Setkání s panem prezidentem na zámku Bečov

Pokud by mně dnes ráno někdo řekl, abych hádala, co mne dnes čeká, tak bych to neuhodla ani náhodou.
Dopoledne jsou v lázních jasné – snídaně – obyčejně 4 procedury – oběd. Někdy je procedura i před snídaní. Na odpoledne jsem si už včera naplánovala výlet do asi dvacet kilometrů vzdáleného Bečova nad Teplou. Tamní zámek totiž nabízí k prohlédnutí relikviář svatého Maura. Tuším, že vloni jsem o tom viděla dokument a od té doby jsem chtěla prostě relikviář vidět. Proč? No protože je relikviář mimořádná románská zlatnická památka z 13. století a druhá nejcennější movitá kulturní památka v České republice! Byl vyrobený kolem let 1225 –1230 v belgickém Florennes a uvnitř jsou ostatky svatého Maura, Jana Křtitele, Timoteje a Apolináře. Dnešní plán zněl tedy jasně!
Po obědě jsem proto hopla s foťákem v brašně do auta a upalovala směr Bečov. Při zpáteční cestě jsem chtěla ještě navštívit premonstrátský klášter v Teplé, což byla odbočka pouhých osm kilometrů z trasy, takže to mělo logiku. Nakonec bylo ale všechno jinak!
Do mapy.cz jsem zadala parkoviště u zámku. Když jsem k němu ale přijela, byla parkovací místa zapáskovaná, všude byli policajti a muži v oblecích. Hned mně to docvaklo! Přijede vzácná návštěva – prezident? Téměř na sto procent jsem věděla, že prezident, i když jsem v okamžiku, kdy jsem objížděla zapáskovaná parkovací místa, ještě nevěděla vůbec nic. Přibrzdila jsem u nejbližších policistů s dotazem, že tady asi teď parkovat nemohu, tak kde mám auto odstavit. Ochotně poradili – prý na parkovišti pod kopcem. Tak se i stalo a já potom uháněla zpět k zámku, protože můj novinářský čich zavětřil jako ohař na lovu! A bylo to přesně, jak jsem očekávala! Lidé u zámku čekali na příjezd kolony s prezidentem Petrem Pavlem. Přijel i s manželkou. Ale ne hned, jak jsem dofuněla zpět.
Všichni čekající byli zatím v klidu, tak mně bylo jasné, že v klidu mohu být i já. Sedla jsem si proto na krásnou zámeckou lavičku, zevlovala a najednou koukám, že naproti mně sedí chlapík v kloboučku a u nohou mu leží krásnej pejsek a za jejich zády pohled na zámek.

Vnorovjané se vyfotit nejdříve nechtěli, ale mne cvakli, takže díky za fotku!

Líbilo se mně to moc, tak jsem se ze své lavičky zeptala, jestli si je mohu vyfotit, že by to byl dobrý záběr. A pán prý, že ne, že není fotogenickej. Nenechal se nejdříve ukecat ani poté, co jsem mu řekla, že jeho pes je ale moc hezkej. To už ale přispěchala jeho paní, dali jsme se do řeči a já se dozvěděla, že jsou ze Vnorov a paní původem ze Strážnice. No prostě dvě neuvěřitelné náhody – zcela neplánovaně v Bečově zjistím, že přijede pan prezident a dám se do řeči s lidmi, kteří žijí pár kiláků ode mne. No prostě mazec!
A všechno mělo rychlý spád! Prezidentský pár přijel, zdravil se s lidmi, potom zase zdravili je pracovníci zámku v čele s jeho dlouholetým kastelánem Tomášem Wizovským a celou jeho rodinou. Pan prezident se ženou dostali mimo kytek také konve a zalévali společně lísku tureckou, kterou při příležitosti jejich návštěvy před zámkem vysadili zřejmě zaměstnanci zámku. A potom už se valilo k relikviáři svatého Maura. A já jsem všechno fotila, dokumentovala a fotka s textíkem vyjde příští středu v Katolickém týdeníku. Ještě teď, kdy klovu tyto řádky, nechápu, jak všechno může být jinak než si člověk naplánuje.
Jo! A mí noví přátelé ze Vnorov nakonec souhlasili, že je s jejich pejskem mohu vyfotit 🙂

Takhle mne mí noví přátelé zachytili v akci…

Rozhovor s kastelánem hradu a zámku Bečov Tomášem Wizovským:

