Nedalo mně to, abych v dnešní den, kdy si připomínáme třicáté výročí Sametové revoluce, nezatelefonovala akademickému sochaři a vězni komunistického režimu Otmarovi Olivovi, muži, kterého si velmi vážím, abych mu položila pár otázek. Měla jsem štěstí. Zastihla jsem ho doma těsně před odjezdem a s rozhovorem po telefonu souhlasil.
Vzpomínky na 17. listopad 1989
Narodila jsem se devatenáct let po druhé světové válce. Tato válka pro mne přitom byla stejně vzdálená jako například první světová válka. Sametová revoluce, kterou jsem již samořejmě zažila, byla před třiceti lety a já mám dojem, že to bylo včera.
Říká se, že si pamatujeme naprosto přesně, co jsme dělali, a kde jsme byli při zásadních událostech našich dějin. Možná také proto si pamatuji, že jsem 17. listopadu 1989 uklízela hromadu uhlí, kterou nám ten den vysypal náklaďák před naší rodinným domkem na Slovácku.
Byla jsem vdaná, měla jsem tříletého syna a ten den vypadal jako každý jiný. Nebyly mobily ani internet, takže jsme se o událostech v Praze dozvěděli až se zpožděním. Nebyla jsem žádný revolucionář, ale v oněch pro naši zemi osudných dnech jsem musela jeden den sbalit a vlakem vyrazit do Brna na náměstí Svobody, kde jsem do své mateřské dovolené od roku 1982 pracovala. Nemohla jsem alespoň jeden nebýt na demonstraci v mém rodném městě. Nebyla jsem pod tribunou. Stála jsem zhruba v dnešních místech cukrárny U Mamlasů… To nevadí, ale byla jsem tam!
Po návratu domů jsem synovi vyšila na čepici československou vlajku, sledovali jsme veškeré události v televizi a já mu se slzami v očích říkala: „Dívej se! Právě teď se mění svět!!!“ Asi si z toho nepamatuje už vůbec nic jako z mnoha jiných událostí útlého dětství, ale svět se doopravdy proměnil…
Není všechno dokonalé a podle našich přestav, ale dokonalí nejsme ani my a dokonce se ani my sami občas nechováme podle našich snů a představ. Máme ale svobodu, tak dělejme vše pro to, aby nám zůstala…
Pro upomínku na ony osudné dny zde zveřejňuji noviny, které jsem si před třiceti lety uschovala. To snad ani nešlo neschovat si noviny popisující převratné události v naší zemi… Mám jich od 20. 11. až po nezapomenutelnou návštěvu Václava Havla Ameriky v únoru roku 1990… Kdo by tehdy řekl, že právě tyto noviny bude po třiceti letech vlastnit bývalý člen StB a dokonce bude premiérem této naší krásné země…
A právě teď měl děkovný projev v Národním muzeu v Praze… Zdálo se mně nebo to byl fakt, že měl slzy na krajíčku? Dotklo se ho, že byl v dnešním ránu před svým projevem vypískán na Národní třídě nebo to byla jen hra na city? Těžko říct… Kola dějin se točí dál…
Lenka Fojtíková
Věřící při mši svaté zavzpomínali na P. Antonína Šuránka
Kněží a věřící se v dnešním podvečeru sešli v kostele sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě, aby si připomněli třicáté sedmé výročí úmrtí P. Šuránka, který zemřel 3. listopadu 1982. U oltáře sloužilo osm kněží, přičemž hlavním celebrantem byl Mons. Antonín Basler, pomocný biskup olomoucký.
Ve své promluvě mimo jiné řekl: „ Nepatřím už ke generaci, která otce Šuránka zažila jako spirituála kněžského semináře. Letos si připomínáme jeho dvě kulatá výročí. Před devadesáti lety, jedenadvacátého listopadu 1929, byl jmenován spirituálem Kněžského semináře v Olomouci, kde působil až do roku 1948. Na podzim roku 1939 započal své požehnané dílo na Svatém Antonínku, které svým způsobem pokračuje až do dnešních dnů. Letos tomu bude osmdesát let.
Počátkem prosince roku 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přestože byl jeho zdravotní stav vážný, státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti a poté do internačního tábora v Želivi aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění.
Páter Šuránek byl snad jediným vězněm, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi, které byly spáchány na církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“
Po vykázání z věznice v říjnu roku 1955 si mohl páter Šuránek najít pouze manuální práci. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré nabízené úlevy s odůvodněním: „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest a vyznamenání. Možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával. Tehdy každý znal jeho úděl zapříčiněný světskou nespravedlností. Otec Šuránek se modlil za své nepřátele, odpouštěl jim a laskavě se choval ke každému. Nebylo situace, na níž by nenašel něco pozitivního. Ve všem viděl Boha. Svá utrpení skládal před Pána Ježíše a obětoval je za nová kněžská povolání. Každou kapku potu připodobňoval ke krůpěji Ježíšovy krve. Tím Pánu Ježíši pomáhal nést jeho kříž,“ připomněl v kázání mimo jiné biskup Basler.
Po mši svaté následovala krátká adorace za kněze a na závěr se všichni přítomní přesunuli na přilehlý hřbitov, kde se společně pomodlili u kněžského hrobu, kde bylo po smrti uloženo také tělo P. Antonína Šuránka
Text a foto: Lenka Fojtíková
Fotograf Tomki Němec dnes ve Veselí nad Moravou vzpomínal na výjimečnou spolupráci s Václavem Havlem
Když jsem se dozvěděla, že do Veselí nad Moravou přijede Tomki Němec, dvorní fotograf Václava Havla, bylo mně ihned naprosto jasné, že tam musím být! A podařilo se!
Lubomír Reichsfeld, iniciátor manifestací ve Veselí nad Moravou, vzpomíná na listopad před třiceti lety
Zatímco v Hodoníně bylo ticho, v ulicích Veselí nad Moravou se už demonstrovalo. Na osudové události ve městě vzpomíná iniciátor demonstrací ve Veselí nad Moravou Lubomír Reichsfeld, pozdější člen organizačního týmu budoucího premiéra Václava Klause.
Od vaší manželky Hany jsem se dozvěděla, že jste nejdříve na jaře roku 1989 podepsali petici Několik vět.
V podstatě to začalo koncem jara a pokračovalo začátkem léta. Na tento podpis a dobu mám zásadní vzpomínku, protože jsem poznal charaktery některých Veselanů. Odnesl jsem si z toho velkou zkušenost. Poté, co jsme se ženou petici podepsali, oslovili jsme některé lidi, u kterých jsme předpokládali, že by se mohli přidat. Moje žena tehdy objížděla své známé a já zase moje kamarády a spolupracovníky. Moje zkušenost je taková, že například manželské páry, které se dříve nikdy v ničem neangažovaly, beze slova podepsali. Na druhé straně ale byli lidé, kteří byli stěžejní a mysleli jsme, že se automaticky přidají, ale nepodepsali. Po revoluci přitom právě oni začali zdůrazňovat nabytou svobodu, jak si všechno mohou dovolit, protože je demokracie. Ti mne tehdy velmi zklamali. Moc si ale vážím těch, kdo podepsali a nevěděli, co bude dál, jestli nebudou mít problémy. Velmi si jich vážím. Pamatuji si je všechny, ale nechci po těch letech nikoho jmenovat.
O pár měsíců později bylo podle mých informací v listopadu 1989 Veselí nad Moravou prvním městem na Hodonínsku i Uherskohradišťsku, kde se manifestovalo. Vy jste měl být se svou ženou iniciátorem. Proč? Kde jste se o všem dozvěděli, když ve zprávách zpočátku nebyly žádné informace?
Pátek sedmnáctého listopadu před třiceti lety byl den jako každý jiný. Měli jsme dvě malé děti a seděli jsme doma. Tehdy jsme bydleli v části domu mého tatínka a maminky. Právě tatínek za námi přišel a řekl nám, že si máme pustit Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Tak jsme si to rádio pustili a od té chvíle jsme se na několik měsíců prakticky nezastavili.
Můžete nějak heslovitě vyjmenovat sled událostí následujících dnů?
Kromě toho, že jsme neustále poslouchali zprávy ze zahraničí, jsme už v sobotu po velkém přemýšlení vypracovali seznam asi desítky lidí včetně nás, které jsme chtěli v neděli obejít a vyzvat ke spolupráci. Šlo o už prověřené lidi, kterým jsme důvěřovali. Velkým tahounem tehdy byla moje žena Hanka, která byla vždy velmi razantní člověk. Vrhala se do všeho po hlavě bez strachu a domýšlení následků.
Jak reagovali?
Všude jsme dostali kladnou odpověď. Dohodli jsme se, že se sejdeme v pondělí u nás doma. Od pondělka se náš obývací pokoj stal kanceláří, jídelnou i noclehárnou. Přesto jsme všichni nějakým zázrakem stíhali chodit do práce a plnit si své povinnosti. Moc jsme toho v těch dnech ale samozřejmě nenaspali. Sešli jsme se v pět hodin odpoledne, do sedmi pilovali program a šli na náměstí. V úterý večer jsme byli poprvé venku.
