Z domova – 14. stránka – Lenka Fojtíkova

29/03/202029/03/2020

Každodenní požehnání ze Svatého Antonínku nejen lidu Slovácka

V Itálii městy zasaženými koronavirem procházejí kněží s Nejsvětější svátostí oltářní a žehnají lidem. Slovenští biskupové zase žehnali svému národu z vrtulníků. Správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka už několik dnů pravidelně přichází na Svatý Antonínek, což je poutní místo na kopci nad obcí, modlí se zde a poté vyjde s Eucharistií v monstraci z kaple ven a žehná slováckému kraji i celé zemi na všechny světové strany. Je to jeho vlastní iniciativa, o které jsem se dozvěděla při sobotní návštěvě Antonínku zcela náhodou. Byly jsme na kopci s kamarádkou, když jsme najednou uviděly, jak kněz vychází z kaple svatého Antonína Paduánského s Nejsvětější svátostí a dává požehnání na všechny strany. A co je požehnání? Je to vyprošování dobra pro všechny – v tomto případě s prosbou o zastavení šíření pandemie Covid-19.

Dnes měla být na Antonínku venku také společná modlitba Křížové cesty. Ta se zde v postní době koná vždy jednou ročně. Kvůli zákazu shromažďování lidí, aby se zabránilo šíření pandemie, byla zrušena. Přesto se zde sešlo pár jednolivců, kteří se Křížovou cestu P. Antonína Šuránka pomodlili. Všichni chránili sebe i druhé rouškami a dodržovali předepsané rozestupy, aby nedošlo k šíření nemoci. Slovácký lid tak upíná svou naději skrze víru v Boží zásah a zastavení dalšího šíření smrtícího viru.

Přepsala jsem zde modlitbu, kterou se na Antonínku modlí P. Zdeněk Stodůlka. V duchu se s ním mohou spojit lidé ze svých domácností z jakéhokoliv místa světa každý den okolo patnácté hodiny:

Kající modlitba

Hospodine, dobrý Bože, obracíme se k tobě ve své tísni. Přiznáváme nejen svou omezenost, ale i bezmocnost. Vracíme se k tobě a vyznáváme, že ty jsi všemohoucí. Ty jediný jsi Pán. Jen tobě patří všechna moc a sláva. Pokorně a se zahanbením v tváři přiznáváme, že jsme byli příliš zahledění do svých práv a nároků, hledali příjemnost a pohodlí, zábavu či adrenalin, nedbali jsme na druhé, ani na tebe a tvůj řád. K přírodě jsme byli bezohlední a chtěli stále víc. Cestováním za krásami jsme znečistili vzduch i moře. Svou bezohledností jsme nakupili hory odpadků. Svou chamtivostí jsme zamořili pole pesticidy, vody antibiotiky, hormony a antikoncepcí, chovali se jako páni světa a vládci stvoření, upravovali si zákony i pravidla myšlení. Přestals pro nás být jistotou, když je vše relativní, a absolutní je už jen naše nabubřelé já. Z toho pak pramení mnohé naše konflikty.

Ve své zaslepenosti jsme neuměli číst znamení. Hlasatelé radostně oznamovali, že zase bude sluníčko. Většině nevadilo, že schnou stromy a množí se myši, že v zemích bez deště je hlad a lid utíká za chlebem. Jiní prchají před válkou, která se vede proto, aby měl někdo větší zisk, vliv a moc, aby byl odbyt zbraní a jinde měli slušní lidé práci. Peníze a zisk se nám staly nejvyšším bohem, jemuž jsme obětovali spravedlnost a právo i bídu chudáků v rozvojových zemích. Štěstí jednotlivců jsme stavěli výš než zodpovědnost, chvilkové pocity nad věrnost manželským slibům, práva dospělých nad práva dětí na lásku obou rodičů, na jistotu domova a zdravé morální životní prostředí, protože jsme se nedokázali zříct špatného příkladu. Sobectví nám zabránilo žít pro další generaci, milionům počatých dětí jsme nedovolili se narodit, a tak vymíráme a nemá na nás kdo pracovat. Uprchlíky nepřijímáme, protože se jich bojíme. Jako bezohlední kolonizátoři přijímáme z jiných zemí jen šikovné ruce a chytré hlavy, zatímco jejich země bez nich upadají a nedokáží se samy pozvednout.

Přijmi, Pane, naši kajícnost a pokorné vyznání. Očisti nás, když s lítostí uznáváme svou vinu. Dopřej nám znovu povstat a vrátit se k tobě, který jsi Cesta, Pravda, Jistota a Moudrost. Spoléháme na tvou lásku a tvé milosrdenství. Zastav lavinu nemoci. Obrať nás a my se k tobě vrátíme. Vezmi nám srdce kamenná a dej srdce z masa. Vrať nám radost ze své ochrany a bezbožné budeme učit tvým cestám, svědčit o tvé lásce a hlásat tvou dobrotu. Dej nám svého Ducha, aby v nás miloval on, když ze sebe nezištně milovat nedokážeme. Dej nám odvahu umírat sobě a žít pro tebe, nechat se vést moudrostí tvého slova, aby v nás vítězil tvůj život a rostlo tvé království, království spravedlnosti, lásky a pokoje. Ty jediný jsi naší nadějí a my pevně věříme, že nás, Bože, nezklameš. Amen.

