Dušičková pouť v sobotním podvečeru uzavřela na Antonínku letošní poutní sezónu. Hlavním celebrantem byl vracovský farář P. Josef Zelinka, který mši svatou sloužil za všechny zemřelé členy Matice svatoantonínské. U oltáře s ním sloužili také blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka a přerovský kaplan a rodák z Ostrožské Lhoty P. Vojtěch Radoch. Na závěr následovala modlitba křížové cesty pod širým nebem.
Přepis kázání P. Josefa Zelinky při Dušičkové pouti
„Setkáváme se zde, abychom vzpomněli na ty, kteří nás už předešli na věčnost. Samozřejmě, že nejde jen o to vzpomínat na ně, ale můžeme se zamyslet nad tím, jaký význam má, když sloužíme jakoukoliv mši svatou za zesnulé. Kdybychom měli jen vzpomínat, tak to zvládneme i u kafíčka v teple, ale že jsme na mši svaté, je něco úplně jiného. Mše svatá má význam, pokud bereme vážně, co jsme slyšeli v evangeliu, když Pan Ježíš slibuje zločinci po své pravici, že ještě dnes s ním bude v ráji.
POMOC ZEMŘELÝM
Když věříme, že Ježíš je ten, kdo nás zve do ráje, tak význam mše svaté za zemřelé spočívá právě v tom, že chceme duším zesnulých pomáhat k dosažení života věčného s Bohem. Proč ale je tato pomoc vlastně potřeba? Možná nás při tom napadne otázka, jak je to možné, že nějakého zločince chce Pán Ježíš vzít do nebe ještě v ten den, kdy odchází z tohoto světa. Ten zločinec zřejmě ale pochopil podstatu toho, co nám spasitel přináší. On si nejdříve vytrpěl trest, který ho vedl zřejmě k pokání. S upřímnou lítostí se obrací k Ježíšovi, protože mu asi nějak najednou došlo, získal zvláštní milost, že Ježíš se právě za něj na tom kříži obětuje. Věděl, že on nemá žádný nárok na spásu. Ale probudila se v něm naděje ve velké Ježíšovo milosrdenství. Nějak pocítil, že to je cesta, kterou nám Bůh nabízí do věčného Božího království skrze Ježíšovo milosrdenství a jeho oběť za nás. Tato velká touha a upřímné pokání a taková probuzená velká víra umožňuje Pánu Ježíši, aby se naplno projevila jeho očisťující moc, která vychází z jeho oběti. A z toho zločince se v tu chvíli mohl stát očištěný, a dá se říct, svatý člověk, protože mohl vejít rovnou do Božího království. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ říká mu Ježíš. A to víme, že může být u těch, kdo dosáhli svatosti. Pro ty, kteří to nedosáhli, musí procházet očistcem.
BOŽÍ MĚŘÍTKA
Na druhou stranu mnozí, kteří nikdy žádný zločin nespáchali, kolikrát musí do očistce. A člověk si říká: „Kde je ta Boží spravedlnost?“ Boží měřítka bývají úplně jiná, než jsou lidská. I dobré skutky mohou být někdy vykonané z pýchy a potom se to bez očistce neobejde. Jde hlavně o to, jakou měrou dovolíme Pánu Ježíši, aby nás už zde na zemi očistil a posvětil. Zločinec na kříži po této stránce objevil zřejmě Boží milosrdenství v takové míře, že mohl být pozvednut rovnou do nebe. Naopak ten, kdo bude více spoléhat na své zásluhy, na své skutky, zakládá si na sobě, mnohem obtížněji objevuje, jak rovněž potřebuje očištění, proměnu srdce a milosrdenství. Potom nezbývá než si to vynahradit v očistci.
