Při výměně pneumatik mně bylo nabídnuté, že mohu počkat v „čekárně“ pneuservisu, nebo jít ven, že mně zavolají. Na modré obloze zářilo slunce, a tak jsem si vybrala procházku. A dobře jsem udělala! Veselský park a přístaviště Baťova kanálu hrálo barvami, a tak jsem udělala pár cvaků. Pokochejte se pohledem na podzimní přírodu stejně, jako jsem se dnes kochala já…
AI NEMÁ OČI Chtěla jsem se projít někde na Horňácku kousek lesem v rámci svého nového budování kondice. A tak jsem se o radu obrátila na umělou inteligenci. Její rada zněla, že mohu jít na Hradisko, což je kopec v nadmořské výšce 615 metrů a prý nejlépe se na něj vydrápu od kuželovského větrného mlýna po žluté značce. Když jsem ale mrkla na mapu, zjistila jsem, že je to blbost, že nejlepší výchozí bod je Javorník, odkud mám jít po modré. Když jsem vznesla dotaz s upozorněním, že je to trochu jinak, tak se AI rozčilovala, že nemá oči a nemůže mrknout na mapu jako já, a že mám pravdu. Tož tak umělá inteligence… Na odpolední vycházku jsem tedy vyrazila pouhých dvanáct kilometrů za hranice obce, kde žiji. VZPOMÍNKY Auto jsem zaparkovala u evangelického kostela a neubránila se vzpomínkám. V roce 2000, kdy Javorník na Hodonínsku slavil 650 let od první písemné zmínky, jsem dokumentovala oslavy, které tehdy byly velkolepé včetně krojovaného průvodu. Přijel i Karel Schwarzenberg, kterého zřejmě pozval přítel Břeťa Rychlík. K Horňácku má srdeční vztah a dokonce zde má ve vesnické památkové zóně domeček. Jednou jsem tam byla v rámci návštěvy novinářky Petry Procházkové a nejsem si jistá, jestli tam tehdy nebyl i Ludvík Vaculík. BAREVNÁ PŘÍRODA To všechno se mně mlelo hlavou, když jsem kráčela od auta vesnickou památkovou zónou a mířila dál a výš – na Hradisko. Asfalt se brzy proměnil v hliněnou cestu a ta přešla na travnatý povrch louky. Jak jsem stoupala krajinou, otvíral se mně stále širší pohled do krajiny, nad kterou se v pondělním odpoledni vznášely temně tmavé mraky. Občas skrze ně prosvitl sluneční paprsek, který krásně nasvítil podzimem zbarvenou přírodu. Tolikrát jsem byla v Javorníku a nejdál jsem se dostala do ulice Kopánky a na druhé straně tedy mnohokrát i do Filipovského údolí a v sedlE kola ještě mnohem dál. Pěšky to ale nejde tak rychle. Každopádně je chůze super, tak jsem si to putování užila, potěšila se nádherou a dokonalostí stvoření.
Po procedurách v Mariánských Lázních odpoledne vyrážím do přírody, kam se obyčejně dostanu přes město, a tak se kochám v zářícím slunci z barevné proměny přírody. Děkuji Bohu, že tady mohu pobývat za tak nádherného počasí, kdy jsou zbarvené stromy zalité sluncem.
Znovu a znovu obdivuji mistrovské dílo geniálního zahradního architekta, botanika a dendrologa Václava Skalníka (1776–1861), který zásadním způsobem ovlivnil podobu Mariánských Lázní. Společně s lékařem Janem Josefem Nehrem a opatem tepelského kláštera Karlem Kašparem Reitenbergerem patří k hlavním zakladatelům města. Jeho přínos byl tak obrovský, že z nehostinného, bažinatého údolí dokázal vytvořit světoznámé „město v parku.“ Když Skalník dorazil v roce 1817 do tehdy vznikajících lázní, byly zde jen neprostupné lesy, rašeliniště a divoké prameny. Jako zkušený odborník, který studoval v Anglii, Francii i Vídni, okamžitě navrhl revoluční urbanistický koncept. Na prvním byla krajina. Nejdříve geniálně vyřešil odvodnění celého bažinatého údolí. Unikátní bylo, že výstavba lázeňských domů následovala až podle jeho předem navrženého plánu zeleně. Město se tak organicky vnořilo do přírody. A to je oč tu běží, co je zde vidět i dnes po více než 200 letech. Skalník vyprojektoval na ploše o rozloze 18 hektarů rozsáhlý přírodní park, který volně přecházel do okolních lesů. Místo strohých francouzských zahrad vsadil na zvlněný terén, mlatové cesty, malebné skupinky stromů, vodní plochy a průhledy na klasicistní pavilony pramenů.
