Návštěva Opavy a vernisáž fotografické soutěže Můj svět

Včera jsem se poprvé v životě vydala do Opavy. Počasí bylo, že by člověk psa z domu nevyhnal. Vytrvale pršelo a bylo šedivě hnusně, takže rozhodně nebyl čas na nějaký výlet do neznámého města. Přesto jsem se na cestu vydala, protože úterý 12. 3. patřilo předávání cen 16. ročníku celostátní fotografické soutěže s názvem Můj svět, kterou pořádá Charita Opava a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity Opava.

No a já jsem tam měla přebírat ocenění za 2. místo v kategorii Můj charitní svět. V životě jsem získala hromadu diplomů na závodech na nejrůznějších běžeckých závodech. V oboru fotky zatím ani jeden, i když se vlastně fotografování věnuji 27 let, což je mnohem delší čas než co jsem závodně běhala.
Je ale fakt, že jsem vlastně fotky ani do žádných soutěží vlastně neposílala. Jen asi třikrát a tehdy neuspěly. Ono v oceňování fotografií je to mnohem složitější než při běžeckých závodech. V běhu je v cíli hned naprosto jasné, kdo doběhl v jakém pořadí. U fotek jde při rozhodování, která byla ta nejlepší, o mnohem citlivější proces… Obyčejně se musí sejít porota odborníků a ta rozhodne, co je nejlepší fotka. Hodně potom záleží, jak je který porotce vnitřně naladěný, co se mu líbí. Tady to prostě nejde přesně změřit jako v běhu na stopkách.
No a tentokrát jsem uspěla s jednou ze tří zaslaných fotek, tak jsem se vydala na tu náročnou cestu v dešti. Vzhledem k tomu, že jsem jela do Opavy poprvé v životě, tak jsem si vzala tašku s foťáky, že si projdu město a něco tam nafotím.  Přes web jsem zjistila, že je to krásné město a žije zde 55 000 obyvatel! Sama jsem odhadovala, že by jich mohlo být tak okolo 25 000, což jsem se hodně spletla.

PROCHÁZKA A FOCENÍ OPAVY
Rozhodla jsem se být na místě s několikahodinovým předstihem déšť – nedéšť. Kdesi v hloubi duše ve mně doutnala naděje, že „tam“ třeba pršet nebude, jak na Slovácku. Po cestě „tam“ i na samotném místě ale pršelo asi ještě víc než na Slovácku. Město jsem ale přesto v klidu prošla a nafotila. Rozhodně nezklamalo! Bylo nádherné i v dešti na fotkách (viz. fotogalerie pod textem) mně záběry nekazí davy lidí, protože kdo mohl, byl zalezlý někde v suchu a teple. Já jsem měla díky brouzdání v dešti pěkně špinavé boty a teplo mně rozhodně nebylo. Zahřála mne až česnečka a dobrý oběd v jedné restauraci v centru města. Fotky dokazují, že je město krásné a mělo kouzlo i zmáčené deštěm.

VERNISÁŽ
Předávání cen bylo ve Slezském zemském muzeu, což jsou krásné prostory s moc zajímavou stálou expozicí.

Slezské zemské muzeum, kde se vernisáž uskutečnila a výstavu fotografií je zde možné navštívit.

Ceny předávali pedagogové z Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě profesor Jindřich Štreit, Jiří Siostronek a ředitel Charity Opava Jan Hanuš.

Pedagogové Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě Prof. Mgr. Jindřich Štrei, dr. h. c. (vlevo) a Jiří Siostrzonek, Ph.D.

S panem Štreitem se znám dlouhé roky. Potkávali jsme se na jeho výstavách, ale třeba také při poutích na Velehradě. Vedla jsem s ním rozhovory pro noviny, fotila ho. Nejvíce mně udělal radost, když jsem ho vyfotila při velehradské národní pouti, kde přebíral ocenění a já mu potom poslala fotku. Obratem mně odepsal, děkoval a fotku moc pochválil. To pro mne tehdy byla velká odměna, když člověka, který fotku nikdy nestudoval, pochválí takový borec. Naše setkání v Opavě proto bylo moc srdečné.

