O dnešní Děkovné pouti s arcibiskupem Josefem Nuzíkem by se dalo říct, že to bylo setkání od srdce k mnoha srdcím. Všem žehnal, podával lidem ruce, ptal se, jak se jmenují, odkud na Antonínek připutovali a pro každého měl dobré slovo. Jedné holčičce pochválil krásné šaty, dalšímu chlapci jméno, které mu vybrali rodiče, zajímal se, jak dlouho je jedna paní na vozíčku a povzbudil ty, kdo mají nemocné dítě. Zvlášť neúnavně potom žehnal všem dětem. A to vše doopravdy s hluboce lidským přístupem bez jakékoliv sebeprezentace sebe sama. A lidem po byť krátkém setkání s arcibiskupem Nuzíkem zůstal po jeho odchodu úsměv na tváři. Jakoby svým přístupem druhým předával radost. Mezi poutníky jsem potom zaslechla slova uznání: „To je náš člověk!“
Částečný přepis promluvy olomouckého arcibiskupa Mons. Josefa Nuzíká při Děkovné pouti na Svatém Antonínku:
OVLIVŇUJE NÁS SVĚT „Aniž si to uvědomujeme, žijeme ve světě, který nás velmi ovlivňuje. Je to vidět na účesech, šatech, způsobu stravování. Pokud by to ale u toho skončilo, bylo by to hodně málo. Jako pokřtění věřící máme mít v srdci otevřenost pro to, aby nás ovlivňoval Bůh, Panna Maria a svatí, protože oni nás mohou ovlivnit více než tento svět.
NEZTRATIT ROZMĚR VDĚČNOSTI A čím nás může ovlivnit tato děkovná, Dožínková pouť zde na Blatnické hoře u svatého Antonína. Chce nás odměnit tím, abychom ve svém životě neztratili rozměr vděčnosti a díkůvzdání. Většinou, když se vydáváme na cestu autem, poprosíme o ochranu. A umíme také poděkovat za šťastný návrat bez nehody, bez potíží s autem? Nebo i někdy s potíží v husté dopravě. Prosíme o pomoc Boha, když mají studenti před zkouškou, babičky se modlí za své vnuky a vnučky. Umíme potom poděkovat?
PODSTATNÉ MŮŽE POUZE BŮH Tato Dožínková pouť nás vede k tomu, abychom jako jistý druh samozřejmosti vzdávat Bohu díky. Přestože žijeme v době, ve které tolik věcí dokáže moderní technika, medicína, nejrůznější přístroje, přesto zůstává to podstatné, co může jenom Bůh. Jenom Bůh může dát život, aby muž a žena zplodili dítě, aby strom vydal krásné ovoce, jenom Bůh může způsobit, že vinice nezmrzne, že plody na poli neuschnou, že klasy nechytí sněť, že neopadají švestky, že zelí, dýně a jiná zelenina nedostanou plíseň. Ano, chceme toto nosit v sobě – Bůh dal vzrůst, Bohu náleží chvála!
ENCYKLIKA LAUDATO SI Jak víte, svatý otec František napsal encykliku Laudato si – Buď pochválen Bůh. Celá encyklika nese postoj vděčnosti Bohu a hned na počátku říká, že když nebudeme otevřeni pro obdiv a úžas ve svém životě, tak se z nás stanou jenom vládci a spotřebitelé. Ano, často slyšíme, že spotřeba něčeho narůstá, vzrůstá, ale my nechceme být jenom spotřebitelé, jenom ti, kteří mohou rozhodovat. Chceme být těmi, kteří chtějí vidět, obdivovat a žasnout. Za to můžeme prosit.
ČÍM SE NECHÁME OVLIVNIT? A v čem nás může ještě ovlivnit tato pouť? I dnes bychom mohli v určitém slova smyslu rozdělit společnost a lidi kolem nás na ty, kteří jsou stále nespokojení. Čím se necháme ovlivnit? Není ale i v našem životě, v tomto čase tolik věcí, na které by se nás Ježíš zeptal: „A na to nadáváš? Z toho jsi nespokojený?“ Nestačí nám vzpomenout na nedalekou válku, na to, když slyšíme, kolik lidí ve světě umírá hladem a žízní, kolik dětí žije bez rodičů…Kéž bychom byli ovlivněni, že nechceme tak snadno sklouznout do stejných postojů, které vládnou světu kolem nás.
VYBERME SI Když byli mnozí nespokojeni mezi Izraelity, Jozue řekl: „Vyberte si, kam chcete jít, kdo budou vaši bohové. Já ale a moje rodina zůstaneme věrni Hospodinu!“ Jak je potřebný tento hlas i dnes. Budou-li i dnes takoví otcové, dědové, kteří řeknou: „Já a moje rodina chci, abychom zůstali u Boha.“ Možná tvůj syn, dcera, už zapomněli na spojení s Bohem, že byli pokřtěni, že měli v kostele svatbu a pokřtěné děti, nevyčítejte jim to. Jen jim někdy řekněte: „Já zůstávám dál věrný Bohu, protože on se nedá nahradit.“
NEMŮŽEME SE KLANĚT SVĚTSKÝM MOCNOSTEM Papež ve vzpomenuté encyklice říká, že se nemůžeme hlásit ke spiritualitě, která by opomíjela Boha stvořitele. To bychom se klaněli světským mocnostem, nebo postavili sami sebe na místo Hospodina. Kéž by bylo v našich rodinách hodně těch, kteří řeknou: „Já a moje rodina zůstaneme věrni Bohu. Já a moje rodina nepřestaneme věrně chodit do kostela, i když mnozí to zředili. Já a moje rodina půjdeme tímto směrem a nepřijmeme světské způsoby a návyky. Kéž by bylo hodně těch, kteří nás ovlivní jako Petr, který řekl: „Pane, ke komu půjdeme?“ Jeli ke komu jít v tomto světě? Je někdo kromě Boha, kdo nás podrží, kdo nám dá záchranný štít a ochranu nejenom tehdy, když se nám daří, ale i když prožíváme něco těžkého, bolestného. Kéž by i tato pouť přispěla k proměně našeho pohledu na náš život a svět, ve kterém žijeme.
SVĚT JE RADOSTNÝM TAJEMSTVÍM Papež František ve své encyklice, ze které jsem vybral pár myšlenek, říká: „Svět je něčím víc než jenom problémem, který je potřeba vyřešit. Je radostným tajemstvím, které můžeme obdivovat. A tak kéž Boží milost, kterou Bůh vložil i do této chvíle, se dotkne i nás. Aby nás Bůh přitáhl, musíme mu to dovolit. A teď je ta chvíle ticha, kdy máme dovolit Bohu, aby nás ovlivňoval víc než tento svět, kterému mnohokrát chybí Duch a směr, aby nás přitahoval, abychom nezůstávali v těch svých pozemských jistotách. Ať se tak stane!“
Mši svatou před závěrečným požehnáním arcibiskup zakončil spontánní chválou a díkůvzdáním Bohu za všechny dary, které nám dává. Zvláště potom děkoval za zemědělce. „Dej nám Pane, milost, abychom dokázali říct, jako dobrý sedlák: Bohu díky, Pán Bůh zaplať za to, co dáváš.“ Také my ti Bože, děkujeme, že jsme znovu na Blatnické hoře na pouti. Každá pouť nám připomíná, že tady na zemi nejsme doma, přestože máme svůj dům, byt, zemí jenom procházíme. Je to jenom most. A právě to vydat se na pouť nám připomíná, že jednou opustíme svůj domov a půjdeme ne ke smrti, hrobu, ale k tobě Bože, a tak nám pomáhej, abychom na to nezapomínali ať jsme ve věku mladém, nebo středním, kdy nás svět různými směry ovlivňuje. Dej Bože, ať nás ovlivňuje tvé slovo, tvá nauka, tvoje blízkost. Ať dokážeme i my růst do pozice Jozua , který řekl: „Já a moje rodina zůstaneme věrni Bohu. Kéž by bylo hodně takových otců a matek, kteří se takto modlí a projevují. Kéž je hodně kněží, ale také otců, bratrů a sester, kteří dokážou říct s Petrem: „Pane, ke komu půjdeme? Chceme zůstat s tebou. A tak Pane díky za tvé slovo a milost. Kéž si ji neseme do svých domovů, práce, starostí, radostí všedního i svátečního života.“
Poté ještě požehnal lavičku, kterou věnoval Mikroregion Ostrožsko-Veselsko P. Zdeňkovi Stodůlkovi za jeho dlouholetou duchovní službu v tomto mikroregionu a za zvelebení poutního místa na Svatém Antonínku. Před samotným žehnáním arcibiskup řekl: „Jsem rád otče Zdeňku, že jsi přijal mou nabídku pomoct mně s prací na arcibiskupství, ale teď mám trošku strach, abys z Olomouce neutíkal na Blatnickou horu, že tady máš svou lavičku. Lavičku jsem ještě nikdy nežehnal, ale všechno bývá jednou poprvé. Bože, stvořil jsi nás jako muže a ženy a dal jsi nám nohy, abychom chodili, ale také víme, že jsme rádi s přibývajícím věkem, a na krásných místech, když se můžeme i posadit. Stojíme u nové lavičky, kterou z Mikroregionu Ostrožsko-Veselsko věnovali otci Zdeňkovi, prosíme tě, abys požehnal tuto lavičku a žehnal každému, kdo sem zavítá a usedne na ni, nebo ji bude vidět, aby pro něho byla znamením: Posaď se u Pánových nohou, zastav se, podívej se na svůj život z většího nadhledu tak, jako Marie, která sedávala u tvých nohou, kéž také každý, kdo sem zavítá, zakusí tvou posilu a povzbuzený se vrací domů. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána!“
Děkovnou pouť zakončila odpoledne adorace, kterou vedl arcibiskup Nuzík za účasti blatnického faráře P. Františka Krále a jeho kaplana P. Jindřicha Peřiny.
