Nachozené kilometry a focení ve skalním městě Petra

Několik let jsem snila o návštěvě skalního města Petra. Letos se mně to tedy podařilo.  Člověk sem může zamířit prostřednictvím cestovní kanceláře anebo na vlastní pěst.
Naše cestovní kancelář nabízela zájezd do Petry autobusem s průvodcem za 190 USD. Jasně, služby průvodce a servis, že se člověk nemusí o nic sám starat, je nutné si zaplatit.
S novými kámoškami jsme od jednoho taxikáře ale zjistily, že je ochotný nás všechny odvézt za 80 JODů, vstupné bylo 50 JODů, takže nás to každou vyšlo přesně na polovinu než u cestovky. Později jsme se sice dozvěděly, že některé taxíky nabízely tuto cestu i za šedesát, ale ne všichni splnili to, co slibovali, takže jsme byly spokojené i tak. Na cestu jsme vyrazily hodně brzy ráno, když ještě celý hotel spal. V autě mně byla pořádná kosa, protože řidič měl otevřená okna, tak jsem se zabalila celá do dvou šátků, co jsem měla s sebou. Když nám zastavil na vyhlídce kousek před Petrou, tak byla v údolí mlha jako mlíko. O několik hodin později bylo ale vedro na padnutí, tak jsme si fakt pochvalovaly, že jsme prozíravě vyjely hodně brzy.

ZMÍNKA V BIBLI
Petra se nachází v údolí nazvaném Vádí Musa. Místo je ukryté před okolním světem hradbou skal a leží v samotném srdci Šarských hor. Město vzniklo na křižovatce karavanních cest. Do města vede pouze jedna cesta procházející moderním městem Vádí Musa. První zmínky o Petře pocházejí ze Starého zákona. Jedná se o vyprávění, jak Izraelité po čtyřiceti letech strávených na poušti přišli do Edomu. Legenda dále vypráví o tom, jak byl Mojžíš nucen Bohem vyprosit vodu ze skály pro Izraelity. Mojžíš na místo toho do skály udeřil holí a z onoho místa vytryskl pramen, který od té doby nese jméno Ain Musa. V bibli je Petra nazývána slovem Selá. Slovo je původem z hebrejštiny a označuje skálu nebo také kámen.
Oblast osídlili ve 2. pol. 4. st. př. n. l. Nabatejci, kteří zde vytvořili monarchii. Ta díky obchodování zbohatla. Město bylo vybudováno ve velice výhodném terénu a bylo prakticky schované v horách. Díky tomu sloužilo jako útočiště a shromaždiště okolních kmenů.

BOHATÍ OBCHODNÍCI
Petra obchodovala kvůli snadnému přístupu k Rudému moři s Arábií a Mezopotámií a také měla velmi dobrý přístup k syrským přístavům a toto vše umožnilo zviditelnit vliv řecké kultury na její architekturu. Potvrzují to některé památky vytesané do skal během 1. století našeho letopočtu. Počet obyvatel se v době jejího největšího rozkvětu pohyboval mezi třiceti a čtyřiceti tisíci. Většina z nich byli obchodníci. V roce 106 našeho letopočtu obsadili Nabatejské království Římané a poté se oblast stala součástí římské provincie Arabia.
Petra za římských dob vzkvétala. Bylo zde postaveno mnoho nových budov a přestavěny mnohé původní. Např. bylo rozšířeno Divadlo, vydlážděna Kolonádní ulice a v soutěsce Siq postaven vítězný oblouk. Když starořímský císař Hadrianus v r. 131 n. l. město navštívil, změnil jeho název podle sebe na Hadriana Petra.

PETRA A KŘESŤANSTVÍ

Poté, co se během 4. století rozšířilo ve východní části Římského impéria křesťanství, vzniklo v Petře biskupství a byl tam postaven první kostel, dnešní Urnská hrobka. Nedávno byly objeveny další tři kostely. Jeden z nich je vydlážděn nádhernými barevnými mozaikami. Konec Petry nastal po roce 661 . Poté, co muslimští Arabové dobyli na Východořímské říši – Byzanci od roku 633 celý Blízký a Střední Východ, stal se roku 661 hlavním městem Ummájovského chalífátu Bagdád. Tím se odklonily obchodní trasy od Petry, což spolu s řadou silných zemětřesení vedlo ke konci kvetoucího a kdysi mocného města. Až ve 12. století po vzniku Jeruzalémského království v roce 1099 postavili křižáci v Petře základnu pro svůj velký hrad v Šobaku, co je asi 30 km od Petry. Poté bylo toto bývalé město ve 13. až 15. století využíváno pouze jako zastávka pro karavany.

ZNOVUOBJEVENÍ DÁVNÉHO MĚSTA
Petra byla znovuobjevena až 22. srpna 1812 švýcarským cestovatelem a objevitelem Johannem Ludwigem Burckhardtem, který byl převlečený za Araba. Kvůli nedůvěřivosti beduínů nemohl však město prozkoumat. Později místo prozkoumal po povolení, které získal, David Roberts, který pak proslul svými kresbami dalších oblastí například v Palestině, Egyptě, Jeruzalémě a v mnoha dalších. Dnes je Petra turistickou atrakcí Jordánska a v roce 1985 byla zařazena na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dne 7. července 2007 byla jmenována novým divem světa. Tolik něco málo ze zajímavé historie.

PĚŠKY, AUTEM, NA KONI I OSLU
Za sebe mohu říct, že na prohlídku Petry stačí pět hodin. Jsou samozřejmě nadšenci, kteří tam klidně prožijí i dva dny a k tomu si ještě připlatí noční prohlídku. Vzhledem k tomu, že já takový nadšenec nejsem, tak jsem byla spokojená s tím, kolik času jsme tam prožily. Našlapaly jsme okolo patnácti kilometrů a byl to krásný zážitek, který mohu všem jen doporučit. Samozřejmě, že se vše odvíjí od fyzické zdatnosti každého jednotlivce. Logicky je také rozdíl, jak svižným krokem člověk jde, jestli potřebuje po čase chvilku posedět atd., atd… Takže jinak to budou mít mladí fyzicky zdatní lidé a jiným tempem půjdou senioři ve věku nad sedmdesát. Ti mohou využít také svezení na malém autíčku. Je možné se ale svézt také na koni či oslíku. V areálu je plno prodejců nabízejících nejrůznější upomínkové předměty, ale nechybí ani stánky s občerstvením a toalety hned na několika místech. Já jsem v tom vedru tedy neměla vůbec chuť na jídlo a jen jsem pila. Přesto mne večer bolela hlava, protože jsem nedala na upozornění, že je mít dobré na hlavě kšiltovku či šátek.
Taxikář nás vyhodil před vstupem k pokladnám. Poté je ale jít ještě kus cesty k soutězce Sik, kterou se dostanete do skalního města. Je dlouhá přes jeden kilometr a široká kolem 5 metrů. Stěny mají výšku přibližně dvě stě metrů. Na začátku se nachází most, který měl bránit zatopení vodou z Wádí Musa. V některých místech jsou viditelné vodní kanály, které sloužily jako přívod vody do města. V roce 1997 zde bylo odkryto při vykopávkách římské dláždění.