Pamatujete si, jaké bylo počasí, kolik přišlo lidí?
Bylo hnusně. Pršelo a byla strašná zima, že by člověk ani psa ven nevyhnal. Tatínek nás prosil, abychom nikam nechodili. Nebylo se čemu divit, protože měl velmi trpké zkušenosti jak s fašistickým, tak i komunistickým režimem.
Neposlechli jste ho, a přesto šli. Nebáli jste se? Tehdy přece nikdo nevěděl, jak vše dopadne…
Je fakt, že jsme si všichni vzali občanské průkazy a počítali i s možností, že nás zatknou. Musíte si uvědomit, že v té době bylo nějaké shromažďování a protestování proti režimu za hranicemi tehdejších zákonů. První den nás bylo celkem do deseti lidí. U manželů Pospíšilových jsme vyzvedli stolek a židli, Lobo přinesl československou vlajku. Takto vybaveni jsme se hrdě, nebo spíše hrdinně, postavili ke kinu s naším prvním dokumentem odsuzujícím dění na Národní třídě 17. listopadu 1989.
Přidal se k vám někdo? Jaké byly reakce?
Nejdříve nikde nebylo ani živáčka. Utekla asi půlhodina a došel esenbák. Stoupnul si před Hanku, odplivnul si a řekl: „Takováto učitelka učí moje dítě!“ Ale více si nedovolil. Pouze jeho dítě následující dny nepřišlo do školy. Po jeho odchodu jsme si mezi sebou říkali, že je to v pytli, protože všichni mají strach. Po nějaké době se ale z různých stran začali plížit někteří obyvatelé města. První den šlo ale jenom o pár jednotlivců, kteří tu odvahu našli. Mohlo jich být okolo deseti. Přesto nás to obrovsky povzbudilo. Nikoho nechci jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Když už jsme odcházeli, směrem od kulturního domu přicházel tehdejší předseda národního výboru a ptal se nás, o co nám jde. S určitou naivitou jsme mu řekli, že chceme dialog s mocí. Potom jsme šli zase k nám, kde jsme vymýšleli do čtyř do rána program na další den.
Změnila se situace v následujících dnech?
Ve středu jsme zase v sedm večer stáli u kina. Bylo to jiné, protože přišlo několik desítek lidí, ke kterým jsme mluvili. Následující dny počet účastníků neustále rostl. Lidé se osmělovali, protože viděli, že probíhají setkání po celé zemi. To jsme už měli ozvučení setkání. Vše vrcholilo první víkend v pátek a sobotu, kdy přišly snad tři tisíce lidí. Bylo zaplněné celé náměstí od kina až k hotelu Rozkvět. Do města se sjeli lidé ze všech přilehlých obcí, z celého Horňácka. Nějaký pekař přivezl množství čerstvého chleba, které rozdával lidem. Probíhaly proslovy, pouštěla se hudba, nechyběla poezie. Byly to někdy až dojemné chvíle.
Čekali jste to, když se vás tam šla hrstka postavit první den?
My jsme o tom prostě nepřemýšleli a zpočátku ani nemohli mít nějakou představu, jaký budou mít věci vývoj.
Pamatujete si program těchto setkání? Kdo například řečnil?
To bylo každý večer různé. Všechno bylo hodně spontánní. Fakt je ten, že v pátek nebo sobotu byli nachystaní v kině milicionáři, kteří byli připraveni použít na demonstranty zbraně. Čekali jen na rozkaz, že mohou střílet.
Báli jste se?
Ne! Dá se to přirovnat ke stavu ohrožení ve válce, kdy člověk ztratí pud sebezáchovy. Věřili jsme spíš, že si to přece nemohou dovolit. Rozkaz nakonec nedostali, takže se stáhli a odjeli pryč.
Štáb se po nějakém čase z vašeho domu přesunul do prostor CHKO Bílé Karpaty. Je to tak?
Ano, dostali jsme malou kancelář, kde jsme se mohli scházet. Tam jsme vydrželi asi čtrnáct dnů a začali jednat s vedením města, které nám přidělilo velké prostory naproti nádraží.
A to jste pořád chodili do práce?
Chodili. O děti se starali prarodiče. Množili jsme plakáty, děvčata přepisovala texty na strojích. Denně přijížděli lidé z okolních obcí a distribuovali je do místa svého bydliště. Později jsme z Rakouska dostali darem kopírku, takže vše bylo daleko jednodušší.
Před generální stávkou, která byla dvacátého sedmého listopadu, už byl celý region na nohou. Jeli jste také do Prahy?
Ano, část z nás jela do Prahy a někteří jsme zůstali ve Veselí. Do Prahy jsme jeli v následujících dnech asi dvakrát.
Mezi řečníky se ve Veselí měl objevit i herec Josef Somr.
Je to tak. Také tady byl Bolek Polívka, Hana a Petr Ulrychovi a další. To ale bylo až později. Desátého prosince na Den lidských práv jsme zorganizovali řetězový pochod městem. Mohlo nás být okolo tří až tří a půl tisíce lidí. Drželi jsme se všichni za ruce a vyšli od nádraží Komenského ulicí na hlavní a obešli jsme blok obchodů. Zpět jsme se vraceli okolo dnešní Komerční banky a končili před kinem. Jsou z toho fotky.
Jste dnes po třiceti letech spokojený s polistopadovým vývojem?
Hodně lidí je přesvědčeno, že jsme měli být vůči komunistům a celému systému daleko tvrdší. Možná ano, ale to, co jsme všichni chtěli – svobodu, svobodné volby, otevřené hranice, tak to jsme všechno dostali. Z tohoto pohledu spokojený jsem. Stali jsme se členy EU a NATO. Bohužel je v posledních několika letech česká společnost rozdělena, ale základní hodnoty demokracie zůstávají. Mám tisíc výhrad proti Evropské unii a nejsem spokojen s politickou reprezentací země. Nicméně musím respektovat fakt, že byli zvoleni ve svobodných volbách, a proto také nemohu schvalovat snahy „ulice“ to změnit. Také se mně vůbec nelíbí to, co poslední roky probíhá prakticky v celé Evropě.
Co máte konkrétně na mysli?
LGBT, klimatický aktivismus a aktivismus všeho druhu.
Toto ale s polistopadovým vývojem moc spojitost nemá. Tady v těchto věcech jde spíše o celkový vývoj světa.
Ano. To je vývoj celého světa a hlavně západní Evropy zhruba v posledních deseti letech. S tím silně nesouhlasím. Pokud bude vše pokračovat tímto směrem, tak bych v případném referendu hlasoval pro vystoupení z EU.
Proč?
To, co se děje v Evropské unii, už není ani socialismus. To je mnohem horší. Aby mně někdo neustále něco plánoval, vydával neustálé zákazy a nařízení, určoval kvóty a ohrožoval svobodu slova, tak to jsme asi nechtěli. Dnes už v podstatě nesmíte na facebooku napsat svůj názor. Zablokují vás a kdoví, na jakých seznamech opět figurujete. Já jsem už důchodce a nějak dožiji, ale pokud to všechno bude pokračovat, mám velký strach o své děti a vnoučata.
A jak vidíte konkrétně život v České republice?
Myslím si, že obecně platí, že v České republice se dobře žije. Ať už z hlediska bezpečnosti, tak i životní úrovně.
Které politiky byste v polistopadové éře vyzdvihl?
Václav Havel sehrál v období revoluce a několik let po ní obrovskou úlohu. Jistě mu patří velký dík. Nicméně pro mne je to od počátku Václav Klaus. Považuji ho za vynikajícího politika a ekonoma. Z mého pohledu je to prostě fajn člověk. Vím, o čem mluvím, protože jsem pro něj osm let pracoval a měl jsem možnost poznat ho jak po pracovní, tak i osobní stránce.
Lenka Fojtíková
Historické snímky z osudových dnů v listopadu 1989 ve Veselí nad Moravou ze svého rodinného archivu zapůjčili manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Autory snímků jsou zřejmě veselští fotografové František Šíma a Josef Žajdlík.
Dnešní Dušičková pouť na Svatém Antonínku obrazem
Dušičková pouť na Svatém Antonínku ukončila už tradičně letošní poutní sezonu. Po mši svaté, kterou sloužil P. Antonín Bachan z Hluku, následovala venku Křížová cesta.
P. Antonín Bachan z Hluku ve svém kázání mimo jiné řekl: „Před pár dny jsem zpovídal v jedné farnosti, kde prožívají misie. Jeden z misionářů si posteskl, že ač je to blízko Velehradu, tak to oslovuje jen málo lidí, jak jsou tvrdí. Možná už ani mnozí lidé nepotřebují slyšet Boží slovo, které nám sem do míst Velké Moravy přinesli ve srozumitelném jazyce Cyril s Metodějem.