Okolo pěti set lidí zamířilo v sobotu 24. srpna 2024 do Campu Babí Hora, který se nachází v katastrálním území města Hluk na Uherskohradišťsku, aby se v rámci Dne pro rodinu zúčastnily Konference Rodina a její poslání. Hlavním hostem a přednášejícím byl katolický kněz P. Marián Kuffa ze Slovenska. Ve svých promluvách zaostřil na důležitost muže i ženy v manželském svazku a jejich společné poslání při výchově dětí. Na programu byly ranní chvály, modlitba růžence, čtyři přednášky P. Mariána Kuffy, modlitba Korunky k Božímu milosrdenství, mše svatá, adorace s hudebním doprovodem a závěrečná modlitba se zasvěcením rodin českého i slovenského národa. Závěrečnou adoraci se zasvěcením rodin v České republice i na Slovensku Bohu vedl a požehnání všem přítomným udělil nový uherskohradišťský děkan a farář P. Petr Bulvas. Zvlášť silný byl okamžik, když při adoraci před nejsvětější svátost oltářní poklekly tři manželské páry s dětmi na rukou a přimlouvaly se zástupně za všechny rodiny…
Po zveřejnění sedm let staré vzpomínky, kdy jsem vedla rozhovor v červenci roku 2017 rozhovor (celý rozhovor jezde ) s tehdejším čerstvým novoknězem P. Klimentem Tomášem Mikulkou, jsem se nechala na Facebooku vyhecovat především kamarádem kapucínským knězem P. Cyrilem Komosným, abych s tímto zajímavým mladým mužem udělala rozhovor po sedmi letech. Slovo dalo slovo a já dnes ráno vyrazila na Březovou (okres Uherské Hradiště), kde dominikánský kněz P. Mikulka právě končil čtrnáctidenní duchovní obnovu, kterou tam vedl pro mladé lidi z celé republiky. To jsem přitom ještě včera ráno vůbec netušila, že tento rozhovor budu dělat. Vlastně jsme se domluvili až večer a já v noci musela sednout k počítači a dát dohromady otázky.
VZPOMÍNÁNÍ NA BŘEZOVOU Když jsem dnes frčela přes Strání do Březové, vzpomínala jsem na to, kdy jsem do této vesničky kousek od slovenských hranic vlastně jela poprvé. Bylo to někdy okolo roku 2010. Jela jsem sem tehdy dělat reportáž do základní školy, která poskytuje na dálku individuální vzdělání dětem z celé naší země. Někteří přitom žijí třeba v Polsku, ale také Americe a jiných koutech světa. Mluvila jsem tehdy s ředitelem školy Ludvíkem Zimčíkem, který přišel s tímto geniálním nápadem vzdělávání na dálku. Dnes na škole funguje už i lyceum s možností složení maturity bez pravidelné školní docházky. Jednou jsem v Březové fotila také fašank a jednou tam jela do rodiny, která využívala hospicové péče Domácího hospice Antonínek. Z tohoto setkání vzniklo pro mne krásné přátelství s vnučkou, která babičce ve spolupráci s domácím hospicem pomáhala v posledních týdnech a dnech při odchodu na věčnost. V Březové jsem si také letos udělala zastávku při mém putování na Velký Lopeník. Fotky a text z toho výletu je zde.
ROZHOVOR PO SEDMI LETECH V dnešním ránu byla ale hlavním cílem mého putování fara, která v Březové stojí hned vedle kostela sv. Cyrila a Metoděje. Když jsem přijela na parkoviště u kostela, právě končila mše sv., kterou sloužil P. Kliment Mikulka. Neztráceli jsme čas, sedli ve farní kuchyni a začali si povídat, co všechno se za těch sedm let v životě dominikánského kněze odehrálo. A doopravdy toho není málo. Jakmile bude zpracovaný rozhovor, tak ho tady zveřejním. Zatím tedy alespoň pár portrétů o sedm let staršího bratra Klimenta a několik pohledů na krajinu na pomezí Moravy a Slovenska, kde svět zatím zůstal normální.
Už jsem asi fakt pamětník, protože 18. srpna 2024 odešla na věčnost další filmová hvězda mého dětství a mládí francouzský herec Alain Delon.
Když jsem v dávných 70. letech minulého století koukala na francouzské filmy s Alainem Delonem, tak by mne ani v tom největším snu a fantazii nenapadlo, že se s tímto mužem jednoho dne setkám, bude ode mne stát na půl metru a já na něj budu koukat skrze objektiv foťáku. Kdyby mně to tehdy někdo řekl, tak bych se mu upřímně vysmála a řekla, že je blázen. A přesto se to stalo. Jak k tomu došlo? Psal se rok 2008, já jsem byla regionální zpravodajkou hodonínského okresu týdeníku NAŠE Slovácko a do finále České MISS se tehdy probojovala Eliška Bučková ze Strážnice. No a to byl pádný důvod, proč zažádat o akreditaci a vydat se 2. února 2008 s tehdejším šéfredaktorem týdeníku, a mým dobrým kamarádem Ivo Cencingerem, do Prahy. Finále boje o nejkrásnější dívku naší země se tehdy poprvé uskutečnilo v prostorách pražského Letiště Ruzyně. Potkali jsme tam ten večer spoustu různých hvězd z oblasti sportu, umění, modelingu i řadu politiků. Hvězdou největšího kalibru tam ale tenkrát bezesporu nebyl nikdo jiný než právě francouzský herec Alain Delon. Číhala jsem proto, odkud přikráčí a měla jsem štěstí a novinářský čuch, když začal pohyb u jedněch bočních dveří, že jsem byla u hvězdy mého dětství snad první a cvakla ho hned, jak vcházel do haly ještě v kabátu. No a potom také s prezidentkou finálového večera Michaelou Maláčovou, modelkou Petrou Němcovou a samozřejmě při vyhlašování s tehdejší vítězkou finále Eliškou Bučkovou. Byl to jeden z těch novinářských zážitků, na které se nezapomíná a jsem za to moc vděčná, že jsem tam mohla být a vše dokumentovat. Alain Delon – moje velká hvězda mládí, tam byl ještě ve velmi dobré zdravotní i fyzické kondici. I když se mu už vryly do tváře vrásky a vlasy krapet zbělely, pořád to byl krásnej chlap. A tak mně zůstane navždy uchovaný v paměti. Děkuji na věčnost za všechny ty filmy, které natočil a dokázaly miliony diváků opakovaně pobavit. Čest jeho památce s přáním věčného života ve světle!
Připutovala ke mně moc smutná zpráva, že na věčnost odešel vynikající varhaník a hudební skladatel Zdeněk Pololáník. Bylo pro mne velkou ctí, že jsem se s tímto naprosto výjimečným mužem mohla před čtyřmi lety setkat v jeho domečku v Ostrovačicích, kde žil s manželkou Jarmilou. Bylo to jedno z těch setkání, na které člověk asi nikdy nezapomene. Proč? Protože jsem se mohla setkat a povídat si s naprosto výjimečným mužem. Rozhovor byl zveřejněný v Katolickém týdeníku 20. 10. 2020 v čísle 43 při příležitosti jeho 85. narozenin. Nesmírně si toho vážím… Oba manželé Pololáníkovi byli velmi milí a vstřícní. Původně mně přitom rozhovor vůbec dát nechtěl. Na setkání kývnul pod podmínkou, že nebudu klást otázky, na které už mnohokrát odpovídal do jiných médií.
Rozloučení v rodinném kruhu bude s mistrem v sobotu 17. 8. v 10.30 v chrámu sv. Václava a sv. Jana Křtitele v Ostrovačicích na Brněnsku. Pontifikální zádušní mši sv. pro širší veřejnost bude sloužit brněnský biskup Pavel Konzbul v katedrále na Petrově 21. 9. v 11.00.
Odpočinutí věčné dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá v pokoji…
Odpočinutí věčné dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá v pokoji…
V sobotu jsem se brzy ráno vydala do brněnské Starez arény na Vodově ulici v Brně za reportáží pro Katolický týdeník.Byla tam třídenní duchovní obnova, jejímž hlavním hostem byla letos šedesátiletá Mary Healy, profesorka biblistiky v kněžském semináři v Detroitu. Teologii studovala na několika univerzitách v USA, doktorát z biblické teologie získala v roce 2000 na Gregoriáně v Římě. Dlouhé roky předsedala ICCRS (nyní CHARIS – mezinárodní služba Charismatické obnovy), je autorkou několika knih a také misionářkou s velkými dary Ducha Svatého. Jistě není bez zajímavosti, že jako misionářka působila také v Rusku.
VZPOMÍNÁNÍ NA KONFERENCE PŘED 20 LETY První dojem po příjezdu na místo jsem měla jako z dob bezmála před čtvrtstoletím, kdy jsem začínala jezdit na Katolické charismatické konference. Poprvé jsem se jí zúčastnila v Třebíči, jednou v Ostravě a několikrát v Českých Budějovicích a poté také v Brně, kde je dodnes, ale já už tam poslední roky nejezdím. V těch prehistorických dobách nás bylo tisíc a poté počty účastníků rok od roku rostly. No a této víkendové duchovní obnovy v Brně se nyní o víkendu zúčastnilo okolo dvou tisíc lidí nejen z Moravy a Čech, ale také ze Slovenska. Pořádající tým Nadačního fondu CREDO úzce spolupracoval s Godzone ze Slovenska. V tomto směru jsem si zase připadala, jak kdyby se ocitla v bývalém Československu a bylo pro mne moc milé, že jsem slyšela slovenštinu nejen mezi účastníky, ale také z úst kapel a přednášejících i kněží. Můj dojem? Bylo to prostě vynikající! Dlouhé roky jsem nic lepšího nezažila. Vedle skvělých kazatelů se při chválách střídaly i vynikající kapely, které na mne byly sice trošku hlučnější, ale celkově to bylo super. A měla jsem velkou radost, kolik tam bylo mladých lidí s živým zájmem o Boha. Na programu byly přednášky, zpovědi, přímluvné modlitby, chvály, workshopy i mše svaté.
