Včera v noci jsem se zcela spontánně rozhodla, že si dnes zajedu na výlet do hlavního města Malty – Valletty. A byl to super výlet, protože prostě maltskou architekturu miluju! Prostřednictvím fotek a pár videí se ji podařím přiblížit. Na autobusové nádraží jsem vyrazila po půl osmé s tím, že jsem se nedržela žádného jízdního řádu, protože jsem zjistila, že řidiči prostě vůbec nejezdí podle toho, co je vyvěšené na zastávkách. Po cestě chápu, že jedou různě, protože může dojít k různým skluzům kvůli zácpám. Že se avizovaného jízdního řádu nedrží ale už z autobusového terminálu, tak to prostě nechápu. Na bus nádraží jsem dnes ale šla v klidu, protože jsem věděla, že směrem do Valletty prostě jezdí jeden autobus za druhým, by se dalo říct… A také to tak bylo. Nečekala jsem snad ani pět minut a už jeden přijel a já nastupovala jako první. Po pár zastávkách ale hodně lidí stálo a husto bylo až na konečnou ve Vallettě. BEZ MAPY V MOBILU Ještě v noci jsem si na webu zjistila, co zkušení cestovatelé doporučují navštívit. Až po návratu do mého přechodného bydliště jsem si uvědomila, že jsem dnes vůbec nezapnula mapy v mobilu. Prostě jsem si Valletu prošla tzv. „po čuchu“ a nezabloudila jsem a viděla toho mnoho! Když jsem měla čtyři hodiny chození v nohách, tak mně mozek i tělo řeklo, že bych to měla zabalit. A tak jsem to zabalila a zamířila přímo na bus zastávku, kterou jsem si ale prozíravě našla ještě před tím než jsem vyrazila do historického města. S předstihem jsem si kousek od nádraží našla také placené záchody (1 euro), které byly na rozdíl od těch veřejných, co na Maltě potkávám a jsou zdarma, luxusně čisté a byl tam papír – i papírové utěrky na ruce. Nic z toho právě na veřejných záchodcích nebývá. I když se je nějak snaží udržovat, o čistotě mluvit nelze a papír tam nebývá téměř nikdy – nikde… Prostě, jak kdyby člověk u nás padnul do doby před rokem 1989… Tyto toalety jsem potom prozíravě použila ještě před tím, než jsem zamířila do autobusu k návratu, což bylo velmi prozíravé. Zatímco do Valletty jsme jeli ráno hodinu, zpět jsme se prodírali zácpou 1,5 hodiny. No a v MHD prostě záchody nejsou, že? BEZOHLEDNÍ SPOLUCESTUJÍCÍ Ještě postřeh k cestování busem. Je super, že mám na sedm dnů jízdenku za 25 euro a mohu jezdit ostrovem křížem – krážem třeba celé dny a noci, kdy něco jezdí, kdybych chtěla. Má to ale jeden háček. Někteří cestující v buse vůbec nedbají na to, že tam jedou i jiní lidé a klidně řvou do telefonu, jak jim to jejich kultura velí. Když přijde na věc, tak jsem měla smůlu i v letadle, kde za mnou seděl chlapeček s maminkou, která synka moc nevzládala, takže mě dvě hodiny kopal dost usilovně do sedačky a řval na plné pecky (slovensky), a když letadlo dosedlo, maminka ho přesměrovala do angličtiny. Mohl mít zhruba čtyři roky a byl to díky jeho chování docela peklo let. Vzpomínala jsem na cestování s mými synky vlakem, jak jsem jim zula boty, aby někoho náhodou nekopli a vyřvávání na celý vagon se fakt nekonalo. Se starším synem jsme tak v jeho čtyřech letech cestovali přes Prahu do Frankfurtu nad Mohanem s přestupem v Norimberku a byl úplně v pohodě, uměl se chovat a už tehdy brát ohled na druhé. Holt teď žijeme v jiné době. Musím si na to zvyknout. To jsem ale odbočila. VALLETTA OBRAZEM Jaká byla moje návštěva Valletty můžete posoudit podle fotek. Já maltskou architekturu miluju, ale každý to tak nemusí mít, což chápu. Tady dnes bylo doslova letní počasí, takže jakmile jsem se vrátila do svého bydliště v zátoce svatého Pavla, hodila jsem na sebe plavky a seběhla pár desítek metrů uličkou k moři, ponořila se do příjemně chladivých vln a trochu si zaplavala, což bylo po tom pochoďáku ulicemi Valletty luxusní. Pokud klapne počasí, tak zítra to bude jen koupačka a odpočinek u moře, protože po návratu domů už tato možnost nebude…
