Dnes jsem zajela na krátkou prohlídku Františkových Lázní. Pěkné to tam mají! Spousta parků a historických lázeňských budov. No a samozřejmě slavnou sochu malého Františka. Zajímalo mne, proč právě malého Františka a toto říká AI: Se sochou, která je hlavním symbolem Františkových Lázní se pojí novodobá legenda o plodnosti. Nahý chlapec sedící na kouli s rybou v rukou má symbolizovat léčivou sílu zdejších pramenů, které se historicky zaměřovaly především na léčbu gynekologických potíží a ženské sterility. Sochu přitom vytvořil v roce 1924 místní sochař Adolf Mayerlpouze jako dekorativní plastiku pro lázeňský park. Skutečný fenomén z ní udělal až po druhé světové válce místní lázeňský fotograf Otto Škarda. Všiml si, že se pacientky rády fotí u sochy. Z marketingových důvodů vymyslel legendu, takže takové prachsprosté PR to je 😀 Legenda praví, že každá lázeňská pacientka, která se dotkne palce levé nohy, případně levé nohy či ryby této sochy, do roka otěhotní. Díky tisícům doteků žen jsou tato místa na bronzové soše dokonale vyleštěná do zlata. Tož tak… Legenda… Já jsem u té sochy spíš myslela na svatého Františka. Na jeho přímluvu se totiž fakt dějí zázraky…
Před pár týdny jsem se dozvěděla, že bude na Malanské hoře nad Malou Vrbkou nová křížová cesta s obrázky mého dlouholetého kamaráda, dalo by se říct renesančního člověka, Františka Pavlici z Hroznové Lhoty. Hned jsem mu zatelefonovala s dotazem, jestli bych mu mohla položit několik otázek. Byl ochotný se setkat, a tak se mohou případní zájemci těšit na velký článek o této křížové cestě, který bude příští týden zveřejněný v Katolickém týdeníku. Dnes tuto křížovou cestu požehnal farář z Velké nad Veličkou P. Josef Vysloužil. Nemohla jsem se této slávy zúčastnit, přestože bych tam moc ráda byla. Po velkých zdravotních peripetiích se léčím v Mariánských Lázních. Viděla jsem, ale na Facebooku, že přišlo mnoho lidí a byla to sláva převeliká. Pan starosta Malé Vrbky Igor Vavřík, z jehož iniciativy se nová cesta vybudovala a také se na Malanské hoře vztyčil nový kříž, protože ten původní se rozpadl, nechtěl, abych tuto informaci zveřejnila před samotným žehnáním, a tak jsem slib doržela. Křížovou cestu jsem si poctivě v rámci zdravotních vycházek prošla před odjezdem do lázní sama a je to krása převeliká… V době mého putování nebyl nový kříž ještě nainstalovaný… Zajděte si tam, stojí to zato! Když jde člověk sám, tak je to určitě mnohem silnější než, když ho někdo rozptyluje třeba i zbytečnými řečmi…
Renesanční umělec František Pavlica ve svém ateliéru v Hroznové Lhotě se všemi obrázky zastavení křížové cesty, která je nyní už k vidění na Malanské hoře nad Malou Vrbkou.
Západní Čechy mně připravuji den za dnem překvapení. Kromě toho, že jsou tady v Mariánských Lázních všichni zaměstnanci skvělí – recepční milí – milé, úžasné rehabilitační pracovnice na všech procedurách, milé servírky a skvělí kuchaři v hotelu Vltava luxusně vaří, tak je občas ještě nějaký bonus navíc. Třeba krásné počasí. Když jsem dnes po procedurách valila na kolonádu za léčivou vodou, narazila jsem na průvod krojovaných, protože od včerejška je tady mezinárodní folklorní festival. A kdo není mezi účinkujícími? Štěpnička z Veselí nad Moravou!!! Tak jsme si do náruče padli s jedním z vedoucích – Alešem Popelkou, se kterým se znám už asi „sto let“, ale kotel let jsme se neviděli. O to bylo naše shledání radostnější. Až dnes! V Mariánských Lázních – bezmála pět set kilometrů od Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde bydlím. Nešlo to než hrábnout do brašny a vylovit foťák a začít cvakat jako za starých časů, kdy bylo Veselí nad Moravou mým novinářským revírem, a tak jsem tam samozřejmě psala o Štěpničce i manželech Vlastě a Jaroslavovi Smutných, kteří folklor ve Veselí nad Moravou rozjeli . Kdo ví, jestli by nějaký folklor ve Veselí byl, kdyby nebylo manželů Smutných. A byla to dnes radost převeliká vidět ty „naše“ děti ve věku deset až čtrnáct let tančit na nádherné kolonádě v Mariánských Lázních před davy různě jazyčných lázeňských hostů. Cítila jsem při pohledu na ně hrdost, že jsem také ze Slovácka a právě z oblasti Veselska. Byli skvělí a velký dík patří všem jejich vedoucím, kterými jsou spolu s Alešem Popelkou dále Michaela Chumlenová a Vladimír Sak. Od Aleše jsem se dozvěděla, že Mariánské Lázně jsou letos už čtvrtým folklorním festivalem, kterého se tato skupina Štěpničky účastní. Štěpnička má v současné době ve třech skupinách zhruba 70 členů a členek od čtyř do patnácti let. Skupina, která vystupuje nyní v Mariánských Lázních, má 22 tanečníků a pět muzikantů. Při nácviku se schází už osm let. To je potěr! Velké poděkování patří všem, kdo se jim věnují! A když už jsem byla v tom focení, tak jsem samozřejmě nafotila i jiné účastníky.
