Irský kněz školil evangelizátory

Od 25. 2. do 2. 3. 2013 se v Želivě uskutečnil prakticko-teoretický seminář o Nové evangelizaci. Vedl ho katolický kněz P. Pat Collins CM z Irska. Semináře se zúčastnilo okolo sedmdesáti účastníků z celé České republiky i ze Slovenska. Byli mezi nimi kněží, řeholníci i laici. P. Patrick Collins odpověděl na několik otázek týkajících se semináře.

Mohl byste ve stručnosti říct, oč na tomto semináři šlo?

Myslím, že cílem tohoto semináře bylo ukázat na hluboký vztah mezi Novou evangelizací a evangelizací všeobecnou. Chci poukázat, že existuje Nová evangelizace, protože v Evropě, zvláště pak v západní Evropě, čelíme takové zvláštní výjimečné situaci, kdy jsou zde miliony lidí, kteří jsou křesťany jen podle jména. Kvůli sekularizaci a jiným důvodům už nepřináleží církvi, nechodí do kostela a znají velmi málo církevní učení. Zapojují se pak do různých pochybných praxí a přesvědčení.

Víte, jak se dostat z tohoto problému?

Nová evangelizace má za cíl nějakým způsobem oslovit tuto skupinu lidí a předat jim evangelium s důrazem na vztah k Ježíši Kristu. Jak říká Jan Pavel II. – novým způsobem a novým nadšením, aby mělo mnoho lidí příležitost vytvořit si osobní vztah s Ježíšem Kristem. Nová evangelizace se tedy přednostně netýká nějaké morálky, vyučování nebo nauky, ale týká se osoby. A tou osobou je Ježíš. Je zřejmé, že mnoho tradičních katolíků je spíše teisty  než křesťany. Věří, že Bůh existuje v nějaké vágním nebeském království, ale Ježíš pro ně není vůbec důležitý. Nevěří v něj a ani ho neznají. Nová evangelizace má za cíl toto změnit. Říká, že je zbytečné lidem hovořit o učení církve, nějaké morálce, instituci,.. pokud není vytvořený tento základní kámen. Též si myslím, že Nová evangelizace potřebuje novou formu církve. Jinými slovy – bude potřebovat novou strukturu církve, aby se mohla uskutečnit.

Co máte konkrétně na mysli?

Například potřebujeme teď farnosti, které jsou velkým společenstvím, skládajícím se z malých společenství, protože většina našich farností je příliš anonymní. Lidé se navzájem neznají, nestarají se o sebe, proto potřebujeme menší skupiny, kde lidé prožívají pocit sounáležitosti, kde se cítí zvláštně oceňováni, kde cítí, že se o ně pečuje, kde přijímají též nauku víry a to, jakým způsobem mají žít. Samozřejmě spolu s morální podporou, protože v současné době je velmi těžké žít křesťanský život v kultuře, kde jsou hodnoty naprosto odlišné.

Jakou vidíte v tomto směru budoucnost?

Myslím, že v budoucnosti budou mít laici daleko důležitější roli i ve smyslu uplatňování svých darů. Církev se doposud hodně zaměřovala dovnitř a postrádá evangelijní misijní perspektivu. My jsme sice pastýři pro lidi, které máme, ale nejdeme lovit lidi, kteří nejsou v církvi. Je to spíše církev, která něco udržuje. Místo, abychom byli církví misijní. V budoucnosti to bude znamenat, že všichni katolíci budou misionáři. 

Už jste na toto téma v České republice v minulosti někdy přednášel?

Když jsem tady byl minulý rok, tak jsem se o něčem zmínil. Vzpomínám si, že jsem měl rozhovor s provizorem želivského kláštera – otcem Jáchymem Jaroslavem Šimkem a říkali jsme si, že by bylo výborné mít celý týden zaměřený na vyučování o Nové evangelizaci. A že bychom mohli pozvat lidi z celé České republiky, kteří se o toto téma zajímají.

Hovořil jste během uplynulého týdne komplexně o Nové evangelizaci?

Myslím si, že nezaznělo úplně všechno, ale je to počáteční snaha. Jsme velmi povzbuzeni odpověďmi, které vnímáme. Je úplně jasné, že jsou v České republice lidé, kteří jsou velmi motivováni a chtějí  ze všech sil evangelizovat.

Proč jste si pro pořádání semináře vybral právě Želiv?

Už jsem tady byl minulý rok a během toho pobytu jsem dostal intuici, že by se právě tento klášter mohl stát centrem evangelizace pro celou Českou republiku. Je to velmi vhodné místo, které je zakořeněné v historii, ale dívá se do budoucnosti, která bude jiná.

Kdo je Pat Collins:

P. Pat Collins CM je vincentinský kněz z Irska, uznávaný a vynikající kazatel na mezinárodních konferencích, autor mnoha knih a univerzitní profesor. Ve svých knížkách, přednáškách,seminářích a televizních programech v Irsku, Anglii, Austrálii, Itálii a USA píše a mluví o spiritualitě, psychologii a kontemplativním životě, čímž  inspiruje mnohé posluchače a čtenáře. Je autorem mnoha knih, které byly přeložené do italštiny, polštiny a maďarštiny. Po mnoho let je zapojený v ekumenickém hnutí, charismatické obnověa v Nové evangelizaci v Irsku. Je spoluzakladatelem společenství Nové jaro v Dublinu, kde v současné době též žije a přednáší.

Anketa:

Proč jste se semináře zúčastnili a co si odnášíte?

Slavomíra Filipiaková (38), Košice

Nějaké aktivity i semináře máme i na Slovensku. Zaujalo mne, že Pat Collins už přednášel na mnoha univerzitách po světě, má přehled o nových evangelizačních kurzech. Z toho, co jsem si o něm přečetla, zaujal mě i jako člověk. Předpokládala jsem, že by mi měl co říct a odpovědět na otázky, které hledám. Z jeho přednášek nyní vím, že je to kněz, který má určitý nadhled nad věcí. Je vidět, že hodně cestoval, mnoho toho zažil. Ten nadhled je potřebný.

P. Bogdan Stepien (52), katolický kněz  Ostrava-Přívoz

Jsem farářem a evangelizace mě zajímá, protože bez evangelizace nejde v pastoraci pracovat. Spoustu věcí, které tady zazněly,jsem už věděl, ale dozvěděl jsem se i něco nového. Zavrtal do mého svědomí, že vše není ideální a spousta věcí jde udělat nově a lépe. Stále je co zlepšovat.

P. Vojtěch Koukal (44) , katolický kněz Komunita blahoslavenství Dolany u Olomouce

Přijel jsem na tento seminář, protože vidím, že Nová evangelizace je velmi důležitá pro dnešní církev. Podobných setkání se u nás mnoho nepořádá. Z přednášek mě některé oslovily hodně, některé věci už člověk znal. Dobré bylo, že se tady večer mohl člověk sdílet o různých aktivitách, které už v naší zemi běží. Přijel jsem sem i s tím, že jsem se chtěl podělit o zkušenost farních evangelizačních buněk, kterou máme u nás ve farnosti už dva roky. Vidím to jako velmi důležitou rovinu pro Novou evangelizaci, jejímž cílem je, aby pronikla do farností. Otec Patrick se toho také dotýkal, když řekl, že máme hledat formy, jak přenášet Novou evangelizaci konkrétně do života farnosti. Tady vidím, že evangelizační buňky mohou mít ve farnostech své zásadní místo.

Kateřina Jagošová (52), pastorační asistentka Hodonín

Už dlouho přemýšlím nad slovy Jana Pavla II. z encykliky RedemptorisMissio: „…nastal okamžik, kdy církev musí vynaložit všechny své síly k nové evangelizaci. Žádný věřící v Krista se nesmí vyhnout této nejvyšší službě: „Ohlašovat Krista všem lidem…“ A protože jsem úplně přesně nevěděla, jak na to jít v dnešní komplikované době, s radostí jsem přijala nabídku absolvovat tento seminář. Očekávala jsem především teoretické podněty a návrhy různých forem evangelizace v současnosti. Oslovilo mě téměř vše, co zde zaznělo. Oslovila mě touha P. Pata Collinse po spáse lidí, jeho vztah k Bohu, pokora, obrovská znalost církevních a papežských dokumentů, katechismu, Bible, uvádění toho všeho do praxe a hlavně jeho srozumitelný a jasný výklad. Domů se vracím s novou nadějí, povzbuzením,  potvrzením obrovské smysluplnosti evangelizace a také s novým odhodláním začít v této oblasti dělat něco víc a nověji.

