Moje cesta do Říma a zážitky z Věčného města

V záchvatu cestovatelské horečky si několikrát do roka booknu nějaké ubytko a koupím letenku, a jak se blíží čas odletu, vyvrbí se v mém mozku myšlenky, že jsem se na to měla vykašlat a raději zůstat doma a nikam nejezdit. Stejně tomu bylo i nyní před mou cestou do Říma.

OBAVY Z CESTY
Hotel jsem si našla už někdy v září, říjnu loňského roku a stejně to bylo s letenkou. Před odjezdem jsem měla hrůzu z milionu nejrůznějších věcí, které nemusely klapnout. Hlavou se mně honily myšlenky typu: Najdu to parkoviště v Bratislavě kdesi u letiska? A bude tam po páté ráno obsluha? Nebude tam fronta aut? Atd., atd… Stejně to bylo s hotelem, na který jsem v hodnocení nenašla jen samé pozitivní informace. Hlavně si mnoho lidí stěžovalo, že ho nemohli vůbec najít! A tak mnou zmítala před odjezdem hrůza, jak vše dopadne, jestli půjde v hotelu internet, nešoupnou mne někam do sklepa a najdu ho? A tak jsem čuměla na mapy.cz a otiskávala si do mozku cestu, jak pojedu na to odstavné parkoviště u letiště, jak potom jít v Římě k hotelu. No a všechno klaplo – díky Bohu a modlitbám mnohých kámošů i kmošek šlo vše jako po másle! Autem jsem nebloudila, chlapík mně hned otevřel bránu a po zaparkování hodil firemním autem na letiště. V Itálii jsem se na letišti, kde jsem nikdy nebyla, dostala do prvního busu, co jel od mé společnosti k nádraží Termini v Římě, protože i když tam čekalo asi 30 lidí přede mnou, tak to byly dvojice a rodiny, které se nechtěly rozdělit a v buse bylo jen jedno místo pro mne! Singl totiž moc lidí necestuje. Tak jsem byla na hotelu už před 13. hodinou a musela nakonec ještě chvilku čekat, než jsem mohla na pokoj.

JAK SE V ŘÍMĚ NEPO…T
Cíl byl dnes jasný! Chtěla jsem zvládnout fontánu di Trevi, Forum Romanum, Koloseum a baziliku Panny Marie Sněžné, kde chci zítra projít svou první svatou bránu tady v Římě. A fakt jsem to stihla, kousek od kašny si dala špagety s pepřem a sýrem, což je údajně římská specialita a také jsem potom neodolala a koupila si picollo gelato, což byl obří kopec dvou druhů zmrzlin a byla vynikající. To jsem ale asi neměla dělat, nebo nepít studenou vodu po špagetách… Při cestě k Foru Romanu se mně daly do pohybu střeva a já myslela, že se mně stane to nejhorší a já se tam mezi těmi davy lidí po….u! Pořád  jsem fotila krásné památky, které jsme míjela, ale nutkavé tlaky v zadní části těla mně do mozku vyslaly důrazný signál, abych se vyprdla na focení, nebo si prdnu do gatí a bude z toho pohroma. V hrůze jsem se zeptala jednoho kněze – vedoucího jakési německé skupiny, jestli neví, kde jsou toalety. A on, že ne, ale že byli právě táááám vzááádu za tou světelnou křižovatkou na kafe, kde si můžu dát za 1,5 euro kafe a jít tam na záchod. Poděkovala jsem mu a řekla, že bych klidně dala i pět euro a bez kafe! Hlavně, abych mohla tlaky ve střevech vypustit hodně rychle do záchodu. Chvílemi jsem si musela zkřížit nohy a držet se, aby svěrač vydržel nápory z útrob mého těla. Hlavou mně letělo leccos: Jak půjdu zpět přes půl centra Říma s hnědou náloží v kalhotech? Skočit tam k té zdi a vypustit to tam? To nemůžu! Ty lidi by mne hned natočili na mobily a ještě dnes by z toho byl virál…
DNEŠEK A DALŠÍ PLÁNY
Nakonec jsem fakt použila jednu restauraci a katastrofa se nestala! Když jsem potom kráčela už lehce ke Koloseu, tak jsem míjela u informací toalety. To už mně ale bylo hej! Potom jsem stihla i nafotit baziliku Panny Marie Sněžné a mši svatou v salesiánském kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova kousek od nádraží Termini, kde působí už šest let misionář P. Pavel Ženíšek, kterému přátelé říkají Gambi. Máme se setkat ve středu a věřím, že z tohoto bude pěkný článek do Katolického týdeníku. Plánů mám spoustu! Ve středu budu s kámoškou, se kterou mne vlastně v roce 2000 spojila cesta na Sicílii se zastávkou v Římě. O pět let později jsem u ní spala, když jsem pro Deník dokumentovala pohřeb papeže Jana Pavla II.  Tak a valím spát, abych si toho Říma užila! A pokud by to někoho zajímalo, tak dnes nepršelo. Spadlo jen pár kapek, kvůli kterým jsem ani nevytahovala deštník z tašky. Tož tak! Hlavně se z toho všeho nepos…t!

Řím v letech 1995, 2000, 2005 a 2025

Do Říma jsem poprvé s manželem a starším synem vyrazila v roce 1995. Vlastně to pro nás bylo jen místo přestupu při cestě na Sicílii. Putovali jsme tehdy vlakem, který nás tam i zpět všechny z Vídně vyšel i s trajektem na nějakou stovku – plus – mínus deset korun… No necestujte za ty prachy, že?
Naše cesta vlakem byla téměř zadarmo díky tomu, že byl můj muž zaměstnancem Českých drah a my měli režijní průkazy, na které jsme mohli čerpat v některých státních vlacích i cesty do zahraničí, tak jsme toho ty roky hojně využívali. Dojeli jsme vlakem a poté trajektem na řecký ostrov Corfu, projeli jsme nejen celou Itálii, ale také Sardínii atd., atd… Dnes už takto možné cestovat vlakem za pár kaček nejde. A tak jsme jeli, i když jsme neměli zajištěné ubytování, protože internet jsme tehdy ještě fakt nepoužívali. V té době jsem také ještě neměla ani tušení, že se mně už o tři roky později splní můj životní sen a stanu se redaktorkou týdeníku. Pamatuji si, jak jsme vystoupili na Sicílii v Taormině a manžel mne poslal do hospody sehnat ubytování. Byla to taková malá typická hospůdka, ve které seděli jen chlapi – praví Siciliáni a ani jedna žena, takže přestali mluvit a civěli na mne. A já na ně spustila jedinou italskou větu, kterou jsem se nabičovala před odjezdem: „Prego! Uno camera per tre persona.“ No a zvedl se jeden chlap, později jsem se dozvěděla, že je to stavební inženýr, který nás ubytoval ve své vile, kde z části pronajímal krásný apartmán včetně kuchyně. Byla to haluz jak sviňa. Bydleli jsme tehdy přímo pod Etnou.

