Boží hod velikonoční a Hodinky svatého Antonína na Blatnické hoře

Pokud by neřádila pandemie, byly by dnes kostely na Slovácku plné k prasknutí. I v kapli na Antonínku, který je tak blízký srdci slováckému lidu, by tomu nebylo jinak. Venku bylo sice na kopci rozptýleno hodně lidí, ale uvnitř kostela se k osobní modlitbě postupně střídali jen jednotlivci.

Opět zde ve tři hodiny odpoledne nechyběl správce blatnické farnosti P. Stodůlka, protože Antonínek leží na katastru Blatnice pod Svatým Antonínkem. I tentokrát se v kapli modlil s prosbou o přímluvu sv. Antonína Paduánského o zastavení šíření viru nejen na Slovácku, ale na celém světě. Při jeho modlitbě ale strážce tentokrát kapli zamknul, aby nedošlo k většímu shromáždění lidí v uzavřeném prostoru. Poté kněz opět vyšel ven a žehnal Nejsvětější svátostí oltářní na všechny světové strany.

Na Antonínku je zvykem, že se vždy deset týdnů před Domácí a Hlavní poutí (letos to bude 13. a 14. 6. 2020) lidé každou neděli v kapli scházejí při modlitbě tzv. Hodinek ke cti svatého Antonína na Blatnické hoře. Kdyby nebyla pandemie, začala by modlitba těchto Hodinek ve tři hodiny odpoledne a poté by navázala mše svatá. Kaple bývá vždy zaplněná do posledního místa a mnozí lidé sedávají či stojí i venku. Dnes bylo všechno jinak. V prázdném kostele se Hodinky modlili tři ženy a strážci kaple.

Venku bylo nádherné počasí, všechno kvetlo, takže lidé se vyšli ze svých domovů alespoň potěšit nádherou přírody.

Zápisky ze semináře P. Eliase Velly o nové evangelizaci

Od 23. do 28. února se v poutním domě Stojanov na Velehradě uskutečnil seminář vedený P. Eliasem Vellou z Malty, který byl zaměřený na novou evangelizaci. P. \Elias si během semináře v jednom volném odpoledni udělal čas na rozhovor, který jsem s ním vedla pro zpravodajský web Zprávy z Moravy. Tentokrát jsem se ho ptala například na tetování, proč církev nesouhlasí s umělým oplodněním, a jestli může věřící odmítnout onkologickou léčbu. Celý rozhovor najdete zde

Na semináři kněz hned v úvodu více než sto účastníků upozornil, že žijeme v době, kdy se člověk opět klaní zlatému teleti, které je tentokrát v podobě peněz. Pokud dnes někdo někomu pomáhá, očekává za vše finanční odměnu. Hodnota člověka se soudí podle toho, kolik vydělává peněz a co vytváří. Pokud je někdo starý a nic už nevytváří, společnost ho nepotřebuje.

Světu vládnou politika, ekonomika a věda

Kazatel dále mimo jiné řekl: „Dnes vládnou světu tři síly – politika, ekonomika a věda. Toto jsou nové prvky prostředí, v němž žijeme a máme v něj vnášet novou evangelizaci nejdříve skrze svůj život. V dnešním světě je mezi lidmi velká nerovnost způsobená ekonomikou a politikou.

Ekonomika dnes podporuje konzumismus, který s sebou přináší velmi mnoho problémů. Kdo nemá peníze, cítí se méněcenný. Bída přináší násilí. Žijeme v rozvinuté kultuře. Na jedné straně už nemáme otroky, ale na druhé straně není svoboda náboženské kultury. Dnes jsme svědky obrovského pronásledování křesťanů v různých částech světa – Indie, Čína, Nigérie, Pakistán. Pronásledování křesťanů táhne společnost ke dnu.

Žijeme v éře počítačů

Žijeme v éře počítačů, internetu a médií, což vede k organizovanosti ve všech směrech. Na jedné straně je to výhoda, ale zároveň také nevýhoda. Osobní pastorační přístup nahrazujeme mechanikou. Když jsem byl farářem, přicházelo za mnou mnoho lidí. Někteří z nich třeba nechodili do kostela, ale přišli, aby něco vyřídili – křest, svatbu. Tím mohlo dojít k osobní komunikaci. Dnes už to tak není. Komunikace byla nahrazena počítačem, který nabídne formulář ke křtu, svatbě a ty jsou odeslány elektronicky. Z hlediska administrativy máme farnosti velmi pěkně zorganizované. Pastýř ale nepozná své ovce a ovce nepoznají svého faráře, protože mezi nimi stojí počítač. Je to kultura, bez které se dnes neobejdeme. Nemůžeme už evangelizovat stejně jako před čtyřiceti lety ani jako před deseti lety.

Nevíme, co je hřích

Věřící se dnes může někdy cítit méněcenný, proto i věřící řeknou, že jsou nevěřící. Žijeme v kolektivním hříchu. Víme, co se děje s rodinou. Už vlastně pomalu ani nevíme, co je rodina. Muž a žena? Dva muži? Dvě ženy? Všichni mají právo na dítě, což vychází z modelu genderu. Kdysi měla žena roli matky a otec otce. Dnes se občas děje, že otec zastává roli matky a matka roli otce, což přináší zmatek. A ten se netýká jen dospělých, ale i dětí. Co bylo dříve považováno za nenormální, dnes považujeme za normu, takže vlastně už nevíme, co je hřích.

Žijeme v individualistické společnosti. Často jsou individualisté i manželé. Každý má svůj účet, peníze, auto, kariéru… Co je spojuje? Jenom postel nestačí, protože je úplně jiné myšlení. Stojíme před výzvou inkulturovat víru. Evangelium nemohu změnit. Je to dobrá zpráva. Musím hledat správný čas a jazyk, jak předat víru. Neměnit ji ale, protože to by byl relativismus, kdy bychom pravdu přizpůsobovali naší chuti nebo místu, kde se nalézáme.

V nové evangelizaci se musím dívat, kdy, a jakým způsobem evagelium předávat. Je třeba evangelizovat kulturu, politiku, ekonomii i sex. Jinak se bude předávat dobrá zpráva evangelia v České republice a jinak v Jižní Americe. Před námi je velká pastorační výzva dávat lidem Ježíše. Je zbytečné někoho dovléct na mši svatou, když v něm není živý Ježíš. Pokud je v člověku živý Ježíš, má potřebu se s ním při mši svaté sejít sám, proto tam jde bez nucení.

Každá farnost by měla mít pastorační skupinu složenou z kněží a laiků. Farnost už dnes nemůže být vedena pouze knězem. Svět vás pozná jako mé učedníky podle jednoty mezi vámi. Pokud nejsme sjednoceni, ale každý pracuje na svém políčku, neukazuje to na katolickou integritu. V nové evangelizaci se občas setkávám s proroky beznaděje. Evangelium ale není poselstvím pesimismu. Je to dobrá zpráva. Pokud není dobrá, není to evangelium. Nejsme slepí vůči katastrofám, do kterých svět upadá, ale máme být ti, kdo budují církev a neboří ji.

V pastoraci nelze dělat kariéru

Další pastí může být duchovní světskost, kdy je mentalita světa aplikovaná v duchovním světě. Děláme si z pastorační práce kariéru. Pastorační práce je duchovní záležitost, ale někdo ji dělá kvůli své slávě. Časté pokušení je, když například mezi sebou různí evangelizátoři soutěží, kdo má v kostelech a na svých akcích více lidí.

Když jde dobrý pastýř spát, neklade si otázku, jak byl úspěšný, ale jestli dělal, co chtěl Bůh. Co znamená být dobrý pastýř? Pastýř je úspěšný, když je osel. To myslím vážně! Pán Ježíš o Květné neděli vjížděl na oslu do Jeruzaléma. Pastýř má být v pastoraci osoba, která je oslem, který nese Ježíše. Není důležitý náš úspěch, ale to, že děláme, co po nás Bůh žádá.

Z církve nemůžeme dělat muzeum

Z církve bychom neměli dělat muzeum, kdy jsme posedlí květinovou výzdobou a projekty, na nichž pracujeme. Je důležité, abychom se nesoustředili na výtváření projektů, ale přiváděli lidi k Ježíši. Evangelizace znamená, že máme Ježíše v sobě a přinášíme ho druhým lidem. Mohu předat pouze zkušenost toho, co žiji. Laik se dostane do míst, kam se kněz nedostane. Kněz má za úkol formovat laiky, aby se stali pastýři pro druhé.

Církev je krb a Duch svatý oheň v něm. Krb bez ohně je jen dekorace a nedává teplo. Duch svatý dává lidem charismata, která máme používat uvnitř církve. Musíme být živými kameny ve stavbě nového světa.

Evangelizace má být i péčí o chudé. Sociální práce, katecheze a evangelizace jdou ruku v ruce. Každý evangelizátor prožívá znechucení, cítí se osamělý, prodělává úzkosti, prožívá strach a smutek. Tím vším prošel i Ježíš. Nemůžeme očekávat, že si tím neprojdeme také. Ježíš je ale s námi a prosí Otce, aby nám dal Ducha svatého a měli jsme sílu vším projít.“

Celý zvukový záznam přednášek si můžete objednat u překladatele Václava Čápa na adrese: vacapcz@volny.cz

Starší rozhovory s P. Eliasem Vellou si můžete přečíst zde

Zpravodajský článek o přednáškách v Brumově najdete zde

Zápisky ze semináře P. Velly, na němž ve Vranově u Brna mluvil o tom, jak se modlit za uzdravení druhých najdete zde

O semináři v Hodoníně, kde P. Vella mluvil o blahoslavenství, se dočtete zde

Silný příběh o bezdomovci P. Vella vypráví zde

Text a foto: Lenka Fojtíková

Přednáška irského kněze P. Pata Collinse o empatii

V rámci misijního programu, který se od 30. září do 4. října uskutečnil v Uherském Hradišti, promluvil irský kněz P. Pat Collins C.M. také k pracovníkům Charity Uherské Hradiště. Ve své přednášce se zaměřil na empatii, která je tak důležitá v doprovázející službě. Přednáška se uskutečnila na uherskohradišťské faře 4. října.

Ve Starém zákoně je něco, co nazýváme stříbrným pravidlem. Nacházíme to v knize Job: „Nedělej druhým to, co bys nechtěl, aby dělali tobě.“ Toto učení se nachází ve většině náboženstvích a filozofiích na světě.

V Novém zákoně nacházíme to, co nazýváme zlatým pravidlem. Apoštol Matouš říká (7, 12): „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. V tom je celý zákon i proroci.“

Tento princip najdeme ve většině náboženstvích a také v některých filozofických systémech světa. Je velmi jasný: Jednej s druhými tak, jak chceš, aby jednali s tebou.

Jeden biblický znalec řekl, že právě toto Ježíšovo učeni je asi nejvíce známé. Je to hora Everest morálního učení. Lidé mezi sebou hodně hovoří o lásce a já jsem někdy pokoušen se jich zeptat, co tím myslí. Častokrát máme sentimentální vnímání lásky. Navrhl bych, aby podstatou lásky bylo právě toto zlaté pravidlo: Jednat s druhými tak, jak bychom chtěli, aby jednali s námi.

Když se nad tím zamyslíme, má zlaté pravidlo dva základní prvky. Abych mohl žít, musím mít dobrou vůli. To znamená, že toužím o to nejlepší pro druhého člověka. Pro nás, kteří jsme katolíky, je zajímavé si přečíst Tomáše Akvinského, který je jedním z největších teologů. On si samozřejmě klade otázku o podstatě lásky.

Překvapuje mne, i když by nemělo, kdy říká, že láska je dobročinnost – dobrá vůle, kdy toužím po tom nejlepším pro druhého. Například matka chce pro své dítě to nejlepší, zamilovaný chce to nejlepší pro svého partnera, vojáci, kteří společně bojují ve válce, si navzájem pomáhají tím, že chtějí to nejlepší pro druhého. Toto je v jakékoliv lásce: Chci pro tebe to nejlepší. Když se ale nad tím zamyslíme, zjistíme, že to nejlepší je pro každého něco jiného, protože jsme všichni odlišní.

Já jsem sedmdesátiletý muž a žiji v celibátu. To, po čem toužím, se bude velmi lišit od mladé ženy, která má něco málo přes dvacet let a je vdaná. Osobně jsem úplně posedlý motorkami. Celý život jsem měl aspoň nějakou jednu motorku. Určitě je nesmyslem dát jako dárek mé dvaatřicetileté neteři časopis o motorkách. Ona se o nějaké motorky vůbec nezajímá. Vidíme, že zlaté pravidlo nesmí být vysvětlováno doslovně. Já bych byl šťastný, kdyby mně moje neteř dala tlustou knihu o motorkách, protože by to ukázalo, že ví o mém zájmu. Jednala by se mnou, jak si přeji. Abych ji ukázal dobrou vůli a chtěl pro ni to nejlepší, musím vědět, co prožívá, po čem touží, nač myslí. Vzniká tak samozřejmě otázka, jak to poznám. Klíčem poznání, po čem ten druhý touží, je empatie.

Nevím, jestli znáte kořen tohoto slova, ale pochází z řečtiny. Je to relativně mladé slovo. Vzniklo v devatenáctém století. Doslovně znamená, že jsem schopný se vcítit do tvých pocitů. Jinými slovy lze říct, že mohu vnímat to, co prožíváš. Mě vždy udivuje, že je to jedna z takových tajemných schopností, které člověk má. Že můžeme docela přesně vstoupit do vnitřních zkušeností lidí.  V lidských vztazích je právě empatie skvělá hodnota.

Empatie z psychologického pohledu

Můžeme si empatii popsat z psychologického pohledu. Je to schopnost vstoupit a pochopit svět jiného člověka. Přenášet toto chápání na druhého člověka. V této definici chci poukázat na dvě věci. Empatie neznamená jenom vnímat pocity druhého, ale znamená to, že to děláme chápajícím způsobem. Jinými slovy lze říct: „Vím, proč se takto cítíš.“

Pokud se setkáte s dobrým poradcem nebo psychoterapeutem, někteří mají tuto skvělou, hlubokou schopnost. Máte pocit, že mají rentgenové oči, které vás prohlédnou skrz naskrz.

