Už ani nevím, kolikrát jsem dokumentovala Dny lidí dobré vůle na Velehradě. Když jsem tam v posledních dvou desetiletích jezdila jako novinář, tak jsem tam prostě mapovala veškeré dění ze všech stran. Od setkání vozíčkářů přes fotbalový turnaj, večerní koncert až po hlavní pouť. Letos jsem prožila den před hlavní poutí se spoustou programu, které Dny lidí dobré vůle nabízely, úplně jinak. Jela jsem tam totiž s vnučkou a vnukem, kteří tam zamířili vůbec poprvé v životě.
PROGRAM PRO DĚTI Hlavním cílem jejich účasti byla fotosoutěž pro děti, na kterou jsem je přihlásila. Nakonec sice nic nevyhráli, ale bylo pěkné je sledovat, jak vše vidí přes hledáček fotoaparátu, který jim pořadatelé zapůjčili na jednu hodinu. Jejich úkolem bylo udělat 10 až 20 fotografií, dokumentujících dění v tomto dni na Velehradě a myslím, že se jim to moc podařilo. Po vrácení foťáku se zasekli u dětského pódia vedle baziliky a doopravdy se bavili s několika stovkami dalších dětí s rodiči – například s hercem Michalem Nesvadbou. Přiznám se bez mučení, že jsem tam trpěla a brala jsem tuto svou účast na dětské zábavě za pokání. Vůbec jsem nechápala, jak se radují z baviče Nesvadby i mnozí zcela nadšení rodiče. Ještě před tím jsme ale stihli návštěvu baziliky se vzpomínkou na blízké i ty, co nás předešli na věčnost a poté krátce po poledni generálku večerního programu na hlavním pódiu u gymnázia. Vnuci znali písně skupiny Jelen, jejíž vstup je vyloženě potěšil a snad si s nimi i notovali. Přiznám se, že jsem do dnešního dne sice věděla, že nějaká skupina Jelen existuje, ale ani jednu z jejich písní jsem neznala.
NOVÁ KNIHA O STOJANOVU Před odjezdem domů jsem se ještě s dětmi zastavila ve velehradském Íčku, kde na mne čekal jeden výtisk z tiskárny ještě teplé knihy s názvem Stojanov dílo z lásky podniknuté… autorů Petra Hudce, Terezy Kovaříkové a kol. Těší mne, že autoři použili několik mých fotografií, které jsem na Stojanově pořídila v posledních dvaceti letech a také některé myšlenky, které zazněly při exerciciích P. Eliase Velly z Malty, které na Stojanově vedl pro Sekulární františkánský řád v únoru 2020 těsně před vypuknutím covidové pandemie. Ve svých promluvách se tehdy zaměřil na novou evangelizaci.
MEKÁČ A HŘIŠTĚ V OSTROŽSKÉ LHOTĚ Dnešní putování jsme potom s dětmi zakončili přes zastávku na večeři v nedávno otevřeném „Mekáči“ v Kunovicích a poté se zastavením na úžasném dětském hřišti v Ostrožské Lhotě, kde jsou pro děti v parných dnech k osvěžení i vodní prvky. Nyní, když píši tyto řádky, děti už spí a já si připadám, jak kdybych fárala do dolů. Zítra našich několik společných dnů pokračuje. Máme v plánu návštěvu větrného mlýna v Kuželově, Baťáku a další zajímavé aktivity. Užívejte léta a buďte zdraví!
Na Antonínku se dnes večer při adoraci stal zázrak. Ne tedy takový, že by někomu například dorostla amputovaná noha nebo ruka, ale zázrak přece byl! Jaký? No musím začít popořádku! Když jsem se po dnešní poslední přednášce valila domů převléknout z šatů, které jsem měla na mši a šaty já moc nemusím, tak musely honem dolů… No a v té pauze jsem zavolala mamce, která mně hlásila, že na Brněnsku je bouřka jako blázen, a že to určitě přijde k nám. Když jsem mrknula z okna, tak mně bylo jasné, že pršet tady bude také. Valila jsem proto rychle zpět na Antonínek, abych si do auta schovala křesílko a chytnula si místečko v kostele. Půl hodiny před začátkem adorace byla obloha od Buchlovic úplně černá. Kamarádi z Hluku valili domů, že bude pršet. Já se schovala do kaple a čekala pěkně v suchu a teplíčku na déšť. Ten ale do 19 hodin nepřišel, a tak jsem mohla blatnického pana faráře Zdeňka Stodůlku vyfotit akorát, jak z kaple vynáší eucharistického Krista v monstranci do venkovního areálu. Šla jsem tedy také ven, když všichni byli venku včetně Pana Ježíše, tak co bych dělala sama v kapli, že? Adoraci vedl otec Vojtěch Kodet, modlil se, schola zpívala a nad hlavami nám letěly těžké černé mraky. No a já jsem už v hlavě pomalu psala textík, jak jsem dnes obdivovala důvěru kněží i ostatních věřících, že pršet začne až po adoraci, jak mnozí tvrdili předem. No tato předpověď se jim ale nepodařila, protože zhruba v polovině adorace začalo lít jako z konve, tak jsem se valila schovat rychle do kaple. Když jsem se ale u dveří otočila, tak jsem viděla, že se lidé nahrnuli pod střechu venkovního liturgického prostorou ke Kristu vystaveném a na oltáři a otec Vojtěch povzbuzoval další, aby šli, že je tam a tam ještě spousta místa, že se určitě vejdou další lidé. V tom okamžiku vedle mě stál otec Zdeněk u vrat kaple a řekl, že všichni se tam asi nevejdou. No ale mně najednou došlo, že chci být také tak blízko Pana Ježíše a valila deštěm k venkovnímu oltáři, kde se už tísnily desítky lidí. No a tak se při dnešní adoraci stal zázrak, že si nás prostřednictvím počasí Pan Ježíš přitáhl fyzicky hodně blízko k sobě. Tak blízko, že jsme to nikdo nečekali a ani netušili. No já, nevěřící Tomáš, už vůbec ne. A tak jsem byla svědkem zázraku, abych už konečně doopravdy věřila, že u Boha není nic nemožné… A bylo to moc pěkné, když jsme si najednou byli všichni i fyzicky tak blízko.