JUBILEJNÍ ROK 2000
Podruhé jsem se v Římě ocitla v roce 2000, kdy jsme zde měli opět celodenní zastávku při cestě na Liparské ostrovy – konkrétně na ostrov Vulcano. Tentokrát jsme jeli vlakem čtyři včetně mladšího syna Filipa. Na Vulcanu jsme měli zajištěné ubytování, protože jsme si to tam omrkli s manželem rok předem sami, kdy jsme tam navštívili nejen Vulcano, ale také Lipari a Stromboli. Ubytování jsme měli hodně na punk – spali jsme jen pod celtou, kterou jsme natáhli mezi dva stromy. Však na Vulcanu bylo termální moře, tak tam jsme se vykoupali solidně a teplo tam bylo krásně i v noci. Netuším, jestli by to bylo možné nyní. V té době totiž bahnité jezírko ještě na Vulcanu nebylo oplocené, jak v roce 2002, když jsem tam zavítala díky poutnímu zájezdu s P. Červenkou Tehdy jsme projeli celou Itálii, Sicílii i Maltu a ostrov Gozo. Přátelé, tento poutní zájezd mne v roce 2002 vyšel na pouhých 14 000 Kč. To už se asi nikdy nebude opakovat, abych toho tolik viděla za tak málo peněz.

ŘÍM V ROCE 2005 S POHŘBEM PAPEŽE JANA PAVLA II.
Zpět ale do Říma, kam jsem naposledy vyrazila v dubnu roku 2005, abych dokumentovala pohřeb Jana Pavla II. Opět jsem jela asi za dvacet korun vlakem. První rozhovory vznikaly už ve vlaku. Z římského hlavního nádraží Termini se potom valil dav přímo k bazilice sv. Petra, kde bylo tělo papeže vystavené. Nešlo proto zabloudit. Akreditace probíhala jen faxem a mně se nepodařilo předem akreditovat. Tehdejší Deník, pro který jsem psala, mně napsal v angličtině potvrzení, že jsem novinářka a jedu tam dělat reportáž z pohřbu. S tímto papírem se mně podařilo zařadit do fronty čekajících až přímo u baziliky a u katafalku s papežem jsem byla snad za necelé tři hodiny, zatímco obyčejní smrtelníci čekali i čtyřiadvacet hodin. Na zádech jsem měla v batohu počítač, spacák a na krku zrcadlovku jen s jedním objektivem. Takový hodně dobrý středák od Canonu to byl, ale jen první řada zrcadlovky – Canon 300D, takže fakt žádná hitparáda. Přesto se mně s tím podařilo udělat pěkné fotky a zvládla jsem z jedné kavárny vše průběžně odesílat do redakce. Tehdy jsem vše kopírovala ještě na diskety!!! No pravěk to byl… Ale zvládla jsem to a to se počítá!!! Před bazilikou mně nakonec udělal dvě fotky jeden z dobrovolníků, který čekajícím v dlouhatánské řadě nabízeli vodu. Můj hlavní cíl byl udělat dobré fotky a z nich poskládat celou stranu fotoreportáž, což se podařilo. Zázemí mně tehdy dělala kámoška Blanka z Blatnice, se kterou jsem se díky jejím rodičům v Římě setkala poprvé v roce 2000 při cestě na Liparské ostrovy. Daly jsme si na baru kafe, pokecaly a mnohem více se potom skamarádily při tom pohřbu, kdy jsem u ní nějakou noc spala. No a od té doby jsme fakt hodně dobré kámošky.

CESTA DO ŘÍMA V ROCE 2025
A proč to všechno píšu? No protože příští týden odlétám do Říma a bude to návrat do Věčného města po dvaceti letech! Jak já se těším! Jen se modlím, abych neonemocněla a všechno klaplo, jak má klapnout! Tentokrát tam budu spát osm nocí v hotelu, který jsem si objednala už v říjnu přes booking. Až dnes jsem zjistila, že jsem byla v Římě zatím vždy v roce s pětkou na konci a jednou dokonce v jubilejním roce 2 000. Tentokrát si to chci užít úplně jinak. Jak? No prostě žádná hoňka, ale nasávání atmosféry města, ochutnání italských specialit na místech, kde „to“ dělají fakt dobře, fotit a prostě se jen tak flákat… Ne, doopravdy nechci jet s žádným zájezdem a poslouchat povely průvodce, kdy, kde, v kolik musíme být, abychom všechno stihli za dva, tři dny… Cestu tam a zpět nepočítám, protože ten den je obyčejně solidně zabitý samotnou cestou na místo…

VLAKEM DO BRNA NA AI MASTERCLASS S MILOŠEM ČERMÁKEM

Dnes jsem se po dlouhé době vydala vlakem do Brna na workshop o umělé inteligenci, který vedl absolvent kybernetiky na elektrotechnické fakultě ČVUT, ale především novinář, komentátor, spisovatel a také stand-up komik Miloš Čermák.
Když jsem vloni před Vánocemi dostala zcela nečekaný dar na tento workshop od jeho úžasné ženy Senty, byla jsem šťastná jako blecha. Věděla jsem, že něco podobného potřebuji absolvovat, protože jsem do dnešního dne byla umělou inteligencí nepolíbená. To jsem si myslela, ale přednášející Miloš Čermák mne vyvedl z omylu.