Dnes jsou to přesně tři roky, co odešel na věčnost P. Elias Vella, proto jsem také do jeho rodné (tehdy) vesnice – dnes je to velké turistické centrum – St. Paul’s Bay na Maltě jela. Tajně jsem doufala, že se budu moct zúčastnit mše svaté, která bude obětována za tohoto kněze. A dnes večer jsem se jí tedy zúčastnila díky kamarádce Věrce, která mně řekla, kde se bude sloužit právě dnes v Eliasově klášterním kostele Panny Marie Bolestné. Trošku mně bylo smutno z malé účasti věřících. Kostel je velký, takže na fotkách zezadu vypadá, že byl úplně prázdný. Tak tomu ale nebylo. Někteří lidé byli i v lodích napravo a vlevo od oltáře. Většina ale seděla v přední části hlavní lodi chrámu. Na závěr mše svaté jsem napočítala zhruba do stovky lidí. A tak jsem si při cestě zpět na ubytování říkala, kde jsou všichni ti lidé, kteří sedávali v čekárně kláštera jak někde u doktora na to až je P. Elias Vella přijme, vyslechne a pomodlí se za jejich uzdravení, osvobození a všechny problémy, které právě každý jeden z nich prožíval? Kde byli ti jeho nejbližší spolupracovníci, co ho doprovázeli při cestách na Slovensko, Moravu a do Čechl? Z těch, s nimiž jsem se seznámila na Moravě a na Slovensku na mši nebyl ani jeden. Dnes jsem se ale po mši seznámila s paní, která prozradila, že byla s otcem jednou na Slovensku. A tak z toho všeho mám takový smutný a rozpačitý pocit… Ještě před začátkem mše jsme seděla u jeho bysty, která je umístěna na vyhlídce na zátoku sv. Pavla a otec Elias se jakoby kouká na svůj klášter. Seděla jsem tam, myslela na své blízké, známé, ty, co mne o modlitby prosili i ty, co mne o ně neprosili, ale nějakou pomoc potřebují. Seděla jsem tam a koukala na ten jeden hotel vedle druhého a domy nastavené podél pobřeží až kam to jen jde, plavecký bazén, hřiště na beach volejbal, restaurace, obchůdky a říkala si, představovala jsem si, jak to v těchto místech vypadalo, když se zde v roce 1941 otec Elias narodil. Snažila jsem si odmyslet všechny ty ubytovací kapacity pro obrovské množství lidí a vše s tím spojené a vyšla mně z toho úplná pustina, prázdný prostor… A napadalo mne tolik věcí, na které jsem se měla otce Eliase zeptat a nezeptala se… Škoda… Ale výročí jeho odchodu do nebe zakončím pozitivně. Jeho spolubratři při středeční bohoslužbě za osvobození od kleteb na závěr prozadili, že jim přichází mnoho dopisů z celého světa, jak se lidé k otci Eliasovi modlí a prosí ho o přímluvu. Jestli už se po jeho úmrti nějaký zázrak na jeho přímluvu stal, nevím, ale vím, že se na jeho přímluvu dělo mnoho zázraků už v době, kdy žil a sloužil po všech možných koutech světa. Připojuji i evangelium, které se dnes při mši svaté četlo, protože v den třetího výročí úmrtí P. Eliase Velly bylo velmi příhodné, jelikož sloužil dlouhé roky jako exorcista. Tady je: Lukáš 11,15-26 Někteří z nich však řekli: „Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ Jiní ho chtěli podrobit zkoušce; žádali od něho znamení z nebe. Protože znal jejich myšlenky, řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá. Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království? Říkáte přece, že vyháním démony ve jménu Belzebula. Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto budou oni vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí. Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený.Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“
Dnes jsem se jakoby vrátila v čase do léta a užívala si koupání v moři, opalování a objevování města Mellieha, kde jsem ještě nikdy za svých čtyř pobytů na Maltě nebyla.
Na Maltu jsem se letos vlastně znovu vydala především proto, že jsem chtěla být na tomto ostrově v době, kdy bude třetí výročí úmrtí P. Eliase Velly. Při objednávání letenek a ubytování jsem v lednu vůbec netušila, že se budu moct zúčastnit i dvou mší svatých, při nichž se bude speciálně vzpomínat na tohoto výjimečného kněze. Dnes jsem tedy věděla, že chci jít nejdříve k hrobu P. Eliase, protože to není jen tak se na ten hřbitov dostat. Je totiž otevřený jen ve středu, sobotu a neděli od 7.30 do 16 hodin. No tak jsem tam vyrazila pěšky. Vzala jsem to okolo vyhlídky v zátoce svatého Pavla, kde je bysta P. Eliase a hned naproti klášter minoritů, kde žil a sloužil. Ke klášteru patří kostel Panny Marie Bolestné, kde se večer od půl sedmé slavila