Dušičková pouť v sobotním podvečeru uzavřela na Antonínku letošní poutní sezónu. Hlavním celebrantem byl vracovský farář P. Josef Zelinka, který mši svatou sloužil za všechny zemřelé členy Matice svatoantonínské. U oltáře s ním sloužili také blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka a přerovský kaplan a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Na závěr následovala modlitba křížové cesty pod širým nebem.
Přepis kázání P. Josefa Zelinky při Dušičkové pouti
„Setkáváme se zde, abychom vzpomněli na ty, kteří nás už předešli na věčnost. Samozřejmě, že nejde jen o to vzpomínat na ně, ale můžeme se zamyslet nad tím, jaký význam má, když sloužíme jakoukoliv mši svatou za zesnulé. Kdybychom měli jen vzpomínat, tak to zvládneme i u kafíčka v teple, ale že jsme na mši svaté, je něco úplně jiného. Mše svatá má význam, pokud bereme vážně, co jsme slyšeli v evangeliu, když Pan Ježíš slibuje zločinci po své pravici, že ještě dnes s ním bude v ráji.
POMOC ZEMŘELÝM
Když věříme, že Ježíš je ten, kdo nás zve do ráje, tak význam mše svaté za zemřelé spočívá právě v tom, že chceme duším zesnulých pomáhat k dosažení života věčného s Bohem. Proč ale je tato pomoc vlastně potřeba? Možná nás při tom napadne otázka, jak je to možné, že nějakého zločince chce Pán Ježíš vzít do nebe ještě v ten den, kdy odchází z tohoto světa. Ten zločinec zřejmě ale pochopil podstatu toho, co nám spasitel přináší. On si nejdříve vytrpěl trest, který ho vedl zřejmě k pokání. S upřímnou lítostí se obrací k Ježíšovi, protože mu asi nějak najednou došlo, získal zvláštní milost, že Ježíš se právě za něj na tom kříži obětuje. Věděl, že on nemá žádný nárok na spásu. Ale probudila se v něm naděje ve velké Ježíšovo milosrdenství. Nějak pocítil, že to je cesta, kterou nám Bůh nabízí do věčného Božího království skrze Ježíšovo milosrdenství a jeho oběť za nás. Tato velká touha a upřímné pokání a taková probuzená velká víra umožňuje Pánu Ježíši, aby se naplno projevila jeho očisťující moc, která vychází z jeho oběti. A z toho zločince se v tu chvíli mohl stát očištěný, a dá se říct, svatý člověk, protože mohl vejít rovnou do Božího království. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ říká mu Ježíš. A to víme, že může být u těch, kdo dosáhli svatosti. Pro ty, kteří to nedosáhli, musí procházet očistcem.
BOŽÍ MĚŘÍTKA
Na druhou stranu mnozí, kteří nikdy žádný zločin nespáchali, kolikrát musí do očistce. A člověk si říká: „Kde je ta Boží spravedlnost?“ Boží měřítka bývají úplně jiná, než jsou lidská. I dobré skutky mohou být někdy vykonané z pýchy a potom se to bez očistce neobejde. Jde hlavně o to, jakou měrou dovolíme Pánu Ježíši, aby nás už zde na zemi očistil a posvětil. Zločinec na kříži po této stránce objevil zřejmě Boží milosrdenství v takové míře, že mohl být pozvednut rovnou do nebe. Naopak ten, kdo bude více spoléhat na své zásluhy, na své skutky, zakládá si na sobě, mnohem obtížněji objevuje, jak rovněž potřebuje očištění, proměnu srdce a milosrdenství. Potom nezbývá než si to vynahradit v očistci.
SMYSL MODLITEB ZA ZEMŘELÉ
Smysl modliteb a mší za zesnulé spočívá zejména v duchovní pomoci duším v jejich očišťování. Společenství s těmi, kteří nás předešli na věčnost, nekončí tím, že odešli z tohoto světa. Tady stále funguje to propojení vzájemné pomoci. Skrze to, co Pán Ježíš svěřil církvi do rukou, máme možnost být užiteční duším těch, kteří to potřebují. A to i při této mši svaté.Právě tehdy, když se podaří v nás samotných probudit více touhy po Bohu, více důvěry, naděje, tak podobně, jak to vidíme u toho zločince na kříži, pak můžeme více pronikat Boží milost díky našim modlitbám, účasti na mši svaté k duším, které to potřebují, za které se modlíme. Čím více sami čerpáme z Bohem nabízených milostí, z jeho milosrdenství, tak tím více a účinněji se máme s dušemi v očistci také o co podělit.“
Letošní poutní sezóna byla ukončena, ale mše svaté budou v zimním období v kapli sloužené vždy první neděli v měsíci. Kaple bude také díky strážcům otevřená k soukromé modlitbě každý den.
O tom, že zemřel P. Elias Vella z Malty jsem se v pondělním podvečeru dozvěděla v okamžiku, kdy jsem byla v akci s foťákem na krku a diktafonem v ruce. První okamžik byl šok a pocit prázdnoty s tím, že musím svou práci dokončit. VÁHÁNÍ NAD ODLETEM Dnes už má po pohřbu, který byl v jeho klášterním kostele Marija Addoloratana na Maltě v Saint Paul’s Bay včera (15. 10.) dopoledne. V jednom okamžiku jsem byla minulý týden rozhodnutá, že tam poletím. Už jsem v úterním podvečeru rezervovala letenku – ve čtvrtek v noci s odletem z Bratislavy a v pátek bych stihla ještě procesí městem a loučení s o. Eliasem na několika místech. No a samozřejmě bych stihla v sobotu pohřeb a v neděli v noci se vrátila letadlem do Bratislavy. Logisticky to vše vyřídit a stihnout šlo. Dokonce bych měla letenku i za dobrou cenu. Potom jsem si ale uvědomila, že mám o víkendu nějaké reportáže, co jsem slíbila, že udělám pro Katolický týdeník. Hlavně jsem si ale řekla, že pokud se s ním chci fakt duchovně rozloučit a to rozloučení prožít, tak to určitě nebude na Maltě, kde bych létala s foťákem a jen ostřila a koukala, co jak vyfotit. Už jsem totiž několik velkých pohřbů fotila. Včetně třeba papeže Jana Pavla II. LOUČENÍ DOMA A tak jsem se nakonec rozhodla zůstat doma a rozloučit se s P. Eliasem v Koclířově, kde jsem se s ním v únoru přesně před dvaceti lety poprvé potkala. O tomto víkendu měl totiž mít právě pro účastníky semináře misionáře Václava Čápa on-line přednášku. Zrovna v sobotu a téměř v totožném čase, jak byl na Maltě pohřeb. To člověk doopravdy nevymyslí… A tak místo, aby prostřednictvím moderních technologií vedl on-line přednášku o vnitřním uzdravení, jak bylo naplánováno, sloužil P. Pavel Dokládal rekviem na poděkování za jeho službu. Vzhledem k tomu, že se rekviem částečně krylo s pohřbem na Maltě, který bylo možné sledovat díky živému vysílání přes YouTube, jsem měla v lavici zapnutý i tento přenos s jedním sluchátkem v uchu. Prostě mně to nedalo… Chtěla jsem tam být aspoň takto. Záznam z pohřbu můžete vidět zde
Mobil a přímý přenos z pohřbu v kostele farnosti Marija Addolorata v San Pawl il-Baħar.