START DNE PO NÁROČNÉ NOCI
Nejdříve ale zpět na začátek dnešního dne. Do rána jsem se vyspala jen něco málo přes čtyři hodiny, protože jsem musela v noci jet zcela nečekaně do Zlína na pohotovost s jedním členem rodiny, kam mně jedna cesta z domova zabrala zhruba hodinu, takže jsem se moc nevyspala. Předem jsem byla rozhodnutá, že do Brna pojedu vlakem, abych nemusela složitě hledat parkovací místo. Už na vlakovém nádrží ve Veselí nad Moravou na mne čekalo překvapení. Myslela jsem, že v pracovní den bude aspoň jedna pokladna otevřená. Nebyla… A tak jsem si na prvním nástupišti poprvé vyzkoušela nákup lístku před automat. Zpočátku nechtěl reagovat na mé krapet zmrzlé ruce, ale nakonec se mně podařilo naťukat směr mé cesty. Dotaz byl, jestli chci, aby platil lístek hned nebo až v okamžiku odjezdu vlaku. Odklepla jsem druhou možnost a potom zažila trýznivé okamžiky, jestli nebudu mít s průvodčím problém. Onen automat totiž nevyplivnul žádný papírový lístek, jak jsem původně očekávala, ale jen upozornění, že mám při kontrole ve vlaku kliknout kreditkou. No a já měla hrůzu, že se to tam neukáže, protože automat mně nabídl vlak s odjezdem v 6.23 a já nakonec nastoupila do zpožděného vlaku, který měl odjezd podle jízdního řádu v 6.01, ale měl zpoždění a odjížděl až v 6.15. Při kontrole jsem prošla (!), tak jsem si oddechla a konečně se v klidu porozhlédla po vagonu. V životě jsem z našeho východu republiky nejela ve vagonu s označením 1. třídy. Průvodčí mne uklidnil, že tam mohu sedět i s lístkem do druhé… Byly tam stolečky se zásuvkami, takže někteří spolucestující hned vybalili počítače a zhruba jeden a půl hodiny cesty využili k práci nebo prosté šmejdění po webu. Jedna slečna-paní, co přistoupila v Kyjovu, si zase na stolečku naproti mě rozbalila šminky a líčila se, takže jsem mohla v přímém přenosu sledovat, jak mizí z jejího obličeje spousta červených pupínků a za pár stanic se bledule s nečistou tváří proměnila v dokonale nalíčenou ženu s tvářičkami v růžovém nádechu připravenou do pracovního nasazení v plné zbroji. Cesta rychle ubíhala a v cíli svého putování jsem byla raz dva.

SAMOOBSLUHY VŠUDE!
Workshop se konal v brněnském Impact HUBu, kde jsem nikdy nebyla. Použila jsem navigaci v mobilu, ale ta to vzala potvora pořádnou oklikou. Zpět už jsem valila po svých přímo k nádraží. Na místě jsem byla s předstihem a v Impact HUBu mne překvapil samoobslužný bar, kde si všichni příchozí vařili kávu a čaj sami. Poté i s případným jídlem či dalšími nápoji z chladících boxů zaplatili kartou. Následně vytřídili na baru odpad a nádobí naládovali do myčky. Tak s tím jsem se ještě nikde nesetkala. Za chvilku nebude snad nikde obsluhující personál – viz. poklad vlakového nádraží. A už jsou takové obchody nejen v zahraničí, ale i u nás. Moje matka by si sama dnes na nádraží nekoupila lístek a v samoobslužném baru by si už vůbec neškrtla. Svět se mění závratnou rychlostí a to byl také důvod, proč jsem dnes byla na workshopu, abych se dozvěděla, alespoň něco, co už umí umělá inteligence. Workshop Miloše Čermáka AI MASTERCLASS  je určený především těm, kdo se s nástroji umělé inteligence teprve seznamují. No měla jsem dojem, že tak neznalá jsem tam byla sama. Celkem se nás v zasedačce v přízemí sešlo třináct mužů a tři ženy. Chlapi měli zase převahu. No co už, že?

CO JSEM SE DNES DOZVĚDĚLA?
Je toho spousta. Uvedu alespoň pár střípku. Tak například: Pojem umělé inteligence vznikl už v roce 1956 (to jsem ještě nebyla na světě…). Velké jazykové modely potom až v roce 2017. Podle Čermáka jde o velmi osobní technologii, ve které si musí každý uživatel najít svou cestu. Technologie je přitom velmi jednoduchá,  intuitivní, ale také divná. Stačí se jí zeptat, ale někdy se nechá také přemlouvat. Když se k ní uživatel chová slušně jako k živému kolegovi, dostává slušné odpovědi, které ale mohou být také někdy chybné. Je proto dobré umělou inteligenci při komunikaci povzbudit, že je ta-ten nejchytřejší.

JAZYKOVÉ MODELY A JEJICH OSOBNOSTI
Stejně jako u lidí má každý jazykový model jinou osobnost, proto by se k nim mělo chovat stejně jako ke kolegům, kteří bývají osobnostně také rozdílní. Je to technologie, která dělá chyby, které nelze opravit. Musí se používat pro to, v čem dobře funguje. Doba, ve které žijeme, je extrémně zajímavá. S AI si člověk může o čemkoliv povykládat, takže dnes nikdo nemusí být sám. Je ale také velkou pomocnicí při cestách, kdy pomůže s překlady jazyků, které je schopna ihned převézt do psaného textu a v něm vypíchnout nejdůležitější věci – například při zpoždění nebo zrušení letu na letišti. S GPT je možné se učit také cizí jazyky. Jazykový model neříká pravdu, ale to, co je nejpravděpodobnější. No a potom jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí, jak lze AI využít k rozpohybování statických fotek lidí, změnit hlas atd., atd…. Je toho prostě moooooooc, co „to“ umí. Miloš Čermák nám dnes údajně navykládal při workshopu 60 stránek psaného textu, který nám zašle. Dostali jsme tipy na nejlepší aplikace k převodu zvuku do textového formátu i s upozorněním, které jsou zdarma, za které se musí platit, kolik „to“ stojí, co „to“ dokáže.

UŽITEČNÉ RADY
Miloš Čermák byl ve svém výkladu vtipný, takže čas frčel jako splašený. Když vyhlásil jedinou kratičkou přestávku na onu místnůstku, hbitě jsem k němu přiskočila s mobilem v ruce s prosbou, aby mně nainstaloval nejlepší CHAT GPD, který je zdarma, protože jsem se v té nabídce aplikací ztrácela. Ochotně odklikal, a tak jsem si při cestě zpět ve vlaku už komunikovala vesele s AI, která měla super odpovědi na všechny mé zvědavé otázky a já nemusel složitě a dlouze vše „googlit“ jako doposud.

