Na
hlavní pouť na Svatém Antonínku dnes připutovali lidé především automobily.
Louku na kopci opět zcela zaplavily. Menší část přijela na kolech a někdo
zdolal několik desítek kilometrů pěšky. Zřejmě nikdo ale netušil, že na první
poutní mši svaté je poutník, který v tento den měl v nohou přesně 1 500
kilometrů. Šedesátiletý Tomáš Lachman z Plzně se vydal na svou pouť podél
hranice České republiky prvního května ze Šumavy. V předvečer pouti byl ochotný
odpovědět na pár mých zvědavých otázek.
Putujete podél hranice České republiky. Co vás k této cestě inspirovalo?
Prvotním
impulsem byla před třemi lety přednáška Václava Malinského v Plzni. Tento
muž obešel po hranicích celé bývalé Československo. Za 97 dnů ušel 3 700
kilometrů. Promítal k tomu fotografie s hudbou a mně se velmi líbilo,
že jednotlivé hory znám a mám je několikrát prochozené. Napadlo mne, že by bylo
pěkné to propojit a přecházet z jedněch hor do druhých.
Dnes chodí hodně lidí do Compostely. To vás nelákalo?
Ne.
Putování do Compostely je dnes móda. Lidé, kteří tuto cestu absolvují, říkají,
že lidí přibývá a stal se z toho už trošku takový Václavák. Spaní na
společných ubytovnách není moc příjemné. Pokud tam někdo chrápe, tak se nikdo
nevyspí. Tato cesta mne proto nelákala. V Čechách je krásně, tak jsem to
chtěl zmapovat. Motivovaly mne i nějaké cestopisy, které jsem přečetl.
Například?
Inspiroval
mne Petr Kosek z firmy Nalehko z Liberce, který přešel v Americe
tři nejdelší traily, každý měří okolo čtyř a půl tisíce kilometrů. Testuje tam
výstroj, takže pro mne to byla inspirace, co si vzít na cestu. Potom ještě
americké traily absolvoval Jakub Čech, který dělá hudbu k filmům. Je velmi
úspěšný, ale měl okolo čtyřicítky veliké problémy. Lékař mu tehdy řekl, že
pokud bude žít dosavadním stylem života, tak mu zbývá pár let. Říká o sobě, že
se zvedl z gauče, začal se hýbat a chodit. Přešel Pacifický trail a
k tomu si vloni přidal další. I s ním jsem si psal ohledně zkušeností
a vybavení. Všichni tito lidé mne nabudili a motivovali. Zvládli daleko těžší
výkony než co já jdu tady v Čechách. Oni začínají například v Mexiku,
kde jsou obrovské teploty. Jsou tam ale také hadi, chřestýši a nedostatek vody.
Vedle míst s mimořádnými teplotami jsou zase vysoké hory pokryté sněhem. Cestu
si musí načasovat tak, aby došli do Kanady dříve, než tam napadne sníh. Tito
lidé mají velké zkušenosti. Jsou pro mne inspirací a jejich výkon mně pomáhá
při cestě, pokud se vyskytnou nějaké problémy a obtíže. Proti problémům a potížím,
které museli zvládat oni, jsou ty moje maličké. Opravdu mně to hodně pomohlo,
hlavně ze začátku mé cesty, kdy nebylo dobré počasí.
Jde ve vašem případě o turistiku nebo pouť?
Beru
to jako obojí. Odmalička jsem byl v turistickém oddíle, nejdříve ve Skautu,
který potom komunisté zakázali. Celý náš oddíl včetně vedoucích přešel pod
křídla turistů s názvem TOM, což je turistický oddíl mládeže. V šestnácti,
sedmnácti letech jsem chodil každý víkend pětadvacetikilometrové i
padesátikilometrové dálkové pochody.
Je to možná i o tom, že díky své zkušenosti z mládí věříte, že cestu zvládnete?