NEJFOTOGRAFOVANĚJŠÍ POKLADNICE
Jakmile vyjdete ze soutězky, otevře se vám pohled na impozantní stavbu s názvem pokladnice. Její výhodná poloha ji chránila před přírodními vlivy. Pokladnici vytesali do železitého pískovce a původně měla sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. Stavba má velmi propracované detaily, které znázorňují některé božské postavy, například Diovy syny nebo bohyni Tyché. K pokladnici se pojí legenda, že jeden z egyptských faraonů umístil do urny uprostřed horního patra poklad. Někteří z místních lidí této pověsti uvěřili a ve snaze poklad získat, do urny stříleli nebo na ní házeli oštěpy. V současné době je původně hladký povrch zvrásněn otvory po kulkách. Vytesána do skály byla zřejmě mezi lety 100 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu. Na výšku stavba měří 43 metrů a na šířku přibližně 30 metrů. Pokladnice je asi nejfotografovanějším a také nejznámějším objektem Petry, protože nechybí snad na žádném z propagačních materiálů. Věděla jsem, že ji potřebuji nafotit shora, což umožňuje hned několik vyhlídek. Jakmile jsme se s kámoškami u pokladnice ocitly, hned nás oslovil jeden mladý arab, že nám udělá doprovod. Původně za to chtěl od každé pětadvacet dinárů, ale nakonec jsme to ukecaly na pět. Fotit jsme měly zájem jen dvě. Ukázal nám přesně, kudy jít. a mně gramlavci i pomohl, protože s taškou plnou objektivů to nebylo jen tak. A zase jsme měly štěstí, že jsme se tam vyšplhaly tak brzy, protože jsme měli snad deset minut na focení. Potom už se hrnul nějaký zájezd s davem turistů, který nepotřeboval domorodého průvodce, protože je vedl člověk, který sem jezdí pravidelně, takže logicky cestu také znal.

PETRA VE FILMU
Jistě není bez zajímavosti, že je Petra často využívaná jako kulisa filmů. Vidět ji můžeme například ve filmech Indiana Jones a poseldní křížová výprava či Transformers: Pomsta poražených.

SROVNÁVÁNÍ NESROVNATELNÉHO
Být v Jordánsku a nezamířit do Petry, tak to by byl fakt doslova hřích. A perlička na závěr. Jedna účastnice našeho zájezdu začala v den našeho odjezdu, když už jsme čekali na bus, který nás odveze na letiště, rozumovat. Mimo jiné z ní vypadlo, že vlastně ta Petra není takový zázrak, že je to vlastně něco jako naše Adršpašské skály. Podívaly jsme se na sebe s kámoškou s otazníky v očích a nechápaly jsme, jestli dobře slyšíme! „No však v těch našich skalách určitě v té době také nějací lidé žili! A v Efesu a v Egyptě také,“ přemítala nahlas ona bodrá (a trochu blbá?) žena a já nějak nechápala, co tím chce říct. Aniž bych se zeptala, tak dodala: „No však u nás je také krásně!“
No jasně! Souhlas! U nás je fakt krásně! Ale holt Petru v České republice nemáme, a proto jsme se na ni snad všichni jeli podívat do Jordánska! Jsou věci a názory některých lidí, co mně fakt rozum nebere. A tak jsem si jen říkala, proč vlastně tato paní do Jordánska a Petry jela, když si myslí, že něco podobného máme v Adršpachu… Možná to bylo ale jen tím, že už se prostě těšila domů…


Na poušti Wadi Rum

Čtvrtý den našeho pobyt v Jordánsku jsme vyrazili do pouště Wadi Rum. Přiznám se bez mučení, že jsem na tento výlet původně vůbec jet nechtěla. V minulosti jsem totiž několikrát byla v různých částech pouště v Izraeli a jednou také v Spojených arabských emirátech, proto jsem od toho moc neočekávala.

Pouště sice miluju, ale fotek z nich mám kotel, tak mne to nějak nelákalo. Jo, kdyby bylo v nabídce třeba putování pouští, tak to by byla jiná! Ale to bych asi chtěla spíše putovat Negevskou pouští v Izraeli. No nic. Zkraťme to! Nakonec jsem se rozhodla do Wadi Rum jet také! A nelituji. Podařilo se mně udělat fotky, které z jiných pouští nemám – jak beduínů, tak i třeba karavanu velbloudů.

Část pouště jsme projeli na džípech a měli několik zastávek na focení. Jedna zastávka byla u beduínů, kde jsme dostali výborný čaj. Jeden borec si tam také zkusil na skejtu sjet kopec písku, ale moc mu to nešlo, protože se bořil. Naše putování jsme zakončili v táboře, kde na nás čekala výborná večeře. Vedle nejrůznější salátů a příloh bylo v nabídce také maso pečené několik hodin pod vrstvou písku v zemi. Ti největší nadšenci v tomto táboře přespali, aby si užili nočního pohledu na hvězdné nebe. Osobně mne překvapilo, že byl u jejich ubytování i bazén. A ty stany nebyly, jak z našich kempů, ale měly sociální zařízení a komfort jako v luxusním hotelu, takže žádná divočina. Služby pro turisty, zahrnující ubytování, průvodcovskou činnost a dopravu, na poušti zajištují tamní beduíni.

A proč turisté tak hojně míří do Wadi Rum, které je také známé jako Měsíční údolí? Možná proto, že má při určitém světle růžovou barvu a je považována za nejkrásnější poušť na světě. Mně osobně se nejvíce líbí pouště v Izraeli, ale budiž. Chráněné území Wadi Rum se rozkládá na 74 179, 7 hektarech a bylo díky přírodním, historickým a kulturním hodnotám této oblasti zapsáno v roce 2011 na seznam Světového dědictví UNESCO. Na skalách ve Wadi Rum se nachází na 25 000 petroglyfů, což jsou různá vyobrazení a rytiny, doplněna zhruba 20 000 nápisy, které jsou ukázkami ranného vývoje písma. Tyto skalní kresby a nápisy spolu s nálezy ze 154 zdejších archeologických lokalit jsou důkazem o tom, že tento prostor byl osídlen po dobu až 12 000 let. Některé nápisy jsou upomínkou na život polokočovného semitského národa Nabatejců, který přebýval v oblasti Edómu, Negevské pouště a Zajordánska v dobách od 3. století před naším letopočtem až do začátku 2. století našeho letopočtu.
Oblast se dostala do povědomí širší západní veřejnosti díky britskému důstojníkovi Thomasi Edwardu Lawrencovi (1888–1935), známému jako Lawrence z Arábie, a jeho knize Sedmi pilířů moudrosti.  Podle tohoto díla byl v 80. letech 20. století pojmenován jeden ze  skalních útvarů, původně nazývaný Džebel al-Mazmar – Morová hora.
Wadi Rum přitahuje od druhé poloviny 20. století také filmaře z různých zemí světa. Na počátku filmové slávy Měsíčního údolí byl film britského režiséra Davida Leana Lawrence z Arábie, který natočil v roce 1962 s hereckými hvězdami jako byl například Omar Sharif či Anthony Quinn. Poté následovaly desítky dalších filmů. Natáčel se tady například sci-fi triller Rudá planeta, Transformers: Pomsta poražených, Marťan i některé díly Star Wars.