Co říct na závěr? Workshop s Milošem Čermákem všem doporučuji. Vnímám, že po dnešku pro mne začíná nové velké dobrodružství! Více se o workshopech Miloše a jeho krásné a úspěšné ženy Senty můžete dozvědět na http://inspiruj.se

P.S. Tento text jsem zatím napsala bez pomoci umělé inteligence…

Poutní kostel a přírodní areál v Hlubokých Mašůvkách

Včera jsem se poprvé v životě vydala do Hlubokých Mašůvek. Proč? Protože je to v brněnské diecézi jedno z míst, kde lze získat v letošním Svatém roce plnomocné odpustky a já budu postupně všechna tato místa představovat v Katolickém týdeníku.
V Mašůvkách jsem nikdy nebyla, proto jsem se tam vydala, abych nasála atmosféru tohoto místa. A líbilo se mně tam moc! Cesta tam mně ale zabrala ze Slovácka – pár kilometrů od hranic se Slovenskem, něco málo přes hodinu. Vybrala jsem si  při cestě tam trasu okolo Pálavy a přejížděla jsem také moravské moře –  Mušovská jezera. Bylo krásné počasí – slunečno, suché silnice a jedenáct stupňů nad nulou, takže jsem jela v letní bundě a udělala jsem dobře, protože v zimní bych se doslova uvařila! Tak jsem se kochala cestou okolo Pálavy nádhernou přírodou a jednou dokonce zastavila, abych udělala nějakou fotku, ale nakonec jsem zjistila, že z toho nic nebude, protože tam byly elektrické dráty a tam zase jakási škaredá budova, tak jsem se po zbytek cesty soustředila raději na řízení, protože mým hlavním cílem bylo přece focení v Hlubokých Mašůvkách.
Kostel je tam zasvěcený Navštívení Panny Marie. A je to snad nejmenší kostelíček ze všech míst, kde bude letos možné získat plnomocné odpustky v rámci Jubilejního roku. Kostelíček je sice malý, ale okolí má nádherné! Za kostelem je areál Panny Marie Lurdské – i se studánkou a sochou Panny Marie umístěné ve skále – skoro doopravdy jako v Lurdech. Pokud se poutník vydá do kopce v přilehlém lesíku vpravo, dostane se na rozlehlý travnatý prostory s křížovou cestou, která vede na vrch, kde jsou tři kříže a vlevo od křížové cesty je i Boží hrob!
Z vršku Kalvárie jsem viděla, že přes pole na druhé straně lesíka vlevo jsou také nějaká zastavení, tak jsem se vydala i tam. Ne, není tam ještě jedna křížová cesta, jak jsem původně předpokládala, ale je tam Cesta Panny Marie Bolestné. Tak jsem se pomodlila nejen křížovou cestu, ale i tuto netradiční Cestu Panny Marie Bolestné, se kterou jsem se v naší zemi v Hlubokých Mašůvkách setkala poprvé v životě.
Cesta vede k památníku padlých bojovníků, který připomíná, že tuto část naší země osvobodila Sovětská armáda. Na památníku je ale i vzpomínka konkrétních českých vojáků, kteří položili za druhé světové války svůj život za naši svobodu. Letos je to přesně 80 let, co tato hrozná válka skončila, ale stojíme doslova na pokraji možné další války. Jakoby se svět neuměl poučit ze všech hrůz, které války přináší. Památník ale připomíná i ty, co trpěli a zemřeli v Terezíně. Válka a vše s ní spojené je zlo, které by se nemělo už nikdy opakovat. Myslím, že z obyčejných lidí, kteří nejsou nijak bohatí a nemají žádné významné pozice, nikdo válku nechce. Chtějí válku bohatí, kteří chtějí být ještě bohatší nebo mocní, kteří chtějí být ještě mocnější? Ale proč? Jednou stejně všichni zemřeme a majetek ani moc si s sebou nikdo vzít nebude moct. Tak PROČ???
Při zpáteční cestě lesíkem jsem na mnoha stromech viděla umístěné malované cedule snad ze všech míst České republiky, ale také ze Slovenska, Rakouska a možná i Německa. Musím zjistit, proč jsou tam umístěné. S podobným zvykem jsem se také na žádném poutním místě zatím nesetkala.
Při zpáteční cestě jsem si řekla, že se už kochat krásnou krajinou nebudu, ale povalím po rychlé trase přes Pohořelice a v Hustopečích najedu na dálnici, po které pofrčím na jih a sjedu z ní u Břeclavi. Po cestě jsem si ještě plánovala zastávku v prodejně ryb u silnice, které tam má  Rybářství Pohořelice. Říká se, že člověk míní a Pán Bůh mění. No nevím, jestli to včera zavinil Pán Bůh, ale fakt je ten, že jsem se před nájezdem na silnici směřující k Pohořelicím najednou zastavila v docela dlouhé koloně a viděla, že na oné silnici, na kterou jsem měla najet, se stala nehoda.
Bylo dílem okamžiku, že jsem otočila auto, vrátila se kus, do Znojma to bylo v tom okamžiku už 25 kilometrů, ale tam jsem nemířila. Sjela jsem prostě na jih a vracela se směrem k domovu. Nakonec mne navigace vyhodila v Hustopečích, takže jsem si docela zajela. Když jsem ale už byla ve Veselí nad Moravou, tak Impuls hlásil, že je silnice mezi Znojmem a Pohořelicemi stále zavřená, protože se tam stala vážná nehoda náklaďáku a osobního automobilu. Byla jsem ráda, že jsem to hned otočila, i když mně zpáteční cesta zabrala dvě hodiny a dvacet minut. Bez objížďky navigace ukazovala bez pár minut dvě hodiny. Za volantem jsem tak prožila dobré čtyři a půl hodiny.
Samotná procházka poutním areálem i návštěvou kostela zabrala další dvě hodiny. Kdyby bylo více času, ráda bych se zastavila i v krásném kostele v Lechovicích anebo si pořádně prošla Znojmo, které vždy jen projíždím nebo objíždím při cestách například do Vranova nad Dyjí, ale třeba i do Kostelního Vydří. Ten kraj je krásný. Právě na stavbách hradů a kostelů je tam vidět, že tudy doopravdy kráčela historie. Na Znojemsko bych si prostě měla vyšetřit více času a hlouběji ten kraj zakusit chůzí krajinou a nejen za volantem auta.
A závěr? Přestože se mně fakt nechtělo jet, byla jsem nakonec šťastná, že jsem překonala lenost a vyrazila. V Hlubokých Mašůvkách to mají nádherné, takové domácí a pohodové. Bez jakékoliv okázalosti s tím, že tam bylo moc dobře a člověk mohl zakoušet uprostřed přírody Boží přítomnost. Zajeďte si tam a určitě nebudete litovat! V galerii uvidíte spoustu fotek, kterými jsem vám chtěla přiblížit, jak to na místě vypadá.

