Předsilvestrovské setkání na Antonínku

V dnešním předsilvestrovském odpoledni, poslední sobotě letošního roku, patřil Antonínek neformálnímu setkání u jesliček. Svatou Rodinu v životní velikosti vloni nechal zhotovit Sekulární františkánský řád a věnoval ji blatnické farnosti jako připomínku na letošní 800. výročí prvního živého betlému, který tehdy v italské vesničce Greccio poprvé v historii zorganizoval svatý František z Assisi.
A právě proto v dnešním odpoledni společenství RUAH a Matice svatoantonínská uspořádaly k připomínce kulatého jubilea neformální setkání u jesliček. Při setkání nebylo vše dokonalé, protože například nešlo ozvučení, ale to vůbec nevadí. Lidé se sešli, zazpívali si společně u jesliček, ochutnali vzájemně přinesené vánoční cukroví, kdo chtěl, mohl si opéct buřty a pro děti byla připravená také malá výtvarná dílnička. Aby nebylo nikomu zima, podával se horký čaj a svařák.
Na Antonínek si kvůli tomuto setkání našli cestu nejen lidé z obou stran kopce, ale třeba také z Petrova na Hodonínsku, Vacenovic, Uherského Hradiště a z největší dálky přicestoval Václav Tvarůžka z Hlubočec na Opavsku. „Prostě mne to sem táhlo, tak jsem přijel, i když nám cesta s kamarádem zabrala dvě hodiny,“ prozradil muž.
Velké poděkování patří za nápad Haně Brigitě Reichsfeld z Veselí nad Moravou, která přišla s nápadem této připomínky kulatého výročí živého betlému a také Alce Skřenkové z Ostrožské Lhoty, která opět ve skrytosti odvedla obrovský kus práce s přípravou jídla, nápojů a veškerého technického zázemí.  Poděkování patří také Tondovi Bogárovi z Blatnice, který vyhrával u jesliček na housle, vzpomínanému Václavovi, který si přivezl na Antonínek gajdy.
A nakonec velký dík samozřejmě všem, kdo přišli, aby si společně zazpívali a prostě jen tak obyčejně pobyli pod širým nebem s pohledem na Svatou Rodinu ze dřeva a vědomím, že svět se neskládá jen z negativních zpráv, které do nás valí média, ale můžeme společně zažívat spoustu krásného. Třeba jako bylo dnešní setkání na Antonínku, kdy lidé přišli jen tak, aby si popřáli nového roku jen vše dobré a zakoušeli osobní sdílení, které nikdy nemůžete prožít u mobilních obrazovek nejrůznějších moderních zařízení. Tož na zdraví!

Dušičková pouť uzavřela letošní poutní sezonu

Kaple na Svatém Antonínku dnes patřila tzv. Dušičkové pouti, která byla obětována za zemřelé členy Matice svatoantonínské. V sobotním podvečeru ji sloužil spirituál Kněžského semináře v Praze františkánský kněz a rodák z Hluku P. Jan Maria Vianey.  V přímluvách ale zazněly i prosby za mír na Ukrajině, v Izraeli a i dalších místech světa, kde se válčí.
P. Vianey ve své promluvě mimo jiné řekl: „Před sebou máme nejenom podzim a smrt, ale také jaro a nový život, který je naprosto jedinečný v přesahu, protože Bůh není žádný troškař. Už apoštol Pavel v Písmu říká, že oko nevidělo, ucho neslyšelo a na mysl nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kteří ho milují.
Bůh počítá s každým z nás, že se k němu jednou v plnosti dostaneme. Má to ale jakási kritéria. Dnes jsme slyšeli obraz, který nám Ježíš předkládá, o konci časů. Jaké to bude, když přijde Syn člověka ve slávě, aby rozdělil lidstvo podle života na ty po pravici a levici. Mezi těmito dvěma kategoriemi není žádná jiná varianta. Těm po své pravici potom oznámí to nejsilnější, co můžeme kdy slyšet: „Pojďte požehnaní mého Otce a přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.“
NÁVOD, JAK SE DOSTAT DO NEBE
To je něco, co musíme slyšet i my. Musíme žít tak, abychom to jednou slyšeli. Nemáme jinou variantu než žít tak, že to jednou budeme slyšet. Ježíš potom rozvádí, na jakém základě máme žít. Tím nám dává jakousi osnovu života, velmi jednoduchý návod, jak se dostat do nebe. Byl jsem hladový, dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít a rozvíjí to dál. V podstatě rozvíjí skutky milosrdenství a lásky. Máme k tomu milion možností v drobných situacích se takto zachytit, abychom budovali takové zajištění, aby si nás Pán jednou přiřadil po pravici. Těm po levici pak řekne: „Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně!“  To je to nejstrašnější, co může kdo slyšet. Nechtějme to slyšet, protože odsud už není záchrana. Je to ortel, který je jednou provždy. Do věčného ohně, který je připravený pro ďábla a jeho anděly.
NEBE NEBO PEKLO ŽIJEME UŽ ZDE
Je mnoho křesťanů, kteří si říkají, proč bychom se nemohli užívat, nám je tady dobře, a kdo ví, jak to jednou bude. To je tragédie, jestli někdo takto smýšlí dokonce i jako věřící. To ale není věřící, protože věřící je ten, kdo žije zapálený pro Ježíše a pro Boží království. Nemáme varianty, že bychom si mohli manévrovat někdy tak a jindy tak, jak se nám to kdy hodí či nehodí, že bychom uvažovali, jestli Boží slovo je či není skutečné. Prostě je skutečné a je jednou provždy dané a my ho přijměme s plností víry, důvěry, naděje a lásky. Pozvání do nebe nezačíná až na věčnosti, ale kdo žije lásku, žije nebe už zde na zemi. Boží království je už tady, když se máme rádi, když si pomáháme, když odpouštíme z lásky, když si vycházíme vstříc, když si nasloucháme, když dokážeme být vnímaví na milion věcí, které se nás denně dotýkají, tak nebe žijeme už tady. Nikdo nežije radostněji a krásněji než ten, kdo žije už na zemi  tou pravicí. Nebe můžeme potom i šířit.
Zrovna tak ti, kdo žijí sobectví, egoismem, touhou po moci, hněvem, zlobou a nenávistí, tak už tady na zemi kolem sebe šíří peklo. Pekla je na zemi více než dost. To, co se děje ve světě v hrůzách konfliktů a válek, není jenom tam. To peklo začíná v každém jednotlivci a možná i v našem srdci, když se na někoho hněváme, někoho proklínáme, neodpouštíme, když se na někoho rozzlobíme, tak my vytváříme podklad k tomu, že někde potom může bouchnout něco tak hrůzného jako je teď válka na Ukrajině či ve Svaté zemi a všude, kde se dějí podobné věci.
Už zde máme jednoznačnou volbu pro Boží království, milosrdenství a lásku, kterou si chceme dnes a denně prokazovat. Celé dějiny církve jsou o nespočtu svatých, kteří v nejrůznějších dobách skutečně žili evangelium a stali se znamením doby.
Jestliže dnes vzpomínáme na naše zemřelé a věříme, že se s nimi jednou s nimi setkáme, tak dělejme vše pro to, abychom se s nimi skutečně jednou setkali. Pokud jsou v nebi, tak se těšme a dělejme všechno pro to, abychom se i my jednou k Bohu dostali, když Bůh dělá všechno pro to, aby si nás k sobě přitáhl. Poddejme se mu a nechme se jím nést, aby nebe, které nám přislíbil, se jednou stalo skutečností, a abychom jednou mohli slyšet i my: „Pojď, požehnaný mého Otce a přijmi jako úděl království, které je pro tebe, pro každého z nás připravené od založení světa. A když budeme toto žít, tak věřte, že i kolem nás bude kus nebe na zemi.“
Po mši svaté následovala v přírodním areálu modlitba křížové cesty podle P. Antonína Šuránka. Dušičkovou pouti se uzavře poutní sezóna.  Nedělní mše sv. budou v zimním období vždy jen první neděli v měsíci od 15.00 hod. Kaple je však přístupná KAŽDÝ DEN v čase od 11.00 do 15.00 hod.

