Přestože v noci pršelo a předpověď na dnešek nebyla žádná hitparáda, naplánoval jsem si další výlet! Tentokrát jsem se rozhodla vyrazit do Rohrmoos, což je vesnička vedle Schladmingu, a tamní lanovkou potom vyjet na Hochwurzen a tam si nahoře zase udělat nějakou túru. Majitelka penzionu mně doporučila, abych od nástupní stanice Planai jela busem, který je na tu bezva Sommercard také zdarma. Mrkla jsem na mapu a viděla, že tento bus jede dokonce až na Ursprungalm, což je ve výšce 1 604 metrů. Ráno jsem se v Schladmingu zašla zeptat do íčka, jestli na to vše platí karta, a kdy jede bus. Dostala jsem kladnou informaci i časy odjezdů tam i zpět.
HORY PLNÉ ČILÝCH SENIORŮ! Bus jel nahoru skoro hodinu, protože zastavoval na každém rožku, ale to mně vůbec nevadilo. Zjistila jsem tady zajímavý fakt. Vzpomněla jsem si na dávná slova arcibiskupa Graubnera, který říkal jednou po návratu z Asie, že vždy, když se vrací letadlem, tak má dojem, jak kdyby v Evropě přiletěl do obřího domova důchodců. No ale měl pravdu! Já to teď tady v těch horách zažívám na vlastní oči! Když je v horách manželský pár s jedním dvěmi dětmi, tak je to fakt výjimečné. Všude prostě převažují důchodci. Většinu odhaduji na 70+. Jsou opálení a snaží se žít i v tom věku naplno, což je určitě dobře. Člověk často vidí opálené borce seniory s nastřelenými zlatými naušnicemi a snahou zůstat stále mlád… No to se nám ale holt nikomu nepodaří, i kdybychom se pok…..i. Všichni jsou vybaveni hůlkami a někteří, co už nezvládají koordinaci se svým samotným tělem, jsou s těmi hůlkami fakt nebezpeční, jak se otočí a sejmou lidi kolem sebe. Dávala jsem si na to bacha.
UMĚNÍ STÁRNOUT Když jsem kolem sebe sledovala ten cvrkot, tak jsem si říkala, že nejhorší na tom všem je, že brzy budu patřit mezi ně. Aniž by si to člověk uvědomil, mládí zmizelo ve strašném fofru kdesi nenávratně pryč a blížím se pomalu také do senioraské kategorie. Jen abych jednou byla tak čilá jako oni a uměla ten svůj věk a stárnutí přijmout! V dnešním světě, kdy musí být každej krásnej, štíhlej a prostě in, je hodně těžké přijmout, že už je člověk starý, má nějaká zdravotní a fyzická omezení. A že z žen už nikdy nebude dvacítka, třicítka a z chlapů našlapanej borec v plné síle… A může si do sebe píchat, co chce a různě se nechat upravovat a modelovat, tak ono to stejně nepomůže, protože potom je to taková zvláštní kreatura, o které všichni ví, že je starý – stará, ale neumí to právě přijmout. Musím ale říct, že seniory, které tady potkávám, tak ty se rozhodně na plastikách upravovat nenechávají! Spíše se snaží žít aktivně, jak to určitě dělali i v mládí, protože těžko někdo vyrazí v 70+ do hor, pokud se turistice nikdy nevěnoval, že? To jsem ale úplně odbočila od mého dnešního putování, za což se omlouvám! Jeden postřeh a jsem úplně mimo.
NA SLUNKO TO RÁNO NEVYPADALO Ale zpět k té mé dnešní cestě. Ráno bylo šedivé, mračna se válela blízko zemi a z lesů stoupala bílá pára. Když k tomu připočtu tu předpověď, tak jsem si říkala, že dnes bude pršet… Poctivě jsem zabalila pláštěnku, termo triko, ale přesto jsem se před odchodem namazala třicítkou, kdyby jako fakt náhodou to slunko vysvitlo.
Ještě po příjezdu na Ursprungalm to ve výšce 1 604 metrů pořádně vyfukovalo
A ono začalo vykukovat už na zastávce, tak jsem si říkala, že to byla ode mne tentokrát velká prozíravost, protože nakonec se nahoře vyčasilo a prakticky svítilo celou dobu!|
Krávy mají na Ursprungalmu absolutní pohodu a veget
Já se nakonec vydala na Giglachseehüte do výšky 1 956 metrů nad mořem, kde bylo kousek od chaty i jezero. Oproti dnům minulým jsem letěla jako pták, protože jsem kvůli předpovědi nechala v penzionu foťák a případné fotky se rozhodla fotit jen mobilem. Nakonec jsem těžce litovala, že jsem ho nevlekla. Bylo tam fakt co fotit. I zcela ochočené krávy, které nebyly fialové, i když jsem v Rakousku! S tím mobilem jsem se snažila, co to dalo, ale kvalitní optiku holt mobil nahradit nemůže.
U Giglachsee ve výškce 1 956 metrů nad mořem ale také pořádně fučelo…
Takže celý den svítilo zase slunko, a když jsem se vracela domů, tak se zase zatáhlo. No a potom začalo dvě minuty před šestou lít jako z konve. Tak uvidím, co bude zítra! Poslední den mého pobytu a potom mě čeká cesta domů, tak snad navigace pojede! Moje nervy! Ty už z toho začínám mít teď!
Tak jo, užívejte léto a nenechte se nikým dopálit ani otrávit. Nestojí nám to zato, protože je život příliš krátký.
Přátelé, je to tak! Dnes jsem se vyšplhala do výšky 1 906 metrů nad mořem na Planai nad rakouským Schladmingem a informační tabule tam ukazovala krátce po desáté hodině dopoledne pětařicet stupňů! Normálně jsem nechápala. Nevím, jak u nás doma, ale tady se po dvacáté hodině spustil krásný déšť tzv. „zahradnický“, který krásně zavlaží, ale nijak neublíží. Nádherně se osvěžil vzduch. Jakoby příroda dostala po horkém dni osvěžující sprchu, což se vlastně fakticky stalo.
Jinak zemědělci po celý den pilně pracovali a snažili se uklidit seno z pokosených luk. Věřím, že se to většině podařilo, když jsem viděla, jak kmitali ještě v hlubokém pozdním odpoledni. Já dnes měla další den dovolené, a jak už jsem avizovala, vyrazila na Planai. Přiznám se bez mučení, že při cestě nahoru jsem využila lanovku a potom si udělala takový okruh s krásnými pohledy na okolní hory i detaily přírody, což byla oproti včereší túře na ledovci doslova procházka růžovým sadem.
Tento pramen měl úžasně studenou a tedy osvěžující vodu. Jedna paní, co se napila, tvrdila, že je výborná!
Všechno ale má své kouzlo. Až jsem prošmejdila, co jsem mohla a nafotila, co jsem chtěla, sjela jsem dolů do Schladmingu a udělala si čas na procházku městem. Zakotvila jsem v tamním katolickém kostelíku, kde bylo moc dobře. Zajímavé bylo, že vchod do kostela lemovaly náhrobky zemřelých. Ostatně hřbitůvek vlastně obklopoval celý kostel i zezadu. Později jsem zjistila, že ještě jeden velký hřbitov je také na okraji města. Mně se zdálo hodně symbolické, když jdou lidé do kostela okolo těch náhrobků lidí, co ve městě žili před nimi. Stále jim připomínají, že také jednou zemřou a měli by na to myslet i ve svém každodenním jednání…
Však mrknět na fotky. Ty mluví ostatně za všechno. Jedno je jisté. Rakušáci hodně myslí na rodiny s malými dětmi. I na Planai bylo pro děti spousta nejrůznějších atrakcí. Viděla jsem mnoho mladých párů, jak nesou své nejmenší potomky na zádech i do dost velkých výšek. I tak lze vychovávat od útlého věku k lásce k přírodě.
Mějte se krásně a přežijte ta horka, co nyní sužují naši krásnou zem.
Dnes jsem vyrazila lanovkou na Dachstein. Předem jsem si zjistila, že je tam více vyhlídkových míst a s tím jedným – visutým můstkem – byla spojena i prohlídka Ledového paláce, což jsem samozřejmě nevynechala.
Lanovku si musí každý předem zarezervovat, pokud ted využívá tzv. „Sommercard“, což já s radostí využívám. Dostala jsem ji zdarma při ubytování. Má to mnoho hotelů a penzionů, ale zjistila jsem, že ne všechny. S tou kartou mohu zdarma na všechy lanovky v širokém okolí a díky ní také mohu využívat autobus, který takto zdarma vozí turisty ke všem lanovkám i do oblasti Schladmingu, kam jedu zítra. Je to super! Žádné starosti s parkováním a tak vůbec… Pokud bych dnes jela svým autem jen na parkoviště k lanovce na Dachstein, tak mně to bude stát 20 euro výjezd do kopce k nástupní budově do tzv. gondol. Kdo má kartu, má i vjezd autem zdarma. Za cestu lanovkou tam a zpět by člověk zaplatil 44 euro. Zítra pojedu na Planai ve Schladmingu a tam bych bez karty zaplatila za lanovku tam a zpět 32 euro. Na kartu je vstup také do přírodního koupaliště v Ramsau a kotel dalších věcí, které člověk nemůže absolutně za týden všechny stihnout..
Já dnes tedy absolvovala cestu lanovkou na Dachstein a potom si tam udělala takový výšlap k Seethalerhütte a zpět. Ještě jsem nezažila, abych se uprostřed léta, kdy Evropu sužují vedra, bořila po kotníky do sněhu, jako tomu bylo dnes. Vůbec jsem nepotřebovala bundu ani termotriko, které jsem hodila do botahu, kdyby byla zima. Zima tam fakt nebyla a přestože jsem se namazala olejem proti spálení, tak jsem přičmahlá. Ještě než jsem vyrazila na malou túru, prošla jsem samozřejmě Ledový palác. Mrkněte na fotky. Díky krásnému počasí a něčemu, co jsem v létě ještě nefotila, jsem jich zase ulovila dost.
Do Ramsau jsem se zamilovala díky seriálu Záchranáři z hor. Jo! Já, co v poslední době vůbec nekoukám na televizi, jsem čučela dokonce pravidelně na seriál, i když jinak seriály ze srdce nemám ráda, takže ani neznán ty naše „hvězdy“ a VIP osoby, co v nich hrají. Ale na záchranáře jsem koukala, protože se mně líbila ta příroda. No a jednoho dne v zimě v noci jsem se rozhodla, že si do Ramsau zajedu a užiji si ho v přímém přenosu a ne jenom v nějaké bedně. V noci jsem sedla k počítači a začala přes booking hledat nějaké dobré ubytování pro mne. Přitom jsem zjistila, že Ramsau se říká i okolním dědinkám. Já hledala malý penzion rodinného typu, protože nemám ráda velké hotely, které mně připomínají nádražní haly. Na to já prostě nejsem. No a našla jsem! Necelé dva kilometry od centra Ramsau, tak jsem si to hned objednala. Jenže po pár týdnech mně nebylo nejlíp, a tak jsem to v jednom dni, kdy mne kosila extrémní únava, zrušila… Sestra mně to potom rozmlouvala, že v horách si odpočinu, jak nikde. To stejné mně řekla kamarádka, a tak jsem to brala jako potvrzení a šla na booking mrknout, jestli je můj pokoj ještě volný. A byl! A o tisícovku levnější! Tak jsem si ho zase objednala.
OBAVY Z CESTY
Potom se ale dostavily obavy z cesty. Navrtět pět set kilometrů za víkend po naší krásné zemi mně nedělá problém, ale sednout do auta a jet do cizí země – včetně průjezdu Vídní, tak z toho jsem měla respekt. Navíc se dostavily obavy, abych neměla defekt, aby se auto nepokazilo, abych nezabloudila atd., atd… Tak jsem si ještě na poslední chvíli zaplatila i pojištění na asistenci auta a hlavně poprosila známé, aby se za tu mou cestu modlili. Asi se modlili (já jsem se tedy také hodně modlila) moc, protože tyto řádky klovu z pokoje onoho penzionu a cesta nebyla úplně snadná, i když nakonec vše jelo – určitě díky těm modlitbám – navzdory obtížím jako po másle. Když jsem včera večer dala kufr do auta a měla sbalenou i techniku, tak jsem mrkla na počasí a málem mne kleplo! Na část Evropy, kterou jsem měla projíždět (včetně části naší krásné země) se hnala jakási hrůza v podobě přívalů vody! Kulminovat to mělo do osmi hodin ráno a já chtěla vyjíždět v pět! No moje nervy!
