Aniž bych to plánovala, vydala jsem se dnes pěšky na pouť k Antoníčkovu prameni. Vlastně jsem šla úplně jinam, ale tentokrát jsem se rozhodla, že nepůjdu v Mariánských Lázních po Hlavní třídě, ale vezmu to parkem. No a tam jsem hned na začátku narazila na směrovku Antoníčkův pramen. A co bych to byla za holku z Blatnice pod Svatým Antonínkem a nešla k tomuto prameni, že? Bylo to úžasné! Cesta totiž vedla opět nádherným rozlehlým parkem barvícím se podzimem a navíc jsem viděla místa, kam se mně za ty necelé tři týdny, co tady jsem, nepodařilo dostat, i když jsem to tady už hodně dobře prošmejdila. Díky tomu jsem se dostala na kolonádu Ferdinandova pramene. O kousek dál byl Rudolfův pramen. V putování jsem pokračovala rozlehlým úšovickým parkem po směrovkách, které mne dovedly až k cíli mého putování – Antoníčkovu prameni a o kousek dál je i kostel zasvěcený svatému Antonínovi z Padovy. Je hodně zchátralý a vypadal opuštěně. Kostel i Antoníčkův pramen jsou v Úšovicích, což je jedna z šesti částí Mariánských Lázní. Poté jsem to otočila a valila stejnou cestou zpět. V parku jsem potkala dvě ženy z Blatnice, s nimiž jsem se už včera potkala v centru města. To člověk fakt nevymyslí. V Blatnici se třeba nepotkáme i pár týdnů a tady najednou ve dvou dnech dvakrát. Pokecaly jsme, předaly si zkušenosti z našich pobytů a já valila zase na setkání se svými spolustolovnicemi z hotelu, s nimiž jsem se domluvila, že půjdeme do kavárny na něco dobrého. Dnes jsem našlapala celkem 15 766 kroků, což je pro mne po všech letos prodělaných chorobách, které mne brutus zbrzdily, druhé nejvyšší číslo.
Po procedurách v Mariánských Lázních odpoledne vyrážím do přírody, kam se obyčejně dostanu přes město, a tak se kochám v zářícím slunci z barevné proměny přírody. Děkuji Bohu, že tady mohu pobývat za tak nádherného počasí, kdy jsou zbarvené stromy zalité sluncem.
Znovu a znovu obdivuji mistrovské dílo geniálního zahradního architekta, botanika a dendrologa Václava Skalníka (1776–1861), který zásadním způsobem ovlivnil podobu Mariánských Lázní. Společně s lékařem Janem Josefem Nehrem a opatem tepelského kláštera Karlem Kašparem Reitenbergerem patří k hlavním zakladatelům města. Jeho přínos byl tak obrovský, že z nehostinného, bažinatého údolí dokázal vytvořit světoznámé „město v parku.“ Když Skalník dorazil v roce 1817 do tehdy vznikajících lázní, byly zde jen neprostupné lesy, rašeliniště a divoké prameny. Jako zkušený odborník, který studoval v Anglii, Francii i Vídni, okamžitě navrhl revoluční urbanistický koncept. Na prvním byla krajina. Nejdříve geniálně vyřešil odvodnění celého bažinatého údolí. Unikátní bylo, že výstavba lázeňských domů následovala až podle jeho předem navrženého plánu zeleně. Město se tak organicky vnořilo do přírody. A to je oč tu běží, co je zde vidět i dnes po více než 200 letech. Skalník vyprojektoval na ploše o rozloze 18 hektarů rozsáhlý přírodní park, který volně přecházel do okolních lesů. Místo strohých francouzských zahrad vsadil na zvlněný terén, mlatové cesty, malebné skupinky stromů, vodní plochy a průhledy na klasicistní pavilony pramenů.
