Poprvé jsem se do Eilatu s nízkonákladovou leteckou společností Ryanair vydala v březnu roku 2017. Tehdy jsem se tam seznámila s rodačkou ze Slovenska Denisou Kováčikovou, která zde žije už více než dvacet let a pracuje pro izraelskou pobočku ministerstva turismu v Eilatě. Právě díky ní jsem se poprvé dostala na výročí nezávislosti území, na kterém s neuvěřitelnou rychlosti vyrostlo turistické letovisko Eilat. Věděla jsem, že letos si bude město připomínat sedmdesáté výročí. Ve chvíli jsem ale na podzim kupovala letenku, neměla jsem tušení, kdy to bude.
Karneval v Benátkách obrazem
Dlouhé roky bylo mým snem fotit světově známý karneval v italských Benátkách. Pracovní povinnosti mně to ale nedovolovaly. V době, kdy se v Benátkách slaví karneval, probíhají totiž na Slovácku oslavy fašanku. V nejrůznějších obcích na Hodonínsku i Uherskohradišťsku jsem vše dokumentovala dvacet let.
Martin Černý: „Triatlon mně hodně dává, ale také bere“
Když jsem se v březnu roku 2017 v Eilatu seznámila s pracovnicí tamní pobočky ministerstva turismu Denisou Kováčikovou a chtěla s ní udělat rozhovor, tak se nejdříve zdráhala. „Napište raději o Martinovi Černém z České republiky! Letos tady vyhrál závod Israman, což je název pro železného muže,“ upozornila mne tato sympatická Slovenka, žijící dlouhé roky v Izraeli. Díky Denise jsem se po návratu domů s Martinem přes facebook spojila. Domluvili jsme se, že o něm napíšu, ale nakonec z toho sešlo. Vloni absolvoval v Eilatu závod Israman znovu a letos také. Zatímco vloni skončil ve své kategorii po defektu kola na čtvrtém místě, letos přivezl domů do Adamova u Brna medaili za druhé místo v kategorii 35 – 39 let. Závod absolvoval v pátek 25. ledna a já mu přes facebook fandila. Po návratu domů byl ochotný udělat rozhovor, který tady zveřejňuji. Jeho cesta k náročnému sportu je neuvěřitelná. Do patnácti let totiž neuměl plavat a neměl rád běh.
Věnoval jste se nějakému sportu už v dětství či dospívání?
Vůbec ničemu. Chvilku jsem hrál jen basket.
Jakým řízením se stalo, že jste začal dělat tak náročnou disciplínu, jako je železný muž, kdy v jednom závodu musíte nejdříve uplavat 3,86 kilometru, v sedle kola ujet 180,25 kilometru a na závěr si střihnout maraton o klasické délce 42,2 kilometru? To je docela dost drsné z bodu, kdy člověk žádný sport nedělal…
Dostal jsem se k tomu skrze kamarádku ze školky, se kterou jsme se po letech potkali. V osmnácti letech mne oslovila, jestli si nechci zkusit triatlon. Ona se tomu už nějaký rok věnovala. No a já jsem do toho bez jakéhokoliv tréninku v roce 2001 šel. Do té doby jsem jezdil na kole jako každý běžný člověk. Jistě není bez zajímavosti, že jsem se teprve v patnácti letech naučil plavat a o triatlonu jsem vlastně téměř nic nevěděl.
Neříkejte, že jste bez tréninku hned zvládl absolvovat železného muže!
Byl to triatlon tzv. sprint, což je 500 metrů plavání, pětadvacet kilometrů na kole a pět a půl kilometru běhu. Závod byl tehdy nedaleko Jihlavy. Poprvé jsem tenkrát jel na vypůjčeném silničním kole, které mělo galusky. Do té doby jsem jezdil na těžkém, dvacetikilovém horském kole.
Skončil jste poslední?
Kupodivu ne! Nebylo to až tak špatné! Na to, že jsem nikdy v životě neběhal, jsem dopadl docela slušně. Zaběhnout bez tréninku pět a půl kilometru byl pro mě docela brutální masakr. Je fakt, že tehdy se ale závodů nezúčastňovalo tolik lidí jako dnes.
Nakopl vás první závod k dalšímu tréninku?
Kdepak! Od prvního triatlonu uběhl týden a šel jsem hned na další závod (smích). Zase s tou kamarádkou z dětství.
Vy jste na ty závody snad chodil kvůli ní!
Možná i ano, ale bylo od počátku jasné, že mezi námi nic nemůže být, protože ona byla nasměrovaná úplně jinam.
A jak to dopadlo?
Z Brna tam jezdil tehdy známý Kepák tým a já jsem s těmi borci docela dokázal na kole držet tempo. Bohužel mně rodiče nemohli koupit závodní kolo, protože brácha studoval vysokou a já střední. Navíc jsme s tátou docela dost cestovali, což bylo všechno dohromady dost finančně náročné. Dnes mám triatlonový speciál za dvě stě tisíc korun.
Můžete pro nezasvěcené upřesnit, o jaké kolo jde?
Je to časovkářský stroj, galuskáč, který nemá berany. Řídítka jsou ve tvaru hrazdy. Je to stroj, na kterém triatlonista téměř leží. Pozice je aerodynamická, takže se pěkně řeže vzduch a není pro mne problém, jet v průměru okolo čtyřiceti kilometrů v hodině. Kostra je z karbonu a kolo váží osm a půl kilogramu.
Druhý závod už byl motivací k systematické přípravě?
Kdepak. V osmnácti jsem si zkusil své první dva triatlony a potom až do sedmadvaceti let nic nedělal. Začal jsem pracovat na dráze a za prací dojížděl z Havlíčkova Brodu třeba i sto osmdesát kilometrů do Čech. Ročně jsem míval až tři sta hodin přesčasů. Při takovém pracovním tempu se ani sportovat nedalo. S pravidelným tréninkem jsem proto začal až v září roku 2010, kdy jsem se přestěhoval do Adamova. Tehdy jsem si koupil první pořádné běžecké boty na silnici. Také jsem zašel do obchodu, že si koupím centr klíč, abych si vycentroval kolo. Nakonec jsem si ale z toho obchodu domů přivezl své první silniční kolo. Tím to začalo.
Vedete si statistiku? Pamatujete si, jaké jste měl tehdy tréninkové dávky?
Začínal jsem měsíčně běhat zhruba 70 kilometrů, na kole jsem najezdil 700 kilometrů a v bazénu v Blansku plaval osmnáct kilometrů, ale byla to prsa. Kraula jsem se naučil až později.
Pokud byste nyní plaval v závodu prsa, tak to by asi nešlo, že?
No to teda fakt ne!!! (smích)
Kolik jste měsíčně natrénoval nejvíce, jaké objemy jste zvládal nyní před závodem v Izraeli?
Nejvíce jsem měsíčně trénoval pětašedesát hodin, což obnášelo 35 kilometrů v bazénu, 250 až 350 kilometrů běhu a na kole okolo 1 500 kilometrů. To už ale bylo na amatéra, který nemá dostatek regenerace, skutečně na hraně.