Nejenom, že máte pocit, že ví, co prožíváte, ale zároveň máte pocit, že ví, proč to prožíváte. Matka Tereza z Kalkaty často říkávala, že se máme navzájem milovat. Ale obvykle potom upřesňovala kvalitu této lásky. Říkala, že my potřebujeme chápající lásku. Jinými slovy: Já tě chápu a jednám vůči tobě milujícím způsobem. 

V druhé části definice se říká, že nejenom jsme schopni vstoupit do zkušenosti druhého, ale také mu dát najevo, že jsme schopni mu toto pochopení dát najevo. Jinými slovy: při poradenství jste například schopni zrcadlit pocity, které vnímáte u druhého. Tím, že mu ukazujete, že chápete, proč se takto cítí. Dobrý poradce má tuto schopnost. Je to velmi povzbuzující a ujišťující, si člověk uvědomí, že dotyčný ví, o čem mluvím a co prožívám.

Pět ingrediencí empatie

Vzpomínám si, že když jsem psal malou knížečku o empatii, tak jsem si sedl a přemýšlel jsem, jaké jsou hlavní ingredience empatie. Viděl jsem pět prvků:

1. Okamžik po okamžiku jsem schopný vnímat, co emocionálně prožíváš.

2. Mám pocit a vnímám, proč se takto cítíš. Toto je velké téma a dnes na to nemáme čas více rozebrat. Pokud hovoříte s psychoterapeutem, tak je tento bod velmi důležitý. Víme, že naše pocity záleží na našich zkušenostech v minulosti. Pocity jsou vyvolané našimi postoji, přesvědčeními a  hodnotami. Je dobré si uvědomit, že každý má jiné pocity. Proto to vyžaduje velmi pozorné vnímání, proč se člověk takto cítí. Z křesťanského pohledu mohu říct, že Duch svatým nám pomáhá pochopit druhého.

3. Lidé, kteří mají tuto schopnost empatie, jsou schopni se naladit na to, co druhý prožívá, aniž by ho soudili nebo odsoudili.

4. Jsou schopni zrcadlit to, co slyšeli. Například žena vypráví o důsledcích smrti své matky. Ten, kdo naslouchá a má tuto empatii, řekne: „Vy se nyní tedy cítíte velmi osamělá a zranitelná.“ Vlastně tak shrnuje, co žena vyprávěla. Je to velmi povzbuzující, protože dotyčný vidí, že mu někdo naslouchá a vnímá, co prožívá a rozumí mu v jeho situaci. To je velmi povzbuzující a ujišťující.

5. Lidé s empatií nesdílí pocity s druhými. Pokud sdílíte pocity s druhými lidmi, jak bychom to pojmenovali? Sympatii! Jedná se o slovo z řečtiny a znamená soucítit s druhým. Pokud vyučujete lidi, kteří budou v pečující roli, kam patří například lékaři, zdravotní sestry, psychologové, psychiatři i duchovní průvodci, tak jim vždy říkáme, že tam nejsou, aby s lidmi prožívali jejich pocity. Protože pokud tak budou dělat, stanou se součástí problémů druhých. Jsou tam ale proto, aby k nim byli empatičtí.  

Uvedu příklad. Pokud žena mluví o svém velmi zneužívajícím manželovi a zjistí, že je jí manžel také nevěrný a vyjadřuje svůj vztek slovy: „Ten bastard, jak se ke mně chová?“ A potom třeba řekne: „Všichni muži jsou darebáci! Nemůžeš se na nikoho spolehnout! Zneužívají a využívají poté, co jste jim důvěřovali a dali jim své srdce!“

Pokud jí naslouchá nějaká žena se sympatií, začne jí přizvukovat: „Máš pravdu! Nemůžeš důvěřovat nikomu! Žádnému muži! Jen je vyhodit. Pojďme do baru a tam se napijme, aby žal odešel a budeme nadávat na všechny muže!“

Zamysleme se nyní nad zdravotní sestrou v nemocnici. Přijde tam velmi nemocný starý muž. Zdravotní sestra se o něj musí starat, mluví s ním, začíná ho mít ráda. On s ní sdílí svůj životní příběh. Může začít mít soucit vůči pacientovi. Co se stane, když tento muž zemře? Začne prožívat žal, jako kdyby zemřel její dědeček. Zdravotní sestra ale nemůže být emocionálně zapojená do života všech pacientů, protože jinak vyhoří. Může být ale empatická. Pokud se starým mužem hovoří, může chápat to, jak se cítí, ale když potom přijde domů, tak by už o něm neměla přemýšlet. Může ji mrzet, když zemře, ale ne způsobem jako v případě, kdyby měli hluboký rodinný vztah.

Myslím si, že jedna z hlavních příčin vyhoření v pomáhající službě je, že soucítíme, místo abychom byli vnímaví. Lidé, kteří prochází vyhořením, uvědomí si svou chybu, že se příliš zapojili do pocitů svých klientů.

Rozlišovat a uznávat hranice

Pokud jste v pomáhající profesi, jedna z výborných schopností, kterou byste měli mít, rozpoznávat a uznávat hranice. S lidmi, se kterými jednáte, nejsou vaši přátelé, členové rodiny, ale jsou to klienti. Je zde správný způsob, jak jednat s klienty. Není to žádný cynický postoj, ale jiná forma lásky. Zjistil jsem, že lidé, kteří pracují v pomáhajících profesích, mají velmi vágní smysl pro hranice. Samozřejmě, že empatie má dobrý vliv na vztahy. Když se nějaký člověk cítí izolovaný a opuštěný kvůli utrpení, kterým prochází, tak někdo, kdo má schopnost empatie, může ukončit tento pocit osamělosti. Třeba nemůže udělat nic praktického, aby změnil situaci, protože pokud je zde hluboký žal kvůli smrti člověka, tak ho asi nevzkřísí, ale je velkou pomocí, pokud mu někdo řekne, že chápe, čím prochází. Ten druhý vnímá jeho pochopení a získá často vnitřní sílu, aby pokračoval. Myslím si, že právě v takových případech je empatie nádhernou věcí.

Soucit

Kdybychom si položili otázku, co znamená soucit, je to empatie pro trpící lidi. Víme, že skoro každý trpí tím či oním způsobem. Je zde hluboká potřeba po tomto druhu soucitu. Další dobrý důsledek empatie spočívá v tom, že když přijmete druhé  takoví, jací jsou a chápete jejich okolnosti, zvýšíte jim obvykle sebeúctu.

Empatie nás uschopňuje správně reagovat

Empatie nás také připravuje správně reagovat na druhého člověka. To znamená, že budu správně reagovat na emocionálni rovině. Pokud bude potřeba udělat něco konkrétního, jsem schopný to udělat správným způsobem. Empatie mne uschopňuje správně reagovat. To, co bude vhodné pro jednoho člověka, nemusí být vhodné pro druhého. Znamená to, že se nalaďujeme na každou jednotlivou situaci.

Překážky k empatii

Musím ale se smutkem říci, že empatie se nedostává… Řekl bych, že je velmi málo lidí, kteří mají tento dar a jsou v tom dobří. Když se nad tím zamyslíme, můžeme si říct, jaké jsou překážky empatií? Jedna překážka, která brání lidem, aby byli empatičtí, je, že mají nevyřešené emocionální, životní problémy. Nazývám to bolest zubů srdce. Pokud mne bolí zub a vy mně začnete vyprávět o včerejším snu, který jste prožili, tak co si myslíte? Kam upřu svou pozornost? Kde seženu aspirin… Ale představte si, že máte trvalou emoční bolest, máte spoustu nevyřešených vlastních emočních problémů častokrát ještě z dětství. Zkušenosti druhých lidí vás potom ohrožují, protože vám připomínají vlastní problémy, které nejste schopni vyřešit. Zjistíte, že je potom takový člověk místo empatický, apatický a tedy bez citu. Tito lidé se budou soustředit na fakta a ne na pocity.

Dám příklad. Žena vypráví o svém manželovi, který dlouhou dobu trpěl rakovinou a minulý týden zemřel. Člověk, který se bude soustředit na fakta a ne na pocity, položí otázku, který den zemřel. Je to sice skutečnost, ale je naprosto nevhodné se takto zeptat. Koho zajímá den, kdy zemřel? Ona je vnitřně zničená, protože její manžel po dlouhé době, kdy bojoval  s rakovinou, zemřel. Toto bývá často chyba mužů. Místo, aby se naladili na emocionální oblast, soustředí se na fakta a pokouší se přijít s nějakým řešením. Tady ale bohužel žádné řešení není. Naslouchej ji! Nejsme tady od toho, abychom vyřešil problém, protože ho nemůžeme vyřešit. To je apatický přístup a obvykle je zakořeněný ve strachu.

Obracení pozornosti na sebe Další překážkou je to, co psychologové nazývají nadměrné soustředění na sebe. Je to efekt bumerangu. I když nasloucháte druhým lidem, převracíte v rozhovoru pozornost na sebe. Vraťme se k situaci hlubokého žalu ženy, která vypráví o nedávném úmrtí manžela, který trpěl rakovinou. Ten, kdo naslouchá, se zeptá: „Jak se cítíte?“ A ona odpoví: „V tomto okamžiku jsou mé pocity utlumené.“ Pokouší se ale vyjádřit své pocity. A ten, co naslouchá, říká: „Přesně vím, jak se cítíš. Před třemi lety mně zemřela na rakovinu teta…“ O deset minut později ještě stále hovoří o své tetě… Já vím, že dotyčný měl dobrou vůli, ale bohužel je to bumerang, který se vrací. Tvůj příběh ve mně vzbudí vzpomínku na mé bolestné události. Místo, abych naslouchal druhému, naslouchám sám sobě. A co je ještě horší, žádám nepřímo, aby mně měl ten druhý naslouchal…

Myslím, že každý z nás prožil zkušenost, kdy jsme chtěli od druhého prožít empatii a najednou zjistíme, že hovoří o sobě. V takových situacích chci zařvat: „Prosím tě odejdi! Toto naprosto nepotřebuji! Je to, jako bys mně dělal díru do hlavy!“ Samozřejmě, že druhý člověk nemá zlý úmysl, ale naprosto postrádá empatii. Jsou pohlceni do sebe.

Další důvod, proč lidé nemají empatii, je, že nejsou v kontaktu se svými vlastními pocity. Pokud si neuvědomuješ své vlastní pocity, tak nejsi schopný naladit se na pocity druhých lidí. Někteří lidé zase naslouchají velmi moralisticky. Poznáte to podle toho, jak odpovídají. Předpokládám, že mají dobrý úmysl. Například to zjistíte, když říkají: „Kdybych byl ve tvé situaci, tak bych udělal to či ono. Říkají to v tónu povinnosti – musíš. Mezi řádky lze vyčíst slova: „Kdybys byl jiný, tak by se to nestalo…“ Je to určitá forma odmítnutí. To nikomu nepomůže.

Naslouchání skrze filtry předsudků

Další problém spočívá v tom, že lidem nasloucháme skrze filtry našich předsudků. Možná mohou být sexuální, náboženské či rasové. Máme svou typickou představu, jak mají lidé vypadat. Mohu se například bavit s homosexuálem a mám určitou představu, jak má vypadat homosexuál. Místo abych skutečně slyšel, co opravdu říká, naslouchám mu skrze filtr mé představy o homosexuálech.

Růst v empatii T

o nás přivádí k velmi podstatnému bodu. Empatie je trvalé volání k obrácení. Protože ve světle reality jsem volán, abych neustále přehodnocoval svůj způsob přemýšlení. Lidé se s empatií neustále proměňují ve světle zkušeností. Myslím si, že je to hluboce náboženská zkušenost. Vytváří to v nás neustálou proměnu toho, kým jsme, jak máme růst v empatii, růst v sebeuvědomování se, protože nemůžeš dát druhému to, co sám nemáš. Uč se, jak máš reflektovat principiální pocity, které vnímáš u druhého člověka.

Empatie a řeč těla

Být dobrý v empatii, znamená být dobrý v četbě řeči těla, protože pětaosmdesát procent naší komunikace je neverbální. Někteří lidé se jen soustředí na to, co druzí říkají, ale lidé s pravou empatií vidí také řeč těla, a tak vnímají pocity druhého. Člověk může dokonce lhát a říkat, že cítí v určité situaci sebedůvěru, ale jejich tělo říká pravý opak. Dobrý poradce toto vše vnímá. Máme se učit poznávat řeč těla a chápat ji. Američtí indiáni mají rčení, že abychom opravdu chápali jinou lidskou bytost, musíme nejdříve kráčet míli v jejich mokasínech. A to je pravda. Můžeme to vyjádřit trochu vážněji, jak to říkala významná židovská filosofka Simone Weilová. Byla to Francouzka, jedna z mých hrdinek a říkala: „Láska vůči svému bližnímu  ve své plnosti znamená schopnost vyjádřit to, co člověk prožívá, čím prochází. Téměř většina těch, co si myslí, že mají tuto schopnost, ji vlastně nemají.“

„Kdybych k tomu měl dodat něco ze svého postoje, tak toto: Chtěl bych mít tuto schopnost,“ uzavřel svou přednášku pro pracovníky charity P. Pat Collins.

