Antonínek – 3. stránka – Lenka Fojtíkova

13/04/202015/04/2020

Jak jsem dnes putovala přes Antonínek na Velehrad nejen za jezuity a Otmarem Olivou

Včera večer mně zatelefonoval na starý telefon, který už vlastně ani nepoužívám, takže to byl zázrak, že byl zapnutý, starý známý pan Vladimír Výleta z Kyjova. S tímto mužem jsem se seznámila před dlouhými lety, když šikovné ženy v Kyjově pletly obvazy pro malomocné na misie a já je fotila a psala o jejichu bohulibé činnosti.

Tento pán mně tedy zavolal, protože mně chtěl říct a zároveň pozvat na Velehrad, kde se dnes měla od rána instalovat pamětní deska věnovaná sedmdesátému výročí tzv. Akce K. Komunisté tehdy o půlnoci z 13. na 14. dubna vtrhli do všech mužských řeholních klášterů na území celého tehdejšího Československa. Jejich záměr byl jasný, chtěli je zlikvidovat.

V hlavě mně to šrotovalo a samozřejmě, že jsem hned věděla, že na Velehrad pojedu! Jen jsem si říkala, že asi nedojde na porytí zahrádky, které jsem si na dnešek plánovala a večer už má pršet… Rytí jsem hodila za hlavu a ráno po osmé zamířila na Velehrad. Při cestě jsem se zastavila na Antonínku, protože jsem si tam včera vyhlédla místečko na focení kaple – z úhlů, které ještě v archivu za těch více než dvacet let, co toto místo fotím, nemám. Kvůli světlu jsem věděla, že tam musím být ráno. Také jsem věděla, že má přijít déšť, a že mám zřejmě dnes poslední šanci to nafotit, protože po dešti už budou omlácené květy ze stromů. A potom budu muset zase rok čekat na další jaro a to správné světlo… A podařilo se! Mrkněte do fotogalerie.

Jak už u mne bývá, byla jsem na Velehradě zase moc brzy, takže jsem mohla chvilku prožít v bazilice. Jak měla začít mše, tak mne ale vyhnali… To už ale byl na prostranství baziliky sochař Otmar Oliva a jeho pomocníci, takže jsem se mohla pustit do práce – dělat rozhovory a fotit. Více o tom píši a fotogalerii z instalace naleznete zde , protože jsem tam jela dělat reportáž pro zpravodajský web Zprávy z Moravy.

Bylo mně jasné, že instalace zabere pár hodin. Odhadovala jsem to tak do jedné hodiny, ale nakonec to chlapi zvládli dřív, takže končili před dvanáctou. U instalace bylo pár starých známých novinářů ze Zlínského kraje, které jsem ráda potkala. Silné bylo ale především setkání se dvěma pamětníky – jezuitskými knězi, kteří byli přímými účastníky půlnočního přepadení kláštera před sedmdesáti lety – devětaosmdesátiletým P. Josefem Hladišem a devadesátiletým P. Vlastimilem Ovčáčíkem. Tehdy byli v řádu teprve novici.. Na oba poté čekala vojenská služba u PTP a později také kriminál. Ani jeden z nich nenadával na to, co se jim stalo…

Když se po instalaci desky našla chvilka času, sedla jsem si se sochařem Otmarem Olivou na lavičku a mimo jiné jsem se ho zeptala, co říká na nynější dobu koronavirovou. Jak už bývá u Otmara zvykem, mluvil naprosto otevřeně. Bez obalu řekl: „Koronavirovou pandemii beru jako dar. Kdo z toho nevytěží čas k vlastnímu usebrání, tak je to debil – no ne? Kdo se nezamyslí nad tím, proč.. Svět vždy něco postihovalo, ale teď už to musíme vidět. A pokud mně někdo řekne, že je to Boží trest, tak ho pošlu do pr…, protože to není pravda. Žádný Boží trest neexistuje.“ Otmara mám za jeho přímost ráda 🙂

Se zpracováním fotek a textu jsem skončila o půl paté a představte si, že jsem ještě stihla porýt tu zahrádku!!! No není to super? Měla jsem štěstí, že jsem mohla být několik hodin s úžasnými lidmi, dělala jsem, co miluju a nakonec dne jsem se ještě mohla hrabat v zahrádce bez rukavic a náhubku – pardón!! – roušky. Tak jo! Také vám přeji krásné dny s bezva lidmi a děláním toho, co Vás baví.

