Rozhovory s P. Eliasem Vellou

Rozhovory s P. Eliasem Vellou

Jak už jsem kdysi psala, je to už třináct let, co jsem se seznámila s P. Eliasem Vellou. Za tu dobu jsem s ním dělala různé rozhovory a v novinách se objevily i zpravodajské články z jeho seminářů a exercicií. Dnes zde zveřejňuji jeden můj rozhovor a jeden, který poskytl slovenskému rádiu Lumen a já ho přeložila. Občas o ně totiž lidé mají stále zájem a já je musím složitě vyhledávat ve svém archivu… S otcem Eliasem jsem se teď zase setkala v Želivi. Snad vyjde čas a napíšu zde pár postřehů z jeho opět velmi zajímavých přednášek… Jinak překladatel Václav Čáp v současné době pracuje na knize rozhovorů s P. Eliasem Vellou, takže se máme nač těšit!!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

Na snímku je P. Elias Vella na Velehradě někdy v roce 2003. Snímek byl pořízený ještě na klasický film. Foto: Lenka Fojtíková

Tady jsou zatím ty „staré“ rozhovory s P. Eliasem Vellou:

Rozhovor s P. Eliasem Vellou při jeho návštěvě Dubňan na Hodonínsku v roce 2006:

Tam, kde není láska, dej lásku a najdeš ji

Exorcista P. Elias Vella: Je snazší dělat zlo než konat dobro

V polovině března se v Dubňanech zastavil známý exorcista z Malty P. Elias Vella. Přijal pohostinství tamního správce farnosti P. Josefa Chyby, který ho po třítýdenním pobytu v České republice vezl na letiště do Vídně. Při té příležitosti v dubňanském kostele koncelebroval dvě nedělní mše svaté a našel si čas odpovědět i na pár otázek týdeníku NAŠE.

Pokud někdo slyší slovo exorcista, vybaví se mu středověk. Někteří si myslí, že tato služba není potřebná. Jiní zase pod vlivem filmů o vymítání ďábla tuší senzaci. Co byste po zkušenostech z dlouholeté praxe těmto lidem řekl?

Úkolem exorcisty není výhradně osvobozovat posedlé zlým duchem. Pomáhám mnoha lidem, kteří se přímo nebo nepřímo nějak zapletli se satanismem, okultismem, spiritismem, New age. Prvořadým úkolem exorcisty je odhalovat negativní stránku těchto praktik a nauk a pomáhat těm, kteří jsou již nějakým způsobem zainteresovaní. Posedlost ďáblem se samozřejmě objevuje i dnes, ale ne v takové míře, jak bychom si možná představovali.

Mladí lidé se občas jen tak z legrace baví vyvoláváním duchů. Nezasvěcení netuší, že tyto hrátky s sebou nesou následky. Jak mohou účastníky poškodit?

Mohou je ohrozit jak psychologicky, tak duchovně. Roky dospívání jsou vždy určitou dobou dobrodružství. Mládež často provozuje vyvolávání duchů, protože to bere jako zábavu nebo hru. Může si však vážně poškodit psychiku. Dostaví se úzkosti, fóbie. Bohužel mnoho těchto mladých lidí nakonec skončí u psychiatra. Po duchovní stránce si navíc otvírají dveře pro vstup zosobněného zla.

V České republice je teď velmi moderní chodit například ke kartářkám. Těmto „podnikatelkám“ obchody jen vzkvétají. Jejich služeb využívají dokonce i věřící lidé. Příznivci kartářek tvrdí, že jim dotyčná žena řekla i to, o čem věděli jen oni sami. Jak je to možné?

Tady se ocitáme v okultním světě, kde je výklad karet nejrozšířenější formou. Když chceme znát svoji budoucnost, znamená to, že v podstatě prodáváme vlastní svobodu, a to má negativní dopad na duchovní i psychologickou oblast. Místo toho, abychom sami vytvářeli osobní dějiny, očekáváme, že se tyto věci v našem životě prostě stanou. Jako bych už neměl žádnou možnost měnit osud. Naše myšlení přestane být aktivní. A jak je možné, že věštkyně znají nějakou skutečnost? Často je to problém hadačství. Věštění přichází buď z minulosti nebo budoucnosti. Kartářky se chytnou detailů, které jim sdělíme a ony je pak rozvíjí, psychologicky vycházejí vstříc a těží z toho v budoucnu. Kartářka předdisponuje klienta k určité situaci. Například někomu řekne, že za rok ztratí práci. Sdělení v dotyčné osobě způsobí, že dostane strach nebo začne svou práci dělat tak, že ji za rok skutečně ztratí. Pak je ještě další možnost, že ve vykladači je nějaká moc. Ta nemůže být od Boha, protože věštění bible zakazuje. Přichází tedy z protipólu. Jestliže někdo věští budoucnost, tak je to z moci, kterou dostal od Božího nepřítele, a to jistě velmi silně ohrozí vaši budoucnost.