SMYSL MODLITEB ZA ZEMŘELÉ
Smysl modliteb a mší za zesnulé spočívá zejména v duchovní pomoci duším v jejich očišťování. Společenství s těmi, kteří nás předešli na věčnost, nekončí tím, že odešli z tohoto světa. Tady stále funguje to propojení vzájemné pomoci. Skrze to, co Pán Ježíš svěřil církvi do rukou, máme možnost být užiteční duším těch, kteří to potřebují. A to i při této mši svaté.Právě tehdy, když se podaří v nás samotných probudit více touhy po Bohu, více důvěry, naděje, tak podobně, jak to vidíme u toho zločince na kříži, pak můžeme více pronikat Boží milost díky našim modlitbám, účasti na mši svaté k duším, které to potřebují, za které se modlíme. Čím více sami čerpáme z Bohem nabízených milostí, z jeho milosrdenství, tak tím více a účinněji se máme s dušemi v očistci také o co podělit.“
Letošní poutní sezóna byla ukončena, ale mše svaté budou v zimním období v kapli sloužené vždy první neděli v měsíci. Kaple bude také díky strážcům otevřená k soukromé modlitbě každý den.
Když jsem viděla, jak obrovskou vlnu solidarity vzedmulo napadení Ukrajiny Ruskem a lidé se okamžitě snažili pomáhat, jak jen mohli, táhlo mě to vyrazit s některým autem naloženým humanitární pomocí na hranice Slovenska s Ukrajinou. Chtěla jsem totiž na vlastní oči vidět, jestli se skutečně všechny věci, které lidé přináší nejrůznějším organizacím, jednotlivcům, obcím a městům, dostanou k těm nejpotřebnějším – lidem prchajícím z Ukrajiny.
Jak se tam ale dostat, že? Měla jsem štěstí, že se mně podařilo získat kontakt na velitele jednotky Sboru dobrovolných hasičů Otrokovice Martina Vybíralíka, o němž jsem se dozvěděla, že na hranice s Ukrajinou poveze první březnovou sobotu pomoc. Zavolala jsem mu, on řekl, že si to musí nechat projít hlavou a večer se ozval, že mohu jet.
V sobotním ránu jsme spolu sedli u Muzea Harley Davidson v Otrokovicích do jeho auta, za kterým měl zapřažený velký vozík zcela zaplněný polystyrenem. Za jízdy mně vysvětlil, že se zkontaktoval s dobrovolníky na ukrajinské hranici a ti mu řekli, co je aktuálně zapotřebí. Právě polystyren chtěli pro lidi, kteří čekají i více než 24 hodin ve frontě na hranicích, aby si na něj mohli sednout anebo i stát, protože je to skvělá izolace proti zamrzlé zemi. Vnitřek auta až po střechu zaplnily deky, spacáky, karimatky, hygienické potřeby, power banky, české SIM karty, čelové svítilny, sladkosti a další potřebné věci. S žádostí o pomoc se obrátil i na Město Otrokovice. Kromě jeho auta spolu s námi z Otrokovic směrem k hraničnímu přechodu Ubľa zamířili také podnikatel a majitel zmíněného muzea Richard Harley Banát a David Nedbálek. I oni jeli s auty napěchovanými potřebnými věcmi.
V malé vesničce Ubľa, která leží tři kilometry od hranic s Ukrajinou, jsem o pár hodin později na vlastní oči viděla, jak jdou věci, které posíláme na pomoc Ukrajině, přímo do rukou konkrétních žen a dětí na útěku. Ve stanech byly trvanlivé potraviny, z nichž si mohl každý příchozí vybrat, co chtěl. Dobrovolníci ale každému připravovali také tašku jídla hygienických potřeb na další cestu do nejrůznějších měst a států celé Evropy, kam lidé před válkou utíkají. Z dalších potravin připravovali teplé jídlo i nápoje. Rozdávali deky, spacáky, přikrývky, karimatky i power banky a české SIM karty. A stále ze skladu přinášeli nové věci a doplńovali to, co rozdali. Několikrát jsem slyšela: „Vy jste z České republiky? Děkujeme za obrovskou pomoc a podporu! Díky, díky, díky…“
Slyšeli jste doma v teple „zaručené“ zprávy, jak jsou na hranicích také muži a movitě vypadající lidé, kteří na běžence vůbec nevypadají? Nevím, jak to vypadá na jiných hraničních přechodech s Ukrajinou, ale v Ubľe jsem nikoho takového nepotkala. Zato jsem viděla ženy – matky i babičky s třemi, ale třeba i pěti, malými dětmi okolo sebe. Každá nesla jednu, maximálně dvě tašky a někdo si vedl také pejska.
