Úžasný zážitek čekal na všechny, kdo v pátečním večeru nezůstali sedět doma a vydali se do Kafé v kině ve Veselí nad Moravoul Zde totiž fantasticky zahrálo JAN HRUBÝ TRIO se zpěvákem, klávesistou a kytaristou Ondřejem Fenclem a fenomenálním hráčem na keltskou harfu Seanem Barrym. V podání matadora českého bigbítu a jeho dvou skvělých kolegů zazněly Mišíkovky, instrumentálky i irské balady Seana Barryho či autorské písně Ondřeje Fencla.
Návštěvníci KAFÉ V KINĚ vytvořili muzikantům pravou klubovou atmosféru s bouřlivým aplausem, takže museli na závěr přidat několik písniček. Honza Hrubý měl mezi publikem kamarády z časů hluboké totality, proto si na ně udělal čas, aby společně zavzpomínali na roky, kdy mu komunisté ve Veselí nad Moravou zakázali vystoupit. Jistě není bez zajímavosti, že jeho přátelé byli potom v listopadu 1989 iniciátory prvních manifestací ve Veselí nad Moravou.
„Vloni jsme s triem absolvovali první dva koncerty v Ostravě a Rožnově pod Radhoštěm. Oba byly vyprodané. Letos jsme vystupovali v Brně, Kladně a Českých Budějovicích. Ještě nás čeká vystoupení devátého prosince v kavárně U tety ve Žďáru nad Sázavou, kde je to naprosto úžasné a desátého prosince v Klubu Harvart ve Znojmě. Ve Veselí jsem hrál snad už počtvrté a vždy je tady plno. Jsou tu skvělí lidi a obrovská pořadatelská péče. Máme se tady prostě vždy moc dobře,“ podělil se o dojmy z Veselí nad Moravou Ondřej Fencl.
Věděla jsem, že si zhruba dvanáct aktivistů, kteří před třiceti lety ve Veselí nad Moravou rozjížděli demonstrace po událostech 17. listopadu v Praze, dalo dnes dostaveníčko u kina. Zamířila jsem tam, jak už u mne bývá zvykem, s předstihem, takže jsem na místě byla první a byl čas na přemýšlení.
Představovala jsem si potemnělé náměstí Míru mezi hotelem Rozkvět a kinem před třiceti lety. Tam, kde tehdy stálo sousoší dělníků v nadživotní velikosti, dnes stojí finanční úřad. Vedle kina vyrostla nová základní umělecká škola. Dnes bylo uvnitř pořádně živo, protože zde probíhal košt svatomartinských vín. Zpívalo se a tančilo také v sousedním kulturním domě. Plno bylo i v Café kino. Před třiceti lety v kině samozřejmě žádná kavárna nebyla. Zatímco dnes panovalo téměř jarní počasí, tak tehdy byla podle pamětníků zima, sychravo a poprchávalo.
První na místo srazu dorazili tehdejší hlavní iniciátoři demonstrací manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Téměř současně přišel i Dušan Leitgeb zvaný Lobo. Manželé Jarmila a Jaroslav Pospíšilovi přinesli stejně jako před třiceti lety českou vlajku. A poté přicházeli další, kdo měli v prvních revolučních dnech odvahu přijít ve tmě ke kinu a svou přítomností dát najevo, že nesouhlasí s brutálním zásahem proti studentům v Praze.
Přesně v 17.11 hod. pustil Břetislav Habanec z mobilu přes reproduktor píseň Marty Kubišové Modlitbu pro Martu. A potom následovalo vzpomínání, povídání, aby se všichni následně přesunuli do Parku Petra Bezruče, kde uspořádalo pietní setkání vedení města Veselí nad Moravou. Těžko říct, proč bylo toto setkání v parku a ne u kina, kde se před lety vše odehrávalo. Je smutné, že v proslovech v parku nikdo nevzpomněl nikoho z tehdejších revolucionářů ve Veselí nad Moravou. Údajně se poté měl na radnici konat při příležitosti oslav Sametové revoluce raut, na který nikdo z tehdejších revolucionářů také nebyl pozván. Zajímavý přístup vedení města..
Vraťme se ale zpět k aktivistům revoluce ve Veselí nad Moravou, kterých jsem se zeptala, jak vzpomínají na události před třiceti lety, a jak vnímají současné dění v naší zemi. Tady jsou jejich odpovědi:
Hana Brigita Reichsfeld:
Mám pěkný pocit plný nostalgie. Těch třicet let
uběhlo strašně rychle. Dnes jsou věci dobré i špatné. Z těch dobrých mám
samozřejmě radost. K těm špatným
řeknu to, že je velmi lehké soudit a nic víc. Dívám se na to tak, co mohu
udělat já, aby se děly věci dobré alespoň tam, kde se aktuálně nacházím. Žijeme v bohaté zemi, ale z vlastní
praxe a životní zkušenosti vidím, že obzvlášť mladí lidé svobodu hledají. Máme třicet
let od revoluce, máme svobodu, ale jsme skutečně svobodní? Přibývá sebevražd,
lidé mají deprese, a tak si myslím, že máme spoustu věcí a vymožeností moderní
doby, ale ty nám radost nepřinášejí. Co přináší radost, je smysl těchto věcí.
Být svobodný znamená být opravdovým člověkem a to je těžké. Je zajímavé, že dnes
mnohem více šťastných lidí než v našem světě konzumu potkávám v klášterech
nebo na poušti, kde lidé musí něco obětovat.
Dušan Leitgeb zvaný Lobo:
Stejně jako tehdy tady pořád cítím samopaly těch komunistů.
Všichni ví, kdo se měl potrestat a nikdo se nepotrestal, proto to dopadlo, jak
to dopadlo.
Břetislav Habanec:
Vzpomínky na revoluční dobu mám uchované hodně hluboko. Bylo mně šestadvacet let. Po celou tu dobu jsem slýchal, že to jednou praskne, a když to přišlo, byly to krásné dny a týdny. Dnes jsem určitě spokojený, že je to tak, jak to je, i když by mnohé mohlo být lepší. Máme ale to základní, po čem jsme volali, a to je svoboda.
Jarmila Pospíšilová:
Ve vzpomínkách mám revoluční dny uchované dobře. Z dneška už tak dobrý pocit nemám a více se mně to nechce komentovat. S manželem je pro nás nyní středem zájmu našich devět vnoučat.