NAVIGACE PRO STARÝ
Ráno na Slovácku ale nepršelo, tak jsem si to švihala směr Rheintal v pohodě a uklidněním. Trošku mne sice rozhodil Waze, který hlásil, že tou nejlepší trasou do místa dojedu za 7,5 hodiny a o den dřív mapy.cz psaly, že za 5,5 hodiny, tak z toho jsem byla krapet vedle. Ještě víc potom, když Waze po přejezdu hranic přestal fungovat pořád mně na dálnici hlásil, že mám na dalším kruhovém objezdu použít třetí výjezd! Moje nervy! Ještě, že jsem měla lísteček s hlavními městy, kterými jsem měla na trase projet. Já si to tak prostě dělám pro strýčka náhodu a ejhle, jak se mně má navigace pro starý, jak to nazývá můj syn, hodila! Prosvištěla jsem Vídeň a valila podle seznamu dál… Mezi tím jsem párkrát zkusila zapnout Waze, ale bylo to marný. Pořád na dálnici mlel, jak mám odbočit doleva a na dalším kruhovém objezdu… No, však už jsem o tom psala. Osvítil mne ale Duch svatý a zkusila jsem zapnout mapy.cz a tato navigace mne fakt nakonec dovedla do cíle. Ještě, že tak, protože sama nevím, jestli bych to dala. Tak podrobný závěr mé navigace pro starý nebyl, protože se mně už včera nechtělo vypisovat další a další města, a kde sjet z dálnice, a kde najet na jakou rychlostní… Řekla jsem si: „Však mám Waze!“ No a prd, přátelé… Zklamal těžce… Pomohla mně ale podpora přátel, co se modlili. No a já se samozřejmě celou cestu promodlila také. Do cíle jsem bez přestávky dorazila za 5,5 hodiny, jak psaly mapy.cz, což považuji s tím deštěm za zázrak..
JE TADY NÁDHERNĚ!
Tak jsem tady a je tu nádherně! A ještě perlička na závěr. Ta kalamita s přívaly deště z nebe mne fakt potkala! Když už jsem myslela, že ne, tak před Vídní začalo valit z nebe, jak „sviňa“ a já pomalu neviděla na cedule, abych držela ten správný směr podle mého papíru a hlavně rady sestry, že mám jet na Graz. S vděčností jsem na ni vzpomínala, že je někdy dobré poslouchat rady starší sestry. Nepřízeň počasí mě na cestě potrápila zhruba šedesát kilometrů… V horách se najednou těžké mraky začaly trhat, a když jsem viděla i kus blankytu, mé srdce poskočilo radostí a já věděla, že dnes bude pěkně. Je tu tedy nádherně. Však mrkněte na fotky. Ty mluví za vše. A teď, co to klovu, tak padá slunce a na modrém nebi plují bílé mrak, jak z kýčovitého obrazu. Ale příroda přece nemůže být kýč, že? Tak ahoj! Zítra jedu lanovkou na Dachstein, tak se tam moc těším a doufám, že zase všechno dobře dopadne.
Tak se mějte všichni pohádkově a plńte si své sny dříve než nám někdo zase zacpe dýchací cesty rouškami a nesmyslnými nařízeními. Vůbec nevíme, co bude zítra…
Už po sedmé hodině ráno jsem byla na Antonínku, abych si dnešní Hlavní pouť prožila v klidu v komorním prostředí kaple, kde byly, jak už to na poutích ke cti sv. Antonína bývá zvykem, na stolečku vedle oltáře vystavené také ostatk sv. Antonína Paduánského.
Ranní mši sv. od osmi hodin sloužili spirituál kněžského semináře a rodák z Kunovic P. Antonín Hráček a hlavním celebrantem byl ředitel Teologického konviktu v Olomouci P. Jiří Kupka. Ten měl výborné kázání o tom, jak máme být nositeli pokoje pro druhé a k dnešní době vůbec.
Přepis kázání ředitele Teologického konviktu v Olomouc P. Jiřího Kupky:
Díky Bohu jsme letos konečně po době pandemie mohli naplno prožívat Velikonoce. Největší křesťanské svátky. Víme, doba velikonoční skončila, ale proč o tom mluvím? Stále během liturgického roku z Velikonoc žijeme a máme z nich žít po celý svůj život, protože kromě mnoha jiného, je tam jedna věc, která je pro nás, kteří jdeme za Ježíšem, velmi podstatná. A to je velikonoční dar Ježíše Krista. Tehdy apoštolům a dnes až do konce světa všem věřícím.
VYSTRAŠENÍ APOŠTOLOVÉ
Vzpomeňme, že když Pán Ježíš umírá na kříži, tak dole u paty kříže stojí Matka a Jan jako jediní. Kde jsou ti ostatní? Písmo říká, že jsou ve večeřadle a to místě, kde udělal Pán Ježíš ten největší zázrak. Jsou tam, protože mají strach. Protože vkládali do Ježíše veliké věci a on je nesplnil. Je mrtvý. Potom, když se ukáže jako vzkříšený, tak se i v tom sboru najde jeden, který říká: „Já jsem ho neviděl! Až přijde a ukáže se, uvěřím.“ A Tomáš tu možnost dostal. Já se chci ale vrátit před toho Tomáše. Učedníci jsou zase ve večeřadle, protože je po nedělním ránu a slyší: „Ježíšovo tělo není v hrobě!“ Dokonce některé ženy říkaly, že měly vidění andělů a dokonce jedné, že se sám zjevil živý Kristus. Ale jsou zase ve večeřadle, protože je sevřel strach. Že by přece jenom došlo na jeho slova: „Já budu s vámi po všechny dny až do konce?“
KRISTUS JE DÁRCE POKOJE
A tu možnost mají a on vstupuje přes zavřené dveře. Takový měli strach před židy! A on vstupuje mezi ně a říká jim: „Pokoj vám!“ To je právě onen velikonoční dar Ježíše zmrtvýchvstalého, který se netýká jenom pár dnů, týdnů Velikonoc. Má to přesah do celého roku! Do každých dnů našeho života! Kristus je dárce pokoje!
MÁME BÝT NOSITELI POKOJE
A proto je dobře, že jsme tady na tomto svatém místě, kam putovaly velké zástupy dávno před námi. A proč asi? Aby to, co měli v sobě – ten vnitřní neklid, tady nechali. Proto lidé poklekají a věřím, že i do budoucna budou poklekat u zpovědnice, aby se vyznali z vnitřního neklidu a nalezli to, co dává Kristus zmrtvýchvstalý. Ne nadarmo to tam kněz říká ve formuli rozhřešení takřka na závěr: „A naplní vás pokojem!“ To není mír! Mír jsme příliš malí na to nastolit ve světě mír, ale máme být tvůrci pokoje! To je ten podstatný rozdíl! Jestliže čerpáme z Kristova pokoje, tak kdo jiný má být nositelem pokoje než my sami?
NÁVRAT K BOŽÍMU POKOJI
A když jsem zmínil dobu pandemie, všichni jsme si tím prošli, jaký nás najednou pohltil neklid! A přiznejme si to, protože jestli si vzpomínáte, když byl přenos z Vatikánu a na tom podiu na Svatopetrském náměstí byl pouze Svatý otec a pár organizátorů, lilo jako z konve a on měl kající pobožnost za odvrácení pandemie. A potom, když nesl tu těžkou monstranci, jak ji sotva nesl, klátil se ze strany na stranu, vědom si toho, co může potkat svět, nevrátí-li se k Božímu pokoji! A vidíte? Pandemie je možná za námi, ale nezpíváme v kostelích Te Deum! Nejsme na kolenou a neděkujeme za to, že jsme vůbec přežili. Měli jsme vakcínu! Nebo nějak jsme se tomu vyhnuli… Musíme velmi opatrně nakládat s tím, co přináší svět a co přináší Bůh, protože nežijeme na tomto světě marnotratně. To by byla velká pochybnost o Bohu a o nás samých! My jsme tady proto, že nám dal Bůh jeden úkol! Vnášet naději tam, kde je strach, zoufalství a beznaděj. Být posli pokoje! My mnoho věcí, ani mír, ani dalších, natož ekonomických věcí státu a světa nevyřešíme. Na to jsme moc malí páni. Ale žijme z toho, co je nám vlastní. Když jsme silní, když přijímáme živého Boha do své duše ve slově, eucharistii, když nám prostředník Boží milosti, kněz, dává rozhřešení. V tu chvíli jsme těmi nejsilnějšími na světě. Proto nemusíme mít vnitřní neklid. Ano, na chvíli nás to přemůže, protože nejsme slepí, nejsme hluší. A možná se nás dotklo to, že milovaný člověk vedle nás už tady není, protože přišla ta hrozná nemoc a jeho to zchvátilo. A spousta dalších věcí! Jistě a i ten stav se dá řešit různě! Alkoholem, nějakou tou drogou, televizí…
SVATÉ MÍSTO, KDE BŮH SLYŠÍ
My jsme si dnes zvolili toto místo, abychom vyjádřili svou vděčnost za to, že nás Bůh chránil, že jsme živí a zdraví, a že také víme, že bez jeho vědomí nám z hlavy nespadne ani vlas. Generace před námi i my dnes zakoušíme, že toto je svaté místo, kde Bůh slyší a vyslyší. Moc bych si přál, abychom se dnes svobodně rozhodli stát se nositeli pokoje.
NÉST POKOJ DO SVĚTA
Víte, kolikrát to zazní i při mši svaté. Ostatně a opět máme díky Bohu tu možnost podat si zase ruce a říct jeden druhému: „Pokoj tobě, pokoj vám…“ to je přesně to, co máme dělat! Nést pokoj do světa! Kolikrát to pozoruji u těch, kteří přicházejí ze světa s velikou touhou dát se k dispozici k Bohu jako kněží. A přiznám se, omlouvám se, že používám ten termín, že srážíme příliš veliké ambice toho dosáhnout bez lidské roviny. Že si všímám spolubratra, že ho třeba něco trápí. Anebo, že je potřeba také vzít do rukou krompáč a lopatu a jít něco dělat! Nejenom klečet a modlit se! To není tak těžké, ale vzít poctivou práci a nevysmát se těm, kteří ráno brzy vstávají na autobus, aby vydělali nějakou korunu, a když přijdou domů, tak nastupují do další šichty, protože jsou doma děti, musí se udělat úkoly, vyprat, vyžehlit. Abychom žili s těmi lidmi! Plačte s plačícími, radujte se s radujícími.
BOŽÍ SLUŽEBNÍCI
A někdy ta ambice toto přehluší. Já přece budu kněz! To je někdo! Je! Ale ne tvou moc a vůlí! To Bůh si tě vybral, abys byl mezi lidmi! Proto se říká, že kněz nebo řeholní sestra, je vybrán z lidu, ale pro lid, kam se vrací jako služebník! Dokonce i papež nese titul „služebník služebníků“. A tak vám chci také touto cestou poděkovat za to, že se modlíte za nová povolání. Svatý Antonínek je místem, kde lidé prosili o partnery, ale schází se tady také každé první úterý v měsíci kněží, aby prosili, aby Pán dal nová povolání. Ne podle jejich vůle, ale podle Boží vůle. A otec Antonín Hráček, rodák z Kunovic, který je spirituálem v semináři a zároveň má na starosti laické studenty prostorách kněžského semináře, tak mně jistě dá zapravdu, že je dobré, když ti mladí přicházejí s velkým nadšením, ale teprve čas ukáže, na kolik se to nadšení probudí v opravdovou službu pro Boha a pro druhé.
