Ráda fotím a píšu…
Koncem devadesátých let minulého století jsem byla u toho, když se rozjížděla myšlenka turistiky na Baťově kanálu. Vše vymyslel a do pohybu uvedl vizionář Ing. arch. Ivo Ondračka. Nemohla jsem proto na Baťově kanálu chybět ani dnes, když tam přijel premiér Andrej Babiš, aby kopnul krumpáčem do země a tím zahájil rozšíření přístaviště ve Veselí nad Moravou.
Více jsem o tom napsala zde
Včera večer mne zastihla zpráva, že zemřel vynikající muzikant, zpěvák a malíř Jura Slovák z Javorníku na Horňácku. Vesničky, co leží, jen coby kamenem dohodil, u slovenských hranic.
Jeho zpěv jsem posledních dvacet let obdivovala při Horňáckých slavnostech i různých vernisážích. Navštívila jsem ho se ženou i v jejich domku v Javorníku.
Zveřejňuji zde text, který jsem napsala pro město Veselí nad Moravou v květnu roku 2007, kdy jsem byla tiskovou mluvčí města. Nyní jsem na cestách, takže až později zveřejním i rozhovor s Jurou, který jsem vedla i u nich doma…
Slíbila jsem, že zde zveřejním rozhovor, který jsem s Jurou Slovákem a jeho ženou dělala u nich doma v Javorníku, ale nakonec jsem ho zpracovaný nenašla.. Z toho dne našeho setkání jsem ale našla fotky, který nyní zveřejnuji.
Jura Slovák oslavil kulatiny výstavou
Nebývalý nápor návštěvníků zažilo v sobotu přísálí Kulturního domu ve Veselí nad Moravou. Stovky lidí přilákala výstava malíře Jury Slováka, kterou připravili jeho přátelé a bývalí kolegové z výtvarné Skupiny pěti.
„Skupina pěti už sice dávno zanikla, ale přátelství, která před desítkami let započala, trvají dál. Tato výstava je toho důkazem. Uskutečnila se z iniciativy jednoho z bývalých členů keramika Vladimíra Groše a o instalaci se postaral další člen grafik Jiří Peša,“ řekla při vernisáži Tatiana Pálenská.
Poté připomněla, že se Jura Slovák narodil 22. března 1947 v Uherském Hradišti. Po absolvování Základní školy ve Velké nad Veličkou vystudoval střední průmyslovou školu strojní a poté Strojní fakultu Vysokého učení technického v Brně. Spolu s manželkou Annou, synem Jiřím (*1968) a Martinem (*1972) žili dlouhé roky ve Veselí nad Moravou. Nyní manželé bydlí v Javorniku na Horňácku, kam se vrátili na důchod.
Jiří Slovák svou výtvarnou tvorbu poprvé představil v roce 1967 na výstavě ve Vysokoškolském klubu ve Zlíně. V sedmdesátých letech se stal členem veselské výtvarné Skupiny pěti, se kterou se zúčastnil spousty kolektivních výstav nejen na Hodonínsku, ale třeba také ve Skalici na Slovensku. Kromě toho připravil celou řadu samostatných výstav. Jeho díla jsou v současné době nejen v majetku rodiny a přátel, ale vlastní je také soukromí sběratelé na Slovensku, Americe, Švýcarsku, Belgii, Rakousku a Francii.
Hlavní tématikou Slovákovy tvorby je vztah člověka a přírody, stávajícího i mizejícího folkloru. Na olejích se objevují lidé zasazení do krajiny, koně i kytice. V jeho tvorbě se odráží především vztah k rodnému Horňácku, které dokáže prezentovat nejen svými díly, ale také zpěvem a houslemi.
Ve šlépějích otce pokračují i synové. Výtvarné cítění podědil Martin, který je akademickým sochařem. Starší Jiří sice vystudoval ekonomii, ale v posledních letech se zase naplno věnuje hudbě. V současné době působí čtvrtým rokem v Kanadě, kde komponuje. V minulosti už napsal hudbu k několika francouzským filmům.
Pohřeb se koná 18. ledna ve 14 hod. v kostele svaté Máří Magdalény ve Velké nad Veličkou.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Poslední den v roce jsem prošla Brnem a udělala pár snímků. Ve fotogalerii tak můžete vidět, jaký betlém zdobí kostel svatého Jakuba v centru města i katedrálu svatých Petra a Pavla na Petrově.
