Dnes začaly pod názvem Duše Slovácka další exercicie na Svatém Antonínku s karmelitánským knězem P. Vojtěchem Kodetem. Hned první den na poutní místo nad Blatnicí pod Svatým Antonínkem zamířilo bezmála 700 lidí. Jak uvedl blatnický farář P. František Král, věřící se na Slovácko sjeli od Aše až po Košice. Program začíná každý den v 8.45 modlitbou růžence. První přednáška je v 9.30, druhá v 11.30 a třetí po obědu v 15.00. Mše svatá následuje v 17.00 a program uzavírá vždy od 19.00 hodinová adorace, kterou vede za doprovodu blatnické scholy P. Kodet. V mezičasech volna, kdy je prostor na svačinu, oběd i večeři, je možné využít čas k přímluvné modlitbě nebo ke svátosti smíření. Tyto služby jsou zájemcům nabízené v prostoru křížové cesty. V neděli, což je poutní den ke cti sv. Petra a Pavla, bude mše svatá výjimečně v 15.00 a přednáška potom v 17.00. Slovenské misiefilmom.sk vše nahrávají, takže videa bude možné časem zhlédnout nejen na jejich webu, ale také na stránkách www.vojtechkodet.cz a stránce blatnické farnosti www.antoninek.cz
Na Hlavní pouť ke cti sv. Antonína Paduánského na Blatnickou horu připutovaly tisíce lidí. Svatý Antonínek po celý den zalévaly sluneční paprsky, a tak se nikomu nechtělo ani domů.
V nedělním dopoledni si mohli poutníci vybrat účas ze tří mší svatých. První byla už v osm hodin v kapli sv. Antonína Paduánského a hlavním celebrantem byl spirituál Kněžského semináře v Olomouci P. Vladimír Schmidt. Dále s ním za oltářem sloužili spirituál Kněžského semináře Olomouc P. Antonín Hráček, biskupský vikář pro evangelizaci P. Zdeněk Stodůlka, spirituál Stojanova gymnázia Velehrad P. Radim Kuchař a rektor Arcibiskupského kněžského semináře Olomouc P. Vít Hlavica. Druhou mši sv. sloužil již v přírodním areálu tradičně farář z Ostrožské Lhoty za své farníky P. Miroslav Reif. Hlavním celebrantem následující poutní bohoslužby byl pražský biskup Mons. Zdenek Wasserbauer. Odpoledne potom po svátostném požehnání sloužil závěrečnou mši svatou Hlavní pouti ke cti sv. Antonína Paduánského blatnický farář P. František Král. Ještě před tím se mohli zájemci zúčastnit besedy s pražským biskupem Zdenkem Wasserbauerem a zeptat se ho na vše, co je zajímalo. Ocenění Bílá růže P. Antonína Šuránka , služebníka Božího letos předala předsedkyně Matice svatoantonínské Hana Cenková Vladimíru Křivánkovi z Ostrožské Lhoty, Františkovi Polehňovi z Ostrožské Lhoty a Josefovi Petraturovi z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Spolu s předsedkyní oceněným pogratulovali pražský biskup Zdenek Wasserbauer a blatnický farář P. František Král.
Stovky lidí dnes zamířily odpoledne na Svatý Antonínek, aby zde při mši svaté všichni oslavili svátek patrona tohoto nádherného poutního místa svatého Antonína Paduánského. Více než hodinu před začátkem mše svaté v prostoru křížové cesty pod širým nebem bylo k dispozici mnoho zpovědníků. Hlavním celebrantem mše svaté byl děkan z Nového Mesta nad Váhom P. Blažej Čaputa. Po jeho boku za oltářem bylo dalších devět kněží z Moravy i ze Slovenska. Chybět nemohli domácí farář P. František Král a blatnický kaplan P. Jindřich Peřina. Domácí pouť si nenechal ujít ani biskupský vikář pro evangelizaci a moderátor společenství donátorů olomouckého arcibiskupství P. Zdeněk Stodůlka, který byl v Blatnici pod Svatým Antonínkem dlouholetým farářem, takže se vlastně vrátil jakoby domů.
