Když jsem dnes večer procházela brněnskými adventními trhy a prodírala se mezi stovkami lidí, kteří se přišli najíst a pobavit, myslela jsem na dnešní ráno.
Ráno, které v ostravské fakultní nemocnici určitě zpočátku vypadalo jako každé jiné ráno. Během pár minut ale bylo všechno jinak. Po střelbě útočníka v čekárně traumatologického oddělení zůstalo šest mrtvých a dva vážně zranění. Podle zpravodajských serverů šlo o pacienty.
Původně jsem si myslela, že si šel vyřídit účty s lékaři či ošetřujícím personálem, se kterými nebyl spokojený. Proč ale střílel do nevinných pacientů, kteří čekali na ošetření? Nějak mně to rozum nebere. Samotný útočník už také nedá žádnou odpověď na hromadu otázek, které se vynořují ze všech stran. Po svém činu se totiž zastřelil….
Znovu jsem si plnou vahou uvědomila křehkost lidského života i to, že nikdo nevíme, kdy budeme povoláni na věčnost… Všechny dnešní oběti naprosto nečekaného útoku prostě byly v určitém okamžiku na špatném místě. Tuto skutečnost nemohl nikdo z nich tušit a tedy ani ovlivnit.
Na to všechno a mnohé další jsem myslela, když jsem procházela adventními trhy v Brně. Myslela jsem na oběti, ale i jejich rodiny, které zasáhla šokující zpráva o ztrátě nejbližších pár dnů před Vánocemi. Tím se pro ně zřejmě už navždy změnil předvánoční čas v něco naprosto příšerného a hrozného. Hrůzu, která nejde vrátit a bude navždy vryta do jejich paměti a bude se vracet rok co rok…
Myslela jsem ale také na hrůzu a bolest, kterou nyní prožívá matka vraždícího muže, jehož kolegové z práce charakterizovali jako hodného a sympatického kolegu.
Média nyní budou tento útok na nevinné rozebírat ze všech stran po mnoho dnů a možná i týdnů. Určitě se najde mnoho chytráků, zdůvodňujících proč, co, a jak se stalo… Nic to ale nezmění na skutečnosti, že bolest pozůstalých, kteří byli ztrátou blízkých brutálně zraněni uvnitř svých duší a myslí, bude přetrvávat dlouhé roky, přestože oni osobně přímý zásah kulkou nedostali. A protože jsem věřící, tak se modlím za zemřelé i pozůstalé…
Poslední listopadovou středu letošního roku zazpíval v Galerii Žlutý kopec, která se nachází v hale druhého patra Masarykova onkologického ústavu v Brně, před zcela zaplněným hledištěm Laďa Kerndl se svými dvěma hosty. Mezi posluchači nebyli pouze pacienti, ale také zaměstnanci a další návštěvníci. Zpěvák hned v úvodu připomněl, že se mu před dlouhými lety podařilo vyhrát boj se zákeřnou nemocí, se kterou nyní bojují někteří z přítomných. Právě je přišel svým zpěvem potěšit a podle potlesku bylo znát, že se mu to podařilo. Vždyť jeho první fandové v hledišti usedli s bezmála hodinovým předstihem. Laďa Kerndl totiž na Žluťáku pravidelně vystupuje už od roku 2002, takže zde má své pravidelné fanoušky.
Po programu prozradil, že v pátek ho čeká další vystoupení v Praze v Kotvě. Blížící se Vánoce potom plánuje prožít uprostřed své rodiny v Žernovníku.
Masarykův onkologický ústav je už dlouhé roky vyhlášený svým kulturním programem, který připravuje v prostorách nemocnice. Jen v listopadu si zde návštěvníci mohli vybírat z pěti akcí. Jistě není bez zajímavosti, že zde návštěvníci nemusí platit žádné vstupné.
Možná jen málokdo z kolemjdoucích v dnešním večeru tušil, proč jsou Mahenovo divadlo a Reduta na Zelném trhu v Brně nasvícena červenou barvou. Dnes je totiž Červená středa – #Red Wednesday! Červeně dnes svítí budovy nejen na mnoha místech celé České republiky, ale například také v Londýně, Vídni, Budapešti, Bratislavě i na Filipínách.