Lenka Fojtíková


Irský katolický kněz P. Pat Collins CM.                                                                                                   Foto: Lenka Fojtíková

P. Pat Collins se zasazuje o novou evangelizaci

V březnu roku 2012 do České republiky zavítal katolický kněz vincentiánského řádu P. Patrick Collins z Irska. V premonstrátském klášteře v Želivě vedl exercicie na téma víra. P. Collins patří v Dublinu mezi zakladatele společenství Nové jaro. Cílem členů je nová evangelizace. Kromě toho je autorem dvacítky knih. V rámci svého poslání jezdí po celém světě kázat. Českou republiku letos navštívil potřetí a další návštěva se plánuje na září letošního roku.

Proč jste si pro exercicie v Želivě zvolil právě téma víry?
Papež Benedikt XVI. nedávno oznámil, že od října tohoto roku začneme slavit Rok víry. Ten bude pokračovat až do svátku Krista Krále v listopadu roku 2013. Chceme si tím připomenout padesáté výročí druhého Vatikánského koncilu, ale také víme, že v říjnu se bude konat důležitý synod o nové evangelizaci, která je vlastně vyjádřením víry. Klade si za cíl budovat víru v lidech, kteří jsou evangelizováni. Bůh ví, že v dnešní Evropě je taková evangelizace velmi potřebná.

Co vy osobně považujete za největší problém dnešní Evropy?
Je to právě nedostatek víry. Pro miliony dnešních Evropanů Bůh jakoby neexistoval. Je zde takový světonázor, který je v celé historii jedinečný, a sice sekulární náhled. Mnozí lidé nemají buď vůbec nebo jen málo smysl pro nadpřirozeno. Křesťanství přináší poselství o odpuštění hříchů. Možná ale většina Evropanů už ani nemá smysl pro hřích, nebo ho má velmi omezený. Je proto těžké hlásat evangelium o odpuštění lidem, kteří si myslí, že to nepotřebují. Viktor Frankl, známý židovský psycholog, říkal, že největší lidskou potřebou je nalezení smyslu života. Je vidět, že Evropané, přestože nehledají odpuštění, nějaký smysl hledají. V srdcích Evropanů je veliká nostalgie po smyslu života a po naději. Věřím, že nová evangelizace se musí přizpůsobit kultuře a hledat způsob, jak dnešním lidem přinést poselství Ježíše Krista. Jaký jazyk používat, aby to dnešním lidem dávalo smysl. Protože hodně z toho našeho náboženského vyjadřování dnešním lidem smysl nedává.

Máte představu, jakou cestu zvolit?
Mám příběh, který by mohl být dobrou ilustrací. Rodina ze střední Evropy odjela do New Yorku. Když si děti hrály s americkými kamarády, ti se jich ptali: „Už jste našli nový domov?“ A děti z Evropy odpověděly: „My máme domov stále, jen rodiče teď hledají dům, do kterého by ho mohli umístit.“
Jeden teolog tvrdí,že toto je problém křesťanství. Máme svou víru, která je sice naším domovem, ale ještě jsme nenašli dům, ve kterém může přebývat. Nemáme jazyk, způsoby vyjadřování, kterými bychom ji mohli předávat. A toto je jedna velká výzva pro moderní křesťanství. Je to jeden z důvodů, proč píši články a knihy, ve kterých kombinuji psychologii a náboženství. Vyjadřování moderní společnosti je často psychologické. Lidé jsou proto schopni vstoupit do světa víry skrze psychologii. Má to samozřejmě i svá nebezpečí, že se náboženství stane určitou formou psychologie.

V Irsku je určitě mnoho nejrůznějších společenství, řádů a je zde také charismatická obnova. Proč jste se rozhodl založit Nové jaro?
Viděl jsem potřebu vzniku společenství, které se bude věnovat evangelizaci na plný úvazek. Byl jsem velmi ovlivněn textem ze Skutků apoštolů (4, 32-36), kde se říká, že společenství věřících mělo jednu mysl, jedno srdce a měli všechno společné. A hned za tím je uvedeno: Apoštolové vydávali svědectví o vzkříšení, takže evangelizovali. A potom se zase text vrací k tomu, že měli všechno společné. Věta o evangelizaci stojí uprostřed odstavce o společenství a životě v komunitě. Viděl jsem, že je těžké mít efektivní evangelizaci, pokud nevychází ze skupiny křesťanů žijících v jednotě. Život ve společenství mezi lidmi, kteří se mají navzájem skutečně rádi, dává energii nové evangelizaci. Společenství se pak stává jakousi ikonou v praxi, protože každý může říct: A takhle to v praxi vypadá. To byl hlavní důvod, proč jsem si myslel, že by bylo důležité mít společenství určené přímo pro evangelizaci. Pracujeme na tom, budujeme nové společenství, ale je to těžká práce.

Kdy ve vás uzrála myšlenka založit toto nové společenství?
V letech 2006 až 2008 jsem vyučoval v Detroitu novou evangelizaci. Prožil jsem tam dva roky plné radosti. Za svého pobytu ve Státech jsem už plánoval, co udělám až se vrátím domů. Když totiž člověk přijde do věku, kterého jsem tehdy dosáhl, nemůže ztrácet čas. Musí jít za prioritami, které jsou pro něho nejdůležitější. Proto jsem ve Státech vytvořil plán, v němž jsem chtěl po návratu do Irska najít společenství pro evangelizaci. Dále jsem chtěl zařadit předmět nové evangelizace do bakalářského studia a napsat dvě knihy o nové evangelizaci. A poté, co všechno toto udělám, jsem chtěl zahájit korespondenční kurz nové evangelizace na internetu.

To byly velké plány. Podařilo se je naplnit?
Z Boží milosti se vytvořilo už vzpomínané společenství Nové jaro, které evangelizuje. Místo dvou knih jsem o nové evangelizaci napsal čtyři knihy. Nyní jednáme s teologickou kolejí, že by od září letošního roku mohl začít korespondenční kurz nové evangelizace. S internetovým kurzem jsem ale ještě neudělal nic. Chci oslovit různé experty na novou evangelizaci z anglicky mluvícího světa, aby napsali jednotlivé části kurzu. Nevím, jestli se to podaří, protože je to docela velký a ambiciózní projekt.

Ve společenství Nové jaro žijete společně?
Ne. Členy jsou i lidé žijící v manželství, kteří mají svou práci. Kromě toho ale mají také misijní poslání. Scházíme se jednou až dvakrát týdně. Nějakým způsobem je každý zapojen do evangelizace.

Kolik máte členů?
Je nás dvacet. Stanovili jsme si tento limit, protože dokud společně procházíme formací, nemůžeme přijímat další členy. Zatím pracujeme na tom, jaká pravidla by v tomto společenství měla být.

Uvažujete, že by někde vznikly pobočky?
Naším snem je, aby další společenství vznikla i v ostatních městech v Irsku. Je to samozřejmě sen, tak uvidíme.

Pokud budou vznikat další pobočky, tak se ukáže, jestli to byl Boží plán…
Jistě! A pokud by to Boží plán nebyl, tak ani nechceme, aby to bylo. Dnes už existují podobná společenství, jako je to naše, a celkem dobře se jim daří. V Anglii je to například komunita Sion. Úzce s nimi spolupracuji, mají s námi hodně společných věcí. Dělají evangelizaci na plný úvazek.

Už jste zmínil, že jste nepřednášel pouze v Irsku. Do kolika zemí jste doposud zamířil?
Většinu svého dospělého života jsem cestoval, vyučoval, kázal. Jednoho dne jsem si sedl a začal počítat, do kolika zemí jsem přišel jako kazatel. V té době to bylo šestadvacet zemí. Kamarádi se mě ptají: „Proč tě tam zvou?“ A já jim na to říkám, že nevím (smích). Nyní už to bude v létě osmadvacet zemí. Někam jezdím opakovaně. Před pár měsíci jsem byl na Maltě a v létě tam pojedu znovu. Také v Itálii jsem byl mnohokrát. Už to ani nemohu spočítat. Letos pojedu poprvé do Holandska. Často jezdím do Anglie, Walesu a Skotska.

Je náročné být pořád na cestách?
Je to velmi zajímavý život! Potkávám spousty úžasných lidí. Kamkoli přijdu, setkávám se s nejlepšími lidmi, protože to jsou ti, kteří chtějí evangelizovat. Mají mnohem mezinárodnější pohled na křesťanství. Vidí, co funguje a co ne.

V České republice jste potřetí, kdo vás pozval poprvé?
Byla to Alena Gollová z Matematické fakulty v Praze. Organizovala tehdy rekolekce na svatém Hostýně. Při své druhé návštěvě České republiky jsem v Praze oddával jeden pár. Nyní jsem v Želivi a znovu přiletím v září.

