Fotit dnes někoho není jen tak. Člověk musí od dotyčného dostat souhlas a oslovení musí mít také odvahu pustit cizího člověka do svého domu. Zvlášť když se jedná o focení maminky, která už tráví vlastně celý den v posteli a potřebuje trvalou péči. Přesto se mně jeden takový souhlas podařilo tento týden dostat. A bylo to jedno z těch úžasných setkání, na která se nezapomíná, i když jsme se s rodinou, kam jsem zamířila, do té doby vůbec neznali.
Hned mezi dveřmi mne manželé Jana a Karel Jančaříkovi přijali, jako kdybychom se znali dlouhé roky. Stejně vstřícná byla i jejich maminka Anna Hráčková. Při focení se usmívala a nebránila se ničemu. Nakonec mně prozradila, že druhý den oslaví pětaosmdesáté narozeniny.
Fotky vyšly, tak jsem jim ty nejlepší poslala. A poté do mé mailové schránky dorazil od paní Jančaříkové – dcery pětaosmdesátileté oslavenkyně, mail, který si zde dovolím zveřejnit:
Dobrý večer, děkujeme nejen za fotky ale i za milé setkání s Vámi! Při večeři se mamka začala usmívat a říkala: „To byl nejlepší dárek!“ Tak jsem chtěla vědět: „Který?“ „No to, že jste sem pozvali tu fotografku! To bylo bezva ,“ řekla maminka.
Ještě vloni v létě byste si s mamkou popovídala o vědě, vesmíru, novinkách v moderních technologiích atd. Celý život jí zajímaly všechny technické vymoženosti světa. Nedávno chtěla vidět pořad o Tokamaku nebo přestavbu plavebních komor v Panamském průplavu. K osmdesátinám jsme jí dali chytrou televizi a ona ji opravdu využívala.
Jako malou holku mě brávala na strojírenské veletrhy do Brna a ukazovala a vysvětlovala mi třeba, jak funguje tryskový tkalcovský stav. A jak nám ten nápad ukradli Japonci.
Když chodila do školy, přišel za jejími rodiči pan ředitel Dušek a přemlouval je, aby ji dali studovat. Bohužel, mohli dát na školu jen jednu dceru. Mamka musela v patnácti do fabriky… Teta se vyučila v Prostějově švadlenou a celý život nás obětavě „obšívala“. Ušila mi i moje svatební šaty. Mám je schované, občas se v nich před zrcadlem točí vnučka…
Ještě jednou děkujeme a ať se Vám daří!
Jana a Karel
Pětaosmdesátiletá Anna Hráčková z Uherského Ostrohu měla z fotografování radost a mně udělalo radost setkání s touto úžasnou ženou i její dcerou Janou a zetěm Karlem. Doopravdy to bylo jedno z krásných setkání, na která se nezapomíná. Foto: Lenka Fojtíková
No není to krásné? V takových okamžicích si člověk uvědomí, že to, co dělá, má fakt smysl… Více jsem o tomto úžasném manželském páru z Uherského Ostrohu, který se stará nejen o výše zmíněnou maminku, ale také tatínka, psala pro Charitu Uherské Hradiště, tady
Také ve Šlapanicích byly v pátek 25. března zasvěceny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie Ukrajina a Rusko. Do tamního kostela přijel na tuto slavnost P. Pavel Dokládal, který právě zde před čtyřiceti lety nastoupil na místo duchovního správce a poté ve Šlapanicích od roku 1989 vedl Fatimský apoštolát. Více o životě P. Dokládala, který letos 3. března oslavil 70. narozeniny, najdete zde. A o tom, proč vlastně papež, biskupové a ostatní kněží Rusko a Ukrajinu zasvěcovali Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, se dozvíte zde. Zpravodajský článek o zasvěcení v brněnské diecézi potom najdete ve středeční vydání Katolického týdeníku.
Když jsem viděla, jak obrovskou vlnu solidarity vzedmulo napadení Ukrajiny Ruskem a lidé se okamžitě snažili pomáhat, jak jen mohli, táhlo mě to vyrazit s některým autem naloženým humanitární pomocí na hranice Slovenska s Ukrajinou. Chtěla jsem totiž na vlastní oči vidět, jestli se skutečně všechny věci, které lidé přináší nejrůznějším organizacím, jednotlivcům, obcím a městům, dostanou k těm nejpotřebnějším – lidem prchajícím z Ukrajiny.
Jak se tam ale dostat, že? Měla jsem štěstí, že se mně podařilo získat kontakt na velitele jednotky Sboru dobrovolných hasičů Otrokovice Martina Vybíralíka, o němž jsem se dozvěděla, že na hranice s Ukrajinou poveze první březnovou sobotu pomoc. Zavolala jsem mu, on řekl, že si to musí nechat projít hlavou a večer se ozval, že mohu jet.
V sobotním ránu jsme spolu sedli u Muzea Harley Davidson v Otrokovicích do jeho auta, za kterým měl zapřažený velký vozík zcela zaplněný polystyrenem. Za jízdy mně vysvětlil, že se zkontaktoval s dobrovolníky na ukrajinské hranici a ti mu řekli, co je aktuálně zapotřebí. Právě polystyren chtěli pro lidi, kteří čekají i více než 24 hodin ve frontě na hranicích, aby si na něj mohli sednout anebo i stát, protože je to skvělá izolace proti zamrzlé zemi. Vnitřek auta až po střechu zaplnily deky, spacáky, karimatky, hygienické potřeby, power banky, české SIM karty, čelové svítilny, sladkosti a další potřebné věci. S žádostí o pomoc se obrátil i na Město Otrokovice. Kromě jeho auta spolu s námi z Otrokovic směrem k hraničnímu přechodu Ubľa zamířili také podnikatel a majitel zmíněného muzea Richard Harley Banát a David Nedbálek. I oni jeli s auty napěchovanými potřebnými věcmi.