Smyslem akce je veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro svénáboženské přesvědčení. Znakem této iniciativy je rozsvícené červené světlo symbolizující krev trpících pro víru. A možná také jen málokdo ví, že v současné době jsou ve světě na prvním místě pronásledováni, mučeni a popravováni pro svou víru nejvíce křesťané…
Úžasný zážitek čekal na všechny, kdo v pátečním večeru nezůstali sedět doma a vydali se do Kafé v kině ve Veselí nad Moravoul Zde totiž fantasticky zahrálo JAN HRUBÝ TRIO se zpěvákem, klávesistou a kytaristou Ondřejem Fenclem a fenomenálním hráčem na keltskou harfu Seanem Barrym. V podání matadora českého bigbítu a jeho dvou skvělých kolegů zazněly Mišíkovky, instrumentálky i irské balady Seana Barryho či autorské písně Ondřeje Fencla.
Návštěvníci KAFÉ V KINĚ vytvořili muzikantům pravou klubovou atmosféru s bouřlivým aplausem, takže museli na závěr přidat několik písniček. Honza Hrubý měl mezi publikem kamarády z časů hluboké totality, proto si na ně udělal čas, aby společně zavzpomínali na roky, kdy mu komunisté ve Veselí nad Moravou zakázali vystoupit. Jistě není bez zajímavosti, že jeho přátelé byli potom v listopadu 1989 iniciátory prvních manifestací ve Veselí nad Moravou.
„Vloni jsme s triem absolvovali první dva koncerty v Ostravě a Rožnově pod Radhoštěm. Oba byly vyprodané. Letos jsme vystupovali v Brně, Kladně a Českých Budějovicích. Ještě nás čeká vystoupení devátého prosince v kavárně U tety ve Žďáru nad Sázavou, kde je to naprosto úžasné a desátého prosince v Klubu Harvart ve Znojmě. Ve Veselí jsem hrál snad už počtvrté a vždy je tady plno. Jsou tu skvělí lidi a obrovská pořadatelská péče. Máme se tady prostě vždy moc dobře,“ podělil se o dojmy z Veselí nad Moravou Ondřej Fencl.
Věděla jsem, že si zhruba dvanáct aktivistů, kteří před třiceti lety ve Veselí nad Moravou rozjížděli demonstrace po událostech 17. listopadu v Praze, dalo dnes dostaveníčko u kina. Zamířila jsem tam, jak už u mne bývá zvykem, s předstihem, takže jsem na místě byla první a byl čas na přemýšlení.
Představovala jsem si potemnělé náměstí Míru mezi hotelem Rozkvět a kinem před třiceti lety. Tam, kde tehdy stálo sousoší dělníků v nadživotní velikosti, dnes stojí finanční úřad. Vedle kina vyrostla nová základní umělecká škola. Dnes bylo uvnitř pořádně živo, protože zde probíhal košt svatomartinských vín. Zpívalo se a tančilo také v sousedním kulturním domě. Plno bylo i v Café kino. Před třiceti lety v kině samozřejmě žádná kavárna nebyla. Zatímco dnes panovalo téměř jarní počasí, tak tehdy byla podle pamětníků zima, sychravo a poprchávalo.
První na místo srazu dorazili tehdejší hlavní iniciátoři demonstrací manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Téměř současně přišel i Dušan Leitgeb zvaný Lobo. Manželé Jarmila a Jaroslav Pospíšilovi přinesli stejně jako před třiceti lety českou vlajku. A poté přicházeli další, kdo měli v prvních revolučních dnech odvahu přijít ve tmě ke kinu a svou přítomností dát najevo, že nesouhlasí s brutálním zásahem proti studentům v Praze.