Proto máte tak vypracované nohy?
Přesně tak. Nohy mám jako slon, protože jezdím hodně v kopcích a nemám rád rovinky. Táta dělal v šedesátých letech osm let cyklistiku za Baník Příbram, takže jsem asi geny získal po něm.
Potom vám ale muselo vyhovovat to šílené převýšení na závodě Israman v Izraeli!
Mou nejsilnější disciplínou je právě cyklistika. Domácí borci zase skvěle plavou, protože mohou od malička trénovat v moři. V závodě tak získají náskok.Já mám plavání rád. Vytrvalecky vydržím plavat, jak dlouho chci, ale chybí mi rychlost, proto co ztratím při plavání, musím stáhnout v sedle kola.
A co běh?
Běhání jsem nikdy neměl rád. Nyní mám maratón nejrychleji zaběhnutý za tři hodiny a čtyři minuty. Půlmaraton mám nejrychlejší za hodinu a dvacet šest minut. V rámci triatlonu mám v maratonu nejrychlejší čas tři hodiny padesát čtyři minut, což je slabší. Jak už jsem říkal, mám z cyklistiky nohy silné jako kulturista a musím je při běhání tahat, čímž ztrácím.
Máte trenéra?
Kdepak. Běžecké tréninky mně psal syn od kamaráda, který závodně běhal.
Kdy vás po důkladné přípravě čekal první závod?
Na ten jsem se poctivě připravoval tři čtvrtě roku a byl to sprint v triatlonu. Psal se rok 2011 a já jsem si tehdy dal i svého prvního půl železného muže.
Byl jste spokojený s výsledky?
Ve sprintu jsem měl o čtyři minuty rychlejší čas než na svém prvním závodě, který jsem absolvoval v osmnácti letech. Umístil jsem se v druhé třetině startovního pole, což nebylo na začátek špatné. Tento sport je hodně o snášení bolesti a to není zrovna moje silná stránka. Hlava mně brzdí tělo, takže nedovedu jít za hranu svých možností. Na druhé straně se díky tomu nezraním. V závodech nemám rád vedro a bolest.
Dnes závodíte v jakých kategoriích?
Je to klasický železný muž a jeho poloviční trať. V roce 2011 jsem absolvoval první závod půl železného mužu v čase šest hodin a dvanáct minut. O rok později jsem se poprvé postavil na start železného muže. Připravoval jsem se na něj dva roky a bylo to něco hroznýho.
Proč?
Protože venku bylo pětačtyřicet stupňů a já jsem závod v Otrokovicích dal za třináct a půl hodiny.
A váš rekord?
V roce 2016 jsem si udělal v železném muži rekordní čas, což bylo deset hodin a šestnáct minut. Oproti prvnímu závodu se mně podařilo zrychlit o tři hodiny a patnáct minut. Opět to bylo v Otrokovicích. Tehdy jsem zvládl těch 182 kilometrů na kole pod pět hodin, což je průměr osmatřicet kilometrů v hodině a moc amatérů to nedá.
Od koho jste se dozvěděl o železném muži v izraelském Eilatu, a proč jste se rozhodl právě tam jet?
Na svém prvním triatlonu po důkladné přípravě jsem startoval v dresu týmu Trilife Zlín. Tam jsem se potkal s triatlonovou legendou Petrem Vabrouškem. To je pro naše triatlonisty legenda. Od něj jsem se dozvěděl o Isramanu. V Izraeli jsem byl poprvé na zájezdu ještě coby student s tátou už v roce 2001. Projeli jsme ho od shora až dolů a ta země se mně od té doby moc líbila. Naše tehdejší skvělá průvodkyně mně řekla, že se tam jednou určitě vrátím. A skutečně se tak stalo v roce 2017, kdy jsem se v Eilatu postavil na start Isramana.
A hned jste uspěl!
Časem 11 hodin a čtyřicet dva minut jsem vyhrál svou tehdejší kategorii amatérů od třiceti do čtyřiatřiceti let. Celkově jsem byl ze 173 startujících včetně profíků čtrnáctý. Bylo to úžasné! Poprvé jsem stál na bedně a k tomu všemu ještě v zahraničí, v mém milovaném Izraeli. Ta země je prostě od mé první návštěvy v mém srdci.
O rok později jste se opět objevil na startu, jak na ten závod s odstupem vzpomínáte?
Měsíc před odletem jsem se zranil. Napraskl mně stehenní sval, což mne potom limitovalov běhu. Parádně jsem zaplaval, ale po pěti kilometrech v sedle kola mně praskla úplně nová galuska a neměl jsem náhradní. Každý normální závodník by to zabalil, ale já jsem to nechtěl vzdát. Byl tam se mnou tatínek, tak jsem ho nechtěl zklamat, když jsme kvůli závodu jeli takovou dálku a investovali spoustu peněz. Vždyť jen startovné vyjde na deset tisíc korun. V okamžiku, kdy mně praskla galuska, začínalo ostré stoupání směrem k letišti Ovda. Na šestnácti kilometrech je tam převýšení sedm set metrů, což je docel dost. Já jsem těch jedenáct kilometrů tehdy šlapal do pedálů na prázdném kole ve stoje, protože kdybych si sedl, zničil bych karbonový ráfek. V depu se mně pak podařilo vyměnit zadní kolo, ale ztratil jsem půl hodiny, čímž pro mne závod prakticky skončil. Byla strašná zima a v horách hodně foukalo, což bylo nebezpečné. Přesto všechno jsem závod dokončil a ve své kategorii skončil časem dvanáct hodin a padesát šest minut na čtvrtém místě.
Letos jste Isramana absolvoval potřetí a přivezl stříbro. Jste spokojený?
Závod jsem zvládl za dvanáct hodin a třináct minut. Čas byl o čtyřicet minut rychlejší než vloni, ale o třicet minut pomalejší než při mé premiéře v Izraeli.
Čím si to vysvětlujete?
Musím přiznat, že teď netrénuji takové objemy jako dřív. Svůj vliv ale vždy sehrají také klimatické podmínky. Ještě den před startem byly na moři obrovské vlny, jaké ani Izraelci nepamatují. Druhý den, kdy jsme byli dvacet minut po šesté hodině ráno na startu, vypadalo moře klidné. Jakmile jsme ale odplavali tři sta metrů od břehu, tak nás vlny na otevřeném moři nepříjemně řezaly. Voda byla teplá. Měla dvaadvacet stupňů a vzduch ráno šestnáct a odpoledne pětadvacet stupňů, což už bylo na maraton hodně. Celkové převýšení závodu bylo 2 700 metrů a potom při cestě zpět jsme při maratonu zase na čtrnácti kilometrech absolvovali 700 výškových metrů seběh k moři. Běželi jsme přes město k Delfináriu směrem k egyptské hranici.Při doběhu do cíle Izraelci vytvořili úžasnou atmosféru. Bylo to grandiózní.
Když vás tak poslouchám, sport vám asi hodně dává.
Triatlon je nádherný sport, který vám hodně dává, ale i bere.
Co?