Přijel pan prezident na vaše pozvání, jak dlouho jste na jeho návštěvu čekali?
Pan prezident přijel na naše opakovaná pozvání související zejména s každoročním udělením jeho osobní záštity nad akcí s celostátním dopadem DEN BEZPEČNOSTI NA HRADĚ BEČOV. Tato akce vychází z jednoduchého principu uvědomit si, že hrady byly vnímány jako symbol bezpeční a ochrany. Postupně akce přerostla v unikátní dvojdenní dubnovou prezentaci všech záchranných a ozbrojených složek státu v prostřední kulturní památky. Součástí je prezentace nejen moderní techniky či  historické techniky, dynamické ukázky práce IZS zde. V loňském prosinci jsme měli možnost být součástí adventního bezpečnostního kolokvia konaného na pražském hradě, kde při prezentaci dne bezpečnosti pan prezident osobně přislíbil že do roka a do dne do Bečova dojede a slib dodržel.

Proč jste mu v areálu hradu a zámku vysadili právě lísku tureckou?
V tomto místě historicky stával strom, který byl letech socialismu odstraněn společně s dalšími trakty hospodářských budov. Nyní korunuje sice ahistorickému,  ale přesto velmi pěknému prvnímu nádvoří a bude, až povyroste, dávat návštěvníkům blahodárný stín. Na tureckou lísku zvolila naše památková garantka se specializací jako momentálně nejvhodnější a nejodolnější  typ dřeviny.

Co pan prezident říkal na relikviář svatého Maura?
Společné setkání u relikviáře svatého Maura bylo pro všechny přítomné nejsilnějším momentem celé návštěvy. Prohlédli si tuto naši nejcennější zlatnickou románskou památku, která svým významem u nás „konkuruje“  pouze korunovačním klenotům. Prezidentský pár fascinoval nejen samotný vizuální a řemeslný rozměr relikviáře, ale také jeho neuvěřitelný novodobý příběh – od dramatického nálezu pod podlahou hradní kaple v roce 1985 až po nesmírně náročné, bezmála dvacetileté restaurování. Diskutovali jsme o hlubokém duchovním odkazu a připomněli původní záměr jeho tvůrců tj. soudobými výtvarnými a uměleckými prostředky propojit zemi s nebem a člověka s Bohem.  Pan prezident ocenil, že takový „poklad“  dokáže i v dnešní sekulární době lidi spojovat a probouzet v nich úctu k práci našich předků a k duchovním kořenům Evropy. Podstatné je,  že  se nachází jako jediný svého druhy držený ve světských rukách na území Evropské unie, v péči Národního památkového ústavu, je odborně zrestaurovaný a uchovávaný v řízeném klimatickém prostoru s potřebným bezpečnostním opatřením a pravidelnými kontrolami restaurátora a předvším je přístupný laické i odborné veřejnosti.  Mimo jiné jsem mu prozradil, že na relikviáři se nečekaně díky nedávnému bádání objevil mezi zdobnými polodrahokamy a drahokamy tzv. Ropušší kámen, jemuž se ve středověku přisuzovala magická moc séra proti otravě. Ve skutečnosti se jedná o zkamenělý zub pravěké ryby. Vyzval jsem tedy soukromě  pana prezidenta, aby se nenechal otrávit  čím dále agresivnější politikou  a pokud možno ať kandiduje i do druhého období.

 Proč si myslíte, že měl vidět a navštívit právě váš zámek navštívit?
Jak sám řekl, oslnil ho soubor všech dominantních historických architektur a epoch od gotiky, rezenaci, baroko i historismus  na jednom místě, včetně toho, že Bečov akcentuje svoji roli Strážce pokladů – románský relikviář sv. Maura, historická sbírka vín a koňaků, diamantová korunka, autenticky dochovaný středověký hrad  a mnoho dalšího