Západní Čechy mají co nabídnout k poznávání historie i umu našich předků. To byl důvod, proč jsem se chtěla více dozvědět o historii i současnosti premonstrátského kláštera Teplá. Včerejší počasí nebylo ideální k focení, ale i temně šedivé mraky mají něco do sebe, i když toto světlo moc fotkám nelichotí. Vstup do areálu kláštera nevypadal moc lákavě a stejně tak ani nádvoří. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co mne čeká. Průvodkyně nás upozornila, že nesmíme interiéry prohlídky fotit ani natáčet. Zpočátku jsem se v duchu divila, proč se nesmí fotit, když tam vlastně nic není. ZLATÝ SARGOFÁG Začátek prohlídky vedl ještě příliš neopravenou chodbou do prostoru muzea, kde oproti zámkům, které jsem navštívila v poslední době, bylo jen pár exponátu. Za povšimnutí z mého pohledu byly především dva velké obrazy z různých let s jakoby leteckým pohledem na areál kláštera a blízké okolí. To bylo moc zajímavé. Krásný byl potom i kostel, kde se každou neděli do 10 hodin slouží mše svaté, takže je běžně přístupný. Tuto románsko-gotickou baziliku Zvěstování Páně premonstráti stavěli v letech 1193-1232. Vysvěcena potom byla za přítomnosti krále Václava I. Průvodkyně nás upozornila, že je v kostele původní kamenná dlažba, po které kráčel i král Václav I. Ve zlatém sargofágu jsou uložené ostatky zakladatele premonstrátského řádu, českého velmože blahoslaveného Hroznaty z Ovence. Když Hroznata ztratil manželku a syna, rozhodl se místo účasti na křížové výpravě zasvětit život Bohu. V roce 1193 proto založil premonstrátský klášter v Teplé a o několik let později ženský klášter v Chotěšově. Sám později v Římě přijal od papeže premonstrátské roucho a stal se řeholníkem a správcem majetku tepelského kláštera. Při obchůzce klášterních statků ho v roce 1217 zajali němečtí loupeživí rytíři z Vohančic a požadovali vysoké výkupné ve zlatě. Hroznata však zakázal opatovi výkupné zaplatit, aby neochudobnil klášter. Ve vězení na hradě Kinsberg, což je dnes Starý Hrozňatov zemřel hlady a útrapami. Po jeho smrti premonstráti vykoupili alespoň jeho tělo. Hroznata byl za svůj čin uctíván jako mučedník. V roce 1897 byl papežem Lvem XIII. blahoslaven a v roce 1993 se stal hlavním patronem plzeňské diecéze. UNIKÁTNÍ KNIHOVNA Nejvíce mne mrzelo, že nemohu fotit, když jsme vstoupili do barokního sálu knihovny, která je s více než 100 000 svazky po strahovském klášteře druhou největší historickou klášterní knihovnou v České republice. Ukrývá 660 rukopisů, z nichž je nejstarší a nejcennější tzv. Poenitentiale – kniha zpovědních otázek z počátku devátého století. Hlavní knihovní sál vznikl v letech 1904-1907 v secesně-barokním stylu s nádhernými stropními freskami od malíře Karla Krattnera. Průvodkyně nás opět upozornila, že dřevěná mozaiková podlaha je originální. Přestože komunistický režim klášter v roce 1950 násilně uzavřel a areál na 28 let zabrala československá armáda. Ta prostory využívala jako kasárna, což vedlo k silnému chátrání celého objektu. Knihovnu se ale podařilo zachovat v původním stavu díky Národní knihovně v Praze, která ji zakonzervovala a zapečetila. Knihy jsou nyní v regálech seřazeny, jak byly na počátku dvacátého století. PROCHÁZKA PARKEM Po prohlídce interiéru