HISTORIE A VÝVOJ FOTOGRAFICKÉ SOUTĚŽE
„Před lety přišel s nápadem uspořádat tuto soutěž pracovník Charity Opava Štefan Guber.  Byl to výborný keramik, který pracoval v našich keramických dílnách. Je to ale také absolvent Institutu tvůrčí fotografie u Jindřicha Štreita a Jiřího Siostrzonka. První ročník mohl mít čtyřicet, padesát fotek, ale ty byly pouze od autorů z Opavy. Fotky se ale odborné komisi líbily. Její členové nás motivovali, že bychom mohli oslovit i ostatní pracovníky, klienty a dobrovolníky charit v celé republice. Dali jsme na jejich slova a soutěž postupně rostla. Za šestnáct let bylo nejvíce 300 zaslaných fotografií. Letos porota vybírala z 214 snímků. Komisaři říkají, že rok od roku roste úroveň zaslaných snímků a rok od roku je pro ně proto těžší vybrat ty, které budou oceněné. Já se výběru neúčastním, protože znám autory, ale je velmi zajímavé sledovat hodnotící komisi, která má před sebou snímky označené pouze čísly. Jsou to lité boje o každý snímek. Rozhodně to neprobíhá v nějakém poklidu, že by si sedli u kafíčka a řekli raz – dva – tři tyto fotky bereme. Opravdu tam probíhá vášnivá debata, která fotka a proč má zvítězit. Až vyberou ty nejlepší, jsou k číslům přiřazena jména autorů,“ popsal historii i vývoj výstavy Ivo Mludek z Charity Opava, který má organizaci soutěže na starosti.

KOMENTOVANÉ VYHLÁŠENÍ VÍTĚZŮ
Při vernisáži fotografií Můj svět bylo úžasné, že se před předávání ocenění jednotlivým autorům promítaly na plátno vítězné snímky. Pan Štreit s kolegou Siostrzonkem komentovali, proč konkrétní fotografie ocenili a vyzdvihli, co je na nich dobré. Vernisáž byla tedy i pro účastníky hodně poučná.

Můj oceněný snímek s názvem: SPOLEČNĚ NA CESTĚ zachycuje příznivce, podporovatele, klienty i pracovníky Charity Uherské Hradiště při postní křížové cestě na kopec Rochus nad městem.

Jiří Siostrzonek k fotografii řekl: „Poutě – putování krajinou ve vlastní duši, putování ve společenství lidí, kteří cítí stejně, je naprosto nenahraditelná věc. Já si myslím, že poutě získávají čím dál tím vice na oblibě. A to nejen těch individuálních poutníků, kteří putují třeba do Compostely a podobně, až se trošku bojím, aby se z toho třeba nestala atrakce a nějaká druhotní záležitost, ale já jsem přesvědčený o tom, že kdo jde jakoukoliv krajinou, putuje, vždy dojde jakéhosi naplnění. Chodit v krajině je prostě podle mne jedna z nejdůležitějších věcí.“

Diplom za druhé místo mně předal Jindřich Štreit, čehož si moc vážím. Autorem fotografie je Petr Kubesa – velké díky!

Jindřich Štreit byl osobnější a připomněl: „My se s Lenkou známe mnoho let, protože je fotografka, která pracuje pro různé noviny, časopisy i společnosti. Setkáváme se pravidelně na poutích. Tato fotka je zajímavá v tom, že pokud jdeme krajinou sami, je to velmi příjemné, protože můžeme meditovat. Pro mne je ale vždycky skupina, která jde krajinou, ještě jakousi nadstavbou, protože si můžeme vyprávět a cítíme tam společenství. Nejen prožíváme krajinu, ale i to vzájemné, co je mezi námi. U Lenky bych ještě rád řekl, že má syna, který je profesionální fotograf a v současné době fotí pro MAFRu.

Zlaté ocenění v kategorii Můj charitní svět patří Michaele Vostalové z Třebíče, která je v třebíčské charitě vedoucí projektu Fotíme bez bariér a zároveň také ve Stacionáři Úsměv sama zaznamenává prostředí sociálních služeb. Je to také bývalá studentka pedagogů Jiřího i Jindřicha.