Hlavně čas, který člověk věnuje přípravě a z toho důvodu nemůže být tolik času s těmi, které má rád. Na rovinu musím říct, že většinou se všechno točí okolo triatlonu. Tréninku věnuji šestnáct až sedmnáct hodin týdně, což jsou dvě až tři hodiny denně. To je daň. Do toho dělám jako výpravčí dvanáctihodinové směny. Na druhé straně mám díky sportu úžasné přátele jak doma, tak právě v Izraeli. Když někdo potřebuje pomoct, tak si pomůžeme. Přes facebook jsme stále v kontaktu a ta setkání na závodech jsou potom úžasná. Já ten sport dělám srdcem.
Máte ještě nějaké skryté plány, kde byste chtěl startovat nebo zlepšení nejlepších časů?
Hodně dlouho se honím za jednou věcí. Na polovičním železňáku se mně několikrát podařilo dostat pod pět hodin, což je taková moje meta. Rád bych se ještě dostal na nejdelším závodě, což je železný muž, pod deset hodin, ale to se mně zatím nepodařilo. Rekord mám deset hodin a šestnáct minut. Zatím se mně nedaří tento osobák vylepšit. Prostě to nejde.
A není to věkem, že člověk jednoduše stárne a rychlost se ztrácí?
V triatlonu jsou nejlepší borci ve věku pětatřicet až čtyřicet let, což jsou nejlepší roky pro vytrvalce. Když si představím, že jsem v běhu začínal na nějakých pěti a půl kilometrech a dnes běhám maratony, je jasné, že tělo se dokáže neuvěřitelně vycvičit na obrovskou zátěž.
Kolik závodů se vám ročně podaří absolvovat?
Dva poloviční a dva železné muže. Letos v říjnu plánuji poprvé jeden závod navíc. Je to tzv. Winterman, kdy se plave devět kilometrů po proudu v Labi, což má odpovídat těm 3,86 kilometrům. Je to propočítané. Voda má teplotu pouhých devět stupňů, takže na kolo člověk sedá hodně zmrzlý. Jede se sto osmdesát kilometrů směr Hřensko a Šluknovský výběžek, kdy se nastoupá téměř pět tisíc metrů. Na závěr se běží maraton na Ještěd. Ten závod je totální extrém. Tím završím letošní rok. Chci ten závod symbolicky absolvovat za kamaráda, který vloni prožil velmi těžké životní zkoušky, kdy se dostal až dno. Ale pokud to klapne a budeme zdraví, postavíme se na start bok po boku. To bych si moc přál…
Martin Černý se narodil 6. 2. 1983 v Havlíčkově Brodě. Vystudoval Střední strojní školu v Ledči nad Sázavou a nyní pracuje jako výpravčí v Brně Maloměřicích. Žije v Adamově u Brna, odkud vyráží na náročné tréninky a poté i závody.
Martin s tatínkem Pavlem před závodem. 
Martin se svým kolem. Foto: Pavel Černý 
Z vody rychle do depa a sedla kola. Foto: Josef Křivánek 
V sedle kola Martin ukrajuje drahocené minuty. 
Kolo je Martinovou nejsilnější disciplínou. 
Zvěrečný maraton vedl z pouště přes Eilat směrem k egyptské hranici a zase zpět. Foto: Pavel Černý 
Zvěrečný maraton vedl z pouště přes Eilat směrem k egyptské hranici a zase zpět. Foto: Pavel Černý 
Zvěrečný maraton vedl z pouště přes Eilat směrem k egyptské hranici a zase zpět. Foto: Pavel Černý 
Martin Černý v cíli Isramana. Foto: Pavel Černý 
Martin Černý si váží všech přátel, které díky sportu poznal. Foto: Pavel Černý 
Vyhlšování výsledků bylo silným zážitkem. 
Martin Černý přebírá medaili za druhé místo. Foto: Pavel Černý Martin Černý s Denisou Kovačikovou a medailí za druhé místo. Foto: Pavel Černý
Na Antonínku bude přednášet Kateřina Lachmanová
Kdo zná přednášky a knihy Kateřiny Lachmanové, jistě si nenechá ujít její premiéru na Svatém Antonínku. Zváni jsou ale všichni i ti, kdo tuto ženu ještě nepoznali. Kateřina Lachmanová na Antonínku za mikrofonem poprvé vystoupí v sobotu 1. června. V odpoledním programu budou dvě přednášky, mše svatá, na kterou naváže adorace, kterou povede spolu s hudebníky. Pro účastníky bude zajištěna možnost přímluvné modlitby. Na Antonínek všechny srdečně zve Sekulární františkánský řád Uherské Hradiště, který akci pořádá ve spolupráci s blatnickou farností.
Kdo je Kateřina Lachmanová?
PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD. postgraduálně studovala v Římě postupně spirituální teologii, teologickou antropologii a psychologii. Pracovala jako šéfredaktorka Karmelitánského nakladatelství, spolupracuje s TV NOE a příležitostně se věnuje rekolekcím a přednáškové činnosti. Je autorkou řady úspěšných knih z oblasti spirituality: Dvojí tvář lenosti (KNA, 2000), O milosrdenství (2000), Síla přímluvné modlitby (2007), Kotva naděje (2009), Terezie z Lisieux a Silván z Athosu (2010), Karikatury Boha (2014). (převzato z www.ikarmel.cz)
Vzpomínka na misionáře, kněze a také lékaře P. Jana Palackého
Dnes jsem zamířila kvůli důležité schůzce do Uherského Hradiště. Jak jsem tak procházela městem, i když to moc často nedělám, zastavila jsem se u vitrínek oznamujících pohřby. Do oka mně padla fotka muže na jednom z nich.
ždyť toho znám! Letělo mi hlavou. S ním jsem před lety dělala rozhovor!!! Rozhovor, o kterém jsem si zpětně říkala, jak jsem šťastná, že dělám novinařinu a mám možnost setkat se s takovými úžasnými lidmi a ptát se jich na jejich život, názory a vůbec… Prostě obrovská vděčnost! Přitom to nejdřív vypadalo tak, že z rozhovoru nic nebude!!! S jezuitským knězem P. Janem Palackým mne totiž trošku proti mé vůli seznámila moje bývalá kolegyně Katka, která ho kvůli rozhovoru zavezla až ke mně domů. Zpětně jsem jí za to byla doopravdy nesmírně vděčná, že jsem mohla s P. Palackým u mne v obýváků mluvit osobně. Když se ohlédnu zpět do své bezmála dvacetileté novinářské praxe, tak si říkám, že jsem už v dávných dobách suplovala docela dost často dnešní Paměť národa, i když jsem v té době ani netušila, že něco takového jednou bude existovat . .. Jsem doopravdy neskonale vděčná za všechna ta setkání převážně s kněžími, které chtěli komunisté likvidovat od doby jejich studií. Mnozí z těch, s nimiž jsem vedla rozhovory, se stali mými přáteli až do doby, kdy odešli na věčnost. Má vděčnost, že jsem je mohla takto osobně poznat, se nedá slovy ani vyjádřit… S P. Palackým jsem se ale setkala jen jednou v životě. Nikdy ovšem na toto setkání nezapomenu..