Hodně se mne dotkla návštěva kulturního sálu, kde uprchlíci mohou přespat a nabrat trošku sil než je pro ně zajištěný odvoz dál do vnitrozemí Slovenska. Většina z běženců ale míří do jiných států. Česká republika má v Ubľe stánek, ve kterém se nabízí odvoz do naší země. Chtěli jsme někoho vzít s sebou, ale o převoz do Zlínského kraje neměl nikdo zájem. V naší zemi většina Ukrajinců míří do Prahy a Brna, kde mají rodiny a známé. Nejvíce Ukrajinců ale chce do Polska. V onom sále noclehu a odpočinku na člověka dopadla jakási tísnivá atmosféra, která se jakoby vznášela ve vzduchu.
A není se čemu divit. Ti lidé ze dne na den kvůli válce opustili své domovy a odešli do neznámých zemí obyčejně jen s taškou nejpotřebnějších věcí. Mluvila jsem s duchovním správcem Řeckokatolické charity Prešov Jozefem Gačou, který v Ubľe pomáhal s humanitární pomocí uprchlíkům. Ten mně řekl, že je moc těžké příchozí přinutit, aby se najedli, dali si nějaké teplé jídlo a nápoje, které pro ně připravili dobrovolníci. „Proč? Na Ukrajině se totiž šíří dezinformace, že je tady chceme otrávit právě jídlem. Je to strašné, ale je to tak,“ říká kněz.
Kluci z Otrokovic, když vykládali přivezené věci, se zase dozvěděli, že se za hranicemi Slovenska prodává na Ukrajině jeden litr nafty za našich tisíc korun. Dovedete si představit, že když zaplníte nádrž většího auta, tak vás to vyjde na 80 000 Kč? Docela nepředstavitelné, že? A bez nafty a benzínu není možné nikam jet, i když máte auto…
Původně jsme chtěli na hranicích někde přespat. Nakonec jsme se všichni shodli, že pojedeme zpět domů. V Otrokovicích jsme byli zpět po třiadvacáté hodině a mne potom ještě čekala necelá hodinka cesty domů do Blatnice. Pro mne mise splnila účel. Viděla jsem na vlastní oči, že se k potřebným skutečně dostane to, co jim lidé díky materiálním sbírkám nejrůznějšího druhu věnují.
Řeckokatolický kněz Jozef Gača mně ale při loučení řekl: „Největší vlna uprchlíků nás teprve čeká. Je třeba, aby pro všechny lidi, kteří z Ukrajiny utíkají před válkou, byla stále zajištěna materiální pomoc a dostatek dobrovolníků ochotných pomáhat. To je moc důležité,“ upozorňuje kněz. Jistě je potěšující, že jsem o víkendu v Ubľe narazila hned na několik dobrovolníků z České republiky. Pomáhal tam mladý manželský pár z Brna i čtyři mladí lidé z Českých Budějovic.
Na závěr bych chtěla poděkovat Martinovi z Otrokovic, který o mně až do minulého týdne nevěděl vůbec nic. Že měl odvahu vzít cizí ženskou na tolik hodin do auta. Martine, moc děkuji, moc si toho vážím!!!
Od
včerejšího dne mám ze statusů na Facebooku dojem, že celá Česká republika šije
roušky. Je neuvěřitelné, kolik lidí má doma stále šicí stroj a umí s ním v dnešní
moderní době, kdy šlo ještě před pár dny cokoliv zakoupit, zacházet.