Fascinován eucharistickým Kristem aneb dnešní závěrečný okamžik duchovní obnovy s P. Vojtěchem Kodetem

Dnes se na závěr adorace na Antonínku, která uzavírala třetí den duchovní obnovy s P. Vojtěchem Kodetem, stala taková zvláštní věc. Musím podotknout, že zhruba patnáct minut před zakončením jsem měla nutkavý pocit, že se musím přesunout na kopci na jiné místo, protože jsem chtěla fotit, jak otec Vojtěch odnáší eucharistii do svatostánku.
Když k tomuto okamžiku došlo, přiběhl k němu zcela nečekaně malý chlapeček a fascinovaně se díval na monstranci. Otec Vojtěch ho vzal za ruku a takto společně odnesli eucharistického Krista do svatostánku v kapli. Těžko se to popisuje, ale tento okamžik se dotkl snad všech, kdo tuto situaci zaregistrovali. Myslím, že rozzářené oči chlapečka na fotkách mluví za vše.
Přehled celého sobotního dne zde

Duše Slovácka na Svatém Antonínku s P. Vojtěchem Kodetem 8. 7. 2023 – třetí den

Duchovní obnova s P. Vojtěchem Kodetem dnes pokračovala dvěma dopoledními přednáškami. Tady je pár myšlenek, které zazněly:

  • Většinou jsme Boha schopni chválit jen tehdy, když jdou věci podle našich přání a představ.
  • Vždy, když si chce člověk zajistit štěstí sám, tak ho pošlape.
  • Není větší dar na tomto světě než poznat Ježíše.
  • Podstatou křesťanství je poznat a milovat Ježíše a Boha Otce.
  • Na tomto světě nemůže být pravá láska bez utrpení a zřeknutí se sama sebe.
  • Hřích, smrt a utrpení, ale naštěstí nemá konečné slovo, protože nás Bůh vysvobodil ke svobodě Božích dětí.
  • Kdyby Bůh jednal podle našich přestav, udělali bychom ze svého života a ze života blízkých peklo.
  • Mnozí lidé ve jménu dobra páchají nesmírné zlo, neptají se Boha, jak mají jednat, ale dělají si vše podle svého.
  • Zlo ovlivňuje naše myšlení a my se z něho můžeme vymanit pouze mocí Božího slova. Musíme Bohu dovolit, aby naši mysl proměňoval v myšlení Ježíše Krista.
  • Myšlení Ježíše Krista je vyprazdňování srdce pro Boha.
  • Hodnota každého člověk je podle toho, jak se dokáže připodobnit Kristu.
  • Lidé chtějí častokrát konat svou vůli a chtějí k tomu Boží požehnání.
  • Pán Ježíš není kačer na hraní, kterého táhneme za sebou. Máme konat, co chce On.
  • Musíme změnit způsob svého myšlení a neměnit smysl evangelia.
  • Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho.
  • Stále se musíme ptát, co po nás Bůh chce.
  • Manželství je zřeknutí se jeden pro druhého, je to povolání společně žít pro Boha.
  • Nemůžeme být plni Boha, když jsme plni sami sebe.
  • Zříci se sám sebe nelze nikdy bez bolesti.
  • Musíme v sobě přemoct sobectví a pýchu. Nejsme na to sami, je tu Ježíš, který nese náš kříž na Kalvárii.
  • Satan nás chce okrást o život věčný, když nám nabízí štěstí světa.
  • Podstatou křesťanské modlitby je vztah, dialog a naslouchání Ježíši a jeho slovu, které nás vede k Bohu Otci.
  • Modlitbu máme trávit s Bohem a ne sami se sebou.
  • V životě je důležité, komu patříme, to je hodnota. Ne to, co děláme, co umíme, co jsme dokázali.
  • To, že někdo jde do kostela, ještě nic neznamená, pokud tam jde proto, aby ho viděli druzí.
  • Bůh slyší každou naši modlitbu.
  • Modlitba je náš dech.
  • V modlitbě Otče náš je zahrnuto všechno, oč máme prosit. My ji ale často odříkáváme jako básničku.
  • Pán Ježíš se modlí za každého z nás, abychom poznali Boha Otce.
  • V rodině, manželství působí Bůh, musíme jeden druhému vyprošovat lásku Boží.
  • To, co uzdravuje naše srdce, je Boží přítomnost Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého v našich srdcích.
  • Ježíš řekl: „Mým pokrmem je konat vůli Boží.
  • Bůh Otec chce být otcem pro každého bez výjimky.
  • Symbolem Boha je dobrota.
  • Všichni jsme ztraceni, otec chce všechny přivést k sobě, protože všechny miluje, vyhlíží ztracené a stále dává člověku šanci.
  • Musíme vyznat, že jsme všichni hříšníci, nejsme lepší než ostatní, ale že bez zvláštního Božího zásahu budeme pořád mimo. Jen z milosti Boží najdeme pravdu, naučíme se myslet jako Ježíš, jednat jako on, nemarnit život a mít v sobě jeho lásku.
  • Jedinečnost křesťanství je, že nemusíme hledat Boha mimo sebe, my ho máme v srdci. Ráno se probudíš a víš, že je Ježíš s tebou, večer usínáš a víš, že je v tobě, že se o tebe tvé drahé postará, nemusíš konat žádné zvláštní pobožnosti, aby se tě zastal, aby ti projevil svou lásku. Celou noc se na tebe dívá až otevřeš oči, s láskou na tebe myslí a čeká, jestli ho oslovíš, jestli mu poděkuješ za noc, za spánek, jestli se mu svěříš do rukou.
  • Nemusíme Boha hledat, on je v nás a je všude, kde jsme a ve všem, co prožíváme.
  • Bůh je tady pro každého, chce, abychom se Boží blízkosti nebáli. Někdy se lidé Boha bojí, jakoby si popletli, co je bázeň Boží. Bázeň znamená, že je Bůh veliký. Je nám ale blízký a laskavý. Bázeň Boží znamená, že si z Boha neděláme šoufky! I když on má smysl pro humor!
  • Boha se bát nemusíme, protože nikdo nám není tak blízký, nikdo nás tak nemiluje jako on.
  • To, že se Ježíš stal blízký všem a otec je blízký každému, to má také důsledky pro náš život, abychom nikoho nevylučovali ze svého společenství, abychom nikým nepohrdali, nikoho neposuzovali a nezuzavírali to izolace. To nejhorší, co se může člověku stát, že nemá blízkého. Mnozí pochopí, že je jim Bůh blízko až vy budete tomu člověku blízko! Až ho nenecháte zavřeného doma, v nemocnici, v útulku, nebo kdo ví, kde. Že budeme opravdu vnímat lidi, kteří jsou sami a nedovolíme to, protože pro toho člověka je potom těžké vnímat, že Bůh je blízký.To je další ze Satanových lstí na nás lidi – vymezit se vůči těm, s nimiž nechceme být spojováni, raději s nimi budeme bojovat.
  • Kdy pochopíme, co je hřích, že je to ukřižování Božího syna, a že dobrovolně může hřešit jenom blázen nebo ten, který opravdu nezná Boha. Bůh je otcem všech – i našich nepřátel.
  • Většinou jsme Boha schopni chválit jen tehdy, když jdou věci podle našich přání a představ.
  • Vždy, když si chce člověk zajistit štěstí sám, tak ho pošlape.
  • Není větší dar na tomto světě než poznat Ježíše.
  • Podstatou křesťanství je poznat a milovat Ježíše a Boha Otce.
  • Na tomto světě nemůže být pravá láska bez utrpení a zřeknutí se sama sebe.
  • Hřích, smrt a utrpení, ale naštěstí nemá konečné slovo, protože nás Bůh vysvobodil ke svobodě Božích dětí.
  • Kdyby Bůh jednal podle našich přestav, udělali bychom ze svého života a ze života blízkých peklo.
  • Mnozí lidé ve jménu dobra páchají nesmírné zlo, neptají se Boha, jak mají jednat, ale dělají si vše podle svého.
  • Zlo ovlivňuje naše myšlení a my se z něho můžeme vymanit pouze mocí Božího slova. Musíme Bohu dovolit, aby naši mysl proměňoval v myšlení Ježíše Krista.
  • Myšlení Ježíše Krista je vyprazdňování srdce pro Boha.
  • Hodnota každého člověk je podle toho, jak se dokáže připodobnit Kristu.
  • Lidé chtějí častokrát konat svou vůli a chtějí k tomu Boží požehnání.
  • Pán Ježíš není kačer na hraní, kterého táhneme za sebou. Máme konat, co chce On.
  • Musíme změnit způsob svého myšlení a neměnit smysl evangelia.
  • Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho.
  • Stále se musíme ptát, co po nás Bůh chce.
  • Manželství je zřeknutí se jeden pro druhého, je to povolání společně žít pro Boha.
  • Nemůžeme být plni Boha, když jsme plni sami sebe.
  • Zříci se sám sebe nelze nikdy bez bolesti.
  • Musíme v sobě přemoct sobectví a pýchu. Nejsme na to sami, je tu Ježíš, který nese náš kříž na Kalvárii.
  • Satan nás chce okrást o život věčný, když nám nabízí štěstí světa.
  • Podstatou křesťanské modlitby je vztah, dialog a naslouchání Ježíši a jeho slovu, které nás vede k Bohu Otci.
  • Modlitbu máme trávit s Bohem a ne sami se sebou.
  • V životě je důležité, komu patříme, to je hodnota. Ne to, co děláme, co umíme, co jsme dokázali.
  • To, že někdo jde do kostela, ještě nic neznamená, pokud tam jde proto, aby ho viděli druzí.
  • Bůh slyší každou naši modlitbu.
  • Modlitba je náš dech.
  • V modlitbě Otče náš je zahrnuto všechno, oč máme prosit. My ji ale často odříkáváme jako básničku.
  • Pán Ježíš se modlí za každého z nás, abychom poznali Boha Otce.
  • V rodině, manželství působí Bůh, musíme jeden druhému vyprošovat lásku Boží.
  • To, co uzdravuje naše srdce, je Boží přítomnost Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého v našich srdcích.
  • Ježíš řekl: „Mým pokrmem je konat vůli Boží.
  • Bůh Otec chce být otcem pro každého bez výjimky.
  • Symbolem Boha je dobrota.
  • Všichni jsme ztraceni, otec chce všechny přivést k sobě, protože všechny miluje, vyhlíží ztracené a stále dává člověku šanci.
  • Musíme vyznat, že jsme všichni hříšníci, nejsme lepší než ostatní, ale že bez zvláštního Božího zásahu budeme pořád mimo. Jen z milosti Boží najdeme pravdu, naučíme se myslet jako Ježíš, jednat jako on, nemarnit život a mít v sobě jeho lásku.
  • Jedinečnost křesťanství je, že nemusíme hledat Boha mimo sebe, my ho máme v srdci. Ráno se probudíš a víš, že je Ježíš s tebou, večer usínáš a víš, že je v tobě, že se o tebe tvé drahé postará, nemusíš konat žádné zvláštní pobožnosti, aby se tě zastal, aby ti projevil svou lásku. Celou noc se na tebe dívá až otevřeš oči, s láskou na tebe myslí a čeká, jestli ho oslovíš, jestli mu poděkuješ za noc, za spánek, jestli se mu svěříš do rukou.
  • Nemusíme Boha hledat, on je v nás a je všude, kde jsme a ve všem, co prožíváme.
  • Bůh je tady pro každého, chce, abychom se Boží blízkosti nebáli. Někdy se lidé Boha bojí, jakoby si popletli, co je bázeň Boží. Bázeň znamená, že je Bůh veliký. Je nám ale blízký a laskavý. Bázeň Boží znamená, že si z Boha neděláme šoufky! I když on má smysl pro humor!
  • Boha se bát nemusíme, protože nikdo nám není tak blízký, nikdo nás tak nemiluje jako on.
  • To, že se Ježíš stal blízký všem a otec je blízký každému, to má také důsledky pro náš život, abychom nikoho nevylučovali ze svého společenství, abychom nikým nepohrdali, nikoho neposuzovali a nezuzavírali to izolace. To nejhorší, co se může člověku stát, že nemá blízkého. Mnozí pochopí, že je jim Bůh blízko až vy budete tomu člověku blízko! Až ho nenecháte zavřeného doma, v nemocnici, v útulku, nebo kdo ví, kde. Že budeme opravdu vnímat lidi, kteří jsou sami a nedovolíme to, protože pro toho člověka je potom těžké vnímat, že Bůh je blízký.To je další ze Satanových lstí na nás lidi – vymezit se vůči těm, s nimiž nechceme být spojováni, raději s nimi budeme bojovat.
  • Kdy pochopíme, co je hřích, že je to ukřižování Božího syna, a že dobrovolně může hřešit jenom blázen nebo ten, který opravdu nezná Boha. Bůh je otcem všech – i našich nepřátel.
  • Otec chce navázat osobní vztah s každým jednotlivcem. Pro Boha neexistuje lidstvo, pro Boha jsou lidé. A ti lidé, to není dav, to jsou jednotlivci se svým životním příběhem. Každý je důležitý! My se musíme ptát, co prospívá těm konkrétním lidem a ne řešit nějaké imaginární globální, kosmická témata. Lidé potřebují Boha, jeho lásku a Bůh chce být pro každého osobním Bohem. Ježíš se nikdy na lidi nedívá jako na dav a svou přízeň věnoval vždy těm nejslabším a nejmenším.
  • My jsme ti závistiví, nemáme radost, když se někomu daří, ale ne Bůh. Ten se raduje nad návratem každého, nad vším, co dobrého se děje. Když se bez závisti radujete, že se daří Boží dílo. Podle toho poznáte, že máte srdce Boží. Bůh má radost a do té radosti nás zve. To je radost otcova srdce a tím celého nebe z každého ztraceného, který se dal nalézt, každého mrtvého, který přijal dar života, každého závislého, který byl osvobozen ze své závislosti, z každého ubitého a poníženého, který se nalezl jako dítě Boží a nalezl svou důstojnost Božího dítěte, přestože je hříšník.  A tou cestou k radosti je naše obrácení, abychom smýšleli a jednali jako Bůh a ne jako lidé zatížení mentalitou tohoto světa.  Učíme se to.
  • Víra není pocit. Víra je, že vezmu zapravdu to, co říká Pán Ježíš. K tomu je nesmírně důležité, abychom měli odvahu se do otcových rukou svěřovat.
    Mám moc rád modlitbu odevzdanosti do Otcových rukou Charlese de Foucaulda:

    Můj Otče, odevzdávám se ti, učiň se mnou, co se ti zalíbí. Ať se mnou učiníš cokoliv, děkuji ti za to. Jsem připraven na všechno, všechno přijímám. Nepřeji si nic jiného, než aby se tvoje vůle vyplnila na mne, na všech tvých tvorech, můj Bože. Odevzdávám svou duši do tvých rukou. Dávám ti ji, můj Bože s celou láskou svého srdce, protože tě miluji a protože je potřebou mé lásky dát se, odevzdat se do tvých rukou bez míry – s nekonečnou důvěrou, protože jsi můj Otec.
  • Je důležité, aby otcové ve svých rodinách žehnali svým dětem, rodině. Co to je požehnání? Dobré slovo nad člověkem, přání dobra, které může dát jenom Bůh. A otec, když žehná svým dětem a své rodině, svolává dobro, které může dát jenom nebeský Otec, proto je tak důležité, abychom žehnali. Pán Ježíš nás vybízí, abychom žehnali všem! I těm, kteří nás proklínají, a je důležité, abychom si žehnali navzájem, abychom si přáli dobro, aby maminky žehnaly svým dětem a vzájemně sami sebe stavěli pod moc Boží.
  • Jsme povoláni všechno v životě dělat pro Ježíše a ne pro sebe. Od chvíle, kdy je Pán Ježíš s námi, celý náš život je určován jím. Všechna křesťanská radost vyrůstá z přítomnosti Boha, který je v našem srdci, společenství, modlitbách, slavení. Půst, naše modlitba, naše dobré skutky a celý náš život má smysl pouze ve spojení s Kristem. Jenom on určuje, co je v životě důležité. Pro nás je důležité, abychom jeho měli ve středu svého života, a aby všechno, co prožíváme, bylo ve spojení s ním a pro něj ke slávě Otcově.

A tady jsou fotky z odpoledního programu. Úplně jsem zapomněla napsat, že letos je pro účastníky Duše Slovácka zajištěné také hlídání malých dětí. V sobotním odpoledni za dětmi zavítal kouzelník. Podle fotek to vypadá, že se děti hodně bavily.