Více jsem o revolučních dnech listopadu roku 1989 psala zde
Nedalo mně to, abych v dnešní den, kdy si připomínáme třicáté výročí Sametové revoluce, nezatelefonovala akademickému sochaři a vězni komunistického režimu Otmarovi Olivovi, muži, kterého si velmi vážím, abych mu položila pár otázek. Měla jsem štěstí. Zastihla jsem ho doma těsně před odjezdem a s rozhovorem po telefonu souhlasil.
Kněží a věřící se v dnešním podvečeru sešli v kostele sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě, aby si připomněli třicáté sedmé výročí úmrtí P. Šuránka, který zemřel 3. listopadu 1982. U oltáře sloužilo osm kněží, přičemž hlavním celebrantem byl Mons. Antonín Basler, pomocný biskup olomoucký.
Ve své promluvě mimo jiné řekl: „ Nepatřím už ke generaci, která otce Šuránka zažila jako spirituála kněžského semináře. Letos si připomínáme jeho dvě kulatá výročí. Před devadesáti lety, jedenadvacátého listopadu 1929, byl jmenován spirituálem Kněžského semináře v Olomouci, kde působil až do roku 1948. Na podzim roku 1939 započal své požehnané dílo na Svatém Antonínku, které svým způsobem pokračuje až do dnešních dnů. Letos tomu bude osmdesát let.
Počátkem prosince roku 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přestože byl jeho zdravotní stav vážný, státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti a poté do internačního tábora v Želivi aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění.
Páter
Šuránek byl snad jediným vězněm, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych
odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi,
které byly spáchány na církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“
Po vykázání z věznice v říjnu roku 1955 si mohl páter Šuránek najít pouze manuální práci. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré nabízené úlevy s odůvodněním: „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest a vyznamenání. Možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával. Tehdy každý znal jeho úděl zapříčiněný světskou nespravedlností. Otec Šuránek se modlil za své nepřátele, odpouštěl jim a laskavě se choval ke každému. Nebylo situace, na níž by nenašel něco pozitivního. Ve všem viděl Boha. Svá utrpení skládal před Pána Ježíše a obětoval je za nová kněžská povolání. Každou kapku potu připodobňoval ke krůpěji Ježíšovy krve. Tím Pánu Ježíši pomáhal nést jeho kříž,“ připomněl v kázání mimo jiné biskup Basler.
Po mši svaté následovala krátká adorace za kněze a na závěr se všichni přítomní přesunuli na přilehlý hřbitov, kde se společně pomodlili u kněžského hrobu, kde bylo po smrti uloženo také tělo P. Antonína Šuránka
Když
jsem se dozvěděla, že do Veselí nad Moravou přijede Tomki Němec, dvorní fotograf
Václava Havla, bylo mně ihned naprosto jasné, že tam musím být! A podařilo se!
Zatímco v Hodoníně bylo ticho, v ulicích Veselí nad Moravou se už demonstrovalo. Na osudové události ve městě vzpomíná iniciátor demonstrací ve Veselí nad Moravou Lubomír Reichsfeld, pozdější člen organizačního týmu budoucího premiéra Václava Klause.
Od vaší manželky Hany jsem se dozvěděla, že jste nejdříve na jaře roku 1989 podepsali petici Několik vět. V podstatě to začalo koncem jara a pokračovalo začátkem léta. Na tento podpis a dobu mám zásadní vzpomínku, protože jsem poznal charaktery některých Veselanů. Odnesl jsem si z toho velkou zkušenost. Poté, co jsme se ženou petici podepsali, oslovili jsme některé lidi, u kterých jsme předpokládali, že by se mohli přidat. Moje žena tehdy objížděla své známé a já zase moje kamarády a spolupracovníky. Moje zkušenost je taková, že například manželské páry, které se dříve nikdy v ničem neangažovaly, beze slova podepsali. Na druhé straně ale byli lidé, kteří byli stěžejní a mysleli jsme, že se automaticky přidají, ale nepodepsali. Po revoluci přitom právě oni začali zdůrazňovat nabytou svobodu, jak si všechno mohou dovolit, protože je demokracie. Ti mne tehdy velmi zklamali. Moc si ale vážím těch, kdo podepsali a nevěděli, co bude dál, jestli nebudou mít problémy. Velmi si jich vážím. Pamatuji si je všechny, ale nechci po těch letech nikoho jmenovat.
O pár měsíců později bylo podle mých informací v listopadu 1989 Veselí nad Moravou prvním městem na Hodonínsku i Uherskohradišťsku, kde se manifestovalo. Vy jste měl být se svou ženou iniciátorem. Proč? Kde jste se o všem dozvěděli, když ve zprávách zpočátku nebyly žádné informace? Pátek sedmnáctého listopadu před třiceti lety byl den jako každý jiný. Měli jsme dvě malé děti a seděli jsme doma. Tehdy jsme bydleli v části domu mého tatínka a maminky. Právě tatínek za námi přišel a řekl nám, že si máme pustit Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Tak jsme si to rádio pustili a od té chvíle jsme se na několik měsíců prakticky nezastavili.
Můžete nějak heslovitě vyjmenovat sled událostí následujících dnů? Kromě toho, že jsme neustále poslouchali zprávy ze zahraničí, jsme už v sobotu po velkém přemýšlení vypracovali seznam asi desítky lidí včetně nás, které jsme chtěli v neděli obejít a vyzvat ke spolupráci. Šlo o už prověřené lidi, kterým jsme důvěřovali. Velkým tahounem tehdy byla moje žena Hanka, která byla vždy velmi razantní člověk. Vrhala se do všeho po hlavě bez strachu a domýšlení následků.
Jak reagovali? Všude jsme dostali kladnou odpověď. Dohodli jsme se, že se sejdeme v pondělí u nás doma. Od pondělka se náš obývací pokoj stal kanceláří, jídelnou i noclehárnou. Přesto jsme všichni nějakým zázrakem stíhali chodit do práce a plnit si své povinnosti. Moc jsme toho v těch dnech ale samozřejmě nenaspali. Sešli jsme se v pět hodin odpoledne, do sedmi pilovali program a šli na náměstí. V úterý večer jsme byli poprvé venku.