Přesně v 17.11 hod. pustil Břetislav Habanec z mobilu přes reproduktor píseň Marty Kubišové Modlitbu pro Martu. A potom následovalo vzpomínání, povídání, aby se všichni následně přesunuli do Parku Petra Bezruče, kde uspořádalo pietní setkání vedení města Veselí nad Moravou. Těžko říct, proč bylo toto setkání v parku a ne u kina, kde se před lety vše odehrávalo. Je smutné, že v proslovech v parku nikdo nevzpomněl nikoho z tehdejších revolucionářů ve Veselí nad Moravou. Údajně se poté měl na radnici konat při příležitosti oslav Sametové revoluce raut, na který nikdo z tehdejších revolucionářů také nebyl pozván. Zajímavý přístup vedení města..
Vraťme se ale zpět k aktivistům revoluce ve Veselí nad Moravou, kterých jsem se zeptala, jak vzpomínají na události před třiceti lety, a jak vnímají současné dění v naší zemi. Tady jsou jejich odpovědi:
Hana Brigita Reichsfeld:
Mám pěkný pocit plný nostalgie. Těch třicet let
uběhlo strašně rychle. Dnes jsou věci dobré i špatné. Z těch dobrých mám
samozřejmě radost. K těm špatným
řeknu to, že je velmi lehké soudit a nic víc. Dívám se na to tak, co mohu
udělat já, aby se děly věci dobré alespoň tam, kde se aktuálně nacházím. Žijeme v bohaté zemi, ale z vlastní
praxe a životní zkušenosti vidím, že obzvlášť mladí lidé svobodu hledají. Máme třicet
let od revoluce, máme svobodu, ale jsme skutečně svobodní? Přibývá sebevražd,
lidé mají deprese, a tak si myslím, že máme spoustu věcí a vymožeností moderní
doby, ale ty nám radost nepřinášejí. Co přináší radost, je smysl těchto věcí.
Být svobodný znamená být opravdovým člověkem a to je těžké. Je zajímavé, že dnes
mnohem více šťastných lidí než v našem světě konzumu potkávám v klášterech
nebo na poušti, kde lidé musí něco obětovat.
Dušan Leitgeb zvaný Lobo:
Stejně jako tehdy tady pořád cítím samopaly těch komunistů.
Všichni ví, kdo se měl potrestat a nikdo se nepotrestal, proto to dopadlo, jak
to dopadlo.
Břetislav Habanec:
Vzpomínky na revoluční dobu mám uchované hodně hluboko. Bylo mně šestadvacet let. Po celou tu dobu jsem slýchal, že to jednou praskne, a když to přišlo, byly to krásné dny a týdny. Dnes jsem určitě spokojený, že je to tak, jak to je, i když by mnohé mohlo být lepší. Máme ale to základní, po čem jsme volali, a to je svoboda.
Jarmila Pospíšilová:
Ve vzpomínkách mám revoluční dny uchované dobře. Z dneška už tak dobrý pocit nemám a více se mně to nechce komentovat. S manželem je pro nás nyní středem zájmu našich devět vnoučat.
Více jsem o revolučních dnech listopadu roku 1989 psala zde
Nedalo mně to, abych v dnešní den, kdy si připomínáme třicáté výročí Sametové revoluce, nezatelefonovala akademickému sochaři a vězni komunistického režimu Otmarovi Olivovi, muži, kterého si velmi vážím, abych mu položila pár otázek. Měla jsem štěstí. Zastihla jsem ho doma těsně před odjezdem a s rozhovorem po telefonu souhlasil.
Kněží a věřící se v dnešním podvečeru sešli v kostele sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě, aby si připomněli třicáté sedmé výročí úmrtí P. Šuránka, který zemřel 3. listopadu 1982. U oltáře sloužilo osm kněží, přičemž hlavním celebrantem byl Mons. Antonín Basler, pomocný biskup olomoucký.
Ve své promluvě mimo jiné řekl: „ Nepatřím už ke generaci, která otce Šuránka zažila jako spirituála kněžského semináře. Letos si připomínáme jeho dvě kulatá výročí. Před devadesáti lety, jedenadvacátého listopadu 1929, byl jmenován spirituálem Kněžského semináře v Olomouci, kde působil až do roku 1948. Na podzim roku 1939 započal své požehnané dílo na Svatém Antonínku, které svým způsobem pokračuje až do dnešních dnů. Letos tomu bude osmdesát let.