Lenka

10/04/202015/04/2020

Velký pátek na Antonínku

Dnes je Velký pátek, kdy si křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista. Je to den velkého postu, ztišení se a modliteb. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že tentokrát se v kostele žádných velikonočních obřadů nebudu moct zúčastnit, byla moje volba naprosto jasná. Půjdu na Antonínek!

S kamarádkou jsme se domluvily, že se na kopci sejdeme ve čtrnáct hodin a pomodlíme se tam společně pod širým nebem křížovou cestu, kterou zde nechal instalovat P. Antonín Šuránek, který zemřel v pověsti svatosti. Jak jsem si naplánovala, tak jsem i udělala! Nakonec jsem se rozhodla, že vzhledem ke krásnému počasí půjdu pěšky. Vždyť je to ostatně kousek! Na kapli se dívám z okna a dvou dalších pokojů našeho domu.

Aniž bych to předem plánovala, vzala jsem si s sebou foťák, kdyby mně něco padlo do oka. A padlo! Začala jsem fotit hned, co jsem opustila zastavěnou část Blatnice pod Svatým Antonínkem. Na fotky můžete kouknout ve fotogalerii.

Na kopci jsem byla se značným předstihem. Na místě jsem zjistila, že stejný nápad – pomodlit se tam o Velkém pátku pod širým nebem křížovou cestu, dostalo docela dost lidí! Převažovaly mezi nimi rodiny s malými a dospívajícími dětmi. „Tady jsou dnes opravdoví věřící,“ říkala jsem si s pohledem na tyto lidi. Opět všichni dodržovali doporučené rozestupy. Vysledovala jsem, že u každého zastavení křížové cesty byla vždy jedna rodina s pár lidmi, a tak se pomaličku všichni v rozjímání posunovali.

Ještě než přijela kámoška, narazila jsem na kopci na rodinu Pavelkovu. Hned mne napadlo, že bychom se k nim mohly s Hankou přidat, protože Pavelkovi krásně zpívají a určitě budou mezi modlitbami i zpívat. Pro ně je totiž zpívání něco jako dýchání. A podařilo se! Skutečně jsme se k nim připojily. Hance, která je členkou sekulárního františkánského řadu, udělali radost, protože si vybrali křížovou cestu svatého Františka. Takže toto „náhodné“ setkání nemělo chybu.

Od Pavelků jsme se dozvěděli, že se má na kopci objevit Česká televize, protože chtějí natáčet požehnání P. Stodůlky. Doopravdy dojeli. Všichni, kdo dnes byli na kopci, ale i všichni dole v údolí a v celé zemi, dnes dostali od správce blatnické farnosti P. Stodůlky požehnání křížem. Kněz také krátce před kaplí za zpěvu kříž uctil slovy: „Hle, kříž, na kterém zemřel Spasitel světa!“

Byl to nádherný den, který si dnes věřící mohli prožít sice bez velkého shromáždění v kostele, ale třeba o to hlouběji. Takto jsem tedy prožila dnešní den, který ale ještě nekončí, já. A jak jste ho prožili Vy?

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji požehnané Velikonoce, a abyste ve svých životech všichni zakusili živého Krista. Podstatu toho, proč se slaví Velikonoce. Tyto svátky nejsou svátky jara, slepiček a králíků. Už více než dva tisíce let si v tomto období připomínáme, že za nás zemřel syn Boží, abychom s ním jednou měli život věčný. Nezemřel pouze za ty hodné a zbožné křesťany, jak by se někdo mohl mylně domnívat. Zemřel za všechny a chce, aby všichni jednou byli spaseni a mohli se s ním radovat ze všeho krásného na věčnosti.

Krásné Velikonoce!!! Ze srdce Lenka

Blatnice v probouzející se přírodě.

05/04/202005/04/2020

Květná neděle na Antonínku

Kdo o Květné neděli zavítal na Antonínek, čekalo ho v kapli překvapení. Hned u vchodu byl stoleček, na kterém ležely požehnané snítky kočiček, které připomínají slavný vjezd Ježíše Krista. Tehdy ho lidé oslavovali, provolávali mu: „Hosana!“ a na cestu, kudy projížděl na oslátku, pokládali palmové ratolesti. O pár dnů později ho ti stejní lidé poslali na kříž a křičeli: „Ukřižuj!“

Tuto biblickou událost připomíná také výzdoba kaple na Svatém Antonínku. Členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková zde před oltář nainstalovala výjev slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Připojila také komentář, oč vlastně jde i část kázání papeže Františka z Květné neděle v roce 2013.