Pamatujete si, jaké bylo počasí, kolik přišlo lidí? Bylo hnusně. Pršelo a byla strašná zima, že by člověk ani psa ven nevyhnal. Tatínek nás prosil, abychom nikam nechodili. Nebylo se čemu divit, protože měl velmi trpké zkušenosti jak s fašistickým, tak i komunistickým režimem.
Neposlechli jste ho, a přesto šli. Nebáli jste se? Tehdy přece nikdo nevěděl, jak vše dopadne… Je fakt, že jsme si všichni vzali občanské průkazy a počítali i s možností, že nás zatknou. Musíte si uvědomit, že v té době bylo nějaké shromažďování a protestování proti režimu za hranicemi tehdejších zákonů. První den nás bylo celkem do deseti lidí. U manželů Pospíšilových jsme vyzvedli stolek a židli, Lobo přinesl československou vlajku. Takto vybaveni jsme se hrdě, nebo spíše hrdinně, postavili ke kinu s naším prvním dokumentem odsuzujícím dění na Národní třídě 17. listopadu 1989.
Přidal se k vám někdo? Jaké byly reakce? Nejdříve nikde nebylo ani živáčka. Utekla asi půlhodina a došel esenbák. Stoupnul si před Hanku, odplivnul si a řekl: „Takováto učitelka učí moje dítě!“ Ale více si nedovolil. Pouze jeho dítě následující dny nepřišlo do školy. Po jeho odchodu jsme si mezi sebou říkali, že je to v pytli, protože všichni mají strach. Po nějaké době se ale z různých stran začali plížit někteří obyvatelé města. První den šlo ale jenom o pár jednotlivců, kteří tu odvahu našli. Mohlo jich být okolo deseti. Přesto nás to obrovsky povzbudilo. Nikoho nechci jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Když už jsme odcházeli, směrem od kulturního domu přicházel tehdejší předseda národního výboru a ptal se nás, o co nám jde. S určitou naivitou jsme mu řekli, že chceme dialog s mocí. Potom jsme šli zase k nám, kde jsme vymýšleli do čtyř do rána program na další den.
Změnila se situace v následujících dnech? Ve středu jsme zase v sedm večer stáli u kina. Bylo to jiné, protože přišlo několik desítek lidí, ke kterým jsme mluvili. Následující dny počet účastníků neustále rostl. Lidé se osmělovali, protože viděli, že probíhají setkání po celé zemi. To jsme už měli ozvučení setkání. Vše vrcholilo první víkend v pátek a sobotu, kdy přišly snad tři tisíce lidí. Bylo zaplněné celé náměstí od kina až k hotelu Rozkvět. Do města se sjeli lidé ze všech přilehlých obcí, z celého Horňácka. Nějaký pekař přivezl množství čerstvého chleba, které rozdával lidem. Probíhaly proslovy, pouštěla se hudba, nechyběla poezie. Byly to někdy až dojemné chvíle.
Čekali jste to, když se vás tam šla hrstka postavit první den? My jsme o tom prostě nepřemýšleli a zpočátku ani nemohli mít nějakou představu, jaký budou mít věci vývoj.
Pamatujete si program těchto setkání? Kdo například řečnil? To bylo každý večer různé. Všechno bylo hodně spontánní. Fakt je ten, že v pátek nebo sobotu byli nachystaní v kině milicionáři, kteří byli připraveni použít na demonstranty zbraně. Čekali jen na rozkaz, že mohou střílet.
Báli jste se? Ne! Dá se to přirovnat ke stavu ohrožení ve válce, kdy člověk ztratí pud sebezáchovy. Věřili jsme spíš, že si to přece nemohou dovolit. Rozkaz nakonec nedostali, takže se stáhli a odjeli pryč.
Štáb se po nějakém čase z vašeho domu přesunul do prostor CHKO Bílé Karpaty. Je to tak? Ano, dostali jsme malou kancelář, kde jsme se mohli scházet. Tam jsme vydrželi asi čtrnáct dnů a začali jednat s vedením města, které nám přidělilo velké prostory naproti nádraží.
A to jste pořád chodili do práce? Chodili. O děti se starali prarodiče. Množili jsme plakáty, děvčata přepisovala texty na strojích. Denně přijížděli lidé z okolních obcí a distribuovali je do místa svého bydliště. Později jsme z Rakouska dostali darem kopírku, takže vše bylo daleko jednodušší.
Před generální stávkou, která byla dvacátého
sedmého listopadu, už byl celý region na nohou. Jeli jste také do Prahy?
Ano,
část z nás jela do Prahy a někteří jsme zůstali ve Veselí. Do Prahy jsme
jeli v následujících dnech asi dvakrát.
Mezi řečníky se ve Veselí měl objevit i herec Josef Somr. Je to tak. Také tady byl Bolek Polívka, Hana a Petr Ulrychovi a další. To ale bylo až později. Desátého prosince na Den lidských práv jsme zorganizovali řetězový pochod městem. Mohlo nás být okolo tří až tří a půl tisíce lidí. Drželi jsme se všichni za ruce a vyšli od nádraží Komenského ulicí na hlavní a obešli jsme blok obchodů. Zpět jsme se vraceli okolo dnešní Komerční banky a končili před kinem. Jsou z toho fotky.
Jste dnes po třiceti letech spokojený s polistopadovým vývojem? Hodně lidí je přesvědčeno, že jsme měli být vůči komunistům a celému systému daleko tvrdší. Možná ano, ale to, co jsme všichni chtěli – svobodu, svobodné volby, otevřené hranice, tak to jsme všechno dostali. Z tohoto pohledu spokojený jsem. Stali jsme se členy EU a NATO. Bohužel je v posledních několika letech česká společnost rozdělena, ale základní hodnoty demokracie zůstávají. Mám tisíc výhrad proti Evropské unii a nejsem spokojen s politickou reprezentací země. Nicméně musím respektovat fakt, že byli zvoleni ve svobodných volbách, a proto také nemohu schvalovat snahy „ulice“ to změnit. Také se mně vůbec nelíbí to, co poslední roky probíhá prakticky v celé Evropě.
Co máte konkrétně na mysli? LGBT, klimatický aktivismus a aktivismus všeho druhu.