Mnoho lidí v poslední době hledá pomoc v psychologických poradnách, kde se zabývají tzv. rodinnými konstelacemi. Jaký máte názor na tuto terapii?

Podle mého názoru jsou rodinné konstelace dalším typem terapie založené na New Age. Zpočátku se může zdát, že má tato terapie jisté pozitivní výsledky. Z
dlouhodobého hlediska jsou negativní a poškozují člověka duchovně i psychicky. Neodvážil bych se je proto doporučit.

Představte si, že se setkáte s člověkem, který se teprve nedávno stal věřícím křesťanem a nyní váhá, ve které církvi se má nechat pokřtít. Jaké byste uvedl hlavní argumenty, že by to měla být právě katolická církev, když se mnohým může zdát, že není tak radostná a otevřená mladým lidem jako jiné křesťanské církve?

Bohužel je možné, že katolická církev není tak radostná, jak by mohla být. Ale to záleží na lidech, kteří se k ní hlásí, nějakým způsobem žijí a předávají svou víru. Člověk musí hledat pravdu, a to by mělo převažovat nad skutečností, že v církvi nežijí všichni lidé podle toho, co Kristus hlásal. V první řadě by si tedy člověk měl položit otázku: Kým je pro mne Kristus? Protože učení katolické církve je postaveno na tom, že následujeme našeho Spasitele, který stále žije. V ostatních náboženstvích následují pouze poselství zakladatele, který je již mrtvý. Navíc nemůžeme věřit v Krista podle našich představ, musíme ho přijmout celého, jak ho nacházíme v bibli, v evangeliu. Kristus založil jednu církev, na apoštolech. Nelze ho přijímat jen v některých jeho částech. A Kristus přijatý v celistvosti je právě v katolické církvi. Je pravdou, že v některých církvích na rozdíl od katolické je radost zřetelnější. Není ale možné přijmout nějakou církev jen proto, že v ní najdete něco pěkného, aniž byste šli dál. Nejde nehledat a nenalézat celou pravdu.

Lidé, kteří uvěřili v Ježíše Krista ví, že satan už byl poražen. Proč potom žijeme ve světě, kde je tolik zla a kde tolik lidí dává přednost právě zlu před dobrem?

Satan byl poražen krví Kristovou a on to ví, proto se snaží oslabit království Boží. A dělá to tak, že se snaží lží některé duše z tohoto království vyrvat. Proč tolik lidí dává přednost satanovi před Kristem? Protože je jednodušší dělat zlo než konat dobro. Je jednodušší rozbít sklo než ho potom spravit. Satan tolik přitahuje, protože nabízí jednodušší a snazší věci než Kristus, který vybízí k obtížnější cestě. Není to tak jednoduchá věc.

Mohou si lidé, kteří jsou posedlí, za tuto skutečnost sami nebo se může obětí satana stát kdokoliv?

Jsou osoby, které nesou veškerou zodpovědnost. Jestliže si zahrávaly se satanismem a spiritismem, otevřely se zlému duchu. Mohou ho vyprovokovat a v tom případě jsou za svou posedlost zodpovědné. Pak jsou další, a je jich mnohem víc, kteří se stali vlastně oběťmi. Můžeme říct, že byli napadeni. V těchto případech není dotyčný zodpovědný, protože k posedlosti nedošlo následkem nějakého negativního jednání. Často jsou posedlé osoby relativně dobré.

Dá se spolehlivě rozpoznat, kdy je člověk posedlý a kdy trpí nějakou psychickou nebo duševní poruchou?

Jestliže někdo viděl film The Exorcista of Emily Rose (v ČR V moci ďábla, pozn. red.), tak tam je velmi zřetelný konflikt mezi lékařskou vědou a spiritualitou. Nejsme-li dostatečně bdělí, hrozí nebezpečí, že lékařství a spiritualitu postavíme do protikladu. Symptomy, které nacházíme u psychických nemocí, například u hysterie, epilepsie, schizofrenie, jsou totiž velmi podobné jako u posedlosti. Musíme rozpoznat, kde končí psychická rovina a kde začíná rovina spirituální, duchovní. Mnohdy jsou tyto věci tak provázáné a prolínají se, že by bylo nemoudré, kdyby exorcista ruku v ruce nespolupracoval s psychiatrem. Samozřejmě, že velmi dobrý psychiatr je schopen rozeznat, kde končí jeho kompetence a schopnost diagnostikovat, a je potřeba obrátit se na exorcistu.

Napsal jste knihu o satanovi. Je velmi obsáhlá. Proč jste právě jemu věnoval tolik pozornosti?