UZNÁNÍ OD GOETHEHO Mezi jeho velké obdivovatele patřil i básník Johann Wolfgang von Goethe, který při svých návštěvách Mariánských Lázní Skalníkovu práci upřímně chválil. Skalník se v lázních usadil natrvalo, mapoval místní flóru a byl ve městě tak vážený, že byl později zvolen dokonce jeho starostou.
SKALNÍKŮV ODKAZ Srdcem města jsou dodnes úchvatné Sady Václava Skalníka, které nesou jeho jméno a je zde i Zpívající fontána. Na jeho počest je v parku také Dendrologická naučná stezka Václava Skalníka, kde mohou návštěvníci obdivovat více než 150 druhů vzácných dřevin, z nichž některé pamatují ještě jeho éru. Kdykoliv jdu tím parkem a procházím městem, vidím výběr vzrostlých stromů, tak na Skalníka myslím. Je to prostě jedním slovem NÁDHERA!!! Mám chuť znovu a znovu směrem na věčnost k němu volat: „BRAVO!!!“ Kdo čte můj blog, tak ví, že miluju parky, takže tady se fakt kochám!!!
VZHŮRU NA KAMZÍK! Dnes jsem se vydala na rozhlednu Kamzík. Zase jsem se drápala do kopce a netušila, že až budu u rozhledny, tak zjistím, že je za plotem a zamčenou bránou s nápisem: Zákaz vstupu. No tak jsem holt nevstoupila a jen si přes mříže vyfotila stavbu. Až po návratu do lázeňského hotelu jsem se dozvědělas AI toto: Rozhledna Kamzík je fascinující, ale v současnosti veřejnosti dlouhodobě nepřístupná historická památka severovýchodně nad centrem Mariánských Lázní. Jedná se o 25 metrů vysokou zděnou věž, která je přímou součástí budovy bývalého stejnojmenného hotelu. Už v roce 1842 stál na tomto vyhlídkovém místě dřevěný patrový altán zvaný Hirtenruhe (Pastýřův odpočinek). Ten však postupem času zchátral. Koncem 19. století (1895) pozemky koupila paní Sofie Stöhrová a nechala zde vybudovat honosnou výletní kavárnu s restaurací a vyhlídkovou věží. Místo neslo německý název Forstwarte (Lesní vyhlídka). Areál byl nesmírně populární. Patřily k němu zahradní terasy, kuželník a dokonce i tenisové kurty. O popularitě místa svědčilo i to, že v roce 1947 navštívil zdejší kavárnu tehdejší prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou. Svůj současný název získal celý komplex až po druhé světové válce. V té době začal objekt sloužit jako rekreační a školicí středisko. K areálu rozhledny Kamzík jsem se dostala po červené značce, která vede z města až nahoru.
PSTRUŽÍ JEZÍRKO Já potom pokračovala dál k pstružímu jezírku. Pstruhy jsem tam tedy neviděla, ale byla tam taková dřevěná lehátka, která jsou nyní třeba i v přístavišti Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou. Byla tři. Přes vodu jsem viděla, že na jednom sedí nějaký pán a na druhém paní, která si s ním povídá. Zamířila jsem tedy ke třetímu lehátku s cílem se tam chvíli natáhnout a dát odpočinek mým starým kostem. Jakmile jsem spočinula na lehátku, zjistila jsem, že je pán nahý a svého pstruha si zakryl jen jakýmsi tričkem. Paní byla komplet oblečená – oba zcela jistě měli šedesát plus – spíš k sedmdesátce. Povídali si a nechtěně jsem po pár minutách zaslechla, že pán dotyčnou vyzývá, aby si také zaplavala, že voda není tak studená a má třináct stupňů. Najednou jsem si uvědomila, že na třetím lehátku jsem fakt třetí a řekla si: „Jejda! K čemu se tu schyluje?“ Pozdravila a valila pryč, abych jim nepokazila to jejich seniorské tokání. Po návratu jsem měla na hodinkách 15 000 kroků. Rekord tady mám necelých 16 000 kroků. Mým cílem pobytu v lázních bylo získat aspoň něco ze ztracené kondice a to se mně tady zatím daří. Zatímco v lednu jsem měla kvůli zlomenému kotníku za den třeba 128 kroků s měsíčním průměrem v únoru 0,28 km za den, tento měsíc mám zatím bezmála pět kilometrů. Mezitím plavu v bazénu, mám také tělocvik v bazénu a další blahodárné procedury. Třeba cvičení zdravá chodidla. Mariánské Lázně jsou prostě nádherné, úžasné a já jsem nesmírně vděčná, že se tady mohu dávat dohromady….