Při cestě jsem také cvakla Zelný trh, jemuž Brňáci neřeknó jinak než Zelňák. Do klidu jsem se „hodila“ i dnes v minoritském kostele sv. Janů. Mše svaté se sloužily ale v mnoha dalších kostelech včetně sv. Jakuba a vzpomínané katedrály. I tam pan biskup Vojtěch Cikrle letošní rok zakončoval po mši svaté ztišením při adoraci. Zatímco venku už začalo silvestrovské řádění v podobě nekonečných výbuchů petard, bylo možné zažít také klid v oáze ticha.
Všem návštěvníkům těchto stránek přeji do nového roku jen vše dobré. Ať se umíte radovat z krásných maličkostí všedních dnů, nacházet klid v srdci navzdory všemu hluku světa. Ať umíte milovat i lásku přijímat a odpouštět těm, kdo vám jakýmkoliv způsobem ublížili. Mějme stále na mysli, že život je příliš krátký a křehký na to, abychom na někoho byli naštvaní nebo se s ním dokonce nebavili. Vždyť nikdo nevíme, jestli tady ten druhý zítra ještě bude…
Ze srdce Lenka
Text a foto: Lenka Fojtíková
Dnes jsem doputovala do minoritského kostela sv. Janů v Brně a po letech se zase pokochala tamním betlémem. Je největší nejen ve městě, ale i na celé Moravě. Je dlouhý devatenáct metrů a vysoký čtyři metry.
Má okolo padesáti figurek ve velikosti od půl do jednoho metru. Kromě Svaté rodiny samozřejmě nechybí Tři králové, pastýři a zvířátka. Je to prostě nádhera. Vznikal čtyřicet let a jeho autorem je Jaroslav Vaněk z Brna, který na něm začal pracovat v roce 1949. Možná ne každý návštěvník ví, že ve dvou figurách ztvárnil své syny.
Úžasný je také vyřezávaný podstavec, na němž jsou znázorněny biblické výjevy. Jedná se například o Navštívení Panny Marie, obřezání Páně či útěk do Egypta. Poslední figura, kterou autor před svou smrtí vyřezal, byla sv. Anežka Česká. Betlém v roce 2012 zrestauroval Zdeněk Mayer.
Nádherně vyzdobený je celý kostel. Okolo oltáře je až k lavicím šest krásných smrků s obřími zlatými a červenými baňkami. Ty doplňují figurky ze šustí.
Tento betlém určitě stoji zato vidět!
Text a foto: Lenka Fojtíková
Díky mé kamarádce, dvojnásobné vicemistryni světa v rychlostní cyklistice – Ivě Zajíčkové – Stafové, jsem se dnes dostala na vyhlašování nejlepších sportovců Brna. Slavnostní událost se uskutečnila ve večerních hodinách v hotelu Voroněž.
Kromě aktivních sportovců se zde setkaly legendy brněnského sportu, na které město nezapomíná. Mohla jsem se tak poprvé z očí do očí pozdravit a stisknout ruky s takovými borci, jako byli cyklisté Michal Klasa, Jiří Škoda či Jiří Pokorný. Obdivovala jsem jejich výkony coby mladá holka a nyní mě s nimi Iva seznámila, protože jsou to všechno její dlouholetí kámoši.
Pro letošní rok byl zvolen nejlepším sportovcem Brna Adam Ondra z Tesly Brno, který se letos stal mistrem světa i Evropy v lezení na obtížnost. A kromě toho navíc vyhrál Světový pohár v lezení na obtížnost. V této sportovní anketě města zvítězil už pošesté za sebou! „Letošní rok byl pro mne nejúspěšnějším v mé kariéře. Podařilo se mně nominovat na Olympijské hry v Tokiu 2020. Na olympiádě se bude kombinovat lezení na rychlost, obtížnost a bouldering. Umístění v disciplínách se poté budou násobit, takže na Tokio je třeba si připravit násobilku,“ řekl při přebírání ocenění Adam Ondra. Na závěr přiznal, že disciplína na rychlost je pro něj neslabší a právě proto se jí bude v následujících měsících více věnovat.