Rozhodně ne proto, že by mne satan přitahoval (smích). Má služba ale s sebou nese v první řadě boj s ním. Prvořadým úkolem je proto odkrývání jeho taktiky. Když jednou ukážeme způsob, jak ďábel působí, tak se jeho moc oslabí. Proto jsem knihu napsal.

Potkávám mnoho lidí, kteří procházejí různými zkouškami a utrpením. Nejde ani tak o utrpení fyzické, jako spíše citové a duševní. Lidé v České republice trpí nedostatkem lásky. Děti trpí, protože na ně rodiče nemají čas nebo se rozvádí. Rozvody a nevěrou si navzájem ubližují i dospělí. Senioři pak těžce nesou nedostatek pozornosti ze strany vlastních dětí. Jsou to skrytá utrpení, přesto nejsou o nic méně bolestivější než vážná fyzická onemocnění. Vidíte nějakou cestu, jak těmto utrpením čelit, nebo se člověk musí s tvrdou realitou smířit?

Hlavní problém je v tom, co jste už řekla. Je to nedostatek lásky. Z nedostatku lásky v lidech vzniká vzdor. Ježíš přišel, aby nám předal křesťanské poselství lásky k bližním. Bohužel jak věřící, tak nevěřící se dopouštíme toho, že jsme hodně dlužni tomuto přikázání milovat druhé. Problém vidím v tom, že lásku nedáváme. Všichni ji očekáváme, ale kdo ji dá? Nemůžeme se považovat pouze za oběti, kterým se jí nedostává. Musíme se také stát zodpovědnými a ptát se: Jak to, že já ji nedávám? Například někdo se cítí sám a očekává, že bude mít kolem sebe lidi, kteří ho budou mít rádi. Máme právo očekávat, že budeme milováni. Pokud jsem ale místo pouhého očekávání ochoten lásku dávat, automaticky ji začnu i přijímat. Svatý Jan od Kříže řekl jednu krásnou myšlenku: Tam, kde není láska, dej lásku a nalezneš ji tam. Myslím, že toto je ta nejlepší odpověď.

Lenka Fojtíková

Rozhovor s P. Eliasem Vellou o vnitřních zraněních, který poskytl v roce 2005 slovenskému radiu Lumen

Jednou z vašich služeb, je služba vnitřního uzdravování. Můžeme najít na této zemi člověka, který by
nebyl vnitřně zraněný a nepotřeboval by službu vnitřního uzdravení?

Rád bych vám velmi krátce vyprávěl příběh, který pochází z Číny. Jedna žena oplakávala svého syna. Šla za
svatým mužem a prosila ho, aby jí dal nějakou rostlinu, která by probrala syna k životu. A On jí odpověděl, že potřebuje malé hořčičné semínko. „Ty ale musíš jít do jednotlivých rodin a donést mi toto hořčičné semínko z rodiny, která by neprožívala žádné těžkosti a smutek,“ řekl jí. A když procházela od jedné rodiny k druhé, zjistila, že každá rodina procházela nějakým smutkem, smutnou událostí. Tato čínská legenda končí tím, že žena začala pomáhat lidem, kteří prožívali smutek a zapomněla tak na svůj vlastní smutek a bolest. To je realita věci. Nikdo z nás nemůže říct, že neprožívá smutek nebo ho nebude prožívat v budoucnosti. Smutek obyčejně přináší strach, úzkost, někdy zoufalství, hněv a všechno toto přináší rány a zranění do našich životů. Vnitřní uzdravení znamená to, že vložíme ruku na tyto rány a zranění Ježíšovu ruku a tím dojde k jejich uzdravení. Neznám člověka a neumím si ho ani představit, který by v nějakém svém období života nepotřeboval vnitřní uzdravení.

Člověk potřebuje uzdravení ve všech aspektech. Ať je to fyzické, psychické, psychologické či duchovní. My mluvíme právě o duchovním uzdravení. Musíme však nejdříve definovat kořen nemoci a v tomto případě jsou to zranění. Jaké jsou nejčastější příčiny zranění, kde pramení jejich původ?

Častokrát se díváme jen na vnější stránku člověka. Pokud vidíte nahněvaného, násilného, velmi vystresovaného, depresivního či odmítnutého člověka, vidíte jen jeho vnější část. Častokrát si neuvědomíme, že to nač se díváme, má svůj kořen. Ať je to duchovní kořen nebo psychický. Každý z těchto problémů má svůj kořen. Tento kořen můžeme dokonce najít již v období našeho početí. Dříve než jsme se narodili. Dám vám příklad. Může se stát, že komplex méněcennosti dané osoby, pochází z jeho rodinného prostředí, kde toto malé dítě bylo vždy dáváno bokem a kritizováno za každou maličkost. Může se stát, že hněv, který prožíváte v tomto období pochází z hněvu, který jste měli vůči svému otci, protože byl na vás příliš přísný. Měli bychom se snažit zkoumat, proč se chovám takovým způsobem a ne jiným. Jaký je skutečný kořen mého chování. Pokud ho najdeme, pak může člověk procházet terapií a jednou a navždy tento kořen zlomit. Tímto způsobem začíná naše vnitřní uzdravení.

