Do Ramsau jsem se zamilovala díky seriálu Záchranáři z hor. Jo! Já, co v poslední době vůbec nekoukám na televizi, jsem čučela dokonce pravidelně na seriál, i když jinak seriály ze srdce nemám ráda, takže ani neznám ty naše „hvězdy“ a VIP osoby, co v nich hrají. Ale na záchranáře jsem koukala, protože se mně líbila ta příroda. No a jednoho dne v zimě v noci jsem se rozhodla, že si do Ramsau zajedu a užiji si ho v přímém přenosu a ne jenom v nějaké bedně. V noci jsem sedla k počítači a začala přes Booking hledat nějaké dobré ubytování pro mne. Přitom jsem zjistila, že Ramsau se říká i okolním dědinkám. Já hledala malý penzion rodinného typu, protože nemám ráda velké hotely, které mně připomínají nádražní haly. Na to já prostě nejsem. No a našla jsem! Necelé dva kilometry od centra Ramsau, tak jsem si ho hned objednala. Jenže po pár týdnech mně nebylo nejlíp, a tak jsem to v jednom dni, kdy mne kosila extrémní únava, zrušila… Sestra mně vše potom rozmlouvala, že v horách si odpočinu, jak nikde. To stejné mně řekla kamarádka, a tak jsem to brala jako potvrzení a šla na Booking mrknout, jestli je můj pokoj ještě volný. A byl! A o tisícovku levnější! Tak jsem si ho zase objednala.
OBAVY Z CESTY Potom se ale dostavily obavy z cesty. Navrtět pět set kilometrů za víkend po naší krásné zemi mně nedělá problém, ale sednout do auta a jet do cizí země – včetně průjezdu Vídní, tak z toho jsem měla respekt. Navíc se dostavily obavy, abych neměla defekt, aby se auto nepokazilo, abych nezabloudila atd., atd… Tak jsem si ještě na poslední chvíli zaplatila i pojištění na asistenci auta a hlavně poprosila známé, aby se za tu mou cestu modlili. Asi se modlili (já jsem se tedy také hodně modlila) moc, protože tyto řádky klovu z pokoje onoho penzionu a cesta nebyla úplně snadná, i když nakonec vše jelo – určitě díky těm modlitbám – navzdory obtížím jako po másle. Když jsem včera večer dala kufr do auta a měla sbalenou i techniku, tak jsem mrkla na počasí a málem mne kleplo! Na část Evropy, kterou jsem měla projíždět (včetně části naší krásné země) se hnala jakási hrůza v podobě přívalů vody! Kulminovat to mělo do osmi hodin ráno a já chtěla vyjíždět v pět! No moje nervy!
NAVIGACE PRO STARÝ Ráno na Slovácku ale nepršelo, tak jsem si to švihala směr Rheintal v pohodě a uklidněním. Trošku mne sice rozhodil Waze, který hlásil, že tou nejlepší trasou do místa dojedu za 7,5 hodiny a o den dřív mapy.cz psaly, že za 5,5 hodiny, tak z toho jsem byla krapet vedle. Ještě víc potom, když Waze po přejezdu hranic přestal fungovat a pořád mně na dálnici hlásil, že mám na dalším kruhovém objezdu použít třetí výjezd! Moje nervy! Ještě, že jsem měla lísteček s hlavními městy, kterými jsem měla na trase projet. Já si to tak prostě dělám pro strýčka náhodu a ejhle, jak se mně má navigace pro starý, jak to nazývá můj syn, hodila! Prosvištěla jsem Vídeň a valila podle seznamu dál… Mezi tím jsem párkrát zkusila zapnout Waze, ale bylo to marný. Pořád na dálnici mlel, jak mám odbočit doleva a na dalším kruhovém objezdu… No, však už jsem o tom psala. Osvítil mne ale Duch svatý a zkusila jsem zapnout mapy.cz a tato navigace mne fakt nakonec dovedla do cíle. Ještě, že tak, protože sama nevím, jestli bych to dala. Tak podrobný závěr mé navigace pro starý nebyl, protože se mně už včera nechtělo vypisovat další a další města, a kde sjet z dálnice, a kde najet na jakou rychlostní… Řekla jsem si: „Však mám Waze!“ No a prd, přátelé… Zklamal těžce… Pomohla mně ale podpora přátel, co se modlili. No a já se samozřejmě celou cestu promodlila také. Do cíle jsem bez přestávky dorazila za 5,5 hodiny, jak psaly mapy.cz, což považuji s tím deštěm za zázrak..
JE TADY NÁDHERNĚ! Tak jsem tady a je tu nádherně! A ještě perlička na závěr. Ta kalamita s přívaly deště z nebe mne fakt potkala! Když už jsem myslela, že ne, tak před Vídní začalo valit z nebe, jak „sviňa“ a já pomalu neviděla na cedule, abych držela ten správný směr podle mého papíru a hlavně rady sestry, že mám jet na Graz. S vděčností jsem na ni vzpomínala, že je někdy dobré poslouchat rady starší sestry. Nepřízeň počasí mě na cestě potrápila zhruba šedesát kilometrů… V horách se najednou těžké mraky začaly trhat, a když jsem viděla i kus blankytu, mé srdce poskočilo radostí a já věděla, že dnes bude pěkně. Je tu tedy nádherně. Však mrkněte na fotky. Ty mluví za vše. A teď, co to klovu, tak padá slunce a na modrém nebi plují bílé mrak, jak z kýčovitého obrazu. Ale příroda přece nemůže být kýč, že? Tak ahoj! Zítra jedu lanovkou na Dachstein, tak se tam moc těším a doufám, že zase všechno dobře dopadne.