Poté,
co se ve zpravodajství v souvislosti s pandemií koronaviru neustále
znovu a znovu začal omílat problém s nedostatkem roušek, hromada lidí
zasedla za šicí stroje a šije roušky. A úžasné je, že zdaleka nejen pro sebe a
své blízké! Většina lidí je nabízí dalším známým i neznámým. Kromě jednotlivců
okamžitě zareagovali i různé šicí dílny, které také začaly pro potřebné chrlit tuto
ochranu. Ano, říká se, že jsou zapotřebí respirátory a ne roušky, protože nás
roušky neochrání. Ale jedním dechem všichni dodávají, že je lepší něco než nic…
Že, když neochráníme sebe, tak před nákazou chráníme druhé, pokud už jsme tedy
infikovaní. A to, že je někdo nakažený, se pozná až, když je fakt zle.
Já
šicí stroj nemám a toto umění jsem nikdy neovládala, tak jsem si vyrobila
vlastní roušku z nákrčníku, do kterého jsem všila vycpávku z podprsenky.
Ty totiž z každé podprsenky ihned po zakoupení dávám pryč, protože nic
zvětšovat nepotřebuji. Až do této doby jsem ani ve snu netušila, proč ty
vycpávky vlastně schovávám. Teď už vím! J
Všechno se jednou může hodit.
Ale
zpět k našemu národu. Opět se v posledních dnech ukazuje, že se naši
lidé umí v době krize a nouze semknout a pomáhat druhým, jak se dá. Z iniciativy
měst a obcí je tady nabídka pro přestárlé s dovozem nákupů do domu,
vznikají malé skupiny, které hlídají děti záchranářům, zdravotníkům, hasičům,
policistům a třeba také matkám samoživitelkám. Další se potřebným nabízí k venčení pejsků.
Je
pravda, že na jedné straně jsme takový národ Švejků, který si ze všeho dělá
legraci a snaží se vše odrbat, obejít, aby jen nemusel poslouchat nějaká
nařízení a příkazy výše postavených. Když ale přijde na lámání chleba, tak se
umíme semknout a vzájemně si pomáhat.
V ulicích
je vidět den ode dne více lidí s rouškou na obličeji, takže věřím, že
všichni pochopili, že je situace vážná a záleží na každém jedinci, jestli se
podaří zastavit šíření viru. I já jsem byla zpočátku skeptik, ale když jsem po
pár dnech viděla, co se děje v zahraničí, tak mně docvaklo, že tady konči
všechna legrace.
O tom, jak pandemii prožívá má dlouholetá kamarádka z Blatnice, která v Itálii žije dvaadvacet let, jsem psala tady
Všem
nám přeji pevné nervy, a aby tato hrůza brzy skončila a dovedla nás k tomu,
že vůbec není automatické, že si můžeme každý den nakoupit cokoliv z kteréhokoliv
konce světa, že nám teče z kohoutku voda, jak se nám zamane, že stačí
zmáčknout vypínač a v noci je světlo i teplo. Važme si všeho, protože dnes
vidíme, že ze dne na den může být všechno zcela jinak…
Lenka
Já a mnou vlastnoručně vyrobená rouška z bavlněného nákrčníku a vycpávky podprsenky 🙂
Kamarádka Blanka, která žije už dvaadvacet let v Itálii a v této pohnuté době si také sama ušila roušku. Rozhovor o současném životě v Itálii jsem s ní vedla pro web Zprávy z Moravy.
V dnešním vydání Katolického týdeníku byl zveřejněný rozhovor s P. Cyrilem Josefem Komosným, který mimo jiné poskytuje také duchovní službu coby kaplan v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Byla pro mne radost s tímto knězem rozmlouvat. Spoustu dalších skvělých článků si můžete přečíst na stránkách Katolického týdeníku: www.katyd.cz
Po Masarykově onkologickém ústavu v Brně na Žlutém kopci se pohybuje celý v bílém. Nezasvěcený by si mohl na první pohled myslet, že potkal lékaře. Kapucínský kněz P. CYRIL JOSEF KOMOSNÝ zde ale působí jako nemocniční kaplan. Pacientům nepomáhá od fyzické bolesti, ale od bolestí duše.