Můžete mrknout na fotky a zvážit, jestli se vám tato poušť líbí a stálo by zato ji navštívit…

Konečně v Jordánsku

Tři roky jsem se koukala do Jordánska z Eilatu na jihu Izraele jen přes hranice. Mým snem bylo jednou navštívit skalní město Petra, jehož historie sahá až do třetího století před naším letopočtem a je na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
V září se mně podařilo tento sen uskutečnit. Přitom jsem to vlastně konkrétně letos neměla vůbec v plánu! Jak k tomu došlo? To jsem si ale zase jednou tak v noci brouzdala internetem, uvažovala, kam si ještě po prázdninách zajet za teplem a najednou na mne vyskočila sleva na pobytový zájezd do města Aqaba, které v Jordánsku leží hned vedle hranic s Izraelem. Hned jsem hledala, na kolik by vyšla letenka a ubytování, kdybych se tímto směrem vydala sama. Po pár kliknutích mně bylo jasné, že v uvedeném termínu je tento zájezd ta nejlevnější volba. No a tak jsem se 9. září ocitla na Blízkém východě. Po dlouhých letech jsem se na cestu vydala s organizovaným zájezdem a byla to hodně zajímavá zkušenost. Bylo až neuvěřitelné, jak se během pár dnů odkryly charakterové vlastnosti některých účastníků a doopravdy jsem si nejednou vzpomněla na film Účastníci zájezdu.
Fotky z této cesty jsem rozdělila do tří samostatných bloků. Jako první zde zveřejňuji snímky z Aqaby, která leží na úplném jihu Jordánska. Putování pouští Wadi Rum najdete zde. Povídání o Petře a fotky z tohoto zajímavého skalního města s bohatou historií, najdete zde.

AQABA
Jak už jsem uvedla, byla jsem ubytovaná zcela na jihu Jordánska v Aqabě, kde žije 150 000 obyvatel. Zde jsem tedy měla základnu a vyrážela odsud na výlety. Přístavní město Akaba se nachází na strategickém místě podél hranic Izraele a se Saúdskou Arábií. Starobylé město se jmenovalo Ayla, jeho strategická poloha a blízkost měděných dolů z něj v období chalkolitu učinily regionální centrum výroby mědi a obchodu. Město je atraktivní pro Jordánce a je místem pro práci pro mnoho katolických migrantů z Filipín a Srí Lanky. Od průvodkyně jsme se ale dozvěděli, že je v Jordánsku téměř třicetiprocentní nezaměstnanost. Několikagenerační rodiny ale žijí společně, přičemž rodiče pomáhají dětem s hlídáním vnuků a mladí je zase podporují finančně. V Jordánsku by nikdy tamní obyvatelé nedali své rodiče do domova důchodců.

VEŘEJNÉ A PLACENÉ PLÁŽE
Hned první večer jsme se od průvodkyně dozvěděli některé praktické informace. Například, že je ve městěv veřejná pláž, za kterou se nemusí platit. Nejsou na ni ale samozřejmě lehátka, převlékárny ani pořádné záchody. Další veřejné pláže jsou směrem k hranicím se Saudskou Arábií. Tam se také platit nic nemusí, záchody tam jsou, ale není to také žádná hitparáda. Doporučila nám South pláž, kde je kousek od břehu možnost šnorchlování s krásným pohledem na podmořský svět – korály, barevné rybky – prostě jako kdybyste plavali v akváriu. Cesta taxíkem sem vyjde na 20 JODů – jordánských dinárů, přičemž jeden JOD vyjde zhruba na 35 Kč. Když jsme jely čtyři holky, tak to každou vyšlo na cca. 175 Kč. Na této pláži byla možnost si koupit i něco na zub. Dále mohou turisté v Aqabě využívat placené pláže se vším zázemím i bazény. Tyto jsou ale také za městem a jeden den i s odvozem od hotelu vyšel na dvacet dolarů. Náš hotel měl smlouvu s resortem Berenica, ale každý si mohl samozřejmě jezdit a chodit, kam sám chtěl.

FARNOST V AQABĚ – KOSTEL PANNY MARIE „STELLA MARIS“
Kromě šnorchlování jsem měla v plánu zajít v Aqabě také do katolického kostela Panny Marie Stella Maris. Docela mne překvapilo, že v tomto městě katolický kostel vůbec je, protože v sousedním Eilatu žádný křesťanský kostel nenajdete. Podařilo se mně v sobotu večer dostat na anglickou mši, v neděli na arabskou a ve středu jsem tam zašla při příležitosti slavnosti Povýšení svatého kříže. Bylo to všechno moc zajímavé. Po každé mši byl před kostelem připravený stoleček se džbány studené vody, konev s kávou a třeba i fíky. Lidé tak hned po bohoslužbě nenaskákali do aut a neodjeli, jak tomu bývá zvykem třeba u nás. Popíjeli a povídali. Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly zase u oltáře košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří.

Takto večer vyzváněly zvony kostela Panny Marie Stella Maris v Aqabě.
Toto je přijímání ze slavnosti Povýšení Svatého Kříže. Všimněte si, jak jáhen i kněz žehnají dětem, které ještě nebyly u prvního svatého přijímání.
Při slavnosti Povýšení sv. kříže byly před oltářem košíky s granátovými jablky, které děvčata po bohoslužbě rozdávala venku všem přítomným. Ještě před tím jeden z mužů spustil ze střechy kostela na ocelovém lanku ohnivou kouli, která zapálila připravený táborák na nádvoří. Netuším, co to symbolizovalo.


Tato farnost byla u Rudého moře založena v roce 1982. Mše svaté se sloužily nejdříve v sále. Stavba současného kostela začala v roce 2010. Byl vysvěcen patriarchou Fouad Twal v roce 2012 a je jedním z nejkrásnějších kostelů v Jordánsku. Je kruhového tvaru s kopulí ve tvaru hvězdy, která je odrazem jména církve „Stella Maris“.
Počet obyvatel Aqaby se zvýšil s příchodem palestinských uprchlíků v roce 1948 a v poslední době se vzestupem prosperity města díky cestovnímu ruchu a urbanizaci, které je jediným městským přístavem v království. Katolická farnost se skládá z přibližně 100 rodin. Růžencové sestry provozují smíšenou střední školu, která má asi 1 000 žáků.