Tak se mějte všichni pohádkově a plńte si své sny dříve než nám někdo zase zacpe dýchací cesty rouškami a nesmyslnými nařízeními. Vůbec nevíme, co bude zítra…
Už po sedmé hodině ráno jsem byla na Antonínku, abych si dnešní Hlavní pouť prožila v klidu v komorním prostředí kaple, kde byly, jak už to na poutích ke cti sv. Antonína bývá zvykem, na stolečku vedle oltáře vystavené také ostatk sv. Antonína Paduánského.
Ranní mši sv. od osmi hodin sloužili spirituál kněžského semináře a rodák z Kunovic P. Antonín Hráček a hlavním celebrantem byl ředitel Teologického konviktu v Olomouci P. Jiří Kupka. Ten měl výborné kázání o tom, jak máme být nositeli pokoje pro druhé a k dnešní době vůbec.
Přepis kázání ředitele Teologického konviktu v Olomouc P. Jiřího Kupky:
Díky Bohu jsme letos konečně po době pandemie mohli naplno prožívat Velikonoce. Největší křesťanské svátky. Víme, doba velikonoční skončila, ale proč o tom mluvím? Stále během liturgického roku z Velikonoc žijeme a máme z nich žít po celý svůj život, protože kromě mnoha jiného, je tam jedna věc, která je pro nás, kteří jdeme za Ježíšem, velmi podstatná. A to je velikonoční dar Ježíše Krista. Tehdy apoštolům a dnes až do konce světa všem věřícím.
VYSTRAŠENÍ APOŠTOLOVÉ
Vzpomeňme, že když Pán Ježíš umírá na kříži, tak dole u paty kříže stojí Matka a Jan jako jediní. Kde jsou ti ostatní? Písmo říká, že jsou ve večeřadle a to místě, kde udělal Pán Ježíš ten největší zázrak. Jsou tam, protože mají strach. Protože vkládali do Ježíše veliké věci a on je nesplnil. Je mrtvý. Potom, když se ukáže jako vzkříšený, tak se i v tom sboru najde jeden, který říká: „Já jsem ho neviděl! Až přijde a ukáže se, uvěřím.“ A Tomáš tu možnost dostal. Já se chci ale vrátit před toho Tomáše. Učedníci jsou zase ve večeřadle, protože je po nedělním ránu a slyší: „Ježíšovo tělo není v hrobě!“ Dokonce některé ženy říkaly, že měly vidění andělů a dokonce jedné, že se sám zjevil živý Kristus. Ale jsou zase ve večeřadle, protože je sevřel strach. Že by přece jenom došlo na jeho slova: „Já budu s vámi po všechny dny až do konce?“
KRISTUS JE DÁRCE POKOJE
A tu možnost mají a on vstupuje přes zavřené dveře. Takový měli strach před židy! A on vstupuje mezi ně a říká jim: „Pokoj vám!“ To je právě onen velikonoční dar Ježíše zmrtvýchvstalého, který se netýká jenom pár dnů, týdnů Velikonoc. Má to přesah do celého roku! Do každých dnů našeho života! Kristus je dárce pokoje!
MÁME BÝT NOSITELI POKOJE
A proto je dobře, že jsme tady na tomto svatém místě, kam putovaly velké zástupy dávno před námi. A proč asi? Aby to, co měli v sobě – ten vnitřní neklid, tady nechali. Proto lidé poklekají a věřím, že i do budoucna budou poklekat u zpovědnice, aby se vyznali z vnitřního neklidu a nalezli to, co dává Kristus zmrtvýchvstalý. Ne nadarmo to tam kněz říká ve formuli rozhřešení takřka na závěr: „A naplní vás pokojem!“ To není mír! Mír jsme příliš malí na to nastolit ve světě mír, ale máme být tvůrci pokoje! To je ten podstatný rozdíl! Jestliže čerpáme z Kristova pokoje, tak kdo jiný má být nositelem pokoje než my sami?
NÁVRAT K BOŽÍMU POKOJI
A když jsem zmínil dobu pandemie, všichni jsme si tím prošli, jaký nás najednou pohltil neklid! A přiznejme si to, protože jestli si vzpomínáte, když byl přenos z Vatikánu a na tom podiu na Svatopetrském náměstí byl pouze Svatý otec a pár organizátorů, lilo jako z konve a on měl kající pobožnost za odvrácení pandemie. A potom, když nesl tu těžkou monstranci, jak ji sotva nesl, klátil se ze strany na stranu, vědom si toho, co může potkat svět, nevrátí-li se k Božímu pokoji! A vidíte? Pandemie je možná za námi, ale nezpíváme v kostelích Te Deum! Nejsme na kolenou a neděkujeme za to, že jsme vůbec přežili. Měli jsme vakcínu! Nebo nějak jsme se tomu vyhnuli… Musíme velmi opatrně nakládat s tím, co přináší svět a co přináší Bůh, protože nežijeme na tomto světě marnotratně. To by byla velká pochybnost o Bohu a o nás samých! My jsme tady proto, že nám dal Bůh jeden úkol! Vnášet naději tam, kde je strach, zoufalství a beznaděj. Být posli pokoje! My mnoho věcí, ani mír, ani dalších, natož ekonomických věcí státu a světa nevyřešíme. Na to jsme moc malí páni. Ale žijme z toho, co je nám vlastní. Když jsme silní, když přijímáme živého Boha do své duše ve slově, eucharistii, když nám prostředník Boží milosti, kněz, dává rozhřešení. V tu chvíli jsme těmi nejsilnějšími na světě. Proto nemusíme mít vnitřní neklid. Ano, na chvíli nás to přemůže, protože nejsme slepí, nejsme hluší. A možná se nás dotklo to, že milovaný člověk vedle nás už tady není, protože přišla ta hrozná nemoc a jeho to zchvátilo. A spousta dalších věcí! Jistě a i ten stav se dá řešit různě! Alkoholem, nějakou tou drogou, televizí…
SVATÉ MÍSTO, KDE BŮH SLYŠÍ
My jsme si dnes zvolili toto místo, abychom vyjádřili svou vděčnost za to, že nás Bůh chránil, že jsme živí a zdraví, a že také víme, že bez jeho vědomí nám z hlavy nespadne ani vlas. Generace před námi i my dnes zakoušíme, že toto je svaté místo, kde Bůh slyší a vyslyší. Moc bych si přál, abychom se dnes svobodně rozhodli stát se nositeli pokoje.