V malé vesničce Ubľa, která leží tři kilometry od hranic s Ukrajinou, jsem o pár hodin později na vlastní oči viděla, jak jdou věci, které posíláme na pomoc Ukrajině, přímo do rukou konkrétních žen a dětí na útěku. Ve stanech byly trvanlivé potraviny, z nichž si mohl každý příchozí vybrat, co chtěl. Dobrovolníci ale každému připravovali také tašku jídla hygienických potřeb na další cestu do nejrůznějších měst a států celé Evropy, kam lidé před válkou utíkají. Z dalších potravin připravovali teplé jídlo i nápoje. Rozdávali deky, spacáky, přikrývky, karimatky i power banky a české SIM karty. A stále ze skladu přinášeli nové věci a doplńovali to, co rozdali. Několikrát jsem slyšela: „Vy jste z České republiky? Děkujeme za obrovskou pomoc a podporu! Díky, díky, díky…“
Slyšeli jste doma v teple „zaručené“ zprávy, jak jsou na hranicích také muži a movitě vypadající lidé, kteří na běžence vůbec nevypadají? Nevím, jak to vypadá na jiných hraničních přechodech s Ukrajinou, ale v Ubľe jsem nikoho takového nepotkala. Zato jsem viděla ženy – matky i babičky s třemi, ale třeba i pěti, malými dětmi okolo sebe. Každá nesla jednu, maximálně dvě tašky a někdo si vedl také pejska.
Hodně se mne dotkla návštěva kulturního sálu, kde uprchlíci mohou přespat a nabrat trošku sil než je pro ně zajištěný odvoz dál do vnitrozemí Slovenska. Většina z běženců ale míří do jiných států. Česká republika má v Ubľe stánek, ve kterém se nabízí odvoz do naší země. Chtěli jsme někoho vzít s sebou, ale o převoz do Zlínského kraje neměl nikdo zájem. V naší zemi většina Ukrajinců míří do Prahy a Brna, kde mají rodiny a známé. Nejvíce Ukrajinců ale chce do Polska. V onom sále noclehu a odpočinku na člověka dopadla jakási tísnivá atmosféra, která se jakoby vznášela ve vzduchu.
A není se čemu divit. Ti lidé ze dne na den kvůli válce opustili své domovy a odešli do neznámých zemí obyčejně jen s taškou nejpotřebnějších věcí. Mluvila jsem s duchovním správcem Řeckokatolické charity Prešov Jozefem Gačou, který v Ubľe pomáhal s humanitární pomocí uprchlíkům. Ten mně řekl, že je moc těžké příchozí přinutit, aby se najedli, dali si nějaké teplé jídlo a nápoje, které pro ně připravili dobrovolníci. „Proč? Na Ukrajině se totiž šíří dezinformace, že je tady chceme otrávit právě jídlem. Je to strašné, ale je to tak,“ říká kněz.
Kluci z Otrokovic, když vykládali přivezené věci, se zase dozvěděli, že se za hranicemi Slovenska prodává na Ukrajině jeden litr nafty za našich tisíc korun. Dovedete si představit, že když zaplníte nádrž většího auta, tak vás to vyjde na 80 000 Kč? Docela nepředstavitelné, že? A bez nafty a benzínu není možné nikam jet, i když máte auto…
Původně jsme chtěli na hranicích někde přespat. Nakonec jsme se všichni shodli, že pojedeme zpět domů. V Otrokovicích jsme byli zpět po třiadvacáté hodině a mne potom ještě čekala necelá hodinka cesty domů do Blatnice. Pro mne mise splnila účel. Viděla jsem na vlastní oči, že se k potřebným skutečně dostane to, co jim lidé díky materiálním sbírkám nejrůznějšího druhu věnují.
Řeckokatolický kněz Jozef Gača mně ale při loučení řekl: „Největší vlna uprchlíků nás teprve čeká. Je třeba, aby pro všechny lidi, kteří z Ukrajiny utíkají před válkou, byla stále zajištěna materiální pomoc a dostatek dobrovolníků ochotných pomáhat. To je moc důležité,“ upozorňuje kněz. Jistě je potěšující, že jsem o víkendu v Ubľe narazila hned na několik dobrovolníků z České republiky. Pomáhal tam mladý manželský pár z Brna i čtyři mladí lidé z Českých Budějovic.
Na závěr bych chtěla poděkovat Martinovi z Otrokovic, který o mně až do minulého týdne nevěděl vůbec nic. Že měl odvahu vzít cizí ženskou na tolik hodin do auta. Martine, moc děkuji, moc si toho vážím!!!
Na cestování miluji, že nás nutí k sebevzdělávání. Člověk poznává nejen kulturu té dané země, kterou navštíví, ale také alespoň něco z historie. A pokud člověk vše zažije a vnímá všemi svými smysly přímo na místě, tak je to úplně něco jiného, než když si o všem přečte v knihách, časopisech nebo na internetu. Internet je ale samozřejmě dobrý k dalšímu „dovzdělání se“ toho, co člověk viděl a poznal na vlastní oči. A přesně to se mně letos stalo při návštěvě severního Kypru.
Přiznám se bez mučení, že až do října letošního roku jsem neměla ani tušení o „nějaké Varoshi, a že je to tzv. „mrtvé město“, kam až donedávna nikdo nesměl. Dozvěděla jsem se o tom od své sestry, které kamarádka řekla, že si vše jeden rok filmovala jen z lodi z moře, a že jestli se tam dostaneme, abychom vše nafotili a udělali i nějaká videa… A tak jsem začala na internetu pátrat, proč se Varosha na severu Kypru nazývá „mrtvé město“, co se tam vlastně stalo… A zjistila jsem, že v tomto případě nevím o novodobé historii Kypru vlastně nic…
Toto jsem se o onom městě dozvěděla než jsme se tam vydali na „výlet“. Varosha je opuštěna jižní čtvrť kyperského města Famagusta . Až do 20. července roku 1974 to byla moderní, turistická destinace číslo jedna. Aby bylo možné uspokojit rostoucí počet turistů, bylo postaveno mnoho nových výškových budov a hotelů. V letech 1970 až 1974 to byl jeden z nejoblíbenějších turistických cílů nejen spousty bohatých byznysmanů, ale také například hvězd stříbrného plátna Elizabeth Taylor, Richarda Burtona, Raquel Welch a Brigitte Bardot.