Přednášku překládal Václav Čáp

Přepis a foto: Lenka Fojtíková

Pracovníkům charity věnoval P. Pat Collins přednášku zaměřenou na empatii. Překládal Václav Čáp (vpravo).
Pracovníkům charity věnoval P. Pat Collins přednášku zaměřenou na empatii. Překládal Václav Čáp (vpravo). Vzácného hosta přivítala pastorační asistentka Charity Uherské Hradiště Hana Brigita Reichsfeld (vlevo). Foto: Lenka Fojtíková

P. Pat Collins: Díky novým technologiím se lidem zkracuje schopnost soustředit se

Od 30. září do 4. října 2019 se v Uherském Hradišti uskutečnily misie s názvem NEBOJTE SE, VYJDĚTE.  Během pěti dnů byly na programu přednášky pro širokou veřejnost, pracovníky charity i studenty. Nechybělo praktické vyučování, svědectví lidí, kteří poznali Krista, přímluvné modlitby, adorace a slavení mší svatých. Hlavním hostem byl katolický kněz z Kongregace misionářů sv. Vincenta z Pauly, univerzitní profesor, spisovatel a evangelizátor v jedné osobě, P. Pat Collins z Irska. Tento vzácný muž byl po ukončení misií ochotný věnovat svůj čas našemu společnému rozhovoru o proměnách světa v posledních desetiletích. Rozhovor tlumočila katolická misionářka Jana Ungerová z Brna, která vystudovala genetiku a teologii, ráda píše, tančí flamenco a hraje pantomimu.

Dlouhé roky cestujete do zahraničí. Za tu dobu jste měl možnost poznat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích změnil?

Co vidím jako velmi zřetelné, je sekularizace západního světa. Potvrzuje se to v každé zemi. Je to vidět dokonce i ve Spojených státech, které působily dojmem, že budou v tomto výjimkou.  Křesťanské církve mají těžkosti, protože jim ubývá členů. Týká se to katolíků i protestantů. Na začátku roku 2003 vydal papež Jan Pavel II. dokument Církev v Evropě, ve kterém mluvil o „tiché apostazi“, což je odklon lidí od křesťanství na celém kontinentu. Když cestuji, vidím, že tomu tak doopravdy je. Myslel jsem, že Sicílie bude výjimkou. Když jsem ale mluvil s kardinálem v Palermu, ptal jsem se ho, kolik lidí v diecézi chodí do kostela. Zjistil jsem, že ty počty nejsou příliš vysoké. Pokud si dobře vzpomínám, šlo zhruba o deset procent.

Navzdory tomu, co říkáte, souhlasíte s názorem, že žijeme v době Ducha svatého?

Bezpochyby! Učil jsem psychologii náboženství a je velký rozdíl mezi náboženstvím s vnitřními motivy a kulturními motivy. Lidé s vnějšími motivy se budou věnovat náboženství, pokud z toho budou něco mít. Ti, kdo mají vnitřní motivaci, se ptají, co mohou Bohu nabídnout. Řekl bych, že ti druzí jsou v menšině. Od náboženství odpadají spíše ti, kdo měli vnější motivaci. Podle papežského kazatele Raniera Cantalamessy jsou pokřtění v Evropě spíše deisté, nikoliv křesťané. Mají určité povědomí, že existuje Bůh a nějaký posmrtný život. Neprožívají ale osobní vztah s Ježíšem. Mnozí z těchto lidí patří mezi ty, kteří odcházejí. Církev vidí čím dál víc jako své hlavní poslání, aby lidé měli osobní vztah s Ježíšem. Týká se to i lidí, kteří chodí do kostela. Těm musíme pomoci, aby nejen něco o Ježíši věděli, ale měli s ním osobní vztah. Zajímavé je, že všude v Evropě nalezneme skupiny lidí, kteří hoří pro Ježíše a osobně ho znají. Pokud budou schopni předat to, co mají, ostatním, jsou obrovskou nadějí do budoucna.

Myslíte si, že byla dobrá snaha o sjednocení Evropy prostřednictvím Evropské unie (dále EU)?  Je pro vás EU čitelná?

Z křesťanského úhlu pohledu bych řekl, že sjednocení je lepší než rozdělení. Víme, že jsme zažili dvě světové války, které začaly v Evropě. Mám za to, že Evropská unie byla trošku idealistickou a odvážnou snahou, jak předejít další podobné válce. Myslím si, že EU je vlastně dobrý nápad. Důkazem je i to, že byl od té doby mír. Je tu ale druhá stránka věci. Evropská unie jako taková nebere v úvahu vliv křesťanství. Jeho roli, nejen v celku, ale i v jednotlivých národech. Před pár lety se uvažovalo o ústavě pro všechny členské státy EU a nebyla tam ani zmínka o Bohu či o křesťanském dědictví. Připadá mi to jako úmyslné smazání křesťanské minulosti a nastolení zcela světského modelu. Není to moc pěkný obraz Evropy…

Může neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnou do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny už o dvě generace dříve například v Anglii, Francii a Německu, kde se nyní děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?

Je to obrovský problém a odpověď není snadná. Přicházejí dva druhy migrantů. Lidé, kteří utíkají z těch nejhorších podmínek ve své zemi, kde zuří války či politický útlak. Evropa jako bohatý kontinent by měla udělat všechno, aby přijala ty, kdo opravdu utíkají z nebezpečných situací. Také ale víme, že existují ekonomičtí migranti, což je úplně jiná skupina. Možná jsem příliš konzervativní, ale myslím si, že těm by se nemělo dostat přijetí automaticky. Každá země by měla mít právo regulovat počet přistěhovalců, protože každá země má jiné možnosti nabídky vzdělání, bydlení, sociálního zabezpečení či lékařské péče. Kromě toho mnozí z těch, kdo do Evropy přicházejí, nepřijímají evropskou kulturu, což je další komplikace. Zdá se mi například úplně šílené, že některé země přijímají obrovské množství muslimů!

Proč? 

Dle mého mínění je zločin, když se tito lidé obrátí proti kultuře země, která je přijala. Sice pouze menšina je radikalizovaná a chová se násilně, ale musíme se naučit, jak s tím zacházet, jak to mít pod kontrolou. Nedá se všem měřit stejnou měrou, protože většina muslimů pravděpodobně budou pokojní lidé. Přál bych si ale, aby právě tito lidé pozvedli hlas proti muslimům, kteří působí těžkosti a chovají se násilně. Mám dojem, že slyšet nejsou.

Migranti, kteří v poslední době míří do Evropy, se většinou nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě hájí svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?

Myslím si, že toto nebezpečí rozhodně hrozí. Před pár lety jsem četl knihu britského sociologa Richarda Jenkinse. Píše v ní, že pokud je deset procent lidí pevně přesvědčeno, že něco chtějí, jsou schopni převálcovat apatický zbytek společnosti. Pokud je porodnost imigrantů vyšší než u původní populace, což je, budou mít čím dál vyšší zastoupení ve společnosti a půjde to rychle. Protože se Evropa z velké části odklonila od křesťanství, nemá žádné velké přesvědčení o ničem. Existuje tady proto liberální demokracie, což znamená, že si každý vlastně dělá, co chce. Toto není žádná síla proti lidem, kteří jsou pevně přesvědčeni o tom, co chtějí. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby během dvou generací bylo v různých zemích Evropy zavedeno právo šaría.

Podle čeho tak usuzujete?

Možná je to jen můj předsudek, ale pokud jsou muslimové v menšině, tak nic až tak velmi neprosazují. Jakmile ale ve společnosti vytvoří většinu, zcela jasně dávají najevo, že si věci udělají podle svých představ. Týká se to různých praktických záležitostí, které jsou nám v Evropě cizí. 

Například?

V západní Evropě mají ženy velmi liberální postavení. Nepovažuji za nic pěkného, jak se  k ženám chovají v mnoha muslimských zemích. Spousta hodnot, které v muslimských zemích fungují, nemá s námi nic společného. Například ukamenovat k smrti někoho, kdo se dopustil cizoložství. K lidským právům se v muslimských zemích také stavějí úplně jinak. Pokud by měli většinu v Evropě, pravděpodobně by to chtěli zavést i tady.

Toto nebezpečí tedy hrozí, pokud nadále poroste jejich populační křivka a začnou tvořit zákony…

Ano, pokud budou ve většině, vznikne velký nátlak, aby se tyto zákony prosadily. Já toho o islámu zase až tak moc nevím, ale je zřejmé, že to není tolerantní náboženství. Stačí se podívat do Saudské Arábie, kde leží Mekka, kde se vedou ostré spory o to, zda ženám bude dovoleno řídit auto. Nebo už zmíněné kamenování. Jsem si opravdu dobře vědom toho, že mezi muslimy je mnoho dobrých lidí. Ti říkají, že tyto věci rovněž nechtějí. Nedávají to ale najevo tak, aby byl jejich hlas slyšet. Asi je obecně známo, že nejvíce pronásledované náboženství na světě je v současné době křesťanství. Je smutné, že většina pronásledování pochází od muslimů, což nebudí zrovna velkou důvěru.

Vidíte z této situace cestu ven?

Nevidím žádné laciné a snadné řešení. Některé země v Evropě, například Maďarsko, Polsko a Česká republika, si kladou otázku, zda mají muslimům povolit vstup do svých zemí. Říkají: My jsme křesťanská civilizace a nechceme, aby zde tyto vlivy působily. Ve Švédsku a Německu se naopak chovají mnohem liberálněji. Přijímají muslimy ve velkém množství. Je docela zajímavé, že se k tomu katolická církev na nejvyšší úrovni nevyjadřuje. Maximálně se řekne, že musíme být otevření k lidem a pomoct těm, kdo jsou v nouzi, nezávisle na jejich náboženství. Na jednu stranu máme být tedy co nejotevřenější, ale na druhou stranu si myslím, že je naprosto v pořádku, když stanovíme hranice.

Za čtyřiasedmdesát let vašeho života se svět velmi proměnil například v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve vaší službě kněze? Změnily se s vývojem techniky problémy lidí?  

Celkově vzato je rozvoj dobrý a potřebný. Je to ukázka lidské inteligence. Osobně mám techniku rád. Používám ji k různým věcem. Zvlášť využívám GPS, protože bez ní bych se ztratil. Každá věc má ale samozřejmě také stinnou stránku. Ze své perspektivy vidím dva problémy, které vycházejí z dostupnosti moderních technologií. U lidí se zkracuje schopnost soustředit se, proto vyhledávají neustálou změnu obrazu a informací. Když se například dívám na CNN, uvědomuji si, že se obrázky mění do dvou a půl vteřiny. Tvůrci pořadů zřejmě vědí, že se jinak diváci začnou nudit. Věřím, že pro člověka je velmi důležitý vnitřní pokoj a kontemplace. Tyto tendence jsou ale namířeny přímo proti tomu. Anglický básník T. S. Eliot, nositel Nobelovy ceny, řekl: „Rozptýlením rozptýleni z rozptýlení…“ Pokud chci lidi učit, jak se mají modlit, je to velmi nesnadné, protože ztratili schopnost se soustředit a věnovat něčemu pozornost delší dobu. Lidé nahrazují komunikaci tváří v tvář komunikací digitální. Někdy například v restauraci vidím, že u vedlejšího stolu sedí muž a žena, oba ťukají do telefonu a vůbec spolu nemluví. Zřejmě jsou v tom okamžiku v kontaktu s jinými lidmi, píšou jim zprávy, případně jim volají. Jednou jsem byl na Sicílii, seděli jsme u jednoho dlouhého stolu a já jsem byl jediný, kdo neměl v ruce mobil. Bylo to až vtipné. Mohli bychom říct, že na jednu stranu nám telefony pomáhají, protože jsme ve spojení a můžeme lépe komunikovat, na druhou stranu se zdá, že to není pravda, že to právě naopak. Kromě toho Facebook a další sociální sítě lidem umožňují, aby vyjádřili svůj názor na cokoli. Také jsem si vědom toho, že mnohé zprávy jsou falešné.

Setkal jste se s tím osobně?

Ano. O mně například v médiích psali, že jsem hlavní irský exorcista. Já jsem přitom nikdy nebyl jmenovaný exorcistou ani v Dublinu. Média si to prostě vytvořila, i když jsem to nikde neřekl. Žurnalisté mě potom ale kontaktují a chtějí se mnou mluvit o exorcismu. Vysvětluji jim, že je to novinářská kachna. Žijeme v postmoderní kultuře, která je kulturou postpravdy. Lidé nevidí pravdu jako něco objektivního a skutečného, co má autoritu, ale pravda je dnes chápána jako subjektivní nastavení založené na vlastních předsudcích. Vidíme to například v Británii v souvislosti s brexitem. Na obou stranách se neprezentují objektivní fakta, ale subjektivní názory a pocity. Když například vládní agentury nebo řetězce sdělí, že odchod by měl ty a ty následky, druhá strana prohlásí, že jenom vytvářejí atmosféru strachu. Před dvěma týdny měl papež František zajímavé kázání o pomluvě. Řekl, že šířit lži za účelem někoho poškodit a ublížit mu, je ďábelské. Mám určité podezření, že to řekl, protože sám je obětí mnoha pomluv. Neustále nacházíme v novinách, že řekl něco, co není v souladu s učením katolické církve. Velká skupina lidí věří, že je falešným papežem a heretikem. Jsou-li však  tito lidé vyzváni, aby uvedli něco konkrétního, nebudou to umět dohledat a dokázat. Jen budou tvrdit, že vědí, že to tak je. Obávám se, že tímto způsobem média ve společnosti působí obrovské rozdělení. A lidé se nechají vést všemi těmi svými subjektivními pocity a hnutími. Je těžké najít způsob, jak to překonat, protože se zdá, že vliv médii nebude slábnout, ale spíše růst.

Máte představu, kam to všechno povede?

To teprve uvidíme. Obdivuji novináře, kteří riskují pro pravdivé informace život. Jsou to pro mne hrdinové, kteří mají ve společnosti nezastupitelnou roli. Co se týká mého pohledu na média, myslím si, že se dostala velmi daleko od pravdy. S růstem médií může každý říct, co ho napadne. Dříve měla mnohá média vysoký standard, kdy byla zárukou pravdy.

A váš názor na Facebook a další sociální sítě?

Mohou hodně ublížit. Například mladí lidé, kteří trpí depresemi, si snadno na internetu najdou návod, jak se zabít. Všechno to má kořeny v prvotním hříchu. To, co má velký potenciál k dobru, má i velký potenciál ke zlu. My křesťané můžeme evangelizovat skrze média a sociální sítě. Já se o to snažím i na svém webu (pozn. autorky: https://patcollinscm.webs.com/aboutme.htm ).