Dále město udělilo Novinářskou cenu Lva Vašíčka a vyhlásilo nejlepší sportovní kolektiv mládeže, sportovní akci roku, nejlepší sportovce do dvaceti let, udělilo cenu Fair play, ocenilo nejlepší handicapované sportovce, nejlepšího veteránského sportovce a nejlepší sportovní kolektiv. Do Sportovní síně slávy města Brna ve čtvrteční noci vstoupili atlet – skokan do výšky Vladimír Malý a cyklisté Jiří Pokorný a Milan Puzrla.
Primátorka města Markéta Vaňková předávala při slavnostním večeru mnoho cen. Jednu ale za město Brno také převzala. Bylo to ocenění za nejlepší sportovní akci ve městě, kterou získalo Mistrovství světa silničních motocyklů – GRAND PRIX České republiky. „Dnes už víme, že se v příštím roce mistrovství světa opět pojede. Obávám se ale, že do budoucna bez výrazné pomoci státu nebudeme moct v Brně Grand prix pořádat,“ řekla při přebírání poháru primátorka města Markéta Vaňková.
Nejlepší sportovci města Brna:
Sportovní síň slávy města Brna:
Atlet (skok do výšky) Vladimír Malý (*27. 6. 1952) – zlatá medaile z letní Univerziády v Moskvě v roce 1973 (218 cm), halový mistr Evropy v Římě 1974 (219 cm), halový mistr Evropy v roce 1975 (221 cm). „Rád vzpomínám na halové mistrovství Evropy v Katovicích v roce 1975. Na dnešní dobu jsem skákal málo, ale tehdy se skákalo straddlem a teď je to flop, což je podstatný rozdíl,“ uvedl Vladimír Malý při přebírání ocenění.
Cyklista Jiří Pokorný (*14. 10. 1956) – šesté místo na olympijských hrách v Motrealu 1976 ve stíhacím závodě družstev na 4 km, 3. Místo na olympijských hrách 1980 v Moskvě ve stíhacím závodě družstev na 4 km a stejné ocenění na mistrovství světa ve stíhacím závodě družstvem na 4 km v roce 1981. Oceněný prozradil, že nemůže olympijskou medaili doma najít. „Nejvíce pro mne byla účast na olympiádě v Montrealu, kdy jsem byl mladý a plný dojmů,“ prozradil oceněný.
Cyklista Milan Puzrla (*18. 4. 1946) – 5. místo na olympijských hrách v Mexiku 1968 ve stíhacím závodě družstev na 4 km, 16. místo ve stíhacím závodě jednotlivců na 4 km na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972, 5. místo na olympijských hrách v Montrealu 1976 v silničním závodě družstev na 100 km, 3. Místo na mistrovství světa v San Sebastiánu 1965 ve stíhacím závodě družstev na 4 km, 2. Místo na mistrovství světa v Leicesteru 1970 v silničním závodě družstev na 100 km a 3. Místo na mistrovství světa v Montealu 1974 ve stíhacím závodě družstev na 4 km. Získal 15 titulů mistra republiky na dráze i na silnici a devětkrát startoval na mistrovství světa.
Nejlepší sportovní kolektiv:
Kategorie fair play:
PhDr. Vílém Podešva (nar. 18. 10. 1929), který se věnoval alpskému lyžování. Závodil nejdříve za vysokoškolský sport Brno, později Včela Brno. Pracoval jako trenér a funkcionář v lyžařském oddílu Spoj Brno. V roce 1961 nastoupil jako odborný asistent na VUT Brno, kde se podílel na vzniku lyžařského oddílu Technika Brno, který byl více než deset let nejlepším lyžařským klubem Československa. Pod jeho vedením získali lyžaři Techniky osm mistrovských titulů, má velký podíl na rozvoji sjezdového lyžování v Brně. Přes svůj vysoký věk je stále aktivním členem rady Krajského svazu lyžařů Jihomoravského kraje. „Lyžování je také sportem, které se snaží naše malé velkoměsto, jak nás Pražáci nazývají, přinášet mu dobré jméno,“ řekl při ocenění lyžař Podešva. Poté prozradil, že je stále činný, i když letos zatím na lyžích nestál.
Nejlepší handicapovaní sportovci města:
Ivo Kolblasa, cyklista z TJ Favorit Brno. Získal 4. Místo v silničním závodě a 6. Místo v silniční časovce, MS Emmen v Holandsku, 2. místo v silničním závodě WC Baie Comeau v Kanadě. „Nejvíce si v letošním roce cením světového poháru v Kanadě, kde jsem bojoval o druhé místo v silničním závodě a bylo to o fous.