UZNÁNÍ OD GOETHEHO Mezi jeho velké obdivovatele patřil i básník Johann Wolfgang von Goethe, který při svých návštěvách Mariánských Lázní Skalníkovu práci upřímně chválil. Skalník se v lázních usadil natrvalo, mapoval místní flóru a byl ve městě tak vážený, že byl později zvolen dokonce jeho starostou.
SKALNÍKŮV ODKAZ Srdcem města jsou dodnes úchvatné Sady Václava Skalníka, které nesou jeho jméno a je zde i Zpívající fontána. Na jeho počest je v parku také Dendrologická naučná stezka Václava Skalníka, kde mohou návštěvníci obdivovat více než 150 druhů vzácných dřevin, z nichž některé pamatují ještě jeho éru. Kdykoliv jdu tím parkem a procházím městem, vidím výběr vzrostlých stromů, tak na Skalníka myslím. Je to prostě jedním slovem NÁDHERA!!! Mám chuť znovu a znovu směrem na věčnost k němu volat: „BRAVO!!!“ Kdo čte můj blog, tak ví, že miluju parky, takže tady se fakt kochám!!!
VZHŮRU NA KAMZÍK! Dnes jsem se vydala na rozhlednu Kamzík. Zase jsem se drápala do kopce a netušila, že až budu u rozhledny, tak zjistím, že je za plotem a zamčenou bránou s nápisem: Zákaz vstupu. No tak jsem holt nevstoupila a jen si přes mříže vyfotila stavbu. Až po návratu do lázeňského hotelu jsem se dozvědělas AI toto: Rozhledna Kamzík je fascinující, ale v současnosti veřejnosti dlouhodobě nepřístupná historická památka severovýchodně nad centrem Mariánských Lázní. Jedná se o 25 metrů vysokou zděnou věž, která je přímou součástí budovy bývalého stejnojmenného hotelu. Už v roce 1842 stál na tomto vyhlídkovém místě dřevěný patrový altán zvaný Hirtenruhe (Pastýřův odpočinek). Ten však postupem času zchátral. Koncem 19. století (1895) pozemky koupila paní Sofie Stöhrová a nechala zde vybudovat honosnou výletní kavárnu s restaurací a vyhlídkovou věží. Místo neslo německý název Forstwarte (Lesní vyhlídka). Areál byl nesmírně populární. Patřily k němu zahradní terasy, kuželník a dokonce i tenisové kurty. O popularitě místa svědčilo i to, že v roce 1947 navštívil zdejší kavárnu tehdejší prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou. Svůj současný název získal celý komplex až po druhé světové válce. V té době začal objekt sloužit jako rekreační a školicí středisko. K areálu rozhledny Kamzík jsem se dostala po červené značce, která vede z města až nahoru.
PSTRUŽÍ JEZÍRKO Já potom pokračovala dál k pstružímu jezírku. Pstruhy jsem tam tedy neviděla, ale byla tam taková dřevěná lehátka, která jsou nyní třeba i v přístavišti Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou. Byla tři. Přes vodu jsem viděla, že na jednom sedí nějaký pán a na druhém paní, která si s ním povídá. Zamířila jsem tedy ke třetímu lehátku s cílem se tam chvíli natáhnout a dát odpočinek mým starým kostem. Jakmile jsem spočinula na lehátku, zjistila jsem, že je pán nahý a svého pstruha si zakryl jen jakýmsi tričkem. Paní byla komplet oblečená – oba zcela jistě měli šedesát plus – spíš k sedmdesátce. Povídali si a nechtěně jsem po pár minutách zaslechla, že pán dotyčnou vyzývá, aby si také zaplavala, že voda není tak studená a má třináct stupňů. Najednou jsem si uvědomila, že na třetím lehátku jsem fakt třetí a řekla si: „Jejda! K čemu se tu schyluje?“ Pozdravila a valila pryč, abych jim nepokazila to jejich seniorské tokání. Po návratu jsem měla na hodinkách 15 000 kroků. Rekord tady mám necelých 16 000 kroků. Mým cílem pobytu v lázních bylo získat aspoň něco ze ztracené kondice a to se mně tady zatím daří. Zatímco v lednu jsem měla kvůli zlomenému kotníku za den třeba 128 kroků s měsíčním průměrem v únoru 0,28 km za den, tento měsíc mám zatím bezmála pět kilometrů. Mezitím plavu v bazénu, mám také tělocvik v bazénu a další blahodárné procedury. Třeba cvičení zdravá chodidla. Mariánské Lázně jsou prostě nádherné, úžasné a já jsem nesmírně vděčná, že se tady mohu dávat dohromady….