NECHAT SE OBDAROVAT
A není žádným tajemstvím, že po přijímacích pohovorech letošního roku ty počty budou takové, jaké budou. Deset možná nastoupí od září do teologického konviktu a od září deset bohoslovců pro tři moravské diecéze. Deset… Moc vás prosím, zahrňme do modliteb nejen, aby byli dobří kněží, ale ti, kteří jsou ve službě, aby dobrými nepřestávali být, protože i ta vlna pandemie i nás kněze nějakým způsobem poznamenala. Bohužel ne vždycky v dobrém. A o to víc si vážím toho, že jste nelitovali času přijít sem a svatému Antonínovi, všem svatým, a především samotnému Bohu svěřit vaše osobní prosby, svěřit vaše modlitby, ale zároveň se nechat obdarovat. Proto jsme tady! Tím největším darem pro nás a tím je dar Ježíšova pokoje. Tak vám přeji, ať v mém i vašem srdci a duši, Božího pokoje máme dostatek pro sebe i pro druhé. Amen.
Dnešní Hlavní pouť na Antonínku vyvrcholila mší svatou, kterou sloužil arcibiskup Jan Graubner a svým způsobem se tak rozloučil s Moravou, protože je novým arcibiskupem pražským. Po mši svaté převzal ocenění Bílou růži P. Antonína Šuránka, služebníka Božího, kterou uděluje Matice svatoantonínská a Řimskokatolická farnost Blatnice pod Svatým Antonínkem.
Zpočátku to dnes na kopci svatého Antonína nad Blatnicí vypadalo jako každá jiná tzv. Domácí pouť, na které bývá přece jen méně lidí než na Hlavní pouti, která následuje vždy v neděli po svátku sv. Antonína. Dnes bylo ale vše naprosto jinak! Hodinu před začátkem mše začalo lít jako z konve, a tak se mnozí poutníci ukryli do kaple, kde se v suchu pomodlili růženec. Když vyšli ven, tak se nestačili divit. Venku už sice nepršelo, ale lidí byly mraky, i když bylo vše mokré, a když fouknul vítr, tak „pršelo“ ze stromů. Našla jsem si místo a nechápala, co se děje, že je na kopci navzdory počasí tolik lidí. Říkala jsem si: „Co se to kuna-pes děje? Asi to tady na Slovácku s tou vírou přece není tak špatné, jak se někdy říká, že to i tady upadá!“ A potom mne uvedli do obrazu zasvěcení lidé, kteří řekli, že je na kopci tolik lidí, protože mši bude sloužit otec Marián Pospěcha! „A kdo to jako je?“, ptala jsem se jich. „No on za covidu sloužil mše na Noe a také dělal pohřeb Pilarce a to ho asi proslavilo! A má svůj pořad na Noe,“ dozvídala jsem se od zasvěcených žen. Potom ale už začaly zvonit zvony a vyšel liturgický průvod z kostela. A najednou slyším bouřlivý potlesk! Co se to děje??? Přichází papež? Ne! Onen pro mne doposud neznámý otec Pospěcha! A nástup má na mši jak nějaká rocková hvězda. Klaní se na všechny strany, mává a zdraví známé se vztyčenými palci k nebi. Za ostatními knězi má proto trochu zpoždění. Je vidět, že tady má pořádný fanklub. Úsměvy rozdává na všechny strany. Z čeho pramení ta jeho radost? Na Antonínek připutoval i se svými farníky z Dolní Lutyně a Věřňovic, kde slouží už od roku 2009. „Velmi si vážíme pozvání, kterého se nám dostalo, protože je to nádherné poutní místo, na které chodí mnoho poutníků prosit za různé potřeby ztracených věcí. To ale zdaleka není otázka nějakých ztracených zubů, klíčů nebo mobilních telefonů. Je mnoho věcí, které člověk ztrácí. Může to být třeba zdravý rozum, víra, naděje či láska. Já mám za to, že když jsme se vypravili na toto poutní místo dnes prosit o přímluvu svatého Antonína o přímluvu, o pomoc, tak abychom našli to, co hledáme, co v současné době hledá celá církev. Určité nasměrování k budoucnosti. S poutníky jsme přemýšleli nad tím, jak nám v církvi chybí taková dynamika, radost, odvaha, šťavnatost i trochu taková pokorná sebedůvěra, protože máme být nač hrdí! Máme na čem stavět, Bůh nás neskutečně vybavil velikou mocí silou z výsosti. Já jsem přesvědčen, že jsme ještě zdaleka jako Boží lid nerozbalili arzenál, který do nás Bůh vložil. A tak si myslím, že bychom toto tady našli, to, co jsme ztratili a to, co hledáme, takže by život v církvi a společnosti vypadal úplně jinak a o tom jsme rozjímali. Když toto všechno najdeme a objevíme s Božím lidem i třeba na přímluvu Antonína Šuránka nebo svatého Antonína, tak si myslím, že by bylo fajn,“ řekl po mši svaté kněz. „Dovolím si říct, že je náš otec lékař duší. Je obdarovaný Duchem svatým, má dar promlouvat. Člověk odchází ze mše a je naplněn. To je velký dar,“ říká farnice Miroslava Faberová, která zná P. Máriana Pospěchu už dlouhé roky. „Přijíždí k nám kvůli němu na mši i lidé zdaleka. Náš otec si na nic nehraje. Kdykoliv mu zavoláte, tak si na vás udělá čas. U nás slouží od roku 2009,“ doplňují kamarádku Květoslava Sedláková a Helena Ulmanová. Slova těchto žen potvrdil obrovský zájem po mši svaté. P. Marián Pospěcha se přes dav lidí doslova prodíral bezmála hodinu. Pro každého měl dobré slovo, ochotně se se všemi fotografoval a podepisoval všechno možné včetně třeba Kancionálů. Někteří příznivci a přátelé mu přinášeli dárky. Ostatní kněží už byli dávno pomodlení a někteří už měli i po večeři než se tento populární kněz dostal do sakristie, aby se převlékl do civilu. Potom byl ochotný odpovědět i na několik otázek novinářům. Na otázku, co působí, že je stále tak radostný, řekl: „Je to asi nějaká genetická výbava, vnitřní mohutnost, mám radost ze života, ze své služby, z Božího lidu, mám radost z církve. Pořád se mluví o krizi v církvi. Já bych ji rád našel, protože ji pořád nevidím. Myslím si, že bychom si více měli všímat těch zásadních věcí, které jsou v církvi Boží a nejen toho, co je veskrze poznamenáno člověkem a jeho křehkostí a slabostí. V Dolní Lutyni, kde sloužím, žije pět tisíc obyvatel. Nedělních mší se účastní 350 – 400 lidí. Máme tam radostné farní společenství a žene nás to dopředu. Máme radost z přirozenosti. To je děsně důležitá věc. Stále více chápu to, co se říká, že milost předpokládá přirozenost, a když ta není v pořádku, tak ani milost nemá, kam by se snesla. To se doplňuje, obohacuje a vzájemně potřebuje,“ řekl kněz. „Víte, my se bojíme být normální. Pořád se mrskáme a umrtvujeme. Kdyby se nám podařilo v církvi tolik věcí, jako se nám podařilo dokonale se umrtvit, tak by to bylo výborné. My jsme se umrtvovali, umrtvovali, ale už nám nikdo neporadil, jak se postavit na nohy a resuscitovat. Možná jsme to umrtvování špatně pochopili,“ dodal na závěr P. Marián Pospěcha.
Přepis celého kázání P. Mariána Pospěchy při Domácí pouti na Svatém Antonínku: Milí přátelé, ministranti, poutníci, piškoti malí i velcí, přiznám se vám, že jsem dnes v určitých rozpacích, protože toto nádherné místo, kde jste mnozí z vás doma, má své silné genius loci. Každý, kdo zde přichází přirozeně cítí sílu místa. Díky evangeliu jsme dnes slyšeli o události u Genezaretského jezera. Pro mne osobně jeden z nejsilnějších okamžiků a chvil, které jsem kdy v životě zažil, stejně jako mnoho mých farníků, se odehrála právě na oněch místech, když jsme ještě před covidem měli tu milost navštívit Svatou zemi. Právě u Genezaretského jezera jsme prožívali mši svatou v úplně jiném rozpoložení než kdekoli jinde.
NUTKÁNÍ ZŮSTAT V TICHU Musím se vám přiznat, že na nás všech se to místo podepsalo tak, že jsme cítili nutkavou potřebu mši svatou prožít v úplném tichu. U mne to nebývá příliš obvyklé, protože já mám rád bugr, vzruchy a randál velkoměsta. Nejsem příliš tichý člověk, ale pravda, když taková chvíle, takový okamžik nastane, tak ji nelze nevnímat, jen tak přejít, jakože nic. A musím se vám přiznat, že to i pro mne byla jedna z nejnádhernějších bohoslužeb, které jsem kdy zažil. Nezpívali jsme, neměl jsem ani kázání, v tichosti jsme prožili celou tu mši svatou s pohledem upřeným na to Genezaretské jezero, na ona místa, která jsou očitými svědky mnohých událostí spojených s přítomností Páně. Bylo to něco, tak výmluvného, silného a inspirujícího. Jaká koli slova navíc by byla spíše na škodu. Všiml jsem si, že mnozí ti poutníci měli během bohoslužby slzy v očích. Mám stejné nutkání takto krásně s vámi prožít to největší, nejkrásnější, nejhodnotnější, nejcennější, čeho jako lidé v té součinnosti s Boží milostí jsme vůbec schopni, ale nemohu si to dovolit, protože by si mnozí řekli: „No paráda, pozvali si ho a on mlčel jako ryba. Mnozí by mně to měli za zlé, ale co si tedy říct v tuto chvíli a v těchto okamžicích, když člověk vidí to, co vidí?
DNEŠNÍ KRIZE Často se dnes hovoří o tom, a svým způsobem o tom nelze příliš pochybovat, že lidstvo, svět, planeta, jednotlivé společenské složky včetně církve prožívají určitou krizi.Cokoli si zapnete, otevřete, čtete, všude na vás koukne slovo krize. Často se v posledních měsících a týdnech hovořilo o tom, že z těch a těch různých důvodů prožívá svou krizi i církev. Já nevím, buď mi mnoho věcí nedochází, ale mně se to nezdá, protože církev může prožívat skutečnou krizi za předpokladu, že by z ní utekl samotný Kristus. Často by se člověk nedivil, ale pokud Kristus jako hlava církve stále je a přebývá uprostřed svého lidu, tak církev nemůže prožívat krizi. To by už byla vážně krize všech krizí! To víte, že věci nezlehčujeme, nezpochybňujeme náročnost všech období, etapy, historie dějin současnosti, kterou všichni společně procházíme.
SETKÁNÍ SE VZKŘÍŠENÝM KRISTEM Ale jedna věc je naprosto zásadní! A to si myslím, i když to bude možná trochu troufalé, že by z toho měl i svatý Antonín radost, protože on je skutečně skvělý duchovní vůdce, ten, který umí horlit, provokovat, inspirovat, probouzet, nakopnout, prostě uvádět v síle Ducha všechno do pohybu. Myslím si, že je na místě si uvědomit a zvláště v tomto období, kterým procházíme, které prožíváme, kdy jsme ještě plní těch zážitků a prožitků uplynulé doby velikonoční, která stále svým způsobem kulminuje těmi jednotlivými slavnostmi – ať jsou to Letnice, ať je to včerejší tajemství Nejsvětější Trojice, ať je to slavnost Božího Těla, která se nám blíží nebo Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a tak dále a tak dále, že si člověk zkrátka dost dobře uvědomuje, že je potřebí, když hledáme to, co jsme ztratili, že si říkáme: Čím je to, že zakoušíme ve společenství rodiny církve, že je taková trošku malátná, unavená, taková nějaká vyčpělá, kolabující, těžkopádná, bez takové nějaké vnitřní dynamiky, radosti, svěžesti, normálnosti, síly, naděje a říkáme si: „Čím je to?“ Přemýšlíme, hledáme příčiny a důvody, důsledky, možnosti a různé metodiky a snaží se různá centra a spolky něco vymýšlet, na něco přijít. Zdá se mi, že základní problém tak zvané krize v církvi je to, že jsme možná doposud neprožili to, co prožili apoštolové. A sice reálné, konkrétní, osobní setkání se Vzkříšeným Kristem.