Hlavní celebrant a kazatel P. Blažej Čaputa sve své promluvě mimo jiné řekl: „Přiblížilo se Boží království? Vnímáme to? Cítíme to kolem nás, že Boží království už tady je? Je zde více dobra? Nejsou války, rozumíme si, odpouštíme, jsme v jednotě a sladění? Možná si řekneme, že vidíme spíše opak. Je zde mnoho zla, nepokoje… Kde je to Boží království? Kraluje Bůh, anebo ne? Kdo vítězí? Ten zlý anebo Boží síly? Někdy se zdá, že je Boží království daleko. BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ V čem vlastně spočívá Boží království, které hlásali apoštolové? Nespočívá jen v nějakých venkovních strukturách, ale v tom, že Bůh kraluje v mém srdci. A to musím dovolit, protože mám svobodu. Nikdo mne k tomu nemůže donutit. Boží království je proto tam, kde mu svobodně řeknu: „Ano, vstup Pane a buď králem mého života. Vládni nad mými myšlenkami, mými rozhodnutími, buď pánem a králem v mých vztazích s lidmi. V tom, jak se chovám na veřejnosti i v soukromí a tichosti. Pane, vládni mému srdci tak, jak si sám představuješ.“ Toto je Boží království v srdci, kdy se mu podřídíme a řekneme, že chceme to, co chce on. Takto začíná Boží království v našich srdcích. Pokud se potom sejde více takových lidí, začíná Boží království i v našich společenstvích a vztazích. Jsme ale svobodní a mnozí se mohou rozhodnout jinak. My ho hledáme někde venku v dálce a přitom je už v nás. Svatý Augustin v knize Vyznání říká: „Bože, já jsem tě hledal venku a ty jsi byl uvnitř. Boží blízkost je v našem nitru. Od křtu nepřebývá Bůh kdesi ve vesmíru, ale v mém srdci. Svatý Augustin také řekl, že Bůh je mu blížeji než on sám sobě. Bůh nám dává pocítit, že nás miluje, že je jeho láska blízko nás. SVĚTCI A POUTNÍ MÍSTA Dává nám také společenství svatých, dává nám světce, jejich lásku a přímluvu. Přes nich můžeme zakoušet Boží blízkost, Bůh mne miluje, chrání mne, uzdravuje a proměňuje můj život. Poutní místa jsou takovým duchovním prostorem, kde je možné přes blízkost světců, Panny Marie, svatého Antonína a dalších svatých zakoušet, že je Bůh blízko, chce ještě něco dobrého vykonat v mém životě, chce ho proměnit. Bůh se dává zakusit, že se Boží království přiblížilo i přes přímluvu světců. Světci nám mohou pomoct v různých situacích, pokud se k nim modlíme skutečně s vírou. PO 800 LETECH ZACHOVALÝ JAZYK Je zajímavé, že se z těla svatého Antonína Paduánského zachoval po 800 letech jeho jazyk. Proč právě tato část těla? Pravděpodobně proto, že tuto část svého těla tento světec nejvíce posvětil ve svém životě. Měl dar hlásání Božího slova. Když ho lidé odmítli, kázal při moři rybám, které ho poslouchaly. Dal svůj jazyk k dispozici hlásání dobra, proto se zachoval jako vzácná relikvie. JAKÝ JE NÁŠ JAZYK? Mohli bychom se zamyslet nad svým jazykem. Jaký je? Svatý Jakub ve svém listě říká: Když si někdo myslí, že je zbožný, ale svůj jazyk nedrží na uzdě, tak je jeho nábožnost marná. Proto je dokonalý muž, který když ovládne svůj jazyk, ovládne i své celé tělo. Dokonalý člověk je pomalý v hněvu, rychlý v naslouchání, pomalý v řeči a posuzování. Mnohé naše hříchy jsou hříchy jazykem. Jak používám svůj jazyk? Pro dobro anebo pro zlo? Vychází z mých úst slova, která budují vztahy, přináší balzám do smutného a zraněného srdce? Umím svými slovy ohlásit Boží pravdu, napomenutí, nepoužívám svůj jazyk příliš často na kritizování, posuzování, pomlouvání, odsuzování, nejsou má slova zraňující a ubližující? Co vychází z mého jazyka, z mých úst? Přistupujeme ke svatému přijímání, kdy kněz položí eucharistii na můj jazyk. Ježíš chce přijít na jazyk, který je posvěcený dobrem, hlásáním dobrých věcí. Toto by nám mohlo pomoct, když nás jazyk lechtá, abychom řekli něco zlého. POSVĚCENÍ NAŠEHO JAZYKA Potřebujeme jazyk posvětit a ovládat, aby z něj vycházelo něco dobrého, co přináší užitek. Je to dobrá inspirace ze života svatého Antonína? Boží království se přiblížilo. Ať z našich úst vychází slova, abychom byli lidmi Božího slova, aby se s námi lidé rádi setkávali. Pane, ať se tvoje království přiblíží do našich rodin, srdcí, prosíme tě, proměň naše srdce. Svatý Antoníne Paduánský, oroduj za nás a za posvěcení našich jazyků.„
Ve středu 11. června tomu bude přesně dvacet let, co po těžké nemoci na věčnost odešel P. Miroslav Bachan z Ostrožské Lhoty. Zveřejňuji zde text, který jsem o tomto knězi poté napsala.