Mluvíme jen o jednom kořeni? Je zatím většinou jen jeden kořen, od kterého se odvíjí další nebo se to postupně nabaluje? A kořenů, od který se odvíjí zranění a později chování člověka, je mnohem více?

S růstem a dospíváním druhy zranění a další rány přibývají. V našich životech se tak rány a zranění akumulují. Je to jako když se díváme na rostlinu. Pokud ji vytrhneme, má vždy jeden hlavní kořen, na který je navázáno více malých kořínků, které spolu vytvářejí obrovskou sadu kořenů. Mnohokrát je naše chování přímo nebo nepřímo spojeno s hlavním kořenem. Ve skutečnosti ale v našem životě neexistuje jen jeden kořen, ale více kořenů které všechny musí být prolomené.

Mnoho ran a zranění pochází z nedostatku lásky. V přednáškách říkáte, že je při léčbě zranění třeba začít již v prenatálním období. Dokonce již při početí. Proč je důležité uzdravování od početí?

Když se na toto díváme z duchovního hlediska, Bůh je láska. Stvořil nás podle svého vlastního obrazu. Je v nás proto ukrytý potenciál milovat a být milovaný. Člověk proto dospěje ke své celistvosti a zralosti na tolik, jak je schopný milovat a přijímat lásku. Všechna naše zranění a rány mají svůj kořen v nedostatku lásky. Nedostatek lásky může začít již v období našeho početí. Ne každý akt početí je aktem lásky. Mnohokrát to nemá s láskou nic společného. Daná osoba mohla být počatá v atmosféře, kde byl nedostatek lásky, kde láska
chyběla. Tato skutečnost se může ještě zintenzivnit, když se rodiče dozví, že
čekají miminko a odmítnou ho. Přestože si myslíme, že miminko v lůně matky
nic nevnímá, ono vše absorbuje. To nejsou pouze duchovní závěry, ale i
psychologické. Pokud dítě v prenatálním věku prožije období, kdy se matka
snaží jít na potrat, zranění v něm zůstane. Mnohokrát máme představu, že dítě v lůně matky ničemu nerozumí. Ve skutečnosti děťátko nic nechápe svou logickou myslí, protože se ještě nevyvinula, ale vše v sobě uchovává v podvědomí. Přestože si tento fakt již později neuvědomí, neznamená to, že to nebude ovlivňovat jeho život v současnosti. Někdy se divíme, proč se některý mladý muž cítí tak odmítnutý nebo kde se v tomto děvčátku bere tolik hněvu proti matce či otci. Někdo si myslí, že tento hněv nebo pocit sebeodmítání pochází ze současnosti. Ve skutečnosti to nejsou současné situace, které způsobily tento hněv nebo pocit odmítnutí. Častokrát člověk musí jít do období těhotenství a početí a najdeme kořen právě tam.

Jak se člověk dozví, že jsou tyto skutečnosti z minulosti již vyléčené? Nemusí přece vědět, že ho rodiče počali bez lásky nebo že bylo jeho uvedení do života jakýmkoliv způsobem nechtěné.

Vždy dávám příklad sady drátů. Zkuste se začít dotýkat jednoho drátu po druhém,. Pokud z nich nebude vycházet žádný elektrický šok, znamená to, že jsou jakoby mrtvé. V případě, že se ale dotknu jednoho z nich a on mi dá elektrický šok, znamená to, že je stále živý. Může se stát, že se budu modlit za okamžik vašeho početí. Jakmile můžete chválit Boha za okamžik početí, znamená to, že vaše chvíle početí nemá nic negativního. Pokud se v této chvíli nachází něco negativního, okamžitě můžete cítit reakci a to znamená, že moment vašeho početí musí být uzdraven.

Ne každý bude mít ale k modlitbě po ruce vás. Může člověk sám přijít na to, co je důvodem jeho negativního chování, jeho zranění? Nebo na to potřebuje pomoc kněze nebo psychologa?