Dominika Míčková, plavkyně SK KONTAKT BRNO – osmé místo na mistrovství světa v kategorii prsa.
Jarmila Válková, cyklistka Slunečník Brno – získala dvě zlaté medaile na 2 a 5 km na Světových hrách v Abú Dhabí.
Nejlepší veteránští sportovci nad 50 let:
Rudolf Šmerda (76 let) – Plavecký veteránský klub Brno. Přes značné zdravotní problémy odletěl na MS v plavání Masters do Jihokorejského Gwangju, kde proměnil pět povolených startů v pět titulů mistra světa a překonal dva rekordy mistrovství. Patřil k nejlepším účastníkům z více než šesti tisíc sportovců. „Dominantní disciplínou je pro mne ta, kterou v mém věku už téměř nikdo neplave, protože je to nenormální. A to je dvě stě motýl a také čtyři sta metrů polohový závod,“ řekl ke svým úspěchům veteránský plavec.
Kategorie talentů roku:
2. místo: Stanislav Svozil (16 let) – hráč hokejista Komety Brno, kde v šestnácti letech hraje v extraligovém týmu. Cenu přebírá prezident brněnského klubu Herbert Zindorf.
3.místo: Zina Hrdličková (16 let), Kometa Brno, broková střelba – mistryně světa juniorů trap mix s novým světovým rekordem /43/50, 3. místo MS juniorů, 4. místo družstvo ČR na MS juniorů.
Nejlepší sportovní kolektiv – mládež:
Nejlepší sportovní akce v Brně:
Novinářská cena Lva Vašíčka – Libor Pospíšil – sportovní novinář, který začínal v Mladé frontě a Lidové demokracii, kde spolupracoval od roku 1980. Později na devět let zakotvil v MF Dnes a stejnou dobu potom strávil v deník Blesk. Nejraději vzpomíná na devadesátá léta minulého století, kdy ještě nebyl internet a on mohl při své práci využívat své encyklopedické znalosti.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Když jsem dnes večer procházela brněnskými adventními trhy a prodírala se mezi stovkami lidí, kteří se přišli najíst a pobavit, myslela jsem na dnešní ráno.
Ráno, které v ostravské fakultní nemocnici určitě zpočátku vypadalo jako každé jiné ráno. Během pár minut ale bylo všechno jinak. Po střelbě útočníka v čekárně traumatologického oddělení zůstalo šest mrtvých a dva vážně zranění. Podle zpravodajských serverů šlo o pacienty.
Původně jsem si myslela, že si šel vyřídit účty s lékaři či ošetřujícím personálem, se kterými nebyl spokojený. Proč ale střílel do nevinných pacientů, kteří čekali na ošetření? Nějak mně to rozum nebere. Samotný útočník už také nedá žádnou odpověď na hromadu otázek, které se vynořují ze všech stran. Po svém činu se totiž zastřelil….
Znovu jsem si plnou vahou uvědomila křehkost lidského života i to, že nikdo nevíme, kdy budeme povoláni na věčnost… Všechny dnešní oběti naprosto nečekaného útoku prostě byly v určitém okamžiku na špatném místě. Tuto skutečnost nemohl nikdo z nich tušit a tedy ani ovlivnit.
Na to všechno a mnohé další jsem myslela, když jsem procházela adventními trhy v Brně. Myslela jsem na oběti, ale i jejich rodiny, které zasáhla šokující zpráva o ztrátě nejbližších pár dnů před Vánocemi. Tím se pro ně zřejmě už navždy změnil předvánoční čas v něco naprosto příšerného a hrozného. Hrůzu, která nejde vrátit a bude navždy vryta do jejich paměti a bude se vracet rok co rok…
Myslela jsem ale také na hrůzu a bolest, kterou nyní prožívá matka vraždícího muže, jehož kolegové z práce charakterizovali jako hodného a sympatického kolegu.