kláštera jsem se ve škaredém počasí vydala na obchůzku parku, a tak jsem mohla celý areál kláštera vidět ze všech stran. Mnohé se již podařilo po revoluci opravit, ale hodně práce je ještě před řeholníky. Zatímco v největším rozvětu kláštera zde žilo 110 řeholníků, kteří tehdy zaměstnávali 1 500 lidí z okolí, dnes jich je jen devět. Až do roku 1945 byl u kláštera pivovar, mlýn a rybářství. Z těchto staveb nezbylo nic, protože je vojáci rozstříleli. Do původního stavu se už zřejmě nikdy neobnoví ani zahrady, protože na to nejsou peníze. Současným opatem je je od roku 2011 Filip Zdeněk Lobkowicz, O.Praem. Přímo v historickém objektu bývalé prelatury a konventu funguje moderní Klášterní hotel Teplá, který nabízí klidné ubytování pro turisty, poutníky i účastníky konferencí. ZALOŽENÍ MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ Při prohlídce mne moc zaujalo, že Mariánské Lázně založil premonstrátský opat Karel Kašpar Reitenberger. Zasadil se už na začátku 19. století o využití zdejších pramenů a v roce 1812 o založení Mariánských Lázní, které vyrostly doslova na zelené louce. O tom ale zase něco víc až příště….
Pokud by mně dnes ráno někdo řekl, abych hádala, co mne dnes čeká, tak bych to neuhodla ani náhodou. Dopoledne jsou v lázních jasné – snídaně – obyčejně 4 procedury – oběd. Někdy je procedura i před snídaní. Na odpoledne jsem si už včera naplánovala výlet do asi dvacet kilometrů vzdáleného Bečova nad Teplou. Tamní zámek totiž nabízí k prohlédnutí relikviář svatého Maura. Tuším, že vloni jsem o tom viděla dokument a od té doby jsem chtěla prostě relikviář vidět. Proč? No protože je relikviář mimořádná románská zlatnická památka z 13. století a druhá nejcennější movitá kulturní památka v České republice! Byl vyrobený kolem let 1225 –1230 v belgickém Florennes a uvnitř jsou ostatky svatého Maura, Jana Křtitele, Timoteje a Apolináře. Dnešní plán zněl tedy jasně! Po obědě jsem proto hopla s foťákem v brašně do auta a upalovala směr Bečov. Při zpáteční cestě jsem chtěla ještě navštívit premonstrátský klášter v Teplé, což byla odbočka pouhých osm kilometrů z trasy, takže to mělo logiku. Nakonec bylo ale všechno jinak! Do mapy.cz jsem zadala parkoviště u zámku. Když jsem k němu ale přijela, byla parkovací místa zapáskovaná, všude byli policajti a muži v oblecích. Hned mně to docvaklo! Přijede vzácná návštěva – prezident? Téměř na sto procent jsem věděla, že prezident, i když jsem v okamžiku, kdy jsem objížděla zapáskovaná parkovací místa, ještě nevěděla vůbec nic. Přibrzdila jsem u nejbližších policistů s dotazem, že tady asi teď parkovat nemohu, tak kde mám auto odstavit. Ochotně poradili – prý na parkovišti pod kopcem. Tak se i stalo a já potom uháněla zpět k zámku, protože můj novinářský čich zavětřil jako ohař na lovu! A bylo to přesně, jak jsem očekávala! Lidé u zámku čekali na příjezd kolony s prezidentem Petrem Pavlem. Přijel i s manželkou. Ale ne hned, jak jsem dofuněla zpět. Všichni čekající byli zatím v klidu, tak mně bylo jasné, že v klidu mohu být i já. Sedla jsem si proto na krásnou zámeckou lavičku, zevlovala a najednou koukám, že naproti mně sedí chlapík v kloboučku a u nohou mu leží krásnej pejsek a za jejich zády pohled na zámek.