Stará generace často zklamala, což je výsledkem ubývání návštěvníků kostelů i na Slovácku. Co s tím? Víte, napadla mne slova kardinála Duky, která zazněla při pohřbu Karla Gotta. Řekl: „Lidé zapomněli na majestát Hospodinův. Každý z nás ať věřící nebo nevěřící jednou před tento majestát předstoupí.“
Často tady ve farnostech zdůrazňuji jednu důležitou věc, kterou se místní kněží bojí možná říct, aby v jejich farnostech nebyla revoluce. Je tady hodně tradice a zvyků. Člověk to vidí okolo prvního svatého přijímání. A říkám znovu, že tady zklamali a klamou rodiče. Nejenom při křtu, kdy slíbili, že budou děti vychovávat ve víře. Při křtu zazní zásadní otázka, jestli jsou ochotni vychovávat své děti ve víře a být jim příkladem. Kdyby řekli, že ne, tak pan farář končí, protože bez tohoto slibu rodičů nemůže jejich děti pokřtít. Že je budou vychovávat ve víře, že jim budou dávat dobrý příklad, že je povedou cestou víry. To neřekli před kněze a nějakým kmotrem. To slíbili před Bohem! Nechtěl bych být před majestátem Hospodinovým v jejich kůži až se bude ptát: „Co jsi udělal s tím dítětem, když jsi slíbil, že ho povedeš, že mu budeš dávat dobrý příklad?“
A po svatém přijímání, kdy bylo plno slávy, všichni byli v krojích, nazdobené byly snad i kandelábry a já nevím, co všechno, tak další neděli přijdou do kostela na mši svatou ze třiceti dětí jen tři. To není chyba dětí! To je chyba rodičů! Za ně se musíme modlit! Za jejich obrácení a záchranu těchto rodin. Protože slova, co jsme slyšeli v evangeliu, vybízí nás živé, abychom byli připraveni, protože nevíme, kdy přijde Pán.
Kolik je dnes náhlých úmrtí! Minulý týden jsem byl na západě země. Dvaašedesátiletého muže plného síly si Pán povolal během čtrnácti dnů. Tak rychlý průběh měla jeho rakovina. A to nemluvím o náhlých tragických úmrtích při autohaváriích.
My jsme často zatemnění hmotou, penězi, kdy lítáme a chvátáme. Z práce a mnohé další činnosti jsme si udělali peklo. Pořád máme málo a tím jsou zasaženy naše rodiny! To se netýká jen někoho. To se týká nás všech!
Jeden z misionářů kladl důraz na to, co je nejdůležitější v našich životech. A tou by měla být snaha po věčnosti! My musíme vyprošovat věčnost sobě i našim blízkým! To je to nejdůležitější v dnešní době!
Často vzpomínám na jednu babičku, která mně říkávala: „Já mám hodné děti!“ Ale ty ji přivezly na mši svatou jednou za měsíc, i když jim dala na benzín, protože se jim bála častěji říct. „Já mám hodné děti! Ty mají všechno!“ „A kam chodí do kostela?“ ptal jsem se. „Víte, oni nemají čas,“ odpovídala. Takových je! Nemají čas! A budou mít čas umřít? Budou mít čas si dát do pořádku své věci, aby odcházeli připraveni a smířeni?
To je modlitba, na kterou zapomínáme: „Pane, od náhlé a nenadále smrti ochraňuj mě a pomoz mi, abych byl připraven na odchod a setkání s tebou!“ To je milost šťastné smrti a právě za to se musíme modlit! A ten misionář říkal: „Toto je nejdůležitější, za co se máme modlit za své děti a vnoučata! Ne, aby měly patnáct baráků a auta, aby se při dědictví všichni pohádali a do konce života spolu potom nemluvili! A to se děje…
Pane, dej nám světlo! My vyprošujeme světlo věčného života zemřelým, ale na sebe zapomínáme… Potřebujeme světlo Ducha svatého, aby v nás zářilo! Víte, v dnešní době a právě v tomto čase zaznívá, že se lidé se svými blízkými už vůbec neloučí. To je doslova hrůza a odlidštění! Kam jsme v lidskosti dospěli. Ve velkých městech a zvlášť na západě naší země je to už hodně rozšířené. Bohu díky, že tady na Slovácku ještě ne! I křesťané, ale si neuvědomují, co je katolický pohřeb a tím je pohřeb do země. Správný způsob pohřbu je do země. Jsou případy, kdy to technicky nejde, ale to jsou výjimky.
Vyprošujme si milosti, abychom i tyto dny, kdy budeme opět chodit na hřbitovy a hroby svých blízkých, tam jen neuklidili, nedali parádu za spoustu tisíc, ale nezapomínali přitom na modlitbu za zemřelé!
Víte, já jdu na hřbitov třeba i bez svíčky, ale jdu se tam pomodlit za zemřelé. Oni už jsou před tváří Boží. Chodím tam vyprošovat pro sebe i ostatní živé, aby se za nás zemřelí přimlouvali. Budeme prožívat svátek Všech svatých. To nejsou jen ti, kdo byli oficiálně svatořečeni, ale je tam i spousta duší z našich rodin.
Tři měsíce jsem teď doprovázel jednu umírající ženu. Prožívala náročnou křížovou cestu. Pro mne to bylo vždy osobní setkávání nejen s ní, ale s trpícím Kristem v této ženě. Úplně jsem tam prožíval Kristovu přítomnost a jeho utrpení. Bolest utrpení má veliký význam. Vždyť Kristus nikomu z nás neslíbil, abychom uvěřili, protože potom budeme zbaveni všech bolestí, utrpení a nesnází. Mnozí křesťané to ale takto bohužel berou. Potom řeknou: „Celý život chodím do kostela a potom se stane toto…“
Víra v Krista je cesta zkoušek. On nás skrze všechny bolesti a utrpení vyučuje. Kéž bychom to takto brali a sobě i všem našim blízkým vyprošovali světlo, abychom byli dnes a denně připraveni setkat se s Bohem tváří v tvář, aby byl náš odchod z tohoto světa šťastným, abychom neplakali jen nad svými blízkými, ale uvědomovali si, že život smrtí nekončí. A oni, pokud prošli životem a křížovou cestou, se mají lépe než my všichni dohromady. A tak Pane, děkujeme ti za toto setkání a tvé slovo, které nás učí počítat s tebou v každém okamžiku a učit se být připraven na setkání s tebou tváří v tvář. Amen!“
Foto, přepis a úprava mluveného textu: Lenka Fojtíková
Kniha OTCEM PRO KAŽDÉHO, životní příběh Eliase Velly je už v prodeji!
Minulou středu (16. 10. 2019) jsem prožívala obrovskou radost. Po usilovné práci jsem konečně v rukou držela životopisnou knihu věnovanou P. Eliasovi Vellovi. Nese název OTCEM PRO KAŽDÉHO s podtitulem Životní příběh Eliase Velly. Rozhovory vedl misionář Václav Čáp. O jazykovou úpravu textu a korektury se postarala Kateřina Jagošová z Hodonína, odbornou konzultantkou byla vystudovaná genetička a teoložka Jana Ungerová.
V prvním bloku čtenáři najdou spoustu historických fotek P. Eliase od jeho útlého dětství přes studia, kněžské svěcení a jeho první krůčky ve službě kněze. V druhé části jsou na fotografiích zachyceny jeho časté návštěvy České republiky i Slovenska.
Mám velkou radost, že je většina z mého soukromého archivu, kdy se mně snímky podařilo zachytit sedmnáct let Eliasova působení v prostoru bývalého Československa. Kniha je k dostání za 300 Kč. A zájemci si ji mohou objednat u Václava Čápa na e-mailové adrese: vacapcz@volny.cz
Kdo by se chtěl s autorem knihy setkat osobně, může 2. 11. 2019 přijet do Koclířova u Svitav, kde se v centru Fatimského apoštolátu České republiky uskuteční první představení této výjimečné knihy. Nebude chybět beseda s autorem a podrobnostmi o tom, jak se k jejímu napsání dostal a jak trnitá cesta následovala než se ocitla v rukou čtenářů.
Vzpomínka na setkání s Karlem Gottem v Hodoníně
Jen jednou jsem měla tu možnost setkat se coby novinářka osobně s Karlem Gottem, se kterým se dnes naše země loučí. Bylo to v březnu roku 2006 v Hodoníně. Ve vzpomínkách ho mám uchovaného jako absolutně nenamyšleného člověka, který byl ke všem novinářům vstřícný a ochotně odpovídal na jejich otázky.