I sobotní duchovní obnovu zakončila adorace. Při ní došlo na závěr k takovému milému okamžiku. Více zde

Duše Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem 6. 7. 2023- den první

Když jsem šla ráno vyvenčit našeho pejska Happyho, začalo drobně prskat. Postupně se pěkně rozpršelo do vytrvalého – tzv. zahradnického deště. Člověk by z toho měl radost, kdyby právě dnes nezačala na Antonínku duchovní obnova s názvem Duše Slovácka – s P. Vojtěchem Kodetem.
O to větší pro mne bylo překvapení, když jsem přijela na kopec a už byly věřícími obsazené všechny lavičky na sezení. Lidé seděli v pláštěnkách a pod deštníky a dokonce přišli v tak silném množství se značným předstihem na modlitbu růžence. Já mám asi víru malou, proto jsem si dala do kaple šátek coby rezervaci místa v suchu. Správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka ale hýřil optimismem a tvrdil, že pršet za chvilku přestane. Jeho slova se nakonec naplnila do puntíku! V průběhu první přednášky déšť ustával a první dopolední přednáška byla už zalita sluncem.
Program dnes pokračuje v 15 hod. třetí dnešní přednáškou, v 17.00 bude mše svatá a od 19.00 hod. adorace. Tož přijďte! Jste všichni zváni! A představte si, že je to zadarmo. Neplatí se žádný poplatek za parkování ani účastnický poplatek. Samozřejmě, že kdyby chtěl někdo přispět na režie, tak může vhodit podle své úvahy nějaký obnos do zvonečku při mši svaté anebo do kasičky v kostele. Všechno je to ale na dobrovolnosti a svobodné vůli.
Veškeré přednášky se nahrávají, takže kdo se na Antonínek nyní nedostane, může si vše poslechnout ze záznamu. Věřte ale, že je přece něco hodně jiného, když je člověk přímo na místě, dýchá vzduch tohoto promodleného místa a při přednáškách skvělého kazatele mu do toho cvrdlikají akorát ptáci v korunách stromů. Je to neopakovatelný zážitek! A k tomu výborná blatnická schola. Jo, a kdo chce, může si koupit za 15 Kč čaj anebo také snad za dvacku kafe a k tomu nějaké oplatky. Na kopci je prostě pohoda, tak neváhejte a přijďte se mrknout a věřte, že se vám nebude chtít jít ani domů… No já vás zvu, ale na Antonínek už si našla na Duši Slovácka cestu hromada lidí a jsou prý z celé republiky 🙂 Konec hlášení! Valím na Antonínek – za chvilku začíná další přednáška 🙂

Dušičkovou poutí skončila na Antonínku letošní poutní sezóna

Dušičková pouť v sobotním podvečeru uzavřela na Antonínku letošní poutní sezónu. Hlavním celebrantem byl vracovský farář P. Josef Zelinka, který mši svatou sloužil za všechny zemřelé členy Matice svatoantonínské. U oltáře s ním sloužili také blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka a přerovský kaplan a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Na závěr následovala modlitba křížové cesty pod širým nebem.

Přepis kázání P. Josefa Zelinky při Dušičkové pouti

„Setkáváme se zde, abychom vzpomněli na ty, kteří nás už předešli na věčnost. Samozřejmě, že nejde jen o to vzpomínat na ně, ale můžeme se zamyslet nad tím, jaký význam má, když sloužíme jakoukoliv mši svatou za zesnulé. Kdybychom měli jen vzpomínat, tak to zvládneme i u kafíčka v teple, ale že jsme na mši svaté, je něco úplně jiného. Mše svatá má význam, pokud bereme vážně, co jsme slyšeli v evangeliu, když Pan Ježíš slibuje zločinci po své pravici, že ještě dnes s ním bude v ráji.

POMOC ZEMŘELÝM

Když věříme, že Ježíš je ten, kdo nás zve do ráje, tak význam mše svaté za zemřelé spočívá právě v tom, že chceme duším zesnulých pomáhat k dosažení života věčného s Bohem. Proč ale je tato pomoc vlastně potřeba? Možná nás při tom napadne otázka, jak je to možné, že nějakého zločince chce Pán Ježíš vzít do nebe ještě v ten den, kdy odchází z tohoto světa. Ten zločinec zřejmě ale pochopil podstatu toho, co nám spasitel přináší. On si nejdříve vytrpěl trest, který ho vedl zřejmě k pokání. S upřímnou lítostí se obrací k Ježíšovi, protože mu asi nějak najednou došlo, získal zvláštní milost, že Ježíš se právě za něj na tom kříži obětuje. Věděl, že on nemá žádný nárok na spásu. Ale probudila se v něm naděje ve velké Ježíšovo milosrdenství. Nějak pocítil, že to je cesta, kterou nám Bůh nabízí do věčného Božího království skrze Ježíšovo milosrdenství a jeho oběť za nás. Tato velká touha a upřímné pokání a taková probuzená velká víra umožňuje Pánu Ježíši, aby se naplno projevila jeho očisťující moc, která vychází z jeho oběti. A z toho zločince se v tu chvíli mohl stát očištěný, a dá se říct, svatý člověk, protože mohl vejít rovnou do Božího království. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ říká mu Ježíš.  A to víme, že může být u těch, kdo dosáhli svatosti. Pro ty, kteří to nedosáhli, musí procházet očistcem.

BOŽÍ MĚŘÍTKA

Na druhou stranu mnozí, kteří nikdy žádný zločin nespáchali, kolikrát musí do očistce. A člověk si říká: „Kde je ta Boží spravedlnost?“ Boží měřítka bývají úplně jiná, než jsou lidská. I dobré skutky mohou být někdy vykonané z pýchy a potom se to bez očistce neobejde. Jde hlavně o to, jakou měrou dovolíme Pánu Ježíši, aby nás už zde na zemi očistil a posvětil. Zločinec na kříži po této stránce objevil zřejmě Boží milosrdenství v takové míře, že mohl být pozvednut rovnou do nebe. Naopak ten, kdo bude více spoléhat na své zásluhy, na své skutky, zakládá si na sobě, mnohem obtížněji objevuje, jak rovněž potřebuje očištění, proměnu srdce a milosrdenství. Potom nezbývá než si to vynahradit v očistci.

SMYSL MODLITEB ZA ZEMŘELÉ

Smysl modliteb a mší za zesnulé spočívá zejména v duchovní pomoci duším v jejich očišťování. Společenství s těmi, kteří nás předešli na věčnost, nekončí tím, že odešli z tohoto světa. Tady stále funguje to propojení vzájemné pomoci. Skrze to, co Pán Ježíš svěřil církvi do rukou, máme možnost být užiteční duším těch, kteří to potřebují. A to i při této mši svaté.Právě tehdy, když se podaří v nás samotných probudit více touhy po Bohu, více důvěry, naděje, tak podobně, jak to vidíme u toho zločince na kříži, pak můžeme více pronikat Boží milost díky našim modlitbám, účasti na mši svaté k duším, které to potřebují, za které se modlíme. Čím více sami čerpáme z Bohem nabízených milostí, z jeho milosrdenství, tak tím více a účinněji se máme s dušemi v očistci také o co podělit.“

Letošní poutní sezóna byla ukončena, ale mše svaté budou v zimním období v kapli sloužené vždy první neděli v měsíci. Kaple bude také díky strážcům otevřená k soukromé modlitbě každý den.

Vzpomínka na františkánského kněze P. Eliase Vellu z Malty, který odešel na věčnost 10. října

O tom, že zemřel P. Elias Vella z Malty jsem se v pondělním podvečeru dozvěděla v okamžiku, kdy jsem byla v akci s foťákem na krku a diktafonem v ruce. První okamžik byl šok a pocit prázdnoty s tím, že musím svou práci dokončit.
VÁHÁNÍ NAD ODLETEM
Dnes už má po pohřbu, který byl v jeho klášterním kostele Marija Addoloratana na Maltě v Saint Paul’s Bay včera (15. 10.) dopoledne. V jednom okamžiku jsem byla minulý týden rozhodnutá, že tam poletím. Už jsem v úterním podvečeru rezervovala letenku – ve čtvrtek v noci s odletem z Bratislavy a v pátek bych stihla ještě procesí městem a loučení s o. Eliasem na několika místech. No a samozřejmě bych stihla v sobotu pohřeb a v neděli v noci se vrátila letadlem do Bratislavy. Logisticky to vše vyřídit a stihnout šlo. Dokonce bych měla letenku i za dobrou cenu. Potom jsem si ale uvědomila, že mám o víkendu nějaké reportáže, co jsem slíbila, že udělám pro Katolický týdeník. Hlavně jsem si ale řekla, že pokud se s ním chci fakt duchovně rozloučit a to rozloučení prožít, tak to určitě nebude na Maltě, kde bych létala s foťákem a jen ostřila a koukala, co jak vyfotit. Už jsem totiž několik velkých pohřbů fotila. Včetně třeba papeže Jana Pavla II.
LOUČENÍ DOMA
A tak jsem se nakonec rozhodla zůstat doma a rozloučit se s P. Eliasem v Koclířově, kde jsem se s ním v únoru přesně před dvaceti lety poprvé potkala. O tomto víkendu měl totiž mít právě pro účastníky semináře misionáře Václava Čápa on-line přednášku. Zrovna v sobotu a téměř v totožném čase, jak byl na Maltě pohřeb. To člověk doopravdy nevymyslí… A tak místo, aby prostřednictvím moderních technologií vedl on-line přednášku o vnitřním uzdravení, jak bylo naplánováno, sloužil P. Pavel Dokládal rekviem na poděkování za jeho službu. Vzhledem k tomu, že se rekviem částečně krylo s pohřbem na Maltě, který bylo možné sledovat díky živému vysílání přes YouTube, jsem měla v lavici zapnutý i tento přenos s jedním sluchátkem v uchu. Prostě mně to nedalo… Chtěla jsem tam být aspoň takto. Záznam z pohřbu můžete vidět zde

Mobil a přímý přenos z pohřbu v kostele farnosti Marija Addolorata v San Pawl il-Baħar.