MNOHO RŮZNÝCH TEORIÍ
My mnozí, kteří jsme studovali teologii to víme, a bylo nám to často připomínáno, že hlavní důkaz Kristova Vzkříšení a Zmrtvýchvstání není jeho prázdný hrob. O tom by se dalo mnohé vyprávět a povídat na základě různých konspiračních teorií či jiných kontextů. Konec konců bychom mohli uvažovat i nad tím vším, co čteme v evangeliích a Skutcích apoštolů, co se tam všechno událo, ta různá podezření, a navádění vládnoucí garnitury: Víte co, říkejte, že jste spali, a že vlastně ani nevíte a vladař se možná naštve, a tak my ho uchlácholíme. Vojákům a jiným dáme peníze a hodně peněz a nějak to zašolícháme, a řekneme, že ho ukradli, odnesli a někam zahrabali… Mnoho, mnoho různých teorií. Já si ještě vzpomínám ze základní školy, co nám soudružky učitelky vyprávěly ohledně tajemství Kristova Zmrtvýchvstání. To je až hanba na to vzpomínat – natož to říkat nahlas! Ale takový základní důkaz Kristova vzkříšení, je okamžik a chvíle, kdy se diametrálně změnilo chování apoštolů!
APOŠTOLOVÉ PROŠLI FRUSTRACÍ Prostě ti chlapi, kteří byli očitými svědky mnoha zázračných a do té doby nemyslitelných událostí, prošli určitou bytostnou frustrací. Tím okamžikem, který oni zažili, viděli, kterého byli přítomni! Ta frustrace musela být veliká. Musela být příšerná! Museli být na určitém rozhraní, kdy se začali rozcházet cesty jejich prožitků, zkušeností, očekávání, tužeb, představ, životního nasměrování. Najednou všechno v jednom okamžiku jakoby vzalo za své. Po všem byla veta. Myslím, že i oni museli přemýšlet, kalkulovat a říkat si: „Panečku, čím je to? Kde nastala chyba? Nenaletěli jsme? Nebyla to všechno mýlka? Nebyla to chiméra?“ Až do toho vzácného tajemného okamžiku, kdy mnozí si nejsou schopni vysvětlit, čím se to stalo, čím to bylo, že ti zklamaní, frustrovaní, ustrašení, bojácní, zavření, zamčení, schovaní apoštolové najednou rozkopnou dveře a v nepopsatelné síle a dynamice vyrazí do celého světa, nesou do celého světa Evangelium, nesou radostnou zvěst o spáse člověka. To je něco tak neskutečně tajemného, něco tak úžasného, že prostě nad tím nelze nežasnout.
KŘTILI PO TISÍCÍCH A tohle to není možné přejít, jakože se nic neděje. Těch chlapů bylo jedenáct, nemůžu už říct, že dvanáct, protože samozřejmě Jidáš chyběl. Oni ale rychle doplňovali apoštolský sbor, jak dobře víme a přibývali rapidní měrou těch učedníků, posluchačů, následovníků a tak dále. Možná bychom se ani nedopočítali, když čteme ve Skutcích apoštolských, jak křtili po stovkách, po tisících! To byl důsledek i toho proroctví, které Ježíš sám četl v synagóze v Nazaretě. Bylo to jeho programové prohlášení, jak je dnes moderní říkat. Víme v čí moci, v čí síle jde, s jakými zájmy, co sleduje vlastně s tím svým působením, pozváním, životem. Dnes jsme to slyšeli: „Duch Páně, ten mě pomazal, ten je nade mnou!“ To přece platí i o nás. V jeho jménu jdeme! My nehlásáme sebe! Mně se zdá, že někdy i ten Boží lid je dnes takový, a my patříme do něj i my kněží, že jsme takoví zbití, jak oškubané slepice, prostě unavení, tváříme se kysele na svět, na život kolem nás. Jako bychom ve své nemohoucnosti zapomněli, že věříme v Boha všemohoucího!
METODIKY ANI CENTRA NEPOMŮŽOU Toto je určitý důsledek a mně se zdá, že nám žádné metodiky samy sebou nepomůžou! Žádná centra ani, biskupství! Můžou nám posílat, co chtějí, lejstra, papíry, tuny, vlaky… Ale nepomůže ani svěcená voda za předpokladu, že Boží lid, stejně tak i klérus a biskupové když se nesetkají osobně, konkrétně se silou vzkříšeného Krista, tak budeme namydlení, jak kozy na ledě!
FRUSTRACE U CHLAPŮ Ta matematika je prostě velmi jednoduchá! Tady je příčina všeho! I apoštolové moc dobře poznali konec svých sil, limity, bezradnost, nechci říct, že zoufalství, to bychom byli hodně daleko. Ta bezvýchodnost frustrace u chlapů většinou končí hrozným způsobem! Buď se uchlastají nebo to ještě rozjedou v úplně jiném směru a tak dále…
PÁN NA SEBE NENECHAL ČEKAT Kdo ví, co hrozilo i těm apoštolům. Právě proto možná Kristus Pán na sebe nenechal dlouho čekat, zjevil se a ukázal se jim co nejdřív. A teď ta nádherná setkání, jak je v těch evangeliích, tak to byl naprosto zlomový okamžik. Vezměte si, bylo jich jedenáct a díky té síle a moci, kterou do sebe absorbovali, přijali, kterou byli vyzbrojeni, byli skutečně schopni jít do celého světa a nehleděli doprava, doleva. Nepočítali, nedělali žádné sčítání lidu a počítání nějakých krámů, almar, chalup a lesů a polí… neměli čas se zdržovat a ztrácet čas! Teologové říkají: „Toto je důkaz Kristova vzkříšení!“ Apoštolové se s ním museli setkat tváří v tvář už s Kristem oslaveným, že jim najednou nezáleželo ani na sobě samých, vykopli ty dveře večeřadla a šli do celého světa.
NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI To je něco tak neskutečného a člověk si říká: „Jejda, co bych za to dal, kdybych mohl být sám svědkem těchto očitých událostí a okolností!“ Bez přehánění, bez nadsázky, bez nějakého krasořečení. Domnívám se a stojím si za tím, že tudy někde vede cesta, že to je náš úkol v době, kterou žijeme. Ona je těžká! Je agresivní, složitá, není jednoduchá. Ale která doba byla jednoduchá?! Každá má to své! A jsem přesvědčen o tom, že jestli nám Bůh dal život a spolu svým životním příběhem nám dal obrovskou důvěru, že my jsme ti nejvhodnější pro tento čas, pro tato léta, pro toto století, tak spolu s tím životem nám dal velkou důvěru, že to nezkazíme. A i u nás by mělo platit, že nemáme čas ztrácet čas! My nejsme žádní chudáci! Pořád přemýšlíme nad tím: „Jé, to je hrůza! My jsme tak nepochopení, tak nepřijatí, jak je možné, že ta společnost nám nerozumí, že nás nechápe…“
VY JSTE SOLÍ ZEMĚ Nad tím by se dalo také hodně přemýšlet! To jsme slyšeli minulý týden: „Vy jste sůl země! Jestli sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se nehodí, než aby se vysypala ven a lidé po ní šlapali.“ A ti lidé to dělají! O ni po ní šlapou! Oni po nás šlapou! Je otázka, jestli jsme solí, která má chuť! Jak se získává sůl? Já vím o dvou způsobech. Jednak dolováním. Třeba důl Vjelička v Polsku, kde se doluje sůl anebo také odpařováním, místa a destinace kde jsou taková ta solná jezera.
SUCHOPÁR SVĚTA Proces toho suchoparu, kdy se ta voda odpařuje, zřejmě není zrovna příjemný. Jenže ten suchopar je zapotřebí k tomu, aby vykrystalizovala sůl. Možná i ten suchopar světa a těchto časů, období, které prožíváme, není příliš útěšný, ale třeba potřebný k tomu, aby vykrystalizovala síla a tajemství síly a podstaty církve, Božího lidu. My bratři a sestry vůbec nepřemýšlejme nad tím, komu se líbíme, nelíbíme, komu se zavděčíme nebo nezavděčíme, komu vyhovujeme nebo nevyhovujeme!
NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI To je všechno úplně jedno! MY NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI, PROTOŽE BŮH DO NÁS, NAŠEHO NITRA ZASEL TAJEMSTVÍ OBROVSKÉ SÍLY! DYNAMIKY, ALE TAK ZÁVRATNÉ, TAK NESKUTEČNÉ…! A jestli umím dobře počítat, já na matematiku niky nebyl, tak nás je tady dnes daleko víc než jedenáct! No a co by se s tím světem mělo dít, kdybychom skutečně byli těmi, kteří se setkali se silou Vzkříšeného Krista? Radost pomyslet! Myslím, že to není nic ujetého! Těžko říct! Každý na to můžeme mít jiný pohled, jiný názor! Máte někdo lepší nápad? Ruku nahoru! Bereme všechno! Ale zdá se, že skutečně tady i v kontextu dnešních posvátných čtení je pro nás určující: „NEBOJTE SE! MY NEJDEME V SÍLE SVÉ! MY NEJDEME VE SVÉM JMÉNU! DUCH SVATÝ NÁS POMAZAL! ON JE S NÁMI, JE NAD NÁMI! A to, co neseme svým přispěním a dílem do světa, života, je zkrátka potřebné, závratné, důležité, hodnotné, výchozí a je nepřípustné z tohoto poslání zběhnout.
V pátek jsem se poprvé ve svém životě vydala do Slavkovic nedaleko Nového Města na Moravě. Slavkovice jsou malá vesnička, kde stojí moderní kostelíček zasvěcený Božímu milosrdenství a právě zde se také nachází Centrum Božího milosrdenství.
O to se v několika pastoračních projektech starají otcové pallotini, kteří byli do České republiky přesně před dvaceti lety pozváni kardinálem Miloslavem Vlkem. Co mezi tyto jejich aktivity například patří? Pořádají každoročně pěší pouť k Božímu milosrdenství, vydávají časopis Apoštol Božího milosrdesntví, vymysleli projekt Nikodémova noc, vedou duchovní obnovy a exdercicie ve farnostech a šíří úctu k Božímu milosrdenství nejen veškerou svou činností ale také například vydáváním publikací. Každoročně se jedná o 100 000 různých tiskovin.
Sem jsem tedy zamířila minulý pátek na vzpomínaný kongres, protože já holt na Boží milosrdenství nedám dopustit! To byl také důvod, proč jsem si přesně před dvaceti lety vybrala jako své biřmovací jméno Faustyna, která byla v té době teprve krátce svatořečena papežem Janem Pavlem II. Skrze tuto řeholnici připomněl Ježíš světu sílu svého milosrdenství. Člověk může mít ty nejtěžší hříchy, ale pokud jich bude doopravdy ze srdce litovat, budou mu odpuštěny.
Na letošní kongres, který byl kvůli koronavirové pandemii několikrát odložený, se díky pořadatelům – otcům pallotinům sjely skutečně významné osobnosti, aby účastníkům přednášeli. Byli mezi nimi například brněnský biskup Vojtěch Cikrle, katovický arcibiskup Adrian Galbas SAC, arcibiskup Jan Graubner a apoštolský exarcha řeckokatolické církve Ladislav Hučko. Mezi přednášejícími ale byl také například kancléř ředitele Útvaru rychlého nasazení Policie ČR a policejní kaplan v jedné osobě Jiří Ignác Laňka.
Program byl doopravdy bohatý. Abych ale trošku rozbila množství textu, zveřejním kolekci fotografií z pátečního zahájení. Mši svatou sloužil biskup Vojtěch Cikrle. Na závěr zasvětil brněnskou diecézi Božímu milosrdenství a přítomným požehnal novou monstrancí, jejímž autorem je umělecký kovář Josef Tulis.