Vnorovjané se vyfotit nejdříve nechtěli, ale mne cvakli, takže díky za fotku!
Líbilo se mně to moc, tak jsem se ze své lavičky zeptala, jestli si je mohu vyfotit, že by to byl dobrý záběr. A pán prý, že ne, že není fotogenickej. Nenechal se nejdříve ukecat ani poté, co jsem mu řekla, že jeho pes je ale moc hezkej. To už ale přispěchala jeho paní, dali jsme se do řeči a já se dozvěděla, že jsou ze Vnorov a paní původem ze Strážnice. No prostě dvě neuvěřitelné náhody – zcela neplánovaně v Bečově zjistím, že přijede pan prezident a dám se do řeči s lidmi, kteří žijí pár kiláků ode mne. No prostě mazec! A všechno mělo rychlý spád! Prezidentský pár přijel, zdravil se s lidmi, potom zase zdravili je pracovníci zámku v čele s jeho dlouholetým kastelánem Tomášem Wizovským a celou jeho rodinou. Pan prezident se ženou dostali mimo kytek také konve a zalévali společně lísku tureckou, kterou při příležitosti jejich návštěvy před zámkem vysadili zřejmě zaměstnanci zámku. A potom už se valilo k relikviáři svatého Maura. A já jsem všechno fotila, dokumentovala a fotka s textíkem vyjde příští středu v Katolickém týdeníku. Ještě teď, kdy klovu tyto řádky, nechápu, jak všechno může být jinak než si člověk naplánuje. Jo! A mí noví přátelé ze Vnorov nakonec souhlasili, že je s jejich pejskem mohu vyfotit 🙂
Takhle mne mí noví přátelé zachytili v akci…
Rozhovor s kastelánem hradu a zámku Bečov Tomášem Wizovským:
Přijel pan prezident na vaše pozvání, jak dlouho jste na jeho návštěvu čekali? Pan prezident přijel na naše opakovaná pozvání související zejména s každoročním udělením jeho osobní záštity nad akcí s celostátním dopadem DEN BEZPEČNOSTI NA HRADĚ BEČOV. Tato akce vychází z jednoduchého principu uvědomit si, že hrady byly vnímány jako symbol bezpeční a ochrany. Postupně akce přerostla v unikátní dvojdenní dubnovou prezentaci všech záchranných a ozbrojených složek státu v prostřední kulturní památky. Součástí je prezentace nejen moderní techniky či historické techniky, dynamické ukázky práce IZS zde. V loňském prosinci jsme měli možnost být součástí adventního bezpečnostního kolokvia konaného na pražském hradě, kde při prezentaci dne bezpečnosti pan prezident osobně přislíbil že do roka a do dne do Bečova dojede a slib dodržel.
Proč jste mu v areálu hradu a zámku vysadili právě lísku tureckou? V tomto místě historicky stával strom, který byl letech socialismu odstraněn společně s dalšími trakty hospodářských budov. Nyní korunuje sice ahistorickému, ale přesto velmi pěknému prvnímu nádvoří a bude, až povyroste, dávat návštěvníkům blahodárný stín. Na tureckou lísku zvolila naše památková garantka se specializací jako momentálně nejvhodnější a nejodolnější typ dřeviny.
Co pan prezident říkal na relikviář svatého Maura? Společné setkání u relikviáře svatého Maura bylo pro všechny přítomné nejsilnějším momentem celé návštěvy. Prohlédli si tuto naši nejcennější zlatnickou románskou památku, která svým významem u nás „konkuruje“ pouze korunovačním klenotům. Prezidentský pár fascinoval nejen samotný vizuální a řemeslný rozměr relikviáře, ale také jeho neuvěřitelný novodobý příběh – od dramatického nálezu pod podlahou hradní kaple v roce 1985 až po nesmírně náročné, bezmála dvacetileté restaurování. Diskutovali jsme o hlubokém duchovním odkazu a připomněli původní záměr jeho tvůrců tj. soudobými výtvarnými a uměleckými prostředky propojit zemi s nebem a člověka s Bohem. Pan prezident ocenil, že takový „poklad“ dokáže i v dnešní sekulární době lidi spojovat a probouzet v nich úctu k práci našich předků a k duchovním kořenům Evropy. Podstatné je, že se nachází jako jediný svého druhy držený ve světských rukách na území Evropské unie, v péči Národního památkového ústavu, je odborně zrestaurovaný a uchovávaný v řízeném klimatickém prostoru s potřebným bezpečnostním opatřením a pravidelnými kontrolami restaurátora a předvším je přístupný laické i odborné veřejnosti. Mimo jiné jsem mu prozradil, že na relikviáři se nečekaně díky nedávnému bádání objevil mezi zdobnými polodrahokamy a drahokamy tzv. Ropušší kámen, jemuž se ve středověku přisuzovala magická moc séra proti otravě. Ve skutečnosti se jedná o zkamenělý zub pravěké ryby. Vyzval jsem tedy soukromě pana prezidenta, aby se nenechal otrávit čím dále agresivnější politikou a pokud možno ať kandiduje i do druhého období.