Níže zveřejňuji pár myšlenek, které v sobotním programu zazněly z úst Mary Healy.Hned v úvodu první přednášky zaostřila na knihu Genesis, stvoření světa, muže a ženy i důležitost života ve společenství: „Bůh řekl: „Není dobré být pro člověka, aby byl sám.“ To znamená, že jsme stvořeni pro vztah. Žádné lidské stvoření nebylo stvořeno, aby bylo samo. Nemůže se nám dobře dařit bez vztahů. Potřebujeme jeden druhého. První člověk byl ale sám! Uspal Adama a vzal jedno z jeho žeber a z něj učinil ženu a přivedl ji k muži a on promluvil: „Konečně! Kost z mých kostí a maso z mého masa! Bude se nazývat žena, protože byla stvořena z muže. V angličně man – woman. On byl tak nadšený! Objevil nejhlubší smysl svého bytí, což bylo milovat a být milován. Být ve vztahu lásky. Jakmile ji spatřil, zjistil, že jeho smyslem bytí je nabídnout se jako dar této ženě. Viděl, že byla úplně stejná jako on. Byla schopna přijmout jeho dar, že se mu odevzdává a ona se mohla dát jako dar jemu. Byli schopni mít spolu tento vztah lásky, mohli vidět smysl i tím, jak Bůh stvořil jejich těla. Když se podívali na svá těla – na mužské a ženské tělo, zjistili, že byli stvořeni pro spojení pro spojení v manželství, a když to Adam viděl, byl naplněn radostí. Vidíme tady hlubokou pravdu o lidských bytostech a stvoření Božího obrazu. Proč jsou stvořeni k obrazu Božímu jako muž a žena? Ve spojení muže a ženy jsou Božím obrazem. To je nejhlubší možná forma spojení. Spojení manžela a manželky je velmi hluboce zakotveno v manželství. Je to v jejich tělech. Objetí v manželství je znamení naprostého daru jeden druhému. Muž, který se dává ženě a žena, která se dává muži. Dar, který je na mnoha úrovních – emociální, psychologický, duchovní i fyzický. Je to mocné povolání, které Bůh vložil do nás lidí. Co s těmi, kteří nejsou povoláni do manželství? Já sama nejsem vdaná, jsem zasvěcená Pánu, což ale znamená, že jsem vdaná s jedním židovským stolařem z Nazaretu. Ti, kteří z vás jsou povoláni k celibátu pro Boží království, jsou vlastně povoláni do manželství, které je ale duchovní. Kněz je ženatý s církví, církev je nevěsta Kristova. Mnoho může být samotných, ale i tito tak jako všichni z nás jsme povoláni k tomu, abychom byli darem pro druhé ve všech našich vztazích. Příkladem podobnosti Bohu v tomto světě je rodina. Vidíme, jak je důležitá rodina ve vztahu k tomu, co bylo řečeno. To je pravda o tom, kdo od počátku jsme. Pokud se nepřítel bude snažit zničit lidské plémě, bude napadat rodinu, manželství, muže a ženu stvořené k Boží podobě. Nepřítel bude napadat lidské bytosti v nejhlubší části jejich identity. V tom, že byli stvořeni v Boží obraz.“
V další přednášce Mary Healy mluvila o evangelizaci:
MÍTBOŽÍ SRDCE PRO ZTRACENÉ „Získejme Boží srdce pro ztracené. Nemluvíme často o ztracených, ale měli bychom. Kdo jsou ztracení? Lidé, kteří nejsou s Bohem. Ti, kteří ho neznají. Ježíš řekl: „Široká je brána a snadná cesta, která vede do záhuby a mnozí kráčí touto cestou. A Boží srdce pro ně krvácí. Pán má s nimi obrovský soucit. On nás prosí: „Budeš mít, prosím, podíl na mém srdci pro ty ztracené?“ Existuje úzké propojení mezi přijímáním Boží moci a přijímáním jeho soucitu. Pokud nemáme srdce Boží pro ztracené, můžeme se modlit za spoustu věcí, možná máte takovou zkušenost, že se modlíte, modlíte a nevidíme příliš velké ovoce těchto modliteb, protože naše srdce není propojené s Božím srdcem. Proto máme prosit: „Pane, dej mi své srdce pro ty ztracené. Je jedna velmi mocná modlitba, ale je nebezpečná: Bože, ať je mé srdce zlomené tím, co láme srdce tvé.“ Je to nebezpečná modlitba, protože jestli se jí budeme upřímně modlit, začneme cítit Boží soucit a to bolí. Budeme cítit jeho soucit se ztracenými. K lidem, kteří jsou kolem nás a jsou zraněni, duchovní sirotci. Žijeme ve světě plném duchovních sirotků, lidí, kteří nevědí, kdo jsou, odkud jdou a kam, o čem je vlastně život a co znamená skutečná láska, a jak ji najít. A tak hledají na špatném místě a Boží srdce pro ně pláče. A my jsme někdy lhostejní. Jsme pozváni vstoupit do něčeho nového. Ta krása, svoboda, rados a to, že jsme synové a dcery Boží – naplnění jeho Svatým Duchem. Každý z nás na této zemi má přinášet přítomnost Boží, vůni Kristovu celému světu. Každý z nás tady má plnit svou roli v Božím plánu, která je jedinečná a nenahraditelná. Pán nás posílá do míst temnoty, zlomenosti, zmatku. Posílá tebe, abys přinášel světlo Kristovo, moc Ducha Svatého, vůni Kristovu. Pán říká: „Řekl jsi mně ano! Uvědomujete si, co jste řekli? Protože teď začíná dobrodružství a bude to úžasné. A nebude to asi tak, jak bychom očekávali, ale Pán bude s vámi. Teď bych chtěla mluvit o tom, jak můžeme být tomuto povolání věrni, abychom byli vyslanci krále Ježíše. Jsme vyslanci krále, máme přinášet přítomnost tohoto krále na místa, kde jsme. Máme předat slova našeho krále, jeho poselství. Ne nějaké jiné poselství. Svět by byl radši, kdybychom předávali jiné poselství. Svět po nás chce, abychom schvalovali určitě věci a neschvalovali jiné, ale my jsme povoláni k věrnosti poselství svému králi. A když mluvíme to, co nám předal náš král, jeho evangelium, jeho pravdu, dá nám moc, abychom to mohli opravdu předávat. A to nejen slovy, ale také skrze znamení, zázraky, uzdravení a proroctví. Bratři a sestry, jsme povolání, abychom kráčeli v pomazání našeho krále a v moci Ducha Svatého. Chcete to? Ano? Aleluja!„
Jedna část sobotního odpoledne byla věnována odpovědím na otázky mezi nimi zaznělo:
Jak postupovat, pokud se při modlitbě za uzdravení objeví démonická manifestace? „Je to proto, že nepřítel chce obrátit pozornost od Ježíše. On chce vyvolat strach a chaos. Nejlepší věc, kterou můžeme udělat, je nevěnovat nepříteli pozornost a místo toho věnovat pozornost člověku, za kterého se modlíme. Podívat se mu do očí, nemluvit s démonem, ale s tím člověkem – Božím dítětem. Když nám věnuje tento člověk pozornost, pokusíme se zjistit, jaká je jeho bolest, zranění, které otevřelo dveře pro vliv zlého ducha a modlíme se za uzdravení tohoto zranění. Vnitřní uzdravení je něco velmi krásného a křehkého. Co se týká vnitřního uzdravení, potřebujeme dobrý trénink a průpravu. Nejlepší průprava, kterou znám jekniha Neala Losano. Když se projeví démonické projevy v drsné podobně, nejsme schopni získat pozornost člověka, za kterého se modlíme a on je mimo kontrolu, potom potřebujeme pomoc, ale ani tak se nebojte. Ježíš nám neříkal nikdy, že bychom se měli ďábla bát! Máme mít jen bázeň Boží – bázeň z lásky, protože on je svatý a my ho milujeme.
Jak chápat Ježíšova slova „Vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne.“ Máme na sebe vzít i svou nemoc? „To je velmi důležitá otázka. Ježíš nám řekl, že pokud chceme být jeho učedníky, máme na sebe vzít svůj kříž a následovat ho. Kříž může být i nemoc. Bůh může udělat ale něco dobrého i z čehokoliv zlého pro ty, kdo ho milují a důvěřují mu. On je schopen udělat něco dobrého z čehokoliv. I skrze naši nemoc nás může očistit, může růst naše pokora, soucit, může nás to otevřít pro jeho milost. Může nás to vést k modlitbě za druhé. Moje nemoc může být také zdrojem milosti pro druhé. To všechno je pravda, ale někdy děláme určitou chybu, když si myslíme, že za uzdravení bychom se modlit neměli. A to je chyba. Ježíš nikdy neřekl, abychom se nemodlili za uzdravení. Můžeme v lásce přijmout kříž a zároveň se modlit za uzdravení. Nikdy bychom neměli váhat s prosbou o uzdravení. Pán má mnoho způsobů, jakým nám dává své kříže a nikdy bychom neměli váhat s prosbou o uzdravení. Pamatujme, když prosíme, že Bůh má jen dvě odpovědi: „Ano, buď uzdraven.“ A druhá: „Budeš uzdraven později.“ Není nikdo, koho by nechtěl uzdravit – dnes, zítra anebo při vzkříšení poslední den. On je náš uzdravitel a jeho bolí, láme mu srdce, když o to neprosíme. Nabízí se ale otázka, proč někteří lidé nejsou uzdraveni a jiní ano. Nevíme, proč tomu tak je. Pán ve své nekonečné moudrosti a nekonečné lásce vidí i věci, které my vidět nemůžeme, vidí celý obraz. My nejsme schopni odpovědět na otázku, proč někdo nebyl uzdravený. Co můžeme udělat? Nevzdávat se a prosit dál, protože Ježíš nikdy neřekl, když neuvidíš výsledek své modlitby, přestaň se modlit. Řekl naopak: „Pros dál!“ Jako ta vdova, která nepřestávala tlouct na dveře soudce až nakonec vstal a dal ji, co chce. Někdy se musíme ptát Pána: „Pane, modlím se tak, jak ty chceš? Mám se modlit nějak jinak? Je něco jiného, oč bychom měli prosit? Pane, prosím, aby moje modlitba byla ve spojení s tvým královstvím.“ A když nasloucháme, Duch Svatý nám ukáže jiný způsob, jak se máme modlit.