Jste mladým knězem jen pár let po vysvěcení. Člověk by si řekl, že
se v tomto věku budete věnovat spíše mládeži. Tušil jste, že budete ve své
kněžské praxi záhy sloužit právě nemocným v zařízení, o kterém mezi laickou
veřejností přetrvává představa, že Žluťák je něco jako noční můra?
Určitě jsem hned netušil, že budu moci dělat nemocničního kaplana a
vůbec mne nenapadlo, že budu poslán přímo do Masarykova onkologického ústavu.
Myšlenka doprovázet nemocné, lidi vyššího věku a umírající však byla v mém
srdci už déle.
Čím si to vysvětlujete?
Bude to zřejmě tím, že jsem před vstupem do řádu pracoval dva roky jako sanitář a ošetřovatel v Domově svaté Alžběty na Žernůvce u Tišnova, což je domov pro seniory, který vedou sestry františkánky.
Co vás po zemědělské škole vedlo k práci sanitáře?
Před vstupem do kláštera jsem dostal nabídku pracovat v tomto zařízení.
Nastoupil jsem tam tehdy, aniž bych o této práci cokoli věděl. Sestry mne
přijaly a mohl jsem dva roky pracovat jako ošetřovatel se vším, co přímá
ošetřovatelská péče obnáší. V té době jsem souběžně ve volných chvílích
poznával kapucínský řád a jezdil také domů na Slovácko. Řekl bych, že právě v této
době započala moje láska k nemocným. Ta potom pokračovala i tím, že jsem se po
vstupu do řehole mohl starat o přestárlé a nemocné spolubratry.
Dostal jste tuto službu příkazem nebo jste si ji vybral sám?
Pravdou je, že touha působit ve zdravotnictví i jako kněz ve mně
rezonovala, ale rozhodnutí jsem nechal na představených. Když jsem po svěcení
přišel do komunity v Brně, setkal jsem se s otcem Leem Zerhauem, který ve městě
vede nemocniční kaplany. Od něho jsem se dozvěděl, jak zde tato služba funguje,
a s pověřením mých řeholních představených jsem později tuto službu rád přijal.
Tušil jste, že byste se mohl v Brně dostat právě do Masarykova
onkologického ústavu na Žlutém kopci?
V té době jsem brněnské nemocnice příliš neznal. Nikdy by mě ani
nenapadlo, že najdu své místo u onkologicky nemocných, kde v minulosti sloužily
jako zdravotnice právě sestry františkánky.
V čem vidíte zásadní rozdíl oproti své dvouleté praxi v domově pro
seniory?
Nyní se setkávám s pacienty v probíhající onkologické léčbě. Zde je můj
úkol být s nimi a pro ně, jako kněz, jako ten, kdo přináší poselství o naději,
kdo naslouchá a kdo spolu s nimi hledá odpovědi na otázky života. V době mé
praxe na Žernůvce byla moje úloha jiná, poskytovat základní ošetřovatelskou
péči.
A jak dlouho působíte v Masarykově onkologickém ústavu?
Nyní začínám svůj pátý služební rok.
Liší se nějak skutečnost od vašich původních představ?
Do ústavu jsem nastupoval s trošku mlhavými představami o činnosti
nemocničního kaplana. Tušil jsem, že služba bude jistě náročná. Postupem času,
konkrétními zkušenostmi a díky absolvování kvalifikačního kurzu nemocničního
kaplanství moje představy dostaly konkrétní obsah.
Mají o setkání s vámi zájem pouze pacienti nebo i personál a blízcí
příbuzní nemocných?
Moje služba zahrnuje návštěvu hospitalizovaných pacientů, kteří na
jednotlivých odděleních projevili zájem o setkání s nemocničním kaplanem. Stejně
tak bývám k dispozici i ambulantním pacientům. Co se týká zdravotnického
personálu, jsem moc rád, že se mezi námi podařilo vybudovat ovzduší vzájemné
důvěry a spolupráce. Na mnoha odděleních už mezi námi vznikla i hlubší
přátelství. Setkávám se samozřejmě i s rodinnými příslušníky nemocných, kteří
někdy sami o službu žádají.