Otec Miroslav Bachan nám ukázal, žemáme v životním boji vytrvat až do konce
Otce Miroslava Bachana jsem poznala v době, kdy už mu vážné onemocnění značně ztěžovalo život. Občas jsme se potkávali v kapli svatého Antonína na Blatnické hoře nebo při mši svaté v Ostrožské Lhotě. Dlouhou dobu chodil s ovázanými prsty, z nichž mu později lékaři amputovali některé články. Přestože hubl a časem už i špatně chodil, jeho pevný a jasný hlas dával při kázáních tušit, že nemoc nezlomila silného ducha. O to víc mě překvapilo, když Mirek jednou před Vánocemi do Svatoantonínského poutníka napsal naprosto otevřené svědectví o vnitřním boji člověka v těžkém utrpení. Čtenářům se tehdy svěřil s obrovskými bolestmi, které musel nést a překonat. Velmi se mne dotkla především pasáž, v níž popisoval, jak do poslední chvíle věřil, že Bůh zasáhne a amputace prstů na rukou nebude nutná. Vždyť se za něj modlilo tolik lidí… Nestalo se tak. Boží vůle byla jiná. Po chirurgickém zákroku stál u okna (myslím, že to bylo ve čtvrtém patře) Motolské nemocnice a zvažoval, má-li skočit nebo ne… K myšlenkám na skoncování s utrpením ho dohnaly neskutečné bolesti.Když jsem tehdy před Štědrým dnem Mirkovo svědectví četla, pochopila jsem, že i kněz je jen člověk, který v krajních životních situacích může uvažovat o sebevraždě, stejně jako řada jiných lidí. Někdo pokušení podlehne, ale Mirek přes stupňující se zdravotní obtíže vydržel. Dokázal přes všechny útrapy vzít na ramena svůj kříž a nést ho až do konce. Tím nám zanechal odkaz: když nám bude nejhůř, když se budeme cítit totálně na dně a bude se nám zdát, že nic v životě nemá smysl, vzpomeňme na zápas, který provázel Miroslavovo nesení kříže až do posledního výdechu. Svůj život předčasně nezabalil a bojoval až do konce. A tak, přestože je už fyzicky mrtvý, dá nám vzpomínka na otce Miroslava sílu zvednout se a jít dál. Ono i utrpení má svůj mimořádný smysl. Mnozí se určitě zeptají, jaký. Tady na zemi odpověď ve většině případů nenajdeme. Všechno pochopíme až na věčnosti. Lenka Fojtíková
A tento text zveřejnily Slovácké noviny po jeho pohřbu…
V pátek se v Ostrožské Lhotě zastavil čas
Lenka Fojtíková Ostrožská Lhota•V pátek odpoledne se v Ostrožské Lhotě na několik hodin zastavil čas. Ulice, pole i zahrádky zely prázdnotou. Do posledního místa byl ale zaplněný farní kostel svatého Jakuba Staršího. Stovky lidí se přišly rozloučit s místním knězem Miroslavem Bachanem, který zemřel v nedožitých sedmatřiceti letech. Při smutečních projevech, v nichž přítomní vzpomínali přátelskou, veselou a dobrosrdečnou povahu mladého muže, se leskly slzy v očích i otrlým chlapům. Otec Miroslav se narodil 27. července 1968 v Uherském Hradišti. 29. října 1994 přijal v Olomouci jáhenské svěcení. Jáhenskou službu pak vykonával v Rožnově pod Radhoštěm, Troubkách a Uherském Hradišti. Kněžské svěcení přijal v kostele sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti v roce 2000. Již od třinácti let statečně bojoval se svou vážnou nemocí. „Uměl být oporou druhým v nelehkých životních situacích, protože sám moc dobře věděl, co je utrpení. Své duchovní poslání dokázal spojit s láskou k přírodě a to zejména na dětských táborech,“ řekl při pohřbu starosta obce Antonín Jelének. „Přestože otec Mirek velmi trpěl, nedával svou bolest druhým najevo,“ připomněl správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka. „Jednou se mi svěřil, že veškeré své utrpení obětuje za olomouckou arcidiecézi, na kterou byl velmi hrdý,“ řekl mimo jiné arcibiskup Jan Graubner. Spolužáci zase vzpomínali, že při posledním setkání pětatřicátníků tehdy otci Mirkovi mnozí záviděli jeho nezdolný optimismus. I když v posledních letech závažné onemocnění P. Bachanovi značně ztěžovalo život, snažil se sloužit lidem i Bohu, jak jen to šlo. Pokud mu to zdravotní stav dovoloval, sloužil až do posledních sil každé nedělní odpoledne mše svaté v kapli svatého Antonína na Blatnické hoře. Nemohl proto chybět ani při založení Matice svatoantoníské a při následném zvelebování poutního místa. Jeho smrt je pro zdejší kraj velká ztráta.