V 19. kapitole Matoušova evangelia – 12. verši se píše, že jsou lidé, kteří nejsou od narození manželství schopni. Mohl Ježíš myslet skupinu LGBT? „Jsem ráda, že mohu na toto odpovědět. Musím říct jasně, že se v dnešní době snaží spousta lidí přepsat Boží slovo. Přizpůsobit Boží slovo současné kultuře. Místo, aby dovolili, aby Bůh, který nás stvořil, sám za sebe promluvil. Bůh, který nás miluje a vždy touží po tom, co je pro nás dobré, co nás učiní šťastnými. Bůh vytvořil manželství i to, jak jsou stvořena naše těla pro jednoho muže a ženu, aby bylo plodné a životodárné. Co tedy ten biblický úryvek? V původním textu je: „Někteří se narodili jako eunuchové. Mluví tam o tělesných defektech. Mluví také o tom, že někteří lidé mají něco takového, protože jim to způsobili lidé. Nemluví o přitažlivosti lidmi stejného pohlaví, ale i kdybychom jeho slova aplikovali na přitažlivost lidí stejného pohlaví, byl by to těžký kříž. Platí pro ně stejně jako pro člověka, který je tělesně eunuch, že jsou povolaní k čistotě. Jsou voláni k tomu, aby prožívali svou sexualitu tak, jak to pro nás Bůh připravil. To znamená, že sexuální spojení je určeno pouze pro muže a ženu v manželství. Lidé, kteří vnímají přitažlivost k osobám stejného pohlaví, jejich touha je nasměrována nesprávně a děje se to díky pádu našich prvních prarodičů. Všichni máme určitý nepořádek, co se týká toho, po čem toužíme. Všichni občas prožíváme touhy, které nejsou dobré a správné. Odpověď není, že se máme své touze poddat, ale odpověď je, že se máme obrátit k Pánu a dovolit mu, aby nás očistil, uzdravoval, a když je to těžké, prosíme Ducha Svatého, aby nám pomohl a on nám dá svou sílu. On volá každého z nás, abychom žili život svatosti. Ať už máme v sobě touhu po osobách stejného pohlaví anebo jakoukoliv jinou touhu, která není v pořádku a v souladu s Božím plánem. To nás vede k tomu, abychom Bohu důvěřovali. Nikoliv k tomu, abychom dělali to, o čem nám Pán říká, že to dělat nemáme. K homosexuálním aktivitám Bůh říká: „To nedělejte, není to pro vás dobré, nepovede vás to k životu.“ Ježíšovo povolání není vždy snadné, ale je vždy dobré. A vždy nás vede k životu.“
Může se stát, že by někdo dar uzdravování vůbec neměl? Řekla bych, že ne, protože základem modlitby za uzdravení, důvod, proč se za uzdravení modlíme, není ten, že nám Ježíš dal dar uzdravení. Já jsem si neřekla: „Myslím, že mám dar uzdravení, tak se budu za uzdravení modlit! Modlíme se za uzdravení, protože Ježíš řekl: „Běžte a hlásejte Boží království, uzdravujte nemocné, běžte a hlásejte evangelium! A tato znamení budou doprovázet ty, kteří věří – budou vkládat ruce na nemocné a ti budou uzdraveni. Je to Ježíšův příkaz. Toto přikázání dal všem svým učedníkům! Takže se můžeme všichni modlit za uzdravení a očekávat, že Bůh bude uzdravovat. Je to podobné jako s přirozenými dary. Děláte chyby, učíte se z nich, ale trénujete dál a postupně tato schopnost roste. Někteří lidé mají úžasné obdarování k tomu, aby například hráli fotbal a někteří lidé mají velký dar uzdravování, ale znamená to, že nikdo jiný se za uzdravení nemůže modlit a vidět uzdravování? Jako kdyby nikdo jiný nemohl hrát fotbal. Každý může hrát a každý se může modlit.„
Na závěr sobotního dne před modlitebním večerem, při kterém došlo k mnoha fyzickým uzdravením, o nichž účastníci svědčili, Mary Healy řekla: „Jsem zcela fascinována, co Bůh koná v České republice a na Slovensku. Aktivity Creda v České republice a Godzonu na Slovensku jsou úžasné! Ti lidé dali svůj život Bohu. Modlete se za ně. V Americe něco podobného nemáme.“
Laický misionář Václav Čáp nabízí v druhém pololetí tohoto roku 2024 duchovní obnovy a semináře. Duchovní obnova Tajemství Boha – Trojice bude 13. – 15. 9. ve Vranově u Brna, 18. – 20. 10 se v Koclířově uskuteční seminář pod názvem Zjevení sv. Jana – Apokalypsa III, a od 1. do 3. 11. misionář na Svatém Hostýnku zaostří na Duchovní boj. Pokud se někdo z jakéhokoliv důvodu nemůže nikam fyzicky sám vydat, může se zúčastnit v září až prosinci on-line semináře s názvem Znamení doby. Přihlášky a další informace na webu : www.kontemplativniseminare.cz
Rozhovor s teologem, překladatelem a misionářem Václavem Čápem, který jsem s ním vedla v dubnu roku 2020:
Podle misionáře Václava Čápa jsou komunikační prostředky morem na vnitřní soustředěnost a ticho Vystudoval lékařské přístroje na Vysokém učení technickém v Brně, teologii Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, pobýval v trapistickém klášteře v USA a ve Francii, byl dobrovolníkem mezi lidmi na ulici v New Yorku i vlekařem v horách. Dnes je Václav Čáp ze Zlína misionářem, překladatelem známých kazatelů z různých částí světa, pořádá vlastní semináře a občas pobývá v poustevně. I jeho plánované aktivity zasáhla jako blesk z nebe pandemie covid-19.
V letech 1983 až 1988 jste vystudoval radiologii na Vysokém učení technickém v Brně. Proč jste si zvolil právě tento obor, když jste se mu nakonec téměř nevěnoval? Byla doba totality, kdy jsem nemohl studovat to, co jsem skutečně chtěl. Kdybych se tehdy mohl svobodně rozhodnout, určitě bych nestudoval technický obor, protože jsem založený spíše humanitně. Zvažoval jsem, jestli nepůjdu na studium psychologie v Brně. Bohužel v té době dělali na těchto oborech pravidelné lustrace. Pokud by zjistili mé rodinné a sociální postavení, nemohl bych po určitě době stejně ve studiu pokračovat. Pocházel jsem totiž z věřící rodiny a byl jsem v této oblasti různě zapojený. Technické obory nebyly pod tak přísným dohledem státní bezpečnosti. Jakmile někdo udělal dobře zkoušky, byl přijat. Dostal jsem se tam a zpětně v tom vidím Boží prozřetelnost. Při ústním pohovoru jsem hned v úvodu řekl, že nejsem členem Svazu mládeže, takže mně poděkovali a tím skončil můj pohovor na vysokou školu. Byl jsem vnitřně přesvědčený, že se na školu nedostanu. Po čtrnácti dnech jsem ale dostal odpověď, že jsem byl přijat.
Je pravda, že jste se chtěl stát knězem? Už za komunismu jsem chtěl jít do semináře v Litoměřicích, ale tenkrát bylo předem jasné, že všichni nebudou přijati. O teologické studium byl totiž velký zájem. Radil jsem se s lidmi, kteří nás duchovně vedli, jestli studovat oficiálně v Litoměřicích, nebo být zapojený do podzemního studia teologie. V souvislosti s tím se jevilo lepší jít na VUT, protože během studia byla větší příležitost studovat tajně teologii. Na základě toho jsem se nakonec rozhodl do semináře nepřihlásit a začal jsem teologii studovat tajně.
Jak studium probíhalo? Scházeli jsme se po různých bytech a na různých místech země. S tímto studiem jsem začal až ke konci vysoké školy. Nebyl jsem do toho tak intenzivně zapojený. Jezdil jsem na víkendové semináře, kde jsme studovali teologii a filozofii. Zastihl jsem konec před revolucí.
Po revoluci jste nastoupil do semináře? Je to tak. Po revoluci bylo zbytečné studovat tajně, protože se celý systém i struktura rozpadly a zanikly. Přípravný ročník byl v Litoměřicích a otevřely se teologické fakulty v Litoměřicích, Praze a Olomouci. Po necelém roce praxe v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci v Brně jsem v roce 1990 opustil svůj vystudovaný obor v tamním oddělení nukleární medicíny a nastoupil jsem do semináře na Teologickou fakultu Karlovy Univerzity v Praze. Studia jsem dokončil až v roce 1998.
Proč tak pozdě? Měl jsem tříleté přerušení studia. Po dokončení čtvrtého ročníku jsem prostřednictvím programu Víra v akci odjel do Ameriky. Tam jsem byl zapojený do misijního evangelizačního programu. Původně jsem chtěl pobýt v Americe pouze rok. Nakonec se situace vyvinula tak, že jsem tam zůstal tři roky. Dva roky jsem byl zapojen do evangelizačního programu. První rok v New Jersey a druhý v Columbus Ohio. Třetí rok jsem byl v kontemplativním klášteře trapistů v Coloradu.
Slyšela jsem, že jste působil i v New Yorku mezi lidmi na ulici. Je to pravda? Tam jsme jezdívali v rámci evangelizačního programu, kde jsem byl v týmu, který se staral o mladé středoškoláky a vytvářel jim program jak během školy, tak ve volném čase. Během programů jsme měli různé víkendové aktivity. O prázdninách jsme jezdili na tábory a též sociální programy, kdy jsme příležitostně vzali kluky a jeli s nimi na Manhattan a do Central parku, kde jsme nabízeli sociální pomoc bezdomovcům. Rozdávali jsme jim jídlo a hygienické potřeby.
Uměl jste dobře anglicky, když jste do Ameriky odcházel? Nebo bylo jedním z důvodů, proč jste tam šel, abyste se angličtinu dobře naučil?
Byl to také jeden z důvodů. Na střední škole jsme se sice angličtinu učili, ale výuka byla zaměřená především na technickou angličtinu. Na katolické fakultě jsme se také učili anglicky, ale zaměření bylo zase na teologii. Naše učitelka vedla výuku v angličtině a já jsem tomu nerozuměl, což mne motivovalo, abych odjel do anglicky mluvícího prostředí, protože nejsem typ člověka, který se rychle učí jazyky. Chtěl jsem se proto naučit alespoň jeden jazyk pořádně. Věděl jsem, že k tomu potřebuji být v anglicky mluvícím prostředí, abych se ho dostatečně dobře naučil a mohl ho aktivně používat.
Nelákalo vás v Americe zůstat? Byla to doba, kdy tam z naší země odcházelo hodně mladých lidí za prací a nakonec v Americe zakotvili. Lákalo i nelákalo. Musel bych mít velmi silný důvod, proč bych v zahraničí zůstal. Nejdříve jsem tam chtěl jet jen na zkušenost a naučit se jazyk. Situace se změnila třetí rok, kdy jsem pobýval v trapistickém klášteře. Pobyt mne velmi silně oslovil, uvědomil jsem si, že jsem kontemplativní typ člověka. Chtěl jsem tam skutečně zůstat. Věděl jsem ale, že se musím vrátit domů, dokončit teologická studia a poté se vrátit.
Po ukončení studia bylo nakonec všechno jinak? Ocitl jsem se trochu ve vzduchoprázdnu a příliš nevěděl, co dělat. Některé moje představy vzaly za své, jiné byly iluzorní. Ty jsem si musel očistit. Ještě jsem se pokusil vrátit do Ameriky k trapistům, ale tamní opat a komunita s tím nesouhlasili. Nějakou dobu jsem byl v Americe a soukromě tam studoval psychologii. Potom jsem byl asi půl roku ve Francii.
Proč právě ve Francii? Byl jsem tam u trapistů. Opět jsem rozlišoval, jestli tam nemám zůstat, jestli je to moje povolání. Nějakou dobu jsem pak bydlel v Brně a dělal příležitostnou práci, ale dalo by se spíše říct, že jsem tak trochu lítal ode zdi ke zdi.
Jeden čas jste psal ikony a byl vlekařem… Ikony jsem nepsal, ale vyráběl jsem je pomocí tisků starodávných ikon. Dělal jsem je ze záliby, ale také, abych si vydělal na živobytí. Vlekařem jsem byl dvě zimní sezony, protože můj přítel z vojny vlastnil lyžařské středisko a tuto příležitostnou práci mi nabídl.
Podle vašeho vyprávění jste nebyl zdatný na učení jazyků a najednou aniž byste to předem plánoval, jste se stal překladatelem. Co vás k tomu přivedlo?. V letech 2004 a 2005 jsem pracoval v lyžařském středisku v Beskydech. Na konci sezony mi v dubnu roku 2005 zavolali organizátoři seminářů a duchovních cvičení v Koclířově, že hledají tlumočníka. To byl první krok, který mně zcela změnil život.
Jedna věc je umět anglicky a druhá věc je tlumočit. Bylo to těžké? Do té doby jste nikdy netlumočil? Do té doby jsem vůbec netlumočil a dodnes nemám ani žádné zkoušky k tlumočení z angličtiny.