V okamžiku, kdy spolubratři za potlesku všech přítomných vynášeli rakev s P. Eliasem z kostela, začalo v koclířovském kostele na oltáři proměňování. Vypnula jsem mobil a z očí se mně konečně začaly valit proudy slz. Do té doby jsem nebyla schopná se nad ztrátou tohoto skvělého kněze, který se pro mne za těch dvacet let stal více než otcem, pořádně vybrečet.
Sobotní rekviem za zemřelého P. Eliase Vellu v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově.
JAK JSME SE POZNALI Bylo mně osmatřicet a byla jsem vnitřně rozsekaná na kusy. Procházela jsem si v životě něčím tak těžkým, že jsem byla na hranici života a smrti. Nebudu pitvat, oč šlo, ale prostě to tak bylo. No a tehdy mně kamarádka řekla: „Můžeme jet do Koclířova. Má tam být nějaký kněz z Malty a modlit se za vnitřní uzdravení.“ A tak jsem jela a ona kámoška jela se mnou. Dnes si říkám, že byla hodně dobrá, že do toho se mnou šla. Nemusela, ale udělala to pro mne. Přes den byly přednášky, mše svaté a večer otec Elias přijímal jednotlivé lidi na pohovory. Vyslechl každého, s čím tam přišel a potom se modlil za jejich problémy. Fronta čekajících na setkání vedla od dveří jeho pokoje po schodech z prvního patra až do vstupní haly penzionu.
Toto je jedna z prvních fotek otce Eliase Velly, kterou jsem udělala v únoru roku 2002 v Koclířově u Svitav ještě se starou zrcadlovkou Canon 5 na film. Ano, poznali jsme se v dávných dobách, kde se ještě fotilo na filmy.
OTCOVSKÉ OBJETÍ Vystála jsem si tu řadu také a nikdy, doopravdy nikdy, na toto setkání nezapomenu. V hlavě jsem měla docela dobře poskládané, co řeknu, protože na každého byl časový limit do zhruba deseti až patnácti minut. Když se potom otec začal modlit, tak ani nevím, jak se stalo, že jsem najednou měla hlavu na jeho rameni a on měl košili v těch místech úplně mokrou od mých slz a možná i „soplu“, co mně tekl z nosu, jak jsem brečela. Eliasovo objetí bylo Boží objetí a přímo z něj tekla Boží láska. Jak se ale Bůh jeho prostřednictvím dotýkal mých ran, tak to fakt bolelo. V průběhu let se za mne otec Elias modlil ještě mnohokrát. Byl to proces. Uzdravení nepřišlo mávnutím kouzelného proutku po jedné modlitbě. Díky jeho vyučování, modlitbám i přátelství, které mezi námi vzniklo, se věci v mém životě sice neměnily podle toho, jak bych si představovala, ale měla jsem sílu kráčet dál navzdory tomu, co se mně v životě dělo. Psali jsme si nejdříve dopisy a velmi záhy maily. Pamatoval na přání k Vánocům, Velikonocům, narozeninám, ale když jsem potřebovala něco poradit, jak jednat, stačilo napsat a došla odpověď. V pár řádcích dokázal říct to podstatné. Těch mailů a dopisů mám více než dvě stovky. Je toho pořádná hromada. Kolik povzbuzení a dobrých slov ukrývají… MODLITBY ZA UZDRAVENÍ Čas plynul, my jsme se každý rok potkávali na všech možných exerciciích, seminářích, víkendovkách a mších svatých na různých místech Moravy i na Slovensku. Aniž bych si to nějak uvědomila, najednou jsem začala sloužit. Nejdříve jsme s kamarádkou založily po jednom návratu z Malty modlitebním Společenství P. Šuránka, jezdila jsem s františkány na misie, sloužila v kurzech Alfa Hodonín a postupem času se začala také modlit za druhé. Do této služby mně dal požehnání právě otec Elias.
Otce Eliase jsem poprvé na Antonínek zavezla po jeho exerciciích na Velehradě v únoru roku 2008.Otec Elias měl smysl pro humor a byla s ním sranda. Takto jsem ho vyfotila na křížové cestě na Antonínku v únoru roku 2008V sakristii se tehdy setkal a pozdravil s tehdejším strážcem a bývalým vězněm komunistického režimu panem Štěpánem Vašíčkem, který už tehdy rád četl Eliasovy knihy.
Díky našemu přátelství se stalo, že několikrát vedl semináře na Antonínku a jednou také ve farním kostele v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Když tak jednou šel po Antonínku, tak řekl: „Kdo by si jen mohl představit, že budu sloužit ve tvé vesnici! To je prostě Boží vůle.“ Když jsem potom viděla ty zástupy lidí, kterým na Antonínku i ve farním kostele pří víkendové obnově, na kterou dojelo bezmála pět set lidí z celé naší země i ze Slovenska, stály mně slzy v očích, srdce se chvělo a mozek ani nechtěl věřit, že je to pravda. Naše setkávání přerušila až doba covidová. Naposledy jsme spolu byli, když vedl exercicie na Velehradě v březnu roku 2019. Poté už jsme si jen psali a byli ve spojení také díky jeho on-line semináříům, které pořádal misionář Václav Čáp.
V únoru roku 2012 se na seminář Eliase Velly do farního kostela sv. Ondřeje v Blatnici pod Sv. Antonínkem sjely stovky lidí z Moravy, Čech i ze SlovenskaPři Hlavní pouti na Antonínku v roce 2013 kázal otec Elias Vella takovýmto davům.Na mou prosbu poté udělal tento zápis do pamětní knihy.V červnu roku 2013 jsme s otcem Vellou vyrazili na Horňácké kosení nad Malou Vrbkou, kde se jako správný františkán hned spřátelil se čtyřnohými účastníkyS překladatelem Václavem Čápem v Koclířově v květnu roku 2015Tato fotka P. Eliase Velly je také z Koclířova, kde jsem ho vyfotila v květnu roku 2010. Jeho minoritská komunita nyní snímek použila při oznámení o jeho úmrtí…A toto je můj poslední snímek otce Velly z března roku 2019. Byl použitý k našemu poslednímu rozhovoru pro www.zpravyzmoravy.cz
NIKDY NEZAPOMENU Nikdy na něho nezapomenu. Navždy se zapsal do mého srdce a mysli. Neskutečně mně pomohl a věřím, že stejně pomohl spoustě dalším lidem. Netroufnu si odhadnout, kolik nás bylo, ale zcela určitě to je obrovský zástup lidí, kterým dal sílu a naději do dalších dnů. Kdysi na jednom semináři řekl, že až bude jednou v nebi, tak bude jeho modlitba přímo tváří v tvář Bohu mnohem silnější. A já věřím, že to tak bude, že to tak už je! VZPOMÍNKY BLÍZKÝCH Viera Chovančíková ze Slovenska, která žije od doby, co se po modlitbě otce Eliase uzdravila, na Maltě, byla v jeho blízkosti a pomáhala rodině v péči až do jeho posledního vydechnutí, na svém facebookovém profilu napsala: „Opustil nás svatý člověk Pater Elija Vella, ale jen proto, aby nám z nebe mohl pomáhat více než doposud.“ Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut.