V úvodu mše svaté otec biskup Vojtěch Cikrle řekl: „Co říct na začátku kongresu? Přinese takové plody, na kolik se setkáme s Kristem, Otcem i Duchem svatým, abychom byli schopni nějak vnímat svět. Náš Pán je jako slunce a on nás má vnitřně prozářit a prohřát, abychom byli schopni vnímat sebe, jeho i svět kolem nás, protože každý z nás má do tohoto světa, ve kterém žijeme, své poslání. Nemáme nadávat, ale modlit se a přinášet plody našeho spojení s Kristem. Každý z nás víme, že jsme hříšní lidé, že nedosahujeme všeho, co máme dosáhnout, ale proto je i Kongres milosrdenství, abychom věděli, že Bůh nás miluje takové, jací jsme. S tím, co nás tíží, s tím, kdy se k němu obracíme jako k Otci, nebo Synu milosrdnému. Tak ať nás i tato mše svatá připraví na to, aby kongres nebyl nějaký zbytečný čas, ale čas, který každého z nás oživí, abychom mohli být slávou našeho Boha.“
A v kázání poté mimo jiné od biskupa Vojtěcha Cikrleho zaznělo: „Přijeli jsme, abychom byli spolu ve společenství s Bohem. Svatý Jan říká, že máme považovat jeden druhého za lepšího. Tak by se dalo vyjádřit i Kristovo vyjádření: „Otec je větší.“ To je něco, co nás překvapuje. Bůh je ten, který nepřichází, aby nás soudil, ale aby nám dal plnost naděje, aby nám dal naději do budoucna, abychom nebyli ti, kdo jdou zdeptaní světem, ale ti, kdo do něj nesou poselství o tom, že je Bůh milosrdný, laskavý, že odpouští každému. A je to na nás, jestli to přijde do světa, ve kterém žijeme. Vždyť sami víme, že když hodnotíme druhé podle sebe, tak se nám zdá, že ten je ujetý tak, tomu chybí to a ten provedl tamto. Jakoby toto Boží milosrdenství nás srovnávalo i s tím, co říká svatý Pavel: „Považujte druhé za lepší než jste sami.“ Copak my víme, co Bůh dal každému? Copak my víme, čím byl kdo obdarovaný a čím nebyl.? Mnohdy se stáváme soudci a právě bychom měli mnohem víc vnímat Boží milosrdenství, které nějak sestupuje na všechny. Třeba i na ty, které nemáme moc rádi. Je to cesta, kterou se máme v Duchu sjednotit. Kongres nás má povzbudit, aby to, co jsme obdrželi, mohlo vyrůst nebo se sladit se všemi ostatními. Je to velký úkol a nejde to jenom rozumem. Možná, že se každý z nás má stát darem Boha pro tento svět. Je to něco nepředstavitelného. Každý z nás pokřtěných a je to něco, před čím se tají dech. Bůh si nás takové, jací jsme, vybral, aby nás zahrnul svým milosrdenstvím, abychom byli jeho darem pro druhé. Tak co? Přijmeme tento úkol? Jestli ho přijmeme, tak se bude měnit svět. Bude do něho přicházet Ježíš. Každý z nás má toto poslání. Skrze každého z nás se má do světa, ve kterém žijeme, narodit Kristus. Ať se narodí se svým milosrdenstvím pro svět, jehož součástí jsme. Kéž se tak stane.“
Fotografie z druhého dne (11. 6. 2022) Kongresu Božího milosrdenství ve Slavkovicích
Fotografie z třetího dne (12. 6. 2022) Kongresu Božího milosrdenství ve Slavkovicích
Na přednášce apoštolského exarchy řeckokatolické církve Ladislava Hučka mimo jiné zaznělo:
Dospět někdy k pravému milosrdenství, stojí velkou námahu a nesení namáhavého kříže. Výsledek ale za to stojí! Je to jakoby nové zrození, pokud člověk neupadne do nějakých starých zvyků, proto si to musíme znovu a znovu připomínat a opakovat. Máme se napojit Kristem, jeho milostí a láskou. Když tedy chci mluvit jiným o milosrdenství, je to vždy velká zodpovědnost a především si musím zpytovat vlastní svědomí. A především musím odpustit všem, kteří o to mají i nemají zájem, abych k nim šel s otevřeným srdcem i myslí. Jen tak je šance, že jejich mysl a srdce najdou otevřené srdce a Kristova slova najdou úrodnou půdu a ujmou se. Je to velmi důležité a užitečné, abychom se stále znovu a znovu obnovovali, abychom stále znovu a znovu obnovovali smysl a cíl milosrdenství, které je velmi aktuální v dnešní době, kdy vládne žel velká zaviněná i nezaviněná neznalost a v důsledku toho dalo by se říct až zatemněnost mysli i duše způsobena kromě hříchu i velkou náboženskou neznalostí a nevědomostí. Až hříšnou nechápavostí. A do této temnoty je třeba vnést světlo a tím je Bůh Otec a zvláště ten, koho poslal na zem – Boží syn, aby nám to světlo zjevil. Odpuštění předpokládá milosrdenství bez něho není odpuštění celé, ale pouze částečné.
Papež František řekl, že církev je v této epoše epochálních změn povolána k tomu, aby umožnila věřícím vydávat silnější a účinnější svědectví o blízkosti a přítomnosti Boží. Pro církev je to čas hledání nového smyslu misijního působení. Bůh nám k tomu dává k dispozici bezpečného průvodce v osobě sv. Faustyny Kowalské, první světice třetího tisíciletí, kterou kanonizoval svatý papež Jan Pavel II. Její Deníček, který psala z vnuknutí samotného Krista, je z tohoto pohledu nevyčerpatelným zdrojem.
Dnes je zpověď, svátost smíření v určité krizi. Poprvé, že ve své pýše nejsme schopni prosit o odpuštění, ponížit se a pokořit, zvykli jsme si všechno omlouvat. Udělejme si zpytování svědomí, jak si zdůvodňujeme, že jsme si nesplnili nějaké povinnosti, je to falešně pochopené milosrdenství, které má člověku pomoct a ne jen ho omlouvat. Když si na to navykneme, začne to pronikat i do jiných oblastí života. Očištění lze zakusit pouze tehdy, když je člověk upřímný a pokorně vyzná své hříchy. Nejde o to, aby byly vyznány přesně, ale byly vyznány s lítostí,aby nás to přirozeně (ne násilně) mrzelo, bolelo a následovalo upřímné rozhodnutí se změnit, zlepšit, polepšit. Bůh se řídí zákonem lásky a milosrdenstvím. Tento zákon zanechal i nám lidem, ale není mnoho těch, kteří by se jím řídili. Milosrdenství umožňuje, abychom dokázali někomu plně odpustit, je nejvyšší a vrcholný projev nadpřirozené spravedlnosti Boží svobody, který ale dává i nám, protože chce, abychom se stali podobní jemu. Pramenem je ale Bůh, který svobodu dává nám – Božím dětem.
Kázání arcibiskupa Jana Graubnera: „Slavíme dnes Nejsvětější trojici. Jak to souvisí a co to pro nás má za poselství? Myslím, že křesťané by si měli říkat, že jsou vyznavači Boha Trojjediného. To sice říkáme, děláme kříž ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého, věříme v Boha, to vyznáváme, ale zdá se mně, že dnešní tajemství je něco hlubšího, co se týká konkrétně každého z nás. V Ježíši Kristu poznáváme, že Bůh, v něhož věřil celý Starý zákon, je nejen dobrý a milosrdný, ale že on je láska, a protože je láska, tak nemůže být sám, protože láska přijímá. Proto vidíme Otce, který si nenechává nic pro sebe a všechno dává Synovi. Slyšeli jsme to i v evangeliu: „Všechno, co je otcovo, je moje, co je moje, je otcovo.“ Kdo je Ježíš? Věčné Boží slovo, kterým se Otec vyslovil do dějin, když se v určitém historickém okamžiku stal člověkem. A Ježíš nám říká, že si nenechává nic a nechce nic, chce jen to, co chce Otec. A přitom se díváme na Ježíše jako na toho, který je nejdokonalejší osobností. V naprosté svobodě. Ano, on je svobodný, protože se svobodně daruje a svobodně je podřízen Otci. Kdo nepřijme postavení syna, nemůže se stát ani otcem. Já si myslím, že to veliké poselství Nejsvětější Trojice má cosi důležitého říct i v dnešní době, kdy každý hodně hledíme na svou svobodu, nezávislost, důstojnost, na svá práva.
A přitom vidíme, jak se společnost drolí, jak si neumíme naslouchat, přestože máme stále rozvinutější sdělovací prostředky, jak se svět těžko domlouvá. Ano, chce to otevřít se Bohu a žít podle jeho vzoru. To znamená jeden druhého přijímat tak, jak Otec přijímá Syna, a jak syn přijímá Otce. Proto jsem řekl na začátku, že tajemství Největější Trojice není jenom něco, v co věříme, vyznáváme, ale je to také úkol k žití.
Mám-li před sebou člověka bez ohledu, jestli je sympatický nebo hodný nebo nehodný, mám před sebou člověka, kterého mám milovat. Tak to Ježíš učí své učedníky. Milovat sympatické je přirozené. To se nám občas daří. Milovat ty, kteří nás nemilují, je už těžší, ale Ježíš dokonce říká: „Milujte i své nepřátele.“ Nedovedu si představit, že by někdo šel proti nepříteli a chvělo se mu srdíčko blahem. Ne, o takovou lásku určitě nejde. Jde o lásku, která chce dobro druhého a to může být nad naše síly. Ale je-li to nad naše síly a přesto to po mně Bůh chce, pak můžu počítat s tím, že on je moudrý a nechce nic nemoudrého, nesmyslného, nemožného a nabízí mně svou pomoc. Mnohokrát mohu být v takové situaci, že mám milovat a nejde mně to, protože je to náročné a těžké. V té chvíli mohu říct: „Bože, ty, který jsi láska, ty teď miluj v mém srdci, já ti ho dávám k dispozici.Někdy je těžké odpustit, ale můžeme říct: „Bože, který jsi láska, který umíš odpouštět, já ti dávám k dispozici moje srdce a ty v něm odpusť tomu, komu nedokážu odpustit já. Řeknete si: „Vymýšlí nějaké taktiky?“ Ne, nejde jenom o nějakou obyčejnou taktiku. Jde o důvěrný život s Bohem, docela praktický, který nežijeme jen při modlitbě nebo někde v kostele, ale který žijeme v obyčejném praktickém životě, když nechám Boha milovat ve svém srdci, není ode mne daleko, dokonce ve mně působí. Já si myslím, že je dobře si připomenout, že takových lidí máme kolem sebe dost, kteří dovedou milovat nezištně. O naší zemi se často říká, že jsme země ateistů. Já se tomu, promiňte, dost směju, protože sice je pravda, že při sčítání se přihlašuje ke katolické církvi méně, má to více příčin. Jedna z nich je, že vymíráme, další, že otázky byly položené tak, jak byly položené a někdo tam napíše, že je katolík, další, že je křesťan a to už se potom dohromady nepočítá. Co mne zaujalo, tak že ti, co napsali, že jsou ateisté, tak těch nebylo v celé republice ani šest set.
Myslím, žeu nás je spíš mnoho lidí, kteří Boha neznají, ale mnozí z nich mu nejsou daleko. Zrovna v poslední době, která nám nedovolila se tu sejít kvůli covidu, se ukázalo tolik obětavců, kteří nezištně sloužili a pomáhali druhým. Je-li Bůh láska, a když někdo miluje nezištně nesobecky, je v něm láska a tedy i Bůh. A to nejen, že je blízko, že je v něm, ale on v něm působí. Dělá v něm dobro, protože se mu ten člověk dal k dispozici.Bůh je přítomen, i když ho často nevnímáme a to platí i o nás, kteří se k němu hlásíme.
Jsem přesvědčený, že kdybychom se k němu dokázali nejenom hlásit, nejenom to vyznávat, ale opravdu se snažili žít po vzoru Nejsvětější Trojice, tedy být těmi, kteří se darují, umí být prázdni od sebe, aby mohli přijmout druhé, v praxi to znamená být prázdný od svého úmyslu, přesvědčení a přijat to, co ten druhý skutečně říká. My často toho druhého ani neposloucháme, protože když nám něco říká, už máme nachystanou odpověď, co na to řekneme, ale kdybychom se jako Otec otevřeli a byli od sebe prázdní, uměli druhé přijmout v důstojnosti a úctě, kdyby nám nezáleželo tolik na sobě, ale uměli se víc rozdávat v nezištné pomoci a službě, úžasně by to změnilo vztahy mezi lidmi. A jsem přesvědčený, že by to bylo daleko více vidět i na našich rodinách. Nejsme bez chyb, nikdo není bez chyb. Ježíš přišel, aby nás osvobodil od dědictví hříchu a dal nám sílu žít jako noví lidé, jako vykoupení lidé. A to souvisí se vzorem Boží Trojice.