(modlitba olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera)

Text a foto: Lenka Fojtíková

17/03/202017/03/2020

Celá země šije roušky aneb jak se náš národ opět semknul

Od včerejšího dne mám ze statusů na Facebooku dojem, že celá Česká republika šije roušky. Je neuvěřitelné, kolik lidí má doma stále šicí stroj a umí s ním v dnešní moderní době, kdy šlo ještě před pár dny cokoliv zakoupit, zacházet.

Poté, co se ve zpravodajství v souvislosti s pandemií koronaviru neustále znovu a znovu začal omílat problém s nedostatkem roušek, hromada lidí zasedla za šicí stroje a šije roušky. A úžasné je, že zdaleka nejen pro sebe a své blízké! Většina lidí je nabízí dalším známým i neznámým. Kromě jednotlivců okamžitě zareagovali i různé šicí dílny, které také začaly pro potřebné chrlit tuto ochranu. Ano, říká se, že jsou zapotřebí respirátory a ne roušky, protože nás roušky neochrání. Ale jedním dechem všichni dodávají, že je lepší něco než nic… Že, když neochráníme sebe, tak před nákazou chráníme druhé, pokud už jsme tedy infikovaní. A to, že je někdo nakažený, se pozná až, když je fakt zle.

Já šicí stroj nemám a toto umění jsem nikdy neovládala, tak jsem si vyrobila vlastní roušku z nákrčníku, do kterého jsem všila vycpávku z podprsenky. Ty totiž z každé podprsenky ihned po zakoupení dávám pryč, protože nic zvětšovat nepotřebuji. Až do této doby jsem ani ve snu netušila, proč ty vycpávky vlastně schovávám. Teď už vím! J Všechno se jednou může hodit.

Ale zpět k našemu národu. Opět se v posledních dnech ukazuje, že se naši lidé umí v době krize a nouze semknout a pomáhat druhým, jak se dá. Z iniciativy měst a obcí je tady nabídka pro přestárlé s dovozem nákupů do domu, vznikají malé skupiny, které hlídají děti záchranářům, zdravotníkům, hasičům, policistům a třeba také matkám samoživitelkám. Další se potřebným nabízí k venčení pejsků.

Je pravda, že na jedné straně jsme takový národ Švejků, který si ze všeho dělá legraci a snaží se vše odrbat, obejít, aby jen nemusel poslouchat nějaká nařízení a příkazy výše postavených. Když ale přijde na lámání chleba, tak se umíme semknout a vzájemně si pomáhat.

V ulicích je vidět den ode dne více lidí s rouškou na obličeji, takže věřím, že všichni pochopili, že je situace vážná a záleží na každém jedinci, jestli se podaří zastavit šíření viru. I já jsem byla zpočátku skeptik, ale když jsem po pár dnech viděla, co se děje v zahraničí, tak mně docvaklo, že tady konči všechna legrace.

O tom, jak pandemii prožívá má dlouholetá kamarádka z Blatnice, která v Itálii žije dvaadvacet let, jsem psala tady

Všem nám přeji pevné nervy, a aby tato hrůza brzy skončila a dovedla nás k tomu, že vůbec není automatické, že si můžeme každý den nakoupit cokoliv z kteréhokoliv konce světa, že nám teče z kohoutku voda, jak se nám zamane, že stačí zmáčknout vypínač a v noci je světlo i teplo. Važme si všeho, protože dnes vidíme, že ze dne na den může být všechno zcela jinak…

Lenka

Já a mnou vlastnoručně vyrobená rouška z bavlněného nákrčníku a vycpávky podprsenky 🙂

Kamarádka Blanka, která žije už dvaadvacet let v Itálii a v této pohnuté době si také sama ušila roušku. Rozhovor o současném životě v Itálii jsem s ní vedla pro web Zprávy z Moravy.

13/03/202013/03/2020

Nedaleko Žarošic

To si tak dnes jedu z Brna domů, a když vidím to nebe a krajinu nedaleko Žarošic, nešlo nezastavit auto, nevytáhnout foťák a nezačít fotit… V tom okamžiku se mně podařilo zapomenout na to, co se děje v celém světě. Jen jsem si se zatajeným dechem s okem přilepeným na hledáčku říkala, že svět je krásnej, i když v něm aktuálně řádí koronavirus…

07/03/202031/10/2020

Všude, kam se podíváš, je koronavirus a s ním končí svoboda pohybu…

Všude, kam se podíváš, co slyšíš, čteš a vidíš, vše se v posledních dnech točí jen okolo koronaviru. Doopravdy by mne zajímalo, co vypuštěním této nemoci mezi lidi mocní tohoto světa sledují. Proč je kolem toho tolik humbuku od okamžiku prvních onemocnění a poté hlásání do všech koutů světa, kdeže byl onen virus diagnostikován, kolik lidí na něj zemřelo. Cílené vyvolávání strachu a paniky v globálním světě.