Počátkem prosince roku 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přestože byl jeho zdravotní stav vážný, státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti a poté do internačního tábora v Želivi aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění.
Páter
Šuránek byl snad jediným vězněm, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych
odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi,
které byly spáchány na církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“
Po vykázání z věznice v říjnu roku 1955 si mohl páter Šuránek najít pouze manuální práci. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré nabízené úlevy s odůvodněním: „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest a vyznamenání. Možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával. Tehdy každý znal jeho úděl zapříčiněný světskou nespravedlností. Otec Šuránek se modlil za své nepřátele, odpouštěl jim a laskavě se choval ke každému. Nebylo situace, na níž by nenašel něco pozitivního. Ve všem viděl Boha. Svá utrpení skládal před Pána Ježíše a obětoval je za nová kněžská povolání. Každou kapku potu připodobňoval ke krůpěji Ježíšovy krve. Tím Pánu Ježíši pomáhal nést jeho kříž,“ připomněl v kázání mimo jiné biskup Basler.
Po mši svaté následovala krátká adorace za kněze a na závěr se všichni přítomní přesunuli na přilehlý hřbitov, kde se společně pomodlili u kněžského hrobu, kde bylo po smrti uloženo také tělo P. Antonína Šuránka
Když
jsem se dozvěděla, že do Veselí nad Moravou přijede Tomki Němec, dvorní fotograf
Václava Havla, bylo mně ihned naprosto jasné, že tam musím být! A podařilo se!
Zatímco v Hodoníně bylo ticho, v ulicích Veselí nad Moravou se už demonstrovalo. Na osudové události ve městě vzpomíná iniciátor demonstrací ve Veselí nad Moravou Lubomír Reichsfeld, pozdější člen organizačního týmu budoucího premiéra Václava Klause.
Od vaší manželky Hany jsem se dozvěděla, že jste nejdříve na jaře roku 1989 podepsali petici Několik vět. V podstatě to začalo koncem jara a pokračovalo začátkem léta. Na tento podpis a dobu mám zásadní vzpomínku, protože jsem poznal charaktery některých Veselanů. Odnesl jsem si z toho velkou zkušenost. Poté, co jsme se ženou petici podepsali, oslovili jsme některé lidi, u kterých jsme předpokládali, že by se mohli přidat. Moje žena tehdy objížděla své známé a já zase moje kamarády a spolupracovníky. Moje zkušenost je taková, že například manželské páry, které se dříve nikdy v ničem neangažovaly, beze slova podepsali. Na druhé straně ale byli lidé, kteří byli stěžejní a mysleli jsme, že se automaticky přidají, ale nepodepsali. Po revoluci přitom právě oni začali zdůrazňovat nabytou svobodu, jak si všechno mohou dovolit, protože je demokracie. Ti mne tehdy velmi zklamali. Moc si ale vážím těch, kdo podepsali a nevěděli, co bude dál, jestli nebudou mít problémy. Velmi si jich vážím. Pamatuji si je všechny, ale nechci po těch letech nikoho jmenovat.
O pár měsíců později bylo podle mých informací v listopadu 1989 Veselí nad Moravou prvním městem na Hodonínsku i Uherskohradišťsku, kde se manifestovalo. Vy jste měl být se svou ženou iniciátorem. Proč? Kde jste se o všem dozvěděli, když ve zprávách zpočátku nebyly žádné informace? Pátek sedmnáctého listopadu před třiceti lety byl den jako každý jiný. Měli jsme dvě malé děti a seděli jsme doma. Tehdy jsme bydleli v části domu mého tatínka a maminky. Právě tatínek za námi přišel a řekl nám, že si máme pustit Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Tak jsme si to rádio pustili a od té chvíle jsme se na několik měsíců prakticky nezastavili.
