Dlouhé roky bylo mým snem fotit světově známý karneval v italských Benátkách. Pracovní povinnosti mně to ale nedovolovaly. V době, kdy se v Benátkách slaví karneval, probíhají totiž na Slovácku oslavy fašanku. V nejrůznějších obcích na Hodonínsku i Uherskohradišťsku jsem vše dokumentovala dvacet let.
Po dvaceti letech se mně podařilo splnit si sen a vyrazit na masopustní veselí do Itálie. Sny jsou totiž od toho, abychom si je plnili. Přímo se k tomu nabízel čas volna, kdy mne neváží žádné závazky a také bezkonkurenční nabídka cestovní kanceláře CKMetal. Se značným předstihem se mně zde podařilo koupit zájezd i s doprovodem průvodce za neuvěřitelných 949 Kč. No nekupte to! V době, kdy jsem zájezd platila, jsem sice netušila, že se vynoří nepředvídané zdravotní problémy, ale nakonec jsem to dala. K této ceně ale ještě museli účastníci zájezdu zaplatit dalších 25 euro za vstup do Benátek a přepravu lodí z přístavu do města a zpět. Další variantou bylo, že si člověk zaplatil celodenní jízdenku na městskou přepravu, která vyšla na 30 eur a potom si mohl užívat individuálně přesuny po vodě uvnitř města, jak se mu zachtělo a jak mu to nával turistů dovoloval. Průvodkyni bylo ale ještě nutné zaplatit 3 eura za vstup do města.
Cesta byla docela drsná, protože se vyjíždělo v pátek v noci, v sobotu ráno jsem byla na místě, abych potom zhruba s desetikilovou brašnou techniky pobíhala po městě nějakých dvanáct hodin. Je pravda, že je v tom čase započítáno i nekonečné čekání na loď, ale nakonec se mně podařilo vše přežít a tyto řádky píši po návratu z cesty už z tepla domova.
A proč mne Benátky tak lákaly a já z jejich vyhlášeného karnevalu chtěla mít fotky? Mnozí mne sice odrazovali a sdělovali svůj názor, jak tam bude lidí jako opic, jak to tam bude příšerné, ale já jsem na jejich „dobré“ rady nedala. Pravda také nebyla, že je v Benátkách šíleně draho, a že tam člověk jen za kafe zaplatí osm euro. Naschvál jsem se na to zaměřila a viděla jsem kávu v ceně od 2,5 euro do čtyř. Pořádný kus Tiramisu byl na náměstí Svatého Marka, což je něco jako náš Václavák, Staromák či Hrad, za rovných pět euro, což se mně vzhledem k lokalitě nezdá vůbec moc. Když vezmu v úvahu, že za některé zákusky v jedné nejmenované cukrárně v Uherském Hradišti či na Velehradě člověk klidně zaplatí i 70 Kč… Velký kus pizzy se salámem vyšel na 2,5 eura a cena menu se pohybovala od 10 eur výše… Kdo chce platit hodně, tak má samozřejmě možnost, ale šlo se najíst podle mého průzkumu i hodně levně…
Jeden dobrák mně před odjezdem udělal přednášku, jak dělají v Itálii hnusnou kávu. To mne fakt pobavilo hlavně, když nám paní průvodkyně už v autobuse řekla, že jistě všichni víme, že je v Itálii ta nejlepší káva na světě, a že jsou Italové velmi pyšní, že je presso jejich vynález. Jsem si říkala, že je docela škoda, že to neslyší onen muž, jemuž jsem nechtěla vyvracet jeho názor, protože on je někdy prostě nejchytřejší na světě a s takovými lidmi nemá smysl diskutovat natož jít do sporu.
Fór je v tom, že já si stejně dám raději čaj. Pokud bych ale byla zdravotně úplně ok, tak bych asi cappuccinu a zmrzlině neodolala. Mým cílem této návštěvy Benátek ale tentokrát nebyly kulinářské zážitky! Na prvním místě jsem jela zdokumentovat karneval mým pohledem. Jak se mně to podařilo, můžete mrknout ve fotogalerii.
