Po procedurách v Mariánských Lázních odpoledne vyrážím do přírody, kam se obyčejně dostanu přes město, a tak se kochám v zářícím slunci z barevné proměny přírody. Děkuji Bohu, že tady mohu pobývat za tak nádherného počasí, kdy jsou zbarvené stromy zalité sluncem.
Znovu a znovu obdivuji mistrovské dílo geniálního zahradního architekta, botanika a dendrologa Václava Skalníka (1776–1861), který zásadním způsobem ovlivnil podobu Mariánských Lázní. Společně s lékařem Janem Josefem Nehrem a opatem tepelského kláštera Karlem Kašparem Reitenbergerem patří k hlavním zakladatelům města. Jeho přínos byl tak obrovský, že z nehostinného, bažinatého údolí dokázal vytvořit světoznámé „město v parku.“ Když Skalník dorazil v roce 1817 do tehdy vznikajících lázní, byly zde jen neprostupné lesy, rašeliniště a divoké prameny. Jako zkušený odborník, který studoval v Anglii, Francii i Vídni, okamžitě navrhl revoluční urbanistický koncept. Na prvním byla krajina. Nejdříve geniálně vyřešil odvodnění celého bažinatého údolí. Unikátní bylo, že výstavba lázeňských domů následovala až podle jeho předem navrženého plánu zeleně. Město se tak organicky vnořilo do přírody. A to je oč tu běží, co je zde vidět i dnes po více než 200 letech. Skalník vyprojektoval na ploše o rozloze 18 hektarů rozsáhlý přírodní park, který volně přecházel do okolních lesů. Místo strohých francouzských zahrad vsadil na zvlněný terén, mlatové cesty, malebné skupinky stromů, vodní plochy a průhledy na klasicistní pavilony pramenů.
UZNÁNÍ OD GOETHEHO
Mezi jeho velké obdivovatele patřil i básník Johann Wolfgang von Goethe, který při svých návštěvách Mariánských Lázní Skalníkovu práci upřímně chválil. Skalník se v lázních usadil natrvalo, mapoval místní flóru a byl ve městě tak vážený, že byl později zvolen dokonce jeho starostou.
SKALNÍKŮV ODKAZ
Srdcem města jsou dodnes úchvatné Sady Václava Skalníka, které nesou jeho jméno a je zde i Zpívající fontána. Na jeho počest je v parku také Dendrologická naučná stezka Václava Skalníka, kde mohou návštěvníci obdivovat více než 150 druhů vzácných dřevin, z nichž některé pamatují ještě jeho éru. Kdykoliv jdu tím parkem a procházím městem, vidím výběr vzrostlých stromů, tak na Skalníka myslím. Je to prostě jedním slovem NÁDHERA!!! Mám chuť znovu a znovu směrem na věčnost k němu volat: „BRAVO!!!“ Kdo čte můj blog, tak ví, že miluju parky, takže tady se fakt kochám!!!
VZHŮRU NA KAMZÍK!
Dnes jsem se vydala na rozhlednu Kamzík. Zase jsem se drápala do kopce a netušila, že až budu u rozhledny, tak zjistím, že je za plotem a zamčenou bránou s nápisem: Zákaz vstupu. No tak jsem holt nevstoupila a jen si přes mříže vyfotila stavbu. Až po návratu do lázeňského hotelu jsem se dozvědělas AI toto: Rozhledna Kamzík je fascinující, ale v současnosti veřejnosti dlouhodobě nepřístupná historická památka severovýchodně nad centrem Mariánských Lázní. Jedná se o 25 metrů vysokou zděnou věž, která je přímou součástí budovy bývalého stejnojmenného hotelu. Už v roce 1842 stál na tomto vyhlídkovém místě dřevěný patrový altán zvaný Hirtenruhe (Pastýřův odpočinek). Ten však postupem času zchátral. Koncem 19. století (1895) pozemky koupila paní Sofie Stöhrová a nechala zde vybudovat honosnou výletní kavárnu s restaurací a vyhlídkovou věží. Místo neslo německý název Forstwarte (Lesní vyhlídka). Areál byl nesmírně populární. Patřily k němu zahradní terasy, kuželník a dokonce i tenisové kurty. O popularitě místa svědčilo i to, že v roce 1947 navštívil zdejší kavárnu tehdejší prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou. Svůj současný název získal celý komplex až po druhé světové válce. V té době začal objekt sloužit jako rekreační a školicí středisko. K areálu rozhledny Kamzík jsem se dostala po červené značce, která vede z města až nahoru.
PSTRUŽÍ JEZÍRKO
Já potom pokračovala dál k pstružímu jezírku. Pstruhy jsem tam tedy neviděla, ale byla tam taková dřevěná lehátka, která jsou nyní třeba i v přístavišti Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou. Byla tři. Přes vodu jsem viděla, že na jednom sedí nějaký pán a na druhém paní, která si s ním povídá. Zamířila jsem tedy ke třetímu lehátku s cílem se tam chvíli natáhnout a dát odpočinek mým starým kostem. Jakmile jsem spočinula na lehátku, zjistila jsem, že je pán nahý a svého pstruha si zakryl jen jakýmsi tričkem. Paní byla komplet oblečená – oba zcela jistě měli šedesát plus – spíš k sedmdesátce. Povídali si a nechtěně jsem po pár minutách zaslechla, že pán dotyčnou vyzývá, aby si také zaplavala, že voda není tak studená a má třináct stupňů. Najednou jsem si uvědomila, že na třetím lehátku jsem fakt třetí a řekla si: „Jejda! K čemu se tu schyluje?“ Pozdravila a valila pryč, abych jim nepokazila to jejich seniorské tokání. Po návratu jsem měla na hodinkách 15 000 kroků. Rekord tady mám necelých 16 000 kroků. Mým cílem pobytu v lázních bylo získat aspoň něco ze ztracené kondice a to se mně tady zatím daří. Zatímco v lednu jsem měla kvůli zlomenému kotníku za den třeba 128 kroků s měsíčním průměrem v únoru 0,28 km za den, tento měsíc mám zatím bezmála pět kilometrů. Mezitím plavu v bazénu, mám také tělocvik v bazénu a další blahodárné procedury. Třeba cvičení zdravá chodidla. Mariánské Lázně jsou prostě nádherné, úžasné a já jsem nesmírně vděčná, že se tady mohu dávat dohromady….