Můžete nějak heslovitě vyjmenovat sled událostí následujících dnů? Kromě toho, že jsme neustále poslouchali zprávy ze zahraničí, jsme už v sobotu po velkém přemýšlení vypracovali seznam asi desítky lidí včetně nás, které jsme chtěli v neděli obejít a vyzvat ke spolupráci. Šlo o už prověřené lidi, kterým jsme důvěřovali. Velkým tahounem tehdy byla moje žena Hanka, která byla vždy velmi razantní člověk. Vrhala se do všeho po hlavě bez strachu a domýšlení následků.
Jak reagovali? Všude jsme dostali kladnou odpověď. Dohodli jsme se, že se sejdeme v pondělí u nás doma. Od pondělka se náš obývací pokoj stal kanceláří, jídelnou i noclehárnou. Přesto jsme všichni nějakým zázrakem stíhali chodit do práce a plnit si své povinnosti. Moc jsme toho v těch dnech ale samozřejmě nenaspali. Sešli jsme se v pět hodin odpoledne, do sedmi pilovali program a šli na náměstí. V úterý večer jsme byli poprvé venku.
Pamatujete si, jaké bylo počasí, kolik přišlo lidí? Bylo hnusně. Pršelo a byla strašná zima, že by člověk ani psa ven nevyhnal. Tatínek nás prosil, abychom nikam nechodili. Nebylo se čemu divit, protože měl velmi trpké zkušenosti jak s fašistickým, tak i komunistickým režimem.
Neposlechli jste ho, a přesto šli. Nebáli jste se? Tehdy přece nikdo nevěděl, jak vše dopadne… Je fakt, že jsme si všichni vzali občanské průkazy a počítali i s možností, že nás zatknou. Musíte si uvědomit, že v té době bylo nějaké shromažďování a protestování proti režimu za hranicemi tehdejších zákonů. První den nás bylo celkem do deseti lidí. U manželů Pospíšilových jsme vyzvedli stolek a židli, Lobo přinesl československou vlajku. Takto vybaveni jsme se hrdě, nebo spíše hrdinně, postavili ke kinu s naším prvním dokumentem odsuzujícím dění na Národní třídě 17. listopadu 1989.
Přidal se k vám někdo? Jaké byly reakce? Nejdříve nikde nebylo ani živáčka. Utekla asi půlhodina a došel esenbák. Stoupnul si před Hanku, odplivnul si a řekl: „Takováto učitelka učí moje dítě!“ Ale více si nedovolil. Pouze jeho dítě následující dny nepřišlo do školy. Po jeho odchodu jsme si mezi sebou říkali, že je to v pytli, protože všichni mají strach. Po nějaké době se ale z různých stran začali plížit někteří obyvatelé města. První den šlo ale jenom o pár jednotlivců, kteří tu odvahu našli. Mohlo jich být okolo deseti. Přesto nás to obrovsky povzbudilo. Nikoho nechci jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Když už jsme odcházeli, směrem od kulturního domu přicházel tehdejší předseda národního výboru a ptal se nás, o co nám jde. S určitou naivitou jsme mu řekli, že chceme dialog s mocí. Potom jsme šli zase k nám, kde jsme vymýšleli do čtyř do rána program na další den.
Změnila se situace v následujících dnech? Ve středu jsme zase v sedm večer stáli u kina. Bylo to jiné, protože přišlo několik desítek lidí, ke kterým jsme mluvili. Následující dny počet účastníků neustále rostl. Lidé se osmělovali, protože viděli, že probíhají setkání po celé zemi. To jsme už měli ozvučení setkání. Vše vrcholilo první víkend v pátek a sobotu, kdy přišly snad tři tisíce lidí. Bylo zaplněné celé náměstí od kina až k hotelu Rozkvět. Do města se sjeli lidé ze všech přilehlých obcí, z celého Horňácka. Nějaký pekař přivezl množství čerstvého chleba, které rozdával lidem. Probíhaly proslovy, pouštěla se hudba, nechyběla poezie. Byly to někdy až dojemné chvíle.
Čekali jste to, když se vás tam šla hrstka postavit první den? My jsme o tom prostě nepřemýšleli a zpočátku ani nemohli mít nějakou představu, jaký budou mít věci vývoj.