Jasně… Fotek je zase moc, ale když mně se líbilo docela dost masek, co se mně podařilo vyfotit, průvod dvanácti Marií, který patří k tradici karnevalu, jsem nemohla vynechat no a alespoň trochu pohledu na architekturu Benátek také. A už to bylo, že je těch fotek opět příliš. Možná ale tuto akci už nikdy fotit nepojedu, tak si říkám, proč by jich nemohlo být více, že?
Takže: Do přístavu jsme dorazili v devět hodin ráno. Měla jsem dojem, že jsme docela dost dlouho čekali na loď, ale zase taková hrůza to nebyla, protože podle informací ve fotkách jsem první snímek udělala v Benátkách v 10.30. Hodinu a půl jsem se při prohlídce městem držela průvodkyně a v okamžiku, kdy nám dala hodinový rozchod na oběd, a že kdo má zájem, může s ní potom pokračovat, jsem se rozhodla skupinu opustit.
Z domova jsem se totiž na karneval akreditovala. Docela mne překvapilo, že pořadatelům stačilo uvézt můj web. Vzhledem k tomu, že zde docela dost píšu i ocestování a hlavně zveřejňuji fotogalerie, jsem z toho neměla ani divný pocit. Je fakt, že ještě před deseti lety všichni chtěli při akreditaci kmenovou redakci, pro kterou člověk pracoval a novinářský průkaz. Nevím, jestli je to tak všude jako v Benátkách, že se časy mění, ale byla jsem za to docela ráda.
Vzhledem k tomu, že jsem stará škola, vytiskla jsem si mapku a vyznačila trasu, kudy se dostanu na akreditaci. Když to ale zkrátím, tak jsem prostě ten barák ve změti benátských uliček nenašla, což mne docela štvalo v okamžiku, kdy jsem čekala na průvod dvanácti Marií, což byl jeden z vrcholů druhého karnevalového víkendu v Benátkách. Kolegové novináři se mohli pohybovat v prostoru, kam jsem se nedostala a musela jsem zůstat trčet za špagátem. Vzhledem k tomu, že jsem neměla zkušenosti, tak jsem na Marie čekala přes hodinu, aby je borci, co je nesli každou zvlášť na nosítkách na molu pod podiem postavili na zem a dál už šla děvčata po svých… No co už… O průvodu Marií můž zpětně říct, že žádný zázrak to nebyl…. Tak ale je to jejich tradice, což chápu.
Při čekání na průvod Marií se se mnou dala do řeči Inka, která mně prozradila, že je IT specialistka a pracuje v Milánu. Do Benátek se vydala stejně jako já na výlet. Dále prozradila, že má dvě dcery a ta starší má dvanáct let. Jakmile začal na podiu program, zprostředkovala jí prostředictvím mobilu přímý přenos. To bylo holčičího pištění radostí, že vidí, co mamka. Na mou otázku, kde je to lepší, jestli doma v Indii nebo v Itálii žena řekla, že v Indii, ale v Evropě více vydělává. Dále se mně pochlubila, že se vloni jela podívat do Prahy a moc se jí tam líbilo. Byla také v Paříži. No a potom už začal program a konečně jsem se dočkaly tolik vychvalovaného průvodu Marií…
V minulosti se takto každým rokem představovalo dvanáct nejkrásnější benátských dívek, které v tom roce dosáhly věku na vdávání. Podle paní průvodkyně Jany měly tehdy zhruba čtrnáct let. Věk v současné době vybraných dvanácti Marií je samozřejmě vyšší a jde vlastně svým způsobem o soutěž krásy. Vítězka má právo být poté tzv. andělem, který se spouští ze zvonice na náměstí San Marca na podium.
Světově proslulý karneval má dlouhou tradici. Nejstarší dokument ve kterém se hovoří o nošení masek v Benátkách, pocházíz 2. května 1268. Ve středověku byl karneval plný nemravností, ale církev vždy na pár dní v roce zavřela oči a několikadenní oslavy mlčky tolerovala. Podle informací paní průvodkyně páchali ti, kdo se v dávných dobách převlékli za masky, různou trestnou činnost, která jim ale díky karnevalu a maskám procházela bez potrestání. Později byly zákony Benátek upraveny, takže už nebylo možné beztrestně vraždit či znásilňovat.