(Tento text budu později aktualizovat o zajímavé a užitečné informace i postřehy, které mohou využít i jiní cestovatelé. )

Moje dnešní putování na Svatý kopeček nad Mikulovem

Pokud chcete zažít pravou pouť, zajeďte si příští rok do Mikulova, kam se putuje při příležitosti svátku Narození Panny Marie. Narozeniny Panny Marie si bude sice církev připomínat až ve čtvrtek 8. září, ale na Svatém kopečku se slavily poutní mší svatou už dnes.
Kdo se chce zúčastnit pouti na Svatém kopečku nad městem, musí tam, jak se říká, dojít po svých – pěšky. Na Svatý kopeček totiž žádná asfaltka nevede a je to tak jedno z mála poutních míst na Moravě (mne teď nenapadá žádné jiné), kam se musí skutečně putovat pěšky. Na vlastní oči jsem dnes viděla, že tam pěšky po křížové cestě došli i kněží, což mne tedy fakt překvapilo. To se hned tak nevidí.
A co mne poté ještě docela dost dostalo? Že celá pouť byla bez jakýchkoliv okázalostí. Bylo tam sice sedm krojovaných, kteří nesli z kaple sochu Panny Marie na plácek o kousek dál, kde probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner sloužil mši svatou, ale do kroku jim nevyhrávala žádná dechovka. Poutníci si v čele s knězem zpívali jen tak bez hudby.
V cíli krátkého procesí na duchovenstvo nečekala žádná tribuna ani bohatá květinová výzdoba před oltářem a až na pár dětí na dekách všichni poutníci celou mši svatou stáli. A nikdo z toho neměl problém.  Nebyly tam přenosné ani žádné jiné toalety ani stan se zdravotníkem. Otec Pacner měl zhruba šestiminutové kázání, ve kterém řekl úplně všechno. Každé další slovo by bylo navíc.
Tož tak… Moje zkušenost z dnešní pouti na Svatém kopečku nad Mikulove, kam jsem na tuto pouť putovala poprvé.  A ještě musím upozornit, že jsem z Blatnice pod Svatým Antonínkem vyjížděla za hodně hustého deště, který za Břeclaví pomaličku ustával a do Mikulova jsem už přijela a nepotřebovala deštník ani pláštěnku. A počasí vydrželo! V to ráno, kdy jsem se hrabala z postele, se mně fakt nikam jet nechtělo. Nakonec jsem moc ráda, že jsem tam mohla být a vše zdokumentovat pro Katolický týdeník a prožít si zase jinou, takovou opravdickou pouť bez automobilů a jiných přibližovadel, protože lesní cestou z druhé strany nesmí jezdit ani cyklisté.
Ty nejlepší fotky budou zveřejněné v Katolickém týdeníku. A samozřejmě je doplní text se zajímavostmi, co se mně tam podařilo mezi lidmi posbírat. Tady vždy píšu spíš takovou svou pocitovku z cesty za články a fotkami pro Katolický týdeník.

Přepis kázání hlavního celebranta poutní mše sv. mikulovského probošta P. Pavla Pacnera:

Ve čtvrtek 8. září slavíme narozeniny Panny Marie. Jaký by mohl být dárek pro Pannu Marii?  Když se podíváme do Nového zákona, tak Panna Maria toho moc nenapovídala. Není tam zaznamenáno mnoho jejich slov. Ta slova, která tam ale jsou, jsou velmi důležitá. Když byla s Ježíšem na svatbě v Káni Galilejské, kde Ježíš udělal takový sympatický zázrak, kdy proměnil vodu ve víno, tak Maria řekla učedníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ To bylo to největší přání – výzva Panny Marie. Udělejte to, co vám řekne Ježíš.
A tak jsme tady na mariánské pouti a chceme dát dárek Panně Marii k narozeninám. Tím je naše snaha dělat to, co chce Ježíš, naše snaha číst Ježíšovo slovo, naše snaha naslouchat mu. Ono se to lehce říká, ale sami dobře víme, jak je to někdy těžké. Ale pozor! Letos budeme slavit sto let od narození Stanislava Krátkého, probošta a biskupa skryté církve.
Rád bych proto připomněl jeho krásné heslo, které všichni asi známe: „Ano a rád, i když je to těžké.“ A to je veliká výzva: „Ano a rád, i když je to těžké.“ Když jsem tady v době covidové mluvil o tom, jak prožíváme takové nejisté časy plné obav a strachu, tak mne nenapadlo, že tady budeme stát v době, kdy nedaleko od nás zuří válka. Kdy umírá a trpí tolik nevinných lidí. Kolik zla a neuvěřitelné bolesti ve dvacátém prvním století. A my jsme svědky těchto hrůz. Žijeme v době ještě větší nejistoty a strachu. Tehdy jsem tady říkal, že mne nesmírně oslovila slova kněze Karla Satoriji, slova o tom, že musíme žít tady a teď, že musíme žít přítomný okamžik.
Někdy se trápíme tím, co bylo. Mnoho věcí nás bolí, ale už je nezměníme. Častokrát se utápíme v minulosti. Častokrát zase naopak máme obavy z budoucnosti, co bude, jak to zvládneme, co nás čeká. Bůh nám ale dává přítomný okamžik tady a teď. Tato chvíle přítomná je tu, kterou můžeme prožívat, kterou máme ve svých rukou. Ani minulost ani budoucnost ve svých rukou nemáme. Tady a teď. V jedné starší křesťanské písni se zpívá: „Žijme tedy přítomnost, více lásky dejme druhým. Možností je vždycky dost, to co přijde, ví jen Pán. A tak bych přál vám i sobě, abychom měli hodně odvahy žít přítomnost tady a teď. Žijme tedy přítomnost, více lásky dejme druhým. Přeji nám všem odvahu žít přítomnost a přeji nám všem hodně důvěry v Boha, který je a bude s námi, i když nevíme, co nás čeká. Zakončím to vzpomínkou na svého kamaráda, který si našel takového oblíbeného světce svatého Josefa Kopertinského. On byl svými přestavenými v klášteře stále přesouván na jiné místo. Nějak jim asi nebyl pohodlný, nebo to s ním nešlo vydržet… Nevím, kde byla chyba. Ale když ho zase představený posílal zase do nějakého úplně vzdáleného kláštera, zeptal se tohoto představeného, jestli tam s ním bude Pán Ježíš. A představený mu prý řekl: „Bude!“ Josef Kopertinský na to odpověděl: „No tak jdu!“ Takže přeji nám všem hodně důvěry, že Ježíš bude s námi ať už jsem kdekoliv. Amen.

Všechny zdravím a přeji Vám také krásná překvapení

Poprvé v Porta coeli v Předklášteří u Tišnova

Včera (27. 8. 2022) jsem poprvé zamířila do Předklášteří, kam se do areálu Porta coeli sjely rodiny na Pouť rodin. Obdivovala jsem všechny, kdo přijeli, protože já jsem po dálnici mezi Břeclaví a Brnem jela v jednom úseku docela dobrým „peklem“. Zatímco doma nepadala z nebe ani kapka, tak u Břeclavi jsem jakoby vjela do tmy, z černého nebe se spustily proudy vody a blesk stíhal blesk. Fakt hnus v tomto počasí jet po dálnici… Však moc řidičů nejelo rychleji než stovkou.
Děkovala jsem Bohu, že jsem do cíle dojela v pořádku. Nicméně i v Předklášteří stále pršelo, i když už se z nebe nevalila taková hrůza a také nebe nebylo černé ale pouze šedivě temné. Počasí ale neodradilo pracovníky a dobrovolníky Centra pro rodinu a sociální péči, které je součástí Biskupství brněnského a celou pouť organizovalo. V dešti stavěli všichni stánky a připravovali vše potřebné na plánovaný doprovodný program, který měl začít po mši svaté. Tu sloužil brněnský bisku Pavel Konzbul.