Kdysi jste řekl, že dnešní lidé potřebují „zažít“ Boha… Máte tipy, jak této zkušenosti docílit?

Vědecký výzkum ukazuje, že lidé touží po náboženské zkušenosti. Když jsem učil psychologii, zmiňoval jsem, že se člověk nemůže dobře vyvinout, pokud neprožil pravou náboženskou zkušenost. Mluvili o tom psychologové jako Frankl, Jung a Maslow. Neznamená to, že každý musel patřit k nějakému náboženství, ale potřebuje nějaký transcendentní dotek. V sedmdesátých letech dělali výzkum, kolik lidí takovou zkušenost má. Zjistilo se, že asi třetina. Většina z nich nechodila do kostela, což bylo zajímavé. Pozoruhodné bylo také to, že lidé nenacházeli slova, jak vyjádřit, co se s nimi stalo. Zatímco v devatenáctém století bylo tabu mluvit o sexu, ve dvacátém a jednadvacátém století je tabu náboženská zkušenost. Lidé ji prožili, ale nemluvili o ní, protože cítili, že by nebyli přijati. Na začátku jednadvacátého století podobný výzkum ukázal, že nyní nějakou náboženskou zkušenost prožívají až dvě třetiny lidí. Nemusí to být nutně v kontextu organizovaného náboženství. Těmto lidem by určitě pomohlo, kdyby mohli vyjádřit, co vlastně zažili. Nepřekvapilo by mne, kdyby byli otevřeni vůči křesťanskému poselství nebo jinému náboženství, protože jsou otevřeni pro něco vyššího. Když jsem před pár měsíci v televizi mluvil o zlém duchu, vyvolalo to obrovskou vlnu zájmu. Říkal jsem si, proč to lidi zajímá, když žijeme v tak sekularizované době. Naše kultura je ambivalentní. Na jedné straně odmítá tradiční vyjadřování transcendence, ale zároveň je jasné, že lidé náboženské zkušenosti prožívají způsobem, který nejsou schopni vyjádřit. Často se obracejí k New Age, aby našli způsob, jak to popsat.

Může k této zkušenosti vést například hnutí charismatické obnovy?

Bezpochyby ano. Na charismatické obnově (dále CHO) se mně líbí, že se zaměřuje více na zkušenost než na doktrínu. Kardinál Ratzinger před mnoha lety řekl, že doktrína bez zkušenosti je mrtvá a zkušenost bez doktríny je slepá. Já bych byl raději slepý než mrtvý. Ideální je, aby člověk měl obojí. Věřím tomu, že křest v Duchu svatém přináší obojí! Dá lidem zkušenost Boží lásky a přítomnosti v souladu s křesťanskou naukou. Myslím si, že charismatické hnutí bylo pro církev obrovským přínosem.  

Jak přiblížit charismatickou obnovu těm, kdo se s ní zatím nesetkali nebo u nich budí nedůvěru či odmítání? A mám teď na mysli i duchovní pastýře, kteří tomuto proudu v církvi nejsou nakloněni…

Osobně nepovažuji za důležité, aby kněží znali charismatickou obnovu. Jde o to, aby věděli, co je křest v Duchu svatém. Když papež František doporučuje, aby byly semináře obnovy v Duchu svatém v každé farnosti, nemyslí tím, že by celá církev měla vstoupit do charismatické obnovy. Říká tím, že pokud lidé prožijí křest v Duchu svatém, setkají se osobně s Kristem. Myslím si, že by byla škoda, kdyby lidé dary Ducha svatého nepřijali. Kvůli tomu ale nemusí patřit do charismatické obnovy. Vím ze své zkušenosti i ze zkušenosti jiných, že tyto dary jsou potřeba k evangelizaci. Kde bychom byli bez darů Ducha svatého?

Když jsme spolu dělali naposledy rozhovor v roce 2012 v želivském klášteře, řekl jste mi, že jste autorem dvaceti knih. Napsal jste za tu dobu nějaké nové?

Šest dalších.

Na jaká témata jste se v nich zaměřil?

Jedna z knih se jmenuje Setkání s Ježíšem a pojednává o evangelizaci v praxi. Další má název Proroctví – pravda pro dnešek, světlo pro zítřek. Dále vyšla kniha Svoboda od zlých duchů s podtitulem Osvobození od strachu z ďábla, a O Božím vedení, tedy o objevování Boží vůle. Nedávno jsem dokončil knihu o blížícím se „soudném dni“, která pojednává o apokalyptickém proroctví, o druhém příchodu Ježíše Krista a o tom, co mu bude předcházet.

Prozraďte něco víc z této knihy. Co můžeme očekávat před druhým příchodem Krista?

Ve Starém zákoně lidé čekali na první příchod Spasitele. Vztahovalo se k tomu mnoho proroctví. Je zajímavé, jak byla tato proroctví přesná. Bible má ale spoustu proroctví také o jeho druhém příchodu. Mnozí lidé se domnívali, že i Ježíš mluvil o konci časů a o svém druhém příchodu, když předpověděl, co vše se stane během jedné generace, ale on mluvil o zničení Jeruzaléma a chrámu, což se se během jedné generace skutečně stalo. Mnoho křesťanů ale od křesťanství odešlo, protože když během následující generace nepřišel, řekli si, že to byl zase jeden prorok, který neměl pravdu. Ježíš to ale použil jako metaforu, jak to bude asi vypadat, až bude přicházet konec. V závěrečném epilogu se snažím celou knihu shrnout. Na některá znamení máme být vnímaví, protože vycházejí z Písma. Patří k nim velký odklon od křesťanství před koncem časů. Židé během krátké doby přijmou, že Ježíš byl skutečně ten Mesiáš, na kterého čekali. Nastane velký zmatek, napětí, války a zemětřesení, doba chaosu a velkého utrpení… Chrám v Jeruzalémě bude obnoven a znovu postaven. Když jsem byl v Jeruzalémě, dozvěděl jsem se, že už jsou všechny plány hotové, je připraveno i veškeré vybavení včetně například svícnů, které budou patřit k výbavě znovu vybudovaného chrámu. Pokud se podaří ho doopravdy postavit, bude to pro mě jasné znamení, že se blíží konec.

Jsou s tím spojena ještě nějaká znamení kromě nově vybudovaného chrámu v Jeruzalémě?

Objeví se Antikrist, který bude mít vliv na celý svět. Bude se jevit jako úžasná postava s vzácným charakterem a mohla by to být i žena. Myslím si, že jím může být i někdo z Židů, pravděpodobně z kmene Dan. Bude dělat velká znamení, zázraky a divy. Bude jen málo těch, kdo zůstanou věrni evangeliu a Kristu. Poté přijde velký útok na Jeruzalém a na Židy. Bude to vypadat, jakoby měli být zcela vyhlazeni. Pak najednou Bůh zasáhne a nastane druhý příchod Krista. Veškeré vítězství patří našemu Bohu.

Co bude potom následovat?

Přijde vzkříšení a soud. Když jsem tu knihu psal, byla pro mne největším překvapením podstata nebe. My si většinou představujeme, že když člověk zemře, jde do nebe. V Písmu je ale jasně napsané, že při druhém příchodu Krista nemusíme jít my do nebe, protože nebe přijde k nám. Bude nové nebe a nová země. Nebe přijde na zem a svět bude zcela proměněn Duchem svatým.

V době našeho posledního rozhovoru nebyla žádná z vašich knih přeložena do češtiny. Nyní už vyšly tři. Připravujete nějakou další?

Setkání s Ježíšem, což bude vlastně učebnice evangelizace.

Kdy by se mohla objevit na pultech? 

Byl bych rád, kdyby byla české veřejnosti představena počátkem roku 2021.

V roce 1978 se v irském Dublinu uskutečnila velká charismatická konference, které se tehdy zúčastnilo osm set kněží a řeholníků, okolo dvou tisíc řeholních sester a dvacet tisíc laiků. Byl jste mezi nimi také?

Byl. Přijel jsem tam tehdy se svými studenty.

Znáte P. Eliase Vellu z Malty? Víte, že tato konference zcela zásadně změnila jeho život?

Znám ho, ale nikdy jsme se osobně nesetkali.

Pamatujete si, jak jste vy osobně tuto konferenci prožil?

Jak už jsem řekl, jel jsem tam se studenty ze školy, kde jsem učil. Účastnil jsem se programu pro kněze a bylo to úžasné. Hlavním mluvčím tam byl tehdy dominikán Francis MacNutt, což je zřejmě nejznámější člověk s darem uzdravování v katolické církvi. Pamatuji si, že jsem měl takový divný pocit, že s ním něco není v pořádku. Dobře znám sestru Briege McKenna (pozn. autorky: řeholní sestra, autorka knihy Zázraky se opravdu dějí) a ona mi řekla, že P. Francis má nějaké těžkosti, ale nemluvila o ničem konkrétním. Krátce poté odešel z kněžské služby a oženil se. Pro mnoho lidí to bylo velké zklamání. Dnes už je hodně starý, došel ke smíření s církví a stále se věnuje službě uzdravení a osvobození. Později jsem si uvědomil, že tato konference byla v jistém smyslu kulminační bod charismatické obnovy a potom to začalo postupně ustupovat. To je obvyklý jev v různých hnutích. Domnívám se, že dnes je charismatická obnova dostatečně absorbovaná uvnitř církve. Příkladem by mohly být tyto misie v Uherském Hradišti. Nebyly to charismatické misie, ale přitom jsem měl naprostou svobodu používat dary Ducha svatého a nikdo proti tomu nic nenamítal, protože dnes je to součástí katolického života.

Dnes už tedy není trend pořádat velké charismatické konference s masovou účastí věřících?

Stále se pořádají a některé jsou i veliké, ale ta tendence už není taková jako dřív. V Itálii bývají každý rok konference, kterých se účastní desítky tisíc lidí. V Palermu mívají okolo tisícovky účastníků. Charismatické hnutí se nevypařilo, ale není tak velké, jak bylo.

Vraťme se zpět do Uherského Hradiště, kde právě skončily misie, na nichž jste byl hlavním kazatelem a hostem ze zahraničí. Jak jste své týdenní působení tady na Slovácku prožil a vnímal?

Česká republika má pověst jedné z nejméně náboženských zemí v Evropě. Vůbec jsem proto nečekal, že by přišlo hodně lidí. Musím říct, že jich nakonec bylo mnohem více, než jsem očekával. Bylo povzbudivé, že během celého týdne počet účastníků každým dnem rostl. Očekával jsem spíš, že uprostřed týdne účast poklesne, ale lidí naopak stále přibývalo. Fascinující pro mne bylo, že večerní blok trval dvě a půl hodiny. V Dublinu bychom lidi udrželi hodinu a mohli bychom si blahopřát. Tady tomu tak bylo možná proto, že byl velmi dobře zorganizovaný program. Důležitá byla svědectví laiků, jak Bůh působí v jejich životě, což je vždy velmi zajímavé a inspirující. Každý večer také hrála a zpívala nějaká skupina skvělých hudebníků. Když jsem sem jel, trošku jsem se obával, že to bude příliš didaktické, tedy hodně vyučování a málo inspirace. Na konci týdne vidím, že tam bylo obojí, a jsem tomu rád.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971–1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním výcvikem v oblasti duchovního doprovázení a poradenství. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti šesti knih, z nichž mnohé byly přeloženy do několika jazyků včetně češtiny. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci. Má rád ragby a motorky.

Na další fotografie se mohou zájemci podívat zde a také zde

Na věčnost odešel salesiánský kněz P. Jan Komárek, aneb jak mi Johny nedál manuál na to, jak se chovat v kostele…

Dnes jsem se dozvěděla, že včera (17. 7. 2019) odešel na věčnost salesiánský kněz P. Jan Komárek, který byl pro všechny své přátelé Johny. Tento muž se nesmazatelně zapsal do generace mládeže v Blatnici pod Svatým Antonínkem v letech 1986 – 1989, kdy v této farnosti působil. Jako mladý kněz ovlivnil nejen své tehdejší vrstevníky, ale i o více než deset let mladší lidi. Mnozí Blatničané ho znali mnohem lépe než já a také s ním prožili mnoho více věcí a času než já… Já v té době byla hledající ateista, a tak se podělím o jeden zážitek z doby na konci totality.

Do Blatnice jsem se přistěhovala v roce 1987, což bylo o rok později než sem přišel Johny. Samozřejmě, že jsem záhy zaregistrovala, že je tady kněz, za nímž jdou mladí lidé. Já v té době byla také mladá. Sice jsem měla už roční dítě, ale tehdy se prostě rodilo dříve než je dnes zvykem.

Jak už jsem řekla, byla jsem hledající, a tak jsem se osmělila a jednoho dne zazvonila na faře, kde mně otevřel Johny. Když jsem se ho zeptala, jestli nemá nějaký návod – manuál, co dělat při mši v kostele, tak se usmál a řekl památnou větu: „Žádný návod nemám. Začni tam chodit a za chvíli budeš vědět, co máš dělat. Musíš tam prostě chodit.“ A tak jsem začala. Dnes už manuál a vysvětlení na to, co mám dělat v kostele při mši, kdy kleknout, kdy stoupnout atd…, nepotřebuji, ale možná bych teď od Johnyho potřebovala jiný manuál na spoustu dalších věcí v životě…

Naposledy jsem se s Johnym potkala v červenci roku 2017, kdy farní kostel sv. Ondřeje slavil v Blatnici 300 let existence. Johny měl pro každého „starého“ přitele z dob, kdy v obci působil, dobré slovo, pevný stisk a úsměv na tváři. Na mou odpověď, co by k výročí kostelu i Blatnici popřál, tehdy řekl: “ „Já kostelu přeji, aby byl stále plný a bylo to místo, odkud se lidé vrací skutečně posíleni a přivádí sem další lidi, kteří víru ztratili nebo odložili,“ uvedl P. Jan Komárek SDB.

