Vy jste z České republiky? Děkujeme za obrovskou pomoc Ukrajině!!!

Když jsem viděla, jak obrovskou vlnu solidarity vzedmulo napadení Ukrajiny Ruskem a lidé se okamžitě snažili pomáhat, jak jen mohli, táhlo mě to vyrazit s některým autem naloženým humanitární pomocí na hranice Slovenska s Ukrajinou. Chtěla jsem totiž na vlastní oči vidět, jestli se skutečně všechny věci, které lidé přináší nejrůznějším organizacím, jednotlivcům, obcím a městům, dostanou k těm nejpotřebnějším – lidem prchajícím z Ukrajiny.

Jak se tam ale dostat, že? Měla jsem štěstí, že se mně podařilo získat kontakt na velitele jednotky Sboru dobrovolných hasičů Otrokovice Martina Vybíralíka, o němž jsem se dozvěděla, že na hranice s Ukrajinou poveze první březnovou sobotu pomoc. Zavolala jsem mu, on řekl, že si to musí nechat projít hlavou a večer se ozval, že mohu jet.

V sobotním ránu jsme spolu sedli u Muzea Harley Davidson v Otrokovicích do jeho auta, za kterým měl zapřažený velký vozík zcela zaplněný polystyrenem. Za jízdy mně vysvětlil, že se zkontaktoval s dobrovolníky na ukrajinské hranici a ti mu řekli, co je aktuálně zapotřebí. Právě polystyren chtěli pro lidi, kteří čekají i více než 24 hodin ve frontě na hranicích, aby si na něj mohli sednout anebo i stát, protože je to skvělá izolace proti zamrzlé zemi. Vnitřek auta až po střechu zaplnily deky, spacáky, karimatky, hygienické potřeby, power banky, české SIM karty, čelové svítilny, sladkosti a další potřebné věci. S žádostí o pomoc se obrátil i na Město Otrokovice. Kromě jeho auta spolu s námi z Otrokovic směrem k hraničnímu přechodu Ubľa zamířili také podnikatel a majitel zmíněného muzea Richard Harley Banát a David Nedbálek. I oni jeli s auty napěchovanými potřebnými věcmi.

V malé vesničce Ubľa, která leží tři kilometry od hranic s Ukrajinou, jsem o pár hodin později na vlastní oči viděla, jak jdou věci, které posíláme na pomoc Ukrajině, přímo do rukou konkrétních žen a dětí na útěku. Ve stanech byly trvanlivé potraviny, z nichž si mohl každý příchozí vybrat, co chtěl. Dobrovolníci ale každému připravovali také tašku jídla hygienických potřeb na další cestu do nejrůznějších měst a států celé Evropy, kam lidé před válkou utíkají. Z dalších potravin připravovali teplé jídlo i nápoje. Rozdávali deky, spacáky, přikrývky, karimatky i power banky a české SIM karty. A stále ze skladu přinášeli nové věci a doplńovali to, co rozdali. Několikrát jsem slyšela: „Vy jste z České republiky? Děkujeme za obrovskou pomoc a podporu! Díky, díky, díky…“

Slyšeli jste doma v teple „zaručené“ zprávy, jak jsou na hranicích také muži a movitě vypadající lidé, kteří na běžence vůbec nevypadají? Nevím, jak to vypadá na jiných hraničních přechodech s Ukrajinou, ale v Ubľe jsem nikoho takového nepotkala. Zato jsem viděla ženy – matky i babičky s třemi, ale třeba i pěti, malými dětmi okolo sebe. Každá nesla jednu, maximálně dvě tašky a někdo si vedl také pejska.

Hodně se mne dotkla návštěva kulturního sálu, kde uprchlíci mohou přespat a nabrat trošku sil než je pro ně zajištěný odvoz dál do vnitrozemí Slovenska. Většina z běženců ale míří do jiných států. Česká republika má v Ubľe stánek, ve kterém se nabízí odvoz do naší země. Chtěli jsme někoho vzít s sebou, ale o převoz do Zlínského kraje neměl nikdo zájem. V naší zemi většina Ukrajinců míří do Prahy a Brna, kde mají rodiny a známé. Nejvíce Ukrajinců ale chce do Polska. V onom sále noclehu a odpočinku na člověka dopadla jakási tísnivá atmosféra, která se jakoby vznášela ve vzduchu.

A není se čemu divit. Ti lidé ze dne na den kvůli válce opustili své domovy a odešli do neznámých zemí obyčejně jen s taškou nejpotřebnějších věcí. Mluvila jsem s duchovním správcem Řeckokatolické charity Prešov Jozefem Gačou, který v Ubľe pomáhal s humanitární pomocí uprchlíkům. Ten mně řekl, že je moc těžké příchozí přinutit, aby se najedli, dali si nějaké teplé jídlo a nápoje, které pro ně připravili dobrovolníci. „Proč? Na Ukrajině se totiž šíří dezinformace, že je tady chceme otrávit právě jídlem. Je to strašné, ale je to tak,“ říká kněz.

Kluci z Otrokovic, když vykládali přivezené věci, se zase dozvěděli, že se za hranicemi Slovenska prodává na Ukrajině jeden litr nafty za našich tisíc korun. Dovedete si představit, že když zaplníte nádrž většího auta, tak vás to vyjde na 80 000 Kč? Docela nepředstavitelné, že? A bez nafty a benzínu není možné nikam jet, i když máte auto…

Původně jsme chtěli na hranicích někde přespat. Nakonec jsme se všichni shodli, že pojedeme zpět domů. V Otrokovicích jsme byli zpět po třiadvacáté hodině a mne potom ještě čekala necelá hodinka cesty domů do Blatnice. Pro mne mise splnila účel. Viděla jsem na vlastní oči, že se k potřebným skutečně dostane to, co jim lidé díky materiálním sbírkám nejrůznějšího druhu věnují.

Řeckokatolický kněz Jozef Gača mně ale při loučení řekl: „Největší vlna uprchlíků nás teprve čeká. Je třeba, aby pro všechny lidi, kteří z Ukrajiny utíkají před válkou, byla stále zajištěna materiální pomoc a dostatek dobrovolníků ochotných pomáhat. To je moc důležité,“ upozorňuje kněz. Jistě je potěšující, že jsem o víkendu v Ubľe narazila hned na několik dobrovolníků z České republiky. Pomáhal tam mladý manželský pár z Brna i čtyři mladí lidé z Českých Budějovic.

Na závěr bych chtěla poděkovat Martinovi z Otrokovic, který o mně až do minulého týdne nevěděl vůbec nic. Že měl odvahu vzít cizí ženskou na tolik hodin do auta. Martine, moc děkuji, moc si toho vážím!!!