Toto ale s polistopadovým vývojem moc spojitost nemá. Tady v těchto věcech jde spíše o celkový vývoj světa. Ano. To je vývoj celého světa a hlavně západní Evropy zhruba v posledních deseti letech. S tím silně nesouhlasím. Pokud bude vše pokračovat tímto směrem, tak bych v případném referendu hlasoval pro vystoupení z EU.
Proč? To, co se děje v Evropské unii, už není ani socialismus. To je mnohem horší. Aby mně někdo neustále něco plánoval, vydával neustálé zákazy a nařízení, určoval kvóty a ohrožoval svobodu slova, tak to jsme asi nechtěli. Dnes už v podstatě nesmíte na facebooku napsat svůj názor. Zablokují vás a kdoví, na jakých seznamech opět figurujete. Já jsem už důchodce a nějak dožiji, ale pokud to všechno bude pokračovat, mám velký strach o své děti a vnoučata.
A jak vidíte konkrétně život v České republice? Myslím si, že obecně platí, že v České republice se dobře žije. Ať už z hlediska bezpečnosti, tak i životní úrovně.
Které politiky byste v polistopadové éře vyzdvihl? Václav Havel sehrál v období revoluce a několik let po ní obrovskou úlohu. Jistě mu patří velký dík. Nicméně pro mne je to od počátku Václav Klaus. Považuji ho za vynikajícího politika a ekonoma. Z mého pohledu je to prostě fajn člověk. Vím, o čem mluvím, protože jsem pro něj osm let pracoval a měl jsem možnost poznat ho jak po pracovní, tak i osobní stránce. Lenka Fojtíková
Historické snímky z osudových dnů v listopadu 1989 ve Veselí nad Moravou ze svého rodinného archivu zapůjčili manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Autory snímků jsou zřejmě veselští fotografové František Šíma a Josef Žajdlík.
Dušičková pouť na Svatém Antonínku ukončila už tradičně letošní poutní sezonu. Po mši svaté, kterou sloužil P. Antonín Bachan z Hluku, následovala venku Křížová cesta.
P. Antonín Bachan z Hluku ve svém kázání mimo
jiné řekl: „Před pár dny jsem zpovídal v jedné farnosti, kde prožívají
misie. Jeden z misionářů si posteskl,
že ač je to blízko Velehradu, tak to oslovuje jen málo lidí, jak jsou
tvrdí. Možná už ani mnozí lidé nepotřebují slyšet Boží slovo, které nám sem do míst
Velké Moravy přinesli ve srozumitelném jazyce Cyril s Metodějem.
Stará generace často zklamala, což je výsledkem
ubývání návštěvníků kostelů i na Slovácku. Co s tím? Víte, napadla mne slova
kardinála Duky, která zazněla při pohřbu Karla Gotta. Řekl: „Lidé zapomněli na
majestát Hospodinův. Každý z nás ať věřící nebo nevěřící jednou před tento
majestát předstoupí.“
Často tady ve farnostech zdůrazňuji jednu důležitou
věc, kterou se místní kněží bojí možná říct, aby v jejich farnostech
nebyla revoluce. Je tady hodně tradice a zvyků. Člověk to vidí okolo prvního
svatého přijímání. A říkám znovu, že tady zklamali a klamou rodiče. Nejenom při
křtu, kdy slíbili, že budou děti vychovávat ve víře. Při křtu zazní zásadní
otázka, jestli jsou ochotni vychovávat své děti ve víře a být jim příkladem. Kdyby
řekli, že ne, tak pan farář končí, protože bez tohoto slibu rodičů nemůže jejich
děti pokřtít. Že je budou vychovávat ve víře, že jim budou dávat dobrý příklad,
že je povedou cestou víry. To neřekli před kněze a nějakým kmotrem. To slíbili
před Bohem! Nechtěl bych být před majestátem Hospodinovým v jejich kůži až
se bude ptát: „Co jsi udělal s tím dítětem, když jsi slíbil, že ho
povedeš, že mu budeš dávat dobrý příklad?“
A po svatém přijímání, kdy bylo plno slávy, všichni
byli v krojích, nazdobené byly snad i kandelábry a já nevím, co všechno,
tak další neděli přijdou do kostela na mši svatou ze třiceti dětí jen tři. To není
chyba dětí! To je chyba rodičů! Za ně se musíme modlit! Za jejich obrácení a
záchranu těchto rodin. Protože slova, co jsme slyšeli v evangeliu, vybízí nás
živé, abychom byli připraveni, protože nevíme, kdy přijde Pán.
Kolik je dnes náhlých úmrtí! Minulý týden jsem byl na
západě země. Dvaašedesátiletého muže plného síly si Pán povolal během čtrnácti
dnů. Tak rychlý průběh měla jeho rakovina. A to nemluvím o náhlých tragických úmrtích
při autohaváriích.
My jsme často zatemnění hmotou, penězi, kdy lítáme a
chvátáme. Z práce a mnohé další činnosti jsme si udělali peklo. Pořád máme málo
a tím jsou zasaženy naše rodiny! To se netýká jen někoho. To se týká nás všech!
Jeden z misionářů kladl důraz na to, co je
nejdůležitější v našich životech. A tou by měla být snaha po věčnosti! My
musíme vyprošovat věčnost sobě i našim blízkým! To je to nejdůležitější v dnešní
době!
Často vzpomínám na jednu babičku, která mně
říkávala: „Já mám hodné děti!“ Ale ty ji přivezly na mši svatou jednou za
měsíc, i když jim dala na benzín, protože se jim bála častěji říct. „Já mám
hodné děti! Ty mají všechno!“ „A kam chodí do kostela?“ ptal jsem se. „Víte, oni nemají čas,“ odpovídala. Takových
je! Nemají čas! A budou mít čas umřít? Budou mít čas si dát do pořádku své
věci, aby odcházeli připraveni a smířeni?