Proč si myslíte, že měl vidět a navštívit právě váš zámek navštívit? Jak sám řekl, oslnil ho soubor všech dominantních historických architektur a epoch od gotiky, rezenaci, baroko i historismus na jednom místě, včetně toho, že Bečov akcentuje svoji roli Strážce pokladů – románský relikviář sv. Maura, historická sbírka vín a koňaků, diamantová korunka, autenticky dochovaný středověký hrad a mnoho dalšího
Poté jste zamířili věž, kam je možné z tohoto místa dohlédnout a o čem jste si tam povídali? Na vyhlídkové věži, shodou okolností nejstarší části hradu, jsem na chvilku předal slovo panu starostovi, aby z ptačí perspektivy provedl vzácnou návštěvu z nadhledu historickým městečkem . Následovala fotografie pana prezidenta s vlajkovým stožárem, což byla příležitost zavzpomínat, jak jsme právě zde dvě hodiny po napadení Ukrajiny vyvěsili improvizovanou vlajku solidarity k napadené zemi. Ve skladu jsme totiž měli několik barevných pláten pro šití zdobných historických praporců, mezi nimiž byly i rodové barvy Questenbergů – zakladatelů barokní zámku, mající stejný žlutomodrý styl, jako má vlajka Ukrajiny. Díky tomu jsme se stali neformálními lídry a místním centrem pomoci, což vyústilo i v poskytnutí více než ročnímu pobytu maminek s malými dětmi u nás na zámku. Během jejich pobytu vzniklo silné pouto, snažili jsme se dětem ukázat naši zemi z co nejlepšího uhlu a vytvořit iluzi, že jsou jen na delším výletě vyplněném prohlídkami hradů a zámků, návštěvami akvaparků, lanového centra či dinoparků a celou další řadou aktivit.
Návštěva poté pokračovala neformálním setkáním? Z hradního areálu zamířil prezidentský pár do bečovské botanické zahrady, což byla symbolická tečkaza celým programem. Toto unikátní místo, označované za druhé Průhonice, prošlo po desetiletích totálního chátrání neuvěřitelnou proměnou. Původně botanická zahrada a alpinium patřilo posledním vévodům sídlící na bečovském zámku a vznikla z inciativy rodiny Beaufort Spontin a Sylva Tarucum. Nejprve se věnovali formálním zahradám u dolního barokního zámku, později se pokusili přetvořit kopec pod hradem na tehdy velice módní krajinářský park, který je však plně neuspokojil a proto koupili obecní drahu, což byválo místo pro pastvu obecního dobytka a vybudovali zde ve své době prosperující věhlasnou botanickou zahradu a alpinium.
Jak byste zhodnotil návštěvu prezidentského páru v Bečově? Pan prezident s chotí k nám zavítali v rámci své dvoudenní cesty po severozápadě Čech. Naší snahou bylo představit jim Bečov nejen jako statickou historickou kulisu, ale jako živé centrum s bohatou minulostí, náročnou současností a jasnou vizí do budoucna. Velmi nás potěšil hluboký zájem obou vzácných hostů o památkovou péči, záchranu řemeslných postupů a propojování komunitního života s historickým dědictvím. Pan prezident navíc neváhal věnovat svůj čas i našim nejmladším návštěvníkům a místním občanům, kteří na prezidentský pár čekali před branami areálu. Od samého počátku byla návštěva Pavlových koncipována jako neformální a nebál bych se říci i rodinná. Tomu odpovídalo přijetí pana starosty u radnice, přivítání na hradě a představení tří generací mých žen, manželky, obou dcer a babičky, které všechny na hradě pracují jako externí průvodkyně. Následovalo podepisování do kronik města i hradu, společné zalití stromu a velmi příjemná komentovaná prohlídka vybraných částí památkově chráněno areálu.