Kéž nám Pán pomůže, abychom dovedli vyznávat svou víru v Trojici i praktickým životem a vztahem. Věřím, že pak se ukáže vítězství Božího milosrdenství i v našich vztazích, a že to přinese i uzdravení těm, kteří žijí kolem nás.
Už je to dlouhých šestnáct let, co mne oslovil tehdejší tým velocipedisty Josefa Zimovčáka, abych se stala součástí jejich výpravy a dělala PR tomuto borci z Veselí nad Moravou, který trať Gira zdolávala před závodním pelotonem vždy s jednodenním předstihem. Po dlouhých šestnácti letech zde zveřejňuji kolekci fotografií nejlepších snímků, na kterých je znovu a znovu Josef Zimovčák na svém kostitřasu. Pokud by se někdo divil, že je všude Pepa, tak se nedivte, protože ten mne tehdy „najal“, abych mu dělala reklamu ve všech možných novinách… Níže proto zveřejním i texty, které jsem tehdy napsala pro různá média, jak jsem vše viděla z doprovodného vozu.
Na tratiGiro d´Italia v roce 2006 těsně před startem
Včerejší noc prožili členové týmu Josefa Zimovčáka, osminásobného mistra světa v jízdě na vysokém kole, za volantem až po střechu zaplněných automobilů zavazadly, jídlem, pitím a samozřejmě koly. Někteří řidiči přiznali, že kvůli spánkovému deficitu, zažívali v silném provozu kruté chvíle. Po necelých jedenadvaceti hodinách cesty výprava dorazila do města prvního noclehu belgického Namuru. Dnes Zimovčáka čeká start zahajovací časovky ve městě Seraing. To je od místa ubytování vzdáleno necelých šedesát kilometrů.
„Profesionálové úvodní šestikilometrovou časovku s desetiprocentním stoupáním na druhém kilometru pojedou o den později. Já ji budu muset absolvovat se spolujezdci za plného provozu,“ upozornil Zimovčák. Velocipedista se cítí v pohodě, ale je z něj cítit předstartovní napětí.
Zatímco ostatní snídali, Pepa si první den dal na parkovišti pár kliků
V Belgii včera panovalo slunečné, téměř letní počasí, které mu vyhovuje. „Je úžasné, že se po šestadvaceti letech, které utekly od mého posledního velkého závodu, mohu zase dostat do centra dění a opět prožívat fantastickou atmosféru. Už se těším až vyrazíme na trať,“ svěřila se několikanásobná medailistka z mistrovství světa v dráhové cyklistice Iva Zajíčková. Odvážná osmapadesátiletá žena je součástí týmu, který bude Zimovčáka při jednotlivých etapách provázet v sedle kola.
Zimovčáka vítají prázdné ochozy, do cíle ho žene pouze silná vůle
NAMUR – Rozkvetlé sakury, pasoucí se krávy, sluníčko, ale i kapky deště tvořily kulisu úvodním čtyřem etapám cyklistického závodu Giro d´Italia na území Belgie. V těchto hodinách je ale pro velocipedistu Josefa Zimovčáka již vše jinak. Zatímco profesionální jezdci teprve dnes absolvují čtvrtou etapu, on ji má již za sebou a čeká ho volný den. Volný je ale pouze v uvozovkách, protože se již v noci celý tým musel přesunout do Itálie, kde závod pokračuje.
Dojezd do cílé prologu s prázdnou tribunou v Seraignu
„Předem jsem si dal za cíl, že Belgie bude jakýmsi pomyslným testem mé výkonnosti. Úvodní etapy napověděly, že to nebude jednoduché, jako tomu bylo na počátku Tour de France, kde se nejdříve jezdilo po rovinách. Tady se krajina vlnila hned nahoru a dolů. Itálie bude samozřejmě ještě těžší. Přesto věřím, že tento náročný projekt zvládnu. Cítím formu,“ uvedl několikanásobný mistr světa v jízdě na vysokém kole.
Dvousetkilometrové etapy jezdí reprezentant Veselí nad Moravou na replice historického kola průměrnou rychlostí něco málo přes dvacet kilometrů. Z kopce ale dokáže svištět i padesátkou. Podle profilu trati střídá různě velká kola.
Velocipedista se zatím drží bez zdravotních problémů. V pohodě je i dalších pět doprovodných cyklistů včetně osmapadesátileté Ivy Zajíčkové. Podle Zimovčáka jde o famózní dámu, které se dokonce podařilo udělat si nový osobní rekord.
„Až do soboty jsem v jednom dnu ujela maximálně sto šedesát kilometrů. Od soboty mám na své kontě sto devadesát sedm a o den později dokonce něco málo přes dvě stovky,“ uvedla několikanásobná vicemistryně světa v rychlostní cyklistice. Iva Zajíčková je ale realistka a míní, že všechny etapy po Pepově boku nezvládne. Velké obavy má především ze stoupání v Dolomitech.
Dojezd časovky 3. etapy v Namuru
Lenka Fojtíková
Zimovčáka zastavila trať F1 a přesun do Itálie zbrzdil déšť
Déšť, déšť a zase déšť, tak vypadal přesun karavany Josefa Zimovčáka při nočním přejezdu z Belgie na území Itálie. Počasí zapříčinilo několikahodinové zpoždění.
Zamčená brána belgického okruhu F1 Zimovčáka zastavila jen na pár okamžiků.
„Vytrvale pršelo, proto jsme z bezpečnostních důvodů rozhodli, že si dáme několikahodinovou pauzu na jednom z francouzských parkovišť,“ uvedl důvod zdržení Zimovčák. Včera ještě mohl jezdec na vysokém kole odpočívat a klid skutečně potřeboval. Velocipedista připustil, že poslední etapa na území Belgie byla tvrdá.
„Třičtvrtiny trati, která neustále klesala a pak zase stoupala, jsme bojovali se silným protivítrem a ostrými poryvy. „Pro pana Zimovčáka, který má na nejvyšším kole hlavu ve výšce více než dva a půl metru, to muselo být obzvlášť těžké. Musel zvládnout více než tři sta metrová převýšení. Kdybych to měl přirovnat k terénu doma, tak to byla taková naše Vysočina,“ uvedl člen cyklistického doprovodu Jiří Kaláb z Brna.
O obtížnosti vypovídala skutečnost, že Zimovčák musel sedmadvacetkrát měnit kolo. Celkovou trasu v délce 193 kilometrů přitom dokázal v náročném terénu ujet průměrnou rychlostí 18,2 kilometru.
„Nějaké krize si nepřipouštím. Jsem zticha a šlapu, protože je mi jasné, že jsem to sám chtěl,“ řekl borec, který chce po loňské Tour de France letos pokořit i druhý nejslavnější cyklistický závod Giro d´Italia. K úspěšnému zvládnutí už učinil první krůčky.
Při pondělní etapě vedoucí z Wanze do Hottonu přitom jezdce na okamžik zastavila zavřená brána belgického okruhu F1 v městečku Spa. Právě tudy totiž včera prosvištěli profesionální cyklisté. V době, kdy k okruhu s jednodenním předstihem dorazil Zimovčák, na trati trénovali cestovní vozy. Řetěz na bráně ale borce nezastavil. Zmíněný úsek objel s doprovodným týmem přes kopec.
„Hluboce před Pepou smekám. Je obdivuhodné, co v úvodních čtyřech etapách předvedl,“ řekla vicemistryně světa v rychlostní cyklistice Iva Zajíčková. Dnes Zimovčák pojede osmatřicetikilometrovou časovku a další dny pak budou následovat etapy s dávkami nad hranicí dvou set kilometrů.
Lenka Fojtíková
Josef Zimovčák včera projel San Marinem
SAN MARINO – Ulicemi San Marina včera proudili turisté, lidé posedávali v kavárnách, popíjeli kávu a obchůdky se v klikatých uličkách probíraly z ospalého rána. Nikdo netušil, že se jen o pár stovek metrů níž na replice historického kola vzhůru šplhá Josef Zimovčák.
Tady peloton 12. května 2006 projíždí San Marinem
Najednou se se svým doprovodem objevil u brány svatého Františka. U policisty řídícího dopravu elegantně seskočil, nasedl na větší kolo a bez jakéhokoliv zdržování začal sjíždět dolů. Na společné fotografování nebyl čas. Včera totiž zdolával nejdelší etapu letošního cyklistického závodu Gira d´Italia, která měřila 236 kilometrů. Do cíle borci z Veselí nad Moravou zbývalo ještě téměř dvě sta kilometrů.
Druhou nejdelší trať letošního závodu Gira přitom zdolal o den dříve, kdy jel z Busseto do Forli 227 kilometrů. V Rio Saliceto na Zimovčáka čekalo překvapení. U silnice stáli Veselané, kteří Pepu vítali s českou vlajkou a nápisem v italštině: Kdo není slepý, vidí velkého českého šampióna Josefa Zimovčáka. PEPO DO TOHO! „Jsme tady na návštěvě v družebním městě Crespellano. Nemohli jsme si nechat ujít, abychom Pepu nepovzbudili. Vždyť je členem našeho Veselského klubu nezávislých cyklistů,“ řekl za čtyřčlennou výpravu prezident klubu Jaroslav Miklenda.
Ovace si nenechala ujít ani Italka Irena Pasagrande, před jejímž domem se neplánované setkání uskutečnilo. Ani na okamžik nezaváhala, natrhala kytky a předala je jezdci v růžovém dresu. „Přestože mám dnes narozeniny a květiny bych měla dostat já, daruji vám je coby vyjádření obdivu,“ řekla vitální šestasedmdesátiletá dáma. Dnes Josefa Zimovčáka, který se zatím cítí v pohodě, čeká osmá etapa v délce 171 kilometrů.
Lenka Fojtíková
Zimovčák: Člověk má v sobě skryté rezervy
Josef Zimovčák má za sebou deset etap legendárního závodu Giro d´Italia. První čtyři se přitom jely na území Belgie a další pak již v Itálii. Jezdec na vysokém kole musí celkem absolvovat jedenadvacet etap. Na trati již bojoval s prvními většími kopci, silným protivítrem i únavou.
Josef Zimovčák bojuje na trati legendárního závodu Giro d´Italia s vítrem, kopci i únavou.
Máte za sebou deset etap a dalších jedenáct vás čeká. Dalo by se říct, že jste v polovině závodu. Můžete už porovnat Giro d´Italia s loňskou Tour de France.
Myslím si, že Giro teď teprve začne, protože nás to nejhorší čeká. Každá etapa, která se jede, nás přibližuje k cíli v Milánu. Je to rozhodně těžký závod. Máme za sebou kopce, na kterých nás čekalo převýšení osmnáct až dvacet procent. Byla tam místa, kdy jsem musel slézt z kola a tlačit. Mám pocit, že loňská Tour de France nebyla zpočátku tak těžká, jako letošní Giro. Stoupání nebyla tak strmá jako jsou tady, ale Francie byla náročná samozřejmě také.
Slyšela jsem od spolujezdců, že byste kopce vyjel, kdyby to bylo technicky možné. Replika historického kola ale údajně na povrchu podkluzovala a některé úseky se prostě vyšlapat v sedle nedaly. Je to pravda?
Je to tak. Šlapal jsem, ale kolo se protáčelo a nejelo nahoru. Byl jsem přinucen sesednout ne z fyzických, ale z technických důvodů. Vždy chci totiž jet tak dlouho, jak jen je to možné. Je mi jasné, že když z kola sesednu, tak se značně zpomalím. Pěšky mohu jít a tlačit dvacetikilové kolo rychlostí jen tak čtyři kilometry za hodinu a budu pak velmi unavený.
Cyklisté, kteří vás na trati doprovázejí, tvrdí, že jste etapu od etapy v lepší kondici. To je docela nepochopitelné. Cítíte to tak také?
Určitě ne. Spíš začíná fungovat připravenost a regenerace. Svým způsobem jsem se na tento cyklistický závod připravoval mnoho let. Praktický celý život.