Při pohřbu byl kazatelem současný provinciál Eliasova františkánského řádu minoritů P. Colin Sammut. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Ve své homilii zesnulého chválil a nazval ho nástrojem v Božích rukou, jehož prostřednictvím byly lidem prokázány nekonečné milosti. „Otec Elija zasel semínko naděje, kamkoli přišel. Jeho oči byly vždy doširoka otevřené pro utrpení lidí kolem něj, pro bolest a předsudky, kterými procházeli. V jejich očích viděl Boha,“ řekl provinciál. Během homilie provinciál Sammut hovořil také o prostém životě otce Eliase. „V Eliasově jednoduchosti můžeme vidět Boží velikost. Nejdůležitějším aspektem křesťanského způsobu života je žít pokorně stejně jako otec Elias,“ pokračoval provinciál.
Při pohřbu byl zcela zaplněný kostel farnostiMarija Addolorata, San Pawl il-Baħar. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarVěřím, že snímek otce Eliase na tomto obrázku je také z mého foťáku. Jen bych musela pohledat, kde, a kdy jsem ho fotila. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Svědectvím toho, kolik dobra vykonal, a jak byl otec Elias lidmi milován, bylo velké shromáždění lidí, včetně čelních politiků, poslanců a radních, kteří se tísnili ve zcela zaplněném kostele. A když spolubratři vynášeli rakev s jeho tělem z kostela, lidé se natahovali, aby se naposledy dotkli rakve a venku na ni házeli bílé květiny.
Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarFoto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-BaħarRakev s tělem zemřelého otce Eliase Velly byla uložena v kryptě kaple na farním hřbitově. Foto: facebook Parroċċa Marija Addolorata, San Pawl il-Baħar
Ne, doopravdy jsem na Maltě na pohřbu nebyla, ale vše jsem viděla na videu a mnoha fotkách na internetu. Snažila jsem se dohledat, kdo vedl kázání, co zaznělo, abych to tady mohla zveřejnit. Spolu s mnoha a mnoha dalšími lidmi na celém světě chci i tímto malým kouskem poděkovat Bohu za život a věrnou službu otce Eliase Velly. A úplná poznámka na závěr, jak je někdy dobré poslechnout intuici uvnitř sebe. Koncem srpna na mne vyskočily hodně levné letenky na Maltu. Napsala jsem proto jedné své staré kámošce, která se znala s otcem Eliasem také velmi dobře, jestli by tam se mnou neletěla. Odmítla. Měla milión výmluv, proč tam nejet. No tak jsem si své vnuknutí rozmyslela a místo toho jsem letěla do Jordánska. Do smrti si budu vyčítat, že jsem na tu Maltu počátkem září neletěla sama. O tom, co se mně stalo v Jordánsku, píši na tomto webu hodně podrobně. Měla jsem jet prostě jinam. A úplná tečka tohoto příběhu je, že když jsem váhala minulé úterý, jestli letět, tak jsem já hlupák znovu kontaktovala onu starou „kámošku“, jestli by se mnou neletěla na pohřeb. A ona mně na to napsala, že už na Maltě je. Od jiné známé jsem se potom dozvěděla, že už tam je týden. Co z toho plyne? No, že někteří lidé, kteří vypadají jako vaši kámoši, vaši kámoši vlastně vůbec nejsou. Ne, nezavolala mně, jestli nechci letět také, že tam letí… Nic… Ani slovo, i když věděla, že mne to na Maltu táhlo už na přelomu srpna a září… Jedním z jejich důvodů bylo, že má právě po dovolené. A najednou šlo všechno. Toto mne zamrzelo dost. No co už…
Od včerejška mapuji Pouť za umělce. Poutníky se mně ve včerejším odpoledni podařilo zachytit mezi Ostrožskou Lhotou právě v okamžiku, kdy měli pěkně nakročeno z rodiště P. Antonína Šuránka na Antonínek. Právě tento kněz, který zemřel v pověsti svatosti, je osobností, která poutníky doprovází.
Podrobné zpravodajství naleznete příští týden v Katolickém týdeníku. Do novin se ale vejdou pouze dvě fotky, a tak jich více zveřejňuji k přiblížení celé akce zde. Dnes poutníci ráno v šest hodin vyrazili z Antonínku do Veselí nad Moravou. Přestávku na svačinu si udělali v atriu Městkého úřadu ve Veselí nad Moravou a potom už přes park vyrazili do přístaviště Baťova kanálu, kde se k nim při plavbě do Strážnice přidal olomoucký biskup Josef Nuzík. Právě on bude ve strážnickém kostele Nanebevzetí Panny Marie sloužit v 18 hod. mši svatou a po ní bude následovat beseda na téma: Co je pro mě biskup. Pan biskup prozradil, že se na tuto besedu moc těší.
Zpočátku to dnes na kopci svatého Antonína nad Blatnicí vypadalo jako každá jiná tzv. Domácí pouť, na které bývá přece jen méně lidí než na Hlavní pouti, která následuje vždy v neděli po svátku sv. Antonína. Dnes bylo ale vše naprosto jinak! Hodinu před začátkem mše začalo lít jako z konve, a tak se mnozí poutníci ukryli do kaple, kde se v suchu pomodlili růženec. Když vyšli ven, tak se nestačili divit. Venku už sice nepršelo, ale lidí byly mraky, i když bylo vše mokré, a když fouknul vítr, tak „pršelo“ ze stromů. Našla jsem si místo a nechápala, co se děje, že je na kopci navzdory počasí tolik lidí. Říkala jsem si: „Co se to kuna-pes děje? Asi to tady na Slovácku s tou vírou přece není tak špatné, jak se někdy říká, že to i tady upadá!“ A potom mne uvedli do obrazu zasvěcení lidé, kteří řekli, že je na kopci tolik lidí, protože mši bude sloužit otec Marián Pospěcha! „A kdo to jako je?“, ptala jsem se jich. „No on za covidu sloužil mše na Noe a také dělal pohřeb Pilarce a to ho asi proslavilo! A má svůj pořad na Noe,“ dozvídala jsem se od zasvěcených žen. Potom ale už začaly zvonit zvony a vyšel liturgický průvod z kostela. A najednou slyším bouřlivý potlesk! Co se to děje??? Přichází papež? Ne! Onen pro mne doposud neznámý otec Pospěcha! A nástup má na mši jak nějaká rocková hvězda. Klaní se na všechny strany, mává a zdraví známé se vztyčenými palci k nebi. Za ostatními knězi má proto trochu zpoždění. Je vidět, že tady má pořádný fanklub. Úsměvy rozdává na všechny strany. Z čeho pramení ta jeho radost? Na Antonínek připutoval i se svými farníky z Dolní Lutyně a Věřňovic, kde slouží už od roku 2009. „Velmi si vážíme pozvání, kterého se nám dostalo, protože je to nádherné poutní místo, na které chodí mnoho poutníků prosit za různé potřeby ztracených věcí. To ale zdaleka není otázka nějakých ztracených zubů, klíčů nebo mobilních telefonů. Je mnoho věcí, které člověk ztrácí. Může to být třeba zdravý rozum, víra, naděje či láska. Já mám za to, že když jsme se vypravili na toto poutní místo dnes prosit o přímluvu svatého Antonína o přímluvu, o pomoc, tak abychom našli to, co hledáme, co v současné době hledá celá církev. Určité nasměrování k budoucnosti. S poutníky jsme přemýšleli nad tím, jak nám v církvi chybí taková dynamika, radost, odvaha, šťavnatost i trochu taková pokorná sebedůvěra, protože máme být nač hrdí! Máme na čem stavět, Bůh nás neskutečně vybavil velikou mocí silou z výsosti. Já jsem přesvědčen, že jsme ještě zdaleka jako Boží lid nerozbalili arzenál, který do nás Bůh vložil. A tak si myslím, že