Dnes jsem po dopoledních procedurách vyrazila lanovkou nad Mariánské Lázně do parku Boheminium, kde je k vidění 75 dokonalých zmenšenin památek z celé naší krásné země. Park se nachází na vrchu Krakonoš, kam je možné dojet lanovkou, městskou hromadnou dopravou i autem. Já zvolila lanovku, protože jsem se chtěla vracet dolů pěšky přes druhou stranu kopce s návštěvou rozhledny Hamelika, což se mně podařilo ještě než začalo pršet. Díky tomu jsem udělala i pár pohledů na město shora. Zpět ale do parku, který je čtvrtý největší park miniatur v Evropě. Osobně mě potěšilo, že je tam model zámku Lednice a především kuželovský větrný mlýn i s hospodářským stavením a také vinařské búdy, které vznikly podle replik ze strážnického skanzenu, kde jsou i blatnické búdy. Najednou jsem si bezmála pět set kilometrů od svého bydliště připadala jako doma! Park určitě stojí za návštěvu. Údajně je to nejnavštěvovanější atrakce Karlovarského kraje. Jeho součástí je i mini zoo s možností zvířátka za 20 Kč nakrmit tím, co jim chutná a neublíží. Pro děti je v areálu dětské hřiště a nechybí občerstvení. Měla jsem radost, že autoři nápadu zacílili na naše památky a nekopírovali slavné a známé stavby z celého světa. Máme se čím pochlubit, tak proč to světu neukázat. Při procházení parkem jsem si uvědomila, že některé ze staveb jsem navštívila, ale mnoho ještě ne, tak mám co dohánět…
Jedním z mých cílů pobytu v Mariánských Lázních bylo poznat i okolí tohoto krásného města. Hned v neděli jsem při příjezdu proto zamířila do zámku v Kynžvartu a dnes jsem prošla Naučnou stezku Kladská a je to fakt nádhera! Vřele doporučuji k návštěvě. Brzy napíšu více textu, tak se zatím můžete mrknout na fotky a pohledy na vodní plochu a krajinu, která se dnes dotýkala mého srdce. Fakt jsem děkovala Bohu, že vidím a můžu na tu nádheru koukat, že po zlomeném kotníku zase mohu chodit. Moc si toho vážím, protože už moc dobře vím, jak je to šílené, když člověk chodit nemůže, není soběstačný a nemůže dojít tam, kam bych chtěl, aby třeba udělal fotky, za kterými se musí prostě dojít. Problém s chozením jsem měla kvůli kolenu, které zatím bezmála tři roky po operaci drží, tak za to také děkuju Bohu. Když má člověk problémy, tak si potom uvědomí, jak je to na prd, když něco s tělem nefunguje, jak by fungovat mělo, aby člověk mohl žít naplno.
Text bude aktualizovaný o tom, jak jsem se dnes putovala za níže zveřejněnými fotkami a také něco málo o místě samotném….
Plánovaná návštěva zámku Kynžvart nezklamala a zase jsem o něco chytřejší a neustále žasnu, co předkové na našem území dokázali. Bývalé empírové letní sídlo rakouského kancléře Klemense Metternicha ukrývá unikátní historické sbírky. Moc se mi líbil velký reprezentativní sál, který byl prostřený, jakoby už byli hosté za dveřmi. Zaujalo mne tam krásné sousoší Amora a Psyché z bílého carrarského mramoru. Je to velmi podařená kopie dvou originálů italského sochaře Antonia Canova. První originál je k vidění v Louvru v Paříži a druhý, který je trošku odlišný, v Ermitráži v Petrohradě. Kynžvartská mramorová verze je považována za jednu z nejzdařilejších a nejcennějších ukázek Canovovy práce ve střední Evropě. Jako holku z Blatnice pod Svatým Antonínkem mě potěšilo, že je v zámku kaple svatého Antonína Paduánského. No a park? Je v anglickém stylu a je to prostě nádhera, i když focený přes kapky deště, tak zase s jinou atmosférou než, když je vše sluncem zalité.