PLNOMOCNÉ ODPUSTKY
Plnomocné odpustky může na diecézních jubilejních místech získat pro sebe nebo pro duše v očistci každý věřící, který nemá zalíbení v žádném hříchu, přijal svátost smíření a svaté přijímání a pomodlí se na úmysl Svatého otce, pokud:

1/ na diecézní jubilejní místo vykoná zbožnou pouť a zúčastní se zde slavení mše svaté
nebo bohoslužby slova, liturgie hodin (modlitba se čtením, ranní chvály, nešpory),
pobožnosti křížové cesty, modlitby růžence, hymnu Akathistos, kající bohoslužby zakončené individuální svátostí smíření kajícníků

nebo

2/ jednotlivě nebo ve skupinkách zbožně navštíví diecézní jubilejní místo
a stráví tam přiměřeně dlouhou dobu v eucharistické adoraci a rozjímání,
které zakončí modlitbou Otče náš, Vyznáním víry a vzýváním Panny Marie, Matky Boží.

Útěk z šedivého počasí do Beskyd na Pustevny

V nížinách už delší dobu zakrývala slunce a krásně modré nebe šedivá deka, kterou ráno navíc doprovázely mlhy. Prostě počasí na deprese jako stvořené. A to byl důvod, proč jsem se dnes ráno rozhodla vyrazit na Pustevny a potom pěšky ke kapli sv. Cyrila a Metoděje.
Vlastně jsem o tom uvažovala už několik dnů, kdy mně mladí nabídli, že by mne na Pustevny vzali s sebou, protože tam jeli v pondělí. V pondělí jsem ale nemohla, protože jsem musela na pohřeb. V úterý jsem vzala na výlet mamku a ve středu jsem dělala rozhovor. Chtěla jsem jet ve čtvrtek, jelikož jsem se obávala, že v pátek bude na silnicích blázinec. Nakonec jsem ale ve čtvrtek celý den psala a do Beskyd jsem vyrazila v pátek. Jedním z hlavních důvodů bylo, že podle předpovědi mělo být na Pustevnách oblačno i se svitem slunce. Když jsem se v pátek vzbudila, tak jsem nejdříve bojovala sama se sebou, jestli jet anebo nejet, i když jsem měla batůžek se svačinou a horkým čajem v termosce připravený už od večera. Nakonec jsem zvítězila nad leností a vyrazila s respektem, protože dole v údolí byla při mém nastartování auta mlha a lehce mrzlo, takže hrozilo, že budou silnice namrzlé zvlášť, když pojedu do vyšších nadmořských výšek. Nakonec ale vše dobře dopadlo a já po desáté hodině zaparkovala auto na Pustevnách, kde byl můj výchozí bod. Parkovné tam na celý den vyjde na 250 Kč. Je tam automat. Při vjezdu si každý vezme lístek, ten pak strčí do automatu, přiloží kartu a vyjede další lístek, který doporučuji dobře uschovat, protože bez něj by člověk při odjezdu neotevřel závoru. Hned u automatu je Informační centrum, kde si člověk může dát kafe a třeba i čtvrtku různého valašského frgálu, který vyjde o deset korun levněji než na stánku o pár desítek metrů dál. V íčku je také toaleta zdarma, zatímco jinde se všude platí deset korun, což ale také není žádná hrůza, kdyby na těch toaletách byl papír a fungoval vysoušeč rukou po použití toalety. Například v horském hotelu Radegast jsem měla při použití tamního záchodu dojem, že jsem se ocitla v 70. letech minulého století – mrkně na dokumentaci v galerii…

Mým cílem rozhodně nebyl stan se sochami z ledu, protože jsem viděla pár fotek a to za zaplacení vstupného doopravdy nestojí. Byla jsem v ledovém království na Dachsteinu a tam jsem si holt na tuto atrakci nastavila hodně vysoko laťku. Další důvod, proč jsem na ledové sochy na Pustevnách nešla, byl ten, že letos byly údajně s tématikou pekla. Do pekla jít nechci, tak ho nepotřebuji vidět ani vytesané z ledu. Ale jinak to sedí. Peklo možná nebude se žhavými plameny, ale s ledovými srdci a vztahy…

Omrkla jsem proto jen krásné Jurkovičovy stavby, udělala pár cvaků a vyrazila směrem k vrcholu Radhoště se sochou Radegasta a potom dál ke kapli sv. Cyrila a Metoděje. Mé putování bylo s mnoha zastávkami na focení, proto jsem byla ráda, že jdu sama a nikoho nebrzdím. Všechny fotky jsou dělané mobilem, který jsem dostala vloni od rodiny k narozeninám, abych nemusela tahat na cestách těžkou zrcadlovku. Fotky dělá úžasné, je lehký, takže velká vděčnost směrem k rodině za super dárek. Na Pustevny jsem se chystala už vloni v létě, ale nakonec to nějak neklaplo. Ani ve snu by mne nenapadlo, že se do Beskyd vydám v zimě, protože mám hrůzu z ledovek i sněhu na silnicích.

Jsem moc ráda, že jsem tento strach a obavy dnes překonala. Odměnou byly pohádkové pohledy na zasněženou krajinou s blankytně modrou oblohou, bílými obláčky, ale i temnými mraky na druhé straně. Přesně mně to evokovalo život každého, že nikdo nemá nad hlavou stále modré nebe, ale holt se občas přiženou i temné mraky. Nikdy ale nesmíme zapomenout na skutečnost, že se i za nejtemnějším mrakem skrývá zářivé slunce. A na to vše jsem myslela, když jsem kráčela krásnou přírodou a děkovala Bohu, že mohu zase chodit. Vloni touto dobou jsem totiž byla po operaci kolena a na nějaké výšlapy to fakt nebylo, takže velká vděčnost, že to dnes šlo.

Okolo jedné hodiny zmizelo z nebe ono super světlo, které mne doprovázelo při focení, a tak jsem byla ráda, že jsem byla nahoře tak brzy. Dalším důvodem mé radosti bylo, že tam v té době nebylo moc lidí, kteří by mně lezli do záběrů. Když jsem se ale vracela na parkoviště, tak už se po druhé hodině hrnuly davy. Tento výlet všem mohu jen doporučit. Cíl nemusí být zrovna Pustevny a Beskydy, ale holt co má kdo po ruce. Zatímco bývá v zimně v nížinách smutno, na horách je krásně, tak si udělejte čas a zajeďte si načerpat sluneční paprsky i čerstvý vzduch. Lehčeji přežijete čas než, se začne s příchodem jara probouzet příroda v údolí.