NÉST POKOJ DO SVĚTA
Víte, kolikrát to zazní i při mši svaté. Ostatně a opět máme díky Bohu tu možnost podat si zase ruce a říct jeden druhému: „Pokoj tobě, pokoj vám…“ to je přesně to, co máme dělat! Nést pokoj do světa! Kolikrát to pozoruji u těch, kteří přicházejí ze světa s velikou touhou dát se k dispozici k Bohu jako kněží. A přiznám se, omlouvám se, že používám ten termín, že srážíme příliš veliké ambice toho dosáhnout bez lidské roviny. Že si všímám spolubratra, že ho třeba něco trápí. Anebo, že je potřeba také vzít do rukou krompáč a lopatu a jít něco dělat! Nejenom klečet a modlit se! To není tak těžké, ale vzít poctivou práci a nevysmát se těm, kteří ráno brzy vstávají na autobus, aby vydělali nějakou korunu, a když přijdou domů, tak nastupují do další šichty, protože jsou doma děti, musí se udělat úkoly, vyprat, vyžehlit. Abychom žili s těmi lidmi! Plačte s plačícími, radujte se s radujícími.
BOŽÍ SLUŽEBNÍCI
A někdy ta ambice toto přehluší. Já přece budu kněz! To je někdo! Je! Ale ne tvou moc a vůlí! To Bůh si tě vybral, abys byl mezi lidmi! Proto se říká, že kněz nebo řeholní sestra, je vybrán z lidu, ale pro lid, kam se vrací jako služebník! Dokonce i papež nese titul „služebník služebníků“. A tak vám chci také touto cestou poděkovat za to, že se modlíte za nová povolání. Svatý Antonínek je místem, kde lidé prosili o partnery, ale schází se tady také každé první úterý v měsíci kněží, aby prosili, aby Pán dal nová povolání. Ne podle jejich vůle, ale podle Boží vůle. A otec Antonín Hráček, rodák z Kunovic, který je spirituálem v semináři a zároveň má na starosti laické studenty prostorách kněžského semináře, tak mně jistě dá zapravdu, že je dobré, když ti mladí přicházejí s velkým nadšením, ale teprve čas ukáže, na kolik se to nadšení probudí v opravdovou službu pro Boha a pro druhé.
NECHAT SE OBDAROVAT
A není žádným tajemstvím, že po přijímacích pohovorech letošního roku ty počty budou takové, jaké budou. Deset možná nastoupí od září do teologického konviktu a od září deset bohoslovců pro tři moravské diecéze. Deset… Moc vás prosím, zahrňme do modliteb nejen, aby byli dobří kněží, ale ti, kteří jsou ve službě, aby dobrými nepřestávali být, protože i ta vlna pandemie i nás kněze nějakým způsobem poznamenala. Bohužel ne vždycky v dobrém. A o to víc si vážím toho, že jste nelitovali času přijít sem a svatému Antonínovi, všem svatým, a především samotnému Bohu svěřit vaše osobní prosby, svěřit vaše modlitby, ale zároveň se nechat obdarovat. Proto jsme tady! Tím největším darem pro nás a tím je dar Ježíšova pokoje. Tak vám přeji, ať v mém i vašem srdci a duši, Božího pokoje máme dostatek pro sebe i pro druhé. Amen.
Dnešní Hlavní pouť na Antonínku vyvrcholila mší svatou, kterou sloužil arcibiskup Jan Graubner a svým způsobem se tak rozloučil s Moravou, protože je novým arcibiskupem pražským. Po mši svaté převzal ocenění Bílou růži P. Antonína Šuránka, služebníka Božího, kterou uděluje Matice svatoantonínská a Řimskokatolická farnost Blatnice pod Svatým Antonínkem.
Na Svatém Antonínku se dnes sjelo 550 nejrůznějších motorek, tříkolek, čtyřkolek a mezi ně se dokonce vmáčkly i elektrické koloběžky. Všichni si na Antonínek přijeli pro požehnání. O to se postarali rovnou čtyři kněží (P. Eliáš Paseka OFM, P. Maria Vianey OFM, P. Felix Mária Žiška OFM a P. Vojtěch Radoch, rodák z Ostrožské Lhoty). Ještě před tím ale sloužili mši svatou před neobvyklými účastníky. Místo tetiček ve fěrtůšcích a krojovaných do lavic u venkovního oltáře zasedli drsní muži a ženy převážně v černých kožených motorkářských oblecích. Hlavním celebrantem byl ostatně františkánský kněz P. Eliáš Paseka – motorkář, který na Slovácko přijel z Moravské Třebové také na motorce.