Jiří Siostrzonek k fotografii řekl: „Já se přiznám, že k této fotografii neřeknu nic, protože je v ní podle mne všechno. Z mého pohledu je proto beze slov.“

Jindřich Štreit prozradil své vyznání k fotografování: „Všímejte si každého detailu, který nás obklopuje nebo s kterým se setkáváme. Tím, že máme v ruce fotoaparát, se vlastně přinutíme hledat a studovat krajinu a máme z výletu, procházky, místa, kudy procházíme daleko větší zážitek. Prožijeme ho tím, že si ho vlastně nastudujeme. Fotografování je proto hned po lásce to nejkrásnější, co mě v životě potkalo.“

Na závěr zaznělo, že cenu a čestné uznání si zaslouží všichni, kdo obeslali tuto soutěž. „Fotografování je radost a vy se s tou radostí podílíte s námi ostatními. Poděkování patří i těm, kdo motivují klienty nebo zaměstnance k tomu, aby fotografovali. My jsme se kolem třetího, čtvrtého ročníku báli, jestli se to nevyčerpá. Není tomu tak! Naopak se zvedá nejen počet účastníků, ale i úroveň fotografií.“

Výstava bude putovat po celé republice. Už se přihlásily Olomouc, Přerov, Ostrava, Třebíč…
Další podrobnosti z vernisáže se spoustou fotek najdete na stránkách Charity Opavy zde.

Martin Černý: „Triatlon mně hodně dává, ale také bere“

Když jsem se v březnu roku 2017 v Eilatu seznámila s pracovnicí tamní pobočky ministerstva turismu Denisou Kováčikovou a chtěla s ní udělat rozhovor, tak se nejdříve zdráhala. „Napište raději o Martinovi Černém z České republiky! Letos tady vyhrál závod Israman, což je název pro železného muže,“ upozornila mne tato sympatická Slovenka, žijící dlouhé roky v Izraeli. Díky Denise jsem se po návratu domů s Martinem přes facebook spojila. Domluvili jsme se, že o něm napíšu, ale nakonec z toho sešlo. Vloni absolvoval v Eilatu závod Israman znovu a letos také. Zatímco vloni skončil ve své kategorii po defektu kola na čtvrtém místě, letos přivezl domů do Adamova u Brna medaili za druhé místo v kategorii 35 – 39 let. Závod absolvoval v pátek 25. ledna a já mu přes facebook fandila. Po návratu domů byl ochotný udělat rozhovor, který tady zveřejňuji. Jeho cesta k náročnému sportu je neuvěřitelná. Do patnácti let totiž neuměl plavat a neměl rád běh.

Martin Černý s Denisou Kovačikovou a medailí za druhé místo. Foto: Pavel Černý
Martin Černý s medailí za druhé místo s Denisou Kovačikovou na letišti těsně před odletem domů.  Foto: Pavel Černý

Věnoval jste se nějakému sportu už v dětství či dospívání?

Vůbec ničemu. Chvilku jsem hrál jen basket.

 Jakým řízením se stalo, že jste začal dělat tak náročnou disciplínu, jako je železný muž, kdy v jednom závodu musíte nejdříve uplavat 3,86 kilometru, v sedle kola ujet 180,25 kilometru a na závěr si střihnout maraton o klasické délce 42,2 kilometru? To je docela dost drsné z bodu, kdy člověk žádný sport nedělal…

Dostal jsem se k tomu skrze kamarádku ze školky, se kterou jsme se po letech potkali. V osmnácti letech mne oslovila, jestli si nechci zkusit triatlon. Ona se tomu už nějaký rok věnovala. No a já jsem do toho bez jakéhokoliv tréninku v roce 2001 šel. Do té doby jsem jezdil na kole jako každý běžný člověk. Jistě není bez zajímavosti, že jsem se teprve v patnácti letech naučil plavat a o triatlonu jsem vlastně téměř nic nevěděl.

Neříkejte, že jste bez tréninku hned zvládl absolvovat železného muže!

Byl to triatlon tzv.  sprint, což je 500 metrů plavání, pětadvacet kilometrů na kole a pět a půl kilometru běhu. Závod byl tehdy nedaleko Jihlavy. Poprvé jsem tenkrát jel na vypůjčeném silničním kole, které mělo galusky. Do té doby jsem jezdil na těžkém, dvacetikilovém horském kole.

Skončil jste poslední?

Kupodivu ne! Nebylo to až tak špatné! Na to, že jsem nikdy v životě neběhal, jsem dopadl docela slušně. Zaběhnout bez tréninku pět a půl kilometru byl pro mě docela brutální masakr. Je fakt, že tehdy se ale závodů nezúčastňovalo tolik lidí jako dnes.