O polských Sopotech jsem slyšela poprvé jako malá holka, když zde Helenka Vondráčková získala v Opeře Lešna v roce 1977 s písničkou Malovaný džbánku jednu ze svých nejprestižnějších cen Grand Prix 77. Možná jsem tehdy věděla, že je to někde na severu Polska. Ani tušení jsem neměla o tom, že je v Sopotech hlavním turistickým lákadlem nejdelší dřevěné molo v Evropě s délkou 511,5 metrů. V dnešním ráno jsem se po něm procházela a je úsměvné, že když jsem tam dorazila před osmou hodinou ranní, tak jsem tam byla až na pár jedinců sama! To se mohlo stát jen díky tomu, že ještě nejsou prázdniny, navíc jsem tam byla ráno ve všední den. A já miluju místa, kde nejsou davy. O půl deváté už se hrnula první skupina školních výletníků. To už jsem se ale pomaličku vracela a mířila na hlavní ulici s cílem nafotit Křivý domek, nasnídat se na zahrádce nějaké restaurace, které jsou tam jedna vedle druhé, a pomalu se vrátit na svou základnu v Gdaňsku. Při cestě vlakem do Sopot jsem se raději zeptala jedné spolucestující, kdy mám vystoupit, protože například Gdaňsk nabízí hned několik možností, kde lze vystoupit. No poradila mně tak, že jsem nevystoupila v centru města, jak jsem měla v plánu, ale kdesi na kraji města. A tak jsem valila nejdříve okrajovou čtvrtí Sopot a aspoň si prošla i kus lokality bokem centra města. Vlastně jsem šla parkem, kde cestu lemovaly lázeňské domy s krásnou architekturou, která je v Sopotech zase úplně jiná než v Gdaňsku. Jaká? No prostě taková lázeňská. Však mrkněte na fotky. Chtěla jsem si samozřejmě vyfotit i Křivý domek, který jsem nejdříve úspěšně přešla, protože ho částečně kryjí dva vzrostlé stromy v předzahrádce. Za mého ranního příchodu na molo byly prázdné i přilehlé pláže. Lidé se na nich začali ve větším množství objevovat až při mém odchodu. Moře na mne působilo nějak tmavě a převalovalo se líně, jakoby se mu nic nechtělo. Pláže byly obří. Celkově to ve mně nevzbudilo touhu zajet si sem válet se u moře s koupáním a opalováním. Voda prostě nebyla žádný tyrkys, jak to známe z Řecka, Karibiku, Turecka či Sardínie. Možná velkou roli sehrálo dnešní počasí, kdy bylo pod mrakem. Nicméně s dohledem na molo a obří pláží před sebou stojí luxusní pětihvězdičkový hotel Grand. Díky přepychovému zařízení a úžasné poloze přímo na pláži přilákal v minulosti některé slavné hosty. Byli mezi nimi Marlene Dietrich, Greta Garbo, Fidel Castro, Charles de Gaulle, Adolf Hitler nebo Vladimír Putin. Hotel nezůstal utajený ani českým hvězdám. Navštívili ho třeba Karel Gott a vzkpomínaná Helena Vondráčková. Já jsem tedy hotel Grand nenavštívila, ale dala jsem si vynikající snídani v jedné restauraci na pěší zóně Monte Cassino, které místní říkají Monciak. Až do dneška jsem netušila, že historie lázeňských služeb zde sahá až do 16. století. Největší boom lázeňských hostů ale Sopoty zažily až před první světovou válkou, kdy si sem našlo cestu 20 000 lázeňských hostů. Lázeňskými ingrediencemi Sopot jsou zdejší klima a přírodní solanka, což je chlorido-sodná, jodidová a bromidová voda. Léčí se zde nemoci oběhového systému, dýchacího systému, revmatologie, problémy páteře a periferních kloubů, osteoporóza a obezita. Kromě toho mohou návštěvníci využít talasoterapii při procházkách podél mořského pobřeží, helioterapii při lenošení na pláži a terénní terapii při pěších túrách v lesích Morénové vysočiny. Tož tak… Když jsem šla v parku ráno okolo kašny, kde z trubek vytékala léčivá voda, neměla jsem odvahu ji ochutnat, protože jsem nevěděla, jak by na to zareagovaly moje vnitřnosti. Při cestě zpět jsem zase nějak instiktivně bez navigace našla kousek od pěší zóny vlakové nádraží, které bylo ukryté v nákupním středisku. Bylo to pro mne milým překvapením, že nemusím zase valit do okrajové části, kde jsem ráno vystoupila. V Gdaňsku jsem byla zhruba za dvacet minut a už prošlapanou cestou valila na ubytování. Po cestě jsem se zastavila ve včerejší cukrárně, ale tam mne dnes těžce zklamali. Objednala jsem si Mojito a přinesli mně vodu s citronem, cukrem, pár lístky máty, z nichž byla polovina hnědá, bez bílého rumu, do toho zapíchli papírové brčko a zmrzlinu z kornoutku museli na mé přání předělat do skla. Vrcholem ignoranství bylo, když do ní zapíchli lžičku-nelžičku také z lisovaného papíru či dřeva? No celé docela hnus. To vše podáváno v opravdu v nádherném interiéru, což byla velká škoda, že to tak pohnojili… Jdu balit. Zítra mne čeká cesta zpět do reality. A nakonec se vyplnila předpověď meteorologů. Po mém návratu na ubytování se venku rozpršelo. Dešťové kapky mně ale nezastihly venku, takže jsem moc vděčná, že jsem si mohla výlet užít včera se sluncem nad hlavou a dnes sice podmrakem, ale pořád bez deště.
Dnes jsem se probudila do slunečného rána a rozhodně mé tělo nemělo potřebu válet se v posteli, proto jsem vyrazila docela brzy do ulic a stihla jsem toho doopravdy hodně. Nejdříve jsem zamířila na hlavní vlakové nádraží, abych si cestu prošla ulicemi města pěšky, když jsem se včera nechala odvézt taxíkem. A bylo to krásné poznávání města. Podobně jsem to měla i v Římě. Nakonec jsem vypnula navigaci a šla po „čuchu“. To je taková moje metoda a dnes to tedy vyšlo a nebloudila jsem. Nádraží jsem si vyfotila v pěkném světle a jeden cvak dala i krásné nádražní hale. Na informacích jsem se dozvěděla, že do nedalekých Sopot jezdí vlaky každých deset minut. Proč mne to zajímalo? Protože tam chci zítra zamířit, i když bude podle předpovědi pršet. Prý je to krásné lázeňské město a mají tam nejdelší dřevěné