mše svatá za osvobození od prokletí. Skončila po půl deváté. Přestože kamarádka Věrka domluvila s jednou svou kamarádkou z Malty, že nás kus svezla autem, domů jsem se stejně dostala až hodně po deváté. Ale to předbíhám. Během dne jsem měla zajímavé zážitky. POZNÁVÁNÍ MALTY BUSEM Jak jsem byla na hřbitově, rozhodla jsem se, že zpět pojedu busem a uvedu tak do provozu svou sedmidenní kartu. Nasedla jsem do prvního autobusu, co přijel a jel pro mne cestou-necestou. Potřebovala jsem se svézt zpět do zátoky sv. Pavla. Přímo tam ale tento bus nejel, takže jsem záhy zjistila, že frčím na opačnou stranu než jsem zamýšlela. Až zpětně jsem zjistila, že jsem jela na sever. Můj plán byl, že až dojedeme na konečnou, tak se prostě s autobusem, co jsem jela tam, zase vrátím a vystoupím, kde jsem měla vystoupit a nevystoupila. To jsem se ale hodně přepočítala, protože řidič mne dovezl do přístavu, odkud se jezdí na ostrov Gozo a měl pauzu. Zrovna ale k jedné ze zastávek najel jiný bus, tak jsem do něj hupsla a v tom okamžiku v něm jela sama a zase jsem nevěděla kam. No sranda to byla… PLÁN NA ZÍTRA Díky mému putování se sedmidenní kartou na autobus jsem ale zjistila, které busy mne zítra dovezou do městečka Melieha, kde je krásný kostel na kopci a také kaple Our Lady of the Grotto. Kamarádka Věrka mně doporučila, abych tuto kapli určitě navštívila, že tam na přímluvu Panny Marie bylo vyslyšeno mnoho proseb věřících, které jsou označeny jako zázraky. No a za městečkem Melieha jsou nádherné písčité pláže, kde se i dnes za velkého větru dalo koupat. V zátoce sv. Pavla to fakt nešlo, protože je tam skalnaté pobřeží a velký vítr vytvářel obrovské vlny, které se o ty skály jen tříštily. Kvůli tomu větru jsem také celý den snesla lehkou větrovku. Zítra vyrazím na tu pláž a uvidím, jestli se v tom větru dá koupat. Hodně lidí se tam ale dnes koupalo a pláže byly docela zaplněné. No a potom plánuji prohlídku historického centra Melieha. Dnes jsem nachodila něco přes osm kilometrů, což je necelých 15 000 kroků. Za doby mého běžeckého života to byla menší denní dávka. Dnes je ale vše jinak a já jsem ráda, že kolena a ostatní klouby zatím drží a můžu chodit. Už jsem zažila období, kdy mně bolest kolena chodit nedovolila a nikomu bych nic podobného nepřála. Všem návštěvníkům mého webu přeji krásné dny s dobrými lidmi, jako jsem dnes měla já. A také umění být sám se sebou, i když kolem vás zrovna nikdo není. I to se dá nádherně užít, prožít, anebo naopak z toho mít deprese. Tak ať si umíme užívat obojí.
Moře dnes bylo kvůli větru v zátoce svatého Pavla pořádně divoké.
Začátek mše svaté v kostele Panny Marie Bolestné, který je v zátoce sv. Pavla na Maltě ve správě minoritů. Patřil mezi ně i zemřelých P. Elias Vella, který před dlouhými lety založil tradici slavení mší svatých za osvobození a uzdravení.
Už kdysi dávno – možná koncem loňského roku, nebo začátkem toho letošního, jsem si našla přes Booking ubytování v St. Paul’s Bay na Maltě a k tomu nízkonákladový let, ale s velkým kufrem. Jezdit na více dnů s malým uzlíčkem prostě neumím. A tak jsem tady! Tentokrát na více dnů, abych si to užila. Hned po příletu na Maltu jsem si na letišti koupila sedmidenní jízdenku na autobus a chci ten můj milovaný ostrov projet křížem krážem. Z letiště mne ale do ubytování hodil Bolt, protože jsem se nechtěla kodrcat po tom cestování do Bratislavy autem, čekání na letišti a samotném letu ještě MHD. To si nechám na další dny 🙂 Ubytování je super. Vlastně mám jenom pro sebe kompletně vybavený byt – dva pokoje, sociálku, kuchyň a dokonce i místnůstka s pračkou tady je. V kuchyni je od kávovaru přes toustovač, mikrovlnku a sporák vše vybavené. Na uvítanou na mne čekala krabice džusu, balená voda, toustový chleba i nějaké sladkosti. Od majitelky to bylo moc milé. Nedalo mně to a vyrazila jsem chvilku už potmě k moři. Jen tak na mrk. Docela tady fouká a v pohodě se večer snesou dlouhé kalhoty a nějaká bunda. Ten vítr je tu fakt dost silný a chladný. Jsem ale ráda, že jsem tady, protože poznávání ostrova a také moje flákání začíná!!!!