bychom toto tady našli, to, co jsme ztratili a to, co hledáme, takže by život v církvi a společnosti vypadal úplně jinak a o tom jsme rozjímali. Když toto všechno najdeme a objevíme s Božím lidem i třeba na přímluvu Antonína Šuránka nebo svatého Antonína, tak si myslím, že by bylo fajn,“ řekl po mši svaté kněz. „Dovolím si říct, že je náš otec lékař duší. Je obdarovaný Duchem svatým, má dar promlouvat. Člověk odchází ze mše a je naplněn. To je velký dar,“ říká farnice Miroslava Faberová, která zná P. Máriana Pospěchu už dlouhé roky. „Přijíždí k nám kvůli němu na mši i lidé zdaleka. Náš otec si na nic nehraje. Kdykoliv mu zavoláte, tak si na vás udělá čas. U nás slouží od roku 2009,“ doplňují kamarádku Květoslava Sedláková a Helena Ulmanová. Slova těchto žen potvrdil obrovský zájem po mši svaté. P. Marián Pospěcha se přes dav lidí doslova prodíral bezmála hodinu. Pro každého měl dobré slovo, ochotně se se všemi fotografoval a podepisoval všechno možné včetně třeba Kancionálů. Někteří příznivci a přátelé mu přinášeli dárky. Ostatní kněží už byli dávno pomodlení a někteří už měli i po večeři než se tento populární kněz dostal do sakristie, aby se převlékl do civilu. Potom byl ochotný odpovědět i na několik otázek novinářům. Na otázku, co působí, že je stále tak radostný, řekl: „Je to asi nějaká genetická výbava, vnitřní mohutnost, mám radost ze života, ze své služby, z Božího lidu, mám radost z církve. Pořád se mluví o krizi v církvi. Já bych ji rád našel, protože ji pořád nevidím. Myslím si, že bychom si více měli všímat těch zásadních věcí, které jsou v církvi Boží a nejen toho, co je veskrze poznamenáno člověkem a jeho křehkostí a slabostí. V Dolní Lutyni, kde sloužím, žije pět tisíc obyvatel. Nedělních mší se účastní 350 – 400 lidí. Máme tam radostné farní společenství a žene nás to dopředu. Máme radost z přirozenosti. To je děsně důležitá věc. Stále více chápu to, co se říká, že milost předpokládá přirozenost, a když ta není v pořádku, tak ani milost nemá, kam by se snesla. To se doplňuje, obohacuje a vzájemně potřebuje,“ řekl kněz. „Víte, my se bojíme být normální. Pořád se mrskáme a umrtvujeme. Kdyby se nám podařilo v církvi tolik věcí, jako se nám podařilo dokonale se umrtvit, tak by to bylo výborné. My jsme se umrtvovali, umrtvovali, ale už nám nikdo neporadil, jak se postavit na nohy a resuscitovat. Možná jsme to umrtvování špatně pochopili,“ dodal na závěr P. Marián Pospěcha.
Přepis celého kázání P. Mariána Pospěchy při Domácí pouti na Svatém Antonínku: Milí přátelé, ministranti, poutníci, piškoti malí i velcí, přiznám se vám, že jsem dnes v určitých rozpacích, protože toto nádherné místo, kde jste mnozí z vás doma, má své silné genius loci. Každý, kdo zde přichází přirozeně cítí sílu místa. Díky evangeliu jsme dnes slyšeli o události u Genezaretského jezera. Pro mne osobně jeden z nejsilnějších okamžiků a chvil, které jsem kdy v životě zažil, stejně jako mnoho mých farníků, se odehrála právě na oněch místech, když jsme ještě před covidem měli tu milost navštívit Svatou zemi. Právě u Genezaretského jezera jsme prožívali mši svatou v úplně jiném rozpoložení než kdekoli jinde.
NUTKÁNÍ ZŮSTAT V TICHU Musím se vám přiznat, že na nás všech se to místo podepsalo tak, že jsme cítili nutkavou potřebu mši svatou prožít v úplném tichu. U mne to nebývá příliš obvyklé, protože já mám rád bugr, vzruchy a randál velkoměsta. Nejsem příliš tichý člověk, ale pravda, když taková chvíle, takový okamžik nastane, tak ji nelze nevnímat, jen tak přejít, jakože nic. A musím se vám přiznat, že to i pro mne byla jedna z nejnádhernějších bohoslužeb, které jsem kdy zažil. Nezpívali jsme, neměl jsem ani kázání, v tichosti jsme prožili celou tu mši svatou s pohledem upřeným na to Genezaretské jezero, na ona místa, která jsou očitými svědky mnohých událostí spojených s přítomností Páně. Bylo to něco, tak výmluvného, silného a inspirujícího. Jaká koli slova navíc by byla spíše na škodu. Všiml jsem si, že mnozí ti poutníci měli během bohoslužby slzy v očích. Mám stejné nutkání takto krásně s vámi prožít to největší, nejkrásnější, nejhodnotnější, nejcennější, čeho jako lidé v té součinnosti s Boží milostí jsme vůbec schopni, ale nemohu si to dovolit, protože by si mnozí řekli: „No paráda, pozvali si ho a on mlčel jako ryba. Mnozí by mně to měli za zlé, ale co si tedy říct v tuto chvíli a v těchto okamžicích, když člověk vidí to, co vidí?
DNEŠNÍ KRIZE Často se dnes hovoří o tom, a svým způsobem o tom nelze příliš pochybovat, že lidstvo, svět, planeta, jednotlivé společenské složky včetně církve prožívají určitou krizi.Cokoli si zapnete, otevřete, čtete, všude na vás koukne slovo krize. Často se v posledních měsících a týdnech hovořilo o tom, že z těch a těch různých důvodů prožívá svou krizi i církev. Já nevím, buď mi mnoho věcí nedochází, ale mně se to nezdá, protože církev může prožívat skutečnou krizi za předpokladu, že by z ní utekl samotný Kristus. Často by se člověk nedivil, ale pokud Kristus jako hlava církve stále je a přebývá uprostřed svého lidu, tak církev nemůže prožívat krizi. To by už byla vážně krize všech krizí! To víte, že věci nezlehčujeme, nezpochybňujeme náročnost všech období, etapy, historie dějin současnosti, kterou všichni společně procházíme.
SETKÁNÍ SE VZKŘÍŠENÝM KRISTEM Ale jedna věc je naprosto zásadní! A to si myslím, i když to bude možná trochu troufalé, že by z toho měl i svatý Antonín radost, protože on je skutečně skvělý duchovní vůdce, ten, který umí horlit, provokovat, inspirovat, probouzet, nakopnout, prostě uvádět v síle Ducha všechno do pohybu. Myslím si, že je na místě si uvědomit a zvláště v tomto období, kterým procházíme, které prožíváme, kdy jsme ještě plní těch zážitků a prožitků uplynulé doby velikonoční, která stále svým způsobem kulminuje těmi jednotlivými slavnostmi – ať jsou to Letnice, ať je to včerejší tajemství Nejsvětější Trojice, ať je to slavnost Božího Těla, která se nám blíží nebo Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a tak dále a tak dále, že si člověk zkrátka dost dobře uvědomuje, že je potřebí, když hledáme to, co jsme ztratili, že si říkáme: Čím je to, že zakoušíme ve společenství rodiny církve, že je taková trošku malátná, unavená, taková nějaká vyčpělá, kolabující, těžkopádná, bez takové nějaké vnitřní dynamiky, radosti, svěžesti, normálnosti, síly, naděje a říkáme si: „Čím je to?“ Přemýšlíme, hledáme příčiny a důvody, důsledky, možnosti a různé metodiky a snaží se různá centra a spolky něco vymýšlet, na něco přijít. Zdá se mi, že základní problém tak zvané krize v církvi je to, že jsme možná doposud neprožili to, co prožili apoštolové. A sice reálné, konkrétní, osobní setkání se Vzkříšeným Kristem.