Myslím si, že častokrát potřebujeme pomoc, protože sami bychom to nezvládli. Jde jen o to být trochu informovaný. Pokud má člověk dostatek informací, může se pak snažit pokračovat sám. Ale jakmile se nějaká konkrétní záležitost stane pro člověka velmi vážnou, pak potřebuje pomoc. Dám příklad. Představte si, že máte velký hněv vůči své matce. Zjistíte, že kořenem tohoto hněvu je, že jste byli coby malé děti fyzicky zneužíváni. Vaše matka vás neustále bila a to způsobilo ten obrovský hněv vůči ní. Bylo by velmi těžké, kdybyste se snažili vyléčit tento hněv sami. Nebo jste mohli být sexuálně zneužíváni a toto zneužívání přináší do vašeho života nezdravý sexuální život. Buď úplně odmítáte sex nebo naopak jdete do dalšího extrému, kdy se snažíte najít sex ve všem. Je velmi těžké odpustit tomu násilníkovi, násilí, které bylo na vás spácháno. Pokud jsou tyto kořeny velmi hluboké, potřebujete skutečně pomoc kněze, terapeuta či psychologa, aby vám pomohl tuto záležitost uzdravit. Po jejich pomoci pokračujete samozřejmě sami. To je jako když jdete k doktorovi, který stanoví diagnózu nemoci. Dá vám pak léčbu, ale před každým setkáním s lékařem se musíte chovat podle toho, co vám řekl. Musíte brát například předepsané léky. Jde o spolupráci mezi pacientem a terapeutem.

Můžeme mluvit o fyzickém, psychickém a nyní mluvíme o duchovním uzdravení. Je kořen pro psychické, fyzické a duchovní zranění společný nebo tím hlavním kořenem je to duchovní zranění, z něhož se pak odvíjí fyzické a psychické zranění?

Obyčejně jsou všechny tři dimenze člověka – duch, duše a tělo, spolu navzájem propojené. Pokud se cítíte rozrušení, dotýká se rozrušení obyčejně všech tří dimenzí. Někdy to začíná od fyzické a pak to přejde do psychické a duchovní. Někdy to začne od psychické, přejde k fyzické a duchovní oblasti a někdy to začne od duchovní a ovlivní to fyzickou a psychickou dimenzi Dám vám příklad. Máte rakovinu. Je to fyzická záležitost. Rakovina do vás ale přináší úzkost, strach a hněv, takže vidíte, že fyzické přešlo do psychického a psychické přejde do duchovního. Začnete si totiž myslet, že vás Bůh opustil, že vaše modlitby nebyly vyslyšené, že vás Bůh už více nemiluje. To je doklad toho, že něco začalo ve fyzické oblasti a přešlo k dalším dvěma. Vezměme si psychickou záležitost. Je ve vás například velký hněv, jehož kořen může být také v minulosti. Tento obrovský hněv může velmi lehko přejít do fyzického. Můžete například začít trpět vysokým krevním tlakem. Můžete mít vřed na žaludku. Psychické přechází k fyzickému a přechází k duchovnímu. Potom z tohoto hněvu vychází rebelství vůči Bohu. A totéž je pokud věci vychází z duchovní oblasti, kdy se například rouháte. Takže se jedná o něco, co začíná v duchovní oblasti. Dostaví se ale psychické následky ve formě úzkosti a stresu, které jsou ve vás a toto vše znovu přejde do fyzické oblasti. Vidíte, že vše začíná v jedné dimenzi a pak to velmi lehko přechází i do dalších dvou dimenzí
člověka.

Proč je potřebné vracet se do minulosti a uzdravovat zranění. Není někdy lepší na to zapomenout než se v tom rýpat?

Existuje minulost, která je minulostí a minulost, která je stále současností. Je minulost, která se stává historií. Pokud je historií, pak je dobré o ní víc nehovořit. Nechat ji za mnou, protože se mne už více netýká. Pokud je ale tato minulost stále přítomnou ve smysle, že stále ovlivňuje můj současný charakter, chování, vztahy, tak v tomto případě nemohu tuto minulost ignorovat. Například: Pokud kvůli mému hněvu, který mám vůči svému otci, nyní hážu všechen svůj hněv na manželku a děti, nemohu v žádném případě ignorovat svou minulost. Nebo pokud se cítím stále odmítaný a nerozvíjím své dobré vlastnosti a kvality, které jsou ve mně a to přináší problémy do mé práce nebo způsobuje, že kladu sebe stále bokem. Pokud to pochází z toho, že jsem nikdy nebyl doceněný jako malé dítě doma nebo ve škole, nemohu tuto minulost v žádném případě ignorovat. A to stejné se týká i mého duchovního života. Pokud se stále cítím nemilovaný Bohem, a je to způsobené tím, že jsem nebyl milovaný, neprožíval jsem lásku jako malé dítě, a nyní žiji velmi mizerný život. Neustále cítím, že mne Bůh nemiluje, proto nemohu minulost ignorovat. Pokud minulost už více neovlivňuje můj současný život, mohu ji ignorovat. Ale pokud minulost stále ovlivňuje současnost, musím být dostatečně rozumný na to, abych s tím něco dělal.