A dnes jsem se tedy dozvěděla, že tento výjimečný muž odešel 31. prosince 2018 na věčnost. Rozloučení bude při mši svaté zítra – t. j. v sobotu 5. 1. 2018 ve 12.15 hod. v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně v Jezuitské ulici. Poté bude jeho tělo uloženo do krypty kostela.
Dovoluji si zde zveřejnit rozhovor, který jsem s tímto vzácným mužem vedla 8. 7. 2007.
P. Jan Palacký SJ: Lidi může vzkřísit krása
Misionář: Mnozí si myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz
Měla jsem za sebou dva velmi náročné dny, kdy jsem s diktafonem v ruce a foťákem na krku mapovala veškeré dění na Dnech dobré vůle na Velehradě. Další dva dny jsem fotila svatby. Poté jsem ještě musela zajet do Židlochovic na oslavu mamčiných narozenin. Domů jsem se vrátila po čtyřdenním maratonu naprosto vyčerpaná. Už byla noc, když mi zavolala kamarádka z Hodonína, jestli nemám druhý den čas, protože tam přijel P. Jan Palacký. Prý, abych s ním udělala rozhovor, protože je to úžasná osobnost. Coby misionář působil v Bolívii, na Madagaskaru a nyní je v Albánii. Do České republiky přiletěl jen na skok. Vzhledem ke svému stavu jsem nic neslibovala. Když jsem se ráno probudila, nebylo mi o nic líp, proto jsem si řekla, že nikam nepojedu a ještě hlouběji se zavrtala do postele. Za chvilku ale zadrnčel telefon, že kamarádka i s oním vzácným mužem přijedou ke mně domů, protože otec Palacký jede do Uherského Hradiště, odkud pochází, aby tam navštívil bratra. V okamžiku jsem byla na nohou. Do hodiny před naším domem zabrzdilo auto a já ho poprvé uviděla. Hlubokýma očima se na mne díval drobný, skromný muž, který nevážil víc než padesát kilo.
Misionář P. Jan Palacký SJ se narodil 21. prosince 1937 na ženské klinice v Brně. Jeho tatínek tam byl tehdy asistentem, takže právě narozený Jan měl určitá zvýhodnění. Děti se tehdy koupaly v jedné vodě a syn asistenta šel na řadu první. Tím ale veškerá privilegia, která život P. Palackému připravil, skončila.
Narodil jste se v Brně, ale někde jsem četla, že pocházíte z Uherského Hradiště, tak jak to bylo?
Do Uherského Hradiště jsem se stěhoval s rodiči, když mi bylo osm dní. Do osmnácti let jsem pak žil v Hradišti, proto se považuji za Hradišťáka.
Rodiče odešli na Slovácko za prací?
Tatínka v Hradišti ustanovili prvním primářem dětského oddělení.
Kde jste tam bydleli?
Často jsme se stěhovali. Nejdříve jsme bydleli naproti nemocnice a z okna jsme mimo jiné viděli i polepšovnu. Když jsme se sourozenci zlobili, rodiče nám vyhrožovali, že nás tam pošlou. Pak jsme také bydleli na Palackého náměstí, takže jsme vlastně měli svoje náměstí (smích).
Vaše cesta za vzděláním nebyla zrovna snadná….
Po absolvování obecné a měšťanské školy v Uherském Hradišti jsem po roční přestávce pokračoval ve studiu na Jedenáctileté střední škole v Hodoníně. Mým spolužákem byl například lékař Augustin Svoboda.
Proč jste nakonec v Hodoníně neodmaturoval?
V sedmnácti letech jsem začal uvažovat o kněžské službě, a proto jsem se zajel podívat na Břeclavsko, kudy by se dalo utéct na Západ. Tehdy jsem se ještě chtěl vrátit domů. Měl jsem už i koupenou zpáteční jízdenku do Starého Města. Přešel jsem ale do pohraničního pásma, kde mě chytili a odvezli do věznice ve Znojmě. Odsud jsem putoval do Brna na Cejl a pak do Uherského Hradiště.
Mluvil jste o svých plánech s rodiči?
My jsme všechno řešili hlavně s maminkou, protože tatínek byl pořád v nemocnici a někdy na nás zapomínal. Vzpomínám si, že jednou na Vánoce nás všechny děti posadil do vany, pak šel vyšetřovat pacienty a na nás úplně zapomněl.
Byl jste po zatčení odsouzen?
Dostal jsem za pokus o útěk čtyři měsíce a vyloučili mě ze všech škol v celé republice. Na to jsem hrdý, že jsem byl na věstníku ministerstva školství (smích). Když jsem se vrátil z věznice, chtěl jsem si dodělat maturitu, ale nešlo to.
Nakonec se vám to ale přesto podařilo…
Měl jsem tetu, která vyučovala chemii na ošetřovatelské škole v Ostravě-Vítkovicích. Tato škola nepatřila pod ministerstvo školství, ale zdravotnictví. Přijali mě tam rovnou do druhého ročníku, protože jsem za sebou měl už polovinu jedenáctiletky. Takto se mi nakonec podařilo odmaturovat.
Nelitoval jste zpětně nezdařeného útěku?
Bral jsem to jako prozřetelnost. Toužil jsem být v první řadě knězem, a proto jsem chtěl utéct za hranice a teologii studovat v zahraničí. Utíkal jsem rok před nynějším biskupem Esterkou. Pokud bych šel s ním, asi by se mi to podařilo. My jsme o svých plánech ale vzájemně nevěděli. Kdybych to tušil, tak bych na něj počkal (smích). Pokud bych šel s ním, asi bych byl diecézním knězem a nikdy nevstoupilk jezuitům. Já byl ale mladicky nedočkavý, proto jsem pak za to pykal. Bachař mi říkal: „V tom jsi chtěl utíkat? Podívej se, jaké máš boty! To tě museli chytit!“
Slyšela jsem, že na váš vstup do řádu měl zásadní vliv jeden muž. Kdo to byl?
Byl to bývalý jezuita Josef Vagunda, který byl tehdy už zasnoubený. Zajímavé bylo, že chtěl za sebe najít náhradu. V roce 1956 jsem v devatenácti letech tajně vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova..
Toto rozhodnutí vás ale přivedlo zpět do vězení…
Ano, za tajný vstup do řádu jsem dostal čtyři roky. Komunisté mne ale chtěli napravit a po sedmi měsících mě při amnestii pustili. Celkem jsem v nápravném zařízení prožil jeden rok.
Co jste dělal po návratu z vězení?
Osm let jsem pracoval v nemocnici v Zábřehu a nějaký čas také na Velehradě.
Další studium vás nelákalo?
Ale určitě. Několikrát jsem nebyl přijat na medicínu. Pak jsem chtěl studovat filozofii, proto jsem poslal mé spisy do jednoho domu jezuitů v Polsku. To byla také prozřetelnost. Pracoval jsem v zábřežské nemocnici, kde se do mne zamilovala jedna žena a chtěla mi nějak pomoct. Byla to evangelička z Polska. Dal jsem jí tedy mé papíry, aby je odvezla do Polska. Doručila je ale do jiného domu, než jsem jel. Tam mi proto nevěřili, že jsem jezuita a poslali mě do diecéze, kde se mne ujal pozdější sekretář Jana Pavla II. a nynější arcibiskup krakovský P. Stanislav Diviš.