Přede mnou byly dva dny volna, předpověď počasí vypadala dobře, a tak bylo dílem rychlého rozhodnutí vyrazit autem na jednodenní výlet do rakouského poutního místa Mariazell. Poprvé jsem zde byla přesně před dvaceti lety, kdy se na tomto místě konala Pouť národů. O Pouti národů v květnu roku 2004 více zde. Doprovázelo ji tehdy skutečně to nejhorší možné počasí. Z nebe se valily přímo provazy vody a v šedivém dni se mlha válela až u země. Není proto divu, že jsem toho z Mariazell tehdy moc neviděla. Na výlet jsem se tam chystala proto už delší dobu, ale tzv. mne nakopla až kámoška Jarka, která se tam vypravila nedávno se zájezdem a na Facebooku upozornila, že je toho v Mariazell k vidění více než jen věhlasný poutní kostel Panny Marie. Více o poutním místě zde. Zmapovala jsem si předem cestu a vybrala si trasu na Krems, kdy jsem zhruba dvacet kilometrů před Vídní měla sjet z dálnice a valit směr Krems a Vídni a dopravní zácpě se tak elegantně v ránu pracovního dne vyhnout. Jenže člověk míní a správci silnic a dálnic mnohé mění… V okamžiku, kdy mně navigace hlásila, že mám sjet z dálnice, jsem tam sjet nemohla, protože sjezd byl zatarasený značkou zákazu vjezdu. No tak jsem si zase krokem projela zhruba patnáct kilometrů Vídní a nabrala tentokrát skluz půl hodiny. V konečném důsledku byl ale skuz větší, protože se cesta protáhla. Na parkovišti číslo 3 jsem byla v Mariazell zhruba o půl desáté. A to jsem vyjížděla před pátou ráno a valila si to bez přestávky. Na parkovišti pro mne vznikl problém, protože parkovací automat byl jen na kováče a já měla sice hrst papírovek, ale pět euro, což byla částka na 24 hodin parkování, jsem neměla. Tak jsem si zajela k nedaleké prodejně Billa, od které bylo kousek další parkoviště, ale tam už chtěli na kratší dobu 7 euro… Vlítla jsem do obchodu, vybrala dobré tyčinky, co kupuji i doma a šla měnit. Paní u pokladny mně dala ale jen pár centů v drobných a zase mně přistála v ruce papírová bankovka. Na mou prosbu, že potřebuji drobné na parkování, reagovala negativně, že sama nemá drobné. A tak jsem před jejíma očima vzala u pokladny lízátko a podala jí onu pětieurovou bankovku a ona mně vztekle vrátila v kovu. Najednou jsem si z jejího přívětivého chování připadala jak v některých obchodech u nás doma. To Rakousko-Uhersko v některých lidech stále je… Konečně jsem tedy měla pět euro v kovu a mohla si zaplatit parkovací lístek. Na parkovišti č. 3 byly i neplacené a velmi čisté toalety s tekoucí vodou i vším ostatním potřebným. K bazilice to mohlo být zhruba 300 metrů, takže fakt žádná hrůza. Moje první kroky proto vedly do baziliky, kde jsem zjistila, že v 10 hodin začíná mše v němčině, tak jsem na ni zrovna zůstala. Nad oltářem byla soška Panny Marie, kterou jsem tak dobře znala z oné deštivé pouti v roce 2004. Myslela jsem na všechny blízké a známé potřebné, aby jim Bůh pomáhal ve všem, co musí ve svých životech nést. A také jsem prosila, aby byl v Evropně mír a nikdo nás po bezmála osmdesáti letech nevehnal do války. Po mši jsem si prohlédla střed města a vyrazila k lanovce, protože mým cílem bylo vyjet lanovkou nad město a tam si udělat nějaké turistické kolečko a prozkoumat, co je tam zajímavého. Dospělého vyjde jízda nahoru a dolů na 28 euro a je to zároveň nahoře vstupenka do takového jejich skanzenu určeného především dětem. Velmi šikovným způsobem se tam dozví, jak se v této oblasti žilo v minulosti. V dřevěných přístřešcích jsou vyřezané postavičky v akci, nechybí zmenšený vodní mlýn i možnost vyzkoušet si, jak se