Nakopl vás první závod k dalšímu tréninku?

Kdepak! Od prvního triatlonu uběhl týden a šel jsem hned na další závod (smích). Zase s tou kamarádkou z dětství.

Vy jste na ty závody snad chodil kvůli ní!

Možná i ano, ale bylo od počátku jasné, že mezi námi nic nemůže být, protože ona byla nasměrovaná úplně jinam.

A jak to dopadlo?

Z Brna tam jezdil tehdy známý Kepák tým a já jsem s těmi borci docela dokázal na kole držet tempo. Bohužel mně rodiče nemohli koupit závodní kolo, protože brácha studoval vysokou a já střední. Navíc jsme s tátou docela dost cestovali, což bylo všechno dohromady dost finančně náročné. Dnes mám triatlonový speciál za dvě stě tisíc korun.

Můžete pro nezasvěcené upřesnit, o jaké kolo jde?

Je to časovkářský stroj, galuskáč, který nemá berany. Řídítka jsou ve tvaru hrazdy. Je to stroj, na kterém triatlonista téměř leží. Pozice je aerodynamická, takže se pěkně řeže vzduch a není pro mne problém,  jet v průměru okolo čtyřiceti kilometrů v hodině. Kostra je z karbonu a kolo váží osm a půl kilogramu.

Druhý závod už byl motivací k systematické přípravě?

Kdepak. V osmnácti jsem si zkusil své první dva triatlony a potom až do sedmadvaceti let nic nedělal. Začal jsem pracovat na dráze a za prací dojížděl z Havlíčkova Brodu třeba i sto osmdesát kilometrů do Čech. Ročně jsem míval až tři sta hodin přesčasů. Při takovém pracovním tempu se ani sportovat nedalo. S pravidelným tréninkem jsem proto začal až v září roku 2010, kdy jsem se přestěhoval do Adamova. Tehdy jsem si koupil první pořádné běžecké boty na silnici. Také jsem zašel do obchodu, že si koupím centr klíč, abych si vycentroval kolo. Nakonec jsem si ale z toho obchodu domů přivezl své první silniční kolo. Tím to začalo.

Vedete si statistiku? Pamatujete si, jaké jste měl tehdy tréninkové dávky?

Začínal jsem měsíčně běhat zhruba 70 kilometrů, na kole jsem najezdil 700 kilometrů a v bazénu v Blansku plaval osmnáct kilometrů, ale byla to prsa. Kraula jsem se naučil až později.

Pokud byste nyní plaval v závodu prsa, tak to by asi nešlo, že?

No to teda fakt ne!!! (smích)

Kolik jste měsíčně natrénoval nejvíce, jaké objemy jste zvládal nyní před závodem v Izraeli?

Nejvíce jsem měsíčně trénoval pětašedesát hodin, což obnášelo 35 kilometrů v bazénu, 250 až 350 kilometrů běhu a na kole okolo 1 500 kilometrů. To už ale bylo na amatéra, který nemá dostatek regenerace, skutečně na hraně.

Proto máte tak vypracované nohy?

Přesně tak. Nohy mám jako slon, protože jezdím hodně v kopcích a nemám rád rovinky. Táta dělal v šedesátých letech osm let cyklistiku za Baník Příbram, takže jsem asi geny získal po něm.

Potom vám ale muselo vyhovovat to šílené převýšení na závodě Israman v Izraeli!

Mou nejsilnější disciplínou je právě cyklistika. Domácí borci zase skvěle plavou, protože mohou od malička trénovat v moři. V závodě tak získají náskok.Já mám plavání rád. Vytrvalecky vydržím plavat, jak dlouho chci, ale chybí mi rychlost, proto co ztratím při plavání, musím stáhnout v sedle kola.

A co běh?

Běhání jsem nikdy neměl rád. Nyní mám maratón nejrychleji zaběhnutý za tři hodiny a čtyři minuty. Půlmaraton mám nejrychlejší za hodinu a dvacet šest minut. V rámci triatlonu mám v maratonu nejrychlejší čas tři hodiny padesát čtyři minut, což je slabší. Jak už jsem říkal, mám z cyklistiky nohy silné jako kulturista a musím je při běhání tahat, čímž ztrácím.

Máte trenéra?

Kdepak. Běžecké tréninky mně psal syn od kamaráda, který závodně běhal.

Kdy vás po důkladné přípravě čekal první závod?