Pohřeb P. Antonína Dominika před dvaceti lety

Už je to rovných dvacet let, co jsem 2. prosince 2004 dokumentovala pohřeb P. Antonína Dominika v Ostrožské Lhotě, který zemřel 25. listopadu. Pohřbu se tehdy zúčastnilo mnoho kněží a hlavním celebrantem byl tehdejší olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner. Rakev mimo jiné nesl také P. Josef Nuzík. Ani ve snu by mne tehdy nenapadlo, že ostřím na budoucího olomouckého arcibiskupa.
P. Antonín Dominik se narodil 25. června 1914 v Ostrožské Lhotě a byl synovcem P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a v současné době běží proces jeho blahořečení.
Synovec P. Dominik šel ve strýčkových šlépějích a věrně sloužil až do vysokého věku v kostele sv. Jakuba Staršího ve své rodné Ostrožské Lhotě. Samozřejmě, že často sloužil mše svaté také na Svatém Antonínku. Navázal tak na práci svého strýčka, když začal zpočátku občas sloužit v neděli mši svatou na Svatém Antonínku. Později dostal pořad bohoslužeb na poutním místě řád a časem se k němu přidal další rodák z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Bachan, který odešel na věčnost v roce 2005. Co tito kněží započali, pokračuje až do dnešních dnů.

Vzpomínky na 17. listopad 1989

Narodila jsem se devatenáct let po druhé světové válce. Tato válka pro mne přitom byla stejně vzdálená jako například první světová válka. Sametová revoluce, kterou jsem již samořejmě zažila, byla před pětatřiceti lety a já mám dojem, že to bylo včera.
Říká se, že si pamatujeme naprosto přesně, co jsme dělali, a kde jsme byli při zásadních událostech našich dějin. Možná také proto si pamatuji, že jsem 17. listopadu 1989 uklízela hromadu uhlí, kterou nám ten den vysypal náklaďák před naší rodinným domkem na Slovácku.
Byla jsem vdaná, měla jsem tříletého syna a ten den vypadal jako každý jiný. Nebyly mobily ani internet, takže jsme se o událostech v Praze dozvěděli až se zpožděním. Nebyla jsem žádný revolucionář, ale v oněch pro naši zemi osudných dnech jsem musela jeden den sbalit a vlakem vyrazit do Brna na náměstí Svobody, kde jsem do své mateřské dovolené od roku 1982 pracovala. Nemohla jsem alespoň jeden nebýt na demonstraci v mém rodném městě. Nebyla jsem pod tribunou. Stála jsem zhruba v dnešních místech cukrárny U Mamlasů… To nevadí, ale byla jsem tam!
Po návratu domů jsem synovi vyšila na čepici československou vlajku, sledovali jsme veškeré události v televizi a já mu se slzami v očích říkala: „Dívej se! Právě teď se mění svět!!!“ Asi si z toho nepamatuje už vůbec nic jako z mnoha jiných událostí útlého dětství, ale svět se doopravdy proměnil… Není všechno dokonalé a podle našich přestav, ale dokonalí nejsme ani my a dokonce se ani my sami občas nechováme podle našich snů a představ. Máme ale svobodu, tak dělejme vše pro to, aby nám zůstala… Nějak mám dojem, že se nám ji krůček po krůčku – den za dnem zase nějak ukrajuje…
Pro upomínku na ony osudné dny zde zveřejňuji noviny, které jsem si před třiceti lety uschovala. To snad ani nešlo neschovat si noviny popisující převratné události v naší zemi… Mám jich od 20. 11. až po nezapomenutelnou návštěvu Václava Havla Ameriky v únoru roku 1990…
Kdo by tehdy řekl, že v roce 2024 si obyvatelé do čela této krásné země zvolí bývalého komunistu a vojáka, který sbíral své první zkušenosti a vědomosti v tehdejším Sovětském svazu – dnešním Rusku? Tomu by nikdo nevěřil, a kdyby to někdo řekl, tak věřím, že se s ním lidé pohádali jako psi, že to není pravda, že to se nikdy nestane. A přece se to stalo… Jako bychom se nedokázali poučit z historie.

A kola dějin se točí dál…

Lenka Fojtíková

Mše svatá u hrobu P. Eliase Velly

Dnes jsem se probudila do sluncem zalitého ostrova. Předpověď hlásila krásný den jen s nějakou oblačností, tak jsem vyrazila jen tak nalehko a bez deštníku. V druhé třetině cesty na hřbitov, kde měla být v 11.30 sloužena v kapličce, ve které je uložené tělo otce Eliase Velly, mše svatá, mne ale zastihla přeháňka. Tak to jsem fakt nečekala. Schovala jsem se na autobusové zastávce a potom už bylo po celý den slunečné počasí.
Ta mše svatá byla jen díky tomu, že je listopad, kdy je hřbitov otevřený celý měsíc každý den. V průběhu roku je otevřený jen pár dnů v týdnu v určité hodiny a mše svaté tam bývají úplně výjimečně. Kdyby dnes ostatně pršelo, tak by mše nebyla. Mohlo nás tam být okolo třiceti. Většina stála venku při zdi ve stínu, ale před vchodem byly i plastové židličky, které se potom uklidily po mši do kapličky. Já byla s kámoškou jsme seděly hned v první řadě. Mši sloužil františkánský kněz z Indie. Indové totiž nyní posílili komunitu minoritů v klášteře, kde žil P. Vella, protože maltských minoritů ubylo. Po otci Vellovi zemřelo několik dalších kněží z komuniot.
Na hřbitově jsme se sešly s kamarádkou Věrkou, která otce Eliase občas doprovázela při jeho evangelizačních cestách do České republiky. Neviděly jsme se od vypuknutí covidu, což bude v únoru pět let, tak jsme si měly co vyprávět. Ještě před tím jsme společně zašly do kostela Mater Dolorosa, kde otec Elias sloužíval mše svaté a v přilehlém klášteře žil a přijímal věřící na modlitby.
Potom jsme zamířily na dobré jídlo i pití a vyprávění nebralo konce. Bylo úžasné pochutnávat si na čerstvých rybách, popíjet míchané nápoje, koukat na moře a poslouchat hukot moře v zátoce sv. Pavla. Dnes tady bylo příjemných 24 stupňů.
Doufám, že jsem na Maltě nebyla naposledy. Moc ráda bych se sem příští rok vrátila a pobyla minimálně týden. Už mám plány, co tu podniknout, tak uvidíme, jestli to klapne! Zítra ráno už ale opět vzhůru k domovu! S velkou vděčností, že jsem tady mohla být a všechno si užít.