Proč jste do toho tedy šel? Kývl jsem na nabídku z čistě praktických důvodů. Motivovalo mne, že jsem za tlumočení dostával zaplaceno a měl tak z čeho žít. Mohl jsem prostě přežít. Myslím, že mou obrovskou výhodou bylo, že jsem znal teologii, filozofii, spiritualitu, Bibli a uměl jsem trochu pasivně řečtinu, hebrejštinu a latinu. To byl obrovský vklad, který mně dal odvahu vstoupit do oblasti, kterou jsem do té doby neznal. Moje povaha je trochu dobrodružná, s určitým prvkem rizika, takže mám odvahu vstoupit i do oblastí, které nejsou až tak jisté.
Proměnila se za patnáct let vaše služba? Během několikaletého procesu jsem se učil, jak mám překládat. Věděl jsem, že si musím vyprosit dar tlumočení. Zpočátku jsem překládal pouze duchovní cvičení a semináře pátera Eliase Velly z Malty. Pravidelně jsem za ním před každým seminářem šel s tím, aby mi vyprosil charisma tlumočení. Neustále jsem ho tak otravoval tři až pět let. Modlil se za mě a já vím, že po dvou či třech letech jsem charisma tlumočení dostal. Věděl jsem, že se musím neustále vzdělávat, a tak jsem četl literaturu zaměřenou na témata, o kterých jsem věděl, že je budu tlumočit, abych se dokázal orientovat i teoreticky. Postupem času jsem si nalezl vlastní způsob tlumočení.
Změnil se za ty roky, co překládáte jeho semináře, váš pohled na otce Eliase Vellu? Zpočátku jsem měl vůči němu ostych, úctu, bázeň až strach. Vnímal jsem ho jako autoritu, světovou osobnost a šlo spíše o formální vztah. Později jsem ale zjistil, že tento muž je velmi lidský, otcovský, milosrdný, vnímal jsem ochranu, kterou mi poskytoval. Podporoval mě a povzbuzoval. Náš vztah se začal proměňovat na vztah syna a otce. Po zhruba šesti letech jsem s ním při jeho duchovních cvičeních a seminářích trávil zhruba tři měsíce ročně. Kromě překladatele jsem se stal také jeho manažerem pro Českou republiku. Za tu dobu jsem ho poznal jako člověka, který dokáže v každé situaci zachovat hluboký pokoj, má otcovský přístup a nesmírnou trpělivost. To si dokáže udržet, i když je velmi unavený a vyčerpaný, protože za ním znovu a znovu přichází neskutečně mnoho lidí, kteří od něj chtějí povzbuzení a modlitbu. On jim všem, i když to bylo pozdě v noci, vycházel vstříc. Byl jsem svědkem toho, jak rostl v těchto ctnostech. Je to pro mne obrovská škola a jsem nesmírně vděčný, že pro mne byl takovým starcem, jaké mají v Rusku. Předával mi nejen teoretické, ale i praktické věci, které není možné načíst z knih. Za to jsem nesmírně vděčný. Dostal jsem se k tomu jak slepý k houslím. Neudělal jsem pro to nic. Na začátku jsem pouze řekl: „Ano, budu tlumočit.“ A motivem byly důvody ne zcela náboženské, potřeboval jsem se něčím živit.
Následovaly další osobnosti, kterým jste tlumočil. Můžete některé z nich jmenovat? Postupně jsem se mohl dostat do blízkosti dalších vzácných lidí, s nimiž jsem se poznal díky tlumočnické službě. Byli to například otec Pat Collins z Irska, několik biskupů z Indie, anglický misionář Jeff Scaldwell, manželé Robert a Vicki de Hoxarovi, papežský kazatel Raniero Cantalamessa, americká misionářka Mary Shaw nebo otec James Manjackal nebo otec Bill z Indie, který už zemřel.
Před Vánocemi vyšla kniha rozhovorů s názvem Otcem pro každého. Jde o příběh P. Eliase Velly z Malty. Nejste spisovatel ani novinář. Co vás vedlo k tomu pustit se do psaní knihy? Byla to lidská i Boží inspirace. Každoročně jsem trávil mnoho dní a týdnů s otcem Eliasem a uvědomoval jsem si, že málo mluví o sobě. Je tak pokorný, že mluví o Bohu, různých tématech, ale o sobě jen málo. Říkal jsem si, že je to škoda, protože jeho život je velmi bohatý a inspirující, a že by bylo dobré ho více odkrýt a představit lidem, kteří nemají možnost být s ním v bližším kontaktu. Přemýšlel jsem o tom, ale zpočátku jsem neuvažoval o knize. Je pravda, že nejsem spisovatel. Na rozdíl od otce Eliase, který je autorem asi třiceti knih a píše lehce, protože je to pro něj zábava, pro mne je psaní naprostým utrpením.
Nakonec jste se do toho ale pustil, jak k tomu došlo? Přišla taková inspirativní myšlenka, abych s ním napsal knihu rozhovorů. Našel jsem odvahu se ho na to napůl vážně a napůl v humoru zeptat. On mi stejným způsobem odpověděl. Ptal se jen, jestli na to budeme mít čas.
A čas se našel? Otec Elias v roce 2014, když sloužil v Tatranské Lomnici na Slovensku, z vyčerpání zkolaboval. Musel se potom pět týdnů léčit v Košicích v nemocnici a potom další dva týdny u košických karmelitánek. Tam se nám podařilo nahrát rozhovor, díky kterému vzešla kniha s názvem Otcem pro každého.
Jak dlouho jste na knize pracoval? Od roku 2014 do roku 2018. Potom jsem to vnitřně vzdal, protože jsem už neměl sílu a možná ani odvahu dát vše dohromady.
V knize jsou kromě rozhovoru s otcem samotným také rozhovory lidmi, kteří ho blízce poznali. Měl jste záměr, aby jeho povahu ještě dokreslili? S tímto nápadem přišel sám otec Elias. Kniha obsahuje zhruba dvacet rozhovorů s různými lidmi nejen z České republiky a ze Slovenska, ale také z Malty nebo Ameriky.
Setkala jsem se s názorem, že kniha je oslavnou ódou na otce Eliase. Co si o tom myslíte? Na někoho to tak může působit. Rozhodně jsem ho neměl v úmyslu glorifikovat, ale ukázat reálnou podobu otce Eliase. On je opravdu velkou osobností. Má velmi výrazné dobré charakteristiky, ale netouží být oslavován, ale naopak přiznává vlastní slabosti, selhání a boje. Čtenář tak může vidět, že není žádný anděl, ale je nesmírně lidský. Myslím si, že kniha plní účel představit ho v jeho výjimečnosti a zároveň i v jeho lidskosti.
Jak se za ty roky, co se znáte, otec Elias proměnil? V odevzdanosti, protože jak stárne, ubývá mu kvůli nemoci a utrpení sil. Skrze životní okolnosti odevzdává Bohu věci, které byl dříve zvyklý jako dynamický kněz zvládat bez problémů. V jeho slabosti i odevzdanosti Bůh velmi intenzivně působí.
Proměnila se i vaše služba? Nejdříve se tlumočnická činnost přehoupla především do organizování seminářů. Přestal jsem na ně dojíždět pasivně jako překladatel, ale začal se zapojovat do jejich organizace. Aktivně jsem vstoupil do zvaní určitých lidí a organizování seminářů. Díky spolupráci s otcem Eliasem jsem se dostal k vlastní přednáškové činnosti. Otec Elias s přibývajícím věkem nemohl tak intenzivně sloužit celé dny. Lékař, který ho léčil, mu doporučil, aby vždy po obědě delší dobu odpočíval. Jednou mne otec na Slovensku poprosil, abych ho zastoupil při odpolední přednášce. Tak jsem lidem začal přednášet. Zpočátku to byly jedna či dvě přednášky týdně.
Vím ale, že v posledních letech už organizujete sám několikadenní semináře. Zpočátku jsem měl ze samostatných seminářů strach. Bylo to nad mou představivost. První seminář jsem vedl v želivském klášteře. Byl jsem tehdy opatem Jáchymem Jaroslavem Šimkem pozván na oběd. Vyprávěli jsme si a on mně nabídl, abych v Želivi uspořádal víkendový seminář. Vydařil se a dnes už je pořádám v délce od jednoho do šesti dnů. Jsou určené laikům i zasvěceným osobám. Záleží na tom, kdo mne pozve.
Téměř bez jakékoliv reklamy se vám tato činnost hodně rychle rozběhla. Dalo by se říct, že šeptandou mezi lidmi. Odkud vám přicházejí pozvání? Z farností, řeholních komunit, Alfa kurzů, duchovních center i nejrůznějších společenství. Vzal jsem si příklad od otce Eliase, který mi jednou řekl, že během těch desítek let, co slouží lidem po celém světě, se sám nikdy nikam nepozval. Všude přijíždí na pozvání organizátorů. Tohoto doporučení se držím i já. Bůh sám otvírá dveře a koná.
Vím, že poslední roky žijete z Boží prozřetelnosti. Ne každý ví, oč vlastně jde. Můžete to vysvětlit? Nemám žádný plat ani přesně danou a dopředu naplánovanou činnost. Bůh sám otvírá dveře. Živnostenský list mám na volnou živnost, do které je zahrnuta výroba ikon, tlumočnická a přednášková činnost a audiozáznamy z přednášek. Nyní vyšla kniha. Na tyto finanční záležitosti mám poradkyni, která mi kontroluje účetnictví. Je pravda, že z lidského pohledu nemám žádnou jistotu pravidelného finančního příjmu. Žiji tak ale už patnáct let a Bůh se stará. Je pravda, že kvůli této nejistotě jsem z toho chtěl už několikrát vystoupit, ale Bůh mně vždy dal nějak najevo, že chce, abych v této službě zůstával. Stále mi otvírá další dveře a dává nové příležitosti. Mám dvě oblasti, kde mohu s jistotou říkat ano. A to oblast vyučování a přednášení.
Nestalo se vám během té doby, že byste neměl na nájem? V prvních letech jsem třeba neměl na jídlo. Bydlel jsem tehdy v jednom pronajatém domečku, který by někdo mohl označit spíš za chatrč. V zimě tam byly jen dva stupně a vlhko, po zdech tekla voda. Platil jsem za to ale minimální částku. Něco kolem tisíce korun. Rád jsem v té době přijal od přátel pozvání na oběd. Zpětně to vidím jako takovou Boží školu.
V posledních letech pravidelně odcházíte každý rok na nějaký čas do poustevny. Proč?
Je pro mě důležitá kontemplace s postojem naslouchání Bohu. Potřebuji to pro sebe osobně i pro službu druhým, na kterou se připravuji o samotě s Bohem. Bytostně vnímám, že pouze v tichu je možné zaslechnout Boží impulsy a inspiraci. Mým hlavním důvodem je, aby zasahoval Bůh. Dnes není v chaosu a zmatku čas na lidská řešení, ale je nutné otevírat se Božímu řešení. Bez naslouchání Bohu se Boží řešení nebudou realizovat, protože Boží hlas je tichý.