Dnes je svátek svatých archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela. Možná tomu nebudete věřit, ale já jsem jednoho z nich potkala. Měl na tváři strniště, řídil tereňák a svezl mne!Nevěříte? A přece je to tak! Když jsem dnes odvezla auto do servisu, věděla jsem, že se budu muset komplikovaně přesunout domů, protože všichni nejbližší, kteří by jeli se mnou a hodili mne zpět, byli v práci. A tak jsem se po dlouhatánských letech svezla autobusem s tím, že zbývajících pět kilometrů půjdu přes Antonínek pěšky a zkusím stopovat, jestli tedy něco pojede. Naposledy jsem stopovala vloni v Dolomitech, takže to zase tak dlouhatánská doba nebyla. Jakmile jsem pěšky dorazila v Ostrožské Lhotě k tabuli oznamující konec obce, záhy za sebou jela dvě auta. No a to druhé na mé mávnutí u krajnice zastavilo. Z mého pohledu a možná neznalosti to byl tereňák, protože jsem musela hodně vysoko zvednout nohu, abych se do auta nasoukala. Oproti mé blešce Toyotce bylo prostě hóóódně vysoké! A za volantem sympaťák, jak jsem napsala výše, se strništěm a úsměvem na tváři. Až při mši jsme si večer v kostele uvědomila, že to byl můj dnešní anděl. Netuším, odkud, a kam jel, ale pomohl mně. A když jsem nad tím tak přemýšlela, uvědomila jsem si, že mám štěstí v životě na hodně andělů. Například to byli nedávno dva z mého pohledu „kluci“, i když jsou to tátové od rodin a jeden z nich dokonce už i dědeček, co mně pomohli s defektem na autě, o pár let dříve kámoška, která mně chodila po večerech domů dávat kapačky v mé nemoci, další kámoška v době covidové nosila nákupy a ještě před tím ségra poskytla v době nouze dlouhodobé ubytování a před více než dvaceti lety mne v nemoci ubytoval i brácha se zlatou švagrovou v Brně, abych mohla docházet na kapačky ambulantně a nemusela ležet čtyřicet dnů ve špitále. Samozřejmě, že těch andělů v mém životě bylo mnohem a mnohem víc, ale tito se mně vryli hodně do mozku a srdce. Všem mým andělům od toho nejaktuálnějšího až po ty nejstarší moc děkuji za pomoc a podanou ruku v nouzi v okamžicích mého života, kdy pomáhat vůbec nemuseli a přesto pomohli. Všem přeji, abyste v životě potkávali také hodně dobrých andělů a hlavně, abyste je uměli vidět, rozpoznávat a stali jsme se všichni anděly pro druhé… Lenka Fojtíková
Mí andělé nemají křídla, ale jeden mne dnes svezl v tereňáku… Ilustrační foto – zdroj web
Po dlouhých letech jsem se dnes vydala, dalo by se říct, že služebně, do Nové Lhoty na Horňácku, jak se zde říká „na Lhotky“. Kamarádka, tamní kostelnice, Ludmila Fojtíková mne před časem poprosila, jestli bych nepřijela fotit na Lhotky hody svatého Matouše, kdy bude zároveň znovuotevřený jejich kostelíček, který od dubna opravovali.Měla jsem volno, a tak jsem souhlasila.
Když jsem tak jela krajinou Horňácka, nešlo nezavzpomínat. Tato nejvýchodnější oblast hodonínského okresu, kde je to jen skok k bratrům Slováků na Slovensko, byla totiž mým rajónem v dávných dobách, kdy jsem začínala s novinařinou na plný úvazek nejdříve ve Slováckých novinách se sídlem v Uherském Hradišti a poté ve Slovácku, které mělo redakci v Hodoníně. Dnes už jsou oba tyto týdeníky součástí Deníku. Jedna z mých prvních reportáží byla koncem devadesátých let minulého století v Nové Lhotě primiční mše svatá P. Miroslava Kazíka, jehož rodina odsud pocházela. Nevím proč, ale jela jsem tenkrát na tuto slávu jako správný poutník na kole. Ne, tehdy jsem ještě neměla zrcadlovku a samozřejmě se fotilo na filmy. Přesný rok si už nepamatuji… Možná to bylo v roce 1998. Nechápu, proč jsem jela na kole, když jsme měli služební auta, ale možná jsem si chtěla zasportovat, protože jsem byla v tomto směru dost velký blázen a ještě plná síly. Pamatuji si, jak jsem se po docela drsném stoupání převlékala před dědinou v keři z propoceného trika do slušného a suchého oblečení. No masakr. Je to sice jen nějakých 17 kilometrů, ale zatímco Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde žiji, odkud jsem startovala, je v nadmořské výšce 214 metrů, Nová Lhota ve výšce 484 metrů. A kdo zná cestu do této vesnice, odkud už žádná silnice dál nevede a pěšky lze jít třeba na Velkou Javořinu a jiných míst na Slovensku, jela jsem přes Suchov, kde byl pořádný krpál. Potom ale člověk valí s větrem ve vlasech z kopce do Suchovských Mlýnů, aby potom s posledními kilometry zdolával serpentiny do Nové Lhoty. Zpět si to potom samozřejmě zase sviští částečně s větrem ve vlasech. Zpět ale