V této souvislosti mne napadl váš příklad s dráty, který jste uvedl, že když jeden drát nefunguje, znamená to, že zranění je vyléčené. Není zapotřebí se tam vracet, ale pokud tam ještě nějaký drát jiskří a člověk má upřímnou snahu zreflektovat svůj život, co si to vyžaduje od člověka, jaký je hlavní důvod, když se rozhodne vrátit do minulosti, v jaké psychické a fyzické pohodě by se měl nacházet?

Normálně se stává, že se začínáte dotýkat vašeho současného života a začnete se cítit nepohodlně. Mnohokrát musíme jít k doktorovi. Můžete se mne ale zeptat, kdy se mám rozhodnout, že mám jít k doktorovi. Dostanu se vždy do bodu, když už nemohu jinak konat. Například vás někdy trošku pobolívá jeden z vašich zubů a vy to ignorujete. Pak se ale dostanete do momentu, kdy už to nemůžete víc ignorovat. Domnívám se, že v tom okamžiku už vás nikdo nebude muset tlačit, abyste šli lékaři. A toto se může stát i v našem psychickém životě. Přijde období, kdy si uvědomíte, že váš hněv není přirozeným hněvem. Jste nazlobený na malé triviální věci. A není už rovnováha mezi tím, co se děje ve vašem životě a vaší reakcí. A já si myslím, že v této chvíli je velmi rozumné, když si řeknete, že musíte vyhledat pomoc. Stejně je to i v našem duchovním životě. Myslím si, že samotné znaky vám ukáží v čem potřebujete pomoc.

Vzpomínal jste, že se člověk dostane do situace, která pro něj není pohodlná. Je například nahněvaný. Pokud ovšem v hněvu zůstává déle, dokáže si pak uvědomit, že tento stav pro něj není přirozený?

Někdy si člověk toto neuvědomí, protože nemá dostatečné
instrukce, aby si to uvědomil Toto se ale stává ve všech z uvedených
dimenzí. Často pacient přijde k lékaři a on mu řekne: „Je mi líto. Přišel
jste velmi pozdě. Já už s tím nemohu nic udělat.“ To se může stát nejen ve
fyzické sféře, ale i psychické či duchovní oblasti. Myslím si, že z tohoto
důvodu děláme semináře, aby lidé mohli přijít ve správné chvíli a žádat pomoc.

Hlavním důvodem zranění je nedostatek lásky. Dá se říct, že je tento jev v dnešní době aktuální pro
celý svět? Setkáváte se se zraněnými lidmi z různých zemí i kultur. Jaké jsou v současnosti nejčastější důvody zranění a bolestí?

Mohu vás ujistit, že neexistuje žádná rasa či kultura, kde by nebyl tento problém. Muži a ženy touží po lásce. To bylo včera, je to dnes a jsem si jistý, že to tak bude i zítra. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, takže ta nejdůležitější zranění pocházejí právě z toho, že jsem pociťovali nedostatek lásky. V dnešní době mluvíme hodně o lásce. Stačí poslouchat jen písně, které jsou téměř všechny o lásce. Vidíte mladé lidi, jak randí a stále mluví o lásce. Toto ale není ta skutečná láska. Protože nejde o skutečnou lásku, bolí pak mnohem víc. Člověk si myslí, že druhého miluje a najednou zjistí, že ve svých rukou nemá nic. Pokud bych si mohl dovolit posoudit a říct, která jsou nejhlubší zranění, myslím si, že je mohu nalézt v nedostatku lásky od otce a matky. Může se zdát, že jde o velmi vážné prohlášení, které jsem teď udělal. Jsem si totiž jistý, že většina rodičů chce a touží milovat své děti. Mnohokrát ale nevědí, jak svou lásku vyjádřit. Mnohokrát si myslí, že když jsou velmi přísní, tak své děti milují. Neříkám, že by rodiče neměli udržovat se svými dětmi určitou disciplínu. Mohu ji ale používat s láskou.Mohu ale milovat naneštěstí i tak, že svou lásku nevyjádřím. Mnoho mladých chlapců řekne, že si nepamatují, kdy je otec naposledy objal. Anebo například, když se snaží přijít ke své matce a políbit ji, ona je odstrčí. To nejsou pochybnosti v tom, jestli otec nebo matka milují své
děti. Častokrát si rodiče myslí, že je milují, protože jim dají dobré vzdělání.
Pošlou je na vynikající školy. Dají jim peníze. Nedovolí, aby jim jakákoliv
maličkost chyběla. Možná je ale pro děti mnohem důležitější, poklepání po
ramenou nebo objetí, které nedostávají. A toto vše zraňuje a bude mít v budoucnosti následky.