Navždy mně zůstane uchovaný v paměti jako profík, se kterým byla radost se setkat a pracovat…
Spousta lidí v posledních dnech řešila, jestli měl, nebo neměl mít státní pohřeb se všemi poctami s tím spojenými. Připomínali jeho přešlapy a zdůvodňovali, proč by to tak být nemělo. Trefně to dnes při zádušní mši svaté v katedrále sv. Víta na Pražském hradě řekl kardinál Dominik Duka: „Nesuďte, abyste jednou nebyli sami souzeni..“
Mne osobně se po mši svaté hodně dotkla krátká promluva přednosty první interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze profesora Marka Trněného. Populárního zpěváka v posledních letech léčil a ke konci života mu na jeho přání předčítal žalmy. Je zajímavé, že na tento proslov téměř všechna média nějak zapomněla. Lékař na rozloučenou Karlovi Gottovi v katedrále přečetl Žalm 139:
Pro předního zpěváka. Davidův, žalm . Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě . Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo , kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal . Jak si vážím divů , které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou. Kéž bys, Bože, skolil svévolníka. Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev! Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci. Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé. Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!
Odpočinutí lehké, dej mu Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá ve svatém pokoji…
(Bez všech dalších zbytečných keců novinářů a nejrůznějších všeználků z davu…)
Text a foto: Lenka Fojtíková
Přednáška irského kněze P. Pata Collinse o empatii
V rámci misijního programu, který se od 30. září do 4. října uskutečnil v Uherském Hradišti, promluvil irský kněz P. Pat Collins C.M. také k pracovníkům Charity Uherské Hradiště. Ve své přednášce se zaměřil na empatii, která je tak důležitá v doprovázející službě. Přednáška se uskutečnila na uherskohradišťské faře 4. října.
Ve Starém zákoně je něco, co nazýváme stříbrným pravidlem. Nacházíme to v knize Job: „Nedělej druhým to, co bys nechtěl, aby dělali tobě.“ Toto učení se nachází ve většině náboženstvích a filozofiích na světě.
V Novém zákoně nacházíme to, co nazýváme zlatým pravidlem. Apoštol Matouš říká (7, 12): „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. V tom je celý zákon i proroci.“
Tento princip najdeme ve většině náboženstvích a také v některých filozofických systémech světa. Je velmi jasný: Jednej s druhými tak, jak chceš, aby jednali s tebou.
Jeden biblický znalec řekl, že právě toto Ježíšovo učeni je asi nejvíce známé. Je to hora Everest morálního učení. Lidé mezi sebou hodně hovoří o lásce a já jsem někdy pokoušen se jich zeptat, co tím myslí. Častokrát máme sentimentální vnímání lásky. Navrhl bych, aby podstatou lásky bylo právě toto zlaté pravidlo: Jednat s druhými tak, jak bychom chtěli, aby jednali s námi.
Když se nad tím zamyslíme, má zlaté pravidlo dva základní prvky. Abych mohl žít, musím mít dobrou vůli. To znamená, že toužím o to nejlepší pro druhého člověka. Pro nás, kteří jsme katolíky, je zajímavé si přečíst Tomáše Akvinského, který je jedním z největších teologů. On si samozřejmě klade otázku o podstatě lásky.
Překvapuje mne, i když by nemělo, kdy říká, že láska je dobročinnost – dobrá vůle, kdy toužím po tom nejlepším pro druhého. Například matka chce pro své dítě to nejlepší, zamilovaný chce to nejlepší pro svého partnera, vojáci, kteří společně bojují ve válce, si navzájem pomáhají tím, že chtějí to nejlepší pro druhého. Toto je v jakékoliv lásce: Chci pro tebe to nejlepší. Když se ale nad tím zamyslíme, zjistíme, že to nejlepší je pro každého něco jiného, protože jsme všichni odlišní.
Já jsem sedmdesátiletý muž a žiji v celibátu. To, po čem toužím, se bude velmi lišit od mladé ženy, která má něco málo přes dvacet let a je vdaná. Osobně jsem úplně posedlý motorkami. Celý život jsem měl aspoň nějakou jednu motorku. Určitě je nesmyslem dát jako dárek mé dvaatřicetileté neteři časopis o motorkách. Ona se o nějaké motorky vůbec nezajímá. Vidíme, že zlaté pravidlo nesmí být vysvětlováno doslovně. Já bych byl šťastný, kdyby mně moje neteř dala tlustou knihu o motorkách, protože by to ukázalo, že ví o mém zájmu. Jednala by se mnou, jak si přeji. Abych ji ukázal dobrou vůli a chtěl pro ni to nejlepší, musím vědět, co prožívá, po čem touží, nač myslí. Vzniká tak samozřejmě otázka, jak to poznám. Klíčem poznání, po čem ten druhý touží, je empatie.
Nevím, jestli znáte kořen tohoto slova, ale pochází z řečtiny. Je to relativně mladé slovo. Vzniklo v devatenáctém století. Doslovně znamená, že jsem schopný se vcítit do tvých pocitů. Jinými slovy lze říct, že mohu vnímat to, co prožíváš. Mě vždy udivuje, že je to jedna z takových tajemných schopností, které člověk má. Že můžeme docela přesně vstoupit do vnitřních zkušeností lidí. V lidských vztazích je právě empatie skvělá hodnota.
Empatie z psychologického pohledu
Můžeme si empatii popsat z psychologického pohledu. Je to schopnost vstoupit a pochopit svět jiného člověka. Přenášet toto chápání na druhého člověka. V této definici chci poukázat na dvě věci. Empatie neznamená jenom vnímat pocity druhého, ale znamená to, že to děláme chápajícím způsobem. Jinými slovy lze říct: „Vím, proč se takto cítíš.“
Pokud se setkáte s dobrým poradcem nebo psychoterapeutem, někteří mají tuto skvělou, hlubokou schopnost. Máte pocit, že mají rentgenové oči, které vás prohlédnou skrz naskrz.
Nejenom, že máte pocit, že ví, co prožíváte, ale zároveň máte pocit, že ví, proč to prožíváte. Matka Tereza z Kalkaty často říkávala, že se máme navzájem milovat. Ale obvykle potom upřesňovala kvalitu této lásky. Říkala, že my potřebujeme chápající lásku. Jinými slovy: Já tě chápu a jednám vůči tobě milujícím způsobem.
V druhé části definice se říká, že nejenom jsme schopni vstoupit do zkušenosti druhého, ale také mu dát najevo, že jsme schopni mu toto pochopení dát najevo. Jinými slovy: při poradenství jste například schopni zrcadlit pocity, které vnímáte u druhého. Tím, že mu ukazujete, že chápete, proč se takto cítí. Dobrý poradce má tuto schopnost. Je to velmi povzbuzující a ujišťující, si člověk uvědomí, že dotyčný ví, o čem mluvím a co prožívám.
Pět ingrediencí empatie
Vzpomínám si, že když jsem psal malou knížečku o empatii, tak jsem si sedl a přemýšlel jsem, jaké jsou hlavní ingredience empatie. Viděl jsem pět prvků:
1. Okamžik po okamžiku jsem schopný vnímat, co emocionálně prožíváš.
2. Mám pocit a vnímám, proč se takto cítíš. Toto je velké téma a dnes na to nemáme čas více rozebrat. Pokud hovoříte s psychoterapeutem, tak je tento bod velmi důležitý. Víme, že naše pocity záleží na našich zkušenostech v minulosti. Pocity jsou vyvolané našimi postoji, přesvědčeními a hodnotami. Je dobré si uvědomit, že každý má jiné pocity. Proto to vyžaduje velmi pozorné vnímání, proč se člověk takto cítí. Z křesťanského pohledu mohu říct, že Duch svatým nám pomáhá pochopit druhého.
3. Lidé, kteří mají tuto schopnost empatie, jsou schopni se naladit na to, co druhý prožívá, aniž by ho soudili nebo odsoudili.
4. Jsou schopni zrcadlit to, co slyšeli. Například žena vypráví o důsledcích smrti své matky. Ten, kdo naslouchá a má tuto empatii, řekne: „Vy se nyní tedy cítíte velmi osamělá a zranitelná.“ Vlastně tak shrnuje, co žena vyprávěla. Je to velmi povzbuzující, protože dotyčný vidí, že mu někdo naslouchá a vnímá, co prožívá a rozumí mu v jeho situaci. To je velmi povzbuzující a ujišťující.
5. Lidé s empatií nesdílí pocity s druhými. Pokud sdílíte pocity s druhými lidmi, jak bychom to pojmenovali? Sympatii! Jedná se o slovo z řečtiny a znamená soucítit s druhým. Pokud vyučujete lidi, kteří budou v pečující roli, kam patří například lékaři, zdravotní sestry, psychologové, psychiatři i duchovní průvodci, tak jim vždy říkáme, že tam nejsou, aby s lidmi prožívali jejich pocity. Protože pokud tak budou dělat, stanou se součástí problémů druhých. Jsou tam ale proto, aby k nim byli empatičtí.