Obyvatelé naší země, kteří ani nemocní nejsou, musí ode dneška po návratu z Itálie do karantény. Ale! V případě, že by je přivezl do České republiky jejich přítel s trvalým bydlištěm v Itálii a dále zde pobýval, tak ten se bude moct nadále svobodně pohybovat v naší zemi, jak bude chtít a možná i vesele šířit virus. A možná také ne… Možná nebude jeho nositelem stejně jako ti, kdo musí jít povinně do karantény a izolace! Není to celé postavené na hlavu???

Kurnik šopa, proč toto všechno je??? Co se skutečně v našem globalizovaném světě poslední týdny děje??? Jen okrajově se dozvídáme o tisících uprchlíků, kterým Turecko otevřelo široké brány směrem do zemí Evropské unie. Ti do karantény nemusí??? A najednou se nevítají s otevřenou náručí, jak tomu bylo pár let zpátky, ale dokonce se na ně střílí a zvažují se nové ostnaté dráty na hranicích?

Ty ostnaté dráty, které lemovaly celou Českou republiku až do roku 1989… Jsme tam, kde jsme byli? Co se schyluje? Těch otázek je příliš mnoho. Často vzpomínám na slova slavného fotografa Jana Šibíka, který před pár lety mluvil na své přednášce, tuším, že to bylo v Uherském Hradišti, o tom, jak se nám zmenšuje svět. Ano. Globalizovaný svět se hodně zmenšil. Stala se z něj jakási obří vesnice, kde díky moderním technologiím hned víme, co se stalo na druhé straně světa. Kde někdo například onemocněl koronavirem, že? Na jedné straně jsme mohli ještě před pár měsíci cestovat, kam se nám zachtělo, ale na druhé straně už některé cesty kvůli válkám a atentátům doporučovány nebyly. Právě o tomto tehdy mluvil Honza Šibík. Že přibývá zemí, do kterých není bezpečné kvůli válkám a atentátům cestovat. S koronavirem se nám to teď tedy rozšířilo ještě víc, že?

Za chvilku nebudeme moct cestovat ani z vlastního bytu. Pan premiér Babiš učinil prohlášení se zákazem a sankcemi při nedodržení povinné karantény po návratu z Itálie. Od moderátorky zpráv jsme měli upozorněni, že je náš pohyb sledován prostřednictvím našich telefonů, kdy mobilní operátoři hlásí, kdo se pohybuje v zakázané zóně – v Itálii a poté mimo svůj byt, pokud má být v karanténě… Probuďme se! Co se to děje??? Vám se to všechno zdá normální? Mně tedy rozhodně ne!!! Pokud se budu chtít svobodně pohybovat, s sebou v žádném případě nepovleču svůj mobil, noťás ani další zařízení s tarifem a nebudu nikde také platit kartou, k čemuž jsme byli postupně pomaloučku polehoučku dotlačeni… No a samozřejmě také zapomenu na všechny zákaznické karty…

Setkala jsem se s různými názory, proč se koronavirus ve světě objevil. Jedním z nich je, že mělo jít kvůli nové nemoci k záměrnému oslabení ekonomiky Číny a nějak se to vymklo z rukou. Další hlas tvrdil, že je to cílená likvidace přestárlých a nemocných lidí, kteří stojí společnost nejvíce peněz. Těžko říct. Nepříkláním se k žádnému názoru, jen říkám, co jsem zaslechla mezi obyčejným lidem. Spíše by mne zajímalo, co se budou historikové o koronaviru říkat za třicet, čtyřicet či padesát let. To by mne doopravdy zajímalo…

Do pr… Chci žít v chajdě v lese, mít tam své políčko, slepice, králíky, kozu a utéct z tohoto šíleného systému… Všem přeji, aby z toho, co se dnes děje, nezešíleli a zachovali si zdravý rozum, dokud nebude pozdě…

Lenka

07/03/202022/09/2020

Ohlédnutí za dvanácti roky České Miss 2008 Elišky Bučkové

V roce 2008 jsem byla redaktorkou týdeníku NAŠE Slovácko a díky tomu jsem se dostala na finále České Miss 2008. Slovácko tam totiž mělo žhavé želízko v ohni v podobě krásné Elišky Bučkové ze Strážnice. A Eliška tehdy své fanoušky nezklamala. Nejen krásou, ale i celkovým projevem přesvědčila, že se na Moravě rodí hezké „baby“, jak by řekli Brňáci. Díky této soutěži jsem se také dostala v Praze na půl metru ke svému dětskému idolu francouzskému herci Alainovi Delonovi, ředitelce soutěže Michaele Maláčové, Dagmar Havlové – Veškrnové, velmi milé modelce Petře Němcové, která přežila tsunami a dalším celebritám.