molo v Evropě, které má délku 511 metrů. Ale zpět k mému dnešnímu průzkumu města. Hned naproti nádraží přes hodně rušnou čtyřproudovou silnici je obchoďák Biedronka, což je něco jako náš Kaufland a podobné obchody. Zastavila jsem se tam na menší nákup a omrknout, co tam mají. Pokud někdo jezdí na nákupy do Polska, tak mně se nezdá, že by to tady bylo oproti nám nějak extra levnější. Koupila jsem si pečivo, něco k tomu, láhev džusu Cappy a tři banány. Nákup mě vyšel zhruba na dvě stovky. Netuším, jestli by to u nás bylo dražší. Při cestě zpět do mého přechodného bydliště jsem navštívila kostel sv. Kateřiny a hned vedle omrkla kostel sv. Brigity, který byl v době mého toulání městem ještě zavřený. Od 15 hod. se tam ale měla modlit Korunka k Božímu milosrdenství. Potom už jsem zcela jistě přistála v mém apartmánu, kde jsem odložila nákup a valila fotit úžasnou architekturu podél řeky Motlawy, kde bylo dopoledne logicky jiné světlo než ve včerejším podvečeru. Od vody byla mým dalším cílem věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Věděla jsem, že se tam může jít až od 10 hodin. Na věž vedlo 400 schodů, a když jsem se drápala se svou nadváhou nahoru, funěla jsem jako prase z bukvic, jak říkával můj taťka. Ale zvládla jsem to a ta panoramata na město byla úžasná. Zase jsem cvakala a zažívala hrůzu, aby mně při focení nevypadnul z ruky mobil, protože to by bylo po něm.. Dalším cílem mého dnešního putování bylo Muzeum druhé světové války. Co mne v atypické stavbě překvapilo, bylo, že jsem u pokladny nemusela platit lístek. Vyjeli mně ho zdarma a přitom na webu je uvedené, že dospělý zaplatí 29 zlotých, což je nějakých cca. 180 Kč. To se nekonalo. Expozice je luxusně udělaná a připomíná zrůdnost nacismu. Onu šílenou prokletou dobu připomínají obří historické černobílé fotografie i filmy. V jednom okamžiku se návštěvník také ocitne v kulisách židovského gheta. Celá expozice na mne působila šíleně depresivně, protože o hrůzách druhé světové války a nacismu jsem v mládí přečetla kilogramy knížek a viděla spoustu dokumentů i filmů z oné doby. Dělalo se mně tam proto až fyzicky špatně. Jakmile jsem se dostala ven, zamířila jsem do cukrárny nedaleko kostela sv. Brigity a sv. Kateřiny, abych si trochu osladila život. Až když jsem měla vybraný mls na stolečku předzahrádky, zjistila jsem, že jsem si z široké nabídky cukrárny vybrala jogurt s malinovou vrstvou na dně a to vše zasypané vločkami. Zrovna na tomto v poslední době ujíždím doma. K tomu jsem si objednala capuccino. Slečna se ptala, jestli velké a já na to, že normální a nakonec to byl podle mne obří kýblík. No a na zapití Prosecco – však mám dovču – ne? No a potom jsem se vrátila do kostela sv. Brigity, kde začal duchovní program, který zakončila mše svatá. Po skončení jsem ještě chvilku zevlovala na lavičce a sledovala cvrkot na pěší zóně. Krásný den to zase byl a viděla jsem spoustu krásného. Uvidíme, co přinese zítřek.
Do Gdaňska na severu Polska jsem se chystala už v červenci roku 2023. Tehdy mně ale při focení pohyblivých dun v Sloviňském národní parku v polské Lebě – po polsky je to Słowiński Park Narodowy – totálně kleklo koleno, takže jsem se domů tehdy musela vrátit po pár dnech pobytu. Více o tom píšu tady. Z Leby jsem si tehdy chtěla udělat do Gdaňska jednodenní výlet vlakem, i když jsem na sever Polska přijela autem. Letos jsem zvolila úplně jinou dopravu. BALTIC EXPRESS Když jsem se vloni koncem roku dozvěděla, že do Gdaňska jezdí z České republiky přímý vlak – Baltic expres, úplně mne to nadchlo. Rozhodla jsem se že vyzkouším po letech vlakovou přepravu a budu si moct dát třeba v jídelňáku nejen nějaké jídlo a při tom se kochat pohledem z okna na míjející krajinu, ale třeba i drink k tomu. A tak jsem dnes v 5.11 vyrážela z Moravského Písku směr Otrokovice, kde jsem přesedla na rychlík, který mne přepravil do Ústí nad Orlicí, odkud jsem pokračovala Baltic expressem a potom už valila po kolejích přímo na Gdaňsk Glowny – to vše za 1 024 Kč. Ve vlaku bylo připojení na internet a docela to šlo, takže jsem vytáhla počítač a napsala jeden článek pro Katolický týdeník, vyřídila maily a šmejdila trochu po webu – přečetla nějaké odkazy, co mně poslali v minulých dnech kámoši a já na to neměla doma čas. A tak mně cesta docela příjemně ubíhala. Velkým zklamáním byl jídelní vůz, na který jsem se těšila, protože na území naší republiky jídelňák nahradila paní s vozíčkem, co nabízela něco málo na zub i pití. Do jídelňáku, který se k nám připojil až na území Polska, jsem tedy vyrazila, když už jsem za sebou měla nějakou hodinu cesty. Ještě, že jsem si vzala malou sváču! Nabídka v jídelňáku mne ale těžce zklamala a navíc byl tento vagon narvaný hladovými a žíznivými lidmi, takže jsem si zakoupenou tortilu odnesla na své rezervované