Cesta po stopách P. Eliase Velly v Saint Paul’s Bay

Dnes se Malta opět probudila do deštivého rána. Voda z nebe ale nic nezměnila na mém plánu. Ten byl jasný! Zajít zátokou svatého Pavla až k věži, která se nachází v těsné blízkosti minoritského kláštera, kde P. Elias žil.
A tak jsem se hned po snídani za deště pod deštníkem vydala do míst, která byla tak blízká otci Eliasovi. Ostatně se i v této zátoce narodil a prožil zde své dětství a dospívání až do odchodu do kláštera. Netušila jsem, že busta je přímo ve vyhlídkovém prostoru u věže s pohledem na ostrůvek, kde měl podle Bible ztroskotat svatý Pavel. A právě tento ostrůvek má busta P. Velly za zády a jeho tvář jakoby se koukala směrem ke klášteru a za ním ke kostelu Mater Doloresy, kde sloužil mše svaté, a kde byla také za něj sloužena zádušní mše. Do kostela jsem se nedostala, ale byla otevřená věž, tak jsem zaplatila dvě eura za vstup a mohla jsem shora udělat i nějaké fotky a pohledy na okolí i Eliasův klášter. Fakt je ale ten, že dnes jsem nejvíce ostřila na vzpomínanou bustu a poté také udělala hodně fotek na hřbitůvku, kde bylo uložené jeho Eliasovo tělo. Bylo zajímavé, že přicházející cizinci z Polska i Německa nevěděli, kdo P. Elias Vella vlastně byl.
Ještě bych se ale ráda vrátila k ránu, kdy jsem kráčela po pobřeží v dešti. Zjistila jsem totiž, že zřejmě ani na Maltě není nějaká systematická kanalizace, jak jsme na ni zvyklí doma. Voda stála všude a na chodnících i silnicích byly obří kaluže. V některých místech ale měli důmyslně vyspádované chodníky i silnice, že se voda valila přímo do moře – i po schodech. Však to zachycuje jedno mé video na FB.
Po zdokumentování okolí věže a delším posezení u busty jsem myslela na všechny, kdo mne prosili o modlitby a přímluvu otce Eliase. Všechno jsem mu ale řekla později i na hřbitově a vkládala jsem i ty, co by měli zájem o jeho přímluvu a nestačili mně to říct, tak se nebojte, byli jste tam všichni.
Při cestě na hřbitov jsem i s navigací v mobilu opět zabloudila. Radilo mně po cestě několik lidí, ale všichni nějak blbě. Až jsem narazila na paní, která venčila pejska a ta mně řekla, že jdu úplně špatně a vysvětlila cestu tak, že všechno klaplo a já dorazila, kam jsem chtěla. Úsměvné bylo, že jsem jí řekla, proč na ten hřbitov jdu a ona mně na to řekla, že se za ni otec Elias modlil! Tak to bylo moc pěkné setkání. Rozloučila jsem se s ním úměsměvem na tváři a odpovědí, že se za mne také modlil.
Na hřbitově jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Je to totiž takový malý hřbitůvek úplně přeplněný pomníky i pomníčky, které pokrývají zem těsně vedle sebe a jsou jich také plné zdi. K tomuto hřbitůvku jsou přilepené další dva z pravé i levé strany, ale tam už jsou obrovské masivní hrobky upozorňující na to, že majitelé mají fakt hodně peněz. Ostatně toto je vidět i na některých hřbitovech na Slovácku.
Okolo hřbitova vede velmi frekventovaná silnice, po které snad bez přestání frčí ze Saint Paul’s Bay jedno auto za druhým. Tělo otce Eliase je uložené v malé kapličce v zadní části hřbitůvku. Když jsem tam tak seděla, myslela jsem na to, jak skromně žil a stejně skromný má i hrob. A rozhodně neodpočívá v nějakém klidu, protože je hned na dosah té frekventované silnice. A stejně to měl v životě, který prožil velmi skromně a pokorně, ale přitom to byl zvlášť v druhé půlce života, kdy začal jezdit a evangelizovat po celém světě, pořádný fofr a fičák – stejně jako ta silnice u hřbitova…
Při zpáteční cestě do hotelu jsem znovu zabloudila. Nevím, jak se mně to prostě s navigací v ruce podařilo, ale střihla jsem si to přes Quawru… Moje nervy! Ale hodně jsem toho zato viděla a nafotila! Při mém bloudění se mne pořád všichni ptali, jestli nechci jet busem. Nechtěla jsem! Chtěla jsem tu zemi i lidi poznávat přímo a ne pohledem z busu nebo taxíku! To umí každej! Mobil mně ukazuje, že jsem dnes nachodila necelých 21 000 kroků. Já chci na dovolené chodit a ne se vozit jako doma furt autem… Díky tomu jsem zcela neplánovaně kráčela i okolo Malta National Aquarium. Viděla jsem toho hodně, tak mrkněte na fotky. Zítřek si musím užít na plné pecky. Mimo jiné mám naplánované setkání i s kámoškou ze Slovenska, která tady žije díky otci Eliasovi už dlouhé roky a potom valím zase zpátky domů.