Kde vás budou moci lidé potkat?
Od 6. do 9. září budu přednášet v Samopších v Čechách a od 10. do 12. září v Újezdě u Olomouce. Tam bude tématem Boží láska a Jsem milované Boží dítě.

Pokud by si vás chtěl někdo objednat, jak dlouho by čekal na termín?
Nevím přesně, ale zhruba dva roky.

Jaká jsou témata vašich přednášek?
Mám mnoho témat. Třeba duchovní cvičení založené celé na Božím slově, další zase na charismatech, vedu semináře zaměřené na vnitřní uzdravení. Letos začne rok víry, proto nyní vedu hodně exercicií o víře. Všechna témata ale zaměřuji na evangelizaci.

Co jste věděl o České republice, když jste sem jel poprvé?
V době, kdy existoval Sovětský svaz, jsme o zemích za železnou oponou neslyšeli téměř nic. Je fakt, že nás to ani moc nezajímalo. Když se pak rozpadl východní blok, potkávali jsme i lidi z České republiky, protože mohli začít cestovat. Také mnozí Irové nyní jezdí na krátkou dovolenou do Prahy. Abych řekl pravdu, když se objevily země po rozpadu Jugoslávie a tak dále, měli jsme v tom hrozný zmatek, co je co, a kde to vlastně je. Možná je to smutné, ale prostě jsme nevěděli, jaký je rozdíl mezi Slovenskem, Slovinskem a Českou republikou a třeba Černou Horou. Pokud byste se u nás zeptali lidí, kde to na mapě leží, tak by řekli někde tam. V době totality jsme ale věděli, že existuje auto Škoda. Měli jsme na něj velmi špatný názor, protože se nám zdálo hodně nespolehlivé. Když potom ale koupila továrnu firma VW, tak Škodovka začala mít velmi dobrou pověst.

A jaké máte z naší země dojmy po vašich třech návštěvách?
Kromě míst, kde přednáším, toho moc nevidím, ale Praha je určitě nádherné město. Jinak člověk u vás vnímá bohatou historii. I tady v Želivi. Mám rád také Vltavu od Bedřicha Smetany.  

Na internetu jsem našla, že jste muzikant. Na jaký nástroj hrajete?
Nejsem muzikant! Nevím, kdo na to přišel. Když jsem byl ve Spojených státech, dělal jsem rozhovor pro katolické rádio a oni přitom říkali, že jsem muzikant. V duchu jsem se ptal: „Co to povídají??? Na nic nehraji a neumím pořádně ani zpívat.“ (smích)

Jste autorem dvaceti knih. Prozraďte, jak se kněz stane spisovatelem?
Před dvaceti lety jsem měl velkou touhu napsat jednu velkou knihu, která se mi formovala v mysli. Byla to doba mé velké tvořivosti. V tom roce jsem nakonec napsal tři knihy. Přednášel jsem tehdy spiritualitu v teologické koleji, v jiné jsem učil psychologii náboženství a v další měl kurzy o rozvoji lidské osobnosti. Učit mne bavilo. Zvlášť psychologii. No a přitom jsem psal.

Do češtiny zatím nebyla přeložena žádná z vašich knih. Kterou považujete za nejlepší?
Myslím, že to byla právě ta první. Psal jsem ji pro amerického a irského vydavatele a oni tomu dali titul Intimita a hlad srdce. Když jsem ji psal, cítil jsem inspiraci. Nemyslím nutně náboženskou inspiraci, ale byla to jedna z věcí největší tvořivosti, kterou jsem dosud dělal. Když jsem skončil, prožíval jsem velký smutek. Měl jsem dojem, že už nikdy nenapíšu knihu, která by byla stejně dobrá, a ani jsem nenapsal.

Jste spisovatel, učitel, kazatel, co je vašemu srdci nejbližší?
Ty věci spolu souvisí, takže je těžké si vybrat. Obtížně si též dovedu představit, že bych dělal jen jednu věc, protože vše vyrůstá z druhého. Přátelé laici říkají, že jsem stvořený k tomu, abych mluvil a sloužil a já to dělám rád.

Máte nyní na starosti nějakou farnost?
Ne. Žijeme v jednom domě čtyři kněží a já jsem vyčleněný pro novou evangelizaci.

V únoru roku 2012 pro Katolický týdeník napsala Lenka Fojtíková, rozhovor překládala Jana Ungerová.

Irský katolický kněz P. Patrick Collins,CM  se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971-1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním tréninkem duchovního průvodce a poradce. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti knih, které byly přeložené do několika jazyků. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci.

Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM v Želivi v únoru roku 2012. Foto: Lenka Fojtíková

                                                                   

Vzpomínka na kněze P. Adamce, který byl přes šílené utrpení plný radosti

Před chvilkou mi na mobilu zapípala zpráva, ve které jsem se dozvěděla, že zemřel P. František Adamec. Přinutilo mne to zamyslet se nad skutečností, že mně nějak ti staří kamarádi kněží umírají jeden za druhým. Z těch, s nimiž jsem měla tu čest se sejít osobně a poté napsat o jejich zajímavých a mnohdy velmi dramatických životech, už mně zemřeli salesián P. Šimčík z Blatničky, který prožil velkou část svého života v emigraci ve Švýcarsku, P. Zuska, který zase sloužil většinu života ve Španělsku, další salesián a skvělý člověk P. Václav Filipec, s nímž jsem se seznámila na pohřbu P. Šimčíka a poté jsme si několik let psali a telefonovali…, P. Pavel Zíbal ze Vnorov – autor knihy Šéfe, znáte Želiv?, další salesián P. Josef Planita, který sepsal Církevní dějiny Velké nad Veličkou, P. Josef Malár, jehož místem působení bylo Bavorsko v Německu, který mně byl velmi blízký, kapucínský kněz P. Sasín, s nímž jsem byla na Maltě a poté psala o jeho putování do Žarošic a nyní P. František Adamec.

Tohoto muže mám v paměti uchovaného jako člověka stále plného humoru, přestože prožil za komunistů šílené hrůzy… A tak si pojďme připomenout jeho život, který nebyl vůbec snadný…. Následující řádky jsem o otci Adamcovi napsala v roce 2006 pro tehdejší týdeník Naše Slovácko. Obyvatelé Vacenovic tehdy svému faráři při příležitosti šedesátého výročí jeho vysvěcení na kněze,přichystali velkolepou oslavu, kdy se navzájem dotýkala srdce všech zúčastněných….

 P. František Adamec: Pokud bych podlehl pesimismu, nepřežil bych
Radostného ducha komunisté nezlomili ani mučením


Vtipy ze sebe sype jeden za druhým jako na běžícím pásu. V životě přitom rozhodně neměl na růžích ustláno. Série dramatických okamžiků, které v průběhu čtyřiaosmdesáti let prožil, by vydala hned na několik životů. P. František Adamec z Vacenovic si ale žádným z prožitých utrpení nenechal vzít pozitivní pohled na svět. Spolu se stovkami věřících oslavil v červenci ve vacenovickém kostele šedesát let svého kněžství.

Znáte neuvěřitelné množství vtipů a legračních hádanek. Kdo vás všechny naučil?
Ani nevím. Některé jsem někde slyšel a něco jsem si také vymyslel (smích).

Říká se, že příklady táhnou. Byl někdo z vaší rodiny knězem nebo řeholníkem?
V rodině byl knězem páter Stanislav Trnavský, který byl nějakým vzdáleným maminčiným příbuzným.

Jak reagovali vaši rodiče, když se dozvěděli, že se chcete dát na dráhu duchovního?
Maminka mi řekla: „Rozmysli si to! Pokud bys měl být špatným knězem, tak raději nikam nechoď!“

Muselo být pro ni velmi těžké, když jste potom dlouhá léta prožil zamřížemi…
Dopisy, které mi tam psávala, mám schovány dodnes. Místa, kde mi psala, že se za mne modlí, bachaři začernili nebo vystřihli.

Narodil jste se stejně jako první komunistický prezident Klement Gottwald v Dědicích u Vyškova. Byl někdy věřící?
Pamatuji si, že jsem coby bohoslovec vypisoval pro soud jeho rodokmen. V papírech měl uvedeno, že v jedenadvacátém roce vystoupil z církve. Když jsem měl soud, tak pro mě bylo přitěžující okolností, že pocházím z Dědic a svým povoláním jsem zradil dělnickou třídu. Zeptal jsem se jich, jak jsem mohl zradit dělnickou třídu, když tatínek byl dělník a dělnická třída mne tedy vychovala.

Jste stále plný humoru nebo by se spíše dalo říct, že jste radostný člověk. Z vás ta radost přímo tryská. Přitom jste neměl zrovna na růžích ustláno….
Pokud bych podléhal pesimismu a nebyl optimistou, tak bych všechno asi nemohl zvládnout a přežít.