Dnes ráno bylo pěkné světlo, tak jsem neváhala, skočila do auta a vyrazila foti na Lhotky, jak se říká Nové Lhotě na Horňácku. Zamířila jsem tam přes Suchov. Zatímco v Blatnici bylo slunce v plné palbě, tak před Suchovem se válela hustá mlha. Světlo se tam ale měnilo každým okamžikem. Zastavila jsem, udělala dva cvaky, a když jsem vyjela nad Suchov, tak už byla mlha pryč. Byl to všechno fakt fofr. Nad Novou Lhotou, kam jsem mířila udělat nějaké fotky, bylo nakonec světlo dost jinak než jsem si doma představovala. Chtělo to tam být alespoň o hodinu dříve. No ale nějaké fotky jsem udělala, tak se na ně tady můžete podívat. Při cestě zpět do údolí jsem se ještě zastavila na hřbitově, protože z Nové Lhoty pocházel P. Josef Malár, který sice prožil většinu života v Bavorsku, ale na sklonku života se vrátil do své vlasti a byl pohřben ve svém rodišti.
Nedaleko Suchova na Horňácku.
Nad Suchovem na Hodonínsku jsem narazila na takovou krásnou kapličku.
Nad Suchovem se mně naskytl takovýto pohled do údolí se zbytkem mlhy…
Nad Suchovem se mně naskytl takovýto pohled do údolí se zbytkem mlhy…
A toto už je podzimní pohled na Novou Lhotu na Horňásku.
A toto už je podzimní pohled na Novou Lhotu na Horňásku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Kostel sv. Matouše a hřbitov v Nové Lhotě na Hodonínsku.
Stále častěji létáme na dovolené do všech možných koutů světa a občas zapomínáme, kolik krásných míst je v naši zemi a možná si tu krásu neumíme ani náležitě vychutnat, i když ji máme přímo za humny. A to byl možná důvod, proč jsem vyrazila po dlouhých desetiletích do Vranova nad Dyjí.
Meteorologové předpovídali krásné počasí, a tak jsem váhala, jestli jet v sobotu, nebo už v pátek. Dala jsem přednost pátku, protože jsem předpokládala, že o víkendu si bude chtít udělat výlet více lidí a já chtěla fotit a mít při tom klid a nemuset čekat až mi například ze záběru odejdou davy lidí. Vzala jsem si proto den dovolené a vyrazila přes Mikulov a Znojmo do Vranova nad Dyjí, což je z mého bydliště nějakých sto padesát kilometrů. Kvůli focení jsem si doma předem nastudovala, jak půjde slunce, co, kdy, a kde budu moct fotit. A udělala jsem dobře, protože má předvídavost i příprava se vyplatila. Při svém zhruba dvanáctikilometrovém putování po okolí Vranova jsem narazila pouze u Claryho kříže na dva lidi a jinak v lesích a nad přehradou nepotkala ani živou nohu, což byl super relax.
Ještě než jsem ale do Vranova nad Dyjí dorazila, tak jsem musela před cílem mého putování zastavit v nedaleké Lesné, kde jsem zahlédla větrný mlýn, o kterém jsem do té doby neměla ani tušení. Toto jsem se o něm dozvěděla: Větrný mlýn je bezpochyby největší dominantou obce. Jeho historie je však velmi pohnutá. Jeho stavbu začal Franz Černý v roce 1860 a dokončil ji v následujících dvou letech. Jako mlýn ovšem fungoval pouze do roku 1894. Poté zde byla jen kolářská dílna. Nejčernější kapitola dějin této technické památky začala po druhé světové válce, kdy mlýn získalo vojsko, které zde zřídilo pozorovatelnu a hlásku protiletadlové obrany. Po odchodu vojska byl mlýn navrácen obci v dezolátním stavu. Po různých úvahách, co dělat s mlýnem, se vedení obce rozhodlo převést tuto dominantu do bezplatného užívání JZD, které z mlýna udělalo sýpku. Obec se ovšem i nadále snažila o znovuobnovení větrného mlýna. To se jí nakonec podařilo, přestože byly i návrhy na demolici tohoto objektu. V roce 1976 byl tedy areál větrného mlýna upraven do dnešní podoby podle návrhů Ing. arch. Jiřího Malého. Toto byla neplánovaná zastávka, ale možná o to zajímavější.