místo v tzv. otevřeném vagonu. Při cestě jsem procházela vozy první třídy a zjistila jsem, že to tamní cestující moc nevyhráli, protože tyto vagony byly dost plné a navíc to byla tzv. kupéčka, i když jen s šesti sedadly, mně bylo lépe ve dvojce v tzv. otevřeném vagonu (ne bez střechy, ale bez kupé, aby nedošlo k nedorozumění…). KOMPLIKACE S PINY V Gdaňsku jsem si před nádražím poprvé v životě zavolala Uber a bylo to super. Borec (zřejmě Ind) dojel za pár minut v Toyotě a odvezl mne na místo ubytování za 14 zlotých, což je necelá stovka. Byly to sice jen cca. dva kilometry, ale mně se prostě s kufříkem a taškou nechtělo valit pěšky a ani se kodrcat MHD. Další moje premiéra byla, že jsem nejela do hotelu, ale apartmánu, kde jsem se neměla vůbec setkat s majitelem. Ten mi poslal instrukce (asi kilometrový mail), jak se dostat za pomocí přiložených kódů přes bránu na dvůr, schodiště až do bytu a co se smí a nesmí dělat. Toho jsem se fakt obávala, že to nedám, protože instrukce poslal v polštině a překlad nebyl zase tak dokonalý, jak bych potřebovala. Zasekla jsem se, jak jsem očekávala, už u brány, kterou se mně nepodařilo za pomocí PINu otevřít. Volala jsem majiteli, ale odpověděla mně „plechová huba.“ Stála jsem před železnou branou a přemýšlela o tom jak ji ve svých jednašedesáti přelezu i s kufrem a taškou. A najednou se otevřela, protože vjíždělo na nádvoří nějaké auto. Tak jsem tam honem napochodovala a našla své schodiště, kde to zase chtělo PIN! Moje nervy – a zase mně to nešlo! Tak jsem poprosila řidiče auta – mladého borce ve věku mých synů, jestli by to nezkusil otevřít. Měl byt zrovna ve stejném schodišti, takže mně poučil, že nejdřív musím nahodit číslo potom klíč a teprve poté PIN – hurááá!!!! Další PIN byl přímo na klice bytu – moje nervy! V apartmámui s výhledem na řeku Motlawu už na mne čekaly „normální“ klíče, které tady budu používat. Už jsem vše vyzkoušela a dostala se po focení zpět domů, kde klovu tyto zážitky. FASCINUJÍCÍ ARCHITEKTURA Stihla jsem procházku po krásně opraveném nábřeží Motlawy, zašla do baziliky Panny Marie, kde lze v Jubilejním roce získat plnomocné odpustky a je to údajně nejvyšší kostel v Evropě a na jedné z mnoha a mnoha zahrádek restaurací jsem se výborně najedla a konečně došlo i na drink. Zatímco všichni okolo pili pivo, já srkala Mojito. A první dojmy z Gdaňska? Starým městem jsem zcela nadšená!!!! Je to úplně jiná architektura než v našich končinách! Je to nádhera! Však kukněte na fotky. Já valím spát!
Včera večer jsem mrkla na počasí, a když jsem zjistila, že má být dnes pěkně, rozhodla jsem se, že vyrazím do Jeseníků, kde si konečně vyšlápnu na Praděd, kde jsem až do dnešního dne nikdy nebyla. Plán byl jasný! Vyjet před šestou. Vzbudila jsem se sice bez budíku, ale absolutně se mně nikam nechtělo jet. A to už jsem přitom měla od večera v ledničce nachystanou svačinu a v termosce v autě čaj. Chvilku jsem v posteli bojovala sama se sebou a nakonec vyrazila!
ZA VOLANTEM Podle navigace jsem tam měla být za dvě hodiny dvacet. Nakonec z toho byly dvě hodiny padesát, protože ze Šternberku jsem musela jet po objížďce, a když byl přede mnou v Malé Morávce najednou zákaz vjezdu, jela jsem čtyři kilometry poslušně po objížďce, než mně docvaklo, že jedu špatně, a tak jsem se vrátila do Malé Morávky, kde bylo mým cílem parkoviště Hvězda. Já „blbka“ přehlédla, poznámku pod zákazem vjezdu, že na Hvězdu se jet může. Stálo mně to celkem osmikilometrovou zajížďku a hlavně ztrátu času. Na parkoviště jsem sice dorazila dvě minuty před devátou a v devět měl odjíždět bus na Ovčárnu. Nakonec odjížděl první až patnáct minut po deváté. Do toho jsem se spolu s dalšími desítkami lidí, co stály na zastávce, ale nedostala, a tak jsme čekali zhruba další půlhodinu, i když řidič plného autobusu tvrdil, že za patnáct minut dojede další. No tak rychle fakt nedojel. Bojovala jsem uvnitř sebe, jestli se na Ovčárnu z Hvězdy nevydat pěšky. Nakonec jsem to vzdala a udělala jsem dobře. Je to šest kilometrů do kopce po úzké silničce, po které jezdí autobusy v oblacích prachu a občas i nějaké osobní auto. Když jsem při cestě zpět viděla, jak se v tom prachu plahočí cyklisté, tak jsem byla ráda, že se vezu.
DAVY LIDÍ Jedna cesta na Ovčárnu vyšla na 80 Kč a za parkování na Hvězdě jsem zaplatila 130 Kč s tím, že pokud půjdu do restaurace, u které jsem parkovala, na oběd, tak dostanu zdarma zákusek. Zpět ale na Ovčárnu, odkud jsem vyrazila na Praděd. Byly to pouhé dva a půl kilometru do kopce, takže žádná hrůza. Šlapala jsem po asfaltové silnici, po které společně se mnou šly davy lidí a mezi námi občas projelo nějaké auto a docela dost cyklistů. Mnohé turisty doprovázeli jejich psí miláčci nejrůznějších ras. Po cestě jsem slyšela kromě češtiny docela dost polštinu a jednou i italštinu.