Kdo sleduje můj blog, tak moc dobře ví, že při svých cestách po světě i doma ráda zavítám na konkrétním místě i na hřbitov. Takový hřbitov toho totiž mnoho řekne nejen o zemřelých, ale také o lidech, kteří tam žijí. Opravené chodníky, zdi, udržované travnaté plochy a vyvážení odpadků odhalí, jak se o hřbitov stará vedení obce či města. Samotné hroby prozradí vztah pozůstalých ke svým předkům. Navštívila jsem tak a zdokumentovala hřbitovy v Eilatu na jihu Izraele, v Dolomitech, Lesní hřbitov ve Zlíně, v Saint Paul’s Bay na Maltě, ale třeba také v Praze na Vyšehradě, Olbramovicích na Znojemsku, kde byly Sudety a také v Židlochovicích, kde odpočívají mí předci. Hřbitovy jsou doopravdy moc zajímavou sondou do života obcí a měst. V sobotu jsem proto zavítala také na hřbitov v Mariánských Lázních, což nám ostatně na přednášce doporučil minulý týden i emeritní primář Nových lázní Pavel Knára. No a nelituji! Opět to byla moc zajímavá procházka mezi hroby. Pro ty, kdo by jeli autem, tak je u hřbitova parkoviště, kde může auto stát bez placení dvě hodiny.
TISÍCE KŘÍŽŮ PADLÝCH VOJÁKŮ Hřbitov je rozdělený na několik bloků klasických hrobů, rozptylové loučky, kolumbaria, židovských hrobů a jeden úsek je speciálně vyhrazený padlým německým vojákům za druhé světové války a civilistům především z Berlína, kteří za války zemřeli ve zdejších nemocnicích a lazaretech. Na zelené louce s anglicky střiženým trávníkem je umístěno 4 090 prostých žulových křížů se jménem, rokem narození, úmrtí a hodností padlého vojáka. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Někdo může říct, že si Němci válku začali, tak co by jako chtěli? No… Nejsem si vůbec jistá, že ti mladí kluci do nějaké války chtěli jít. Určitě to bylo tak, že v mnoha, ne-li ve většině, případech prostě narukovat museli. A umírali fakt moc mladí. Stejně, jak je tomu nyní na Ukrajině. A tak jsem šla tou částí hřbitova a opakovaně si říkala: „Válka je vůl, válka je vůl…“ A kdo z mocných ji chce, měl by jít první na frontu… A znovu se dnes haraší na celém světě zbraněmi, že se z toho člověku dělá špatně…
KŘIŠŤÁLOVÝ STROM VZPOMÍNEK Když jsem ze hřbitova odcházela, zaujal mne u vchodu rozzařený strom se svítícími lístky ze skla, který i hrál. Je umístěný v proskleném altánu z nerozbitného skla. Na webu Deníku jsem se dočetla, že o svátku zemřelých 2. listopadu 2024 zde začal jako první na světě fungovat tento Křišťálový strom vzpomínek s podzemním kolumbáriem. Pomocí interaktivního osvětlení křišťálových lístků a mobilní aplikace přináší pozůstalým netradiční a moderní způsob, jak vzpomínat na své blízké. Podzemní kolumbárium, kam se vejdou stovky uren, zároveň řeší nedostatek místa na hřbitově. Více o tomto unikátním Křišťálovém stromu se skleněnými lístky vzpomínek, hudbou, kolumbáriem v jeho kořenech a možností ovládání přes aplikaci se můžete dočíst zde. Jedno je jisté. V Mariánských Lázních vedení města na hřbitově záleží a moc pěkně se o něj starají – včetně originálního nápadu Křišťálového stromu, ke kterému zastupitelé přistoupili, aby na hřbitově vzniklo nové místo, kam lze pozůstalé důstojně ukládat. Místa totiž hřbitově ubývají. A ještě na něco jsem při procházce hřbitovem myslela. Když zemřela moje švagrová ve čtyřiceti letech, tak mně její tatínek František se slzami tekoucími po tváři řekl: „A za chvilku na ni všichni zapomenou.