V okamžiku, kdy spolubratři za potlesku všech přítomných vynášeli rakev s P. Eliasem z kostela, začalo v koclířovském kostele na oltáři proměňování. Vypnula jsem mobil a z očí se mně konečně začaly valit proudy slz. Do té doby jsem nebyla schopná se nad ztrátou tohoto skvělého kněze, který se pro mne za těch dvacet let stal více než otcem, pořádně vybrečet.

Sobotní rekviem za zemřelého P. Eliase Vellu v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově.

JAK JSME SE POZNALI
Bylo mně osmatřicet a byla jsem vnitřně rozsekaná na kusy. Procházela jsem si v životě něčím tak těžkým, že jsem byla na hranici života a smrti. Nebudu pitvat, oč šlo, ale prostě to tak bylo. No a tehdy mně kamarádka řekla: „Můžeme jet do Koclířova. Má tam být nějaký kněz z Malty a modlit se za vnitřní uzdravení.“ A tak jsem jela a ona kámoška jela se mnou. Dnes si říkám, že byla hodně dobrá, že do toho se mnou šla. Nemusela, ale udělala to pro mne. Přes den byly přednášky, mše svaté a večer otec Elias přijímal jednotlivé lidi na pohovory. Vyslechl každého, s čím tam přišel a potom se modlil za jejich problémy. Fronta čekajících na setkání vedla od dveří jeho pokoje po schodech z prvního patra až do vstupní haly penzionu.

Toto je jedna z prvních fotek otce Eliase Velly, kterou jsem udělala v únoru roku 2002 v Koclířově u Svitav ještě se starou zrcadlovkou Canon 5 na film. Ano, poznali jsme se v dávných dobách, kde se ještě fotilo na filmy.


OTCOVSKÉ OBJETÍ
Vystála jsem si tu řadu také a nikdy, doopravdy nikdy, na toto setkání nezapomenu. V hlavě jsem měla docela dobře poskládané, co řeknu, protože na každého byl časový limit do zhruba deseti až patnácti minut. Když se potom otec začal modlit, tak ani nevím, jak se stalo, že jsem najednou měla hlavu na jeho rameni a on měl košili v těch místech úplně mokrou od mých slz a možná i „soplu“, co mně tekl z nosu, jak jsem brečela. Eliasovo objetí bylo Boží objetí a přímo z něj tekla Boží láska. Jak se ale Bůh jeho prostřednictvím dotýkal mých ran, tak to fakt bolelo. V průběhu let se za mne otec Elias modlil ještě mnohokrát. Byl to proces. Uzdravení nepřišlo mávnutím kouzelného proutku po jedné modlitbě. Díky jeho vyučování, modlitbám i přátelství, které mezi námi vzniklo, se věci v mém životě sice neměnily podle toho, jak bych si představovala, ale měla jsem sílu kráčet dál navzdory tomu, co se mně v životě dělo. Psali jsme si nejdříve dopisy a velmi záhy maily. Pamatoval na přání k Vánocům, Velikonocům, narozeninám, ale když jsem potřebovala něco poradit, jak jednat, stačilo napsat a došla odpověď. V pár řádcích dokázal říct to podstatné. Těch mailů a dopisů mám více než dvě stovky. Je toho pořádná hromada. Kolik povzbuzení a dobrých slov ukrývají…
MODLITBY ZA UZDRAVENÍ
Čas plynul, my jsme se každý rok potkávali na všech možných exerciciích, seminářích, víkendovkách a mších svatých na různých místech Moravy i na Slovensku. Aniž bych si to nějak uvědomila, najednou jsem začala sloužit. Nejdříve jsme s kamarádkou založily po jednom návratu z Malty modlitebním Společenství P. Šuránka, jezdila jsem s františkány na misie, sloužila v kurzech Alfa Hodonín a postupem času se začala také modlit za druhé. Do této služby mně dal požehnání právě otec Elias.

Otce Eliase jsem poprvé na Antonínek zavezla po jeho exerciciích na Velehradě v únoru roku 2008.
Otec Elias měl smysl pro humor a byla s ním sranda. Takto jsem ho vyfotila na křížové cestě na Antonínku v únoru roku 2008

Díky našemu přátelství se stalo, že několikrát vedl semináře na Antonínku a jednou také ve farním kostele v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Když tak jednou šel po Antonínku, tak řekl: „Kdo by si jen mohl představit, že budu sloužit ve tvé vesnici! To je prostě Boží vůle.“ Když jsem potom viděla ty zástupy lidí, kterým na Antonínku i ve farním kostele pří víkendové obnově, na kterou dojelo bezmála pět set lidí z celé naší země i ze Slovenska, stály mně slzy v očích, srdce se chvělo a mozek ani nechtěl věřit, že je to pravda. Naše setkávání přerušila až doba covidová. Naposledy jsme spolu byli, když vedl exercicie na Velehradě v březnu roku 2019. Poté už jsme si jen psali a byli ve spojení také díky jeho on-line semináříům, které pořádal misionář Václav Čáp.

V únoru roku 2012 se na seminář Eliase Velly do farního kostela sv. Ondřeje v Blatnici pod Sv. Antonínkem sjely stovky lidí z Moravy, Čech i ze Slovenska
Při Hlavní pouti na Antonínku v roce 2013 kázal otec Elias Vella takovýmto davům.
Na mou prosbu poté udělal tento zápis do pamětní knihy.
V červnu roku 2013 jsme s otcem Vellou vyrazili na Horňácké kosení nad Malou Vrbkou, kde se jako správný františkán hned spřátelil se čtyřnohými účastníky
S překladatelem Václavem Čápem v Koclířově v květnu roku 2015
Tato fotka P. Eliase Velly je také z Koclířova, kde jsem ho vyfotila v květnu roku 2010. Jeho minoritská komunita nyní snímek použila při oznámení o jeho úmrtí…
A toto je můj poslední snímek otce Velly z března roku 2019. Byl použitý k našemu poslednímu rozhovoru pro www.zpravyzmoravy.cz

NIKDY NEZAPOMENU
Nikdy na něho nezapomenu. Navždy se zapsal do mého srdce a mysli. Neskutečně mně pomohl a věřím, že stejně pomohl spoustě dalším lidem. Netroufnu si odhadnout, kolik nás bylo, ale zcela určitě to je obrovský zástup lidí, kterým dal sílu a naději do dalších dnů. Kdysi na jednom semináři řekl, že až bude jednou v nebi, tak bude jeho modlitba přímo tváří v tvář Bohu mnohem silnější. A já věřím, že to tak bude, že to tak už je!
VZPOMÍNKY BLÍZKÝCH
Viera Chovančíková ze Slovenska, která žije od doby, co se po modlitbě otce Eliase uzdravila, na Maltě, byla v jeho blízkosti a pomáhala rodině v péči až do jeho posledního vydechnutí, na svém facebookovém profilu napsala: „Opustil nás svatý člověk Pater Elija Vella, ale jen proto, aby nám z nebe mohl pomáhat více než doposud.“ Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut.

Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar

Ve své homilii zesnulého chválil a nazval ho nástrojem v Božích rukou, jehož prostřednictvím byly lidem prokázány nekonečné milosti. „Otec Elija zasel semínko naděje, kamkoli přišel. Jeho oči byly vždy doširoka otevřené pro utrpení lidí kolem něj, pro bolest a předsudky, kterými procházeli. V jejich očích viděl Boha,“ řekl provinciál. Během homilie provinciál Sammut hovořil také o prostém životě otce Eliase. „V Eliasově jednoduchosti můžeme vidět Boží velikost. Nejdůležitějším aspektem křesťanského způsobu života je žít pokorně stejně jako otec Elias,“ pokračoval provinciál.

Při pohřbu byl zcela zaplněný kostel farnosti Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Věřím, že snímek otce Eliase na tomto obrázku je také z mého foťáku. Jen bych musela pohledat, kde, a kdy jsem ho fotila. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar

Svědectvím toho, kolik dobra vykonal, a jak byl otec Elias lidmi milován, bylo velké shromáždění lidí, včetně čelních politiků, poslanců a radních, kteří se tísnili ve zcela zaplněném kostele. A když spolubratři vynášeli rakev s jeho tělem z kostela, lidé se natahovali, aby se naposledy dotkli rakve a venku na ni házeli bílé květiny.

Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Rakev s tělem zemřelého otce Eliase Velly byla uložena v kryptě kaple na farním hřbitově. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar

Ne, doopravdy jsem na Maltě na pohřbu nebyla, ale vše jsem viděla na videu a mnoha fotkách na internetu. Snažila jsem se dohledat, kdo vedl kázání, co zaznělo, abych to tady mohla zveřejnit. Spolu s mnoha a mnoha dalšími lidmi na celém světě chci i tímto malým kouskem poděkovat Bohu za život a věrnou službu otce Eliase Velly.
A úplná poznámka na závěr, jak je někdy dobré poslechnout intuici uvnitř sebe. Koncem srpna na mne vyskočily hodně levné letenky na Maltu. Napsala jsem proto jedné své staré kámošce, která se znala s otcem Eliasem také velmi dobře, jestli by tam se mnou neletěla. Odmítla. Měla milión výmluv, proč tam nejet. No tak jsem si své vnuknutí rozmyslela a místo toho jsem letěla do Jordánska. Do smrti si budu vyčítat, že jsem na tu Maltu počátkem září neletěla sama. O tom, co se mně stalo v Jordánsku, píši na tomto webu hodně podrobně. Měla jsem jet prostě jinam. A úplná tečka tohoto příběhu je, že když jsem váhala minulé úterý, jestli letět, tak jsem já hlupák znovu kontaktovala onu starou „kámošku“, jestli by se mnou neletěla na pohřeb. A ona mně na to napsala, že už na Maltě je. Od jiné známé jsem se potom dozvěděla, že už tam je týden. Co z toho plyne? No, že někteří lidé, kteří vypadají jako vaši kámoši, vaši kámoši vlastně vůbec nejsou. Ne, nezavolala mně, jestli nechci letět také, že tam letí… Nic… Ani slovo, i když věděla, že mne to na Maltu táhlo už na přelomu srpna a září… Jedním z jejich důvodů bylo, že má právě po dovolené. A najednou šlo všechno. Toto mne zamrzelo dost. No co už…

K pouti za umělce se dnes na Baťově kanálu přidal biskup Josef Nuzík

Od včerejška mapuji Pouť za umělce. Poutníky se mně ve včerejším odpoledni podařilo zachytit mezi Ostrožskou Lhotou právě v okamžiku, kdy měli pěkně nakročeno z rodiště P. Antonína Šuránka na Antonínek. Právě tento kněz, který zemřel v pověsti svatosti, je osobností, která poutníky doprovází.

Podrobné zpravodajství naleznete příští týden v Katolickém týdeníku. Do novin se ale vejdou pouze dvě fotky, a tak jich více zveřejňuji k přiblížení celé akce zde. Dnes poutníci ráno v šest hodin vyrazili z Antonínku do Veselí nad Moravou. Přestávku na svačinu si udělali v atriu Městkého úřadu ve Veselí nad Moravou a potom už přes park vyrazili do přístaviště Baťova kanálu, kde se k nim při plavbě do Strážnice přidal olomoucký biskup Josef Nuzík. Právě on bude ve strážnickém kostele Nanebevzetí Panny Marie sloužit v 18 hod. mši svatou a po ní bude následovat beseda na téma: Co je pro mě biskup. Pan biskup prozradil, že se na tuto besedu moc těší.

Domácí pouť na Svatém Antonínku dnes připomínala chvílemi návštěvu rockové hvězdy

Zpočátku to dnes na kopci svatého Antonína nad Blatnicí vypadalo jako každá jiná tzv. Domácí pouť, na které bývá přece jen méně lidí než na Hlavní pouti, která následuje vždy v neděli po svátku sv. Antonína.  Dnes bylo ale vše naprosto jinak!
Hodinu před začátkem mše začalo lít jako z konve, a tak se mnozí poutníci ukryli do kaple, kde se v suchu pomodlili růženec. Když vyšli ven, tak se nestačili divit. Venku už sice nepršelo, ale lidí byly mraky, i když bylo vše mokré, a když fouknul vítr, tak „pršelo“ ze stromů. Našla jsem si místo a nechápala, co se děje, že je na kopci navzdory počasí tolik lidí. Říkala jsem si: „Co se to kuna-pes děje? Asi to tady na Slovácku s tou vírou přece není tak špatné, jak se někdy říká, že to i tady upadá!“
A potom mne uvedli do obrazu zasvěcení lidé, kteří řekli, že je na kopci tolik lidí, protože mši bude sloužit otec Marián Pospěcha! „A kdo to jako je?“, ptala jsem se jich. „No on za covidu sloužil mše na Noe a také dělal pohřeb Pilarce a to ho asi proslavilo! A má svůj pořad na Noe,“ dozvídala jsem se od zasvěcených žen.
Potom ale už začaly zvonit zvony a vyšel liturgický průvod z kostela. A najednou slyším bouřlivý potlesk! Co se to děje??? Přichází papež? Ne! Onen pro mne doposud neznámý otec Pospěcha! A nástup má na mši jak nějaká rocková hvězda. Klaní se na všechny strany, mává a zdraví známé se vztyčenými palci k nebi. Za ostatními knězi má proto trochu zpoždění. Je vidět, že tady má pořádný fanklub. Úsměvy rozdává na všechny strany. Z čeho pramení ta jeho radost?
Na Antonínek připutoval i se svými farníky z Dolní Lutyně a Věřňovic, kde slouží už od roku 2009. Velmi si vážíme pozvání, kterého se nám dostalo, protože je to nádherné poutní místo, na které chodí mnoho poutníků prosit za různé potřeby ztracených věcí. To ale zdaleka není otázka nějakých ztracených zubů, klíčů nebo mobilních telefonů. Je mnoho věcí, které člověk ztrácí. Může to být třeba zdravý rozum, víra, naděje či láska. Já mám za to, že když jsme se vypravili na toto poutní místo dnes prosit o přímluvu svatého Antonína o přímluvu, o pomoc, tak abychom našli to, co hledáme, co v současné době hledá celá církev. Určité nasměrování k budoucnosti. S poutníky jsme přemýšleli nad tím, jak nám v církvi chybí taková dynamika, radost, odvaha, šťavnatost i trochu taková pokorná sebedůvěra, protože máme být nač hrdí! Máme na čem stavět, Bůh nás neskutečně vybavil velikou mocí silou z výsosti. Já jsem přesvědčen, že jsme ještě zdaleka jako Boží lid nerozbalili arzenál, který do nás Bůh vložil. A tak si myslím, že bychom toto tady našli, to, co jsme ztratili a to, co hledáme, takže by život v církvi a společnosti vypadal úplně jinak a o tom jsme rozjímali. Když toto všechno najdeme a objevíme s Božím lidem i třeba na přímluvu Antonína Šuránka nebo svatého Antonína, tak si myslím, že by bylo fajn,“ řekl po mši svaté kněz.
„Dovolím si říct, že je náš otec lékař duší. Je obdarovaný Duchem svatým, má dar promlouvat. Člověk odchází ze mše a je naplněn. To je velký dar,“ říká farnice Miroslava Faberová, která zná P. Máriana Pospěchu už dlouhé roky. „Přijíždí k nám kvůli němu na mši i lidé zdaleka. Náš otec si na nic nehraje. Kdykoliv mu zavoláte, tak si na vás udělá čas. U nás slouží od roku 2009,“ doplňují kamarádku Květoslava Sedláková a Helena Ulmanová.
Slova těchto žen potvrdil obrovský zájem po mši svaté. P. Marián Pospěcha se přes dav lidí doslova prodíral bezmála hodinu. Pro každého měl dobré slovo, ochotně se se všemi fotografoval a podepisoval všechno možné včetně třeba Kancionálů. Někteří příznivci a přátelé mu přinášeli dárky. Ostatní kněží už byli dávno pomodlení a někteří už měli i po večeři než se tento populární kněz dostal do sakristie, aby se převlékl do civilu. Potom byl ochotný odpovědět i na několik otázek novinářům.
Na otázku, co působí, že je stále tak radostný, řekl: „Je to asi nějaká genetická výbava, vnitřní mohutnost, mám radost ze života, ze své služby, z Božího lidu, mám radost z církve. Pořád se mluví o krizi v církvi. Já bych ji rád našel, protože ji pořád nevidím. Myslím si, že bychom si více měli všímat těch zásadních věcí, které jsou v církvi Boží a nejen toho, co je veskrze poznamenáno člověkem a jeho křehkostí a slabostí. V Dolní Lutyni, kde sloužím, žije pět tisíc obyvatel. Nedělních mší se účastní 350 – 400 lidí. Máme tam radostné farní společenství a žene nás to dopředu. Máme radost z přirozenosti. To je děsně důležitá věc. Stále více chápu to, co se říká, že milost předpokládá přirozenost, a když ta není v pořádku, tak ani milost nemá, kam by se snesla. To se doplňuje, obohacuje a vzájemně potřebuje,“ řekl kněz. „Víte, my se bojíme být normální. Pořád se mrskáme a umrtvujeme. Kdyby se nám podařilo v církvi tolik věcí, jako se nám podařilo dokonale se umrtvit, tak by to bylo výborné. My jsme se umrtvovali, umrtvovali, ale už nám nikdo neporadil, jak se postavit na nohy a resuscitovat.  Možná jsme to umrtvování špatně pochopili,“ dodal na závěr P. Marián Pospěcha.