Proč jste si ke studiu vybral právě Polsko?
Bylo to blízko, fungoval malý pohraniční styk.
Studia jste ale nakonec ani v Polsku nedokončil…
V Krakově jsem začal studovat filozofii. Absolvoval jsem tam dva roky. Třetí ročník jsem už dělal v Římě, kam jsem legálně odešel v roce 1968.
Legálně?
Ano. Za Dubčeka jsem dostal na čtrnáct dnů turistický pas. Když zemi obsadili Rusi, přišel za mnou bratr a řekl, ať vezmu kufr a jedu. Podařilo se mi odejít, ještě než se uzavřely hranice. Jel jsem osobním vlakem do Břeclavi, odkud jsem pokračoval přes Vídeň do Říma.
Studoval jste v Římě?
Nejdříve jsem jeden rok pobýval na severu Itálie v Gallarate. Naučil jsem se tam italsky a pak šel do Říma. Postavil jsem si hlavu, že chci jít do Rusica, což je diecézní seminář pro misie v Rusku, který byl založen v roce 1929 za Pia XI. Povolili mi výjimku. Pobýval jsem tam s Liborem Kovalem. Chodili jsme společně na bohoslužby k Ukrajincům na Via Bocela. Na kněze jsem pak byl vysvěcen v roce 1971 v Římě.
Jak vše prožívali rodiče?
Dobře. I proces. Dalo by se říct, že maminka s tatínkem byli na to hrdí. Vždyť tatínek měl také potíže. V roce 1958 ho komunisté v první čistce vyhodili ze špitálu. Stal se proto dětským lékařem v Kunovicích. Pamatuji se, že maminka psala do noci dopisy na sekretariáty, a také tam chodila. O deset let později, v roce 1968, se tatínek mohl vrátit zpátky.
A váš další osud v Itálii?
Po vysvěcení jsem zůstal rok v Římě a pak jsem odešel do Neapole, kde jsem vystudoval morální teologii. Pak jsem šel coby duchovní na Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. Působila tam smíšená komunita – karmelitán, jezuita a jeden diecézní kněz. Začal jsem tam studovat medicínu.
Proč, když jste byl knězem?
Byly to rodinné buňky po tatínkovi. Maminka byla zase lékárnice. Chtěl jsem od počátku studovat buď lékařství nebo kněžství. Pak jsem si říkal, že obojí.
Tehdy už jste nebyl zrovna mladým studentem…
Byl jsem starší. Nebylo to tak lehké. Studoval jsem pediatrii stejně jako tatínek. Poté jsem odjel na misie.
Šel jste na medicínu s cílem, že půjdete na misie?
Tam mne poslali jezuité.
Kam to bylo?
Nejdříve jsem v letech 1984 až 1987 působil na Madagaskaru, kde jsem byl hlavně u malomocných.
Po třech letech jste se kvůli zdravotním problémů vrátil do Evropy. Co vás trápilo?
Byla obava, že mám lepru, takzvanou tuberkulózní formu. Skončil jsem v sanatoriu na Sicílii. Zavřeli mne do leptosária v Messině. Tehdy nás tam bylo jen pár. Mohli jsme chodit ven, ale lidé měli z malomocných strach. V okolních domech byla směrem k leptosáriu zavřena všechna okna. Strach měli ale také mí představení. Na Sicílii jsem byl v komunitě v Catanii. Později jsem získal bydliště u jezuitů na Ischii, kde jsem měl dlouhá léta trvalý pobyt.
Nakonec se ale u vás lepra neprokázala…
Měl jsem velmi pozitivní tuberkulózní zkoušku, ale lepra byla negativní. Na Sicílii jsem dokonce dostal zdravotní penzi pro malomocné. Bral jsem milión lir, což tehdy bylo hodně peněz. Je to dnešních tisíc euro.
Příliš dlouho jste se ale v Itálii nezdržel a odešel do Španělska…
Do Španělska jsem v roce 1988 odešel na vlastní žádost. Nejdříve jsem pobyl šest měsíců ve Fonties a pak půl roku v Barceloně.
Proč jste tam chtěl jít?
Hlavně kvůli mé diagnóze. Je tam totiž daleko lepší leptosárium než v Itálii. Mají tam s touto nemocí větší praxi.
Pobyt ve Španělsku měl zásadní vliv na další roky vašeho života. Můžete připomenout, jak k tomu došlo?
Ve Španělsku jsem se seznámil s jedním jezuitou z Bolívie. Jmenoval se Tifa. Doporučil mě bolívijskému provinciálovi. Chtěl jsem zpátky na misie, hlavně tam, kde se mluví francouzsky. Pomohli mi do Bolívie, kde jsem na malé faře působil jako farář a současně jako lékař. Později jsme tam postavili malou nemocničku, kde jsem působil coby státní lékař. Jezdili jsme hodně do terénu, očkoval jsem, ale také rodil nebo trhal zuby. Byla to obrovská praxe ve všech směrech. V Bolívii jsem pobyl patnáct let.
Dá se praxe v Bolívii srovnat s Evropou? Kolik jste měl třeba denně pacientů?
Jak který den. Někdy deset, jindy dvacet. Je to úplně jiná praxe. Každá vesnice má svého světce. Téměř žádná proto není bez křesťanského jména. Když se ale lidé křtí, vůbec nic jim to neříká. Dávají si jména Stalin, Lenin, Marx, Hitler… První věc, kterou jsem udělal před křtem, bylo vyučování právě kvůli těm jménům. Snažil jsem je přesvědčit, aby si nedávali jména historických gaunerů, ale vybrali si pořádné křesťanské jméno. Většinou si dali říct.
A dali si říct i v jiných věcech? Tam je přece úplně jiná mentalita než v Evropě.
Je to tam všechno daleko živější. I mše svaté. Náš pomocný biskup vůbec nepoužíval misál, všechno dělal zpaměti, jak ho právě ovanul Duch svatý. Hodně kritizovali papeže Jana Pavla II. Jednou jsem to tak poslouchal a říkám: „Monsignore, Jan Pavel II. určitě udělal hodně chyb, ale na jednu jste úplně zapomněl. Dotyčný se podivil a zeptal se: „Jakou?“ A já na to: „Že vás jmenoval biskupem.“ Za ty dlouhé roky byli totiž skoro všichni biskupové jmenováni Janem Pavlem II.
Já jsem se ale chtěla spíš zeptat, jak učení církve přijímali laici.
Dobře. Církev je tam svatá. Ke katolíkům se hlásí osmdesát procent obyvatel.
Je tam taková rozvodovost jako v Evropě?
Rozvody tam téměř nejsou. Potraty ano. Dělali na mne nátlak, abych dával ženám pilulky. Já se ale bránil tím, že dělám přírodní antikoncepci. Měl jsem dobře vybavené středisko na výši, takže mne brali. Vždy jsem tvrdil, že je důležité odpovědné mateřství a otcovství.