Média nyní budou tento útok na nevinné rozebírat ze všech stran po mnoho dnů a možná i týdnů. Určitě se najde mnoho chytráků, zdůvodňujících proč, co, a jak se stalo… Nic to ale nezmění na skutečnosti, že bolest pozůstalých, kteří byli ztrátou blízkých brutálně zraněni uvnitř svých duší a myslí, bude přetrvávat dlouhé roky, přestože oni osobně přímý zásah kulkou nedostali. A protože jsem věřící, tak se modlím za zemřelé i pozůstalé…
Lenka
Poslední listopadovou středu letošního roku zazpíval v Galerii Žlutý kopec, která se nachází v hale druhého patra Masarykova onkologického ústavu v Brně, před zcela zaplněným hledištěm Laďa Kerndl se svými dvěma hosty. Mezi posluchači nebyli pouze pacienti, ale také zaměstnanci a další návštěvníci. Zpěvák hned v úvodu připomněl, že se mu před dlouhými lety podařilo vyhrát boj se zákeřnou nemocí, se kterou nyní bojují někteří z přítomných. Právě je přišel svým zpěvem potěšit a podle potlesku bylo znát, že se mu to podařilo. Vždyť jeho první fandové v hledišti usedli s bezmála hodinovým předstihem. Laďa Kerndl totiž na Žluťáku pravidelně vystupuje už od roku 2002, takže zde má své pravidelné fanoušky.
Po programu prozradil, že v pátek ho čeká další vystoupení v Praze v Kotvě. Blížící se Vánoce potom plánuje prožít uprostřed své rodiny v Žernovníku.
Masarykův onkologický ústav je už dlouhé roky vyhlášený svým kulturním programem, který připravuje v prostorách nemocnice. Jen v listopadu si zde návštěvníci mohli vybírat z pěti akcí. Jistě není bez zajímavosti, že zde návštěvníci nemusí platit žádné vstupné.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Možná jen málokdo z kolemjdoucích v dnešním večeru tušil, proč jsou Mahenovo divadlo a Reduta na Zelném trhu v Brně nasvícena červenou barvou. Dnes je totiž Červená středa – #Red Wednesday! Červeně dnes svítí budovy nejen na mnoha místech celé České republiky, ale například také v Londýně, Vídni, Budapešti, Bratislavě i na Filipínách.
Smyslem akce je veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro své náboženské přesvědčení. Znakem této iniciativy je rozsvícené červené světlo symbolizující krev trpících pro víru. A možná také jen málokdo ví, že v současné době jsou ve světě na prvním místě pronásledováni, mučeni a popravováni pro svou víru nejvíce křesťané…
Text a foto: Lenka Fojtíková
Úžasný zážitek čekal na všechny, kdo v pátečním večeru nezůstali sedět doma a vydali se do Kafé v kině ve Veselí nad Moravoul Zde totiž fantasticky zahrálo JAN HRUBÝ TRIO se zpěvákem, klávesistou a kytaristou Ondřejem Fenclem a fenomenálním hráčem na keltskou harfu Seanem Barrym. V podání matadora českého bigbítu a jeho dvou skvělých kolegů zazněly Mišíkovky, instrumentálky i irské balady Seana Barryho či autorské písně Ondřeje Fencla.
Návštěvníci KAFÉ V KINĚ vytvořili muzikantům pravou klubovou atmosféru s bouřlivým aplausem, takže museli na závěr přidat několik písniček. Honza Hrubý měl mezi publikem kamarády z časů hluboké totality, proto si na ně udělal čas, aby společně zavzpomínali na roky, kdy mu komunisté ve Veselí nad Moravou zakázali vystoupit. Jistě není bez zajímavosti, že jeho přátelé byli potom v listopadu 1989 iniciátory prvních manifestací ve Veselí nad Moravou.
„Vloni jsme s triem absolvovali první dva koncerty v Ostravě a Rožnově pod Radhoštěm. Oba byly vyprodané. Letos jsme vystupovali v Brně, Kladně a Českých Budějovicích. Ještě nás čeká vystoupení devátého prosince v kavárně U tety ve Žďáru nad Sázavou, kde je to naprosto úžasné a desátého prosince v Klubu Harvart ve Znojmě. Ve Veselí jsem hrál snad už počtvrté a vždy je tady plno. Jsou tu skvělí lidi a obrovská pořadatelská péče. Máme se tady prostě vždy moc dobře,“ podělil se o dojmy z Veselí nad Moravou Ondřej Fencl.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Věděla jsem, že si zhruba dvanáct aktivistů, kteří před třiceti lety ve Veselí nad Moravou rozjížděli demonstrace po událostech 17. listopadu v Praze, dalo dnes dostaveníčko u kina. Zamířila jsem tam, jak už u mne bývá zvykem, s předstihem, takže jsem na místě byla první a byl čas na přemýšlení.