“ Když jsem se ho snažila utěšit, tak si trval na svém. S odstupem více než dvaceti let mu musím dát zapravdu. My jsme na ni samozřejmě nezapomněli, ale přijdou další a další generace, mladí lidé kteří ji nezažili, nebudou už vědět, co ji rozesmálo, co měla ráda, z čeho jí bylo smutno, a tak se na každého člověka postupem času zapomene. Na někoho dříve, na jiného díky pozůstalým třeba později. Viděla jsem to na tom hřbitově, kolik tam bylo obrovských – honosných náhrobků. Co ale z toho, když byly už v rozkladu, zarůstaly mechem a vybledlým písmem? A tak to prostě je…
V rámci mého léčebného pobytu v hotelu Vltava, který spadá do evropské lázeňské sítě hotelů jsou i různé nabídky k využití volného času v Mariánských Lázních. Už jsem využila tři! Jednu mně předem doporučila kamarádka Katka, abych si nenechala ujít v Centrálních lázních cvičení s názvem Zdravá chodidla. Byla jsem tam a super to bylo! Díky Katy – do Prahy… Na nástěnce hotelu jsem si u recepce ještě vybrala prohlídku městem a přednášku emeritního primáře Nové lázně MUDr. Pavel Knára. Vše nabízené bylo zdarma. Nejdříve jsem se vydala na prohlídku městem. Sraz byl u Křížového pramene ve 14.00, tak jsem se rozhodla, že přijdu dříve a ve 13.00 si natočím zpívající fontánu.
FYZICKÉ NAPADENÍ U FONTÁNY Bylo krásné počasí s modrou oblohou, na které pluly bílé obláčky. Do rytmu tryskající vody v ten den hráli Vangelis. Jak jsem byla zabraná do natáčení, vstoupila jsem do zorného pole německých hostů lázní a jeden dobře udělaný, zhruba padesátník, mne fyzicky u fontány napadl. No fakt! To se mně stalo poprvé v životě! Už jsem se v Jordánsku napíchla na jedovatou rybu, v Salaši Travičná nad Tvarožnou Lhotou mne letos zase zákeřně zezadu pokousala kočka a u fontány V Mariánských Lázních mě včera napadl rozzuřený Němec. Proč? Protože jsem mu zavazela ve výhledu z jeho lavičky při sledování fontány. Cloumal se mnou, snažil se mně zakrýt mobil, abych nenatáčela a vše doprovázel sprostými nadávkami v němčině. Ani nechtějte vědět, co říkal. Mám to ale natočené – i to cloumání a při odchodu jsem si natočila skupinku Němců s jejich agresivním vůdcem. To jste měli vidět, jak zuřili, když jsem z fontány udělala švenk na jejich vztekem zkřivené obličeje se slovy, že je to pro policajty. Ti zuřili! A já jsem mazala rychle pryč ke Křížovému prameni na procházku městem. Přiznám se ale bez mučení, že dobře mně z této situace vůbec nebylo. Vnitřně jsem se klepala ještě několik hodin. Byl to hnusný zážitek, ale i takoví jsou lidé. Nejen německy mluvící. Zvažovala jsem, jestli zajít doopravdy na policii, ale nakonec jsem nikam nešla. Vlastně mně nic nevzal, nerozbil mně mobil ani nos, tak by to policisté zřejmě sepsali a byl by to jen přestupek. No snad už nikdy nic podobného nezažiji. Zpět ale k prohlídce města! Nakonec to vlastně vůbec prohlídka města nebyla. Jen jsme s bohatým slovním doprovodem šarmantní seniorky v sáčku prošli od Křížového pramene na kolonádu. Průvodkyně vlastně řekla to, co poté zaznělo také na přednášce bývalého primáře Knára, tak vzpomenu především jeho slova, protože v mnoha ohledech mluvili o tomtéž.