Co jste vnímal jako největší problém?
Bídu a chudobu. Bolívie je druhou nejchudší zemí Jižní Ameriky. Na prvním místě je Haiti. Dalším problémem je koka. Největšími producenty jsou právě Bolívie, pak Peru a Kolumbie. Oni tam ale drogy za problém nepovažují. Šofér autobusu pořád žvýká koku, protože pak nemá hlad….
U nás je velkým problémem sekularismus. Rodiče jsou velmi zaneprázdnění a soustředění na kariéru. Dětí se mnozí vzdají a pokud je mají, nemají na ně čas. Potýkají se s tímto problémem také v Jižní Americe?
Tam jsou rodiny velké. Průměrně je v každé rodině šest až deset dětí. Rodiče si na ně čas udělají, protože většina žije na venkově. Absence víry v Boha tam není. To se tam skoro nevidí, že by někdo řekl, že je nevěrec. Pro církev jsou dveře otevřené.
Po patnácti letech na misiích v Bolívii jste se před třemi lety vrátil do Evropy. Bylo to opět kvůli zdravotnímu stavu?
Ano, měl jsem infekční nemoci a po autonehodě dostal epileptické záchvaty. Jednou jsme měli bouračku s autem. Šli jsme pět kilometrů pěšky a já pak byl tři dny v kómatu. Dali mne do nemocnice, odkud mne v bezvědomí převezli pět set kilometrů do jiné. Je to zvláštní pocit, když jste v jedné nemocnici a probudíte se někde úplně jinde, kde vůbec neznáte prostředí. Vrátil jsem se proto do Itálie, kde mne dávali do pořádku. Léčil jsem se v Neapoli, kterou beru jako svoji druhou vlast.
Od loňského července působíte v Albánii. Proč jste chtěl jít znovu na misie, když jste byl tak nemocný?
Bylo tam šílené pronásledování, které si člověk ani nedovede představit. Kostely se tam srovnávaly se zemí. Byla tam spousta mučedníků. Poslední zabili v roce 1989. Za křty se střílelo. Bylo to mnohem horší než v době komunismu u nás. Katolíků je tam teď tak čtyřicet procent. V Albánii měli čtyři sta padesát let tureckou nadvládu, takže se není co divit, že je tam teď tolik muslimů. Pokud někdo nebyl muslimem, nedostal se na školu a pak neměl ani práci, proto většina na tuto víru přešla. Původně to ale byla katolická země. Můj předchůdce tam vystavěl devět kostelů a při stavbě posledního objevili pozůstatky kostela ze čtrnáctého století. Do Albánie jsem přišel poprvé na zkoušku v roce 2005. Tehdy mne tam skoro nechtěli. Můj představený mi v Neapoli říkal, abych se ani albánsky neučil. V roce2006 mne ale zavolali znovu. Jsem tam teď nastálo. Nejdříve jsem byl přímo v Tiraně, kde jsem se učil jazyk. Nyní jsem v malé farnosti asi třicet kilometrů od Tirany, kde žijí většinou muslimové. Provozuji tam i menší lékařskou praxi. Dělám jednou týdně dětského lékaře.
Co je tam největší problém?
Je to skoro stejné jako u nás. Šíří se tam totiž konzum. Lidé, kteří předtím žili v obrovské bídě, dnes mají auta, televizi a vlastně všechno. Už ale kardinál Tomášek říkal, že po komunismu přijde konzum a že to bude mnohem horší. A to je ono. Po revoluci byl o víru obrovský zájem a teď se snižuje. Lidé nechodí do kostela.
Vidíte nějakou cestu ven, aby se lidé navrátili zpět k církvi a křesťanským hodnotám?
Konkrétně v Albánii vidím velký přínos v Matce Tereze. Pocházela z Kosova, které se považuje za albánské. Teď je tam státní Univerzita Matky Terezy a největší státní vyznamenání je rovněž Matky Terezy. Myslím, že aby se lidé navrátili k Bohu, musí prožívat konkrétní lásku k těm nejubožejším, jak to dělala matka Tereza v Indii. V Tiraně jsou nyní dvě komunity matky Terezy.
To mluvíte o Albánii. Já ale měla na mysli celou Evropu, kterou zachvátil konzum…
Možná, že muslimové, kteří mají ve všech evropských zemích své mešity, přinutí křesťany zamyslet se nad jejich kořeny v Evropě. Jediný stát, který se za to staví, je Polsko. Pokud si Evropa uvědomí, na čem stojí a kde má budovat své základy, tak to půjde. Musí najít svou identitu. Vidím, že v Evropě bude určitá zábrana od států východního bloku. Když tam přijde padesát milionů Ukrajinců, je to stát stejně velký jako Francie. Možná přijde i Rusko a ti mohou říct, že jsou velcí jako Turci.
Bavíme se teď o celých státech. Zajímalo by mě ale, co může vrátit zpět k víře jednotlivce. Jen v České republice je obrovský odpad od víry…
Myslím, že toto je specifický problém českého prostředí. To asi není nikde jinde na světě. I zde jsou ale rozdílné oblasti. Jiné je to na Slovácku, Moravě a třeba v severních Čechách. Odklon je hlavně v oblastech, kde bylo méně religiózního vlivu.
Je z toho vidíte cesta ven?
V oblastech, kde je nejvíc ateistů, se musí pořádat misie. Dále si myslím, že základ všeho je rodina. Jakákoliv. I ta nekřesťanská. Ze všech rodin mohou vzejít kněžská povolání.
Znám mnoho lidí, kteří řeknou, že nemají těžké hříchy a že věří, ale do kostela chodit nemusí. Jak byste argumentoval?
Lidé si často myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz a neuvědomují si, že je to také jejich právo účastnit se mše svaté v komunitě. Pokud tam nejdou, své výsady se zříkají. O tom se málo mluví, že to není jen povinnost, ale také právo. Když tedy někdo řekne, že nemá těžký hřích a nechodí do kostela, tak bych se zeptal: „No dobře, jak dlouho jsi nebyl na mši svaté?“ A pokud odpoví, že tři neděle, tak to má tři těžké hříchy…. Lidi může vzkřísit krása. Krása je argument Boží existence. Je nutné vidět vše, co je na světě, v lidech či přírodě krásné. Na tom se musí hodně pracovat. Křesťané se nevzdělávají a pak neumějí argumentovat.
Vrátím se zpět do Uherského Hradiště. Máte ještě ve městě přátele?
Určitě ano, ale už bych je asi nepoznal. Měli jsme teď v Hodoníně setkání maturantů po padesáti letech, kde jsem některé spolužáky vůbec nepoznal.
Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny a vloni jste si připomenul půlstoletí od vašeho vstupu do jezuitského řádu. Byla to dobrá volba, když se ohlédnete zpět?
Bylo to takové, jaké to bylo. Jak už jsem řekl, kdybych utíkal s Esterkou, byl bych nejspíš světským knězem. Jezuité jsou ale přece jen světoví a širocí ve všech směrech. Když jsem byl malý, uvažoval jsem o dominikánech. Ono je to ale úzkoprsé, protože církev je stejně stavěná na světských kněžích, což je řád svatéhoPetra.