Díky tomu, že jsem do Vranova nad Dyjí přijela mimo sezonu a ve všední den, podařilo se mně ráno okolo deváté hodiny zaparkovat auto zcela zdarma přímo v centru městyse, což jsem doopravdy nečekala. Poté jsem mohla hned vyrazit po modré značce.
Od obecního úřadu jsem úzkou uličkou prošla ke kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem si udělala první zastávku. Hned u vchodu mne odchytil hlídač, ale když se dozvěděl, že bych se chtěla jen krátce pomodlit, tak už si mne potom nevšímal. Z kostelíku jsem se vydala po Claryho stezce k Mnizskovu kříži, kde byly nádherné pohledy na vranovský zámek. Ten byl v tom čase skoro přesně v takovém světle, jak jsem si představovala doma. Pohled na zámek mne uchvátil tolik, že jsem ho možná z různých záběrů cvakla až mockrát, ale prostě mně to nedalo…
Od Mnizskova kříže byla další zastávka u Kaple Největější trojice, která je také nazývaná Kaple výběrčího. Informační tabule zde připomíná, že se u této kaple zastavovali se svými povozy formané, aby se pomodlili před cestou do prudkého stoupání vranovského kopce. Od kaple jsem zašla i na Šibeniční vrch, kde se podle informační tabule popravovalo až do roku 1739, kdy byl povolán kat z Mikulova. Popravy byly ale pro tehdejší panstvo finančně velmi náročné, proto se v roce 1740 tohoto privilegia vzdalo ve prospěch královského města Znojmo.
Ze Šibeničního vrchu jsem se vrátila zpět a po modré značce Claryho stezky pokračovala až ke Claryho kříži, kde je nádherná vyhlídka na Vranovskou přehradu, zámek i do údolí. Zde jsem si dala odpočinek a v klidu bez davů turistů jsem si užívala výhledy na podzimní krajinu, kterou proměňovalo slunce. Zpět jsem musela jít stejnou cestou, protože hráz přes přehradu byla z důvodu oprav uzavřená. Díky tomu se mně ale ve vesničce Onšov podařilo vyfotit kapli svaté Anny na návsi i s odrazem kaple v přilehlém rybníčku, protože jsem se vracela stejnou cestou a v tom okamžiku už bylo světlo díky posunu slunce někde úplně jinde než když jsem tudy procházela před pár hodinami.
Na kraji lesa jsem se pak nechala zlákat směrovkou k Stříbrným vodopádům. To jsem se ale nechala nachytat, protože tam žádné vodopády nebyly. Jen prudky sráz a kdesi dole se plazil uzoučky pramének nějakého potůčku. Tato stezka vyústila u Kaple výběrčího, odkud jsem pokračovala už okolo mně známému Mnizskovu kříži a poté se dostala ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem putování ráno začínala. Hlídač seděl venku, poznal mne a nalákal ke komentované prohlídce kostela, který v letech 2009 – 2011 prošel opravou za přispění dotace z Norských fondů. Pán měl neuvěřitelné znalosti. Na jméno jsme se nezeptala, ale kromě historie kostelíku prozradil, že je původem zubní lékař, ale po revoluci začal jezdit po různých misiích. Působil tak v Africe, jižní Americe, Německu, Chorvatsku, ale i na Ukrajině a Polsku. Nyní pomáhá s překlady v tiskovém apoštolátu FATYM, který má sídlo právě ve Vranově nad Dyjí. Bylo to moc milé a zajímavé setkání.
Já se poté vydrápala po Kozí stezce až ke vchodu vranovského zámku. Myslela jsem, že se dostanu aspoň na nádvoří, ale to jsem se opět moc spletla… Co se dalo, tak jsem zámek nafotila z této strany přes mříže a plot. Potom jsem ještě udělala pár fotek u řeky Dyje, doplnila pitný režim v jedné hospůdce u řeky a vydala se na cestu zpět. Před Mikulovem se mně za zapadajícího slunce naskytl nádherný pohled na zámek a celé město, což mne přinutilo zastavit a udělat dva záběry. Doma jsem byla okolo sedmé hodiny večer. Na tachometru bylo 305 km a v náramek ukazoval, že jsem nachodila s batohem s foťákem a objektivy 12 km. Byl to nádherný den.. I v naší zemi se dají vidět úžasné věci, tak na to nezapomínejme až budeme kupovat zájezd do Egypta, na Kanárské ostrovy, Malorcu či do Řecka. Moře tady nemáme. To je fakt, ale máme tady moře nádherných památek a přrodních scenérií, které by nám mohli všichni závidět.