V roce, kdy Eliška trumfovala v soutěži krásy, jsme se potom ještě potkaly na několika akcích na Slovácku. Dalších dvanáct let jsem její život pozorovala jen zpovzdálí a dozvídala se novinky z jejího soukromí především prostřednictvím bulvárních článků. Samozřejmě, že jsem veškeré tyto informace brala s nadhledem.

Zhruba před měsícem se ke mně dostala pozvánka na besedu s P. Ladislavem Heryánem, kterou měla vést ve své rodné Strážnici právě Eliška Bučková. Neváhala jsem a po dlouhatánských letech jsem zavolala její mamince Blaženě, jestli by Elišku nepoprosila, aby mně dala rozhovor. Eliška souhlasila, takže jsme se poslední únorový pátek roku 2020 sešly ve strážnickém Rodinném centru, které vede její maminka Blažena.

Mám takový blbý zvyk, že na všechny schůzky chodím se značným předstihem s tím, že potom prostě čekám. Jinak tomu nebylo ani onen pátek ve Strážnici. Opět jsem tam byla s více než půlhodinovým předstihem před plánovaným rozhovorem. Proto jsem byla docela v šoku, že Eliška na mne už na místě čekala!!! Její rodiče totiž připravovali sál na přednášku a ona tam prostě byla s nimi. Na mé upozornění, že jsme se už dvanáct let neviděly, s milým úsměvem na tváři řekla: „Ale zůstaly jsme stejné, že?“ Už to mně signalizovalo skutečnost, že Eliška zůstala v srdci „obyčejnou“ holkou ze Strážnice, i když se pohybuje převážně mezi celebritami a úspěch či sláva ji nestoupla do hlavy. O tom mne ostatně přesvědčila i v následujícím rozhovoru, který jsem s ní vedla pro www.zpravyzmoravy.cz Rozhovor si můžete přečíst zde

Bylo to milé setkání. Stejně jako následující beseda s P. Heryánem, který nedávno oslavil své šedesáté narozeniny. Prostě krásný den, za nějž děkuji Blaženě Bučkové, která besedu připravila a vše zorganizovala, jak je ostatně zvyklá z tolika akcí, jež by ani všechny nebylo možné vyjmenovat…

A toto jsem o Elišce a celé její rodině napsala na svém starém webu ihned po jejím vítězství v soutěži v roce 2008. Dnes už můžeme na základě rozhovoru pro Zprávy z Moravy říct, že Eliška v charitativní práci i svých dalších aktivitách naplňuje to, co si po volbě České Miss v roce 2008 předsevzala, o čem snila…

Manžele Blaženu a Víta Bučkovi ze Strážnice znám už roky. Jsou to příjemní lidé s rozsáhlou škálou aktivit, ze kterých nikdy nedělali vědu, i když se jich účastnily stovky a někdy dokonce tisíce lidí. Vesměs se jednalo o zábavu určenou dětem. Možná to pramenilo ze skutečnosti, že sami mají pět dětí, a tak nebyli líní a pohodlní připravit a zorganizovat něco dobrého nejen pro ně, ale i pro druhé.

Na druhé straně rozhodně nepatří mezi tahouny, při nichž by se jejich potomci jenom pohodlně vezli. Od útlého věku děti zapojovali do organizace vyhlášených Pohádkových lesů či oslav závěru církevního roku. Vloni všichni členové rodiny nechyběli při první ročníku Misijní poutě, která se uskutečnila ve strážnickém skanzenu. Tak jsem mohla poznat také jejich osmnáctiletou dceru Elišku. Ještě před pár týdny o ní téměř nikdo nevěděl a dnes ji zná celá republika coby nejkrásnější dívku země. Koncem listopadu zazvonil mobil a maminka Blažena mně šťastná oznámila, že Eliška postoupila do finále České Miss. Byla jsem první novinářkou, která se tuto informaci dozvěděla.

Měla jsem proto radost, že jsem mohla být v Praze na ruzyňském lešti při vyvrcholení celé soutěže. Se zářivým úsměvem na tváři Eliška postupně přebírala šerpu za Miss Internet, Miss Frekvence 1, Tip poroty a nakonec i korunku a titul České Miss. Vše jsem poctivě fotografovala, ale přesto se mně při jednotlivých záběrech draly do očí slzy. Měla jsem chuť všem těm profíkům kolem sebe z nejrůznějších prestižních novin říct, že ta nejkrásnější holka je naše, že je to děvče od mých kámošů, kteří jsou pro mě skoro rodina. Že toto není obyčejná Miss, ale „holka“ se srdcem na pravém místě. Dobře vychovaná, nenamyšlená, která přes svůj docela nízký věk ví, co chce.