Proč vás zavřeli?
Věnoval jsem se mládeži. Představení mě proto poslali na Arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, kde jsem učil ruštinu, češtinu a latinu. Hráli jsme také divadlo a věnovali se spoustě dalších aktivit. Byl jsem tam prefektem, což bylo něco jako vychovatel. Podle komunistů jsem měl na mládež špatný vliv. Doslova mi řekli, že po dobu budování socialismu mě venku nemohou potřebovat. Dostal jsem za to čtyři roky a deset měsíců. Jednou měsíčně jsem dostal příkazem půst o chlebě a vodě a tvrdé lože. Navíc mi zkonfiskovali majetek

Nakonec jste ale seděl mnohem déle…
Odvolal jsem se totiž k Nejvyššímu soudu. Tam mi na celý život zakázali vstup do Kroměříže. Nesměl jsem si dodělat doktorát. To už jsem měl přitom za sebou dvě státnice a zbývala jediná… Tak jsem jim na to řekl: „Slavný soude, doktorát nepotřebuji. Vždyť ho neměl ani Kristus a co všechno dokázal udělat!“ Pak jsem se usmál a oni mi to prodloužili na deset let.

Ve vězení jste pak pobyl jak dlouho?
Pustili mě na podmínku v roce 1956, takže jsem si odseděl necelých sedm roků.

Možná je to pro vás stále citlivé téma. Myslím si ale, že bychom měli připomenout, jaké se děly za komunismu hrůzy.
Přišli si pro mne do školy 19. února 1949. Kolegové vzpomínali, že tam všechno rozházeli, protože hledali nějaké letáky. Já jsem ale žádné neměl. Odvezli mě do Olomouce, kde mě hned začali mučit. Strčili mi ruce do takového válce a pouštěli do mě elektřinu. Nejdříve mi začaly brnět ruce a pak jsem omdlel. Odvezli mě do nemocnice, kde jsem byl přivázán za nohu k posteli a hlídal mě bachař,abych neutekl. Já jsem byl přitom tři dny v bezvědomí. Pak mě zase odvezli dověznice, kde mi říkali: „Ty kurvo vatikánská! Podívej! Tady byl oběšený Lecián, a ty tak skončíš taky!“ V noci mě budili. Našel se ale i hodný bachař, který mi říkal, co hlásilo rádio Svobodná Evropa.

To ale nebylo všechno…
Když jsem byl v Jáchymově, přišli na to, že jsem ve vězení tajně sloužil mše. Jeden den mě chytli na třech místech, jak říkám svým spoluvězňům, že si prostě i v kriminále musí zachovat víru. Dali mě do korekce, abych je nemohl ovlivňovat.

V kriminále jste ale zažil i další dramatické chvíle…
Z Jáchymova se utíkalo a mě obvinili, že jsem se podílel na organizaci útěků.Chtěl jsem sice také utéct, ale nikdy k tomu nedošlo. Všechny podezřelé nahnali do jedné místnosti, kde nás strašně zmlátili. Krev mi tekla přes oči, takže jsem ani neviděl, kteří spoluvězni tam jsou se mnou. Celkem nás bylo osm. Pamatuji si, že jsem ležel na zemi a na zádech mi stál vlčák. Bili nás pendreky a nutili ze země lízat vlastní krev. Pak nás odvezli na Bory do uzavřené věznice, kde jsem dostal za úkol draní peří. Musel jsem drát osmnáct kilo za měsíc. Pro tři lidi jsme na celu dostali půllitrový džbánek vody na celý den. Všude lítalo peří, které padalo i do vody. Byla to snad nejhorší práce. Nedalo se tam dýchat. Peří už smrdělo, neměli jsme čisté prádlo a ani se čeho napít. Za pobytu ve Zdicích mi dal zase jeden z dozorců k hlavě revolver a řekl: „Ty sviňo! Byls zvyklý chlastat jen víno a žrát kuřata, tak tě musíme odsvětit!“ Nutil mě mačkat holýma rukama lidské výkaly a neuvěřitelně se u toho chechtal. Ten smích byl přímo ďábelský. Do smrti na to nezapomenu.

Spousta vašich kolegů byla také zavřena, ale nebyli tak brutálně mučeni jako vy. Čím si to vysvětlujete?
Možná bachaře štvalo a provokovalo, že se dokážu za každé situace radovat a neztrácím pozitivní pohled na život.

Prožil jste psychický i fyzický teror. Co bylo nejtěžší?
Nejhorší byla asi půlroční samovazba, kdy jsem nevěděl, co se mnou zamýšlejí. Pokud za mnou vlétla moucha, byl jsem rád, že vidím živého tvora. Našel jsem tam kuličku nového koření, kterou jsem si schoval a trefoval se s ní do díry po suku, a tak jsem se trošku odreagovával. Samozřejmě, že jsem se i modlil. Na zdi někdo z mých předchůdců nehtem vyryl kříž a nápis Bože, posiluj mě! Pak udělali šťáru a všechno zalíčili vápnem. Nemohl jsem sloužit mši svatou. Byl tam taky hlad…

Kolik jste vážil?
Když jsem přišel z kriminálu, měl jsem osmačtyřicet kilo a rodiče mne nepoznali, protože když jsem z domu odešel, vážil jsem přes sedmdesát.

Byl jste pak vůbec schopný pracovat?
Doktor mi napsal, abych pracoval v suchu a teple. Tomu se komunisté jen vysmáli. Do duchovní správy mě samozřejmě nepustili. Chtěli, abych šel do dolů. Tomu jsem se ale s podlomeným zdravím bránil. Našel jsem si místo řidiče tramvaje v Brně, což mi zakázali, protože bych byl údajně ve styku s příliš mnoha lidmi. Ani cukrovar se jim nezamlouval. Měli obavy, že bych byl zase s lidmi a mohl krást cukr. Nakonec jsem na dva roky skončil v cihelně.

Je zajímavé, že jste se pak záhy dostal na místo kaplana. Podobné štěstí přitom neměli vaši spolubratři, kteří sice nebyli mučeni a zavřeni tak dlouho jako vy, ale na druhé straně se k duchovní činnosti za komunistů už téměř nedostali.
Ve Švábenicích u Vyškova šel kněz do důchodu a chyběl tam farář. Někteří dělníci z cihelny šli za církevním tajemníkem a řekli mu, že v cihelně pracuje kněz, který by tam mohl jít. Dali mne tedy na zkoušku za kaplana do Ivanovic na Hané. Měl jsem na starosti i Chvalkovice.

Moc dlouho jste tam ale nevydržel. Zase jste nedal pokoj…
Ve Chvalkovicích mi zakázali slavit v neděli Boží tělo, tak jsem vše zorganizoval již ve čtvrtek. Šel dlouhý průvod, i krojovaní. Ze sousedního okresu jsem sehnal kapelu. Nic netušící muzikanti se jen divili, že to máme ve čtvrtek. Byla to veliká sláva (smích).

Za rok a půl jste byl tedy převelen. Kam?
Měl jsem jít do Prostějova nebo Velkého Ořechova, ale nikde mne nechtěli, protože se báli, že budu mít špatný vliv na mládež. Nakonec jsem skončil jako kaplan v Uherském Hradišti, kde jsem pobyl šest let.

Ani tam jste se nechoval podle představ některých…
Starali jsme se i o Staré Město. Načerno jsem tam nechal ulít osmimetrákový zvon svatého Gorazda. On totiž pochovával svatého Metoděje, tak bylo zapotřebí, abychom uctili jeho památku. Udělali jsme sbírku. Lidé nosili trubky a nic se neprozradilo. Nechal jsem ho tajně odlít v Praze, protože to bylo tehdy zakázáno. Měl jsem plány, kde postavíme kostel svatého Gorazda. A pak šmytec. Zase jsem musel pryč z okresu. Biskup Vrana přemýšlel, kam mne poslat. Nakonec padla volba na Vacenovice, protože je to pohraničí olomoucké arcidiecéze. Doufal, že mě tam nějaký čas strpí. Měl jsem tu být totiž jen dočasně a až se vše uklidní, zase se vrátit zpět. Nakonec je z toho třicet let.

Přijali vás farníci dobře?
Lidé na mě byli moc hodní. Přijali mě jako svého. Byl jsem tu v pořadí čtvrtým knězem.

Poučil jste se a začal konečně sekat dobrotu?
Zase mě chtěli přeložit. Církevnímu tajemníkovi se nelíbilo, že jsem v kostele vyvěsil plakátek, na kterém bylo napsáno: Kdo odvádí mládež od Boha, nahání ji do náruče pekla nebo kriminálu.