Poté jste zamířili věž, kam je možné z tohoto místa dohlédnout a o čem jste si tam povídali?
Na vyhlídkové věži, shodou okolností nejstarší části hradu, jsem na chvilku  předal slovo panu starostovi, aby z ptačí perspektivy provedl vzácnou návštěvu z nadhledu historickým městečkem . Následovala fotografie pana prezidenta s vlajkovým stožárem, což byla příležitost zavzpomínat, jak jsme  právě zde dvě hodiny po napadení Ukrajiny vyvěsili improvizovanou vlajku solidarity k napadené zemi. Ve skladu jsme totiž měli několik barevných pláten pro šití zdobných historických praporců, mezi nimiž byly i rodové barvy Questenbergů – zakladatelů barokní zámku, mající stejný žlutomodrý styl, jako má vlajka Ukrajiny. Díky tomu jsme se stali neformálními lídry a místním centrem  pomoci, což vyústilo i v poskytnutí více než ročnímu pobytu maminek s malými dětmi u nás na zámku. Během jejich pobytu vzniklo silné pouto, snažili jsme se dětem ukázat naši zemi z co nejlepšího uhlu a vytvořit iluzi,  že jsou jen na delším výletě vyplněném prohlídkami hradů a zámků, návštěvami akvaparků, lanového centra či  dinoparků a celou další řadou aktivit.

Návštěva poté pokračovala neformálním setkáním?
 Z hradního areálu zamířil prezidentský pár do bečovské botanické zahrady, což byla symbolická tečkaza celým programem. Toto unikátní místo, označované za druhé Průhonice, prošlo po desetiletích totálního chátrání neuvěřitelnou proměnou. Původně botanická zahrada a alpinium patřilo posledním vévodům sídlící na bečovském zámku a vznikla z inciativy rodiny Beaufort Spontin a Sylva Tarucum. Nejprve se věnovali formálním zahradám u dolního barokního zámku, později se pokusili přetvořit kopec pod hradem na tehdy velice módní krajinářský  park, který je však plně neuspokojil a proto koupili obecní drahu, což byválo místo pro pastvu obecního dobytka a vybudovali zde ve své době prosperující věhlasnou botanickou zahradu a alpinium. 

Jak byste zhodnotil návštěvu prezidentského páru v Bečově?
Pan prezident s chotí k nám zavítali v rámci své dvoudenní cesty po severozápadě Čech. Naší snahou bylo představit jim Bečov nejen jako statickou historickou kulisu, ale jako živé centrum s bohatou minulostí, náročnou současností a jasnou vizí do budoucna. Velmi nás potěšil hluboký zájem obou vzácných hostů o památkovou péči, záchranu řemeslných postupů a propojování komunitního života s historickým dědictvím. Pan prezident navíc neváhal věnovat svůj čas i našim nejmladším návštěvníkům a místním občanům, kteří na prezidentský pár čekali před branami areálu. Od  samého počátku byla návštěva Pavlových koncipována jako neformální a nebál bych se říci i rodinná. Tomu odpovídalo přijetí pana starosty u radnice, přivítání na hradě a představení tří generací mých žen, manželky, obou dcer a babičky,  které všechny na hradě pracují jako externí průvodkyně. Následovalo podepisování do kronik města i hradu,  společné zalití stromu a velmi   příjemná komentovaná prohlídka  vybraných částí památkově chráněno areálu.

Návštěva zámku Kynžvart

Plánovaná návštěva zámku Kynžvart nezklamala a zase jsem o něco chytřejší a neustále žasnu, co předkové na našem území dokázali. Bývalé empírové letní sídlo rakouského kancléře Klemense Metternicha ukrývá unikátní historické sbírky. Moc se mi líbil velký reprezentativní sál, který byl prostřený, jakoby už byli hosté za dveřmi. Zaujalo mne tam krásné sousoší Amora a Psyché z bílého carrarského mramoru. Je to velmi podařená kopie dvou originálů italského sochaře Antonia Canova. První originál je k vidění v Louvru v Paříži a druhý, který je trošku odlišný, v Ermitráži v Petrohradě. Kynžvartská mramorová verze je považována za jednu z nejzdařilejších a nejcennějších ukázek Canovovy práce ve střední Evropě.
Jako holku z Blatnice pod Svatým Antonínkem mě potěšilo, že je v zámku kaple svatého Antonína Paduánského. No a park? Je v anglickém stylu a je to prostě nádhera, i když focený přes kapky deště, tak zase s jinou atmosférou než, když je vše sluncem zalité.