Ve Zlíně žijete v bytě sám. Někdo by mohl říct, proč utíkáte do samoty, když jste sám hodně často. Je rozdíl být sám v bytě ve městě a v poustevně někde v horách? Je v tom rozdíl a není v tom rozdíl. Záleží na disciplíně. V bytě mám z jednoho pokoje vytvořenou takovou modlitebnu, kde se modlím a naslouchám. Často odjíždím také do nedaleké kaple jednoho kláštera, kde si vyhradím čas, abych byl v tichu. Čas na samotu i naslouchání by možná stačil. Jednou až dvakrát za rok ale vnímám, že je potřeba vstoupit do hlubší samoty, kdy se oprostím i od prostředí, ve kterém běžně žiji a může mne lákat i jiná rozličná činnost. V poustevně je čas na samotu a intenzivnější modlitbu. Většinou tento pobyt spojuji s postem. Jezdím na šest až osm dnů do poustevny na Slovensko. Patří kapucínům a stojí v lesíku nedaleko kláštera. Nabízí se zde pobyt lidem, kteří chtějí prožít určitý čas tímto způsobem.
V této souvislosti jste se slovenskou psycholožkou Danielou Hrtúsovou začal pořádat kontemplativní semináře. Proč? Než jsme nabídli veřejnosti první kontemplativní seminář, tak jsme se dva roky modlili a rozlišovali, jestli do toho jít. Myšlenka vznikla ze dvou motivů. Z osobní potřeby, kdy jsme vnímali, že ve spěchu doby, rychlém způsobu života a hluku moderního světa potřebujeme čas na kontemplaci. Napadlo nás, že bychom mohli pozvat z Anglie našeho společného přítele, laického misionáře Derecka Williamse, protože jsme věděli, že má zkušenost s pořádáním kontemplativních seminářů. Odpověděl nám, že se ozve za rok. Tak jsme se rok modlili a poté nám řekl, že byl povolán k jiné činnosti a tomuto se již nevěnuje. Nevěděli jsme, co dál. Pak jsem po nějaké době začal jezdit do Žiliny, kde jsme společně tvořili model, jak by mohl seminář vypadat. První se uskutečnil v roce 2018.
Je o něj zájem? Na první seminář jsme pozvali své známé. Máme představu, že jednoho semináře se může zúčastnit maximálně třicet lidí. Následně nás překvapil zájem lidí. Semináře jsme už dělali čtyři. Letos jsou naplánované čtyři na Slovensku a tři v České republice.
Mohou se jich účastnit i nevěřící? Semináře jsou určené pro aktivní věřící křesťany. Podmínkou účasti je, aby už člověk měl nějakou zkušenost s Bohem a žil duchovním životem. Neměl by se tohoto semináře účastnit někdo, kdo je psychicky nemocný.
Můžete prozradit, co tam vlastně děláte? Jedná se o prodloužené víkendy od čtvrtka do neděle. Začínáme úvodní přednáškou, kdy vstoupíme do ticha. Míváme dvě přednášky denně. Jedna je ráno a druhá odpoledne. Po přednášce následuje praktická informace, jak prožívat ticho, jak se učit naslouchat, jak vnímat sám sebe i Boží přítomnost podle tradice katolické církve, pouštních otců a karmelitánských světců. Je velký prostor k naslouchání v tichu. Poradíme, jak na to, mohou jít do přírody nebo zůstat na pokoji či v kapli. Je zajímavé, že pokud se lidé ztiší, lépe pak vnímají i ty druhé. Večer míváme reflexi, kdy mohou zájemci říct, co prožívali během dne, jak se jim dařilo zvládat hodiny v tichu. Jejich sdělení je bez komentářů ostatních účastníků. Ti jen naslouchají. Účastníci se tak učí naslouchat druhým. Je úžasné, jak jsou lidé schopni otevřít své nitro a emotivní rovinu vztahu mezi nimi a Bohem, a jak si je Bůh vede. To je velmi cenné. Snídaně, oběd a večeře jsou formou švédských stolů. Každý si může v určeném časovém rozmezí přijít. Nic tam není na výkon s tím, že by se něco muselo. První den s tím někteří lidé trochu bojují. Pokud by někdo potřeboval, nabízíme s Danielou osobní rozhovor a modlitbu.
Máte nějakou podmínku, například, že nesmí používat počítače, mobily a další moderní komunikační technologie? Jasně. To je podmínkou, protože komunikační prostředky jsou morem na vnitřní soustředěnost a ticho.
Pandemie v podobě onemocnění covid-19 vám udělala zřejmě čáru přes rozpočet. Jak prožíváte současnou dobu? Ano, je pravda, že v současné době nemohu tlumočit, přednášet a organizovat různé semináře. Na druhé straně je pro mě ale tato situace velkou příležitostí.
K čemu? Jak více vstoupit především do vnitřního ticha a do usebrání, protože se najednou jakoby mávnutím kouzelného proutku celý svět zpomalil. Tím se zpomalil i běh života pro většinu lidí, včetně mě samého. Pro ty, kdo umí pracovat se svým nitrem a nejsou zaměřeni jen na vnější aktivity, je takové zpomalení požehnáním, protože může vést k hlubšímu zamyšlení nad vlastním životem, nad hodnotami a prioritami, které žiji.
Myslíte, že v době před koronavirem to nebylo možné?
Negativní znamení doby – spěch a překotný způsob života – tento reflexivní pohled dovnitř nejen neumožňuje, ale přímo tomu brání. Zpočátku může být tato reflexe či určitá samota se svým nitrem náročná. Můžeme ji prožívat s určitým napětím a neklidem z neznáma nebo z toho, co se může vynořit z našeho nitra. Ale pokud se naučíme tyto vnitřní obsahy vnímat a zpracovávat, pak můžeme lidsky i duchovně růst a černá samota se tak mění na bílou samotu, do které se můžeme zamilovat, protože nám začne přinášet poznání sebe, své pravé identity a smyslu vlastního bytí.
Mnoho lidí má strach ze smrti, protože si uvědomují svou smrtelnost. Ano, pandemie mě, ať chci nebo nechci, staví před realitu možné smrti. Když jsem si tuto možnost uvědomil a připustil, zjistil jsem, že mě to vede k plnějšímu prožívání přítomnosti a k uspořádání věcí v životě. Ke snaze o „ekologii“ vlastního života, k využití času, který mám, protože vlastně nevím, jak dlouhý čas k životu ještě mám.
Vidíte ještě nějaká další pozitiva v tom, co nyní prožívá celý svět? Já osobně za další požehnání tohoto neplánovaného času považuji svůj skoro každodenní pobyt v přírodě, což je pro mne velký luxus. Vidět probouzející se jaro, stromy nasávající novou mízu, pupeny a tvořící se listy. Tyto malé zázraky mi pomáhají, abych bojoval s vlastní panikou, strachem z budoucnosti a zůstal zakotvený v naději, že za každé situace je život krásný a zároveň smysluplný. Přichází mi na mysl Viktor Frankl, který zpozoroval, že i v hrůze koncentračního tábora prožívali někteří lidé poslední děsivou část svého života naplno, svobodně a důstojně. Byli to lidé s hlubokým vnitřním životem, kteří dokázali nacházet smysl i v této absurdní situaci. A Frankl tak objevil důležitou životní pravdu o vůli ke smyslu. A později na této vůli ke smyslu života založil svou světoznámou terapii – logoterapii.
Mimořádný stav vám, stejně jako jiným lidem patřícím do skupiny tzv. OSVČ, svým způsobem změnil život. Naplánované akce jste nemohl zrealizovat a tím přišel o výdělek. Pandemie zatřásla mým životem, aby zjistila, co je pevné a co se netřese. Ano, udělala to velmi radikálně. Ale s tímto zatřesením mi zároveň dala mnoho věcí, které by nebyly a které bych si v běhu života neuvědomil. Přeji si, abych si tyto nečekané objevy uchoval i po skončení pandemie a vážil si jich více než ztrát, které mi tato situace přinesla.
Misionář Ing. Mgr. Václav Čáp se narodil 27. ledna 1964 ve Zlíně. V letech 1979 až 1983 vystudoval Střední průmyslovou školu Zlín. Poté v letech 1983–1988 vystudoval radiotechniku na VUT Brno. V letech 1990–1998 absolvoval magisterské studium teologie na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Obyčejně moje výlety směřují na západ od našich hranic, ale tentokrát jsem vyrazila na východ. Ne, nebojte se. Ukrajina ani Rusko to nebylo. Vyjela jsem si jen kousek za barák. Přesně do Piešťan na Slovensku, kam to mám z domu zhruba hodinu cesty.
Naposledy jsem tam byla někdy před čtyřiadvaceti lety. Tehdy jsme se tam jednoho horkého dne vyrazili koupat ještě celá rodinka s oběma syny. Z toho dne si pamatuji jen samotné koupání, a že tam hlava rodiny se syny uspořádala soutěž, kdo se dovede déle potápět. Asi si dovedete představit, kdo vyhrál, kdyby se měl utopit. To už je ale dávná historie. A ještě v dávnější době – přesně v zimě roku 1986 jsme tehdy s budoucím manželem vyrazili do Piešťan za nákupem prstenů, protože svatba byla počátkem března. I když jsme si prsteny objednali včas, do svatby hotové nebyly, a tak jsme si při svatbě s manželem navlékali prsteny mých rodičů. No a mně naběhly nějak prsty a ženich mně prostě ten prsten vůbec na prst nedostal. Jako kdyby už tato skutečnost signalizovala, že něco bude špatně. To jsem ale krapet odbočila od své aktuální cesty do Piešťan, kam jsem vyrazila posledního července.
TROCHA VZPOMÍNEK Ten den mělo být vedro, a bylo (!), tak jsem hledala už o den dříve, kam si zajet zaplavat. Nakonec moje volba padla na Piešťany. Při cestě na Slovensko nešlo nevzpomenout na to, o čem jsem slyšela vyprávět příběhy. Manželova rodina si tam totiž dělala výlety v dobách jeho mládí, kdy ještě existovalo Československo, hodně často. Údajně tam jeli někdy i několikrát za měsíc. Manželovi kmocháčci totiž až do své smrti neměli v domě tekoucí vodu, tak se tam údajně jezdívali prostě „okúpat“. S tím se pojí jeden můj trapas, kdy jsem jim z Rakouska přivezla sprchový gel v dobách, kdy se v naší zemi běžně nedal koupit. K dostání byly tyto věci jen v Tuzexu, kde bylo možné nakupovat za valuty anebo tzv. bony, které šlo získat právě třeba směnou valut anebo je koupit od překupníků tzv. veksláků. Když jsem kmocháčkům vítězoslavně předávala sprcháč, tak se švagr začal velmi smát a poučil mě, že jim sprchový gel bude na nic, protože žádnou sprchu nemají, jelikož jejich jediná „sprcha“ je studna na dvorku a lavór… Tak to byla vsuvka z historie manželovy rodiny. Při cestě na Slovensko jsem si ještě vzpomněla, jak manželova maminka vyprávěla, že než dojeli do Piešťan, synové ji bombardovali spoustou otázek, na které neznala odpovědi. Když jeli například přes kopec do Strání-Květné, tak je zajímalo, kolik je v tom lese, co projíždí, stromů. No a tak jim cesta rychle ubíhala. Podobné otázky mají ale děti i dnes. V tomto směru se zase nic moc nezměnilo.