Říkáte, že hlavním problémem je nedostatek lásky. Právě dnešní doba, alespoň v Evropě to tak vnímáme, je o svobodě člověka, kdy člověk může všechno. Nemusí mít pomalu ani partnera, aby mohl přivést na svět dítě. Navenek se zdá, že všechno dobro a lásku může člověk získat v jakékoliv podobě a formě. Zastírá se to navenek právě touto láskou a volbou člověka. Vypadá to tak, že jsou lidé klamaní touto povrchností.

Myslím si, že tady je hlavní problém. Ukrýváme vše pod slovo láska a ve skutečnosti to láska není. Definujeme svobodu tak: Dělej si, co chceš a ne tak: Vyber si tu správnou cestu. Myslíte si, že milujete a jste milovaní. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to není láska, jste zranění. Tato zranění v lásce jsou mnohem hlubší než byly v minulosti. Vytvoří se iluze, že jsem milovaný a pak se zjistí, že vůbec milovaný nejsem. Můžeme vidět, kolik máme v dnešní době svobodných maminek. Myslely si, že jsou milované a nebyly. Otec jich opustil a zůstaly samy s dítětem. Dovedete si představit, jak obrovské zranění z lásky tato svobodná maminka sebou nese po celý svůj život? Mohli bychom takových případů ukázat velmi mnoho.

Jeden ze způsobu vnitřního uzdravení je služba osvobození. Co znamená tento způsob uzdravení?

Jsem velmi rád, že spojujete spolu vnitřní uzdravení a osvobození. Protože osvobozování je součástí vnitřního uzdravování. Co se obyčejně děje, když chce zlý duch zaútočit? Zlý duch se snaží najít ránu v člověku a zaútočit právě na ni. Je to jako boxer v aréně, který se snaží svého protivníka udeřit do rány, ze které krvácí, protože takovým způsobem ho velmi rychle oslabí a způsobí, že upadne na zem. Ďábel pokouší každého. On se snaží vstupovat skrze slabé oblasti naší osobnosti. Nezaútočí tam, kde jste silný, ale tam, kde jste slabí. Vstoupí do oblasti hněvu, strachu, úzkostí a tam se vás snaží přesvědčit třeba o tom, že vás Bůh nemůže spasit, že se na vás hněvá… Toto jsou ty počátky pokušení. Potom případ od případu začíná používat rozdílné útoky. Důležitá věc pro něj je, aby našel vstupní bod, kudy vstoupí. Pokud už je uvnitř, pokračuje v útoku. Modlitba osvobození je modlitbou, kterou kněz dělá ve jménu Ježíše a osvobozuje člověka od ducha, který útočí na danou oblast, proto se to jmenuje osvobození. To znamená osvobodit tuto danou oblast od negativního působení zlého ducha. Jak poznám, že dané pokušení je od ďábla, když rozeznáváme dále pokušení ze světa a ze sebe samého. Máte pravdu pokušení nepochází vždy od ďábla, anebo nepochází alespoň přímo od ďábla. Nepřímo se snaží vždy zasáhnout. Jinými slovy. On najde připravenou půdu a využije toho. Někdy pokušení přichází ze světa nebo lépe řečeno z mého připoutání k věcem světa. A někdy, jak říká Pavel, vychází pokušení z těla, z mých vlastních ambicí či pýchy. Ďábel častokrát není tím přímým pokušitelem, ale když najde připravenou půdu, využije toho a snaží se udělat tuto situaci mnohem vážnější.

Jaké je pro dnešní svět největší pokušení pro dnešního člověka?

Myslím si, že největším pokušením ďábla je moc. Vždy velmi toužil po moci. Když se Lucifer stal Satanem. Z anděla světla se stal Satanem a lhářem, protože velmi toužil po moci. Jaké je největší pokušení ďábla pro lidstvo? Stejné, jako měli naši rodiče: Neposlouchat Boha, protože vy ho ve svém životě nepotřebujete. Dokážete přece všechno sami. Myslíte si, že vy sami můžete rozhodovat, co je dobré a co je zlé. To je pokušení ďábla v dnešní době. Nepotřebujete Boží slovo na to, co je dobré a co je zlé, máte moc to udělat. Člověk v dnešní době přebírá moc, která je Boží autoritou. Když například parlamenty schvalují zákony pro potraty, klonování, homosexuální manželství. Co člověk dělá, když takto jedná? Mnozí říkají: „Já nepotřebuji vědět, co tomu říká Bůh. Nejsem už více vázaný náboženstvím, Písmem, nepotřebuji více žádnou autoritu, protože mám moc, abych to mohl udělat.“ A ve skutečnosti je to to, co člověk dělá v dnešní době. Právě přes tuto moc ďábel pokouší člověka. Proč jsou lidé v dnešní době ateisté? Protože říkají, že Boha ke svému životu už nepotřebují. Já jsem sám sobě Bohem… Není to stejné pokušení, jakým ďábel pokoušel člověka v rajské zahradě? Tímto způsobem pokouší ďábel člověka – skrze moc a neposlušnost.