Po třetí hodině se u svatostánku opět modlil P. Zdeněk Stodůlka s prosbou o zastavení pandemie koronaviru nejen v naší zemi, ale na celém světě. Poté i dnes venku udělil požehnání na všechny světové strany.

Květnou nedělí křesťané vstoupili do tzv. Svatého týdne, který vyvrcholí slavením velikonočního třídenní (triduum). Toto třídenní začíná večerní mší (po západu slunce) na Zelený čtvrtek a končí modlitbou večerních chval o Velikonoční neděli. Slavnost Velikonoc je tak tvořena Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a Nedělí zmrtvýchvstání. (Podle židovského počítání začínal nový den po západu slunce, proto jsou tyto dny skutečně tři.)

Letos si budou muset všichni věřící prožít oslavu Velikonoc doma bez návštěvy kostelů. Velikonoční obřady a mše svaté bude možné sledovat a prožít pouze přes televizi, počítače, mobily, tablety a prostřednictvím rádia.

Na Antonínku je ale možné se například soukromě, za předpokladu dodržování všech nařízení a doporučení vlády, pomodlit venku Křížovou cestu P. Šuránka. I toho dnes někteří lidé díky nádhernému počasí využili.

Text a foto: Lenka Fojtíková

26/10/201928/10/2019

Dnešní Dušičková pouť na Svatém Antonínku obrazem

Dušičková pouť na Svatém Antonínku ukončila už tradičně letošní poutní sezonu. Po mši svaté, kterou sloužil P. Antonín Bachan z Hluku, následovala venku Křížová cesta.

P. Antonín Bachan z Hluku ve svém kázání mimo jiné řekl: „Před pár dny jsem zpovídal v jedné farnosti, kde prožívají misie. Jeden z misionářů si posteskl, že ač je to blízko Velehradu, tak to oslovuje jen málo lidí, jak jsou tvrdí. Možná už ani mnozí lidé nepotřebují slyšet Boží slovo, které nám sem do míst Velké Moravy přinesli ve srozumitelném jazyce Cyril s Metodějem.

Stará generace často zklamala, což je výsledkem ubývání návštěvníků kostelů i na Slovácku. Co s tím? Víte, napadla mne slova kardinála Duky, která zazněla při pohřbu Karla Gotta. Řekl: „Lidé zapomněli na majestát Hospodinův. Každý z nás ať věřící nebo nevěřící jednou před tento majestát předstoupí.“

Často tady ve farnostech zdůrazňuji jednu důležitou věc, kterou se místní kněží bojí možná říct, aby v jejich farnostech nebyla revoluce. Je tady hodně tradice a zvyků. Člověk to vidí okolo prvního svatého přijímání. A říkám znovu, že tady zklamali a klamou rodiče. Nejenom při křtu, kdy slíbili, že budou děti vychovávat ve víře. Při křtu zazní zásadní otázka, jestli jsou ochotni vychovávat své děti ve víře a být jim příkladem. Kdyby řekli, že ne, tak pan farář končí, protože bez tohoto slibu rodičů nemůže jejich děti pokřtít. Že je budou vychovávat ve víře, že jim budou dávat dobrý příklad, že je povedou cestou víry. To neřekli před kněze a nějakým kmotrem. To slíbili před Bohem! Nechtěl bych být před majestátem Hospodinovým v jejich kůži až se bude ptát: „Co jsi udělal s tím dítětem, když jsi slíbil, že ho povedeš, že mu budeš dávat dobrý příklad?“

A po svatém přijímání, kdy bylo plno slávy, všichni byli v krojích, nazdobené byly snad i kandelábry a já nevím, co všechno, tak další neděli přijdou do kostela na mši svatou ze třiceti dětí jen tři. To není chyba dětí! To je chyba rodičů! Za ně se musíme modlit! Za jejich obrácení a záchranu těchto rodin. Protože slova, co jsme slyšeli v evangeliu, vybízí nás živé, abychom byli připraveni, protože nevíme, kdy přijde Pán.