Teď jste řekl sám, že začíná fungovat regenerace, jak je to možné, když na ni máte velmi málo času a mnohdy spíte jen pár hodin.
Kapacita lidí je nekonečná. Člověk má v sobě skryté rezervy a ani by netušil, kolik je ze sebe schopen vydat energie. Hodně jsou důležité schopnosti jednotlivce. Já mám štěstí, že se mé tělo rychle regeneruje a obnovuje síly. Je pravda, že tady někdy spíme jen čtyři až pět hodin, protože na dlouhé úseky musíme vyrážet velmi brzy ráno a dojíždíme do cíle za tmy. K tomu je nutné přičíst čas nutný na přejezd do místa ubytování, masáž a jídlo. Do postele se pak dostaneme třeba po půlnoci a ráno musíme zase v pět hodin ráno vstávat. Jak již jsem ale řekl, vše je o vytrénovaném organismu. Giro trvá tři týdny a věřím tomu, že kdyby bylo o týden déle, tak už by se nasazení nezvládlo. Dnes už například vím, že jsem po prvních devíti etapách zhubl dvě kila. Máme sebou totiž váhu. Je to jasný důkaz toho, že za dvanáct až čtrnáct hodin v sedle kola tělo nějakou energii vydá.
Zažil jste na závodě Giro nějaké dramatické okamžiky? Přišla krize?
Krize zatím ani ne. Jsou ale dny, kdy jsem strašně unavený a mám obavy, co bude ráno, jestli člověk bude schopný vše vydržet, zda vystoupám kopec. Mám totiž zodpovědnost nejen vůči sobě, ale i k lidem kolem sebe, přátelům a samozřejmě ke sponzorům. Nejedu pro slávu ani za každou cenu. Všichni, kdo tu jsou, chtějí, aby náš projekt dobře dopadl. Mnohdy jsem už zcela mimo hru. V době, kdy počívám či spím, kuchař vaří, masér, technik a vlastně všichni ostatní ještě do noci pracují. Po dojezdu slezu z kola, bolí mne nohy a vlastně všechno. Je nádherné, že ráno skočím na kolo jako na začátku.
Nalezlo se v úvodních etapách Gira něco, co vás potěšilo?
Mám příjemný pocit z lidí kolem. Itálie je země, kde nás v podstatě nikdo nezná. Postupně se lidé dovídají, kdo jsme a proč jsme na Giro přijeli. Italové ale nechtějí věřit, že je něco podobného možné. Když projíždíme městy, tak nás sice zdraví, ale mnozí si myslí, že jen projedeme manifestačně nějaký úsek trati. Velmi milé bylo, když jsem na při časovce potkal Pavla Padrnose, který jezdí v týmu Discovery. Zakřičeli jsme na sebe: „Ahoj.“ Velmi mile mne překvapili krajané z Veselí nad Moravou, když za mnou přijeli. Čekali u trati v městečku Rio Saliceto. Měli s sebou českou vlajku i transparent v italštině. V cíli osmé etapy ke mně přišel Argentinec Enrique Nanni, který vyrábí vysoká kola coby suvenýry z jednoho kousku drátu. Chtěl si se mnou prostě popovídat. Jeden den se k nám zase na třicet kilometrů přidal neznámý cyklista, protože nevěřil, že vyšlapu kopec. Na závěr jsme si v cíli vyměnili mailové adresy. Spontánně tak vznikají nová, úžasná přátelství. Tato setkání jsou pro mne bezesporu povzbuzením a dopingem k dosažení náročného cíle, kterým je dojezd v Milánu.
Na trať přijeli Zimovčáka povzbudit i Veselané.Fanynka slavící narozeniny předává na trati Pepovi kytku. Josef Zimovčák po náročné etapě v horách
LENKAFOJTÍKOVÁ členka doprovodného týmu
Pepa jede okolo moře i v horách
Etapy s desítkami kilometrů podél moře i vražedná stoupání v horách má za sebou Josef Zimovčák z Veselí nad Moravou. Jezdec na vysokém kole je na nejlepší cestě zdolat letošní ročník Giro d´Italia. Dnes jede desátou etapu a zítra borce čeká den odpočinku, kdy se s celou výpravou přesune do Pontedery. Tam ve středu absolvuje padesátikilometrovou časovku.
Josef Zimovčák se s replikou vysokého kola zatím vyjel do nadmořské výšky 1360 metrů . Ještě horší kopce ale teprve přijdou v Dolomitech.
Dojet do cíle etapového závodu v Milánu Zimovčákovi pomáhá celý tým. „Každé ráno míchám dvacet lahví iontového nápoje, které na kolech veze šest doprovodných cyklistů. Jakmile pití dojde, zastavím a míchám nové. Při vedrech nebo prudkých stoupáních bývá spotřeba samozřejmě vyšší,“ uvedl Alexandr Zimovčák, který zároveň řídí jedno z aut.
Velkou zásluhu na pohodě sportovce má také kuchař výpravy Pavel Sup. Na cestu s pomocníkem připravuje tzv. traťovky. „Jsou to minisedviče na dvě kousnutí,“ prozradil kuchař. Kromě toho cyklisté vezou různé musli tyčinky. Na správné stravování i zdravotní stav dohlíží lékař Jiří Spáčil z Brna.
Zimovčák musí být v celkové pohodě. Vždyť při nejdelší etapě ujel 236 kilometrů a v sedle vysokého kola prožil neuvěřitelných třináct a půl hodin čistého času. Na trati ho přitom čekala dvě osmnáctiprocentní stoupání. „Bylo to, jakoby se proti nám zvedl asfalt,“ uvedl podnikatel Jiří Kaláb z Brna, který je členem doprovodného cyklistického týmu. Nejtěžší kopce ale teprve přijdou v Dolomitech, kde se bude muset s vysokým kolem vyšplhat až do výšky 2618 metrů.
Lenka Fojtíková
Z deníku reportérky a fotografky na Giro d´Italia
Když jsem dostala nabídku psát pravidelné zpravodajství a fotit pouť Josefa Zimovčáka v sedle vysokého kola na Giro d´Italia, s radostí jsem ji přijala. Teprve vzápětí se dostavily obavy, jestli bylo mé rozhodnutí správné. Bylo mi naprosto jasné, že psát denně zpravodajství a zároveň fotit, nebude žádná procházka růžovým sadem. Obavy se naplnily mírou vrchovatou
Při odjezdu ze starého areálu RI Okna ve Bzenci jsem byla plná nadšení. Právě bzenecký výrobce oken pan Ingr byl hlavním sponzorem tohoto náročného projektu a dokonce sám se ho účastnil v sedle kola. Foto: Karel PrchalTěsně před tím než jsme se vydali ze Bzence na dalekou cestu. Foto: Karel PrchalS Ivou Zajíčkovou ve starém areálu firmy RI Okna ve Bzenci, odkud jsme vyráželi na dlouhé putování po trati Giro d´ Italia…. Foto: Karel Prchal pro tehdejší týdeník NAŠE Slovácko
Mnohdy vstáváme po páté hodině ráno. Po snídani vyrážíme s týmem na start jednotlivých etap. Ten bývá v drtivé většině případů na jiném místě, než bydlíme.
Ráno nejdříve s kolegou Honzou Šilpochem nafotíme start a pak sedáme do auta a jedeme po trase dál. Za jízdy vyhlížíme nejlepší místo pro záběr. Máme ho! Na obzoru jsou temně modré mraky a silnici lemují olivové háje. Vše krásně ozařuje slunce. Prostě nádhera. Zastavujeme a čekáme deset, patnáct, třicet, čtyřicet minut… Slunce se mezitím schovalo, mraky odpluly…. Všechno je jinak, ale Josef Zimovčák už jede! Čekám až je co nejblíže a mačkám spoušť. Záběr nakonec vypadá úplně jinak, než jsem chtěla… Balíme a jedeme dál. Narážíme na železniční přejezd. Zastavujeme s touhou, že třeba spadnou závory a my si Pepu vyfotíme s projíždějícím vlakem. Slyším Honzu, jak si říká: „Cínk, cink… Spadněte, spadněte…, cink, cink…“ (myslí závory). Ty samozřejmě nakonec nespadnou a na přejezdu se při Pepově průjezdu setká hned několik automobilů kazících záběrů, i když tudy předtím dlouhou dobu neprojelo nic. Balíme a jedeme dál.
A tak je to za celý den nespotčetkrát. Po dojezdech jednotlivých etap sedám do auta, kde začínám vše na notebooku zpracovávat. Procházím jeden snímek za druhým. Mažu neostré a špatné záběry.Poté vše procházím znovu a vybírám fotky, které zmenším a zveřejním na webu. Další posílám do redakce. Nakonec mne čeká napsat zpravodajství do novin a pokud je to jen trochu technicky možné, tak i na web. To ale nebývá tak jednoduché. Internetové kavárny nejsou všude a také tam nemívají otvírací dobu do hluboké noci, kdy ještě obyčejně pracuji. Dřív než o půlnoci se do postele nedostanu. Někdy je to i o půl druhé a po páté hodině ráno zase vstáváme a vyrážíme na trať další etapy, kterých je celkem jedenadvacet.
Občas se ptám sama, proč jsem raději nezůstala doma, kde jsem se nemusela takto honit. |Hned ale tuto myšlenku zaháním do kouta. Mám možnost být svědkem mimořádného sportovního výkonu a především lidské vůle. Jen těžko se ještě najde podobný borec, který pojede Giro d´Italia v sedle vysokého. A pokud by se přece jen snad našel, bude už vždy jen tím druhým….
Kuchař téměř nespí
GIRO D´ITALIA – Ráno vstává po čtvrté hodině a dříve než po půlnoci se do postele nedostane. Taková je pracovní doba mistra kuchaře Pavla Supa ze Vnorov, který vaří výpravě Josefa Zimovčáka na Giro d´Italia.
O výpravu jezdce na vysokém kole se výborně staral mistr kuchař Pavel Sup.
Všichni členové si pochvalují výbornou stravu a mají obavy, že přes výjimečný výdej energie ztloustnou. Kuchař je navíc neustále dobře naladěn. Se všemi vtipkuje, takže vedle vynikajících dobrot přináší i dobrou náladu, která je na podobné cestě to nejcennější.
„Hned jak vstanu, musím připravit snídani pro pětadvacet lidí. Bývá formou švédských stolů. K tomu navařím deset litrů čaje. Kdo chce, dostane kávu,“ popsal svou činnost ihned po probuzení kuchař. Po odjezdu cyklistů z tábora musí projít se svým pomocníkem všechny pokoje a zkontrolovat, zda někdo něco nezapomněl. Po odevzdání klíčů na recepci a případné úhradě různých doplatků vyráží s karavanem do dalšího místa noclehu. Přesuny bývají dlouhé až dvě stě padesát kilometrů. Po cestě nesmí zapomenout nakoupit pečivo a maso.
Jakmile dorazí do nového kempu či hotelu, začnes přípravou teplé večeře. Tou vždy bývá vynikající polévka, hlavní chod, zeleninový nebo ovocný salát či dezert. Kromě vaření, údržby a řízení karavanu navíc vede i účetnictví výpravy.
„Věděl jsem, do čeho jdu. Pepa mne upozorňoval. Že to bude ale tak náročné, jsem skutečně netušil. Nejhorší je spánkový deficit. Pokud si člověk neodpočine, tak nemůže podávat ani dobré výkony. První týden jsem měl chuť sbalit si kufr a odjet domů. Nakonec jsem si ale říkal, že musím vydržet a podpořit Pepu k dosažení cíle v Milánu. Vždyť proto tady také jsem,“ řekl Sup, který je již dvaatřicet let kuchařem.
LENKA FOJTÍKOVÁ
V Zimovčákově týmu šlape dvojnásobná vicemistryně světaIva Zajíčková
Vcyklistické přilbě a dresu vypadá v sedle kola jako útlý, droboučký kluk. Teprve při zaostření člověk zjistí, že do pedálů na trase Giro d´Italia s vytrvalostí a zarputilostí šlape žena. Jedinou cyklistkou Zimovčákova týmu je osmapadesátiletá Iva Zajíčková.