Tady je přepis vtipného, i když poučného, kázání. Účastníky bohoslužby pan biskup několikrát svou promluvou rozesmál:

V jednom časopise psali o třech věcech, podle kterých vás lidé nejrychleji odsoudí – zuby, gramatika a sebevědomí. Pojďme se tedy na ně podívat z pohledu rodiny.

ZubyV ordinaci zubaře je právě ošetřován pacient, když do místnosti vejde smrtka. „Nebojte se,” povídá zubař, „to je jenom zubatá.” Je zde jeden dentální efekt, který může vztahy v rodině narušit – zub času. Pokud do našich vzájemných vztahů nic neinvestujeme, tak zub času vchází do ordinace naší rodiny, tak jako zubatá. Pěkně s tím souvisí i investiční příběh z dnešního evangelia, ten kdo vztahy prostě jenom zahrabe, tak spláče nad výdělkem, tak jako muž s jednou hřivnou. Čas se stává investicí, pokud jej někomu věnujeme a ti první na řadě jsou naši blízcí v rodině. Je to nutná podmínka toho, aby se obyčejný čas tzv. chronos změnil v čas milosti – kairos.

Gramatika toto slovo původně v řečtině označovalo umění psát. Biblická gramatika víry je vlastně seznam sloves, která popisují, jak Hospodin zasahuje v náš prospěch a to jak v dějinách lidstva, tak v dějinách našeho života. Všechna Boží slovesa ukazují, jak se Bůh zaplétá s člověkem a také nám v dialogu odhalují, kdo jsme. „Pepíčku, co je to bajka?“, zeptá se učitel. „Bajka,” povídá Pepa, „je, když si třeba vyprávějí osel a vůl tak jako my dva, pane učiteli.” V Boží gramatice nejde o to, abychom poznali, kdo je osel, ale aby se Boží slovesa dostala do našeho slovníku a našeho života, abychom se stali spolutvůrci dějin spásy našich rodin.

Sebevědomí – na jednu stranu sebevědomí funguje jako kompas. Dává nám odpověď na otázku, jestli to, co děláme, je správně. Na druhou stranu nezdravé sebevědomí tzv. machrování má svá rizika. Sedí vrána na větvi a přijde k ní liška a ptá se, co to děláš? No machruju, přece. A můžu taky? Jo, a tak vyleze na větev a machruje. Přijde k nim medvěd a ptá se: „Co tam děláte?“ „No machrujeme, přece.“ „A můžu taky?“ „Jo!“ A tak vyleze na větev, ta ale praskne a všichni spadnou. Jediná vrána vzlétne a křičí: „Proč machrujete, když neumíte lítat?“ Aby to právě takto nedopadlo, tak jsme slyšeli v dnešním čtení: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu. Slovo „chlouba“ má v hebrejštině stejný kořen jako známé slovo „Aleluja“. Skutečné sebevědomí je tedy radostné, protože úspěch vidí jako dar od Boha. Středověký mystik Mistr Eckhart byl přesvědčen, že oko, kterým se díváme na Boha, oko, kterým on se dívá na nás, je totéž oko. Je to oko, které primárně vidí spásu a radost, nikoli jen kříž, i když právě on byl porodnicí naší spásy.

Konec kázání…

Díky Pouti rodin jsem mohla obdivovat nedávno opravený areál cisterciáckého kláštera Porta coeli (v překladu Brána nebes), který se nachází v Předklášteří u Tišnova. Potom jsem ještě při cestě zpět stihla navštívit syna s rodinou popřát jemu a vnučce k blížícím se narozeninám a následně ve vedlejší vesnici pobýt na rodinné oslavě synovce, který slavil se zpožděním kulatiny. Ve stejný den jsem večer prošla fotky, udělala výběr, přepsala záznamy z diktafonu, vyprala dvě pračky a uvařila si kulajdu na druhý den, kdy mne čekalo další focení… A tak pořád dokola 🙂

Všechny zdravím a také Vám přeji, aby Vás bavilo a naplňovalo to, co děláte.

Lenka

Děkovná pouť na Svatém Antonínku v roce 2022 obrazem

Při Děkovné pouti na Svatém Antonínku se poslední srpnovou neděli děkuje nejen za úrodu, ale za všechny dary, které od Boha každý den dostáváme. Po roce dnes přišlo poděkovat i mnoho krojovaných. Byly mezi nimi zastoupeny kroje z Dolňácka, Horňácka, Nivnice, Vlčnova, ale také ze Slovenska. Věřící od účasti neodradilo ani nejisté počasí, kdy se kopec ráno ukrýval v mlze.

Tzv. ranní sloužil v 9 hodin farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Hlavní mši svatou, které se účastnily desítky krojovaných, potom sloužil farář a děkan z Valašskch Klobouk P. Pavel Macura. Mezi krojovanými se objevili tradičně i starostové a místostarostové z okolních obcí ze všech stran okolo Svatého Antonínku. Při pohledu na některé jsem si v duchu kladla otázku, jestli zde budou v kroji i v příštím roce. Jsou totiž takoví, kteří v kroji na pouť přicházeli, i když ve veřejných funkcích nebyli. Najdou se ale bohužel i takoví, kteří se do kroje nastrojí a jdou se ukázat jen tehdy, když stojí v čele obce či města. A tato skutečnost se samozřejmě netýká pouze mužů – starostů a místostarostů, ale také jejich ženských kolegyň. Za měsíc už budeme vědět více 🙂

Každopádně všem přeji, aby na Antonínek všichni přicházeli rádi pro potěšení, nabrání sil a získání nadhledu nad tím, co se děje dole v údolí.

LeF

Můj nedělní výlet na Kopanice

Nevím, jak jste dnešní neděli prožili vy, ale já jsem zamířila hned po pozdní snídani na Kopanice. Na Žítkové či Březové jsem byla kvůli různým reportážím už vícekrát, ale na Mikulčině vrchu a Vyškovci doposud nikdy. Už delší dobu jsem si plánovala, že tam pojedu fotit. Dnes to bylo tedy moje poprvé.
Přestože jsem původně chtěla jet pouze na Mikulčin vrch, tak nakonec jsem dala do navigace Vyškovec, protože je to stejně hned vedle sebe. Navigace mne vedla přes Strání, což je od nás zhruba dvacet kilometrů. Kdo to zná, tak ví, že na začátku Strání musí odbočit vlevo a potom už se začne šplhat nahoru, aby poté do Březové sjížděl serpertínami zase dolů. Tuto cestu jsem znala, i když je pravda, že do Březové jsem při svých cestách jezdívala ve směru na Uherský Brod přes Dolní Němčí a Bánov. Tentokrát jsem si to tedy zkusila z druhé strany.
No a z Březové jsem se potom se svou blechou Tyotou Yaris šplhala už jen nahoru. Při cestě jsem si říkala, že co však jako chci, když se cíl mé cesty jmenuje Vyškovec, tak to nebude náhodou, že? Byla jsem třicet až čtyřicet kiláků za mým barákem a nechápala jsem, jakou nádherou projíždím poprvé, co žiji šestatřicet let na Slovácku!!! Úplně jsem si nadávala a přiznávala, jaká je to ostuda, že jsem tady ještě nikdy nebyla a opomněla krásu téměř za humny, když už jsem projezdila kus světa křížem krážem..

