněze odehrálo. A doopravdy toho není málo. Jakmile bude zpracovaný rozhovor, tak ho tady zveřejním. Zatím tedy alespoň pár portrétů o sedm let staršího bratra Klimenta a několik pohledů na krajinu na pomezí Moravy a Slovenska, kde svět zatím zůstal normální.
Už jsem asi fakt pamětník, protože 18. srpna 2024 odešla na věčnost další filmová hvězda mého dětství a mládí francouzský herec Alain Delon.
Když jsem v dávných 70. letech minulého století koukala na francouzské filmy s Alainem Delonem, tak by mne ani v tom největším snu a fantazii nenapadlo, že se s tímto mužem jednoho dne setkám, bude ode mne stát na půl metru a já na něj budu koukat skrze objektiv foťáku. Kdyby mně to tehdy někdo řekl, tak bych se mu upřímně vysmála a řekla, že je blázen. A přesto se to stalo. Jak k tomu došlo? Psal se rok 2008, já jsem byla regionální zpravodajkou hodonínského okresu týdeníku NAŠE Slovácko a do finále České MISS se tehdy probojovala Eliška Bučková ze Strážnice. No a to byl pádný důvod, proč zažádat o akreditaci a vydat se 2. února 2008 s tehdejším šéfredaktorem týdeníku, a mým dobrým kamarádem Ivo Cencingerem, do Prahy. Finále boje o nejkrásnější dívku naší země se tehdy poprvé uskutečnilo v prostorách pražského Letiště Ruzyně. Potkali jsme tam ten večer spoustu různých hvězd z oblasti sportu, umění, modelingu i řadu politiků. Hvězdou největšího kalibru tam ale tenkrát bezesporu nebyl nikdo jiný než právě francouzský herec Alain Delon. Číhala jsem proto, odkud přikráčí a měla jsem štěstí a novinářský čuch, když začal pohyb u jedněch bočních dveří, že jsem byla u hvězdy mého dětství snad první a cvakla ho hned, jak vcházel do haly ještě v kabátu. No a potom také s prezidentkou finálového večera Michaelou Maláčovou, modelkou Petrou Němcovou a samozřejmě při vyhlašování s tehdejší vítězkou finále Eliškou Bučkovou. Byl to jeden z těch novinářských zážitků, na které se nezapomíná a jsem za to moc vděčná, že jsem tam mohla být a vše dokumentovat. Alain Delon – moje velká hvězda mládí, tam byl ještě ve velmi dobré zdravotní i fyzické kondici. I když se mu už vryly do tváře vrásky a vlasy krapet zbělely, pořád to byl krásnej chlap. A tak mně zůstane navždy uchovaný v paměti. Děkuji na věčnost za všechny ty filmy, které natočil a dokázaly miliony diváků opakovaně pobavit. Čest jeho památce s přáním věčného života ve světle!
Připutovala ke mně moc smutná zpráva, že na věčnost odešel vynikající varhaník a hudební skladatel Zdeněk Pololáník. Bylo pro mne velkou ctí, že jsem se s tímto naprosto výjimečným mužem mohla před čtyřmi lety setkat v jeho domečku v Ostrovačicích, kde žil s manželkou Jarmilou. Bylo to jedno z těch setkání, na které člověk asi nikdy nezapomene. Proč? Protože jsem se mohla setkat a povídat si s naprosto výjimečným mužem. Rozhovor byl zveřejněný v Katolickém týdeníku 20. 10. 2020 v čísle 43 při příležitosti jeho 85. narozenin. Nesmírně si toho vážím… Oba manželé Pololáníkovi byli velmi milí a vstřícní. Původně mně přitom rozhovor vůbec dát nechtěl. Na setkání kývnul pod podmínkou, že nebudu klást otázky, na které už mnohokrát odpovídal do jiných médií.
Rozloučení v rodinném kruhu bude s mistrem v sobotu 17. 8. v 10.30 v chrámu sv. Václava a sv. Jana Křtitele v Ostrovačicích na Brněnsku. Pontifikální zádušní mši sv. pro širší veřejnost bude sloužit brněnský biskup Pavel Konzbul v katedrále na Petrově 21. 9. v 11.00.