Během turecké invaze 20. 7. 1974 odsud obyvatelé uprchli během jediného dne. Čtyřicet tisíc vojáků obsadilo více než třetinu ostrova. V obavě před boji zmizeli během několika hodin všichni obyvatelé i turisté. Jako lusknutím prstů se z úspěšného a turisty plného letoviska stalo město duchů. Do populární čtvrti Varosha se život nevrátil ani po více než čtyřiceti letech. Ve svých domovech tehdy lidé nechali všechno ležet a utekli doslova s holýma rukama. Věřili, že se domů brzy vrátí. Nikdy se tam ale už nevrátili. Od onoho osudného dne už letos uběhlo dlouhých sedmačtyřicet let…
Město Famagusta se tehdy dostalo pod tureckou kontrolu. Od té doby zůstala přilehlá Varosha opuštěná, oplocená, hlídaná vojáky a nikdo dovnitř města nesměl. Opuštěné budovy chátraly a v některých případech byl jejich obsah během let vyrabován. Některé ulice zarostly vegetací a čtvrť je obecně popisována jako město duchů. Od podzimu loňského roku je vstup částečně přístupný veřejnosti.
Když jsem s vědomím těchto skutečností vcházela jedno říjnové ráno naší dovolené do tohoto mrtvého města, padla na mne tíseň. Turci položili v ulici, kam mohou turisté, na silnici nový asfalt a vedle zchátralých pouličních světel je moderní osvětlení na sluneční energii. Do povolené ulice jsme vkročili brzy ráno, takže tam kromě nás, policejních hlídek, které dohlíží, aby lidé nevstupovali za pásku do polorozbořených domů a také nikam jinam, kam nesmí, ojedinělých běžců a cyklistů, vlastně nikdo nebyl.
Odpoutala jsem se od svých tří účastníků zájezdu a začala fotit. Musela jsem jít sama, abych zcela nasála atmosféru tohoto zvláštního města. Šla jsem zdevastovanou ulicí a představovala si, jak to tam v sedmdesátých letech minulého století žilo. Ve své představivosti jsem viděla plné ulice krásně oblečených a bohatých lidí, naleštěné kabriolety na silnicích a život ve vilách a stylových domech, kde se nabízely služby všeho druhu. Současné zvláštní ticho bez lidí občas prořízlo zakrákání havrana nebo to byla vrána? Kdo ví… Hlavou mně letěly myšlenky na lidi, kteří odsud museli z hodiny na hodinu utéct. Všechno ve svých domech nechali ležet, aby si zachránili holé životy. A v okamžiku, kdy utíkali, věřili, že se do svých domovů zase brzy vrátí. A už se tam nikdy nevrátili…
Dovedete si to představit? Oblečení a spotřební věci si koupíte nové, ale v jejich domech zůstaly doklady, fotky, vzpomínky na celý život, který najednou zcela neplánovaně museli začít znovu někde úplně jinde.
Když jsme se vraceli k východu, potkali jsme zájezd Poláků. Rozjásaný mladý manželský pár se se svými malými dětmi fotil u rozbořených a opuštěných domů. Nechápala jsem. Stejně jako bych se nefotila v Osvětimi, tak ani tady. Obě místa prožila sice jiný příběh, ale oba se se neblaze zapsaly do dějin. V obou případech přinesl mnoho bolesti a pocit zmaru, kdy mělo navrch zlo.
Když jsme odcházeli, viděli jsme u vchodu skupinu dětí a do ulic mrtvého města právě vjížděl také autobus naplněný turisty s průvodcem. Takto bych toto město ale projíždět nechtěla. Když šel člověk sám, mohl mnohem více vnímat tíhu toho, co se tam stalo, i když těmi ulicemi kráčel až po sedmačtyřiceti letech…
Z Varoshi jsme zamířili do přilehlé Famagusty, což z fotek poznáte. A víte, co je paradox? Po sedmačtyřiceti letech od oné tragédie vypadala při naší návštěvě také Famagusta jak mrtvé město. Turisty tam z ulic nevyhnali turečtí vojáci, ale blbej a neviditelnej vir covidu. Všechny restaurace, zahrádky i obchody proto zely prázdnotou. Zcela prázdné byly i ulice, kterými prakticky kráčela jen naše čtveřice. Občas jsme narazili na ojedinělého chodce. Majitelé obchodů a provozovatelé nejrůznějších restaurací a občerstvení marně vyhlíželi zákazníky. Pandemie udeřila i zde…
Sestra, která ve Famagustě už byla několikrát, tvrdila, že ulice, kterými jsme šli, bývaly před covidem zcela plné turistů, mezi nimiž se museli doslova prodírat. A sehnat volný stůl ve vyhlášené cukrárně Petek? Tak to byl tehdy nadlidský úkol. My jsme v prvním patře této cukrárny nyní seděli sami a o patro níž také téměř nikdo nebyl. Za kávu jsme tam zaplatili jedno euro a vynikající dobroty, co tam byly k mání, měly plus mínu stejnou cenu za kus.
Co mě ale ve Famagustě šokovalo, kolik tam bylo krásný křesťanských chrámů – dokonce katedrála. Ani jedna už ale nebyla křesťanská. Turci z nich udělali mešity. Tak z toho mně bylo moc smutno. Za celý pobyt na severním Kypru jsem nenarazila ani na jeden křesťanský kostel, kde by se sloužily bohoslužby. Všechny byly zavřené, zdevastované anebo „předělané“ na mešity. A to byla další věc, nad kterou jsem přemýšlela. Nešlo nepomyslet – dopadne takto i Evropa? Klasické mešity jsou tam snad v každé vesnici. Většinou září novotou do dálky, a jakoby demonstrovaly moc, sílu a vítězství islámu nad křesťanstvím… Smutno mně z toho bylo převelice…
A tak Evropě i nám všem přeji, aby k tomu nikdy nedošlo… První část tohoto putování po severním Kypru najdete zde.
Když mně moje sestra Blanka někdy počátkem letošního roku řekla, že vezme s manželem naši letos jedenaosmdesátiletou mamku na Kypr, aby si ještě užila moře, tak mně to nedalo a po delším váhání jsem se k této tříčlenné výpravě přidala . V té době jsem samozřejmě vůbec netušila, jestli se na Kypr dostanu, protože jsme právě prožívali tvrdý lockdown. Svým způsobem jsem tomu ani moc nevěřila, že se tam bez očkování, po kterém zrovna netoužím, dostanu.