Zaznamenal jste v posledních letech úbytek věřících v kostele?
Je to cítit. Lidé se hodně zaměřili na konzum a práci. Navíc se teď rodí méně dětí. Letos jsme měli třináct prvních přijímání a před třiceti lety jich bylo devětadvacet.

Smutná statistika hodonínského okresu připomíná, že si zde letos za prvního půl roku vzalo více než dvacet lidí život. Vy jste prožil drsné věci. Napadlo vás někdy, že byste rezignoval a utrpení sám ukončil?
Ne, ale v kriminále jsem kolem sebe sebevraždy viděl. Sám jsem si v duchu připomínal, že prvotní křesťané procházeli také těžkými zkouškami. Seděli tam s námi generálové z druhé světové války, právníci i lékaři. Prostě inteligence. Vzájemně jsme se posilovali nadějí, že to musí brzy prasknout a dostaneme se ven. Jednou se mi na zahradě při vynášení fekálií profesor z Karlovy univerzity vyzpovídal a pak mne prosil, abych mu druhý den podal svaté přijímání. Řekl mi, že sice v kriminále ztratil postavení i majetek, ale našel tam Boha a víru.

I ten nejchudší člověk na podpoře se má dnes mnohem lépe, než jste se měli vy. Čím si vysvětlujete, že si stále více lidí sahá na život? Vy jste tento únik z utrpení nezvolili…
Myslím, že vše je zdevastováno. Lidé žijí konzum a nevnímají pravé hodnoty života.

Potýkáte se dnes po všech těch útrapách ve vězení s nějakými zdravotními problémy?
Nyní jsem zdravý, ale před několika lety jsem ležel ve velmi vážném stavu v kyjovské nemocnici. Doktoři mysleli, že umřu. Nemohl jsem komunikovat, ležel v horečkách a v duchu jsem prosil svého učitele a kněze Antonína Šuránka, aby se za mne v nebi přimlouval. Prosil jsem, abych – pokud je to vůle Boží – ještě zůstal v duchovní správě, protože kněží ubývá. Ráno jsem byl v pořádku a bez horeček. Lékaři to označili jako náhlé, nečekané a nevysvětlitelné uzdravení. K blahořečení otce Šuránka je zapotřebí minimálně dvou lékařsky podložených zázračných uzdravení. Někdo v Olomouci můj případ nahlásil. Zavolali mě tam a za přítomnosti zástupce z Vatikánu vše čtyři hodiny sepisovali.

Slavíte šedesát nelehkých let kněžství. Šel byste do této služby znovu?
Ano, ale už bych byl asi opatrnější a tolik neprovokoval. Pokud totiž odvařilikněze, neměl už možnost působit mezi lidmi.
Lenka Fojtíková – pro týdeník NAŠE Slovácko v červenci roku 2006

P. František Adamec se narodil 28. 2. 1922 v Dědicích. Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži studoval teologické učiliště v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 5.  7.  1946, poté se stal kaplanem v Drahotuších u Přerova a do února 1949 byl studijním prefektem v Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. V letech 1949-1956 byl komunistickým režimem vězněn. Prošel věznicemi v Jáchymově, Plzni-Borech, Valdicích a Ruzyni. Po amnestii a získání státního souhlasu působil v Ivanovicích, Chvalkovicích na Hané, Starém Městě u Uherského Hradiště a od roku 1975 slouží ve Vacenovicích. Před šesti lety byl jmenován kanovníkem kroměřížské kapituly. Kromě duchovní služby dnes stále vyučuje náboženství. Je čestným občanem Vacenovic a Jeruzaléma. 

 O pár let později týdeník Naše Slovácko krachoval a já jsem se jako novinář v roce 2009 ocitla ze Slovácka až v Kroměříži. Pomáhala jsem tam tehdy v týdeníku Naše adresa, který dnes už také neexistuje… Objevila jsem tam v té době v nemocnici svého starého, dobrého známého otce Adamce. Nádherně mne přivítal a v kroměřížském týdeníku potom vyšel tento text:

Komunisté mu zakázali doživotní vstup do Kroměříže
Před šedesáti lety se za P. Františkem Adamcem na sedm let zavřely dveře komunistického kriminálu. Tehdy dostal také doživotní zákaz vstupu do Kroměříže.

Letos se sem díky neuvěřitelné životní smyčce vrátil dožít závěr svého dobrodružného příběhu. Je kaplanem v nemocnici Milosrdných sester, kde slouží mše svaté, zpovídá, uděluje svátosti pomazání nemocných a hlavně kolem sebe všude šíří radost a pozitivní náladu.  V životě to přitom neměl vůbec jednoduché. Narodil se před sedmaosmdesáti roky, stejně jako první komunistický prezident Klement Gottwald, v Dědicích u Vyškova.  Při soudu to pak pro něj byla přitěžující okolnost. Svým kněžským povoláním měl zradit dělnickou třídu. „Zeptal jsem se, jak jsem mohl zradit dělnickou třídu, když byl tatínek dělník a dělnická třída mne tedy vychovala,“ prozrazuje s úsměvem na tváři kněz.
 

Vychovával mládež

Do Kroměříže přišel ve třiatřicátém roce studovat arcibiskupské gymnázium, odkud po maturitě přešel na teologii do Olomouce. Na kněze byl vysvěcený 5. července 1946. Poté se stal na rok kaplanem v Drahotušíchu Přerova.  „Věnoval jsem se mládeži, proto mě představení o rok později poslali na Arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, kde jsem učil ruštinu, češtinu a latinu. Vedl jsem katechetické kurzy, hráli jsme také divadlo a  věnovali se spoustě dalších aktivit. Byl jsem tam prefektem, což bylo něco jako vychovatel. Podle komunistů jsem měl na mládež špatný vliv. Doslova mi řekli, že po dobu budování socialismu mě venku nemohou potřebovat. Dostal jsem za to čtyři roky a deset měsíců,“ vzpomíná kněz.

Dostal deset let

Tajní si  pro něj přišli 19. února 1949 přímo do školy. Kolegové vzpomínali, že tam všechno rozházeli, protože hledali letáky. P. Adamec ale žádné neměl. Odvezli ho do Olomouce, kde prošel prvním výslechem spojeným s mučením elektrickým proudem. Omdlel a byl tři dny v bezvědomí. Přesto ho v nemocnici na lůžku přivázali za nohu k posteli a hlídal ho také bachař. Nevzdal se ale bez boje. Odvolal se k Nejvyššímu soudu. Práva se ovšem nedočkal. Naopak. Dostal na celý  život zákaz vstupu do Kroměříže. Navíc si nesměl dokončit ani doktorát, přestože měl už  dvě státnice a zbývala  jediná. U soudu tehdy řekl: „Slavný soude, doktorát nepotřebuji. Vždyť ho neměl ani Kristus a co všechno dokázal udělat!“ Za pohrdání soudem mu pak soudruzi trest prodloužili  na deset let.

Postupně prošel věznicemi Kartouzy, Jáchymovem, Bory, Valdicemi, Ruzyní, Horní Břízou a Zdicemi. Seděli s ním generálové z druhé světové války, právníci i lékaři. Vzájemně se všichni posilovali nadějí, že vše brzy praskne a dostanou se ven. „Jednou jsem na zahradě při vynášení fekálií zpovídal profesora z Karlovy Univerzity. Pak mne prosil, abych mu druhý den podal svaté přijímání. Řekl mi, že sice v kriminále ztratil postaveníi majetek, ale našel tam Boha a živou víru,“ vrací se k jednomu ze silných zážitků kněz.
 

Půlroční samovazba

V Jáchymově bachaři zjistili, že tajně sloužil mše svaté. Jeden den ho přistihli, jak na třech místech  povzbuzuje spoluvězně, aby si i v kriminále zachovali víru. Vyfasoval za to korekci, aby je dál neovlivňoval.„Nejhorší byla asi půlroční samovazba, kdy jsem nevěděl, co se mnou zamýšlejí. Pokud za mnou vlétla moucha, byl jsem rád, že vidím živého tvora. Našel jsem tam kuličku nového koření, kterou jsem si schoval a trefoval se s ní do díry po suku, a tak jsem se trošku odreagovával. Samozřejmě, že jsem se i modlil. Na zdi někdo z mých předchůdců nehtem vyryl kříž a nápis Bože, posiluj mě! Pak udělali šťáru a všechno zalíčili vápnem. Nemohl jsem sloužit mše svaté a byl tam taky hlad,“ připomíná těžké okamžiky P. Adamec.
 