Zdá se, jakoby ďábel na tomto poli v poslední době sklízel svůj úspěch. Co může následovat dále?

Ďábel má zajisté v této oblasti úspěch, protože je mnohem jednodušší neposlechnout než poslechnout. Pokud ale člověk neposlouchá,
ničí sebe samého. Co následuje? Následuje zničení člověka. Podívejme se, co se všude děje. Na začátku je boj proti církvi. Lidé začnou křičet: „Ježíš ano, ale
církev ne.“ Pak přicházíme ke druhému stadiu. Začneme bojovat proti Ježíšovi:
„Bůh ano, ale Ježíš ne.“ Potom třetí boj: „Už Boha víc nepotřebuji…“ A člověk
si neuvědomí, že když vyhlásí smrt Boha, vyhlásí vlastně smrt člověka, protože
je to jedině Bůh, kdo nemůže zradit člověka. Co naneštěstí následuje? Člověk
ničí sebe samého. A můžeme vidět výsledky. Člověk má dnes všechno, ale nemá v sobě radost. Je v něm nedostatek pokoje. Je zmatený ve svém životě.
V historii neznáme stejné období, v němž by bylo tolik sebevražd jako
v dnešní době. Nebylo takové období, kdy skupina mladých lidí společně vykonala sebevraždu. Myslím si, že tu ďábel přichází ke svému cíli, co chce udělat. Svatý Jan ho nazývá vrahem a on vede člověka k sebevraždě. A to je výsledek toho, když člověk dá sebe samého ďáblovi namísto toho, aby ho dal Bohu. Jak se chránit před pokoušením ďábla? Například Panna
Maria ve svých různých zjeveních vyzvala, aby lidé nosili medailky či
škapulíře. Toto jsou dobré věci, ale ne základní. Naneštěstí my můžeme tyto věci používat magickým způsobem. Pokud nosím medailku či křížek a nesnažím se přitom vyhýbat hříchu, ďábel se pak těchto věcí vůbec nebojí. Pokud se snažím vyhýbat hříchu, často přistupuji ke svatému přijímání i svátosti smíření, snažím se modlit, mají pak tyto věci velmi pozitivní vliv. Pokud se nebudu snažit žít dobrý život, pak všechny tyto věci nebudou mít žádný vliv. To je stejné, jako bych si oblékl šaty na tělo, které je špinavé.

Zraněním se ve svém životě nemůžeme vyhnout, protože jsme neustále v kontaktu s druhými lidmi. Pokud by se lidé rozhodli léčit zranění a hledat kořen zranění a neměli u sebe člověka, který by jim mohl pomoct, jaký byste dal recept? Jakým způsobem začít s uzdravováním našich zranění? Je to modlitba, svaté přijímaní a Eucharistie, které uzdravují?

Bůh miluje každého z nás nádhernou láskou. Pokud nemám někoho, s kým bych se mohl sdílet se svými zraněními, je tu někdo, kdo je blízko vás a může vám naslouchat. Ve vší jednoduchosti běžte před Svátost oltářní a poproste Ježíše, aby položil svou ruku na vaše zranění a uzdravil vás. Nejdůležitější věcí je, abyste se zeptal Ježíše: „Můj Pane, co mám udělat?“ Dívejte se silně na sebe a ptejte se Boha, co po vás žádá. A častokrát po vás žádá, abyste odpustili lidem, kteří vás zranili. Tím, že odpustíte lidem, kteří vás zranili, prožijete skutečné vnitřní uzdravení. A pokud to budeme dělat skrze Svátost oltářní, myslím si, že to může být tím nejlepším receptem, který můžeme dostat. Eucharistie je spolu se svátostí smíření sama o sobě uzdravující. Snažte se vstoupit do této svátostné terapie a uvidíte, jaký je Bůh efektivní a účinný ve své lásce.

Mnozí nedokážeme radostně prožívat svou víru. Co byste odkázal, poradil, jak prožívat plnohodnotný, radostný, křesťanský život?

Žít náš život v pokoji, neznamená žít ho bez problémů a těžkostí. Všichni žijeme v slzavém údolí a naneštěstí musí každý nést svůj kříž. Žít v pokoji znamená, že neneseme svůj kříž sami, ale s Ježíšem. To je radost. Radost nést kříž s Ježíšem. Papež Jan Pavel II. byl nádherným příkladem pro každého, jak čelit utrpení a jako ho snášet.

Podle rozhovoru poskytnutého slovenskému radiu Lumen zpracovala Lenka Fojtíková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.