Jak už to v životě bývá, nakonec bylo všechno jinak. Co se týká covidu, tak se přes léto situace uvolnila. Desátý srpen se ale stal osudným pro naši mámu, která spadla, když chtěla přejít silnici a škaredě si zlomila stehenní kost. Z tvrdého asfaltu jela prakticky přímo na operační sál Úrazové nemocnice v Brně, což v jejím věku nebyla žádná legrace. V tom okamžiku bylo jasné, že babí nepojede. Rozhodili jsme sítě a našli náhradnici – sestřinu kamarádku Zdeňku.
V září nemocných covidem sice přibývalo, ale všichni říkali, že hranice budou otevřené až do voleb. A měli pravdu! Odlétali jsme z Vídně. Ještě před tím jsme museli všichni absolvovat PCR test. Všichni účastníci našeho pidi zájezdu museli naklusat na PCR testy bez ohledu na to, jestli někdo byl či nebyl očkovaný. A to před očkováním všem slibovali, jak budou moct mnohem svobodněji cestovat. V tomto případě to nebyla pravda – říkala jsem si před odletem. To jsem ovšem ještě neměla ani tušení, co mne čeká!
Ve Vídni nás odbavili bez problémů a my přistáli v Instanbulu, kde jsme přesedali směr severní Kypr. První kontroly proběhly v pohodě a já – věčný skeptik – jsem se nechala ukolébat, že už je vše v pohodě. A potom to přišlo! Při poslední kontrole před nástupem do letadla v mém případě narazila kosa na kámen. Když jsem tureckému úředníkovi ukázala letenku a negativní PCR test, tak na mne vyštěkl, kde mám doklad o očkování. Tak jsem v klidu řekla, že očkovaná nejsem. A to byl pro mne malér. Začal na mě řvát, jak gestapáci za Hitlera, že bez očkování nikam nepoletím. Marné bylo přesvědčování, že jsem z České republiky a ta je přece zelená a mně stačí jen negativní PCR test. Nechtěl nic slyšet a mlel si stále dokola své, že jsem ale přiletěla z oranžového Rakouska, a že dál nikam nepoletím. Na mou sestru a další dva členy mini výpravy štěkl, že jestli chtějí letět, tak ať jdou, ale Lenka tady zůstává!!! Řev to byl neskutečný a já si v tom okamžiku plně uvědomovala, že pokud se rozhodne mne nepustit, tak prostě neletím. Byl pátek večer a mně to v hlavě šrotovalo, jak vše udělám, když mám své auto v garáži sestřina domu v Židlochovicích, jestli má smysl se vracet přes Vídeň anebo raději letět do Prahy atd., atd., atd…
Přiznám se bez mučení, že kdyby tam v tom okamžiku stál nějaký doktor Mengele se stříkačkou očkování v ruce, tak si to pod tím nátlakem fakt píchnout nechám… Zatímco chlap odbavoval ostatní a my čtyři stáli jak spráskaní psi v koutě, jsem se fakt hodně usilovně modlila, protože jsem to viděla jako zcela bezvýchodnou situaci a pomoc mohla přijít jenom shora. A fakt přišla. Agresivní úředník někam zavolal a poté se na nás obrátil, jestli máme kreditku, že budeme platit. Tak jsme řekli, že máme a on nás zařval ať tedy jdeme, ale že budeme platit. A tak jsme šli do letadla a fakt je ten, že jsme na Kypru a nikde jinde neplatili kvůli tomu, že nemám očkování. V tu noc ale drama pokračovalo dál.
Když jsem byla na palubě letadla, zhluboka jsem si oddechla a děkovala celému nebi za pomoc. Nervy ale pokračovaly. Stále jsme stáli a neodlétali, a tak jsem si říkala, že si teď pro mne přijdou jak v nějakém blbém filmu a vytáhnou mě z toho letadla ven a nepoletím nikam. Tak leda zpět domů. Ona čekačka na odlet kvůli technickému problému trvala hodinu a půl. No… Byly to fakt nervy… Konec dobrý – všechno dobré – nakonec jsem fakt odletěla směrem k vysněné dovolené a pořádně si ji užila.
Bydleli jsme v resortu Merit Cyprus Gardens, což byly malé bílé domečky rozseté jakoby v botanické zahradě. Z té zahrady s pláží a mořem na dosah jsem byla fakt úplně vedle a nemohla se jí nabažit.
V severním Kypru nás ale všude vítaly prázdné pláže, města a vlastně téměř vše bez lidí. I zde se covid výrazně podepsal na turistickém ruchu. První dva dny jsme se váleli u moře a v pondělí odpoledne vyrazili už půjčeným autem na zříceniny hradu Kantara, kde nějaký čas ve 12. století pobýval Richard Lví Srdce. Kantara byla vystavěna na počátku křižáckého období na Kypru. V době Benátského útoku se stala útočištěm mnoha uprchlíkům. V klidnějších časech sloužila Lusignanským králům jako výchozí bod k výpravám do blízkých hor na lov leopardů. Hrad byl nakonec vzat Benátčany a definitivně opuštěn roku 1525 pro svou zastaralost. Zříceniny, které zde můžete vidět dnes pocházejí z 13. stol.
Druhý den jsme měli celodenní výjezd půjčeným autem do východní oblasti ostrova Karpas, kde žijí divocí oslíci, ale vlastně jsou hodně drzí a ochočení, protože od všech žebrají něco dobrého a jsou schopni v pohodě zastavit i projíždějící auto.
Drzí oslíci ve východním cípu severního Kypru
Cílem našeho putování byl také chrám svatého Ondřeje. Ten byl ale zavřený. Na přilehlém tržišti se nám snažilo vše možné i nemožné prodat pár stánkařů. Na každém kroku bylo vidět, jak i zde ničí podnikatele všeho druhu covid… Poté, co jsme se opláchli v léčivém prameni, jsme se úzkou a neudržovanou silničkou probíjeli přes nájezdy oslíků, kteří si vynucovali něco na zub, zpět. Dalším cílem našeho putování toho dne totiž byla Hasans Turtle Beach, kde hnízdí želvy. V říjnu už samozřejmě nehnízdily, tak jsme si mohli užít neuvěřitelně dlouhé pláže s jemňoučkým pískem jak v Karibiku a s několika odstíny modrého moře. Byla to prostě nádhera a neskutečná krása!