Uvedu příklad. Pokud žena mluví o svém velmi zneužívajícím manželovi a zjistí, že je jí manžel také nevěrný a vyjadřuje svůj vztek slovy: „Ten bastard, jak se ke mně chová?“ A potom třeba řekne: „Všichni muži jsou darebáci! Nemůžeš se na nikoho spolehnout! Zneužívají a využívají poté, co jste jim důvěřovali a dali jim své srdce!“
Pokud jí naslouchá nějaká žena se sympatií, začne jí přizvukovat: „Máš pravdu! Nemůžeš důvěřovat nikomu! Žádnému muži! Jen je vyhodit. Pojďme do baru a tam se napijme, aby žal odešel a budeme nadávat na všechny muže!“
Zamysleme se nyní nad zdravotní sestrou v nemocnici. Přijde tam velmi nemocný starý muž. Zdravotní sestra se o něj musí starat, mluví s ním, začíná ho mít ráda. On s ní sdílí svůj životní příběh. Může začít mít soucit vůči pacientovi. Co se stane, když tento muž zemře? Začne prožívat žal, jako kdyby zemřel její dědeček. Zdravotní sestra ale nemůže být emocionálně zapojená do života všech pacientů, protože jinak vyhoří. Může být ale empatická. Pokud se starým mužem hovoří, může chápat to, jak se cítí, ale když potom přijde domů, tak by už o něm neměla přemýšlet. Může ji mrzet, když zemře, ale ne způsobem jako v případě, kdyby měli hluboký rodinný vztah.
Myslím si, že jedna z hlavních příčin vyhoření v pomáhající službě je, že soucítíme, místo abychom byli vnímaví. Lidé, kteří prochází vyhořením, uvědomí si svou chybu, že se příliš zapojili do pocitů svých klientů.
Rozlišovat a uznávat hranice
Pokud jste v pomáhající profesi, jedna z výborných schopností, kterou byste měli mít, rozpoznávat a uznávat hranice. S lidmi, se kterými jednáte, nejsou vaši přátelé, členové rodiny, ale jsou to klienti. Je zde správný způsob, jak jednat s klienty. Není to žádný cynický postoj, ale jiná forma lásky. Zjistil jsem, že lidé, kteří pracují v pomáhajících profesích, mají velmi vágní smysl pro hranice. Samozřejmě, že empatie má dobrý vliv na vztahy. Když se nějaký člověk cítí izolovaný a opuštěný kvůli utrpení, kterým prochází, tak někdo, kdo má schopnost empatie, může ukončit tento pocit osamělosti. Třeba nemůže udělat nic praktického, aby změnil situaci, protože pokud je zde hluboký žal kvůli smrti člověka, tak ho asi nevzkřísí, ale je velkou pomocí, pokud mu někdo řekne, že chápe, čím prochází. Ten druhý vnímá jeho pochopení a získá často vnitřní sílu, aby pokračoval. Myslím si, že právě v takových případech je empatie nádhernou věcí.
Soucit
Kdybychom si položili otázku, co znamená soucit, je to empatie pro trpící lidi. Víme, že skoro každý trpí tím či oním způsobem. Je zde hluboká potřeba po tomto druhu soucitu. Další dobrý důsledek empatie spočívá v tom, že když přijmete druhé takoví, jací jsou a chápete jejich okolnosti, zvýšíte jim obvykle sebeúctu.
Empatie nás uschopňuje správně reagovat
Empatie nás také připravuje správně reagovat na druhého člověka. To znamená, že budu správně reagovat na emocionálni rovině. Pokud bude potřeba udělat něco konkrétního, jsem schopný to udělat správným způsobem. Empatie mne uschopňuje správně reagovat. To, co bude vhodné pro jednoho člověka, nemusí být vhodné pro druhého. Znamená to, že se nalaďujeme na každou jednotlivou situaci.
Překážky k empatii
Musím ale se smutkem říci, že empatie se nedostává… Řekl bych, že je velmi málo lidí, kteří mají tento dar a jsou v tom dobří. Když se nad tím zamyslíme, můžeme si říct, jaké jsou překážky empatií? Jedna překážka, která brání lidem, aby byli empatičtí, je, že mají nevyřešené emocionální, životní problémy. Nazývám to bolest zubů srdce. Pokud mne bolí zub a vy mně začnete vyprávět o včerejším snu, který jste prožili, tak co si myslíte? Kam upřu svou pozornost? Kde seženu aspirin… Ale představte si, že máte trvalou emoční bolest, máte spoustu nevyřešených vlastních emočních problémů častokrát ještě z dětství. Zkušenosti druhých lidí vás potom ohrožují, protože vám připomínají vlastní problémy, které nejste schopni vyřešit. Zjistíte, že je potom takový člověk místo empatický, apatický a tedy bez citu. Tito lidé se budou soustředit na fakta a ne na pocity.
Dám příklad. Žena vypráví o svém manželovi, který dlouhou dobu trpěl rakovinou a minulý týden zemřel. Člověk, který se bude soustředit na fakta a ne na pocity, položí otázku, který den zemřel. Je to sice skutečnost, ale je naprosto nevhodné se takto zeptat. Koho zajímá den, kdy zemřel? Ona je vnitřně zničená, protože její manžel po dlouhé době, kdy bojoval s rakovinou, zemřel. Toto bývá často chyba mužů. Místo, aby se naladili na emocionální oblast, soustředí se na fakta a pokouší se přijít s nějakým řešením. Tady ale bohužel žádné řešení není. Naslouchej ji! Nejsme tady od toho, abychom vyřešil problém, protože ho nemůžeme vyřešit. To je apatický přístup a obvykle je zakořeněný ve strachu.
Obracení pozornosti na sebe Další překážkou je to, co psychologové nazývají nadměrné soustředění na sebe. Je to efekt bumerangu. I když nasloucháte druhým lidem, převracíte v rozhovoru pozornost na sebe. Vraťme se k situaci hlubokého žalu ženy, která vypráví o nedávném úmrtí manžela, který trpěl rakovinou. Ten, kdo naslouchá, se zeptá: „Jak se cítíte?“ A ona odpoví: „V tomto okamžiku jsou mé pocity utlumené.“ Pokouší se ale vyjádřit své pocity. A ten, co naslouchá, říká: „Přesně vím, jak se cítíš. Před třemi lety mně zemřela na rakovinu teta…“ O deset minut později ještě stále hovoří o své tetě… Já vím, že dotyčný měl dobrou vůli, ale bohužel je to bumerang, který se vrací. Tvůj příběh ve mně vzbudí vzpomínku na mé bolestné události. Místo, abych naslouchal druhému, naslouchám sám sobě. A co je ještě horší, žádám nepřímo, aby mně měl ten druhý naslouchal…
Myslím, že každý z nás prožil zkušenost, kdy jsme chtěli od druhého prožít empatii a najednou zjistíme, že hovoří o sobě. V takových situacích chci zařvat: „Prosím tě odejdi! Toto naprosto nepotřebuji! Je to, jako bys mně dělal díru do hlavy!“ Samozřejmě, že druhý člověk nemá zlý úmysl, ale naprosto postrádá empatii. Jsou pohlceni do sebe.
Další důvod, proč lidé nemají empatii, je, že nejsou v kontaktu se svými vlastními pocity. Pokud si neuvědomuješ své vlastní pocity, tak nejsi schopný naladit se na pocity druhých lidí. Někteří lidé zase naslouchají velmi moralisticky. Poznáte to podle toho, jak odpovídají. Předpokládám, že mají dobrý úmysl. Například to zjistíte, když říkají: „Kdybych byl ve tvé situaci, tak bych udělal to či ono. Říkají to v tónu povinnosti – musíš. Mezi řádky lze vyčíst slova: „Kdybys byl jiný, tak by se to nestalo…“ Je to určitá forma odmítnutí. To nikomu nepomůže.
Naslouchání skrze filtry předsudků
Další problém spočívá v tom, že lidem nasloucháme skrze filtry našich předsudků. Možná mohou být sexuální, náboženské či rasové. Máme svou typickou představu, jak mají lidé vypadat. Mohu se například bavit s homosexuálem a mám určitou představu, jak má vypadat homosexuál. Místo abych skutečně slyšel, co opravdu říká, naslouchám mu skrze filtr mé představy o homosexuálech.
Růst v empatii T
o nás přivádí k velmi podstatnému bodu. Empatie je trvalé volání k obrácení. Protože ve světle reality jsem volán, abych neustále přehodnocoval svůj způsob přemýšlení. Lidé se s empatií neustále proměňují ve světle zkušeností. Myslím si, že je to hluboce náboženská zkušenost. Vytváří to v nás neustálou proměnu toho, kým jsme, jak máme růst v empatii, růst v sebeuvědomování se, protože nemůžeš dát druhému to, co sám nemáš. Uč se, jak máš reflektovat principiální pocity, které vnímáš u druhého člověka.