Odpočinutí věčné dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá v pokoji…
Odpočinutí věčné dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá v pokoji…
V sobotu jsem se brzy ráno vydala do brněnské Starez arény na Vodově ulici v Brně za reportáží pro Katolický týdeník.Byla tam třídenní duchovní obnova, jejímž hlavním hostem byla letos šedesátiletá Mary Healy, profesorka biblistiky v kněžském semináři v Detroitu. Teologii studovala na několika univerzitách v USA, doktorát z biblické teologie získala v roce 2000 na Gregoriáně v Římě. Dlouhé roky předsedala ICCRS (nyní CHARIS – mezinárodní služba Charismatické obnovy), je autorkou několika knih a také misionářkou s velkými dary Ducha Svatého. Jistě není bez zajímavosti, že jako misionářka působila také v Rusku.
VZPOMÍNÁNÍ NA KONFERENCE PŘED 20 LETY První dojem po příjezdu na místo jsem měla jako z dob bezmála před čtvrtstoletím, kdy jsem začínala jezdit na Katolické charismatické konference. Poprvé jsem se jí zúčastnila v Třebíči, jednou v Ostravě a několikrát v Českých Budějovicích a poté také v Brně, kde je dodnes, ale já už tam poslední roky nejezdím. V těch prehistorických dobách nás bylo tisíc a poté počty účastníků rok od roku rostly. No a této víkendové duchovní obnovy v Brně se nyní o víkendu zúčastnilo okolo dvou tisíc lidí nejen z Moravy a Čech, ale také ze Slovenska. Pořádající tým Nadačního fondu CREDO úzce spolupracoval s Godzone ze Slovenska. V tomto směru jsem si zase připadala, jak kdyby se ocitla v bývalém Československu a bylo pro mne moc milé, že jsem slyšela slovenštinu nejen mezi účastníky, ale také z úst kapel a přednášejících i kněží. Můj dojem? Bylo to prostě vynikající! Dlouhé roky jsem nic lepšího nezažila. Vedle skvělých kazatelů se při chválách střídaly i vynikající kapely, které na mne byly sice trošku hlučnější, ale celkově to bylo super. A měla jsem velkou radost, kolik tam bylo mladých lidí s živým zájmem o Boha. Na programu byly přednášky, zpovědi, přímluvné modlitby, chvály, workshopy i mše svaté.
Níže zveřejňuji pár myšlenek, které v sobotním programu zazněly z úst Mary Healy.Hned v úvodu první přednášky zaostřila na knihu Genesis, stvoření světa, muže a ženy i důležitost života ve společenství: „Bůh řekl: „Není dobré být pro člověka, aby byl sám.“ To znamená, že jsme stvořeni pro vztah. Žádné lidské stvoření nebylo stvořeno, aby bylo samo. Nemůže se nám dobře dařit bez vztahů. Potřebujeme jeden druhého. První člověk byl ale sám! Uspal Adama a vzal jedno z jeho žeber a z něj učinil ženu a přivedl ji k muži a on promluvil: „Konečně! Kost z mých kostí a maso z mého masa! Bude se nazývat žena, protože byla stvořena z muže. V angličně man – woman. On byl tak nadšený! Objevil nejhlubší smysl svého bytí, což bylo milovat a být milován. Být ve vztahu lásky. Jakmile ji spatřil, zjistil, že jeho smyslem bytí je nabídnout se jako dar této ženě. Viděl, že byla úplně stejná jako on. Byla schopna přijmout jeho dar, že se mu odevzdává a ona se mohla dát jako dar jemu. Byli schopni mít spolu tento vztah lásky, mohli vidět smysl i tím, jak Bůh stvořil jejich těla. Když se podívali na svá těla – na mužské a ženské tělo, zjistili, že byli stvořeni pro spojení pro spojení v manželství, a když to Adam viděl, byl naplněn radostí. Vidíme tady hlubokou pravdu o lidských bytostech a stvoření Božího obrazu. Proč jsou stvořeni k obrazu Božímu jako muž a žena? Ve spojení muže a ženy jsou Božím obrazem. To je nejhlubší možná forma spojení. Spojení manžela a manželky je velmi hluboce zakotveno v