Pamatujete si program těchto setkání? Kdo například řečnil? To bylo každý večer různé. Všechno bylo hodně spontánní. Fakt je ten, že v pátek nebo sobotu byli nachystaní v kině milicionáři, kteří byli připraveni použít na demonstranty zbraně. Čekali jen na rozkaz, že mohou střílet.
Báli jste se? Ne! Dá se to přirovnat ke stavu ohrožení ve válce, kdy člověk ztratí pud sebezáchovy. Věřili jsme spíš, že si to přece nemohou dovolit. Rozkaz nakonec nedostali, takže se stáhli a odjeli pryč.
Štáb se po nějakém čase z vašeho domu přesunul do prostor CHKO Bílé Karpaty. Je to tak? Ano, dostali jsme malou kancelář, kde jsme se mohli scházet. Tam jsme vydrželi asi čtrnáct dnů a začali jednat s vedením města, které nám přidělilo velké prostory naproti nádraží.
A to jste pořád chodili do práce? Chodili. O děti se starali prarodiče. Množili jsme plakáty, děvčata přepisovala texty na strojích. Denně přijížděli lidé z okolních obcí a distribuovali je do místa svého bydliště. Později jsme z Rakouska dostali darem kopírku, takže vše bylo daleko jednodušší.
Před generální stávkou, která byla dvacátého
sedmého listopadu, už byl celý region na nohou. Jeli jste také do Prahy?
Ano,
část z nás jela do Prahy a někteří jsme zůstali ve Veselí. Do Prahy jsme
jeli v následujících dnech asi dvakrát.
Mezi řečníky se ve Veselí měl objevit i herec Josef Somr. Je to tak. Také tady byl Bolek Polívka, Hana a Petr Ulrychovi a další. To ale bylo až později. Desátého prosince na Den lidských práv jsme zorganizovali řetězový pochod městem. Mohlo nás být okolo tří až tří a půl tisíce lidí. Drželi jsme se všichni za ruce a vyšli od nádraží Komenského ulicí na hlavní a obešli jsme blok obchodů. Zpět jsme se vraceli okolo dnešní Komerční banky a končili před kinem. Jsou z toho fotky.
Jste dnes po třiceti letech spokojený s polistopadovým vývojem? Hodně lidí je přesvědčeno, že jsme měli být vůči komunistům a celému systému daleko tvrdší. Možná ano, ale to, co jsme všichni chtěli – svobodu, svobodné volby, otevřené hranice, tak to jsme všechno dostali. Z tohoto pohledu spokojený jsem. Stali jsme se členy EU a NATO. Bohužel je v posledních několika letech česká společnost rozdělena, ale základní hodnoty demokracie zůstávají. Mám tisíc výhrad proti Evropské unii a nejsem spokojen s politickou reprezentací země. Nicméně musím respektovat fakt, že byli zvoleni ve svobodných volbách, a proto také nemohu schvalovat snahy „ulice“ to změnit. Také se mně vůbec nelíbí to, co poslední roky probíhá prakticky v celé Evropě.
Co máte konkrétně na mysli? LGBT, klimatický aktivismus a aktivismus všeho druhu.
Toto ale s polistopadovým vývojem moc spojitost nemá. Tady v těchto věcech jde spíše o celkový vývoj světa. Ano. To je vývoj celého světa a hlavně západní Evropy zhruba v posledních deseti letech. S tím silně nesouhlasím. Pokud bude vše pokračovat tímto směrem, tak bych v případném referendu hlasoval pro vystoupení z EU.
Proč? To, co se děje v Evropské unii, už není ani socialismus. To je mnohem horší. Aby mně někdo neustále něco plánoval, vydával neustálé zákazy a nařízení, určoval kvóty a ohrožoval svobodu slova, tak to jsme asi nechtěli. Dnes už v podstatě nesmíte na facebooku napsat svůj názor. Zablokují vás a kdoví, na jakých seznamech opět figurujete. Já jsem už důchodce a nějak dožiji, ale pokud to všechno bude pokračovat, mám velký strach o své děti a vnoučata.
A jak vidíte konkrétně život v České republice? Myslím si, že obecně platí, že v České republice se dobře žije. Ať už z hlediska bezpečnosti, tak i životní úrovně.