Zveřejňuji zde pár fotografií z té letní slavnosti roku 2017, kdy nikdo v kostele při mši a poté na farní zahradě netušil, že od nás tak brzy Johny odejde. Bylo mu dvaašedesát let, což v dnešní době není žádný věk…

Kéž mu Pán mnohonásobně odplatí vše dobré, co zde na zemi vykonal…. Bylo mi ctí, že jsem ho mohla poznat, a že mně nedal žádný manuál na to, jak se chovat v kostele… Odpočinutí lehké dej mu Pane a světlo věčné ať mu svítí…

Zde je odkaz na stránky salesiánského řádu

Podzim na Nové Lhotě na Horňácku

Dnes ráno bylo pěkné světlo, tak jsem neváhala, skočila do auta a vyrazila foti na Lhotky, jak se říká Nové Lhotě na Horňácku. Zamířila jsem tam přes Suchov. Zatímco v Blatnici bylo slunce v plné palbě, tak před Suchovem se válela hustá mlha. Světlo se tam ale měnilo každým okamžikem. Zastavila jsem, udělala dva cvaky, a když jsem vyjela nad Suchov, tak už byla mlha pryč. Byl to všechno fakt fofr. Nad Novou Lhotou, kam jsem mířila udělat nějaké fotky, bylo nakonec světlo dost jinak než jsem si doma představovala. Chtělo to tam být alespoň o hodinu dříve. No ale nějaké fotky jsem udělala, tak se na ně tady můžete podívat. Při cestě zpět do údolí jsem se ještě zastavila na hřbitově, protože z Nové Lhoty pocházel P. Josef Malár, který sice prožil většinu života v Bavorsku, ale na sklonku života se vrátil do své vlasti a byl pohřben ve svém rodišti.

Exercicie s P. Eliasem Vellou v Hodoníně

Vzpomínka na P. Josefa Malára – malého muže s velký srdcem

O páteru Josefu Malárovi jsem se dozvěděla koncem devadesátých let minulého století. Tehdy jsem dělala reportáž v Nové Lhotě na Horňácku se soukromým zemědělcem Františkem Malárem.

Majitel stáda ovcí mi tehdy řekl: „O mně nepište! Napište o mém strýci, který žije v Německu. Opravil nám tady kostel a příští rok se budou žehnat nové zvony. Jeden z nich on daroval. Ozvu se vám, až přijede na dovolenou,“ slíbil. Své slovo dodržel a já se tak o pár měsíců později mohla seznámit s tímto mužem, malým vzrůstem ale za to s hodně velkým srdcem. Od té doby trvá naše přátelství.

 

 

 

 

 

„Čtrnáct dnů bojuji se střevní chřipkou. Kdybyste přišla včera, tak bychom si ani nepovykládali. Byl jsem totálně k.o.,“ vítal mě P. Malár s úsměvem na tváři v na přelomu ledna a února roku 2008 při mé návštěvě. Na Slovácko se vrátil definitivně až loni, a to ze zdravotních důvodů.

Jinak žil od roku 1965 v Německu, po roce 1989 ale jezdil pravidelně na Horňácko, do rodné Nové Lhoty, které vydatně pomáhal. Svůj nynější domov nalezl v Domě s pečovatelskou službou v Dolním Němčí. Pokud by si někdo myslel, že zde především odpočívá a zahálí, hodně by se pletl. Přestože nemoc ohnula jeho páteř téměř do pravého úhlu a bolest ho omezuje v pohybu, duševně je stále velmi svěží. Ve svém pokojíku každý den slaví mši svatou a pravidelně čte české i německé noviny, které mu přátelé posílají z Německa, pozorně sleduje domácí i světovou politiku.

Při mé zatím poslední návštěvě právě slavil třiaosmdesáté narozeniny. Naše setkání přitom několikrát přerušilo drnčení telefonu. Telefonáty měly jedno společné – všechny byly z Německa, bývalí farníci chtěli svému panu faráři popřát k narozeninám. Další gratulanti pak přicházeli po několik dnů osobně, spoustu blahopřání ukrývala také poštovní schránka. Vedle většiny odesílatelů z Německa přišla gratulace i od olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Ze všech uvedených faktů vyplývá, že P. Josef Malár je ve své bývalé farnosti v Německu i mezi svými spolubratry oblíbený. Přátelství trvá, i když je kvůli nemoci už izolován.

Pomoc přišla od „sponzorky“ z Prahy

P. Josef Malár přišel na svět 19. ledna 1925 v Nové Lhotě a svým způsobem je živou kronikou dvacátého století. Na vlastní kůži prožil důsledky fašismu i komunismu, až nakonec skončil v emigraci. Osm tříd základní školy absolvoval v rodných Lhotkách ležících jen pár kroků od slovenských hranic. Tehdy tam ovšem žilo dvakrát, možná i třikrát více obyvatel než nyní.

„Rozhodně jsem nepatřil mezi hodné a vzorné chlapce. Spíše jsem šmejdil s prakem, kde se dalo. Potom ale přišla puberta a s ní jakési první zamyšlení nad životem. Ve čtrnácti jsem se rozhodl, že bych chtěl být knězem,“ zavzpomínal na dávnou dobu. Podle jeho slov byla tehdy výuka náboženství a pravidelná návštěva kostela samozřejmostí. Elektřina byla do vsi zavedena až v roce 1947, nebylo rádio a prakticky chyběla jakákoliv informovanost. Největší společenskou událostí týdne proto byla nedělní mše svatá. Od církevního života se potom odvíjelo vše ostatní.

„Toužil jsem studovat církevní gymnázium na Velehradě. Rodiče ale byli rolníci, a tak nebylo peněz nazbyt. Do školy se dojíždět nedalo, protože ze Lhotek nebylo žádné dopravní spojení. Musel bych bydlet na bytě. Nájem by tehdy přišel na dvě stě padesát korun měsíčně. Za to se ale dala koupit i kráva! Proto tatínek rozhodl, že zůstanu doma hospodařit.“

Nakonec se ale na mladého chlapce usmálo štěstí. Z Prahy se ozvala bohatá žena, která chtěla na studiích podpořit chudé studenty z hor. P. Malár tak mohl nastoupit do benediktinského řádu a začít studovat jezuitské gymnázium v Praze. „Na tu dobu rád vzpomínám. Vstávali jsme v pět hodin ráno. Po mši svaté následovala výuka. Odpoledne jsme museli za každého počasí absolvovat hodinovou procházku po Praze. Neexistovalo, aby někdo zůstal doma. Díky tomu jsem velmi dobře poznal naše hlavní město.“

Místo studia tvrdá práce

Na gymnáziu mladého muže zastihla druhá světová válka. Nacisté klášter zrušili, ale internát fungoval dál. Zavřeno bylo také arcibiskupské gymnázium. Ve studiu ovšem mohl pokračovat na Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici, kde také v sedmačtyřicátém roce odmaturoval. Do padesátého roku ještě stačil absolvovat tři ročníky bohosloveckého studia v Olomouci. Po komunistickém puči v osmačtyřicátém roce ale odmítl studovat na státem kontrolované fakultě v Litoměřicích. Za své rozhodnutí musel nést důsledky. Záhy mu pošťák doručil povolávací rozkaz k neblaze proslulé jednotce PTP. Ze dne na den musel narukovat. Od otce tehdy uslyšel i tato slova: „Chlapče, jdeš do koncentráku. Na kněze jsem tě jít nenutil. Zachovej si ale věrnost.“ „Sloužil jsem přesně tři roky, tři měsíce, tři týdny a tři dny. Kdyby nezemřel Stalin, zůstali jsem tam ještě déle,“ míní kněz.

V PTP pracoval na stavbě. S odstupem mnoha desetiletí P. Malár tvrdí, že ho práce u PTP posílila ve víře. Po propuštění dostal nabídku, že pokud se nebude stýkat s žádným knězem, může pracovat v kanceláři. To ale odmítl. Uzavřel smlouvu se stavební firmou, která potřebovala dělníky na stavbu. „Tím jsem si zachoval vnitřní svobodu. V kanceláři nikdo nevěděl, kdo je špicl a udavač. Manuálně jsem pracoval patnáct let,“ připomněl kněz. Po skončení každodenní práce na stavbě se dál vzdělával. Začal navštěvovat jazykovou školu. Z obecné školy uměl dost dobře německy, z gymnázia latinu a na vojně se začal učit angličtinu.

Po návratu do civilu studoval portugalštinu a španělštinu. „Nedělalo mi to velké problémy, protože jsem měl dobrý základ v latině. Cizí jazyky pro mne byly koníčkem. Udržoval jsem si tím duševní svěžest, abych nezkostnatěl. Nejenže jsem si cvičil paměť, ale navíc jsem měl možnost být ve styku se vzdělanými lidmi,“ poukázal na některé klady svého jazykového vzdělávání kněz. Matku už nikdy neviděl

Časem se ukázalo, jak velmi se mu znalost jazyků v pozdějších letech hodila. Když se začala v pětašedesátém roce dočasně uvolňovat politická situace v zemi, rozhodl se Josef Malár emigrovat. Koupil si zájezd do Bulharska. Když na „dovolenou“ odjížděl, nikdo kromě jeho bratra nevěděl, že uteče. Před odjezdem se přišel domů rozloučit s maminkou. Už byla tehdy nemocná a ležela. Přestože nic nevěděla, posadila se na posteli a řekla: „Chlapče, tebe už nikdy v životě neuvidím…“ Její slova se ukázala jako pravdivá.

„Samotný útěk, kdy jsem v Bělehradě vystoupil a pak přes hory přešel do Rakouska, byl dosti těžký, ale ještě horší byly předcházející nekonečné hodiny strávené v nočním rychlíku z Prahy do Bělehradu. V životě jsem pak už nezažil horší chvíle. To čekání, jak všechno dopadne, bylo strašné. Kdybych se ale bál, nikdy bych tuto cestu nezvolil,“ tvrdí kněz.

V Rakousku dostal po měsíci azyl a v Německu pak dokončil bohoslovecké studium. Závěrečnou zkoušku složil v roce 1967. Na kněze P. Malára vysvětil augsburský biskup Josef Stimpfle. Prvních pět let působil coby kaplan a poté se stal farářem. Životní sen se chlapci ze Lhotek nakonec splnil. Celý život sloužil v Bavorsku, které má podle jeho mínění blízko k Moravě – vaří se tam podobná jídla a Bavoráci mají stejně jako Češi rádi pivo.

Domů se mohl vrátit až po revoluci v roce 1990. Při svém návratu některá místa na Horňácku nepoznával. Dříve malé chaloupky nahradily novostavby. I život se zde hodně změnil. Jeho rodná ves se stala rájem chatařů. Lidé se stěhují pryč, protože je zde velká nezaměstnanost a dojíždění za prací je komplikované.

Kostel svatého Matouše zažil 12. srpna roku 1990 velkou slávu. P. Josef Malár zde slavil svou primiční mši svatou. Když tehdy viděl, v jakém stavu je kostelík, kde byl pokřtěn, rozhodl se, že našetřené peníze věnuje na jeho opravu. Šlo o výraz vděku za to, že zde od útlého věku čerpal víru. Generální oprava kostela byla završena v červnu 2000 slavnostním svěcením zvonů. Ke stávajícím zvonům svatého Matouše (z roku 1722) a sv. Antonínovi (z roku 1962) přibyl zvon s názvem Panna Maria, který daroval právě P. Josef Malár. Druhý ze zvonů nese jméno Svatý Josef a darovali jej farníci z Nové Lhoty. Životní cesta horňáckého kněze jakoby se symbolicky uzavřela opět doma.

 Lenka Fojtíková

A tento text jsem zveřejnila 8. 8.  2010 na svém starém webu…

Přes veškeré povinnosti jsem včera už od brzkého rána myslela na otce Malára. Když jsem se oblékala do tmavého kostýmku, brala tašku s foťáky a kytici, tak jsem si říkala: „Musím udělat poslední službu zemřelému.“ V okamžiku, kdy jsem se minulou neděli dozvěděla, že zemřel, vůbec jsem nebrečela. Prostě nic. Spíš jsem si říkala, že je mu už dobře, protože netrpí a je u Pána, jemuž tak věrně celý život sloužil.

Myslela jsem si, že i pohřeb prožiji ve stejném klidu. Už jsem byla na pár pohřbech kněží a nebyly vůbec smutné. Spíš jsem tam cítila takovou radost, že se vrátili zpět domů, kde není žádný pláč, bolest a utrpení. Jenže jsem se opět přesvědčila, že člověk míní a nakonec může být všechno jinak. Na místě jsem byla s více než hodinovým předstihem a začala vše dokumentovat. Stále jsem byla v klidu a docela i v pohodě.

Potom začal obřad a ani nevím, kdy se to zlomilo, najednou bylo všechno jinak. Zřejmě od okamžiku, kdy vzal P. Jan Jankovic, nástupce ve farnosti P. Malára, do rukou kytaru a začal zemřelému hrát a německy zpívat. Najednou jakoby se v tom malém kostelíku, kde byl otec Josef před pětaosmdesáti lety pokřtěn, začalo dotýkat nebe země. Slzy se mně začaly valit z očí a prostě nešly zastavit. Najednou mně docvaklo, jak moc jsme si my dva byli blízcí.

Sklonila jsem hlavu a divila se, co se to se mnou děje. Mokré kápance dál padaly na zem. Potom začal P. Pavel Kučera kázání tím, že se nemáme stydět za slzy, že i Ježíš plakal, když mu umřel jeho přítel Lazar. A tak mě to uklidnilo. Ano, i když věříme, že je otci Malárovi už dobře, že je na věčnosti v Boží náruči, nic to nemění na tom, že se našich srdcí může dotýkat jeho odchod.