Na ten jsem se poctivě připravoval tři čtvrtě roku a byl to sprint v triatlonu. Psal se rok 2011 a já jsem si tehdy dal i svého prvního půl železného muže.

Byl jste spokojený s výsledky?

Ve sprintu jsem měl o čtyři minuty rychlejší čas než na svém prvním závodě, který jsem absolvoval v osmnácti letech. Umístil jsem se v druhé třetině startovního pole, což nebylo na začátek špatné. Tento sport je hodně o snášení bolesti a to není zrovna moje silná stránka. Hlava mně brzdí tělo, takže nedovedu jít za hranu svých možností. Na druhé straně se díky tomu nezraním. V závodech nemám rád vedro a bolest.

Dnes závodíte v jakých kategoriích?

Je to klasický železný muž a jeho poloviční trať. V roce 2011 jsem absolvoval  první závod půl železného mužu v čase šest hodin a dvanáct minut. O rok později jsem se poprvé postavil  na start železného muže. Připravoval jsem se na něj dva roky a bylo to něco hroznýho.

Proč?

Protože venku bylo pětačtyřicet stupňů a já jsem závod v Otrokovicích dal za třináct a půl hodiny.

A váš rekord?

V roce 2016 jsem si udělal v železném muži rekordní čas, což bylo deset hodin a šestnáct minut. Oproti prvnímu závodu se mně podařilo zrychlit o tři hodiny a patnáct minut. Opět to bylo v Otrokovicích. Tehdy jsem zvládl těch 182 kilometrů na kole pod pět hodin, což je průměr osmatřicet kilometrů v hodině a moc amatérů to nedá.

Od koho jste se dozvěděl o železném muži v izraelském Eilatu, a proč jste se rozhodl právě tam jet?

Na svém prvním triatlonu po důkladné přípravě jsem startoval v dresu týmu Trilife Zlín. Tam jsem se potkal s triatlonovou legendou Petrem Vabrouškem. To je pro naše triatlonisty legenda. Od něj jsem se dozvěděl o Isramanu. V Izraeli jsem byl poprvé na zájezdu ještě coby student s tátou už v roce 2001. Projeli jsme ho od shora až dolů a ta země se mně od té doby moc líbila. Naše tehdejší skvělá průvodkyně mně řekla, že se tam jednou určitě vrátím. A skutečně se tak stalo v roce 2017, kdy jsem se v Eilatu postavil na start Isramana.

A hned jste uspěl!

Časem 11 hodin a čtyřicet dva minut jsem vyhrál svou tehdejší kategorii amatérů od třiceti do čtyřiatřiceti let. Celkově jsem byl ze 173 startujících včetně profíků čtrnáctý. Bylo to úžasné! Poprvé jsem stál na bedně a k tomu všemu ještě v zahraničí, v mém milovaném Izraeli. Ta země je prostě od mé první návštěvy v mém srdci.

O rok později jste se opět objevil na startu, jak na ten závod s odstupem vzpomínáte?

Měsíc před odletem jsem se zranil. Napraskl mně stehenní sval, což mne potom limitovalov běhu. Parádně jsem zaplaval, ale po pěti kilometrech v sedle kola mně praskla úplně nová galuska a neměl jsem náhradní. Každý normální závodník by to zabalil, ale já jsem to nechtěl vzdát. Byl tam se mnou tatínek, tak jsem ho nechtěl zklamat, když jsme kvůli závodu jeli takovou dálku a investovali spoustu peněz. Vždyť jen startovné vyjde na deset tisíc korun. V okamžiku, kdy mně praskla galuska, začínalo ostré stoupání směrem k letišti Ovda. Na šestnácti kilometrech je tam převýšení sedm set metrů, což je docel dost. Já jsem těch jedenáct kilometrů tehdy šlapal do pedálů na prázdném kole ve stoje, protože kdybych si sedl, zničil bych karbonový ráfek. V depu se mně pak podařilo vyměnit zadní kolo, ale ztratil jsem půl hodiny, čímž pro mne závod prakticky skončil. Byla strašná zima a v horách hodně foukalo, což bylo nebezpečné. Přesto všechno jsem závod dokončil a ve své kategorii skončil časem dvanáct hodin a padesát šest minut na čtvrtém místě.

Letos jste Isramana absolvoval potřetí a přivezl stříbro. Jste spokojený?