manželství. Je to v jejich tělech. Objetí v manželství je znamení naprostého daru jeden druhému. Muž, který se dává ženě a žena, která se dává muži. Dar, který je na mnoha úrovních – emociální, psychologický, duchovní i fyzický. Je to mocné povolání, které Bůh vložil do nás lidí. Co s těmi, kteří nejsou povoláni do manželství? Já sama nejsem vdaná, jsem zasvěcená Pánu, což ale znamená, že jsem vdaná s jedním židovským stolařem z Nazaretu. Ti, kteří z vás jsou povoláni k celibátu pro Boží království, jsou vlastně povoláni do manželství, které je ale duchovní. Kněz je ženatý s církví, církev je nevěsta Kristova. Mnoho může být samotných, ale i tito tak jako všichni z nás jsme povoláni k tomu, abychom byli darem pro druhé ve všech našich vztazích. Příkladem podobnosti Bohu v tomto světě je rodina. Vidíme, jak je důležitá rodina ve vztahu k tomu, co bylo řečeno. To je pravda o tom, kdo od počátku jsme. Pokud se nepřítel bude snažit zničit lidské plémě, bude napadat rodinu, manželství, muže a ženu stvořené k Boží podobě. Nepřítel bude napadat lidské bytosti v nejhlubší části jejich identity. V tom, že byli stvořeni v Boží obraz.“
V další přednášce Mary Healy mluvila o evangelizaci:
MÍTBOŽÍ SRDCE PRO ZTRACENÉ „Získejme Boží srdce pro ztracené. Nemluvíme často o ztracených, ale měli bychom. Kdo jsou ztracení? Lidé, kteří nejsou s Bohem. Ti, kteří ho neznají. Ježíš řekl: „Široká je brána a snadná cesta, která vede do záhuby a mnozí kráčí touto cestou. A Boží srdce pro ně krvácí. Pán má s nimi obrovský soucit. On nás prosí: „Budeš mít, prosím, podíl na mém srdci pro ty ztracené?“ Existuje úzké propojení mezi přijímáním Boží moci a přijímáním jeho soucitu. Pokud nemáme srdce Boží pro ztracené, můžeme se modlit za spoustu věcí, možná máte takovou zkušenost, že se modlíte, modlíte a nevidíme příliš velké ovoce těchto modliteb, protože naše srdce není propojené s Božím srdcem. Proto máme prosit: „Pane, dej mi své srdce pro ty ztracené. Je jedna velmi mocná modlitba, ale je nebezpečná: Bože, ať je mé srdce zlomené tím, co láme srdce tvé.“ Je to nebezpečná modlitba, protože jestli se jí budeme upřímně modlit, začneme cítit Boží soucit a to bolí. Budeme cítit jeho soucit se ztracenými. K lidem, kteří jsou kolem nás a jsou zraněni, duchovní sirotci. Žijeme ve světě plném duchovních sirotků, lidí, kteří nevědí, kdo jsou, odkud jdou a kam, o čem je vlastně život a co znamená skutečná láska, a jak ji najít. A tak hledají na špatném místě a Boží srdce pro ně pláče. A my jsme někdy lhostejní. Jsme pozváni vstoupit do něčeho nového. Ta krása, svoboda, rados a to, že jsme synové a dcery Boží – naplnění jeho Svatým Duchem. Každý z nás na této zemi má přinášet přítomnost Boží, vůni Kristovu celému světu. Každý z nás tady má plnit svou roli v Božím plánu, která je jedinečná a nenahraditelná. Pán nás posílá do míst temnoty, zlomenosti, zmatku. Posílá tebe, abys přinášel světlo Kristovo, moc Ducha Svatého, vůni Kristovu. Pán říká: „Řekl jsi mně ano! Uvědomujete si, co jste řekli? Protože teď začíná dobrodružství a bude to úžasné. A nebude to asi tak, jak bychom očekávali, ale Pán bude s vámi. Teď bych chtěla mluvit o tom, jak můžeme být tomuto povolání věrni, abychom byli vyslanci krále Ježíše. Jsme vyslanci krále, máme přinášet přítomnost tohoto krále na místa, kde jsme. Máme předat slova našeho krále, jeho poselství. Ne nějaké jiné poselství. Svět by byl radši, kdybychom předávali jiné poselství. Svět po nás chce, abychom schvalovali určitě věci a neschvalovali jiné, ale my jsme povoláni k věrnosti poselství svému králi. A když mluvíme to, co nám předal náš král, jeho evangelium, jeho pravdu, dá nám moc, abychom to mohli opravdu předávat. A to nejen slovy, ale také skrze znamení, zázraky, uzdravení a proroctví. Bratři a sestry, jsme povolání, abychom kráčeli v pomazání našeho krále a v moci Ducha Svatého. Chcete to? Ano? Aleluja!„