OXID UHLIČITÝ Přednáška byla v Zeleném salonku Nových lázní, kde jsem se cítila přece jen bezpečněji, že na mne odněkud znovu nevyskočí německý agresor, a tak jsem si to i lépe užila – prožila… Pan primář ze sebe valil informace rychlostí kulometu a fakta prokládal vtípky, takže jsme se i zasmáli, což jsem po tom incidentu u Zpívající fontány fakt potřebovala. Mimo jiné řekl: „Máme tu přes 40 pramenů minerálních vod. Všechny jsou studené okolo 8 až 10 °C. Každý z těch pramenů má jiné chemické složení, takže je potřeba s nimi zacházet opatrně. Například slavný Křížový pramen má vysoký obsah sodíku – přes 2500 mg/l – a působí projímavě. Není vhodný pro každého, třeba pro lidi s vysokým tlakem. Naopak třeba Rudolfův pramen má hodně vápníku a hořčíku, a velmi málo sodíku – to je ideální kombinace třeba při osteoporóze. Oxid uhličitý se využívá hned ve třech podobách: jako vodní uhličitá koupel, suchá plynová koupela plynové injekce. Připomínám, že oxid uhličitý je tady přírodní přímo ze země, takže plynové injekce můžete dostat i v Praze, ale nebudou na této přírodní bázi. Ve všech případech se CO₂ vstřebává kůží, rozšiřuje cévy a zlepšuje prokrvení mozku, srdce, ledvin a končetin. Má také relaxační efekt proti stresu a snižuje krevní tlak. Má i jeden populární vedlejší účinek, protože zlepšuje především u mužů sexuální funkce. Víte, jakou barvu má Viagra? Modrou! Proto jsme začali používat modré plastové vaky na suché plynové koupele. Lázně dále nabízí inhalace, které mají obrovský význam. K pročištění dýchacích cest je například výborný Lesní pramenem. Pomáhá uvolnit hleny a obnovit funkci řasinkového epitelu. Zatímco v 19. Století se v Mariánských Lázních léčila především obezita, kdy se lázeňským hostům doporučovalo vypít denně až čtyři litry Křížového pramene, takže většinu dne prožili na záchodcích a kvůli tomu ani nejedli, takže doopravdy hubli. Od 20. Století se začalo léčit urologické onemocnění a ve 21. Století především pohybový aparát, dýchací cesty, kdy lázně mnohým lidem pomohly po těžkém covidovém onemocnění. Dále se zde dnes léčí metabolická onemocnění, hypertenze, ischemická choroba srdeční, diabetes s komplikacemi, neurologická onemocnění a zotavovat se sem jezdí také onkologičtí pacienti v remisi. Možná ne každý ví, že ministerstvo zdravotnictví v roce 2025 prohlásilo Mariánské Lázně za klimatické lázně, takže tady máme i léčivé klima.“ Svou přednášku pan primář zakončil vzpomínkou na herce, spisovatele a režiséra Miroslava Horníčka, s nímž se přátelil a napsal o něm povídku.