k dnešku. Na Lhotky jsem potom v průběhu let jela za různými reportážemi mnohokrát. Nikdy jsem ale nedokumentovala tamní hody svatého Matouše, na které mne pozvala Liduška. Kostelík zasvěcený tomuto evangelistovi Matoušovi po revoluci počátkem devadesátých let opravil tamní rodák P. Josef Malár, který za komunistů utekl za dramatických okolností přes Jugoslávii do Rakouska. V zahraničí vystudoval teologii, byl vysvěcený na kněze a celý svůj kněžský život sloužil v Bavorsku. Po revoluci se vrátil do své rodné obce a sloužil zde primiční mši svatou a poté v roce 1995 opravil kostelík, ve kterém byl pokřtěný a také inicioval pořízení nových zvonů, čímž byly opravy v roce 2000 završeny. Více o P. Malárovi píšu zde. „Mechaniku těchto zvonů jsme opravili vloni a letos jsme se po velikonočním pondělí v dubnu pustili do opravy kostela, protože zdivo ničila vlhkost. Uvnitř se musela po obvodu celého kostela obouchat omítka do výšky zhruba dvou metrů. Do hloubky to potom bylo někde až deset centimetrů. Dávali jsme asanační omítku. Potom následovala výmalba interiéru, instalovali jsme nové ozvučení, opravily se lavice a položily nové koberce. Mše se v té době slavily ve vedlejším Selském muzeu – bývalé stodole vedle kostela přes cestu,“ popsala postup prací akční kostelnice Ludmila Fojtíková, na kterou aniž by to nějak plánovala, nakonec připadla organizace oprav. Oprava se podařila realizovat díky štědrosti podnikatelů, jednotlivců i vedení obce, které odsouhlasilo příspěvek ve výši 200 000 Kč. Stejnou částku vloni obec díky dotaci z Jihomoravského kraje věnovala i na opravu mechaniky zvonů. Všem dárcům dnes správce farnosti Boršice u Blatnice, P. Norbert Waclaw Nawrath, do které spadá i Nová Lhota, děkoval na závěr mše svaté. Nezapomněl poděkovat ani těm, kdo opravu podporovali modlitbami. „Velké díky patří všem, kdo se jakkoliv zapojili do prací. Bez jedno jediného ze všech by to nešlo,“ doplnila slova kněze kostelnice. Na dnešní slavnost zamířili v horňáckém kroji nejen někteří místní, ale do kroje se nastrojili také hosté ze Staré Turé na Slovensku, s nimiž se Nové Lhotě podařilo díky spolupráci společně dosáhnout na dotace z Evropské unie, za něž na obou stranách hranice vybudovali muzeum. Hlavní celebrant, veselský děkan a farář P. Andrzej Jan Bystrzycki mimo jiné ve své promluvě řekl: „Sešli jsme se zde, abychom poděkovali za znovuobnovení chrámu. Je dobré si vzít od evangelisty Matouše několik jeho vlastností. Je to jeho upřímnost, síla modlitby, která pramení z důvěry, že modlitbou mohu mnoho dosáhnout. Matouš byl mužem modlitby a důvěřoval Bohu. Věříme také v sílu modlitby? Tento chrám nám to má připomenout. Třetí věc, kterou bychom se měli od Matouše inspirovat jsou konkrétní projevy lásky. Matouš rozdal svůj majetek. Co můžeme dát my? Ať je žitá víra vždy v našem srdci, abychom dokázali naplňovat odkaz svatého Matouše. Nezapomeňme se modlit, nezapomeňme být těmi, kteří před Bohem stojí v upřímnosti, aby nic z naší minulosti, z naší slabosti, v nás neničilo Boží milosti. Tyto Boží milosti potom dál rozdávejme. Ať se vám to daří s Boží pomocí,“ popřál účastníkům bohoslužby P. Bystrzycki.
Jako blesk z nebe mne před pár dny zasáhla zpráva o úmrtí velehradského lékaře Jiřího Rohela. S tímto výjimečným člověkem jsem se seznámila díky našemu společnému příteli sochaři Otmarovi Olivovi v roce 2008, kdy mne poprvé pozval na Velehrad na tzv. „Lití“, při němž se odlévají Otmarova úžasná díla ve Velehradských slévárnách. No a právě tam jsem se potkala poprvé s Jirkou, který byl vedle své lékařské praxe také vášnivým fotografem a především dobrým člověkem. Při realizaci děl svému velkému příteli Otmarovi mnoho let pomáhal. Díky tomu mám ve svém archivu za tu dobu spoustu snímků, kdy jsou tito dva muži bok po boku. Podařilo se mně je zachytit s pohárkem vína, štamprlí slivovice i pivem, ale především při práci na Otmarově díle – ať už při vzpomínaných litích či instalacích, žehnání i s radostí v očích po zdařile dokončené práci. Nesmírně si vážím toho, že jsem se mohla díky přátelství s Otmarem seznámit s jeho tak blízkým přítelem. Pojďme si prostřednictvím fotografií zavzpomínat na některé okamžiky, které společně tito dva muži prožili. Jirkova pohřbu se v pátek 19. září nebudu moct kvůli pracovním povinnostem zúčastnit, ale spojím se alespoň v duchu v modlitbě s díky Bohu za jeho život, který naplnil měrou vrchovatou… Čest jeho památce! R.I.P.