Jedna část sobotního odpoledne byla věnována odpovědím na otázky mezi nimi zaznělo:
Jak postupovat, pokud se při modlitbě za uzdravení objeví démonická manifestace? „Je to proto, že nepřítel chce obrátit pozornost od Ježíše. On chce vyvolat strach a chaos. Nejlepší věc, kterou můžeme udělat, je nevěnovat nepříteli pozornost a místo toho věnovat pozornost člověku, za kterého se modlíme. Podívat se mu do očí, nemluvit s démonem, ale s tím člověkem – Božím dítětem. Když nám věnuje tento člověk pozornost, pokusíme se zjistit, jaká je jeho bolest, zranění, které otevřelo dveře pro vliv zlého ducha a modlíme se za uzdravení tohoto zranění. Vnitřní uzdravení je něco velmi krásného a křehkého. Co se týká vnitřního uzdravení, potřebujeme dobrý trénink a průpravu. Nejlepší průprava, kterou znám jekniha Neala Losano. Když se projeví démonické projevy v drsné podobně, nejsme schopni získat pozornost člověka, za kterého se modlíme a on je mimo kontrolu, potom potřebujeme pomoc, ale ani tak se nebojte. Ježíš nám neříkal nikdy, že bychom se měli ďábla bát! Máme mít jen bázeň Boží – bázeň z lásky, protože on je svatý a my ho milujeme.
Jak chápat Ježíšova slova „Vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne.“ Máme na sebe vzít i svou nemoc? „To je velmi důležitá otázka. Ježíš nám řekl, že pokud chceme být jeho učedníky, máme na sebe vzít svůj kříž a následovat ho. Kříž může být i nemoc. Bůh může udělat ale něco dobrého i z čehokoliv zlého pro ty, kdo ho milují a důvěřují mu. On je schopen udělat něco dobrého z čehokoliv. I skrze naši nemoc nás může očistit, může růst naše pokora, soucit, může nás to otevřít pro jeho milost. Může nás to vést k modlitbě za druhé. Moje nemoc může být také zdrojem milosti pro druhé. To všechno je pravda, ale někdy děláme určitou chybu, když si myslíme, že za uzdravení bychom se modlit neměli. A to je chyba. Ježíš nikdy neřekl, abychom se nemodlili za uzdravení. Můžeme v lásce přijmout kříž a zároveň se modlit za uzdravení. Nikdy bychom neměli váhat s prosbou o uzdravení. Pán má mnoho způsobů, jakým nám dává své kříže a nikdy bychom neměli váhat s prosbou o uzdravení. Pamatujme, když prosíme, že Bůh má jen dvě odpovědi: „Ano, buď uzdraven.“ A druhá: „Budeš uzdraven později.“ Není nikdo, koho by nechtěl uzdravit – dnes, zítra anebo při vzkříšení poslední den. On je náš uzdravitel a jeho bolí, láme mu srdce, když o to neprosíme. Nabízí se ale otázka, proč někteří lidé nejsou uzdraveni a jiní ano. Nevíme, proč tomu tak je. Pán ve své nekonečné moudrosti a nekonečné lásce vidí i věci, které my vidět nemůžeme, vidí celý obraz. My nejsme schopni odpovědět na otázku, proč někdo nebyl uzdravený. Co můžeme udělat? Nevzdávat se a prosit dál, protože Ježíš nikdy neřekl, když neuvidíš výsledek své modlitby, přestaň se modlit. Řekl naopak: „Pros dál!“ Jako ta vdova, která nepřestávala tlouct na dveře soudce až nakonec vstal a dal ji, co chce. Někdy se musíme ptát Pána: „Pane, modlím se tak, jak ty chceš? Mám se modlit nějak jinak? Je něco jiného, oč bychom měli prosit? Pane, prosím, aby moje modlitba byla ve spojení s tvým královstvím.“ A když nasloucháme, Duch Svatý nám ukáže jiný způsob, jak se máme modlit.