KRÁL EDWARD VII. Průvodkyně i pan doktor shodně připomněli, že Mariánské Lázně devětkrát navštívil anglický král Edward VII. a měl je velmi rád. Poprvé do lázní zavítal v roce 1897 ještě jako princ z Walesu. Město si natolik oblíbil, že se sem vrátil v roce 1899 a následně pak každé léto v letech 1903 až 1909. Jezdil si sem léčit obezitu, a tak byl rád, když se mu zde podařilo nějaké kilo shodit. Díky svým návštěvám město zpopularizoval ve vyšších vrstvách, takže sem začali přijíždět přední evropští politikové, podnikatelé, spisovatelé i umělci. K nejvýznamnější události došlo 16. srpna 1904, kdy se v Mariánských Lázních setkal britský král Edward VII. s rakouským císařem Františkem Josefem I. Podnět k tomuto setkání dal vídeňský dvůr. Rakouským diplomatům se totiž příliš nelíbilo, že anglický král sice pravidelně jezdí do Mariánských Lázní, ale ignoruje oficiální státní návštěvu Vídně.
NÁVŠTĚVNOST LÁZNÍ K poklesu návštěvníků došlo v období první světové války a poté i za druhé světové války. V roce 1938 se staly členy Velkoněmecké říše. Mariánské Lázně osvobodili Američané. Když se k moci dostali v roce 1948 komunisté, byly lázně označené za buržoazní přežitek. Veliký kus práce k propagaci lázní ale udělal prezident Antonín Zápotocký, kdy se sem jezdili rekreovat i léčit členové ROH (Revoluční odborové hnutí). Všichni pracovníci z celé republiky zde měli při rekreaci i léčbě zadarmo. Po revoluci v roce 1989 lázně zaplnili senioři z Německa a poté Rusi.
NĚCO MÁLO K PRAMENŮM Přímo v Mariánských Lázních vyvěrá okolo 40 pramenů. Nejstarší písemně doložený pramen byl objevený v roce 1528 a nese název Ferdinandův pramen. Je velmi slaný a měl by se pít jen na doporučení lékaře. Mariin pramen byl zase prvním prakticky využívaný v lázeňství. U tohoto mocného vývěru oxidu uhličitého a rašelinného plynu probíhaly nejstarší formy léčebných koupelí okolních obyvatel ještě před oficiálním založením města. Stopy osídlení a keramiky sahají až na přelom 15. a 16. Století. odle tohoto pramene a obrázku Panny Marie u nedalekého vývěru získaly celé Mariánské Lázně své jméno. V samotném srdci lázeňské zóny na kolonádě je pak nejstarším architektonicky a lázeňsky zachyceným pramenem Křížový pramen, jehož rozbory z 18. století stály u zrodu moderní balneologie celého města. Je velmi projímavý, obsahuje 10 gramů soli v jednom litru. Je vhodný při léčbě slinivky, žlučníku a jater. Měl by se pít podle váhy a věku jen na doporučení lékaře. Rudolfův pramen má hodně vápníku i hořčíku. Pokud se při jeho pití absolvují venku procházky, je výborný na osteropózu. Některé z pramenů jsou jen přírodní minerálky. Patří sem například i Balvínův pramen.
MARIINO JEZÍRKO Úplnou raritou českého lázeňství je potom Mariino plynové jezírko. Nejde o vodní nádrž pod širým nebem, ale speciální vnitřní bazén, ve kterém se návštěvníci nekoupou ve vodě, ale vsedě až po pás v přírodním plynu CO₂. Tento unikátní bazén se nachází v secesním komplexu Centrálních lázní. Procedura, jejíž kořeny sahají až do roku 1905, v sobě kombinuje suchou uhličitou koupel a oxygenoterapii (vdechování kyslíku nosní sondou). Oxid uhličitý je těžší než vzduch, drží se u dna bazénu a tělem prostupuje skrze oblečení a pokožku. Tato neobvyklá koupel má mimořádné zdravotní přínosy. Zlepšuje oběhový systém, kdy plyn prokazatelně rozšiřuje krevní cévy, výrazně prokrvuje dolní polovinu těla, pomáhá vyrovnávat krevní tlak a snižuje srdeční frekvenci. Dále má Anti-aging efekt, protože výrazně stimuluje tkáňový metabolismus, podporuje regeneraci buněk a zpomaluje přirozené procesy stárnutí. Pomáhá při bolestech zad, kloubů, páteře a uvolňuje ztuhlé svalstvo. CO₂ přirozeně stimuluje produkci pohlavních hormonů testosteronu a estradiolu, což pomáhá při poruchách sexuálních funkcí a zmírňuje projevy klimakteria.