O tom mne ostatně přesvědčila, když se ji o pár hodin později snažili fotografové z bulvárních novin vmanipulovat do určité pózy. Nedala se a udělala si pořádek. Jen jsem zaslechla, jak řekli: „No počkej za rok! Ještě u nás budeš škrábat prstíčkem!“ Tak tentokrát se myslím hodně spletli…. Tato miss u nich škrábat nebude… Moc bych Elišce přála, aby ustála útoky komerčních médií, jimž jde o senzaci za každou cenu

Výjimečná přitom není jenom sama nová Česká Miss, ale také všichni její sourozenci, které má tak ráda. Vždyť první slova po vyhlášení byla: „Kde jsou naši?“ Myslela tím své tři sourozence, kteří ji na pražském letišti fandili. Její otázka mluvila za všechno. V okamžicích obrovské radosti myslela na svou rodinu.

O lecčem vypovídají také slova teprve třináctileté sestry Aničky před finálovým večerem. „Elišku jsme všichni podporovali především modlitbou. Nemodlili jsme se přitom za její vítězství, ale hlavně aby všechno ustála, kdyby vyhrála,“ řekla mladší sestra. „Moc jí přeji, aby vše dobře zvládla psychicky a nezhroutila se třeba z toho, kdyby byla druhá,“ doplnil slova mladší sestry před finálovým večerem šestnáctiletý bratr Vít. Spolu s devatenáctiletou sestrou Štěpánkou byli všichni v hledišti soutěže.

Jakmile Eliška postoupila do super finále, začali posílat textové zprávy. „Bratr jich mohl poslat aspoň sedmdesát,“ odhadovala Štěpánka. Přestože sourozenci poslali desítky SMS, rozhodně by nestačily k vítězství. Vždyť se do hlasování údajně zapojilo více než dvě stě tisíc diváků.

„Bylo to neuvěřitelné. Jakoby Elišce fandila celá republika. Všem bychom chtěli poděkovat. Zažili jsme v těchto dnech neuvěřitelnou podporu od lidí ze všech koutů země. A co bych řekla těm, kdo pochybují o tom, jestli je vhodné, aby se věřící dívka zúčastnila podobné soutěže? Víte, ono je velmi lehké udržet si víru ve skleníkovém prostředí kostela či fary. Něco jiného je si ji udržet v prostředí modelingu. A my věřící máme být přece tím správným kvasem, který bude působit ve všech oblastech života,“ míní maminka.

Poté rodiče prozradili, že se jim dcera druhý den po zisku titulu rozplakala do telefonu. Najednou byla sama a chtěla být tolik s rodinou, která je pro ni na prvním místě. „Utěšovali jsme ji, že je to daň za slávu, a že určitě bude mít hodně příležitostí, kdy bude moct pomáhat druhým a to za to stojí,“ řekl tatínek Vít.

Jeho mínění naprosto koresponduje s názorem členky poroty České Miss Petry Němcové. Podle ní by si správná miss měla umět zjednat respekt. Navíc by měla být nejen milá a ctižádostivá, ale také pokorná. „Neměla by vše dělat jen pro sebe, ale i pro druhé, protože miss má hodně možností, jak pomoct druhým, kteří to potřebují. Správná miss by prostě měla mít srdce na pravém místě,“ řekla krásná modelka, která s rozlámanou pánví přežila vlnu tsunami v koruně palmy, na níž se těžce zraněná držela několik hodin. Dnes prostřednictvím nadace Happy Heart Fund pomáhá především dětem.

Eliška ještě před finálovým večerem naznačovala, že by ráda pokračovala v aktivitách, k nimž ji už v útlém věku přivedli rodiče. Ve své pomoci by se proto chtěla zaměřit hlavně na děti, pro něž spolu s rodiči pořádala různé akce. Až čas ukáže, jestli se jí podaří uskutečnit i tyto sny. Věřím, že s podporou skvělé rodiny určitě ano. Držme jí v tom všichni pěsti. A pokud je někdo ze čtenářů těchto řádků věřící, tak Elišku prosím podpořte také modlitbami.