U panorama nad Vyškovcem je napsáno:
Kopce jsou vlny, hory jsou moře, hranice nic neznamenají… Stovky kilometrů na východ odtud se táhnou Karpaty, nejrozsáhlejší evropské pohoří. Moře hor až do Rumunska. Bílé Karpaty jsou skoro na okraji toho moře, většina hor na Moravy už je jiná. A v Čechách všechny. Také proto, že Karpaty vznikly mnohem později.


A je to pravda! Já to dnes viděla na vlastní oči, tak jestli chcete, mrkněte na fotky a nechejte se inspirovat, pokud jste v této části Kopanic ještě nebyli. Je tam fakt nádherná příroda bez davů turistů, jak tomu bývá v některých českých, moravských i slovenských horách. Tady jsem potkala pár (dva) slovenských turistů, co procházeli krajinou a několik cyklistů. Doopravdy tento kousek přírody na hranicích se Slovenskem vřele doporučuji. Říkala jsem si, že až si někdy budu chtít od všeho odpočinout a získat na problémy v údolí pohled shora, tak si zajedu právě sem…
Zpět jsem se vracela přes Starý Hrozenkov, Suchou Loz a Nivnici, což bylo samozřejmě mnohem rychlejší.

Jubilantka převzala z rukou biskupa Jana Vokála papežské vyznamenání

Většina lidí, kteří ji znají, neřeknou Haně Frančákové z Fatimského apoštolátu v Koclířově jinak než: „Haničko.“ Poprvé jsem se s touto výjimečnou ženou setkala v Koclířově před dvaceti lety. Za tu dobu jsem ji nikdy nezažila rozčílenou, že by někoho zranila svým jednáním či slovy. Vždy milá, přívětivá, s naslouchajícím a vnímavým srdcem pro všechny generace. V komunikaci s druhými nešetří úsměvy, pohlazením, objetím a dobrým slovem. Tak by se tato žen, která prvního srpna oslavila tzv. „abrahámoviny“, dala stručně charakterizovat.

Je to žena modlitby s obrovským organizačním talentem a schopností přecházet plynule z češtiny do němčiny, angličtiny a italštiny.  Umí nádherně zpívat a dokáže svým nadšením pro Boha strhnout jak děti z mateřské školy, tak i seniory ve značně pokročilém věku. V národním centru Fatimy pro Českou republiku slouží rovných pětadvacet let.

„Poprvé jsem do Koclířova zamířila po setkání mládeže s papežem Janem Pavlem II v Hradci Králové. Pamatuji si, že to byla první sobota v květnu před pětadvaceti lety. Nakonec jsem jako dobrovolník pomáhala v restauraci. Otec Pavel Dokládal si tehdy myslel, že zůstanu. Já jsem ale odjela ještě na několik měsíců do Itálie. Jeho slova mně ale stále rezonovala v srdci. Po návratu jsem mu proto zatelefonovala, jestli nabídka platí. V Koclířově jsem začala žít a pracovat od listopadu roku 1997,“ vrací se ve vzpomínkách o čtvrt století zpět jubilantka.

Při slavení první mariánské soboty v srpnu převzala z rukou královéhradeckého biskupa Mons. Jana Vokála papežské vyznamenání za zásluhy pro církev. Tento diplom byl ve Vatikánu vydán přesně v den jejich narozenin 1. 8. 2022.  

Královéhradecký biskup Mons. Jan Vokál při slavení mše svaté o první srpnové sobotě mimo jiné řekl: „Matka Boží nám ukazuje, že je skutečně s námi. Daruje nám svou blízkost a tím i Boží blízkost. Zároveň nás neustále vede ke Kristu. Fatimský apoštolát neustále pracuje na tom, aby svět těmto zjevením porozuměl, přijal je a to nejen v kategorii rozumu, ale také v rovině hlubšího poznání a osobního prožívání v oblasti spirituality, kterou nelze spoutat jen do nějakých moudrých slov. Apoštolát systematicky pracuje na tom, abychom oddaností P. Marii, modlitbou a pokáním zachránili od zkázy sebe, duše druhých i celý svět.  Velkou zásluhu na tom má Mons. Dokládal a Hana Frančáková, jejíž životní jubileum dnes slavíme, ale i další spolupracovníci a přátelé Fatimského apoštolátu. Díky nim můžeme znovu a znovu prožívat opravdovou blízkost Panny Marie, Matky Boží, její laskavé vedení ke Kristu. Vždyť z kříže na Golgotě nás sám Ježíš Kristus Pán uvedl do oboustranného vztahu s ní, proto je mariánská úcta nedílnou součástí našeho křesťanského života a povolání, nedílnou součástí spásy. Zde se scházíme na místě, které si mariánskou spiritualitu vytklo za hlavní cíl. Proto se dnes o první mariánské sobotě, bohoslužbě díkůvzdání, všichni znovu svěřme pod ochranu Panny Marie. K tomu vám na její mocnou přímluvu ze srdce žehnám a vyprošuji stálé zakoušení její skutečné blízkosti.“

K pouti za umělce se dnes na Baťově kanálu přidal biskup Josef Nuzík

Od včerejška mapuji Pouť za umělce. Poutníky se mně ve včerejším odpoledni podařilo zachytit mezi Ostrožskou Lhotou právě v okamžiku, kdy měli pěkně nakročeno z rodiště P. Antonína Šuránka na Antonínek. Právě tento kněz, který zemřel v pověsti svatosti, je osobností, která poutníky doprovází.

Podrobné zpravodajství naleznete příští týden v Katolickém týdeníku. Do novin se ale vejdou pouze dvě fotky, a tak jich více zveřejňuji k přiblížení celé akce zde. Dnes poutníci ráno v šest hodin vyrazili z Antonínku do Veselí nad Moravou. Přestávku na svačinu si udělali v atriu Městkého úřadu ve Veselí nad Moravou a potom už přes park vyrazili do přístaviště Baťova kanálu, kde se k nim při plavbě do Strážnice přidal olomoucký biskup Josef Nuzík. Právě on bude ve strážnickém kostele Nanebevzetí Panny Marie sloužit v 18 hod. mši svatou a po ní bude následovat beseda na téma: Co je pro mě biskup. Pan biskup prozradil, že se na tuto besedu moc těší.