Cyklistická vicemistryně světa Iva Zajíčková byla v roce 2006 morální i psychickou podporou Josefa Zimovčáka.
„Někdy počátkem února jsem na benzince v Mikulově potkala Jirku Mikšíka, který trénuje rakouskou reprezentaci. Chystal se spolu s nimi a týmem mistra světa na vysokém kole Josefem Zimovčákem trénovat na Mallorcu. Slovo dalo slovo a jela jsem s nimi,“ zavzpomínala na počátek letošního února cyklistka. V tréninkovém kempu pak padla nabídka, že by se mohla zúčastnit ojedinělého projektu, při němž chce Josef Zimovčák pokořit Giro d´Italia na vysokém kole.
Iva Zajíčková na trati Gira s redaktorem České televize
Nabídku přijala a začala s přípravou. Měla na ni pouhé dva měsíce. Se závodní cyklistikou totiž skončila již před šestadvaceti lety. Ve věku, kdy si ženy obvykle, naříkají na nejrůznější zdravotní neduhy, dokázala za neuvěřitelně krátkou dobu natrénovat dva tisíce kilometrů.
Zažila sice dobu, kdy jezdila rychlostní cyklistiku na dráze a trénovala trojfázově. Vždy šlo ale o menší objemy. Až do začátku letošního Giro d´Italia měla proto na svém kontě v jednom dnu ujeto „pouze“ sto šedesát kilometrů. Hned v druhé a třetí etapě po Zimovčákově boku odšlapala zhruba dvě sta kilometrů a tím si hned dvakrát po sobě překonala svůj osobní rekord.
„Mám z toho radost. Cokoliv se mi podaří dále, bude už navíc. Giro ale nejedu proto, abych si dokazovala něco sama sobě. Především jsem součástí týmu, který chce Pepovi pomoct a podpořit ho, aby úspěšně dojel do cíle. I když proto některé etapy nepojedu v sedle kola, chci mu být takovou morální a psychickou podporou,“ připomněla skromná žena.
Iva Zajíčková v rozmezí let 1970 až 1980 získala dvakrát stříbrnou a čtyřikrát bronzovou medaili na mistrovství světa ve sprintu. Nechtěla se ale politicky angažovat, proto v roce 1980 emigrovala. Poté ji tehdejší Československý cyklistický svaz vymazal ze všech tabulek. A to i přes to, že byla první československou ženou, která vybojovala hned několik medailí na mistrovství světa. Málokdo dnes také ví, že skončila na desátém místě na mistrovství světa v silniční cyklistice, což se doposud žádné reprezentantce České republiky nepodařilo.
Lenka Fojtíková
Masér: Pepa šlape i rukama
ALESSANDRIA, LA THUILE (13. etapa) – Jen vycházející slunce, popeláři a občas ojedinělý člověk venčící psa, bývá svědkem brzkých ranních startů Josefa Zimovčáka na Giru d´Italia. Velocipedista, který slavný etapový závod zdolává vždy s jednodenním předstihem před hlavním pelotonem v sedle historické repliky vysokého kola, během čtrnácti etap zdolal neuvěřitelných dva tisíce dvacet tři kilometrů.
„Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce. Je to jakoby šlapal rukama,“ tvrdil masér Pavel Michálek
„Od začátku závodu jsem zhubnul dvě a půl kila,“ prozradil borec z Veselí nad Moravou. Zimovčák si na nic nenaříká. Připouští ale, že je letošní trať Gira velmi náročná. Přestože už s kolem vyjel až do výšky dva tisíce metrů, to nejtěžší teprve přijde v devatenácté etapě, kdy ho čeká zdolat vrchol ve výšce 2 239 metrů. Hned následující den bude muset vyšlapat kopec vysoký 2 618 metrů.
Nezasvěcení přitom asi netuší, že velocipedista musí do pedálů šlapat i z mírného kopce.„Vysoké kolo má totiž jen pevný převod. Jediná úleva přijde pouze v okamžicích prudkých sjezdů, kdy si stoupne na tak zvaného špačka a řítí se z kopce dolů,“ připomněla členky cyklistického doprovodu Iva Zajíčková.
Na zdravotní stav výpravy dohlíží lékař Jiří Spáčil. „Sportovci potřebují zvýšené množství vitamínů, které jsou nutné k regeneraci. Magnesium je pak proti křečím a zlepšuje i srdeční činnost. Pokud by nedoplňovali vitamíny, organismus by se dříve vyčerpal,“ uvedl lékař.
Plné ruce práce má o přestávkách a především po dojezdu do cíle masér Pavel Michálek. „U Pepy kromě samotných nohou dostávají pořádně zabrat trapézové svaly. Jezdec na vysokém kole musí dělat úplně specifické pohyby, než jsme zvyklí na klasické závodničce. Musí pořádně zabírat rukama, aby sílu z nohou mohl přenést na pedály. Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce. Je to jakoby šlapal rukama,“ připomněl Michálek.
Josef Zimovčák zdolává alpské velikány
MERGOZZO, BRESCIA – Náročná trať slavného cyklistického závodu Giro d´Italia přivedla velocipedistu Josefa Zimovčáka v sobotu do nadmořské výšky 2005 metrů, kdy ve Švýcarsku zdolal Passo del Sempione. To nejtěžší ale teprve přijde ve čtvrtek a pátek.
Stoupání na Passo del Sempione.
V devatenácté etapě bude muset v sedle repliky historického kola vyšlapat na vrcholy Passo di Fedaia Marmolada ve výšce 2057 metrů a Passo Porcii ve výšce 2239 metrů. Hned druhý den borec z Veselí nad Moravou se svým cyklistickým doprovodem vystoupá do výšky 2618 metrů na Passo di Gavia.
Na Giro d´Italia doposud borec z Veselí nad Moravou absolvoval patnáct etap. Dalších šest ho ještě čeká. Pokud nepřijdou nějaké nepředpokládané komplikace, tak do cíle v Milánu dorazí v sobotu 27. května.
Zimovčáka zbrzdili carabinieři
TERMENO,TRAMIN, PLAN DE CORONES (17. etapa – 23. 5. 2006) – Dramatické okamžiky zažili včera členové výpravy Josefa Zimovčáka, který v sedle vysokého kola zdolává s jednodenním předstihem před profesionálními týmy trať cyklistického závodu Giro d´Italia. Ve vesničce Longega, pouhých sedmnáct kilometrů před cílem sedmnácté etapy, tým zastavili italští carabinieři a velocipedistu hodinu a půl zdrželi.
„Jeli jsme oblastí Tyrolska, kde je policie mnohem přísnější než ve zbytku Itálie. Policisté tvrdili, že řidič motorky týmu režiséra Břetislava Rychlíka, který o Zimovčákovi natáčí dokumentární film, nedodržoval stanovenou rychlost. Údajně měl jet také přes plnou čáru. Navíc se jim nelíbilo, že filmovali, i když je policie upozornila, že nemají,“ uvedla překladatelka Anna Osičková. „Předpisy jsem dodržoval,“ oponoval řidič Petr Kraus.
Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia. Pokutu nakonec zaplatila překladatelka Anna Osičková (uprostřed).
Přes napjatou atmosféru ani na chvilku neznervózněl Josef Zimovčák. „Věřil jsem, že se vše vyřeší. I s touto možností jsem musel počítat a být připravený. Již doma jsem všechny řidiče upozorňoval, že pojedeme v plném provozu, takže se budou muset dodržovat dopravní předpisy země, ve které trasa Gira povede. Pokud tedy někdo přejede plnou čáru, tak to samozřejmě policajti uvidí,“ připomněl cyklista. Poté uvedl, že byl velmi vděčný za přítomnost překladatelky, která perfektně vzniklou situaci zvládla.
Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia.
Anna Osičková nakonec za celý tým zaplatila pokutu ve výši sto čtyřiceti eur. Paradoxní je, že doklad policisté vystavili na její jméno, i když žádné vozidlo neřídila. „Je to jen symbolická pokuta, protože za špatné parkování se tu běžně platí až dvě stě euro,“ připomněla Osičková. Poté mohl velocipedista na trati pokračovat dál.
Lenka Fojtíková
Josef Zimovčák přijel domů z Gira d´Italia předčasně
Tragická dopravní nehoda zastavila velocipedistu na cestě do cíle v Milánu
TRENTO, APRICA – Pod pražícím sluncem, ale i v dešti, chladu a za silného protivětru odšlapal Josef Zimovčák v sedle vysokého kola na Giro d´Italia 3 260 kilometrů. V okamžiku, kdy mu do cíle zbývalo pouhé jeden a půl etapy s 266 kilometry, dostal zprávu, že kuchař výpravy havaroval a při střetu zahynul motorkář z Německa.
Sesedl z kola a spolujezdcům oznámil, že končí.
Jo, jo… Tak blbě a nešťastně tato výprava tehdy skončila…
Na Svatém Antonínku se dnes sjelo 550 nejrůznějších motorek, tříkolek, čtyřkolek a mezi ně se dokonce vmáčkly i elektrické koloběžky. Všichni si na Antonínek přijeli pro požehnání. O to se postarali rovnou čtyři kněží (P. Eliáš Paseka OFM, P. Maria Vianey OFM, P. Felix Mária Žiška OFM a P. Vojtěch Radoch, rodák z Ostrožské Lhoty). Ještě před tím ale sloužili mši svatou před neobvyklými účastníky. Místo tetiček ve fěrtůšcích a krojovaných do lavic u venkovního oltáře zasedli drsní muži a ženy převážně v černých kožených motorkářských oblecích. Hlavním celebrantem byl ostatně františkánský kněz P. Eliáš Paseka – motorkář, který na Slovácko přijel z Moravské Třebové také na motorce.
Ve své promluvě při mši svaté mimo jiné řekl: „Užívám si toho, že jsem tady s partou fajn lidí, které spojuje společný koníček. Touto mší chceme děkovat a chválit. Nosím ve svém srdci kamarády, kteří už doputovali. Na ně chceme pamatovat stejně jako na živé, kteří se zde setkáváme. Jsem moc rád, že jsem dnes tady s vámi. Někteří říkají, že se sem vrátili, protože tady byli vloni a bylo to moc fajn. A navíc děláme dobrou věc, když vybíráme na kluky, co potřebují peníze na rehabilitaci. Moc bych nám přál, abychom z této mše svaté odcházeli jiní. Věřím, že po každé mši svaté na nás Bůh pracuje. Je důležité, abychom všude přinášeli pokoj a lásku. Zvláště tam, kde to není. Pokud se nám toto podaří, tak bude šťastný nejen ten druhý, ale my všichni. Svět potom bude jiný. Musíme začít u sebe. Budeme žehnat vám, vašim rodinám, těm, které nosíte v srdcích a samozřejmě také motorkám,“ uzavřel svou řeč františkánský kněz. .
Motorkářská pouť se letos na Antonínku uskutečnila potřetí. „V roce 2019 jsem vyměnila motorku a chtěla si ji nechat požehnat. Nabídla jsem tuto možnost i kamarádům. Nakonec tehdy této možnosti využil pouze Karel Jurček z Tvarožné Lhoty. Motorky nám na dvoře františkánského kláštera v Uherském Hradišti požehnal otec Felix Mária. No a tím vlastně vše začalo,“ vzpomíná iniciátorka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku členka třetího františkánského řádu Hana Brigita Reichsfeld z Veselí nad Moravou. „Oslovila jsem potom kamarádku Lenku Sasínovou a Saint Anthony MC, jestli by pomohli s organizací. Řekli ano a v roce 2020 se uskutečnila první pouť,“ připomíná něco z krátké historie Motorkářské poutě na Antonínku Hana Brigita Reichsfeld. Letos se organizace společně ujali Saint Anthony MC, nezávislí motorkáři, františkání, společenství RUAH a řada dobrovolníků.
Odjezd motorek po mši sv. a žehnání na výjižďku se zakončením na Babí hoře
Účastníci mezi sebou v sobotním odpoledni uspořádali sbírku pro kvadruplegika Ivana a od narození vážně postiženého Mirečka. Podařilo se vybrat rovných 30 000 Kč, které byly rozděleny rovným dílem oběma klukům. Darované peníze chlapci využijí k rehabilitaci, kterou nehradí zdravotní pojišťovny.