Pocházíte ze Slovácka. Pamatujete si na otce Antonína Šuránka?
To byl svatý člověk. Byl přítelem mých rodičů a často k nám chodil. Mám na něj dobré vzpomínky.
Jak ho máte uchovaného v paměti?
Dalo by se o něm říct, že byl staromódní. Pokud někdo odešel ze semináře, vždy se k němu choval slušně a vybraně. Byl to takový džentlmen. Měl to, co v dnešní době chybí: svatost normálního života. Přitom byl dlouhou dobu mimo duchovní správu. Vlastně téměř celý život. Začal ale budovat takové nepatrné. Mnozí lidé asi neví, že například v Hradišti dělal kapli na náměstí Šuránek.
Do České republiky jste přijel počátkem července. Co všechno absolvujete a kdy se chcete vrátit zpět do Albánie?
V Hodoníně jsem se zúčastnil setkání se spolužáky po padesáti letech. Pak jsem jel navštívit bratra do Uherského Hradiště. Chci si vyřídit nový český pas a další potřebné papíry. Poslední týden bych rád v Českém Těšíně absolvoval exercicie. Jinak bydlím v Brně, kde mám takovou základnu. Tentokrát všechno určitě nestačím objezdit. Zpátky se mám vracet posledního července.
Lenka Fojtíková
Misionář P. Jan Palacký se narodil 21. prosince 1937 v Brně. Dvakrát skončil ve vězení. Nejdříve na čtyři měsíce za mříže putoval za pokus o útěk. Zároveň byl vyloučen ze všech škol. Nakonec se mu podařilo odmaturovat na Ošetřovatelské škole v Ostravě. V devatenácti letech vstoupil tajně k jezuitům, za což byl odsouzen na čtyři roky. Po sedmi měsících byl propuštěn na amnestii. Studoval filozofii v Krakově. V roce 1968 odešel do Itálie, kde dostudoval teologii a v roce 1971 byl v Římě vysvěcen na kněze. Po vysvěcení zůstal rok v Římě a pak odešel do Neapole, kde vystudoval morální teologii a potom působil coby duchovní v Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. V Neapoli vystudoval medicínu se zaměřením na pediatrii. V letech 1984 až 1987 působil v leprosáriu na Madagaskaru, odkud se vrátil do Evropy kvůli podezření z malomocenství. To se nakonec nepotvrdilo. Patnáct let působil v Bolívii a nyní je v Albánii. Vedle češtinyovládá italštinu, polštinu, ruštinu, španělštinu, francouzštinu a teď se učí albánsky.
Zvukový záznam celého neupraveného rozhovoru si mohou zájemci stáhnout zde:
Jezuitský kněz P. Jan Palacký v červenci roku 2007 
Jezuitský kněz P. Jan Palacký při rozhovoru v Blatnici v červenci roku 2007 
Takto mne s otcem Palackým při rozhovoru doma vyfotila Katka Jagošová 
Jezuitský kněz P. Jan Palacký při rozhovoru v Blatnici v červenci roku 2007 
Jezuitský kněz P. Jan Palacký při rozhovoru v Blatnici v červenci roku 2007 
Misionář P. Jan Palacký na Antonínku v červenci roku 2007 
Misionář P. Jan Palacký na Antonínku v červenci roku 2007. Vlevo Kateřina Jagošová. 
Moc často to nedělám, ale s tímto vzácným mužem jsem se ráda nechala vyfotografovat. Foto: Kateřina Jagošová 
P. Palacký v sakristii kaplee na Antonínku v rozhovoru s tehdejším strážcem kaple panem Vyskočilem. Foto: Kateřina Jagošová 
P. Jan Palacký se osobně znal s P. Šuránkem, který byl přítelem jeho rodičů. 
P. Palackýse v sakristii kaple na Antonínku podepsal do pamětní knihy. Jeho zápis bychom našli pod datem 8. 7. 2007 
Parte. P. Jana Palackého SJ
Zahájení nového roku na Antonínku
Rok 2019 odstartoval na Svatém Antonínku i tentokrát mší svatou. Sloužil ji školní kaplan velehradského gymnázia P. Radim Kuchař. Jak už bývá zvykem, kaple byla zcela zaplněná. Zatímco venku práskaly petardy a do vzduchu letěly tisíce korun, na Antonínku kanonádu dělobuchů přehlušila hra koled na varhany.
Adventní Salzburg pocukrovaný sněhem
V Salzburgu jsem byla naposledy zhruba před pětatřiceti lety. Tehdy jsem tam ale byla v létě a prakticky jsme městem pouze projížděli, takže to byla spíše malá zastávka. To byl také důvod, proč jsem se letos rozhodla do Salzburgu vyrazit znovu.
Byl to sice pouze jednodenní výlet na adventní trhy, ale stál zato! Z Brna jsme vyjížděli něco po půl třetí ráno a po osmé už byli v cíli našeho putování. Řidič jel prostě hodně dobře. Před námi bylo devět hodin putování po tomto nádherném městě, jehož část Starého Města byla zapsána na seznam UNESCO.
Je pravda, že jsem z toho devítihodinového putování po městě s taškou zatíženou foťákem a objektivy, měla velký resepkt. Den před výletem jsem si totiž způsobila úraz. Při montování postele mně její čelo, které bylo kurnik hodně těžké, padlo hranou přímo na lůžko nehtu u palce. Ten tanec a bolestný řev nechtějte vidět ani slyšet. Ten den byl pátek a mne čekala ještě cesta autem do Brna, kde jsem měla chvilku před cestou spát. Když jsem si zkusila na nohu se zraněným palcem obout plánované pohorky, tak to fakt nešlo. Musela jsem zvolit starší a širší kotníčkové boty. Přesto jsem kulhala a palec bolel jako sviňa. Na parkovišti na mne čekal syn s pejskem, a když viděl, jak pajdám, tak mne uklidňoval, že to nic není, že to rozchodím. No, moc jsem tomu nevěřila a devítihodinového pochodu Salzburgem jsem se krapet děsila. Nehet pěkně zmodral a já poznala na vlastní kůži, jak je takový palec na noze zapotřebí.
Zpět ale do Salzburgu! Okolo zámku a přes zahrady Mirabell jsme přes řeku Salzach zamířili do Starého Města. Byla to prostě nádhera! Tolik krásných a úzkých uliček s neskutečnou výzdobou! Prostě mně docházejí slova. Měli jsem milou průvodkyni, která nám řekla základní fakta, přivedla přes Ježíškův trh k soše Mozarta, kde jsme měli večer sraz. Poté jsem už vyrazila do ulic lovit fotky, zážitky, pozorovat lidi a nasávat atmosféru rakouského předvánočního Salzburgu. Nejdříve jsem zamířila do Kolegiátního kostela a poté do katedrály sv. Ruperta a Virgila. Je advent, tak tam byl čas na ztišení.