MNOHO RŮZNÝCH TEORIÍ
My mnozí, kteří jsme studovali teologii to víme, a bylo nám to často připomínáno, že hlavní důkaz Kristova Vzkříšení a Zmrtvýchvstání není jeho prázdný hrob. O tom by se dalo mnohé vyprávět a povídat na základě různých konspiračních teorií či jiných kontextů. Konec konců bychom mohli uvažovat i nad tím vším, co čteme v evangeliích a Skutcích apoštolů, co se tam všechno událo, ta různá podezření, a navádění vládnoucí garnitury: Víte co, říkejte, že jste spali, a že vlastně ani nevíte a vladař se možná naštve, a tak my ho uchlácholíme. Vojákům a jiným dáme peníze a hodně peněz a nějak to zašolícháme, a řekneme, že ho ukradli, odnesli a někam zahrabali… Mnoho, mnoho různých teorií. Já si ještě vzpomínám ze základní školy, co nám soudružky učitelky vyprávěly ohledně tajemství Kristova Zmrtvýchvstání. To je až hanba na to vzpomínat – natož to říkat nahlas! Ale takový základní důkaz Kristova vzkříšení, je okamžik a chvíle, kdy se diametrálně změnilo chování apoštolů!
APOŠTOLOVÉ PROŠLI FRUSTRACÍ Prostě ti chlapi, kteří byli očitými svědky mnoha zázračných a do té doby nemyslitelných událostí, prošli určitou bytostnou frustrací. Tím okamžikem, který oni zažili, viděli, kterého byli přítomni! Ta frustrace musela být veliká. Musela být příšerná! Museli být na určitém rozhraní, kdy se začali rozcházet cesty jejich prožitků, zkušeností, očekávání, tužeb, představ, životního nasměrování. Najednou všechno v jednom okamžiku jakoby vzalo za své. Po všem byla veta. Myslím, že i oni museli přemýšlet, kalkulovat a říkat si: „Panečku, čím je to? Kde nastala chyba? Nenaletěli jsme? Nebyla to všechno mýlka? Nebyla to chiméra?“ Až do toho vzácného tajemného okamžiku, kdy mnozí si nejsou schopni vysvětlit, čím se to stalo, čím to bylo, že ti zklamaní, frustrovaní, ustrašení, bojácní, zavření, zamčení, schovaní apoštolové najednou rozkopnou dveře a v nepopsatelné síle a dynamice vyrazí do celého světa, nesou do celého světa Evangelium, nesou radostnou zvěst o spáse člověka. To je něco tak neskutečně tajemného, něco tak úžasného, že prostě nad tím nelze nežasnout.
KŘTILI PO TISÍCÍCH A tohle to není možné přejít, jakože se nic neděje. Těch chlapů bylo jedenáct, nemůžu už říct, že dvanáct, protože samozřejmě Jidáš chyběl. Oni ale rychle doplňovali apoštolský sbor, jak dobře víme a přibývali rapidní měrou těch učedníků, posluchačů, následovníků a tak dále. Možná bychom se ani nedopočítali, když čteme ve Skutcích apoštolských, jak křtili po stovkách, po tisících! To byl důsledek i toho proroctví, které Ježíš sám četl v synagóze v Nazaretě. Bylo to jeho programové prohlášení, jak je dnes moderní říkat. Víme v čí moci, v čí síle jde, s jakými zájmy, co sleduje vlastně s tím svým působením, pozváním, životem. Dnes jsme to slyšeli: „Duch Páně, ten mě pomazal, ten je nade mnou!“ To přece platí i o nás. V jeho jménu jdeme! My nehlásáme sebe! Mně se zdá, že někdy i ten Boží lid je dnes takový, a my patříme do něj i my kněží, že jsme takoví zbití, jak oškubané slepice, prostě unavení, tváříme se kysele na svět, na život kolem nás. Jako bychom ve své nemohoucnosti zapomněli, že věříme v Boha všemohoucího!
METODIKY ANI CENTRA NEPOMŮŽOU Toto je určitý důsledek a mně se zdá, že nám žádné metodiky samy sebou nepomůžou! Žádná centra ani, biskupství! Můžou nám posílat, co chtějí, lejstra, papíry, tuny, vlaky… Ale nepomůže ani svěcená voda za předpokladu, že Boží lid, stejně tak i klérus a biskupové když se nesetkají osobně, konkrétně se silou vzkříšeného Krista, tak budeme namydlení, jak kozy na ledě!
FRUSTRACE U CHLAPŮ Ta matematika je prostě velmi jednoduchá! Tady je příčina všeho! I apoštolové moc dobře poznali konec svých sil, limity, bezradnost, nechci říct, že zoufalství, to bychom byli hodně daleko. Ta bezvýchodnost frustrace u chlapů většinou končí hrozným způsobem! Buď se uchlastají nebo to ještě rozjedou v úplně jiném směru a tak dále…
PÁN NA SEBE NENECHAL ČEKAT Kdo ví, co hrozilo i těm apoštolům. Právě proto možná Kristus Pán na sebe nenechal dlouho čekat, zjevil se a ukázal se jim co nejdřív. A teď ta nádherná setkání, jak je v těch evangeliích, tak to byl naprosto zlomový okamžik. Vezměte si, bylo jich jedenáct a díky té síle a moci, kterou do sebe absorbovali, přijali, kterou byli vyzbrojeni, byli skutečně schopni jít do celého světa a nehleděli doprava, doleva. Nepočítali, nedělali žádné sčítání lidu a počítání nějakých krámů, almar, chalup a lesů a polí… neměli čas se zdržovat a ztrácet čas! Teologové říkají: „Toto je důkaz Kristova vzkříšení!“ Apoštolové se s ním museli setkat tváří v tvář už s Kristem oslaveným, že jim najednou nezáleželo ani na sobě samých, vykopli ty dveře večeřadla a šli do celého světa.
NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI To je něco tak neskutečného a člověk si říká: „Jejda, co bych za to dal, kdybych mohl být sám svědkem těchto očitých událostí a okolností!“ Bez přehánění, bez nadsázky, bez nějakého krasořečení. Domnívám se a stojím si za tím, že tudy někde vede cesta, že to je náš úkol v době, kterou žijeme. Ona je těžká! Je agresivní, složitá, není jednoduchá. Ale která doba byla jednoduchá?! Každá má to své! A jsem přesvědčen o tom, že jestli nám Bůh dal život a spolu svým životním příběhem nám dal obrovskou důvěru, že my jsme ti nejvhodnější pro tento čas, pro tato léta, pro toto století, tak spolu s tím životem nám dal velkou důvěru, že to nezkazíme. A i u nás by mělo platit, že nemáme čas ztrácet čas! My nejsme žádní chudáci! Pořád přemýšlíme nad tím: „Jé, to je hrůza! My jsme tak nepochopení, tak nepřijatí, jak je možné, že ta společnost nám nerozumí, že nás nechápe…“
VY JSTE SOLÍ ZEMĚ Nad tím by se dalo také hodně přemýšlet! To jsme slyšeli minulý týden: „Vy jste sůl země! Jestli sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se nehodí, než aby se vysypala ven a lidé po ní šlapali.“ A ti lidé to dělají! O ni po ní šlapou! Oni po nás šlapou! Je otázka, jestli jsme solí, která má chuť! Jak se získává sůl? Já vím o dvou způsobech. Jednak dolováním. Třeba důl Vjelička v Polsku, kde se doluje sůl anebo také odpařováním, místa a destinace kde jsou taková ta solná jezera.