Karneval byl vždy pro chuďase i boháče. Navzdory tomu, že benátský karneval ohlašuje začátek půstu, neměl historicky žádnou přímou spojitost s náboženstvím a byl pouze nočním hýřením, pitím adíky bujarému veselí v kostýmech a maskách, kdy se smazávalo sociální postavení. Přísloví totiž praví, že: „Pod maskou se král stane žebrákem a žebrák králem“.
V roce 1797 do Itálie dorazila Napoleonova armáda a tradice karnevalu byla přerušena kvůli obavám z výtržnictví a jiných rebelských skutků. Až o 182 let později byla tradice karnevalu v roce 1974 během benátského Biennale znovu obnovena a stala se z něj unikátní turistická atrakce. Od té doby se karneval koná vždy po tři víkendy před popeleční středou.
Od paní průvodkyně jsme se dále například dozvěděli, že je v Benátkách na čtyři stovky kostelů a zhruba stejný počet také různých mostů. Jedním z nejznámějších je Ponte di Rialto a patří k jednomu ze čtyř mostů (Ponte dell’Accademia, Ponte degli Scalzi, Ponte della Costituzione), které vedou přes Canal Grande.
Dále jsme se také dozvěděli, že už v pradávných dobách měly v Benátkách oficiální živnost prostitutky. Pokud se jim podařilo, že při výkonu své „práce“ otěhotněly, byly při mnoha kostelích zřizovány sirotčince, kde se řeholnice staraly o tyto děti.
Ale zpět do současnosti. Fotky se mně nakonec udělat podařilo i bez akreditace, a když to shrnu, tak rozhodně nelituji, že jsem se na tuto cestu vydala. Benátky by mne ale určitě lákaly ještě k jedné návštěvě mimo karnevalový ruch, kdy bych si je užila touláním po nádherných uličkách a zákoutích, která často končí pár schůdky u vody a člověk se musí vracet.
Benátky prý člověk buď miluje anebo nenávidí. Já jsem si je zamilovala už při mé první návštěvě, kdy jsme zde měli přestup na další vlak směr Vídeň. Vraceli jsme se tehdy s manželem a naším starším synem, kterému bylo devět let, z dovolené na Sicílii.
Už tehdy vzniklo pár fotek starou Flexaretkou. Na místo činu jsem se tak včera vrátila po čtyřiadvaceti letech vybavena úplně jinou fototechnikou. Jsem ráda, že jsem vše přežila ve zdraví a jako bonus vznikly fotky, kvůli kterým jsem na karneval jela. Mám z nic radost. Návštěvu karnevalu všem doporučuji, i když tlačenice byla v některých místech doopravdy neskutečná a člověk téměř stál dlouhé minuty na místě. V jednom okamžiku jsem se docela dost bála, že pod masou turistů praskne jeden z mostů v přístavu.No však mrkněte na fotky a pochopíte, že nepřeháním. Každopádnějá jsem přežila a Benátky všem doporučuji!
Lenka
Pohled z lodi při příjezdu do Benátek 
V uličce vedoucí k mostu Rialto bylo už dopoledne hodně těsno 
Jako by jste mi četla myšlenky. Vaše postřehy v příspěvku mohu jen potvrdit. Evidentně jsme byly ve stejný den na stejném místě. Ze stejného důvodu jako vy, jsem chtěla do Benátek i já. S tím rozdílem, že jsem amatér a mé snímky nejsou tak dobré, jako ty Vaše.
Benátky jsou úžasné místo a chtěla bych se jednou vrátit a prohlédnout a pokud možno vyfotit i jiná krásná zákoutí tohoto města, nejlépe s menším počtem turistů …
Tak to mám radost, že jste Benátky viděla podobně jako já a je ve Vás i stejná touha se tam vrátit ve dnech, kdy tam bude klidněji 🙂