Kolik je dnes náhlých úmrtí! Minulý týden jsem byl na západě země. Dvaašedesátiletého muže plného síly si Pán povolal během čtrnácti dnů. Tak rychlý průběh měla jeho rakovina. A to nemluvím o náhlých tragických úmrtích při autohaváriích.

My jsme často zatemnění hmotou, penězi, kdy lítáme a chvátáme. Z práce a mnohé další činnosti jsme si udělali peklo. Pořád máme málo a tím jsou zasaženy naše rodiny! To se netýká jen někoho. To se týká nás všech!

Jeden z misionářů kladl důraz na to, co je nejdůležitější v našich životech. A tou by měla být snaha po věčnosti! My musíme vyprošovat věčnost sobě i našim blízkým! To je to nejdůležitější v dnešní době!

Často vzpomínám na jednu babičku, která mně říkávala: „Já mám hodné děti!“ Ale ty ji přivezly na mši svatou jednou za měsíc, i když jim dala na benzín, protože se jim bála častěji říct. „Já mám hodné děti! Ty mají všechno!“ „A kam chodí do kostela?“ ptal jsem se. „Víte, oni nemají čas,“ odpovídala. Takových je! Nemají čas! A budou mít čas umřít? Budou mít čas si dát do pořádku své věci, aby odcházeli připraveni a smířeni?

To je modlitba, na kterou zapomínáme: „Pane, od náhlé a nenadále smrti ochraňuj mě a pomoz mi, abych byl připraven na odchod a setkání s tebou!“ To je milost šťastné smrti a právě za to se musíme modlit! A ten misionář říkal: „Toto je nejdůležitější, za co se máme modlit za své děti a vnoučata! Ne, aby měly patnáct baráků a auta, aby se při dědictví všichni pohádali a do konce života spolu potom nemluvili! A to se děje…

Pane, dej nám světlo! My vyprošujeme světlo věčného života zemřelým, ale na sebe zapomínáme… Potřebujeme světlo Ducha svatého, aby v nás zářilo! Víte, v dnešní době a právě v tomto čase zaznívá, že se lidé se svými blízkými už vůbec neloučí. To je doslova hrůza a odlidštění! Kam jsme v lidskosti dospěli. Ve velkých městech a zvlášť na západě naší země je to už hodně rozšířené. Bohu díky, že tady na Slovácku ještě ne! I křesťané, ale si neuvědomují, co je katolický pohřeb a tím je pohřeb do země. Správný způsob pohřbu je do země. Jsou případy, kdy to technicky nejde, ale to jsou výjimky.

Vyprošujme si milosti, abychom i tyto dny, kdy budeme opět chodit na hřbitovy a hroby svých blízkých, tam jen neuklidili, nedali parádu za spoustu tisíc, ale nezapomínali přitom na modlitbu za zemřelé!

Víte, já jdu na hřbitov třeba i bez svíčky, ale jdu se tam pomodlit za zemřelé. Oni už jsou před tváří Boží. Chodím tam vyprošovat pro sebe i ostatní živé, aby se za nás zemřelí přimlouvali. Budeme prožívat svátek Všech svatých. To nejsou jen ti, kdo byli oficiálně svatořečeni, ale je tam i spousta duší z našich rodin.

Tři měsíce jsem teď doprovázel jednu umírající ženu. Prožívala náročnou křížovou cestu. Pro mne to bylo vždy osobní setkávání nejen s ní, ale s trpícím Kristem v této ženě. Úplně jsem tam prožíval Kristovu přítomnost a jeho utrpení. Bolest utrpení má veliký význam. Vždyť Kristus nikomu z nás neslíbil, abychom uvěřili, protože potom budeme zbaveni všech bolestí, utrpení a nesnází. Mnozí křesťané to ale takto bohužel berou. Potom řeknou: „Celý život chodím do kostela a potom se stane toto…“

Víra v Krista je cesta zkoušek. On nás skrze všechny bolesti a utrpení vyučuje. Kéž bychom to takto brali a sobě i všem našim blízkým vyprošovali světlo, abychom byli dnes a denně připraveni setkat se s Bohem tváří v tvář, aby byl náš odchod z tohoto světa šťastným, abychom neplakali jen nad svými blízkými, ale uvědomovali si, že život smrtí nekončí. A oni, pokud prošli životem a křížovou cestou, se mají lépe než my všichni dohromady. A tak Pane, děkujeme ti za toto setkání a tvé slovo, které nás učí počítat s tebou v každém okamžiku a učit se být připraven na setkání s tebou tváří v tvář. Amen!“

Foto, přepis a úprava mluveného textu: Lenka Fojtíková

25/08/201925/08/2019

Děkovná pouť mezi kapkami deště

Vytrvalý déšť dnes citelně ovlivnil účast při Děkovné pouti na Svatém Antonínku. Na kopec tentokrát připutovali jen ti největší vytrvalci a některé nepříznivé počasí neodradilo ani od toho, aby se nastrojili do krojů.