První zářijová sobota patřila v Žarošicích na Hodonínsku tzv. Malé Zlaté sobotě. Mši svaté předsedal opat premonstrátského kláštera v Nové Říši Rmus. D. Marian Rudolf Kosík OPraem. Na tuto pouť připutovali především poutníci z Rajhradu a Staré Říše a okolních obcí těchto farností. Na programu bylo žehnání pramene ve Staré Vodě, modlitba růžence i křížové cesty, poklona Panně Marii, slavení mše svaté, na kterou navázalo procesí se sochou Panny Marie a závěrečná krátká adorace se svátostným požehnáním. Podrobné zpravodajství bude zveřejněné v příštím vydání Katolického týdeníku.
Promluva opata Mariana Rudolfa Kosíka: Milí poutníci, opět se scházíme u Staré Matky Boží v Žarošicích na Malé zlaté sobotě. A to v jubilejním roce pro celou církev jak jej vyhlásil zvěčnělý papež František a připomíná nám, že jsme Poutníky naděje, kterou máme mít v srdci, ale také ji šířit. Žarošice mají ještě další čtyři výročí, na nichž můžeme spatřovat působení Boží a ochranu Panny Marie. Když královna Eliška Rejčka r. 1322 zakoupila Žarošice a darovala je cisterciačkám na Starém Brně, brzy po tom se objevila v poutní svatyni vzácná socha P. Marie. V tomto čase má stáří 700 roků. Sedm staletí na ní hledí oči zbožného lidu v radostech i bolestech, kterých naši předkové zažívali daleko víc při nájezdech Turků, Tatarů, Maďarů… Je tomu 380 roků, kdy byliŠvédové u Brna poraženi a vybíjeli si svou zlost na celém okolí. Tak se dostali až do rezidence, kde ukradli milostnou sochu Panny Marie. Zázrak se stal, že ji nezničili, ale jako kus dřeva ji pohodili v lese, kde ji našel mladík Josef Němec z Archlebova. A tak se dál dívala z oltáře na poutníky, kteří před ní klečívali a modlili se. Ale nebyli to jen cizáci. I vlastní císař a král Josef II. se podepsal neblaze na poutním místě, když právě roku 1785, tedy před 240 roky, se rozhodl zavřít poutní kostel a zakázat poutě mezi vinicemi. Jak cisterciáci toto místo milovali a starali se o něj. Později přišel diecézní kněz, kterému na poutích nezáleželo, a dbal spíše na to, aby se zalíbil vrchnosti. Neměl ale na to, aby zničil toto posvátné místo. Bůh a Matka Boží si jej nejen uchránili, ale ještě zde tuto úctu rozšířili. A k tomu nás vede třetí výročí. Letos uplynulo třicet roků od vzácné události pro naše poutní místo. A je dobré si toto dnes připomenout. Bylo to 21. května 1995, když papež, dnes svatý Jan Pavel II., navštívil Olomouc, aby prohlásil za svaté kněze Jana Sarkandra, faráře v Holešově a rodačku z Křižanova manželku a matku Zdislavu. Potom zavítal na Svatý Kopeček nad Olomoucí a setkal se s mladými. Na závěr setkání posvětil nové koruny zhotovené z milodarů poutníků a farníků pro naši milostnou sochu Staré Matky Boží Žarošské a následně ji korunoval. Tak vidíme na tomto poutním místě veliké působení Boží, ochranu Panny Marie a její lásku k jejím přicházejícím dětem – k poutníkům. Tato výročí nás poutníky naděje povzbuzují…. Přicházíme sem ve svatém roce jako poutníci naděje. Uchovejme si ji v srdci jako Panna Maria pod křížem a u hrobu, že její Syn zvítězí, že vstane z mrtvých a pokoří smrt a zlo. Nesme tuto naději i světu, který se zmítá v těžké době pro lidskou pýchu, nadutost a touhu po moci a ovládnutí druhých.
Milostná socha Staré Matky Boží Žarošické Autorem milostné sochy z roku 1325 je neznámý umělec, nejspíše z dílen kláštera na Velehradě, nebo cisterciaček na Starém Brně. Socha je vyřezána z jednoho kusu dřeva a je vysoká 142 cm. Panna Maria pravicí žehná a v levé ruce chová Ježíška, který je oděn do dlouhé tuniky. Vysoké čelo Bohorodičky symbolizuje Stolici moudrosti, oči má pozdvižené jako královna. Je oblečena do kroje francozouzských královen, který nosily ve 14. století. Je zobrazena jako matka (pokrytá hlava bílým šátkem) a panna (dle středověké tradice rozpuštěné vlasy). Postoj vyjadřuje Královnu nebes a je symbolizován žezlem v pravé ruce a barokní korunkou z roku 1687, která zdobí i hlavu Jezulátka. 21. 5. 1995 byly Janem Pavlem II. na Svatém Kopečku u Olomouce posvěceny nové gotické korunky. Posléze Svatý otec Milostnou sochu korunoval. Vedle sochy je umístěna pozlacená válcová skříňka, ve které se skrývají dokumenty s podpisy farností, obcí, rodin a jednotlivců, kteří se Panně Marii zasvětili. Nejstarší pochází z roku 1848. (zdroj: www.farnostzarosice.cz)
Dnes si mohu zpívat: „V nohách mám tisíc mil, těch tisíc mil…“ No není to tisíc mil, ale bezmála dvacet tisíc kroků jsem ve Vídni nachodila, přestože jsem se po městě přemisťovala U-bahnem.