Určitě,
ale také mne posiluje běh, který jsem začal provozovat v padesáti letech a
vím, že vydržím uběhnout maraton. Na této cestě ujdu denně v průměru kolem
pětatřiceti kilometrů.
Bolí vás něco? Nebojujete s puchýři?
Nohy
mě nebolí a nemám ani puchýře.
Můžete prozradit, co na váš nápad říkala manželka?
Před
mými šedesátinami se mě zeptala, co bych chtěl k narozeninám. Já jsem jí
tehdy řekl, že nechci žádného Harleye, ale že bych si chtěl udělat tuto pouť.
Zarazila se, ona je taková přímočará, a řekla: „Co když tě to nějak změní?“
Měla totiž obavu, že se mi zalíbí žít jako tulák a začnu chodit jeden trek za
druhým. Řekl jsem jí, že si to chci jen vyzkoušet, že se nemusí bát. A
ona souhlasila. Dala mi k tomu své požehnání a dokonce za mnou jezdí
jednou za čtrnáct dnů a putujeme společně celý víkend. Celkem se mnou už ušla
tři sta padesát kilometrů. Je to pěkné.
Kolik kilogramů a co nesete na zádech?
Je
velice důležité, kolik toho člověk s sebou nese. Jsou vypočítané takové
křivky, kolik člověk ujde s třicetikilovým batohem a kolik
s dvanáctikilovým, který nesu já. Říká se tomu pozitivní spirála
hmotnosti, protože když má člověk lehký batoh, ujde delší vzdálenost, nemusí
být tak dlouho na trase, stačí mu méně jídla a není tak opotřebovaný. Když si
vezme třicetikilový batoh, tak ho to za chvíli odrovná.
Nechal jste si tedy poradit?
Hoši,
které jsem už jmenoval v úvodu našeho rozhovoru, testují
vybavení. Dováží ho většinou z Ameriky. Je třeba mít lehké batohy i boty.
Nesmí být těžké, kožené, s goretexem. Vhodné jsou běžecké boty se
zesílenou podrážkou, ve kterých se netvoří puchýře, protože je noha
v suchu. V goretexu jsou v horku za chvíli mokré ponožky. Já používám
boty značky Altra Lone Peak. Jsou z Ameriky, ale dají se u nás koupit ve
Svitavách u Brna a v Praze.
V čem je jejich výhoda?
Mají
rozšířenou špičku boty, takže se v nich netvoří puchýře. Po cestě je pro
dovozce testuji. Fotím je, jak vypadají po tisícovce kilometrů, po tisíci a půl se už začínají
pomalu rozpadat.
Pojďme zpět k obsahu batohu, co ukrývá?
Potřebné
věci, aby toho člověk netahal zbytečně moc, ale zase aby netrpěl, když se změní
klimatické podmínky. Mně se stalo, že v květnu několikrát sněžilo. Měl jsem
naštěstí vodovzdorné ponožky, které vypadají jako z neoprenu. Noha je
v suchu a zároveň i v teple. Bylo důležité, že jsem měl při
nepříznivém počasí v ponožkách suchou nohu a nezáblo mne. To jsou takové
vychytávky.
A váha vašeho batohu?
Můj
batoh váží i s potravinami dvanáct kilogramů. Bez potravin a paliva je to
sedm kilogramů. Vařím zásadně na lihu. Vařič mám také z Ameriky, jeho
hmotnost je pouhých osmnáct gramů. Na ohřátí jednoho litru vody spotřebuji
třicet mililitrů bio lihu do krbu. Je to levné vaření a já vím přesně, kolik
paliva mně zbývá, kdežto do bomby člověk nevidí a je zbytečně těžká.
Při tak náročné cestě je velmi důležitá strava. Jak doplňujete energii?
Ke
snídani mám obvykle vločky nebo kaši, kterou i sám míchám. Přidávám do nich
sušené mléko, proteiny, sušené ovoce a kokosovou moučku. Je důležité, aby
strava byla kaloricky bohatá. Při běžné práci člověk denně spotřebuje okolo
dvou tisíc kalorií, ale při této cestě je to pět až osm tisíc kalorií. Záleží
na tom, kolik ujdu kilometrů. Pokud by člověk kalorie nedoplňoval, začal by
hubnout a ztratil výkon. Dostavily by se problémy, protože by neměl sílu.