To je modlitba, na kterou zapomínáme: „Pane, od
náhlé a nenadále smrti ochraňuj mě a pomoz mi, abych byl připraven na odchod a
setkání s tebou!“ To je milost šťastné smrti a právě za to se musíme
modlit! A ten misionář říkal: „Toto je nejdůležitější, za co se máme modlit za
své děti a vnoučata! Ne, aby měly patnáct baráků a auta, aby se při dědictví
všichni pohádali a do konce života spolu potom nemluvili! A to se děje…
Pane, dej nám světlo! My vyprošujeme světlo věčného
života zemřelým, ale na sebe zapomínáme… Potřebujeme světlo Ducha svatého, aby
v nás zářilo! Víte, v dnešní době a právě v tomto čase zaznívá, že
se lidé se svými blízkými už vůbec neloučí. To je doslova hrůza a odlidštění!
Kam jsme v lidskosti dospěli. Ve velkých městech a zvlášť na západě naší
země je to už hodně rozšířené. Bohu díky, že tady na Slovácku ještě ne! I křesťané, ale si neuvědomují, co je
katolický pohřeb a tím je pohřeb do země. Správný způsob pohřbu je do země. Jsou
případy, kdy to technicky nejde, ale to jsou výjimky.
Vyprošujme si milosti, abychom i tyto dny, kdy
budeme opět chodit na hřbitovy a hroby svých blízkých, tam jen neuklidili,
nedali parádu za spoustu tisíc, ale nezapomínali přitom na modlitbu za zemřelé!
Víte, já jdu na hřbitov třeba i bez svíčky, ale jdu
se tam pomodlit za zemřelé. Oni už jsou před tváří Boží. Chodím tam vyprošovat
pro sebe i ostatní živé, aby se za nás zemřelí přimlouvali. Budeme prožívat
svátek Všech svatých. To nejsou jen ti, kdo byli oficiálně svatořečeni, ale je
tam i spousta duší z našich rodin.
Tři měsíce jsem teď doprovázel jednu umírající ženu.
Prožívala náročnou křížovou cestu. Pro mne to bylo vždy osobní setkávání nejen
s ní, ale s trpícím Kristem v této ženě. Úplně jsem tam prožíval
Kristovu přítomnost a jeho utrpení. Bolest utrpení má veliký význam. Vždyť Kristus
nikomu z nás neslíbil, abychom uvěřili, protože potom budeme zbaveni všech
bolestí, utrpení a nesnází. Mnozí křesťané to ale takto bohužel berou. Potom řeknou:
„Celý život chodím do kostela a potom se stane toto…“
Víra v Krista je cesta zkoušek. On nás skrze všechny bolesti a utrpení vyučuje. Kéž bychom to takto brali a sobě i všem našim blízkým vyprošovali světlo, abychom byli dnes a denně připraveni setkat se s Bohem tváří v tvář, aby byl náš odchod z tohoto světa šťastným, abychom neplakali jen nad svými blízkými, ale uvědomovali si, že život smrtí nekončí. A oni, pokud prošli životem a křížovou cestou, se mají lépe než my všichni dohromady. A tak Pane, děkujeme ti za toto setkání a tvé slovo, které nás učí počítat s tebou v každém okamžiku a učit se být připraven na setkání s tebou tváří v tvář. Amen!“
Foto, přepis a úprava mluveného textu: Lenka Fojtíková
Minulou středu (16. 10. 2019) jsem prožívala obrovskou radost. Po usilovné práci jsem konečně v rukou držela životopisnou knihu věnovanou P. Eliasovi Vellovi. Nese název OTCEM PRO KAŽDÉHO s podtitulem Životní příběh Eliase Velly. Rozhovory vedl misionář Václav Čáp. O jazykovou úpravu textu a korektury se postarala Kateřina Jagošová z Hodonína, odbornou konzultantkou byla vystudovaná genetička a teoložka Jana Ungerová.
V prvním bloku čtenáři najdou spoustu historických fotek P. Eliase od jeho útlého dětství přes studia, kněžské svěcení a jeho první krůčky ve službě kněze. V druhé části jsou na fotografiích zachyceny jeho časté návštěvy České republiky i Slovenska.
Mám velkou radost, že je většina z mého soukromého archivu, kdy se mně snímky podařilo zachytit sedmnáct let Eliasova působení v prostoru bývalého Československa. Kniha je k dostání za 300 Kč. A zájemci si ji mohou objednat u Václava Čápa na e-mailové adrese: vacapcz@volny.cz
Kdo by se chtěl s autorem knihy setkat osobně, může 2. 11. 2019 přijet do Koclířova u Svitav, kde se v centru Fatimského apoštolátu České republiky uskuteční první představení této výjimečné knihy. Nebude chybět beseda s autorem a podrobnostmi o tom, jak se k jejímu napsání dostal a jak trnitá cesta následovala než se ocitla v rukou čtenářů.
Radost z knihy byla tak obrovská, že jsem si musela hned po převzetí bedny knih od majitele Kartuziánského nakladatelství Jiřího Braunera udělat selfie. Vždyť to jsou první moje fotografie na obálce knihy!!!! 🙂 Foto: Lenka Fojtíková
Jen jednou jsem měla tu možnost setkat se coby novinářka osobně s Karlem Gottem, se kterým se dnes naše země loučí. Bylo to v březnu roku 2006 v Hodoníně. Ve vzpomínkách ho mám uchovaného jako absolutně nenamyšleného člověka, který byl ke všem novinářům vstřícný a ochotně odpovídal na jejich otázky.
Navždy mně zůstane uchovaný v paměti jako profík, se kterým byla radost se setkat a pracovat…
Spousta lidí v posledních dnech řešila, jestli měl, nebo neměl mít státní pohřeb se všemi poctami s tím spojenými. Připomínali jeho přešlapy a zdůvodňovali, proč by to tak být nemělo. Trefně to dnes při zádušní mši svaté v katedrále sv. Víta na Pražském hradě řekl kardinál Dominik Duka: „Nesuďte, abyste jednou nebyli sami souzeni..“
Mne osobně se po mši svaté hodně dotkla krátká promluva přednosty první interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze profesora Marka Trněného. Populárního zpěváka v posledních letech léčil a ke konci života mu na jeho přání předčítal žalmy. Je zajímavé, že na tento proslov téměř všechna média nějak zapomněla. Lékař na rozloučenou Karlovi Gottovi v katedrále přečetl Žalm 139:
Pro předního zpěváka. Davidův, žalm . Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě . Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo , kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal . Jak si vážím divů , které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou. Kéž bys, Bože, skolil svévolníka. Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev! Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci. Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé. Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!