Potom jsem zamířila na pevnost Hohensalzburg, která trůní hrdě na vrcholu Mnišské hory, vysoko nad střechami barokního Starého Města. Největší kompletně zachovalý hradní komplex ve střední Evropě a současně dominantu Salcburgu obdivují každoročně miliony návštěvníků. Já jsem byla jedním z nich 🙂 Na cestě vzhůru jsem nevyužila lanovky, protože jsem chtěla fotit. A neprohloupila jsem! Jak jsem stoupala po schodech výš a výš, tak se mně otvíraly nádherné pohledy na sněhem pocukrovné město. Byla to krása. Můžete se podívat ve fotogalerii.. Já vím… Těch fotek je tam moc, ale prostě jsem chtěla zachytit atmosféru tohoto krásného města. Možná se tam už nikdy nepodívám, i když bych toto město moc ráda fotila i v létě nebo na jaře.
Pevnost je mnohem větší než se zdá z pohledu z údolí. Je to jakoby další městečko uvnitř opevnění. Byly tam celé ulice a samozřejmě také adventní trh, i když mnohem menší než byly ty dole ve městě. Každopádně jsem si tam dala pomerančový punč s rumem. Vstupné do celého areálu mne vyšlo na necelých deset euro. Byl v tom zahrnut vstup i na výstavu loutek a dalších prostor. Všechno jsem ani neprošla. Každopádně jsem byla ráda, že jsem si hrad mohla prozkoumat. Dolů jsem se na lístek, který jsem zaplatila vstupné, svezla lanovkou. V ulicích Starého Města za ty zhruba dvě hodinky, co jsem byla na hradu, značně přibylo lidí.
Nejdříve jsem mazala do cukrárny, kam se vešli jen dva zákaznci a zbytek musel vždy čekat venku. Nebyla to cukrárna, kde si člověk mohl sednout, ale byla to cukrárnička, kde se cukrářem Fürstem v roce 1890 poprvé začaly vyrábět Mozartovy koule. Ty, které dnes dostaneme i v našich obchodech, se vyrábějí průmyslově a mají odlišnou recepturu. Já ale chtěla koupit a ochutnat právé ručně dělané Mozartovy koule. Byly fakt lepší! Na tuto cukrárnu nás upozornila průvodkyně.
Potom jsem se pustila do prozkoumání města, i když někdy se musel člověk doopravdy protláčet davy lidí, což fakt nemusím… Byla sobota, tak se nebylo čemu divit. Možná by bylo lepší sem někdy zamířit spíše ve všechní den. Po poledni se mně začal ozývat žaludek a já už doma měla v plánu, že navštívím nějakou typickou rakouskou hospodu, kde si dám něco dobrého.
Na místě jsem ale zjistila, že to bude problém. Těch typických rakouských hospod totiž v centru města nebylo moc a byly hlavně narvané k prasknutí. Byly tak plné, že před dveřmi někde čekala fronta lidí. To jsem tedy fakt nepředpokládala! Zamířila jsem proto dál od centra a tiše doufala, že najdu to, co hledám. Míjela jsem spoustu italských pizzerii, ale také jsem narazila na japonské či indické restaurace a klasický „Mekáč“. Nic z toho jsem ale nechtěla! Pátrala jsem dál a dostala se fakt docela dost daleko. Nakonec jsem objevila hospodu s názvem Bärenwirt, jejích reklamní cedule hlásala, že jde o tradiční salzburskou kuchyni, jejíž historie sahá až do roku 1663. Moje srdce poskočilo radostí. Uvnitř do vypadalo fakt stylově! Číšnice mně bohužel řekla, že je plno, a tak jsem se vydala zpět při pobřeží řeky Salzach do Starého Města. Tady jsem nakonec našla jednu hospodu, kde jsem si dala horký vývar s obřím játrovým knedlíkem. Byla to dobrota! A pak jsem zase vyrazila do ulic fotit, ale to už se někde fakt nedalo vůbec projít.
Při celodenním putování jsem děkovala Bohu, že palec držel, nebolel a já si mohla výlet užít. Syn měl pravdu! Rozchodila jsem to! Zpět do Brna jsme dorazili před půlnocí. Adventní Salzburg vřele doporučuji!!!
Lenka
Adventní trhy v Drážďanech v prosinci roku 2018
Cimbálová muzika Danaj slavila 30. narozeniny a její Malá taneční skupina dvacet
Autogramiáda s Marií Svatošovou v Uherském Hradišti
Když jsem z uherskohradišťské charity dostala před časem nabídku, jestli bych nechtěla moderovat rozhovor s paní Marií Svatošovou, s radostí jsem souhlasila. Marie je totiž člověk, kterého si moc vážím. Přestože je to „borka“ v mnoha směrech, tak si na mistra světa nikdy nehrála. S Marií jsme se seznámily záhy po vraždě P. Ladislava Kubíčka v roce 2004. V té době totiž začala psát knihu Až k prolití krve a já ji do ní napsala své svědectví o setkání s tímto vzácným člověkem a také dala k dispozici jedinou jeho fotku, kterou jsem v archivu měla. Vyfotila jsem ho tehdy ještě na klasický film při jeho návštěvě Blatnice…
Poté jsme byly s Marií zhruba tři roky v hodně intenzivním kontaktu a docela dost jsme toho spolu také zažily. Pevně věřím, že nás po své smrti seznámil právě P. Kubíček. Ale zpět k dnešnímu setkání.
V okamžiku, kdy jsem na nabídku charity kývla, mně bylo jasné, že to nebude žádná legrace. Marie je mediálně velmi známý člověk, a pokud nedala za dobu svého působení stovky rozhovorů, tak desítky jich byly zcela jistě. Udělat rozhovor s takto mediálně „profláknutým“ člověkem proto není žádná legrace. Vždyť už snad na všechny otázky, které ji kdo mohl položit, odpověděla!
A zvlášť nyní, když s ní Aleš Palán napsal knihu rozhovorů! V ní už bylo zcela jistě řečeno všechno. Přesto jsem do této výzvy šla a teď už mohu říct, že rozhodně nelituji! Zcela jistě zazněly otázky, na které již Marie v minulosti odpovídala, ale ona i dnes na všechny dotazy reagovala jako vždy skvěle. Bylo to prostě úžasné setkání nejen pro mne, ale i pro posluchače, kteří přišli. Na závěr zhruba hodinového povídání jsem všem přítomným připomněla, že jsme se při rozhovoru jen lehce dotkly Mariiny činnosti v hospicovém hnutí, evangelizačních kurzech Alfa, do kterých se s vervou pustila v Praze Řepích, kde žije a samozřejmě nemohly chybět otázky nedávno vydanou knihu Neboj se vrátit domů. Kdo se ale o Marii chce dozvědět skutečně hodně, měl by si rozhodně knihu přečíst, protože tam je prostě všechno. Z dnešního dne si tady dovoluji zveřejnit pár fotografií z autogramiády v Uherském Hradišti i ze samostné besedy v tamní Orlovně, abyste viděli, jak pohodová tam panovala atmosféra. Tak! A já valím číst! 🙂 Dobrou!
Lenka Fojtíková