Pláž snů!
Ve středu jsme potom vyrazili do Kyrenie, kde jsme si prošli přístav, úzké uličky starého města, abychom potom zakotvili v obchůdcích se zaručeně značkovým zbožím 🙂 Všude bylo stále mrtvo a téměř žádní turisté. Středeční vélet jsme zakončili prohlídkou hradu nad Kyrenií.
Kyrenia HarbourKyrenia Harbour
O tom, jaké to bylo ve Varoshi, což bývalo přímořské letovisko, které se ne náhodou přirovnávalo k Nice. Své vily tam měli v době největší slávy města světoví byznysmeni i hvězdy filmového plátna. Tamní obyvatelé odsud byli v roce 1974 vyhnáni Turky, kteří město obsadili a až do konce loňského roku sem nikdo nesměl vstoupit. Letos už bylo otevřené turistům, tak jsme ho nemohli vynechat… Smutný to byl pohled na zchátralé domy, odkud lidé rychle utekli… Více o tom napíši v druhém a zároveň posledním povídání o mé letošní cestě na severní Kypr. Pokračování zde.
Všem přeji otevřené oči i srdce všem zajímavostem, které jsou k vidění i u nás v každou roční dobu…
O Dolních Bojanovicích se s nadsázkou říká, že je to moravský Vatikán. V pátečním odpoledni se sem včera sjelo bezmála na tři desítky kněží. Byli mezi nimi i pomocný brněnský biskup Pavel Konzbul, olomoucký pomocný biskup Josef Nuzík a premonstrátský opat v Nové Říši Marian Rudolf Kosík. A poté samozřejmě nespočetné množství domácích i přespolních. Všichni chtěli na poslední cestě na věčnost doprovodit zdejšího rodáka emeritního pomocného biskupa brněnského Petra Esterku.
Mezi smutečními hosty v černém zářily kroje. O víkendu se v Dolních Bojanovicích totiž slaví hody svatého Václava, protože je tomuto světci zasvěcený zdejší kostel, a tak na pohřební mši svatou přišla i většina letošní krojované chasy. V krojích bylo ale vidět i některé starší ženy. Všichni tak chtěli vzdát úctu výjimečnému muži, který navzdory všemu, co se světě dokázal, zůstal stále skromným mužem, jehož většina známých oslovovala až do konce života „Peťo“. Podrobnosti o jeho dramatickém a také dobrodružném životě se můžete dočíst díky Paměti národa zde.
Já jsem se s panem biskupem poprvé potkala na pohřbu P. Šimčíka v Blatničce v roce 2002. Poté jsme se setkávali při jeho návštěvách České republiky na Velehradě, Antonínku i v Hodoníně. Nemohla jsem proto včera chybět ani na jeho pohřbu. Tamní věřící v čele s panem farářem Petrem Karasem připravili panu biskupovi krásnou slavnost, jejíž součástí samozřejmě byla hudba a zpěv, což vedle krojů a dalších lidových tradic jejich slavný rodák tak miloval.
Pokud máte čas a chuť, podívejte se na fotky, které přiblíží atmosféru, která včera v Dolních Bojanovicích panovala. A tady jsou přepisy promluv, které při pohřbu zazněla. Nahrála jsem je na diktafon a přepsala.
Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby se alespoň občas měli možnost setkat s tak výjimečnými a přitom skromnými lidmi, jako byl biskup Petr Esterka…
Lenka
Přepis kázání brněnského pomocného biskupa Pavla Konzbula:
„Pokud si přečteme napínavý životopis našeho drahého zesnulého Petra, tak nás asi nepřekvapí, že jeho biskupské heslo znělo Jděte do celého světa – pasáž z Markova evangelia, kdy Ježíš říká svým učedníkům Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. S tím pěkně koresponduje i jeho biskupská služba, kdy byl pověřen duchovní péčí pro české katolíky ve světě. Jít do světa v sobě zahrnuje rozměr uznání, dobrodružství a poslání. I náš vstup do nové posmrtné reality zahrnuje tyto právě tyto tři rozměry.
První je uznání. Biskup Petr nyní vstupuje do světa, který doposud osobně neznal, kterému lidová slovesnost říká „onen svět“. Toto oddělení světů v naší představě vyvolává beznaděj, kterou kdysi vystihl spisovatel Franz Kafka, když charakterizoval tento svět jako uzavřený systém, zámek s pokojíky, chodbami a bludišti, které nikde nekončí. Jeden posel tam vyslechl od svého umírajícího krále poselství, ale i když se velmi namáhal, nikde nenalezl bránu, aby se dostal ven a přinesl poselství na jeho adresu.
My ale každou neděli vyznáváme víru ve společenství svatých. Díky tomu víme, že oba tyto světy jsou v Ježíši Kristu spojeny. A to nejen skrze váhu skutků, ale i skrze modlitby. Křesťanství více používá jiného výrazu. Člověk který jako první spatřil ve vidění takzvaný onen svět, označil termínem Nebeský Jeruzalém. Udiveně se tázal, kdo jsou tihle ti v bílém rouchu a odkud sem přišli? Uslyšel odpověď: „To jsou ti, kdo přichází z velikého soužení, roucho si doběla vyprali v Beránkově krvi.“
Potom tu máme dobrodružství. Tento rozměr smrti zajímavě charakterizoval americký režisér, dramatik Woody Allen slovy: „Nejde o to, že bych se bál umřít. Já jen nechci být u toho, když se to stane.“ My křesťané víme, že v těchto okamžicích nebudeme sami. Bude s námi ten, kdo přemohl smrt. Biskup Petr už vlastně tuto zkušenost měl, když v červnu roku 1957 dramaticky překonával Železnou oponu, kdy si doslova prostříhal cestu do Rakouska, nového svobodného světa, první, co se svými přáteli uviděl, byla Boží muka. Potom jeho životní dobrodružství pokračovalo a já věřím, že pokračuje i na onom světě. Poznáváním nekonečné Boží lásky tváří v tvář. Stojíte v této farnosti na prahu hodové slavnosti. Na hody často přijíždí rodáci a příbuzní. A tak je velice symbolické, že i biskup Petr přijel na tyto hody. Ne ale aby je prožíval s vámi, ale aby se účastnil hodů, jak doufám největších, nebeské hodové hostině.