Na Pouť smíření přijely do Pohořelic tři autobusy z Německa

Dnes jsem se poprvé vydala do Pohořelic, abych zdokumentovala pro Katolický týdeník Pouť smíření. Jistě není bez zajímavosti, že mám na Pohořelice svým způsobem nezaslouženou vazbu. Proč? Protože od tam pocházela moje babička rodným jménem Anna Ferbie.
S babičkou jsem toho v dětství hodně prožila, a tak jsem i na ni dnes vzpomínala. V době, kdy ale došlo v květnu roku 1945 k divokému vyhnání 20 000 německých obyvatel z Brna, už ale babička žila v Židlochovicích. Tam se přestěhovala se svým manželem. Nebyla tedy přímým účastníkem tohoto tzv. pochodu smrti, při němž zemřelo 1 600 lidí.
No a dnešní start Pouti smíření byl na místě, které se nachází jen kousek za cedulí Pohořelic u silnice ve směru na Znojmo a právě zde je hromadný hrob 850 lidí, kteří při tom pochodu zahynuli. Vesměs šlo o ženy s dětmi.

Památník odsunu v Pohořelicích.


Pokud si někdo frčí autem, tak vůbec nemusí zaregistrovat, že právě projel okolo nějakého pietního místa. Suchý trávníkový obdelník obklopuje pole s kukuřicí, okolo je průmyslová zóna a nájezd na rychlostní silnici na Vídeň. Na ploše je umístěno v různých místech devět nenápadných křížů. Pokud by se ale někdo koukal pozorně, zjistil by, že u malého parkoviště jsou dva pomníky – jeden s českým a druhý s německým nápisem upozorňujícím na tuto šílenou událost. A kdo zdvihne oči k nebi, tak uvidí veliký kovový kříž, který lze ale přes jeho velikost snadno přehlédnout.
Co mě osobně šokovalo po vystoupení z auta? Že toto parkoviště u pietního místa někteří řidiči a jejich osádky využívají jako toaletu… Ano, pod stromem u příkopu jsem viděla lidské výkaly i použíté papírové „kapesníčky“. Fakt hnus…
Dnes na se na tomto nenápadném místě v tropickém vedru, které panovalo už od ranních hodin, sešlo okolo dvou stovek lidí. Tři autobusy poutníků přitom přijely z Německa. Po úvodních projevech (některé úryvky řečníků zde zveřejním zítra), se většina přítomných vydala pěšky směrem do Brna. Zde byla pouť zakončena v zahradě augustiniánského opatství na Starém Brně. Pouť smíření se uskutečnila v rámci bohatého programu Meetingu Brno, který začal už včera a potrvá až do příští neděle – t. j. do 31. 7. 2022. V nabídce je doopravdy moc zajímavých akcí, tak mrkněte sem.
Zítra doplním, co řekl viceprezident Meetingu Brno David Macek, bývalý ministr kultury Daniel Herman, který je patronem Meetingu, víceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß, starosta Pohořelic Miroslav Novák, pamětníci z Mnichova a zpívající sochař a restaurátor Patrik Vlček z Brna. Všichni moc zajímavě mluvili, proto tady něco z jejich promluv zveřejním. Na závěr se ke slovu dostali i duchovní – německy promluvil P. Klaus a za moravskou stranu P. Jan Hanák. Své promluvy uzavřeli modlitbou.

Viceprezidentovi Meeting Brno Davida Macka jsem se zeptala, nač by letos v bohatém programu upozornil. Tady jsou jeho odpovědi:
„Stalo se již tradicí, že se snažíme v rámci programu Meeting Brno každoročně středoevropské veřejnosti přiblížit nějakou skupinu osob, s nimiž se tolik nesetkává. Mám radost, že letos představíme lichtenštejnské knížectví. Setkání se v úterý uskuteční v Moravské galerii Uměleckoprůmyslového muzea.  Při této příležitosti budou představeny některé sbírky, které darovala právě rodina Lichtenštejnů. Možná jen málokdo ví, že knížecí rod Lichtenštejnů také přímo podporoval Gregora Johanna Mendela v jeho výzkumné činnosti. Tak se nám krásně spojuje návštěva Lichtenštejnů s právě vrcholícími oslavami dvoustého výročí narození muže, který sám byl jedním velkým křížením, protože se v něm křížilo jak věda, umění i duchovno. Z bohatého programu bych dále upozornil na čtvrtek. Meeting Brno vznikl díky inspiraci monumentálním festivalem Meetingem Rimini, který pořádají naši italští přátelé okouzlení a formovaní charismatem Luigiho Giussaniho, od jehož narození uplyne letos na podzim 100 let. Při této příležitosti pořádáme ve čtvrtek 28. července v 18 hodin v Rajské zahradě augustiniánského kláštera večer věnovaný odkazu Luigiho Giussaniho. Setkání se jmenuje podle jedné z jeho knih Riziko výchovy. Diskusi, které se zúčastní Marie Gottfriedová –vítězka ankety Ředitel roku 2020/2021, Alessandro MeleCEO Cometa Network a Marek Orko Váchapřednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Povídat si budou o smyslu výchovy a vzdělávání. Určitě je nač se těšit. Meeting Brno je kulturní festival, ale od počátku má přesah, takže je i vzdělávací. K nám se lidé chodí nejen zúčastnit, ale jednotlivé body programu je nutí k přemýšlení a vzdělávání se. Vychováváme si tak náročné publikum.“

Viceprezident Meeting Brno David Macek (uprostřed) v rozhovoru s Danielem Hermanem (vpravo), letošním patronem festivalu Meetin Brno, bývalým ministren kultury České republiky a držitelem několika významných ocenění za budování česko-německých vztahů

Daniela Hermana, letošního patrona festivalu Meetin Brno, bývalého ministra kultury České republiky a držitele několika významných ocenění za budování česko-německých vztahů, jsem se zeptala, jestli se podobná iniciativa, jako je Pouť smíření, koná také ze strany Německa na odčinění bezpráví na českých obyvatelích, kteří byli vyhnání ze Sudet. Tady je jeho odpověď:
„Osobně se v oblasti smíření mezi našimi zeměmi angažuji, protože pocházím z židovské rodiny a řada mých příbuzných byla zavražděna německými nacionálními socialisty. Na základě toho jsem pochopil, že není možné házet lidi z jednoho národa do jednoho pytle, že neexistuje kolektivní vina na základě etnického původu a je třeba rozlišovat. Zlo plodí zlo a to je třeba zastavit. Není možné o všech Němcích říct, že byli nacisty. Mnozí z nich byli prvními oběťmi nacionálního socialismu. Viz koncentrační tábor v Dachau v roce 1933. Proto je důležité na toto upomínat a účastnit se takovýchto akcí. Ze strany Německa je přiznání viny v kontextu strašlivé epochy nacionálního socialismu velmi silné. Mluvím o bývalém západním Německu. Že by se ale konaly podobné akce jako je tato pouť, tak o tom nevím.

Pamětníků manželů Gudrun (85) a Horsta (87) Hermannových jsem se zeptala, jestli někdo z nich či jejich rodiny Pochod smrti z Brna do Pohořelic absolvovali. Pětaosmdesátiletá Gudrun řekla: „Narodila jsem se v Brně a dva roky chodila tam i do školy. Pochodu jsme se nezúčastnili, protože jsme se už dříve s rodiči odstěhovali. „Já jsem se narodil v Karlových Varech, odkud jsem se musel vystěhovat až v roce 1947. Jistě není bez zajímavosti, že se moje žena za svobodna jmenovala Prager,“ prozradil její manžel Horst. Manželé nyní žijí v Mnichově a do Pohořelic a Brna přijeli už podruhé uctít památku všech zemřelých.