SUCHOPÁR SVĚTA Proces toho suchoparu, kdy se ta voda odpařuje, zřejmě není zrovna příjemný. Jenže ten suchopar je zapotřebí k tomu, aby vykrystalizovala sůl. Možná i ten suchopar světa a těchto časů, období, které prožíváme, není příliš útěšný, ale třeba potřebný k tomu, aby vykrystalizovala síla a tajemství síly a podstaty církve, Božího lidu. My bratři a sestry vůbec nepřemýšlejme nad tím, komu se líbíme, nelíbíme, komu se zavděčíme nebo nezavděčíme, komu vyhovujeme nebo nevyhovujeme!
NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI To je všechno úplně jedno! MY NEJSME ŽÁDNÍ CHUDÁCI, PROTOŽE BŮH DO NÁS, NAŠEHO NITRA ZASEL TAJEMSTVÍ OBROVSKÉ SÍLY! DYNAMIKY, ALE TAK ZÁVRATNÉ, TAK NESKUTEČNÉ…! A jestli umím dobře počítat, já na matematiku niky nebyl, tak nás je tady dnes daleko víc než jedenáct! No a co by se s tím světem mělo dít, kdybychom skutečně byli těmi, kteří se setkali se silou Vzkříšeného Krista? Radost pomyslet! Myslím, že to není nic ujetého! Těžko říct! Každý na to můžeme mít jiný pohled, jiný názor! Máte někdo lepší nápad? Ruku nahoru! Bereme všechno! Ale zdá se, že skutečně tady i v kontextu dnešních posvátných čtení je pro nás určující: „NEBOJTE SE! MY NEJDEME V SÍLE SVÉ! MY NEJDEME VE SVÉM JMÉNU! DUCH SVATÝ NÁS POMAZAL! ON JE S NÁMI, JE NAD NÁMI! A to, co neseme svým přispěním a dílem do světa, života, je zkrátka potřebné, závratné, důležité, hodnotné, výchozí a je nepřípustné z tohoto poslání zběhnout.
Neodolala jsem a v dnešním nádherném počasí zase vyrazila na Antonínek. Na lavičce vedle vchodu do sakristie sluníčko tak peklo, že jsem tam dlouho sedět nevydržela. Vydala jsem se proto ke studánce, protože jsem viděla, že je na stromech avizovaná velikonoční hra pro děti i dospělé. S nápadem instalovat na stromy Velikonoční stezku přišly pracovnice DDM Pastelka z Uherského Ostrohu. Zapojila se také ale Matice svatoantonínská. Cesta je to zajímavá. Spoustu věcí vědět budete, ale možná se dozvíte i něco nového. Po načtení QR kódu se dozvíte, jestli byla vaše odpověď správná.
Jakmile jsem dorazila ke studánce, s radostí jsem zjistila, že tam teče voda! Dokonce i z bočních kohoutků vytéká samovolně! No měla jsem z toho mega radost, protože jsem měla obavy, že snad už nikdy nepoteče… Abyste viděli, že nekecám, natočila jsem i krátké video. Když jsem později zjišťovala u kaple, jak dlouho voda vlastně ze studánky teče, tak si strážce kaple myslel, že je to voda natažená a puštěná z kaple. Jedna bystrá a pravidelná návštěvnice Antonínku, co tam zrovna byla, ale tvrdila, že voda ze studánky vytékala už na přelomu letošního roku. Pokud by to byla pravda, tak by šlo o jiný pramen než ten, co zásobuje kapli. Kdyby někdo věděl víc, tak ať se ozve…
Ze studánky na Antonínku zase teče voda!!!
Po jedné hodině bylo na Antonínku jen pár lidí, ale bylo tam nádherně, takže pokud vám vyjde čas, neváhejte a běžte na kopec, kde má člověk dojem, že svět stále zůstal normální…
Všem návštěvníkům těchto stránek přeji krásný Svatý týden a nádherné Velikonoce!
Mám to štěstí, že žiji v Blatnici pod Svatým Antonínkem, na jejímž katastru je kopec s poutním místem svatého Antonína Paduánského. Nejen pro domácí ale také lidi z širokého okolí je to prostě Antonínek.
Nyní, kdy se můžeme v době osobního volna pohybovat pouze na katastru města či obce, kde máme trvalé bydliště, jsem dnes tedy vyrazila na Antonínek. Od rána bylo nádherné počasí, tak to ven přímo táhlo. Překvapilo mě, že stejný nápad jako já neměl téměř nikdo další. Je pravda, že jsem na kopci pobývala od půl jedenácté do půl druhé, což lidé asi spíše kuchtili, obědvali a poté měli siestu. Já si díky vhodně zvolenému času mohla užívat téměř celý kopec včetně kaple téměř sama. Za dobu mého pobytu se tam objevilo jen pár jedinců, kteří vlastně pouze prošli ve větší vzdálenosti od kaple a mazali dál.
Pro ty, kdo by dnes rádi byli také na Antonínku, jsem udělala krátké video na toto místo, abyste si připomněli, jak je tady nádherně. A zaposlouchejte se do toho koncertu, který tam dnes uspořádali ptáčci.
Doprovázelo mne tedy pouze šmolkově modré nebe nad hlavou, což můžete ostatně vidět na fotkách, a nádherný zpěv ptáků! Panečku, to byl koncert! Díky své osamocenosti pod širým nebem jsem se nedusila v respirátoru a mohla zhluboka dýchat, užívat si tepla slunečních paprsků, i když v dáli na kopcích nedalekého Horňácka ještě ležel sníh. Byla to nádherná pohoda, kdy člověk na pár hodin uvěřil, že je svět zase svobodný bez roušek, milionu nařízení, zákazů a příkazů.
A ještě něco. Samozřejmě, že jsem byla i v kapli. Víte o tom, že je tam nově keramický džbán, do kterého můžete vhodit svou prosbu? Za všechny prosby se bude modlit společenství RUAH a také někteří členové sekulárního františkánského řádu.
A tak Vám všem přeji, abyste také vyrazili někam do přírody, kde téměř nenarazíte na žádné další lidi a užijete si alespoň nějaký čas pocit svobody… Lenka
V pondělním odpoledni se na Antonínku po dlouhých devatenácti letech slavila primiční mše svatá. Sloužil ji rodák z Ostrožské Lhoty novokněz P. Vojtěch Radoch. A byla to událost nebývalá. Více než hodinu před začátkem už byl kopec ze strany od Ostrožské Lhoty z poloviny zaskládaný zaparkovanými auty. Sjeli se sem totiž věřící ze všech koutů Moravy. Jen z Valašských Klobouk, kde poslední rok Vojta sloužil coby jáhen, a kde bude také pokračovat ve službě jako kaplan, přijely dokonce tři autobusy farníků! U oltáře potom novokněze svou přítomností podpořilo bezmála sto kněží.