PUTOVÁNÍ BEZ NADŠENÍ Můj dojem z tohoto výletu? No nebyla jsem z toho nadšená. Když jsem si potom prohlížela fotky, které jsem po cestě nacvakala, tak jsem si zpětně říkala, že to nebylo zase tak strašné, jak jsem své dnešní putování vnímala. Pohledy na krajinu dobré, ale stejně… Na Radhošti se mně v zimě líbilo víc. No a v Alpách na Dachsteinu nebo vloni v Dolomitech, tak to je prostě neporovnatelné. U mne je problém, že jsem měla vysoce nastavenou laťku, co se hor týká už před mými dvacátými narozeninami, protože jsem v té době jezdila do Vysokých Tater, kde jsem měla kluka. No a velehory jsou prostě jinej level než Jeseníky… Dokonce jsem dnes vzpomínala na svou návštěvu před pár lety Moravského Krasu a Císařské jeskyně, kde se mně zdál mnohem lepší vzduch a celková atmosféra toho místa než dnes při cestě na Praděd a zpět. Nenadchla mne ani mizerná nabídka teplých pokrmů v tamních restauracích. Nakonec jsem si dala „krémovou“ zeleninovou polévku s krutony v restauraci u parkoviště Hvězda. Donesli mně místo místo toho zeleninovou polévku s kusy zeleniny a zahuštěné to bylo zásmažkou, takže žádná krémová… A obsluha zapomněla přinést krutony, které na stole přistály až po mém upozornění… Z pěti bodů dávám této hospodě jeden. Na vyžádání jsem dostala i onen avizovaný zákusek – suchou třenou buchtu s borůvkami. Zobla jsem do toho a nechala stát na stole. Zákusek mně sice dali se spoustou keců, že měl být k celému obědu a nejen k polévce a malinovce. Při odchodu pinklice peskovala borce z parkoviště, že to nemá lidem říkat… Tož tak můj vélet do Jeseníků. Zpáteční cesta mně zabrala dvě hodiny a čtyřicet minut, takže jsem celkově za volantem dnes seděla pět a půl hodiny. No nic moc…
ZLATÉ HORŇÁCKO Na závěr dne jsem si říkala, že jsem si měla zajet na Vojšické louky na Horňácko nebo na Kubíkův vrch nad Novou Lhotou a bylo by to tisíckrát lepší. Každopádně jsem ale dnes zdolala nejvyšší horu Moravy..
Znáte ten pocit, kdy jedete autem krajinou a najednou vidíte něco fakt pěkného, že máte chuť zastavit, vystoupit z auta, kochat se, projít ono místo, které vás zaujalo a udělat třeba pár fotek? Mně se to stává, ale většinou jedu za nějakým cílem, takže zastavit nemůžu, protože bych dojela se zpožděním, což nechci. A tak si říkám: „Jednou se tady zastavím a projdu si to!“ No a já dnes cíleně zamířila do Komni. Nejen kvůli tomu, že když jsem tam občas sjížděla a uviděla pohled do krajiny, měla jsem chuť zastavit. Dnes jsem měla ještě jeden důvod k tomu vyrazit do přírody. Miluju jaro, a tak moje srdce jásalo, když oči viděly letošní první rozkvetlé stromy, které jakoby znovu vyrodila země. Zároveň jsem ale prožívala hrůzný pocit, když jsem slyšela předpověď počasí s avizováním mrazů, že všechnu tuto nádheru spálí mráz, květy zhnědnou, opadají a bude po všem. Dále jsem byla trochu ve stresu, že zavčasu nevyrazím do přírody, stromy odkvetou, a i kdyby je nezničil mráz, budu zase muset rok na tyto jarní zázraky čekat. A já nevím, jestli ještě nějaké jaro uvidím, protože nikdo nevíme, kolik jar máme před sebou. No takže jsem měla dnes dostatek důvodů sednout do auta a vyrazit směr Komňa na Uherskobrodsku, kde jsem chtěla vyfotit tamní nádherné eko sady. To se mně ale nakonec nepodařilo, protože jsem na místě zjistila, že ještě nejsou v květu, a že se různé odrůdy švestek po zimě vlastně teprve probouzí. Ještě než jsem ale dorazila do těchto nádherných sadů, o kterých jsem psala někdy před více než deseti lety reportáž, zastavila jsem nad Komňou, kde se mně otevřel nádherný pohled do údolí se zvlněnou krajinou v dáli. To bylo ono místo, kde jsem si kolikrát říkala, že bych měla zastavit, ale neměla jsem na to čas. Dnes jsem měla spoustu času, tak jsem zastavila a zjistila, že hned u silnice je obnovený sad a v těsné blízkosti nevím, kdo vybudoval úžasné místo v krajině s posezením, dřevěnými bránami a myšlenkami Jana Amose Komenského, které jsou stále aktuální. Proč Komenského? No to je přece jasné! Komňa je jednou z obcí, která se uvádí, že by mohla být jeho rodnou obcí. To stejné platí o nedaleké Nivnici a také Uherském Brodě. Všude je proto na Učitele národů mnoho vzpomínek. V Uherském Brodě nese jeho jméno nádherné muzeum, ale v Komni je také malé muzeum věnované jeho památce. Nachází se v památkově chráněné sýpce. Uvnitř je stálá expozice historie obce, J. A. Komenského, vykopávky z hradu Zuvačov, sbírky předmětů, dobového nářadí a nábytku. No a Komňa je od mého bydliště vzdálená pouhých 34 minut autem. Tož nezajeďte si tam na malý výlet ve všední den, že? Brňáci nebo Pražáci jedou z jednoho konce města na druhý klidně i hodinu. A já mám takovou nádheru, coby člověk šutrem dohodil, tak jsem toho dnes, kdy bylo krásné počasí, využila. Ať žije jaro! Užívejme si ho z plných sil a plic, protože fakt nikdo nevíme, kolik jar je ještě před námi…