Když mně letos kvůli úrazu a různým chorobám klekly všechny naplánované zahraniční cesty, tak jsem moc dobře věděla, že když pojedu do lázní, tak to musí být Mariánské Lázně, kde jsem ještě nikdy za svůj dlouhý život nebyla. A nespletla jsem se! Je tady nádherně! Ze samotné cesty autem jsem tedy měla velký respekt, protože mapy.cz mně hlásily, že je to 471 kilometrů a za volantem budu čistého času bezmála pět hodin. A přesně tak to vyšlo! Když připočtu jednu přestávku na čůrání po sjezdu na D5 za Prahou. Záhy poté jsem zjistila, že mám víc než půl nádrže pryč – holt malé auto – malá nádrž, tak jsem si pár kiláků ještě zajela do Plzně na ONO. Celkem čas naběhl s těmito zastávkami o nějakých čtyřicet minut. Když jsem viděla, že jedu bez časových ztrát, zamířila jsem nejdříve do zámku v Kynžvartu, abych tam absolvovala prohlídku a pokochala se nádherným parkem. Více informací a pár fotek zde. Od Prahy pršelo a ten den nepřestalo až do hluboké noci, ale v zámku mně to nevadilo. V parku už to bylo trochu horší, ale mokré boty i ponožky jsem přežila. Jsem přece holka do nepohody 🙂 Všechno jsem to stihla už neděli, protože check-in byl až od 14 hod., takže vše klaplo na pohodu. Po ubytování jsem stihla v dešti ještě skočit na kolonádu. Níže proto můžete vidět mé pohledy na Mariánské Lázně mezi včerejšími kapkami deště i dnes se zalitým sluncem. Jsem z toho města nadšená! Krásné domy, parky, vysázené záhony, za které by se nemusel stydět ani Schönbrunn ve Vídni, léčivé prameny, oplatky, bílé lavičky, nejen obří fontána, ale i další menší a poflakování se jen tak po městě, což vše samozřejmě k lázeňskému městu patří. V posledních několika desetiletích jsem byla převážně vždy na skok v Luhačovicích a musím říct, že Luhačovice jsou proti Marjánkám jen taková vesnička, i když samozřejmě pěkná a mému srdci milá, ale je to tak… Tak mrkněte na fotky a já se zase ozvu až nasaju další poznatky. Dnešek byl pro mne kromě flákání se městem také začátkem léčby, tak snad mně to všechno pomůže a budu zase jako ryba 😀
Pokud by mně někdo před padesáti lety řekl, že jednou napíšu tři knihy, tak bych se mu vysmála. Tomuto tvrzení bych ale nevěřila ani před čtyřiceti, třiceti či dvaceti lety. A přece se to stalo. Dnes už mohu říct, že se v mých očích něco neuvěřitelného stalo skutečností. Po prvotině ELIAS VELLA a jeho stopy nejen v České republice v roce 2023 (Kartuziánské nakladatelství), jsem spolu s Vladimírem Teťhalem a Miroslavem Hudečkem letos spoluautorkou publikace Na Blatnické hoře (Matice svatoantonínská). A včera, což bylo 10. září, biskup Vojtěch Cikrle požehnal knihu NAVZDORY VŠEMU Rozhovory a příběhy silných osobností. Stalo se tak v Knihovně Biskupství brněnského, která si letos připomíná 25 let existence. Mám radost, že se slavnostních okamžiků zúčastnili nejen mí přátelé a rodina, ale pozvání přijaly i některé z osobností, s nimiž jsem za svou bezmála třicetiletou novinářskou kariéru vedla rozhovory. Jedním z nich byl i pan biskup Cikrle, takže jsem měla doopravdy velikánskou radost, že knihu přišel požehnat. Před samotným požehnáním řekl:
„Milá paní Lenko, milí přátelé, dámy a pánové, než knihu požehnám, rád bych k ní nebo spíše k její autorce řekl pár slov. Jak už všichni víte, kniha „Navzdory všemu“ je kniha pětapadesáti rozhovorů. Co je to vlastně rozhovor? Všude přítomná AI říká, že je to řízená komunikační situace, ve které probíhá výměna informací, myšlenek a názorů mezi dvěma nebo více účastníky. Hlavními podobami rozhovoru pak je: – běžná konverzace, což je neformální lidský rozhovor, dialog a sdílení v každodenním životě – a žurnalistické interview, což je cílený publicistický útvar, kde novinář klade otázky zajímavé osobnosti s cílem informovat veřejnost. Dnes pracují v nejrůznějších médiích stovky novinářů, kteří denně zveřejňují desítky rozhovorů. Není však mnoho těch, kteří dokážou klást otázky, které nejsou banální. A k těm patří Lenka Fojtíková. Klást dobré otázky je dovednost. Klást dobré otázky je zkušenost. Klást otázky chytré a inspirující, které přibližují smýšlení i postoje respondentů a zároveň otvírají čtenářům prostor k přemýšlení o důležitých věcech jejich života, to je umění. Ale je to především dar. Lenko, díky za vás.“