Odpočinutí lehké, dej mu Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá ve svatém pokoji…
(Bez všech dalších zbytečných keců novinářů a nejrůznějších všeználků z davu…)
V rámci misijního programu, který se od 30. září do 4. října uskutečnil v Uherském Hradišti, promluvil irský kněz P. Pat Collins C.M. také k pracovníkům Charity Uherské Hradiště. Ve své přednášce se zaměřil na empatii, která je tak důležitá v doprovázející službě. Přednáška se uskutečnila na uherskohradišťské faře 4. října.
Ve Starém zákoně je něco, co nazýváme stříbrným pravidlem. Nacházíme to v knize Job: „Nedělej druhým to, co bys nechtěl, aby dělali tobě.“ Toto učení se nachází ve většině náboženstvích a filozofiích na světě.
V Novém zákoně nacházíme to, co nazýváme zlatým pravidlem. Apoštol Matouš říká (7, 12): „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. V tom je celý zákon i proroci.“
Tento princip najdeme ve většině náboženstvích a také v některých filozofických systémech světa. Je velmi jasný: Jednej s druhými tak, jak chceš, aby jednali s tebou.
Jeden biblický znalec řekl, že právě toto Ježíšovo učeni je asi nejvíce známé. Je to hora Everest morálního učení. Lidé mezi sebou hodně hovoří o lásce a já jsem někdy pokoušen se jich zeptat, co tím myslí. Častokrát máme sentimentální vnímání lásky. Navrhl bych, aby podstatou lásky bylo právě toto zlaté pravidlo: Jednat s druhými tak, jak bychom chtěli, aby jednali s námi.
Když
se nad tím zamyslíme, má zlaté pravidlo dva základní prvky. Abych mohl žít,
musím mít dobrou vůli. To znamená, že toužím o to nejlepší pro druhého člověka.
Pro nás, kteří jsme katolíky, je zajímavé si přečíst Tomáše Akvinského, který
je jedním z největších teologů. On si samozřejmě klade otázku o podstatě
lásky.
Překvapuje
mne, i když by nemělo, kdy říká, že láska je dobročinnost – dobrá vůle, kdy
toužím po tom nejlepším pro druhého. Například matka chce pro své dítě to
nejlepší, zamilovaný chce to nejlepší pro svého partnera, vojáci, kteří
společně bojují ve válce, si navzájem pomáhají tím, že chtějí to nejlepší pro
druhého. Toto je v jakékoliv lásce: Chci pro tebe to nejlepší. Když se ale
nad tím zamyslíme, zjistíme, že to nejlepší je pro každého něco jiného, protože
jsme všichni odlišní.
Já
jsem sedmdesátiletý muž a žiji v celibátu. To, po čem toužím, se bude velmi
lišit od mladé ženy, která má něco málo přes dvacet let a je vdaná. Osobně jsem
úplně posedlý motorkami. Celý život jsem měl aspoň nějakou jednu motorku.
Určitě je nesmyslem dát jako dárek mé dvaatřicetileté neteři časopis o
motorkách. Ona se o nějaké motorky vůbec nezajímá. Vidíme, že zlaté pravidlo
nesmí být vysvětlováno doslovně. Já bych byl šťastný, kdyby mně moje neteř dala
tlustou knihu o motorkách, protože by to ukázalo, že ví o mém zájmu. Jednala by
se mnou, jak si přeji. Abych ji ukázal dobrou vůli a chtěl pro ni to nejlepší,
musím vědět, co prožívá, po čem touží, nač myslí. Vzniká tak samozřejmě otázka,
jak to poznám. Klíčem poznání, po čem ten druhý touží, je empatie.
Nevím,
jestli znáte kořen tohoto slova, ale pochází z řečtiny. Je to relativně
mladé slovo. Vzniklo v devatenáctém století. Doslovně znamená, že jsem
schopný se vcítit do tvých pocitů. Jinými slovy lze říct, že mohu vnímat to, co
prožíváš. Mě vždy udivuje, že je to jedna z takových tajemných schopností,
které člověk má. Že můžeme docela přesně vstoupit do vnitřních zkušeností
lidí. V lidských vztazích je právě
empatie skvělá hodnota.
Empatie z psychologického pohledu
Můžeme si empatii popsat z psychologického pohledu. Je to schopnost vstoupit a pochopit svět jiného člověka. Přenášet toto chápání na druhého člověka. V této definici chci poukázat na dvě věci. Empatie neznamená jenom vnímat pocity druhého, ale znamená to, že to děláme chápajícím způsobem. Jinými slovy lze říct: „Vím, proč se takto cítíš.“
Pokud
se setkáte s dobrým poradcem nebo psychoterapeutem, někteří mají tuto
skvělou, hlubokou schopnost. Máte pocit, že mají rentgenové oči, které vás
prohlédnou skrz naskrz.
Nejenom,
že máte pocit, že ví, co prožíváte, ale zároveň máte pocit, že ví, proč to
prožíváte. Matka Tereza z Kalkaty často říkávala, že se máme navzájem
milovat. Ale obvykle potom upřesňovala kvalitu této lásky. Říkala, že my
potřebujeme chápající lásku. Jinými slovy: Já tě chápu a jednám vůči tobě
milujícím způsobem.
V druhé
části definice se říká, že nejenom jsme schopni vstoupit do zkušenosti druhého,
ale také mu dát najevo, že jsme schopni mu toto pochopení dát najevo. Jinými
slovy: při poradenství jste například schopni zrcadlit pocity, které vnímáte u
druhého. Tím, že mu ukazujete, že chápete, proč se takto cítí. Dobrý poradce má
tuto schopnost. Je to velmi povzbuzující a ujišťující, si člověk uvědomí, že
dotyčný ví, o čem mluvím a co prožívám.
Pět ingrediencí empatie
Vzpomínám si, že když jsem psal malou knížečku o empatii, tak jsem si sedl a přemýšlel jsem, jaké jsou hlavní ingredience empatie. Viděl jsem pět prvků:
1.
Okamžik po okamžiku jsem schopný vnímat, co emocionálně prožíváš.
2.