Ve své promluvě při mši svaté mimo jiné řekl: „Užívám si toho, že jsem tady s partou fajn lidí, které spojuje společný koníček. Touto mší chceme děkovat a chválit. Nosím ve svém srdci kamarády, kteří už doputovali. Na ně chceme pamatovat stejně jako na živé, kteří se zde setkáváme. Jsem moc rád, že jsem dnes tady s vámi. Někteří říkají, že se sem vrátili, protože tady byli vloni a bylo to moc fajn. A navíc děláme dobrou věc, když vybíráme na kluky, co potřebují peníze na rehabilitaci. Moc bych nám přál, abychom z této mše svaté odcházeli jiní. Věřím, že po každé mši svaté na nás Bůh pracuje. Je důležité, abychom všude přinášeli pokoj a lásku. Zvláště tam, kde to není. Pokud se nám toto podaří, tak bude šťastný nejen ten druhý, ale my všichni. Svět potom bude jiný. Musíme začít u sebe. Budeme žehnat vám, vašim rodinám, těm, které nosíte v srdcích a samozřejmě také motorkám,“ uzavřel svou řeč františkánský kněz. .
Motorkářská pouť se letos na Antonínku uskutečnila potřetí. „V roce 2019 jsem vyměnila motorku a chtěla si ji nechat požehnat. Nabídla jsem tuto možnost i kamarádům. Nakonec tehdy této možnosti využil pouze Karel Jurček z Tvarožné Lhoty. Motorky nám na dvoře františkánského kláštera v Uherském Hradišti požehnal otec Felix Mária. No a tím vlastně vše začalo,“ vzpomíná iniciátorka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku členka třetího františkánského řádu Hana Brigita Reichsfeld z Veselí nad Moravou. „Oslovila jsem potom kamarádku Lenku Sasínovou a Saint Anthony MC, jestli by pomohli s organizací. Řekli ano a v roce 2020 se uskutečnila první pouť,“ připomíná něco z krátké historie Motorkářské poutě na Antonínku Hana Brigita Reichsfeld. Letos se organizace společně ujali Saint Anthony MC, nezávislí motorkáři, františkání, společenství RUAH a řada dobrovolníků.
Odjezd motorek po mši sv. a žehnání na výjižďku se zakončením na Babí hoře
Účastníci mezi sebou v sobotním odpoledni uspořádali sbírku pro kvadruplegika Ivana a od narození vážně postiženého Mirečka. Podařilo se vybrat rovných 30 000 Kč, které byly rozděleny rovným dílem oběma klukům. Darované peníze chlapci využijí k rehabilitaci, kterou nehradí zdravotní pojišťovny.
O víkendu jsem si odskočila do Holandska. Byl to vlastně vánoční dárek. Kdo nemusíte květiny a neumíte žasnout nad nádherou stvořené přírody a probouzejícího se jara, tak dál nečtěte ani neotvírejte tuto galerii. Jsou to vlastně desítky fotek z holandského Keukenhofu, kam každoročně míří tisíce lidí z celého světa obdivovat tulipány. Ta zahrada ale zdaleka není pouze o tulipánech. Jeden celý pavilón je například věnovaný orchideím. Mně osobně se nejvíce líbily kytky vysázené přímo v lese, kterým protékal potůček, ale spíše to byl uměle vytvořený kanál, na což jsou ostatně Holanďané mistři.
Ihned poté, co jsem se dozvěděla, že 13. 4. zemřel P. Josef Červenka, věděla jsem, že musím napsat vzpomínku na jeho nesmírně bohatý život. Podařilo se a byla zveřejněna ve Slováckém deníku a já ji zde s odkazem na originál kopíruji. Později napíši více osobního vzpomínání na tohoto výjimečného kněze a zveřejním fotky z dvaceti let našeho přátelství…
Jako blesk z nebe zasáhla věřící nejen na Slovácku zpráva, že 13. dubna zemřel P. Josef Červenka, rodák z Újezdce u Luhačovic. „Jak je to možné? Vždyť ještě první úterý v dubnu sloužil mši svatou při tzv. Kruciátě za kněze na Svatém Antonínku!,“ ptali se mnozí. Jak rychle žil, tak rychle odešel, aniž by se stihl rozloučit s tisícovkami lidí, s nimiž se na pouti po této zemi setkal a sblížil. Narodil se 4. srpna 1968 v Uherském Hradišti.
Na kněze byl vysvěcen 22. 6. 1996 v Olomouci. Zatímco někteří kněží slouží na jednom místě dvacet i více let, P. Červenka byl často překládán do různých farností. Coby kněz sloužil ve Slavičíně, Bílovicích u Uherského Hradiště, Březolupech, Vyškově, Krásensku, Rychtářově, Studnici, Šternberku, Domašově u Šternberka, Horní Loděnici, Mladějovicích, Morkovicích, Pačlavicích, Počenicích, Prasklicích, Lidečku, Soběchlebích u Hranic, Blazicích, Paršovicích a Hlinsku.