Celý program začal v přírodním areálu modlitbou růžence. Současně ale v kapli farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif požehnal novoknězi ornát a štoly. Poté Vojtovi udělil požehnání do jeho kněžské služby. Velmi dojemné bylo požehnání rodičů, kdy mu vyprošovali, aby byl dobrým a věrným knězem po celý svůj život.
Za kazatele si novokněz vybral vicerektora Kněžského semináře biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskej kapitule P. Jozefa Holubčíka. Ten ve své promluvě mimo jiné řekl: „V prvním čtení jsme dnes slyšeli o zasvěcení vyvoleného izraelského národa. Stejně si Bůh vyvolil Vojtěcha, aby mu sloužil jako Kristův kněz. Dále se v tom prvním čtení píše, že Bůh si izraelský národ nevybral proto, že by byli lepší anebo, že by v něčem vynikali, ale proto, že v nich Bůh našel zalíbení. Možná, když se Vojtěch porovnává se svými spolužáky a známými, tak si říká, že třeba někteří z nich byli zbožnější a více se modlili než on, ale Bůh si přesto vyvolil jeho, protože v něm našel zalíbení.
Být zasvěcený Pánu Bohu, oddat se mu, znamená dát mu celé své srdce. Velmi pěkný příklad nám dává ve Starém zákoně král David. Jeho celé srdce patřilo Bohu a projevovalo se to v jeho každodenním životě. Tehdy, když se mu dařilo i tehdy, když se mu nedařilo a dokonce i tehdy, když spáchal hřích.
V druhém čtení jsme zase slyšeli o lásce. Byli jsme nabádaní k tomu, abychom milovali. Úlohou kněze je, aby se v první řadě především učil milovat Boha, aby se v tom stále cvičil a zdokonaloval. Kdo nemiluje, nepoznal Boha. Láska je velmi důležitá. Tato láska k Bohu se projevuje i v tom, že kněz miluje své věřící. Miluje lidi, ke kterým je poslaný.
Když se jednou jeden kněz ptal, co má dělat, aby byl dobrým knězem a správcem Božího lidu, kdosi mu na to odpověděl: „Stačí, když budeš mít rád ty, ke kterým jsi poslaný. Pokud budou lidé cítit, že jsi tam pro ně, že jich doopravdy miluješ, uvidíš, že se ti bude tvoje poslání dařit.
Dnes chceme i Vojtěchovi vyprošovat velkou lásku k Bohu i k lidem. Takovou lásku, jakou měl apoštol Jan. Byl jediný z učedníků, který zůstal při Ježíšovi v čase všech událostí, které nastaly od Getsemanské zahrady a zůstává s ním i pod křížem. Kéž má tuto lásku a zapálení za Boží věci i náš novokněz Vojtěch.
Každý kněz je poslaný, aby sloužil Božímu lidu. Pán Ježíš říká svým učedníkům před tím než vystoupil na nebesa: „Jděte do celého světa!“ To znamená, že kněz je ten, kdo se rozhodl, že chce sloužit Bohu. Je poslaný a nebude si vybírat, kam půjde, kde by chtěl svou kněžskou službu vykonávat. Půjde tam, kam ho pošle biskup. Tam, kde doopravdy bude potřebný. Slova „Jděte do celého světa,“ znamenají, že někdy může Bůh kněze zavolat za hranice diecéze či země, aby se všude hlásalo Boží slovo.
Dále Ježíš říká: „Učte všechny národy!“ Poslání kněze je, aby učil a hlásal Boží slovo. Někde je napsané: „Hlásej vhod i nevhod. Jestli se to lidem líbí anebo nelíbí. Ty jsi poslaný na to, abys Boží slovo hlásal všemu lidu.
A dále Ježíš říká: „Křtěte je ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Křest je brána, která nám otvírá možnosti a přivádí nás ke všem svátostem. Ten, kdo je pokřtěný, může přijímat i další svátosti. Křtít znamenalo ponořit do vody. Kněz je k lidem poslaný, aby křtil a ponořoval do Krista celého člověka. To znamená sloužit lidem i tím, že jim vysluhuje svátosti, že jim pomáhá kráčet v Boží milosti vstříc Ježíši Kristu. Je to pro kněze velká úloha – aby posvěcoval svátostmi sebe i věřící, ke kterým je poslaný.
Dále Ježíš říká: „A naučte je zachovávat všechno, co jsem vám ukázal.“ Kněz je poslaný, aby doopravdy lidem hlásal Boží pravdu, evangelia v jejich celistvosti, aby z nich nevybíral jen něco, co se mu líbí nebo co se líbí lidem. Ale aby je naučil zachovávat Boží slovo v jeho celistvosti. A to není lehká úloha, protože si někdy rádi vybíráme jen to, co se nám líbí a některé věci bychom rádi dali někam pryč. Kněz je ten, kdo je poslaný, aby lidem ohlašoval Boží slovo, Boží pravdu v její plnosti. Aby se nikdy nenechal zlákat tím, co chtějí slyšet lidé, ale aby hlásal samotného Krista.
Drazí bratři a sestry, tento dnešní den jsme se tady sešli v hojném počtu. Modleme se za našeho novokněze Vojtěcha. Vyprošujme mu, aby jeho srdce, které se zasvětilo Pánu, v tomto zasvěcení vydrželo celý život. Aby jeho srdce na prvním místě milovalo všemohoucího Boha, ale by se tato láska projevovala i v lásce k lidem. Hlavně k těm, ke kterým bude poslaný. A aby věřící, ke kterým bude poslaný, cítili, že jich má jejich kněz rád, aby doopravdy uměl své kněžské poslání vykonávat v jeho plnosti a především s radostí. Je totiž velmi důležité, aby měl kněz radost ze svého poslání a povolání. Všechno toto ti chceme v tento den společně vyprošovat. A ujišťujeme tě, že jsi v našich srdcích. Že tě budeme v modlitbách doprovázet v tvé kněžské službě po celou dobu tvého života.“
Po mši svaté novokněz Vojtěch poděkoval svým rodičům, prarodičům i sourozencům. Poděkování směřoval také k mnoha kněžím, kteří mu pomohli na cestě ke kněžství, všem obyvatelům Ostrožské Lhoty, co se zapojili do příprav a organizace primiční mše svaté.
Následovaly gratulace vedení obce, farníků a hasičů, jejichž byl členem. Spolu s ostatními přítomnými novokněžími udělil P. Vojtěch Radoch všem přítomným novokněžské požehnání. Na závěr všechny přítomné pozval na bohatou hostinu. Obsluhu zajišťovali především členové týmu dobrovolných hasičů. Ti nabízeli koláčky, zákusky, alkoholické i nealkoholické nápoje, řízky s chlebem a guláš.
Přestože v průběhu bohoslužby spadlo pár kapek, tak počasí nakonec vydrželo a déšť se spustil až v noci, což už nikomu nevadilo. Nepotvrdilo se tedy pravidlo, že je salesiánský kněz P. František Bezděk, který měl na Antonínku primiční mši svatou před devatenácti lety a po celou dobu z nebe tekly provazy vody, nositelem deště. Přestože byl přítomný, tak tentokrát déšť nepřinesl.