Moje láska k parkům doma i v zahraničí

Vědecky je už dávno dokázané, že pobyt v přírodě léčí. Úžasnou sílu má prý procházka lesem. Osobně miluju parky.
Vyrůstala jsem v Židlochovicích, kde jsem měla zámecký park jen pár kroků od baráku, kde jsme bydleli. Byl to spíš park anglického typu a trávili jsme tam spoustu času. Až do revoluce v roce 1989 bylo přístupné schodiště zámku, kde jsme s holkama sedávaly, vykládaly si. Po revoluci se tento prostor zahradil a k zámku se od té doby obyčejný člověk nedostane, jak tomu bylo za mého dětství…
S BABIČKOU V PARKU
S babičkou jsem do parku chodila na jaře na bylinky. Rostl tam plicník i přeslička. Rostliny jsme sbíraly pro jednu paní bylinkářku. V létě jsme zase na louku chodily na kopretiny, které jsme nosily na hrob. Podzim potom patřil sběru kaštanů a žaludů. I ty se daly dobře svého času zpeněžit, a že jsme jich tam nasbíraly metráky. Od té doby proto zřejmě pramení má láska k parkům.
NÁVRATY DO BUCHLOVIC
Na Slovácku jsem si nejvíce oblíbila park v Buchlovicích. I zde pamatuji časy, kdy jsem si tam občas zajela jen tak nasát atmosféry na kole v dobách, kdy se do parku ještě neplatilo vstupné a nebyl problém si tam vzít s sebou i kolo. I to už dávno neplatí. Dospělí do 64 let zde dnes za návštěvu zaplatí 120 Kč bez průvodce. Mnohokrát jsem zde fotila svatby a mířila také ze reportážemi, když zde například režisér Troška s filmovým štábem natáčel v roce 2010 pohádku Čertova nevěsta. Pěkné fotky ale vznikly i při Koseckých písních v zámeckém parku. Dalším cílem mých výjezdů byly Milotice na Kyjovsku, kde jsem také nafotila spoustu svateb.
BĚHÁNÍ V SCHÖNBRUNNU
No a hodně jsem toho naběhala v zámeckém parku Schönbrunn ve Vídni, u kterého v roce 1982 bydlela moje starší sestra a po maturitě mě pozvala, abych u ní byla měsíc a hlídala její dceru – mou neteř. Díky tomu jsem každý večer běhala v Schönbrunnu a několikrát si tam vždy vyklusala i na kopec Gloriette. To byly časy! Do tohoto parku jsem se vrátila po dlouhých desetiletích vloni a vrátila se tak alespoň v mysli do mladých let, když jsem se tam jeden den několik hodin jen tak poflakovala a užívala si atmosféru zase úplně jiného parku než byl ten z mého dětství v Židlochovicích.
LEDNICE A KROMĚŘÍŽ
Samozřejmě, že jsem byla několikrát také v zámeckém parku v Lednici a vloni poprvé ve Valticích. Opakovaně jsem se vracela do Podzámecké a Květné zahrady v Kroměříži, když jsem tam vypomáhala v týdeníku NAŠE adresa projektu PPF média.
KONEČNĚ VE VIZOVICÍCH
Tři roky jsem jezdila do Vizovic, když zde syn studoval na fotografa a nikdy nenavštívila tamní zámek a park. Pořád jsem v té době spěchala a neměla na zastavení čas. Až nedávno! Na místě jsem zjistila, že i zde se za budovou zámku ukrývá nádherný park, kde je dokonce i jezírko. Najednou jsem si tam uvědomila, kolik má naše malá země nádherných zámků a zámečků s přilehlými více – či méně udržovanými parky! Ve vizovickém parku jsem na sebe nechala působit léčivou sílu vzrostlých stromů a kochala se z lavičky pohledem na jezírko pod námi. V doprovodu kámošky jsme nemohly vynechat při cestě zpět návštěvu čokoládovny v zámku, kde jsme mlsaly a doplnily tekutiny. Tak si říkám, že jsem někde četla, že i čokoláda je léčiva, ale nesmí se jí každý den sníst mnoho.
LES A CHLADNÁ STUDNA
Po cestě zpět došlo i na léčivou procházku opravdovým smrkovým lesem, když jsme s kámoškou zamířily z Vizovic na vrch Doubrava a odsud k Chladné studni.
ZÁZRAČNÁ UZDRAVENÍ
Váže se k ní pověst, která říká, že je její voda léčivá. Vše začalo kolem roku 1900, kdy se jistému Janu Rychlíkovi, tehdejšímu školníkovi měšťanské školy ve Vizovicích, zdál sen o uzdravení jeho slepého syna. Dopomoci mu k tomu měla právě voda z Chladné studny.  Jan Rychlík skutečně vodu vzal a svému synovi omýval jeho slepé oči. A tomu se zrak skutečně vrátil. Všichni to považovali za zázrak, který způsobila voda z Chladné studny. Proto Jan Rychlík do skály vytesal výklenek, do kterého umístil sošku panny Marie Lurdské. Když v roce 1903 onemocněla španělskou chřipkou jeho dcera, slíbil Panně Marii, že pokud se uzdraví, postaví u Chladné studny kapličku. Dcera se uzdravila a školník se svým synem splnil slib a kapličku postavil. Chladná studna se tak brzy stala poutním místem. V posledních letech byla kaplička u studny rozšířena, její okolí upraveno a přibyl také menší přístřešek. Podél trasy k Chladné studni se můžete kochat nejen krásnou přírodou, ale třeba se potěšit i nádherným výhledem do údolí Vizovic z Rozhledny na Doubravách, která stojí přímo nad Chladnou studnou.  Tam jsme se ale nešplhaly. Třeba někdy jinde. Zpráva o zázračných uzdraveních se rychle šířila a Chladná studna se brzy stala poutním místem. V posledních letech byla kaplička u studny rozšířena, její okolí je upraveno a přibyl přístřešek pro případ deště.
ANI KAPKA
Tak toto povídání je sice moc pěkné, ale skutečnost je momentálně taková, že z Chladné studny neteče ani kapka vody. I zde se projevilo extrémní sucho. Těšila jsem se, jak si naberu léčivou vodu, omyju se jí, vypiju a budu zase zdravá jako rybka a prd. Tak možná procházka tím lesíkem ke studánce byla také léčivá a brzy se to projeví na mém zdravotním stavu.