Lízal vlastní krev

A těžkých chvil bylo za mřížemi mnohem víc. Z Jáchymova vězni utíkali a Františka Adamce obvinili, že se podílel na organizaci útěků. Všechny podezřelé nahnali do jedné místnosti, kde je šíleným způsobem zmlátili. „Krev mně tekla přes oči, takže jsem ani neviděl, kteří spoluvězni tam jsou se mnou. Celkem nás bylo osm. Pamatuji si, že jsem ležel na zemi a na zádech mi stál vlčák. Bili nás pendreky a nutili ze země lízat vlastní krev. Pak nás odvezli na Bory do uzavřené věznice, kde jsem dostal za úkol drát peří. Měli jsme normu  osmnáct kilogramů za měsíc. Na cele jsme byli tři a  dostali jsme dohromady džbánek s půllitrem vody na celý den. Všude lítalo peří, které padalo i do vody. Nedalo se tam vůbec dýchat. Peří už smrdělo, neměli jsme čisté prádlo a ani se čeho napít. Za pobytu ve Zdicích mně dal zase jeden z dozorců k hlavě revolver a řekl: „Ty sviňo! Byls zvyklý chlastat jen víno a žrát kuřata, tak tě musíme odsvětit!“ Nutil mě mačkat holýma rukama lidské výkaly a neuvěřitelně se u toho chechtal. Ten smích byl přímo ďábelský. Do smrti na to nezapomenu,“ tvrdí kněz.
 

Rodiče ho nepoznali

Z kriminálu se dostal po sedmi letech díky amnestii. Když se vrátil domů, vážil osmačtyřicet kilo a rodiče ho nepoznali.  Za mříže totiž odcházel o třicet kilogramů těžší. Doktor mu napsal doporučení, aby pracoval v suchu a teple. Tomu se ale komunisté jen vysmáli. Chtěli, aby šel do dolů, čemuž se ale kněz s podlomeným zdravím bránil. Našel si místo řidiče tramvaje v Brně, což mu nedovolili, protože by byl údajně ve styku s příliš mnoha lidmi a mohl je ovlivňovat. Ani cukrovar se soudruhům nezamlouval. Měli obavy, aby nekradl cukr. Nakonec  dva roky pracoval v cihelně. Poté dostal státní souhlas a působil v Ivanovicích a Chvalkovicích na Hané. Později byl přeložený do  Starého Města u Uherského Hradiště. Od roku 1975 sloužil až do letošního léta ve Vacenovicích na Hodonínsku. Odsud ho olomoucký arcibiskup Jan Graubner přeložil do kroměřížské nemocnice Milosrdných sester, kde v novém prostředí letos poprvé prožije Vánoce.

 Vánoce bez kapra a dárků

„Jaké byly Vánoce mého dětství? Byly jsme čtyři děti a já jsem byl nejstarší. Rozhodně jsme tenkrát nejedli žádného kapra. Byl půst a k večeři jsme měli jen vánočku. Možná byla i nějaká polévka, ale už je to spousta let, takže si to nepamatuji. Nepamatuji si také, že bychom dostávaly nějaké dárky.  V adventu jsme ale chodili na roráty. Půlnoční čtyřiadvacátého nebyla nebo nás na ni naši nevzali. O  Božím hodu vánoční jsme ale chodívali na jitřní mši už  v pět hodin ráno. Další mše pak byla  v osm hodin,“ vrací se hluboko do vzpomínek kněz.

V base nesměli ani zpívat koledy

O Vánocích prožitých v kriminále přitom nesměl se spoluvězni zpívat ani koledy. Co byl zavřený, tak  se mu ani jednou nepodařilo o vánočních svátcích sloužit mši svatou. Při vzpomínání na dávné časy P. Adamec ještě netušil, jak Vánoce prožije na novém působišti, kde žije teprve pár měsíců. Od počátku adventu v nemocniční kapli slouží každé ráno od 6.45 hodin mši svatou. Na roráty přitom chodí nejen lékaři, zdravotní a řeholní sestry, ale také děti z okolí.  Po mši svaté je pro nejmenší připravena snídaně. „Jsem tu k dispozici ve dne i v noci. Je výborné, že se všichni pacienti mohou účastnit mše svaté prostřednictvím rozhlasu i na svých lůžcích. Nejdříve jsem to nevěděl. Teď už při bohoslužbě zdravím i ty, kdo jsou s námi v duchu spojeni na pokojích. Posílám jim samozřejmě také požehnání.  Panuje tady taková pěkná atmosféra a nálada. Není to jen můj dojem. Říkají mně to i samotní pacienti. Moc se jim líbí lidský přístup zaměstnanců. Nedávno po nemocnici chodil  Mikuláš, který malými dárky všechny bez rozdílu obdaroval,“ připomíná kněz.

Na svého kněze nezapomínají

Na svého pana faráře ale nezapomínají ani farníci z Vacenovic, kde prožil čtyřiatřicet let. Při odchodu mu na rozloučenou mimo jiné věnovali také mobil, aby si mohli telefonovat. O druhé adventní neděli do Kroměříže zavítali členové mužského pěveckého i  skupina mariánek. „Všichni byli v krojích a zazpívali nám tu v kapli. Udělali mně velikou radost. Sestřičky byly úplně unešené,“ říká při loučení dojatý muž, jehož neuvěřitelná životní smyčka na sklonku života vrátila do města, kam po zákazu komunistů neměl už neměl nikdy vkročit.

Lenka Fojtíková pro kroměřížský týdeník Naše adresa (prosinec 2009)

Za čtrnáct dnů bude zase první adventní neděle. Vacenovjáci ale už nebudou moct svého pana faráře navštívit. Jsem ale přesvědčená, že dnes mají dalšího přímluvce v nebi, který se tam určitě za své známé a přátele přimlouvá a mezitím chrlí spoustu fórků a vtipů, takže je tam pořádně veselo…

P. František Adamec slaví ve Vacenovicích mši svatou…

Elias Vella: Příběh o bezdomovci

Příběh o bezdomovci…

Jeden z příběhů, které vyprávěl P. Elias Vella na svých přednáškách v Želivu v říjnu roku 2011… 

Arisova matka byla Němka a otec muslim. Otec byl alkoholik a matka mu nedávala také nejlepší příklad. Nebylo tedy divu, že jejich syn brzy utekl z domu a začal žít na ulici. Pil alkohol, prodával drogy a kradl, aby měl co jíst. Jednoho dne se ocitl v Římě. Na náměstí, kde bylo mnoho podobných lidí, jako byl on, přišli hrát mladí herci pantomimu.

Arisa velmi zaujala mladá dívka, která byla plná radosti. Nedalo mu to a šel se jí zeptat: „Proč jsi tak plná radosti?“ „Chceš být také? Odevzdej svůj život Ježíši,“ řekla. Arisa nechtěl věřit svým uším. Myslel si, že si z něho dělá srandu. Šel se jí tedy po chvíli zeptat znovu a dostal stejnou odpověď: „Odevzdej svůj život Ježíši.“

Šel pryč, ale stále slyšel její slova. Zůstala mu v mysli. Řekl si: „Dnes nebudu nic krást. Jestli Ježíši existuješ, dej mně do půlnoci najíst ty sám.“ Po nějaké době bylo poledne a začal se ozývat kručící žaludek. Potom byly tři hodiny, pět a Arisa byl stále hladový a bez jídla. V jedenáct v noci se rozhodl, že si najde místo k noclehu. Lehl si do krabice vedle nějakého jiného bezdomovce.

Když chvíli ležel, soused se ho najednou zeptal: „Kdo jsi? Kde jsi se tady vzal? Neznám tě… Nikdy jsem tě tady neviděl…“ „Jsem tu, protože jsem nenašel jiné místo ke spaní,“ odpověděl Arisa. „Co jsi dnes ukradl?“, zeptal se ho nový soused. „Nic,“ odtušil Arisa. „Proč?“ „Protože hledám Ježíše,“ řekl Arisa. V tom okamžiku jeho soused sáhl do batohu, vytáhl chleba, sýr, vodu, podal mu jídlo a řekl: „Jez! Musíš mít hlad…“ Za pět minut měla být půlnoc…  Arisa pak žil ještě nějaký čas na ulici, ale přestal krást.

„Dnes je evangelickým kazatelem a občas mi napíše, abych se za něj modlil, a tak se za sebe vzájemně modlíme. Když Bůh někoho volá, volá každého originálním způsobem…“ skončil vyprávění skutečného příběhu otec Elias….

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste zaslechli ten hlas, když Vás bude jednou Ježíš volat…. Lenka

Vzpomínka na P. Šimona Zusku, se kterým jsem mluvila o nebeských eurech

Dnes jsem se od františkánského kněze P. Maria Jana Vianeye Dohnala, OFM, rodáka z Hluku, dozvěděla, že ve Španělsku zemřel P. Šimon Zuska. S tímto rodákem z Uherského Hradiště jsem se před šesti lety potkala, když slavil šedesát let kněžství. Tehdy mně také volal P. Vianey, který byl v té době provinciálem františkánů.