PARKOVÁNÍ VE MĚSTĚ Samotné Piešťany se ale z mého pohledu změnily hodně. Mají krásně opravené centrum města i lázeňské domy. Na radu mého manžela jsem si dala pozor a zaparkovala tak, abych se vyhnula poplatkům za parkování. Ano, v Piešťanech to ještě jde. Sice jsem se prošla asi dva kilometry, ale to mně vůbec nevadilo, protože jsem stejně chtěla fotit, jak to ve městě vypadá. Jinak parkovné se ve městě pohybuje ve dvou parkovacích zónách s označením A a B od 1,5 do 2,5 eur za každou započatou hodinu. Ušetřila jsem tedy zhruba 16 eur, protože jsem ve města byla osm hodin. Mým cílem bylo projít pěší zónu, nějaké parky a ostrov, kde jsou lázeňské domy, koupaliště Eva s velkým bazénem na plavání, bazénkem pro děti a kulatým bazénem s termální vodou.
STOPY ĽUDOVÍTA WINTERA VE MĚSTĚ Jak už jsem tady párkrát psala, miluji cestování i proto, že se vždy dozvím něco nového a zajímavého o dané lokalitě, kam mířím. Včera jsem se tak dozvěděla více o životě Ľudovíta Wintera, který byl podnikatel židovsko-maďarského původu. Narodil se 1. listopadu 1870 v obci Šahy v tehdejším Rakousko-Uhersku. Jeho otec Alexandr pronajal lázně Piešťany od grófa Františka Erdödyho. Svého syna zapojil do řízení lázní už v jeho dvaceti letech. Po smrti otce v roce 1909 se ujal vedení lázní. Za dobu jeho působení v této funkci byly v Piešťanech postavené významné stavby. Jednalo se například o Robotníckou nemocnici, Kursalon, Františkovy lázně, Pro Patria, Thermia Pace s lázněmi Irma, které jsou dodnes světoznámé. Winter byl v letech 1919-1935 předsedou Svazu slovenských lázní a zasloužil se o zvelebení Piešťan například i tím, že byly vyasfaltované silnice, vybudované chodníky, náměstí, vodovod, kanalizace a řada dalších věcí včetně třeba regulace řeky Váh. Po vzniku Slovenského státu čelila Winterova rodina za druhé světové války perzekucím. Ľudovít se ukrýval, ale Němci ho našli a byl deportovaný do sběrného tábora v Seredi, odkud potom putoval v roce 1944 do Terezína. Při osvobození měl přitom už 75 let. Po znárodnění lázní komunistickým režimem v roce 1948 žil v ústraní a chudobě. Dokonce měl zakázaný vstup na Kúpeľný ostrov, kde se nacházela většina lázeňských domů. Zemřel v Piešťanech ve věku 98 let. Je pochovaný na hřbitově v Bratislavské ulici v Piešťanech. V roce 1991 po něm byla pojmenovaná hlavní ulice. Jeho jméno nese také nemocnice. Svůj život a dílo popsal ve vzpomínkách, které byly vydané v roce 2001 pod názvem Spomienky na Piešťany. Na základě této knihy natočil režisér Dušan Trančík film s názvem Optimista. 11. května 2019 byla na Kolonádovém mostě tomuto vzácnému muži odhalená socha. Přiznám se vám bez mučení, že jsem do včerejška o tomto muži nevěděla lautr nic… Je to ostuda, ale je to tak. Zase jsem o něco chytřejší. Podle mne byl Ľudovít Winter borec nad borce. Ve svém mládí byl ale bohatý a úspěšný muž a to se prostě v našich zemích neodpouští. Zemřel v zapomnění, ale naštěstí si na něj Slováci vzpomněli alespoň po revoluci.
NÁVŠTĚVY PIEŠŤAN RODINY ALFONSE MUCHY No a další věc, co jsem nevěděla a neměla o tom ani tušení, že pravidelně do Piešťan s celou rodinou jezdíval Alfons Mucha. Z vděčnosti za uzdravující sílu piešťanských pramenů daroval hotelu Thermia Palace olejomalbu, kterou vytvořil v Nice. Výstava, která je na lázeňském ostrově k vidění v Napoleonských kúpeloch až do konce října letošního roku, připomíná mimo jiné i to, že byl také fotograf. V Piešťanec se umělec cítil dobře a čerpal tam také inspiraci pro své velkolepé dílo Slovanská epopej. Za vstupné zaplatí dospělý člověk 3 eura. Hned v první výstavní části běží na obrazovce dokument o životě a díle Alfonse Muchy. Je dobré ho vidět a teprve poté pokračovat v prohlížení celé expozice. Na některých fotkách je umělec s rodinou a blízkými sám, ale jsou tam k vidění také jeho různé snímky, plakáty a z Piešťan fotky krojovaných, které Alfons Mucha udělal při svých návštěvách lázní.
KOUPALIŠTĚ EVA Mým hlavním cílem bylo vykoupat se a zaplavat si a nakonec jsem se toho tolik dozvěděla a viděla. Ještě tedy něco málo k mému včerejšímu koupání. Zamířila jsem na koupaliště Eva, které se nachází na Kúpel’nom ostrově u cyklostezky podél řeky Váh. Celodenní lístek vyjde dospělého na 9 euro. Manžel mě upozornil, že pokud má člověk nad 60 let, může si koupit seniorský lístek. Ten vyšel na 6 eur, děti do 6 let mají vstup zdarma a do 15 let zaplatí 5 euro. Rodinná vstupenka 2 rodičů a jednoho dítěte vyjde na 20 euro a se dvěma dětmi na 24 eur za celý den. Zvlášť se platí ale skluzavka – 1 euro za svezení. Návštěvníci si mohou pronajmout také lehátka. Za hnědé (dřevěné, které není polohovatelné) zaplatí 1 euro a za bílé plastové 2 eura. Dvojlehátka se slunečníkem stoji 4 eura. Lze si koupit také pernamentku s 20 vstupy, což důchodce vyjde na 90 eur a celosezónní stojí 200 eur. Otevřené je tam v červenci a srpnu od 10 do 19 a v září a červnu od 11 do 18 hod. K dispozici je venkovní bazén – 50 metrů, dětský bazén s teplotou 28-30 stupňů a termální bazén s masážními tryskami s teplotou 32-36 stupňů. Je tam několik občerstvení. Ceny jsou vidět na fotkách ve fotogalerii. Bylo tam moc dobře, ale stačilo mně tam být pět hodin, protože jsem měla strach, abych se nespálila, i když jsem se mazala. Potom jsem měla ale stejně namířeno na výstavu Alfonse Muchy. Ráno jsem si dala na pěší zóně po deváté hodině v jedné restauraci snídaňové menu. Fotka i s cenou je také ve fotogalerii. CESTOVÁNÍ JE VELKÝM PŘÍNOSEM Co říct na závěr? Budu se opakovat, ale cestujme a poznávejme místa, která jsou třeba i jen hodinu cesty od našich domovů. Rozhodně se tím obohatíme a dozvíme se spoustu nových a zajímavých věcí. Já si ještě někdy do Piešťan určitě udělám výlet, protože je tam moc dobře s bohatou nabídkou kulturního programu. Jen ve dvou parcích, které jsem prošla, jsem viděla nádherná místa připravená k různých hudebním a možná i divadelním vystoupením – viz. fotografie v příloze. A jak by ne, když se tam vracel i skvělý umělec Alfons Mucha, který vedle opakovaných návštěv Piešťan žil v Brně, Vídni, Mikulově, Mnichově, Paříži, Berlíně, New Yorku, Rusku, Nice a Praze.