Nereptal a tam, kam byl povolán, přicházel s otevřeným srdcem na dlani a obrovskou dávkou energie, kterou rozdával všem, s nimiž se setkal. Všude zanechal nezapomenutelnou stopu v budování společenství. Nepatřil mezi kněze stavitele a údržbáře budov. Když nedávno opravoval faru a chtěla o tom napsat jedna novinářka, řekl: „O tom nepiš! To není důležité!“
Měl rád lidi, a proto jimi byl stále obklopen. Velkolepé byly farní plesy, na jejichž organizaci se podílel. Obnovoval již zaniklé poutě, ale zakládal i nové. Jistě není bez zajímavosti, že přestože po nějakém čase z místa odešel, jeho dílo žilo dál, i když už tam fyzicky nebyl.
V době, kdy působil coby kaplan v Bílovicích u Uherského Hradiště, založil jednou po návratu z Medžugorje novou pouť na Svárov, kam přivezl právě z Medžugorje sochu. Poté tam začal s věřícími každého pětadvacátého v měsíci putovat. A putuje se tam dodnes, i když P. Červenka už dávno sloužil na jiném místě rozlehlé olomoucké arcidiecéze.
Ve Šternberku zase obnovil Hromniční pouť matek. A v čase, kdy ho kněžská služba zavála do Morkovic na Vyškovsku, byl u obnovení putování na Křéby, které bylo zrušeno koncem 18. století za vlády císaře Josefa II. S mladými přitom vytrvale jezdil už od svých bohosloveckých let to Medžugorje, a aby to nebylo líto těm dříve narozeným, tak tam duchovně doprovázel i je.Miloval poutní místo na Svatém Antonínku, kde spolu s dalšími spolubratry založili před třinácti lety tzv. Kruciátu za kněze. Přestože v posledních letech sloužil až v Soběchlebích, pokud mu to povinnosti dovolovaly, přijížděl se na Antonínek s ostatními knězi Slovácka modlit za všechny kněze každé první úterý v měsíci. K založení Kruciáty je inspirovalo tragické úmrtí jednoho jejich spolubratra. Jeho vzorem byl P. Antonín Šuránek, kterého ve svých promluvách na Antonínku často vzpomínal. Téměř nikdy proto nechyběl ani v listopadu při připomínce úmrtí tohoto kněze v jeho rodišti v Ostrožské Lhotě. Otec Josef si nikdy na nic nehrál.
Patřil mezi lidi, o kterých se říká: „Co na srdci – to na jazyku. A to se samozřejmě některým lidem nelíbilo a občas za to sklidil i kritiku. Jak ale tvrdí stará moudrost: „Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.“ P. Josef Červenka svůj kněžský život nežil, aby se někomu zalíbil, ale aby vedl lidi k Bohu. Jak? Bez sladkých řečí, ale v pravdě.V době lockdownu se neschoval za tlustými zdmi fary, ale sloužil lidem a uděloval svátosti, i když to nebylo povolené a mohl proto skrze udání čekat postih. Neodpočíval ani o své dovolené. Místo, aby vyrazil k moři nebo někam za exotikou, pořádal od roku 2009 tzv. Dovolené rodin.
Vloni se jí ve Velkých Losinách zúčastnilo bezmála sto lidí. Na programu byly nejen výlety a koupání, ale každý den slavení mše svaté, pro zájemce svátosti smíření i duchovní přednášky zvlášť pro ženy a muže. Manželé Tamara a Marián Margholdovi tehdy řekli: „Zúčastnili jsme se snad už podesáté. Jeden z hlavních důvodů, proč se vracíme, je otec Josef. Za tu dobu jsme poznali, jaké jsou jeho hluboké kvality,“ shodli se manželé.
„Otec Josef byl ryzí, hluboký, ale přitom s ním byla také pořádná sranda. Navíc uměl nádherně zpívat, a když se něco slavilo, neměl problém navařit obří hrnec vynikající polévky, kterou nakrmil farníky i hosty,“ vzpomínají jeho přátelé.
Říká se, že je každý nahraditelný. Zůstává otázkou, jaká ta náhrada je. Až čas ukáže, jestli se najde další takový nadšenec, který bude na dovolenou jezdit s bezmála stovkou účastníků rodin ze všech koutů Moravy, jimž se bude po celou dobu plně věnovat. Mnozí z těch, kdo ho poznali blíže, tvrdí, že po něm zůstane velká díra.
Rozloučení se zemřelým P. Josefem Červenkou se uskuteční 23. 4. v 9.30 hod. ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Soběchlebích u Hranic a poté ve 14.30 hod. ve farním kostele sv. Jana Křtitele v Újezdci u Luhačovic.
Po mši svaté a posledním rozloučení bude jeho tělo uloženo do kněžského hrobu na místním hřbitově. Pozůstalí prosí o vzpomínku v modlitbě. A to bylo také posledním přáním zemřelého. Pouhé čtyři dny před svou smrtí prosil návštěvu v nemocnici, aby všem vyřídila, že prosí o modlitbu.
Také ve Šlapanicích byly v pátek 25. března zasvěceny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie Ukrajina a Rusko. Do tamního kostela přijel na tuto slavnost P. Pavel Dokládal, který právě zde před čtyřiceti lety nastoupil na místo duchovního správce a poté ve Šlapanicích od roku 1989 vedl Fatimský apoštolát. Více o životě P. Dokládala, který letos 3. března oslavil 70. narozeniny, najdete zde. A o tom, proč vlastně papež, biskupové a ostatní kněží Rusko a Ukrajinu zasvěcovali Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, se dozvíte zde. Zpravodajský článek o zasvěcení v brněnské diecézi potom najdete ve středeční vydání Katolického týdeníku.