Pamatuji si, že jsem měla být na charismatické konferenci. Otec Vianey mně ale oponoval, že co může být charismatičtějšího než šedesát let kněžství. Souhlasila jsem tedy a dala si ještě před mší svatou, která se tehdy slavila ve františkánském kostele v Uherském Hradišti, s tímto Čecho-Španělem schůzku v restauraci vlakového nádraží v Olomouci. Do telefonu mně řekl, že bude mít hůlčičku, a že má bílé vlasy. Dodnes si pamatuji, kolik tam bylo mužů s hůlkou a bílými vlasy než přišel ten pravý. Naše povídání pak nebralo konce. Otec Zuska byl úžasný vypravěč a společník. Sršel z něho optimismus, dobrá nálada a své vyprávění vždy okořenil nějakým vtipem.

Naposledy jsme se pak setkali při červencové pouti na Velehradě v roce 2007, kdy měl před oslavou sedmdesátého výročí jeho řeholních slibů. Nakonec ale onemocněl a slavnosti se nemohl zúčastnit. 31. prosince by se P. Šimon Zuska dožil jedenadevadesáti let. Čest jeho památce! Ze světa odešel dobrý člověk, který se teď za nás určitě přimlouvá v nebi… 

V Katolickém týdeníku vyšel v roce 2007 tento článek:

Sedmdesát let řeholních slibů

V polovině srpna zažíval františkánský kostel v Uherském Hradišti slavnostní okamžiky. Věřící se zde sešli při mši svaté, aby spolu s P. Šimonem Zuskou oslavili sedmdesát let od jeho prvních řeholních slibů. Při zahájení bohoslužby se ale mnozí rozpačitě rozhlíželi, proč se oblíbený kněz opozdil.
„Otec Šimon Zuzka se na tuto slavnost těšil už od Vánoc. Teď ale leží v horečkách,“ vysvětlil na začátku mše svaté provinciál P. Jan Maria Vianney. Při kázání pak připomněl některé údaje ze života jubilanta.
P. Šimon Zuska se narodil před devětaosmdesáti roky v budově známého hotelu na Masarykově náměstí v Uherském Hradišti. V osmnácti letech vstoupil do noviciátu řádu svatého Františka v Praze. Podle provinciála měla na Zuskovo rozhodnutí zřejmě velký vliv maminka, která byla terciářkou tohoto řádu.
Po únoru v osmačtyřicátém roce se P. Zuska zúčastnil jedné demonstrace, na které byl vyfotografován. Na nic nečekal a odjel do Tachova, odkud v noci přešel hranice do Německa. Přestože záhy dostal nabídku studovat v Římě hru na varhany, zůstal rok v uprchlickém táboře, kde chyběli kněží. Rozjel tam jazykové kurzy a pomáhal, jak se dalo. Potom odjel do kláštera v Paříži, odtud zamířil do španělské Valencie.
„Když jsem tam přijel, bylo to, jako bych se vrátil o třicet let zpátky. Španělsko bylo po válce rozbité a vše bylo na lístky,“ vzpomínal při letošní velehradské pouti P. Zuska. V koleji tematicky uspořádal knihovnu čítající šest tisíc svazků – a při práci tam objevil třiatřicet prvotisků. Brzy byl P. Zuska pověřen setříděním archivu zdejší provincie. Osvědčil se a čekalo ho putování po sedmnácti klášterech, kde učil spolubratry vést archiv. V roce 1973 začal dělat provinciálovi sekretáře.
Při všech svých aktivitách P. Zuska nezapomínal na své spolubratry, kteří zůstali v komunistickém Československu. Osmkrát vyjel do Ameriky, aby získal peníze a mohl je podpořit. Šeky pak předával provinciálovi v Curychu, který je přes tehdejší Tuzex posílal provinciálovi do Prahy. Ten tuzexové bony prodával a peníze dál rozděloval.
Za sedmdesát let se život v řádu hodně změnil. Dříve se kladl větší důraz na vnější záležitosti: od rána do večera se muselo chodit v hábitu, bosky, ruce strčené v rukávech – a moc se nedívat kolem sebe. Dnešní mladá generace jde více do hloubky, hledá podstatnější momenty františkánské spirituality. Do České republiky se P. Zuska poprvé mohl vrátit až v devadesátém roce. „Farní kostel se tehdy opravoval, takže františkánský byl natřískaný. Stál jsem tehdy u vchodu a čekal, jestli někoho poznám anebo někdo pozná po letech mne. A nikdo… Ani já jsem nikoho nepoznal. Najednou se mi zřítil celý svět,“ vzpomíná po letech P. Zuska. Ještě před návratem z exilu mu zemřela maminka. O její smrti se dozvěděl až dva měsíce poté.

Nebeská eura
P. Šimon Zuska nevidí další osud národa černě . Podle jeho mínění je důležité, aby nebyly stále zdůrazňovány hříchy. „O hříchu se strašně dobře mluví, protože ho každý máme na sobě. Na světě jsme ale proto, abychom nehřešili a konali dobro. O tom se málo mluví! Každý den bychom měli zpytovat svědomí, co jsme udělali dobrého. Jednou to všechno skončí a pak budeme platit nebeskou měnou. Co to je? Každý dobrý skutek! Tím může být pohlazení, dobré slovo nebo úsměv,. Až jednou přijdeme nahoru ke svatému Petrovi, nikdo se nebude ptát, kolikrát jsme hřešili, protože hřích přiznaný a odpuštěný je pryč. Pán Bůh se ale bude ptát, co jsme udělali pro druhé. To jsou nebeská eura. Každý tam bude zářit podle toho, kolik udělal dobra – buď jako žárovka dvacítka, nebo pětistovka. Všichni se musí snažit konat dobro, protože to je hlavní důvod, proč je člověk na světě,“ zakončil svou úvahu jubilant. A dobrá zpráva nakonec. Po několikadenní hospitalizaci v nemocnici byl otec Zuska propuštěn a daří se mu už mnohem lépe.

Františkánský kněz P. Šimon Zuska při oslavách svátku sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě v červenci roku 2007.                                                                                                                                                                       Foto: Lenka Fojtíková

Advent ve Vídni

Ten výlet byl naprosto spontánní a neplánovaný. Moje ségra Blanka, která žije přes třicet let ve Vídni, mně v pátek řekla, že jedou v sobotu s babičkou (naší mamkou) do Vídně na adventní trhy. Zrovna měním práci, a tak jsem měla výjimečně volný víkend. Nenapadlo mne nic jiného, než se zeptat, jestli můžeme jet s Filipem s nimi. Souhlasila, a tak jsme v sobotním ránu vyrazili směrem na jih. Ségra má totiž barák v Židlochovicích, odkud pocházíme. Od revoluce proto žije na střídačku ve Vídni a pár kilometrů od Brna.

SRANDA MUSÍ BÝT!
Musím se přiznat, že nejsem zrovna vyznavač nějakých trhů. Všude lidí jako opic a obyčejně i stejný sortiment zboží na stáncích. Ani o řemeslníky nestojím, protože se s nimi stýkám v rámci svých pracovních povinností. Po včerejšku ale musím říct, že to bylo super. Nešlo přitom ani tak o ty trhy, ale spíš o to, že jsme byli všichni jeden celý den spolu a pořádně si to užili. Při naší společné komunikaci přitom zaznělo tolik „zvonků“, že jsme se občas fakt váleli smíchy.  Nevím, jestli by vše stejně vnímali čtenáři těchto stránek, ale my jsme byli v daném okamžiku několikrát hodně odrovnaní. Všechno začalo poté, co jsme vjeli za hranice Vídně a můj sedmnáctiletý syn Filip se zeptal: „Teto, proč jsou na těch šalinách vlaječky?“ Než tetička stačila odpovědět na jeho dotaz, odpověděla za dceru babička: „Asi mají radost, že zase vyjeli….“ Vůbec jsme nepochopili logiku její odpovědi a zřejmě to byl také důvod k našemu výbuchu smíchu. Řehtali jsme se jako koně. Když jsme pak řekli: „Pšššt!!! Nesmějte se tak nahlas!!!“ Smály jsem se ségrou ještě víc, protože právě těmito slovy nás naše matka-babička neustále napomíná… Podle jejího mínění se totiž chováme příliš hlučně a nezachováváme náležitou důstojnost dam… Babička totiž pracovala celý život v jeslích, a tak má zřejmě neustále potřebu někoho vychovávat. Občas je to krapet trapné, když před velkou společností začne peskovat své „děti“ ve věku nad čtyřicet i nad padesát… No a tak si z toho musíme dělat srandu, protože jinak bychom se z různých upozornění třeba zbláznili…