Kalorie se doplňují potravinami, které mají v sobě hodně tuku. Nebráním se
proto ani smaženým hranolkům, hamburgerům, což jsou jinak samozřejmě nezdravé
věci. Kaši navíc zalévám olivovým olejem, což je další výborný zdroj energie.
Jím také bramborovou kaši s tuňákem, kuskus a sušená rajčata. Místo chleba
jím tortillu, protože ta se nerozláme ani nezplesniví. K obědu ji mám se
škvarkovou pomazánkou, ale třeba i s nutellou nebo arašídovým máslem. Pokud je
to možné, zastavím se občas na jídlo v restauraci. Rád si tam dám pivo. Je
to nejlepší ionťák.
Kdy a odkud jste na cestu podél hranic České republiky vyrazil?
Bydlím
v Plzni, takže na Šumavu to mám nejblíž. Je to nějakých šedesát, sedmdesát
kilometrů od Plzně. Vyšel jsem proto prvního května ze Šumavy pod horou Ostrý,
aby na horách už nebyl sníh. Chtěl jsem se vyhnout případným problémům se
sněhem ve vyšších polohách hor. Nicméně letošní květen byl nadprůměrně studený,
takže jsem ještě patnáctého května v Krušných horách sníh zažil. Místo
spaní ve stanu jsem proto spal v různých penzionech. Nejhorší by totiž
bylo, kdyby navlhl péřový spacák. Na všechno šatstvo mám vodotěsné obaly, takže
i když jsem kompletně promokl, oblečení na převlečení zůstalo suché. Spím
v letním péřovém spacáku Kumulus. Vyrábí se v Polsku a má doživotní
záruku. Ze Šumavy jsem šel na západ přes Český les do Chebu, přes Krušné hory,
Českosaské Švýcarsko, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky,
Rychnovské hory, Krnov, Opavu, Ostravu, Beskydy, Javorníky a Bílé Karpaty,
odkud jsem přišel sem. Dál pokračuji přes Hodonín, Břeclavsko, Podyjí do
Novohradských hor a skončím zase na Šumavě. Celá trasa měří 2 200
kilometrů.
Stanovil jste si předem, za jak dlouho tuto trasu ujdete?
Mně
se vždy líbil Jules Verne, takže jsem si udělal takové logo: Okolo ČR za
osmdesát dní, ale myslím si, že to zkrátím, protože už mám odhad, kolik za den
v průměru ujdu. Možná to bude nakonec pouze sedmdesát až sedmdesát pět
dnů.
Víte, kolik jste až sem na Slovácko zdolal kilometrů?
Večer
před poutí na Svatém Antonínku jsem si vše přepočítal a je to neuvěřitelné.
Ušel jsem zatím přesně 1 500 kilometrů.
Zažil jste po cestě nějakou krizi?
Je
zajímavé, že přišla hned na začátku mého putování. Spal jsem tehdy u pramene
Radbuzy, což bylo asi třetí noc po odchodu z domova, když začalo pršet. Nespal
jsem ve stanu, ale v takovém altánu. Byl jsem v suchu, ale začal jsem
si promítat, co mne čeká, že druhý den bude také pršet a nevím dopředu, kde
budu spát, protože zrovna v Českém lese žádné penziony nebyly. Nemohl jsem
z toho ani usnout a říkal jsem si, že to tedy pěkně začíná. Potom jsem si
ale vzpomněl, že jsem byl na besedě s horolezcem Radkem Jarošem, který
tehdy promítal film, jak lezl na K2. Stan měl zakolíkovaný někde
v ledovcové stěně, visel tam, byla vichřice, strašná zima, museli lézt
nahoru, byl strašný problém jít na záchod nebo uvařit, protože se u toho museli
jistit. A mně v tom přemítání najednou došlo, že já na záchod mohu jít
v pohodě, nikam nespadnu, nic se mi neděje, je teplo, nebudu mít omrzliny
a nic mně vlastně nehrozí. Tak jsem si řekl: Chlapče, seber se! Byla to pro mne
zajímavá lekce a od té doby jsem přestal fňukat.