Důležité ale bylo, že lidé přišli poděkovat za všechny dary, které každý den dostávají. Ke konci hlavní poutní mše svaté už na účastníky svítilo sluníčko.

Jak už bývá zvykem, ranní mši svatou sloužil od devíti hodin farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Ten ve své promluvě připomněl úsloví našich předků: „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání,“ a dále pokračoval: „Musíme si dnes připomenout, že kromě těch, kdo se namáhali na polích, vinicích a sadech, je tu ještě někdo, komu je třeba neustále děkovat. A to je Stvořitel. Nebeský hospodář, který dává vínu růst, který dává slunce. Na to dnes člověk často zapomíná. Když přestane naslouchat hlasům ptáků, přestane si všímat krásy pestrobarevného motýla, když přestane vnímat tajemství klíčící rostliny, bude zítra ještě vidět člověka? Proto nepřestávejme žasnout a obdivovat všechny zázraky a Boží dary, které se nám nabízí v obdivuhodném stvoření přírody a plodech naší práce. A hlavně, nepřestávejme za vše děkovat,“ řekl v závěru kázání. P. Reif.

Text a foto: Lenka Fojtíková

13/06/201914/06/2019

Dnešní Domácí pouť na Antonínku byla s biskupem Posádem, ze kterého přímo sálal Duch svatý

Fantastická atmosféra dnes panovala na Svatém Antonínku, kde se slavila tzv. Domácí pouť ke cti svatého Antonína Paduánského. Slaví se vždy přesně v den svátku tohoto oblíbeného světce.

Hlavním celebrantem poutní mše svaté, která začala krátce po sedmnácté hodině, byl pomocný českobudějovický biskup Mons. Pavel Posád. Díky jeho kázání a přístupu ke všem přítomným, kteří ho oslovili a chtěli se s ním po mši svaté pozdravit, spontánně prosili o požehnání, panovala na Antonínku úžasná, neopakovatelná atmosféra. Biskup Posád totiž všem žehnal, pro každého měl dobré slovo a nikoho neodbyl. Prostě neopakovatelný zážitek. „Pius dvanáctý řekl, že kdyby kněží více žehnali, padalo by méně bomb,“ řekl uprostřed poutníků usměvavý biskup.

Hned v úvodu mše svaté prozradil, že na Antonínek jezdí už dlouho. Počátkem sedmdesátých let sem totiž mířil za P. Šuránkem. „Páter Šuránek už nebyl mým spirituálem, protože mně komunisté nepovolili nastoupit do olomouckého semináře. Musel jsem do Litoměřic. Poznal jsem ho jako bohoslovec a jezdil jsem sem za ním až do jeho smrti. Byl to svatý muž. Mám veliké množství jeho knih a spisů, ze kterých stále čerpám. Je velmi živý i dnes. Velmi se těším, že bude brzy blahořečen. Byl to mimořádný muž,“ podělil se po mši svaté biskup Posád o své vzpomínky na P. Antonína Šuránka.

Text a foto: Lenka Fojtíková

04/06/201904/06/2019

Pouť Matice svatoantonínské

Na Antonínku se v neděli uskutečnila pouť Matice svatoantonínské. Hlavním celebrantem byl salesiánský kněz a rodák z Veselí nad Moravou P. Zdeněk Jančařík. Ten ve svém kázání hned v úvodu připomněl, jak za svého dětství jezdíval s rodiči na Antonínek Trabantem.

„Když jsme sem přijeli, kostel byl zavřený. Já jsem ani pořádně vlastně nevěděl, že je to kostel a co se v něm dělá, protože my jsme se na Antonínek jezdili opalovat. Tam, kde dnes parkují auta, jsme roztáhli deku. Měli jsme s sebou vždy nějakou svačinu a tata něco brblal, že mama něco zapomněla. Tenkrát tady většinou nebyla ani noha. Já se vám přiznám, že jsem ani nevěděl, že je to poutní místo, protože jsem tehdy ještě nebyl pokřtěný.