Dárek v podobě výletu do polského Těšína k 84. narozeninám

„Mami, chceš k narozeninám peníze nebo zážitek?,“ začala zhruba před měsícem moje konverzace s mamkou, která za dva dny oslaví 84. narozeniny. „Peníze nechcu!“ zněla její odpověď. „A chceš výlet do Mariazell nebo do polského Těšína?“ pokračovalo mé vyzvídání. „V Mariazell jsem už byla,“ reagovala mamka bleskurychle. „Takže bys jela raději do Polska?“ „Určitě!“ Její odpověď mne vůbec nepřekvapila, protože je to „stará“ cestovatelka. Jakmile to bylo možné, tak po revoluci začala jezdit po Evropě, kam to jen šlo. Cestovala ale i v době minulé. Tehdy si třeba s mým otcem zajeli k moři do Rumunska, ale sama také do Ruska, kam vyhrála zájezd. Ještě v 79 letech se vydala sama už coby dlouholetá vdova bez doprovodu rodinných příslušníků na poutní zájezd do Izraele. Letěla tam tehdy před covidem se slovenskou cestovkou a ze zájezdu předem nikoho neznala. Vrátila se nadšená.

A tak bylo rozhodnuto, že tentokrát vyrazíme společně na výlet do Polska, i když je to jen úplný kousek za hranicemi. Dnes ráno jsme tedy vyjely ze Židlochovic, kde bydlí, směrem na sever. Přijela jsem už o den dříve večer a domluvily se, že startujeme v sedm ráno. Už o půl páté jsem ale slyšela, jak cupitá po bytě. Když jsem se před šestou vyhrabala z postele, byla už komplet oblečená i obutá, a tak jsme vyjížděly téměř o hodinu dříve, než bylo večer naplánováno, co mně vůbec nevadilo, protože jsem měla obavy z ranní dopravní situace na moravských úsecích dálnic. Nakonec jsme cestu ale zvládly bez komplikací. Dálnice naštěstí stála od Slavkova směrem na Brno jen v protisměru.

V polském Těšíně jsme tak byly už okolo půl deváté. Dokonce se mně podařilo zaparkovat zdarma v místech, odkud v pohodě došla do centra i mamka s hůlčičkou, se kterou chodí po zlomenině stehenní kosti před pár lety. Snažila se a kráčela hrdinně celý den se slovy: „Je to úplně v pohodě. Jen musím jít holt pomaleji.“

Celkem jsme byly i s obědem a časem na kávu v terénu pět hodin. Na procházku centra města, s krátkým zastavením na adoraci v kostele sv. Marie Magdaleny, včetně projití Masarykova parku a tržiště tento čas stačil. Brala jsem ohled na její věk i hendikep. Osobně jsem si ještě navíc vyběhla na na Piastovského věž v parku, abych udělala pár fotek z nadhledu. Mamka na mne počkala na lavičce u vchodu. Pěkně jsme si to užily. Domů si odvážela kromě zážitků z poznávání města, které je krásně opravené, čisté a v restauraci, kavárně i obchodech jsme se setkaly jen se samými milými a ochotnými lidmi, také halenku, kterou si vybrala.