Empatie a řeč těla
Být dobrý v empatii, znamená být dobrý v četbě řeči těla, protože pětaosmdesát procent naší komunikace je neverbální. Někteří lidé se jen soustředí na to, co druzí říkají, ale lidé s pravou empatií vidí také řeč těla, a tak vnímají pocity druhého. Člověk může dokonce lhát a říkat, že cítí v určité situaci sebedůvěru, ale jejich tělo říká pravý opak. Dobrý poradce toto vše vnímá. Máme se učit poznávat řeč těla a chápat ji. Američtí indiáni mají rčení, že abychom opravdu chápali jinou lidskou bytost, musíme nejdříve kráčet míli v jejich mokasínech. A to je pravda. Můžeme to vyjádřit trochu vážněji, jak to říkala významná židovská filosofka Simone Weilová. Byla to Francouzka, jedna z mých hrdinek a říkala: „Láska vůči svému bližnímu ve své plnosti znamená schopnost vyjádřit to, co člověk prožívá, čím prochází. Téměř většina těch, co si myslí, že mají tuto schopnost, ji vlastně nemají.“
„Kdybych k tomu měl dodat něco ze svého postoje, tak toto: Chtěl bych mít tuto schopnost,“ uzavřel svou přednášku pro pracovníky charity P. Pat Collins.
Přednášku překládal Václav Čáp
Přepis a foto: Lenka Fojtíková
P. Pat Collins: Díky novým technologiím se lidem zkracuje schopnost soustředit se
Od 30. září do 4. října 2019 se v Uherském Hradišti uskutečnily misie s názvem NEBOJTE SE, VYJDĚTE. Během pěti dnů byly na programu přednášky pro širokou veřejnost, pracovníky charity i studenty. Nechybělo praktické vyučování, svědectví lidí, kteří poznali Krista, přímluvné modlitby, adorace a slavení mší svatých. Hlavním hostem byl katolický kněz z Kongregace misionářů sv. Vincenta z Pauly, univerzitní profesor, spisovatel a evangelizátor v jedné osobě, P. Pat Collins z Irska. Tento vzácný muž byl po ukončení misií ochotný věnovat svůj čas našemu společnému rozhovoru o proměnách světa v posledních desetiletích. Rozhovor tlumočila katolická misionářka Jana Ungerová z Brna, která vystudovala genetiku a teologii, ráda píše, tančí flamenco a hraje pantomimu.
Dlouhé roky cestujete do zahraničí. Za tu dobu jste měl možnost poznat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích změnil?
Co vidím jako velmi zřetelné, je sekularizace západního světa. Potvrzuje se to v každé zemi. Je to vidět dokonce i ve Spojených státech, které působily dojmem, že budou v tomto výjimkou. Křesťanské církve mají těžkosti, protože jim ubývá členů. Týká se to katolíků i protestantů. Na začátku roku 2003 vydal papež Jan Pavel II. dokument Církev v Evropě, ve kterém mluvil o „tiché apostazi“, což je odklon lidí od křesťanství na celém kontinentu. Když cestuji, vidím, že tomu tak doopravdy je. Myslel jsem, že Sicílie bude výjimkou. Když jsem ale mluvil s kardinálem v Palermu, ptal jsem se ho, kolik lidí v diecézi chodí do kostela. Zjistil jsem, že ty počty nejsou příliš vysoké. Pokud si dobře vzpomínám, šlo zhruba o deset procent.
Navzdory tomu, co říkáte, souhlasíte s názorem, že žijeme v době Ducha svatého?
Bezpochyby! Učil jsem psychologii náboženství a je velký rozdíl mezi náboženstvím s vnitřními motivy a kulturními motivy. Lidé s vnějšími motivy se budou věnovat náboženství, pokud z toho budou něco mít. Ti, kdo mají vnitřní motivaci, se ptají, co mohou Bohu nabídnout. Řekl bych, že ti druzí jsou v menšině. Od náboženství odpadají spíše ti, kdo měli vnější motivaci. Podle papežského kazatele Raniera Cantalamessy jsou pokřtění v Evropě spíše deisté, nikoliv křesťané. Mají určité povědomí, že existuje Bůh a nějaký posmrtný život. Neprožívají ale osobní vztah s Ježíšem. Mnozí z těchto lidí patří mezi ty, kteří odcházejí. Církev vidí čím dál víc jako své hlavní poslání, aby lidé měli osobní vztah s Ježíšem. Týká se to i lidí, kteří chodí do kostela. Těm musíme pomoci, aby nejen něco o Ježíši věděli, ale měli s ním osobní vztah. Zajímavé je, že všude v Evropě nalezneme skupiny lidí, kteří hoří pro Ježíše a osobně ho znají. Pokud budou schopni předat to, co mají, ostatním, jsou obrovskou nadějí do budoucna.
Myslíte si, že byla dobrá snaha o sjednocení Evropy prostřednictvím Evropské unie (dále EU)? Je pro vás EU čitelná?
Z křesťanského úhlu pohledu bych řekl, že sjednocení je lepší než rozdělení. Víme, že jsme zažili dvě světové války, které začaly v Evropě. Mám za to, že Evropská unie byla trošku idealistickou a odvážnou snahou, jak předejít další podobné válce. Myslím si, že EU je vlastně dobrý nápad. Důkazem je i to, že byl od té doby mír. Je tu ale druhá stránka věci. Evropská unie jako taková nebere v úvahu vliv křesťanství. Jeho roli, nejen v celku, ale i v jednotlivých národech. Před pár lety se uvažovalo o ústavě pro všechny členské státy EU a nebyla tam ani zmínka o Bohu či o křesťanském dědictví. Připadá mi to jako úmyslné smazání křesťanské minulosti a nastolení zcela světského modelu. Není to moc pěkný obraz Evropy…
Může neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnou do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny už o dvě generace dříve například v Anglii, Francii a Německu, kde se nyní děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?
Je to obrovský problém a odpověď není snadná. Přicházejí dva druhy migrantů. Lidé, kteří utíkají z těch nejhorších podmínek ve své zemi, kde zuří války či politický útlak. Evropa jako bohatý kontinent by měla udělat všechno, aby přijala ty, kdo opravdu utíkají z nebezpečných situací. Také ale víme, že existují ekonomičtí migranti, což je úplně jiná skupina. Možná jsem příliš konzervativní, ale myslím si, že těm by se nemělo dostat přijetí automaticky. Každá země by měla mít právo regulovat počet přistěhovalců, protože každá země má jiné možnosti nabídky vzdělání, bydlení, sociálního zabezpečení či lékařské péče. Kromě toho mnozí z těch, kdo do Evropy přicházejí, nepřijímají evropskou kulturu, což je další komplikace. Zdá se mi například úplně šílené, že některé země přijímají obrovské množství muslimů!
Proč?
Dle mého mínění je zločin, když se tito lidé obrátí proti kultuře země, která je přijala. Sice pouze menšina je radikalizovaná a chová se násilně, ale musíme se naučit, jak s tím zacházet, jak to mít pod kontrolou. Nedá se všem měřit stejnou měrou, protože většina muslimů pravděpodobně budou pokojní lidé. Přál bych si ale, aby právě tito lidé pozvedli hlas proti muslimům, kteří působí těžkosti a chovají se násilně. Mám dojem, že slyšet nejsou.
Migranti, kteří v poslední době míří do Evropy, se většinou nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě hájí svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?
Myslím si, že toto nebezpečí rozhodně hrozí. Před pár lety jsem četl knihu britského sociologa Richarda Jenkinse. Píše v ní, že pokud je deset procent lidí pevně přesvědčeno, že něco chtějí, jsou schopni převálcovat apatický zbytek společnosti. Pokud je porodnost imigrantů vyšší než u původní populace, což je, budou mít čím dál vyšší zastoupení ve společnosti a půjde to rychle. Protože se Evropa z velké části odklonila od křesťanství, nemá žádné velké přesvědčení o ničem. Existuje tady proto liberální demokracie, což znamená, že si každý vlastně dělá, co chce. Toto není žádná síla proti lidem, kteří jsou pevně přesvědčeni o tom, co chtějí. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby během dvou generací bylo v různých zemích Evropy zavedeno právo šaría.
Podle čeho tak usuzujete?
Možná je to jen můj předsudek, ale pokud jsou muslimové v menšině, tak nic až tak velmi neprosazují. Jakmile ale ve společnosti vytvoří většinu, zcela jasně dávají najevo, že si věci udělají podle svých představ. Týká se to různých praktických záležitostí, které jsou nám v Evropě cizí.
Například?
V západní Evropě mají ženy velmi liberální postavení. Nepovažuji za nic pěkného, jak se k ženám chovají v mnoha muslimských zemích. Spousta hodnot, které v muslimských zemích fungují, nemá s námi nic společného. Například ukamenovat k smrti někoho, kdo se dopustil cizoložství. K lidským právům se v muslimských zemích také stavějí úplně jinak. Pokud by měli většinu v Evropě, pravděpodobně by to chtěli zavést i tady.