Přepis celého kázání P. Mariána Pospěchy při Domácí pouti na Svatém Antonínku:

Milí přátelé, ministranti, poutníci, piškoti malí i velcí, přiznám se vám, že jsem dnes v určitých rozpacích, protože toto nádherné místo, kde jste mnozí z vás doma, má své silné genius loci. Každý, kdo zde přichází přirozeně cítí sílu místa. Díky  evangeliu jsme dnes slyšeli o události u Genezaretského jezera. Pro mne osobně jeden z nejsilnějších okamžiků a chvil, které jsem kdy v životě zažil, stejně jako mnoho mých farníků, se odehrála právě na oněch místech, když jsme ještě před covidem měli tu milost navštívit Svatou zemi. Právě u Genezaretského jezera jsme prožívali mši svatou v úplně jiném rozpoložení než kdekoli jinde.

NUTKÁNÍ ZŮSTAT V TICHU
Musím se vám přiznat, že na nás všech se to místo podepsalo tak, že jsme cítili nutkavou potřebu mši svatou prožít v úplném tichu. U mne to nebývá příliš obvyklé, protože já mám rád bugr, vzruchy a randál velkoměsta. Nejsem příliš tichý člověk, ale pravda, když taková chvíle, takový okamžik nastane, tak ji nelze nevnímat, jen tak přejít, jakože nic. A musím se vám přiznat, že to i pro mne byla jedna z nejnádhernějších bohoslužeb, které jsem kdy zažil. Nezpívali jsme, neměl jsem ani kázání, v tichosti jsme prožili celou tu mši svatou s pohledem upřeným na to Genezaretské jezero, na ona místa, která jsou očitými svědky mnohých událostí spojených s přítomností Páně.  Bylo to něco, tak výmluvného, silného a inspirujícího. Jaká koli slova navíc by byla spíše na škodu. Všiml jsem si,  že mnozí ti poutníci měli během bohoslužby slzy v očích. Mám stejné nutkání takto krásně s vámi prožít to největší, nejkrásnější, nejhodnotnější, nejcennější, čeho jako lidé v té součinnosti s Boží milostí jsme vůbec schopni, ale nemohu si to dovolit, protože by si mnozí řekli: „No paráda, pozvali si ho a on mlčel jako ryba. Mnozí by mně to měli za zlé, ale co si tedy říct v tuto chvíli a v těchto okamžicích, když člověk vidí to, co vidí?

DNEŠNÍ KRIZE
Často se dnes hovoří o tom, a svým způsobem o tom nelze příliš pochybovat, že lidstvo, svět, planeta, jednotlivé společenské složky včetně církve prožívají určitou krizi.Cokoli si zapnete, otevřete, čtete, všude na vás koukne slovo krize. Často se v posledních měsících a týdnech hovořilo o tom, že z těch a těch různých důvodů prožívá svou krizi i církev. Já nevím, buď mi mnoho věcí nedochází, ale mně se to nezdá, protože církev může prožívat skutečnou krizi za předpokladu, že by z ní utekl samotný Kristus. Často by se člověk nedivil, ale pokud Kristus jako hlava církve stále je a přebývá uprostřed svého lidu, tak církev nemůže prožívat krizi. To by už byla vážně krize všech krizí! To víte, že věci nezlehčujeme, nezpochybňujeme náročnost všech období, etapy, historie dějin současnosti, kterou všichni společně procházíme.

SETKÁNÍ SE VZKŘÍŠENÝM KRISTEM
Ale jedna věc je naprosto zásadní! A to si myslím, i když to bude možná trochu troufalé, že by z toho měl i svatý Antonín radost, protože on je skutečně skvělý duchovní vůdce, ten, který umí horlit, provokovat, inspirovat, probouzet, nakopnout, prostě uvádět v síle Ducha všechno do pohybu. Myslím si, že je na místě si uvědomit a zvláště v tomto období, kterým procházíme, které prožíváme, kdy jsme ještě plní těch zážitků a prožitků uplynulé doby velikonoční, která stále svým způsobem kulminuje těmi jednotlivými slavnostmi – ať jsou to Letnice, ať je to včerejší tajemství Nejsvětější Trojice, ať je to slavnost Božího Těla, která se nám blíží nebo Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a tak dále a tak dále, že si člověk zkrátka dost dobře uvědomuje, že je potřebí, když hledáme to, co jsme ztratili, že si říkáme: Čím je to, že zakoušíme ve společenství rodiny církve, že je taková trošku malátná, unavená, taková nějaká vyčpělá, kolabující,  těžkopádná, bez takové nějaké vnitřní dynamiky, radosti, svěžesti, normálnosti, síly, naděje a říkáme si: „Čím je to?“ Přemýšlíme, hledáme příčiny a důvody, důsledky, možnosti a různé metodiky a snaží se různá centra a spolky něco vymýšlet, na něco přijít. Zdá se mi, že základní problém tak zvané krize v církvi je to, že jsme možná doposud neprožili to, co prožili apoštolové. A sice reálné, konkrétní, osobní setkání se Vzkříšeným Kristem.

MNOHO RŮZNÝCH TEORIÍ

My mnozí, kteří jsme studovali teologii to víme, a bylo nám to často připomínáno, že hlavní důkaz Kristova Vzkříšení a Zmrtvýchvstání není jeho prázdný hrob. O tom by se dalo mnohé vyprávět a povídat na základě různých konspiračních teorií či jiných kontextů. Konec konců bychom mohli uvažovat i nad tím vším, co čteme v evangeliích a Skutcích apoštolů, co se tam všechno událo, ta různá podezření, a navádění vládnoucí garnitury: Víte co, říkejte, že jste spali, a že vlastně ani nevíte a vladař se možná naštve, a tak my ho uchlácholíme. Vojákům a jiným dáme peníze a hodně peněz a nějak to zašolícháme, a řekneme, že ho ukradli, odnesli a někam zahrabali… Mnoho, mnoho různých teorií. Já si ještě vzpomínám ze základní školy, co nám soudružky učitelky vyprávěly ohledně tajemství Kristova Zmrtvýchvstání. To je až hanba na to vzpomínat – natož to říkat nahlas! Ale takový základní důkaz Kristova vzkříšení, je okamžik a chvíle, kdy se diametrálně změnilo chování apoštolů!

APOŠTOLOVÉ PROŠLI FRUSTRACÍ
Prostě ti chlapi, kteří byli očitými svědky mnoha zázračných a do té doby nemyslitelných událostí, prošli určitou bytostnou frustrací. Tím okamžikem, který oni zažili, viděli, kterého byli přítomni! Ta frustrace musela být veliká. Musela být příšerná! Museli být na určitém rozhraní, kdy se začali rozcházet cesty jejich prožitků, zkušeností, očekávání, tužeb, představ, životního nasměrování. Najednou všechno v jednom okamžiku jakoby vzalo za své. Po všem byla veta. Myslím, že i oni museli přemýšlet, kalkulovat a říkat si: „Panečku, čím je to? Kde nastala chyba? Nenaletěli jsme? Nebyla to všechno mýlka? Nebyla to chiméra?“ Až do toho vzácného tajemného okamžiku, kdy mnozí si nejsou schopni vysvětlit, čím se to stalo, čím to bylo, že ti zklamaní, frustrovaní, ustrašení, bojácní, zavření, zamčení, schovaní apoštolové najednou rozkopnou dveře a v nepopsatelné síle a dynamice vyrazí do celého světa, nesou do celého světa Evangelium, nesou radostnou zvěst o spáse člověka. To je něco tak neskutečně tajemného, něco tak úžasného, že prostě nad tím nelze nežasnout.