Mám pocit a vnímám, proč se takto cítíš. Toto je velké téma a dnes na to nemáme
čas více rozebrat. Pokud hovoříte s psychoterapeutem, tak je tento bod
velmi důležitý. Víme, že naše pocity záleží na našich zkušenostech
v minulosti. Pocity jsou vyvolané našimi postoji, přesvědčeními a hodnotami. Je dobré si uvědomit, že každý má
jiné pocity. Proto to vyžaduje velmi pozorné vnímání, proč se člověk takto
cítí. Z křesťanského pohledu mohu říct, že Duch svatým nám pomáhá pochopit
druhého.
3.
Lidé, kteří mají tuto schopnost empatie, jsou schopni se naladit na to, co
druhý prožívá, aniž by ho soudili nebo odsoudili.
4.
Jsou schopni zrcadlit to, co slyšeli. Například žena vypráví o důsledcích smrti
své matky. Ten, kdo naslouchá a má tuto empatii, řekne: „Vy se nyní tedy cítíte
velmi osamělá a zranitelná.“ Vlastně tak shrnuje, co žena vyprávěla. Je to
velmi povzbuzující, protože dotyčný vidí, že mu někdo naslouchá a vnímá, co
prožívá a rozumí mu v jeho situaci. To je velmi povzbuzující a ujišťující.
5.
Lidé s empatií nesdílí pocity s druhými. Pokud sdílíte pocity
s druhými lidmi, jak bychom to pojmenovali? Sympatii! Jedná se o slovo z řečtiny
a znamená soucítit s druhým. Pokud vyučujete lidi, kteří budou
v pečující roli, kam patří například lékaři, zdravotní sestry, psychologové,
psychiatři i duchovní průvodci, tak jim vždy říkáme, že tam nejsou, aby
s lidmi prožívali jejich pocity. Protože pokud tak budou dělat, stanou se
součástí problémů druhých. Jsou tam ale proto, aby k nim byli empatičtí.
Uvedu
příklad. Pokud žena mluví o svém velmi zneužívajícím manželovi a zjistí, že je
jí manžel také nevěrný a vyjadřuje svůj vztek slovy: „Ten bastard, jak se ke
mně chová?“ A potom třeba řekne: „Všichni muži jsou darebáci! Nemůžeš se na
nikoho spolehnout! Zneužívají a využívají poté, co jste jim důvěřovali a dali
jim své srdce!“
Pokud
jí naslouchá nějaká žena se sympatií, začne jí přizvukovat: „Máš pravdu!
Nemůžeš důvěřovat nikomu! Žádnému muži! Jen je vyhodit. Pojďme do baru a tam se
napijme, aby žal odešel a budeme nadávat na všechny muže!“
Zamysleme
se nyní nad zdravotní sestrou v nemocnici. Přijde tam velmi nemocný starý
muž. Zdravotní sestra se o něj musí starat, mluví s ním, začíná ho mít
ráda. On s ní sdílí svůj životní příběh. Může začít mít soucit vůči pacientovi.
Co se stane, když tento muž zemře? Začne prožívat žal, jako kdyby zemřel její
dědeček. Zdravotní sestra ale nemůže být emocionálně zapojená do života všech
pacientů, protože jinak vyhoří. Může být ale empatická. Pokud se starým mužem
hovoří, může chápat to, jak se cítí, ale když potom přijde domů, tak by už o
něm neměla přemýšlet. Může ji mrzet, když zemře, ale ne způsobem jako v případě,
kdyby měli hluboký rodinný vztah.
Myslím
si, že jedna z hlavních příčin vyhoření v pomáhající službě je, že
soucítíme, místo abychom byli vnímaví. Lidé, kteří prochází vyhořením, uvědomí
si svou chybu, že se příliš zapojili do pocitů svých klientů.
Rozlišovat a uznávat hranice
Pokud jste v pomáhající profesi, jedna z výborných schopností, kterou byste měli mít, rozpoznávat a uznávat hranice. S lidmi, se kterými jednáte, nejsou vaši přátelé, členové rodiny, ale jsou to klienti. Je zde správný způsob, jak jednat s klienty. Není to žádný cynický postoj, ale jiná forma lásky. Zjistil jsem, že lidé, kteří pracují v pomáhajících profesích, mají velmi vágní smysl pro hranice. Samozřejmě, že empatie má dobrý vliv na vztahy. Když se nějaký člověk cítí izolovaný a opuštěný kvůli utrpení, kterým prochází, tak někdo, kdo má schopnost empatie, může ukončit tento pocit osamělosti. Třeba nemůže udělat nic praktického, aby změnil situaci, protože pokud je zde hluboký žal kvůli smrti člověka, tak ho asi nevzkřísí, ale je velkou pomocí, pokud mu někdo řekne, že chápe, čím prochází. Ten druhý vnímá jeho pochopení a získá často vnitřní sílu, aby pokračoval. Myslím si, že právě v takových případech je empatie nádhernou věcí.
Soucit
Kdybychom si položili otázku, co znamená soucit, je to empatie pro trpící lidi. Víme, že skoro každý trpí tím či oním způsobem. Je zde hluboká potřeba po tomto druhu soucitu. Další dobrý důsledek empatie spočívá v tom, že když přijmete druhé takoví, jací jsou a chápete jejich okolnosti, zvýšíte jim obvykle sebeúctu.
Empatie nás uschopňuje správně reagovat
Empatie nás také připravuje správně reagovat na druhého člověka. To znamená, že budu správně reagovat na emocionálni rovině. Pokud bude potřeba udělat něco konkrétního, jsem schopný to udělat správným způsobem. Empatie mne uschopňuje správně reagovat. To, co bude vhodné pro jednoho člověka, nemusí být vhodné pro druhého. Znamená to, že se nalaďujeme na každou jednotlivou situaci.
Překážky k empatii
Musím ale se smutkem říci, že empatie se nedostává… Řekl bych, že je velmi málo lidí, kteří mají tento dar a jsou v tom dobří. Když se nad tím zamyslíme, můžeme si říct, jaké jsou překážky empatií? Jedna překážka, která brání lidem, aby byli empatičtí, je, že mají nevyřešené emocionální, životní problémy. Nazývám to bolest zubů srdce. Pokud mne bolí zub a vy mně začnete vyprávět o včerejším snu, který jste prožili, tak co si myslíte? Kam upřu svou pozornost? Kde seženu aspirin… Ale představte si, že máte trvalou emoční bolest, máte spoustu nevyřešených vlastních emočních problémů častokrát ještě z dětství. Zkušenosti druhých lidí vás potom ohrožují, protože vám připomínají vlastní problémy, které nejste schopni vyřešit. Zjistíte, že je potom takový člověk místo empatický, apatický a tedy bez citu. Tito lidé se budou soustředit na fakta a ne na pocity.