dříve plavilo dřevo. Podle zájmu bylo naprosto evidentní, že to děti bavilo asi nejvíc. Bylo zajímavé sledovat, jak Rakušáci dovedou využít vše do posledního detailu k tomu, aby k ním jezdili turisté. Dvě vodní nádrže, které připomínají jezera, objíždí každých dvacet minut vláček, na vodě je podium, takže se tam konají koncerty. Pro děti jsou zdarma k dispozici „motokáry“, které jedou samozřejmě jen samospádem a žádný motor nemají, ale kluci na nich drandili stále. V areálu vzpomínaného skanzenu jsou informační tabule o včelách, protože med se v Mariazell produkuje a z něj tam pečou perník, který je prý pro toto město typický. No na našich poutích vídám mnohem lépe nazdobené perníčky, ale to je vedlejší. Balíček tří perníků ve tvaru jakési cca. 2 cm tlusté „cihličky“ rozměru cca. 9×13 cm vyšel na zhruba osm euro. Sáček s drobnými perníčky různých druhů na deset. Při zpáteční cestě jsem se zastavila u Erlaufsee. Překvapilo mne, kolik lidí se tam už koupalo, i když v Mariazell se teplota pohybovala jen okolo dvaceti stupňů. A bylo tam fakt hodně mládeže. Zatímco mladí rakouští kluci divočili na skluzavce a neustále na ni stálá velká řada, o kousek dál jsem při odchodu narazila na pár děvčat, která se koupala v legínách, dlouhých šatech se šátkem na hlavě. Můžete hádat jednou, o jaké vyznání šlo. Poprvé jsem na ženy různého věku v podobných „plavkách“ narazila před více než dvaceti lety v Turecku a dva roky zpátky také v Jordánsku u Rudého moře. A tak jsem si v duchu jen říkala, jak se nám ten svět – zvláště střední Evropa, za posledních třicet let změnil. U jezera se neplatilo žádné vstupné, byla tam na jedné straně restaurace a u pláže toalety. Platilo se ale parkovné. Já jsem za půl hodiny zaplatila necelé euro. Platba byla možná kartou i hotovostí. Na parkoviště se vjíždělo přes závoru a lístek, jak jsme u nás zvyklí například u některých nákupních center. Zdarma ale nebyla ani půlhodina stání. Tož tak. Zpět jsem se vracela už na Krems a spodem, jak jsem chtěla jet i ráno. Cesta byla pohodová, dálnice nebyla nikde ucpaná. Sjela jsem z ní trošku dříve a potom si to švihala směrem na hraniční přechod Rheintal a Břeclav rakouskými vesničkami s vinnými sklípky, jaké jsou vidět i u nás na Břeclavsku, Hodonínsku i Uherskohradišťsku a kochala se. Při této cestě jsem si ale opět uvědomila, jak si v těchto místech Rakušané zničili krajinu větrnými elektrárnami. Je to fakt hnus, jak kdyby člověk jel někde měsíční krajinou, i když se k nebi tyčí uprostřed obilných lánů. Nedalo mně to a vystoupila jsem na jedné okrsce a cvakla závěrečnou fotku tohoto výletu do Rakouska několik kilometrů od státní hranice. Při otevření dveří auta jsem dostala tepelnou facku, jak kdybych se najednou ocitla někde ve Středomoří. Oproti horám v oblasti Mariazell tady bylo fakt vedro. A co si odnáším z tohoto výletu? Že mně návštěva Mariazell a okolí jako jednodenní výlet doopravdy stačila. Na delší dovolenou bych tam nejela. Asi jsem zhýčkaná z Dolomit, Ramsau, oblasti Dachstein a Korutan. V Korutanech jsem byla jednou před více než dvaceti lety a rozhodně bych se tam chtěla vrátit. Moc zdravím všechny návštěvníky mého webu a přeji, abyste měli odvahu cestovat a poznávat nová a nová místa. Já si po včerejší návštěvě Mariazell říkala, že bych už si konečně měla vyrazit na náš Praděd, kde jsem ještě nebyla. Je to ostuda, ale snažím se dostat dál, dokud to jde, protože člověk nikdy neví, z jakého důvodu nám někdo „chytrý“ může zase zakázat cestovat. Tak se snažím stihnout, vše, co se dá….