Text a foto: Lenka Fojtíková

29/02/202008/03/2020

Zápisky ze semináře P. Eliase Velly o nové evangelizaci

Od 23. do 28. února se v poutním domě Stojanov na Velehradě uskutečnil seminář vedený P. Eliasem Vellou z Malty, který byl zaměřený na novou evangelizaci. P. \Elias si během semináře v jednom volném odpoledni udělal čas na rozhovor, který jsem s ním vedla pro zpravodajský web Zprávy z Moravy. Tentokrát jsem se ho ptala například na tetování, proč církev nesouhlasí s umělým oplodněním, a jestli může věřící odmítnout onkologickou léčbu. Celý rozhovor najdete zde

Na semináři kněz hned v úvodu více než sto účastníků upozornil, že žijeme v době, kdy se člověk opět klaní zlatému teleti, které je tentokrát v podobě peněz. Pokud dnes někdo někomu pomáhá, očekává za vše finanční odměnu. Hodnota člověka se soudí podle toho, kolik vydělává peněz a co vytváří. Pokud je někdo starý a nic už nevytváří, společnost ho nepotřebuje.

Světu vládnou politika, ekonomika a věda

Kazatel dále mimo jiné řekl: „Dnes vládnou světu tři síly – politika, ekonomika a věda. Toto jsou nové prvky prostředí, v němž žijeme a máme v něj vnášet novou evangelizaci nejdříve skrze svůj život. V dnešním světě je mezi lidmi velká nerovnost způsobená ekonomikou a politikou.

Ekonomika dnes podporuje konzumismus, který s sebou přináší velmi mnoho problémů. Kdo nemá peníze, cítí se méněcenný. Bída přináší násilí. Žijeme v rozvinuté kultuře. Na jedné straně už nemáme otroky, ale na druhé straně není svoboda náboženské kultury. Dnes jsme svědky obrovského pronásledování křesťanů v různých částech světa – Indie, Čína, Nigérie, Pakistán. Pronásledování křesťanů táhne společnost ke dnu.

Žijeme v éře počítačů

Žijeme v éře počítačů, internetu a médií, což vede k organizovanosti ve všech směrech. Na jedné straně je to výhoda, ale zároveň také nevýhoda. Osobní pastorační přístup nahrazujeme mechanikou. Když jsem byl farářem, přicházelo za mnou mnoho lidí. Někteří z nich třeba nechodili do kostela, ale přišli, aby něco vyřídili – křest, svatbu. Tím mohlo dojít k osobní komunikaci. Dnes už to tak není. Komunikace byla nahrazena počítačem, který nabídne formulář ke křtu, svatbě a ty jsou odeslány elektronicky. Z hlediska administrativy máme farnosti velmi pěkně zorganizované. Pastýř ale nepozná své ovce a ovce nepoznají svého faráře, protože mezi nimi stojí počítač. Je to kultura, bez které se dnes neobejdeme. Nemůžeme už evangelizovat stejně jako před čtyřiceti lety ani jako před deseti lety.

Nevíme, co je hřích

Věřící se dnes může někdy cítit méněcenný, proto i věřící řeknou, že jsou nevěřící. Žijeme v kolektivním hříchu. Víme, co se děje s rodinou. Už vlastně pomalu ani nevíme, co je rodina. Muž a žena? Dva muži? Dvě ženy? Všichni mají právo na dítě, což vychází z modelu genderu. Kdysi měla žena roli matky a otec otce. Dnes se občas děje, že otec zastává roli matky a matka roli otce, což přináší zmatek. A ten se netýká jen dospělých, ale i dětí. Co bylo dříve považováno za nenormální, dnes považujeme za normu, takže vlastně už nevíme, co je hřích.

Žijeme v individualistické společnosti. Často jsou individualisté i manželé. Každý má svůj účet, peníze, auto, kariéru… Co je spojuje? Jenom postel nestačí, protože je úplně jiné myšlení. Stojíme před výzvou inkulturovat víru. Evangelium nemohu změnit. Je to dobrá zpráva. Musím hledat správný čas a jazyk, jak předat víru. Neměnit ji ale, protože to by byl relativismus, kdy bychom pravdu přizpůsobovali naší chuti nebo místu, kde se nalézáme.

V nové evangelizaci se musím dívat, kdy, a jakým způsobem evagelium předávat. Je třeba evangelizovat kulturu, politiku, ekonomii i sex. Jinak se bude předávat dobrá zpráva evangelia v České republice a jinak v Jižní Americe. Před námi je velká pastorační výzva dávat lidem Ježíše. Je zbytečné někoho dovléct na mši svatou, když v něm není živý Ježíš. Pokud je v člověku živý Ježíš, má potřebu se s ním při mši svaté sejít sám, proto tam jde bez nucení.

Každá farnost by měla mít pastorační skupinu složenou z kněží a laiků. Farnost už dnes nemůže být vedena pouze knězem. Svět vás pozná jako mé učedníky podle jednoty mezi vámi. Pokud nejsme sjednoceni, ale každý pracuje na svém políčku, neukazuje to na katolickou integritu. V nové evangelizaci se občas setkávám s proroky beznaděje. Evangelium ale není poselstvím pesimismu. Je to dobrá zpráva. Pokud není dobrá, není to evangelium. Nejsme slepí vůči katastrofám, do kterých svět upadá, ale máme být ti, kdo budují církev a neboří ji.