Dám
příklad. Žena vypráví o svém manželovi, který dlouhou dobu trpěl rakovinou a
minulý týden zemřel. Člověk, který se bude soustředit na fakta a ne na pocity, položí
otázku, který den zemřel. Je to sice skutečnost, ale je naprosto nevhodné se
takto zeptat. Koho zajímá den, kdy zemřel? Ona je vnitřně zničená, protože její
manžel po dlouhé době, kdy bojoval s rakovinou,
zemřel. Toto bývá často chyba mužů. Místo, aby se naladili na emocionální
oblast, soustředí se na fakta a pokouší se přijít s nějakým řešením. Tady ale
bohužel žádné řešení není. Naslouchej ji! Nejsme tady od toho, abychom vyřešil
problém, protože ho nemůžeme vyřešit. To je apatický přístup a obvykle je
zakořeněný ve strachu.
Obracení pozornosti na sebe Další překážkou je to, co psychologové nazývají nadměrné soustředění na sebe. Je to efekt bumerangu. I když nasloucháte druhým lidem, převracíte v rozhovoru pozornost na sebe. Vraťme se k situaci hlubokého žalu ženy, která vypráví o nedávném úmrtí manžela, který trpěl rakovinou. Ten, kdo naslouchá, se zeptá: „Jak se cítíte?“ A ona odpoví: „V tomto okamžiku jsou mé pocity utlumené.“ Pokouší se ale vyjádřit své pocity. A ten, co naslouchá, říká: „Přesně vím, jak se cítíš. Před třemi lety mně zemřela na rakovinu teta…“ O deset minut později ještě stále hovoří o své tetě… Já vím, že dotyčný měl dobrou vůli, ale bohužel je to bumerang, který se vrací. Tvůj příběh ve mně vzbudí vzpomínku na mé bolestné události. Místo, abych naslouchal druhému, naslouchám sám sobě. A co je ještě horší, žádám nepřímo, aby mně měl ten druhý naslouchal…
Myslím,
že každý z nás prožil zkušenost, kdy jsme chtěli od druhého prožít empatii
a najednou zjistíme, že hovoří o sobě. V takových situacích chci zařvat:
„Prosím tě odejdi! Toto naprosto nepotřebuji! Je to, jako bys mně dělal díru do
hlavy!“ Samozřejmě, že druhý člověk nemá zlý úmysl, ale naprosto postrádá
empatii. Jsou pohlceni do sebe.
Další
důvod, proč lidé nemají empatii, je, že nejsou v kontaktu se svými
vlastními pocity. Pokud si neuvědomuješ své vlastní pocity, tak nejsi schopný
naladit se na pocity druhých lidí. Někteří lidé zase naslouchají velmi
moralisticky. Poznáte to podle toho, jak odpovídají. Předpokládám, že mají
dobrý úmysl. Například to zjistíte, když říkají: „Kdybych byl ve tvé situaci,
tak bych udělal to či ono. Říkají to v tónu povinnosti – musíš. Mezi řádky
lze vyčíst slova: „Kdybys byl jiný, tak by se to nestalo…“ Je to určitá forma
odmítnutí. To nikomu nepomůže.
Naslouchání skrze filtry předsudků
Další problém spočívá v tom, že lidem nasloucháme skrze filtry našich předsudků. Možná mohou být sexuální, náboženské či rasové. Máme svou typickou představu, jak mají lidé vypadat. Mohu se například bavit s homosexuálem a mám určitou představu, jak má vypadat homosexuál. Místo abych skutečně slyšel, co opravdu říká, naslouchám mu skrze filtr mé představy o homosexuálech.
Růst v empatii T
o nás přivádí k velmi podstatnému bodu. Empatie je trvalé volání k obrácení. Protože ve světle reality jsem volán, abych neustále přehodnocoval svůj způsob přemýšlení. Lidé se s empatií neustále proměňují ve světle zkušeností. Myslím si, že je to hluboce náboženská zkušenost. Vytváří to v nás neustálou proměnu toho, kým jsme, jak máme růst v empatii, růst v sebeuvědomování se, protože nemůžeš dát druhému to, co sám nemáš. Uč se, jak máš reflektovat principiální pocity, které vnímáš u druhého člověka.
Empatie a řeč těla
Být dobrý v empatii, znamená být dobrý v četbě řeči těla, protože pětaosmdesát procent naší komunikace je neverbální. Někteří lidé se jen soustředí na to, co druzí říkají, ale lidé s pravou empatií vidí také řeč těla, a tak vnímají pocity druhého. Člověk může dokonce lhát a říkat, že cítí v určité situaci sebedůvěru, ale jejich tělo říká pravý opak. Dobrý poradce toto vše vnímá. Máme se učit poznávat řeč těla a chápat ji. Američtí indiáni mají rčení, že abychom opravdu chápali jinou lidskou bytost, musíme nejdříve kráčet míli v jejich mokasínech. A to je pravda. Můžeme to vyjádřit trochu vážněji, jak to říkala významná židovská filosofka Simone Weilová. Byla to Francouzka, jedna z mých hrdinek a říkala: „Láska vůči svému bližnímu ve své plnosti znamená schopnost vyjádřit to, co člověk prožívá, čím prochází. Téměř většina těch, co si myslí, že mají tuto schopnost, ji vlastně nemají.“
„Kdybych
k tomu měl dodat něco ze svého postoje, tak toto: Chtěl bych mít tuto
schopnost,“ uzavřel svou přednášku pro pracovníky charity P. Pat Collins.
Přednášku překládal Václav Čáp
Přepis a foto: Lenka Fojtíková
Pracovníkům charity věnoval P. Pat Collins přednášku zaměřenou na empatii. Překládal Václav Čáp (vpravo). Vzácného hosta přivítala pastorační asistentka Charity Uherské Hradiště Hana Brigita Reichsfeld (vlevo). Foto: Lenka Fojtíková