LIDÍ JAKO MUCH
Tentokrát ale bylo vše v pohodě. Nejdřív jsme zamířili na největší vídeňský trh Naschmarkt, kde bylo k dostání téměř všechno. Myslím tedy, co se jídla týká. Rozhodně tam nebyli se svým sortimentem naši šikmoocí spoluobyvatelé… Ty by tam člověk nenašel… Čerstvé ryby, maso, pečivo, punč, sýry, sladkosti, svařák, ovoce a zelenina všeho druhu a já nevím, co všechno ještě, tak toho tam byly haldy. Byly tam ale také mraky lidí. Stejný nápad vyrazit na trh dostaly tisíce lidí, takže jsme občas nemohli vůbec mezi prodejními stánky procházet. Než jsme se trhem protlačili, bylo poledne a my pak zamířili na Kärtner Strasse. Procházeli jsme nejluxusnější ulicí města, obdivovali vánoční výzdobu, sledovali nejrůznější pouliční „umělce“, kteří se snažili svými dovednostmi vydělat nějaké euro. Od Stephansdomu jsme zamířili k Rathausu. Všude panovala pohodová atmosféra. Jen těch lidí, kdyby bylo aspoň o trošku méně… Z trhu u Rathausu jsme toho moc neviděli. Tam už se mezi prodejními stánky totiž nedalo vůbec projít. Záhy jsme se rozhodli odejít pryč. Ještě předtím jsme ale museli najít Filipa, který se nám ten den „ztratil“ už potřetí. Vždycky se totiž někde zapomněl při focení a už jsme byli „ztracení“… Je pravda, že u Rathausu už mně mezi těmi davy vytekly nervy a napsala jsem mu SMS: Kde zase jsi??? A on odepsal: U panáčků, co hrají na trubku… Vydaly jsme se (my tři ženské) tedy hledat panáčka, co hraje na trubku. Naše matka najednou řekla: „Já už slyším nějaké troubení!“ „To jsou ale mami hasiči,“ vyvedla ji z omylu sestra… Nakonec jsme hledání „panáčka“, co hraje na trubku, vzdaly a já jsem Filipovi napsala, kde na něj čekáme. Za chvilku byl u nás a teprve pak jsme se dozvěděly, že šlo o dřevěné panáčky… Co na to říct? No coment…   

KLID U SCHÖNBRUNNU
Trh u Rathausu jsme tedy vzdali a vyrazili k Schönbrunnu. Tam byla pohoda, kterou jsme hledali! Žádná tlačenice a navíc se právě začínalo stmívat, takže pohled na nasvícený zámek s temně modrým nebem na pozadí byl nááádherný… U zámku jsme si dali opečenou klobásku, kterou jsme zapili punčem, prohlédli zboží lidových řemeslníků ve stáncích a už jsme museli mazat k silnici, kde nás s autem čekal švagr.

TRH S VÍDEŇÁKY
Naše sobotní putování po vídeňských vánočních trzích ten den ale ještě neskončilo! Švagr nás vyvezl na kopec Cobenzl. Díky jeho ochotě a iniciativě jsme se mohli pokochat nádherných pohledem na rozzářenou předvánoční Vídeň, která nám ležela přímo u nohou. Také na tomto kopci byl vánoční trh. Sortiment byl podobný jako tam dole s tím rozdílem, že tady byli samí Vídeňáci, zatímco u Rathausu bylo na každém kroku slyšet češtinu, slovenštinu a trošku také italštinu… Na tomto posledním trhu jsme vypili ten den svůj třetí punč a poté uháněli směrem na Brno… Babička v autě zase zaperlila, když řekla: „Tento výlet byl stokrát lepší než se Žákem!“ Kdo je Žák? Jeden dobrý muž, který organizuje zájezdy mimo jiné i na adventní trhy do Vídně.

A proč byl lepší? No vždyť to je jasný! Protože jsme byli spolu! Vůbec ani tak nešlo o to, co všechno stihneme, ale že si ten výlet společně užíváme. Taky jsem docela dost fotila, protože vůbec netuším, jestli se zase do Vídně hned tak dostanu.  Pokud totiž pracuji, tak většinou není na nic čas. Bohužel ani na setkávání s blízkými, což je samozřejmě špatně a taky veliká škoda… Není totiž nad společné zážitky se svou vlastní rodinou…

A tak všem přeji, aby se dokáli utrhnout od svých pracovních povinností a užívali si aspoň občas nějaký den se svou rodinou, protože to jsou ty okamžiky, na které bude člověk dlouho vzpomínat. Společně prožité zážitky totiž nejde koupit za žádné peníze…

Hele, ségra – díky za super výlet a perfektní průvodcovské služby!!!

Všechny zdravím a přeji vám bezva dny prožité se svými blízkými!!!! Lenka

Moji milí Malťané

Když jsem před sedmi roky poprvé navštívila Maltu, připadala jsem si na tom malinkatém ostrově pod Sicílií, jako bych se po dlouhé době vrátila domů, kde jsem už někdy žila. Chodila jsem v noci po ulicích a vůbec nepociťovala jakýkoliv pocit nebezpečí, jak jsem ho zažívala v různých částech Itálie. Říkala jsem si tehdy, že se sem jednou musím vrátit. Kdesi hluboko v duši byla myšlenka, že bych tu jednou třeba mohla někde nějaký čas pracovat a konečně se pořádně naučit anglicky…

Nyní jsem se na můj milovaný ostrov vrátila. Zatímco jsem tam poprvé dojela s cestovkou, tentokrát jsme si udělaly výlet s kámoškou samy. Přijaly jsme pozvání na konferenci Catholic Revival Movement. Kromě toho jsme ale měly také čtyři dny volna, s nimiž jsme si mohly naložit, jak jsme chtěly. Díky Hance, která se znala s jedním knězem, jsme měly o bohatý program postaráno. Mimo jiné jsme jeden den mohly prožít v kontemplativním řádu klarisek. Bylo to úžasné setkání, na něž snad nikdy v životě nezapomenu. Dostala jsem se do míst, kam se hned tak někdo nedostane a dokonce jsem tam mohla i fotit. Když jsem zpočátku začala ostřit na řádové sestry, které už měly nad osmdesát a v klášteře prožily celý život, přiznám se, že jsem měla dost velké obavy z jejich reakcí. Byly ale skvělé! Žádné škaredé pohledy, otáčení zády, jak to znám od mnohých lidí… Jakmile uviděly, že je fotím, rozzářil se jim na tvářích nádherný úsměv.. Setkání s těmito sestřičkami, které jak jsem se dozvěděla, když složí věčné sliby, tak už nikdy neopustí zdi kláštera, bylo úžasné. Co jsme tam prožily, se nedá popsat… Nějak chybí slova… Všechno ale zůstane až do smrti uložené v srdci… Věřím a doufám, že se za nimi ještě někdy dostanu…

Nádherná byla ale i setkání s ostatními Malťany. Jsou to neuvěřitelně milí lidé… Jsou hodně podobní Moravákům, ale zdá se mně, že jsou ještě mnohem otevřenější. Zažila jsem s nimi skutečná setkání od srdce k srdci. Ráda cestuji, a tak mám Evropu proježděnou křížem krážem, byla jsem i v Africe, ale tak úžasné lidi jsem nepotkala nikde… Jsou to prostě moji milí Malťané. Většina se zdraví: „God bless you,“ což v překladu znamená „Bůh ti žehnej“… Nedovedu si dost dobře představit, že bych tady na Moravě někoho takto zdravila… A tam to bylo naprosto přirozené… Kolik lidí nám slibovalo, že se za nás bude modlit…. To snad ani nešlo, aby se to nedotklo našeho srdce…

K řeholníkům a kněžím tam má většina obyvatel určitý přirozený respekt. Pokud jedou autem a potkají někoho v hábitu, troubí na něj, mávají, zdraví ho a dávají mu přednost. Byla jsem také svědkem, kdy kněz v autobuse napomenul mladého řidiče, aby neklel. A on mu poděkoval za upozornění a poprosil ho, aby se za něj modlil, že sám na to nemá čas. Pak mu zastavil, kde kněz potřeboval, i když tam zrovna nebyla zastávka. Představovala jsem si, jak by podobná konverzace dopadla v naších poměrech… V lepším případě by kněz musel vyslechnout spršku nadávek…. Holt jiný kraj, jiný mrav… Jedno je ale jisté! Malťané jsou úžasní lidé a já věřím, že se za nimi zase někdy vypravím… Vždyť nám jedni manželé říkali, že kdykoliv přijedeme, tak u nich máme zajištěné ubytování zdarma. Takovou nabídku přece nejde odmítnou….