Moje mamka letos 11. července oslaví 85. narozeniny, a tak jsem se rozhodla, že společně budeme toto polokulaté životní jubileum slavit průběžně celý rok. Dnešek proto patřil dalšímu našemu společnému výletu – tentokrát do Valtic. Pokud to šlo, tak maminka po celý život moc ráda cestovala, ale teď už by daleké cesty do zahraničí nezvládla. Z toho důvodu se snažím vybírat různé výlety pro ni s co nejpohodlnějším dojezdem autem. Cílem je si vždy na něčem dobrém společně pochutnat, ale také poznat něco nového a potěšit oko i duši pohledem na pěkné věci. A to byl důvod, proč jsme dnes okolo desáté hodiny dopoledne vyrazily do Valtic, což je z jejího domova necelá hodinka cesty. VALTICKÁ RYCHTA Předem jsem si zjistila, kde dobře vaří. Poradil mně dlouholetý kamarád a fotograf Vašek Šálek, že si máme zajít do Valtické rychty, kde je to TOP, ale proto je tam také stále narváno. Přes web restaurace jsem pro jistotu na 12 hodin objednala stůl s plánem, že po obědě vyrazíme na prohlídku zámku, parku a poté si autem vyjedem ke Kolonádě Reistně nad Valticemi. A tak se také stalo a bylo to úžasné! Všechno jsme zvládly v pohodě a jako bonus nám nad hlavou zářilo na blankytně modrém nebi i krásné slunce. VĚNOVAT ČAS Někdo by mohl říct, že je super, že mamce dávám čas a zážitky. Když jsem nad tím při cestě domů (mám to od ní domů necelých sto kilometrů, takže sto tam, potom výlet tam a zpět a teprve následně návrat domů) přemýšlela, dospěla jsem ke skutečnosti, že tyto výlety dělám i kvůli sobě. Proč? No abych jednou nelitovala času, který jsem třeba jakkoliv promrhala jinými činnostmi a nebyla víc s mamkou, dokud toho ještě byla schopná a s plným vědomím si vše užila. MASAKR OSVOBODITELŮ A ještě poznámka na závěr. Valticemi jsem vždy jen projížděla při různých cestách do Mikulova a Lednice. Vždy jsem si říkala, že bych si sem jednou měla udělat výlet s klidnou prohlídkou města, zámku i okolí. To se mně nyní s mamkou podařilo zrealizovat. Navíc jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí. Co? No třeba to, že na konci druhé světové války v zámku čekali na osvoboditele sovětští vojáci, které zajali v Němci. No a osvoboditelé – jejich druhové v boji, všechny postříleli, protože je kvůli tomu, že byli zajatci, označili za dezertéry. To člověk fakt nevymyslí… ŽIVOT NA ZÁMKU Z dávné historie mne potom na zámku zaujalo především to, že téměř u každého pokoje byla i vana a toalety. Některé vany byly dvojité, takže výborně a dlouho drželi teplou vodu. Záchody zase byly splachovací díky nádržím na půdě, do nichž stékala dešťová voda a poté sloužila ke spachování. Přestože bylo na zámku důmyslné vytápění, kdy se přikládalo až metrovými poleny z chodby, aby složebnictvo nerušilo panstvo. Jiné místnosti byly zase vytápěné horkým vzduchem z přízemí. Průvodkyně ale přiznala, že více než sedmnáct stupňů zámečtí pánové neměli. Dále mne zaujalo, že byl zámek už v roce 1903 elektrifikovaný samotným Siemensem. V zámku je také výtah, který byl původně mechanický a po zavedení elektřiny už s elektrickým pohonem. No a těch zajímavostí se při prohlídce dozvíte mnohem a mnohem více. OKRUHY A VSTUPNÉ Za mamku jsem zaplatila 210 Kč a za sebe 260 Kč. Prošly jsme si tzv. základní (hodinový) okruh zámkem, na který lze vyrazit od 10 do 16 hod. vždy v celou hodinu. Až do 21. 4. je v nabídce také velikonoční zámecký okruh bez průvodce. Návštěvníci si mohou jít svým tempem a informace, co vidí, se dočtou na tabulích. Dospělý zaplatí 160 Kč, senioři, mládež do 24 let a hendikepování 130 Kč a děti od 7 do 17 let 50 Kč. PREHISTORICKÝ AUTOMAT NA WC V areálu se vstupem z nádvoří je obchůdek s dárkovými předměty i čokoládovna. Některé čokoládové bonbony mají cenu za kus a jiné jsou na váhu. Koupila jsem každé čtyři bonbóny, které vyšly dohromady na 275 Kč. Když jsem po prohlídce chvátala na záchod, kde byl prehistorický „automat“ (viz. fotogalerie) na 10 Kč, které jsem neměla, tak jsem valila měnit do čokoládovny, kde jsem dostala na toaletu žeton ve váze 10 Kč, protože jsem si u nich zakoupila čokoládu. Vzpomínala jsem na Řím, kde měli záchody na karty, za což bych byla vděčná…