Tím ale proud slz neskončil. Při závěrečném děkování německých farníků jsem se dozvěděla, že otec Josef neopravil kostel jen ve své rodné obci, ale také další dva v Německu. Dále se tam díky jeho iniciativě opravila také kaple. V Bachhagelu, kde působil, se postavilo farní středisko, opravila se fara i její dvůr. Opravy přitom prý řídil s úžasnou rozvahou, taktem a citem pro umělecké hodnoty. Všichni také pěkně vzpomínali na jeho přátelskou, společenskou a pohostinnou povahu.

Možná i za to se stal před pěti lety čestným občanem města. Za ty roky, co jsem za ním jezdila do Dolního Němčí, kde prožil v pečováku poslední roky života, se přitom o ničem z toho nezmínil. Při našich setkáních jsme se bavili o všem možném. Často přišla na přetřes jeho obava z islamismu, že v Evropě časem zůstane jen hrstka křesťanů. Ti pak budou pronásledovaní mnohem víc než za komunistů. Zároveň ale upozorňoval, že Bůh svou církev padnout nikdy nenechá.

Při tom našem povídání se ale nikdy nestočila řeč tak, že by se začal chválit, co kde udělal, vykonal a jaký metál za to dostal. No a to byla další věc, která mne na tom pohřbu dostala. Na pohřeb došlo odhadem okolo tří stovek lidí, přičemž třiadvacet přijelo z Německa. U oltáře pak bylo čtrnáct kněží. Jednalo se vesměs o přátele a duchovní z blízkého okolí. Z biskupů na Lhotky nepřijel nikdo. Jeden měl biřmování a druhý byl právě v zahraničí. Asi to tak mělo všechno být. Jak otec Josef skromně žil, tak skromně odešel.

Když jsem se pak vracela domů, koukala jsem z auta po kopcích a okolních lesích. Vzpomínala jsem, jak mně při jednom setkání vyprávěl, že za jeho mládí autobusy na Lhotky nejezdily, a tak musel na vlak do Javorníku přes les pěšky. Po cestě si prý opakoval slovíčka z němčiny a latiny. Vše, co viděl, pojmenovával v duchu v obou jazycích. Stromy, zvířata, nebe, zemi, louky, slunce… Prostě všechno…

Těch vzpomínek je samozřejmě mnohem víc. Vím, že pokud mně bude paměť sloužit, tak na něj nikdy nezapomenu. Už dnes se na něho obracím s prosbou o přímluvu. Vím, že se za mne a naši rodinu přimlouvá. Modlil se za nás už tady na zemi a jsem přesvědčená, že teď ještě víc.

V mém srdci zůstává velký dík, že jsem ho mohla poznat, že to bylo zařízené tak, že jsme si byli velmi blízcí. Proč jsem za ním vlastně začala před lety jezdit? Bylo mně ho líto, že je tak sám, že po svém aktivním životě zůstal vězněm jednoho pokoje ve vlastně pro něj cizí vesnici.

A on si zase zřejmě moc dobře dokázal představit, vcítit se, jak je někdy mně. V něčem jsme to měli oba hodně podobné a možná proto jsme si tak rozuměli. Ke konci jsme kromě modlitby třeba ani nemluvili. Prostě jen v tichosti vnímali přítomnost druhého. Jezdila jsem ho potěšit, ale přitom jsem mnohdy dostala povzbuzení sama. Ty mše svaté, které sloužil za naši rodinu, mu nikdy nebudu nijak moct vynahradit…

Nějak mně to mozek nebere, že už tady navždy není, že za ním nikdy nepojedu, že už nikdy nezvedne svou na kost vyhublou ruku a neřekne: „AHOJ! Ad Honore Jesus! Ke slavě Boží!“

Lenka

Tady je odpověď dalšího rodáka z Nové Lhoty P. Miroslava Kazíka, kterého jsem se zeptala, co pro něj P. Josef Malár znamenal:

P. Josef Malár byl velkým obhájcem tradice

Celý den jsem přemýšlel nad Vaší otázkou, co pro mě znamenal P. Josef Malár.. Řekl jsem Vám, že byl pro mě první z Nové Lhoty, kdo se stal knězem a ve své době také zřejmě dosáhl nejvyššího vzdělání.  Ale to není to hlavní. Pro mě, a myslím si, že i pro ostatní kněze, byl především velkým obhájcem tradice. Když se v katolickém prostředí dnes řekne příznivec tradice, myslí se na Bratrstvo Pia X.  (lefebristé).

P. Josef se s většinou jejich postojů ztotožňoval. Po nástupu Benedikta XVI. se v Církvi tyto postoje staly více méně legitimní. Kromě několika témat. Před tím to však bylo horší než být zednářem. Alespoň u nás. Vyžadovalo to odvahu. Než jsem se seznámil s P. Josefem  (to je asi 15 let), měl jsem představu o kněžích v Německu, jako o těch, kteří už smysl pro skutečnou tradici dávno ztratili a nejsou jí vůbec schopni. P. Josef mě z tohoto omylu vyvedl. V tomto byl vyhraněný. To je asi to nejdůležitější, co pro mě znamenal.

 

Rozhovory s P. Eliasem Vellou

Rozhovory s P. Eliasem Vellou

Jak už jsem kdysi psala, je to už třináct let, co jsem se seznámila s P. Eliasem Vellou. Za tu dobu jsem s ním dělala různé rozhovory a v novinách se objevily i zpravodajské články z jeho seminářů a exercicií. Dnes zde zveřejňuji jeden můj rozhovor a jeden, který poskytl slovenskému rádiu Lumen a já ho přeložila. Občas o ně totiž lidé mají stále zájem a já je musím složitě vyhledávat ve svém archivu… S otcem Eliasem jsem se teď zase setkala v Želivi. Snad vyjde čas a napíšu zde pár postřehů z jeho opět velmi zajímavých přednášek… Jinak překladatel Václav Čáp v současné době pracuje na knize rozhovorů s P. Eliasem Vellou, takže se máme nač těšit!!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

Na snímku je P. Elias Vella na Velehradě někdy v roce 2003. Snímek byl pořízený ještě na klasický film. Foto: Lenka Fojtíková

Tady jsou zatím ty „staré“ rozhovory s P. Eliasem Vellou:

Rozhovor s P. Eliasem Vellou při jeho návštěvě Dubňan na Hodonínsku v roce 2006:

Tam, kde není láska, dej lásku a najdeš ji

Exorcista P. Elias Vella: Je snazší dělat zlo než konat dobro

V polovině března se v Dubňanech zastavil známý exorcista z Malty P. Elias Vella. Přijal pohostinství tamního správce farnosti P. Josefa Chyby, který ho po třítýdenním pobytu v České republice vezl na letiště do Vídně. Při té příležitosti v dubňanském kostele koncelebroval dvě nedělní mše svaté a našel si čas odpovědět i na pár otázek týdeníku NAŠE.

Pokud někdo slyší slovo exorcista, vybaví se mu středověk. Někteří si myslí, že tato služba není potřebná. Jiní zase pod vlivem filmů o vymítání ďábla tuší senzaci. Co byste po zkušenostech z dlouholeté praxe těmto lidem řekl?

Úkolem exorcisty není výhradně osvobozovat posedlé zlým duchem. Pomáhám mnoha lidem, kteří se přímo nebo nepřímo nějak zapletli se satanismem, okultismem, spiritismem, New age. Prvořadým úkolem exorcisty je odhalovat negativní stránku těchto praktik a nauk a pomáhat těm, kteří jsou již nějakým způsobem zainteresovaní. Posedlost ďáblem se samozřejmě objevuje i dnes, ale ne v takové míře, jak bychom si možná představovali.

Mladí lidé se občas jen tak z legrace baví vyvoláváním duchů. Nezasvěcení netuší, že tyto hrátky s sebou nesou následky. Jak mohou účastníky poškodit?

Mohou je ohrozit jak psychologicky, tak duchovně. Roky dospívání jsou vždy určitou dobou dobrodružství. Mládež často provozuje vyvolávání duchů, protože to bere jako zábavu nebo hru. Může si však vážně poškodit psychiku. Dostaví se úzkosti, fóbie. Bohužel mnoho těchto mladých lidí nakonec skončí u psychiatra. Po duchovní stránce si navíc otvírají dveře pro vstup zosobněného zla.

V České republice je teď velmi moderní chodit například ke kartářkám. Těmto „podnikatelkám“ obchody jen vzkvétají. Jejich služeb využívají dokonce i věřící lidé. Příznivci kartářek tvrdí, že jim dotyčná žena řekla i to, o čem věděli jen oni sami. Jak je to možné?

Tady se ocitáme v okultním světě, kde je výklad karet nejrozšířenější formou. Když chceme znát svoji budoucnost, znamená to, že v podstatě prodáváme vlastní svobodu, a to má negativní dopad na duchovní i psychologickou oblast. Místo toho, abychom sami vytvářeli osobní dějiny, očekáváme, že se tyto věci v našem životě prostě stanou. Jako bych už neměl žádnou možnost měnit osud. Naše myšlení přestane být aktivní. A jak je možné, že věštkyně znají nějakou skutečnost? Často je to problém hadačství. Věštění přichází buď z minulosti nebo budoucnosti. Kartářky se chytnou detailů, které jim sdělíme a ony je pak rozvíjí, psychologicky vycházejí vstříc a těží z toho v budoucnu. Kartářka předdisponuje klienta k určité situaci. Například někomu řekne, že za rok ztratí práci. Sdělení v dotyčné osobě způsobí, že dostane strach nebo začne svou práci dělat tak, že ji za rok skutečně ztratí. Pak je ještě další možnost, že ve vykladači je nějaká moc. Ta nemůže být od Boha, protože věštění bible zakazuje. Přichází tedy z protipólu. Jestliže někdo věští budoucnost, tak je to z moci, kterou dostal od Božího nepřítele, a to jistě velmi silně ohrozí vaši budoucnost.

Mnoho lidí v poslední době hledá pomoc v psychologických poradnách, kde se zabývají tzv. rodinnými konstelacemi. Jaký máte názor na tuto terapii?

Podle mého názoru jsou rodinné konstelace dalším typem terapie založené na New Age. Zpočátku se může zdát, že má tato terapie jisté pozitivní výsledky. Z
dlouhodobého hlediska jsou negativní a poškozují člověka duchovně i psychicky. Neodvážil bych se je proto doporučit.

Představte si, že se setkáte s člověkem, který se teprve nedávno stal věřícím křesťanem a nyní váhá, ve které církvi se má nechat pokřtít. Jaké byste uvedl hlavní argumenty, že by to měla být právě katolická církev, když se mnohým může zdát, že není tak radostná a otevřená mladým lidem jako jiné křesťanské církve?

Bohužel je možné, že katolická církev není tak radostná, jak by mohla být. Ale to záleží na lidech, kteří se k ní hlásí, nějakým způsobem žijí a předávají svou víru. Člověk musí hledat pravdu, a to by mělo převažovat nad skutečností, že v církvi nežijí všichni lidé podle toho, co Kristus hlásal. V první řadě by si tedy člověk měl položit otázku: Kým je pro mne Kristus? Protože učení katolické církve je postaveno na tom, že následujeme našeho Spasitele, který stále žije. V ostatních náboženstvích následují pouze poselství zakladatele, který je již mrtvý. Navíc nemůžeme věřit v Krista podle našich představ, musíme ho přijmout celého, jak ho nacházíme v bibli, v evangeliu. Kristus založil jednu církev, na apoštolech. Nelze ho přijímat jen v některých jeho částech. A Kristus přijatý v celistvosti je právě v katolické církvi. Je pravdou, že v některých církvích na rozdíl od katolické je radost zřetelnější. Není ale možné přijmout nějakou církev jen proto, že v ní najdete něco pěkného, aniž byste šli dál. Nejde nehledat a nenalézat celou pravdu.

Lidé, kteří uvěřili v Ježíše Krista ví, že satan už byl poražen. Proč potom žijeme ve světě, kde je tolik zla a kde tolik lidí dává přednost právě zlu před dobrem?

Satan byl poražen krví Kristovou a on to ví, proto se snaží oslabit království Boží. A dělá to tak, že se snaží lží některé duše z tohoto království vyrvat. Proč tolik lidí dává přednost satanovi před Kristem? Protože je jednodušší dělat zlo než konat dobro. Je jednodušší rozbít sklo než ho potom spravit. Satan tolik přitahuje, protože nabízí jednodušší a snazší věci než Kristus, který vybízí k obtížnější cestě. Není to tak jednoduchá věc.

Mohou si lidé, kteří jsou posedlí, za tuto skutečnost sami nebo se může obětí satana stát kdokoliv?

Jsou osoby, které nesou veškerou zodpovědnost. Jestliže si zahrávaly se satanismem a spiritismem, otevřely se zlému duchu. Mohou ho vyprovokovat a v tom případě jsou za svou posedlost zodpovědné. Pak jsou další, a je jich mnohem víc, kteří se stali vlastně oběťmi. Můžeme říct, že byli napadeni. V těchto případech není dotyčný zodpovědný, protože k posedlosti nedošlo následkem nějakého negativního jednání. Často jsou posedlé osoby relativně dobré.

Dá se spolehlivě rozpoznat, kdy je člověk posedlý a kdy trpí nějakou psychickou nebo duševní poruchou?

Jestliže někdo viděl film The Exorcista of Emily Rose (v ČR V moci ďábla, pozn. red.), tak tam je velmi zřetelný konflikt mezi lékařskou vědou a spiritualitou. Nejsme-li dostatečně bdělí, hrozí nebezpečí, že lékařství a spiritualitu postavíme do protikladu. Symptomy, které nacházíme u psychických nemocí, například u hysterie, epilepsie, schizofrenie, jsou totiž velmi podobné jako u posedlosti. Musíme rozpoznat, kde končí psychická rovina a kde začíná rovina spirituální, duchovní. Mnohdy jsou tyto věci tak provázáné a prolínají se, že by bylo nemoudré, kdyby exorcista ruku v ruce nespolupracoval s psychiatrem. Samozřejmě, že velmi dobrý psychiatr je schopen rozeznat, kde končí jeho kompetence a schopnost diagnostikovat, a je potřeba obrátit se na exorcistu.