 Závod jsem zvládl za dvanáct hodin a třináct minut. Čas byl o čtyřicet minut rychlejší než vloni, ale o třicet minut pomalejší než při mé premiéře v Izraeli.

Čím si to vysvětlujete?

Musím přiznat, že teď netrénuji takové objemy jako dřív. Svůj vliv ale vždy sehrají také klimatické podmínky. Ještě den před startem byly na moři obrovské vlny, jaké ani Izraelci nepamatují. Druhý den, kdy jsme byli dvacet minut po šesté hodině ráno na startu, vypadalo moře klidné. Jakmile jsme ale odplavali tři sta metrů od břehu, tak nás vlny na otevřeném moři nepříjemně řezaly. Voda byla teplá. Měla dvaadvacet stupňů a vzduch ráno šestnáct a odpoledne pětadvacet stupňů, což už bylo na maraton hodně. Celkové převýšení závodu bylo 2 700 metrů a potom při cestě zpět jsme při maratonu zase na čtrnácti kilometrech absolvovali 700 výškových metrů seběh k moři. Běželi jsme přes město k Delfináriu směrem k egyptské hranici.Při doběhu do cíle Izraelci vytvořili úžasnou atmosféru. Bylo to grandiózní.

Když vás tak poslouchám, sport vám asi hodně dává.

Triatlon je nádherný sport, který vám hodně dává, ale i bere.

Co?

Hlavně čas, který člověk věnuje přípravě a z toho důvodu nemůže být tolik času s těmi, které má rád. Na rovinu musím říct, že většinou se všechno točí okolo triatlonu. Tréninku věnuji šestnáct až sedmnáct hodin týdně, což jsou dvě až tři hodiny denně. To je daň. Do toho dělám jako výpravčí dvanáctihodinové směny. Na druhé straně mám díky sportu úžasné přátele jak doma, tak právě v Izraeli. Když někdo potřebuje pomoct, tak si pomůžeme. Přes facebook jsme stále v kontaktu a ta setkání na závodech jsou potom úžasná. Já ten sport dělám srdcem.

Máte ještě nějaké skryté plány, kde byste chtěl startovat nebo zlepšení nejlepších časů?

Hodně dlouho se honím za jednou věcí. Na polovičním železňáku se mně několikrát podařilo dostat pod pět hodin, což je taková moje meta. Rád bych se ještě dostal na nejdelším závodě, což je železný muž, pod deset hodin, ale to se mně zatím nepodařilo. Rekord mám deset hodin a šestnáct minut. Zatím se mně nedaří tento osobák vylepšit. Prostě to nejde.

A není to věkem, že člověk jednoduše stárne a rychlost se ztrácí?

V triatlonu jsou nejlepší borci ve věku pětatřicet až čtyřicet let, což jsou nejlepší roky pro vytrvalce. Když si představím, že jsem v běhu začínal na nějakých pěti a půl kilometrech a dnes běhám maratony, je jasné, že tělo se dokáže neuvěřitelně vycvičit na obrovskou zátěž.

Kolik závodů se vám ročně podaří absolvovat?

Dva poloviční a dva železné muže. Letos v říjnu plánuji poprvé jeden závod navíc. Je to tzv. Winterman, kdy se plave devět kilometrů po proudu v Labi, což má odpovídat těm 3,86 kilometrům. Je to propočítané. Voda má teplotu pouhých devět stupňů, takže na kolo člověk sedá hodně zmrzlý. Jede se sto osmdesát kilometrů směr Hřensko a Šluknovský výběžek, kdy se nastoupá téměř pět tisíc metrů. Na závěr se běží maraton na Ještěd. Ten závod je totální extrém. Tím završím letošní rok. Chci ten závod symbolicky absolvovat za kamaráda, který vloni prožil velmi těžké životní zkoušky, kdy se dostal až dno. Ale pokud to klapne a budeme zdraví, postavíme se na start bok po boku. To bych si moc přál…

Martin Černý se narodil 6. 2. 1983 v Havlíčkově Brodě. Vystudoval Střední strojní školu v Ledči nad Sázavou a nyní pracuje jako výpravčí v Brně Maloměřicích. Žije v Adamově u Brna, odkud vyráží na náročné tréninky a poté i závody.

Blatnické kroje zářily na Setkání přátel jižní Moravy v Břeclavi