Toto nebezpečí tedy hrozí, pokud nadále poroste jejich populační křivka a začnou tvořit zákony…
Ano, pokud budou ve většině, vznikne velký nátlak, aby se tyto zákony prosadily. Já toho o islámu zase až tak moc nevím, ale je zřejmé, že to není tolerantní náboženství. Stačí se podívat do Saudské Arábie, kde leží Mekka, kde se vedou ostré spory o to, zda ženám bude dovoleno řídit auto. Nebo už zmíněné kamenování. Jsem si opravdu dobře vědom toho, že mezi muslimy je mnoho dobrých lidí. Ti říkají, že tyto věci rovněž nechtějí. Nedávají to ale najevo tak, aby byl jejich hlas slyšet. Asi je obecně známo, že nejvíce pronásledované náboženství na světě je v současné době křesťanství. Je smutné, že většina pronásledování pochází od muslimů, což nebudí zrovna velkou důvěru.
Vidíte z této situace cestu ven?
Nevidím žádné laciné a snadné řešení. Některé země v Evropě, například Maďarsko, Polsko a Česká republika, si kladou otázku, zda mají muslimům povolit vstup do svých zemí. Říkají: My jsme křesťanská civilizace a nechceme, aby zde tyto vlivy působily. Ve Švédsku a Německu se naopak chovají mnohem liberálněji. Přijímají muslimy ve velkém množství. Je docela zajímavé, že se k tomu katolická církev na nejvyšší úrovni nevyjadřuje. Maximálně se řekne, že musíme být otevření k lidem a pomoct těm, kdo jsou v nouzi, nezávisle na jejich náboženství. Na jednu stranu máme být tedy co nejotevřenější, ale na druhou stranu si myslím, že je naprosto v pořádku, když stanovíme hranice.
Za čtyřiasedmdesát let vašeho života se svět velmi proměnil například v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve vaší službě kněze? Změnily se s vývojem techniky problémy lidí?
Celkově vzato je rozvoj dobrý a potřebný. Je to ukázka lidské inteligence. Osobně mám techniku rád. Používám ji k různým věcem. Zvlášť využívám GPS, protože bez ní bych se ztratil. Každá věc má ale samozřejmě také stinnou stránku. Ze své perspektivy vidím dva problémy, které vycházejí z dostupnosti moderních technologií. U lidí se zkracuje schopnost soustředit se, proto vyhledávají neustálou změnu obrazu a informací. Když se například dívám na CNN, uvědomuji si, že se obrázky mění do dvou a půl vteřiny. Tvůrci pořadů zřejmě vědí, že se jinak diváci začnou nudit. Věřím, že pro člověka je velmi důležitý vnitřní pokoj a kontemplace. Tyto tendence jsou ale namířeny přímo proti tomu. Anglický básník T. S. Eliot, nositel Nobelovy ceny, řekl: „Rozptýlením rozptýleni z rozptýlení…“ Pokud chci lidi učit, jak se mají modlit, je to velmi nesnadné, protože ztratili schopnost se soustředit a věnovat něčemu pozornost delší dobu. Lidé nahrazují komunikaci tváří v tvář komunikací digitální. Někdy například v restauraci vidím, že u vedlejšího stolu sedí muž a žena, oba ťukají do telefonu a vůbec spolu nemluví. Zřejmě jsou v tom okamžiku v kontaktu s jinými lidmi, píšou jim zprávy, případně jim volají. Jednou jsem byl na Sicílii, seděli jsme u jednoho dlouhého stolu a já jsem byl jediný, kdo neměl v ruce mobil. Bylo to až vtipné. Mohli bychom říct, že na jednu stranu nám telefony pomáhají, protože jsme ve spojení a můžeme lépe komunikovat, na druhou stranu se zdá, že to není pravda, že to právě naopak. Kromě toho Facebook a další sociální sítě lidem umožňují, aby vyjádřili svůj názor na cokoli. Také jsem si vědom toho, že mnohé zprávy jsou falešné.
Setkal jste se s tím osobně?
Ano. O mně například v médiích psali, že jsem hlavní irský exorcista. Já jsem přitom nikdy nebyl jmenovaný exorcistou ani v Dublinu. Média si to prostě vytvořila, i když jsem to nikde neřekl. Žurnalisté mě potom ale kontaktují a chtějí se mnou mluvit o exorcismu. Vysvětluji jim, že je to novinářská kachna. Žijeme v postmoderní kultuře, která je kulturou postpravdy. Lidé nevidí pravdu jako něco objektivního a skutečného, co má autoritu, ale pravda je dnes chápána jako subjektivní nastavení založené na vlastních předsudcích. Vidíme to například v Británii v souvislosti s brexitem. Na obou stranách se neprezentují objektivní fakta, ale subjektivní názory a pocity. Když například vládní agentury nebo řetězce sdělí, že odchod by měl ty a ty následky, druhá strana prohlásí, že jenom vytvářejí atmosféru strachu. Před dvěma týdny měl papež František zajímavé kázání o pomluvě. Řekl, že šířit lži za účelem někoho poškodit a ublížit mu, je ďábelské. Mám určité podezření, že to řekl, protože sám je obětí mnoha pomluv. Neustále nacházíme v novinách, že řekl něco, co není v souladu s učením katolické církve. Velká skupina lidí věří, že je falešným papežem a heretikem. Jsou-li však tito lidé vyzváni, aby uvedli něco konkrétního, nebudou to umět dohledat a dokázat. Jen budou tvrdit, že vědí, že to tak je. Obávám se, že tímto způsobem média ve společnosti působí obrovské rozdělení. A lidé se nechají vést všemi těmi svými subjektivními pocity a hnutími. Je těžké najít způsob, jak to překonat, protože se zdá, že vliv médii nebude slábnout, ale spíše růst.
Máte představu, kam to všechno povede?
To teprve uvidíme. Obdivuji novináře, kteří riskují pro pravdivé informace život. Jsou to pro mne hrdinové, kteří mají ve společnosti nezastupitelnou roli. Co se týká mého pohledu na média, myslím si, že se dostala velmi daleko od pravdy. S růstem médií může každý říct, co ho napadne. Dříve měla mnohá média vysoký standard, kdy byla zárukou pravdy.
A váš názor na Facebook a další sociální sítě?
Mohou hodně ublížit. Například mladí lidé, kteří trpí depresemi, si snadno na internetu najdou návod, jak se zabít. Všechno to má kořeny v prvotním hříchu. To, co má velký potenciál k dobru, má i velký potenciál ke zlu. My křesťané můžeme evangelizovat skrze média a sociální sítě. Já se o to snažím i na svém webu (pozn. autorky: https://patcollinscm.webs.com/aboutme.htm ).
Kdysi jste řekl, že dnešní lidé potřebují „zažít“ Boha… Máte tipy, jak této zkušenosti docílit?
Vědecký výzkum ukazuje, že lidé touží po náboženské zkušenosti. Když jsem učil psychologii, zmiňoval jsem, že se člověk nemůže dobře vyvinout, pokud neprožil pravou náboženskou zkušenost. Mluvili o tom psychologové jako Frankl, Jung a Maslow. Neznamená to, že každý musel patřit k nějakému náboženství, ale potřebuje nějaký transcendentní dotek. V sedmdesátých letech dělali výzkum, kolik lidí takovou zkušenost má. Zjistilo se, že asi třetina. Většina z nich nechodila do kostela, což bylo zajímavé. Pozoruhodné bylo také to, že lidé nenacházeli slova, jak vyjádřit, co se s nimi stalo. Zatímco v devatenáctém století bylo tabu mluvit o sexu, ve dvacátém a jednadvacátém století je tabu náboženská zkušenost. Lidé ji prožili, ale nemluvili o ní, protože cítili, že by nebyli přijati. Na začátku jednadvacátého století podobný výzkum ukázal, že nyní nějakou náboženskou zkušenost prožívají až dvě třetiny lidí. Nemusí to být nutně v kontextu organizovaného náboženství. Těmto lidem by určitě pomohlo, kdyby mohli vyjádřit, co vlastně zažili. Nepřekvapilo by mne, kdyby byli otevřeni vůči křesťanskému poselství nebo jinému náboženství, protože jsou otevřeni pro něco vyššího. Když jsem před pár měsíci v televizi mluvil o zlém duchu, vyvolalo to obrovskou vlnu zájmu. Říkal jsem si, proč to lidi zajímá, když žijeme v tak sekularizované době. Naše kultura je ambivalentní. Na jedné straně odmítá tradiční vyjadřování transcendence, ale zároveň je jasné, že lidé náboženské zkušenosti prožívají způsobem, který nejsou schopni vyjádřit. Často se obracejí k New Age, aby našli způsob, jak to popsat.
Může k této zkušenosti vést například hnutí charismatické obnovy?
Bezpochyby ano. Na charismatické obnově (dále CHO) se mně líbí, že se zaměřuje více na zkušenost než na doktrínu. Kardinál Ratzinger před mnoha lety řekl, že doktrína bez zkušenosti je mrtvá a zkušenost bez doktríny je slepá. Já bych byl raději slepý než mrtvý. Ideální je, aby člověk měl obojí. Věřím tomu, že křest v Duchu svatém přináší obojí! Dá lidem zkušenost Boží lásky a přítomnosti v souladu s křesťanskou naukou. Myslím si, že charismatické hnutí bylo pro církev obrovským přínosem.