Před startem pouti jsem oslovila také jednoho poutníka, proč bude v tak šíleném vedru putovat a není raději někde u vody. Sochař a restaurátor v jedné osobě Patrik Vlček z Brna odpověděl. „Půjdu jen do Rajhradu, protože mám rád starou císařskou cestu. Při putování budu vzpomínat na dědečka Aloise Zemana. Když se v pětačtyřicátém roce dozvěděl, co se děje, neváhal, sedl na kolo a jel pomoct mé pratetě a jejímu manželovi. A doopravdy se mu podařilo dostat je zpět,“ prozradil rodinný příběh umělec.

Sochař a restaurátor Patrik Vlček  (vpravo) rozmlouvá s viceprezidentem Meetingu Brno Davidem Mackem.
Sochař a restaurátor Patrik Vlček (vpravo) rozmlouvá s viceprezidentem Meetingu Brno Davidem Mackem.

V oficiálním úvodu dostala slovo viceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß. Mimo jiné řekla:
„Na tomto místě vzpomínání si člověk ještě více uvědomí, jak důležitý je společný boj za mír, svobodu, demokracii a lidskost.Po hrozných zkušenostech z válek ve dvacátém století jsme všichni doufali, že válka, útěk a vyhnání už v Evropě nemají místo. Bohužel jsme se všichni mýlili. O to důležitější je, aby Německo, Česká republika a všichni ostatní partneři v Evropě byli spolu, pomáhali si a dále bojovali za mírovou Evropu. Dnes myslíme především na lidi z Ukrajiny, kteří jsou vystaveni velkému utrpení způsobené útočnou válkou Vladimíra Putina. Lidé na Ukrajině potřebují naši pomoc.“

Za německou stranu nejdříve promluvila viceprezidentka okresní rady obvodu Střední Franky Christa Naaß a poté starosta Pohořelic Miroslav Novák (vlevo).

Na její slova navázal starosta Pohořelic Miroslav Novák:
„Před mnoha lety jsem si netroufal ani myslet, že mohou být mír a demokracie nějak významně ohroženy. Velmi jsem se ale mýlil. Nyní máme v Pohořelicích 300 uprchlíků z Ukrajiny. Snažíme se postarat o padesát ukrajinských dětí v klubech a v mateřské školce. Bude to válečná generace poznamenaná tímto utrpením. Prvním objektem, kde záhy po vypuknutí války našli azyl, byla fara. A představte si, že o tři měsíce později, 77 let od tragického pochodu, který sem dorazil koncem května, před farou 27. května jedna z ukrajinských žen porodila holčičku, protože nestihla odjet do porodnice. Na znamení vítězství jí dali jméno Viktoria. Chci také věřit, že tento válečný konflikt dopadne dobře a brzy skončí.“

Německý kněz P. Klaus mimo jiné řekl:
„Toto místo kde se bojuje proti zapomínání hrozných věcí, co se staly v minulosti. Je to ale i místo toho dobrého, co se děje už více let, což je spolupráce, která spojuje dobré věci pro budoucnost.“

P. Jan Hanák na závěr oficiálních proslovů řekl:
„Dějinami nehýbou pouze davy a nemusí to být ani jen ti, co jsou hodně vidět jako jsou politici a slavné osobnosti. Zakladatelem připomínkové akce byl tehdejší student Jaroslav Ostrčilík. V roce 2015 se z pochodu čítajícího několik lidí stala Pouť smíření a začalo se chodit z Pohořelic do Brna. Pochod smrti se od té doby jmenuje Pouť smíření. Jen málokdo dnes ale ví, že za tím stál jeden člověk. Jmenuje se Tomáš Mozga a nikdo ho dnes nezná. Sešel se v roce 2014 s Jarke Ostrčilíkem v kavárně a řekl mu: „Příští rok je 70 let po válce. Hele, není čas přestat ty lidi symbolicky vyhánět? Není čas ten pochod otočit a pozvat je symbolicky domů?“ Bez Tomáše by se to asi nestalo. A nestalo by se to ani, kdyby už Brno nebylo těhotné touhle změnou. To mně přijde hodně důležitý. Stala se z toho Pouť smíření, protože odpuštění a smíření je jediný způsob, jak se tyto věci dají vyřešit. Zázrak života, zázrak zmrtvýchvstání.“

Na závěr. P. Hanák přednesl tuto modlitbu, jejímž autorem je neapolský arcibiskup Mons. Domenico Battaglia.:

Modlitba za odpuštění
Pane, odpusť nám válku.
Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšnými,
Pane Ježíši, jenž ses narodil v Kyjevě uprostřed bombardování, smiluj se nad námi.
Pane Ježíši, jenž jsi zemřel v náručí své matky v bunkru v Charkově, smiluj se nad námi.
Pane Ježíši, jenž jsi byl poslán na frontu ve dvaceti letech, smiluj se nad námi.
Pane Ježíši, jenž ve stínu svého kříže znovu vidíš vztyčené zbraně, smiluj se nad námi!

Odpusť nám, Pane,
Odpusť nám, že nám nestačilo probodnout tvou dlaň hřeby, ale že hasíme svou žízeň krví těl, která byla zbraněmi roztrhána na kusy.
Odpusť nám, že dlaně, které jsi stvořil, aby chránily, se proměnily v nástroj smrti.
Odpusť nám, Pane, když znovu a znovu zabíjíme své bratry, odpusť nám, když jako Kain sbíráme kameny na svém poli, abychom jimi zabili Ábela. Odpusť nám, když svou krutost svádíme na svou vyčerpanost, když svou zuřivost omlouváme svou bolestí.
Odpusť nám válku, Pane. Odpusť nám válku, Pane.

Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, voláme k tobě! Zastav Kainovu ruku!
Osviť naše svědomí,
ať se neděje naše vůle,
nevydej nás napospas našim skutkům!
Zastav nás, Pane, zastav nás!
A až zastavíš Kainovu ruku, ujmi se i jeho. Je to náš bratr.
Ó, Pane, učiň přítrž násilí!
Zastav nás, Pane!

Amen

Tak a to je vše! Mějte se úžasňákově, nenechte si kazit léto vedrem, které přece k létu vždy patřilo – ne? Mnozí jezdí za mnohem větším vedrem do Egypta a jinam, tož si ho užijte doma zadarmo! Na Slovácku máme „naše moře“ v podobě štěrkopískových jezer a jen v mém okolí jsou krásná zrekontruovaná koupaliště ve Veselí nad Moravou, Lipově, Hluku, Vlčnově a Nivnici. No a to samozřejmě nemluvím o Kunovicích, Uherském Hradišti a Uherském Brodu. A to vše je v dojezdu do 20 km. Tak nebrblat a šup do vody a na slunko! V zimě budeme vzhledem k energetické krizi zřejmě mrznout, tak si užívejme tepla aspoň teď! Ať žije léto! Zdar!

Lenka