Napsal jste knihu o satanovi. Je velmi obsáhlá. Proč jste právě jemu věnoval tolik pozornosti?

Rozhodně ne proto, že by mne satan přitahoval (smích). Má služba ale s sebou nese v první řadě boj s ním. Prvořadým úkolem je proto odkrývání jeho taktiky. Když jednou ukážeme způsob, jak ďábel působí, tak se jeho moc oslabí. Proto jsem knihu napsal.

Potkávám mnoho lidí, kteří procházejí různými zkouškami a utrpením. Nejde ani tak o utrpení fyzické, jako spíše citové a duševní. Lidé v České republice trpí nedostatkem lásky. Děti trpí, protože na ně rodiče nemají čas nebo se rozvádí. Rozvody a nevěrou si navzájem ubližují i dospělí. Senioři pak těžce nesou nedostatek pozornosti ze strany vlastních dětí. Jsou to skrytá utrpení, přesto nejsou o nic méně bolestivější než vážná fyzická onemocnění. Vidíte nějakou cestu, jak těmto utrpením čelit, nebo se člověk musí s tvrdou realitou smířit?

Hlavní problém je v tom, co jste už řekla. Je to nedostatek lásky. Z nedostatku lásky v lidech vzniká vzdor. Ježíš přišel, aby nám předal křesťanské poselství lásky k bližním. Bohužel jak věřící, tak nevěřící se dopouštíme toho, že jsme hodně dlužni tomuto přikázání milovat druhé. Problém vidím v tom, že lásku nedáváme. Všichni ji očekáváme, ale kdo ji dá? Nemůžeme se považovat pouze za oběti, kterým se jí nedostává. Musíme se také stát zodpovědnými a ptát se: Jak to, že já ji nedávám? Například někdo se cítí sám a očekává, že bude mít kolem sebe lidi, kteří ho budou mít rádi. Máme právo očekávat, že budeme milováni. Pokud jsem ale místo pouhého očekávání ochoten lásku dávat, automaticky ji začnu i přijímat. Svatý Jan od Kříže řekl jednu krásnou myšlenku: Tam, kde není láska, dej lásku a nalezneš ji tam. Myslím, že toto je ta nejlepší odpověď.

Lenka Fojtíková

Rozhovor s P. Eliasem Vellou o vnitřních zraněních, který poskytl v roce 2005 slovenskému radiu Lumen

Jednou z vašich služeb, je služba vnitřního uzdravování. Můžeme najít na této zemi člověka, který by
nebyl vnitřně zraněný a nepotřeboval by službu vnitřního uzdravení?

Rád bych vám velmi krátce vyprávěl příběh, který pochází z Číny. Jedna žena oplakávala svého syna. Šla za
svatým mužem a prosila ho, aby jí dal nějakou rostlinu, která by probrala syna k životu. A On jí odpověděl, že potřebuje malé hořčičné semínko. „Ty ale musíš jít do jednotlivých rodin a donést mi toto hořčičné semínko z rodiny, která by neprožívala žádné těžkosti a smutek,“ řekl jí. A když procházela od jedné rodiny k druhé, zjistila, že každá rodina procházela nějakým smutkem, smutnou událostí. Tato čínská legenda končí tím, že žena začala pomáhat lidem, kteří prožívali smutek a zapomněla tak na svůj vlastní smutek a bolest. To je realita věci. Nikdo z nás nemůže říct, že neprožívá smutek nebo ho nebude prožívat v budoucnosti. Smutek obyčejně přináší strach, úzkost, někdy zoufalství, hněv a všechno toto přináší rány a zranění do našich životů. Vnitřní uzdravení znamená to, že vložíme ruku na tyto rány a zranění Ježíšovu ruku a tím dojde k jejich uzdravení. Neznám člověka a neumím si ho ani představit, který by v nějakém svém období života nepotřeboval vnitřní uzdravení.

Člověk potřebuje uzdravení ve všech aspektech. Ať je to fyzické, psychické, psychologické či duchovní. My mluvíme právě o duchovním uzdravení. Musíme však nejdříve definovat kořen nemoci a v tomto případě jsou to zranění. Jaké jsou nejčastější příčiny zranění, kde pramení jejich původ?

Častokrát se díváme jen na vnější stránku člověka. Pokud vidíte nahněvaného, násilného, velmi vystresovaného, depresivního či odmítnutého člověka, vidíte jen jeho vnější část. Častokrát si neuvědomíme, že to nač se díváme, má svůj kořen. Ať je to duchovní kořen nebo psychický. Každý z těchto problémů má svůj kořen. Tento kořen můžeme dokonce najít již v období našeho početí. Dříve než jsme se narodili. Dám vám příklad. Může se stát, že komplex méněcennosti dané osoby, pochází z jeho rodinného prostředí, kde toto malé dítě bylo vždy dáváno bokem a kritizováno za každou maličkost. Může se stát, že hněv, který prožíváte v tomto období pochází z hněvu, který jste měli vůči svému otci, protože byl na vás příliš přísný. Měli bychom se snažit zkoumat, proč se chovám takovým způsobem a ne jiným. Jaký je skutečný kořen mého chování. Pokud ho najdeme, pak může člověk procházet terapií a jednou a navždy tento kořen zlomit. Tímto způsobem začíná naše vnitřní uzdravení.

Mluvíme jen o jednom kořeni? Je zatím většinou jen jeden kořen, od kterého se odvíjí další nebo se to postupně nabaluje? A kořenů, od který se odvíjí zranění a později chování člověka, je mnohem více?

S růstem a dospíváním druhy zranění a další rány přibývají. V našich životech se tak rány a zranění akumulují. Je to jako když se díváme na rostlinu. Pokud ji vytrhneme, má vždy jeden hlavní kořen, na který je navázáno více malých kořínků, které spolu vytvářejí obrovskou sadu kořenů. Mnohokrát je naše chování přímo nebo nepřímo spojeno s hlavním kořenem. Ve skutečnosti ale v našem životě neexistuje jen jeden kořen, ale více kořenů které všechny musí být prolomené.

Mnoho ran a zranění pochází z nedostatku lásky. V přednáškách říkáte, že je při léčbě zranění třeba začít již v prenatálním období. Dokonce již při početí. Proč je důležité uzdravování od početí?

Když se na toto díváme z duchovního hlediska, Bůh je láska. Stvořil nás podle svého vlastního obrazu. Je v nás proto ukrytý potenciál milovat a být milovaný. Člověk proto dospěje ke své celistvosti a zralosti na tolik, jak je schopný milovat a přijímat lásku. Všechna naše zranění a rány mají svůj kořen v nedostatku lásky. Nedostatek lásky může začít již v období našeho početí. Ne každý akt početí je aktem lásky. Mnohokrát to nemá s láskou nic společného. Daná osoba mohla být počatá v atmosféře, kde byl nedostatek lásky, kde láska
chyběla. Tato skutečnost se může ještě zintenzivnit, když se rodiče dozví, že
čekají miminko a odmítnou ho. Přestože si myslíme, že miminko v lůně matky
nic nevnímá, ono vše absorbuje. To nejsou pouze duchovní závěry, ale i
psychologické. Pokud dítě v prenatálním věku prožije období, kdy se matka
snaží jít na potrat, zranění v něm zůstane. Mnohokrát máme představu, že dítě v lůně matky ničemu nerozumí. Ve skutečnosti děťátko nic nechápe svou logickou myslí, protože se ještě nevyvinula, ale vše v sobě uchovává v podvědomí. Přestože si tento fakt již později neuvědomí, neznamená to, že to nebude ovlivňovat jeho život v současnosti. Někdy se divíme, proč se některý mladý muž cítí tak odmítnutý nebo kde se v tomto děvčátku bere tolik hněvu proti matce či otci. Někdo si myslí, že tento hněv nebo pocit sebeodmítání pochází ze současnosti. Ve skutečnosti to nejsou současné situace, které způsobily tento hněv nebo pocit odmítnutí. Častokrát člověk musí jít do období těhotenství a početí a najdeme kořen právě tam.

Jak se člověk dozví, že jsou tyto skutečnosti z minulosti již vyléčené? Nemusí přece vědět, že ho rodiče počali bez lásky nebo že bylo jeho uvedení do života jakýmkoliv způsobem nechtěné.

Vždy dávám příklad sady drátů. Zkuste se začít dotýkat jednoho drátu po druhém,. Pokud z nich nebude vycházet žádný elektrický šok, znamená to, že jsou jakoby mrtvé. V případě, že se ale dotknu jednoho z nich a on mi dá elektrický šok, znamená to, že je stále živý. Může se stát, že se budu modlit za okamžik vašeho početí. Jakmile můžete chválit Boha za okamžik početí, znamená to, že vaše chvíle početí nemá nic negativního. Pokud se v této chvíli nachází něco negativního, okamžitě můžete cítit reakci a to znamená, že moment vašeho početí musí být uzdraven.

Ne každý bude mít ale k modlitbě po ruce vás. Může člověk sám přijít na to, co je důvodem jeho negativního chování, jeho zranění? Nebo na to potřebuje pomoc kněze nebo psychologa?

Myslím si, že častokrát potřebujeme pomoc, protože sami bychom to nezvládli. Jde jen o to být trochu informovaný. Pokud má člověk dostatek informací, může se pak snažit pokračovat sám. Ale jakmile se nějaká konkrétní záležitost stane pro člověka velmi vážnou, pak potřebuje pomoc. Dám příklad. Představte si, že máte velký hněv vůči své matce. Zjistíte, že kořenem tohoto hněvu je, že jste byli coby malé děti fyzicky zneužíváni. Vaše matka vás neustále bila a to způsobilo ten obrovský hněv vůči ní. Bylo by velmi těžké, kdybyste se snažili vyléčit tento hněv sami. Nebo jste mohli být sexuálně zneužíváni a toto zneužívání přináší do vašeho života nezdravý sexuální život. Buď úplně odmítáte sex nebo naopak jdete do dalšího extrému, kdy se snažíte najít sex ve všem. Je velmi těžké odpustit tomu násilníkovi, násilí, které bylo na vás spácháno. Pokud jsou tyto kořeny velmi hluboké, potřebujete skutečně pomoc kněze, terapeuta či psychologa, aby vám pomohl tuto záležitost uzdravit. Po jejich pomoci pokračujete samozřejmě sami. To je jako když jdete k doktorovi, který stanoví diagnózu nemoci. Dá vám pak léčbu, ale před každým setkáním s lékařem se musíte chovat podle toho, co vám řekl. Musíte brát například předepsané léky. Jde o spolupráci mezi pacientem a terapeutem.

Můžeme mluvit o fyzickém, psychickém a nyní mluvíme o duchovním uzdravení. Je kořen pro psychické, fyzické a duchovní zranění společný nebo tím hlavním kořenem je to duchovní zranění, z něhož se pak odvíjí fyzické a psychické zranění?

Obyčejně jsou všechny tři dimenze člověka – duch, duše a tělo, spolu navzájem propojené. Pokud se cítíte rozrušení, dotýká se rozrušení obyčejně všech tří dimenzí. Někdy to začíná od fyzické a pak to přejde do psychické a duchovní. Někdy to začne od psychické, přejde k fyzické a duchovní oblasti a někdy to začne od duchovní a ovlivní to fyzickou a psychickou dimenzi Dám vám příklad. Máte rakovinu. Je to fyzická záležitost. Rakovina do vás ale přináší úzkost, strach a hněv, takže vidíte, že fyzické přešlo do psychického a psychické přejde do duchovního. Začnete si totiž myslet, že vás Bůh opustil, že vaše modlitby nebyly vyslyšené, že vás Bůh už více nemiluje. To je doklad toho, že něco začalo ve fyzické oblasti a přešlo k dalším dvěma. Vezměme si psychickou záležitost. Je ve vás například velký hněv, jehož kořen může být také v minulosti. Tento obrovský hněv může velmi lehko přejít do fyzického. Můžete například začít trpět vysokým krevním tlakem. Můžete mít vřed na žaludku. Psychické přechází k fyzickému a přechází k duchovnímu. Potom z tohoto hněvu vychází rebelství vůči Bohu. A totéž je pokud věci vychází z duchovní oblasti, kdy se například rouháte. Takže se jedná o něco, co začíná v duchovní oblasti. Dostaví se ale psychické následky ve formě úzkosti a stresu, které jsou ve vás a toto vše znovu přejde do fyzické oblasti. Vidíte, že vše začíná v jedné dimenzi a pak to velmi lehko přechází i do dalších dvou dimenzí
člověka.

Proč je potřebné vracet se do minulosti a uzdravovat zranění. Není někdy lepší na to zapomenout než se v tom rýpat?

Existuje minulost, která je minulostí a minulost, která je stále současností. Je minulost, která se stává historií. Pokud je historií, pak je dobré o ní víc nehovořit. Nechat ji za mnou, protože se mne už více netýká. Pokud je ale tato minulost stále přítomnou ve smysle, že stále ovlivňuje můj současný charakter, chování, vztahy, tak v tomto případě nemohu tuto minulost ignorovat. Například: Pokud kvůli mému hněvu, který mám vůči svému otci, nyní hážu všechen svůj hněv na manželku a děti, nemohu v žádném případě ignorovat svou minulost. Nebo pokud se cítím stále odmítaný a nerozvíjím své dobré vlastnosti a kvality, které jsou ve mně a to přináší problémy do mé práce nebo způsobuje, že kladu sebe stále bokem. Pokud to pochází z toho, že jsem nikdy nebyl doceněný jako malé dítě doma nebo ve škole, nemohu tuto minulost v žádném případě ignorovat. A to stejné se týká i mého duchovního života. Pokud se stále cítím nemilovaný Bohem, a je to způsobené tím, že jsem nebyl milovaný, neprožíval jsem lásku jako malé dítě, a nyní žiji velmi mizerný život. Neustále cítím, že mne Bůh nemiluje, proto nemohu minulost ignorovat. Pokud minulost už více neovlivňuje můj současný život, mohu ji ignorovat. Ale pokud minulost stále ovlivňuje současnost, musím být dostatečně rozumný na to, abych s tím něco dělal.