VZPOMÍNÁNÍ NA ZAŠLÉ ČASY Tento výlet přitom nebyl nějak závratně dopředu vůbec plánovaný. Zajet si vlakem do bývalé Rakousko-uherské metropole jsem se rozhodla zcela spontánně teprve před pár dny. Cílem bylo vyrazit do Vídně, kde jsem přesně před 43 lety prožila po maturitě půlku prázdnin. V době hluboké totality to pro mne tehdy byl skutečně výlet za hranice snů. A jak to bylo možné, když jsem nebyla žádná holka z prominentní rodiny a naši vlastně nikdy nikam za mého mládí necestovali? Docela jednoduše, i když to zase tak jednoduché nebylo. Moje starší sestra se totiž v roce 1978 vdala za „Rakušáka“ a poté se legálně vystěhovala do Rakouska. Ten proces ale nebyl vůbec jednoduchý. O to by vám mohla vyprávět dlouhé příběhy, kolik hodin prožila se svou malou dcerkou v náručí na tehdejší Leninově ulici (a dnes už zase Kounicově) při výsleších policajtů. Jak občas dcerku v náručí trošku zmáčkla, aby řvala a policajti moc netlačili na pilu. Byla nesmírně odhodlaná a houževnatá, ostatně jako mnohem později při ultramaratonech, které běhala i v Alpách, takže se vše podařilo. Dnes jsem se tedy chtěla vrátit ve vzpomínkách do roku 1982, kdy jsem mohla prožít celý měsíc ve Vídni, protože jsem tam jela hlídat mou čtyřletou neteř. Bydleli kousek od Schönbrunnu, takže jsem každý den absolvovala běžecký trénink v tomto nádherném parku a vyběhla třeba i pětkrát na Gloriettu. A také mne tehdy ségra poprvé vzala do vyhlášeného zmrzlinového salonu Tichy. No a toto byla dvě hlavní místa, kam jsem chtěla zamířit.
MILOVANÝ SCHÖNBRUNN Věřte tomu, nebo nevěřte, já od té doby například v Schönbrunnu ani na Gloriettě nebyla. Konkrétně do tohoto zámeckého parku to tedy byl můj návrat po neuvěřitelných 43 letech. Do Vídně jsem samozřejmě jezdila, ale spíše na závody a před sedmnácti lety jsme se ségrou a jejím manžel byli společně také na adventních trzích, kdy byl jeden z trhů i před zámkem Schönbrunn, ale to bylo úplně něco jiného než to první léto ve Vídni. Když jsem zjistila, že do Vídně lze dojet i z Hodonína bez jediného přestupu, nebylo co řešit. Cesta tam a zpět mne vyšla na 879, přičemž cesta tam byla za 502 Kč a cesta zpět jen za 377 Kč. K nákladům za dopravu musím přičíst ještě 8 euro za celodenní lístek na MHD po městě, což bylo super, protože pěšky bych zdaleka nezvládla to, co ve spojení s přesuny metrem. První cíl byl zámecký park Schönbrunn. Přiznám se, že miluji zámecké parky – například ten v Buchlovicích, Podzámeckou i Květnou zahradu v Kroměříži, ale také s kromnější park v Miloticích je pěkný. Co se ale týká rozlohy, nelze je srovnávat s tím vídeňským… Byla jsem tam tři hodiny a absolvovala to nejhlavnější, co jsem chtěla. Věřte, že jsem pěkně šlapala do „pedálů“! Valila jsem, co mně moje nadváha a netrénovanost dovolila a vzpomínala, jak jsem na Gloriettu každý den dokázala vyběhnout před více než 40 lety a mozek mně to moc nebral. Tehdy jsem se ale soustředila hlavně na výkon a dnes jsem si vše hlavně užívala. Tehdy jsem neměla foťák a ani žádné zkušenosti s focením. Dnes jsem za chůze i cvakala, a že bylo co pořád cvakat!
NEVĚŘTE VŠEMU, CO JE NA WEBU Předem jsem si zjistila, jestli se dostanu na Gloriettě na vyhlídkovou terasu. Internet tvrdil, že je tam vstupné 5,5 euro. Na místě jsem zjistila, že je to 15 euro, ale mohu na ten lístek jít také do labyrintu (ze stromů) a do Oranžerie. Labyrint jsem nevyužila, protože jsem měla hrůzu, že se z toho nebudu moct vymotat, naběhám další tisíce kroků a nestihnu, co jsem stihnout chtěla. Oranžerii jsem si ale nenechala ujít, když už jsem měla ten lístek a nelituji! Vznikly krásné fotky s neotřelým pohledem na zámek z boku. A navíc jsem tam také nikdy nebyla, a kdo ví, jestli se tam znovu někdy dostanu.