Nakonec tady máme rozměr poslání. Odpovědnost ze snů. Naši drazí zesnulí už evangelium hlásat nemusí, ale jejich úkol nekončí. V okamžiku, na věčnosti, kde není času, berme tento výraz doslovně, vstoupili do společenství svatých, tak se jim otevírají nové obzory. Mohou naplno a s lehkostí žít vzorec svatosti, který zajímavě definoval světec svatý Maxmilián Kolbe. Definoval ho jako malé ve rovná se velké V. Malé v je moje vůle, říká, velké V je Boží vůle. Drahý spolubratře v biskupské službě, žij naplno Boží vůli ve svatém pokoji Božího králoství.“
Synovec Jaroslav Hromek:
„Dovolte mi malou vzpomínku na našeho strýčka Peťu. Tak jsme mu v rodině říkali. Mohu říct, že pro mne byl druhým taťkou. Prožil jsem s ním totiž mnohou událostí nejen v naší zemi, ale také v USA. Dá se říct, že mně otevřel nový pohled nejen na církev, ale i na dění ve světě. Jeho názory předběhly dobu, což mne samozřejmě ovlivnilo. Co se mně vybaví při vzpomínce na něj? Skromnost! Často jsem ho vozil po republice a nikdy jsem nezažil, že by se nějak povyšoval nebo dával najevo, čeho dosáhl. Kromě okay a all right skoro nepoužíval anglická slova. Na cestu mu mamka připravila chleba s máslem a mlékem. Já bych se i někde na jídlo zastavil, ale Mc Donald u nás tehdy ještě nebyl, a tak začalo období půstu. S hlavním městem Prahou budu mít vždy spojenou naši návštěvu na Hradě u pana kardinála Tomáška. Po celou dobu návštěvy jsem musel mluvit a strýček si v těch okamžicích s panem kardinálem psali, protože v místnosti bylo mnoho odposlechů státní bezpečnosti. Vůně. Vždy voněl tak trochu americky. Kam vešel, tam to všechno provoněl. Dokonce kostelníci říkali, že věděli, které roucho měl oblečené. Já se jednou navoněl jeho parfémem, ale nikdo nereagoval. Rád zpíval. Každou cestu jsme začínali písní Andělé Boží. To jsem ještě tak trochu stačil. On ale potom zpíval dál slovácké písničky. Snažím se vzpomínku na něj odlehčit, protože vím, že by to tak chtěl, proto jsem na začátku nepoužil slova smuteční hosté. Budu ho nyní citovat: „Smrt je součástí života. Ve smrti se člověk rodí do nového, lepšího věčného života, do života s Bohem.“
Strýček Peťa pro mne vždy byl a navždy zůstane velkou osobností s obrovským srdcem. Pro celou naši rodinu znamenal víc než si dnes dokážeme uvědomit. Jeho úsměv a radost ze života zůstane navždy v mém srdci. Na závěr bych chtěl poslat do Ameriky poděkování Joen za všechnu starost o našeho strýčka. Byla s ním v posledních hodinách jeho života. Moc za vše této děkujem. Sbohem náš strýčku Peťo…“
Starostka Dolních Bojanovic Eva Rajchmanová:
Starostka nejdříve ve své promluvě vzpomněla celý život zemřelého biskupa. Dále řekla: „Neuvěřitelných 26 let se nesměl vrátit do své rodné vesnice, kterou tak miloval, a kterou se rád chlubil. Jeho návraty potom bývaly nenápadné, tiché a chlapecky radostné. Z jeho chování a jednání nebylo poznat doktora teologie, monsignora, profesora či kaplana amerického letectva. A tak nejen jeho nejbližší, třicet pět bratranců a sestřenic, vlastníky nepočítaje, přátelé, rovníci, spolužáci a snad kdekdo ve vesnici ho oslovovali jeho chlapeckým jménem Peťa. Kolik jen to bylo povídání vážného i humorného v propadání se do vzpomínek a hlavně kolik písní jsme přezpívali a jedna krásnější druhé. Ne všech písní jsme vzpomněli, ale na jednu jsme nezapomněli při loučení nikdy. S pánem Bohem idem od vás, neublížil jsem, neuškodil jsem žádného z vás…. Dnes děkujeme za jeho sílu a především Pánu za jeho dar života. Své biskupské heslo Jděte do celého světa naplnil beze zbytku. Otče biskupe, buďte s Bohem…“
Farář v Dolních Bojanovicích P. Petr Karas:
„ Do farnosti jsem nastoupil ve dnech, kdy byl vysvěcen na biskupa a potom zde slavil jako biskup mši svatou. Skrze občasné setkání a telefonát mne potom na dálku provázel v mé službě ve zdejší farnosti. To je mé osobní zavzpomínání, ale i poděkování. Nebudu připojovat další pohledy na jeho osobnost, protože jich tady už zaznělo dost. Snad jen zmíním ještě to, co zaznělo v předchozím citátu. Že se opravdu rád setkával s lidmi. Když tady byl, tak se třeba někoho o hodech a různých příležitostech ptal: „A čí ty jsi, odkud jsi, od kterých jsi?“ prostě zjišťoval příbuzenské vazby a bylo vidět, že se rád s lidmi setkává. Věřím, že je to i takový symbol, touha po setkání, že v něm jistě byla touha po setkání nejen s lidmi, ale s Pánem, a že už stojí před jeho tváří. Připojuji se k děkování za jeho život a připojme se k prosbám, aby se mohl radovat z toho definitivního a nikdy nekončícího dobrodružství Boží blízkosti.“
Na emeritního biskupa Petra Esterku rád zavzpomíná i dvaasedmdesátiletý bývalý kapelník dechové hudby Bojané Štěpán Esterka.