Při svých cestách na Velehrad, do Modré či na Bunč jezdím roky okolo Velehradských vinic. Až do dnešního dne jsem tam nikdy nepřibrzdila a neodbočila, abych si prohlédla, jak to tam vlastně vypadá, co toto místo pod vinohrady nabízí. Dostala jsem se tam až dnes díky kamarádce Jarmile Hruškové. No a bylo to pro mne překvapení doopravdy veliké. Od silnice to ani tak nevypadá, ale pokud odbočíte a zaparkujete na dostatečně prostorném parkovišti, nebudete litovat. Přivítá vás krásný interiér, ochotná obsluha a výborné jídlo z tamní kuchyně a stejně skvělá vína. My jsme si tedy daly nealkoholické Frizzante a bylo fakt luxusní! Vřele doporučuji. Z jídelního lístku jsem si vybrala hovězí líčka na kořenové zelenině s bramborovou kaší a k tomu domácí limonádu z manga. Jarka upřednostnila pečenou kachnu s malými brambůrkami, hráškem a zeleninou. Sladkou tečkou byl skvělý cheesecake a pro mne cappuccino. Nakonec jsme zvládly ještě ristretto s domácími sušenkami s levandulí. Vše bylo doopravdy skvělé, skvělé, skvělé… Na závěr jsme poseděly venku s pohledem k cyklostezce. Posezení je ale připraveno také na druhé straně přímo u vinic. Kdo chce, může si venku zahrát šachy s obřími figurami anebo pétanque. Nechybí ani dětský koutek. Kdo chce, může prostě jen tak sedět, usrkávat či zobat něco dobrého, koukat na krásnou přírodu a užívat si daného okamžiku. Od Jarky to byl pro mne dárek k letošním kulatinám. Jeden z těch nejlepších, protože mně dala téměř celé odpoledne svého času a k tomu úžasný kulinářský zážitek. S Jarkou se známe více než dvacet let, tak jsme si měly co povídat, protože ve fofru života k podobným několikahodinovým zastavením času moc nezbývá. O to vzácnější bylo naše dnešní setkání… Velké díky za ně…
O svátku Panny Marie Karmelské jsem se vydala do karmelitánského kláštera v Kostelním Vydří, kde byla včera Kněžská pouť. A bylo to úplně super, i když jsem byla večer po více než šesti hodinách za volantem „mrtvá“, rozhodně nelituji‘! Naopak jsem za tuto cestu a možnost setkání s více lidmi velmi vděčná. Mapy.cz mně ukazovaly, že tam pojedu 2 hodiny a 45 minut. Chtěla jsem se vyhnout dálnici D1, tak jsem z dálnice D2 od Břeclavi sjela v Hustopečích a poté pokračovala okolo Pohořelic a Moravských Budějovic do Dačic a Kostelního Vydří. Po trase byla opět nějaká objížďka, takže mně nakonec cesta zabrala zhruba tři hodiny. Nevím, čím to je, ale pokaždé, když jedu do těchto končit, nakonec jedu přes jiné vesničky, než když na trasu koukám v počítači. Naštěstí jsem ale byla na místě už po osmé hodině, takže jsem si v klidu užila ranní mši svatou, kterou sloužil karmelitánský kněz P. Václav Brož. Poté jsem vyrazila na rozhovory mezi laiky a hlavně kněze, kterým tato pouť patřila. Dvě fotky s texty by měly vyjít v Katolickém týdeníku. Moje cesta byla vlastně spontánním rozhodnutím, protože jsem měla včera volno. Na cestu jsem se vydala už po páté hodině ráno a o půl čtvrté odpoledne byla zase zpátky. Při cestě zpět jsem se zastavila za mamkou v Židlochovicích, abych jí předala vyvázané fotky z našeho nedávného výletu do Polska, takže se cesta ještě o nějakých 40 kilometrů protáhla. Jsem moc ráda, že jsem se do Kostelního Vydří vydala. Potkala jsem spoustu známých kněží, s nimiž byl čas si i trošku popovídat. Největší radost mně udělal biskup Pavel Konzbul, který mne ochotně zavedl do salonku k panu kardinálovi Czernému. Představil mne a zeptal se, jestli mohu mu položit pár otázek k textu pro Katolický týdeník. Pan kardinál, mimochodem rodák z Brna, souhlasil se setkáním po mši svaté, což se podařilo, takže z toho mám fakt radost. Zároveň mně slíbil, že mi dá celé své kázání, které tady zveřejňuji. Životopis pana kardinála najdete zde. Potěšilo mne, že byl pan kardinál ochotný, abych si vyfotila jeho pektorál – náprsní kříž, jehož autorem je italský umělec Domenico Pellegrino. K výrobě použil pozůstatky lodi, na které pluli migranti přes Středozemní moře na italský ostrov Lampedusa. Věnoval mně také obrázek, který nechal vytisknout v upomínku na své kardinálské jmenování. Jmenu je se Útěk do Egypta a je na něm vyobrazena Svatá Rodina – Panna Marie, Josef a Ježíš, když prchali před Herodovým pronásledováním do ciziny. Autorkou obrázku je babička kardinála Czernyho Anna Löw Hayek, amatérská umělkyně. Spolu s manželem a dvěma syny byli římskokatolického vyznání, ale kvůli svým židovským předkům byli transportováni do koncentračního tábora. Manžel a dva synové zemřeli v Terezína, babička Anna zemřela několik týdnů po ukončení války v Osvětimi. Velké poděkování patří také ThLic. Mgr. Tomáši Roulemu, který mně ochotně při setkání překládal a poté poslal mailem i promluvu pana kardinála. P. Tomáš Roule je spirituálem a podílí se tak na formaci budoucích kněží na papežské koleji Nepomucenum v Římě.
Kardinál Michael Czerny, S.J. laikům hned v úvodu své promluvy při mši svaté poděkoval za to, že podporují modlitbami své kněze. Ke kněžím mimo jiné uvedl:
TŘI OTÁZKY „Nastoluji tři otázky, které mají každému z nás napomoci, abychom s přímluvou Panny Marie Karmelské uvažovali o tom, co to znamená být katolickým knězem. Jak lidé poznají, že nás poslal Otec? Ptejme se, milí bratři, jak bychom mohli lépe přijmout do svých srdcí Ducha Svatého, který v nás volá Abba, Otče?“ Co je Boží vůli pro mne, kněze, aby mne Ježíš uznal za svého bratra?
CHÁPÁNÍ KNĚŽSTVÍ Papež František opakovaně používá výraz „duchovní zesvětštění“, když medituje o tom, co naopak neznamená být svěceným služebníkem podle Kristova srdce. Chce nás tím otevřít k chápání kněžství, které více sází na misijní působení, jak na úrovni osobní, tak na úrovni celé církve.
PŘIPOUTÁNÍ K HMOTNÝM VĚCEM Zesvětštění obyčejně znamená připoutání k hmotným věcem tohoto světa. Ale v Evangeliu Gaudium František píše: „Duchovní zesvětštění, které se skrývá za zdáním nábožnosti a dokonce lásky k církvi, spočívá v tom, že se namísto Pánovy slávy vyhledává lidská sláva a osobní blahobyt. Jde o velice subtilní hledání vlastních zájmů a nikoli zájmů Ježíše Krista. Zesvětštění je takové náboženské chování, které se sice jeví jako bezúhonné, ale skrývá se za ním křehká a vlažná víra.
KNĚŽÍ COBY ÚŘEDNÍCI Je velmi smutné, říká Svatý otec, když potkáte kněze, kteří jsou funkcionáři, kteří zapomněli, že jsou pastýři lidu a změnili se ve státní úředníky. Je velmi špatné, když ztrácíme kněžské cítění. Možná vyhledáváme kněžskou službu jako útočiště, v němž bychom se mohli schovat, nebo jako roli, která nám zajistí prestiž, místo abychom toužili být pastýři nestejným soucitným a milosrdným srdcem, jaké má Kristus. Zesvětštění útočí na duchovní schopnosti rozumu, vůle a srdce a pod jeho vlivem člověk přisvojuje sám sobě to, co náleží jedině Bohu. To už není chování Syna ale uzurpátora.
KOLEKTIVNÍ ZESVĚTŠTĚNÍ Duchovní zesvětštění se netýká pouze jednotlivců, ale může to být duchovní patologie sdílená více osobami. Potom jedni křesťané vedou válku s jinými křesťany, kteří stojí v cestě jejich snaze o získání moci, prestiže, potěšení nebo ekonomického zabezpečení. Místo aby patřili k celé církvi s její bohatou rozmanitostí, řadí se k té či oné skupině, která se cítí být jiná nebo výjimečná. Pokud k tomu dochází v presbyteriu, má to mnoho škodlivých důsledků, které podkopávají společenství a brání evangelizaci. Výsledkem je potom, že lidé těžko mohou vnímat, že by jim takové kněze posílal sám Bůh.
PROTILÁTKY NA DUCHOVNÍ ZESVĚTŠTĚNÍ Abychom mohli čelit duchovním zesvětštění, je potřeba opustit připoutanost srdce vázaného na věci pomíjejíc a na osobní prospěch a vzít za svou logiku evangelia a obětavé oddanosti. Papež František nám především připomíná potřebu autentického a hlubokého života z víry, v němž pěstujeme důvěrný vztah s Kristem. Když se modlíme liturgii hodin, učíme se umění, jak se správně přimlouvat a jsme sjednoceni s církví, která působí jako prostředník. Je to úkon věrnosti a to nejen slibu, který jsme složili v den našeho svěcení. Pomáhá nám ujasnit si naši identitu tím, že poslání služby ve prospěch našich bratří a sester stavíme do středu našeho vztahu s Kristem. Přesně proto Ježíš říká: „Kdo plní vůli mého nebeského Otce, je můj bratr, sestra i matka.“
BÝT SOUČÁSTÍ BOŽÍHO LIDU Modlitba nám pomáhá uchovat si vyrovnanou mysl a pokojné srdce. Jak říká papež František: „Mysl, která smýšlí správně, je mysl, která neztrácí čas klevetěním o druhých. Chrání svou pozornost a vychovává se k tomu, že bude v paměti vděčně uchovávat dar vlastního povolání, udržuje v rovnováze vášně a ruce učí pilnosti. Skutečnost, že se kněz cítí být součástí Božího lidu, soustředí jej na udržování přátelství s Pánem, jež prožívá prostřednictvím svých bratří a sester. Jestliže milujeme Boha v druhých lidech, osvobozuje nás to od smutku individualismu a od riskování života beze smyslu, bez lásky a bez naděje. Tato přináležitost k lidu nás chrání od rizika, že bychom se odpoutali od reality a připadali si všemohoucí.“
PEČOVAT O SVÉ LIDSTVÍ Kněz, který pečuje o své vlastní lidství, umožňuje Božímu lidu, aby pochopil, že jej k němu poslal Hospodin zástupů, jak prorokoval Zachariáš: „Potřebujeme kněze, kteří budou plně lidskými, kteří si dokážou jak hrát s dětmi, tak pohladit staré lidi, kteří budou schopni dobrých vztahů. Je zapotřebí kněží vyzrálých ve způsobu, jakým čelí výzvám kněžské služby. A to vše proto, aby se lidu Božímu dostalo útěch evangelia prostřednictvím jejich lidství, jež je proměněno Ježíšovým Duchem.“
PŘÍMÝ KONTAKT S CHUDÝMI A konečně jsou to chudí, kteří nám ukazují, jak co nejkratší cestou potkat Ježíše. Právě v přímém kontaktu s nimi se učíme umění, které klade do středu našeho zájmu toho druhého. Tím, že plníme vůle jeho nebeského Otce, stáváme se Ježíšovými bratry. Ale nejen to. Stáváme se samotným Ježíšem vůči těm, jež církev svěřuje do naší pastorační služby. A tím se všem dostává přijet za syny.
PROSBA K PANNĚ MARII KARMELSKÉ Prosme Pannu Marii Karmelskou a Matku všech kněží jejího Syna o tyto dvě milosti: Aby mně, přijatého za syny a za dědice Boží lid poznával jako poslaného od Boha, a aby mě Ježíš v mé kněžské službě přijímal za bratra. Přeji vám, abyste měli radost z toho, že následujete Ježíše a sloužíte jeho lidu. Amen!“
Kdo se nedostal na Kněžskou pouť, může se do Kostelního Vydří vydat ještě o víkendu, kdy se uskuteční tzv. Velká pouť. V sobotu 20. 7. bude v 19.00 mše sv. s P. Serafimem Smejkalem, O.Carm. a poté adorace v kostele do 24.00. V neděli 21. 7. budou na programu hned čtyři mše sv. – v 7.00 s P. Janem Vianneyem Hanáčkem, O.Carm., 8.00 s P. Antonínem Příkaským, O.Carm., 9.30 s P. Vojtěchem Kodetem, O.Carm. a v 11.00 s P. Václavem Brožem, O.Carm.. Ve 14.30 letošní pouť k Panně Marii Karmelské zakončí svátostné požehnání a rozloučení s poutníky. No, a kdo to letos nestihne, bude muset zase rok čekat, tak neváhejte a vyražte na Vysočinu! Pro mne je cesta do Kostelního Vydří vždy velké dobrodružství, protože na Vysočině navzdory zapnuté navigaci obyčejně bloudím a nakonec se ke klášteru dostanu úplně přes jiné vesničky než jsem původně myslela, že pojedu. Rozhodně stojí ale zato tam jet! Všem přeji krásné léto a jen dobrá setkání s milými lidmi