V pastoraci nelze dělat kariéru

Další pastí může být duchovní světskost, kdy je mentalita světa aplikovaná v duchovním světě. Děláme si z pastorační práce kariéru. Pastorační práce je duchovní záležitost, ale někdo ji dělá kvůli své slávě. Časté pokušení je, když například mezi sebou různí evangelizátoři soutěží, kdo má v kostelech a na svých akcích více lidí.

Když jde dobrý pastýř spát, neklade si otázku, jak byl úspěšný, ale jestli dělal, co chtěl Bůh. Co znamená být dobrý pastýř? Pastýř je úspěšný, když je osel. To myslím vážně! Pán Ježíš o Květné neděli vjížděl na oslu do Jeruzaléma. Pastýř má být v pastoraci osoba, která je oslem, který nese Ježíše. Není důležitý náš úspěch, ale to, že děláme, co po nás Bůh žádá.

Z církve nemůžeme dělat muzeum

Z církve bychom neměli dělat muzeum, kdy jsme posedlí květinovou výzdobou a projekty, na nichž pracujeme. Je důležité, abychom se nesoustředili na výtváření projektů, ale přiváděli lidi k Ježíši. Evangelizace znamená, že máme Ježíše v sobě a přinášíme ho druhým lidem. Mohu předat pouze zkušenost toho, co žiji. Laik se dostane do míst, kam se kněz nedostane. Kněz má za úkol formovat laiky, aby se stali pastýři pro druhé.

Církev je krb a Duch svatý oheň v něm. Krb bez ohně je jen dekorace a nedává teplo. Duch svatý dává lidem charismata, která máme používat uvnitř církve. Musíme být živými kameny ve stavbě nového světa.

Evangelizace má být i péčí o chudé. Sociální práce, katecheze a evangelizace jdou ruku v ruce. Každý evangelizátor prožívá znechucení, cítí se osamělý, prodělává úzkosti, prožívá strach a smutek. Tím vším prošel i Ježíš. Nemůžeme očekávat, že si tím neprojdeme také. Ježíš je ale s námi a prosí Otce, aby nám dal Ducha svatého a měli jsme sílu vším projít.“

Celý zvukový záznam přednášek si můžete objednat u překladatele Václava Čápa na adrese: vacapcz@volny.cz

Starší rozhovory s P. Eliasem Vellou si můžete přečíst zde

Zpravodajský článek o přednáškách v Brumově najdete zde

Zápisky ze semináře P. Velly, na němž ve Vranově u Brna mluvil o tom, jak se modlit za uzdravení druhých najdete zde

O semináři v Hodoníně, kde P. Vella mluvil o blahoslavenství, se dočtete zde

Silný příběh o bezdomovci P. Vella vypráví zde

Text a foto: Lenka Fojtíková

22/02/202022/02/2020

Oslavy fašanku v Bystřici pod Lopeníkem s obchůzkou Bobkovníků

Už před lety jsem chtěla zažít na vlastní oči a kůži obchůzku Bobkovníků v Bystřici pod Lopeníkem. Objížděla jsem tehdy více fašanků na nejrůznějších místech Slovácka. Když jsem se vracela z Komně, tak jsem zamířila i do Bystřice pod Lopeníkem, ale na Bobkovníky jsem tehdy nenarazila. Asi tomu v onom roce ještě nemělo být.

Včera večer jsem zvažovala, kam vyrazit fotit a dokumentovat fašank pro www.zpravyzmoravy.cz . Věděla jsem, že nechci jet tam, kam míří davy lidí, kde se z toho už krapet stala i komerce a vytratila se nějaká spontánnost, protože jde často o pódiové vystoupení, která už jsou prostě někde jinde než fašanková obchůzka našich předků. Ve hře byla Hrubá Vrbka, kde už jsem jeden rok fotila a mělo to hodně atmosféru a Lipov, kde jsem se ve stejném roce jen mihla při cestě zpět. I tam se mně moc líbilo!

Nakonec jsem se rozhodla, že budu letos mapovat Nivnici, kde tradici podle tamního velkého folkoristy a pedagoga Vlastimila Ondry drží sedmadvacet let folklorní soubor Nivnička. Znovu mne ale lákala i Bystřice pod Lopeníkem s Bobkovníky. Nejdříve jsem proto ráno zamířila tam a při cestě zpět jsem chtěla pobýt při obchůzce v Nivnici. Ve skutečnosti ale bylo všechno jinak, jak už tomu občas bývá…

V Bystřici jsem měla tentokrát štěstí a na družinu Bobkovníku narazila hned! Tady nebyla žádná invaze automobilů a folklorních turistů! V pohodě jsem zaparkovala a začala fotit. Bylo to naprosto úžasné! Lidé na Bobkovníky čekali mezi dveřmi domů s nejrůznějšími dobrotami i něčím tekutým pro zahřátí. Kluci to ale rozhodně nepřeháněli. Obdivovala jsem jejich výkon! Neustále tančili a zpívali. Bylo to až neuvěřitelné! Úžasné! Netančili a nezpívali přitom pro žádné davy diváků, ale převážně jen pro „svoje“ lidi z dědiny…