„Pamatuji si ho od útlého dětství. Bydleli jsme naproti jeho domu. Navždy zůstane uložený v mé mysli i srdci jako velmi dobrý člověk, který miloval moravskou muziku. Ať už to byl folklor, dechovka či chrámová hudba. Jsem vděčný, že jsem se po revoluci coby kapelník dechové hudby Bojané mohl podílet i na jeho primicích. Obohatil celou naši rodinu. Moc nás podpořil, když byla manželka onkologicky nemocná. Nikdy nezapomenu na naše debaty ve vinných sklípcích. Zazpívali jsme si, zahráli a vedli duchovní i politické diskuze. Míval tato setkání moc rád.“
Církev si v úterý 14. září připomene svátek Povýšení sv. kříže. Kapucíni v Brně už tento svátek slavili ve svém kostele Nalezení sv. kříže dnes. Nejdříve mší svatou a potom v klášterní zahradě požehnali nový kříž. Článek s fotkou naleznete ve středečním vydání Katolického týdeníku. Tady zveřejňuji jen pár fotek, které se do novin nevejdou. Osobně mně udělalo velkou radost, když první čtení přišla k ambonu přečíst mladá žena v nádherném kroji z Horního Němčí. Moje srdce zaplesalo. Však mrkněte do galerie. Jinak jsem si zavzpomínala, jak jsem jednou tento svátek slavila v Medžugorje přímo pod obřím křížem na kopci Križevac. Bylo nás tam tehdy mraky. Vycházela jsem, když teprve svítalo, ale rozhodně to stálo za to!
Myslela jsem také na Židlochovice, odkud pocházím, protože jsem byla v tamním kostele Povýšení sv. kříže před dlouhatánskou dobou pokřtěná. Dnes tam bylo při mši určitě mnoho krojovaných, jak bývá v posledních letech zvykem. Tam jsem to ale nestihla, protože jsem byla v Brně, tak třeba zase někdy jindy.
Jinak jedno je jisté. Každý si životem nějaký ten kříž neseme, a tak nám všem přeji, abychom měli každý den sílu a odvahu ho nést, a když spadneme, uměli zase vstát a jít dál ať se děje, co se děje…
Snad není člověka, který by si přesně nepamatoval, co právě dělal, když do Dvojčat v New Yorku před dvaceti lety narazila letadla. U nás doma byl na návštěvě náš dobrý přítel Milan, synům bylo devět a patnáct let. Seděli jsme v obýváku a jen tak si vykládali, když do toho telefonovala moje mamka, abych si okamžitě zapnula televizi, že je přímý přenos z New Yorku, protože letadlo narazilo do jedné z budov Dvojčat.
Tak jsme tu letevizi zapnuli a potom už jen zírali, co se děje před našima očima v přímém přenosu. Když do druhé budovy narazilo další letadlo, tak tomu pořád člověk jakoby nechtěl ani věřit… Ale byla to pravda… V tom okamžiku jsme si vůbec nedokázali představit dopad této šílené události na celosvětové dění. Ano… Od té doby se svět začal měnit a všechno bylo jinak.
Do New Yourku, po jehož návštěvě jsem nesmírně toužila od studentských let, jsem se dostala až v roce 2018. Ubytování i letenky zajišťovala sestra. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že budeme bydlet v jednom skleněném hotelu snad pouhých padesát metrů od místa tragédie. První, co jsem tedy z New Yorku nejvíce vnímala, byl Národní památník obětem 11. září – National September 11 Memorial & Museum – známý také jako 9/11 Memorial Museum. Přímo na našem hotelu byly ve formě plastiky výjevy zasahujících hasičů při této tragické události a jména těch, kdo zde zahynuli. Nebylo snad dne, abych tam za našeho pobytu neviděla někoho z lidí stát a rozjímat.
Kousek od hotelu – na rohu Broadwaye a Fulton Street jsem záhy objevila také kostel sv. Pavla. Tato stavba, krčící se ve stínu skleněných mrakodrapů, na člověka působila jako ostrov – kousek Evropy – v širém moři moderního světa. Až později jsem se dozvěděla, že je jediným dochovaným kostelem z koloniální doby a byl postavený v roce 1766. Od té doby je v nepřetržitém provozu. Byl postaven v blízkosti tehdejšího přístavu a přinášel útěchu všem, kdo byli daleko od svých domovů. Výjimečnou roli v historii sehrála také skutečnost, že se právě zde George Washington zúčastnil bohoslužby po svém zvolení do funkce prvního amerického prezidenta. Modlil se za nově zrozenou zemi, přestože sám nebyl praktikujícím křesťanem. Jedním z úzkostlivě střežených exponátů v kapli je replika původní lavice, na které George Washington tehdy seděl. No a tento kostelík – kaple sehrál veledůležitou roli také po teroristických útocích z 11. září 2001.