Je mezi nemocnými větší zájem pouze o rozhovor, anebo i o svátosti,
které církev vaším prostřednictvím nabízí?
Řekl bych, že žijeme v době, kdy je o svátosti stále menší zájem. O
svátosti žádají především ti, kdo ví, o jakou sílu a hloubku milostí jde. Podstatnou
část mé práce tak tvoří zejména rozhovory, ve kterých je někdy mimo jiné i prostor
nabourávat zažité představy o Bohu a církvi: tím, že se snažím k lidem
přistupovat s určitou pokorou, úctou a otevřeností mně vlastní. Je pro mě stěžejní,
aby lidé, se kterými se setkávám, neměli z přítomnosti kněze strach.
Že je nebudete něčím strašit?
Ano. Nikdo se nemusí bát, že se budu snažit obracet někoho na víru. Pro
mne je důležité potkat se s každým jako s rovnocenným člověkem.
O rozhovor s vámi mají zájem i nevěřící či ti, kdo Boha teprve
hledají?
Ano, protože svou službou se snažím oslovit všechny bez rozdílu. V tom
jsou mi velkou pomocí naše zdravotní sestry, které už při příjmu pacienta na
lůžkové oddělení nabízejí návštěvu nemocničního kaplana. Forma nabídky duchovní
služby je u nás nedílnou součástí péče o pacienty. Musím podotknout, že je to i
díky dobrým vztahům se zdravotníky.
Lidé ale mohou mít předsudky, které jste již zmínil.
Mnozí si myslí, že když je zavolán kněz, znamená to, že už se blíží
konec. Říkají si: „Vždyť já ještě neumírám! Kněze zatím nepotřebuji, aby mne
před smrtí zaopatřil!“ Tato obava je běžná i u katolíků. Lidé jsou častokrát ovlivňováni
médii, která mnohdy vytvářejí o církvi svůj specifický a často jednostranný
pohled.
Vedete si nějakou statistiku, s kolika lidmi jste za dobu zdejšího
působení rozmlouval, kolik jste jich zpovídal, zaopatřil, kolik sloužil mší
svatých?
Přiznám se, že přesnou statistiku neznám. Mše svatá je tady vždy v úterý
a ve čtvrtek. To by se dalo nějak vynásobit. Co se týká svátosti nemocných, tak
počet udělení si značím. Ale je vypovídající nějaký počet, s kolika lidmi se
denně setkám? Co když je nejdůležitější jen jedno setkání místo desítek jiných?
S někým se navíc zastavím na pár minut a s jinými na půlhodinku, hodinu. Je
těžké dělat nějakou statistiku. Vždy je tady s kým rozmlouvat.
Zřejmě jste si vyslechl řadu silných životních příběhů.
Pro mne jsou to vždy hluboká setkání. Tyto příběhy jsou úžasné v tom,
když vidím, že přes těžkost situace člověk může odejít z tohoto světa klidně a
pokojně, smířen sám se sebou, s Bohem i blízkými. To jsou pro mne zázraky,
kterých jsem tu zažil už několik.
Stalo se vám, že někdo nabídnutou modlitbu odmítl?
Možná jen v jednom případě, kdy jsem takto posloužil jedné ženě a
nabídl to i její spolupacientce. Ta nabídku odmítla, což jsem samozřejmě
respektoval.
Překvapil jste při své službě někdy něčím zdravotní personál?
Zpočátku se někteří možná divili, proč se jdu na pokoj pomodlit i za
tím, kdo již zemřel a z lidského pohledu vlastně pro něho vše skončilo. Dnes už
se ale stává, že mne sami zdravotníci upozorní, abych se zastavil na modlitbu k
zemřelému.
Je těžké odpoutat se od všeho, s čím se v nemocnici setkáte, po
vašem návratu večer zpět do kláštera?