Které politiky byste v polistopadové éře vyzdvihl? Václav Havel sehrál v období revoluce a několik let po ní obrovskou úlohu. Jistě mu patří velký dík. Nicméně pro mne je to od počátku Václav Klaus. Považuji ho za vynikajícího politika a ekonoma. Z mého pohledu je to prostě fajn člověk. Vím, o čem mluvím, protože jsem pro něj osm let pracoval a měl jsem možnost poznat ho jak po pracovní, tak i osobní stránce. Lenka Fojtíková
Historické snímky z osudových dnů v listopadu 1989 ve Veselí nad Moravou ze svého rodinného archivu zapůjčili manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Autory snímků jsou zřejmě veselští fotografové František Šíma a Josef Žajdlík.
Dušičková pouť na Svatém Antonínku ukončila už tradičně letošní poutní sezonu. Po mši svaté, kterou sloužil P. Antonín Bachan z Hluku, následovala venku Křížová cesta.
P. Antonín Bachan z Hluku ve svém kázání mimo
jiné řekl: „Před pár dny jsem zpovídal v jedné farnosti, kde prožívají
misie. Jeden z misionářů si posteskl,
že ač je to blízko Velehradu, tak to oslovuje jen málo lidí, jak jsou
tvrdí. Možná už ani mnozí lidé nepotřebují slyšet Boží slovo, které nám sem do míst
Velké Moravy přinesli ve srozumitelném jazyce Cyril s Metodějem.
Stará generace často zklamala, což je výsledkem
ubývání návštěvníků kostelů i na Slovácku. Co s tím? Víte, napadla mne slova
kardinála Duky, která zazněla při pohřbu Karla Gotta. Řekl: „Lidé zapomněli na
majestát Hospodinův. Každý z nás ať věřící nebo nevěřící jednou před tento
majestát předstoupí.“
Často tady ve farnostech zdůrazňuji jednu důležitou
věc, kterou se místní kněží bojí možná říct, aby v jejich farnostech
nebyla revoluce. Je tady hodně tradice a zvyků. Člověk to vidí okolo prvního
svatého přijímání. A říkám znovu, že tady zklamali a klamou rodiče. Nejenom při
křtu, kdy slíbili, že budou děti vychovávat ve víře. Při křtu zazní zásadní
otázka, jestli jsou ochotni vychovávat své děti ve víře a být jim příkladem. Kdyby
řekli, že ne, tak pan farář končí, protože bez tohoto slibu rodičů nemůže jejich
děti pokřtít. Že je budou vychovávat ve víře, že jim budou dávat dobrý příklad,
že je povedou cestou víry. To neřekli před kněze a nějakým kmotrem. To slíbili
před Bohem! Nechtěl bych být před majestátem Hospodinovým v jejich kůži až
se bude ptát: „Co jsi udělal s tím dítětem, když jsi slíbil, že ho
povedeš, že mu budeš dávat dobrý příklad?“
A po svatém přijímání, kdy bylo plno slávy, všichni
byli v krojích, nazdobené byly snad i kandelábry a já nevím, co všechno,
tak další neděli přijdou do kostela na mši svatou ze třiceti dětí jen tři. To není
chyba dětí! To je chyba rodičů! Za ně se musíme modlit! Za jejich obrácení a
záchranu těchto rodin. Protože slova, co jsme slyšeli v evangeliu, vybízí nás
živé, abychom byli připraveni, protože nevíme, kdy přijde Pán.
Kolik je dnes náhlých úmrtí! Minulý týden jsem byl na
západě země. Dvaašedesátiletého muže plného síly si Pán povolal během čtrnácti
dnů. Tak rychlý průběh měla jeho rakovina. A to nemluvím o náhlých tragických úmrtích
při autohaváriích.
My jsme často zatemnění hmotou, penězi, kdy lítáme a
chvátáme. Z práce a mnohé další činnosti jsme si udělali peklo. Pořád máme málo
a tím jsou zasaženy naše rodiny! To se netýká jen někoho. To se týká nás všech!