Když jsem se v dospělosti nechal pokřtít a šel jsem do semináře, byl ve zkušební komisi páter Vymětal. A ten mně řekl: „Zdeněčku, co ty tady děláš???“ On byl totiž ve Veselí nad Moravou dvacet roků farářem. Naši nechodili do kostela, tak se velice divil. Tak jsem mu na to odpověděl, že jsem se nechal pokřtít. A on na to: „Tož já ti dám nějakú lehkú otázku. Řekni mně nějaké poutní místo na Moravě.“ Byl jsem roztřesený a četl jsem v té době samé takové intelektuální knížky. Poutní místa nebyla můj obor, tak jsem řekl: „Svatá Hora.“ „No to je u Příbrami… Už jsi blízko! A tady na Moravě?“ Antoníček mne opravdu nenapadl, tak jsem přemýšlel… Byl tam ještě profesor Čepka a ten řekl: „Ve.“ A Vymětal řekl: „le“. A já jsem dodal: „hrad.“ Tak mně řekli: „Výborně! My tě vezmem, ale musíš se ta poutní místa doučit!“

Dnes už vím, že svatý Antoníček je poutní místo svatého Antonína Paduánského. Už tuším, kdo je to Panna Maria. Už tuším, kdo je Bůh, ale pořád jenom tuším… Byl jsem zde vloni. Procházel jsem křížovou cestu a u každého zastavení jsem se dotýkal Kristových ran a snažil jsem se prosit Boha, aby se mě dotknul, aby moje srdce zase začalo bít pro Pána Boha, protože ono to není jen tak. Není to nic samozřejmého, protože Veselí je plné supermarketů, protože v televizi dávají všechno jiné jenom ne nějaké zbožné věci. Jak se vás může Bůh dotknout?

Četli jsme čtení ze Zjevení sv. Jana. Svatý Jan ve svém stáří začal být vizionářem, měl vidění, měl živé sny. A ten sen se mu proměnil v celou knihu Apokalypsy, kde vidí církev pronásledovanou, kde vidí církev, která se musí bránit zlému draku, kde se objeví jakási žena s měsícem pod nohama a s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Kde se z církve stává zástup těch, kteří si vyprali doběla své šaty v Beránkově krvi. Jak je možné vyprat si něco v krvi doběla? Krev je přece červená… Ale ti, kteří prošli mučednictvím, tak si vyprali šaty doběla, protože Bůh je světlo a Bůh je Beránek, který sedí na trůnu. V něm je spojeno dobro, láska a milosrdenství a zároveň spravedlnost.

Na konci Bible slyšíme jediné slovo: „Maranatha! Přijď Pane, přijď… Kdo žízní po živé vodě, tak říká: Přijď Pane, přijď…“ A tak i tady teď pod tím sluníčkem říkejme: „Přijď Pane, přijď…“ A říkejme to možná i celou cestu domů… Odnesme si to jako slovo této naší pouti. Přijď Pane, přijď do mého srdce a zůstávej tam…“

Zápis přepsala a mluvené slovo upravila Lenka Fojtíková

V roce 2015 zveřejnil Katolický týdeník rozhovor s P. Zdeňkem Jančaříkem. Zájemci si ho mohou přečíst zde

24/05/201924/05/2019

Blatnici pod Svatým Antonínkem dnes navštívila paní učitelka, která zde učila před pětašedesáti roky

Do Blatnice pod Svatým Antonínkem dnes zavítala vzácná návštěva! Paní ředitelka základní školy Ladislava Nosková ve škole přivítala třiaosmdesátiletou Marii Procházkovou, která v Blatnici učila ve školním roce 1954 – 1955.

„Přišla jsem sem tehdy v devatenácti letech na umístěnku ihned po maturitě na Střední pedagogické škole v Třebíči,“ zavzpomínala v pátečním dopoledni vitální dáma, která 25. listopadu oslaví čtyřiaosmdesáté narozeniny. Spolu s prací učitelky tehdy v Blatnici dostala i ubytování.

„Škola, jejíž ředitelkou byla v té době paní učitelka Hessová, tehdy ale sídlila ve staré budově, kde je dnes obecní úřad. Učila jsem druháky. Ve třídě jsme měli určitě třicet dětí. Ve vyšším ročníku jich bylo i šestatřicet,“ prozradila učitelka ve výslužbě.