Úžasné občerstvení na ně čekalo v tamním muzeu, kde měli ale spoustu tradičních dobrot připravených pro všechny fašankové návštěvníky. Fakt jsem si tu atmosféru užila a pelášila domů, abych ještě něco nafotila ve vzpomínané Nivnici. Nakonec na to ale nedošlo. Dvakrát jsem objela dědinu a na průvod nenarazila. Zato jsem objevila stánky s občerstvením a nějakou kapelu s kytarami. Zamířila jsem proto domů. Zcela neplánovaně jsem ve Slavkově u Uherského Brodu narazila na masky hned u hlavní silnice ve směru do Strání, kam od rána mířilo jedno auto za druhým také na oslavy fašanku, ale toho ve velkém stylu folklorního festivalu.

Jedna z masek byla v podobě koronoviru 🙂 Lidská tvořivost nezná mezí. Bylo to tam prostě naprosto jiné než v nedaleké Bystřici pod Lopeníkem. Více můžete vidět a dozvědět se zde

Oslavy fašanku s Bobkovníky v Bystřici pod Lopeníkem. Foto: Lenka Fojtíková

14/02/202008/08/2022

Návštěva u manželů Pavlicových v Hroznové Lhotě

S Františkem a Jitkou Pavlicovými z Hroznové Lhoty se znám jistě už více než dvacet let. Poznala jsem tento sympatický manželský pár díky novinařině, kterou jsem vždy dělala celým srdcem a ze všech sil.

Tento týden jsem za Jitkou a Františkem vyrazila po letech znovu. Museli jsme si přiznat, že jsme krapet všichni zestárli, ale to nic nemění na tom, že by Jitka a František ubrali na svém životním tempu. Ba naopak! Za roky, co je znám, jim přibylo mnoho nových aktivit. A právě proto jsem se k nim do jejich útulného domečku na kraji Hroznové Lhoty v pondělí rozjela.

Za dobu, co jsem u nich byla naposledy, abych napsala o jejich rodinné firmě na výrobu slaměných věnců a také došků, ve dvoře vyrostl nový penzion a v něm litografická dílna.

Už jsem toho o Františkově dílně hodně četla, slyšela a viděla, ale do pondělního dopoledne jsem ji neviděla na vlastní oči. To je už ale minulostí! Ještě před tím, než jsem si zašla povykládat za Františkem o tom, co teď dělá, na čem pracuje, jsem vyzpovídala Jitku, která se svým divadelním spolkem Hrozen právě nacvičuje novou divadelní hru. Více se o tom návštěvníci tohoto webu mohou dočíst zde

Tady najdete můj článek o vskutku renesančním člověku a hlavně mimořádném muži Františku Pavlicovi..

Od Pavlicových jsem z Hroznové Lhoty odjížděla s jakýmsi povznášejícím pocitem ze setkání a našeho dlouholetého přátelství. Je úžasné vidět, že manželství může doopravdy i dnes fungovat a být krásné. Tito lidé spolu vychovali tři děti, společně podnikají a kromě toho dělají zcela zdarma spoustu zajímavých věcí pro druhé, aby je pobavili i jim pomohli. A to se dnes tak moc doopravdy nevidí. Proto jsem za toto přátelství moc vděčná. Jsem vděčná i za čas, který mně ochotně poskytli, když jsem je oslovila s prosbou o rozhovory…

Manželé František a Jitka Pavlicovi spolu hrají také ochotnické divadlo. Foto: Lenka Fojtíková

26/01/202026/01/2020

Setkání s úžasnou ženou, kterou nezlomila rakovina ani těžká autohavárie

Díky kamarádce Darje jsem se mohla seznámit s Martinou Ruskou, která vyhrála boj s rakovinou a nezlomila ji ani autohavárie, při níž přišla o levou ruku. Martina je velmi pozitivní člověk. během našeho setkání ani jednou nenadávala na osud, co se jí stalo, nenaříkala, jak má těžký život. Naopak! Hlavu má plnou nápadů, jak pomáhat druhým. Celý příběh si můžete přečíst na webu www.zpravyzmoravy.cz, se kterým spolupracuji. Článek najdete zde

Nápis na tričku dávat tušit, jak je Martina silnou ženou…

22/01/202022/01/2020

Síň sportu ve Ždánicích skončí

S velkou slávou se v březnu roku 2007 otvírala Síň slávy ve Ždánicích. Byla u toho tehdy i olympijská vítězka v hodu oštěpem Dana Zátopková. Letos v březnu Síň sportu skončí.

Více se o této smutné skutečnosti můžete dočíst zde