Návštěvu polského Těšína vřele doporučuji. Je to doopravdy moc pěkné město s pěkným historickým centrem. Je zde i spousta kaváren a restaurací, takže si na své přijdou také gurmáni. A rozhodně tady není všude jen nabídka pizzy a kebabu od Turků, Pákistánců a dalších, což se jako mor rozšiřuje u nás, ale třeba také v Rakousku a vloni jsem se s tímto trendem setkala i na severu Polska v přímořské Lebě.

Milé setkání s Otmarem Olivou a dalšími bezva lidmi v Jaroměřicích nad Rokytnou

V Jaroměřicích nad Rokytnou jsem byla poprvé v květnu roku 2021. Jela jsem tam tehdy dokumentovat unikátní opravu chrámu sv. Markéty. Tamní farář P. Tomáš Holcner mne protáhl po lešení interiéru kostela a dokonce jsem se díky jemu dostala i na věž. Vloni v říjnu se tento opravený kostel znovu otevřel veřejnosti. U toho jsem ale kvůli nemoci nemohla být. Znovu jsem se tam dostala až tuto neděli (18. června). Kostel totiž obdržel už podruhé ocenění v podobě Zlaté jeřabiny Kraje Vysočina. Tentokrát za dokončení obnovy chrámu a nové liturgické vybavení, které vzniklo na Velehradě v dílně akademického sochaře Otmara Olivy. A to byl také důvod, proč jaroměřický farář sochaře Olivu pozval na mši svatou a následnou besedu s ním.
S Otmarem se známe dlouho. Dvacet let? Nevím přesně. Patří mezi lidi, které jakoby člověk znal od věčnosti. Před nedělní bohoslužbou jsme byli v chrámu oba se značným předstihem, a tak byl čas jít bokem a trošku si povykládat. Neviděli jsme se několik let. Mezitím se toho mnoho stalo. Přišel covid a Otmar poté vážně nemocně. „Já su tak šťastnej, že tady mohu po nemoci být! Přijel jsem sem téměř po roce. Vše jsme instalovali vloni v září. Přijel jsem sem už včera, kdy jsem měl šťastné výročí. V sobotu 17. června tomu bylo přesně 42 let, co mne pustili z kriminálu, tak jsme to tady trošku s přáteli oslavili. Do tohoto liturgického prostoru jsem vstoupil poprvé jako student před padesáti lety,“ vrátil se Otmar ve vzpomínkách o půlstoletí zpět. A já na jeho slova zareagovala: „A dá se na ten kriminál po těch dlouhých letech vůbec zapomenout?“ „Víš, na to se asi nikdy nezapomene. Jak jasně píše ruský básník Osip Mandelštam: „Má duše věčně k výslechu jde.“   

Potom ale hned připomněl, že se veškeré liturgické vybavení chrámu mohlo udělat díky velkorysosti čtyř rodin, které vše zaplatily a daly mu důvěru. „Díky tomu jsem neměl žádné starosti s obhajobou díla před nějakými komisemi.  Zkušený investor ví, že když zatíží tvůrce důvěrou, tak ho zatíží maximálně. A to mu už stačí,“ upozornil přítomným po mši svaté sochař. Dále prozradil některou symboliku, kterou použil při výrobě oltáře, věčného světla, ambonu, křtitelnice a kříže.
Díky Otmarovi jsem se při agapé seznámila s novou kastelánkou chrámu Janou Krejcarovou. Na to, jak se dostala vystudovaná učitelka pro mateřské školy k této naprosto odlišné profesi, připravuji větší materiál do Katolického týdeníku a věřte, že je nač se těšit. Zatím jen prozradím, že když ji jaroměřický farář počátkem letošního roku oslovil s touto nabídkou, tak nejdříve řekla, že to fakt ne. Nakonec ale nečekanou nabídku přijala, podařilo se jí připravit vše potřebné pro průvodcovský okruh kostelem, dala dohromady tým mladých lidí z farnosti a na začátku turistické sezóny se už vše pěkně rozjíždí. Pokud sama provádí, tak prohlídku zakončuje na chóru hrou na varhany. A zdaleka není mezi svými průvodcovskými kolegy jediná. Sochař Oliva o její prohlídce řekl, že to byl neopakovatelný zážitek. „Je to takový zvláštní a neuvěřitelně elegantní způsob evangelizace. Mám radost, jak tady vše funguje a jak se farnost o toto dílo stará,“ uvedl pro Katolický týdeník.