Myslím si, že si až tak nenosím z nemocnice domů vše, co jsem slyšel a
prožil. Samozřejmě, že určité náročné případy zůstávají v paměti. Vede mne to však
spíše k tomu, abych večer v modlitbě všechny odevzdal Bohu, protože mně tito
lidé byli svěřeni.
Děláte něco proti případnému vyhoření?
Díky jednomu lékaři, který je mým kamarádem, jsem začal objevovat svět
sportu, který mi doposud nebyl příliš vlastní. Pomáhá mi samozřejmě i
pravidelná svatá zpověď, setkávání s duchovním vůdcem a v neposlední řadě i
zázemí v komunitě bratří.
Máte čas sloužit ve svém domovském kostele na Kapucínském náměstí v Brně
nedaleko Zelného trhu?
Tam jsem samozřejmě primárně doma. Před rokem a půl jsem zde byl navíc ustanoven
představeným kláštera, takže je mou povinností sloužit lidem i tady.
Co tato funkce vlastně obnáší? Jste ekonomem? Manažerem?
Spíše bych měl být otcem naší bratrské komunity.
Takový mladý? Kolik roků má nejstarší spolubratr, pro kterého byste
měl být otcem?
V naší brněnské komunitě jsme čtyři bratři, ve věku od 35 do 56 let. I když
má každý z nás dost svých povinností, myslím si, že se přesto snažíme žít naše
bratrství opravdově. Pravdou ale je, že skloubit povinnosti představeného a
nemocničního kaplana není vždy snadné.
Je rozdíl, když k vám přijde ke zpovědi zdravý, anebo nemocný člověk
se závažnou diagnózou?
Vnímám, že vážně nemocný člověk najednou vidí svou situaci v optice
křehkosti života. Proto jsem rád, když člověk přichází ke svátosti smíření jako
ke zdroji milosti, ze které může žít. Myslím si, že se všichni shodneme na tom,
že daleko závažnější může být nemoc duše než těla.
Těch je ale v dnešní době asi také hodně…
I za svou krátkou kněžskou praxi zjišťuji, že ano. Mám už ale
zkušenost, že se člověk může uzdravit na duši, i když se tělo neuzdraví. To
jsou podle mého mínění ty největší zázraky, které ale pouhým okem nejsou vidět.
Je něco, co vás ve vaší službě v nemocnici nejvíce těší?
Obecně mne tady těší dobré mezilidské vztahy. Mám radost, že mně Pán
Bůh znovu dopřál být ve zdravotnictví, i když v jiné službě než jako zdravotník.
Je pro mne velká milost, že mohu být součástí špičkového pracoviště, kde se
pacientům poskytuje komplexní péče od těla až po ducha. Přestože nejsem přímým
zaměstnancem nemocnice, je zde tato moje role akceptovaná, přijímaná a
podporovaná ze strany vedení ústavu. Toho si doopravdy moc vážím a za to děkuji.
V naší nemocnici je vůči duchovní službě obrovská vstřícnost, což jen dokazuje
prestiž Masarykova onkologického ústavu.
LENKA FOJTÍKOVÁ
P. Cyril Josef Komosný, OFMCap. (*1984) pochází z Dolních
Bojanovic, vystudoval Střední odborné učiliště zemědělské v Kyjově. Po maturitě
pracoval dva roky v přímé péči, v Domově sv. Alžběty na Žernůvce u Tišnova. V roce
2007 vstoupil do kapucínského řádu a po noviciátu vystudoval Cyrilometodějskou
teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen roku
2015 v Brně a od téhož roku zastává službu nemocničního kaplana v Masarykově
onkologickém ústavu v Brně. V roce 2017 absolvoval kvalifikační kurz speciální
pastorace nemocničního kaplanství na Evangelické teologické fakultě Univerzity
Karlovy v Praze.
P. Cyril Josef Komosný, OFMCap. slouží v Masarykově onkologickém ústavu v Brně jako nemocniční kaplat. Foto: Lenka Fojtíková