A já děkuji panu biskupovi za krásná slova i všem, kdo si v dnešní uspěchané době, kdy nikdo nemá čas na nic a především ne na druhé, udělali čas, přišli a uměli se v letu života spolu se mnou zastavit nad vznikem mé nové knihy. Kniha neostří na autorku, ale na úžasné lidi, s nimiž jsem se mohla díky své novinářské práci setkat a v průběhu minulých desetiletí rozmlouvat. Jsou mezi nimi nejen skvělí lidé z Moravy, ale také z Polska, Slovenska, Rakouska, Irska, Anglie a Floridy. Když jsem dávala knihu rozhovorů a příběhů 55 osobností dohromady, několikrát mne zalila obrovská vděčnost Bohu, že mi umožnil stát se novinářkou, s těmito lidmi rozmlouvat, naslouchat jejich někdy až neskutečným životním příběhům a společně žasnout nad tím, jak je Bůh vedl a vede dál. Jak k tomu došlo, že tato kniha vznikla? V průběhu téměř tiřceti let jsem prostě dělala jen svou novinářskou práci a někdy se dostala mezi hromadou zpravodajských článků k možnosti zpracovat s někým zajímavým rozhovor. Osobnosti mně nikdy nevybírali mí šéfredaktorové. S nabídkou jsem přicházela sama. A že z toho jednou bude kniha? Tak to nebyl ani náhodou můj nápad! Ani ve snu by mne to nenapadlo a hlavně bych neměla odvahu se do takové věci pustit. V mozku by mně hned vyskočilo mnoho důvodů, proč do toho nejít. Startovacím motorem pro mne byla pracovnice biskupství Martina Jandlová, která byla bezmála třicet let tiskovou mluvčí Biskupství brněnského. Díky tomu má naprosto dokonale zmapované dění v diecézi a je doslova chodící encyklopedií toho, co se kde, kdy stalo a má dokonalý přehled nejen o událostech, ale také o osobnostech, o nichž by bylo možné při různých jejich životních událostech napsat. Byla to právě Martina, která mně dávala tipy a kontakty na lidi, k nimž bych se jinak nedostala, nebo by mě kvůli mé neznalosti ani nenapadlo o nich napsat. A právě Martina na mě počátkem ledna letošního roku už poněkolikáté apelovala, abych vydala knihu rozhovorů, protože se jí moc líbily. V knize přitom nejsou zdaleka jen rozhovory a příběhy, které byly napsané pro Katolický týdeník. Spousta jich byla zveřejněna v týdeníku Slovácko, Naše Slovácko, Naše adresa PPF, DOBRÝ DEN S KURÝREM, na webu www.zpravyzmoravy.cz a mém osobním webu www.lenkafojtikova.cz. Ke vzniku knihy nakonec napomohla skutečnost, že jsem si pár minut před lednovým setkáním na biskupství přímo před katedrálou zlomila na zledovatělých tzv. kočičích hlavách kotník. Najednou přede mnou byly tři měsíce, kdy jsem mohla s přestávkami, jak mi to zdravotní stav dovolil, sedět u počítače a dávat knihu dohromady. Souběžně jsem pracovala také na své části novodobé historie na Svatém Antonínku, kde jsem zachytila zhruba posledních 25 let dění na tomto úžasném místě, z čehož vznikla kniha Na Blatnické hoře. Nemalou práci dal pro tuto knihu výběr fotografií z mého soukromého archivu. Ale to už je zase jiný příběh, i když trošku propojený. Obě knihy vlastně mohly vzniknout díky zlomenému kotníku a dalším chorobám, s nimiž jsem musela letos bojovat. Je to dokladem toho, že i z něčeho zlého a těžkého může NAVZDORY VŠEMU vzniknout něco krásného. A tak Bohu díky za vše! Mnoho fotek od hlavního fotografa setkání Vladimíra Bimky najdete zde. Pokud by si chtěl někdo knihu objednat, může zde
Tento rozhovor před uvedením knihy Navzdory všemu zveřejnil Katolický týdeník