KRÁLOVSKÉ LÁZNĚ Po přednášce nás pan primář vzal na prohlídku Královské lázeňské kabiny, která byla vystavěna r. 1896 pro krále Edwarda VII. Nachází se v budově Nových lázní. Její součástí je vstupní salónek. V samotné místnosti s původní vanou i obložení a dlažbou z Míšenského porcelánu je také dřevěné křeslo, na kterém sedával král. Křeslo je současně i váhou. Na ní krále vážili, jestli se mu podařilo zhubnout.
Západní Čechy mně připravuji den za dnem překvapení. Kromě toho, že jsou tady v Mariánských Lázních všichni zaměstnanci skvělí – recepční milí – milé, úžasné rehabilitační pracovnice na všech procedurách, milé servírky a skvělí kuchaři v hotelu Vltava luxusně vaří, tak je občas ještě nějaký bonus navíc. Třeba krásné počasí. Když jsem dnes po procedurách valila na kolonádu za léčivou vodou, narazila jsem na průvod krojovaných, protože od včerejška je tady mezinárodní folklorní festival. A kdo není mezi účinkujícími? Štěpnička z Veselí nad Moravou!!! Tak jsme si do náruče padli s jedním z vedoucích – Alešem Popelkou, se kterým se znám už asi „sto let“, ale kotel let jsme se neviděli. O to bylo naše shledání radostnější. Až dnes! V Mariánských Lázních – bezmála pět set kilometrů od Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde bydlím. Nešlo to než hrábnout do brašny a vylovit foťák a začít cvakat jako za starých časů, kdy bylo Veselí nad Moravou mým novinářským revírem, a tak jsem tam samozřejmě psala o Štěpničce i manželech Vlastě a Jaroslavovi Smutných, kteří folklor ve Veselí nad Moravou rozjeli . Kdo ví, jestli by nějaký folklor ve Veselí byl, kdyby nebylo manželů Smutných. A byla to dnes radost převeliká vidět ty „naše“ děti ve věku deset až čtrnáct let tančit na nádherné kolonádě v Mariánských Lázních před davy různě jazyčných lázeňských hostů. Cítila jsem při pohledu na ně hrdost, že jsem také ze Slovácka a právě z oblasti Veselska. Byli skvělí a velký dík patří všem jejich vedoucím, kterými jsou spolu s Alešem Popelkou dále Michaela Chumlenová a Vladimír Sak. Od Aleše jsem se dozvěděla, že Mariánské Lázně jsou letos už čtvrtým folklorním festivalem, kterého se tato skupina Štěpničky účastní. Štěpnička má v současné době ve třech skupinách zhruba 70 členů a členek od čtyř do patnácti let. Skupina, která vystupuje nyní v Mariánských Lázních, má 22 tanečníků a pět muzikantů. Při nácviku se schází už osm let. To je potěr! Velké poděkování patří všem, kdo se jim věnují! A když už jsem byla v tom focení, tak jsem samozřejmě nafotila i jiné účastníky.