V 19. kapitole Matoušova evangelia – 12. verši se píše, že jsou lidé, kteří nejsou od narození manželství schopni. Mohl Ježíš myslet skupinu LGBT? „Jsem ráda, že mohu na toto odpovědět. Musím říct jasně, že se v dnešní době snaží spousta lidí přepsat Boží slovo. Přizpůsobit Boží slovo současné kultuře. Místo, aby dovolili, aby Bůh, který nás stvořil, sám za sebe promluvil. Bůh, který nás miluje a vždy touží po tom, co je pro nás dobré, co nás učiní šťastnými. Bůh vytvořil manželství i to, jak jsou stvořena naše těla pro jednoho muže a ženu, aby bylo plodné a životodárné. Co tedy ten biblický úryvek? V původním textu je: „Někteří se narodili jako eunuchové. Mluví tam o tělesných defektech. Mluví také o tom, že někteří lidé mají něco takového, protože jim to způsobili lidé. Nemluví o přitažlivosti lidmi stejného pohlaví, ale i kdybychom jeho slova aplikovali na přitažlivost lidí stejného pohlaví, byl by to těžký kříž. Platí pro ně stejně jako pro člověka, který je tělesně eunuch, že jsou povolaní k čistotě. Jsou voláni k tomu, aby prožívali svou sexualitu tak, jak to pro nás Bůh připravil. To znamená, že sexuální spojení je určeno pouze pro muže a ženu v manželství. Lidé, kteří vnímají přitažlivost k osobám stejného pohlaví, jejich touha je nasměrována nesprávně a děje se to díky pádu našich prvních prarodičů. Všichni máme určitý nepořádek, co se týká toho, po čem toužíme. Všichni občas prožíváme touhy, které nejsou dobré a správné. Odpověď není, že se máme své touze poddat, ale odpověď je, že se máme obrátit k Pánu a dovolit mu, aby nás očistil, uzdravoval, a když je to těžké, prosíme Ducha Svatého, aby nám pomohl a on nám dá svou sílu. On volá každého z nás, abychom žili život svatosti. Ať už máme v sobě touhu po osobách stejného pohlaví anebo jakoukoliv jinou touhu, která není v pořádku a v souladu s Božím plánem. To nás vede k tomu, abychom Bohu důvěřovali. Nikoliv k tomu, abychom dělali to, o čem nám Pán říká, že to dělat nemáme. K homosexuálním aktivitám Bůh říká: „To nedělejte, není to pro vás dobré, nepovede vás to k životu.“ Ježíšovo povolání není vždy snadné, ale je vždy dobré. A vždy nás vede k životu.“
Může se stát, že by někdo dar uzdravování vůbec neměl? Řekla bych, že ne, protože základem modlitby za uzdravení, důvod, proč se za uzdravení modlíme, není ten, že nám Ježíš dal dar uzdravení. Já jsem si neřekla: „Myslím, že mám dar uzdravení, tak se budu za uzdravení modlit! Modlíme se za uzdravení, protože Ježíš řekl: „Běžte a hlásejte Boží království, uzdravujte nemocné, běžte a hlásejte evangelium! A tato znamení budou doprovázet ty, kteří věří – budou vkládat ruce na nemocné a ti budou uzdraveni. Je to Ježíšův příkaz. Toto přikázání dal všem svým učedníkům! Takže se můžeme všichni modlit za uzdravení a očekávat, že Bůh bude uzdravovat. Je to podobné jako s přirozenými dary. Děláte chyby, učíte se z nich, ale trénujete dál a postupně tato schopnost roste. Někteří lidé mají úžasné obdarování k tomu, aby například hráli fotbal a někteří lidé mají velký dar uzdravování, ale znamená to, že nikdo jiný se za uzdravení nemůže modlit a vidět uzdravování? Jako kdyby nikdo jiný nemohl hrát fotbal. Každý může hrát a každý se může modlit.„
Na závěr sobotního dne před modlitebním večerem, při kterém došlo k mnoha fyzickým uzdravením, o nichž účastníci svědčili, Mary Healy řekla: „Jsem zcela fascinována, co Bůh koná v České republice a na Slovensku. Aktivity Creda v České republice a Godzonu na Slovensku jsou úžasné! Ti lidé dali svůj život Bohu. Modlete se za ně. V Americe něco podobného nemáme.“