Objevil jste při cestě místa, která se vás nějak hluboce dotkla? Jak na vás vlastně působí proměna krajiny, kterou putujete?
Krajina
je velmi proměnlivá a různorodá. Odkrývá třeba i to, jací lidé tam žijí. Genius
loci opravdu funguje.
Podle čeho poznáte, jací tam žijí lidé?
Třeba
podle toho, jak se ti lidé starají o svá obydlí, jak se k sobě chovají,
když člověk někam přijde. Začal jsem na Chodsku a uvědomil si, jak jsou Chodové
zemití. Nebyli odsunutí, jako například sudetští Němci. Jsou původními
obyvateli a jsou v tom svém kraji zakořeněni. Byli pro mě čitelní. Potom
následovalo pohraničí, které bylo několikrát osídlené, protože se spíše
drancovalo. Na informačních cedulích jsem se tam dočetl, že se odsunuly dva
miliony sudetských Němců. Ti lidé potom museli někde chybět. Opuštěná
hospodářství, co tam zanechali, zpustla. Dodnes v té krajině zůstal jakýsi
smutek z toho, co se stalo. Jsou tam fotografie, jak konkrétní místa vypadala
před odsunem a potom. Československá armáda pak vesnice srovnala se zemí, aby
se tam údajně neskrývali nějací diverzanti. Spíše ale chtěli jednotlivá místa,
včetně kostelů, úplně vygumovat. Po zaniklých osadách, kterých byly stovky,
zůstaly jen holé pláně. Odsunem Němců byly poznamenané celé západní Čechy a
Krušné hory. Vidíte tam třeba rozbité kříže. Když jsem pak procházel Beskydy a
Javorníky, všude byly udržované kapličky, křížky v lese, ozdobené svaté
obrázky ve skříňkách se stříškou, jsou u toho kytičky. Uvědomíte si, jak kde
člověk žije, jestli mu záleží na duchovních věcech. V západních Čechách
jsou rozlámané kříže a vybrakované kapličky. A kde se mně líbilo nejvíc? To se
těžko říká, protože všude bylo nějak pěkně. Mám rád Jeseníky, protože jsme tam
jezdili s manželkou už před svatbou. Jizerské hory mám také rád, ale vždy
jsem tam měl smůlu na počasí a bylo to i teď. V době, kdy jsem jimi
procházel, napadlo sto milimetrů srážek. Tam jsem úplně nejvíc promokl.
V batohu mně čvachtala voda. Věci ve voděodolných pytlích ale byly suché.
Potom se mi líbily bukové lesy v Beskydech. Ty stromy mně připomínaly
sloupy v kostele. Bylo tam takové šero až tma. Někde to bylo až
strašidelné.
Píšete si o své cestě nějaké poznámky?
Každý
den si píšu deníček. Moc se mně to osvědčilo. Pokud si něco nenapíšu každý
večer, tak se mně vše začíná míchat s jinými zážitky. Píši postřehy o
krajině i lidech. Měla by z toho být kniha. Ještě nevím, jak ji uspořádám,
ale myslím si, že to bude o tom, co jsem prožil. Radosti i strasti a jako bonus
fotky. Chtěl bych z putování připravit i pěkně zpracovanou přednášku.
Viděl jsem na internetu, že podobně jako já už naši zemi obešlo několik lidí,
ale není jich moc.
Často jdete lesy, daleko od civilizace. Sledujete alespoň prostřednictvím mobilu zprávy, co se děje doma a ve světě?
Dal
jsem si pomyslný půst od zpráv i rádia, i když ho mám samozřejmě v mobilu.
