Ve
čtvrtek jsem vyrazila na služební „vélet“ do Slavonic v okrese Jindřichů
Hradec. Tomuto městečku se také říká malá Telč nebo „perla západomoravské
renesance. Slavonice totiž byly v minulosti součástí Moravy.
Mým cílem byla tamní fara, kde už šest let slouží pětatřicetiletý P. Karel Janů. Známe se z doby, kdy byl kaplanem v Hodoníně. První setkání s tímto knězem byl pro mne docela trapas. Pamatuji si, že jsme se poprvé v Hodoníně potkali coby členové týmu evangelizačních kurzů Alfa. Já jsem se ho při prvním setkání, protože jsem nevěděla, kdo to je, zeptala: „A co ty studuješ?“ Vypadal mladě, tak jsem si ho tipovala na studenta. Odpověď pro mě byla trochu studená sprcha: „Já jsem tady v Hodoníně kaplanem.“ Tento kněz ale vzal mou mýlku v pohodě. A když jsem mu před pár dny zavolala, jestli bych ho mohla v novém působišti navštívit, tak byl ochotný, i když má stále spoustu práce. To jsem ale poznala až na místě samém.
Den předem jsem mrkla na mapy.cz a zjistila, že je to z Blatnice do Slavonic okolo dvě stě kilometrů a cesta zabere tři hodiny. Docela jsem se orosila, když jsem si představila, že pojedu na otočku čtyři sta kilometrů a budu za volantem v jednom dni šest hodin, ale nenechala jsem se tím odradit. Jedničku jsem v garáži zařadila o půl šesté ráno a i s tankováním byla za tři hodiny na místě. Záměrně jsem jela tak brzy, abych se vyhnula provozu. Ovšem poslední hodina jízdy za Znojmem se pořádně táhla. Na druhé straně musím přiznat, že tam téměř nebyl provoz. Z dálnice jsem sjela v Hustopečích a potom valila přes Pohořelice dál ke svému cíli. Cesta se zužovala a zužovala, takže jsem měla dojem, že fakt jedu na konec světa. Ve Slavonicích to tak trochu už konec světa je, protože do Rakouska je to odsud jen coby člověk kamenem dohodil.
P. Janů na mne čekal. Sedli jsme si do společenské místnosti fary a povídali. Diktafon se utěšeně plnil a mně v hlavě šrotovalo, že to bude na několik článků nebo jeden velký materiál o tomto panu faráři a jeho farnosti. Po hodině a půl povídání mě provedl farou, farní zahradou, která je v rekonstrukci. Během našeho setkání mně krásně zahrál na klavír a viděla jsem, že se umí pořádně otáčet i v montérkách při dláždění podlahy přírodním kamenem.
Poté jsme sedli do auta a začali objíždět jeho rajón. Ještě před tím jsme ale pěšky zamířili v centru města do slavonického kostela Nanebevzetí Panny Marie. Co mě zaujalo, tak pan farář na ulici a poté z auta stále někoho zdravil, usmíval se na všechny a mával jim. Rozhodně nepatří mezi lidi, kteří čekají až ho někdo pozdraví. Při cestě do farního kostela jsem se od něj také dozvěděla, že mezi jeho přátele patří jeden muslim, tuším, že pochází z bývalé Jugoslávie. Přes náměstí má naproti fary svou prodejničku výborné zmrzliny, kam rádi chodí i návštěvníci pana faráře.
Už autem jsme vyjeli nad nad Slavonicemi do kostela Božího Těla. Zde je zajímavé, že stavba patří městu, které zde v současné době právě opravuje střechu a interiér kostela využívá farnost. U kostela je krásně opravený domeček, což podle pana faráře bývala poustevna. V takové poustevně bych hned bydlela! Všechno jsem nafotila a už jsme „drandili“ auťákem terénem ke kostelu Monserrat, který je téměř ukryt v lesích nedaleko obce Cizrkajov v blízkosti Přírodního parku Česká Kanada.
A
co o tomto kostelíku říká web ceska-kanada.com? Název Montserrat je odvozen od legendy, podle které někdejší majitel
velkostatku v Bolíkově vykonal děkovnou pouť do španělského poutního místa
Montserrat a tam se před sochou Matky Boží rozhodl postavit doma kapli. Kaple
byla později přebudována na velký poutní kostel. Doba rozkvětu byla přerušena v
roce 1785, kdy Josef II. nechal Montserrat zbořit. Díky nadšeným věřícím byl v
letech 1858 –1865 postaven nový románský kostel. Na hlavní oltář byla přenesena
původní polychromovaná socha Panny Marie Montserratské a kostel se opět stal
poutním místem německy mluvících obyvatel pohraničního regionu. Každoročně se
tu slavilo až 100 mší svatých. V době 2. světové války zůstaly zachovány pouze
hlavní pouti a po odsunu německy mluvících obyvatel počet poutníků zásadně
poklesl. V současnosti se Montserrat těší opět oblibě poutníků. Poutní sezona
zde začíná v květnu, končí v říjnu a nabízí množství poutních mší svatých.