Zatím se tedy pokochejte mými posledními obrázky z Jaroměřic nad Rokytnou a až bude v Katolickém týdeníku zveřejněný článek o této výjimečné kastelánce, dám vědět.

Mějte krásné léto, nezlobte se a nenadávejte, že praží slunce, je vedro k zalknutí, ale užívejte si teplíčko na plné pecky, protože se ani neohlédneme, léto bude pryč a přijde podzim s krátkými dny, plískanicemi a vlezlou zimou. Ať tedy žije léto!

Toulky Vranovem nad Dyjí a okolím

Stále častěji létáme na dovolené do všech možných koutů světa a občas zapomínáme, kolik krásných míst je v naši zemi a možná si tu krásu neumíme ani náležitě vychutnat, i když ji máme přímo za humny. A to byl možná důvod, proč jsem vyrazila po dlouhých desetiletích do Vranova nad Dyjí.

Meteorologové předpovídali krásné počasí, a tak jsem váhala, jestli jet v sobotu, nebo už v pátek. Dala jsem přednost pátku, protože jsem předpokládala, že o víkendu si bude chtít udělat výlet více lidí a já chtěla fotit a mít při tom klid a nemuset čekat až mi například ze záběru odejdou davy lidí. Vzala jsem si proto den dovolené a vyrazila přes Mikulov a Znojmo do Vranova nad Dyjí, což je z mého bydliště nějakých sto padesát kilometrů. Kvůli focení jsem si doma předem nastudovala, jak půjde slunce, co, kdy, a kde budu moct fotit. A udělala jsem dobře, protože má předvídavost i příprava se vyplatila. Při svém zhruba dvanáctikilometrovém putování po okolí Vranova jsem narazila pouze u Claryho kříže na dva lidi a jinak v lesích a nad přehradou nepotkala ani živou nohu, což byl super relax.

Ještě než jsem ale do Vranova nad Dyjí dorazila, tak jsem musela před cílem mého putování zastavit v nedaleké Lesné, kde jsem zahlédla větrný mlýn, o kterém jsem do té doby neměla ani tušení. Toto jsem se o něm dozvěděla: Větrný mlýn je bezpochyby největší dominantou obce.  Jeho historie je však velmi pohnutá. Jeho stavbu začal Franz Černý v roce 1860 a dokončil ji v následujících dvou letech. Jako mlýn ovšem fungoval pouze do roku 1894. Poté zde byla jen kolářská dílna. Nejčernější kapitola dějin této technické památky začala po druhé světové válce, kdy mlýn získalo vojsko, které zde zřídilo pozorovatelnu a hlásku protiletadlové obrany. Po odchodu vojska byl mlýn navrácen obci v dezolátním stavu. Po různých úvahách, co dělat s mlýnem, se vedení obce rozhodlo převést tuto dominantu do bezplatného užívání JZD, které z mlýna udělalo sýpku. Obec se ovšem i nadále snažila o znovuobnovení větrného mlýna. To se jí nakonec podařilo, přestože byly i návrhy na demolici tohoto objektu. V roce 1976 byl tedy areál větrného mlýna upraven do dnešní podoby podle návrhů Ing. arch. Jiřího Malého. Toto byla neplánovaná zastávka, ale možná o to zajímavější.

Díky tomu, že jsem do Vranova nad Dyjí přijela mimo sezonu a ve všední den, podařilo se mně ráno okolo deváté hodiny zaparkovat auto zcela zdarma přímo v centru městyse, což jsem doopravdy nečekala. Poté jsem mohla hned vyrazit po modré značce.