Jak přiblížit charismatickou obnovu těm, kdo se s ní zatím nesetkali nebo u nich budí nedůvěru či odmítání? A mám teď na mysli i duchovní pastýře, kteří tomuto proudu v církvi nejsou nakloněni…
Osobně nepovažuji za důležité, aby kněží znali charismatickou obnovu. Jde o to, aby věděli, co je křest v Duchu svatém. Když papež František doporučuje, aby byly semináře obnovy v Duchu svatém v každé farnosti, nemyslí tím, že by celá církev měla vstoupit do charismatické obnovy. Říká tím, že pokud lidé prožijí křest v Duchu svatém, setkají se osobně s Kristem. Myslím si, že by byla škoda, kdyby lidé dary Ducha svatého nepřijali. Kvůli tomu ale nemusí patřit do charismatické obnovy. Vím ze své zkušenosti i ze zkušenosti jiných, že tyto dary jsou potřeba k evangelizaci. Kde bychom byli bez darů Ducha svatého?
Když jsme spolu dělali naposledy rozhovor v roce 2012 v želivském klášteře, řekl jste mi, že jste autorem dvaceti knih. Napsal jste za tu dobu nějaké nové?
Šest dalších.
Na jaká témata jste se v nich zaměřil?
Jedna z knih se jmenuje Setkání s Ježíšem a pojednává o evangelizaci v praxi. Další má název Proroctví – pravda pro dnešek, světlo pro zítřek. Dále vyšla kniha Svoboda od zlých duchů s podtitulem Osvobození od strachu z ďábla, a O Božím vedení, tedy o objevování Boží vůle. Nedávno jsem dokončil knihu o blížícím se „soudném dni“, která pojednává o apokalyptickém proroctví, o druhém příchodu Ježíše Krista a o tom, co mu bude předcházet.
Prozraďte něco víc z této knihy. Co můžeme očekávat před druhým příchodem Krista?
Ve Starém zákoně lidé čekali na první příchod Spasitele. Vztahovalo se k tomu mnoho proroctví. Je zajímavé, jak byla tato proroctví přesná. Bible má ale spoustu proroctví také o jeho druhém příchodu. Mnozí lidé se domnívali, že i Ježíš mluvil o konci časů a o svém druhém příchodu, když předpověděl, co vše se stane během jedné generace, ale on mluvil o zničení Jeruzaléma a chrámu, což se se během jedné generace skutečně stalo. Mnoho křesťanů ale od křesťanství odešlo, protože když během následující generace nepřišel, řekli si, že to byl zase jeden prorok, který neměl pravdu. Ježíš to ale použil jako metaforu, jak to bude asi vypadat, až bude přicházet konec. V závěrečném epilogu se snažím celou knihu shrnout. Na některá znamení máme být vnímaví, protože vycházejí z Písma. Patří k nim velký odklon od křesťanství před koncem časů. Židé během krátké doby přijmou, že Ježíš byl skutečně ten Mesiáš, na kterého čekali. Nastane velký zmatek, napětí, války a zemětřesení, doba chaosu a velkého utrpení… Chrám v Jeruzalémě bude obnoven a znovu postaven. Když jsem byl v Jeruzalémě, dozvěděl jsem se, že už jsou všechny plány hotové, je připraveno i veškeré vybavení včetně například svícnů, které budou patřit k výbavě znovu vybudovaného chrámu. Pokud se podaří ho doopravdy postavit, bude to pro mě jasné znamení, že se blíží konec.
Jsou s tím spojena ještě nějaká znamení kromě nově vybudovaného chrámu v Jeruzalémě?
Objeví se Antikrist, který bude mít vliv na celý svět. Bude se jevit jako úžasná postava s vzácným charakterem a mohla by to být i žena. Myslím si, že jím může být i někdo z Židů, pravděpodobně z kmene Dan. Bude dělat velká znamení, zázraky a divy. Bude jen málo těch, kdo zůstanou věrni evangeliu a Kristu. Poté přijde velký útok na Jeruzalém a na Židy. Bude to vypadat, jakoby měli být zcela vyhlazeni. Pak najednou Bůh zasáhne a nastane druhý příchod Krista. Veškeré vítězství patří našemu Bohu.
Co bude potom následovat?
Přijde vzkříšení a soud. Když jsem tu knihu psal, byla pro mne největším překvapením podstata nebe. My si většinou představujeme, že když člověk zemře, jde do nebe. V Písmu je ale jasně napsané, že při druhém příchodu Krista nemusíme jít my do nebe, protože nebe přijde k nám. Bude nové nebe a nová země. Nebe přijde na zem a svět bude zcela proměněn Duchem svatým.
V době našeho posledního rozhovoru nebyla žádná z vašich knih přeložena do češtiny. Nyní už vyšly tři. Připravujete nějakou další?
Setkání s Ježíšem, což bude vlastně učebnice evangelizace.
Kdy by se mohla objevit na pultech?
Byl bych rád, kdyby byla české veřejnosti představena počátkem roku 2021.
V roce 1978 se v irském Dublinu uskutečnila velká charismatická konference, které se tehdy zúčastnilo osm set kněží a řeholníků, okolo dvou tisíc řeholních sester a dvacet tisíc laiků. Byl jste mezi nimi také?
Byl. Přijel jsem tam tehdy se svými studenty.
Znáte P. Eliase Vellu z Malty? Víte, že tato konference zcela zásadně změnila jeho život?
Znám ho, ale nikdy jsme se osobně nesetkali.
Pamatujete si, jak jste vy osobně tuto konferenci prožil?
Jak už jsem řekl, jel jsem tam se studenty ze školy, kde jsem učil. Účastnil jsem se programu pro kněze a bylo to úžasné. Hlavním mluvčím tam byl tehdy dominikán Francis MacNutt, což je zřejmě nejznámější člověk s darem uzdravování v katolické církvi. Pamatuji si, že jsem měl takový divný pocit, že s ním něco není v pořádku. Dobře znám sestru Briege McKenna (pozn. autorky: řeholní sestra, autorka knihy Zázraky se opravdu dějí) a ona mi řekla, že P. Francis má nějaké těžkosti, ale nemluvila o ničem konkrétním. Krátce poté odešel z kněžské služby a oženil se. Pro mnoho lidí to bylo velké zklamání. Dnes už je hodně starý, došel ke smíření s církví a stále se věnuje službě uzdravení a osvobození. Později jsem si uvědomil, že tato konference byla v jistém smyslu kulminační bod charismatické obnovy a potom to začalo postupně ustupovat. To je obvyklý jev v různých hnutích. Domnívám se, že dnes je charismatická obnova dostatečně absorbovaná uvnitř církve. Příkladem by mohly být tyto misie v Uherském Hradišti. Nebyly to charismatické misie, ale přitom jsem měl naprostou svobodu používat dary Ducha svatého a nikdo proti tomu nic nenamítal, protože dnes je to součástí katolického života.
Dnes už tedy není trend pořádat velké charismatické konference s masovou účastí věřících?
Stále se pořádají a některé jsou i veliké, ale ta tendence už není taková jako dřív. V Itálii bývají každý rok konference, kterých se účastní desítky tisíc lidí. V Palermu mívají okolo tisícovky účastníků. Charismatické hnutí se nevypařilo, ale není tak velké, jak bylo.
Vraťme se zpět do Uherského Hradiště, kde právě skončily misie, na nichž jste byl hlavním kazatelem a hostem ze zahraničí. Jak jste své týdenní působení tady na Slovácku prožil a vnímal?
Česká republika má pověst jedné z nejméně náboženských zemí v Evropě. Vůbec jsem proto nečekal, že by přišlo hodně lidí. Musím říct, že jich nakonec bylo mnohem více, než jsem očekával. Bylo povzbudivé, že během celého týdne počet účastníků každým dnem rostl. Očekával jsem spíš, že uprostřed týdne účast poklesne, ale lidí naopak stále přibývalo. Fascinující pro mne bylo, že večerní blok trval dvě a půl hodiny. V Dublinu bychom lidi udrželi hodinu a mohli bychom si blahopřát. Tady tomu tak bylo možná proto, že byl velmi dobře zorganizovaný program. Důležitá byla svědectví laiků, jak Bůh působí v jejich životě, což je vždy velmi zajímavé a inspirující. Každý večer také hrála a zpívala nějaká skupina skvělých hudebníků. Když jsem sem jel, trošku jsem se obával, že to bude příliš didaktické, tedy hodně vyučování a málo inspirace. Na konci týdne vidím, že tam bylo obojí, a jsem tomu rád.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971–1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním výcvikem v oblasti duchovního doprovázení a poradenství. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti šesti knih, z nichž mnohé byly přeloženy do několika jazyků včetně češtiny. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci. Má rád ragby a motorky.
Na další fotografie se mohou zájemci podívat zde a také zde