KŘTILI PO TISÍCÍCH
A tohle to není možné přejít, jakože se nic neděje. Těch chlapů bylo jedenáct, nemůžu už říct, že dvanáct, protože samozřejmě Jidáš chyběl. Oni ale rychle doplňovali apoštolský sbor, jak dobře víme a přibývali rapidní měrou těch učedníků, posluchačů, následovníků a tak dále. Možná bychom se ani nedopočítali, když čteme ve Skutcích apoštolských, jak křtili po stovkách, po tisících! To byl důsledek i toho proroctví, které Ježíš sám četl v synagóze v Nazaretě. Bylo to jeho programové prohlášení, jak je dnes moderní říkat. Víme v čí moci, v čí síle jde, s jakými zájmy, co sleduje vlastně s tím svým působením, pozváním, životem. Dnes jsme to slyšeli: „Duch Páně, ten mě pomazal, ten je nade mnou!“ To přece platí i o nás. V jeho jménu jdeme! My nehlásáme sebe! Mně se zdá, že někdy i ten Boží lid je dnes takový, a my patříme do něj i my kněží, že jsme takoví zbití, jak oškubané slepice, prostě unavení, tváříme se kysele na svět, na život kolem nás. Jako bychom ve své nemohoucnosti zapomněli, že věříme v Boha všemohoucího!

METODIKY ANI CENTRA NEPOMŮŽOU
Toto je určitý důsledek a mně se zdá, že nám žádné metodiky samy sebou nepomůžou! Žádná centra ani, biskupství! Můžou nám posílat, co chtějí, lejstra, papíry, tuny, vlaky… Ale nepomůže ani svěcená voda za předpokladu, že Boží lid, stejně tak i klérus a biskupové když se nesetkají osobně, konkrétně se silou vzkříšeného Krista, tak budeme namydlení, jak kozy na ledě!

FRUSTRACE U CHLAPŮ
Ta matematika je prostě velmi jednoduchá! Tady je příčina všeho! I apoštolové moc dobře poznali konec svých sil, limity, bezradnost, nechci říct, že zoufalství, to bychom byli hodně daleko. Ta bezvýchodnost frustrace u chlapů většinou končí hrozným způsobem! Buď se uchlastají nebo to ještě rozjedou v úplně jiném směru a tak dále…

PÁN NA SEBE NENECHAL ČEKAT
Kdo ví, co hrozilo i těm apoštolům. Právě proto možná Kristus Pán na sebe nenechal dlouho čekat, zjevil se a ukázal se jim co nejdřív. A teď ta nádherná setkání, jak je v těch evangeliích, tak to byl naprosto zlomový okamžik. Vezměte si, bylo jich jedenáct a díky té síle a moci, kterou do sebe absorbovali, přijali, kterou byli vyzbrojeni, byli skutečně schopni jít do celého světa a nehleděli doprava, doleva. Nepočítali, nedělali žádné sčítání lidu a počítání nějakých krámů, almar, chalup a lesů a polí… neměli čas se zdržovat a ztrácet čas!  Teologové říkají: „Toto je důkaz Kristova vzkříšení!“ Apoštolové se s ním museli setkat tváří v tvář už s Kristem oslaveným, že jim najednou nezáleželo ani na sobě samých, vykopli ty dveře večeřadla a šli do celého světa.

NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI
To je něco tak neskutečného a člověk si říká: „Jejda, co bych za to dal, kdybych mohl být sám svědkem těchto očitých událostí a okolností!“  Bez přehánění, bez nadsázky, bez nějakého krasořečení. Domnívám se a stojím si za tím, že tudy někde vede cesta, že to je náš úkol v době, kterou žijeme. Ona je těžká! Je agresivní, složitá, není jednoduchá. Ale která doba byla jednoduchá?! Každá má to své! A jsem přesvědčen o tom, že jestli nám Bůh dal život a spolu svým životním příběhem nám dal obrovskou důvěru, že my jsme ti nejvhodnější pro tento čas, pro tato léta, pro toto století, tak spolu s tím životem nám dal velkou důvěru, že to nezkazíme. A i u nás by mělo platit, že nemáme čas ztrácet čas! My nejsme žádní chudáci! Pořád přemýšlíme nad tím: „Jé, to je hrůza! My jsme tak nepochopení, tak nepřijatí, jak je možné, že ta společnost nám nerozumí, že nás nechápe…“

VY JSTE SOLÍ ZEMĚ
Nad tím by se dalo také hodně přemýšlet! To jsme slyšeli minulý týden: „Vy jste sůl země! Jestli sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se nehodí, než aby se vysypala ven a lidé po ní šlapali.“ A ti lidé to dělají! O ni po ní šlapou! Oni po nás šlapou! Je otázka, jestli jsme solí, která má chuť! Jak se získává sůl? Já vím o dvou způsobech. Jednak dolováním. Třeba důl Vjelička v Polsku, kde se doluje sůl anebo také odpařováním, místa a destinace kde jsou taková ta solná jezera.

SUCHOPÁR SVĚTA
Proces toho suchoparu, kdy se ta voda odpařuje, zřejmě není zrovna příjemný. Jenže ten suchopar je zapotřebí k tomu, aby vykrystalizovala sůl. Možná i ten suchopar světa a těchto časů,  období, které prožíváme, není příliš útěšný, ale třeba potřebný k tomu, aby vykrystalizovala síla a tajemství síly a podstaty církve, Božího lidu. My bratři a sestry vůbec nepřemýšlejme nad tím, komu se líbíme, nelíbíme, komu se zavděčíme nebo nezavděčíme, komu vyhovujeme nebo nevyhovujeme!

NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI
To je všechno úplně jedno! MY NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI, PROTOŽE BŮH DO NÁS, NAŠEHO NITRA ZASEL TAJEMSTVÍ OBROVSKÉ SÍLY! DYNAMIKY, ALE TAK ZÁVRATNÉ, TAK NESKUTEČNÉ…! A jestli umím dobře počítat, já na matematiku niky nebyl, tak nás je tady dnes daleko víc než jedenáct! No a co by se s tím světem mělo dít, kdybychom skutečně byli těmi, kteří se setkali se silou Vzkříšeného Krista? Radost pomyslet! Myslím, že to není nic ujetého! Těžko říct! Každý na to můžeme mít jiný pohled, jiný názor! Máte někdo lepší nápad? Ruku nahoru! Bereme všechno! Ale zdá se, že skutečně tady i v kontextu dnešních posvátných čtení je pro nás určující: „NEBOJTE SE! MY NEJDEME V SÍLE SVÉ! MY NEJDEME VE SVÉM JMÉNU! DUCH SVATÝ NÁS POMAZAL! ON JE S NÁMI, JE NAD NÁMI! A to, co neseme svým přispěním a dílem do světa, života, je zkrátka potřebné, závratné, důležité, hodnotné, výchozí a je nepřípustné z tohoto poslání zběhnout.

U studánky na Antonínku zase teče voda!

Neodolala jsem a v dnešním nádherném počasí zase vyrazila na Antonínek. Na lavičce vedle vchodu do sakristie sluníčko tak peklo, že jsem tam dlouho sedět nevydržela. Vydala jsem se proto ke studánce, protože jsem viděla, že je na stromech avizovaná velikonoční hra pro děti i dospělé. S nápadem instalovat na stromy Velikonoční stezku přišly pracovnice DDM Pastelka z Uherského Ostrohu. Zapojila se také ale Matice svatoantonínská. Cesta je to zajímavá. Spoustu věcí vědět budete, ale možná se dozvíte i něco nového. Po načtení QR kódu se dozvíte, jestli byla vaše odpověď správná.

Jakmile jsem dorazila ke studánce, s radostí jsem zjistila, že tam teče voda! Dokonce i z bočních kohoutků vytéká samovolně! No měla jsem z toho mega radost, protože jsem měla obavy, že snad už nikdy nepoteče… Abyste viděli, že nekecám, natočila jsem i krátké video. Když jsem později zjišťovala u kaple, jak dlouho voda vlastně ze studánky teče, tak si strážce kaple myslel, že je to voda natažená a puštěná z kaple. Jedna bystrá a pravidelná návštěvnice Antonínku, co tam zrovna byla, ale tvrdila, že voda ze studánky vytékala už na přelomu letošního roku. Pokud by to byla pravda, tak by šlo o jiný pramen než ten, co zásobuje kapli. Kdyby někdo věděl víc, tak ať se ozve…

Ze studánky na Antonínku zase teče voda!!!

Po jedné hodině bylo na Antonínku jen pár lidí, ale bylo tam nádherně, takže pokud vám vyjde čas, neváhejte a běžte na kopec, kde má člověk dojem, že svět stále zůstal normální…

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji krásný Svatý týden a nádherné Velikonoce!

Lenka