V sobotu jsem se zúčastnila výjimečné události v kostele Božského srdce Páně v Rajhradu. Šestadvacetiletá rodačka z Horního Poříčí na Blanensku Věra Holasová, řeholním jménem sestra Edita, skládala své sliby. Je členkou Kongregace Těšitelek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která sídlí právě v Rajhradu. Kromě kláštera je v tamním areálu také Hospic sv. Josefa a Dům Matky Rosy, kde mohou lidé důstojně dožít svůj pozemský život.
O Dolních Bojanovicích se s nadsázkou říká, že je to moravský Vatikán. V pátečním odpoledni se sem včera sjelo bezmála na tři desítky kněží. Byli mezi nimi i pomocný brněnský biskup Pavel Konzbul, olomoucký pomocný biskup Josef Nuzík a premonstrátský opat v Nové Říši Marian Rudolf Kosík. A poté samozřejmě nespočetné množství domácích i přespolních. Všichni chtěli na poslední cestě na věčnost doprovodit zdejšího rodáka emeritního pomocného biskupa brněnského Petra Esterku.
Mezi smutečními hosty v černém zářily kroje. O víkendu se v Dolních Bojanovicích totiž slaví hody svatého Václava, protože je tomuto světci zasvěcený zdejší kostel, a tak na pohřební mši svatou přišla i většina letošní krojované chasy. V krojích bylo ale vidět i některé starší ženy. Všichni tak chtěli vzdát úctu výjimečnému muži, který navzdory všemu, co se světě dokázal, zůstal stále skromným mužem, jehož většina známých oslovovala až do konce života „Peťo“. Podrobnosti o jeho dramatickém a také dobrodružném životě se můžete dočíst díky Paměti národa zde.
Já jsem se s panem biskupem poprvé potkala na pohřbu P. Šimčíka v Blatničce v roce 2002. Poté jsme se setkávali při jeho návštěvách České republiky na Velehradě, Antonínku i v Hodoníně. Nemohla jsem proto včera chybět ani na jeho pohřbu. Tamní věřící v čele s panem farářem Petrem Karasem připravili panu biskupovi krásnou slavnost, jejíž součástí samozřejmě byla hudba a zpěv, což vedle krojů a dalších lidových tradic jejich slavný rodák tak miloval.
Pokud máte čas a chuť, podívejte se na fotky, které přiblíží atmosféru, která včera v Dolních Bojanovicích panovala. A tady jsou přepisy promluv, které při pohřbu zazněla. Nahrála jsem je na diktafon a přepsala.
Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, aby se alespoň občas měli možnost setkat s tak výjimečnými a přitom skromnými lidmi, jako byl biskup Petr Esterka…
Lenka
Přepis kázání brněnského pomocného biskupa Pavla Konzbula:
„Pokud si přečteme napínavý životopis našeho drahého zesnulého Petra, tak nás asi nepřekvapí, že jeho biskupské heslo znělo Jděte do celého světa – pasáž z Markova evangelia, kdy Ježíš říká svým učedníkům Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. S tím pěkně koresponduje i jeho biskupská služba, kdy byl pověřen duchovní péčí pro české katolíky ve světě. Jít do světa v sobě zahrnuje rozměr uznání, dobrodružství a poslání. I náš vstup do nové posmrtné reality zahrnuje tyto právě tyto tři rozměry.
První je uznání. Biskup Petr nyní vstupuje do světa, který doposud osobně neznal, kterému lidová slovesnost říká „onen svět“. Toto oddělení světů v naší představě vyvolává beznaděj, kterou kdysi vystihl spisovatel Franz Kafka, když charakterizoval tento svět jako uzavřený systém, zámek s pokojíky, chodbami a bludišti, které nikde nekončí. Jeden posel tam vyslechl od svého umírajícího krále poselství, ale i když se velmi namáhal, nikde nenalezl bránu, aby se dostal ven a přinesl poselství na jeho adresu.
My ale každou neděli vyznáváme víru ve společenství svatých. Díky tomu víme, že oba tyto světy jsou v Ježíši Kristu spojeny. A to nejen skrze váhu skutků, ale i skrze modlitby. Křesťanství více používá jiného výrazu. Člověk který jako první spatřil ve vidění takzvaný onen svět, označil termínem Nebeský Jeruzalém. Udiveně se tázal, kdo jsou tihle ti v bílém rouchu a odkud sem přišli? Uslyšel odpověď: „To jsou ti, kdo přichází z velikého soužení, roucho si doběla vyprali v Beránkově krvi.“
Potom tu máme dobrodružství. Tento rozměr smrti zajímavě charakterizoval americký režisér, dramatik Woody Allen slovy: „Nejde o to, že bych se bál umřít. Já jen nechci být u toho, když se to stane.“ My křesťané víme, že v těchto okamžicích nebudeme sami. Bude s námi ten, kdo přemohl smrt. Biskup Petr už vlastně tuto zkušenost měl, když v červnu roku 1957 dramaticky překonával Železnou oponu, kdy si doslova prostříhal cestu do Rakouska, nového svobodného světa, první, co se svými přáteli uviděl, byla Boží muka. Potom jeho životní dobrodružství pokračovalo a já věřím, že pokračuje i na onom světě. Poznáváním nekonečné Boží lásky tváří v tvář. Stojíte v této farnosti na prahu hodové slavnosti. Na hody často přijíždí rodáci a příbuzní. A tak je velice symbolické, že i biskup Petr přijel na tyto hody. Ne ale aby je prožíval s vámi, ale aby se účastnil hodů, jak doufám největších, nebeské hodové hostině.
