Nevěřili byste tomu, ale je to tak! Dnes jsem znovu vyrazila do hor, abych ulovila snímky 3 Zinnen. Proč, když jsem se zařekla, že do výšky 2 330 metrů už rozhodně pěšky dusat nebudu? No protože jsem tak trošku asi magor a ty fotky jsem fakt chtěla. Navíc podle předpovědi meteorologů mělo na severu Itálie téměř celou neděli svítit slunce a déšť měl spadnout jen na pět procent. No tak jsem to zkusila!
Je fakt, že jsem v hloubi duše doufala, že možná v neděli otevřou mýtné, já zaplatím třicet euro a vyvezu si zadek až do průsmyku ve výšce 2 330 metrů nad mořem a zbylé zhruba dva a půl kilometru dojdu už s téměř žádným převýšením pěšky. To jsem se ale škaredě přepočítal. Kruháč ve směru nahoru měl opět ceduli se zákazem vjezdu, takže nezbývalo než jít po svých, takže jsou ty fotky docela draze vykoupené…
Brzy ráno jsem ale vůbec netušila, jestli se do hor mám vůbec vydat, protože dole v údolí byla mlha, že hory nebyly vůbec vidět. Nakonec jsem ale vyrazila a na parkovišti, odkud se vyráželo, jsem byla krátce po sedmé hodině. Moje auto bylo v tom okamžiku na parkovišti první. Jak jinak, že? Jsem prostě v těchto věcech blázen… Měla jsem ale štěstí, protože hned za kruháčem jsem si stopla dva mladé kluky z Polska, kteří mne posunuli blíže k horám a vysadili na druhém parkovišti u jezera. Dál museli pěšky i oni.
Na prvních fotkách vidíte, že nejdříve to na azuro vůbec nevypadalo, ale jak jsem stoupala výš a výš, tak se slunce prodralo a přišla nádherná podívaná, kdy jsem zjistila, že předevčírem jsem ve špatném počasí neměla ani tušení, jak nádhernou krajinou kráčím, protožem jsem z ní nic neviděla…
Dnes se mně ale šlo po silnici úžasně! Hnalo mne nahoru určitě i to úžasné počasí, které se pomaličku rozbalovalo, jak začalo ubývat mlhy a prodírat se slunce. Navíc jsem tu cestu už znala, takže se šlo líp. Když jsem dorazila nahoru, téměř nikdo tam nebyl. Dnes už jsem věděla, že i když bude dobrá viditelnost, tak od chaty Rifugio Auronzo 3 Zinnen nevyfotím, že musím jít dál zhruba dva a půl kilometru. Na nohách jsem měla tentokrát sice pohorky, ale moc mne ani dnes nepotěšilo, když se pěkná betelná cesta v jednom místě zase změnila v úzký chodníček pokrytý namrzlým sněhem. Zase jsem našlapovala hodně opatrně. Poté se ale cesta rozšířila, já minula kapličku Panny Marie a dorazila k dřevěné chatě, která byla také zavřená, jako zatím v těchto výškách vše. No a dál už se šlo jen sněhem a muselo se jít úzkou stezkou i do takového kopce a překonat po tom sněhu průsmyk. No a netušila jsem, co by mne čekalo za průsmykem, takže jsem se k focení toho hlavního z nejlepšího pohledu nedostala. U oné dřevěné chaty mně ale jedni mladí německy mluvící lidé řekli, že stojím u 3 Zinnen, ale zezadu. Nejsem si jistá, jestli je to pravda, tak budu ráda když mně někdo dá vědět, jak to vlastně je.
Přiznám se bez mučení, že jsem prostě neměla odvahu pokračovat dál, protože únavou už jsem si nebyla svýma roky opotřebovanýma nohama prostě jistá. Když jsem se potom vracela, tak jsem toho měla dost a byla jsem nakonec ráda, že jsem nepokračovala. Děkovala jsem Bohu, že mně v tom okamžiku rozhodování, jestli pokračovat v cestě, ráčil zachovat rozum a já to otočila. Vždyť na nějaké fotce svět nestojí. Ostatně jich je už stejně plný internet a já si tam svou nerozvážností nechtěla způsobit nějaký problém.
Jak už jsem zmínila, stejně jsem toho měla i dnes plné kecky, ale vůbec se to nedá srovnat s tím, jak jsem si nahorui kráčela v nevhodných polobotkách a riflích. Dnes jsem si oblékla elastické třičtvrťáky a hned se lépe šlapalo.
Při cestě zpět jsem měla štěstí u Lago Antorno, kde u cesty stálo otevřené auto s českou poznávací značkou. Tak jsem hned strčila hlavu dovnitř s prosbou, jestli jedou dolů. Jeli! Tak druhý dotaz byl, jestli by mne vzali k prvnímu parkovišti, kde mám auto. A tito mladí lidé byli velmi ochotní. Slečna ze Slovenska skočila do zadní části auta, i když tam neměli sedačky, a mne nechala sedět vpředu. No zlatí lidé! Ušetřili stařence dobré dva kilometry, zač jsem ji ještě teď nesmírně vděčná!
Při cestě zpět jsem se ještě zastavila u Lago di Misurina. Jen tak na mrk. Udělalo to na mne dojem poklidného lázeňského městečka. A potom jsem frčela na zasloužený oběd do doporučené restaurace Rietz v Toblachu. Vaří tam fakt výborně! Mňam! No a dnešek jsem zakončila na mši svaté v Toblachu, kde jsem s italsky mluvícímí obyvateli oslavila Nejsvětější Trojici.