Dnes jsem po dopoledních procedurách vyrazila lanovkou nad Mariánské Lázně do parku Boheminium, kde je k vidění 75 dokonalých zmenšenin památek z celé naší krásné země. Park se nachází na vrchu Krakonoš, kam je možné dojet lanovkou, městskou hromadnou dopravou i autem. Já zvolila lanovku, protože jsem se chtěla vracet dolů pěšky přes druhou stranu kopce s návštěvou rozhledny Hamelika, což se mně podařilo ještě než začalo pršet. Díky tomu jsem udělala i pár pohledů na město shora. Zpět ale do parku, který je čtvrtý největší park miniatur v Evropě. Osobně mě potěšilo, že je tam model zámku Lednice a především kuželovský větrný mlýn i s hospodářským stavením a také vinařské búdy, které vznikly podle replik ze strážnického skanzenu, kde jsou i blatnické búdy. Najednou jsem si bezmála pět set kilometrů od svého bydliště připadala jako doma! Park určitě stojí za návštěvu. Údajně je to nejnavštěvovanější atrakce Karlovarského kraje. Jeho součástí je i mini zoo s možností zvířátka za 20 Kč nakrmit tím, co jim chutná a neublíží. Pro děti je v areálu dětské hřiště a nechybí občerstvení. Měla jsem radost, že autoři nápadu zacílili na naše památky a nekopírovali slavné a známé stavby z celého světa. Máme se čím pochlubit, tak proč to světu neukázat. Při procházení parkem jsem si uvědomila, že některé ze staveb jsem navštívila, ale mnoho ještě ne, tak mám co dohánět…
Když mně letos kvůli úrazu a různým chorobám klekly všechny naplánované zahraniční cesty, tak jsem moc dobře věděla, že když pojedu do lázní, tak to musí být Mariánské Lázně, kde jsem ještě nikdy za svůj dlouhý život nebyla. A nespletla jsem se! Je tady nádherně! Ze samotné cesty autem jsem tedy měla velký respekt, protože mapy.cz mně hlásily, že je to 471 kilometrů a za volantem budu čistého času bezmála pět hodin. A přesně tak to vyšlo! Když připočtu jednu přestávku na čůrání po sjezdu na D5 za Prahou. Záhy poté jsem zjistila, že mám víc než půl nádrže pryč – holt malé auto – malá nádrž, tak jsem si pár kiláků ještě zajela do Plzně na ONO. Celkem čas naběhl s těmito zastávkami o nějakých čtyřicet minut. Když jsem viděla, že jedu bez časových ztrát, zamířila jsem nejdříve do zámku v Kynžvartu, abych tam absolvovala prohlídku a pokochala se nádherným parkem. Více informací a pár fotek zde. Od Prahy pršelo a ten den nepřestalo až do hluboké noci, ale v zámku mně to nevadilo. V parku už to bylo trochu horší, ale mokré boty i ponožky jsem přežila. Jsem přece holka do nepohody 🙂 Všechno jsem to stihla už neděli, protože check-in byl až od 14 hod., takže vše klaplo na pohodu. Po ubytování jsem stihla v dešti ještě skočit na kolonádu. Níže proto můžete vidět mé pohledy na Mariánské Lázně mezi včerejšími kapkami deště i dnes se zalitým sluncem. Jsem z toho města nadšená! Krásné domy, parky, vysázené záhony, za které by se nemusel stydět ani Schönbrunn ve Vídni, léčivé prameny, oplatky, bílé lavičky, nejen obří fontána, ale i další menší a poflakování se jen tak po městě, což vše samozřejmě k lázeňskému městu patří. V posledních několika desetiletích jsem byla převážně vždy na skok v Luhačovicích a musím říct, že Luhačovice jsou proti Marjánkám jen taková vesnička, i když samozřejmě pěkná a mému srdci milá, ale je to tak… Tak mrkněte na fotky a já se zase ozvu až nasaju další poznatky. Dnešek byl pro mne kromě flákání se městem také začátkem léčby, tak snad mně to všechno pomůže a budu zase jako ryba 😀