A ještě jedna poznámka k Vranovu nad Dyjí. Tamní zastupitelé si všech památek nesmírně váží. Opravená je tam kdejaká kaplička či křížek v lese, což je ostatně vidět na fotkách. Pro turisty jsou připraveny krásné okruky, které jim na stříbrném talíři nabízí ty nejkrásnější pohledy na zámek, městečko i okolí… U každého místa nechybí informační panely. Klobouk dolů! A u řeky je také krásné hřiště pro děti. I na ty tady pamatují, přestože má Vranov snad necelou tisícovku obyvatel…
Všem přeji krásné podzimní dny s očima otevřenýma všemu krásnému, co se nám nabízí…
Lenka
Větrný mlýn v Lesné na Znojemsku.
Větrný mlýn v Lesné na Znojemsku.
Úzká ulička od obecního úřadu vede k opravenému kostelíku Nanevzetí Panny Marie.
Městys vedle kostelíku opravuje rotundu svatého Ondřeje
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Při cestě byly lavičky, které vybízeli k odpočinku
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Cesta dále vedla ke Kapli Nejsvětější trojice, které se také říká Kaple výběrčího.
Kapli Nejsvětější trojice, které se také říká Kaple výběrčího.
U kaple byl rozcestník směovek.
Šibeniční vrch.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Pohled na zámek mne naprsoto uchvátil, proto se omlouvám za množství fotek.
Šibeniční vrch
Kapli Nejsvětější trojice, které se také říká Kaple výběrčího.
Pohledyna podzimní přírodu.
Pohledyna podzimní přírodu.
Cesta vedla přes vesničku Onšov.
I taková zeď je k vidění ještě u jednoho stavení ve vesničce Onšov.
Vranovská přehda.
Vranovská přehda.
Vranovská přehda.
Výhled na přehdradu od Claryho kříže.
Claryho kříž.
Na vyhlídce u Claryho kříže.
Claryho kříž.
U Claryho kříže.
Výhled na přehdradu od Claryho kříže.
Kaple svaté Anny v Onšově nedaleko Vranova nad Dyjí.
Kaple výběrčího zase s jiným světlem.
Mnizskův kříž při cestě zpět do údolí.
Pohled na řeku Dyji shora.
Okolí Vranova nad Dyjí je nádherné.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
V současné sakristii kostela bývala dle průvodce soukromá kaple panstva.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Nový oltář.
Kámen na nový oltář posvětil při své návštěvě Brna papež Benedikt XVI.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Můj průvodce mi ukazuje nejstarší kousek v kostele, což je křtitelnice.
Dnes jsem s foťákem zamířila po dlouhatánské době do mého milovaného zámeckého parku v Buchlovicích. Po cestě se mně podařilo cvaknout i Buchlov a Barborku, i když byl opar… Měla jsem naplánováno, že se stavím ve vynikající cukrárně na Velehradě a potom večer někde na mši svaté, protože na Velehradě večer mše nebyla…
Ještě v Buchlovicích mne zastihl telefonát kapucínského kněze Felixe ze Slovenska a prý, že je na Velehradě. Neslyšeli jsme se a neviděli roky a najednou taková náhodička – jsme od sebe pár kilometrů a já mám navíc namířeno na Velehrad. Tak jsem hopla do auta a hurá do plánované cukrárny. Felixe jsem tam zastihla s rodákem z Hluku P. Maria Vianneyem, se kterým jsem se seznámila díky P. Šimonovi Zuskovi – rodákovi z Uherského Hradiště, který téměř celý život prožil ve Španělsku a já o něm před lety psala článek a dělali jsme spolu také rozhovor.
No bylo to krásné setkání po letech s oběma františkánskými bráchy. Ti mne z cukrárny pozvali na Stojanov do kaple, kde sloužili se spoustou dalších františkánských kněží mši svatou. Díky tomu jsem tam potkala mnoho dalších starých kámošů, se kterými jsem se už roky neviděla, tak to byla fakt radost.