Moje návraty na Maltu aneb zpět po patnácti letech

Poprvé jsem se na Maltu vydala na přelomu září a října s P. Josefem Červenkou, který jako jeden z duchovních tehdy doprovázel pouť napříč Itálií, přes Sicílii, Liparské ostrovy až na maličký ostrov Malta a Gozo, který k němu patří. Cestovali jsme s uherskohradišťskou cestovkou, která se tehdy specializovala na poutní zájezdy a viděli jsme toho fakt neskutečně moc! Já jsem zájezd tehdy koupila za 14 000 Kč na poslední chvíli, což bych dnes už fakt nepořídila.
22 LET STARÉ VZPOMÍNKY NA PRVNÍ CESTU NA MALTU
Začínali jsme v Loretu, kde je v kostele postavený domeček Svaté Rodiny údajně z cihel dovezených ze Svaté země a také je tam jeskyně, ve které se měl zjevit anděl Michael. Pokračovali jsme přes San Giovani Rotondo pár dnů po svatořečení P. Pia. Následovalo Bari, Neapol, Pompeje, Liparské ostrovy a na Sicílii jsme tehdy byli v Taormině, Katánii i Syrakusách, kde jsou katakomby prvních křesťanů. No a potom Malta. Já se dnes už mohu po dvaadvaceti letech přiznat, že jsem se na ten zájezd vydala vlastně hlavně kvůli Maltě, protože v únoru roku 2002 jsem se seznámila s otcem Eliasem. Chtěla jsem ho na Maltě překvapit a navštívit. Bydleli jsme tenkrát v Saint Paul’s Bay – zátoce, kde měl podle Bible ztroskotat sv. Pavel. No a právě v této zátocese narodil otec Elias a v dětství až do odchodu do kláštera tam žil s rodiči. V dospělosti zde potom bydlel a sloužil v minoritském klášteře až do své smrti 10. 10. 2022.
Já tenkrát hned po příjezdu na hotel zamířila do nejbližšího františkánského kostela, abych tam zjistila, že žije někde úplně jinde. Ochotný kněz mne ale naložil do maličkého auta a zavezl do Eliasova kláštera. No a tam jsem se dozvěděla, že není doma, protože slouží v Německu.  Tak to byl můj první kontakt s Maltou před 22 lety. Tehdy nám průvodci říkali, že je to země téměř bez kriminality. Svědčily o tom i klíče zastrčené v zámku domů z ulice a ne zevnitř domů, jak jsme zvyklí. Mám to vyfocené, protože jsem to tehdy moc nechápala. Za oněch 22 let se ale vše změnilo. Ostrůvek ochromily přívaly uprchlíků ze všech koutů světa a přinesli s sebou i kriminalitu. Dnes prý ženám doporučují, že by neměly v noci chodit po ulicích samy.

CESTA NA MALTU PŘED PATNÁCTI LETY
Podruhé jsem se na Maltu vydala s kámoškou Hanou v roce 2009, takže tomu bylo letos v únoru už patnáct let. Byly jsem tam tehdy pozvány na charismatickou konferenci a při jednom modlitebním večeru jsme zažily veliké vylití Ducha Svatého. Po návratu jsme založily Společenství P. Šuránka, které se na Antonínku schází až do dneška každé úterý a v zimě ve farním kostele v Blatnici. Kromě prvních úterků v měsíci, kdy bývají na Antonínku kruciáty za kněze, které shodou okolností v roce 2009 zakládal P. Josef Červenka, který už odešel na věčnost. Ostatně stejně jako mnoho účastníků oné skvělé pouti v roce 2002.

PO PATNÁCTI LETECH NA MILOVANÉM OSTROVĚ
Já se dnes tedy vydala na Maltu po patnáctileté přestávce. Taková malá perlička k této mé zcela neplánované cesty. 10. října, což je den výročí úmrtí otce Eliase, na mne vyskočil zájezd na Maltu na poslední chvíli. Prodávala ho sice naše cestovka, ale zájezd pořádala německá cestovka. Pro mne bylo důležité, že hotel byl v Saint Paul’s Bay! Cena byla skvělá, a tak jsem zájezd objednala. Cílem bylo, hlavně po ty dva dny čistého času, co tady budu, zajít na hřbitov, kde bylo uloženo tělo otce Eliase a také k bustě, která byla letos v květnu odhalená nedaleko kláštera, kde žil. Prostě se budu jen tak flákat a vzpomínat. Ve středu se sejdu s kámoškou Vierkou, která u něho byla v nemocnici, když umíral i v den, kdy zemřel. Neviděly jsme se od exercicií, které otec Elias vedl v roce 2020 na Velehradě. Potom udeřil covid a už jsme se osobně nikdy neviděli… A tak i toto setkání s Vierkou bude po čtyřech dlouhých letech, kdy se toho tolik událo…

DNEŠNÍ KRAPET DRAMATICKÉ PUTOVÁNÍ
Ráno jsem dnes vyjížděla z Brna na letiště Schwechat, protože byl odlet z Vídně. Už v autobuse to nezačalo dobře. Během jízdy mně bez jakéhokoliv varování padlo na hlavu kus železa, které odpadlo z uzavíratelných boxů nad hlavou. Krev netekla, boule nebyla, ale bolelo to a příjemné to nebylo vůbec… Kufry začaly na letišti odbavovat dvě hodiny před odletem, a když mi pracovník vrátil pas, tak jsem až při odchodu zjistila, že mně vlastně nedal letenku, ale jen tři čárové kódy nalepil na pas – od zavazadla. Tak jsem se vrátila, že to mně asi stačit nebude, tak se divil, že jsem se neodbavila on-line a lístek vytiskl. Při pasové kontrole potom měli pracovníci potřebu si mne vzít bokem, foťák musel ven z tašky a pracovník přejel jakýmsi štětcem věci v tašce a potom mne okolo pasu. Netuším, co tím zjišťoval. Brašna znovu prošla scannerem, a že OK. A já se mohla navléct zpět do bundy a jít vyhlížet až otevřou náš gate. Potom už šlo vše v pohodě.

ŘIDIČ Z INDIE
Na letišti na mne čekal indický mladík s cedulí a mým jménem, a že jestli jedu do hotelu Hilton. Škoda, že jsem ho nevyfotila. No prostě sranda. Tři lidičky, co s námi jeli takovým vícemístným autem, vyhodil hned v hlavním městě Valetta. Cesta do mého hotelu, ale zabrala více než hodinu, protože byl hodně hustej provoz. Když ostatní pasažéři vypadli, tak jsem z řidiče vytáhla, že na Maltu přijel před třemi lety z Indie. A když jsem se ptala, kde je to lepší, shodli jsme se, že doma je doma. Říkal, že mu na Maltě chybí lesy. Tak to ho úplně chápu…

POPRVÉ V HILTONU!
No a tak poprvé v životě bydlím v hotelu Hilton, což fakt není můj styl. Pokud se někdy ještě vydám na Maltu, tak rozhodně pojedu po své ose a využiji bratislavské letiště, odkud sem létají pravidelné linky. A nechám si tam auto a nebudu muset jet do Brna, abych se potom zase vracela na Vídeň. To fakt ne!!! A najdu si nějaký menší penzionek, protože Hilton na mne není, i když jsem si tam dnes pochutnala na naprosto úžasné večeři a i vína byla skvělá.

Tož tak moje vzpomínání a zážitky z prvního dne cesty na Maltu po 15 letech. Pokud se něco zadaří zítra zažít a nafotit, tak to sem hodím a budu aktualizovat. Myslím tady na všechny, komu jsem to slíbila a mávám do dálky směrem k domovu s přáním, abychom uměli žít každý den naplno, jak kdyby byl poslední….