Od obecního úřadu jsem úzkou uličkou prošla ke kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem si udělala první zastávku. Hned u vchodu mne odchytil hlídač, ale když se dozvěděl, že bych se chtěla jen krátce pomodlit, tak už si mne potom nevšímal. Z kostelíku jsem se vydala po Claryho stezce k Mnizskovu kříži, kde byly nádherné pohledy na vranovský zámek.  Ten byl v tom čase skoro přesně v takovém světle, jak jsem si představovala doma. Pohled na zámek mne uchvátil tolik, že jsem ho možná z různých záběrů cvakla až mockrát, ale prostě mně to nedalo…

Od Mnizskova kříže byla další zastávka u Kaple Největější trojice, která je také nazývaná Kaple výběrčího. Informační tabule zde připomíná, že se u této kaple zastavovali se svými povozy formané, aby se pomodlili před cestou do prudkého stoupání vranovského kopce. Od kaple jsem zašla i na Šibeniční vrch, kde se podle informační tabule popravovalo až do roku 1739, kdy byl povolán kat z Mikulova. Popravy byly ale pro tehdejší panstvo finančně velmi náročné, proto se v roce 1740 tohoto privilegia vzdalo ve prospěch královského města Znojmo.

Ze Šibeničního vrchu jsem se vrátila zpět a po modré značce Claryho stezky pokračovala až ke Claryho kříži, kde je nádherná vyhlídka na Vranovskou přehradu, zámek i do údolí. Zde jsem si dala odpočinek a v klidu bez davů turistů jsem si užívala výhledy na podzimní krajinu, kterou proměňovalo slunce.  Zpět jsem musela jít stejnou cestou, protože hráz přes přehradu byla z důvodu oprav uzavřená. Díky tomu se mně ale ve vesničce Onšov podařilo vyfotit kapli svaté Anny na návsi i s odrazem kaple v přilehlém rybníčku, protože jsem se vracela stejnou cestou a v tom okamžiku už bylo světlo díky posunu slunce někde úplně jinde než když jsem tudy procházela před pár hodinami.

Na kraji lesa jsem se pak nechala zlákat směrovkou k Stříbrným vodopádům.  To jsem se ale nechala nachytat, protože tam žádné vodopády nebyly. Jen prudky sráz a kdesi dole se plazil uzoučky pramének nějakého potůčku. Tato stezka vyústila u Kaple výběrčího, odkud jsem pokračovala už okolo mně známému Mnizskovu kříži a poté se dostala ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem putování ráno začínala. Hlídač seděl venku, poznal mne a nalákal ke komentované prohlídce kostela, který v letech 2009 – 2011 prošel opravou za přispění dotace z Norských fondů. Pán měl neuvěřitelné znalosti. Na jméno jsme se nezeptala, ale kromě historie kostelíku prozradil, že je původem zubní lékař, ale po revoluci začal jezdit po různých misiích. Působil tak v Africe, jižní Americe, Německu, Chorvatsku, ale i na Ukrajině a Polsku. Nyní pomáhá s překlady v tiskovém apoštolátu FATYM, který má sídlo právě ve Vranově nad Dyjí. Bylo to moc milé a zajímavé setkání.

Já se poté vydrápala po Kozí stezce až ke vchodu vranovského zámku. Myslela jsem, že se dostanu aspoň na nádvoří, ale to jsem se opět moc spletla… Co se dalo, tak jsem zámek nafotila z této strany přes mříže a plot. Potom jsem ještě udělala pár fotek u řeky Dyje, doplnila pitný režim v jedné hospůdce u řeky a vydala se na cestu zpět. Před Mikulovem se mně za zapadajícího slunce naskytl nádherný pohled na zámek a celé město, což mne přinutilo zastavit a udělat dva záběry. Doma jsem byla okolo sedmé hodiny večer. Na tachometru bylo 305 km a v náramek ukazoval, že jsem nachodila s batohem s foťákem a objektivy 12 km. Byl to nádherný den.. I v naší zemi se dají vidět úžasné věci, tak na to nezapomínejme až budeme kupovat zájezd do Egypta, na Kanárské ostrovy, Malorcu či do Řecka. Moře tady nemáme. To je fakt, ale máme tady moře nádherných památek a přrodních scenérií, které by nám mohli všichni závidět.

A ještě jedna poznámka k Vranovu nad Dyjí. Tamní zastupitelé si všech památek nesmírně váží. Opravená je tam kdejaká kaplička či křížek v lese, což je ostatně vidět na fotkách. Pro turisty jsou připraveny krásné okruky, které jim na stříbrném talíři nabízí ty nejkrásnější pohledy na zámek, městečko i okolí… U každého místa nechybí informační panely. Klobouk dolů! A u řeky je také krásné hřiště pro děti. I na ty tady pamatují, přestože má Vranov snad necelou tisícovku obyvatel…

Všem přeji krásné podzimní dny s očima otevřenýma všemu krásnému, co se nám nabízí…

Lenka

Translate »