Nakonec tady máme rozměr poslání. Odpovědnost ze snů. Naši drazí zesnulí už evangelium hlásat nemusí, ale jejich úkol nekončí. V okamžiku, na věčnosti, kde není času, berme tento výraz doslovně, vstoupili do společenství svatých, tak se jim otevírají nové obzory. Mohou naplno a s lehkostí žít vzorec svatosti, který zajímavě definoval světec svatý Maxmilián Kolbe. Definoval ho jako malé ve rovná se velké V. Malé v je moje vůle, říká, velké V je Boží vůle. Drahý spolubratře v biskupské službě, žij naplno Boží vůli ve svatém pokoji Božího králoství.“
Synovec Jaroslav Hromek:
„Dovolte mi malou vzpomínku na našeho strýčka Peťu. Tak jsme mu v rodině říkali. Mohu říct, že pro mne byl druhým taťkou. Prožil jsem s ním totiž mnohou událostí nejen v naší zemi, ale také v USA. Dá se říct, že mně otevřel nový pohled nejen na církev, ale i na dění ve světě. Jeho názory předběhly dobu, což mne samozřejmě ovlivnilo. Co se mně vybaví při vzpomínce na něj? Skromnost! Často jsem ho vozil po republice a nikdy jsem nezažil, že by se nějak povyšoval nebo dával najevo, čeho dosáhl. Kromě okay a all right skoro nepoužíval anglická slova. Na cestu mu mamka připravila chleba s máslem a mlékem. Já bych se i někde na jídlo zastavil, ale Mc Donald u nás tehdy ještě nebyl, a tak začalo období půstu. S hlavním městem Prahou budu mít vždy spojenou naši návštěvu na Hradě u pana kardinála Tomáška. Po celou dobu návštěvy jsem musel mluvit a strýček si v těch okamžicích s panem kardinálem psali, protože v místnosti bylo mnoho odposlechů státní bezpečnosti. Vůně. Vždy voněl tak trochu americky. Kam vešel, tam to všechno provoněl. Dokonce kostelníci říkali, že věděli, které roucho měl oblečené. Já se jednou navoněl jeho parfémem, ale nikdo nereagoval. Rád zpíval. Každou cestu jsme začínali písní Andělé Boží. To jsem ještě tak trochu stačil. On ale potom zpíval dál slovácké písničky. Snažím se vzpomínku na něj odlehčit, protože vím, že by to tak chtěl, proto jsem na začátku nepoužil slova smuteční hosté. Budu ho nyní citovat: „Smrt je součástí života. Ve smrti se člověk rodí do nového, lepšího věčného života, do života s Bohem.“
Strýček Peťa pro mne vždy byl a navždy zůstane velkou osobností s obrovským srdcem. Pro celou naši rodinu znamenal víc než si dnes dokážeme uvědomit. Jeho úsměv a radost ze života zůstane navždy v mém srdci. Na závěr bych chtěl poslat do Ameriky poděkování Joen za všechnu starost o našeho strýčka. Byla s ním v posledních hodinách jeho života. Moc za vše této děkujem. Sbohem náš strýčku Peťo…“
Starostka Dolních Bojanovic Eva Rajchmanová:
Starostka nejdříve ve své promluvě vzpomněla celý život zemřelého biskupa. Dále řekla: „Neuvěřitelných 26 let se nesměl vrátit do své rodné vesnice, kterou tak miloval, a kterou se rád chlubil. Jeho návraty potom bývaly nenápadné, tiché a chlapecky radostné. Z jeho chování a jednání nebylo poznat doktora teologie, monsignora, profesora či kaplana amerického letectva. A tak nejen jeho nejbližší, třicet pět bratranců a sestřenic, vlastníky nepočítaje, přátelé, rovníci, spolužáci a snad kdekdo ve vesnici ho oslovovali jeho chlapeckým jménem Peťa. Kolik jen to bylo povídání vážného i humorného v propadání se do vzpomínek a hlavně kolik písní jsme přezpívali a jedna krásnější druhé. Ne všech písní jsme vzpomněli, ale na jednu jsme nezapomněli při loučení nikdy. S pánem Bohem idem od vás, neublížil jsem, neuškodil jsem žádného z vás…. Dnes děkujeme za jeho sílu a především Pánu za jeho dar života. Své biskupské heslo Jděte do celého světa naplnil beze zbytku. Otče biskupe, buďte s Bohem…“
Farář v Dolních Bojanovicích P. Petr Karas:
„ Do farnosti jsem nastoupil ve dnech, kdy byl vysvěcen na biskupa a potom zde slavil jako biskup mši svatou. Skrze občasné setkání a telefonát mne potom na dálku provázel v mé službě ve zdejší farnosti. To je mé osobní zavzpomínání, ale i poděkování. Nebudu připojovat další pohledy na jeho osobnost, protože jich tady už zaznělo dost. Snad jen zmíním ještě to, co zaznělo v předchozím citátu. Že se opravdu rád setkával s lidmi. Když tady byl, tak se třeba někoho o hodech a různých příležitostech ptal: „A čí ty jsi, odkud jsi, od kterých jsi?“ prostě zjišťoval příbuzenské vazby a bylo vidět, že se rád s lidmi setkává. Věřím, že je to i takový symbol, touha po setkání, že v něm jistě byla touha po setkání nejen s lidmi, ale s Pánem, a že už stojí před jeho tváří. Připojuji se k děkování za jeho život a připojme se k prosbám, aby se mohl radovat z toho definitivního a nikdy nekončícího dobrodružství Boží blízkosti.“
Na emeritního biskupa Petra Esterku rád zavzpomíná i dvaasedmdesátiletý bývalý kapelník dechové hudby Bojané Štěpán Esterka.