Jeden z misionářů kladl důraz na to, co je
nejdůležitější v našich životech. A tou by měla být snaha po věčnosti! My
musíme vyprošovat věčnost sobě i našim blízkým! To je to nejdůležitější v dnešní
době!
Často vzpomínám na jednu babičku, která mně
říkávala: „Já mám hodné děti!“ Ale ty ji přivezly na mši svatou jednou za
měsíc, i když jim dala na benzín, protože se jim bála častěji říct. „Já mám
hodné děti! Ty mají všechno!“ „A kam chodí do kostela?“ ptal jsem se. „Víte, oni nemají čas,“ odpovídala. Takových
je! Nemají čas! A budou mít čas umřít? Budou mít čas si dát do pořádku své
věci, aby odcházeli připraveni a smířeni?
To je modlitba, na kterou zapomínáme: „Pane, od
náhlé a nenadále smrti ochraňuj mě a pomoz mi, abych byl připraven na odchod a
setkání s tebou!“ To je milost šťastné smrti a právě za to se musíme
modlit! A ten misionář říkal: „Toto je nejdůležitější, za co se máme modlit za
své děti a vnoučata! Ne, aby měly patnáct baráků a auta, aby se při dědictví
všichni pohádali a do konce života spolu potom nemluvili! A to se děje…
Pane, dej nám světlo! My vyprošujeme světlo věčného
života zemřelým, ale na sebe zapomínáme… Potřebujeme světlo Ducha svatého, aby
v nás zářilo! Víte, v dnešní době a právě v tomto čase zaznívá, že
se lidé se svými blízkými už vůbec neloučí. To je doslova hrůza a odlidštění!
Kam jsme v lidskosti dospěli. Ve velkých městech a zvlášť na západě naší
země je to už hodně rozšířené. Bohu díky, že tady na Slovácku ještě ne! I křesťané, ale si neuvědomují, co je
katolický pohřeb a tím je pohřeb do země. Správný způsob pohřbu je do země. Jsou
případy, kdy to technicky nejde, ale to jsou výjimky.
Vyprošujme si milosti, abychom i tyto dny, kdy
budeme opět chodit na hřbitovy a hroby svých blízkých, tam jen neuklidili,
nedali parádu za spoustu tisíc, ale nezapomínali přitom na modlitbu za zemřelé!
Víte, já jdu na hřbitov třeba i bez svíčky, ale jdu
se tam pomodlit za zemřelé. Oni už jsou před tváří Boží. Chodím tam vyprošovat
pro sebe i ostatní živé, aby se za nás zemřelí přimlouvali. Budeme prožívat
svátek Všech svatých. To nejsou jen ti, kdo byli oficiálně svatořečeni, ale je
tam i spousta duší z našich rodin.
Tři měsíce jsem teď doprovázel jednu umírající ženu.
Prožívala náročnou křížovou cestu. Pro mne to bylo vždy osobní setkávání nejen
s ní, ale s trpícím Kristem v této ženě. Úplně jsem tam prožíval
Kristovu přítomnost a jeho utrpení. Bolest utrpení má veliký význam. Vždyť Kristus
nikomu z nás neslíbil, abychom uvěřili, protože potom budeme zbaveni všech
bolestí, utrpení a nesnází. Mnozí křesťané to ale takto bohužel berou. Potom řeknou:
„Celý život chodím do kostela a potom se stane toto…“
Víra v Krista je cesta zkoušek. On nás skrze všechny bolesti a utrpení vyučuje. Kéž bychom to takto brali a sobě i všem našim blízkým vyprošovali světlo, abychom byli dnes a denně připraveni setkat se s Bohem tváří v tvář, aby byl náš odchod z tohoto světa šťastným, abychom neplakali jen nad svými blízkými, ale uvědomovali si, že život smrtí nekončí. A oni, pokud prošli životem a křížovou cestou, se mají lépe než my všichni dohromady. A tak Pane, děkujeme ti za toto setkání a tvé slovo, které nás učí počítat s tebou v každém okamžiku a učit se být připraven na setkání s tebou tváří v tvář. Amen!“
Foto, přepis a úprava mluveného textu: Lenka Fojtíková