S novoknězem P. Vojtěchem Radochem jsem s třídenním předstihem udělala velký rozhovor. Jeho cesta ke kněžství byla originální a zajímavá. V rozhovoru se dozvíte ale třeba i to, že byl zamilovaný a jeho názor na celibát. Celý rozhovor si můžete přečíst zde
Tady zveřejňuji fotky, které se na www.zpravyzmoravy.cz už nevešly. Na zpravodajském webu ale najdete zase ještě další a jiné fotky než jsou zde…
A ještě něco… Před akcemi vždy řeším, jestli fotit nebo udělat video. Je to těžký vnitřní boj. Fotky zachycují vždy jen jeden jediný okamžik, ale video může skrze zvuk a celkovou atmosféru přinést k divákům i emoce. Obyčejně se rozhodnu pro fotky. Jsem proto moc ráda, že na Antonínku vše natočil a zpracoval redaktor zpravodajského webu Aktuálně Radek Bartoníček, zač mu moc děkuji. Pro nezasvěcené – Radek je nadšenec a srdcař pro svůj rodný kraj, takže všechny tyto věci dělá zadarmo, čemuž asi někdo ani nevěří.. S jeho svolením zde zveřejňuji odkaz na video, kterým zachytil neopakovatelnou atmosféru, která na Antonínku včera panovala. Vidět ho můžete zde
O víkendu pokračovalo deštivé počasí, takže nebyl žádný div, že se nedělní pouť Rytířstva Neposkvrněné, čtenářů časopisu Immaculata a Farnosti Nivnice a Korytná uskutečnila na Antonínku pod střechou kaple.
Mši svatou sloužil nivnický farář P. Zdeněk Gerhard Klimeš . Na závěr své promluvy přítomným řekl: „Přeji vám i sobě, abychom byli lidmi naděje, nenechali se ničím odradit, znechutit a ať to, co zde načerpáme, neseme také dál lidem, s nimiž se budeme setkávat.“
Při mši svaté kněz pamatoval na nemocné, ty, kdo se chtěli pouti zúčastnit, ale nějaké okolnosti jim to nedovolily, děti, které přistoupí k prvnímu svatému přijímání, biřmovance i na lidi, kteří druhým jakýmkoliv způsobem ubližují. Všem vyprošoval požehnání.
Editorka časopisu Immaculata Jitka Navrátilová a redaktor časopisu Bohdan Heczko OFMConv knězi po mši svaté poděkovali, že mohli společně s jeho farníky prožít pouť a být si blíž.
Minulý týden jsme v sobotu 13. 6. na Antonínek nejdříve připutovali na tzv. Domácí pouť. Ještě před začátkem se ke kopci hnaly mraky, které nevěstily nic dobrého. A stalo se, co předpovídali meteorologové. V průběhu mše svaté se spustil takový liják, že správce blatnické farnosti P. Stodůlka rozhodl, že se mše svatá doslouží pod střechou kostela, což nikdo z přítomných pamětníků nepamatoval, že by se někdy v novodobé historii poutí stalo. Podrobně jsem o tom psala zpravodajství pro Zprávy z Moravy. Celý článek i fotky jsou zde
Při Hlavní pouti jsem se potom v neděli zúčastnila první mše svaté, při níž byl hlavním celebrantem spirituál Teologického konviktu P. Petr Vrbacký. Tato mše se už tradičně sloužila uvnitř kaple. V devět následovala další bohoslužba pod širým nebem a sloužil ji za své farníky farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif.
Hlavní poutní mši potom celebroval pomocný olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík. Přestože mračna nad Antonínkem také naháněla obavy, tak nakonec počasí vydrželo.
Včera večer mně zatelefonoval na starý telefon, který už vlastně ani nepoužívám, takže to byl zázrak, že byl zapnutý, starý známý pan Vladimír Výleta z Kyjova. S tímto mužem jsem se seznámila před dlouhými lety, když šikovné ženy v Kyjově pletly obvazy pro malomocné na misie a já je fotila a psala o jejichu bohulibé činnosti.
Tento pán mně tedy zavolal, protože mně chtěl říct a zároveň pozvat na Velehrad, kde se dnes měla od rána instalovat pamětní deska věnovaná sedmdesátému výročí tzv. Akce K. Komunisté tehdy o půlnoci z 13. na 14. dubna vtrhli do všech mužských řeholních klášterů na území celého tehdejšího Československa. Jejich záměr byl jasný, chtěli je zlikvidovat.
V hlavě mně to šrotovalo a samozřejmě, že jsem hned věděla, že na Velehrad pojedu! Jen jsem si říkala, že asi nedojde na porytí zahrádky, které jsem si na dnešek plánovala a večer už má pršet… Rytí jsem hodila za hlavu a ráno po osmé zamířila na Velehrad. Při cestě jsem se zastavila na Antonínku, protože jsem si tam včera vyhlédla místečko na focení kaple – z úhlů, které ještě v archivu za těch více než dvacet let, co toto místo fotím, nemám. Kvůli světlu jsem věděla, že tam musím být ráno. Také jsem věděla, že má přijít déšť, a že mám zřejmě dnes poslední šanci to nafotit, protože po dešti už budou omlácené květy ze stromů. A potom budu muset zase rok čekat na další jaro a to správné světlo… A podařilo se! Mrkněte do fotogalerie.
Jak už u mne bývá, byla jsem na Velehradě zase moc brzy, takže jsem mohla chvilku prožít v bazilice. Jak měla začít mše, tak mne ale vyhnali… To už ale byl na prostranství baziliky sochař Otmar Oliva a jeho pomocníci, takže jsem se mohla pustit do práce – dělat rozhovory a fotit. Více o tom píši a fotogalerii z instalace naleznete zde , protože jsem tam jela dělat reportáž pro zpravodajský web Zprávy z Moravy.
Bylo mně jasné, že instalace zabere pár hodin. Odhadovala jsem to tak do jedné hodiny, ale nakonec to chlapi zvládli dřív, takže končili před dvanáctou. U instalace bylo pár starých známých novinářů ze Zlínského kraje, které jsem ráda potkala. Silné bylo ale především setkání se dvěma pamětníky – jezuitskými knězi, kteří byli přímými účastníky půlnočního přepadení kláštera před sedmdesáti lety – devětaosmdesátiletým P. Josefem Hladišem a devadesátiletým P. Vlastimilem Ovčáčíkem. Tehdy byli v řádu teprve novici.. Na oba poté čekala vojenská služba u PTP a později také kriminál. Ani jeden z nich nenadával na to, co se jim stalo…
Když se po instalaci desky našla chvilka času, sedla jsem si se sochařem Otmarem Olivou na lavičku a mimo jiné jsem se ho zeptala, co říká na nynější dobu koronavirovou. Jak už bývá u Otmara zvykem, mluvil naprosto otevřeně. Bez obalu řekl: „Koronavirovou pandemii beru jako dar. Kdo z toho nevytěží čas k vlastnímu usebrání, tak je to debil – no ne? Kdo se nezamyslí nad tím, proč.. Svět vždy něco postihovalo, ale teď už to musíme vidět. A pokud mně někdo řekne, že je to Boží trest, tak ho pošlu do pr…, protože to není pravda. Žádný Boží trest neexistuje.“ Otmara mám za jeho přímost ráda 🙂
Se zpracováním fotek a textu jsem skončila o půl paté a představte si, že jsem ještě stihla porýt tu zahrádku!!! No není to super? Měla jsem štěstí, že jsem mohla být několik hodin s úžasnými lidmi, dělala jsem, co miluju a nakonec dne jsem se ještě mohla hrabat v zahrádce bez rukavic a náhubku – pardón!! – roušky. Tak jo! Také vám přeji krásné dny s bezva lidmi a děláním toho, co Vás baví.