Já to nedělám ani při běhání. Myslím si, že jsme všichni tak zahlceni zprávami,
že nám to začíná škodit. Najednou je mně lehčeji, že jsem se od toho oprostil.
Když si doma ráno pustím zprávy, tak tam jdou různé bouračky, co který politik
udělal atd. Jsou to vesměs negativní zprávy, které člověka hned od rána naplní
a člověk to v sobě nese a přemýšlí o tom, ať chce nebo nechce. Mě se to
prostě nějak hluboce dotýká. Když to najednou není, tak se mysl jakoby vyčistí
a člověk se stejně to základní dozví. Třeba o demonstraci na Letné, což je
dobré.
Nad čím tedy dlouhé hodiny, kdy kráčíte sám krajinou, přemýšlíte? Cestu berete částečně jako pouť. Modlíte se?
Ano,
také se modlím. Mám s sebou růženec, máme pět dětí, takže to je pět
desátků. Nemodlím se ale jen za ně a za vnuky, ale i za jejich partnery a širší
rodinu. Potom jsou lidé, kteří mne o modlitbu prosili. Modlím se například za
jednoho kněze, který skončil svou službu. Našel si ženu, ale bude to mít hodně
těžké, protože byl v církvi trošku celebrita. Dále se modlím za rodinu se
synem, který nemůže odmaturovat. Do modlitby zahrnuji i lidi, kteří mně při
cestě vyvstanou na mysli.
Přírodu jste přirovnal k chrámu…
Jeden
mystik říká, že Boží existenci můžeme vyčíst ze dvou věcí. Jednak je to
příroda, když se zamyslíme nad dokonalostí stvoření, jak dokonale byl stvořen
člověk, ale stejně i různí brouci, kytky… Prostě je všechno v harmonii. A
potom můžeme Boží existenci vyčíst z Božího slova. To jsou takové dva
pilíře víry. Já teď čerpám především z přírody.
Uvažujete o tom, že byste se ještě někdy vydal na podobnou cestu?
Zatím
ani ne. Myslím, že mně to bude docela stačit. Je to silný zážitek. Volají mi
lidé a ptají se, jestli se po cestě nenudím. Když jsem před cestou řekl na
stavbě, že s tímto barákem končím a vyrážím pěšky na cestu okolo naší
země, jeden zedník mi tehdy řekl: Ty vole, to bych se asi zbláznil, být jenom
sám se sebou! Tak jsem nad tím přemýšlel a říkal si, že to už je hodně špatně,
když člověk nevydrží sám se sebou. Čím vlastně zaplňuje strach a prázdnotu
uvnitř sebe? Já nemám strach být sám se sebou…
Takže se nenudíte?
Rozhodně
ne. Pořád se totiž na něco těším!
Na co?
Že
něco uvidím, večer někde přespím a možná někoho zajímavého potkám. Dnes jsem
například potkal mladého chlapce, který šel z Dukly do Bratislavy a už měl
pět set kilometrů za sebou. Tak jsme si vyměnili své zážitky. Potkali jsme se
v nějakém altánku, kde jsme si každý sám vařili snídani.
Mám z vašeho vyprávění dojem, že je toto putování i obohacující. Je to tak?
Mám
rád naučné stezky, kde se člověk dozví spoustu informací o různých místech, jak
tam dříve lidé žili, lopotili se, aby uživili rodiny a mnozí odjížděli i do
Ameriky. Uvědomuji si, jak se dnes máme úžasně.
Kdo je Tomáš Lachman? Narodil se 10. 10. 1958, vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou, byl několik let projektantem a po revoluci začal podnikat ve svém oboru jako elektrikář. Je ženatý, se ženou vychovali pět dětí a dnes se raduje už ze šesti vnoučat. S rodinou žije v Plzni. Dne 1. 5. 2019 se vydal na svou pěší pouť podél hranice s Českou republikou s mottem „Okolo ČR za 80 dnů“.
Text a foto: Lenka Fojtíková