Kostel jsem si vyfotila z venku a frčeli jsme lesem, který byl částečně zničený kůrovce, do Nových Sadů. Tam jsme zamířili do kostela svatého Oldřicha, kde se v současné době opravují krovy a na opravu ještě stále čeká i část interiéru. Něco už se podařilo opravit. Pan farář mně ukazoval kostelní lavice, které zázrakem získal z Německa zcela zdarma. A nemusel platit ani dopravu! O tom ale napíšu podrobnosti až někdy jindy.
Posledním zastavením před obědem byl kostel a fara v Dešné. I tady se už udělala hromada práce, ale spousta dalšího je ještě třeba stále opravit. P. Janů mně vyprávěl, jak sem přijíždí celé skupiny jeho známých z různých koutů Moravy. Část pobytu prožijí odpočinkem, ale umí také přiložit ruku k dílu a pomoc se zvelebováním pohraničí.
V závěru našeho putování jsme se zastavili u sběratele samorostů pana Karla Tůmy. Zároveň s námi si jeho obří sbírku prohlížela skupina cyklistů. Pan Tůma prozradil, že pracoval v lese, a tak pro něho nebylo těžké samorosty sbírat. Sbírku začal budovat před dvaapadesáti roky. K dnešnímu dni jeho exponáty zaplnily celou stodolu, další dvě místnosti domu i přilehlou zahradu.
Není
proto divu, že už o něm psala za tu dobu celá řádka novinářů a zamířily sem i
televizní štáby. Některé jeho samorosty se dokonce objevily i ve filmech
Pelíšky a Cesta z města. Pan Tůma každého rád provede a dokáže upozornit
na různé rarity. Jeden samorost připomíná obří spermii a další nazval Rakovina
či kniha života. Kdo bude mít do Slavonic cestu, tak mu vřele návštěvu
doporučuji. Vstupné je přitom zdarma! Kdo chce, může přispět na údržbu areálu
dobrovolným příspěvkem. Pan Tůma pochází z nedaleké Třeště, takže není
žádný div, že před Vánocemi „staví“ betlémské krajiny, v nichž používá své
samorosty.
P.
Janů má ostatně jeden obří betlém na své faře. Při mé návštěvě prozradil, že si
ho postavil za pomoci dobrovolníků sám. I zde jsou použity samorosty a různé
druhy mechů, které kněz nasbíral v lese. V krajině nechybí ani
ledovec a vodopád. Já jen nechápu, jak to všechno stíhá, když vedle své kněžské
duchovní služby, kterou má na prvním místě, udržuje tolik staveb a ještě si
najde čas na své lásky, jimiž jsou rybaření, střelba, jízda na motorce a hra na
klavír.
Tato návštěva pro mne byl mimořádný zážitek. Zprávy z tohoto setkání by se měly postupně objevovat v Katolickém týdeníku.
Při zpáteční cestě domů jsem se ještě zastavila na hradě Bítov, kde jsem naposledy byla asi ve třetí třídě základní školy. Z celé prohlídky jsem si pamatovala, že tam byla spousta vycpaných zvířat. Ty jsou tam i dnes! Poslední soukromý majitel hradu baron J. Haas z Hasenfelsu miloval zvířata. Na hradě založil soukromou ZOO (ve své době údajně největší v Evropě) a sbírku vycpaných psů, která s 49 jedinci nejrůznějších ras patří k nejrozsáhlejším na světě. Vycpat si nechal prý ty nejoblíbenější a pro další měl psí hřbitov včetně mramorových náhrobků. V hradu je samostatná kuchyň, kde se pro psy vařilo…
Prohlídky hradů a zámků fakt nemám ráda, protože si po pár minutách nepamatuji všechna data a jména, která průvodci chrlí. Tentokrát jsem se ale nechala z nostalgie zlákat. Hodinová prohlídka vyšla na 160 korun, přičemž rodina se dvěma dětmi za stejný vstup zaplatí 320 korun. Po sedmé jsem odjížděla z šest set metrů vzdáleného parkoviště a jela už docela prázdnými silnicemi. Na dálnici jsem ale zapomněla sjet na Hodonín a najednou jsem byla na Slovensku v Kútech! Moje nervy! Tak honem pryč z dálnice, na kterou jsem neměla známku… Přes Holič a Skalici jsem ale dojela šťastně domů i s mým veteránem. Na tachometru bylo i s mírnou zajížďkou na hrad Bítov a poté neplánovaně do Kútů 450 kilometrů, tak jsem si říkala, že to už bych byla pomalu v Chorvatsku.
Všem přeji krásné léto se spoustou úžasných setkání a poznávání nových měst a krajů, jak jsem to měla tento týden já…
Lenka