KULINÁŘSKÉ ZKLAMÁNÍ Z Schönbrunnu jsem zamířila na Naschmarkt, který jsem si podle sestry neměla nechat ujít, i když jsem tam s ní už asi dvakrát byla. Zatímco mně sestra poradila, abych vystoupila na Karlsplatz, tak AI mně radila, abych vystoupila už o zastávku dříve a budu přímo na kraji tohoto trhu, kde je vedle spousty ovoce, zeleniny a různých sušených plodů i koření z celého světa také několik restaurací v různém duchu. Já si chtěla dát pravý vídeňský řízek a jejich salát, tak jsem zapadla do restaurace, která nenabízela muslimská, čínská ani italská jídla. Na řízek jsem čekala přes půl hodiny a nebyl vůbec dobrý. Vzpomínala jsem na řízky od našeho blatnického řezníka pana Valáška, který je má fakt luxusní. Toto jídlo, za které jsem zaplatila s pitím okolo šesti stovek, nestálo za nic…
ANI TICHY NEPOTĚŠIL Těšila jsem se, že si spravím chuť ve zmrzlinovém salonu Tichy, kam mne ségra vzala poprvé před 43 lety a pro mne to bylo nebe v puse a dokonalý kulinářský zážitek. Tři knedlíky z vanilkové zmrzliny v sobě ukrývaly meruňku, byly obalené v takové ořechové dobrotě a podávaly se na stříbrné gondole. Stejně jako před pár lety, kdy jsem do salonu po desetiletích pozvala ségru se švagrem na revanš za dobu mládí, kdy vše platili oni. Dnes mně slečna pinklice přinesla místo objednané speciality jen jeden knedlík ve skleněné misce. Když jsem to reklamalovala, přinesla další knedlí zase ve skleněné misce a k tomu kávu melange, na které bylo vidět, že tam prskly holky šlehačku ve spreji, protože než mně přistála káva na stole, byla pěna fuč. Toto bylo další velké kulinářské zklamání. A ani ta zmrzlina samotná nebyla tak dobrá, jak za mého mládí. Možná na tom mělo vliv i to, že nebyla podávaná na stříbře jako tehdy… Těžko říct. Možná jsem si jen s přibývajícími roky prostě své vzpomínky idealizovala…
VE VĚŽI STEPHANSDOMU Viděla jsem, že časově nestíhám plánovanou návštěvu výstavy Salvadora Dalího ve Wiener Stadhalle, tak jsem se metrem svezla na Stephansplatz a stihla ještě „vyběhnout“ 343 schodů s výškovým převýšením 62 metrů, které vedly na vrcholek jižní věže Stephansdomu. Tam jsem dodnes také nikdy nebyla! No přiznám se bez mučení, že jsem při cestě nahoru funěla jako prase z bukvic a jediným utěšením pro mne bylo, že jsem tak nefuněla sama, ale bylo nás více tukem obrostlých a netrénovaných. V hlavě mně letěla myšlenka, že je štěstí, že jsem se včera večer nezapomněla vysoce pojistit. Kdyby mne při šplhání do věže klepla pepka, tak z toho mí synové s rodinami nebudou mít zbytečné finanční výdaje. Vzhledem k tomu, že nyní klovu tyto řádky, je jasné, že mne nic nekleplo a už jsem doma. Potom jsem samozřejmě zašla i do katedrály, abych tam vzpomněla na blízké doma. A i toto pro mne bylo zklamání. Všude popisky, kolik kam stojí vstup a pomalu nebylo místo, kde by se člověk mohl v klidu pomodlit. Zlatej Antonínek! Mezi těmi davy v katedrále jsem si najednou uvědomila, že chci už domů do klidu, a tak jsem se vydala směrem k nádraží, odkud jsem se zase vrátila domů.
ŠŤASTNÝ NÁVRAT DOMŮ Ano, z tohoto neplánovaného, ale až na to jídlo, moc pěkného výletu jsem se vrátila. Sice měl náš EC vlak, který mířil do Katovic, v Hodoníně 25 minut zpoždění, ale už jsem ve zdraví, i když s bolavýma nohama, doma. Moc si toho vážím a děkuji Bohu, že mně dopřál tento výlet, já to všechno uchodila a mohla se kochat pohledem na krásné věci i bývalé hlavní město naší monarchie z nadhledu. V plánu mám ještě stihnout výstavu, kterou jsem dnes nestihla. Na závěr se přiznám, že jsem z té dnešní cesty měla trochu respekt, protože vídeňským U-bahnem jsem sama nejela přesně oněch 43 let, tak abych tam nezabloudila. A na novém vlakovém nádraží jsem byla dnes vlastně úplně poprvé. A fakt jsem nezabloudila. Moc zdravím všechny návštěvníky mých webových stránek a přeji, abyste neměli strach cestovat, rozšiřovat si tak své obzory a užívat si krásných míst, kterých je spousta nejen u nás, ale po celém světě.