Po ročním působení v Blatnici byla Marie Procházková přeložena do Těmic u Bzence. Zde působila další dva roky. Od roku 1957 potom až do odchodu do důchodu v roce 1990 učila na Základní škole v Telči. Její manžel potom vyučoval třiačtyřicet let ve Střední zemědělské škole v Telči. Svatbuoslavili v roce 1958 a společně prožili celý život v Telči, kde si postavili domeček. Vychovali dvě dcery a dnes se radují z šesti vnoučat.

Při návštěvě Blatnice manželé Procházkovi s dcerou a zetěm také nezapomněli na volby do Evropského parlamentu. Předem si vyřídili volební průkazy a v Blatnici zamířili také k volebním urnám. Nenechali si ujít ani návštěvu poutního místa na Svatém Antonínku.

„Kromě toho jsem ale samozřejmě zašla i na hřbitov a hledala hroby svých známých. Máte to tady všechno moc krásné. Upravené předzahrádky, opravené chodníky a samozřejmě, že jsem nadšená z opravené školy, nové třídy mateřské školy i nádvoří. Je to prostě nádhera!,“ řekla nadšeně usměvavá paní. Spolu s manželem,dcerou a zetěm v pátečním odpoledni zamířili také do Těmic, kde prožila coby učitelka další dva roky svého profesního života.

Neuvěřili byste, že za dnešní krásné setkání vděčím facebooku. Právě přes tuto sociální síť mne totiž před nějakým rokem kontaktovala s žádostí o přátelství jedna paní, které se líbily mé fotky. V době, kdy jsem byla starostkou a podařilo se opravit dvě budovy školy a vybudovat nové atrium školy, mě napsala tato žena z Brněnska, že fotky opravené školy poslala svému bývalému učiteli, jehož žena v Blatnici jeden rok v padesátých letech učila. Ta byla ze snímků opravené školy nadšená. Slovo dalo slovo a já se dozvěděla přes facebookovou prostřednici, že se do Blatnice, kde v padesátých letech začínala její učitelská kariéra, přijede v červnu podívat. A tak jsem dnes mohla poznat úžasný manželský pár se skvělou dcerou i jejím manželem.

A ještě perlička na závěr. Bývala paní učitelka Marie Procházková dostala před čtyřmi lety od svých dětí k jejím tehdejším osmdesátým narozeninám počítač a poukaz na čtvrtletní školení jeho obsluhy. Tato dáma dnes má svůj e-mail a na webu si vyhledá a zařídí vše, co potřebuje. Manželovi tak „vygooglila“ a vyřídila zakoupení nového automobilu. „Auto je nové, ale koupili jsme ho z převáděčky, takže bylo za výhodnou cenu. Je to Suzuki,“ prozradila šikovná paní, která jde s dobou.

Texta foto: Lenka Fojtíková

19/05/201919/05/2019

Štramberáci připomněli život a dílo P. Šuránka

V nedělním odpoledni v poutní kapli na Svatém Antonínku vystoupil s komponovaným programem, který byl věnovaný životu a dílu P. Antonína Šuránka, štramberský chrámový sbor pod vedením dirigenta Pavla Hykla. O doprovodné slovo se postarali členové štramberského divadelního souboru Pod věží Dana Macháčová a Josef Hrček. V programu mimo jiné zazněly zhudebněné verše P. Šuránka v úpravě Pavla Knápka.

31/03/201931/03/2019

Křížová cesta na Svatém Antonínku

Z iniciativy rodáka z Ostrožské Lhoty P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a běží proces jeho blahořečení, byla na Svatém Antonínku přesně před sedmdesáti lety instalována Křížová cesta. Autorem reliéfů jednotlivých zastavení byl tehdy akademický sochař Julia Pelikán.

Poslední březnové nedělní odpoledne se zde za slunečného až letního počasí sešli věřící, aby se zde společně pod širým nebem pomodlili právě Křížovou cestu, která letos slaví kulaté jubileum. Jistě není bez zajímavosti, že nejvíce účastníků přijelo z Velkého Ořechova, kde P. Šuránek působil. Nechyběli ale ani domácí věřící z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky a Ostrožské Lhoty.

Podrobnosti o budování Křížové cesty se mohou zájemci dozvědět zde

Text a foto: Lenka Fojtíková