V této souvislosti mne napadl váš příklad s dráty, který jste uvedl, že když jeden drát nefunguje, znamená to, že zranění je vyléčené. Není zapotřebí se tam vracet, ale pokud tam ještě nějaký drát jiskří a člověk má upřímnou snahu zreflektovat svůj život, co si to vyžaduje od člověka, jaký je hlavní důvod, když se rozhodne vrátit do minulosti, v jaké psychické a fyzické pohodě by se měl nacházet?

Normálně se stává, že se začínáte dotýkat vašeho současného života a začnete se cítit nepohodlně. Mnohokrát musíme jít k doktorovi. Můžete se mne ale zeptat, kdy se mám rozhodnout, že mám jít k doktorovi. Dostanu se vždy do bodu, když už nemohu jinak konat. Například vás někdy trošku pobolívá jeden z vašich zubů a vy to ignorujete. Pak se ale dostanete do momentu, kdy už to nemůžete víc ignorovat. Domnívám se, že v tom okamžiku už vás nikdo nebude muset tlačit, abyste šli lékaři. A toto se může stát i v našem psychickém životě. Přijde období, kdy si uvědomíte, že váš hněv není přirozeným hněvem. Jste nazlobený na malé triviální věci. A není už rovnováha mezi tím, co se děje ve vašem životě a vaší reakcí. A já si myslím, že v této chvíli je velmi rozumné, když si řeknete, že musíte vyhledat pomoc. Stejně je to i v našem duchovním životě. Myslím si, že samotné znaky vám ukáží v čem potřebujete pomoc.

Vzpomínal jste, že se člověk dostane do situace, která pro něj není pohodlná. Je například nahněvaný. Pokud ovšem v hněvu zůstává déle, dokáže si pak uvědomit, že tento stav pro něj není přirozený?

Někdy si člověk toto neuvědomí, protože nemá dostatečné
instrukce, aby si to uvědomil Toto se ale stává ve všech z uvedených
dimenzí. Často pacient přijde k lékaři a on mu řekne: „Je mi líto. Přišel
jste velmi pozdě. Já už s tím nemohu nic udělat.“ To se může stát nejen ve
fyzické sféře, ale i psychické či duchovní oblasti. Myslím si, že z tohoto
důvodu děláme semináře, aby lidé mohli přijít ve správné chvíli a žádat pomoc.

Hlavním důvodem zranění je nedostatek lásky. Dá se říct, že je tento jev v dnešní době aktuální pro
celý svět? Setkáváte se se zraněnými lidmi z různých zemí i kultur. Jaké jsou v současnosti nejčastější důvody zranění a bolestí?

Mohu vás ujistit, že neexistuje žádná rasa či kultura, kde by nebyl tento problém. Muži a ženy touží po lásce. To bylo včera, je to dnes a jsem si jistý, že to tak bude i zítra. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, takže ta nejdůležitější zranění pocházejí právě z toho, že jsem pociťovali nedostatek lásky. V dnešní době mluvíme hodně o lásce. Stačí poslouchat jen písně, které jsou téměř všechny o lásce. Vidíte mladé lidi, jak randí a stále mluví o lásce. Toto ale není ta skutečná láska. Protože nejde o skutečnou lásku, bolí pak mnohem víc. Člověk si myslí, že druhého miluje a najednou zjistí, že ve svých rukou nemá nic. Pokud bych si mohl dovolit posoudit a říct, která jsou nejhlubší zranění, myslím si, že je mohu nalézt v nedostatku lásky od otce a matky. Může se zdát, že jde o velmi vážné prohlášení, které jsem teď udělal. Jsem si totiž jistý, že většina rodičů chce a touží milovat své děti. Mnohokrát ale nevědí, jak svou lásku vyjádřit. Mnohokrát si myslí, že když jsou velmi přísní, tak své děti milují. Neříkám, že by rodiče neměli udržovat se svými dětmi určitou disciplínu. Mohu ji ale používat s láskou.Mohu ale milovat naneštěstí i tak, že svou lásku nevyjádřím. Mnoho mladých chlapců řekne, že si nepamatují, kdy je otec naposledy objal. Anebo například, když se snaží přijít ke své matce a políbit ji, ona je odstrčí. To nejsou pochybnosti v tom, jestli otec nebo matka milují své
děti. Častokrát si rodiče myslí, že je milují, protože jim dají dobré vzdělání.
Pošlou je na vynikající školy. Dají jim peníze. Nedovolí, aby jim jakákoliv
maličkost chyběla. Možná je ale pro děti mnohem důležitější, poklepání po
ramenou nebo objetí, které nedostávají. A toto vše zraňuje a bude mít v budoucnosti následky.

Říkáte, že hlavním problémem je nedostatek lásky. Právě dnešní doba, alespoň v Evropě to tak vnímáme, je o svobodě člověka, kdy člověk může všechno. Nemusí mít pomalu ani partnera, aby mohl přivést na svět dítě. Navenek se zdá, že všechno dobro a lásku může člověk získat v jakékoliv podobě a formě. Zastírá se to navenek právě touto láskou a volbou člověka. Vypadá to tak, že jsou lidé klamaní touto povrchností.

Myslím si, že tady je hlavní problém. Ukrýváme vše pod slovo láska a ve skutečnosti to láska není. Definujeme svobodu tak: Dělej si, co chceš a ne tak: Vyber si tu správnou cestu. Myslíte si, že milujete a jste milovaní. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to není láska, jste zranění. Tato zranění v lásce jsou mnohem hlubší než byly v minulosti. Vytvoří se iluze, že jsem milovaný a pak se zjistí, že vůbec milovaný nejsem. Můžeme vidět, kolik máme v dnešní době svobodných maminek. Myslely si, že jsou milované a nebyly. Otec jich opustil a zůstaly samy s dítětem. Dovedete si představit, jak obrovské zranění z lásky tato svobodná maminka sebou nese po celý svůj život? Mohli bychom takových případů ukázat velmi mnoho.

Jeden ze způsobu vnitřního uzdravení je služba osvobození. Co znamená tento způsob uzdravení?

Jsem velmi rád, že spojujete spolu vnitřní uzdravení a osvobození. Protože osvobozování je součástí vnitřního uzdravování. Co se obyčejně děje, když chce zlý duch zaútočit? Zlý duch se snaží najít ránu v člověku a zaútočit právě na ni. Je to jako boxer v aréně, který se snaží svého protivníka udeřit do rány, ze které krvácí, protože takovým způsobem ho velmi rychle oslabí a způsobí, že upadne na zem. Ďábel pokouší každého. On se snaží vstupovat skrze slabé oblasti naší osobnosti. Nezaútočí tam, kde jste silný, ale tam, kde jste slabí. Vstoupí do oblasti hněvu, strachu, úzkostí a tam se vás snaží přesvědčit třeba o tom, že vás Bůh nemůže spasit, že se na vás hněvá… Toto jsou ty počátky pokušení. Potom případ od případu začíná používat rozdílné útoky. Důležitá věc pro něj je, aby našel vstupní bod, kudy vstoupí. Pokud už je uvnitř, pokračuje v útoku. Modlitba osvobození je modlitbou, kterou kněz dělá ve jménu Ježíše a osvobozuje člověka od ducha, který útočí na danou oblast, proto se to jmenuje osvobození. To znamená osvobodit tuto danou oblast od negativního působení zlého ducha. Jak poznám, že dané pokušení je od ďábla, když rozeznáváme dále pokušení ze světa a ze sebe samého. Máte pravdu pokušení nepochází vždy od ďábla, anebo nepochází alespoň přímo od ďábla. Nepřímo se snaží vždy zasáhnout. Jinými slovy. On najde připravenou půdu a využije toho. Někdy pokušení přichází ze světa nebo lépe řečeno z mého připoutání k věcem světa. A někdy, jak říká Pavel, vychází pokušení z těla, z mých vlastních ambicí či pýchy. Ďábel častokrát není tím přímým pokušitelem, ale když najde připravenou půdu, využije toho a snaží se udělat tuto situaci mnohem vážnější.

Jaké je pro dnešní svět největší pokušení pro dnešního člověka?

Myslím si, že největším pokušením ďábla je moc. Vždy velmi toužil po moci. Když se Lucifer stal Satanem. Z anděla světla se stal Satanem a lhářem, protože velmi toužil po moci. Jaké je největší pokušení ďábla pro lidstvo? Stejné, jako měli naši rodiče: Neposlouchat Boha, protože vy ho ve svém životě nepotřebujete. Dokážete přece všechno sami. Myslíte si, že vy sami můžete rozhodovat, co je dobré a co je zlé. To je pokušení ďábla v dnešní době. Nepotřebujete Boží slovo na to, co je dobré a co je zlé, máte moc to udělat. Člověk v dnešní době přebírá moc, která je Boží autoritou. Když například parlamenty schvalují zákony pro potraty, klonování, homosexuální manželství. Co člověk dělá, když takto jedná? Mnozí říkají: „Já nepotřebuji vědět, co tomu říká Bůh. Nejsem už více vázaný náboženstvím, Písmem, nepotřebuji více žádnou autoritu, protože mám moc, abych to mohl udělat.“ A ve skutečnosti je to to, co člověk dělá v dnešní době. Právě přes tuto moc ďábel pokouší člověka. Proč jsou lidé v dnešní době ateisté? Protože říkají, že Boha ke svému životu už nepotřebují. Já jsem sám sobě Bohem… Není to stejné pokušení, jakým ďábel pokoušel člověka v rajské zahradě? Tímto způsobem pokouší ďábel člověka – skrze moc a neposlušnost.

Zdá se, jakoby ďábel na tomto poli v poslední době sklízel svůj úspěch. Co může následovat dále?

Ďábel má zajisté v této oblasti úspěch, protože je mnohem jednodušší neposlechnout než poslechnout. Pokud ale člověk neposlouchá,
ničí sebe samého. Co následuje? Následuje zničení člověka. Podívejme se, co se všude děje. Na začátku je boj proti církvi. Lidé začnou křičet: „Ježíš ano, ale
církev ne.“ Pak přicházíme ke druhému stadiu. Začneme bojovat proti Ježíšovi:
„Bůh ano, ale Ježíš ne.“ Potom třetí boj: „Už Boha víc nepotřebuji…“ A člověk
si neuvědomí, že když vyhlásí smrt Boha, vyhlásí vlastně smrt člověka, protože
je to jedině Bůh, kdo nemůže zradit člověka. Co naneštěstí následuje? Člověk
ničí sebe samého. A můžeme vidět výsledky. Člověk má dnes všechno, ale nemá v sobě radost. Je v něm nedostatek pokoje. Je zmatený ve svém životě.
V historii neznáme stejné období, v němž by bylo tolik sebevražd jako
v dnešní době. Nebylo takové období, kdy skupina mladých lidí společně vykonala sebevraždu. Myslím si, že tu ďábel přichází ke svému cíli, co chce udělat. Svatý Jan ho nazývá vrahem a on vede člověka k sebevraždě. A to je výsledek toho, když člověk dá sebe samého ďáblovi namísto toho, aby ho dal Bohu. Jak se chránit před pokoušením ďábla? Například Panna
Maria ve svých různých zjeveních vyzvala, aby lidé nosili medailky či
škapulíře. Toto jsou dobré věci, ale ne základní. Naneštěstí my můžeme tyto věci používat magickým způsobem. Pokud nosím medailku či křížek a nesnažím se přitom vyhýbat hříchu, ďábel se pak těchto věcí vůbec nebojí. Pokud se snažím vyhýbat hříchu, často přistupuji ke svatému přijímání i svátosti smíření, snažím se modlit, mají pak tyto věci velmi pozitivní vliv. Pokud se nebudu snažit žít dobrý život, pak všechny tyto věci nebudou mít žádný vliv. To je stejné, jako bych si oblékl šaty na tělo, které je špinavé.

Zraněním se ve svém životě nemůžeme vyhnout, protože jsme neustále v kontaktu s druhými lidmi. Pokud by se lidé rozhodli léčit zranění a hledat kořen zranění a neměli u sebe člověka, který by jim mohl pomoct, jaký byste dal recept? Jakým způsobem začít s uzdravováním našich zranění? Je to modlitba, svaté přijímaní a Eucharistie, které uzdravují?

Bůh miluje každého z nás nádhernou láskou. Pokud nemám někoho, s kým bych se mohl sdílet se svými zraněními, je tu někdo, kdo je blízko vás a může vám naslouchat. Ve vší jednoduchosti běžte před Svátost oltářní a poproste Ježíše, aby položil svou ruku na vaše zranění a uzdravil vás. Nejdůležitější věcí je, abyste se zeptal Ježíše: „Můj Pane, co mám udělat?“ Dívejte se silně na sebe a ptejte se Boha, co po vás žádá. A častokrát po vás žádá, abyste odpustili lidem, kteří vás zranili. Tím, že odpustíte lidem, kteří vás zranili, prožijete skutečné vnitřní uzdravení. A pokud to budeme dělat skrze Svátost oltářní, myslím si, že to může být tím nejlepším receptem, který můžeme dostat. Eucharistie je spolu se svátostí smíření sama o sobě uzdravující. Snažte se vstoupit do této svátostné terapie a uvidíte, jaký je Bůh efektivní a účinný ve své lásce.

Mnozí nedokážeme radostně prožívat svou víru. Co byste odkázal, poradil, jak prožívat plnohodnotný, radostný, křesťanský život?

Žít náš život v pokoji, neznamená žít ho bez problémů a těžkostí. Všichni žijeme v slzavém údolí a naneštěstí musí každý nést svůj kříž. Žít v pokoji znamená, že neneseme svůj kříž sami, ale s Ježíšem. To je radost. Radost nést kříž s Ježíšem. Papež Jan Pavel II. byl nádherným příkladem pro každého, jak čelit utrpení a jako ho snášet.

Podle rozhovoru poskytnutého slovenskému radiu Lumen zpracovala Lenka Fojtíková