„Pamatuji si ho od útlého dětství. Bydleli jsme naproti jeho domu. Navždy zůstane uložený v mé mysli i srdci jako velmi dobrý člověk, který miloval moravskou muziku. Ať už to byl folklor, dechovka či chrámová hudba. Jsem vděčný, že jsem se po revoluci coby kapelník dechové hudby Bojané mohl podílet i na jeho primicích. Obohatil celou naši rodinu. Moc nás podpořil, když byla manželka onkologicky nemocná. Nikdy nezapomenu na naše debaty ve vinných sklípcích. Zazpívali jsme si, zahráli a vedli duchovní i politické diskuze. Míval tato setkání moc rád.“
Církev si v úterý 14. září připomene svátek Povýšení sv. kříže. Kapucíni v Brně už tento svátek slavili ve svém kostele Nalezení sv. kříže dnes. Nejdříve mší svatou a potom v klášterní zahradě požehnali nový kříž. Článek s fotkou naleznete ve středečním vydání Katolického týdeníku. Tady zveřejňuji jen pár fotek, které se do novin nevejdou. Osobně mně udělalo velkou radost, když první čtení přišla k ambonu přečíst mladá žena v nádherném kroji z Horního Němčí. Moje srdce zaplesalo. Však mrkněte do galerie. Jinak jsem si zavzpomínala, jak jsem jednou tento svátek slavila v Medžugorje přímo pod obřím křížem na kopci Križevac. Bylo nás tam tehdy mraky. Vycházela jsem, když teprve svítalo, ale rozhodně to stálo za to!
Myslela jsem také na Židlochovice, odkud pocházím, protože jsem byla v tamním kostele Povýšení sv. kříže před dlouhatánskou dobou pokřtěná. Dnes tam bylo při mši určitě mnoho krojovaných, jak bývá v posledních letech zvykem. Tam jsem to ale nestihla, protože jsem byla v Brně, tak třeba zase někdy jindy.
Jinak jedno je jisté. Každý si životem nějaký ten kříž neseme, a tak nám všem přeji, abychom měli každý den sílu a odvahu ho nést, a když spadneme, uměli zase vstát a jít dál ať se děje, co se děje…
V pondělním brzkém ránu jsem nastartovala auto a zamířila za reportáží pro Katolický týdeník do Velkých Losin. Právě tam totiž tento týden tráví dovolenou věřící rodiny s P. Josefem Červenkou.
Je jich tam bezmála stovka. Jasně, že šlo všechno udělat po telefonu a někoho z účastníků poprosit, aby tam prostě jen tak cvaknul nějakou fotku a poslal mně to. Ušetřila bych tím jeden a půl dne! Vzhledem k tomu, že jsem ale stará novinářská škola, udělala jsem si tam na jeden den a jednu noc výlet. Mám dovolenou, tak co bych ji nevyužila k osobnímu kontaktu se všemi zainteresovanými, že? Vyjela jsem už pár minut po páté, abych se vyhnula kolonám. Vzhledem k tomu, že bylo ale pondělí, byl i tak provoz pěkně hustý už brzy ráno. Navíc mne ze Slovácka až do Olomouce doprovázela místy docela pořádná mlha.
Na místo jsem ale dorazila už po půl osmé, což jsem nečekala a stihla první společnou rozcvičku dovolené rodin s katolickým knězem P. Josefem Červenkou. Ten den se vedení ranního protáhnutí ujali dva otcové a rozcvičku pojali v duchu příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. Zapojili se všichni! Stejně jako druhý den, kdy dvě ženy připomněly sv. Ludmilu. Tady se můžete mrknout, jak závěr takovéto rozvičky vypadal v úterním ránu 10. srpna 2021
Při první přednášce se po snídani ve společenské místnosti sešly ženy. Jedna s dvouměsíčním miminkem, které těsně před zahájením ještě stihla nakojit. Potom už si malá Johanka snila své sny zatímco její maminka poslouchala promluvu P. Červenky. V přednášce mimo jiné přirovnal dnešní covidovou pandemii k jedné z egyptských ran, a zároveň připomněl, že to, co s tím uděláme, záleží jen na nás.
A co se mne nejvíce za ten jeden den, který jsem na dovolené rodin prožila, dotklo? To, že rodiče na této dovolené skutečně tráví svůj čas se svými dětmi, věnují se jim a užívají si jich na plné pecky. Jsou prostě tak obyčejně (v dnešní době neobyčejně) spolu. Nejsou neustále každý připojeni na mobilních zařízeních a duchem někde úplně jinde. Jejich dovolenou nelze penězi vyjádřit. Uvědomila jsem si tam, že některé rodiny sice tráví se svými potomky dovolené v exkluzivních destinacích někde v Karibiku, ale stejně jsou tam vlastně každý sám upoutání k mobilům a připojením s „přáteli“, kteří jsou od nich vzdáleni desítky tisíc kilometrů, takže jsou vedle sebe vlastně sami…
A tak nám všem přeji, abychom také dokázali trávit čas se svými blízkými tak, abychom si mohli koukat přímo do očí a třeba jeden druhého poplácat po rameni nebo skutečně (a nejen virtuálně) šťouchnout a obejmout. Náš čas je tady na zemi krátký, takže nikdo nevíme, co bude zítra, tak abychom jednou nelitovali, že jsme se s někým setkat mohli a neudělali jsme to, protože jednoho krásného dne už na to prostě bude pozdě…