Představovala jsem si potemnělé náměstí Míru mezi hotelem Rozkvět a kinem před třiceti lety. Tam, kde tehdy stálo sousoší dělníků v nadživotní velikosti, dnes stojí finanční úřad. Vedle kina vyrostla nová základní umělecká škola. Dnes bylo uvnitř pořádně živo, protože zde probíhal košt svatomartinských vín. Zpívalo se a tančilo také v sousedním kulturním domě. Plno bylo i v Café kino. Před třiceti lety v kině samozřejmě žádná kavárna nebyla. Zatímco dnes panovalo téměř jarní počasí, tak tehdy byla podle pamětníků zima, sychravo a poprchávalo.
První na místo srazu dorazili tehdejší hlavní iniciátoři demonstrací manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Téměř současně přišel i Dušan Leitgeb zvaný Lobo. Manželé Jarmila a Jaroslav Pospíšilovi přinesli stejně jako před třiceti lety českou vlajku. A poté přicházeli další, kdo měli v prvních revolučních dnech odvahu přijít ve tmě ke kinu a svou přítomností dát najevo, že nesouhlasí s brutálním zásahem proti studentům v Praze.
Přesně v 17.11 hod. pustil Břetislav Habanec z mobilu přes reproduktor píseň Marty Kubišové Modlitbu pro Martu. A potom následovalo vzpomínání, povídání, aby se všichni následně přesunuli do Parku Petra Bezruče, kde uspořádalo pietní setkání vedení města Veselí nad Moravou. Těžko říct, proč bylo toto setkání v parku a ne u kina, kde se před lety vše odehrávalo. Je smutné, že v proslovech v parku nikdo nevzpomněl nikoho z tehdejších revolucionářů ve Veselí nad Moravou. Údajně se poté měl na radnici konat při příležitosti oslav Sametové revoluce raut, na který nikdo z tehdejších revolucionářů také nebyl pozván. Zajímavý přístup vedení města..
Vraťme se ale zpět k aktivistům revoluce ve Veselí nad Moravou, kterých jsem se zeptala, jak vzpomínají na události před třiceti lety, a jak vnímají současné dění v naší zemi. Tady jsou jejich odpovědi:
Hana Brigita Reichsfeld:
Mám pěkný pocit plný nostalgie. Těch třicet let uběhlo strašně rychle. Dnes jsou věci dobré i špatné. Z těch dobrých mám samozřejmě radost. K těm špatným řeknu to, že je velmi lehké soudit a nic víc. Dívám se na to tak, co mohu udělat já, aby se děly věci dobré alespoň tam, kde se aktuálně nacházím. Žijeme v bohaté zemi, ale z vlastní praxe a životní zkušenosti vidím, že obzvlášť mladí lidé svobodu hledají. Máme třicet let od revoluce, máme svobodu, ale jsme skutečně svobodní? Přibývá sebevražd, lidé mají deprese, a tak si myslím, že máme spoustu věcí a vymožeností moderní doby, ale ty nám radost nepřinášejí. Co přináší radost, je smysl těchto věcí. Být svobodný znamená být opravdovým člověkem a to je těžké. Je zajímavé, že dnes mnohem více šťastných lidí než v našem světě konzumu potkávám v klášterech nebo na poušti, kde lidé musí něco obětovat.
Dušan Leitgeb zvaný Lobo:
Stejně jako tehdy tady pořád cítím samopaly těch komunistů. Všichni ví, kdo se měl potrestat a nikdo se nepotrestal, proto to dopadlo, jak to dopadlo.
Břetislav Habanec:
Vzpomínky na revoluční dobu mám uchované hodně hluboko. Bylo mně šestadvacet let. Po celou tu dobu jsem slýchal, že to jednou praskne, a když to přišlo, byly to krásné dny a týdny. Dnes jsem určitě spokojený, že je to tak, jak to je, i když by mnohé mohlo být lepší. Máme ale to základní, po čem jsme volali, a to je svoboda.
Jarmila Pospíšilová:
Ve vzpomínkách mám revoluční dny uchované dobře. Z dneška už tak dobrý pocit nemám a více se mně to nechce komentovat. S manželem je pro nás nyní středem zájmu našich devět vnoučat.
Více jsem o revolučních dnech listopadu roku 1989 psala zde
Text a foto: Lenka Fojtíková