I když stál jen pár kroků od Světového obchodního centra, zůstal po teroristických útocích nepoškozený. Bezprostředně po tragédii se stal útočištěm vyčerpaných dobrovolníků, dělníků, záchranářů, hasičů a policistů, kteří pracovali nejprve na hledání přeživších a poté na odklízení trosek na Ground Zero. K dispozici zde byl lékařský personál, maséři, chiropraktici a pediatři. Částečně se stal také skladem potravin, léků, nápojů, bot, provizorních lůžek, přikrývek a všeho potřebného. Kostelík byl také jedním z prvních míst, kam pozůstalí a široká veřejnost nosili a posílali fotografie zesnulých, vzkazy s modlitbami, květiny a dětské obrázky. Další podrobnosti zde
Když jsem se u tohoto kostelíka, o kterém jsem do té doby prakticky nic nevěděla, ocitla ze své strany naprosto neplánovaným způsobem, hned jsem zjišťovala, kdy jsou mše svaté. V neděli jsem se tam vypravila. Jak už u mne bývá zvykem, přišla jsem se značným předstihem, protože jsem si říkala, že se třeba bude modlit před bohoslužbou růženec, jak bývá zvykem na Slovácku. Zapomeňte na to! Zatímco se venku na svůj start připravovalo více než třicet tisíc cyklistů, uvnitř kostelíku jsem byla v nedělním ránu úplně sama jen s ochrankou, která mne objela při vstupu detektorem, jestli náhodou nejsem terorista. Později přišli další lidé. Jestli nás bylo celkem patnáct, tak to bylo moc… Tož tak…
Po mši jsem si prohlédla i hřbitůvek, který je opět jakoby nepatřičně přilepený ke kostelíku. Z přilehlého místa památníku obětí mně šel po celou dobu mráz po zádech. Stejně mně ale mrazilo z úplného nezájmu o Boha v onom nedělním ránu, kdy se desetitisíce lidí příipravovaly na jakýsi závod amatérů, ale na Boha všichni úplně zapomněli. Chtěli si zasportovat a prostě si užívat jen tak sami života. Jo, jo… Svět se změnil. Nejen po 11. září, ale i od doby, co se v tomto kostele modlil George Washington za nově zrozenou zemi, i když on sám v té době nebyl praktikující křesťan. Bezprostředně po jedenáctém září se zde určitě modlilo mnoho dalších světu neznámých lidí. Možná byli někteří také nepraktikující, protože Boha ještě nezakusili. Těžko říct. Každopádně se tento kostelík stal za dobu své existence útočištěm pro mnohé, kteří se sem utíkali v dobách těžkých. Ať už šlo o emigranty z Evropy, kteří na tento kontinent připlouvali anebo ty, jichž se zásadně dotklo 11. září 2001. Jako bychom Boha hledali jen v okamžicích, kdy je nám ouvej…
Kéž se už nic takového, jako bylo 11. září 2001 v New Yorku, neopakuje.
Poslední srpnovou neděli jsem většinou prožívala na Děkovné pouti na Antonínku. Letos jsem ráno zamířila do Vrbice na Břeclavsku, kde v dnešním dopoledni brněnský biskup Vojtěch Cikrle posvětil nový oltář.
Na cestu jsem opět vyrazila s předstihem, protože jsem chtěla před samotnou slavností něco nafotit. Nejdříve jsem tedy v Kobylí zamířila k jejich netradiční rozhledně. Podle mého názoru ve skutečnosti vypadá hůř než na fotkách. Je to ale samozřejmě věc názoru a věřím, že mnoha lidem se líbí, a proto se sem hrnou davy turistů i cyklistů. Každopádně je z toho místa krásný výhled do kraje a dokonce i na kostel v sousední Vrbici, kam jsem měla namířeno. Jedno je jisté. Kobylí i Vrbice jsou obce, kde si lidé půdy váží a mají tam krásně obdělané vinohrady. Moc se mně líbil pohled na zvlněnou krajinu za Kobylím, když se člověk díval z oné rozhledny. Pohledy na samotnou rozhlednu i okolí můžete vidět ve fotogalerii.
Mým hlavním cílem dnešního putování ale byla Vrbice, tak jsem tam rychle po návštěvě rozhledny, kde v osm hodin ráno nikdo nebyl, valila. U auta jsem potkala stylového pána s kloboučkem v ruce. Mířil stejně jako já také na slavnost ve vrbickém kostele sv. Jiljí! Svezení autem odmítl. Ani se mu nedivím. Krajina, kterou kráčel z Kobylí do Vrbice, je nádherně zvlněná a posázená vinohrady. Když jsem sjížděla od rozhledny, tak mně hlavou letěla písnička Morava, krásná zem, v ní jsem byl já zrozen… Hele, rozhodně nejsem fanynka dechovek, ale ta slova prostě sedí… Zlatá a nádherná Morava! Však ji v letošním roce začaly objevovat a poznávat desetitisíce turistů, kteří v minulých letech létali do zahraničí a těm ze zahraničí zase stačila Praha, Karlovy Vary a možná ještě Český Krumlov.
Ale zpět do Vrbice! Už jsem o této obci něco slyšela od mého prvního šéfredaktora a autora několika knih Jiřího Jilíka. Vždy jsem si říkala, že bych se tam, kurnik, někdy ráda podívala. A furt nebyl čas! A dnes mne tam tedy v tom ještě větším nedostatku času přivedla cesta za reportáží a fotkou. Jsem za to moc vděčná! Když jsem tuto malou vesničku s pouhými 1 050 obyvateli projížděla, nestačila jsem žasnout! Jakmile jsem zaparkovala kousek od kostela a začala fotit, tak jsem byla v úplném rauši. Takové pocity jsem snad naposledy prožívala letos, když jsem fotila v St. Moritz a před pár lety v New Yorku.
Ve Vrbici mají totiž neuvěřitelně upravený každý kousek země. Je tam spousta laviček a u nich odpadkové koše, perfektní značení, co, kde je… No prostě nádhera! A jako srdce všeho krásně opravený kostel! Od pana faráře P. Tomáše Cahy jsem se dozvěděla, že na tom má velký podíl právě starosta Tomáš Bílek, který stojí v čele této krásné obce. Obec na opravu dala nejen 1,9 milionu korun, ale také poskytla na mnoho prací své zaměstnance. Starosta mně prozradil, že jich má obec celkem deset. Jejich práce je v obci skutečně vidět. Posekaný obecní trávník ve tvaru anglického a všude čisto… No jednoduše nádhera! Koukněte na fotky a třeba Vás to osloví stejně jako mne. Podrobněji jsem o opravách kostela sv. Jiljí ve Vrbici i novém vybavení presbytáře psala v posledním čísle Katolického týdeníku. O slavnosti svěcení vyjde článek a fotka v Katolickém týdeníku – www.katyd.cz ve středu 1. 9.
Všechny zdravím, přeji Vám, abyste uměli chodit po naší krásné zemi s otevřenýma očima a nalézali krásy našich krajů, které jsou často přímo za našimi humny nebo třeba jen hodinu cesty od Vás, jako to bylo dnes v mém případě…
Lenka
P.s. Jak už jsem zmínila mezi řádky, tak Kobylí i Vrbice jsou vinařské obce se skvělými vinaři, kteří umí udělat z plodů země úžasná vína, tak přijeďte okoštovat!!!!
